Časopis Apoštolské církve....a dovedou nás dobré skutky do nebe? Ročník 22 Navštivte nás na

Časopis Apoštolské církve

NICOLAS WINTON

a dvakrát zachráněné dítě

...a dovedou nás dobré skutky do nebe? Ročník 22

Navštivte nás na www.apostolskacirkev.cz

Prázdniny / 2010

Sloupek 2

Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1K 13,9–12) Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Mt 7,1–2)

M

ilí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Jsme vám vděčni za spolupráci na prázdninovém dvojčísle, které držíte v ruce. Soudím, že přesáhlo náš standard nejen rozsahem ale i kvalitou. Díky vám! Věnujeme se prioritně tématu starému jako křesťanství samo: „Dostanou se dobří lidé, kteří nejsou křesťany, do nebe?“ Téma, které je pro mne i po čtvrt století života s Bohem, stále živé a aktuální. Pořád se setkávám s lidmi, kterých si osobně velice vážím a přitom nejsou křesťany. Uvidíme se jednou v nebi? Verše uvedené v záhlaví sloupku jsem si vyložil tak, že nám, lidem nepřísluší rozřešit tuto otázku s konečnou platností. Osudy nás, lidí jsou plně v Boží ruce a On naši radu nepotřebuje. Ví všechno, zatímco naše poznání je jen částečné. Jen On je v otázce věčnosti soudce, my určitě ne. Na druhé straně i naše „částečné poznání“ nám umožňuje, abychom viděli, kam který člověk směřuje. Zda k Bohu či do věčnosti bez Boha. To je dobře, protože jinak by naše víra neměla smysl. Je také velmi dobré, když si uvědomíme, že jsme po celou lidskou historii obklopeni lží. V době Velké francouzské revoluce lidé uvěřili lži „rovnost, volnost, bratrství“ – bez Boha. Vzpomínáte na optimistický film „Černý tulipán“, na krásné a statečné komunardy vítězící nad nenáviděnou šlechtou? Realita? – Masové vraždění nevinných lidí. Vzpomínáte na „Deset dnů, které otřásly světem“ od Johna Reeda? Na prostého dělníka v době Říjnové revoluce shlížejícího s rozzářenýma očima na Leningrad se slovy „Konečně je můj!“? Realita? – Desítky milionů zavražděných během budování „světlých zítřků“. Na oslavy rozšíření Evropské Unie? Realita? – Dnešní vystřízlivění nad krachujícím Řeckem. Církevní dějiny? Kdykoliv vítězila láska k moci a penězům nad láskou k Bohu, docházelo ke stejným tragédiím jako v nevěřícím světě. Přesto se lidé stále pokoušejí o život bez Boha. S falešnými ideály před sebou, protože bez ideálů je život deprimující. Co je tím pravým ideálem? Osobní vztah s Ježíšem Kristem již tady na zemi, život s Ním. Přechod do nebe je potom jen jedním krokem z mnoha. Buďte požehnáni. Aleš Navrátil

Úvodník 3

Osudová setkání

Nicolas Winton >>> 4

Skromný hrdina moderní doby

Dvakrát zachráněné dítě 5 9

Tomáš Graumann Misionář ošetřovatel

Dobré skutky 10 13 14

Pán Ježíš zemřel i za dobré lidi ...A dovedou nás dobré skutky do nebe? Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé

Studijní materiál 15-18 Co ve Studijní Bibli nenajdete (Skutky apoštolské)

Svědectví 21

O B S A H

Lodní kotva

Izrael 22

Židé a křesťané na šachovnici světa

Pomoc potřebným 23 24 24 25 25 26 27

23

Teen Challenge >>> Všechno je dovoleno Díky Bohu za službu, která zachraňuje životy Můj pobyt v Teen Challenge „Neboj se, já jsem tě vykoupil...“ Myšlenky z Hutníku Z Olomouce až na Slezsko

Ze života církve 28 28 30 30

Odbor mládeže AC Nová generace Rumunsko mýma očima Rumunské houby >>>

30

Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Pavel Slepička, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Ilustrace: Petr Fiurášek Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu redakce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, 772 00 Olomouc tel.: 585 150 455, e-mail: [email protected] Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 tel. & fax: 558 761 571, 558 761 572, e-mail: [email protected] Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 25,- Kč, pro předplatitele 22,- Kč, poštovné podle tarifů, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne 1. 12. 1992 Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou použijete k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, mobil: 0905-831 356

Osudová setkání Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou. (Ř 1,11–12)

D

razí bratři a sestry, vážení čtenáři, náš život je po celou svou dobu provázen různými setkáními. Některá jsou jen letmá, z jiných se může narodit přátelství, další mohou být i osudová. Člověk je sociální bytost, a tak je zcela normální, že rád poznává jiné lidi. Kdyby tomu tak nebylo, na první pohled by se zdálo být cosi v nepořádku. Lidé, kteří se izolují od ostatních, mají pověst podivínů. Před několika měsíci jsem navštívil Etiopii, a jedna z věcí, která mne v této africké republice zaujala, byl jejich způsob života: Odehrával se mnohem větší měrou na ulici než v uzavřených budovách. Ulice obvykle bývaly plné lidí, kteří zde něco prodávali, kupovali, přenášeli či jen tak postávali. A samozřejmě se vzájemně setkávali. Příbytky lidí v této zemi byly většinou chudé a sloužily hlavně k přespání, život se větší měrou odehrával na ulici. Veřejný prostor jako místo vzájemného setkávání je dnes zatlačován jinými formami společenství: Lidé se sdružují v klubech, zájmových kroužcích a svazech – a dnes stále častěji ve virtuálním světě zvaném internet. Takzvané sociální sítě jsou stále populárnější, a když ne rodiče, tak jejich děti zcela jistě v nějaké z nich figurují. Forma se mění, ale podstata zůstává: potřebujeme se setkávat s druhými, přičemž jednomu více vyhovuje živé společenství, zatímco jiný má své přátele ve světě zvaném Facebook. Ale vraťme se k tématu, jímž jsou osudová setkání. Téma je to vděčné k literárnímu či filmovému zpracování (možná si vybavíte stejnojmenný film se Seanem Connerym v hlavní roli). Téma je to aktuální a živé na již zmíněném internetu, kde je bezpočet seznamek, nabízejících „to osudové setkání“. A kdybychom se zamysleli nad vlastním životem, určitě bychom si vzpomněli na dvě či tři setkání, která výrazně ovlivnila průběh našeho života a tím i náš osud. I já bych mohl o několika takových setkáních hovořit: Například někdy na počátku roku 1982, kdy jsem ještě s dvěma přáteli vzal za kliku jedné evangelikální církve a nesměle vstoupil do modlitebny. Tímto se mi otevřel do té doby zcela neznámý svět, a nebýt několika lidí, kteří mi ten večer věnovali svůj čas, zůstala by tato událost zasuta kdesi ve skladišti kuriózních vzpomínek.

Bible je knihou mnoha příběhů, z nichž nemalá část představuje popis nejrůznějších osudových setkání. Například mladík jménem Saul byl jednoho dne svým otcem poslán, aby vyhledal stádo zaběhlých oslic. Asi vzal svůj úkol tenkrát hodně důkladně, protože se během hledání dostal docela daleko od domova. Až jednoho dne přišel do města, v němž bydlel známý prorok Samuel. Mladík Saul dostal nápad zeptat se ho, zda by nevěděl něco o zaběhlých oslicích (zajímavé využití prorockého obdarování v praktickém životě!) Samuel jej ubezpečil, že oslice se v pořádku vrátily domů, a šokovanému Saulovi sdělil, že sám Bůh Izraele jej povolává za krále. A tak se z jedné pracovní cesty stal zážitek, jenž ovlivnil celý jeho život. Osudové setkání! Není jich v životě mnoho, ale když k nim dojde, věci se dávají rychle do pohybu. Jiným příběhem zaznamenaným v Bibli je krátké vyprávění o celníkovi jménem Zacheus. Tento úředník pracující ve službách Říma se ve svém městě netěšil příliš dobré pověsti. Celníci (kteří tenkrát vybírali daně) byli považováni za kolaboranty. A kromě toho mu lidé i nemálo záviděli jeho příjmy. Jednoho dne se po městě rozneslo, že tudy bude procházet Ježíš z Nazaretu, muž s pověstí proroka, uzdravovatele a reformátora. Mnozí v něm viděli Mesiáše. Zacheus jej chtěl také vidět, a tak se uvelebil v koruně stromu, odkud měl dobrý výhled (možná také sám nechtěl být viděn od ostatních). A co se nestalo: Jak tak Ježíš kráčí městem, zastaví se přímo pod oním stromem a zvolá: „Zachee, slez honem dolů, dnes musím zůstat u tebe!“ Hostit takového muže byla pocta, které se mohli těšit jen někteří, a to jen ti s pověstí spravedlivých. Ale Ježíš se ten den rozhodl zůstat u darebáka. Příběh měl happyend: Tento darebák, na rozdíl od mnohých „spravedlivých“, dobře rozpoznal šanci, jež se mu nabízí. Celý večer Ježíšovi doslova visel na rtech, a na konci hostiny byl již pevně rozhodnutý změnit způsob života. Přiznal své nepoctivosti a vše, co nakradl, se rozhodl vrátit. Najednou zde máme zcela jiného člověka. Kdybych se pokusil shrnout všechny příběhy v Bibli, které popisují různá osudová setkání, zjistil bych, že v nich pokaždé figurovali jedinci poslaní od Boha. Jen takoví lidé mají totiž potenciál zasáhnout do života druhého člověka a předat mu to, co jej může ovlivnit, nasměrovat, pozměnit jeho osud. I lidé, kteří výrazně ovlivnili můj život, byli lidmi od Boha.

Vraťme se nyní k verši v úvodu tohoto článku. Apoštol Pavel v něm vyjadřuje svou touhu setkat se s křesťany v hlavním městě římské říše. Na toto setkání se připravuje listem adresovaným tamní církvi. A nejde o zdvořilostní návštěvu, jedním z cílů jeho cesty je sdílet s římskými křesťany nějaký duchovní dar, a tak se vzájemně povzbudit ve víře. Pavel byl apoštolem Ježíše Krista, tedy mužem, jež měl co dát druhým. Nebyl v té době sám; existovala řada služebníků Božích, cestujících od města k městu, od církve k církvi a přinášejících povzbuzení druhým. Ale všimněte si slov spolu navzájem. Není to jen Pavel, kdo přináší povzbuzení. On dává, současně také i přijímá. Římská církev se na Pavlovu návštěvu bezpochyby velmi těší, ale je to i Pavel, kdo od návštěvy osobně očekává povzbuzení. A zde se dostáváme k samotné podstatě církve: Církev jako instituce, jež má svůj původ v samotném Bohu, je místem setkávání. Jsou to občasní hosté, kteří mohou věřícím přinést povzbuzení, ale jsou to i její jednotliví členové, kteří mají být sobě navzájem povzbuzením. Není na světě jiná instituce, jež by měla tak hluboký, intenzivní a zásadně určující dopad na životy lidí. Otázkou je pouze to, zda tento svůj potenciál využívá. Bible říká, že se setkáváme „v Kristu“. To znamená, že není primárně důležité, kým jsme jako lidé (vzdělání, sociální postavení a podobně), ale záleží na tom, kým jsme „v Kristu“. Toto je jediná absolutně spravedlivá platforma na celém světě, která nikoho neupřednostňuje ani nezatracuje. Jedinou podmínkou je přijetí Ježíše Krista jako toho, který nás spojuje. Nemusí (a ani nemůže) být každé setkání osudové, ale každé může být povzbuzením či inspirací. Každý z nás může přijímat i dávat. V Kristu má každý jedinec přenesmírnou cenu – totiž potenciál dotknout se života druhého jedince. Proto se jako křesťané scházíme. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,25)

Úvodník

Ročník 22, prázdniny 2010

Požehnaný čas prázdnin Vám přeje Martin Moldan, biskup AC

3

ŽIVOT V KRISTU

Skromný hrdina moderní doby:

Nicolas Winton Nicolas Winton

N

4

icolas George Winton se narodil roku 1909 v Londýně. Pocházel ze židovské rodiny, která se do Anglie přestěhovala z Německa teprve dva roky před Nicolasovým narozením. Winton se proslavil především tím, že během roku 1938 zachránil 669 dětí zejména z židovských rodin z území Československa ohrožovaného nacisty. Jeho hrdinský skutek se na veřejnost dostal až po celých padesáti letech, a to ještě navíc úplnou náhodou. Jeho manželka na půdě při úklidu našla dokumenty o transportech, díky kterým jí Nicolas teprve o svých skutcích, vykonaných před druhou světovou válkou, pověděl.

Většina zachráněných dětí byla židovského původu, skončily by proto v koncentračních táborech, kde na ně čekala jistá smrt. Nicolas tak svým odhodláním a pohotovým jednáním jejich životy zachránil.

že „dny uprchlíků jsou sečteny.“ Navíc se tam o děti nikdo nestaral, nikdo nevěděl, co s nimi. A tak se je Winton rozhodl zachránit sám. Jednoduchá myšlenka, o to těžší však provedení. Žádná organizace na záchranu či Skromný hrdina převoz dětí z okupoletos oslavil vané země neexistosvé stoprvní narozeniny vala, takže celá práce zůstala na něm a jeho několika nejbližších spolupracovnících. Souběžně se svým zaměstnáním burzovního makléře tak sháněl anglické adoptivní rodiny pro děti, posílal dopisy, tiskl potřebné dokumenty, jednal s drahami… Ke svému rozhodnutí děti zachránit později vyslovil nezapomenutelnou myšlenku: „Podle mě neexistuje věc, která by se Na otázku, proč se o zachráněných dětech nezmínil nikdy předtím, odpověděl, nedala uskutečnit, když je opravdu rože tento čin nepovažuje za nic výjimeč- zumná.“ Za svůj hrdinský čin byl v roce 1998 ného. K nápadu pomoci dětem uprchlíků oceněn prezidentem Václavem Havlem a židů ho přivedla návštěva Prahy, kterou řádem T. G. Masaryka, v Británii se mu vyměnil za dovolenou ve Švýcarsku, a ze- dostalo povýšení od královny do šlechticjména také prohlídka uprchlických tábo- kého stavu. Na Nicolasovu počest se dorů. Tam si všiml, že všude panuje „velmi konce základní škola v jižních Čechách špatná nálada,“ jak později uvedl. Cítil, přejmenovala na Základní školu Sira Nicolase Wintona Kunžak. Minulý rok k příležitosti oslav stých narozenin Nicolase žáci této základní školy symbolicky uctili svého hrdinu tím, že vytvořili dort. Během osmi transportů, které NiTen poskládali přímo ze svých těl, nad colas Winton stihl připravit a uskuhlavami drželi barevné čtverce. tečnit ještě před vypuknutím druZajímavým projektem probíhajícím hé světové války, zachránil 669 dětí. během doby předsednictví České repubDnes jich na území České republiky liky v EU, tedy v loňském roce, byl i prožije šestnáct. Dohromady mají všichjekt zvaný Wintontrain, s podtitulem ni zachránění po celém světě přes Inspirace dobrem. Jednalo se o soutěž pět tisíc potomků. pro studenty, ve které se snažili různými žánry co nejlépe ztvárnit určitý pří-

Dalších několik tisíc dětí, které chtěl Winton se spolupracovníky zachránit, už takové štěstí nemělo. Na začátek září roku 1939 byl připraven vůbec největší transport do Británie – dvě stě padesát dětí. Bohužel válka si datum nevybrala. Začala 1. září, čímž byl všem přichystaným transportům učiněn definitivní konec. Z dětí přichystaných k transportu nikdo válku nepřežil.

běh na téma lidskost, slušnost, dobré skutky. Odevzdávali tedy práce inspirované principem dobra. Soutěž se setkala s velkým ohlasem a hojnou studentskou účastí. Vítězové kromě hodnotných odměn vyhráli také památnou jízdu „Wintonovým“ vlakem – společně s některými zachráněnými dětmi nasedli v Praze do historického vlaku a absolvovali stejnou trasu, jakou jely zachráněné děti v roce 1938, tedy až do Londýna, kde se osobně setkali s Nicolasem Wintonem. O skromném hrdinovi moderní doby, jak je někdy také Winton přezdíván, byl v roce 2002 natočen hodinový snímek, oceněný International Emmy Award 2002, nazvaný jednoduše a výstižně Síla lidskosti – Nicolas Winton. V tomto dokumentárním filmu se může divák setkat jak s velmi živými vzpomínkami zachráněných dětí, tak i s emotivním setkáním těchto dětí s Nicolasem Wintonem po více než šedesáti letech v anglické televizní show, která všechny přítomné velmi dojala. Monika Stachoňová

Ruth Hálová se narodila v Krumlově, kam chodila i na německé gymnázium. Z toho ji ovšem vyhodili kvůli židovskému původu. Posléze byla se svou matkou donucena odejít i z města, ze kterého se stala nacistická bašta. Štěstí našla až v práci Nicolase Wintona, díky které se dostala do Anglie a unikla tak téměř jisté smrti. Po válce se vrátila do Česka, kde žije dodnes. Dnes o něm říká: „Je chytrý, moudrý, laskavý, a hlavně strašně skromný a pokorný člověk. Od něho se doopravdy můžeme lidským hodnotám všichni učit.“


Dvakrát zachráněné dítě

to jsem nevěděl skoro nic o tom, co pro mě maminka připravuje. 9. listopadu roku 1938 mě maminka vzala do Brna a chtěli jsme jít do divadla. Když už jsme byli blízko divadla, viředtím, než budu vyprávět svůj dům byly používány tři metody: 1) Byli děli jsme dav lidí, jak se hrne ulicemi. Bili příběh, bych rád přečetl verše ze nuceně obraceni na víru, protože nemě- Židy, rozbíjeli výklady židovských obchoSk 1,4–8: Když s nimi byl u stolu, nali žádné právo žít mezi námi jako Židé. dů a také mnoho Židů zajali a vedli je řídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Če- 2) Byli vyháněni, protože neměli žádné do koncentračních táborů. Maminka mě kejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž právo žít mezi námi. 3) Byli vyhlazová- postavila vedle dveří do divadla, tam stál jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však ni, protože neměli žádné právo žít. Právě ozbrojený strážce a já jsem se vedle něj budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne proto, že Židé byli vždy pronásledováni, cítil velice bezpečně. Jakmile dav přešel těchto několik dní.“ Ti, kteří byli s ním, se ho mohl Hitler uspět se svým programem. kolem nás, okamžitě jsme šli domů, do ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit První částí Hitlerova programu bylo vy- divadla jsme už ten večer nešli. království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše čistit Evropu od Židů. Byly ustanoveny Záchrana před koncentračním táborem věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal imigrační kanceláře a Hitler tak asistoO Vánocích roku 1938 navštívil Prave své moci; ale dostanete sílu Ducha svaté- val Židům při opouštění Evropy. Moje ho, který na vás sestoupí, a budete mi svědky sestřenice Líza se svojí rodinou přijeli hu Nicolas Winton. Hovořil s některými v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Bible nám jasně říká, že máme být Tomáš Graumann se svou manželkou na konferenci v Šumperku svědky Ježíše. Proto jsem velice šťastný, že mohu sdílet svoje svědectví. Jmenuji se Tomáš, protože můj otec obdivoval Tomáše Masaryka. Narodil jsem se v Československu, během svého života jsem žil v pěti různých zemích. Většina Čechů žije stále na stejném místě, tam, kde se narodili, ale většina Američanů se každé tři až pět let stěhuje. Své svědectví často uvádím veršem o příležitosti. Apoštol Pavel napsal: V Efezu zůstanu až do letnic; otevřela se mi zde veliká a nadějná příležitost… (1K 16,8–9) Vidím, že se Pavel snažil využít příležitost, která se mu naskytla. I mně byla v roce 1939 dána příležitost, já jsem ji přijal a díky tomu jsem teď tady a žiju. Můj malý bratr tutéž příležitost neměl, proto zemřel v koncentračním táboře. Můj otec vyráběl a prodával boty. Oba mí rodiče byli Židé, ale nepraktikující, přizpůsobení Židé. Jediný židovský zvyk, na který si vzpomínám, byl ten, že jsme zapalovali chanukový svícen. k nám z Vídně a žili u nás. Čekali na vy- dobrovolníky, pomocníky pro uprchlíky, dání imigračních dokladů. Varovali moji a zjistil, že kolem Prahy je v utečeneckých Nástup fašismu rodinu, že je nebezpečné, abychom na- táborech více než 2000 dětí ohrožených Narodil jsem se v domě naší babičky dále jako Židé zůstávali v Hitlerově Ev- na životě a není nikdo, kdo by jim pov Králově poli v Brně, bydleli jsme tam až ropě. Vyřídili cestovní doklad také pro máhal. Rozhodl se, že jim pomůže. Byly do doby, kdy se narodil můj malý bratr naši rodinu, abychom s nimi mohli jet čtyři věci, které musel udělat, aby nás doToni. Potom se mí rodiče rozvedli a my do Austrálie. Ale jejich strýc nás povzbu- stal ven ze země. 1) Musel shromáždit jsme se přestěhovali do zámku v Těša- zoval, abychom zůstali a starali se o náš 50 liber pro každé dítě. 2) Musel najít ronech u Brna. V roce 1938 Hitler požádal obchod a tak se moje rodina rozhodla, že diny ve Velké Británii. 3) Musel připravit o vydání Sudet. Prohlásil: „Dejte mi Sude- zůstaneme tady. Potom jednoho dne při- imigrační doklady. 4) Musel zorganizoty a už nebudu žádat o další území.“ Po jel do naší vesnice nacistický tank. V té vat transporty do Británie. Když jsem odpodepsání mnichovské dohody se Neville době jsem byl malý sedmiletý kluk a ve- jížděl z domova, můj bratr byl nemocný. Chamberlain vrátil do Londýna s kopií lice jsem se o tank zajímal. Zastavil to- Řekli mu: „Zůstaneš teď doma, uzdravíš mnichovské dohody, mával tím papírem tiž v příkopu před naším domem. Ne- se a příští měsíc pojedeš dalším vlakem.“ před lidmi v Londýně a řekl: „Přináším věděl jsem nic o tom, že ten nacistický Když jsem v srpnu roku 1939 odjížděl, nimír v naší době. Lidé v Československu důstojník přišel do kanceláře mého otce kdo tehdy nevěděl, že to bude poslední teď budou mnohem více v bezpečí než a prohlásil, že všichni Češi a Židé musí vlak, který bude moci odjet. V září roku byli kdykoli předtím.“ On byl opravdu okamžitě opustit Sudety. Ten důstojník 1939 můj bratr a dalších 250 dětí přišlo Hitlerem podveden. se rozhodl, že bude bydlet u nás doma, na hlavní nádraží v Praze, ale vlak už neRaul Hilberg popsal, jak bylo s Židy a když bydlel s námi, už nebylo možné mohl být vypraven, protože Hitler napajednáno během celé historie. Proti Ži- hovořit o našich rodinných plánech. Pro- dl Polsko a hranice kolem Českosloven-

P


Tomáš Graumann

5

ŽIVOT V KRISTU


koncentračního tábora byl nápis Práce osvobozuje, to byla část Hitlerova podvodu.

ska byly uzavřeny. Všechny děti musely jet zpátky domů a téměř všechny zemřely v koncentračních táborech. Když jsem odjížděl, maminka mi řekla: „Teď pojedeš do Anglie, naučíš se tam anglicky a až vyrosteš, můžeš zastupovat obchod svého otce v Londýně. Za dva, tři měsíce, až Hitler padne, vrátíš se zpátky domů.“ Takže já jsem to považoval za dobrodružství, za výlet do cizí země. Byl jsem z toho nadšený a čekal jsem, že se zakrátko vrátím domů. Narychlo jsem se rozloučil s maminkou, měl jsem dva kufříky s oblečením, jeden batůžek s jídlem na tu dlouhou cestu a nadšeně jsem nastoupil do vlaku. Na hlavním nádraží jsem dostal cestovní doklad a také číslo kolem krku. Moje číslo bylo 652. Posledních patnáct dětí, zachráněných Nicolasem Wintonem přiletělo speciálním letem přímo z Vídně, takže, když odečteme 669 – 15, jaké dostaneme číslo? 654. To znamená, že už byli jenom dva po mně. Já jsem byl téměř poslední zachráněný Nicolasem Wintonem. Když už jsem byl v bezpečí ve Skotsku, Hitler byl velice zaměstnán zabíráním Evropy. Když zabral celou Evropu, začala bitva o Británii. Winston Churchill se stal britským ministerským předsedou místo Neville Chamberlaina, nacisté bombardovali Británii každou noc, lidé v Británii museli dělat řadu opatření, aby ochránili svou zemi před invazí, ale Hitler nakonec nezaútočil na Británii, otočil se na východ a zaútočil na Rusko. Winston Churchill pronesl řadu významných projevů, aby povzbudil lidi v Británii, nejslavnější je ten, který obsahuje větu: „Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdáme. Budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat

6

v zákopech, budeme bojovat na ulicích a nikdy se nevzdáme.“ Jeho zpráva byla velice jasná. Z čeho jsem byl zachráněn? Myslel jsem si, že jedu za krátkým prázdninovým dobrodružstvím, ale ve skutečnosti se jednalo o záchranu mého života. Kdyby nebylo Nicolase Wintona a jeho záchranných vlaků, byl bych poslán transportem do Polska a zahynul bych tam se svojí rodinou. Můj malý bratr a moje maminka zemřeli v koncentračním táboře v Sobibóru, můj nevlastní otec zahynul v Majdanku, moje teta, bratranci a sestřenice zahynuli v Auschwitzu v Osvětimi, ale já jsem byl v bezpečí ve Skotsku. Mnoho Židů zahynulo už během transportů do Polska v dobytčích vagónech, ale já jsem byl ochráněn před tím, abych tam musel jet. Nad vstupem do každého

Duchovní záchrana Vyrůstal jsem na venkově na západní vysočině Skotska. Ve škole jsem se naučil anglicky. Česky a německy jsem zapomněl, ale tato dvě důležitá slova si pamatuji i v češtině: prosím a děkuji. V roce 1940 přijel k nám do vesnice jeden muž, který nám vyprávěl biblické příběhy, učil nás písničky a taky nám vyprávěl příběh z knihy Johna Bunyana Poutníkova cesta. Jednou večer nám vysvětlil pozvání Ježíše. Vyprávěl nám, že Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Vysvětlil nám, že bylo jenom jedno jméno dáno lidem pod nebem, skrze které mohou být zachráněni. V dnešním pluralistickém světě už není mnoho místa pro tuto zprávu, ale je to zpráva Bible. Dozvěděli jsme se, že Ježíš přislíbil odpočinutí, když řekl: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout.“ Také jsme uslyšeli, že Ježíš nevyžene nikoho, kdo přijde k Bohu skrze něj. Ten učitel nám řekl, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život. Vysvětlil nám, že spasení lze získat tím, že člověk věří ve svém srdci a svou víru vyzná svými ústy – tak bude skrze Ježíše zachráněn. Když jsem porozuměl tomuto sdělení, sklonil jsem svou hlavu a poprosil Ježíše, aby se stal mým zachráncem. Použil jsem slova písně, kterou nás naučil jako modlitbu: „Přijď do mého srdce, Pane Ježíši, přijď a zůstaň.“ Takže já jsem Žid, který věří v Ježíše. Věřit v Ježíše je velmi židovské. Ježíš byl Žid, jeho dvanáct učedníků byli Židé, skoro všichni pisatelé Nového zá-

kona byli Židé a také první církev byla zlený. Maminka mi přece říkala: „Za dva morodých kmenů. Každý má svůj vlastza tři měsíce, až Hitler padne, vrátíš se ní jazyk, svou vlastní kulturu, mají velze Židů. A tak jsem dvakrát zachráněn. Nejdříve zpátky domů.“ A celou válku jsem očeká- mi malý kontakt spolu navzájem a žádný Nicolasem Wintonem z téměř jisté smrti val, že to zakrátko skončí a že se vrátím kontakt s ostatní civilizací. Tým, který se v koncentračním táboře, a také jsem za- domů. A tento dopis mi říkal, že není nic, připravoval jet na Filipíny, chtěl pomák čemu bych se mohl vrátit. Udělal jsem hat právě těmto lidem v džungli. Chodili chráněn duchovně Ježíšem Kristem. Když jsem uvěřil v Ježíše, dostal jsem něco, co je pro Židy velmi těžké, aby to jsme od vesnice k vesnici a dělali tři věci: kartu s rozpisem ke čtení Bible. Vysvětlili udělali. Ze Starého zákona jsem věděl, že Dávali jsme léky lidem, kteří byli nemocmi: „Jestli chceš duchovně růst, potřebu- Josef, kterého bratři prodali do otroctví, ní, říkali jsme lidem o Ježíši a učili jsme ješ číst Bibli každý den. Pokud budeš číst odpustil svým bratrům ještě dlouho před je číst a psát. Zjistili jsme, že učit lidi číst podle tohoto pořádku Bibli každý den, tím, než ho o to požádali, věděl jsem, že Bibli je to nejúčinnější vzdělávání, které přečteš celou Bibli za pět let a Nový zá- Ježíš se modlil na kříži: „Otče, odpusť jim, jsme mohli dělat. Caroline přijela na Filipíny z Ameriky, kon dvakrát za pět let.“ Když vyprávím oni neví, co dělají.“ Následoval jsem tedy svůj příběh ve školách, nabízím gede- jeho příkladu a prosil jsem, aby Bůh od- já jsem přijel ze Skotska, setkali jsme se ónský Nový zákon těm, kdo nemají Bib- pustil nacistům, že zabili moji rodinu. na ostrově Mindoro, kde jsme také měli li. Bible nerozdávám, ale nabídnu jim, že Když jsem to udělal, Bůh odňal z mého svatbu v malé domorodé kapli v džungli. kdo má zájem, může přijít a sám si vzít. srdce hořkost. V Denveru jsem se setkal Po svatbě jsme žili další čtyři roky na FiA žádná škola se nad tím, co dělám, ne- se skupinou Židů, kteří mají velice těžký lipínech. Neměli jsme děti a chtěli jsme život, protože nedokážou odpustit. Kaž- rodinu. Cestou domů jsme se zastavili pozastavovala. dý týden chodí k psychologům, aby byli ve Skotsku, kde jsme pomáhali přátelům schopni přečkat zase další týden. Od- s letním dětským táborem, Caroline tam Odpuštění Vím, že jsem prvorozené dítě v židov- puštění není jenom učení Bible, ale je to navštívila kapli a modlila se. Byla ujištěná o tom, že Bůh nám dá rodinu. Jeli ské rodině, a když jsem v Bibli přišel něco, co přináší uzdravení. jsme přes celou Ameriku, až jsme přijek verši Zasvěť mi všechno prvorozené, všechli do Kalifornie, kde jsme adoptovali dvě Misie no, co mezi Izraelci otvírá lůno, jak z lidí Potom jsem udělal tři věci, kterými děti ze San Francisca. Přesně týden před tak ze zvířat, je mé, porozuměl jsem, že Bůh mě chce sám pro sebe. Když jsem jsem se připravoval na budoucí život jejich prvními narozeninami se Caroline četl tyto verše, rozhodl jsem se, že chci a službu: V nemocnici jsem se vyškolil na narodil náš první syn a o dva roky pozděse svým životem udělat něco, čím bych ošetřovatele, na biblické škole jsem vystu- ji se narodil další. Takže dnes máme čtyři Bohu vyjádřil vděčnost za to, že žiju. Ros- doval misionářskou práci, a také jsem šel děti a deset vnoučat. tl jsem duchovně skrze čtení Bible, také do letního jazykového tábora, abych se Návrat do rodné země skrze to, že jsem jezdil na letní tábory zdokonalil v jazycích, protože jsem zjisPo sametové revoluci jsem se rozhodl, a skrze mládežnická křesťanská setká- til, že mi moc nejdou. Měl jsem podobní. V roce 1945 skončila 2. světová válka, nou snahu jako apoštol Pavel, který chtěl že se vrátím do země, kde jsem se narodil. můj strýc se vrátil z Londýna do Prahy jít na místa, kde ještě jméno Ježíš nezna- Mnozí lidé mi radili: „Běž tam a uč angs doktorem Benešem a jeho exilovou vlá- li. Slyšel jsem o týmu lidí, kteří chtěli jít ličtinu, hodně Čechů se chce naučit angdou a napsal mi dopis, ze kterého jsem pomáhat na Filipíny lidem v džungli. Na licky.“ Organizace Vzdělání k demokracii se dozvěděl, že každý z naší rodiny, kdo Filipínách je sedm tisíc ostrovů a mno- mi přislíbila, že mě pošlou vyučovat angzůstal v Československu, zemřel v kon- hé z nich jsou velmi malé. Zaměřili jsme ličtinu do školy v Brně nebo blízko Brna, centračním táboře. Byl jsem velice roze- se na ostrov Mindoro. Kolem pobřeží je ale když jsem sem přijel, byl jsem poslán mnoho měst s civilizovanými Filipínci, na jazykovou školu Labyrint v Trutnově. ale v džungli žije šest primitivních do- Caroline a já jsme potom vyučovali na mnoha školách v okolí Kolína a Kutné Hory.



Filipínský ostrov Mindoro

7


ŽIVOT V KRISTU

8

Vždy jsem si myslel, že za svou zá- těch 70 let se vyptávala všech lidí, jestchranu vděčím skotským křesťanským li ví něco o té malé holčičce. Teprve při spolkům. O existenci Nicolase Wintona této příležitosti měla možnost posnídat jsem se dověděl teprve v České republice. s ní. Ptala se jí: „Ve kterém vlaku jsi tenKdyž pak přijel do České republiky, aby krát byla?“ A zjistila, že byla ve stejném se zde setkal s některými ze zachráně- vlaku s Hanou. Vysvětlila jí, koho hledá, ných dětí, zahlédli jsme ho ve zprávách a dostala odpověď: „Moc se omlouvám, v televizi. Jelikož můj bratranec pracoval nemůžu ti s tím pomoci, já jsem byla tenv té době v České televizi, poprosil jsem krát moc malá. Jediné, co si pamatuji, že ho, aby mi sehnal kontakt na organizaci se o mne někdo staral, že mě krmil a zpíNicolase Wintona. A když jsem se nako- val mi německé písničky.“ A tak si sponec dostal k seznamu dětí, které Nicolas lu přeříkaly ty německé verše, na které si Winton zachránil a uviděl jsem tam svoje vzpomněly, a tak zjistily, že jsou to ty dvě, jméno, získal jsem naprostou jistotu, že které se celých 70 let hledaly. Vlak vypravený k 70. výročí byl mnojsem jedním z dětí, zachráněných Nicolasem Wintonem. Od roku 2001 mám tedy hem pohodlnější, než ten před 70 lety. možnost vyprávět svůj příběh ve školách Byl tam jídelní vůz, maďarští kuchaři pro nás vařili výborná jídla, bylo tam také a jsem za tuto příležitost velice vděčný. dobré víno, celé dny nám hrála hudebVlak po sedmdesáti letech Před dvěma lety Karel Schwarzenberg pozval Nicolase Wintona do Prahy a uspořádal pro něho velikou slavnost v kongresovém centru a minulé září byl uspořádán speciální výlet k sedmdesátému výročí vypravených záchranných vlaků. Připravili pro nás podobný vlak, jakým jsme jeli v roce 1939. Jeli jsme z Prahy přes Německo, Holandsko, k přístavu Hook of Holland, potom přes kanál, až jsme nakonec přijeli do Londýna. Dohromady nás tam bylo 22 z těch původně zachráněných dětí Nicolasem Wintonem. Udála se i zajímavá setkání. Pro Hanu to byl velice zvláštní výlet. Hana měla čtrnáct let, když ji tenkrát maminka posadila do vlaku. Když seděla ve vlaku, přišla k ní paní s malým dítětem, posadila děťátko Haně na klín, a ona se o něj celou cestu starala. Po dobu cestování ji držela v náručí, krmila ji, zpívala jí písničky v němčině, a když jsme přijeli do Londýna, přišla adoptivní rodina, vzala si to malé děvčátko a Hana ji už nikdy neviděla. Celých

ní skupina, byla tam bezpečnostní služba z Prahy, která se o nás starala. Vlak měl původní parní lokomotivu, proto jsme museli často zastavovat, abychom doplnili uhlí, vodu a olej do kol. Nakonec jsme přijeli do přístavu Hook of Holland a vystoupili jsme z vlaku. Chtěli pro nás připravit loď, která by byla podobná té, kterou jsme jeli v roce 1939, ale žádná taková už není na moři. Cestovali jsme tedy velikou obchodní lodí až do přístavu Harwich v Anglii, a někteří z těch zachráněných dětí nás čekali až tady. Přidali se k nám a jeli s námi vlakem až do Londýna. Když jsme přijeli do Londýna, čekalo tam na nás 200 reportérů, připraveni se svými foťáky a kamerami. Nicolas Winton seděl přímo na nástupišti a čekal na náš příjezd. Nicolas Winton má teď 100 let, je stále zdráv a je schopen starat se sám o sebe. Řekl nám: „Jsem tak rád, že vás po těch sedmdesáti letech vidím, ale prosím vás, nečekejte tak dlouho, až mě budete chtít znovu navštívit.“ Zajímavé bylo i svědectví dvou sester. V roce 1939 maminka posadila tyto dvě sestry do vlaku. Měla v náručí ještě třetí malou holčičku, dala ji také k nim do vlaku, ale pak si to rozmyslela a vzala ji zpátky. Znovu si to rozmyslela a znovu holčičku položila k nim do vlaku. A opět ji vzala zpět. Bylo pro maminky strašně těžké, aby poslaly své malé děti někam pryč. Až když se vlak už dával do pohybu, přece jenom položila děťátko do náruče Elis a řekla: „Postarej se prosím o sestřičku.“ Během 2. světové války tyto tři sestry žily v Londýně, potom emigrovaly do New Yorku a žily tam společně mnoho let.

Misionář ošetřovatel

T

om Graumann byl jedním z těch šťastnějších dětí, kterému se podařilo ještě před vypuknutím druhé světové války dostat do Velké Británie. Za tuto zásluhu vděčí stejně jako dalších více než šest set šedesát dětí právě Nicolasi Wintonovi. V Anglii se poprvé více setkal s křesťanskou vírou. Skrze domluvenou adopci se totiž dostal do silně věřící rodiny a zatoužil vést křesťanský život. Jak sám podotkl, Bible se v „jeho“ rodině četla každý den.

Británie učit angličtinu, že později budu obchodní zástupce otcovy firmy pro Británii, a že se za nějaký rok vrátím. Tak jsem se těšil, že jsem si ani neuvědomil, že je to naposled, kdy vidím svoji matku a babičku. Ony pravděpodobně při od-

Kdyby žádný vlak nejel… Svoje rodiče po druhé světové válce už nikdy nespatřil, protože oba zahynuli. Ještě předtím se ale rozvedli a jeho matka se provdala za jiného muže. V roce 1939 měli dokonce možnost nacistickému režimu utéct, protože dostali povolení jezdu plakaly. Rychle jsem se s nimi rozvycestovat do Austrálie, stejně jako teta loučil, moje matka mi dala na cestu dva Toma Graumanna, která příležitosti vyu- kufry s oblečením a batůžek s jídlem na žila. Matka s otčímem však stále nevěřili cestu.“ tomu, že se blíží válka a netušili, co bude Při vzpomínkové cestě Wintontraipro rodiny židovského původu následo- nem uskutečněné v roce 2009 na počest vat. Navíc se Tomova matka židovské víry oslavy stých narozenin Nicolase Winvzdala a konvertovala ke křesťanství. Vě- tona se organizátoři Toma ptali, jak na děla však alespoň to, že pro její děti není něho cesta působí. Graumann odvětil: na Moravě bezpečno. Hledala proto způ- „Pro mě má tato symbolická cesta velký soby, jak je odtamtud dostat pryč. osobní význam, protože tímhle zářijoPřes faráře Těšan u Brna, kde bydleli, vým vlakem měl jet můj bratr. Ale protozařídila Tomovi odjezd do Anglie a uby- že začala válka, nikdy nevyjel a můj bratr tování v presbyteriánské rodině. Tom zahynul. Tahle cesta je pro mě připomínGraumann svůj odjezd komentuje slovy: kou, co by se mi stalo, kdyby žádný vlak „Byl to vlak jen pro děti, moc jsem se na nejel.“ to těšil. Má matka mi řekla, že se jedu do Jeho otec, na rozdíl od matky, Tomova bratra a otčíma, se do koncentračního tábora ani nedostal. Spáchal totiž raději sebevraždu, což Toma silně poznamenalo. „Můj otec podle jednoho vyprávění Co o něm říkají některé „jeho“ spáchal sebevraždu. Hodně se snažil, aby nebyl považován za Žida, ovšem podle zachráněné děti: „Dal jsi mi 70 let norimberských zákonů byl Židem a něživota navíc. Jinak bych skončila kdo ho prý udal a z toho důvodu se prý v Osvětimi jako moje rodina z Plzně zabil.“ a protože mám dvě děti a dvě vnoučata, tak tím, že jsi zachránil mne, jsi zachránil i je.“ Ruth Ofnerová „Chci ti říct, že jsi úžasný člověk a máš úžasný smysl pro humor. Moc bych si přála, aby to, co jsi udělal, oslovilo mladou generaci. Měli by vědět, že člověk vždycky může udělat něco pro druhé, jako jsi to udělal ty.“ Milena Grenfell-Bainesová

Věra Gissingová byla jedním ze zachráněných dětí. Na cestu dostala tehdy desetiletá dívka od tatínka sešit, aby si psala po cestě deník. Ten se pak stal základem pro její knihy s názvy Perličky dětství a Zachráněná generace. Její rodiče zemřeli v koncentračním táboře.

Je mrtvý Žid lepší než žijící dítě? Tom Graumann vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Na několik let prožitých ve Skotsku vzpomíná vstřícně: „Bible se četla každý den, modlitby nás provázely před každým jídlem. Nebyl na mne činěn žádný tlak, abych se stal křesťanem. Rozhodl jsem se tak svobodně, když jsem slyšel evangelium. Nikdo mne nenutil.“ O náboženských problémech se vyjadřuje i dále: „Tento problém také ukazuje dokument o Wintonovi (snímek s názvem Síla lidskosti, pozn. red.). Někteří rabíni si stěžovali, že Winton posílal šikovné židovské děti do křesťanských domácností, aby se z nich stali křesťané. Jeho odpověď byla: ,Je mrtvý Žid lepší než žijící dítě?‘ Nebyl jsem si nikdy vědom tlaku, abych se stal křesťanem, ani jsem o tom neslyšel v případě jiných Wintonových dětí.“ Ke konci války si při četbě Bible uvědomil, že chce sloužit lidem a Bohu. Jinak záchrana jeho života neměla smysl, řekl si. Tak to i popsal ve svém životopisném portrétu: „Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: ,Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí, či z dobytka. Je to moje!‘ (Ex 13,2) Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Kdyby mě ale nezachránil Nicolas Winton, obětavý burzovní makléř, kterému nebyl lhostejný osud židovských dětí, a který pochopil nebezpečí nacismu, byl bych zahynul. Když jsem pak slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.“



Děti musely pracovat, výuka až potom Devět let působil jako učitel a misionář na Filipínách, kde se seznámil se svou manželkou. Svatbu prožili v kostele uprostřed džungle. Píle manželů nepřišla nazmar. Tom i s manželkou totiž pomá-

Když už Winton nemohl nadále pomáhat dětem skrze transporty kvůli probíhající válce, dobrovolně se přihlásil ke službám RAF – britského královského letectva.

9

Dvakrát zachráněné dítě, Dobré skutky

ŽIVOT V KRISTU hal, kde se dalo, a jejich práce byla vidět. Dávali léky nemocným, pomáhali domorodcům v počátcích podnikání. Zejména však šířili evangelium po celém ostrově Mindoru, kde bydleli. „Chodili jsme do těch vesnic, do kterých nás pozvali a chtěli slyšet gospel. Stavěli jsme také malé kmenové kostelíky v džungli. Naší zřejmě nejúspěšnější činností byla výuka čtení a psaní. Bylo tam předtím jen velmi málo státních škol, kde navíc děti musely dopoledne pracovat a teprve odpoledne se jim, když byly unavené, dostalo nějakého vzdělání. Ne všichni rodiče si to mohli dovolit. Naše výuka možná ještě více napomohla k úspěšnému zakládání kostelů.“ „Prožijte smysluplný život“ Po návratu z Filipín žil ve Spojených státech. Protože se mu s manželkou nedařilo mít potomky, dvě děti adoptovali. Nakonec se jim ale narodil i vlastní syn. „Během roku se nám rodina rozrostla o tři děti. Změnil se nám život,“ s úsměvem komentoval radostné události Tom Graumann. Od roku 1997 Tom Graumann střídavě pobývá i s manželkou ve Spojených státech a v České republice, kde učí angličtinu. Tomovo poselství a životní krédo se dá shrnout do několika vět: „Chci říct, že je důležité si pamatovat, co se stalo v minulosti, že se to může stát znovu, pokud nebudeme vědět, co se stalo dřív. Minulost se může opakovat. V tom, že jsem byl zachráněn, musí být nějaký důvod. Mnoho Wintonových dětí si uvědomuje, že mají určitou povinnost k jejich vlastnímu životu. Čelím stále otázkám: ,Proč jsem naživu? K čemu vede můj život?‘ Spolu s Nicolasem Wintonem si říkám, že každý může dělat něco se svým životem, pokud k tomu máme příležitost, a příležitost v životě má v zásadě skoro každý. Tudíž poselství pro budoucí generace je: Využijte příležitostí, co vám dává život, a prožijte smysluplný život.“ Monika Stachoňová

Jaké pocity provázely děti i jejich rodiny, které opouštěly, přiblížily jiné z Wintonových „dětí“, Dagmar Šímová: „Tehdy sem se mnou šli maminka, tatínek a dědeček. Všichni plakali.“ A také Eva Paddock: „Byly mi tehdy tři a půl, takže bych si neměla nic pamatovat, ale zjistila jsem, že to mám asi pořád v kostech. Skončila tím naše rodina. A můj život se změnil.“

10

Pán Ježíš zemřel i za dobré lidi

V

šichni známe kolem sebe dost lidí, sto Bůh považoval za nutné poslat ke kteří žijí docela slušný a spořádaný Korneliovi anděla, který mu řekl, ať si neživot, konají hodně dobrých skut- chá přivést Petra, který mu řekne, co má ků a na jejich životě často nevidíme ně- dělat, aby byl zachráněn. Čili Bůh znal jaký zjevný hřích. Z těchto důvodů bývají všechny Korneliovy dobré skutky a přetito lidé přesvědčeni, že k tomu, aby byli sto věděl, že Kornelius potřebuje slyšet zachráněni pro život věčný, nepotřebují a přijmout evangelium, aby neskončil žádnou milost a žádnou zástupnou smrt v pekle. Pána Ježíše na kříži. Chtěl bych se v náTak i dnes Bůh za mnohými takovýsledujícím článku zamyslet nad tím, jak mi dobrými lidmi posílá své služebnítakoví lidé smýšlejí a zda je jejich smýšle- ky s evangeliem, protože tyto lidi miluní z pohledu Božího slova správné. Podí- je a chce je zachránit k životu věčnému. váme se na to, jak tyto lidi vidí Bůh a co To, zda tito lidé záchranu k životu věčtito lidé potřebují. nému přijmou, však závisí na tom, jak se zachovají k poselství evangelia, které je Kornelius jim předkládáno. Zachovají se tak, jako Také Bible nám podává zprávu o jed- zde Kornelius, který poslechl, dal si Petnom takovém dobrém člověku: V Cesareji ra zavolat a evangelium z jeho úst přijal, žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník a tím přijal i život věčný, anebo evangelipluku zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, um odmítnou se slovy: „Já jsem dost dobs celou svou rodinou věřil v jediného Boha, rý člověk, já žádnou milost a odpuštění byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pra- hříchů nepotřebuji. Přece za mě Pán Jevidelně se modlil k Bohu. Ten měl kolem žíš na tom kříži umírat nemusel!“ Tímto třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jas- postojem však tito lidé odmítají přijmout ně spatřil Božího anděla, jak k němu vchá- život věčný, který jim Bůh z lásky nabízí. zí a volá na něj: „Kornélie!“ Pohlédl na něj Opravdu za tyto lidi nemusel Pán Ježíš a pln bázně řekl: „Co si přeješ, Pane?“ Anděl na kříži umřít? Vždyť přece konají tolik odpověděl: „Bůh přijal tvé modlitby a almuž- dobrých skutků! ny a pamatuje na tebe. Vyprav hned posly do Joppe, ať sem přivedou Šimona, zvanéDobré skutky a lidské srdce ho Petr. Bydlí u Šimona koželuha, který má Pojďme se podívat na to, že dobré dům u moře.“ (Sk 10,1–6) skutky k našemu spasení nestačí. Co jsou Kornelius byl dobrý člověk, vidíme, že to ty naše dobré skutky? Pro lepší porose pravidelně modlil, dával peníze židov- zumění si představme lidské srdce jako skému lidu, navíc věřil v jediného Boha, kuličku. Ta kulička není dutá – je plná, nebyl to tedy žádný uctívač pohanských tvořená černou hmotou, protože každý model. Není zde uveden ani jeden hřích, člověk je hříšník. Konáme-li dobré skutkterý by Kornelius dělal, tím nechci říct, ky tak, jako je zde konal Kornelius, pak že by nehřešil, ale určitě jeho hříchy ne- děláme vlastně totéž, jako bychom tu byly nijak veliké a mezi lidmi měl určitě naši kuličku na povrchu natřeli na bílo. svědectví, že je to dobrý člověk. Ono totiž ty dobré skutky nemohou změVidíme, že Bůh o všech těchto Korne- nit naši hříšnou přirozenost – proto říliových dobrých skutcích věděl, neboť je kám, že jsou jen vnějším bílým nátěrem Korneliovi skrze anděla vyjmenoval. Pře- té naší kuličky, která ale uvnitř zůstává


Vůbec nechápu, jak někdo může věřit v Boha...

Dobré skutky

černá. Co ale naše dobré skutky dokážou – dokážou nás oklamat a uvést do nemoci samospravedlnosti! Zvenku už se pak naše kulička zdá bílá, ale pravdou je, že uvnitř zůstává nezměněná, stále černá. Hlavní problém spočívá v tom, že naše dobré skutky neumí proměnit naše zlé srdce. Ony ho umí jen natřít na bílo zvenčí, my ale potřebujeme, aby bylo bílé celé – i uvnitř. A to dokáže jen evangelium, jak nám říká i Boží slovo, že pokud přijmeme evangelium = Novou smlouvu, pak Bůh odstraní naše staré srdce a dá nám srdce nové, na kterém budou napsána Boží slova: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; (Žd 10,16) To je srdce, které činí Boží vůli se zalíbením a ne s přemáháním jako srdce staré. Pro tuto bílou barvu na povrchu kuličky si mnozí lidé neuvědomují, že jsou uvnitř černí a že potřebují nové srdce. Hledí na tu bílou barvu, tj. na dobré skutky, které vykonali, a říkají si: „Vždyť jsem dobrý člověk, nepotřebuji milost a Ježíše.“ Na příkladu Kornelia ale vidíme, že i tito „dobří“ lidé potřebují přijmout evangelium, pokud chtějí být zachráněni k životu věčnému. Vím, o čem mluvím, protože sám jsem se až do svých třiceti let za takového dobrého člověka považoval. Nepáchal jsem žádné velké hříchy, nikoho jsem nezabil, nekradl jsem, necizoložil a v důsledku toho všeho jsem si vytvořil teorii, že kdyby Pán Bůh rozdělil lidi na třetiny podle toho, nakolik jsou dobří nebo špatní, pak jsem věřil, že bych se do té první třetiny ještě vešel, a říkal jsem si: „To přece musí stačit!“ Nestačilo to u Kornelia, a nestačí to ani u žádného jiného člověka. V dnešním zkaženém světě není těžké najít většího hříšníka, než jsem já, a porovnáváním s ním se udržovat v klamu, že jsem vlastně dobrý člověk. Ale tudy cesta k životu věčnému nevede. Na posledním soudu před Bohem budou muset všichni lidé tu svoji kuličku rozkrojit, aby se prokázalo, jestli je bílá

i uvnitř. Tady žádný vnější nátěr neobstojí. Kdyby totiž bylo možné dosáhnout života věčného skrze naše dobré skutky, nemusel by Pán Ježíš na kříži umírat, jak nám říká i Boží slovo: Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná (Ga 2,21). Pokud tedy říkám, že jsem dobrý člověk a že ke svému spasení nepotřebuji milost a oběť Pána Ježíše na kříži, dělám tím vlastně z Boha lháře, neboť Bůh o lidech ve svém slově řekl: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši (Ř 3,22–24). Člověk, který říká, že je dobrý a nepotřebuje Boží milost tím vlastně říká: „Bůh je lhář, On zde nemluví pravdu – milost potřebují hříšníci, ale ne já a ostatní dobří lidé. Je potřeba, aby se takový člověk vážně zamyslel nad tím, že tento jeho názor je v rozporu s tím, co Bůh říká ve svém slovu. Je to vážná věc, jde tady o to, kde ten člověk stráví věčnost, rozhodně bych to neodbýval mávnutím ruky.

Někteří lidé jsou v důsledku svých dobrých skutků natolik nemocní samospravedlností, že potřebují Boží pomoc v tom, aby sami sebe viděli správně, aby sami sebe viděli tak, jak nás vidí Bůh, a to byl i můj případ. Jsem vděčný Bohu, že se ke mně sklonil a že mi pomohl, abych sám sebe uviděl Božíma očima. Pokud se tedy vidíme dost dobrými, prosme Boha, aby nám ukázal, jak nás vidí On. Osobní svědectví Mám-li vydat upřímné svědectví o mém obrácení, musím říct, že Bůh mi v tom pomohl. Udělal to tak, že se mi před očima vyjevily některé situace z mého života, kdy jsem se nezachoval jako dobrý člověk. Bůh mi ukazoval, jak tyto situace viděl On, proto mě bolely hlavně ty momenty, kdy jsem viděl, že jsem nějakému člověku ublížil. Po dva měsíce jsem měl tyto své hříchy před očima. Tak jsem jednak poznal, že Bůh o mně ví všechno, ale hlavně jsem díky těmto dvěma měsícům poznal, že nejsem tak dobrým člověkem, za jakého jsem sám sebe dosud považoval.

11

Dobré skutky

ŽIVOT V KRISTU

12

Poznal jsem, že jsem hříšník, který poka a potřít jeho krví dveře svého domu. třebuje přijmout Boží milost, aby byl za- Co to však v praxi znamená? Jistě ne to, chráněn k životu věčnému. Poznal jsem, abychom kupovali beránky, zabíjeli je že i já potřebuji přijmout Ježíše Krista za a krví natírali dveře. Bible nám říká, že svého osobního Spasitele a Pána. A když tím velikonočním beránkem, který byl za jsem vyznával Pánu Ježíši tyto své hříchy nás obětován, byl sám Pán Ježíš Kristus: a prosil ho o odpuštění, On na toto mé Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těspokání odpověděl tím, že mi dal prožít tem, vždyť vám nastal čas nekvašených chleodpuštění hříchů. Byl to pro mě natolik bů, neboť byl obětován náš velikonoční berávýznamný den, že jsem si zapamatoval nek, Kristus. (1K 5,7). Abychom však měli i datum, kdy se to stalo. Najednou jsem z jeho oběti užitek, musíme udělat tyto jasně uviděl, že tam na kříži Pán Ježíš tr- dvě věci: Zabít beránka a potřít jeho krví pěl osobně za mě, za mé hříchy, abych za své dveře. Jak můžeme zabít někoho, kdo ně nemusel být navždy odsouzen. Děko- už byl zabit a vzkříšen jednou provždy? val jsem Pánu, že to pro mě udělal. Po- Je pravda, že Pán Ježíš byl zabit a vzkříznal jsem, že když ho přijímám za svého šen jednou provždy za všechny hříchy Spasitele a Pána, získávám tím z milosti celého světa. Každý člověk si však musí život věčný a nebudu navěky odsouzen. osobně uvědomit, že svými hříchy zabil Od té chvíle mi už Pán přestal ukazovat tohoto beránka, Pána Ježíše. Každý člotyto hříchy – to ukazování totiž splnilo věk si musí uvědomit následující pravsvůj cíl, protože mě dovedlo k pokání du: „Pán Ježíš mě osobně tolik miloval, že za mě na kříži položil život, aby mě a k přijetí Krista. To, že jsem dříve býval menší hříšník zachránil k životu věčnému. Já jsem hříšnež mnozí jiní lidé, byla pravda, ale tím, ník a Pán Ježíš za tyto mé hříchy zaplatil že jsem si tuto pravdu kladl před oči a na svou smrtí na kříži. Tak jsem ho vlastně jejím základě si říkal, že nepotřebuji při- já svými hříchy na ten kříž poslal a zabil jmout milost, odpuštění hříchů a spase- jsem ho.“ To je první krok, to je to zabiní v Ježíši Kristu, tím jsem se udržoval tí beránka, které musí každý člověk tímv sebeklamu, který mi bránil přijmout to způsobem udělat osobně. Pán Ježíš by spasení a život věčný. Jsem vděčný Bohu, nešel na kříž jen tak pro nic za nic, On tam trpěl z lásky k nám, aby nás zachráže mě z této lži vysvobodil. nil k životu věčnému. Tím druhým krokem je, že musíme Co dělat, abych získal život věčný? Názornou odpověď na tuto otázku potřít krví Pána Ježíše veřeje svých dvenám Bible dává už ve Starém zákoně, ve ří. I toto musí udělat každý jedinec osobkterém vidíme předobraz spasitelného ně. Jak se to provádí? Tím, že s Pánem díla, které Pán Ježíš na kříži pro lidi vyko- Ježíšem vstoupím do závazné smlouvy. nal. Než Židé vyšli z Egypta, předcháze- Do té nové smlouvy, skrze kterou Bůh la tomu poslední egyptská rána, kdy an- dává člověku nové srdce, ve kterém jsou děl pobil v Egyptě vše prvorozené. Kdo napsány Boží zákony, tím získávám kubyl této rány ušetřen? Jen ti, kteří zabili ličku, která je bílá nejen na povrchu, ale velikonočního beránka a jeho krví potře- i uvnitř. Do nové smlouvy vstoupím tím, li veřeje u dveří svého domu. Tyto skut- že se dám pokřtít ve vodě, čímž vyznáky mají duchovní význam, který je plat- vám, že Ježíše Krista přijímám za svého ný i pro dnešní dobu. I dnes, pokud lidé osobního Spasitele a Pána. To zároveň chtějí být zachráněni k životu věčnému, znamená, že se ho budu snažit posloumusejí udělat tyto dvě věci: zabít berán- chat, že už svůj další život nebudu žít

pro sebe, ale pro něj tak, jak nám přikazuje i Boží slovo: Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal (2K 5,14–15). Abychom věděli, jak žít pro Pána Ježíše prakticky dále, k tomu Pán ustanovil na zemi svou církev. Ta vede znovuzrozené Boží děti v dalších krocích tak, aby rostly a dělaly Pánu Ježíši radost a aby byly chráněny před lstivou lží ďábla, který obchází kolem a snaží se nás strhnout ze života věčného zpět do smrti a pod svou nadvládu. Tak jako malé dítě po svém narození nepřežije samo ze své síly, ale potřebuje rodinu, ve které vyroste a dospěje ve zralého a produktivního jedince, stejně tak nezbytně potřebuje křesťan po svém obrácení církev – k tomu, aby přežil, aby duchovně rostl a dospěl. A když duchovně dospěje, není to proto, aby církev opustil se slovy, že už je soběstačný a církev nepotřebuje, Pán nám dává dospět proto, abychom zůstali v církvi a podíleli se na výchově dalších lidí, kteří se obracejí k Pánu Ježíši. Taková je Boží vůle. Čili třetím krokem nezbytným pro zdravý duchovní růst každého člověka, který přijal spasení v Ježíši Kristu, je připojit se k církvi, ve které se káže celé Boží slovo, vyhledat pastory či vedoucí sboru a nechat se jimi vyučit v tom, co máme dělat dále. Pokud budeme poslušní jejich radám a budeme dle nich jednat, pak vítězně dojdeme do Božího království a získáme to nejvzácnější, čeho lze během života na zemi dosáhnout: život věčný. Pokud bys chtěl nastoupit tuto cestu a nevíš, jestli je ve tvém okolí církev, ve které se zvěstuje celé Boží slovo, můžeš se obrátit na adresu redakce [email protected] a my ti pomůžeme tyto křesťany najít. Petr Skřičil, AC Olomouc


S

amy o sobě nedovedou, nemohou. Možná vás to překvapuje, možná přímo pohoršuje. Také jsem se před časem ptal: „Jak to, že nás nevedou do nebe? Copak si Bůh dobrých skutků neváží, copak Bible nevybízí k dobrým skutkům? Vždyť každé pořádné náboženství již od pradávna dobro odměňuje a zlo trestá!“ Ano, již staří Egypťané věřili, že jejich duše po smrti „půjde na váhu“. Pokud dobré skutky převáží ty zlé, čeká je věčná blaženost posmrtného života, pokud ne, sežere jejich duši příšera z podsvětí. Na podobném konceptu odměny za celoživotní zásluhy stojí všechna „normální“ náboženství. ALE kromě křesťanství. Podle Bible mají dobré skutky jinou úlohu, než „dostat“ člověka do nebe. Není to něco za něco – zásada „Dávám, abys dal“ patří Římským náboženstvím, Bible jde mnohem hlouběji. Bůh si samozřejmě dobrých skutků neobyčejně cení, dokonce podle nich vidí, jak živá a opravdová je víra křesťanů. Dobro již tady, během našeho života, provází požehnáním a zlo stíhá prokletím. Dobré skutky samy o sobě na nebe nestačí, nemohou nás dostat do Boží přítomnosti, ani kdybychom se snažili sebevíc…

V čem je problém? Bůh stvořil člověka pro oboustranný láskyplný důvěrný vztah. V Bibli se píše: „Bůh je láska…“, jeho záměrem bylo, aby mohl člověk prožívat život v Boží blízkosti, jako nejlepší přátelé, možná ještě hlouběji a intenzivněji. Bohu nešlo o to, aby se někdo celý život snažil o zasloužení si Jeho přízně. Jenže tato harmonie a plnost se, jak kolem sebe dobře vidíme, nějak nekoná. Co se tedy s původním plánem stalo? Proč je člověk od svého Stvořitele tak daleko? Bible to připisuje hříchu – nejpřesněji se dá hřích připodobnit k „minutí cíle“. Pokud se s někým domluvím, že se setkáme v šest hodin u pošty, ale místo toho si jdu do kina, nemohu se přece divit, že se mineme. To samé je i s Boží nabídkou blízkého vztahu, života ve světle. Lidé si zvolili „svou cestu“, děláme si, co chceme, co naše JÁ vidí jako nejlepší, plán neplán. „…světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19) Není tedy divu, že míjíme ten původní cíl, pro nějž jsme byli stvořeni – v hříchu. Hřích se nás zmocnil a zcela prostoupil. Kdo z nás může říct, že neví, co je lež, zloba, vzpoura či vzdor? „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Římanům 3,23)

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8–10)

Lidé říkají, že je Bůh takový či onaký a proto v něj nemohou věřit (složit důvěru). Kdyby byl Bůh opravdu takový, jakého jsem si ho dříve představoval, nebylo by divu, že bych mu nemohl důvěřovat. O tom, jaký je ve skutečnosti, se dozvídáme nejen z Bible, ale i z Jeho činů: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1J 4,9) Problémem člověka není Bůh, který by se choval nepřátelsky a vzdaloval se od člověka – to spíše naopak! Hřích odděluje člověka od Boží blízkosti jako propast, přes kterou se sám zpět nemůže dostat. V Bibli pojmu oddělení nejblíže odpovídá slovo smrt. Ano, člověk je kvůli hříchu duchovně mrtvý (oddělení ducha od Boha) a je jen otázkou času, kdy se dostaví i smrt tělesná (oddělení duše od těla). Toto oddělení je důvod, proč dobré

Dobré skutky

…A dovedou nás dobré skutky do nebe?

13

Dobré skutky

ŽIVOT V KRISTU

14

skutky nepomohou do nebe. Jednoduše nestačí na překročení té propasti, která odděluje člověka od Boha. Kdo je oddělen od Boha, musí se nejprve odvrátit od své cesty špatným směrem a přijmout nový život, který Bůh skrze Ježíše nabízí. „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5,24) To je tím podstatným, co nám může nebe otevřít. ALE mrtvý člověk může sám za sebe dělat co chce, a k životu ho to nepřivede. Zní to tvrdě, absurdně, hloupě? Jedinou možností zůstává, stát se zase živým (přestat být oddělený od Boha). Může se to stát, pokud ho „Pán nad životem a smrtí“ převede ze smrti do života. To je jediná cesta, ať již jde o tělo nebo o ducha. Tuto moc Buddha, Mohamed či jiní nemají, proto jsou jiná náboženství jen o dobrých skutcích a o sebezdokonalování, ale nemohou obnovit mrtvému život. Kdo je tím pánem života a smrti? Bible říká, že Ježíš je tou cestou: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) Bůh posílá Syna – Ježíše, aby se stal člověkem, vzal na sebe hříchy lidí a jako člověk za tyto hříchy zemřel podle práva. Tím bude Zákon naplněn – zlo musí nést svou odplatu. Člověk je jako usvědčený viník (zástupně v Ježíši) spravedlivě potrestán... Ježíš jako nevinný přijal hříchy lidí a nesl trest místo nich, aby oni mohli žít. To byl jediný způsob. „…Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zj 1,17–18) Bůh Ježíše vzkřísil třetího dne a učinil ho Pánem nad životem a smrtí. Proto může Ježíš převádět každého, kdo vyzná a opustí svůj hřích, zpět do Boží blízkosti, do toho původního plánu pro život – blízkého osobního vztahu mezi člověkem a Bohem. Nikdo není výjimkou, pozvání platí pro každého. Jde o svobodné rozhodnutí. To je jediný skutek, který otevírá cestu do nebe, to ostatní už vykonal Bůh pro člověka. Jak je to s těmi dobrými skutky? Křesťané mohou konat dobré skutky proto, že znají Boží pohled na věci, rozumí touze Jeho srdce a jsou mu vděční za Jeho dobrý skutek. Za to, že On umožnil vyřešení problému s hříchem. Kdybychom konali dobré skutky jen proto, abychom se zalíbili Bohu a zajistili si tím cestu do nebe, bylo by to málo. Křesťanství (to biblické) není o náboženských úkonech a lopotění se za dobrými skutky, aby bylo dost čáreček. Je o tom, co Bůh vykonal pro člověka, aby s ním mohl obnovit plný a intenzivní společný život. Pavel Slepička

Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé

V

e skutečnosti za zlo mohou lidé také relativně slušní, schopní a vzdělaní. Ti všichni mohou patřit k zástupu těch, kteří páchají zlo. Je užitečné si uvědomit, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, povaleči, prostitutky či pouliční lupiči. Také v nich většinou ani nebojovali, zvlášť když byli zrovna ve vězení. Kdo tedy? Vypráví se takový příběh: Tři kamarádi, kteří se nikdy předtím nehádali, šli jednoho dne po louce, kde byla ještě rosa. Jeden z nich ukázal na velkou kapku rosy a povídá: Ta je ale pěkně modrá. Ten druhý se podíval a říká: Je pěkná, ale ne modrá, nýbrž červená. Pak přišel třetí a říká: Kluci, copak jste barvoslepí, ta kapka je přece zelená. A začali se hádat. Až jednoho napadlo: Pojď sem a stoupni si na moje místo a podívej se z mého úhlu. A skutečně, když se každý podíval z úhlu toho druhého, viděl právě tu barvu, kterou ten druhý. Tento příběh ukazuje jen jeden z mnoha důvodů, proč se lidé hádají, perou nebo zabíjejí. Prostě vidí jednu věc z různých úhlů pohledu – vlastně každý z nich má pravdu nebo kousek pravdy. A proč se tedy hádají? Protože mimo tu svoji pravdu jsou také v omylu. Omylu omezenosti. Nevidí pravdu toho druhého. Omyly vedou často nejen k hádkám, ale i k zabíjení. Tito kamarádi se mýlili v tom, že ten druhý je „/barvo/ slepý”. Dřív, než na svůj omyl přišli, byli sami slepí – pyšně a rychle soudili, místo aby hledali, kde je chyba. Existují však ještě další důvody, proč se lidé hádají nebo nenávidí. Mylné informace, další zdroj mnohého zla na světě Zcela běžně dostáváme v životě mylné informace. Nejen dostáváme, ale také předáváme dál, někdy je sami vyrábíme. Také různé autority nám poskytují myl-

né informace. Takový příklad nepříliš závažných mylných informací byl uveden v časopise Vesmír 8/99/str. 472: „Z míry nás nesmí vyvádět měnící se lékařské rady týkající se složení naší stravy: hodně mléka – málo mléka – dost mléka, jen maso bez přílohy – méně masa, nesolit – solit, ale s mírou, a když zeleninu, tak radši syrovou... a nyní doporučují (britský Ústav pro výzkum potravy) jíst zeleninu především vařenou...“ Tady šlo sice jen o potravu, ale i v této zdánlivě nevinné oblasti mohou být lidé dost hádaví (např. známý spor mezi vegány, vegetariány a všežravci). Natož pak závažnější věci, jako je výchova dětí, politické otázky, otázky mravů, náboženské otázky či přírodovědecké. Kolik bolesti a trápení prožili lidé následkem špatných informací jen ve dvacátém století! Kolik bolesti způsobil Darwinův evoluční omyl, marxistické nesmyly či nacismus! Mnozí tehdy vyznávali a ještě pořád vyznávají řadu omylů o přírodě, lidské povaze, dějinách či smyslu života. Svůj omyl často i tvrdě hájí a strhnou do něj další lidi. Úmysl a hlupáctví Je ještě další příčina špatného pohledu na svět. Vzniká ve snaze dokázat „tu svoji tezi“ (víru), a třeba proto i úmyslně či z hlouposti zkreslit pravdu. Snaha za každou cenu dokázat svůj úhel pohledu na svět nebo nějakou jeho oblast. Asi jako by jeden z těch kamarádů hledal další a další „důkazy“, že kapka je jen a hlavně červená! Tímto úmyslným Pokračování na str. 19


Výkladové poznámky jsou zpracovány dle knih Skutky apoštolské a První kroky od emeritního biskupa Rudolfa Bubika (spoluautorem Prvních kroků je Aleš Navrátil).

2. …každý z vás ať přijme křest. Co znamená křest? Křest je především záZamyšlení a komentáře doplňující Studijní bibli s výkladovými poznámkami. vazek, kterým vstupujeme ve smlouvu s Bohem. Křest vodou v Novém zákoně je obdopravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Du- ba obřízky ve Starém zákoně. Je to otázka SKUTKY APOŠTOLSKÉ Když Pán Ježíš odcházel do nebe, přikázal cha, nemůže vejít do království Božího (J 3,5). hlavního smluvního vztahu mezi člověkem Ovšem nepleťme si pokání s obyčejnou a Bohem. Nepodceňujme křest. svým učedníkům, aby se odebrali do JeruzaZa jakých okolností křest platí? Přeléma a tam v očekávání setrvali, dokud ne- lítostí. Lidem je mnoho věcí líto. Co však budou pokřtěni Duchem svatým (Sk 1,4–5). je skutečné obrácení? Skutečné obrácení devším, i na této zemi je možné uzavřít Byli poslušní a asi sto dvacet jich bylo snad můžeme vidět u lotra na kříži. On, dle smlouvu jen s člověkem, který je způsobilý shromážděno v modlitbách, když se náhle názorů některých teologů zélota, v očích rozhodovat. S nemluvnětem nemohu mít naplnilo Ježíšovo zaslíbení – do místnosti mnoha tehdejších lidí hrdina, sám sebe od- smlouvu. Pán Ježíš říká, že kdo uvěří zvěszavanul Duch svatý, což se projevilo veli- suzuje; nehledá pro sebe polehčující okol- ti pokání a kdo pokání učiní, na znamení ce dramaticky. Strhl se hukot, jako když se nosti (tím vlastně ospravedlňuje jednání toho vstoupí křtem ve smlouvu s Bohem: žene prudký vítr, nad každým v místnosti Římanů) a říká tomu druhému: „My trpíme Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však se objevil ohnivý jazyk a učedníci byli napl- spravedlivě. Náš trest je zasloužený.“ Těmi- neuvěří, bude odsouzen (Mk 16,16). Smlouva něni Duchem svatým. Obdrželi přitom dar to slovy fakticky odsuzuje i celé povstání musí vycházet z pokání a víry, ne jinak. Dostáváme se často do dilematu, zda je zélotů. Už není ve svých očích bojovníkem mluvit jinými jazyky. Tito dosud bázliví a ustrašení lidé směle za právo a spravedlnost, chápe, že ozbro- platný křest, je-li člověk pokřtěn jako dítě. vyšli do ulic a začali lidem, kteří se kolem jenou vzpourou se provinil proti Boží vůli. Z předchozího vidíme, že ne, protože nenich shromáždili, kázat dobrou zvěst o Je- A pak přichází pokání. „Pane, pamatuj na mluvně se nemůže rozhodnout. Křest je žíši Kristu a novém životě v něm. Byl svátek mne, až vejdeš do svého království.“ Sku- potřebný pro spasení jako sňatek pro manletnic a Jeruzalém byl přeplněn návštěvníky tečné pokání vidíme i u marnotratného želství, je to smlouva. Ale Písmo jasně říká, ze všech koutů tehdy známého světa. Mno- syna v evangeliu Lukáše. Šel do sebe a řekl že dítě je spaseno vírou svých rodičů. Nezí z nich, ač Židé, rozuměli nejlépe jazyku si: „Vím, co udělám. Vrátím se k otci a řek- věřící muž je totiž posvěcen manželstvím s vězemě, ve které žili již léta či desetiletí a jím nu mu, že nejsem hoden být jeho synem.“ řící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřítaké mluvili. Přesto slyšeli zvěstovat Ježíše Všimněme si, že v obou případech schází cím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou Krista v řeči, která jim byla vlastní. Divili se prvky advokacie. Nečteme, že by některý však přece svaté! (1K 7,14). Křest se uskutečňuje ponořením. Co tomu, protože v nich rozpoznali lidi prosté, z těch dvou říkal: „Já jsem to tak nemyslel, nevzdělané. Někteří posluchači se jim po- já mám vnitřní zranění, které zavinili jiní, …“ vlastně znamená křest? Křest je naplnění Ne, jejich pokání bylo opravdové, protože veškeré Boží spravedlnosti. Abych vysvětlil, smívali a říkali: „Jsou opilí.“ Tu vystoupil Petr spolu s ostatními apoš- si byli vědomi své viny a uznávali oprávně- co to znamená, musím jít až na začátek Bible. Bůh řekl Adamovi: A Hospodin Bůh človětoly a oslovil všechny shromážděné. Popřel, nost trestu. Často používám jako příklad pokání násle- ku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš že by byli opilí (vždyť bylo teprve devět hodin ráno!), a poukázal, že se naplnilo zaslí- dující příběh. Francouzský král Ludvík XIV. jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však bení dané již prorokem Jóelem, že nastane pozval na státní návštěvu pruského císaře nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš čas, kdy Bůh sešle Ducha svatého na všech- a na jeho počest mu nabídl, že může pro- smrti.“ (Gn 2,16–17). Člověk však neuposleny lidi. Dále jim ukazoval z Písma, že Ježíš pustit na svobodu jednoho z doživotně chl Boží příkaz, vzal a jedl. Nechal se oklaKristus je ten Spasitel, kterého Židé očeká- odsouzených galejníků. Galeje byly velmi mat ďáblovými slovy: „Nikoli, nepropadnete vali již tisíce let. On je mocen změnit jejich těžkým trestem. Byla to práce u vesel na ga- smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, životy, dát jim vše, co potřebují k plnému lérách, ve strašných podmínkách. Vězeň po otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát doba nádhernému životu s Bohem! (viz Skutky několika letech umíral na totální vyčerpání. ré i zlé.“ (Gn 3,4–5). Kdo měl pravdu? Člověk jedl ze stromu Vězňové najednou viděli šanci a očekáva1. a 2. kapitola) li, na koho se vzácný host zadívá. Císařovy poznání, a proto jeho život už není takový, Co máme dělat, abychom se stali křesťany? oči padly na jednoho z vězňů: „Proč jsi tady?“ pro jaký jej Bůh stvořil, duchovně tedy zeTi, kteří apoštolům naslouchali, byli tou- zeptal se. A vězeň začal vyprávět histor- mřel. A proto říká Pán Ježíš Nikodémovi, že to řečí zasaženi ve svých srdcích a ptali se: ku, jak jednou v hospodě poklidně popíjel se musí znovu narodit. Toto člověk prožívá „Co máme dělat, bratři?” (Sk 2,37) Možná jsi své víno a přitom ho napadl nějaký opilec duchovně. Žádné Boží slovo však nemůže být vzato ve stejné situaci a ptáš se: „Co mám dělat?“ a nakonec to dopadlo tak, že kamarád toho Potřebuješ znát jasnou a konkrétní odpo- opilce náhodou naběhl na jeho kord. On zpět (tak rozhodl Bůh). A proto na jiném věď. Apoštol Petr ji tehdy dal třem tisícům sám však byl naprosto nevinný. Jiný vězeň místě čteme, že skrze křest umíráme s Krisshromážděných lidí. Oni ji přijali a jejich ži- vyprávěl, jak přece musel ochránit svou čest tem. Tím, že jsme byli pokřtěni ponořením a zabít svůdce své ženy i nevěrnici samot- do vody, jsme (obrazně) na určitou krátkou vot byl proměněn. Pojďme se na tuto odpověď podívat. Je nou. Dalšího nechal zavřít jeho vlastní bratr, dobu nebyli živí. Byli jsme pod vodou na aktuální i dnes, pro tebe a pro každého dal- aby se s ním nemusel dělit o dědictví. Čím znamení toho, že Kristus byl v hrobě. Byli šího člověka. Petr jim odpověděl: „Obraťte dál císař šel, tím barvitější historky slyšel. jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, Nakonec se císař zastavil u jednoho: abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete „Proč jsi tady?“ „Vaše Veličenstvo, mě si ne- slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cesdar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám všímejte. Já si nezasluhuji život za to, co tu nového života (Ř 6,4). Z vody povstává nové stvoření žijící a vašim dětem i všem daleko široko, které si pojsem provedl. Jsem správně odsouzen, měl volá Pán, náš Bůh.” A ještě mnoha jinými slo- jsem být popraven. Jen milostí krále ješ- a myslící nově. Je pravdou, že někdy byvy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte tě žiji. Nejsem hoden dále žít. Mě se tato chom mohli definovat křest slovy: do vody se z tohoto zvráceného pokolení!” (Sk 2,38–40) milost netýká.“ Pruský císař se obrátil na vstupuje suchý hříšník a z vody vystupuV této odpovědi jsou obsaženy čtyři zá- Ludvíka XIV. a řekl mu: „Tento půjde domů. je – mokrý hříšník. Přesto, přistupujeme-li ke křtu s plným vědomím, že vstupujeme kladní věci, které máme udělat, abychom se Už je tu zbytečně.“ Pokání znamená uznat: já jsem vinen, já do smlouvy, podle které chceme žít jen stali v plnosti křesťany. potřebuji milost. Uvědomme si, že milost pro Boha, tento křest Bůh přijme. Kristus dostává jen ten, kdo je vinen. Pokud jsem 1. Obraťte se. Čiňte pokání. Když Pán Ježíš hovoří s Nikodémem, tak se neprovinil, nemusím být omilostněn. Činit pokání znamená uvědomit si v plhovoří ne s ateistou, ale s věřícím Židem Vítáme vaše komentáře, pro říjnové znalým Písma. Přesto ho vyzývá k obráce- nosti svou vinu, přijít k Bohu a prosit: „Odčíslo zpracováváme listy Korintským. Na ní. Říká doslova: Amen, amen, pravím tobě, pusť mi. Jsem vinen.“ Písmo totiž říká, že adresu [email protected] nám můnenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit krá- kdo odsoudí sebe na této zemi, už nebude žete do 10. září posílat mailem buď svoje lovství Boží (J 3,3) a pokračuje Amen, amen, souzen v nebi. jednotlivé postřehy, nebo s námi navázat pravidelnou spolupráci širšího rozsahu.

Studijní materiál

Co ve Studijní bibli nenajdete

15

ŽIVOT V KRISTU

Studijní materiál

zemřel de facto – ve skutečnosti, a člověk skrze křest demonstruje, že zemřel de iure – z právnického hlediska. Křest je a) smlouva, b) demonstrativní prohlášení: Umírám s Kristem starému životu. Starý život, staré myšlení, staré věci pominuly a je tu všechno nové.

16

3. Dar Ducha svatého … a dostanete dar Ducha svatého. Neboť toto zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolal Pán, náš Bůh. Křest Duchem svatým je dodnes často diskutován. Někdy, zejména v šedesátých letech, jsme i my letniční kázali, že kdo nepřijal křest Duchem a na znamení toho se nemodlil v nových jazycích, nebude spasen. Mnozí naopak říkají, že znovuzrozením dostali závdavek Ducha svatého. Slyšel jsem mnoho kázání pro i proti. Z Písma i praxe vidíme, že lidé prožili znovuzrození, byli pokřtěni vodou (Samaří), byli vedeni Písmem, a přesto bylo potřebné vkládání rukou, aby přijali Ducha svatého. Už jsem se zmínil o rozhovoru Pána Ježíše s Nikodémem. Tam Pán Ježíš znovuzrození jako by rozděluje na dvě etapy. Obrácení – to znamená, nejdřív jdeš a vidíš jen svět, pak se obrátíš a vidíš Boží království. Pak teprve do něj vstupuješ a můžeš prožít křest Duchem. Někteří nám letničním vytýkají, že někdy kážeme trojstupňové a někdy dvoustupňové spasení, to znamená obrácení, křest vodou a křest Duchem svatým. Ne. Jen je jednou pravdou, že u Kornélia prožili všechny tři věci najednou a například v Samaří to prožili nadvakrát. Bůh je svrchovaný. Já jenom ukazuji aspekty. Petr hovoří o pokání, o znovuzrození a křtu vodou. To zaslíbení platí nám všem. Jak přijmout křest Duchem svatým by bylo téma pro jednu zvláštní knihu. Ke křtu Duchem svatým přistupujeme především vírou. Prosíme a Duch svatý sestupuje. Někdy přímo, někdy prostřednictvím modlitby a vkládání rukou. Záleží na způsobu nebo ne? Přenechme to Duchu svatému. Nikdo nemá právo diktovat, že křest Duchem svatým můžeš prožít jen s vkládáním rukou nebo jen jakýmkoliv jiným způsobem. Bible ukazuje, že Petr a Jan vkládali ruce v Samaří, Pavel v Efezu. Kornélius a ostatní v jeho domě však Ducha svatého obdrželi bez vkládání rukou. Došlo k tomu tak, jak chtěl Bůh. V šestnácté kapitole Markova evangelia i na dalších místech knihy Skutků vidíme, že ve všech případech lidé pokřtění Duchem svatým hovořili novými jazyky. Člověk, který zemře starému životu, se znovu narodí z Ducha, objeví se nové stvoření. Když se narodí dítě, jeho prvním projevem je křik a pláč. I Duch svatý se chce projevit skrze jazyk. Chce ho zapečetit, aby byl pod jeho vládou. Křest Duchem svatým můžeš prožít různým způsobem. Můžeš mít velké citové projevy – a také žádné. V obou případech však jde o skutečný křest. Měl jsem mnoho setkání s Bohem, některá se mocně dotýkala mého fyzického těla, jiná ne, ale ve všech případech to byl On. A tak tě chci povzbudit, otevři se na něj, pros ho.

To znamená, že ho přijali a v něm zůstali. 4. Oddělte se A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal Vstoupím-li do vlaku a zůstanu v něm, pak a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvrácené- sdílím osud toho vlaku, ať stojí nebo jede. Zůstává-li člověk v nějakém učení, pak je ho pokolení!“ Uvědomme si, že Petr mluvil ke zbožným tímto učením formován. Není tak důležité poutníkům, kteří přišli z celého světa do Je- umět toto učení citovat, ale zůstat v učení ruzaléma hledat Boha. A jim Petr říká: od- znamená, že mění lidský charakter, myšlení, jednání. Zůstávat v učení apoštolů na dělte se, jak je přeloženo v Kralické Bibli. Není možné přijmout Ježíše Krista a žít prvním místě znamená zůstávat v tom, co dále s tímto světem podle jeho zvyklostí. po nás chce Duch svatý. A jak říká apošBible říká jasně a nekompromisně: Chceš- tol Pavel ve svých epištolách, Duch svatý li být přítelem tohoto světa, jsi nepřítelem chce, abychom rostli: … ať ve všem dorůstáme Božím. Chceš-li být přítelem Božím, bu- v Krista (Ef 4,15). Druhou věcí, o které bych se tady chtěl deš nenáviděn tímto světem. Duch tohoto světa ti vyhlašuje vyhlazovací válku. Jedno zmínit, je pojem „učení apoštolů“. Dodnes nebo druhé. Na Slezsku bylo pořekadlo: (a v naší době obzvlášť) se velmi často mu„Udělej to tak, aby byl vlk sytý a beran celý.“ síme potýkat s chápáním tohoto místa. Je S Božím královstvím to ale nejde. Buď bude zde napsáno učení apoštolů. Není tu „zůstáv člověku žít vlk = ďábel, anebo Beránek = vali v učení učitelů“. Domnívám se, že slovo Ježíš Kristus. Obojí ne. Není možné být sou- „učení“ je v tomto kontextu možné chápat časně ve smlouvě s Bohem a líbit se tomu- jako stanovení určité linie, doktríny, rozto světu. Není možné mít obecenství s Du- souzení, co je a co není dobré, co je a není chem svatým a mít obecenství s duchem v duchu Písma. To byla doména apoštolů. tohoto světa. Není možné pít z kalicha Páně Zásady, které oni určili, pak další bratři přei z kalicha tohoto světa. Tvé myšlení musí dávali dál. A co slova apoštola Pavla: Učit ženě nebýt jiné, nové, ne to, které má tento svět. Tvoje myšlení musí být poddáno Duchu dovoluji (1Tm 2,12)? V druhé kapitole listu svatému, jak říká apoštol Pavel v listu Ko- Titovi tentýž apoštol Pavel píše, že starší rintským: …a všecko, co se v pýše pozvedá pro- ženy mají učit mladší. Podobně starší ženy ať ti poznání Boha. Uvádíme do poddanství kaž- se chovají důstojně, ať nepomlouvají a neprodou mysl, aby byla poslušna Krista (2K 10,5). padají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladProto tě, drahý čtenáři, chci povzbudit: ší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly dovol Duchu svatému, aby ti pomohl měnit rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, tvůj život, abys dokázal opustit své staré já staraly se o domácnost, byly laskavé a posloua stát se tím, co od tebe chce Bůh. Velkou chaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo chybou nás letničních (a charismatiků) je, (Tt 2,3–5). Žena tedy může vyučovat, ale ne že někdy klademe malé důrazy na změny stanovovat linii učení. Chtěl bych připomenout ještě jednu pocharakteru a životního stylu. Pán Ježíš řekl: po jejich ovoci je poznáte (Mt 7,16). Proto sku- měrně velmi závažnou věc, aniž bych se tečné přijetí křtu v Duchu svatém poznáme chtěl dotknout kohokoliv z vás, drazí čtenáři. především po tom, zda naše okolí vnímá na Jednou mi jeden z mých drahých bratří řekl: „Víš, prostudoval jsem si dějiny křesťanství našem jednání ovoce Ducha svatého. U Zacheova obrácení vidíme velikou a zjistil jsem, že všechna probuzení, včetně změnu i ve vztahu k jeho okolí. „Polovinu toho prvního za Pána Ježíše, začínala skrze svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže prosté lidi a prakticky všechna pohřbili tejsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásob- ologové.“ Je to skutečně pravda? Tak se to ně.“ (L 19,8). Nevím, kolik mu zůstalo. To může jevit. Ale úplná pravda to není. I mezi byla změna myšlení. U mnohých dnešních vzdělanými lidmi vidíme buditele, nositele kazatelů evangelia mi schází důraz na totál- probuzení, počínaje apoštolem Pavlem přes Husa, Luthera a další až po dnešní dobu. ní změnu myšlení, chování a stylu života. Z druhé strany, když jsme my letniční zaCo máme dělat, abychom zůstali křesťany čínali a tradice se předávala ústně, po shroTěmito čtyřmi kroky se stáváme v plnosti mážděních, někdy člověk žasl, co se začakřesťany. Není to konec naší cesty, ale nalo učit. Setkal jsem se například s jedním opak začátek. Jsou to přelomové, vesměs prostým člověkem, který o sobě hovořil, jednorázové události. Ve 2. kapitole kni- jak je plný Ducha svatého a kolik má darů. hy Skutků dále čteme ve verších 41–42, že Po jeho kázání jsem si s ním sedl, otevřel se k církvi připojily 3 000 lidí. Tito členo- jsem Písmo a začal jsem mu ukazovat určivé církve pak dělali další čtyři věci. Ne už tá místa. Řekl jsem: „To, co jsi vyučoval, je jednorázově, ale jako program na celý život: v rozporu s Biblí.“ Jeho odpověď byla jedVytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, noduchá: „Bratře, Duch svatý mi to zjevil, a proto je to pravda a mě nezajímá, co je lámali chléb a modlili se. (Sk 2,42) někde napsáno. I kdyby to bylo v Bibli.“ Byl úplně vedle, protože zavrhl autoritu Písma. 1. Učení apoštolů Tento souboj tu byl vždy. Musíme si uvěTento bod je velmi závažný. Některé překlady sice neříkají poslouchali učení, na- domit jedno. Apoštolové se nikdy neprosapříklad Nová smlouva toto místo překládá dili jako silné osobnosti ostrými lokty, ale jako vytrvale zůstávali v učení apoštolů. A tady byli to lidé Bohem povolaní. Pán Ježíš měl bych chtěl, abychom se zamysleli nad těmi- určitě důvod, proč si vybral a povolal právě tyto prosté rybáře (ovšem můžeme se to dvěma důrazy. Já osobně si myslím, že podstatu toho, právem domnívat, že takový Matouš určité co chtěl Duch svatý říci, lépe vystihuje slo- vzdělání měl). Častým problémem je umět vo „zůstávali“. Zůstávat v něčem nezname- přijmout, že Bůh povolává na základě své ná jenom slyšet, zhodnotit, vybrat si, co svrchované vůle. Pán Ježíš říká, že jím pose mně líbí. Oni zůstávali v celém učení. volané služebníky poznáme po jejich ovoci.

Sám apoštol Pavel napadá mnohé falešné lem Kristovým, pak je to svazek lidí vzájem- modlitba je několik odříkaných frází. Jsou apoštoly a učitele, o kterých uvádí, že uměli ně prorostlých, žijících společně, vzájemně lidé, kteří se modlí hodiny. Co je správné? diskutovat, mluvit, měli velké známosti, při- se podpírajících. Veškerá zaslíbení v Bibli Během života jsem se dostal do různých sičemž se o nich velmi nelichotivě vyjadřoval. jsou pro církev. Někteří mají snahu říkat tuací. Jednou jsem, ovlivněn jistou literatuDlouhou dobu jsem měl problém s jed- a vyučovat, že na zemi je církev všeobecná, rou, byl přesvědčen, že si určité věci musím ním místem v listu Galatským: Od těch však, tj. jdoucí všemi denominacemi. Kus pravdy vybojovat na modlitbách. A Bůh mi tenkrát kteří se těšili zvláštní vážnosti - čím kdysi byli, to sice je, ale ne celá. Nebudu tvrdit, že jen řekl: „Pokud si myslíš, že v počtu odmodna tom mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu ne- Apoštolská církev je církví Kristovou. Jsem lených hodin předstihneš řádové sestry straní - ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, si plně vědom, že jsme součástí Boží církve, a mnichy, tak jsi na omylu.“ Najednou jsem uviděl, že i modlitba je otázka vztahu s Bomi nic dalšího neuložili (Ga 2,6), konkrétně která je i v jiných denominacích. Už za dob Pána Ježíše se tvořila denomi- hem. Pán Ježíš se modlil celé noci. I my se s tou částí mezi pomlčkami. Pavel se nezaštiťuje jmény velkých zákoníků, farizeů, fi- nace, církev, společenství těla Kristova, je potřebujeme modlit, ale nepleťme si půst lozofů a jiných známých osobností tehdejší velmi důležitá a mělo by nám na ní skuteč- a modlitbu s demonstrací a hladovkou. doby, on se kryje autoritou apoštolů. A prá- ně záležet. Je to ochrana, je to jistota, ale Boha k ničemu nepřinutíš. On se rozhodl vě na té vsuvce mi Duch svatý ukázal, že Pa- současně je to možnost, kde velmi znásobí- spolupracovat s námi, On se rozhodl a povel se nestydí za to, že jsou to bývalí rybáři, me svou službu. Je to stádo, které vede pas- vzbuzuje nás k modlitbě. Taktéž je ale natýř. Vlk vždy má jednu snahu – dostat ovci psáno, že se máme modlit v souladu s jeho protože je povolal Bůh. Proto, drahý čtenáři, nebuďme rychlí ze stáda, do izolace. Lidé zůstávali v učení vůlí, hledat tuto vůli a prosit. Sjednocení Božího lidu v modlitbách je v jedné nebo druhé extrémní poloze. Díky apoštolů. A v tom vidím sílu, protože stmeBohu za vzdělané muže a ženy. Kéž nám lená církev a její jednota ničí brány pekla. velikou věcí. jich Bůh dá víc, nicméně je třeba, aby to Rozhádaná církev, rozdělená církev neobPřed lety se bratr biskup modlil a ptal se byli lidé bojící se Boha. Současně chtějme stojí, protože Pán Ježíš řekl: „Každé království slyšet i prosté Boží služebníky. Vzpomí- vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům Pána, proč se mnozí křesťané odvrací od nám si v této souvislosti na jednoho z nich. vnitřně rozdělený nemůže obstát (Mt 12,25). Boha a vracejí se do světa. Bůh mu ukázal Proto církev je sjednocenost. A co nás výše uvedených osm bodů. Děje se to proto, Už nežije. Byl to člověk, o kterém říci, že byl „prostý“, není dostatečně výstižné. Byl může sjednotit? Stejné oblečení, stejné že je lidé nenaplnili či nenaplňují. Během své pastorační praxe jsem mluvil to však Bohem obdarovaný prorok, ačko- zvyklosti, stejná kultura? Ne, sjednotí nás liv nám se zdál tak obyčejný. Škoda jen, že především učení, ale i obecenství, modlitby s řadou křesťanů, kteří trpěli nejrůznějšími problémy. Velice často jsme po společném jsme některá jeho proroctví nepřijímali či Večeře Páně. hledání odhalili, že jejich kořenem byla abs dostatečnou vážností. 3. Byli spolu v lámání chleba, tedy měli sence některého či některých z těchto bodů Když k Bibli přistoupíme čistě na základě v jejich životě. svého rozumu, je zle. Bibli není možné po- obecenství u Večeře Páně Hlubší rozebírání obřadu Večeře Páně chopit pouhým rozumem. Ale když dovolíDůvod, proč Pán Ježíš musel zemřít, plame Duchu svatému, aby nás uváděl do Pís- nechám jiným teologům. Chci jenom pouma, budeme je studovat, hledat souvislosti kázat na to, že ji ustanovil Pán Ježíš a není tí i dnes Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh naatd., pak se na nás naplní slova Pána Ježíše: možné ji jakkoliv zrušit nebo měnit. NěkteProto každý zákoník, který se stal učedníkem ří tvrdí, že se jedná o doslovné požití těla šich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterékrálovství nebeského, je jako hospodář, který vy- Kristova a doslovné pití krve Kristovy. Jiní ho vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem náší ze svého pokladu nové i staré (Mt 13,52). by zase Večeři Páně úplně zrušili a taky to zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spraZkušenosti moje i jiných bratří mi uká- dokáží zdůvodnit Písmem. Je to skutečná vedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propušzaly, že apoštolem může být jen ten, kdo krev, ve kterou kněz promění víno? Ovšem tění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho se Písmem nechává uvádět do Boží blízkos- Bůh už u Noema zakázal požívání krve však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky. ti a zná Boha. Vinou určitého nedostatku a tento zákaz byl potvrzen i v Novém záko- (Sk 3,13–15) Petr ukazuje, že Bůh se rozhodl spav učení o apoštolech v minulosti je tu doba, ně. Ale z druhé strany – Bůh zakázal Nazao které mi už před lety řekl můj drahý Pán: rejským ve Starém zákoně pít víno. Ale my sit člověka, kterého vy jste vydali, jak čteme „Přijde doba, kdy bude apoštolem kdekdo, jako oddělený svatý Boží lid máme právě v předešlých verších. skrze víno potvrzovat smlouvu s Bohem. Znovu si připomínám píseň Golgota, ktejen když má dobrou vyřídilku.“ Jedná se o veliké tajemství, které nám rou často zpívával Jožka Gabovič. V té písni Važme si proto vzdělaných lidí, ale neopovrhujme povolanými, pomazanými Bůh dal. Ustanovení Večeře Páně je sjed- jsou slova – „…ne hřeby tě držely na kříži, služebníky, kterým schází buďto vzdělání nocující prvek a apoštol Pavel řekl: Kdy- ale můj hřích…“. Proto Petr v jednom z prvnebo jenom určité dokumenty. Vyhledá- koli tedy jíte tento chléb a pijete tento ka- ních kázání poukazuje na to, na co křesvejme před Boží tváří služebníky bojící se lich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde ťané přes věky zapomněli. Chci, abychom Boha. Dívejme se na jejich život, jak nám (1K 11,26). Kdykoliv jíme chléb a pijeme si všichni uvědomili fakt, na který doplatil radí apoštol v listu Židům, kde říká: Mějte z kalichu, ztotožňujeme se před nebem Luther apod. Lidé začali poukazovat na to, v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slo- i zemí s Božím slovem, s Boží vůlí. Nejdů- že Židé vydali Ježíše Krista na kříž, a začavo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, ležitější na Večeři Páně je stvrzení smlouvy. li jim dávat vinu za Ježíšovu smrt. Petroa následujte je ve víře! (Žd 13,7). Ne to, co Tělo Ježíše Krista bylo lámáno, ničeno pro vým prostřednictvím chce Duch svatý říci všechno zvládli říci. Oni zůstávali v učení, naše nemoci, slabosti, náš hřích. Současně i nám, že Ježíše Krista ve skutečnosti vydal na smrt hřích, ať už to byl hřích Tomákteré jim předali apoštolové, ale to učení byla prolita krev vítězství. bylo poznamenáno Boží mocí. Stál za ním Hloubku této oběti jsem si uvědomil, še, syna Šimonova, hrnčíře z Emauz nebo život i moc. Tito mužové znali Ježíše, chodi- když mi jednou při modlitbě drahý Pán Tomáše Zatloukala, soustružníka z Novéli s ním, což museli přiznat i nepřátelé. ukázal své rány na rukou, na nohou i na ho Bydžova. Byl to hřích jednoho každého boku a pak promluvil: „Rudku, toto je cena, z nás. 2. Byli spolu, zůstávali v obecenství, spo- kterou jsem za tebe zaplatil. Miluješ mě? Křesťané ve středověku pronásledovali lečenství Tak drahý jsi byl, tolik jsi mě stál. Miluješ a vraždili Židy pod záminkou, že zabili SpaDalším velikým problémem, se kterým se mě?“ A to bychom si měli uvědomit při kaž- sitele. A nejen ve středověku. Připomeňme setkáváme, je závazné společenství Božího dém přistoupení k Večeři Páně. Bereš Boha si například pogromy ještě na počátku dvalidu. Znovu je doba nemocná jevem, který opravdu vážně? Bereš vážně Boží slovo? Je cátého století, ideologii fašistů či současné by se dal vyjádřit slovy: jen nezávazně. Jen pro tebe závazné? Miluješ Ježíše Krista? Po- útoky proti státu Izrael. Nezapomínejme ne nic slíbit, jen se ničemu nezavázat. Po- kud Ježíše Krista skutečně miluješ, jiné věci však, že i my, lidé třetího tisíciletí, jsme ho zor. Bůh je Bohem smluv, a proto žehná se stanou nepodstatnými. zabili svým hříchem. manželství a ne životu na psí knížku. Všech…vy jste (ho) vydali a (vy) …jste se ho před no mimo závazný vztah se nazývá hříchem. 4. Zůstávali v modlitbách Pilátem zřekli… , jak čteme v Písmu. Ano, Závazné obecenství Božího lidu je církev – Co to je modlitba? Odříkávání rituál- také můj hřích to byl, také můj hřích způtělo, armáda a další a další názvy. Jsme-li tě- ních slov? Jsou lidé, kteří se nemodlí, jejich sobil, že Ježíš Kristus zemřel. I my jsme se

Studijní materiál


17

Studijní materiál

ŽIVOT V KRISTU

18

v Adamovi a Evě zřekli Boha, chození s Bohem v plné poslušnosti. Proto je v nás jed smrti, protože člověk chtěl a stále chce být jako Bůh, proto jsme my lidé upadli pod vládu satana, který nad námi panuje skrze hřích. Když jsem se jednou o samotě modlil, pocítil jsem zvlášť jasně, že v místnosti nejsem sám. Jako na obrazovce jsem zblízka, bez konejšivé vzdálenosti, postupně viděl děsivým způsobem probodnuté ruce, nohy i ránu v boku. Uslyšel jsem následující slova: „Rudku, toto je cena, kterou jsem za tebe zaplatil.“ Prožíval jsem chvíli bezmezné lásky, kterou ke mně můj drahý Spasitel má. A od té doby si znovu a znovu kladu tuto otázku: „Miluji jej?“ Problém je v tom, že ďábel je lhář. Lidé v době ukřižování Pána Ježíše byli obelháni a svedeni tehdejšími duchovními vůdci. Tito vůdcové jednak nedokázali pochopit, že právě ten Ježíš, který káral to, o správnosti čeho byli přesvědčeni, a který se skláněl i k opovrhovaným a odmítaným hříšníkům, by mohl být Mesiášem, jehož příchod očekávali, jednak byla uražena jejich ješitnost. Prostí lidé byli upřímně přesvědčeni, že Ježíš je skutečně rebelant, a chtěli naplnit vůli těchto svých duchovních autorit. Avšak ve skutečnosti si tím vyprosili satanovu vládu a dopadli tak, jak potom dopadl Jeruzalém. I my, když se vzdáme toho, aby Bůh byl naším Pánem, docílíme jen, že zůstaneme pod satanovou vládou. Bůh však měl svůj plán. Původce života jste zabili, to je pravda, ale Bůh miluje člověka. Pamatujme znovu a znovu, že Bůh miluje člověka, a proto vzkřísil Ježíše z mrtvých. To byl Boží plán, platný do dnešního dne. A tak jak je tady dodnes Duch svatý, tak je tady dodnes i Ježíš Kristus a jeho moc. Toto kázání by v nás mělo být hluboce zakořeněno. Přivést člověka k pokání znamená uvědomit si, že jsi to byl i ty, kdo pod křížem bičoval a trýznil toho svatého a spravedlivého. Každý z nás si musí uvědomovat, že byl spasen jen z milosti. Bůh nám odpustil, protože Ježíš za nás prosil a přimlouval se. Ábelova krev prolitá kvůli pýše, zlobě a závisti volala „pomsti“, ale jiná krev, krev Syna Božího, volala „Bože, odpusť“. A proto když se Pán Ježíš modlil: „Otče, odpusť jim, nevědí, co činí“, modlil se za mne i za tebe. V jeho slovech musím slyšet: „Otče, odpusť Rudkovi (Josefovi, Karlovi, Heleně…), on hřešil, on neví, co činí“. Naše hříchy nám byly odpuštěny jen pro tuto prosbu našeho drahého Spasitele. Proto přistupujme ke každému hříšníkovi s postojem, že jsme ze stejného těsta, ale že nám byla dána milost a stejná milost může být dána všem ostatním hříšníkům. A já dnes mohu být svědectvím zvláštní milosti, že jsem se setkal se svým Spasitelem a dneska chci, smím a musím říkat: ano, Ježíš Kristus žije. Tím, že jsem přijal Ježíše, on změnil můj život, po dnešní den je se mnou, vede mne, proměňuje můj život. Kdybych ovšem zvěst o spasení odmítl, pak bych musel nést důsledky svého odmítnutí. Židé to učinili, odmítli zvěst o Ježíši Kristu, a pak museli nést důsledky.

Není jiné spasení než skrze Ježíše Krista Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,11–12) Petr a Jan všem zvěstují velmi jasné evangelium. Znovu poukazují na to, že Ježíš je úhelný kámen, který Židé jako stavitelé odmítli. Ó, neodmítej Ježíše! Naopak uvědomme si, znovu a znovu, že Ježíš Kristus je Pán, On je úhelný kámen. Proto nepřijímej žádné jiné cesty, není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. Žádné východní náboženství, ani Buddha, ani islám, ani Marie nebo svatí, není žádná jiná cesta, protože naše spasení je jen v Ježíši Kristu. Setkal jsem se při jedné příležitosti se skupinou vzdělaných lidí, vydal jsem jim svědectví a dostalo se mi následující odpovědi: „Dobře, my jsme ochotni přijmout, že toto je vaše cesta. Ale proč vy jste tak nekompromisní? Přijměte i vy, že islám, buddhismus, hinduismus jsou také cestou k Bohu. Buďte v dnešní době trochu tolerantní.“ Řekl jsem jim: „Pánové, pokud jednou přijmu, že může existovat spasení ještě někde jinde kromě mého drahého Pána Ježíše Krista, pak současně přijímám, že moje dosavadní cesta nebyla pravá a správná. Jsou-li jiné cesty ke spasení (a Bible ve 14. kapitole Janova evangelia říká, že nejsou – Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne), pak lže Bible, Ježíš i apoštolové. Pak by se moje víra opírala o zvěst lhářů. Připustil bych tím, že Bible není pravdivá.“ Ne, Bible je pravda a lháři jsou ti, kteří mají snahu nás přesvědčit o opaku. Že by první komunismus? Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (Sk 4,32–35) Že by první komunismus? Když začíná probuzení, lidé by se rozdali. Nebudu tady kritizovat, zda se to mělo udělat nebo ne. Chci jenom na něco poukázat. Tyto snahy byly vždy tam, kde začal vanout Duch svatý. A všude se odvolávali na toto místo. Oháněli se slovy: „My chceme být jako první církev.“ Ale všimněme si, že ani apoštolové, ani Pavel už nikde jinde nezaváděli společné vlastnictví. Princip Bible je jiný. Princip Bible je individuální Boží jednání v dané situaci. Je sice pravda, že snahy o společné užívání majetku můžeme vidět ve všech společnostech, nejen křesťanských. V počátečním nadšení se může zdát, že tato forma vlastnictví může vyhovovat, podobně jako v krizových situacích. Později to však přináší jen problémy. Nebudu komentovat názory různých bratří, proč dělali to a ono, každopádně bych chtěl říci: Nebojujme nikdy proti tomu, co udělá Duch svatý, ani proti

tomu, co se nám na základě našich dosavadních zkušeností zdá předem odsouzené k neúspěchu. Když do novodobého Izraele začali přijíždět noví a noví lidé, začali Židé stavět kibucy, kde fungoval skutečně vzorový komunismus. Ale jen pro první generaci. Teď už jeden kibuc za druhým končí. Neosvědčuje se to, protože Bůh nás stvořil trošku jinak. Bůh nás stvořil jako jednu rodinu – muž, žena, děti – a proto osobně budu vždy varovat před podobnou formou soužití lidí. Byla doba, kdy to fungovalo. Může se to i opakovat. Bůh nás takto může vést. Ale nikdy to netrvalo dlouho. Jako příklad uvedu jeden skutečný příběh z Izraele, který přispěl k poznání, že systém kibuců a jeho princip společného majetku nefunguje. Jeden mladý muž se zamiloval do dívenky z jiného kibucu. Otec dívky pocházel z Jemenu, kde se nevěsty musely kupovat, a proto požadoval od ženicha peníze. Chlapec šel za vedením kibucu pro peníze, sám vlastní peníze neměl, dostával přece vše potřebné. Vyvstal problém. Nejdříve ho přesvědčovali, aby si vzal dívku z vlastního kibucu, aby nemuseli peníze dávat. Odmítl – srdce si nedalo poručit. Vyslali delegaci k otci dívky, aby peníze nepožadoval. Otec trval na svém, že když on za nevěstu zaplatit musel, proč ne jeho budoucí zeť? Po dlouhém rozvažování a jednání nakonec mladík peníze „na nevěstu“ dostal, ale celý případ se stal jedním z hlavních impulsů, které vedly k opuštění filozofie této formy společného vlastnictví. Ukázalo se, že není možné dodržet rovné zajištění všech potřeb a přání jednotlivých členů komunity. Nebylo ani možné nijak odměnit ty, kdo pracovali lépe než ostatní nebo nějak podnítit ty „lenivější“. Nasměrování do církve Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ (Sk 9,3–6) Saul byl významná osoba, byl členem Synedria, „doktorem teologie“, byl vychováván u nohou Gamalielových. A přesto slyší odpověď: „Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Znamená to, že Pán Ježíš Saulovi dává na vědomí, že má svou církev, kde mu řeknou, co a jak. Mnohokrát hledáme cesty, jak obejít všechno, co nás jakkoliv omezuje či neodpovídá našim přáním, rozhodnutím nebo náhledům na svět a dění kolem nás. Dneska je poměrně velmi moderní setkání s nadpřirozenem. I já jsem se několikrát nadpřirozeným způsobem setkal se svým drahým Pánem nebo s anděly, ale to není základ. Základ je jinde. Bůh mluví skrze své Slovo a má na zemi svou církev. A to je ten problém, který nám tolik vadí. Byl to i Saulův problém. Ale při setkání s Bohem, s Ježíšem Kristem se dozvídá jednoduchou věc. Bůh má na zemi svou církev. V církvi, mezi Božím lidem, lidmi, kteří odevzdali svůj život Bohu, se Saul dozví všechno potřebné.

Pokračování ze str. 14 překrucováním faktů jsou známi jak politici, tak i filosofové a vědci. Víme, jak Karel Marx a Bedřich Engels, zakladatelé moderního komunismu, překrucovali fakta a podváděli, aby dokázali svoje tvrzení. (Paul Johnson: Intelektuálové) S podobným přístupem ke světu a pravdě se setkáváme i u nacismu. Nicholas Goodrick-Clarke v knize Okultní kořeny nacismu píše: „Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny. ...ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.“ ... „Máme tendenci dívat se na nacismus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová – hnacím motorem nacismu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat.“ (Vesmír 1/99) Rovněž v přírodních vědách lze překroutit či falšovat fakta. Příkladem toho může být Ernst Haeckel, fanatický zastánce Darwinovy evoluční teorie. Ten se nerozpakoval falšovat obrázky různých embryí za účelem důkazu, že tato embrya jsou si podobná, a tak prokazoval platnost rekapitulačního pravidla (tj. že lidský zárodek v těle matky prochází různými stádii nižších savců, plazů a ryb). Haeckel se těmito falzifikáty snažil prokazovat evoluci. A proto dodnes „rekapitulačnímu omylu“ lidé ještě hodně věří a vyučují ho. Dr. Wayne Frair píše: „...Haeckel se vytrvale a nestydatě dopouštěl podvodů a podvrhů. ...Výsledkem toho bylo, že bezpočet vědců a studentů včetně mnoha knižních autorů bylo podvedeno, a to má svůj dopad ještě na konci 20. století.“ (CRSQ 9/99/str. 63)

hodlní ověřovat si lacině získané informace. Prožijí třeba celý život s nějakým povrchním pohledem na svět a dění v něm. Takoví lidé se pak snadno dopustí nějaké zrůdnosti – ona se jim totiž tak nejeví. Nepříjemný pocit z této zrůdnosti překonají právě onou silnou, žel však mylnou vírou. V tomto ohledu byl vynikajícím rádcem, jak překonávat pocit přirozeného odporu ke zrůdnostem všeho druhu, německý filosof Fridrich Nietzsche (vůle k moci). Konformita Jinou věcí, vedle fanatického prosazování svého mylného názoru, je konformita (populismus) – lidově „jít s proudem“. Na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA) je ústav věd o chování, který se zabýval konformitou (přizpůsobováním se). V jednom proslulém experimentu se dobrovolník vždy připojil k devatenáctičlenné skupině, o které si myslel, že to jsou náhodně vybraní dobrovolníci, ve skutečnosti to byli pracovníci ústavu. Učitel u tabule něco nakreslil, třeba dvě nestejně dlouhé rovnoběžné úsečky, a ptal se ostatních, zda jsou stejné. Dobrovolník měl vždy odpovídat jako poslední, a ostatní vědomě řekli nepravdu. Potvrdilo se tak, že lidé „hlasují” s většinou, místo aby přemýšleli o skutečnosti jako takové. Učitel u tabule stále „přitvrzoval“ nesmyslnost, ale teprve, až když bylo směšně očividné, že se skutečnost neshoduje s výpověďmi ostatních, dobrovolníci byli schopni hlasovat „po svém“, proti všem. „Lidé se ‚probudili‘ hodně pozdě. Pohádka o císařových nových šatech tedy platí do značné míry i v demokratických společnostech.” (Vesmír 3/2000/str. 168) Mohou za zlo světa jen zlí lidé? Asi bychom za zlé lidi neoznačili ony dobrovolníky z uvedeného experimentu. A přece snadno podlehli omylu.

Byli „jen“ silně přizpůsobiví! Velmi mnoho mladých lidí vám dnes řekne, že mají rádi originalitu, že jdou neradi s davem, že chtějí mít a hájit svůj vlastní názor. Když ale tyto lidi seřadíte vedle sebe, ke svému překvapení zjistíte, že mají všichni na sobě texasky, podobné košile a boty, jsou podobně učesáni a hlavně žijí velmi podobným stylem života. Velmi často mají víceméně stejné názory na svět, náboženství, politiku, charakterové vlastnosti – a velmi často nemají žádné názory! Liší se tak maximálně v oblibě jednotlivých kapel, fotbalových klubů, značek cigaret nebo tím, že jeden rád cestuje a druhý sedí doma. Mají také velmi podobná traumata, problémy a maléry. Jen velmi obtížně budete v davu lidí – mladých či starých – hledat člověka výjimečného ne tím, že je skvělý matematik, hraje dobře na kytaru či umí perfektně anglicky, ale tím, že má velmi ušlechtilou víru a názory. Najdete matematiky, kytaristy i angličtináře, ale někoho, kdo by měl pevný charakter, který mu dává zvláštní sílu nelhat, nekrást a nepodílet se na žádné podlosti, najdete jen velmi výjimečně. A přece právě toto je v lidském životě nejpodstatnější (ne jaký mám dům, auto, postavení či vzdělání a v jakém oboru jsem odborník). Opravdu důležitá odbornost, o kterou se ale jen málo lidí stará, je vědět, proč jsem na světě, komu patřím a kterým směrem mám jít (jak mám žít). Jací to byli lidé, kteří mají na svědomí přes 100 miliónů mrtvých ve 20. století? Copak Hitler, Stalin, Mao a pár jejich kompliců osobně, vlastníma rukama, zavraždili všechny ty milióny lidí? Oni totiž zdánlivě slušní lidé bez mravních základů a ušlechtilé víry ani netuší, jak rychle se v určité situaci změní ve vrahy, zloděje a podvodníky nebo jejich přisluhovače – stačí příležitost, malá krize či nátlak.

Dobré skutky


Lidská přirozenost Člověk je přirozeně nakloněn k pohodlnosti, papouškování názorů druhých, nesystematičnosti či zmatečnosti – pokud nemá nějaký vyšší, vznešený důvod (víru) se při získávání informací zkáznit a přemoci lenost a nechuť hledat. Nechuť přemýšlet a ověřovat. Netáhne-li ho touha poznat, jak věci skutečně jsou, nemá-li touhu po pravdě – namísto touhy potvrdit jen vlastní názory. Ověřit si názory druhých, často laciné a povrchní, vyžaduje sebezapření, vůli i vznešený motiv. Mnozí lidé nejsou líní tvrdě pracovat, aby si vydělali peníze nebo rozšířili pohodlí pro sebe nebo své nejbližší, ale jsou často po-

19

Dobré skutky

ŽIVOT V KRISTU

20

Ušlechtilá víra a kde ji vzít Proč jeden člověk zabije babičku pro sto korun a jiný se nechá raději umučit, než by druhého uvedl do nebezpečí? Proč jsou na světě lidé, kteří o druhé pečují, věnují čas skličující misijní činnosti, svůj život cele obětovali službě nemocným, invalidním, těm bez rodičů, bez přátel, osamělým, těm bez ušlechtilé víry, narkomanům, alkoholikům – a jiní, kteří si jen užívají života, jediné, co je zajímá, je výše jejich příjmu a kam pojedou na dovolenou? Proč existují takovéhle extrémní rozdíly mezi bytostmi, které mají stejné taxonomické označení, Homo sapiens sapiens? Jinými slovy, proč má někdo ušlechtilou víru a jiný tu neušlechtilou? Jediné, co k tomu umím říci, je, že se vše pohybuje kolem pojmu přitažlivost k dobrému. Prostě někoho přitahují nebo v určité době jeho života začnou přitahovat ušlechtilé činy, někdo inklinuje k pravdě, touží po ní a po pěkném charakteru, vysokých mravních hodnotách, chce být připraven na časy zlé, aby neselhal a nezklamal a nezradil, zatímco jiné lidi toto nepřitahuje, nic jim to neříká, neinklinují k tomu. Někomu vadí nespravedlnost, jiný si v ní libuje nebo je mu to jedno. Samozřejmě, velmi záleží na interakci, tedy vzájemném setkávání člověka a: pravdy, pěkného příkladu, seriózní informace, dobré zprávy, lásky, Krista. Tedy setkání člověka a Boha, setkání člověka a Božích doteků. Proč ale jednoho člověka toto setkání ovlivní a jiného ne, neumím vysvětlit. Ani ve svých jednašedesáti letech jsem na to nepřišel. Proč někdo vidí příklad ušlechtilého jednání a hned ho zaujme a chce to napodobit, a s jiným to ani nehne. Proč někoho četba Bible zaujme a jiného vůbec ne. Proč někdo vysvětluje, „proč se nemohl zachovat lépe“ a jiný se přes všechny překážky o to snaží. Nevím. Nevím, proč je jeden člověk přitahován k dobru, a jiný od něj odpuzován nebo je mu lhostejné. Nevím. Jan Čulík, překladatel Johnsonovy knihy Dějiny 20. století, píše na konci: „V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: ‚Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.‘ Jinými slovy: ‚Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevy-

světlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný.‘ Řečeno s Chestertonem, ‚objevil jsem objevené, cítím se doma, v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo.‘“ (str. 838). Asi takto bych vyjádřil onu přitažlivost. Člověku bez ušlechtilé víry celý život „zapadá a zacvakává“ vše, co je zlé a špatné, je mu v tom dobře. Člověku s ušlechtilou vírou dříve či později začne „zapadat a zacvakávat“ vše, co je pěkné a ušlechtilé. Je mu v tom dobře. Možná po nějakou dobu (třeba celý život nebo jeho velkou část) konal špatné věci, nechal se vtáhnout do zla, žil v omylu. Ale přijde čas – a jako když se náhle přiblíží k železu velmi silný magnet – udělá to „cvak“ a ten člověk začne být přitahován k věcem duchovně krásným a ušlechtilým. Někdo hned od mládí, jiný později. Přesto byli oba vždy na stejné straně – byli to lidé ušlechtilé víry, kteří vždy patřili Bohu.

hodně zla, nic víc. A přece patřili na stranu dobra. Zatímco ti slušní a uhlazení, kteří nikdy nikoho (přímo a zatím) nezabili a vzorně se starali o rodinu, jsou „na druhém břehu“. Vnitřně úplně jinde než ti první. Proto jsem psal, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, drobní zloději, prostitutky, tuláci, povaleči či pouliční lupiči, a často v nich ani nebojovali, zvlášť když byli ve vězení. Lidé bez vnitřní přitažlivosti k dobru, bez ušlechtilé víry, mají jen krátký dech. S těmito lidmi pěkný svět vybudovat prostě nelze! Na těch pak, kteří ušlechtilou víru mají a vydali se pravdivou cestou, je nesmírná odpovědnost. Konat misii, snažit se být dobrým příkladem a ukazovat jinou (úzkou) cestu, než po které mnoho lidí jde. A moc si o sobě nemyslet! Jan Čulík končí slovy (str. 845): „Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, nechce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. /duchovní entropie – poz. P. K./ Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli.“ Neboť – jak praví Edmund Burke (1729–97), anglický Démosthenes z doby francouzské revoluce – „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic.“ Protestantský duchovní Martin Niemoeller byl v roce 1938 poslán nacisty do koncentračního tábora Dachau. Napsal: „Nacisté v Německu přišli nejprve pro komunisty, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, ale já jsem se neozval, protože nejsem Žid. Pak přišli pro odboráře, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, ale já jsem se neozval, protože jsem protestant. Nakonec přišli pro mne, ale nezbyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ (CSI 8/2001)

Takže: mohou za zlo světa zlí lidé? Jistě mohou, ne ale všichni lidé, konající zlo, jsou jeho zdrojem. To, co my lidé vidíme navenek, může (i nemusí) hodně mýlit. Mnoho „uhlazených a slušných a spořádaných“ lidí, kteří na první pohled žádné zlo Pavel Kábrt nekonají, se bez ušlechtilé víry změní snadno ve „vlky“. Anebo s nimi vydatně spolupracují. Jiní mohou být prostě jen svedeni, dezinformováni, špatně vychováni, možná se dlouhou dobu prostě nesetkali s příkladem ušlechtilé víry, možná se narodili s genetickými dispozicemi ke zlu. Dlouho se nesetkali s magnetem, který by je přitáhl k dobru. Nebo mu dlouho odolávali. Třeba i zahynuli dřív než byli přitaženi a mohli rozvinout ušlechtilou Taky v Boha nevěřím, ale k ničemu mi to není! víru. Stačili jen nadělat


Lodní kotva Má spása a sláva je v Bohu, on je má moc- žádné bouře. V něm naleznete oporu – ná skála, v Bohu mám útočiště. (Žalm 62,8) jdoucí dokonce i za smrt. Před pěti lety jsem se potkal s obrovaždý, kdo někdy byl na moři, ji zná: skou kotvou na břehu v Hamburku. Zaulodní kotvu. Malé kotvy někdy dojala nás. Vyfotil jsem u ní své děti a přásluhují jako ozdoba předzahrádky, tele. Ale ani tato těžká železná kotva pro velké kotvy jsou na místech připomínají- nás nebyla takovou tíhou, jakou jsme pociťovali po dva roky při nevyléčitelné necích slavné lodi. V jedné vesnici leží kotva: velká a dob- moci našeho syna Timoteje. ře zformovaná, černě natřená, ale ze dřeva. Představme si, že nějaký námořník by s ní vyplul na moře. Má výhody: dřevěná kotva se snadno převáží a obsluhuje. Není zapotřebí řetěz, stačí lano. Ale běda, když ji chceme použít! Nedává oporu nýbrž plave pryč. Máte ve své lodi života také kotvu? Něco, čeho se můžete přidržet, když je kolem bouře? Zdá se mi, že mnoho lidí pluje s dřevěnými kotvami. Čemu důvěřujete? Své síle a inteligenci? Svým penězům a majetku? Rodině nebo svým stykům? Svému zdraví? To vše může být ztraceno ze dne na den. Nehody, pohromy nebo války takové opory zvrátí v okamžiku. Dobře jistící kotva musí držet na pevném základu. Tento základ musí ležet mimo nás. Znám jen jeden takový: živou víru v Ježíše Krista. Ježíš Kristus už není na zemi. Žije v nebi. Jím nemohou otřást

K

Záchrana života vedla přes transplantaci jater v Hamburku. Šli jsme do toho, ne sami, ale s naším Pánem Ježíšem Kristem. Byli jsme zatíženi a uštváni až k smrti, ale Timův život jsme zachránili. Za dva roky jsme prožili těžké komplikace, až třetí transplantace v řadě byla ta vítězná. Opravdu, věřte, že rozumím velmi dobře výše uvedenému článku. Bez Ježíše bychom to nezvládli. On je naší kotvou života pro časnost i věčnost. Bohuš Cupal, AC Hodonín

Svědectví

„Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 8,1-4)

Brány nebes a plameny pekla

O

rganizace Reality Outrich ministries nabízí možnost uspořadání evangelizační akce ve vašem sboru pomoci multimediálního představení „Brány nebes a plameny pekla“. Toto velmi působivé představení se dnes hraje po celém světě a mnoho lidí právě díky tomuto projektu vdě-

čí za svou záchranu. Uslyšeli o Kristu a odevzdali svůj život Bohu. Veškeré další informace Pavel Bubik Tel: 731 504 304, e-mail: [email protected]

21

ŽIVOT V KRISTU

Židé a křesťané na šachovnici světa

Izrael

I

22

talský umělec v oboru sklářství Gianni Toso vytvořil šachovou hru s figurkami židů a katolíků. Na šachovnici proti sobě jako král a královna stojí v černém rabín s knihou tóry a jeho manželka s šabatovými svícny proti bíle oděnému biskupovi a jeptišce. Tyto figurky na šachovnici přesně vyjadřují pocit většiny židů vůči křesťanům obecně. Židé se v minulosti radši dali upálit, než aby se dali pokřtít, a tak přestoupili na křesťanskou víru. Před tuto volbu je postavili například i husité v Chomutově v roce 1421, abychom zůstali na poli našich dějin. Stát Izrael uzákonil jako neslučitelný protiklad židovství a křesťanství v procesu „bratra Daniele“ v roce 1962. Polský Žid původním jménem Oswald Rufeisen patřil ve svém mládí k sionistickému mládežnickému hnutí. Po ukončení základní školy v roce 1939 se dva roky připravoval na imigraci do Palestiny. Během nacistické okupace pracoval v podzemím hnutí, pašoval zbraně pro židovské přátele a podílel se na záchraně 200–300 Židů ve městě Mir. Poté se ukrýval v katolickém klášteře, konvertoval a následovně vstoupil do karmelitánského řádu. V roce 1958 přicestoval do Izraele. Do identifikačních papírů uvedl jako národní příslušnost židovství a jako náboženskou příslušnost římský katolicismus. V rámci Zákona o návratu požádal o status nového ži-

dovského přistěhovalce. Jeho případ se dostal před soud. V soudním rozsudku stálo mimo jiné: „Žadatel bratr Daniel není příslušníkem ani židovského ani polského národa, protože se polské národnosti vzdal, než opustil Polsko – je bez státu, a tak má být zaregistrován.“ „Odpadlík se odloučil od náboženství, lidu a společenství Izraele. Stejná osoba nemůže být obojí, židem i křesťanem.“ Soudce Berenshon se vyjádřil takto: „Na základním předpokladu, že židé a křesťané jsou dvě zásadně se vylučující definice, panuje obecná shoda. Nikdo nepovažuje odpadlíka jako náležejícího k židovskému národu.“ Židé vidí holocaust jako vyvrcholení křesťanského antisemitismu. Hned u vchodu do památníku šesti miliónů Židů umučených k smrti v Evropě jsou návštěvníci konfrontováni s antisemitskými citáty prvních církevních otců přes středověké církevní obrázky s karikaturami Židů až k Hitlerovu národnímu socialismu. Ortodoxní Židé označují misijní aktivity za duchovní holocaust na motto: Nepodařilo se Vám, křesťanům, zničit nás fyzicky, tak se pokoušíte zničit nás duchovně. Usilujete o to, abychom přestali být Židy. Právě proto, že Židé nepočítají s tím, že by je křesťané měli rádi, reagují velmi pozitivně na projevy nezištné přijímající lásky a na projevy upřímné lítosti. Ne-

chtějí, aby je někdo obracel na křesťanství, ale jsou velmi vstřícní, což projevil izraelský stát například při návštěvě papeže Benedikta XVI. Při uvítací ceremonii mu izraelský prezident Šimon Peres předal snopek velmi nosné v Izraeli nově vypěstované pšenice, která byla pojmenována podle něho – pšenice Benedikta XVI. Dalším symbolickým darem bylo Písmo svaté Starého zákona v miniaturní podobě na mikročipu. Izraelci byli hrdí, že předávají církevnímu hodnostáři svůj antický spis v podobě nejmodernější techniky. Americký Žid žijící v Izraeli Victor Mordeccai byl pohnut setkáními s evangelikálními křesťany, kteří milují Izrael a stojí za ním. V USA se setkal i s Tassem Saadou, jehož příběh vyšel pod názvem: Bojoval jsem pro Arafata. Mordeccai sám vydal před deseti lety knížku s názvem „Christian Revival for Israel’s Survival“ – Křesťanským probuzením Izrael přežije. Ortodoxní rabín z Bet Elu, Benni Elon, řekl skupině amerických křesťanů: „Nemám nic proti misii, ale začněte u vás se svými sousedy. Až budou vaše sbory plné věřících lidí, kteří znají Bibli a žijí podle ní, vyjděte do světa islámu. Jděte od mešity k mešitě a zvěstujte, kdo je Stvořitelem nebe i země. Řekněte, že vyvolil Izrael, že miluje celý svět, ze nějž zemřel Ježíš. Až přijme muslimský svět Ježíše, můžete přijít i k nám a slibuji vám, že se domluvíme.“ Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP www.israelnetz.com

Teen Challenge

V

České republice žije zhruba 30 000 lidí, kteří mají zásadní problémy s tvrdými drogami a kolem 700 000 lidí s alkoholem, další ohromné množství zápasí s nutkavou potřebou hrát. To je jen část problémů, které člověka přivádí do otroctví. Je mnoho různých důvodů, proč se tito lidé; muži, ženy, ale i děti a mladí, dostali do problémů se závislostí. Na začátku každé závislosti stojí většinou dva důvody, potřeba vyrovnat se s bolestí a tím druhým je touha po dobrodružství. Podstatou těchto důvodů je potřeba zaplnit vnitřní prázdnotu nebo změnit realitu kolem sebe tak, aby se člověk cítil lépe. Alkohol, drogy ani hazard však nikdy člověku nepomohly změnit své prožívání natrvalo. Chvíli dávaly útěchu, vzrušení, poskytovaly azyl v úniku, ale pak si začaly brát krutou daň. Rozbité vztahy, ztráta důvěry, práce a zdraví, život v neustálém stresu, strachu a shonu spojený s drogou, alkoholem, hazardem. K tomu, aby se člověk vymanil ze závislosti, potřebuje udělat rozhodnutí. Rozhodnutí vzdát se, opustit minulost a začít budovat nový život na jiných zá-

kladech. Pro většinu lidí to je těžké a to právě proto, že pokud nemají svou drogu, alkohol či možnost hrát, cítí prázdnotu, vracejí se jim bolestivé vzpomínky, ale také především, protože jim nikdo už nevěří, ztratili zázemí těch, kteří je často milovali, nemají se kam vrátit a z čeho žít. Jejich otázkou je: „Proč bych měl přestat? Čeká mě něco dobrého?“ Jejich otázka směřuje k okolnímu světu: „Je zde nějaká naděje na změnu?“ Jako křesťané věříme, že ano. Především, Bůh chce naplnit prázdnotu člověka, ale také odpustit člověku vše, co svým životem způsobil. Viděli jsme mnohokrát, že člověk, který u Boha hledal pomoc, ji pak nalezl a mohl začít nový život. Vyrovnal se s minulostí a začal stavět základy svého života na smíření, milosti, lásce a zodpovědnosti. Jak může hledat člověk pomoc, respektive, kdo mu pomůže, když sám je slabý? V České republice od roku 1994 funguje křesťanská organizace Teen Challenge, která pomáhá závislým na jejich cestě ke svobodě. Tato organizace poskytuje poradenství, podporu, zřídila v některých městech ČR kontaktní místa, ale především poskytuje 12–18 měsíční programy pro závislé formou pobytu v některém v jejich zařízení. Pokud potřebujete radu ve vaší tíživé situaci, sám nebo sama čelíte problémům se závislostí nebo máte ve své blízkosti takovou osobu, můžete se obrátit na kontaktní údaje, kde vám poskytnou odbornou radu v hledání řešení.

• Teen Challenge je křesťanská organizace zabývající se problematikou závislostí (drogy, alkohol, gambling). Jedná se o službu církve společnosti. • TC vzniklo v 50. letech v USA v New Yorku a nyní funguje ve více než 80 zemích celého světa. • TC program je hodnocen jako velmi účinný. Proběhlo několik nezávislých studií, které ukazují na úspěšnost více než 80% u těch, kteří dokončili celý program. Naším cílem • je pomoci lidem řešit jejich základní problémy, které je vedly až k závislosti a pomoci vyvinout zcela nový způsob života, • je pomoci lidem obnovit základní lidské hodnoty – úctu, sebeúctu, lásku, odpuštění, zdravé morální hodnoty, zodpovědnost, schopnost mít zdravé vztahy, pracovní návyky atd. Program se opírá o biblické hodnoty pohledu na člověka a svět kolem něj.

Pomoc potřebným


Program • jeho celková délka je min. 12, max. 18 měsíců • je založen na principu dobrovolnosti

Denní režim zahrnuje • PRACOVNÍ AKTIVITY: součástí denního režimu je minimálně 6 hodin práce, ty jsou součástí programu, klienti nejsou tedy v zaměstnání, ale podílejí se na pracích na údržbě a rekonstrukcích, v keramické dílně, na výrobě palet, na zahradě, pomoci při přípravě jídel, úklidových pracích, pomoc při výrobě apod. • SKUPINOVÉ AKTIVITY: velká část dne, 3–6 hodin, je věnována společným aktivitám, jejichž cílem je osobnostní růst, orientace ve vztazích, sebepoznání, schopnosti řešit mezní situace. Jsou organizována skupinová sezení, vyučování tématických celků, bohoslužby, apod. • INDIVIDUÁLNÍ PORADENSTVÍ: každý klient má svého osobního poradce, který mu pomáhá stát se citově vyváženým, sociálně zaopatřeným, fyzicky funkčním a duchovně živým. • VOLNÝ ČAS: zátěžové programy, sport, kultura, poznávací akce, turistika, výTeen Challenge střediska pro muže: tvarná činnost. Poštovice – tel.: 312 591 397, • UBYTOVÁNÍ: Střediska se nalézají v See-mail: [email protected] verních Čechách ve Šluknovském výběžŠluknov – tel.: 603 105 993, ku v obci Šluknov – Císařský, a v Poštoe-mail: [email protected], vicích asi 50 km severozápadně od Prahy. Teen Challenge středisko pro ženy: Poštovice – tel.: 312 591 397, Více informací můžete získat na adrese: e-mail: [email protected] www.teenchallenge.cz nebo na adrese střediska TC ve Šluknově www.bullet-in.cz, kde najdete svědectví, články, ale také možnost se anonymně zeptat.

23

ŽIVOT V KRISTU

Pomoc potřebným

Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá Jmenuji se Radka Jandíková a je mi 20 let. V Boha jsem uvěřila, když mi bylo 13 let, a byla jsem z něho nadšená. Když jsem však nastoupila do prvního ročníku na střední školu, začala mě lákat světská zábava, ta „volnost“. Od Boha jsem se vzdalovala a postupem času jsem zcela zapomněla, co všechno jsem s ním zažila. Začala jsem se flákat, zanedbávala jsem školu, začala jsem užívat drogy a bavit se. Nechodila jsem domů včas a nakonec mě mamka musela vyhodit z domu a nechat mě nést následky svého chování. Roky ubíhaly a já jsem to nějak zvládala až do svých 18 let, kdy jsem se stala závislá na pervitinu. Ve škole mi hrozilo vyloučení a svůj život už jsem žila jen v noci. Ztratila jsem všechny přátele a vztahy s rodinou byly zničeny. Zůstal mi „přítel“, na kterém jsem byla emocionálně závislá. Byla jsem nešťastná a nespokojená, cítila jsem se osaměle. V té době jsem si začala říkat, že takhle nechci žít, a vzpomínala jsem na svou věřící mamku, na to, jak jsem se s ní měla dobře. Ve škole jsem mohla přerušit studium jen pod podmínkou, že se půjdu léčit ze své závislosti na drogách, nebo mě vyloučí. Chtěla jsem dělat něco se svým životem, a tak jsem souhlasila. Vzhledem k tomu, že se mi ale nechtělo nic řešit, vy-

Bůh ale viděl, že se nemůžu rozhodnout, a tak udělal jednoduché řešení. Týden před nástupem mi z Bílé vody zavolali a oznámili mi, že nemají volné místo. Hned poté jsem se setkala se svou mamkou a vnímala jsem neuvěřitelný Boží pokoj a pohodu, že jsem ani nemohla odejít. Skončila jsem doma s pláčem a modlila jsem se k Bohu, aby mi odpustil moje hříchy a pomohl mi. On to udělal a naplnil mě obrovským nadšením a radostí. Dal mi naději žít zase šťastně a spokojeně. Jsem mu vděčná, že mi dal milost vrátit se k němu. Uvědomila jsem si, že ta

Díky Bohu za službu, která zachraňuje životy

P

ocházím z Plzně. Do programu jsem přišel před dvěma lety. Dokončil jsem program a zůstal jsem pracovat v TC. Dlouhé roky jsem bral drogy, skoro deset let. V Plzni jsem se poprvé setkal s TC, když jsem žil na ulici. Kluci se mnou chodili na squatt a říkali mi tenkrát o Kristu. Můj kamarád mě jednou přivedl na čajovnu, a když mi svědčili o Bohu, já jsem říkal: „Vůbec žádný Bůh není, co mi to říkáte? Církev je o penězích, všechno je to korupce.“ – a dlouho jsem si za tím stál. Tři roky jsem takhle žil, ale Pán Bůh mě potom zlomil. Dotknul se mě na ulici a já jsem prožil, že Pán Bůh je, a to byl zlom v mém životě, protože já jsem to od té doby věděl a nemohl jsem to prostě popřít ve svém srdci. Tenkrát jsem se rozhodl, že končím s drogami. Vydrželo mi to asi hodinu a znova jsem začal brát, prostě to v mém životě nic nezměnilo. Takhle jsem fungoval asi tři měsíce, a pak jsem nastoupil do programu TC, protože jsem věděl, že jestliže to neudělám, tak umřu. Začal jsem čichat toluen a byl jsem úplně na pokraji společnosti. Říkal jsem: „Jestli teď něco neudělám, tak fakt umřu.“ Přišel jsem na TC a řekl jsem jim: „Já brala jsem si první léčebnu, která mi byla potřebuju do programu, jinak nevydržím nabídnuta. Byla to léčebna v Bílé vodě. tuhle zimu venku na ulici.“ A oni mě vzali. Když jsem to pak oznámila mamce, zpr- Naložili mě do auta a já jsem, díky Pánu, vu mi nevěřila, ale potom se mě zeptala, šel do programu TC, kde jsem naplno jestli nechci jít raději do Teen Challenge. uvěřil v Krista, přijal jsem ho jako svého Moc jsem o tom nepřemýšlela, ale když Pána a Spasitele. Pán Bůh mnohokrát pojsem se bavila s holkou, která léčbu v Bílé tvrdil moje rozhodnutí, že jsem na tom vodě dvakrát dokončila, říkala jsem si: správném místě. Zhruba v půlce pro„No to je hezký a zase se k tomu vrátila. Já gramu jsem jednou vyšel na takový lom, chci jít někam, kde ten problém opravdu kde jsem se modlil a chválil Pána, a Pán vyřeším a už se k tomu nevrátím.“ Bůh ke mně tenkrát opravdu silně pro-

24

svoboda a volnost, za kterou jsem se honila, nebyla skutečná. Právě naopak, byla jsem svázaná hříchem. Nastoupila jsem do programu Teen Challenge a s tím jsem poznala biblickou pravdu: „Všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit“ (1K 6,12). Nyní jsem dokončila program TC. Ježíš mi pomohl začít si vážit sama sebe i druhých. Věřím, že má pro mě skvělý plán, který si sama nedokážu ani představit. V září nastupuji zpět do školy a chci si dodělat maturitu. Vnímám také, že mě Bůh volá zpět do služby Teen Challenge, a ráda bych se po dokončení školy vrátila. Vím, že to nebude jednoduché, ale s Bohem to má smysl. Radka Jandíková

mluvil: „Pro tohle město jsem tě povolal.“ A já jsem si tam sedl na té skále, a říkal jsem: „Tak to není možné.“ Přišel jsem do střediska, a říkám pracovníkům: „Já zůstávám ve Šluknově, protože Pán Bůh mě sem povolal.“ V té době nebylo místo v Intershipu (Intership je navazující program, kde se absolventi připravují na službu pracovníka Teen Challenge), ale já jsem se rozhodl: „Zůstávám, i kdybych si měl najít práci, protože věřím, že Pán Bůh mě sem povolal.“ Nakonec se otevřely dveře a já jsem mohl zůstat v Intershipu, kde sloužím v dětském centru s Kubou, Verčou pod vedením Jirky Camfrly. Ještě bych zmínil jednu věc, když se mě tenkrát Pán Bůh dotknul a já jsem seděl před tím squattem, v té době jsem měl holku a strašně jsem toužil po dítěti. Seděl jsem před tím squattem a volal jsem do nebe a říkal jsem: „Pane, dej mi to dítě, ty víš, jak moc ho chci, prosím tě, dej mi ho do mého života.“ A říkal jsem Pánu: „Proč mi ho nedáš?“ A dneska sloužím asi dvaceti dětem a úplně je miluju, ony jsou skvělé, chodí tam a vydávají své životy Pánu. Nedávno jsem dostal proroctví, že Pán Bůh chce ještě přidat do mé služby další děti. A najednou začínají chodit i starší děti z ulice. Přestávají kouřit, mluví o Kristu, jejich životy se mění a my děláme dětská shromáždění. Pán Bůh dělá obrovské zázraky a já jsem mu moc vděčný, protože je Bohem naplněných snů a Bohem naplněných modliteb. A tak díky Pánu, díky mu za TC a za službu, která zachraňuje naše životy. Antonín Tipan, bývalý student, dnes slouží ve středisku TC Šluknov


Martin Poslušný

C

o bylo pro tebe největším šokem, a pády, ale dnes vím, že mohu vstát a jít s Pánem dál a to vše díky jeho milosti. když jsi nastoupil do střediska? Nevím jestli bych to pojmenoval šokem, a jestli ano, tak to byl pozitivní Co bys řekl na závěr o Teen Challenge? Předně chci vyzdvihnout, že jsem moc šok. Velmi mne na první pohled oslovila atmosféra, která je v Teen Challenge. vděčný za čas strávený v Teen ChallenVšichni na mě byli milí a snažili se mi co nejvíce zpříjemnit mé první hodiny ve středisku. Nebylo to však jen na začátku, ale jak jsem si později všiml, láska k druhým je ve středisku standardem. Mohl jsem tak prožívat, že jsem v Božím domě. a začátek se vám trochu představím. Jmenuji se Tomáš a je mi 31 Který moment byl pro tebe v programu let. Pocházím z Teplic, ze severu nejtěžší? Čech. Už od dětství jsem prožíval hněv Tak tohle je asi ta nejtěžší otázka. Mně na tento svět a na celý život. Důvodem se ve středisku líbilo po celou dobu a nebylo, že jsem přišel o svého bratra, který zažil jsem situace, kdy bych si říkal, že zemřel při autonehodě. Přišel jsem o něto nemá cenu, anebo že program nedo- koho, kdo mi byl velice blízký. Má matkončím. Kdybych měl tedy vyzdvihnout ka se rozvedla a vzala si, pro mne, cizínejtěžší situaci, tak to bylo zhruba čtvr- ho pána. Postupně jsem si musel zvykat. tý měsíc mého pobytu v Teen Challenge, Často jsem doma viděl samé hádky, kdy když mi přišel dopis, že k nám domů do- se rodiče nejenom hádali, ale i ubližovarazili exekutoři a chtěli po mně 70 000 Kč. li fyzicky. V tu chvíli jsem přemýšlel nad tím, zda Život mě nebavil, měl jsem jinou předby nebylo dobré skončit a jít pracovat stavu o rodině a o životě vůbec. Vždy a zaplatit dluh. Nakonec tuto moji pohle- jsem si přál mít rodinu, kde se všichni dávku zaplatil můj otec a díky Pánu jsem mají rádi. Chtěl jsem to změnit a čekal mohl pokračovat. jsem na to, až budu plnoletý a budu si žít život jaký jsem si představoval. NáhNa kterou nejhezčí událost si vzpomí- le jsem zjistil, že to nejde tak, jak jsem si náš během pobytu ve středisku? myslel. Vůbec jsem nebyl připravený na Tak tato otázka je naopak nejlehčí . svět, na řešení problémů a utíkal jsem Bylo mnoho situací, které se mi líbily, ale k věcem jako byl alkohol. Měl jsem možjistě najdu tu NEJ. Byla to evropská kon- nost provozovat Bar-hernu a pustil jsem ference Teen Challenge a nejhezčí udá- se do toho. To byla moje velká chyba. Nalost to pro mne byla z toho důvodu, že jednou okolo mne byli lidé, kteří si nejsem tam poprvé promluvil v jazycích. hráli na vojáky, ale šlo skutečně o život. Rád jsem také jezdil na jakýkoliv výjezd Abych to psychicky zvládal a abych nedo různých sborů a nesmím také zapo- byl „pozadu“, začal jsem brát drogy. Vzamenout na shromáždění ve Varnsdorfu, lo mi to osm let života. V životě jsem si kde kázal Ed Traut. nemyslel, že někdy budu krást, přepadávat lidi, hlídat ženy-prostitutky a všem liCo se během programu ve tvém životě dem lhát. změnilo? Kvůli drogám a stylu života, který jsem Určitě postoje, charakter, celkový po- vedl, jsem onemocněl hepatitidou typu C hled na život. V programu jsem oprav- a měl jsem nemocnou kostní dřeň. Dokdově uvěřil. Poznal jsem, že když člověk toři mé matce řekli, že do 1,5 roku zemřu, svěří svůj život do Božích rukou, nebude pokud nepřestanu brát drogy. Častokrát existovat v životě překážka, která by se jsem dostával transfúze, abych vůbec s Pánem nedala překonat. mohl dýchat a chodit, ale přesto jsem drogy bral. Byl jsem ve třech léčebnách, Co sis z programu odnesl a dnes prak- ale vždy jsem podepsal revers a odešel ticky používáš? jsem. Chodil jsem i na detox, zkoušel brát Jednoduchou a přesto nejdůležitěj- různé náhražky jako Methadon, Subutex ší věc pro život, a sice každý den vydá- a vždy neúspěšně. Umíral jsem. Často vat Pánu. Vím, že nemám na to, abych jsem brečel a litoval jsem toho, kde jsem žil dobrý život, ale s Ježíšem je všechno skončil. Nevěděl jsem už o žádné naději, možné. Samozřejmě že přicházejí boje zkoušel jsem se však modlit k Bohu, aby

ge a vím, že ten, kdo do střediska přijde z otevřeným srdcem, nezůstane nikdy stejný. Teen Challenge je Boží dílo a dějí se tam zázraky, protože každý člověk, který byl v minulosti na čemkoliv závislý, a po programu je z něj Boží dítě, je zázrak. Ptal se David Láník, pracovník Teen Challenge

„Neboj se, já jsem tě vykoupil…“ Iz 43,1b-2

N

mě zachránil. O Bohu jsem skoro nic nevěděl, ale přesto jsem se modlil. Bůh mne vyslyšel! Přišli za mnou lidé z Teen Challenge a řekli mi o Bohu. První slova, která mi řekli, byla: „Víš o tom, že Bůh tě miluje a ví o tobě?“ Řekli mi o možnosti jít do programu TC. Zde jsem se dozvěděl o Ježíši Kristu, o tom, co má význam pro můj život. Na začátku programu jsem vydal svůj život Ježíši a poprosil ho, aby mi odpustil mé hříchy, a On mi je odpustil. Jsem svobodný, mé srdce se směje. Vím a cítím, že nejsem sám a že mám někoho, komu můžu věřit. Mám velkou touhu sloužit lidem.

Pomoc potřebným

Můj pobyt v Teen Challenge

Jsem Bohu vděčný, že dokončením programu TC nic nekončí, ale naopak mnoho nového teprve začíná. Jsem také rád, že mohu po programu dál zůstat v TC. Nikdy jsem netušil, že Ježíš tak radikálně změní můj život. Nyní jsem pracovníkem a už se mi nechce umírat, toužím sloužit Bohu. Chci chodit a říkat celému světu, že Ježíš žije a že je tu pro každého. V květnu jsem se oženil. Chci se s vámi podělit o jeden verš. Když je mi nejhůř, tak si ho pro povzbuzení přečtu. „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ Tomáš Dvořáček

25

ŽIVOT V KRISTU

Myšlenky z Hutníku

Pomoc potřebným

N

astupuji v Ostravě do vlaku Inter- ka, Tomáš Baťa, J.K. Rawling, nebo třecity HUTNÍK směr Praha a use- ba i Václav Havel. V opačném směru pak dám do poloprázdného kupé. Je například životní příběh Milady Horákobrzy ráno, moje oblíbená doba ke čtení vé, film Tmavomodrý svět, či osud mnoBožího slova a tak si otevírám 40. kapito- ha vysoce postavených židů za 2. světové lu 1. Mojžíšovy s nadpisem „Josef ve vě- války. zení“. Paní naproti mně si čte noviny. Ač Biblický Josef, aniž by chtěl, se stal příje to trochu neslušné, nemohu si nevšim- mo mistrem v těchto společenských přenout titulku, který naa mě zírá sunech. Od hýčkaného a protěz titulní strany novin: „Rychžovaného syna bohatého lá jízda v cizině vás může otce do egyptského otůže dostat do basy“. Tak mě roctví, potom zase nanapadá, že dnešní no-horu na pozici „majorvináři by asi tu 40. kadoma“, pak úplně na pitolu přejmenovali, dno do vězení a poté třeba „Vysoká morálrovnou na ministra ka v cizině vás může hospodářství jedné z nejbohatších zemí dostat do basy“. Pře-de mnou jsou asi čtyřii světa. Zkouším si předhodiny cesty a myšlenky stavit, jakými proměky se rozbíhají různými směnami procházelo chování ry. Uvažuji nad tím, že co svět lidí kolem něj. Když byl doma, světem stojí, v podstatě už někdy vyhříval se na výsluní otcovy přízod dob Kainových, jsou ve společnos- ně a těšil se úctě služebníků, kterých měli ti tři základní skupiny lidí. Dva extrémy spoustu. Zato Midjánci, kteří ho pozděa pak něco mezi tím. Nazývá se to růz- ji koupili do otroctví, si asi nebrali příliš ně, třeba elita či honorace na straně jed- servítky. Myslím, že výroky jako „Hni se né, spodina či plebs na straně druhé a to ty líná kůže“ byly to nejmenší, co si od něco mezi tím se označuje jako střed- nich vyslechl. Za nějakou dobu se vypraní třída či většinová společnost (nebo coval na správce Putifarovy domácnosti taky moderně „obyčejní lidé“). A ode- a jeho podřízení si ho opět předcházedávna lidi fascinují příběhy o tom, jak li. Netrvalo dlouho a jako vězeň de facto se lidé „přesunují“ z jedné skupiny do přestal existovat. Kdyby tam zemřel, nedruhé. Ať už je to směrem tam, nebo štěkne po něm ani pes. A jaké úcty nazpět. Namátkou Hloupý Honza, Popel- konec požíval jako „druhý po faraonovi“,

Slavnostní shromáždění

26

si asi umíme představit. Nebo spíše si ani neumíme představit. Lidské chování k nám je neuvěřitelně proměnlivé, podle toho, ve které z těch tří skupin se právě nacházíme. Když si to člověk uvědomí, je to dost deprimující. Stačí jedno zaváhání za volantem, srazíte někoho na přechodu, a z váženého pana lékárníka, učitele či zedníka je ve vteřině vrah, odsouzenec a vyvrhel. Pro společnost takřka přestanete existovat. Pro reklamní agentury přestanete být „cílovou skupinou“. Cestovní kanceláře vám přestanou nabízet úžasné zájezdy, bankéři vám už nebudou každý týden volat s nabídkou „výhodných úvěrů.“. Budete mít velké štěstí, když vám zachová přízeň vaše rodina a bude to zázrak, když vám zůstane pár věrných přátel. (Když tak nad tím přemýšlím, jsem docela rád, že jedu mimořádně vlakem). Čtu si dál Josefův příběh a vidím totéž: Ve vězení neměl Josef naprosto nikoho. Rodina ho považovala za mrtvého, Putifar si na něj ani nevzpomněl a když, tak se skřípajícími zuby. Alespoň, že mu časem dali na celu dva muže se stejným osudem – z vysokého postavení rovnou do basy. Jeden z nich, faraonův číšník se zanedlouho dostal na svobodu a ačkoli byl Josefovi zavázán, zase na něho zapomněl. Ale v tom všem mě fascinuje jedna věc: Ať byl Josef nahoře či dole, ať mu lidé zrovna podlézali nebo ho ponižovali, tak čtu, že „S Josefem byl Hospodin, takže ho provázel zdar“ (Gn 39,2). Nebo dokonce: „Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti“ (Gn 39,21). Ano, Bůh nemění své postoje k nám podle toho, v jaké společenské situaci se zrovna nacházíme. Jemu je jedno, jestli právě sedíme na premiérské židli, nebo na vězeňské lavici. On je stále tím milujícím Otcem, kterému žádné brány nápravných, či jakýchkoli jiných ústavů nezabrání za vámi přijít, potěšit vás a rozprostřít nad vámi své milosrdenství. Z úvah mě vytrhl hlas amplionu: „Přijeli jste do stanice KOLÍN!“ Kolín – vždyť to je to místo, kde jsem před sedmnácti lety poprvé zakusil, co to je setkat se s Bohem! Dodnes mě z toho mrazí a vhání mi to slzy do očí. Tady jsem doslova fyzicky pocítil to, o čem jsem si dosud v Písmu jen četl. Poprvé jsem zažil ten úžasný a nepopsatelný pocit, kdy člověk vnímá Boží přítomnost a zažije jistotu spasení. Já, do jisté míry na okraji společnosti, Jehovista, který byl za totality tak trochu stále jednou nohou v kriminále, jsem právě tady, kousek od nádraží, mohl takřka hmatatelně vnímat, jak Bůh nade mnou rozprostřel své milosrdenství.


Z Olomouce až na Slezsko

J

e krásný teplý večer, na Karpentné 181 to pomalu usíná a já přemýšlím, jak se s vámi podělit o to, jak jsem se s celou naší rodinou dostal z Olomouce až na Slezsko. Začalo to pár roků po naší svatbě, kdy jsme zjistili že nemůžeme mít vlastní děti – nebo jen za určitých podmínek, které jsme nehodlali akceptovat. Někdy v tu dobu jsme potkali rodinu Sysalových, kteří nám poskytli první informace o náhradní rodinné péči. Nevědouce, do čeho jdeme, jsme se vypravili na úřady a začal kolotoč žádostí, výpisů, návštěv úřednice u nás doma, psychotestů, atd. Po dlouhé cestě a ještě delších 4,5 letech, se jednoho dne ozval telefon a v něm nám paní z krajského úřadu oznamovala, že pro nás mají sedmnácti měsíční holčičku, a že se můžeme přijet seznámit s jejím spisem. Ještě toho dne jsme si přečetli spis. Holčička se nám moc líbila, takže jsme si domluvili návštěvu kojeneckého ústavu, ve kterém byla. Během asi třech týdnů jsme si Zuzanku hrdě dovezli domů. Možná by teď bylo dobré v krátkosti vylíčit, jak jsme se dozvěděli o občanském sdružení FILADELFIE – Přístav Oldřichovice. Ještě v době kdy jsme čekali na Zuzanku, měl Bruno Haider prezentaci programu v Olomouci. Mě tento program nadchl a moc se mi líbil. Problém byl, že moje žena Jitka na prezentaci nebyla a k mému nadšenému vyprávění se stavěla dost skepticky – znáte to, takové ty řeči: „Hm, no uvidíme (s podtextem – co si to zas vymyslel, pro něco se nadchne, ale kdoví, co z toho bude). V ten moment to ještě nebyla schopná přijmout. Modlili jsme se, ať nás Bůh vede. Věděli jsme, že u jednoho dítěte rozhodně nezůstaneme.

Ke zlomu došlo v době, kdy jsme měli příležitost s redakcí tohoto časopisu navštívit první nastěhovanou rodinu a tou byli Penkalovi. Byl to však obrat o 180°, protože teď byla pro změnu nadšená Jitka, kdežto já jsem měl hlavu plnou otázek. A to z několika důvodů. Za prvé, žili jsme společně s mojí maminkou a to ve velmi dobrém vztahu, za druhé, žili jsme v domku a připadalo mi hloupé jít do jiného, i když se pro víc dětí moc nehodil a také podmínky okolo nebyly nejlepší: zahrada ve velikém kopci a před domem maličký dvorek a i když ne příliš rušná, přece jen cesta. Byla zde i spousta dalších důvodů, např. nutnost opustit sbor, kde jsem strávil téměř dvacet let a taky město, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal a které jsem měl a stále mám moc rád. Asi dva a půl roku poté, co jsme si dovezli Zuzanku, jsme si všichni tři jeli až do Čech pro další holčičku, která se jmenuje Kristýnka, nebo jak jí u nás zkráceně říkáme Týnka. A za další dva roky dostala Týnka k narozeninám bratříčka – našeho prvního kluka Samuela. Takže k dnešnímu dni je naše rodina pětičlenná – zatím. Je to teprve několik týdnů od doby, co jsme se přestěhovali, ale na dětech je vidět, jak jsou šťastné – mají zde kamarády (a to hned v sousední pěstounské rodině), možnost běhat venku aniž by je něco přejelo a velký pokojíček. Co se týče nás, jsme vděční za všechny, kdo se na práci na domě podíleli, za všechna ochotná srdce, která pomohla ať už přispěním penězi, jejich sháněním, fyzickou prací či modlitbami, hlavně však našemu Bohu, bez kterého by nebylo nic. Ladislav Žáček

Pomoc potřebným

A tak se snažím tuto svou životní zkušenost předávat dál, zase jiným lidem na okraji společnosti. Takových skupin je mnoho: narkomani, bezdomovci, mentálně postižení, vozíčkáři, ale i Vietnamci, uprchlíci a další. Nás s manželkou Bůh vedl k dětem bez rodičů. Na rozdíl od narkomanů a bezdomovců se nad nimi každý dojme. Ovšem jen do doby, než vyrostou a než opustí brány ústavu, často jako nevychovaní sígři, kteří lžou, kradou, nepracují a končí nezřídka právě jako ti narkomani, bezdomovci nebo ve vězeňské cele. Tam už dojetí končí, tam přichází opovržení a zatracení. A přitom je to stále ten samý člověk, jako to roztomilé děťátko před dvaceti lety. Věřím, že se snad někteří z nich setkají s Bohem třeba pod tím mostem, nebo i na té cele. Ale jsem přesvědčen, že existuje mnohem lepší cesta – když mají možnost poznat Boha ještě jako děti v křesťanské rodině. Říká se tomu náhradní rodinná péče. Znamená to přijmout takové dítě do adopce či pěstounské péče a pak se deset či dvacet let snažit, aby i oni prožili svou osobní zkušenost s Hospodinovým milosrdenstvím. Velkou pomocí v této službě je naše občanské sdružení FILADELFIE – Přístav Oldřichovice. Filadelfie – to je 24 lidí, které spojuje stejná vize. Naším mottem je přesvědčení, že „to nejlepší pro děti bez rodičů jsou noví rodiče“. Už osmým rokem stavíme rodinné domy pro začínající pěstounské rodiny a nabízíme jim všestrannou pomoc a podporu. Je tomu pár dní, co jsme slavnostně předali do užívání pátý domek (napadá mě, že včera o tom vyšla reportáž v jednom třineckém týdeníku, který se shodou okolností jmenuje „Hutník“...). Pět domků, to je zhruba třicet dětí, které můžou v budoucnu vstoupit do života jako ti, kteří vědí, co je to rodina a jako ti, kteří znají Boha. Pomalu vjíždíme do Prahy. Čeká mě jednání na jednom ministerstvu a pak asi na čtyřech různých nadacích právě o tom, zda by bylo možné nějak podpořit naše projekty na rozšíření náhradní rodinné péče. Modlím se, aby mi Bůh „zjednal přízeň u velitele pevnosti“. Ale i kdyby z těchto jednání nakonec nic nebylo, vím, že se nemusím bát, neboť Bůh nezapomíná na nikoho, ani na ty, na které jsme my zapomněli. Ivo Sysala Dovětek : Vystoupil jsem z vlaku, vešel do metra a první, co mě praštilo do oka, byl velký plakát s fotografií zarostlého bezdomovce a s nápisem: „STAČÍ MÁLO A MŮŽE SE TO STÁT I VÁM.“

27

ŽIVOT V KRISTU

Odbor mládeže Apoštolské církve Ze života církve

O

dbor mládeže Apoštolské církve, zkráceně OMAC, je zodpovědný za práci s mladými lidmi od 13 do cca 25 let. Naší touhou je investovat do budoucnosti mladých lidí, aby prožili dobrý život, založili úspěšné rodiny, byli ochráněni ode všech závislostí a sami poznali Boží plán. Připravují se na svou budoucnost, kdy budou čerpat právě z doby, kdy ještě byli mladí. Říká se: „Co se v mládí naučíš…“, znáte to. OMAC se tedy snaží dodávat inspiraci a motivaci vedoucím i mládežníkům, aby jejich život měl smysl. Jde o práci celorepublikovou a v současné době používáme několik nástrojů, skrze které se snažíme dosáhnout výše uvedených cílů. Jsou to: Impulz – systém vzdělávání pracovníků s mládeží, Nová generace – práce mladých křesťanů na svých školách (ZŠ, SŠ a VŠ), Sjezd mládeže – setkání všech mladých lidí na 4denním minifestivalu, Kristfest – letní festival rozvíjející talenty a charakter, Misie – motivace k sociální, duchovní i praktické pomoci v rámci ČR i mimo ni. Najdete nás na webech: www.novagenerace.com, www.mladezac.cz či www.kristfest.cz. Impulz Úkolem je přinést nové impulzy a podněty pro práci v dnešním rychlém světě. Život mladých se neustále mění a pro

Misie V Novém zákoně najdeme příkaz – jděte do celého světa a kažte dobrou zprávu o věčném životě každému člověku. Po 2000 letech je příkaz stále živý. Mladí lidé mi, poznávat Ježíše Krista, jeho plán pro ze všech zemí světa křižují mezi kontináš život a samozřejmě si tyto čtyři dny nenty, aby si vzájemně pomáhali a poznápořádně užít. Celým dnem nás provází vali jiné kultury. Letos jezdí týmy našich semináře zajímavých českých i zahranič- mladých do Španělska, Bosny, Švédska, ních hostů, sporty, talent show, koncerty, Norska a dalších zemí. Cestujeme také výlety a večerní bohoslužby. Za osm let, v rámci ČR a podporujeme se jakoukoliv co SM funguje, jsme mohli zažít duchov- pomocí, kterou dané město potřebuje. ní zkušenosti i zábavu s hosty z USA, Španělska, Norska, Kambodže a dalších. Na závěr Když mi bylo 16 let, přemýšlel jsem, Posilujeme tím i rozměr zahraničních čím jednou budu. Tehdy byl bych rád, zkušeností a pohledu na život. kdyby mi někdo ukázal cestu, dokázal vidět, jaké obdarování mám, přál jsem si Kristfest Je týdenním festivalem rozvíjejícím pochopit, jaký má život vlastně význam. schopnosti, kterými nás Bůh obdařil, Ve 20 letech jsem se setkal s realitou žina kterém se snažíme pozná- vého Boha a s myšlenkou, že každý máme vat Boží lásku a jeho plán pro jedinečnou úlohu pro svůj život. Přijal náš život. Le- jsem Ježíše Krista a pochopil, že On jako tošní ročník dokonalý Bůh i Otec nás provází živobude rozvíjet tem tak, abych mohl jednou vyznat: „Nehudebníky, tanečníky, grafiky, fotografy byl jsem tu nadarmo“. Doufám, že práce atd. Budeme se učit sdílet víru s druhými, OMACu pomůže stovkám či tisícům navečer následují bohoslužby či koncerty. jít své místo, svou víru, svou nepostraZávěrečný den proběhne výjezd do blíz- datelnost v Božím plánu a budou moci kého města, kde si všichni vyzkouší, co vyznat: můj život měl smysl. Za Odbor mládeže Martin Penc se za týden naučili a večer vše vyvrcholí v závěrečnou show.

Nová generace

J církev je důležité toto tempo změn stíhat. Proto je program Impulzu každý rok jiný, každý rok má i jinou četnost (2x – 4x). Nedílnou součástí je také budovat identitu a soudržnost naší církve, proto je to místo, kde se lidé poznávají a navazují spolupráci či přátelství. Z posledních témat můžeme zmínit „problematiku sexuálních závislostí a pornografie“, „kulturu a církev“, „rozvíjení struktury“ a letos v létě to bude téma „vůdcovství“ – nesení vize, rozvíjení vůdčích dovedností, biblické pojetí vedoucího. Sjezd mládeže Koná se 1x ročně v jednom z našich měst. Jeho cílem je sjednotit mladé lidi, strávit s nimi čas duchovními aktivita-

28

sme mezinárodní studentská křesťanská organizace s více než 20 000 studenty působící po celé Evropě. Každý den slyšíme o problémech v naší společnosti. O problémech ve školách, o narůstajícím nerespektování autorit, o problémech s násilím, šikanou, alkoholem, drogami apod. Jak to změnit? Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Marek 7,21) Projekt Nové Generace přináší do škol pozitivní přístup a to skrze studenty, kteří vytvářejí aktivity k eliminaci patologických jevů. Věříme, že křesťané by měli být první, kdo poukazují na negativní jevy, jako jsou drogy, alkohol a šikana. Proto motto „Moje třída, moje zodpovědnost“ neznamená jen darování Biblí,


M

ám spoustu kamarádů, některým důvěřuji víc, některým míň. Jednou jsem ale potkal lidi, ze kterých důvěra přímo zářila. Moc se mi líbily jejich hodnoty, názory na přátelství, rodinu. To, že jsou věřící, jsem se dozvěděl až po nějaké době. Když jsem chtěl žít stejnými hodnotami, pochopil jsem, že je to Ježíš, kdo jim dává sílu takhle žít. Nevyměnil jsem staré známé za nové, jen jsem do života přijal Ježíše Krista. Miloš

Jak na to? 1. Prevence psychopatologických jevů (společně proti drogám, alkoholu, kouření, šikaně…) – produkuje prezentace, které studenti používají na svých školách při speciálních přednáškách či o přestávkách. 2. Projekt Bible do škol – vytvořili jsme speciální edici Nového zákona pro mladé lidi. 3. Trička NG – pro členy projektu jsou k dispozici trička, nálepky. ikdy jsem nebral drogy ani moc 4. Web – www.novagenerace.com je plná nepil. Žil jsem fajn život se svýnápadů, svědectví, inspirací jak podpomi skvělými přáteli, ale jako by řit život na škole. mi pořád něco chybělo. Něco, co se nedá 5. Misie – vzájemně si pomáháme, přijí- vyjádřit, Cítil jsem prázdnotu a nejistomáme hosty ze zahraničních NG a dě- tu. To vše se změnilo, když jsem se setkal láme s nimi přednášky a zábavu. s Kristem. Začal jsem svět vidět jinýma Nová generace funguje v ČR druhým očima, moje otázky o životě dostaly své rokem a za tu dobu se zapojilo 150 stu- odpovědi a já začal žít naplno. dentů z 25 škol. Jeden člověk je naplno Pavel zaměstnán a pět dalších pracuje dobrovolně na půl úvazku. Vydali jsme 20 000 vůj život vnímám jako příběh Nových zákonů, rozjeli webový portál, o hledání lásky. Bohužel takovou, přeložili několik knih, propagovali projakou jsem si představovala, jsem jekt v dalších třech denominacích, uděla- nenašla ani v rodině, ani v partě a posléli jednu konferenci, čtyřikrát jsme přijali ze ani u partnerů. Pocit zklamání jsem zahraniční týmy na našich školách a je- si začala ve velmi brzkém věku kompendenkrát jsme sami byli v Norsku. zovat drogami, aniž bych si uvědomovaV současnosti pracujeme na cestovním la důsledky. Dostala jsem se do kolotoče. týmu, který by dělal koncerty a přednáš- Svým životem a chováním jsem si „lásku“ ky, připravujeme další konferenci v září nemohla zasloužit a z toho se mé pocity a Norský týden na školách v říjnu. frustrace a nenávisti ještě více prohluboSnad se spolu sejdeme na jedné z na- valy. Přes všechny sliby a snahy všechno šich akcí. bylo jenom horší, až jsem se dostala na Petr Rattay pomyslné dno, kdy jsem se smířila, že to, co hledám, ve svém stavu nikdy nemůžu najít. Teprve pak se mě Bůh dotkl a já pochopila, že jedině On je schopen mě milovat takovou, jaká jsem. Můj život se nezměnil okamžitě a ani si nepřipadám jako lepší člověk, ale mám odrazový můstek a domov, do kterého se mohu vždycky vracet. Bůh je totiž Láska, která vás přijímá takové jací jste. Lucka

Ze života církve

zvěstování evangelia, modlitby, ale i aktivní přispívání k tomu, aby ve škole bylo bezpečné prostředí bez negativních jevů.

N

S

V

e svých 17 letech jsem vycestoval na roční studijní pobyt do USA. Mou touhou bylo naučit se jazyk a získat pro svou budoucnost novou perspektivu. Mým bydlištěm se na rok stalo město Richland ve státě Washington, kde jsem se dostal do věřící hostitelské rodiny. Atmosféra v církvi i rodině se mi zamlouvala, protože byla velmi přátelská a otevřená. Pro hledání Boha mě nadchl můj hostitel. Vysvětlil mi, že jde o vztah, ne o náboženství. Boha jsem nejvíce poznal prostřednictvím Bible, kterou jsem začal číst každý den. Vnímal jsem, že Bible je úplně jiná než ostatní knihy, je tak živá a plná naděje. Najednou jsem po-

chopil, že to byl On, jehož jsem v životě vždy hledal. Samota byla pryč, Bůh mi vložil do srdce radost. Rasta

V

Ježíše jsem uvěřila, když mi bylo 11, krátce po tom, co se můj táta, dlouholetý alkoholik stal křesťanem, a já viděla tu zásadní změnu na jeho životě. Bůh ho naplnil takovým pokojem a láskou, že jsem nechápala. Jen jsem věděla, že tu plnost, která z táty vyzařuje, chci taky! Když jsem viděla moc Boží v jeho životě, nešlo neuvěřit, bylo to tak silné! Vím, že den, kdy jsem požádala Ježíše, aby přišel do mého života a naplnil ho, byl tím nejšťastnějším v mém životě. Ten den Bůh zapsal mé jméno do knihy života! WOW! A život s ním vážně stojí za to! Mirka

D

o svých 21 let jsem trpěl strachem z lidí. Nebylo pro mě snadné chovat se přirozeně ani mezi svými blízkými. Ve svých 15 letech jsem se dostal k drogám a myslel si, že díky nim mohu být konečně sám sebou. Vypadalo to, že z ustrašeného a zamlklého chlapce se stal sebejistý a přitažlivý mladý muž. Uvědomil jsem si, že je to klam, kterým se více a více uzavírám před sebou a před těmi, které mám rád. Propadal jsem častěji do beznaděje, až jsem už nevěděl, kým skutečně jsem. Po šesti letech jsem v léčebném programu Teen Challenge přijal Ježíše Krista za svého Pána. Dnes je mi 24 let a v Kristu jsem našel sám sebe a začal jsem lidi znova mít rád. Mám ve svém životě zpět svobodu a vnitřní klid. Jarda

29

ŽIVOT V KRISTU

Rumunsko mýma očima

Ze života církve

J

30

iž třikrát jsem sledoval prezentaci lidí, kteří se vrátili ze slovensky mluvících vesnic v Rumunsku. Nikdy jsem z nich přesně nepochopil tamní život a měl jsem i zkreslené představy o zmiňované oblasti. Letos jsem však do Rumunska odcestoval i já, spolu s dalšími bratřími, na pomoc se stavbou modlitebny tamního sboru. Po více než devítihodinové, pro mě náročné, jízdě autem, jsme konečně dorazili do rumunské vesnice Bodonoš. Již v prvních dnech mého pobytu jsem poznával, že tamní život je velmi těžký. Starobylé hliněné chaloupky s kachlovými kamny, prkenné podlahy či pod nohama jen udusaná hlína… Malé políčko a za domem se pase kráva, koza, či kůň. Častokrát jsem si připadal jako ve skanzenu. Jako malý jsem kdysi na školním výletě sledoval výklady muzejních pracovníků a sledoval jejich neobratné předvádění starých postupů výroby másla či tvarohu. Nyní mi doslova před očima ožívala řemesla, o kterých jsem ani netušil, že je někdy uvidím v praxi. Vše ve velmi skromných podmínkách. Naproti tomu je Rumunsko členem Evropské unie. Není zaostalé, jak by se na první pohled zdálo. I když nedosahuje stejné úrovně jako Česko či Slovensko, i sem dorazily nejmodernější technologie. A právě tento kontrast mě velmi fascinoval. Z počátku byli obyvatelé vesnice i členové sboru vůči nám zdrženliví. Zvláště vůči mně – novému cizinci. Postupem času, kdy jsme se mohli vzájemně poznávat, se však jejich velká srdce otevírala. Opět jim mohl náš český tým pomoci s jejich stavbou, kterou pravděpodobně již za rok dokončí. Také vybrané peníze z našich sbírek jsou pro ně požehnáním. A požehnání potřebují nejvíce. Poznal jsem, že na rozdíl od nás, kteří se spoléháme více na rozum a techniku, oni jsou nuceni se více spoléhat na svou víru. Bylo poznat, že v jejich díle je Bůh, který je doprovází na každém kroku a dává jim sílu. Mnozí z nich totiž po celodenní dřině odcházeli domů za svým hospodářstvím. A pracovali ještě do setmění. Přesto si nestěžují, není tam vidět tolik závisti jako u nás a milují svůj kraj. Vždy mi bylo prezentováno, jak jsou tamní lidé „duchovní“. V minulosti jsem byl seznamován s různými příběhy duchovních zážitků, které se tam odehrály. Já jsem však nic podobného nezažíval. I společné modlitby mě nechávaly chladným. Protože jediné co jsem vnímal, byly podmínky, ve kterých žijí, a ta bída. Pořád mi v hlavě naskakovaly myšlenky: „Proč tam vlastně zůstávají? Proč už dávno ne-

odešli někam, kde je lépe?“ Týden pobytu se však již chýlil ke konci a já poznával nejen ochotu, nasazení, horlivost a dobrosrdečnost křesťanů, ale i negativa sboru, slabosti a selhání. A díky tomu jsem si těch lidí začal ještě více vážit. Poté, co jsem poznal jak dobrou, tak i špatnou stránku, mé oči uviděly celý a nezkreslený životní zápas. Nastala neděle a všichni se na naše přání shromáždili v dosud rozestavěné budově modlitebny. Přicházeli křesťané z tamní vesnice, ale i pozvaní přátelé z okolních míst či kopců. Přicházeli lidé, se kterými jsme byli skoro každý den, ale i ti, které jsme viděli poprvé. Začalo shromáždění a chvály a bylo na první pohled vidět, že je zde tentýž Duch, jako při shromážděních v Čechách. Rozhlédl jsem se po budově a vzpomněl na práci, kterou jsme vykonali. Očima jsem přešel po zdech i těžkých betonových pilířích a představil si tu neskonalou dřinu,

kterou museli vykonat. Pohlédl jsem do tváří místních přítomných, kteří s nadšením, vírou a radostí chválili našeho Otce. A nakonec jsem se zadíval z okna na oblohu a mraky a má mysl si vybavila okolní kopce, nádhernou přírodu, kravičky… ale s tím spojenou těžkou práci obyvatel, jejich každodenní zápasy a jejich víru. V té chvíli se ve mně něco zlomilo a slzy mi stékaly po tváři. Uvědomil jsem si, že my, kteří máme mnohem více, neustále naříkáme a lamentujeme. Vidíme překážky a vymýšlíme argumenty, proč něco nedělat nebo proč se něco nepovede. V Rumunsku jich však byla jen hrstka. Jen pár věrných. S menší technikou, s méně prostředky… Své výmluvy však odložili a vrhají se každý den do díla, které roste, a Pán se k němu přiznává. Mají také problémy. Také není vše dokonalé jako u nás. Přesto se nevzdávají. Věřím, že toto povzbuzení, které jsem si přivezl z Rumunska, není jen pro mě, ale pro celý náš národ, církev. Robert Nesvadba, AC Hodonín

Rumunské houby

J

iž třetí rok jsme koncem května vy- diny starousedlíků. Před dvěma lety jsme jeli na misijně brigádní cestu do ru- tam našli tolik hub (pravých dubáků), že munského Bodonoše. Za tu dobu něco takového jsem nikdy předtím nevijsme tam již jako doma, s cestou již ne- děl. I letos jsem měl přání něco přinést, jsou problémy, jen ta venkovská rumun- navíc to bylo přání i mé manželky, jenže ská cesta… Chudák auto. Velmi jsme byli letos tam na houby není vhodný není rok. povzbuzeni, jak daleko pokročili se stav- Přesto jsem měl v „záloze“ igelitku, kdybou od naší poslední návštěvy. Hotový bych našel alespoň pár kousků na smažezázrak, zvlášť pro toho, kdo zná místní nici, nenašli jsme však vůbec nic. Až na poměry. Jsme moc rádi, že i my máme samém konci naší cesty v jednom hájku malý podíl na tomto Božím díle. I letos nacházím osm krásných klobouků kozájsme jim přivezli nějakou sbírku z naší ků jako dlaň. Pomyslel jsem si: ejhle, Bůh oblasti, kterou bratři hned na druhý den mě chce potěšit. Hrdě jsem to posbíral směnili za rumunská lei, nakoupili mate- a těšil se, jak překvapím naši kuchařku, riál a my jsme se mohli pustit do práce. pastorovu ženu. Když jsem to před ní Betonovali jsme podlahy v místnostech, rozbalil, zklamala mě oznámením, že oni montovali okapy a dokonce jsme zatep- houby nesbírají a že navíc budou asi čerlovali zvenčí jednu stěnu polystyrénem. vavé. A měla pravdu, většina z nich byla, Mé přání bylo, abychom nedělní boho- i když doma bych to ještě vykrojil a zbylo službu mohli uskutečnit již pod stře- by na oblíbenou smaženici. Ona navíc již chou tohoto nového chrámu, starší bra- měla navařeno a tak houby skončily opět tři s tím souhlasili a my mohli v sobotu v lese. Zklamání. vyklízet a uklízet dům, nanosit a očistit V neděli při kázání jsem použil tuto lavice a už se těšit na neděli. Bylo to skvě- příhodu i jako ilustraci, a díky tomu se lé bohoslužebné shromáždění, všichni pak něco nastartovalo. Bůh má smysl pro jsme se spolu s domácími mohli radovat humor. Kázal jsem na téma Efezským z rostoucího Božího díla. Zvlášť domácí 3,20 – že Bůh pro nás dělá svou mocí bratři byli šťastni, že se konečně mohou neskonale více, než zač prosíme a co si při kázání rozmáchnout rukama, což dří- dovedeme představit. A opravdu. Těsně ve pro nedostatek prostoru nemohli, je- před odjezdem po obědě přišla k paslikož v obýváku bratra, kde se doposud torovi jedna sestra a přinesla nám čtyři scházeli, byli vždy namačkaní hlava na plné dózy sušených pravých dubáků. Já hleděl a žasl, jak je Bůh dobrý. Nejen pro hlavě. Bylo by ještě hodně co psát, ale teď mne, ale i pro mé tři spolubratry. Díky jednu perličku o houbách. Jeden den Bohu i sestře za ty dary. jsme měli volno a jako vždy jsme vyšli do Bohuš Cupal, pastor AC Hodonín hor a kopců v okolí navštívit starší ro-

„… padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,11)

Anděl A děl jí řřekl: kl „Neboj N b j se, M Maria, i vždyť žd ť jjsii nalezla l l milost il u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ (L 1,30-33)

Vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „… mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (L 2,28–32)

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5)

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel...“ (L 2,8–12) Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,1)

Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství. (L 8,4)

„Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův?“ (Mk 6,3)

Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém… (L 2,4-6)

I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (L 2,7)

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je. (Mt 5,1–2)

Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; ( 4,16–17)) (L

V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, (J 5,2–3)

Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. (L 2,46–47)

ř kl „Nechte N ht děti přicházet ři há t ke k mně, ě nebraňte jim, neboť řekl: takovým patří království Boží“ … Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,14.16)

Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (L 3,21–22) Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,18–19)

„Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (J 4,10)

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, (J 10,14)

lá k přivedli ř dl Ježíšovi, žíš ř h d l přes ř něě svéé pláště láš ě a on Oslátko přehodili se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna 9) „Hosanna“ (Mk 11,7 11,7–9)

(Petr) začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,30–31)

Odložil svrchní šat šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy 13,4 5) a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. (J 13,4–5)

TTam hho ukřižovali křiž li a s ním í ji ždé strany t jjednod jinéé ddva, z kkaždé 9 ) ho a Ježíše uprostřed. (J 19,18) Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. (1K 15,1–4)

Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. (J 20,15–16)

Všichni plakali Vši h i nadd mrtvou t l k li a naříkali. řík li On O řekl: ř kl „Neplačte. N l čt Nezemřela, ale spí.“ Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela. ((L 8,52–53) 5 53

T učedník č d k se naklonil kl l těsně ě ě k Ježíšovi ž š a zeptall se: „Pane, Ten kdo to je?“ Ježíš odpověděl: „Je to ten pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji.“ Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému, synu Šimonovu. (J 13,25 26) 13,25–26)

On však ji vzal za ruku a zvolal: „Dcerko, vstaň!“ Tu se jí život vrátil a hned vstala. (L 8,54–55)

Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ (J 18,33)

J mii dána dá veškerá šk á moc na nebi bi i na zemi.i Jdě š „Je Jděte kke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno tého a učte je, aby zachováva Otce i Syna i Ducha svatého zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18–20) Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20) b bbyli l s ním, aby b je posílal l l kkázat Ustanovill jichh ddvanáct, aby a aby měli moc vymítat zlé duchy. (Mk 3,14–15) S pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. (L 7,38)

J žíš vyšel š l ven s trnovou kkorunou na hl Ježíš hlavěě a v purpuro9 5) vém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ (J 19,5) Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. (J 19,17)

hl archanděh dě Zazníí povel,l hlas la a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,16–17)

Časopis Apoštolské církve....a dovedou nás dobré skutky do nebe? Ročník 22 Navštivte nás na

Recommend Documents