Druhá tvář
Místnost vypadala tak, jak si Markéta Feniková představovala. Potemnělá, ale zároveň domácky útulná, zařízená decentně a tak, že se tu každý návštěvník musel cítit příjemně. Ve dvou rozích spočívala pohodlná křesla, u každého byl stolek s časopisy. Možná pro příbuzné pacientů. Ale o tom částečně pochybovala, v téhle místnosti chce být každý přece jen sám. Levou zeď lemovala prostorná skříň napěchovaná knihami, několika málo květinami a až na samotném vrcholu byla vystavena šedivá busta nějakého slavného psychologa. Pravděpodobně. Hlava měla oči nasměrované na protější zeď, a i když byly z kamene, skoro to vypadalo, že i v tomhle stavu by dokázala nejen naslouchat, ale i poradit. Vysoký muž s hnědým kudrnatým porostem na trochu vyžilé hlavě přešel k oknu, vzal stuhu od jednoho závěsu a potom oba díly svázal dohromady. Téměř polední slunce nyní pronikalo do místnosti jen díky tenkému paprsku ve vrchní části okna, prodíralo se krajkovanou záclonou a vytvářelo na bílém nátěru zlatavý proužek, který vypadal jako pootevřená brána do jiného světa. Muž ukázal na hnědou pohovku vedle skříně. „Tahle čeká na vás. Ale teď bych vás ještě poprosil o několik minut nezáživného vyptávání.“ Pousmál se. „Ale samozřejmě nezbytného.“ Podal dívce dvoustránkový formulář. „Jestli bych vás mohl poprosit o vyplnění. Zabere vám to pět minut.“ Z bílého hrnečku na stole vzal pero, vyzkoušel, jestli píše a položil ho na papíry. „Vaše osobní údaje můžete vynechat, ty vyřešíme později, pro první sezení bych pouze potřeboval několik málo informací o vaší osobnosti. A právě k tomu by mi to mělo pomoci.“ Dívka se chopila psacího náčiní a bez nějakého většího zaujetí se jala zaškrtávat vhodné kolonky. Berete, bral(a) jste nějaké léky? Jaké? Je toto vaše první návštěva psychologické poradny? Navštěvuje někdo z vaší rodiny psychologa? Uveďte jeho jméno. Pijete pravidelně alkohol? Kouříte? Zkusil(a) jste někdy drogy? Kdy naposledy? Jaké? Žijete sám(a)? -s rodiči -s přítelem (manželem) -s přítelkyní (manželkou) Markéta poctivě odškrtávala položky, jazyk se jí uhnízdil v koutku úst a pouze ve chvíli, kdy si přečetla větu Trpíte nějakou sexuální poruchou? nakrabatila překvapeně čelo. Potom se jí pero v ruce opět rozjelo a trvalo jen o pár sekund víc, než bylo odhadovaných pět minut, než vyplněný papír rukou obrátila a posunula ho směrem ke kudrnatému psychologovi. „Výborně.“ Očima formulář projel. „Určitě nám to pomůže se poznat. Vzájemně. I když…“ Nechal poslední dvě slova vyznít do ztracena, převaloval je na jazyku jako čerstvě stáčené víno. Pohlédl na dívku, na obličeji měl chápající výraz. Formuláře položil na kraj stolu, na štos podobných papírů a zatížil je malým skleněným psíkem spočívajícím na zadních nohách.
„Asi bych se měl zeptat, jestli jste příbuzná s Lucií Fenikovou.“ „Byla to moje matka.“ Pokýval hlavou. Chápající výraz na tváři přetrvával, avšak doplnil ho ještě jiný, soustrastný. Protkal na stole mezi sebou prsty a zhluboka vydechl. „Mrzí mě, co se jí stalo. Člověk nikdy netuší, kde ho který grázl připraví o život. Jak se cítíte? Zvládáte to?“ „To už je součástí sezení?“ „Ptám se vás jako přítel vaší matky.“ „Je to už pět měsíců, takže nejčernější myšlenky jsou pryč. Ale smutek přetrvává. Dokud budu mít v paměti její obličej, nerozmazaný, jako by stála přede mnou, bude těžké se tím netrápit.“ „Naprosto vám rozumím.“ „Snad vám nebude vadit, když přiznám, že jsem tady tak trochu i kvůli ní.“ Psycholog si poposedl. Nechal tělo trochu volně sjet v křesle a jeho póza nyní vypadala nenuceně, ležérně. „Jen bych vás chtěl upozornit, že navzdory příbuzenskému vztahu i té nešťastné události nemůžu o průběhu těch několika sezení mluvit.“ „O tom něco vím. A kolikrát u vás byla, mi říct můžete?“ Přikývl. „Tím asi nic nezkazím.“ Markéta ho sledovala, jak přechází místnost a otvírá jeden z prostředních šanonů. Jeho klouby si stále pohrávaly s perem. Projel několik složek se zelenými štítky a nakonec vytáhl jednu hubenou a vzal jí s sebou ke stolu. „Nejlepší je to mít pěkně postaru. Počítačům věřím, ale co je na papíru, to nezměníte, omylem nesmažete, neztratíte. Vím, že vy mladí se ušklíbnete, ale jednou mi ještě dáte za pravdu.“ Otevřel složku a dlaní přejel po první stránce. „Máme to hned tady. Vaše matka tu byla sedmkrát. To je bohužel dost na to, abych poznal, jestli měla nějaký problém a začal ho řešit. Ovšem je to zároveň velice málo na to, aby byl ten problém vyřešen.“ Markéta se zájmem napřímila hlavu. „A kdy tu byla naposledy?“ „Sedmnáctého února.“ „Takže tři týdny před tím, než ji někdo srazil.“ „Asi tak. Přibližně.“ „To je spousta dní.“ Psycholog zavřel složku, položil ji vedle sebe a uchopil obroučku brýlí. „Spousta času na co?“ „Po sedmé schůzce u vás tři týdny nebyla. To je spousta dní. Pamatuji si, že k vám chodila každý týden.“ „Vaše matka se rozhodla sezení ukončit. A jako vám nemůžu říct, z jakého důvodu se do mé ordinace rozhodla chodit, stejně tak vám bohužel nemůžu říct důvod jejího rozhodnutí naše společné hodiny ukončit. Nicméně si jsem jistý, že vaše návštěva se týká vaší osoby. V opačném případě bych se musel opakovat, že o vaší matce nemůžu mluvit.“ „V tomhle ohledu můžete být klidný.“ Muž se usmál. „V tom případě,“ z jednoho šuplíku vytáhl malou bonboniéru, „si můžete dát něco pro dobrou pohodu a říct mi opravdový důvod vaší návštěvy.“ Dívka se naklonila, opatrně v krabičce zalovila, vytáhla si sněhobílý kousek čokolády ve tvaru hvězdy a půlku z něj ukousla. Poté ukázala rukou ke kanapi. „Jestli by vám to nevadilo, zůstala bych tady sedět. Pomůže mi to se soustředit.“ „Jde o vaše pohodlí.“ „Děkuju.“ „Tak spusťte.“ Markéta se ostýchavě rozhlédla po místnosti. „Nebudete to nahrávat nebo tak něco?“
„To opravdu nebudu, to dělají možná doktoři ve filmech,“ psycholog důrazně zvedl obočí, ale oči se mu smály, „ani kamery tu nemám, jestli se bojíte tohohle. Máte naprosté soukromí. Pokud to budu považovat za vhodné, udělám si poznámku, ale dnešní hodinku s vámi považuji za seznamovací. Ještě ani netuším, proč jste za mnou přišla.“ „Ono to je trochu složitější a komplikovanější. Abyste to pochopil, asi byste se mnou, respektive s mými rodiči musel žít.“ „Tak mi to zkuste vysvětlit jednoduše.“ „Pokusím se. Nevím, jak moc mou rodinu znáte, co všechno vám matka vyprávěla. Ale jsem si skoro určitě jistá, že některé věci vynechala. Nebyla tak sdílná, jak by její rodina a přátelé chtěli, spoustu věcí si nechávala pro sebe a to byl možná nakonec i důvod toho, proč teď všichni držíme smutek. Předpokládám, že mluvila o mně. A o bratrovi. Jakubovi je sedm, má za sebou tři měsíce první třídy a ona by určitě byla pyšná na to, jak mu to jde. Se mnou tolik radosti nemívala, pokud si vybavuji, při nástupu do školy jsem chytla hysterický záchvat, lehla si na zem a kopala jsem nohama. Bála jsem se k smrti toho cizího prostředí a nějaké řeči o nových kamarádech mi vůbec nepomáhaly. Jakub je ale pašák. Samozřejmě je ještě brzo na soudy ohledně toho, jak mu to půjde, ale ty čtyři stěny s tabulí a lavicemi ho ani trochu nestresují. A já si myslím, že za to může matka, vedla jeho výchovu trochu jinak, než otec tu mou, nutila ho už v předškolním věku společensky žít a chtít věci znát a poznávat. Vrátím se ale zpátky o tři roky, abyste trochu pochopil podstatu mé návštěvy. Bylo mi šestnáct, Jakubovi čtyři, matka byla v domácnosti, přivydělávala si pouze doma jako účetní a otec, to asi víte, učí na vysoké škole politologii. Kdybyste se kohokoli z našich příbuzných, známých nebo sousedů zeptal, potvrdí vám, že táta je po všech stránkách oblíbený. Popovídá si se sousedem přes plot o počasí, s pošťačkou o politice a zdražování služeb, s tetičkami u kafe probere vesnické drby a poradí jim s křížovkou. A v hospodě je schopný vyprávět oplzlé vtipy obecenstvu, které si to vyžádá. Přes den je puntičkářským a sebevědomým profesorem, večer manželem a tátou. Někdy před těmi třemi roky se na škole snižovaly stavy, a aby tomu nebylo málo, i platy. Otec se vyhnul tomu prvnímu, ale když mu na konto přišla výplata, pamatuji si, jak si matka povzdychla a pronesla něco o lidskosti. Oběma vždycky pomáhala sklenka bílého vína, nalili si ho v předsíni do takových malých růžových skleniček, ucucávali a probírali život, sousedy a školu samozřejmě především. Takže se uvelebili na starou lavici, do níž jsem si jako dítě dávala hračky a nechali se unášet na vlnách vlastní podpory. Protože jestli něco uměli, tak to bylo dávat druhému pocit, že všechno se dá zvládnout a stačí se na to vyspat. Tohle bylo ale přece jen trochu jiné. Možná to bylo těmi penězi. Když člověku v práci zemře kolega, tak se to asi dá někde u vína vytlachat, víte? Já mám aspoň takový pocit. Když vás něco štve, tak si zkrátka sednete s tím nejbližším a vykecáte mu díru do hlavy, jak říká můj přítel. Nebo někdo chodí k vám, samozřejmě. Ale já už dávno vím, jak můžou s člověkem zamávat peníze. Mámy bratrovi zvýšili nájem, a protože žije sám a pořád říkal, že skončí do pár týdnů na ulici, nechal se od někoho ze známých přemluvit do nějakého riskantního podniku. Napůjčoval si peníze, o všechny přišel a dnes je v registru dlužníků, pracuje u správy silnic a dvě třetiny jeho výplaty propadají státu. Nevím, jestli na tom je teď o moc líp, než v dobách, kdy si stěžoval. Otec na tom byl možná stejně, ale o tom se můžu jen dohadovat. S matkou přede mnou finance nikdy neřešili. Když jsem potřebovala něco do školy, dali mi na to. Když jsem chtěla něco pro sebe, vysvětlila jsem, co to je, a oni mi buď vysvětlili, že na to vyhazovat peníze nebudou, nebo mi je dali a matka většinou pronesla nějakou vtipnou průpovídku o tom, že si to všechno zapisuje a v den mých osmnáctin si to všechno vybere.
Jenže od toho dne peníze řešit začali. Cítila jsem to omezení, a abych předešla nějakému škemrání o kapesné, našla jsem si brigádu. Sice to byl jen prodej zmrzliny, ale dostávala jsem za sedm hodin čtyři sta padesát korun, to jsou pro šestnáctiletou holku královské peníze. Doufala jsem, že tím rodičům ulevím, že se budou moct soustředit na své platby, a že já budu samostatná. A opravdu to tak nějaký čas vypadalo. Dva měsíce po tom, co otci sebrali několik tisíc, bylo všechno ideální. Jakub šel do školky a učitelky ho tam zbožňovaly. Má takové světlé vlásky, na konečcích mu rezaví a kroutí se mu na všechny strany. Říkaly, že je jejich sluníčko, a otec se vždycky ve dveřích smál, že si mají počkat, až jim začne tahat hračky po všech místnostech a strkat plátky sýra do škvír mezi parketami. Párkrát jsem pro něj ve školce byla a vypadal absolutně šťastně, už tehdy na něm bylo vidět, jak moc společenský tvor to bude. Pár dní nato jsem slavila sedmnácté narozeniny a otec mi dal do obálky deset tisíc. Skoro jsem se zhrozila, protože jsem věděla, jaké to tehdy pro nás byly peníze. Nejdřív jsem mu poděkovala a řekla, ať neblázní, že mi stačí tisícovka, že už mám brigádu a dokážu si tam vydělat, ale on si stál za svým a tvrdil, že mě skoro dva měsíce zanedbával, ale že to bylo kvůli nějakým problémům, které už dokázal vyřešit. A že mi musí ten ztracený čas nějak vynahradit, že musí milované dcerce udělat pěkné narozeniny. Kup si nějaký mobil, říkal, tvoje kamarádka Jitka je k němu pořád přisátá, má v něm zastrčený kabel celý den a má ho místo pupeční šňůry. Jenže vy mladí to potřebujete, žijete tím a já ti chci udělat radost. Tak si kup třeba lepší telefon. To jsem neudělala. Peníze jsem ale přijala, schovala jsem si je, rozmnožila a jeli jsme s přítelem na dovolenou do Thajska. Ten samý večer jsem z kuchyně slyšela smích. Bylo to po dvou měsících asi poprvé. Ležela jsem v posteli, na peřinu a knížku na ní položenou mi svítila malá lampička a já si uvědomovala, že se potutelně usmívám. Někdy jindy, možná ještě ten samý rok, ale pár měsíců zpět, bych se otráveně převalila na bok a řekla si něco o tom, že už se těším, jak se odstěhuju, ale ten večer jsem se prostě nemohla přestat usmívat. Ten smích mi dělal ohromnou radost a způsoboval, že se mi mnohem lépe dýchalo. Obrazně řečeno, samozřejmě, ale to je vám určitě jasné. Druhý den se atmosféra nesla v podobném duchu. Byl pátek a otec mi říkal, že by mi nejraději napsal nějakou omluvenku, abych nemusela do školy. Protože po oslavách se prostě nechodí, to je celoživotní zkušenost a samozřejmost. Takže jsme celé ráno seděli, on mi vyprávěl historky z mládí, kdy se na vysoké škole opíjel se spolubydlícími skoro do bezvědomí, a já se smála. Potom jsme zkoušeli vymýšlet co nejoriginálnější omluvy pro naši učitelku. Padaly tam hlavně šílenosti, něco o jazyku zaseknutému v lahvi, nebo že mi shořelo všechno oblečení, ale nakonec jsem mu dala pusu a do školy jsem samozřejmě šla. Po dvou týdnech, v den kdy měl být v práci, nás poprvé docela vyděsil. Dorazil až po sedmé hodině, i když se ten den vracel běžně kolem třetí a když jsem mu otvírala dveře, cítila jsem z něj alkohol. Ale matce jsem ten den později říkala, že bych ani nic cítit nemusela, že poznám jeho běžný střízlivý stav na kilometr daleko. A tenhle byl přesně opačný. V obličeji vypadal zpoceně a umaštěně, vlasy neměl tak učesané, jak jsme doma zvyklí. Opíral se jednou rukou o veřeje, druhou si sundával boty a tvářil se nasupeně. Kýval se lehce ze strany na stranu a já si říkala, že dnes asi z postele žádný rozjařený smích neuslyším. Ne že bych otce nikdy neviděla opilého nebo alespoň v náladě. Občas s matkou přepískli tu jednu sklenku bílého, když se jim nechtělo spát, a já když šla v noci na záchod, zahlédla jeho nebo matku, jak se chystají do postele, jak se navzájem potácivě ukládají a přejí si dobrou noc. Ale tohle pro mě bylo něco nového.
Tentokrát přišel otec opilý zvenku, a i když to možná pro miliony lidí je běžná záležitost, já ho tak nikdy neviděla. I když někdy zašel někam do baru s kolegy, bylo to na jedno pivo nebo na sklenku, protože, jak mi už odmalička tvrdil, jedna sklenička dělá z člověka gurmána, tři baviče, pět podezřelého a sedm nesvéprávného. A pokud otec něco byl, tak gurmán. Jenže ne ten večer. Ten večer jsem s ním až do půl desáté vůbec nepřišla do styku. Seděli s matkou v obývacím pokoji a povídali si tak potichu, že bych nic nemohla slyšet, ani kdybych přilepila ucho až ke dveřím. Ale já se o to nesnažila. Ležela jsem v posteli, probírala jsem se starými fotkami a Jakub, který měl nově udělanou postýlku hned vedle topení, spal a při tom srandovně mlaskavě oddechoval. Po nějaké době se přesunuli do kuchyně a to už tak klidné nebylo. Tedy z otcovy strany, matku jsem neslyšela nikdy zvýšit las. Nikdy předtím a nikdy ani potom. Slyšela jsem každé páté slovo, ale pochopila jsem, že prohrál nějaké velké peníze, že je prohrál kvůli nám, protože se snaží zaopatřit rodinu, která mu skoro vůbec nepomůže. Po téhle větě matka začala brečet, tak jsem pootevřela dveře a viděla ji, jak sedí vedle kuchyňské linky na malé stoličce, na které sedával přes den Jakub, když ji třeba pozoroval při vaření a čekal do pusy nějakou ochutnávku. Seděla tam, nohy měla zkroucené pod sebou, ruce na zástěře a hlavu svěšenou. Otevřela jsem dveře trochu víc, abych viděla i otce, protože on musel sedět u kuchyňského stolu. A taky ano. Byl tam, pořád v saku, které nosil ve škole a které muselo zapáchat kouřem a hospodou, nebyl schopný si ho za dvě hodiny sundat, mezi prsty levé ruky měl cigaretu a popel odklepával na talířek s oloupanou pomerančovou kůrou. To mi moc dobře neudělalo, protože otec byl zarytý nekuřák a moc dobře jsem si pamatovala, jak nám vyprávěl, že první den ve škole se celé třídy zeptá, kdo kouří, a když každý rok zvedá ruku víc a víc studentů, je mu z toho smutno. A teď tu sám seděl, vypouštěl k bílému stropu obláčky kouře a sledoval mlčky matku, jak před ním zkroušeně dřepí. Potom se Jakub v postýlce obrátil, zavrzala pod ním matrace a otec otočil hlavu mým směrem. Chtěla jsem ho aspoň pozdravit. Sice nepřišel v nejlepší náladě, ale pořád to je můj otec, miluju ho a říkala jsem si, že bych mu mohla nějak pomoct. Jenže než jsem stihla otevřít pusu, zařval na mě Co čumíš? Chceš mi snad těch deset tisíc vrátit?! a já vyděšeně zabouchla dveře. Už si po těch dvou a půl letech nepamatuju bezprostřední reakci. Pamatuju si, že jsem šla za bratrem, protože se převrátil na záda a otevřel oči, to bouchnutí ho samozřejmě probudilo. Takže jsem ho hladila po čele tak dlouho, až znovu zabral, tohle byla prostě procedura, která na něj fungovala. Co ovšem zabralo tehdy na mě, to si nepamatuju. Když na to teď vzpomínám, musel to pro mě být šok, protože takhle jsem otce neznala. Nebyl vyloženě flegmatik, ale byl kliďas, který vždy tvrdil, že tvrdá slova doprovázejí tvrdé činy. Taková moudra se z něj sypala každou chvíli. A pokud vím, tak mě to i nějak zatvrdilo, říkala jsem si, že když je tak zlý, tak s ním nebudu mluvit, on za mnou přijde. Musí přijít, to bylo jasné, protože tohle nebyl jeho běžný stav, takhle on se nechoval. Jestli to byla nějaká jeho druhá tvář, já si přála, ať zůstane na té odvrácené straně. Ráno nepřišel. Vstával brzy do práce, když jsem se probudila, už doma nebyl. A večer přišel unavený, jen něco málo snědl a zmizel do postele. Takže všechno to napětí vlastně samo vyprchalo. Ne že bych na to přestala myslet, pořád jsem to v sobě měla, ale po pár dnech, když si mozek uvědomil, že omluva ani vysvětlení nepřijde, se všechno postupně vracelo do normálu. Ne do pohody, do té to mělo daleko, otec se z práce nevracel se skvělou
náladou a matky polibek ráno i večer byl podle mého trochu odtažitý, ale to se dalo přičítat mnoha faktorům. Jakému faktoru se dalo přičítat to, co jsem zažila dva týdny poté, dva dny před Velikonocemi, to jsem netušila tehdy a netuším to ani teď. Bylo to v den, kdy jsem byla u svého současného přítele, znala jsem ho dva týdny. Milan je automechanik, pracuje v servisu na Blaničné ulici, jak tam mají ty modré transparenty na každém rohu. A podle mého názoru je dobrý. Hodně dobrý. Jeho šéf říká, že své práci rozumí, ale to je podle mého hodně přitažené za vlasy. On autům nejen rozumí, on má pro ně cit. Dřív jsem ohrnovala nos nad kluky, kteří celý den mluvili jen o tom, jak si dalšími novinkami vytunili auto. Dokázali mi otrávit sami sebe a samozřejmě i ta svá fára. Milan to nedělá. Stará se o své auto, když se ho na něco zeptám, vysvětlí mi to jako laikovi, ale nevnucuje mi tu nádheru, která je údajně pod kapotou. Ale vidím, s jakým pocitem od něj odchází zákazníci. Nebo jak se k němu vracejí. Jsou mu vděční. Ne firmě a majiteli, jsou vděční jemu, protože ví, kterýma rukama jejich vůz prošel. Odvážel mě domů. Pár metrů od místa, kde mě měl vysadit, mě pravou rukou chytl za předloktí a hladil mě. Víte, podle spousty mých přátel, to není ideální partie. Alespoň podle vzhledu. Má dlouhé vlasy, po stranách vyholené, a na těch holých místech vytetované indiánské znaky, nějakou modlitbu. Mně to nevadí. Začala jsem se s ním stýkat proto, že mi přišel nevšední, originální a tehdy v tom nebylo nic sexuálního. Jen jsem chtěla vědět, jaký takový člověk je. A teď už jsme spolu dost dlouho na to, abych moha říct, že je povahově a citově pro mě tou nejideálnější druhou polovičkou. Naprosto. Tehdy po těch čtrnácti dnech poznávání jsem mu dala ve dveřích jeho auta jen pusu na tvář, řekla, že se určitě ozvu a dovolila jsem mu zatroubit v zatáčce, kde končí naše ulice. Vyběhla jsem po schodech. Ještě jsem měla v hlavě pořád jeho ruku, jak mi jezdila po holé kůži, a říkala jsem si, že to vlastně vůbec nebylo špatné a přemýšlela jsem, jestli si příště dovolí víc. Dva metry od dveří jsem zaslechla rámus. Nikdo jiný to slyšet nemohl, po obou stranách od našeho příbytku byly domy poměrně daleko a ulice byla skoro prázdná. Odemkla jsem rychle dveře. Za nimi jsem spatřila matku, jak leží na zemi, loktem se opírá v předsíni o botník, pravá ruka jí krvácí a stejně tak brada. Respektive ústa, z kterých jí stékala krev po bradě a na krk. Ráda bych řekla, že to pro mě byl děsivý zážitek. Vidět takhle matku bylo šokující, nepřípustné a pro mě do té doby neznámé. A pro ni to samozřejmě muselo být ponižující. Ale jestli si nepamatuji bezprostřední reakci v ten večer, kdy na nás poprvé křičel, s naprosto čistou hlavou si i teď dokážu vybavit to, co mi přišlo ještě děsivější, než ona ležící na zemi. Stál nad ní otec, v ruce držel sběračku, obyčejnou kovovou sběračku, kterou nám matka o víkendu servírovala její výborný segedínský guláš. Když jsem vstoupila do místnosti, stál ke mně bokem, ruku se sběračkou zdviženou – dodnes mám pocit, že jsem viděla na jejím konci stopy krve, ale odpřísáhnout bych to nemohla – a chystal se znovu udeřit. Otočil se ke mně a ruka mu lehce poklesla. Jen lehce, tu směšnou zbraň z ní nepustil, jen trochu povalil ten úhel, pod kterým ji držel. A pokud mám být přesná, pokud to vážně chcete vědět, tak to nejděsivější pro mě byl jeho pohled, který na mě upřel. Kdybych řekla, že v něm nebyl ani kus otcovské lásky, držela bych se hodně při zemi. Ten večer jsem si dala dva panáky becherovky, abych jeho oči spláchla ze své paměti, a i když se mi to úplně nepodařilo, alkohol přece jen trošku pomohl. A já si s těmi několika málo procenty proudícími mi v krvi uvědomovala, že v ten okamžik, když na mě hleděl, nenáviděl nejvíc matku, ať už mu udělala cokoli. Tehdy jsem ještě neměla tušení, co to bylo. Tehdy nenáviděl mě, že jsem ho přerušila. Bylo to na jednu stranu směšné a šílené, protože tohle
není můj otec. Můj otec nebije lidi, nebije ženy a už vůbec nebije svou manželku, ale čím víc jsem o tom uvažovala a promítala si ten jeho pokroucený a odpudivý výraz, kterým po mně přes rameno hodil, tím jistější jsem si tímhle faktem byla. Tu noc jsem nespala. Ležela jsem pouze v posteli, koukala jsem do stropu, kde se odráželo světlo pouličních lamp, a přemítala jsem o tom, co mohlo mého otce tak rozzuřit. Ať už přišel o nějaké peníze nebo ne, nemohl to být přece důvod vztáhnout ruku na svou ženu. Mohl to být možná důvod pro někoho, ale ne pro něj. Muselo v tom být ještě něco jiného. Samozřejmě jsem se o tom rozhodla nikomu neříkat. Samozřejmě proto, že šlo o věc mezi ním a matkou. Byla jsem vyděšená, minimálně několik dní ano, a byla jsem také trošku rozhozená, takže se mě i Milan ptal, jestli jsem v pořádku, ale rozhodla jsem se o tom nemluvit. Rodinné problémy by podle mě měly zůstávat v rodině. Kdyby se matka rozhodla něco řešit, budiž, já jsem se pokusila to nechat být. Pokusila jsem se si namluvit, že máme jen složitější období. Za několik dní dostal Jakub zánět středního ucha, který se mu docela nepěkně rozrostl. Začalo to jen tím, že mu prý hvízdalo v uchu, ale pár dní nato v noci plakal. Ne moc, ale dost na to, abych u něj seděla a konejšila ho. Do rána to přešlo, ale další den v noci už ze spaní skoro křičel a probudil i otce. Přišel se na něj podívat, sáhl mu na čelo a rezolutně prohlásil, že ho musí vzít do nemocnice, že to může být zánět mozkových blan. Nebyl, ale přesto si tam se středním uchem pár dní poležel. Když jsem ve středu přišla ze školy, matka seděla v kuchyni u stolu, měla před sebou nějaký katalog s prádlem a pomalu si v něm listovala. Uviděla mě a řekla, že je ráda, že jsem šla rovnou domů, že by si se mnou chtěla promluvit. Její obličej už vypadal dobře, jestli měla na ústech nějaké jizvy, hojily se tak, jak měly, a nebyly vidět. Posadila jsem se vedle ní a ona mě vzala za ruku. Už to mě rozhodilo, protože dotyky u nás nebyly na denním pořádku. Pomalu se rozpovídala. Mluvila o tom, jak je jí líto, čeho jsem byla před několika dny svědkem, že to by nikdy žádné dítě nemělo vidět. Že ji to mrzí, ale že bych měla vědět, že to je také z části její chyba. Věděla, že otci něco vadí, měla mlčet, ale udělala přesný opak, promluvila a on měl bohužel zrovna špatnou náladu, takže se jejich hádka vyostřila. Já už zažila, když měl otec špatnou náladu. A ne jednou. V tu chvíli vstal, vzal noviny, šel na zahradu a sedl si do dřevěné houpačky, pokud nebyla zima a nebyla sklizená. Hodinku, dvě se houpal, přešlo ho to a neměl zapotřebí někomu o hlavu rozbíjet kuchyňské náčiní. Přesně takhle jsem to matce řekla. A také jsem se jí zeptala, co ho tak strašně naštvalo. Poslední dobou je prý trochu podrážděný. Nechal se od jednoho studenta přemluvit k registraci na jedněch internetových stránkách, kde se dá sázet na absolutně všechno. Sport, tažená čísla, politiku, vítěze pěveckých soutěží, závody chrtů, kohoutů, nebo cvičených potkanů a dokonce i na konec světa, který měl tehdy za rok nastat. Matka říkala, že za jeden večer prosázel celou výplatu, a to ani nevstal z křesla ve své kanceláři. Já si osobně myslím, že těch peněz bylo víc, muselo zkrátka být, protože ten rapl, který ho postihl, nemohl být důsledkem ztráty dvaceti tisíc, to je vyloučené. Ale mě přesvědčovala, že přesně tak to je. Povídali jsme si do večera, asi do osmé hodiny a pak jsem se s učebnicemi zavřela do pokoje. Otec přišel chvíli potom. Stačilo mu deset minut, aby matku zbil do bezvědomí. Já se v té době schovávala pod peřinou, měla jsem dlaně přes uši, abych neslyšela matčin křik a děkovala jsem bohu, že je Jakub v nemocnici, že nemusí trpět stejně jako já. Já byla v té chvíli neschopná se postarat sama o sebe, natož o mladšího brášku. Když jsem o tom pak později v klidu přemýšlela – tedy v relativním klidu, protože následující dny opravdu moc pokojné nebyly – ptala jsem se sebe, proč jsem něco neudělala. Mohla jsem křičet z okna, proběhnout zadními dveřmi do obývacího pokoje a z telefonu
zavolat policii, mohla jsem vzít násadu od koštěte nebo kulaté zrcadlo z předsíně a rozbít mu ho o hlavu. Jenže v tu dobu to byl ještě stále můj otec. Ten, který se mnou slavil narozeniny, vánoce, prožíval se mnou první lásku, ten, který mi v den mých desátých narozenin řekl, že neexistuje nic, co by pro mě neudělal, a že potřebuje, abych to věděla a v budoucnu, až budu dospívat a uvažovat jinak, na to myslela. Ano, v tu dobu to byl stále můj otec, proto jsem nic neudělala a doufala jsem, že ať už se mi bude usínat sebehůř, ráno budeme ta rodinka, na kterou jsem zvyklá. Doufala jsem v to. Ale věděla jsem jednu věc, která se mi uhnizďovala v hlavě jako larva hmyzu v hnijícím mase. Věděla jsem, že když už uvažuju o tom, že mohlo být řešením rozbít mu o hlavu zrcadlo, něco se ve mně možná láme. Nelíbilo se mi to, nevítala jsem to, ale taky jsem se těm myšlenkám nebránila. Nebudu vám tu tvrdit, že bylo od toho večera všechno v pořádku. Že si otec uvědomil, co dělal, omluvil se, přinesl kytici růží a už se to nikdy neopakovalo. Protože byste věděl, že to je nesmysl. To by matka nebyla šest stop pod zemí a já bych si tu s vámi nepovídala. Ten týden docela změnil naše životy. Měla jsem podezření, že otec matku bije častěji. Ale nejspíš si začal uvědomovat, že by to neměl dělat před dětmi. Jakub nic ještě nevnímal, maximálně stavy klidu a hluku. Rozpoznával, kdy je doma pohoda a kdy se tatínek s maminkou hádají. Co nemohl vidět, to bylo matčino nápadné kulhání, které se jí objevilo začátkem května, pár dní po velikonocích. To mi napovědělo, že v idylické domácnosti už opravdu nežijeme. Co se změnilo u Jakuba nevím, respektive nevím, co ho změnilo, ale podle vychovatelky ve školce začínal být vůči dětem agresivnější. Když uhodil jednu dívku za to, že mu rozcuchala vlasy, vzala jsem si ho stranou a ptala jsem se ho, co se děje. Ale on jen mlčel a díval se na mě těma svýma pronikavýma očičkama. Pro mě byl a bude vždycky nevinnost sama. Přišel červen. Jestli si ho pamatujete, tak víte, že byl až absurdně teplý, celý měsíc nespadla ani kapka a teploty se držely třicet dní v kuse přes třicet stupňů. Když matka odešla – když zemřela – strávila jsem hodně času na internetu a probírala jsem se různými hypotézami. Tam jsem se třeba taky dočetla, že lidé jsou agresivnější v horkých obdobích. V těch chladných jsou náchylnější k sebevraždám, to nemají daleko k provazu, ale jak jsou parna, lidem stoupá teplota krve a má na to prý nějaký vliv elektrický náboj. Já to měla v té době s Milanem fantastické. Kdykoli jsem měla volno, mizela jsem k němu. Doma se mi v tom dusném ovzduší špatně učilo, ale u něj to bylo jiné. Udělali jsme si něco k jídlu, koukli na film, on se pak začal věnovat svým věcem a nechal mě dělat věci do školy. Byla jsem maximálně spokojená. Domů mě přivážel většinou kolem jedenácté. Otec byl málokdy vzhůru. Tou dobou jsem už tušívala, že to je z alkoholu, že je prostě v devět hodin natolik opilý, že neudrží víčka od sebe, ale abych se přiznala, bylo mi to jedno. Pokud to mělo přispět k tiché domácnosti, taky dobře. Milan mě doprovodil až ke dveřím, já se mu probírala vlasy, na bocích už mu to dorůstalo a porost docela příjemně škrábal ruku na dlani a já si pamatuju, že jsem si říkala, že bych nikdy nevěřila, že to společně dotáhneme do fáze, kdy s ním budu opravdu šťastná, a kdy budu chtít opravdový vztah. Do té doby jsem ho brala jako známost. Odemkla jsem si a rukou jsem vlevo nahmátla vypínač v předsíni. Než jsem stihla ruku stáhnout, jiná, silnější, mi ji v zápěstí stiskla a já přidušeně vykřikla. Přede mnou stál otec, byl jen do půl těla, oblečený do spodního dílu pyžama a mezi prsty pravé ruky svíral zapálenou cigaretu. Vyškubla jsem se mu. Podíval se nejdřív na mě, potom na Milana a odklepl si na zem vedle dveří. V tu chvíli jsem se za něj styděla asi nejvíce ve svém životě. Řekl mi, ať jdu dovnitř. Kdybych vám měla vyprávět všechno, co mi tam
řekl, samozřejmě bych to nezvládla, už to je nějaká doba, ale nejspíš bych ani nechtěla. Jen tolik vám řeknu, že jeho druhá věta byla, že neměl tušení, že se jeho dcera kurví s fašounskými poskoky. Chtěla jsem na něj zařvat, ať toho nechá, ať mě před přítelem neztrapňuje a jeho neuráží, ale on místo toho vzal mou hlavu a dvakrát s ní praštil o veřeje. Při té druhé ráně jsem cítila nějaké zapraskání na boku, v lebce, a skoro jsem měla pocit, že se mi uvnitř hlavy něco rozlévá. Udělala jsem dva kroky do místnosti, spíš svévolně, než že by to byl záměr, a pak už si pamatuju jen ruku s cigaretou. Držela mě za vlasy a já se šílenou rychlostí řítila na podlahu. Milan mi v nemocnici vyprávěl, že se mnou otec smýkal po domě skoro pět minut, než se mu podařilo ho ode mě odtrhnout. Já naštěstí omdlela hned na začátku. Takže jsem prošvihla svůj vlastní lehký otřes mozku. Matka vypověděla policii, že nás přepadli. To byla další věc, kterou mi Milan po probuzení řekl. Ptal se mě, co s tím budu dělat. Že prý kvůli mně bude lhát, ale musí vědět, že to opravdu chci. A já musím vědět, že si to on nepřeje, kdyby bylo prý po jeho, tak by skončil otec na dně té nejhlubší šachty s pouty na rukou. Naprosto jsem mu rozuměla, ale poprosila jsem ho, ať mi dá čas. Já totiž ani vlastně nevěděla, co k otci cítím. Měla jsem za to, že je to nenávist nebo odpor, ale v nemocnici jsem si po pár dnech uvědomila, že je to vlastně jen zmatek. Zmatek v mé hlavě a tak nějak i zmatek vůči mému otci, protože jsem nechápala ten jeho přerod. Nebyl první ani poslední člověk, který přišel o peníze, ale málokdo to řešil takhle. Potřebovala jsem vědět, jestli je jen slaboch, nebo je to grázl, který se ty roky schovával za jemnou slupkou. A to mi trochu napověděla matka, která za mnou přišla v neděli, když už jsem tam ležela sedmý den. Měla na sobě krásné červené šaty, byla nalíčená – ale ne tím stylem, že by se snažila schovat nějaké šrámy, prostě jen zvýraznila své rysy – a zkrátka jí to ohromně slušelo. Dokonce se i usmívala. Což jsem nechápala. Ne že by mi to vadilo kvůli mně, mohla mít radost, že mě vidí v pořádku, jen mi to nesedělo vzhledem k naší společné situaci. Situace to nebyla úsměvná ani trochu a já z ní přesto necítila, že by ten úsměv byl vynucený, ona se prostě usmívat chtěla. A já zjistila důvod. Řekla mi, že se s někým vídá, a že chce, abych to věděla. Zeptala jsem se, jestli ho vídá déle, a ona mi to potvrdila, čímž mi potvrdila i to, že otec tak nevyváděl pouze kvůli penězům. Nebo možná vůbec. Možná to bylo právě tohle. To jsem se mohla ovšem jen dohadovat, protože mi víc neřekla. Jen dodala, že by si přála, abych ji pochopila a abych jí to schvalovala. Nemůžu říct, že bych jí to schvalovala, ale chápala jsem jí určitě, a když se na to podívám zpětně, taky jsem jí to přála. A docela hodně. Chtěla jsem, aby byla šťastná, jako každá hodná dcera. Takže jsem si řekla, že se budu držet matčiny verze o přepadení. Že řeknu, že mě cizí chlap praštil a pak už nic nevím. A budu sledovat, jak se matka jeví, jestli se její stav zlepšuje a hlavně co se děje s naší rodinou. Jestli se definitivně rozpadá. Všechny mé plány ovšem padly těsně před prázdninami, tři dny před tím, než se zavíraly školy. Blížil se červenec, to v našem kraji znamenalo standardně hnusné počasí. Letos to ovšem byla výjimka. Už v devět ráno bylo takové horko, že se nedalo ležet v posteli. Nedalo se ani vydržet v lavici, naštěstí už jsme se prakticky neučili, jeli jsme na setrvačnost a já byla v jedenáct hodin doma. Tam jsem se potkala s matkou. Pořád vypadala krásně, ovšem měla kruhy pod očima. Možná to bylo z nevyspání, možná z něčeho jiného, raději jsem se neptala. Podrážet nohy jsem jí nechtěla, ale vědět všechno také ne.
Z obývacího pokoje byl slyšet nějaký hluk. Otec tam v pravidelných intervalech zvyšoval hlas. Registrovala jsem jeho krákavý křik, výraznou nosovku a to polykání koncovek, které bylo při zvýšených decibelech ještě výraznější. Zeptala jsem se matky, co se děje a ona odpověděla, že se bráška ve školce popral s nějakým klukem a vytrhl mu chomáč vlasů. Z temene. Pěkně huňatou hrst hnědých vlasů. A prý kvůli tomu, že mu ten kluk řekl, že má ošklivé polobotky. Takže otec byl s ním v pokoji a prý se mu snažil po svém vysvětlit, že takhle se chovat nebude. Chtěla jsem otevřít, ale matka mi položila dlaň na ruku a řekla, že bude nejlepší, když je nebudu rušit. Otec nemá nejlepší období, je vznětlivější než dřív a diskuze není nejlepší nápad. Pro nikoho z rodiny. Přiznám se, že jsem ji vnímala jen napůl. Ruku jsem jí odstrčila a pronesla, že nechci diskutovat, že chci jen bezpečí pro Jakuba. A sám s otcem v jedné místnosti v bezpečí není. Násilím se možná nic neřešilo ve školce, u nás doma ovšem v poslední době ano a vrchovatě. Otevřela jsem dveře a spatřila brášku schouleného v koutě. Skoro se mi udělalo špatně, když jsem viděla, že nad ním stojí otec, v ruce má náhradní garnyž odloženou za vitrínou s knihami. Jakub byl smotaný do klubíčka, hlavu měl v rohu nad váhou, otec měl pravou nohu zdviženou a podrážkou šlapal mému malému bratrovi na záda. A podle výrazu, který se mu zračil v obličeji, vynakládal nemalou námahu, aby cítil každý záhyb boty. Otočil se na mě a s naprostým klidem se mě zeptal, jestli už mám po škole. Nereagovala jsem na něj, poklekla jsem mu k nohám a začala ho mlátit do holeně. Děsivě mi bušilo srdce, to jediné si pamatuji. Jelikož to bylo poprvé, co jsem se svého otce dotkla. Do té doby pro mě byl jako náčelník, na kterého když sáhnete, přinese vám to smůlu a zase jen smůlu. Mor, neštovice, špatné známky. V tu chvíli jsem mu ale bušila do nohy, dokonce jsem mu i do kůže zarývala nehty a trvalo snad minutu, než konečně povolil. V obličeji byl naprosto bez výrazu. Měl jen lehce pootevřené rty, propadlé oči a koukal na mě, jako by mě viděl poprvé. Ale řekl mi věc, díky které jsem věděla, že naše rodina už nikdy nebude stejná. Když to vyřkl, celý svět se pro mě stal jen jednou velkou hroudou plnou výkalů a celých sedmnáct let v poklidu strávených v teple domova, celých těch dlouhých sedmnáct let, kdy mě ujišťoval o své nehynoucí otcovské lásce, najednou ztratilo smysl. Jestli si myslíš, že toho malýho sráče přede mnou ochráníš, povídá, tak jsi na omylu. Musí vědět, jak to ve světě chodí a já mu to ukážu, to si piš. Já mu to ještě ukážu, řekl a ukazoval na sebe prstem, ukážu mu to, i kdybych mu tu jeho malou zdegenerovanou páteř měl zlomit. Tím pro mě skončilo veškeré nalhávání si, že všechno bude v pořádku. Vzala jsem Jakuba za ruku, zavolala jsem Milanovi a počkala na něj před domem. Přijel za deset minut. Ten večer, když jsem u něj doma brášku uspala – dnes se strašně divím tomu, že ani jeden z rodičů neprotestoval, když jsem ho odváděla, ale asi to bylo tím, že matce se ulevilo a otci bylo jedno, kde bude Jakub spát –, jsem řekla Milanovi to, nad čím jsem už uvažovala delší dobu. Možná jsem si to nechtěla přiznat, bála jsem se toho zjištění, jako se člověk, který kašle krev bojí před návštěvou doktora prognózy, která ho očekává, ale už delší dobu jsem se sama sebe ptala, jestli mám na to otce zabít. Možná vám to bude připadat jako trošku síla, když jde jen o trochu domácího násilí, ale já věděla, že to tak není. Bála jsem se toho stupňování, té děsivé elevace, která ho přivedla od křiku kvůli prohrané sázce až k tomu, že uvažoval o tom, že fyzicky ublíží vlastnímu synovi před zraky jeho rodiny. Věděla jsem, že dokud se to bude týkat mne, potažmo matky, dokážu leccos skousnout, ale stejně jako býval otec nedotknutelný, je nedotknutelný i Jakub. Vždy, napořád a za jakýchkoli okolností.
Večer jsme s přítelem leželi v posteli, nechali jsme jen svítit malou lampičku u okna, kde tiše oddychoval Jakub v provizorní postýlce složené z matrací z otomanu. Dopadalo na něj jen slabé světlo z ulice a já viděla, že se lehce usmívá. Možná to bylo ještě ve věku, kdy na něm takový zážitek nezanechá výraznější stopu, možná byl jen odolnější než jiné děti, třeba ten, kterému vyrval chomáč vlasů, ale já nad tím moc nedumala. Pro mě byly zásadní ty koutky stočené nahoru, já je potřebovala vidět. A nejen teď, i zítra a za půl roku, za rok. Takže jsem musela nějak zakročit. A když člověk usíná s nějakou myšlenkou, ráno se mu buď zdá absurdní, nebo se jen utvrdí v tom, že je to přesně to, co musí provést. A nic jiného. A já se probudila s tím, že jsem hloupá husa, že je všechno jinak. Nemůžu tvrdit, že se mi něco zdálo, co mě osvítilo. To určitě ne. Jen jsem si uvědomila, že celou dobu koukám špatným směrem. Že svůj hněv směřuju špatně. Otec je možná hlava rodiny, ale matka… to je rodička a ochránkyně vlastních dětí. Probudila jsem se kolem osmé a v těle jsem cítila takový odpor, až jsem se málem začala dávit. Milan vedle mě ležel na břiše, levou ruku měl přehozenou přes má ramena, tak jsem ji jemně odstrčila a posadila se. Venku už byl i přes časnou dobu slunný den, slunce se opíralo do okna v pátém patře a vytvářelo na modrém koberci prosvětlené kostičky. Sedla jsem si na kraj postele, zhluboka jsem dýchala a čekala, až pocit na zvracení pomine. Došlo mi, že matka měla přítele. Byla šťastná, nebo alespoň šťastně působila a to jí stačilo ke spokojenosti. A rezignovala na obranu dětí. Možná doufala, že ji nový přítel vysvobodí z toho všeho, že jí nabídne nové obzory, možná byla jen v tu chvíli spokojená a tím poměrem si vynahrazovala všechny ty nepříjemné chvíle v manželství. Nic to ovšem neměnilo na tom, že ona mohla za to, že otec pokračoval v tom, co započal ten první den, kdy matku uhodil. Nedokázala být dost silná na to, aby ochránila sebe a nebyla dost matka na to, aby ochránila svoje děti. Mluvila jsem o tom s Milanem jen chvíli. Věděla jsem, že mě miluje, a že mi věří. Ví, že bych neudělala nic unáhleně a zbytečně. V úterý večer sednul do auta. Řekla jsem mu, kudy chodí matka z práce, a kde by bylo nejlepší místo. Čekal skoro tři hodiny, objížděl blok dokola, aby měl jistotu, že ji neprošvihne. Říkal mi, že v tu dobu několikrát málem ztratil odvahu a odjel pryč, ale pak si vzpomněl na mého bratra u něj doma a zůstal na místě. Věděl, jak do ní najet, aby byla škoda na autě co nejmenší. Když se vrátil domů, ptala jsem se ho, jestli ho někdo viděl a on říkal, že samozřejmě ne. Celou noc strávil s autem v garáži, přelakoval ho, vyklepal plech, udělal z něj skoro nový vůz. Když vezl Jakuba ráno do školky a mě do školy, skoro se mi nechtělo věřit, že tímhle matce přelámal všechny kosti v těle.“ Markéta zahlédla v obličeji muže před sebou znepokojený pohled. Koukla na hodinky a viděla, že má ještě sedm minut. Poposedla si. „Abyste chápal, proč vám to říkám – prozřela jsem podruhé. Když jsem se předtím v posteli probudila a věděla jsem, že musím matku zabít, bylo to osvobozující. Potřebovala jsem potrestat viníka a pro mě jím právě ona byla. Otec možná Jakuba bil, ale ona svojí nečinností vedla jeho ruku. Když zemřela, otce to neuvěřitelně sebralo. Přestal pít, přestal se stýkat se svými přáteli, chodil jen do práce a domů. Pokud sázel, nevěděla jsem o tom. Nevím, jestli se teď doma cítím líp, jestli mi to ticho vyhovuje, ale prospělo to bratrovi. To vím určitě. Je malý, spoustě věcí nerozumí a až pochopí, co se v jeho dětství stalo, bude už odrostlý a bude to pro něj jak kámen někde v mlze. Když jsem před měsícem řešila matčinu pozůstalost, našla jsem vzadu ve skříni krabici od sušenek. Byla plná složenek, samé staré účtenky za telefon. Říkala jsem si, proč to má takhle zvlášť, vždycky měli s otcem všechny dokumenty pohromadě v sekretáři. Všechny
papíry jsem vyházela a musím říct, že byla chytrá. Byly tam tři dopisy, všechny tři uprostřed. Schované a složené na malé obdélníčky. Ani jsem je nemusela číst, abych věděla, že to jsou dopisy od milence. A stejně tak jsem nemusela být školený psycholog, abych věděla, že jsem možná udělala chybu. Možná za to všechno kolem, za ten svinčík, nemohla matka. Mohl za něj ON. Mohl jste za něj vy.“ Tereza vstala, obešla stůl, sklonila se a chytla oběma rukama opěradla otočné židle, na které seděl muž. Oči jí zabodával do těch jejích, ale ona moc dobře věděla, co v nich je. Za poslední rok se naučila číst v lidech jako málokdo. V jeho skelném pohledu se zračila nejistota se zvědavostí. Co za škodu může vyvést takhle mladá holka? „Podle těch milostných psaníček, kterými jste mojí matce oblboval mozek, jsem pochopila, že jste se znali ještě před společnými terapiemi. Začala na ně docházet až po vašem nátlaku. Ale ne proto, že byste si myslel, že je potřebuje, ale protože jste to potřebovali jako zástěrku, kdyby vás spolu někdo viděl. Šest sedm společných schůzek tady na kanapi, potvrzených papírem, potvrzených vaší sekretářkou a pak už nic nebránilo váš vztah rozvíjet. Jenže to jste vy asi nechtěl. To jste vy určitě nechtěl, protože kdybyste chtěl, pomůžete matce od té zrůdy, která se nazývala mým otcem. Kolikrát vám musela říkat, co se u nás doma děje, věděl jste to. Scházel jste se s ženou, které jste do dopisů psal, že je vaší nejmilovanější osobou na zemi a že pro ni uděláte cokoli, co ji napadne, ale nedokážete ji vzít uzurpátorskému grázlovi, který ji místo snídaně a večeře mlátí do obličeje.“ Psycholog se nadechl. „Neznal jsem přesnou situaci. Uvědomujete si, že přede mnou mluvíte o trestném činu?“ „A vy jako můj doktor musíte mlčet.“ „Pokud mám podezření na zlo –“ „Řeknu vám, jak to bude,“ nenechala ho Markéta domluvit. Kopla do židle, na které seděl, ta se rozjela ke stěně a než ji muž dokázal zastavit, s lehkým zaduněnínm do ní narazila. Chtěl vstát, ale dívka mu položila nohu do klína a chytla ho za vlasy. Zvrátila mu hlavu dozadu. „Řeknu vám to přesně.“ Ručička na velkých hodinách se převalila přes dvanáctku a oznámila konec sezení. „Odejdu odsud. Přišla jsem sem jen proto, abych vám oznámila, že vím. Můžete jít na policii, můžete jim navykládat, co chcete, nikdo vám neuvěří. Ne potom, co jste spal se svou pacientkou. Důkazy mám pečlivě schované. Vy budete dál poslouchat lidi, dál léčit jejich trable a spát s manželkami nebo dcerami, je mi to jedno. Ale berte na vědomí, že jednoho dne mě potkáte a ten den, ten bude váš poslední. Může to být zítra, za měsíc, za deset let.“ Muži se pod košilí nadouval hrudník, hlavu měl zvrácenou dozadu, rty pootevřené a unikal mu z nich v krátkých intervalech vzduch. „Jednoho krásného rána vás zabiju, jako jste vy nechal zabít naši rodinu.“ Markéta pustila jeho hlavu. „Žijte ve strachu, jako jsem žila já.“ Dívka spokojeně došla ke stolu, vzala z něj vyplněný formulář, strčila si ho do zadní kapsy a nabídla si z misky malou čokoládu s otazníkem na obalu. „Sladké je dobré na nervy, měl byste to zkusit.“ Kráčela ke dveřím a po cestě si vychutnávala tu sladkou chuť v ústech.
