Asistovaný kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho biologickou rodinou

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce

Asistovaný kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho biologickou rodinou Bakalářská práce

Vypracovala: Kristýna Machová Vedoucí práce: Mgr. Jitka Navrátilová, PhD.

Brno 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně za vyuţití pouze uvedené literatury a internetových zdrojů.

V Brně dne 19.5.2014 ………...………….....……….. Kristýna Machová

2

Poděkování

Děkuji vedoucí své práce, Mgr. Jitce Navrátilové, PhD., za její odborné a trpělivé vedení při mém psaní. Dále děkuji sociálním pracovnicím brněnských organizací Sdruţení pěstounských rodin, SOS vesničky a brněnského Magistrátu za jejich čas a ochotu při oslovování respondentů. V neposlední řadě patří mé poděkování všem respondentům za jejich čas, ochotu, vstřícnost a otevřenost při sdílení jejich osobních a citlivých zkušeností.

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 1 Teoretická část .................................................................................................................................... 8 1.1 Náhradní rodinná péče................................................................................................................... 8 1.1.1 Formy náhradní rodinné péče v ČR ........................................................................................ 9 1.1.1.1 Osvojení........................................................................................................................... 9 1.1.1.2 Poručenství ...................................................................................................................... 9 1.1.1.3 Pěstounská péče ............................................................................................................... 9 1.2 Pěstounská péče ........................................................................................................................... 10 1.2.1 Motivace pro pěstounskou péči ............................................................................................ 11 1.2.2 Předpoklady pro fungování pěstounské péče ....................................................................... 11 1.2.3 Dítě v pěstounské péči .......................................................................................................... 12 1.3 Vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou dítěte .................................................. 14 1.3.1 Komunikace pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině ...................................................... 14 1.3.2 Kontakt pěstounské rodiny s rodinou biologickou ............................................................... 15 1.4 Postoje pěstounů ke kontaktům dětí s jejich biologickou rodinou .............................................. 18 1.4.1 Definiční vymezení postoje .................................................................................................. 18 1.4.2 Postoje pěstounů ke kontaktům ............................................................................................ 19 1.4.3 Vzájemné postoje pěstounů a biologické rodiny dítěte vůči sobě navzájem ........................ 21 1.5 Asistovaný kontakt ...................................................................................................................... 22 1.5.1 Sluţba asistovaný kontakt .................................................................................................... 22 1.5.2 Kdy zvolit asistovaný kontakt .............................................................................................. 23 1.5.3 Role sociálního pracovníka v asistovaném kontaktu ............................................................ 24 1.5.4 Role pěstounů při asistovaném kontaktu .............................................................................. 24 1.5.5 Vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům ........................................... 25 2 Metodologická část ........................................................................................................................... 27 2.1 Cíl výzkumu ................................................................................................................................ 27 2.2 Operacionalizace ......................................................................................................................... 27 2.3 Výzkumná strategie ..................................................................................................................... 29 2.4 Technika sběru dat....................................................................................................................... 30 2.5 Jednotka zkoumání a zjišťování .................................................................................................. 30 2.6 Výběr výzkumného vzorku ......................................................................................................... 30 2.7 Etické otázky výzkumu ............................................................................................................... 31 2.8 Limity výzkumu .......................................................................................................................... 32 4

3 Empirická část .................................................................................................................................. 33 3.1. Rozhodnutí pěstounů stát se náhradními rodiči .......................................................................... 33 3.2. Rizikové faktory na straně dítěte na navazování vztahů s pěstounskou rodinou........................ 34 3.3 Postoje pěstounů ke komunikaci s dětmi o jejich biologických rodinách ................................... 37 3.4. Postoje pěstounů ke kontaktům před vyuţitím asistovaného kontaktu ...................................... 38 3.5. Postoje pěstounů ke kontaktům po vyuţití sluţby asistovaný kontakt ....................................... 42 Závěr ..................................................................................................................................................... 47 Doporučení ........................................................................................................................................... 49 Literatura ............................................................................................................................................. 50 Anotace ................................................................................................................................................. 52 Annotation............................................................................................................................................ 53 Jmenný a věcný rejstřík ...................................................................................................................... 54

5

Úvod V oblasti pěstounské péče je stále aktuální a přítomné téma kontaktů dětí v pěstounské péči s jejich biologickými rodinami, nejčastěji s rodiči. Tyto kontakty, vedle písemných a telefonických především ty osobní, se totiţ mohou stát součástí pěstounské péče, neboť pěstoun se dítěti stává pouze náhradním rodičem, přičemţ biologičtí rodiče jsou stále zákonnými zástupci dítěte a mají právo být se svými dětmi v kontaktu a pěstouni mají ze zákona povinnost těmto kontaktům nebránit. Proto jsou pěstouni s moţností, ţe kontakt můţe během jejich péče nastat, seznamováni jiţ na odborných přípravách. Přestoţe by tedy nemělo být téma kontaktu pro pěstouny nové, mnoho pěstounů zaujímá odmítavý postoj ke kontaktům dětí s jejich rodinami. Tento postoj je samozřejmě z pohledu pěstounů z mnoha důvodů přirozený – dítě si v minulosti v rodině mohlo zaţít trauma nebo jiné nepříjemnosti, a pěstouni mají strach, ţe kontaktem se vše dítěti jen připomene. Další obava z kontaktů na straně pěstounů je moţné navrácení dítěte zpět do rodiny. Vedle obav z kontaktů jsou tady však i přínosy kontaktů, například ţe dítě vidí členy své rodiny reálně a nevytváří si o nich pouhé fantazie, vidí, jak se tito členové reálně chovají a ţe o něj mají stále zájem. Velmi často se však v praxi stává, ţe kontakty dětem přinášejí zároveň obojí - to dobré, i to špatné. Jedním ze způsobů, jak co nejvíce eliminovat ono špatné, jak na straně pěstounů, tak na straně dítěte, je asistovaný kontakt, který je tématem mé práce. Asistovaný kontakt je sluţba, jejímţ účelem je co nejlépe nastavit podmínky kontaktu dítěte v pěstounské péči se členy jeho biologické rodiny tak, aby dítěti kontakt způsoboval co nejmenší újmu, byl v co nejlepším zájmu dítěte a dítě se při něm cítilo bezpečně. To se děje prostřednictvím tzv. asistenta, kterým můţe být sociální pracovník, psycholog či mediátor. Asistent by měl být nestranný a nastavit podmínky kontaktu tak, aby vyhovoval všem stranám, biologické rodině dítěte, pěstounské rodině a dítěti s tím, ţe zájem dítěte je na prvním místě. Asistovaný kontakt se vyuţívá v případech, kdy se pěstounská a biologická rodina nemůţe domluvit na podmínkách kontaktu, nebo kdyţ je s biologickou rodinou dítěte nesnadná domluva např. z důvodu závislosti či psychiatrického onemocnění, nebo kdyţ se předpokládá, ţe pro dítě bude kontakt velká zátěţ, např. z důvodu týrání, zneuţívání a zanedbávání dítěte ze strany biologické rodiny.

6

S tématem asistovaného kontaktu jsem se setkala na své praxi v organizaci, která se věnuje pěstounským rodinám. Ze zkušeností, které jsem získala, chápu asistovaný kontakt jako dobrý nástroj pro pěstouny i děti, který můţe mít za následek změny k lepšímu. Asistovaný kontakt umoţňuje bezpečné udrţování vztahů dětí a jejich biologických příbuzných, a tím můţe eliminovat negativní dopad kontaktů na děti, můţe také zmírňovat obavy pěstounů z kontaktů tím, ţe je při kontaktech přítomen asistent, který určuje pravidla kontaktů, a celkově můţe zlepšovat vzájemné vztahy mezi pěstounskou a biologickou rodinou. Protoţe jsem se setkala s několika pěstouny, kteří zaujímali negativní postoj ke kontaktům (vyjadřovali se o kontaktech negativně, povaţovali je za zbytečné či škodlivé), napadlo mě, zda má asistovaný kontakt také nějaký vliv na postoje pěstounů ke kontaktům. Cílem mé práce je tedy ukázat asistovaný kontakt jako nástroj, prostřednictvím kterého jsou měněny postoje pěstounů ke kontaktům. Svou práci dělím na tři hlavní části, teoretickou, metodologickou a empirickou. V teoretické části pro pochopení tématu rozpracovávám pojmy jako náhradní rodinná péče, pěstounská péče, kontakt dítěte v pěstounské péči se členy své biologické rodiny, postoje pěstounů

k těmto

kontaktům

a

naposled

uvádím

téma

asistovaného

kontaktu.

V metodologické části představuji výzkumnou strategii a techniku sběru dat, a to kvalitativní výzkum za pomocí polostrukturovaných rozhovorů, abych mohla zodpovědět na základní výzkumnou otázku: „Jaký je vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin?“. V poslední empirické části prezentuji výsledky výzkumu, tedy odpověď na základní výzkumnou otázku.

7

1 Teoretická část 1.1 Náhradní rodinná péče V první kapitole teoretické části své bakalářské práce stručně nastíním systém náhradní rodinné péče v České republice a krátce představím i jeho formy, neboť se ve své práci zabývám pěstounskou péčí, která je jednou z forem náhradní rodinné péče. V naší společnosti je povaţováno za normu, aby děti vyrůstaly ve své rodině a bylo zde o ně řádně pečováno. Přesto však jsou v naší společnosti děti, které z různých důvodů ve své rodině vyrůstat nemohou. V tomto případě je povinností státu, jak uvádí Bubleová a kolektiv (2010), těmto dětem zajistit náhradní výchovu a péči, coţ se děje skrze tzv. sociálněprávní ochranu dětí, která musí vţdy přihlíţet k co nejlepšímu zájmu, blahu a prospěchu dítěte. Orgány sociálně-právní ochrany dětí musí v takových případech zváţit, zda dítě nemůţe být umístěno u svých jiných příbuzných, neţ jsou rodiče, nebo zda musí být jeho výchova zajištěna v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, nebo v ústavní péči1, nebo zda můţe být výchova dítěte zprostředkována náhradní rodinnou péčí. Pod pojmem náhradní rodinná péče odborníci (Matějček a kol., 1999, s. 31) rozumí „formu péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá ţivotu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (neboli osvojení) a pěstounská péče“. Instituce náhradního rodičovství přirozeně není záleţitostí dnešní doby, i v dávné době se lidé starali o děti, o které se nepostarala vlastní rodina, jen tato instituce ještě nebyla právně ukotvená, jak je tomu dnes. Cílem náhradní rodinné péče je zeslabování negativní zkušenosti dítěte z jeho původní rodiny. Podle Matouška (1994, s. 16) „dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají a je pro něj zcela nepodstatné, zdali tihle „jeho“ lidé na to mají či nemají 1

Z praxe je známo, že než jsou děti umístěny do náhradní rodinné péče, projdou si děti péčí ústavní. Ústavní péče spadá do náhradní výchovné péče, která je „formou péče o děti, které nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině“ (Matějček a kol., 1999: 31), a v dané době ani v náhradní rodině. Ústavní péče je vykonávána v kolektivních výchovných zařízeních, například kojenecké ústavy, dětské domovy nebo ústavy sociální péče pro handicapované děti. Některé děti vyrůstají v ústavech až do dospělosti, některé mohou být po čase v ústavu vhodné pro umístění do náhradní rodinné péče. Odborníci na ústavní péči doporučují alespoň krátký přechodový pobyt dítěte v ústavu, než bude umístěno do náhradní rodiny, aby si dítě oslabilo své citové vazby k původnímu prostředí, a mohlo tak lépe navázat citové vztahy k novému rodinnému prostředí. K tomu je citově neutrální prostředí ústavu vhodné (Matějček a kol., 1999). Na druhou stranu bývají ústavy kritizovány právě pro svou citovou neutrálnost a neosobnost. Co se týče dětí umístěných dlouhodobě v ústavní péči, bylo vyzkoumáno, že tyto děti jsou mnohem více psychicky deprivované než děti osvojené nebo umístěné v pěstounské péči. Psychická deprivace se u dětí v ústavní péči velmi často v pozdějším věku projevuje specifickými rizikovými okolnostmi, nejčastěji kriminální činností (Kovařík a kol., 2004).

8

potvrzení z porodnice“, neboť rodina je pro dítě „místem hlubokých a trvalých citových vztahů“ (1994, s. 30). V praxi jsem si sama ověřila, ţe onou rodinou můţe být i rodina náhradní, protoţe v rodičovství jde především o poskytnutí jistoty a opory v poznávání okolního světa, zmírňování pocitů úzkosti a poskytnutí dítěti pocit bezpečí, coţ mohou poskytnout i rodiče náhradní. 1.1.1 Formy náhradní rodinné péče v ČR Mezi základní formy náhradní rodinné v péče v naší zemi patří osvojení neboli adopce, poručenství a pěstounská péče, které v následujících podkapitolách stručně objasním, a v další kapitole se budu podrobněji zabývat pěstounskou péčí vzhledem k zaměření mé práce na pěstounství. 1.1.1.1 Osvojení Osvojení je nejdokonalejší formou náhradní rodinné péče, neboť osvojením získají náhradní rodiče vůči dítěti stejná práva a povinnosti, jako by byli biologickými rodiči dítěte, a tím tak zanikají práva a povinnosti biologických rodičů dítěte. Hlavními cíly osvojení jsou poskytnutí dítěti stabilní rodinné prostředí a láskyplnou výchovu a péči. O osvojení rozhoduje soud, osvojiteli mohou být manţelé, partner rodiče dítěte či osamělá osoba. Osvojení lze ze závaţných důvodů zrušit soudem, pokud se však nejedná o nezrušitelné osvojení, kdy jsou osvojitelé zapsáni v matrice jako rodiče dítěte (Matějček a kol., 2002). 1.1.1.2 Poručenství Další formou náhradní rodinné péče vykonávané v České republice je poručenská péče. K poručenství dochází, kdyţ dojde ke zbavení nebo omezení rodičovské zodpovědnosti na straně rodičů. V tomto případě můţe být dítě svěřeno do péče poručníka, který se stává zákonným zástupcem dítěte, jeho práva a povinnosti vůči dítěti jsou stanovena soudem a je soudem pravidelně kontrolován. Mezi poručníkem a dítětem nevzniká příbuzenský vztah (Bubleová a kol., 2010). 1.1.1.3 Pěstounská péče Poslední formou náhradní rodinné péče je péče pěstounská. „Pěstounská péče je státem garantovaná a kontrolovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali“ (Matějček a kol., 2002, s. 16). O pěstounské péči více v následující kapitole.

9

1.2 Pěstounská péče V této kapitole se podrobněji zabývám pěstounskou péči, protoţe ze všech forem náhradní rodinné péče je to právě pěstounská péče, kterou se ve své bakalářské práci zabývám. Jak jiţ bylo zmíněno výše, pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče, kdy se pěstouni starají a vychovávají dítě pod kontrolou státu, konkrétně kontrolu vykonávají pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí (Matoušek a kol., 2013). Jinými slovy Zezulová (2012, s. 16) říká, ţe „pěstounská péče je tedy jakousi formou smlouvy mezi státem, který převzal dohled nad výchovou dítěte, a rodinou, jeţ toto dítě do výchovy přijímá“. Pěstounem se člověk stává rozhodnutím soudu a získává tak jakýsi status zástupce a náhradníka biologických rodičů dítěte, a musí zajišťovat výchovu a péči o dítě a vykonávat práva a povinnosti rodičů přiměřeně ve věcech běţných. Rodiče totiţ zpravidla zůstávají stále zákonnými zástupci dítěte a mají vůči dítěti rodičovskou zodpovědnost, která se projevuje například tím, ţe mají právo mít o dítěti informace, mají právo jej navštěvovat, rozhodovat o jeho záleţitostech, ale zároveň mají povinnost přispět dítěti na výţivné (Bubleová a kol., 2010). Pěstouni často toto rozdělení rolí a s nimi spojených práv a povinností vůči dítěti vnímají tak, ţe má pěstoun méně práv, ale více povinností a odpovědnosti vůči dítěti neţ jeho rodiče2 (Škoviera, 2007), s čímţ jsem se na své praxi také setkala a u některých pěstounů jsem toto vnímala. Odborníci (Matějček a kol., 2002) uvádějí dvě podoby pěstounské péče: individuální a skupinovou. Zvolení konkrétní formy pěstounské péče by podle mého mělo být závislé na zájmu a potřebách dítěte, neboť kaţdá forma má svá specifika. Individuální pěstounská péče probíhá v běţném prostředí rodiny, kdy pěstouny mohou být buď cizí lidé, nebo příbuzní dítěte (pak mluvíme o příbuzenské pěstounské péči). Skupinová pěstounská péče je vykonávána buď ve velkých pěstounských rodinách s více pěstounskými dětmi, nebo v SOS dětských vesničkách. Všechny formy pěstounské péče končí zletilostí dítěte, kromě pěstounské péče na přechodnou dobu, kdy je dítě svěřeno speciálně připraveným pěstounům na dobu pro dítě nezbytně nutnou, jak poznamenává Bubleová a kolektiv (2010). Nejrozšířenějším typem pěstounské péče je v České republice individuální dlouhodobá pěstounská péče, kdy se předpokládá, ţe dítě v pěstounské rodině zůstane aţ do své zletilosti (Matoušek a kol., 2013). 2

Odlišná práva a povinnosti pěstounů a rodičů vůči dítěti je považováno za jedno z největších dilemat pěstounské péče, a pěstouni se kvůli tomu často cítí zněvýhodněni.

10

1.2.1 Motivace pro pěstounskou péči Motivace lidí stát se náhradním rodičem - pěstounem je více. Nejčastější motivace uváděná Zezulovou (2012) je touha pomoci dětem3, o které se vlastní rodina nemůţe, nedokáţe, nebo nechce postarat. Tato motivace by měla být pro budoucí náhradní rodiče rozhodující, neboť přijaté dítě bude v rodině ţít aţ několik let. Dalšími motivacemi, které mohou hrát u budoucích pěstounů zásadnější roli, jsou například přání pořídit vlastnímu dítěti sourozence, nebo náhradním rodičovstvím vyřešit úmrtí vlastního dítěte. Mnoho lidí také věří představě, ţe motivací pěstouna je finanční odměna. Částka, kterou pěstouni za svou odvedenou práci dostávají, však nevede k rychlému a pohodlnému zbohatnutí. Pěstouni jsou finančně ohodnoceni za to, ţe státu a celé společnosti prokazují sluţbu tím, ţe se starají o děti se sloţitou minulostí (Zezulová, 2012). 1.2.2 Předpoklady pro fungování pěstounské péče Dobré fungování pěstounské rodiny je podle mého velmi důleţité, a to především pro dítě. Ještě před umístěním do pěstounské rodiny si dítě proţilo mnoho negativního, protoţe bylo odebráno z vlastní rodiny a na čas umístěno do ústavu. Proto by v pěstounské rodině dítě nemělo být jiţ vystaveno něčemu negativnímu, ale mělo by dostávat takové podněty, aby jeho vývoj postupoval progresivně. Základními a nutnými předpoklady pro pěstounskou péči je dítě vhodné pro pěstounství, a zájemci o pěstounství, kteří musí absolvovat psychologické posouzení a přípravný kurz pro ţadatele (Matějček a kol., 2002). Tento postup ošetřuje vhodný výběr pěstounů a s tím související dobré fungování budoucí pěstounské rodiny. Quinton (2004 in Matoušek, Pazlarová, 2010) se zabýval tím, jaké předpoklady by měli mít pěstouni, aby umístění dítěte v jejich rodině bylo úspěšné, a zformuloval několik doporučení: dítě a rodina by si měli být od prvního okamţiku sympatičtí; čím mladší dítě do rodiny přijde, tím lépe se dokáţe s rodinou sţít; pěstouni by měli adekvátně reagovat na citové potřeby dítěte; dát dítěti pocit bezpečí; vytyčit dítěti jasné hranice a mít vůči němu přiměřená očekávání. Velmi dobře si vedou v pěstounství takoví pěstouni, kterým se od okolí dostává podpory a kteří se problematikou pěstounství zajímají a soustavně se vzdělávají.

3

V souvislosti s přehnanou touhou pomoci co nejvíce dětem se hovoří o tzv. mesiášském komplexu, kdy se člověk stane náhradním rodičem několika dětem, a svou roli přestává zvládat, neboť přecenil své síly (Zezulová, 2012).

11

Pěstouni by také měli dítěti zajišťovat co nejlepší péči a měli by dítěti vytvořit bezproblémové a nekonfliktní prostředí, proto Matoušek a kolektiv (2005, s. 128-130) uvádí 10 rad a doporučení, kterými je dobré se řídit: nebát se přijmout své náhradní rodičovství; nebát se dítě přijmout takové, jaké je; snaţit se porozumět jak dítěti, tak i sami sobě; nic dítěti nezatajovat, ale říkat pravdu, protoţe dítě by o sobě mělo vědět víc, neţ o něm ví jeho okolí; mluvit s dítětem a sdílet s ním pocity; vyrovnat se s tím, ţe dítě je sice pěstounů, ale ne biologicky; je lepší počítat s horším, a pak být příjemně překvapen; o biologických rodičích mluvit jen v dobrém; a naposled být otevření vůči společnosti. Naopak existují také faktory, které jsou pro pěstounské rodiny rizikové a ohroţující (Matoušek, Pazlarová, 2010). Patří mezi ně zneuţívání nebo zanedbávání dítěte jeho biologickou rodinou, jehoţ následky si s sebou dítě bere i do pěstounské rodiny a do dalšího ţivota, vyšší věk dítěte při přijetí do pěstounské rodiny, neschopnosti dítěte navázat citové vztahy k dospělým lidem, váţné výchovné problémy s dítětem nebo vyšší počet dětí v pěstounské rodině. Co se za rizikový faktor pro pěstounství nepovaţuje, je zdravotní či tělesný handicap dítěte, protoţe pokud se najde rodina, která chce být rodičem právě takovému dítěti, jsou tyto rodiny většinou velmi stabilní. Pokud je pěstounská rodina ohroţena některými rizikovými faktory, nebo se v nich objevuje mnoho problémů, které rodina nedokáţe zvládat, je třeba, aby byla pod zvýšeným dohledem odborníků, a aby se jí od odborníků dostalo dostatečné pomoci a podpory. Právě jednou z forem pomoci odborníků je i asistovaný kontakt. Ten je zapotřebí v případech, ţe se dítě setkává se svými biologickými příbuznými, a hrozí mu zde nebezpečí, nebo protoţe pěstouni mají z kontaktů obavu a potřebují podporu a pomoc ze strany odborníků. 1.2.3 Dítě v pěstounské péči Děti vhodné pro umístění do pěstounské rodiny jsou podle Koluchové (1992) především opuštěné děti, starší děti, děti jiného etnika (u nás nejvíce romské děti), nebo děti, které nejsou právně volné pro osvojení, nejčastěji z důvodu nesouhlasu rodičů. Nejzávaţnějšími důvody pro odebrání dítěte z rodiny jsou zanedbávání4, ubliţování, týrání a zneuţívaní dítěte. S tím

4

Posouzení zanedbávání a zjištění míry zanedbávání je složitý proces a nejefektivnější metodou je multidisciplinární diagnostický přístup, kdy na posouzení pracuje více aktérů, např. pracovník OSPODu, lékař či pedagog pomocí různých technik (rozhovory, dotazníky atd.). Posuzuje se „individuální situace dítěte, míra jeho bezpečí v rodině, kvalita vztahu rodič-dítě i celková situace rodiny“, dále je třeba zhodnotit „dohled nad dítětem, výživu, oblečení a hygienu, péči o fyzické zdraví, péči o psychické zdraví a péči o rozvoj osobnosti/vzdělávání“ (Bechyňová, 2008: 43-44).

12

souvisí pravděpodobný výskyt traumatu5 či nepříjemných zkušeností a vzpomínek u dítěte. To můţe mít negativní vliv na vytváření, budování a udrţování vztahu mezi pěstounem a dítětem, protoţe dítě je ve stavu časté vzrušivosti a ostraţitosti, kdy očekává další odmítnutí či ztráty, coţ můţe velmi úzce souviset s tím, ţe u dítěte nebyl v jeho raném dětství vybudován primární vztah s blízkou osobou, zejména s matkou, coţ jsem si sama ověřila během mé praxe a výzkumu. Je zde také velká pravděpodobnost dalších traumatických proţitků jako reakce na jinak neškodné podněty, které dítěti nějakým způsobem připomínají traumatickou událost. Přesto však Koluchová (1992) poukazuje na prokázaný pozitivní vliv pěstounské péče na traumatizované a deprimované děti. Děti, které zaţily ve svých původních prostředích něco negativního, mohou také trpět nedostatkem emoční jistoty, mohou být lehce mentálně retardované, jejich schopnost vstupovat a udrţovat vztahy můţe být narušena, nebo můţou mít tyto děti dráţdivý temperament. Z těchto důvodů nebude vývoj těchto dětí pravděpodobně postupovat stejně jako vývoj dítěte úspěšného, mentálně zdravého, schopného navazovat vztahy a city, na coţ je třeba pěstouny předem připravit (Sobotková, 2001). Proto odborníci (Archerová, 2001) upozorňují na to, ţe je velmi důleţité, aby pěstouni měli na paměti, ţe proţité trauma má na děti negativní vliv a neobviňovali ani sebe, ani traumatizované dítě, ale snaţili se dítě naučit pracovat se silnými destruktivními pocity a ukázat mu, jak se dají zvládat. Měli by se také snaţit o podporu sebeuvědomění dítěte, pracovat na dotyku a se záchvaty vzteku či agresivity, podporovat děti ve vyjadřování pocitů, potřeb a v poznávání jeho minulosti. Pokud mají pěstouni pocit, ţe vše sami nezvládnou, doporučuji, aby se neostýchali obrátit se na odborníky v oblasti náhradní rodinné péče, kteří jim rádi pomohou a podpoří je. DVO1: JAKÁ BYLA ROZHODNUTÍ PĚSTOUNŮ PRO VOLBU NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE? DVO2: EXISTUJÍ NĚJAKÉ RIZIKOVÉ FAKTORY NA STRANĚ DÍTĚTE NA NAVÁZÁNÍ VZTAHŮ S PĚSTOUNSKOU RODINOU?

5

Trauma znamená zranění, psychické i fyzické. Dopad traumatu na dítě je individuální, záleží na věku dítětečím je mladší, tím má ničivější dopad (Archerová, 2001).

13

1.3 Vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou dítěte V této kapitole se zabývám komunikací pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině a kontakty, které můţe mít dítě v pěstounské péči se členy své rodiny. Domnívám se, ţe komunikace s dítětem o jeho rodině by měla být pro pěstouny samozřejmostí, neboť dítě má stále svou rodinu, o které by mělo vědět a nemělo by mít pocit, ţe je zakázáno o ní mluvit. Pokud se dítě navíc se svou rodinou setkává, je komunikace o rodině přímo zásadní, protoţe je nutné, aby dítě vědělo, s kým se sejde, jaký ten člověk je, jak se chová, a co od něj můţe čekat. Samozřejmostí by měla být i komunikace s dítětem odehrávající se po kontaktu. 1.3.1 Komunikace pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině Dítě v pěstounské péči má stále své biologické rodiče, popřípadě další členy biologické rodiny, se kterými je stále spjato, a má právo o nich vědět nebo s nimi být v kontaktu. Z tohoto důvodu je potřeba, aby s dítětem umístěném v pěstounské péči bylo ze strany pěstounů o jeho rodině hovořeno, ať uţ ke kontaktům s rodinou dojde, nebo ne. Uhlířová (2012) uvádí, ţe komunikace o rodině je především v zájmu dítěte, protoţe pokud dítě nic neví o své původní rodině, svém původu, svých kořenech a dřívějším ţivotě, můţe z této nevědomosti pramenit pocit, ţe dítě neví, kdo je a kam patří. Z těchto důvodů je důleţité, aby dítě mělo pravdivé informace, jak to s jeho rodinou ve skutečnosti bylo a je. Také Archerová (2001) dodává, ţe ať uţ se původní rodina o dítě starala jakkoliv, je a stále bude součástí dítěte a je třeba o ní s dítětem na rovinu mluvit. Mluvit s dítětem o jeho původní rodině je úkolem především pěstounů. Podle Matějčka (1994) je komunikace s dítětem o jeho původní rodině vhodná zhruba uţ od 3 let věku dítěte. Pro pěstouny to můţe být v mnoha případech úkol velmi nelehký, protoţe mnohdy neví, jestli mají o rodině dítěte mluvit nebo ne, často nevědí, jak se mají vypořádat s pocity (většinou negativními), které vůči rodině či rodičům dítěte mají a mnoho pěstounů se také bojí o rodičích dítěte mluvit z důvodu, aby dítě citově nezranili tím, ţe se mu vybaví negativní záţitky či vzpomínky na rodinu a ţe to dítětem otřese tak, ţe se pokazí vše, co s dítětem za dobu pěstounství vybudovali (Uhlířová, 2012). Odborníci působící v náhradní rodinné péči jsou si vědomi, ţe pro některé pěstouny můţe být komunikace o rodině dítěte obtíţná, proto Uhlířová (2012) uvádí několik konkrétních rad a doporučení, jak si s dětmi o jejich rodině povídat: nelhat dětem; informace dítěti poskytovat podle jeho stavu a věku; nehodnotit rodiče (maximálně hodnotit činy rodičů, ale ne rodiče samotné); nahlas pojmenovávat jak pocity samotných pěstounů, tak pocity dětí; pokud není o rodičích dostatek informací, pak fantazírovat o rodičích spolu s dětmi; nic 14

neslibovat co se týče rodičů; nebát se říct „nevím“; sdílet s dítětem jeho vzpomínky, pocity, fantazie, názory; a v neposlední řadě se dítěte doptávat, zda a jak informacím rozumí a zda chce vědět ještě něco dalšího. Nehodnotit, nesoudit a nezavrhovat rodiče či jiné členy rodiny dítěte je velmi důleţité, protoţe kdyţ budou pěstouni odsuzovat a zavrhovat členy rodiny dítěte, naučí se je pravděpodobně odsuzovat a zavrhovat i dítě, coţ můţe mít pro dítě za následek obtíţné navazování dlouhodobějších vztahů v budoucnosti a bude pro něj obtíţnější za ně nést zodpovědnost (Zezulová, 2012). 1.3.2 Kontakt pěstounské rodiny s rodinou biologickou Kontakt dítěte v pěstounské péči se členy jeho biologické rodiny je v poslední době hojně diskutované téma. Existuje mnoho zastánců, ale i odpůrců ohledně těchto kontaktů. Zastánci tohoto kontaktu jsou především odborníci, psychologové a sociální pracovníci pohybující se v oblasti náhradní rodinné péče, naopak odpůrci jsou především z řad pěstounů. Jak potvrzuje Sinclair (2005), s kontakty to není jednoduché, neboť celkový efekt kontaktů je komplikovaný. Kontakt můţe být přínosný i škodlivý, a často se stává, ţe kontakt přináší oboje naráz – dítě se na kontakt těší, ale zároveň je z něj rozrušené, coţ jsem v praxi zaznamenala i od pěstounů, kteří mají s kontakty zkušenosti. Do 80. let 20. století ve společnosti i mezi odborníky panoval spíše negativní postoj ke kontaktům, v dnešní době jsou kontakty ukotveny v zákoně a akceptovány odborníky a i některými pěstouny (Sinclair, 2005). Podle zákona č. 359/1999 Sb mají pěstouni „v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte povinnost udrţovat, rozvíjet a prohlubovat sounáleţitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči a umoţnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak“. Kontakty s sebou tedy nesou jak přínosy, tak limity, kterými se zabývá řada odborníků. Hortová (2013) uvádí, ţe mezi přínosy kontaktů patří akceptace dítěte své původní rodiny z důvodů lepšího přijetí sebe sama a vybudování si vlastní identity, moţnost vidět rodiče či další členy rodiny jako reálné osoby či moţnost oslabení pocitů zavrţení a viny, které můţe dítě vůči sobě pociťovat. Barber a Delfabbro (2004) dodávají, ţe kontakty mohou podporovat dobré mentální zdraví dítěte a vytvářet a zlepšovat vzájemný vztah dětí a biologické rodiny. Přínosem kontaktů můţe být také návrat dítěte do rodiny6, čehoţ se však většina pěstounů velmi obává, proto mnohdy s kontakty vůbec nesouhlasí. Pokud dojde ke 6

Přesto jen asi čtvrtina dětí, která je v kontaktu se členy rodiny, je navrácena do původní rodiny (Sinclair, 2005).

15

kontaktům jiţ na počátku pěstounské péče, například v prvních měsících, je pravděpodobnost navrácení dítěte do rodiny větší7. Kontakty jsou důleţité i z toho důvodu, ţe i biologičtí rodiče, i kdyţ dítě nevychovávají, tak stále formují osobnost dítěte, neboť biologická rodina, zejména rodiče, jsou součástí identity dítěte. Zezulová (2012) také upozorňuje na to, ţe roli rodiče pěstoun nemůţe zcela nahradit, neboť rodičovství biologických rodičů stále ještě pokračuje a pěstoun jej můţe jen převzít a rozvinout. Na druhou stranu s sebou kontakty nesou i negativa a mohou být v některých případech škodlivé, coţ velmi těţce nesou jak děti, tak také pěstouni, jak jsem na své praxi zjistila. Negativní dopad kontaktů na děti je individuální, ale jak obecně uvádí Sinclair (2005), u dětí se můţe projevit dopad pocitu odmítnutí, nepříznivý dopad má také nespolehlivost členů rodiny a zejména podrývání péče pěstounů a navádění dítěte proti pěstounům ze strany členů rodiny. Přirozeně je velmi škodlivý kontakt se členy rodiny, kteří se na dítěti dopouštěli zanedbávání, týrání, zneuţívání, nebo pokud by při kontaktu dítěti hrozilo nějaké nebezpečí. V těchto případech důrazně doporučuji velmi důkladné posouzení vhodnosti kontaktu. Kontakt dítěte s biologickou rodinou je celkově velmi individuální záleţitost a je důleţité ji velmi opatrně u kaţdého dítěte posoudit, jelikoţ „kontakt s rodinou je proces udrţování smysluplných vztahů mezi dětmi v pěstounské péči a jejich rodinami a sítěmi původu8“ (Barber, Delfabbro, 2004, s. 123). Zdůrazňuji smysluplných, protoţe pokud kontakty nejsou pro dítě smysluplné, ale naopak jen škodí, bude lepší kontakt odloţit. Kontakt původní rodiny a dítěte můţe být určen soudem, můţe být dohodnutý nebo volný (Škoviera, 2007). Kontaktem nemusí být jen osobní kontakt, můţe se jednat i o telefonování, posílání pohlednic, či občasné psaní dopisů. Ať uţ se však jedná o jakýkoli kontakt, je třeba, aby byl v co nejlepším zájmu dítěte a aby tento kontakt měl co nejčistší úmysly (Archerová, 2001)9. Podmínkou kontaktu, zejména osobního, je projevení zájmu o kontakt jak ze strany dítěte, tak ze strany členů biologické rodiny, avšak zájem dítěte je přednější. Aby kontakt byl co nejvíce v zájmu dítěte a předešlo se konfliktům, je dobré se řídit radami, které zformuloval Beyer (2007 in Matoušek, Pazlarová, 2010): postupné přebírání iniciativy biologických rodičů 7

Samotné kontakty však nejsou jedinou příčinou pro navrácení dítěte zpět do původní rodiny (Barber, Delfabbro, 2008). 8 Vlastní překlad. 9 Důležité je zohlednit také aktuální psychosociální vývoj dítěte, který je často opomíjen. Většinou je kontakt domluven dospělými osobami, a i když s ním dítě souhlasí, může pro něj kontakt s rodinou znamenat příliš velkou zátěž, protože pro tento krok není ještě dostatečně zralé (Zezulová, 2012).

16

při setkáních; posilování silných stránek, empatie, zvládání emocí a sebereflexe rodičů; dodrţování pravidel setkání a sestavení programu pro děti podle aktuálního zájmu dětí. To podle mého názoru velmi dobře umoţňuje právě asistovaný kontakt, který by měl posilovat silné stránky všech stran kontaktu, tedy jak dětí, pěstounů, tak i biologické rodiny dítěte. Není však podmínkou, aby při kontaktu byli přítomni i pěstouni. Pokud mají pocit, ţe by kontakt psychicky nezvládli, nebo pokud dítě projeví zájem, ţe chce být se svou biologickou rodinou samo, nemusí se ho zúčastnit. Přesto je však potřeba, aby pěstouni v zájmu dítěte s biologickou rodinou spolupracovali. Škoviera (2007, s. 134) uvádí několik podmínek pro smysluplnou spolupráci mezi biologickým a náhradním rodičem: „měla by být odborně zdůvodněná a zaměřená především na přítomnost a budoucnost dítěte; neměla by prohlubovat rozpor mezi původním a náhradním prostředím; neměla by jednotlivé účastníky stavět proti sobě a ohroţovat je; měla by být výsledkem svobodné volby všech zúčastněných; měla by rodiče i dítě mobilizovat k pozitivní změně; a měla by dítěti pomoci k pochopení situace, ve které se ocitlo, a k vyrovnání se s ní“. Tato spolupráce je však pro obě strany, jak pro pěstouny, tak pro biologickou rodinu, ve většině případů velmi těţká, protoţe obě strany vůči sobě navzájem zaujímají odlišné postoje, které ovlivňují jejich chování a očekávání vůči sobě navzájem. Právě proto je zde asistovaný kontakt, který je nástrojem pro lepší vzájemnou spolupráci všech stran. DVO3: JAKÉ MAJÍ PĚSTOUNI POSTOJE KE KOMUNIKACI S DÍTĚTEM O JEHO BIOLOGICKÉ RODINĚ?

17

1.4 Postoje pěstounů ke kontaktům dětí s jejich biologickou rodinou Postoje hrají v mé práci zásadní roli, neboť cílem mé práce je zjistit, jaký má asistovaný kontakt vliv na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin. Postoj se mi stává nástrojem pro mé bádání, otázka postoje je pro mou práci stěţejní, neboť právě postoj pěstounů ke kontaktům vypovídá o tom, zda budou pěstouni kontakty umoţňovat a podporovat, nebo zda je umoţňovat a podporovat nebudou a budou je naopak odmítat. K tomu, abych zjistila, zda došlo k ovlivnění postojů ke kontaktům a následným změnám v postojích, mi poslouţí další nástroj, kterým je asistovaný kontakt. Moţné změny v postojích zjistím tak, zda jsou postoje pěstounů stejné, jako byly před vyuţitím asistovaného kontaktu, nebo v nich došlo ke změnám. 1.4.1 Definiční vymezení postoje Pod termínem postoj najdeme v encyklopediích, slovnících a jiné odborné literatuře mnoho definic. Termín postoj byl poprvé pouţit autory Thomasem a Znanieckim (1918, 1920 in Nakonečný, 2010, s. 239), kteří postoj chápali jako „individuální protějšek společenské hodnoty“ a hodnotou v jejich pojetí byl „objekt společensky důleţitý“. To znamená, ţe postoj je vyjádřením vztahu k nějaké hodnotě a způsob hodnocení (kdyţ zaujímám k něčemu postoj, současně ono něco i hodnotím). Nakonečný (2010, s. 240) přímo označuje postoje jako „hodnotící vztahy“. Za slovní hodnocení se povaţuje mínění, zafixované hodnocení je chápáno jako přesvědčení. Jandourek (2007, s. 189) uvádí jinou definici postoje: postoj je podle něj „naučená dispozice jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt (předmět, osobu, ideu) určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování“. Pozitivní a negativní reakce jsou označovány jako pozitivní postoj a negativní postoj. Pozitivní postoj produkuje přijetí něčeho, negativní postoj naopak produkuje pocity nesouhlasu nebo odmítání (Hartl, Hartlová, 2010). Hartl a Hartlová (2010, s. 431) definují postoj jako „hodnotící vztah vyjádřený sklonem ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a sebe sama“. Ve Velkém sociologickém slovníku (Maříková, Petrusek, Vodáková, 1996, s. 812) najdeme pojem postoj definován jako „relativně ustálený sklon jedince reagovat pozitivně 18

nebo negativně na podněty s takovou situací spjaté. Postoj vyjadřuje souvislost psychických stavů a vnějších objektů či tříd objektů orientace. Poznání podmínek, utváření, trvání a změny postojů je předpokladem výkladu individuálního jednání“. Postoje tedy nejsou trvalého charakteru, dochází k jejím změnám tím, ţe „dosavadní zkušenost je přenášena na nové situace, a mění se s novou zkušeností, získanou ve změněné situaci“ (1996, s. 813). Postoje jsou součástí osobností lidí a způsobují předurčování chápání, poznání, myšlení a cítění. Postoje určují také naše jednání, ale ne vţdy je naše jednání postojem ovlivněno, protoţe vţdy záleţí na situaci- někdy se ovládneme a zachováme se přiměřeně dané situaci (abychom např. nebyli sankciováni). Postoje se skládají ze tří komponentů, afektivní, kognitivní a konativní (jednání), jsou trvalejšího charakteru, získáváme je během našeho ţivota spolu s vědomostmi a dovednostmi (Jandourek, 2007), ale nejsou neměnné- svým chováním a jednáním můţeme postoje ovlivnit (Nakonečný, 2010). Z výše uvedených definic postoje vycházím z Jandourkovy definice postoje, který postoj definuje jako „naučenou dispozici jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt (předmět, osobu, ideu) určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování“ (2007, s. 189). Kdyţ tuto definici postoje vztáhnu na postoje pěstounů ke kontaktům, které mají děti v jejich pěstounské péči se členy svých biologických rodin, mohou hodnotit tyto kontakty buď pozitivně, to znamená, ţe je přijímají a podporují, nebo se k nim staví negativně, nesouhlasí s nimi, odmítají je a nepodporují je. 1.4.2 Postoje pěstounů ke kontaktům Postoje pěstounů jsou vůči kontaktům rozporuplné a zmatené – pěstouni přijali pěstounství z důvodu práce s dětmi, a ne kvůli práci s biologickou rodinou dítěte (Sinclair, 2005), coţ potvrzují i mé zkušenosti z praxe. To je také důvod toho, ţe mnoho pěstounů poţaduje pro jejich péči dítě, které nemá navázané vztahy s rodinou a je velká pravděpodobnost do budoucna, ţe navázány nebudou. Ne všichni pěstouni zaujímají negativní postoje vůči kontaktům dětí s jejich biologickými rodinami. Častým důvodem pozitivních postojů pěstounů je fakt, ţe rodiče či jiní členové rodiny se k dítěti nechovali špatně, ale z nejrůznějších důvodů se o dítě nemohou postarat. Roli můţe hrát také pochopení pro chování biologické rodiny dítěte ze strany pěstounů nebo pozitivní zvládání a pozitivní dopad kontaktů na dítě. S pozitivním postojem kontaktů jsem se ve své praxi příliš nesetkala, většinou u pěstounů převaţoval negativní postoj. Negativní postoj ke kontaktům můţe souviset s negativním postojem pěstounů ke 19

členům biologické rodiny dítěte, protoţe kdyby měli pěstouni pozitivní postoj ke členům rodiny dítěte, je pravděpodobné, ţe i jejich postoj ke kontaktům s nimi by byl pozitivní, coţ opět potvrzují mé zkušenosti z praxe. Důvodů pro negativní postoje pěstounů ke kontaktům je však více. Pěstouni mohou mít informace o minulosti rodiny, mohou vědět, proč se rodina o dítě nestará, a chtějí dítě před rodinou, která mu ublíţila, ochránit. Kontakty v nich vyvolávají pocity strachu a obav o stav dítěte - nechtějí, aby kontakty v dětech způsobily strach, zmatek, negativní pocity a změny v chování. Pěstouni jsou informováni také o pozitivních dopadech kontaktů na dítě, ale většinou u nich převáţí moţné negativní důsledky kontaktů právě kvůli jejich negativnímu postoji k rodině dítěte a ke kontaktům, proto hodnotí pěstouni kontakty jako škodlivé, nesmyslné, zbytečné a nepříjemné. Pěstouni také mohou mít strach, ţe dítě bude navráceno do původní rodiny, protoţe vztahy se díky kontaktům natolik zlepší, ţe jiţ nebude jejich péče potřebná. I přesto ţe pěstouni vědí, ţe pouto dětí s jejich rodinami není pěstounskou péčí zrušeno, zároveň předpokládají, ţe v dlouhodobé pěstounské péči, která je u nás nejrozšířenější, bude dítě aţ do své zletilosti, proto je pro ně moţný návrat dítěte zpět do své rodiny těţký.10 Uhlířová (2012) uvádí, ţe pěstouni také mohou vidět v biologických rodičích dítěte konkurenty, kteří nemají ţádnou zásluhu na výchově a péči o dítě, a přesto se o ně dítě zajímá a chce se s nimi stýkat. Z ţárlivosti pak pěstouni o rodičích dítěte mohou mluvit negativně nebo lţivě, coţ můţe mít špatný dopad na vztah mezi dítětem a pěstouny a můţe být narušena jejich vzájemná důvěra. S tím souvisí také Škovierův (2013) poznatek, ţe negativní postoj můţe pramenit z pocitu, ţe rodiče dítěte mají víc práv a méně povinností neţ oni pěstouni. Také se často cítí společensky neuznaní a mají pocit, ţe jim nerozumí ani odborníci, například sociální pracovníci, kteří jim připomínají jejich povinnost kontakty podporovat. Přes to všechno však Simms a Bolden (1991 in Minge, O´Neill, Scott, 2005) zdůrazňují, ţe postoj pěstounů ke kontaktům dítěte s jeho rodinou má významný vliv na dítě i na to, jakým způsobem bude kontakt probíhat. S tímto tvrzením plně souhlasím, protoţe pokud je postoj pěstounů pozitivní a pěstouni kontakty podporují a s dítětem o této problematice diskutují, dítě lépe zvládá obtíţné situace související s kontaktem. Naopak negativní postoj 10

Naopak v zahraničí je pěstounská péče považována za dočasné řešení a usiluje se o návrat dítěte zpět do rodiny. Pokud to není možné, jsou podporovány kontakty dětí s jejich rodinou, aby byl udržen alespoň jejich kontakt (Motejl a kol., 2007).

20

pěstounů ke kontaktům můţe produkovat horší zvládání kontaktů na straně dítěte, protoţe kdyţ dítě vidí, ţe pěstoun kontakty i jeho rodinu odmítá, nemůţe počítat s pěstounovou pomocí a podporou co se problematiky kontaktů týče. 1.4.3 Vzájemné postoje pěstounů a biologické rodiny dítěte vůči sobě navzájem Obě strany, pěstouni i biologičtí členové rodiny dítěte, jsou vůči sobě ve vzájemném vztahu a zaujímají vůči sobě vzájemné postoje. Mnoho pěstounů má tendenci biologické rodiče dítěte či jiné členy jeho rodiny odsuzovat za selhání ve výchově dětí. Avšak ani pěstouni, i kdyţ mají nějaké informace o historii rodiny dítěte, přesně neví, co za selháním výchovy ze strany rodiny stojí. Sami rodiče dítěte například nemuseli mít v minulosti zázemí ve své rodině, nebo sami vyrůstali v ústavní péči (Zezulová, 2012). Setkala jsem se však také s pěstouny chápavými, kteří respektují rodiče dítěte nehledě na to, jak se k dítěti chovali a proč nejsou schopni se o ně postarat. Co se týče postojů rodičů dětí k pěstounům, pokud bylo dítě rodičům odebráno proti jejich vůli, jsou tito rodiče ve většině případů raději, pokud se dítě dostane do ústavní péče, neţ do náhradní rodiny, protoţe pěstouny rodiče často vnímají jako konkurenty a rivaly, kteří jim ukradli lásku jejich dítěte. Ústavní péče je naopak vnímána povrchněji neţ náhradní rodinná péče, protoţe v ústavu je dítě zabezpečeno materiálně, ale ne příliš citově, tudíţ se rodiče necítí tak ohroţeni (Škoviera, 2007). Negativní postoj členů rodiny k pěstounům se můţe projevovat snahou narušit vztah dítěte a pěstounů ze strany členů rodiny dítěte, například kdyţ o pěstounech mluví před dítětem negativně nebo se snaţí navádět dítě proti pěstounům (Sinclair, 2005). Negativní postoje pěstounů ke kontaktům a vzájemné negativní postoje pěstounů a členů rodiny dítěte by měla usměrňovat sluţba asistovaný kontakt z důvodů zlepšení vzájemných vztahů mezi stranami, které jsou pro zdravý vývoj dítěte a přínosné setkávání důleţité. DVO4: JAKÉ BYLY POSTOJE PĚSTOUNŮ KE KONTAKTŮM DĚTÍ SE ČLENY JEJICH BIOLOGICKÝCH RODIN PŘED ASISTOVANÝM KONTAKTEM?

21

1.5 Asistovaný kontakt Poslední kapitola teoretické části mé bakalářské práce je věnována asistovanému kontaktu. Pokud má dítě v pěstounské péči kontakt s někým z biologické rodiny dítěte, je nutné, aby tento kontakt byl „skutečně přínosný. K tomu je potřeba, aby pěstouni a rodiče našli cestu, jak spolupracovat. Vzhledem k velké emoční zátěţi při setkání rodičů, dětí a pěstounů, je nutná dostatečná příprava všech zúčastněných. Také průběh samotného setkání je třeba dobře domluvit a provázet účastníky při setkání, aby dítě zaţilo příjemnou atmosféru a mohlo si zachovat a rozvíjet vztah se všemi pro svůj vývoj důleţitými osobami“ (Semerádová, 2012, s. 3-4). To kvůli často vzájemným negativním vztahům a postojům mezi pěstouny a rodiči dítěte (či jinými členy rodiny) není moţné, proto je zde moţnost objednat si sluţbu asistovaný kontakt. Asistovaný kontakt povaţuji za velmi přínosný pro všechny zúčastněné strany, neboť umoţňuje bezpečné setkávání dítěte a jeho biologické rodiny a budování jejich vzájemného vztahu bez újmy na vztahu dítěte a pěstouna. Asistovaný kontakt také pomáhá budovat identitu dítěte, jeho přítomný i budoucí ţivot tím, ţe udrţováním vztahu s rodinou dítě poznává svou minulost a minulost rodičů. Účelem asistovaného kontaktu je, aby se dítě bezpečně stýkalo se členy své rodiny za přispění tzv. asistenta, který určuje pravidla setkávání tak, aby byly kontakty v co největším zájmu dítěte. Asistent, který by měl být nestranný, by měl být zdrojem podpory pro všechny zúčastněné. Mezi zásady asistovaného kontaktu podle Butulové (2011) patří na prvním místě zájem dítěte, dále bezpečnost kontaktů, motivovanost uţivatelů sluţby, dodrţování předem sjednaných pravidel, spolupráce s orgánem sociálně právní ochrany dítěte, neutrální a individuální přístup pracovníků, dobrovolnost a zaměření na silné stránky uţivatelů sluţby. 1.5.1 Služba asistovaný kontakt Sluţbu asistovaný kontakt pro zájemce nabízí například neziskové organizace zaměřené svou činností na oblast náhradní rodinné péče. Nabízená sluţba asistovaný kontakt je „kompletní proces vedoucí od přípravy na setkávání dítěte vyrůstajícího v náhradní rodinné péči s příbuzným facilitované odborným pracovníkem11. Sluţba zahrnuje setkávání, provázení mezi realizací setkání dítěte s osobou, která má zájem o kontakt, ošetření po setkání a jeho hodnocení odborníkem“ (Butulová, 2011, s. 14). Výstupem asistovaného kontaktu nemusí být

11

Rozumí se sociální pracovníci, psychologové, či mediátoři.

22

výhradně zorganizovaná osobní setkání, můţe se jednat pouze o pomoc s nastavením podmínek kontaktů či o diskuzi a supervizi jiţ probíhajících kontaktů. Asistovaný kontakt má svá pravidla a strukturu, které musí být dodrţovány, a které se mohou v různých organizacích lišit. Obecný postup uvádí například Butulová (2011)12, která říká, ţe musí být uzavřena Dohoda o sluţbě asistovaný kontakt, které předchází souhlas příslušeného orgánu sociálně právní ochrany dětí. Ještě před uzavřením Dohody se musí uskutečnit orientační schůzky se zájemci o asistovaný kontakt, na kterých pracovník budoucím účastníkům sluţby vysvětlí, v čem sluţba spočívá a zjišťuje jejich očekávání. Po orientačních schůzkách následuje uzavření Dohody o sluţbě a následují přípravné schůzky se všemi stranami a nastavují se individuální podmínky kontaktů. Přípravným schůzkám je třeba věnovat dostatek času, aby všechny podmínky kontaktů byly nastaveny především v zájmu dítěte. Poté dochází k jiţ domluveným setkáním a k průběţným schůzkám s uţivateli sluţby, kde dochází k hodnocení kontaktů a popřípadě ke změnám podmínek, aby byl kontakt pro všechny strany a především pro dítě co nejvhodnější. 1.5.2 Kdy zvolit asistovaný kontakt Pokud se předpokládá, ţe kontakt dítěte s jeho biologickou rodinou bude komplikovaný a můţe dítěti oţivit traumatické události, nebo se kontakt uskuteční po dlouhé době, je vhodné, aby kontakt zprostředkovala tzv. třetí strana, která je zkušená a proškolená (Archerová, 2001), a která má zásadní vliv při plánování a realizování kontaktů. Úkolem odborníků z oblasti náhradní rodinné péče je pomáhat pěstounům a dítěti v pěstounské péči zvládnout tuto situaci, pomoci jim přijmout své pocity, které v nich kontakt vyvolává, konkrétně pěstounům pomoci zvládnout přijmout fakt, ţe dítě má svou vlastní rodinu, a dítěti pomoci přijmout fakt, ţe jeho biologická rodina není schopna se o něj postarat, a proto jsou zde pro něj právě pěstouni. Kontakt pod dohledem je podle Robsona a Hudda (1994, in Minge, O´Neill, Scott, 2005, s. 35) vhodný za následujících okolností: 1. bylo tak určeno soudem, 2. při podezření, ţe chce rodina dítě unést, 3. rodina s dítětem v minulosti špatně zacházela, 4. při neschopnosti člena rodiny jednat vhodně (např. z důvodů duševní poruchy, mentálního postiţení), 5. rodiče či jiní členové rodiny o takový kontakt zaţádají, 6. nebo tak zaţádá samo dítě, protoţe se bojí. Podle Uhlířové (2012) je pomoc odborníka při plánování kontaktů nutná také v případě, kdy

12

Manuál služby asistovaný kontakt od autorky Butulové z roku 2011 je v současné době doplněn o nové poznatky a pozměněn, neboť se tato služba velmi rychle vyvíjí, na což reaguje jak tvorba novější verze Manuálu, tak smlouva Dohoda o službě. Zmíněný postup pro zahájení služby je pouze obecným nástinem toho, co předchází zahájení služby, a který by měl být základem pro všechny organizace, které službu poskytují.

23

dítě nebylo mnoho let v kontaktu s biologickou rodinou, a je na kontakt potřeba připravit jak dítě, tak pěstouny i členy biologické rodiny. Odborníci se shodují, ţe přítomnost odborníka je téměř nutná v případech, kdy bylo dítě v původní rodině zanedbáváno, týráno nebo zneuţíváno, neboť odtud plynou pro dítě nejhorší následky. Za těchto okolností se na setkáních doporučuje i přítomnost psychologa, avšak pokud by i přesto mělo u dítěte dojít k újmě, kontakty by se uskutečnit neměly. 1.5.3 Role sociálního pracovníka v asistovaném kontaktu Jak jsem zmínila výše, asistovaný kontakt má svá pravidla, mezi které patří i osoba, která ho provádí, a která musí být speciálně proškolená. Mluvíme o tzv. asistentovi, který by podle Uhlířové (2012) měl být nestranný a měl by být jakýmsi moderátorem kontaktu a korigovat setkání tak, aby se všechny strany, především dítě, cítily v bezpečí. Také pomáhá zúčastněným, aby kontakt proběhl bez problémů, všímá si také citového rozpoloţení všech zúčastněných, a v neposlední řadě můţe kontakt ukončit. Oním asistentem, zejména v organizacích z oblasti náhradní rodinné péče, je sociální pracovník zastávající ve sluţbě asistovaného kontaktu zpravidla roli klíčového pracovníka. Podle Sinclaira (2005) by mě sociální pracovník mimo jiné realisticky posoudit vazbu mezi dítětem a osobou, se kterou kontakt bude probíhat, měl by důkladně posoudit výhody a nevýhody kontaktů s různými členy rodiny, měl by specifikovat účel kontaktu, jeho frekvenci a osoby, které do něj budou zahrnuty, do diskuze o tom, jak bude kontakt vypadat, by měly být zahrnuty jak děti, tak členové rodiny, kterých se kontakt týká, a v neposlední řadě je důleţité dohodnout vhodné místo pro kontakt. Nejdůleţitější roli by však měl hrát fakt, aby se především dítě na zvoleném místě cítilo bezpečně a příjemně. Podle mého názoru je role sociálního pracovníka velmi důleţitá, protoţe sociální pracovník můţe významným způsobem zasáhnout do ţivota pěstounské rodiny včetně dítěte tím, jak nastaví podmínky kontaktů tak, aby byly pro dítě bezpečné a smysluplné a aby zároveň neměly negativní dopad na vzájemný vztah pěstouna a dítěte. 1.5.4 Role pěstounů při asistovaném kontaktu Pěstouni jsou nedílnou součástí pro udrţení pozitivního kontaktu mezi dítětem a jeho rodinou, např. vhodnou komunikací o rodině či pozitivním postojem k rodině, jak jiţ bylo uvedeno výše. Pro pravidelné kontakty a udrţení rodiny je potřeba, aby pěstouni měli pravidelný kontakt se sociálním pracovníkem, který má jejich pěstounskou rodinu na starost, ale i s rodinou dítěte. 24

Pěstouni mají také důleţitou roli jiţ při plánování kontaktů – mohou dítě připravit na kontakt, mluvit s ním o kontaktu, připravit jej na situace, které mohou nastat, uklidňovat dítě, dopravit jej na místo setkání či umoţnit kontakt u nich doma, mohou pomoci svým postojem budovat důvěru rodičů a podporovat jejich úsilí ke změně (Minge, O´Neill, Scott, 2005). Podle Sinclaira (2005) by ještě navíc měli pěstouni po uskutečněném kontaktu s dítětem mluvit o pocitech, které v nich kontakt vyvolal. O tom s dítětem můţe hovořit také sociální pracovník, protoţe podpora a průběţné hodnocení setkání také patří k poskytovaným sluţbám sociálního pracovníka v rámci asistovaného kontaktu Výše uvedené aktivity předpokládají aktivní a pozitivní zapojení pěstounů do procesu kontaktů dítěte se členy jeho biologické rodiny. To je však pro mnohé pěstouny velmi těţké, pro některé kvůli jejich postojům ke kontaktům aţ nemoţné, coţ je rozebíráno v předchozí kapitole. Minge, O´Neill a Scott (2005) se domnívají, ţe zvýšit zapojení pěstounů do procesu kontaktů mezi dítětem a jeho rodinou by mohlo pomoci specializované školení pro pěstouny a dostatečná podpora pro pěstouny. Podle mého by zvýšení zapojení pěstounů do kontaktů, nebo alespoň přehodnocení svých postojů, mohla pomoci i sluţba asistovaný kontakt, dostatečná diskuze a podpora ze strany sociálního pracovníka. 1.5.5 Vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům Jak uvádí Nakonečný (2010), postoje lidí nejsou neměnné, dají se změnit, tedy i postoje pěstounů ke kontaktům mohou podléhat změnám. Pokud pěstouni zaujímají negativní postoj ke kontaktům, s kontakty nesouhlasí, brání jim a negativně se vyjadřují o členech biologické rodiny dítěte, se kterými kontakt probíhá, nemůţe to mít pozitivní dopad na dítě samotné. Postoj pěstounů ke kontaktům má totiţ významný vliv na dítě i na to, jakým způsobem bude kontakt probíhat a jaký dopad bude mít na dítě (Simms, Bolden, 1991 in Minge, O’Neill, Scott, 2005). Pokud bude postoj pěstouna pozitivní, bude s kontakty souhlasit, bude jim vycházet vstříc, nebude jim bránit, bude v rámci moţností vycházet se členy rodiny dítěte, pak i dítě bude pravděpodobně kontakty snášet lépe. Nebude se jiţ předem příliš stresovat z toho, jak kontakt proběhne, a také se pravděpodobně, i za pomocí pěstouna, který si s ním o všem ochotně popovídá, lépe zvládne emoce spojené s kontaktem. Pokud však pěstoun zaujímá negativní postoj ke kontaktům, s kontakty silně nesouhlasí, brání jim a negativně se vyjadřuje o členech rodiny dítěte, pak uţ tento pouhý postoj pěstouna vyvolá v dítěti stres, a dopad kontaktu bude pro dítě pravděpodobně horší, protoţe nebude pociťovat podporu ze strany pěstouna. Proto si myslím, ţe změna postoje pěstounů pozitivním směrem by mohla být prospěšná zejména dětem. 25

Myslím si, ţe změnu postoje pěstounů by mohl způsobit asistovaný kontakt, proto jej chápu jako nástroj, který tuto změnu můţe umoţnit. Tím, ţe asistovaný kontakt spočívá v přesném nastavení podmínek kontaktů tak, aby dítě nebylo ohroţeno a nebyla mu způsobena ţádná újma, mohou pěstouni zjistit, ţe je moţné, aby se dítě scházelo se svou rodinou, bez toho aniţ by to na dítě mělo fatální dopad. Dlouhodobějším vyuţíváním asistovaného kontaktu můţe postupně dojít k úplné eliminaci negativního dopadu kontaktu na dítě tím, ţe sociální pracovník pracuje se všemi stranami na naplnění cílů, které si předem stanovili tak, aby byla setkání v co největším zájmu pro dítě. Pozitivní vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům si představuji tak, ţe se pěstouni po jeho delším vyuţívání nestaví ke kontaktům tak negativně jako dříve, ale kontakty přijímají, nebrání jim, a jsou k nim celkově otevřenější a ochotnější je podporovat. DVO5: ZDA A JAK SE ZMĚNIL POSTOJ PĚSTOUNŮ KE KONTATKŮM DÍKY VYUŽITÍ ASISTOVANÉHO KONTAKTU?

26

2 Metodologická část V této části mé bakalářské práce se budu zabývat metodologickou stránkou, tedy tím, jakou výzkumnou strategii zvolím, abych mohla odpovědět na základní výzkumnou otázku. V následujících kapitolách se budu věnovat cíli mého výzkumu, operacionalizaci, volbě výzkumné strategie, zvolené technice sběru dat, jednotce zkoumání a zjišťování, etice a limitům výzkumu.

2.1 Cíl výzkumu Cílem mého výzkumu je odpovědět na základní výzkumnou otázku, která zní: „Jaký je vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů týkajících se kontaktů dětí se členy jejich biologických rodin?“

2.2 Operacionalizace Ve Velkém sociologickém slovníku je operacionalizace vysvětlena jako „převod výzkumného problému do empiricky šetřitelné (testovatelné) podoby, v uţším pojetí proces transformace pojmů do podoby empirických indikátorů“ (Maříková, Petrusek, Vodáková, 1996, s. 717). Před samotnou operacionalizací nejprve provedu operacionalizaci pojmů v základní výzkumné otázce z důvodu jasného teoretického vymezení: Pěstoun - osoba, která se rozhodnutím soudu stává zástupcem a náhradníkem biologických rodičů dítěte, které bylo dítě svěřeno do pěstounské péče (Škoviera, 2007). Postoj – „naučená dispozice jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt (předmět, osobu, ideu) určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování“ (Jandourek, 2007, s. 189), pozitivní a negativní reakce jsou označovány jako pozitivní postoj a negativní postoj. Kontakty dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin – udrţení vztahů mezi dítětem v pěstounské péči a se členy jeho biologické rodiny. Ve své práci se zajímám o kontakty osobní. Asistovaný kontakt – sluţba vytvářející bezpečné podmínky kontaktu mezi dítětem a členy jeho biologické rodiny. Vliv asistovaného kontaktu – pod tímto pojmem ve své práci označuji vyvolání změny v postojích pěstounů ke kontaktům, které jsou následkem sluţby asistovaný kontakt. 27

Odpověď na základní výzkumnou otázku budu hledat pomocí pěti výzkumných otázek. V následující tabulce jsou uvedeny dílčí výzkumné otázky, ke kterým jsem stanovila několik indikátorů, ze kterých jsem sestavila otázky, které jsem kladla respondentům. Kapitola 2. Pěstounská péče

Dílčí výzkumná otázka 1. Jaká byla rozhodnutí pěstounů pro volbu náhradní rodinné péče?

Indikátor -Motivace pro náhradní rodičovství -Proces rozhodování

2. Existují nějaké rizikové faktory na straně dítěte na navázání vztahů s pěstounskou rodinou?

-Vliv biologické rodiny na dítě -Vztahy mezi dítětem a pěstounskou rodinou

3. Vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou

3. Jaké mají pěstouni postoje ke komunikaci s dítětem o jeho biologické rodině?

-Komunikace pěstouna a dítěte o jeho rodině -Vliv komunikace na dítě -Vliv komunikace na vztah dítěte a pěstouna

4. Postoje pěstounů ke kontaktům dětí s jejich biologickou rodinou

4. Jaké byly postoje pěstounů ke kontaktům dětí se členy jejich biologických rodin před asistovaným kontaktem?

-Role kontaktu z pohledu pěstouna -Přínosy a limity kontaktů -Historie rodiny dítěte -Postoj pěstounů ke kontaktům a k rodině dítěte -Vliv kontaktu na dítě a vztah dítěte a pěstouna

28

Otázka do scénáře -Proč jste se rozhodl/a pro náhradní rodinnou péči? -Jaká byla Vaše motivace jít do náhradní rodinné péče? -Myslíte si, že si s sebou dítě odnáší ze své biologické rodiny nějaké trauma, nepříjemné zkušenosti či vzpomínky? Pokud ano, jaké? -V jakých oblastech se projevují? -Bylo dítě schopné s vámi doma navázat vztahy? Jak dlouho to trvalo? -Mluvíte s dítětem o jeho biologické rodině? Pokud ano, při jakých příležitostech? -Jak Vaše komunikace vypadá? -Co to podle Vás dítěti přináší, jak na komunikaci reaguje? -Co to přináší Vám? Ovlivnila nějak komunikace Váš vztah s dítětem? -Je podle Vás vhodné či nevhodné udržovat kontakt dítěte s jeho rodinou a z jakých důvodů? -Jakou má podle Vás kontakt roli? (Co jste si o kontaktech myslel/a, v čem jste viděl/a jejich smysl?) -Jaké podle Vás byly přínosy a limity kontaktů a co u Vás převažovalo? -Jak souvisí Váš postoj ke kontaktům s historií rodiny dítěte? -Jak souvisí Váš postoj ke kontaktům s Vaším postojem vůči rodině? -Zda a jak má kontakt vliv

5. Asistovaný kontakt

5. Zda a jak se změnil postoj pěstounů ke kontaktům díky využití asistovaného kontaktu?

-Očekávání od asistovaného kontaktu -Vliv asistovaného kontaktu na životní situaci a na dítě -Změna postojů pěstounů ke kontaktům

na Váš vztah s dítětem a na dítě samotné? -Kdo a proč projevil zájem o asistovaný kontakt? -Jaká byla Vaše očekávání od asistovaného kontaktu? V čem se naplnila a v čem ne? -Jak asistovaný kontakt ovlivnil Vaši životní situaci? Jaký měl vliv na dítě? - Co se u Vás změnilo, co se týče Vašeho vztahu s dítětem, vztahu dítěte s jeho biologickou rodinou, Vašeho vztahu s biologickou rodinou dítěte? -Došlo u Vás po využití asistovaného kontaktu ke změně postojů ke kontaktům? V jakém ohledu? -Jste díky asistovanému kontaktu ke kontaktům otevřenější a ochotnější je podporovat a jak se to projevuje?

2.3 Výzkumná strategie Kvalitativní výzkum pro svou práci jsem si zvolila proto, ţe na rozdíl od kvantitativního přístupu získává podrobnější popis a vhled během zkoumání daného fenoménu, který má navíc moţnost zkoumat v přirozeném autentickém prostředí a můţe reagovat na místní situace a podmínky (Hendl, 2005). Výzkumník, který provádí kvalitativní výzkum, za pomocí mnoha metod a postupů odkrývá a prezentuje chápání, proţívání a vytváření sociální reality ze strany lidí jako aktérů. Úkolem výzkumníka je tedy odhalit, jak aktéři rozumí sociálním situacím a co aktéry vede k jejich konkrétnímu jednání (Švaříček a kol., 2007). Jako konkrétní přístup kvalitativního výzkumu jsem si zvolila případovou studii, jelikoţ se případová studie „zaměřuje na podrobný popis a rozbor jednoho nebo několika málo případů“ (Hendl, 2005, s. 103). Yin (2003, s. 13-14, in Šeďová, Švaříček a kol., 2007) uvádí další charakteristiku případové studie, a to ţe zkoumání sociálního jevu se vţdy děje v reálném kontextu. Volba případové studie odpovídá mému výzkumnému cíli a jednotce zkoumání a zjišťování, to znamená zjistit od pěstounů, kteří mají zkušenost s asistovaným

29

kontaktem to, jak asistovaný kontakt změnil jejich postoje vůči kontaktům dětí v jejich pěstounské péči se členy jejich biologických rodin.

2.4 Technika sběru dat Jako metodu sběru dat ve zvolené případové studii jsem si vybrala hloubkový rozhovor. Kvale (1996, s. 5-6, in Šeďová, Švaříček a kol., 2007, s. 159) definoval hloubkový rozhovor jako metodu, „jejímţ účelem je získat vylíčení ţitého světa dotazovaného s respektem k interpretaci významu popsaných jevů“. Pomocí hloubkového rozhovoru se snaţí výzkumník získat stejné pochopení pro jednání a události, jaké mají dotazovaní. Další výhodou hloubkového rozhovoru je zachycení výpovědí a slov v jejich přirozené podobě. Existují dva typy hloubkového rozhovoru – nestrukturovaný a polostrukturovaný. Pro svůj výzkum jsem si zvolila polostrukturovaný rozhovor. Polostrukturovaný rozhovor spočívá v tom, ţe si výzkumník předem připraví seznam témat či otázek, kterými se chce v rozhovoru zabývat, a podle situace a vývoje rozhovoru můţe otázky měnit, vytvářet nové nebo některé úplně vynechat. Výzkumník také můţe dát dotazovanému dostatečný prostor pro jeho vyjádření, a zároveň můţe dotazovaného díky předem připraveného návodu usměrňovat, aby nezískal nepotřebná data, která by nevedla k zodpovězení základní výzkumné otázky.

2.5 Jednotka zkoumání a zjišťování Jednotkou zkoumání je v mé bakalářské práci vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů týkající se kontaktů dětí se členy jejich biologických rodin. To zjišťuji prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů od pěstounů, kteří mají vlastní zkušenost s asistovaným kontaktem.

2.6 Výběr výzkumného vzorku Výběr výzkumného vzorku je závislý na tom, jaký je můj výzkumný cíl a s ním související výzkumné otázky. S ohledem na to jsou mým výzkumným vzorkem pěstouni, kteří mají zkušenost s asistovaným kontaktem. Zkušenost pěstounů s asistovaným kontaktem je nejdůleţitějším kritériem pro to, aby byli vybráni jako respondenti pro mou práci a byli schopni zodpovědět, jaké byly jejich postoje ke kontaktům dětí se členy jejich biologických rodin před vyuţitím asistovaného kontaktu a po vyuţití asistovaného kontaktu. Dalším důleţitým kritériem byl typ pěstounské péče, a to klasická pěstounská péče, kde není příbuzenský vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou dítěte. Výběr respondentů tedy nebyl náhodný, ale účelný. S hledáním vhodných respondentů jsem z časových a finančních důvodů oslovila několik institucí a organizací Jihomoravského a 30

Moravskoslezského kraje. Pěstouni, kteří byli ochotní mi poskytnout rozhovor, souhlasili s poskytnutím kontaktu na sebe, a já se tak s nimi mohla telefonicky domluvit na schůzce. Konečný počet respondentů je omezený z toho důvodu, ţe bylo těţké najít respondenty, kteří mají klasickou pěstounskou péči a dlouhodobější zkušenost s asistovaným kontaktem. V praxi se často stává, ţe sluţby asistovaného kontaktu vyuţívají pěstouni jen krátkodobě pouze pro počáteční nastavení podmínek kontaktů. Někteří pěstouni, kteří splňují podmínky pro výběr respondentů, se výzkumu nechtěli zúčastnit. Nakonec se mi podařilo najít pět respondentů, kteří byli ochotni poskytnout mi rozhovor. Rozhovory trvaly 30-50 minut. Následující tabulka zobrazuje základní charakteristiky respondentů. Všichni respondenti ţijí v Jihomoravském kraji a vyuţívají sluţeb asistovaného kontaktu prostřednictvím organizací působící v náhradní rodinné péči, kde asistenty jsou sociální pracovníci. Jména respondentů jsou změněna, aby byla zaručena jejich anonymita. Délka asistovaného kontaktu

S kým asistovaný kontakt probíhá

Anna

Cca 1 rok

Dvojčata (chlapci) se svým otcem

Eliška

Cca 9 let

Dívka se svým otcem

Jan

Cca 3 roky

Sourozenci (chlapci) se svými rodiči

Martina

Cca 3 roky

Sourozenci (chlapci) se svými rodiči

Petra

Cca půl roku

Sourozenci (chlapec a dívka) s matkou

2.7 Etické otázky výzkumu Od všech respondentů jsem získala informovaný souhlas, ţe se dobrovolně účastní výzkumu k mé bakalářské práci. Všichni respondenti byli poučeni, ţe od výzkumu mohou kdykoliv odstoupit a ţe nemusí odpovídat na otázky, na které odpovědět nechtějí. Všem respondentům je vzhledem k osobnímu a velmi citlivému tématu z mé strany zaručena anonymita, nebudou pouţity ani zveřejněny ţádné jejich osobní údaje, včetně křestních jmen. Místo konání rozhovoru si vybírali respondenti sami tak, aby to pro ně bylo co nejpřirozenější. Před začátkem rozhovoru jsem respondenty poţádala o svolení, zda si mohu

31

rozhovor nahrávat na diktafon a vysvětlila jim, ţe nahrávku si poté přepíšu a při analýze dat budu pracovat s přepisem rozhovoru.

2.8 Limity výzkumu Během svého výzkumu jsem se setkala s několika obtíţemi. Největší obtíţí bylo nalezení dostatečného počtu respondentů, aby došlo k teoretické nasycenosti. Pěstounů s dlouhodobější zkušeností s asistovaným kontaktem není mnoho, a také ne všichni se chtějí výzkumu zúčastnit. Já jsem se navíc zaměřila jen na určitou část Jihomoravského a Moravskoslezského kraje z časových a finančních důvodů vzhledem k vybrané metodě sběru dat. Dalším limitem mého výzkumu je osobní a citlivé téma, přesto všichni respondenti byli velmi ochotní zodpovědět všechny mé dotazy. Vzhledem k takto osobnímu a citlivému tématu reflektuji moţnou subjektivitu získaných dat, neboť kaţdý z respondentů je jiný a jinak proţívá realitu. S ohledem na tento limit budu přistupovat k interpretaci získaných dat.

32

3 Empirická část V poslední části své bakalářské práce uvádím v jednotlivých podkapitolách odpovědi na dílčí výzkumné otázky, které vedou k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. K odpovědím na dílčí výzkumné otázky jsem došla způsobem, ţe sesbíraná data z polostrukturovaných rozhovorů s respondenty jsem průběţně analyzovala, a výsledky těchto analýz interpretuji v následujících podkapitolách.

3.1. Rozhodnutí pěstounů stát se náhradními rodiči První dílčí výzkumnou otázkou jsem od respondentů zjišťovala, proč se rozhodli jít do náhradní rodinné péče a stát se cizím dětem náhradními rodiči. Nejčastější odpovědí na motivaci pro náhradní rodičovství, konkrétně pěstounství, byla touha pomoci dítěti, které to v ţivotě nemá lehké a které neţije ve své vlastní rodině. Touhu pomoci ohroţeným dětem uvádí Zezulová (2012) jako nejčastější motivaci pro náhradní rodičovství. Touhu pomoci někteří respondenti cítili delší dobu. Petra si myslí, ţe „nějaká touha pomoct třeba nějakýmu dítěti byla už předem jako, že bych cítila už dřív.“ A Martina uvádí, ţe „asi to už mám tak nějak od dětství v sobě, protože jsem chtěla vždycky dělat v dětském domově. U Elišky jsem vedle touhy pomoci zaznamenala také jakousi společenskou zodpovědnost či občanskou povinnost, aby měli dostatek, tak jako ona, i ostatní občané: „…vždycky jsem měla kde bydlet, vždycky jsem měla jakoby dostatek co se týče toho zázemí, tak jsem si říkala, že můžu poskytnout i jakoby ten domov nebo to zázemí dítěti, který jako nemá rodinu.“ S touhou pomoci dětem souvisí další touha respondentů, a to mít hodně dětí, aby jejich dům nebyl prázdný. Jan uvádí, ţe „taky jsme si říkali, tady bude plnej dům dětí, co jsme vždycky taky chtěli.“ S tím souhlasí i Martina: „Prostě chtěli jsme to, já jsem po tom vždycky toužila po těch dětech, měla jsem jenom jednoho syna, a myslím, že mě to naplňuje. Je to nějaké splněné přání nebo nevím.“ Zezulová (2012) uvádí, ţe motivací pro budoucí náhradní rodiče také můţe být touha pořídit vlastnímu dítěti sourozence. S touto motivací se ztotoţňuje Petra: „My jsme měli tři děti dost rychle naráz, a tu čtvrtou jsme měli po letech, a ona…pořád by chtěla sourozence, tak jsme se rozhodli, že si vezmeme k ní dítě jako do pěstounské péče.“ Poslední zjištěnou motivací u Anny byla touha starat se o malé děti z důvodu dospělosti vlastních dětí: „…mám dvě svoje vlastní biologický děti, který jako v tý době už 33

vlastně začaly být samostatný, takže jako kdyby mně docela chybělo jakoby ta péče o menší dítě.“ Ţádný z respondentů si přijatými dětmi do pěstounské péče nevynahrazuje to, ţe nemůţe mít vlastní biologické děti, neboť všichni z respondentů mají alespoň jedno dítě vlastní. Dílčí závěr: Respondenti uvedli několik motivací, které je vedly k rozhodnutí podat si ţádost stát se náhradním rodičem, konkrétně pěstounem. Nejčastější zjištěnou motivací pro rozhodnutí byla touha pomoci dítěti, které je opuštěné a neţije ve vlastní rodině, a náhradním rodičovstvím mu tak poskytnout potřebný domov. Další významnou motivací respondentů byla touha mít hodně dětí, a rozhodnutí stát se náhradním rodičem jim toto přání a sen umoţnilo naplnit. Poslední dvě motivace stát se náhradním rodičem byly touha pořídit vlastnímu dítěti sourozence a touha starat se o malé děti z důvodu dospělosti vlastních dětí. Zjištěné motivace se shodují s motivacemi uvedené v odborné literatuře (Zezulová, 2012).

3.2. Rizikové faktory na straně dítěte na navazování vztahů s pěstounskou rodinou Druhou dílčí výzkumnou otázkou jsem u respondentů zjišťovala, zda mají děti, které mají v pěstounské péči, nějaké rizikové faktory na navazování vztahů s pěstounskou rodinou. Tím jsem chtěla zjistit, jaký je vliv a především dopad biologické rodiny na dítě, ať uţ právě co se týče navazování vztahů, nebo dalších oblastí. Co se týče vlivu biologické rodiny na dítě, všichni respondenti odpověděli, ţe tento vliv na dítěti pozorují. Vliv je zapříčiněn nevhodnými podmínkami, ve kterých děti vyrůstaly, a nevhodným chováním ze strany rodičů dítěte. To má své následky, ať uţ to jsou traumata, nepříjemné záţitky a zkušenosti, které se projevují v několika oblastech. Jednou z oblastí je pozorovatelné chování dítěte. Častou zkušeností respondentů byly problémy v oblasti spánku: „…třeba že když usíná, tak leží na posteli a heká jo, a vůbec má takový…bojí se tmy, to ještě dneska.“ (Jan), nebo „…plakával v noci, mívával takové jakoby děsy“ (Petra). Petra ještě dodává, ţe ze začátku P., „ten furt všechny mlátil a bil, jako musím říct, že byl jako takovej jakoby neslušný…a L. se zase často rozpláče, lehne na zem, vzteká se. Já si myslím, že ona sama neví, proč“, coţ je pravděpodobně způsobeno tím, ţe otec dětí byl agresivní a 34

dopouštěl se fyzického násilí na mamince dětí a zřejmě i na dětech. Anna má zkušenost s tím, ţe chlapec byl ze začátku nesrozumitelný, „hodně se jako zasekával, hodně se schovával třeba pod stůl…“ A u dětí Martiny se zase projevují problémy s nervy a zvýšenou aktivitou: „Ty nervy mu pracujou…jako takové ty tiky. Jestli mu to zůstane, nevím…L., když byl menší, tak to bylo hodně náročné s tou jeho aktivitou. My s ním chodíme na neurologii, a on je jako vedený jako určitě nějaké ADHD nebo něco takového, to u něho se určitě potvrdí jo.“ Další oblastí, ve které se nepříjemnosti nesené z biologické rodiny projevují, je sebepojetí dítěte. Biologičtí rodiče jsou totiţ součástí identity dítěte, coţ potvrzují někteří odborníci (Hortová, 2013), a pokud dítě neudrţuje vztah s rodiči, můţe dojít k obtíţím v oblasti sebepojetí dítěte, na coţ upozorňuje Eliška, která říká, ţe S. „si nevěří, má velký problémy s tím přijetím sama sebe, přijetí svých rodičů, odpuštění mamince za to, že spáchala sebevraždu, otec je psychiatrický pacient…jo a to všechno má vliv na to, jak ona sama sebe vnímá.“ Jinou oblastí zmíněnou respondenty jsou chybějící návyky dětí z důvodu nevhodného prostředí a nevhodné péče ze strany biologické rodiny, a následného pobytu v ústavu. Anna říká, ţe „na jedné straně ty děti byly v těch čtyřech letech hodně jako schopný tý samoobsluhy…všechno ostatní bylo úplně jako zpřeházený. Takže nějaký věci jako jak funguje kuchyň, jak funguje jakoby domácnost, jak se stoluje…to se všechno vlastně musely učit.“ Trauma, nepříjemné zkušenosti a vzpomínky, které si s sebou děti v pěstounské péči nesou ze svých rodin nebo z následné zkušenosti v ústavu, se projevuje také v navazování vztahů s pěstounskou rodinou, které není vţdy jednoduché a rychlé. S poměrně dlouhým navazováním vztahu s dětmi má zkušenost například respondentka Anna: „U týhletý druhý skupiny (dvojčata mající asistovaný kontakt s otcem) bych řekla minimálně ty dva roky, minimálně dva, dva až tři skoro.“ a Petra: „No hned to nebylo (navázání vztahu), hned to nebylo teda. A z kraje to teda bylo hrozný jako. To teda fakt jsem si říkala, jestli jsme se nezbláznili.“ Respondenti mi sdělovali jejich osobní zkušenosti s navazováním vztahů s dětmi, ve kterém hrály velkou roli citová plochost dětí, uzavřenost dětí a neschopnost navázat pevnější vazbu. Anna má odlišné zkušenosti s navazováním se dvěma chlapci: „Ten extrovert…u něj je složitější navázat nějakou pevnější vazbu, nějakým způsobem jako kdyby se kotvit. A ten introvert se jako uzavřel vlastně do takový jako kdyby ulity a nechtěl teda moc k sobě někoho jakoby si pouštět.“ Podobné je to i se S., dívkou, kterou má v péči Eliška, „…tam to zavání takovou tou citovou plochostí i jakoby, ale na druhé straně je tam obrovská 35

jakoby hloubka přecitlivělosti…a ani neumí si navázat přátelství…ona si pro sebe vytvořila jakousi ochranou bariéru a ona ji jakoby chrání, ale zase jí brání k tomu, aby byla vnímavá vůči tomu okolí jo.“ Další respondenti se naopak setkali s vcelku rychlým a bezproblémovým navázáním vztahů s dětmi. Eliška říká, ţe navázání vztahu se S. netrvalo dlouho, „ale potom se začaly ukazovat jakoby různý třeba věci, který byly jinak, než to vypadalo na začátku…takový ty věci, kdy si člověk uvědomil jakoby tu odlišnost toho dítěte…jakože odjinud, z jinýho hnízda, má jiný návyky, nebo nemá ty návyky…“ Zajímavé však bylo, ţe respondenti uváděli, ţe zejména při prvním kontaktu se u dětí objevovala bezhraničnost a přílišná otevřenost, která pramení z pobytu v ústavu, kde jsou děti zvyklé na spoustu lidí. S tím má zkušenost Anna: „V tom prvním kontaktu taková bezhraničnost…zdravý dítě, běžně dítě by se, když by ho někdo cizí, koho neviděli - viděli jednou - obávalo, kdyby je ten člověk nasadil do auta a někam by je vezl a oni by nevěděli kam…a tyhle děti prostě si nasednou a jedou jako.“ Martininy děti jsou zase „komunikativní...a oni si s každým, s každou babkou povídají a jo, takže oni nějaký stud určitě nemají.“ Dílčí závěr: Koluchová (1992) uvádí, ţe děti odebrané ze svých rodin a následně umístěné do pěstounské péče, si s sebou ze svých rodin, popřípadě z ústavní péče, odnáší traumata, nepříjemné zkušenosti a vzpomínky, které se mohou mimo jiné projevit negativním vlivem na navázání vztahů s pěstounskou rodinou. S tím mají vlastní zkušenost i někteří respondenti. Kvůli nevhodnému chování k dětem ze strany biologické rodiny (zanedbávání, nevhodná či ţádná výchova a fyzické násilí) se u dětí objevily některé rizikové faktory, které měly negativní dopad na navazování vztahů s pěstounskou rodinou. Jsou to citová plochost, přílišná uzavřenost dítěte, vytvoření si ochranné bariéry, neschopnost navázat pevnější vazbu a udržet ji. To je způsobeno tím, ţe u těchto dětí nebyl v dětství vytvořen primární vztah s blízkou osobou, zejména s matkou. Přesto se však pěstounským rodinám a dětem nakonec podařilo vytvořit a udrţet vztah, i kdyţ to nebylo hned, ale v některých případech aţ po několika letech. To potvrzuje fakt, ţe pěstounská péče má pozitivní vliv na deprimované a traumatizované děti. Kvůli tomu, ţe si pěstouni sami zaţili problémovější navazování vztahů s dětmi, mohou vnímat kontakty dětí se členy jejich biologických rodin jako ohroţující, neboť se

36

obávají moţných negativních dopadů kontaktů právě na jejich těţce vybudovaný vztah, o čemţ blíţe pojednávám v podkapitole 3.4.

3.3 Postoje pěstounů ke komunikaci s dětmi o jejich biologických rodinách Třetí dílčí výzkumnou otázkou jsem od respondentů zjišťovala, jaké jsou jejich postoje ke komunikaci s dítětem o jeho biologické rodině. Neboť zkoumám vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů, otázka komunikace je zde na místě, jelikoţ komunikace s dítětem ze strany pěstounů o jeho biologické rodině by se měla před samotnými kontakty rozhodně odehrát. Dítě se nemůţe zúčastnit kontaktu se členy své biologické rodiny bez toho, aby o nich nic nevědělo, dítě musí být na kontakt s těmito lidmi řádně připraveno, coţ by měla zajistit právě komunikace s pěstouny (popřípadě i se sociálním pracovníkem či psychologem). Všichni respondenti jsou si vědomi důležitosti komunikace s dětmi o jejich rodině, a proto s dětmi o ní komunikují, povídají si a vysvětlují. Komunikovat s dětmi o jejich rodině je důleţité z toho důvodu, aby děti věděly, odkud pochází, jaká je jejich historie a kam nyní patří, protoţe kdyby tyto informace děti neměly, mohl by z toho pramenit pocit, ţe děti neví, kdo jsou a kam patří (Uhlířová, 2012). Respondenti se také drţí několika zásad při komunikaci s dítětem o jeho rodině, a to nelhat dětem, nic nezatajovat a mluvit v dobrém. Jan říká, ţe „když o tý rodině mluvíme, tak držíme se zásady, že o nich se mluví vždycky dobře, jo…a taky že oni jsou informovaní, že mají dva táty a dvě mámy…jako že to není tak, že by potom v nějakým věku najednou nastal hroznej šok – vy nejste moji rodiče?“ S tím souhlasí i Martina: „Nic jim nezatajujem. Nic jim jako nezapíráme… to prostě vždycky je v tom dobrém smyslu. Že tam je ta máma s tátou a že nemají tu postel, a nemají to bydlení.“ Také Anna se snaţí dětem nic nezatajit: „Já si myslím, že je jako dobře, že to jakoby vědí, že to tak je…že to pro ně není něco, co by někdy odhalili jako…oni ví, že nejsem já jejich maminka, že já nejsem ta, která je porodila…“ U Petry jsem zaznamenala, ţe vyuţívá komunikaci o rodině dětí jako výchovný prostředek: „…třeba mi utíkají, a mám strach, že by mně utekli do silnice, tak se zlobím a řeknu jim: no co bych řekla mamince, kdyby se vám něco stalo jako…nebo L. přišla, že se jí nelíbí ten kočárek, co jsem jí koupila… tak jí třeba řeknu, tak až se uvidíš s maminkou, tak řekni mamince, ať ti ho koupí maminka.“ Potom se Petře zdá, ţe jsou děti hodnější.

37

Pro některé pěstouny není jednoduché o rodinách dětí mluvit, protoţe se bojí, ţe se dětem vybaví negativní záţitky a vzpomínky a ţe to dětmi otřese tak, ţe se pokazí vše, co s dětmi za dobu pěstounství vybudovali (Uhlířová, 2012). Tento negativní vliv komunikace respondenti nepocítili, děti komunikaci přijímají vcelku dobře a neprojevují se u nich žádné emocionální výkyvy. Anna říká, ţe chlapci komunikaci o rodičích „přijímali naprosto přirozeně, bez nějakýho jako emočního jakoby zabarvení“, protoţe uţ samotné slovo maminka „pro ně bylo označení, jako když se řekne tohle je stůl, tohle je židle, tohle je kytka, tohle je strom… neměli to spojený s žádnou konkrétní osobou“, protoţe byli v ústavu od útlého dětství a na matku si nepamatují. Podobně na komunikaci jako na cokoli jiného reagují Janovi chlapci: „není to nějaký, že by emoce šly do kladných nebo záporných oblastí, ne. Prostě taková debata jako o počasí třeba.“ Ani Petřiny děti na komunikaci nereagují špatně, naopak si Petra myslí, ţe jsou potom děti hodnější. Někdy však Petru zamrzí, kdyţ děti vzpomínají svou maminku, třeba kdyţ P. řekne „no my jsme z mamky H. a řekne, že se mu stýská…pak su na ně třeba chvilku naštvaná, na to děcko. Ale pak si řeknu, že prostě jsou to jenom děti jako. Oni tu mámu mají rádi a jako jsou to malí špunti no.“ Co se týče vlivu komunikace o rodině dětí na vztah pěstounů a dětí, ani jeden z respondentů nepocítil, ţe by měla tato komunikace nějakým způsobem vliv na jejich vztah, jak píše Uhlířová (2012). Dílčí závěr: Všichni z respondentů mají pozitivní postoj ke komunikaci s dětmi o jejich biologických rodinách. S dětmi o nich spolu komunikují, mluví, vysvětlují, protoţe povaţují za důleţité a samozřejmé, aby děti o svých původních rodinách věděly vše, co je nutné. O rodinách se respondenti snaţí mluvit vždy v dobrém, neodsuzovat je, nic dětem nezatajovat a nelhat. Tento pozitivní postoj respondentů je velmi dobrý pro děti, jelikoţ děti v jejich péči mají kontakty se členy svých biologických rodin, a tedy ví o těchto lidech vše, co je potřeba k tomu, aby je něco při osobním kontaktu příliš nepřekvapilo a nerozhodilo.

3.4. Postoje pěstounů ke kontaktům před využitím asistovaného kontaktu Jelikoţ je cílem mé výzkumné části bakalářské práce zjistit, jaký má asistovaný kontakt vliv na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin, je na místě otázka, jaké byly postoje pěstounů k těmto kontaktům z počátku, ještě předtím, neţ vyuţívali asistovaný kontakt. Tomu se věnuje čtvrtá dílčí výzkumná otázka. 38

Respondenti získali povědomí o kontaktech na kurzech přípravy pro pěstouny. Zde byli informováni, ţe ke kontaktům můţe dojít, a byli alespoň v krátkosti o tom, co kontakty obnáší, poučeni. Respondenti byli tedy schopni odpovědět na otázku, jaké jsou podle nich přínosy a limity kontaktů. Jako přínosy respondenti, stejně jako Hortová (2013) nejčastěji uvádí moţnost vidět členy své biologické rodiny jako reálné osoby („…aby vlastně ty děti viděly někoho, kdo je prostě z jejich biologický rodiny.“ (Anna), ţe „o nich taky ví (o rodičích), a ví, jak vypadají, ví třeba, kde bydlí.“ (Jan)) a moţnost vidět, ţe rodina má o dítě zájem, čímţ se mohou u dítěte oslabit pocity zavrţení a zamítnutí (v tom spatřují respondenti také roli kontaktů – ţe děti mohou vidět členy své rodiny reálně, nevytváří si o nich jen fantazie, a také ţe vidí, ţe o ně mají jejich rodiny zájem, kdyţ jsou s nimi v kontaktu). Eliška si myslí, ţe také „…je důležitý jakoby znát ty kořeny“ a ţe kontakty mohou dítě naučit „toleranci…a že to opravdu může pomoct v tom sebepřijetí“, protoţe dítě je v kontaktu se svým rodičem, coţ je důleţité pro správné vybudování identity dítěte a jeho sebepřijetí, a zároveň to učí dítě toleranci a respektu k rodiči, jeho osobnosti, ţivotnímu stylu a povaze. Eliška kontakty vnímá také jako jakési překážky, které je třeba naučit se překonávat: „jakože jsme museli překonávat nějaký překážky, ale na druhou stranu v životě je překážek spousta a člověk se to musí naučit nějak zvládat.“ Martina se vyjádřila, ţe je dobré, ţe děti „vijou, kdo je máma, táta jo, prostě že tam někde bydlijou“, ale v současné době neví, zda je toto pozitivum kontaktů přínosem i pro její děti, není si jistá, zda dětem kontakty v současné době přináší dobro nebo zlo, „možná za pět, za deset let, až budou větší“ bude moct říci, zda jsou jim kontakty prospěšné nebo ne. Co se týče limitů kontaktů, respondenti mluví o negativním vlivu na psychiku a chování dítěte. Anna hodnotí kontakty jako něco rušivého, co „ty děti rozkejve …jako jednoznačně že to je nějakej zásah“, po kterém nastalo „vykolejení u toho extrovertního, tak tam bych řekla tak dva dny…a u toho introvertního klidně až jako bych řekla vykolejenej až klidně až na pět dnů třeba.“ Zpočátku se děti vykolejovaly po setkání s otcem, poté se jeden z chlapců vykolejoval uţ před setkáním a projevovaly se u něj psychosomatické potíţe, například „ho bolelo břicho, tak jsme jeli teda, jestli něco není s břichem, ale nic nebylo s břichem…nebo jako najednou nějak vyskočila teplota, která zase spadla… a celkově oba šli jakoby dolů do regrese v rámci toho chování svýho.“ Jan má naopak zkušenost, ţe negativní dopad kontaktů nastal u dětí aţ po setkáních, před setkáními ţádnou změnu nepozoroval: „To proběhlo v klidu to setkání, ale potom měli kluci hrozně špatný spaní, několik dní prostě křičeli ze spaní…ono to asi z toho podvědomí vyvolalo nějaký vzpomínky, a v tom spánku se to 39

nějak projevilo no. A to bylo dycky po tom kontaktu jo.“ Stejnou zkušenost ohledně negativního dopadu na děti jako Jan má Martina: „Vždycky ten průběh byl úplně perfektní, zdálo se, že to je všechno supr, kolikrát třeba ta první noc byla v pohodě, ten druhý den taky v pohodě, a třeba až za dva za tři dny jo, se to začalo…jako budit v noci kluci, a jako vůbec žádné vzpomínky nebo nějaké mluvení jo, ale prostě v tu noc… takové ty děsy, a takové ty hrůzy a takhle…něco nějaká můra.“ Podobné zkušenosti má také Eliška („Já i jsem viděla, že kolikrát se vracela jakoby z toho setkání rozhozená… jakoby často určitě S. z toho byla smutná.“) a Petra („No musím teda říct, že třeba potom po prvních kontaktech …s tou L. že to bylo třeba horší… víc plakávala, že si možná vzpomněla taky na to negativní, co tam prožili.“). Co se týče negativního vlivu kontaktů na vztah pěstounů a dětí, ţádný z pěstounůrespondentů tento vliv nepocítil. Někteří však pocítili naopak jakýsi pozitivní dopad ve smyslu sblížení se s dětmi a získaní jistoty u dětí. U jednoho z chlapců Anna „pocítila, že se víc připoutal.“ Eliška si myslí, ţe se díky setkávání s otcem se S. víc sblíţily, protoţe „když člověk musí překonávat nějaký překážky, tak to potom sbližuje ty lidi no.“ Jan si také myslí, ţe chlapci potom „ještě získali jakousi jako větší jistotu. Jo že potom, když to jako skončilo (setkání), tak oni (chlapci) věděli, že přijdou zpátky sem, kde mají svůj domov.“ Co se týče postojů respondentů ke kontaktům v úplném počátku, kdy ještě nevyuţívali sluţby asistovaného kontaktu, byly jejich postoje rozporuplné. Někteří respondenti zaujímali pozitivní postoj ke kontaktům, někteří naopak zcela negativní postoj, a někteří nevěděli, co si o kontaktech mají myslet. Pozitivní postoj respondentů ke kontaktům jsem zaznamenala u respondentek Anny a Elišky. Anna má v pěstounské péči pět dětí, a jedna sourozenecká trojice se pravidelně a bez problémů schází se svou matkou. To Annu přesvědčilo o tom, ţe kontakty jsou dobré a mohou být bezproblémové, a proto je „vidím spíš pozitivně…protože ten první kontakt, ten mě jako tak navnadil, protože s tou trojicí vlastně že ten kontakt jako byl možnej, že ta domluva s tou biologickou matkou jako byla možná.“ Eliška také zaujímala ke kontaktům pozitivní postoj, ale dodává, ţe ne vţdy to pro dítě můţe být přínosné: „Já si myslím, že pokud je to možný, že je dobře, když to dítě jako má ten kontakt s rodičem, ale aby to bylo ve prospěch toho dítěte, že jo, aby to nebylo v jeho neprospěch. Ale já si myslím, že pokud to jenom trošku jde, tak si myslím, že je to dobře.“ Také Anna dodává, ţe ne vţdy je kontakt vhodný: „Samozřejmě s nějakou výjimkou, kdy to dítě bylo třeba opravdu týraný nebo zneužívaný, tak 40

tam potom asi to chce úplně jinej přístup…Ale obecně si myslím, že jednoznačně že je vhodné ho (kontakt) udržovat.“ Vcelku neutrální postoj ke kontaktům zpočátku zaujímala respondentka Petra, která je nehodnotila ani pozitivně, ani negativně, ale po prvotní zkušenosti se spíše přiklonila k pozitivnímu hodnocení kontaktů: „No tak já jsem si asi nemyslela nic o kontaktech. Nevím, nevím jako. Nějak jsem se tím nezabývala. Ale řekla bych, že to spíš je jakoby lepší, když to dítě se s tou mámou vidí, než jako že by to bylo špatné.“ Negativní postoj měli z počátku respondenti Jan a Martina. Jan říká, ţe z počátku mu „to připadalo, že to je úplně k ničemu, no že je to spíše komplikace… že je to takový nutný zlo, co musíme přežít jo.“ Jan dokonce zjišťoval, jaké by byly moţnosti, kdyby měli nějakou odbornou zprávu, ţe kontakty jsou pro děti škodlivé, a bylo by moţné kontakty omezit nebo zakázat. Podobný postoj zaujímala i Martina: „No to jsem byla úplně negativní, jakože to prostě je jako úplně zbytečný, že to prostě ty děti dali do domova, a najednou je chcou vídat a plést jim hlavu, a proč to jako je, dyť je to úplná blbost a zbytečné jo. Ze začátku jsem byla dost zlá jako jo, prostě naštvaná…“ Tento negativní postoj Martiny souvisí s tím, ţe zpočátku po kontaktech děti „budou čtrnáct dnů špatně spát jo a špatně jíst a všechno. Že prostě to přece nejde jo, aby takhle jim motali hlavu jo, a takhle jim dělali v těch hlavičkách zmatek“, a proto se s tím Martina „smiřovala špatně, tím jak pak následovaly ty noční děsy a tadyk ty všechny hrůzy.“ Od respondentů jsem dále zjišťovala, zda jejich postoj ke kontaktům souvisí s historií rodiny dítěte a s postoji, které zaujímají vůči členům biologické rodiny dítěte. Většina respondentů si myslí, ţe historie rodiny dítěte nemá vliv na jejich postoj ke kontaktům, neboť nemají dostatek přesných informací, jak to v rodině dítěte fungovalo či nefungovalo. Jen respondent Jan dává svůj postoj ke kontaktům do souvislosti s historií rodiny dítěte: „No určitě to tam někde v pozadí je no, protože víme, jak to tam fungovalo či nefungovalo, a vlastně i to že oni přesto, že jim byla nabízena pomoc v hmotné nouzi a takové další nějaký sociální dávky a tak, tak odmítali jo.“ Co uţ však respondenti dávají do větší souvislosti k postojům ke kontaktům, je jejich postoj ke členům biologické rodiny dítěte. To je dáno tím, ţe si respondenti podle informací, které mají k dispozici, uvědomují, jak se rodiče k dítěti chovali a jak to dítě ovlivnilo, o čemţ pojednává podkapitola 3.2. Příkladem je Anna, která nemá příliš dobrý pocit z otce dětí, se kterým probíhají asistovaná setkání: „…ten otec teda je jinýho etnika, 41

není to Čech, a i byl jako ve výkonu trestu za nějakou násilnou činnost jo, tak to už člověk má prostě obavu, jak se s ním jakoby domluví, jak to nastaví, takže musím říct, že jsem docela z toho měla jako obavu… že jsem se jako necítila moc komfortně.“ Také Petra má spíše negativní postoj k otci dětí, se kterým sice kontakt neprobíhá, ale mohlo by k němu dojít, s čímţ by ona nesouhlasila „skrz to, že tam ten táta je jako, který je bil… jako proč těm dětem připomínat takový nějaký trauma.“ Škoviera (2013) uvádí, ţe negativní postoj ke členům biologické rodiny dítěte, zejména rodičům, můţe pramenit z pocitu, ţe rodiče mají více práv neţ pěstouni, ale zato méně povinností. Tento pocit jsem zaznamenala u Anny: „…ten biologickej rodič vlastně on tam jakoby vstoupí a vystoupí, on nenese ty následky, on to dítě nemusí na ten kontakt připravovat, a pak nemusí vlastně zase napravovat to, co ten kontakt jako kdyby způsobil. Takže ten náhradní rodič tady tohle vlastně musí potom odpracovat za něj.“ Dílčí závěr: Kaţdý člověk je jiný, a proto i postoje respondentů před vyuţitím asistovaného kontaktu byly odlišné. Jak uvádí Sinclair (2005), postoje pěstounů ke kontaktům jsou často rozporuplné a zmatené, pěstouni někdy neví, co si o nich mají myslet, co mají očekávat, a to se potvrdilo také u jedné respondentky. Další respondenti měli uţ z počátku pozitivní postoj ke kontaktům, jen však zdůrazňovali, ţe to neznamená, ţe jsou kontakty vhodné za kaţdé situace – vţdy je podle nich potřeba individuálně zohlednit, zda je kontakt dítěti ku prospěchu. Jiní respondenti naopak zpočátku zaujímali ke kontaktům zcela negativní postoj. Kontakty hodnotili jako nutné zlo a něco zbytečného, co přináší jen špatné dopady. Respondenti také potvrdili, ţe negativní postoj u nich můţe souviset s tím, jaký zaujímají postoj k historii rodiny dítěte a jaký mají postoj ke členům biologické rodiny dítěte. Negativní postoj pěstounů pravděpodobně způsobuje také negativní dopad kontaktů na psychický stav dítěte a na chování dítěte, s čímţ se pěstouni v hojné míře setkávali.

3.5. Postoje pěstounů ke kontaktům po využití služby asistovaný kontakt Poslední dílčí výzkumnou otázkou zjišťuji, jaké jsou postoje pěstounů ke kontaktům po dlouhodobějším vyuţívání asistovaného kontaktu, to znamená, jestli jsou postoje pěstounů stále stejné, nebo odlišné od těch, které jsou uvedeny v předchozí kapitole. Pěstounů jsem se mimo jiné také ptala, kdo a proč chtěl začít vyuţívat sluţbu asistovaného kontaktu, a jaký je 42

vliv této sluţby nejen na jejich postoje ke kontaktům, ale i na jejich ţivotní situaci, tedy co se u nich díky tomu změnilo. Respondenti uvedli, ţe vyuţití asistovaného kontaktu bylo poţadavkem z jejich strany, nebo ţe se pro něj rozhodli na doporučení pracovníků z ústavů, kde děti pobývaly, neţ byly svěřeny do jejich péče. Nejčastější důvody pro využití asistovaného kontaktu byly ze strany respondentů potřeba pomoci s nastavením kontaktů, potřeba podpory a také obava z kontaktu. Anna jiţ zpočátku „měla představu, že ten kontakt asi nebude úplně jakoby splavnej“, a ţe tam bude „potřebovat někoho, kdo mě podpoří a kdo to nějak jako nastavuje, a zároveň tam je jako prostředník.“ V tom Anna viděla velkou pomoc, protoţe si nedokázala představit, ţe bude otci dětí říkat, co má a nemá při setkáních dělat a jak se má či nemá chovat. Pro Elišku by zase znamenala komplikace to, ţe by „měla tatínka zvát k nám, anebo se s ním setkávat někde v kavárně, nebo někde v parku, tak těžko by se potom já nevím dohodla spousta věcí jo“, proto byla ráda, ţe se kontakty mohou odehrávat na neutrálním místě. Petra měla zpočátku z kontaktů „svým způsobem strach jo jako, protože já jsem tu maminku nikdy neviděla, nikdy jsme tady tohle to nezažili“, zkrátka nevěděla, do čeho jde. S tím, ţe se respondenti rozhodli vyuţít sluţby asistovaného kontaktu, se pojí i jejich očekávání, která vůči této sluţbě měli. Anna s Eliškou vkládaly do asistovaného kontaktu naději, ţe zde bude někdo, kdo jim pomůže. Anna očekávala, „že tam bude někdo, kdo to bude rámovat, kdo tomu dá nějaký limit, kdo to bude nějak zprostředkovávat, dá tomu nějaký řád, ty pravidla“, a ţe ji také ochrání v případě, ţe by došlo mezi ní a otcem dětí k nějakému konfliktu nebo nedorozumění. Eliška zase „čekala, že to bude probíhat i jakoby za přispění toho člověka nějaký to vzájemný poznávání jo…že se vždycky stanovily nějaký cíle, čeho dosáhnout…“ Očekávání obou respondentek se splnila. Naopak Janova očekávání byla podle jeho slov nejhorší, stalo se to pro něj spíše starostí, protoţe „jsme si říkali jako, že se tam může stát cokoliv od toho, že tam budou říkat mámo, táto a podobně, a budou tam úplně jakože chcou k nim. A druhej extrém, co jsme očekávali teda, že se tam (děti) nebudou třeba s nima bavit no, a naštěstí to dopadlo tak, že oni mají takovej kladnej přístup ke všem lidem.“ Jeho očekávání se naštěstí tedy nenaplnila. Respondentky Martina s Petrou si nebyly jisté, co mají od asistovaného kontaktu čekat, v podstatě neměly ţádná očekávání, jen se setkání obávaly. Obavy Martiny se však po seznámení s průběhem asistovaných setkání ze strany sociální pracovnice rozplynuly.

43

Dále jsem od respondentů zjišťovala, co se u nich díky asistovanému kontaktu změnilo. Někteří respondenti uvádí, ţe díky asistovanému kontaktu a díky tomu, ţe se určila nějaká pravidla kontaktů a stanovily se cíle, čeho se má dosáhnout, uţ nemají kontakty tak negativní dopad na děti jako dříve. S tím má vlastní zkušenost Eliška, která má velkou radost z toho, ţe se většinou podařilo splnit předem stanovené cíle a „tatínek začal chodit upravenej na schůzky, což pro S. bylo zase dobrý, že viděla, že on má snahu jo, že má zájem…. A se S. vždycky jakoby po tom setkání ještě to rozebírali (se sociální pracovnicí)…tak si myslím, že se to mohlo jakoby víc v ní jakoby ukotvit jo, uchopit.“ Jan je zase velmi rád, ţe se díky asistovanému kontaktu podařilo zmírnit negativní dopad setkání na děti: „z toho počátku ty následky byly takový jakoby dost negativní, ale časem se to zlepšovalo“, coţ dává za následek také tomu, ţe „ti kluci už se po několika těch kontaktech ujistili, jako že jsou doma tady, a získali i tu jistotu, že když se tam s těma bio setkají, tak nepůjdou k nim bydlet, neodejdou s nima, půjdou s náma zpátky jo.“ Podobnou zkušenost má i Petra: „…už ani ty děti to neberou…už na to tak nereagují…já si myslím, že oni sami už jsou dneska u nás takoví ukotvenější, že jako ví, že už nebudou tak cestovat.“ Někteří z respondentů také viděli pozitivní vliv asistovaných kontaktů na vztah dětí a jejich rodičů. Děti, které má v péči Anna, se svým otcem ţádný vztah neměly, otce dříve vůbec neznaly, byla to pro ně cizí osoba, ale u asistovaného kontaktu „je tam snaha o to, aby oni si opravdu s tím tátou jako pohráli, aby si pohráli i jako kdyby bez Anniny přítomnosti“, a mohl se tam postupem času nějaký vztah vybudovat. A S., dítěte, které má v péči Eliška, se zase po několika letech alespoň částečně podařilo přijmout jejího otce takového, jaký je: „…ona (S.) jakoby ke mně přišla a říká, teto tak já jsem přemýšlela o tom, co když bych šla s taťkou a někoho bysme potkali, a já jsem si říkala, no tak řeknu to je můj taťka, a je to.“ Eliška ještě dodává: „že už S. si troufne jet i třeba za tím tatínkem občas sama.“ Poslední oblastí, ve které se něco díky asistovanému kontaktu změnilo, jsou vzájemné vztahy pěstounů a členů biologické rodiny dítěte. Obě strany uţ ví, co od sebe mohou navzájem čekat, a spolupráce mezi nimi je tak mnohem lepší neţ v začátcích. V případě Elišky se mezi ní a otcem S. podařilo vybudovat vzájemnou důvěru: „…on (otec) už tak jakoby nabyl důvěru vůči mně a už já bych řekla, že ten vztah jakoby mezi náma, že se hodně posunul…i z jeho strany že tam zmizela taková ta ostražitost jo… že možná vzájemná důvěra se tam nějak prohloubila.“ Naopak u Jana a Martiny se potvrdilo, ţe důvěřovat rodičům dětí se nevyplácí a nyní vědí, co od nich mohou očekávat. Jan říká, ţe „už vím, co od nich můžu očekávat jo…oni jak jsou takhle ulhaní…oni už neví, co je pravda…tak já už prostě přijímám, 44

že jsou takoví, jací jsou, a už to nějak neřeším.“ Martina dříve rodičům dětí důvěřovala, snaţila se v nich vidět to dobré, ale protoţe ji několikrát zklamali, tak „už jim teda nedůvěřuju jo, že bysme se mohli setkat někde v T. v cukrárně a já si zajdu do města a oni si tam s něma povykládají jo, protože zase já tam dojedu, a oni nepřijdou…že jsem jim víc věřila, než dneska jo.“ Z rozhovorů s pěstouny jsem zaznamenala, ţe se jejich postoje ke kontaktům po vyuţívání sluţby asistovaného kontaktu nějakým způsobem změnily. K tomu pravděpodobně velmi pomohlo poznání, ţe díky asistovanému kontaktu se lze scházet s biologickou rodinou dítěte v klidu a bez větších problémů a obtíţí. Jan s Martinou byli před vyuţitím sluţby ke kontaktům negativní, po dlouhodobějším vyuţívání sluţby jsou jiţ jejich postoje pozitivnější. Jan nyní kontakty vnímá „jako takovou přirozenou součást našeho života…myslím si, že ty setkání mají smysl.“ Také Martina přiznává, ţe „dneska už to teda vnímám jinak no…ze začátku mně to jako dost rozhořčilo a i jsem říkala, že jestli to takhle bude pokračovat, tak to asi bude těžké jo, to zvládat. No ale postupem času už prostě si myslím, že to je pro ty děti jako dobré jo, aby jednou nemusely do Pošty pro tebe a hledat mámu a tátu… už v tom vidím prostě to, že kluci budou vědět, že máma s tátou jsou, a jací jsou, jak vypadají…“ Oba však zdůrazňují, ţe je třeba brát ohled na zájem dítěte a myslí si, ţe pro děti není vhodné být v kontaktu s rodiči příliš často, ideálně to vidí na setkání jednou za tři aţ čtyři měsíce. Díky asistovanému kontaktu uţ se Martina s Petrou kontaktů tolik neobávají, berou je s větším klidem a kontaktům nebrání. Martina dnes chápe kontakty tak, ţe „si prostě zajedem na to setkání jo, pokecáme s nima (s rodiči dětí) a v pohodě už, už je to takové spíš jenom, že si zajedem na kávičku… a když ty děti si každý měsíc vzpomenou, že chcou, tak já nemám s tím potíž jo.“ Petra dodává: „No už se toho tak nebojím dneska…jako když mi zavolají, tak já teda nedělám problémy, že bych jako to nějak oddalovala nebo něco, to ne.“ U Martiny a Petry změnou postoje ke kontaktům došlo k také nápadu, ţe by se děti mohly začít s rodiči vídat i bez sluţby asistovaného kontaktu. Martina „přemýšlela už vloni v červnu, že už by třeba ani nebylo potřeba asistované setkání, že už se jako známe, jo.“ Nakonec Martina raději stále vyuţívá sluţeb asistovaného kontaktu z toho důvodu, ţe nemá důvěru v rodiče dětí a nemůţe se na ně spolehnout. Také Petra: „si říkala, že bych jí (matce) mohla říct, že by třeba ty děti mohla vidět častěji, ale si říkám, já to nechám radši na těch institucích. Oni s tím mají větší zkušenosti, já vlastně s tím žádný zkušenosti nemám. A jako myslím si, že oni jsou chytřejší než já.“ Petra si také dokonce říkala, „že bych jí třeba dala telefon, protože ona (matka) by chtěla ten telefon na ně (na děti).“ 45

Co se týče dalších dvou respondentek Anny a Elišky, ty byly jiţ dříve ke kontaktům pozitivní, a asistovaný kontakt je v jejich postoji utvrdil. Anna „byla od začátku přesvědčená, že ty kontakty k tomu patří, že je potřeba, aby ty děti je měly…takže spíš mě to jakoby utvrdilo v tom, co jsem si už myslela…“ Eliška uţ od začátku tvrdí, ţe kontakty podporovala a myslí si, ţe je dobře, kdyţ je dítě v kontaktu zejména s rodiči, ale „ne za každou cenu a ne třeba někde, kde to třeba úplně neplní tu funkci jo“ a dodává zjištěné pozitivum kontaktů: „Já si myslím, že pokud to dítě najde cestu jakoby, nebo přijme ty svoje biologický rodiče, s tím že jakoby neplnili tu funkci jakoby úplně ideálně, tak si myslím, že to může být velká jakoby výhoda do života potom jo. Že ten člověk je potom o to silnější v životě. A už nemusí dělat chyby těch svých rodičů, když to pochopí, uvidí a přijme, že to tak bylo, že oni to měli třeba nějak těžký, tak si myslím, že už to nemusí opakovat, že může jít dál jakoby, že to může osvobodit toho člověka.“ Eliška tedy bere kontakty jako něco, na čem potom dítě v budoucnosti můţe stavět, a to nejen co se týče identity a sebepřijetí dítěte, ale také ve vztazích a celkově budoucím ţivotě. Dílčí závěr: Poslední dílčí výzkumnou otázkou jsem od respondentů zjišťovala, zda a jak se změnily jejich postoje ke kontaktům po vyuţívání sluţby asistovaného kontaktu. Postoje lidí totiţ nejsou neměnné, můţou se během ţivota měnit (Nakonečný, 2010), a to se potvrdilo také u respondentů. Pěstouni, kteří byli zpočátku před vyuţitím asistovaného kontaktu ke kontaktům negativní a povaţovali kontakty za něco, co jim komplikuje ţivot, nyní jiţ vidí, ţe kontakty mohou přinášet dobro a staví se k nim pozitivněji, coţ dokládají výše uvedené výpovědi respondentů. Pěstouni, kteří jiţ před vyuţíváním asistovaného kontaktu zaujímali pozitivní postoj ke kontaktům, se zase utvrdili v tom, ţe jejich pozitivní postoj má opodstatnění. Ţádný z respondentů nezaznamenal svou změnu postoje negativním směrem. Z toho vyplývá, ţe asistovaný kontakt lze povaţovat za nástroj, který udrţuje nejen bezpečné kontakty dětí se svými biologickými příbuznými, ale také má pozitivní vliv jak na postoje pěstounů ke kontaktům, tak na vzájemné vztahy mezi pěstounskou a biologickou rodinou, a v neposlední řadě významně eliminuje negativní dopad kontaktů na stav dítěte, coţ dokládají výše uvedené zkušenosti respondentů.

46

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo odpovědět na základní výzkumnou otázku, která zní: „ Jaký je vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin?“. Jak totiţ píše Nakonečný (2010), postoje lidí nejsou trvalé a neměnné, ale mohou během ţivota lidí podléhat změnám a měnit se, proto je změna postojů pěstounů ke kontaktům moţná. První otázka, která se nabízí, je, zda má asistovaný kontakt vůbec nějaký vliv na postoje pěstounů ke kontaktům. Z dat, která jsem sesbírala pomocí polostrukturovaných rozhovorů s pěti pěstouny, kteří mají dlouhodobější zkušenost s asistovaným kontaktem, jsem vyvodila závěr, ţe na jejich postoje ke kontaktům měl asistovaný kontakt jakýmsi způsobem vliv. Druhá otázka, která se nyní tedy naskýtá, je, jaký tento vliv je a jak se projevil. Ze zjištěných zkušeností pěstounů mohu říci, ţe vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů se neprojevil negativně, ale pozitivně. Ţádný z dotazovaných pěstounů nezaznamenal takovou změnu, ţe by byl jejich postoj ke kontaktům po vyuţití asistovaného kontaktu více negativní neţ před jeho vyuţíváním. Naopak se mi díky výzkumu podařilo zjistit, ţe má asistovaný kontakt pozitivní vliv na postoje pěstounů ke kontaktům. U pěstounů, kteří zpočátku zaujímali negativní postoj ke kontaktům, jsem zjistila, ţe po nějakém čase, kdy vyuţívali sluţby asistovaného kontaktu, se jejich postoj změnil pozitivním směrem. Jiţ nehodnotili kontakty jako zbytečné zlo, kterému musí děti vystavit, ale berou kontakty jakou součást jejich ţivota. V kontaktech nyní spatřují i dobro, které si dříve neuvědomovali. Jsou nyní také ke kontaktům více otevření, jsou ochotnější je podporovat, kontaktům nebrání a jsou ochotnější vyhovět poţadavkům ze strany biologické rodiny, pokud je to v zájmu dítěte. Také se pěstouni kontaktů tolik neobávají, jako tomu bylo dříve. Co se týče pěstounů, kteří jiţ z počátku zaujímali pozitivní postoj ke kontaktům, jejich postoj byl po vyuţívání asistovaného kontaktu stále pozitivní. Asistovaný kontakt je v jejich případě utvrdil v tom, ţe i přes některá rizika a moţné špatné dopady kontaktů na dítě je dobré brát kontakty pozitivně a nebránit jim, protoţe setkávání se s biologickou rodinou, zejména s rodiči, je významným prvkem utvoření identity dítěte, coţ souvisí také se sebepřijetím dítěte, coţ je pro jeho zdravý vývoj nezbytné.

47

Změny postojů pěstounů ke kontaktům pozitivním směrem mohly ovlivnit i jiné faktory, nemůţu se stoprocentní jistotou tvrdit, ţe to způsobil jen asistovaný kontakt. Jsem však přesvědčená o tom, ţe asistovaný kontakt je nástrojem, který významnou měrou pozitivně ovlivnil postoje pěstounů, neboť asistovaný kontakt zajišťuje bezpečné setkávání dítěte a rodiny, stanovuje cíle, kterých je třeba dosáhnout, pěstounům poskytuje podporu a také výrazně eliminuje negativní dopad kontaktů na děti, coţ pěstounům umoţňuje vidět kontakty v pozitivním světle. Jsem si také vědoma toho, ţe je potřeba kaţdého člověka brát jako jedinečné individuum, a proto nemůţu zjištěný vliv asistovaného kontaktu vztáhnout na pěstouny obecně. Kaţdý je totiţ v jiné situaci, je v kontaktu s jinou biologickou rodinou, která má svá specifika, a můţe se stát, ţe v některých případech ani asistovaný kontakt fungovat nebude, a nebude tedy mít ani pozitivní vliv na postoje pěstounů ke kontaktům. Pokud totiţ i přes vyuţívání asistovaného kontaktu bude dopad kontaktů na dítě velmi negativní, pak se pravděpodobně nezmění postoje pěstounů ke kontaktům pozitivním směrem, neboť v nich pro dítě nebudou spatřovat dobro.

48

Doporučení Asistovaný kontakt povaţuji za velmi důleţitou sluţbu, která můţe pozitivním směrem ovlivnit nejen postoje pěstounů, ale také vzájemné vztahy mezi dítětem, pěstounskou a biologickou rodinou. Proto si myslím, ţe by bylo přínosné, aby se budoucí pěstouni jiţ na odborných přípravách dozvěděli o moţnosti vyuţití asistovaného kontaktu jak od sociálních pracovníků, tak od pěstounů, kteří s ním mají zkušenost. Za přínosné také povaţuji, aby téma asistovaného kontaktu bylo prezentováno na vzdělávacích seminářích pro pěstouny, aby se více dostal do povědomí pěstounů. Důleţité je nejen vzdělávání pěstounů, ale také sociálních pracovníků v oblasti náhradní rodinné péče, proto by i oni měli být o asistovaném kontaktu alespoň informováni a ti, kteří chtějí asistovaný kontakt provádět, by měli být řádně proškoleni. Na jejich práci totiţ záleţí to, jak bude asistovaný kontakt probíhat a do budoucna fungovat, a tedy i ovlivňovat postoje pěstounů ke kontaktům, vzájemné vztahy a dopad kontaktů na dítě. Jedna respondentka má špatnou zkušenost s asistovaným kontaktem z jedné organizace – sociální pracovnice nebrala dostatečný ohled na poţadavky dítěte, a tlačila jej tam, kam nechtělo, coţ mělo negativní dopad na dítě, v čemţ by mohly být nápomocné pravidelné supervize sociálních pracovníků. Proto bych chtěla všem osobám, které asistovaný kontakt provádějí, doporučit, aby náleţitě dbaly poţadavkům všech stran, zejména dítěte. Nejdůleţitější při kontaktu dítěte v pěstounské péči je totiţ zájem a blaho dítěte, a pokud tato zásada nebude ze strany asistenta respektována, ztrácí sluţba asistovaný kontakt svůj smysl.

49

Literatura Archerová, C. 2001. Dítě v náhradní rodině: nejčastější problémy při výchově mladších dětí v náhradní rodině. Praha: Portál. Barber, J., G. and Delfabbro, P., H. 2004. Children in Foster Care. London: Routledge. Bechyňová, V. 2008. Sanace rodiny: sociální práce s dysfunkčními rodinami. Praha: Portál. Bubleová, V. a kolektiv. 2010. Otázky z oblasti pěstounské péče. Praha: Sdruţení SOS dětských vesniček. Butulová, B. 2011. Manuál služby asistovaný kontakt. Brno: Sdruţení pěstounských rodin. Dostupné

ze

dne

30.12.2013

z WWW:

Hartl, P. a Hartlová, H. 2010. Velký psychologický slovník. Praha: Portál. Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hortová, M. 2013. Asistovaný kontakt z pohledu psychologa in Průvodce náhradní rodinnou péčí 2/2013. Brno: Sdruţení pěstounských rodin. Jandourek, J. 2007. Sociologický slovník. Praha: Portál. Koluchová, J. 1992. Psychický vývoj dětí v pěstounské péči. Praha: MPSV ČR. Kovařík, J. a kolektiv. 2004. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Středisko náhradní rodinné péče a Portál. Matějček, Z. a kolektiv. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. Matějček, Z. a kolektiv. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. Matoušek, O. a kolektiv. 2005. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. Matoušek, O. a kolektiv. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. Matoušek, O., Pazlarová, H. 2010. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Praha: Portál.

50

Maříková, H., Petrusek, M., Vodáková, A. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Minge, A., O´Neill, C., Scott, D. 2005. Contact between children in out-of-home care and thein birth families in Literature review. University of Melbourne. Dostupné ze dne 2.12.2013 z WWW: Motejl, O. a kolektiv. 2007. Rodina a dítě: sborník stanovisek veřejného ochránce práv. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv. Nakonečný, M. 2010. Sociální psychologie. Praha: Nakladatelství Academia. Semerádová, M. 2012. Metodika: zprostředkování kontaktu dítěte s vlastní rodinou. Chrudim: Amalthea o.s. Sinclair, I. 2005. Fostering Now: Messages from Research. London: Jessica Kingsley Publishers. Sobotková, I. 2001. Psychologie rodiny. Praha: Portál. Šeďová, K., Švaříček, R. a kolektiv. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: pravidla hry. Praha: Portál. Škoviera, A. 2007. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál. Škoviera, A. 2013. Kontakty biologickej a pestunskej rodiny: progres alebo nutné „zlo“? in Průvodce náhradní rodinnou péčí 1/2013. Brno: Sdruţení pěstounských rodin. Uhlířová, V. 2012. Vztahový labyrint v náhradní rodině. Vlastní rodina přijatých dětí. Říčany: Občanské sdruţení Rozum a Cit. Zezulová, D. 2012. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál.

Právní prameny: Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí.

51

Anotace Bakalářská práce pojednává o kontaktu dítěte v pěstounské péči se členy své biologické rodiny, konkrétně o kontaktu asistovaném. Asistovaný kontakt je zprostředkováván speciálně proškolenou osobou, například sociálním pracovníkem, která je nestranná a jejímţ úkolem je nastavit podmínky kontaktu tak, aby bylo dítěti zajištěno bezpečí a aby byl kontakt v zájmu dítěte. Konkrétně je cílem práce zjistit, jaký má asistovaný kontakt vliv na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin. V teoretické části jsou představeny základní pojmy vztahující se k základní výzkumné otázce, a to náhradní rodinná péče, pěstounská péče, kontakt dítěte v pěstounské péči se svou biologickou rodinou, postoje pěstounů k těmto kontaktům a nakonec asistovaný kontakt. V empirické části jsou představeny výsledky kvalitativního výzkumu provedeného za pomocí polostrukturovaných rozhovorů vedených s pěstouny, kteří mají zkušenost s asistovaným kontaktem.

Základní text práce má 16 356 slov. Klíčová slova: náhradní rodinná péče, pěstounská péče, kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho biologickou rodinou, postoje pěstounů ke kontaktům, asistovaný kontakt.

52

Annotation The bachelor thesis deals with the contact between a child in foster care and its biological family members, namely I deal with the assisted contact. This contact is supervised by a specially trained person such a social worker who is impartial and whose role is to set the conditions of the contact so that a child was to ensure the safety and child´s interest. Specifically, the aim of the thesis is to find out how does the assisted contact influence the foster patents´attitudes to the contact of children in foster care with members of their biological family. The theoretical part of the thesis introduces the basic concepts related to the thesis´aim, namely substitute family care, foster care, contact between a child in foster care and its biological family, foster parents´attitudes to these contact and finally assisted contact. The empirical part presents the results of qualitative research via semi-structured interviews with foster parents who have experience with assisted contact.

The main part of the thesis consists of 16 356 words. Key words: substitute family care, foster care, contact between a child in foster care and its biological family, foster parents´attitudes to these contact, assisted contact.

53

Jmenný a věcný rejstřík A Archerová ............................................................................................................... 13, 16, 23, 50 asistovaný kontakt ...................... 7, 21, 22, 23, 25, 27, 29, 30, 31, 35, 38, 42, 47, 48, 49, 50, 52 B Barber, Delfabbro ..................................................................................................................... 16 Bechyňová .......................................................................................................................... 12, 50 Beyer ........................................................................................................................................ 16 biologická rodina .................................................................................................................. 6, 23 Bubleová a kol...................................................................................................................... 9, 10 Butulová ............................................................................................................................. 22, 50 D dítě . …..6, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 27, 28, 29, 33, 34, 36, 37, 39, 40, 41, 42, 47, 49, 51 H Hartl, Hartlová.......................................................................................................................... 18 Hendl .................................................................................................................................. 29, 50 Hortová ............................................................................................................................... 39, 50 J Jandourek ............................................................................................................... 18, 19, 27, 50 K Koluchová .......................................................................................................................... 36, 50 komunikace ........................................................................................................................ 14, 28 kontakt .......................................................................................................................... 15, 16, 23 Kovařík a kol. ............................................................................................................................. 8 M Maříková, Petrusek, Vodáková .......................................................................................... 18, 27 Matějček a kol. ........................................................................................................... 8, 9, 10, 11 Matoušek a kol. ........................................................................................................................ 10 Matoušek, Pazlarová .................................................................................................... 11, 12, 16 Minge, O´Neill, Scott ................................................................................................... 20, 23, 25 Motejl a kol. ............................................................................................................................. 20 motivace ............................................................................................................................. 11, 28 N náhradní rodinná péče .................................................................................................... 8, 28, 50 Nakonečný.................................................................................................................... 18, 19, 51 O osvojení ................................................................................................................................ 9, 50 P pěstouni ............................................ 6, 10, 11, 13, 15, 17, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 28, 31, 42, 47 pěstounská péče ........................................................................................................ 9, 10, 28, 51 54

poručenská péče ......................................................................................................................... 9 postoj .................................................. 6, 7, 15, 18, 19, 20, 21, 27, 28, 29, 38, 40, 41, 42, 47, 48 Q Quinton ..................................................................................................................................... 11 R rizikový faktor .......................................................................................................................... 12 rodič.................................................................................................................................... 12, 42 S Semerádová ........................................................................................................................ 22, 51 Simms, Bolden ......................................................................................................................... 25 Sinclair ............................................................................................................. 15, 19, 21, 24, 51 sluţba............................................................................................................ 6, 21, 22, 25, 27, 49 Sobotková ........................................................................................................................... 13, 51 sociální pracovník .................................................................................................................... 24 Š Šeďová, Švaříček a kol....................................................................................................... 29, 30 Škoviera................................................................................................ 10, 16, 17, 21, 27, 42, 51 T trauma ....................................................................................................................... 6, 13, 28, 42 týrání .............................................................................................................................. 6, 12, 16 U ubliţování ................................................................................................................................. 12 Uhlířová.................................................................................................................. 14, 37, 38, 51 V vliv.................................................................................................................... 25, 27, 28, 29, 34 vztah ......................................................................... 9, 13, 15, 18, 20, 21, 22, 28, 30, 36, 38, 40 Z zákon ........................................................................................................................................ 51 zanedbávání .............................................................................................................. 6, 12, 16, 36 Zezulová ..................................................................................................... 11, 15, 16, 21, 33, 51 zneuţívaní ................................................................................................................................ 12

55