Arnaldur Indriðason DECH SMRTI Originální název: Grafarþögn, vydáno u Vaka-Helgafell, Reykjavík 2001

Arnaldur Indriðason DECH SMRTI Originální název: Grafarþögn, vydáno u Vaka-Helgafell, Reykjavík 2001 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Arnaldur Indriðason, 2001 Title of the original Icelandic edition: Grafarþögn Published by agreement with Forlagið Publishing, Reykjavík, www.forlagid.is Translation © Helena Smolaková, 2004, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6534-3

Na Islandu je v současnosti běžné, že každý každému tyká a lidé se oslovují jen křestním jménem. Při překladu se k tomu přihlíželo.

1 Malá se vesele batolila po podlaze. Když jí konečně vzal z ručky věc, kterou spokojeně kousala, zjistil, že je to lidská kost. Těsně před tím dosáhla oslava narozenin jejího staršího bratra vrcholu, což se projevovalo hlasitým vřískáním pozvaných dětí. Poslíček přinesl pizzu a kluci se jí cpali jako diví, zapíjeli ji colou a říhali jako o závod. Potom jako na povel všichni vyskočili a šli se zase honit ven. Někteří byli ozbrojeni samopaly, jiní pistolemi, ti menší měli v rukou auta a gumové dinosaury. Nedokázal uhodnout, nač si vlastně hrají. Zřejmě jim šlo jen o to, aby nadělali co nejvíc rámusu. Matka oslavence dala do mikrovlnné trouby pražit kukuřici. Vysvětlila synovi, že chce tu řvoucí bandu něčím ztišit, a šla zapnout televizi, že jim pustí videokazetu. Jestli to nepomůže, vyhrožovala, že je všechny vyhodí. Synovy osmé narozeniny se teď slavily už potřetí a jí pomalu začínaly přetékat nervy. Třetí oslava za sebou. Poprvé se celá rodina vypravila do jednoho ne právě nejlevnějšího podniku s rychlým občerstvením. Napodruhé pozvali příbuzné a přátele, a to byla oslava, která už se blížila konfirmaci. A dnes dovolili synovi, aby si pozval spolužáky a kamarády z okolí. Otevřela mikrovlnnou troubu, vyndala z ní popcorn, nasypala ho do sáčku a dala pražit další. Přemýšlela přitom, že si to příště usnadní. Uspořádá jen jednu oslavu a basta. Jak se to dělávalo dřív, když byla malá. Ani ten nemluvný mladík na pohovce v obývacím pokoji jí s ničím nepomůže. Jen tam seděl, zíral před sebe a mlčel. Asi se stydí, říkala si. Nikdy předtím ho neviděla. Bylo mu asi pětadvacet a byl to starší bratr jednoho z chlapců, které její syn pozval na oslavu svých narozenin. Věkový rozdíl mezi nimi představoval téměř dvacet let. Byl velmi štíhlý, a když přišel, podal jí vlhkou ruku s jemnými prsty. Byl velmi zdrženlivý, řekl jen, že jde pro mladšího bratra. Ale ten se nedal přesvědčit, aby odešel z oslavy,

5/33

která byla ještě v plném proudu. Tak ho pozvala dál a řekla mu, že už to nebude dlouho trvat. On jí vysvětlil, že jejich rodiče, kteří bydleli také v řadovém domku o kus dál v ulici, jsou v zahraničí a on musí mladšího bratra hlídat. Normálně prý bydlí v pronajatém bytě v centru. Rozpačitě přešlapoval ve dveřích z nohy na nohu. Jeho mladší bratr se mezitím opět vmísil mezi rámusící děti. Mladík ji poslechl a šel si sednout na pohovku do obýváku. Pozoroval oslavencovu jednoroční sestřičku, která lezla po podlaze v chodbě před dětským pokojem. Měla na sobě bílé nabírané šatičky a mašli ve vlasech. Vesele si něco blábolila a občas zavřískala radostí, zatímco on v duchu proklínal mladšího bratra. Bylo mu nepříjemné sedět v cizím domě. Přemýšlel, zda nemá té paní nabídnout pomoc. Řekla mu, že manžel musí pracovat pozdě do noci. Přikývl a pokusil se usmát. Odmítl colu i pizzu. Všiml si, že holčička svírá v ručičce nějakou hračku, a když si sedla na zadeček, začala ji žužlat a slintala. Zřejmě jí začínaly růst zoubky, proto do té věci kousala. S hračkou v ruce přilezla blíž k němu a on se začal zajímat o to, co vlastně drží. Přestala kousat, po zadečku se sunula k pohovce a s otevřenou pusou na něho hleděla. Samým vzrušením jí tekly sliny až na bryndáček. Pak si znovu dala hračku do pusy, převalila se na všechny čtyři a lezla k němu. Natáhla se k němu, šklebila se námahou a kvičela tak, až jí hračka vypadla z pusy. Opět se po ní natáhla, ale to už byla téměř u něho. Chytila se za opěradlo u pohovky a postavila se. Hrdě stála na nejistých nožkách do „o“. Podařilo se mu vzít jí tu věc, aby si ji prohlédl. Holčička na něho chvíli nechápavě hleděla, jako by nevěřila svým očím, a potom se z plných plic rozkřičela. Netrvalo mu dlouho, než poznal, že to, co kousala, je lidská kost. Asi deset centimetrů dlouhý ulomený konec žebra. Kost již byla zažloutlá a v místě zlomu obroušená, takže už nebyla ostrá a byly na ní tmavé skvrny jako od hlíny. Mladík se domníval, že drží v rukou přední část lidského žebra, a bylo mu jasné, že člověk, kterému patřilo, už nebyl nejmladší. Matka uslyšela, že holčička křičí, jako by ji na nože brali. Když nahlédla do pokoje, viděla, že dcerka stojí u neznámého mladíka a ručkama se drží

6/33

opěradla pohovky. Postavila mísu s popcornem, rychlým krokem přešla k dcerce a vzala ji do náruče. Zadívala se na mladíka, který nevěnoval pozornost ani jí, ani plačícímu dítěti. „Copak se stalo?“ zeptala se ho a snažila se utišit dítě. Mluvila nahlas, aby je překřičela. Mladík vzhlédl vzhůru, pomalu vstal a podal jí kost. „Kde to vzala?“ zeptal se matky. „Co?“ řekla. „Tu kost,“ odvětil on. „Odkud má tu kost?“ „Jakou kost?“ nechápala. Dítě se poněkud utišilo, když zase uvidělo svou hračku. Natahovalo po ní ruce a samým vypětím šilhalo a slintalo. Když na kost dosáhlo a vzalo ji mladíkovi z ruky, fascinovaně si ji prohlíželo. „Já myslím, že je to kost,“ zkonstatoval mladík. Dítě si ji strčilo do pusy a bylo zase spokojené. „Co to pořád máš s tou kostí?“ zeptala se matka. „Kouše do ní,“ řekl. „Já myslím, že je to lidská kost.“ Matka se podívala na žužlající dítě. „Ještě nikdy jsem to neviděla. Jak to myslíš, že je to lidská kost?“ „Podle mého názoru je to kus lidského žebra,“ odhadoval mladík. „Studuju medicínu,“ dodal na vysvětlenou, „pátým rokem.“ „Žebro? Co je to za hloupost? To tys je přinesl?“ „Já? Ne. Ty nevíš, kde se to tu vzalo?“ Matka znovu pohlédla na dítě, otřásla se odporem, vytrhla malé kost z pusy a hodila ji na zem. „Třeba o tom bude něco vědět její bratr…“ Pohlédl na matku, která na něho nevěřícně hleděla. Holčička se znovu rozkřičela. Matka se podívala na kost, pak z okna, odkud byl výhled na rozestavěné okolní domy. Těkala pohledem z mladíka na kost, pak na svého syna, který právě vyběhl z dětského pokoje. „Tóti!“ volala na něho, ale chlapec jí nevěnoval pozornost a běžel dál. Rozběhla se za ním, chytila ho mezi houfem rozjívených dětí a táhla jej do obýváku. Postavila ho před studenta medicíny. „Je to tvoje?“ zeptala se syna a ukázala na kost, kterou student už zase držel v ruce.

7/33

„Našel jsem to,“ řekl Tóti a chtěl se zase rozběhnout ven, aby nic nezmeškal. „Kde?“ chtěla vědět matka. Posadila maličkou na podlahu. Ta k ní udiveně vzhlížela a nebyla si jistá, jestli má začít znovu křičet, nebo ne. „Venku,“ odpověděl Tóti. „Je to takový divný kámen. Očistil jsem ho.“ Chlapec byl uřícený od toho, jak se honil, a z čela mu stékala kapka potu dál po tváři. „Kde venku?“ vyzvídala matka. „A kdy? Cos dělal?“ Chlapec se na ni nechápavě díval. Nebyl si vědom toho, že by něco vyvedl, ale podle jejího výrazu to vypadalo, že asi ano. Usilovně přemýšlel, co by to mohlo být. „Myslím, že včera,“ vzpomínal. „Na staveništi, vzadu za kopcem. Stalo se něco?“ Jeho matka a neznámý mladík na sebe pohlédli. „Můžeš mi přesně ukázat místo, kde jsi to našel?“ řekla matka synovi. „Ale mami, a co moje oslava?“ zamručel mrzutě. „Jdeme!“ zavelela matka. „Ukážeš nám, kde jsi tu věc našel.“ Zvedla holčičku z podlahy a strkala chlapce ke dveřím. Mladík šel za nimi. Banda ječících kluků zmlkla, když viděla, že matka odvádí oslavence. Kluci se dívali, jak ho s přísnou tváří a se sestřičkou na ruce postrkuje z domu. Pohlédli na sebe a vydali se za nimi, v bezpečné vzdálenosti. To vše se dělo v nové obytné čtvrti na ulici vedoucí k jezeru Reynisvatn. Novou čtvrť pojmenovali Čtvrť milénia. Postavili ji na kopci, na jehož nejvyšším vrcholku trůnily nádrže zásobující město horkou vodou. Byly to na hnědo natřené obludy, které čněly nad novým sídlištěm jako tvrze. Ulice se táhly po svahu kopce, jak vyrůstal jeden dům po druhém, někteří lidé už si dokonce stihli upravit zahrádky, rozbalit srolované trávníky a zasadit stromky v naději, že porostou a jednou v budoucnu je ochrání před větrem. Malí hosté narozeninové oslavy běželi směrem na východ po nejvýše položené ulici, která vedla přímo pod nádržemi. Stály na ní řadové domky a na severním a východním konci ji uzavíraly roztroušené letní chaty, které tam byly už dřív. Jako ve všech nově postavených obytných čtvrtích si děti nejraději hrály na staveništích, lezly po lešení, schovávaly se mezi

8/33

neomítnutými zdmi nebo se vozily po svazích výkopů a brouzdaly se vodou, která se držela na dně. K takovému výkopu vedl oslavenec svou matku a neznámého mladíka a za nimi se táhl houf kamarádů. Tóti ukázal na místo, kde našel ten divný kámen, který byl tak nezvykle lehký a hladký, že si ho chtěl nechat, a proto ho strčil do kapsy. Dobře si vzpomínal, kde ho našel. Seskočil před jejich očima do výkopu a bez váhání šel přímo na místo, kde „kámen“ objevil. Jeho matka zakázala ostatním přiblížit se k výkopu a s mladíkovou pomocí seskočila dolů za synem. Tam jí Tóti vzal kost z ruky a položil ji do hlíny v kolmé stěně výkopu. „Tady ležel,“ řekl. Ještě stále považoval kost za neobvyklý kámen. Byl pátek pozdě odpoledne, a proto už na stavbě nikdo nepracoval. Ve dvou základových výkopech již stálo bednění, ale tam, kde se nacházeli oni, ještě bednění nebylo hotové a v hlíně šly vidět jednotlivé vrstvy zeminy. Mladík se postavil ke stěně výkopu a zkoumal okolí místa, kde chlapec kost našel. Prsty vyškrabával hlínu v okolí, až vyškrábl cosi, co mu připadalo jako ramenní kost. Tótiho matka ho sledovala, jak zblízka zkoumá stěnu výkopu. Viděla, že našel další kost. Přistoupila blíž a připadalo jí, že zahlédla čelist s jedním nebo dvěma zuby. Vyskočila, znepokojeně pohlédla na mladíka, potom na dcerku a bezděky jí utřela pusu. Pochopila to, teprve až ucítila bolest ve spánku. Bez varování ji uhodil pěstí tak rychle, že vůbec nevěděla, co se stalo. Nebo si možná nechtěla připustit, že ji uhodil. Bylo to poprvé a ona se v dalších letech hodně napřemýšlela o tom, zda by se byl její život změnil, kdyby od něho hned utekla. Pokud by jí to ovšem dovolil. Vůbec nevěděla, proč ji tak nečekaně uhodil, a nechápavě na něho pohlédla. „Tys mě uhodil?“ řekla nevěřícně a sáhla si rukou na spánek. „Myslíš, že jsem si nevšiml, jak ses na něho dívala?“ vybuchl. „Na něho? Na koho…? Myslíš Snorriho? Jak jsem se dívala na Snorriho?“

9/33

„Myslíš, že jsem si nevšiml, jak jsi byla nažhavená?“ Z téhle stránky ho nikdy předtím nepoznala. To slovo nikdy předtím nepoužil. Nažhavená. O čem to vůbec mluví? Prohodila se Snorrim pár slov u dveří do sklepa, aby mu poděkovala, že jí přinesl něco, co si zapomněla ve svém posledním místě, kde dělala služku. Nechtěla ho zvát do bytu, protože její manžel byl celý den mrzutý a řekl jí, že nemá na nějakého Snorriho náladu. Snorri jí vyprávěl něco zábavného o obchodníkovi, u něhož byla předtím zaměstnaná. Byl to jeden z nejbohatších lidí ve městě. Oba se tomu zasmáli a pak se rozloučili. „Vždyť to byl jen Snorri. Prosím tě, přestaň s tím. Proč máš už od rána tak mizernou náladu?“ „Pochybuješ snad o tom, co říkám?“ vyjel na ni a přistoupil těsně k ní. „Pozoroval jsem tě z okna. Viděl jsem, jak ses před ním kroutila. Jako děvka!“ Znovu ji uhodil pěstí do obličeje, až odletěla na skříňku kuchyňské linky. Všechno šlo tak rychle, že neměla čas ani na to, aby si chránila obličej rukama. „Neopovažuj se mi lhát!“ řval na ni. „Viděl jsem, jak jsi na něho dělala oči. Viděl jsem, jak jsi s ním koketovala. Na vlastní oči jsem to viděl! Couro!“ Další slovo, které před ní vyslovil poprvé. „Bože na nebi,“ zasténala. Měla natržený horní ret, krev se jí hrnula do úst a její nasládlá chuť se mísila se slanými slzami, které jí stékaly po obličeji. „Proč to děláš? Co jsem ti udělala?“ Sklonil se nad ní a vypadal, jako by se chystal k další ráně. Obličej měl úplně znetvořený zlostí. Nakonec jen dupl nohou, otočil se a se zaťatými zuby vyrazil z bytu. Ona zůstala jako opařená, nemohla pochopit, co se stalo. Později na to musela často myslet. Přemítala, zda by se něco změnilo, kdyby na jeho agresivitu zareagovala tím, že by se od něho pokusila odejít. Utéct a nikdy se nevrátit. Jenže nic takového neudělala. Místo toho si sama dělala výčitky. Něco přece musela udělat, když se tak rozčílil. Něco, co si možná neuvědomila, ale on to viděl. Myslela si, že si s ním o tom promluví,

10/33

až se zase vrátí, že mu slíbí, že už se to nebude opakovat, že se polepší a že všechno bude zase jako dřív. Nikdy předtím ho takového nezažila, nikdy předtím se tak nechoval ani k ní, ani k jiným. Byl to klidný a rozvážný člověk. Právě toho si na něm nejvíc vážila, když se poznali. Někdy sice býval rozladěný a mrzutý, ale kdo je dokonalý? Nechal se zaměstnat jako pomocná síla u bratra obchodníka, u něhož pracovala ona, a občas nosil domů nějaké jídlo ze statku. Tak se poznali asi před půldruhým rokem. Byli skoro stejně staří a on mluvil o tom, že možná zanechá práce na statku a pojede na moře, aby vydělal peníze. Chtěl si koupit vlastní dům. Být svým vlastním pánem. Dřít na jiné, to jednoho ztrhá, je to staromódní a člověk se sotva uživí. Svěřila se mu s tím, že se u obchodníka necítí dobře. Byl hrozně lakomý a neustále obtěžoval všechna tři děvčata, která zaměstnával. A jeho žena je šikanovala, kde mohla. Byla to odporná můra. Nevěděla ale, co bude dělat. Nikdy o budoucnosti moc nepřemýšlela. Od dětství neznala nic jiného než tvrdou práci. Podle ní nebyl celý život nic jiného než tvrdá práce. On se pak stále častěji objevoval u obchodníka s nějakými pochůzkami a chodil za ní do kuchyně. A tak se stalo, že se mu jednoho dne svěřila s tím, že má dítě. Ale on už o tom věděl. Přeptal se na ni. Tehdy se poprvé ukázalo, že má zájem poznat ji blíž. Řekla mu, že její holčičce budou brzy tři roky, a zašla pro ni do zahrady za dům, kde si malá hrála s obchodníkovými dětmi. Když se s ní objevila v kuchyni, zeptal se jí, s kolika muži se už tahala. Usmíval se přitom ale tak, jako by šlo jen o dobromyslný žert. Později jí ale neustále předhazoval, jaký vedla neuspořádaný život, a využíval každé příležitosti k tomu, aby ji ponížil. Její dcerce nikdy neřekl jménem, měl pro ni jen nadávky a neřekl jí jinak než kurvin spratek nebo parchant. Ale ona se s muži nikdy netahala. Vyprávěla mu o otci své dcerky, který pracoval na malém rybářském škuneru a zahynul na moři. Bylo mu pouhých dvaadvacet, když vyjeli s kamarády na rybolov, stalo se neštěstí a oni se všichni čtyři potopili i se škunerem. V té době zjistila, že je těhotná. Nebyli sezdaní, takže o sobě nemohla říkat, že je vdova. Chtěli se vzít, ale když zahynul, zůstala sama s nemanželským dítětem. Seděl tenkrát v kuchyni a poslouchal ji, a ona si všimla, že se její malá holčička

11/33

neodvažuje k němu přiblížit. Obyčejně se nikoho nebála, ale teď se jí držela za sukni a neodvažovala se jí pustit, ani když ji k sobě lákal. Vytáhl z kapsy saka cukroví a podával jí je, ale ona zabořila obličej do matčiny sukně, rozplakala se a chtěla jít ven za dětmi. Přestože měla cukroví ráda. O dva měsíce později ji požádal o ruku. O romantice, o jaké četla v knihách, nemohla být ani řeč. Několikrát se sešli, buď večer, nebo o víkendu, prošli se po městě nebo šli do kina na film s Chaplinem. Ona se kouskům toho komického tuláka upřímně smála, ale když se podívala na něho, zjistila, že on se nikdy nezasměje. Jednou večer, když šli z kina a ona s ním čekala na autobusové zastávce, zeptal se jí, jestli si ho nechce vzít. Přitáhl ji k sobě. „Chci, abychom se vzali,“ řekl jí. Byla tak překvapená, že si na to vzpomínala až mnohem později, až už bylo po všem, a začala si uvědomovat, že ji ani nepožádal o ruku, jak se sluší a patří. A že to s ním není to, co si přála. Chci, abychom se vzali. Bylo to v době, kdy už začínala přemýšlet o tom, zda ji vůbec požádá o ruku. Jejich známost už dosáhla té fáze, kdy by to měl udělat, a její dcerka potřebovala mít domov. I ona sama se chtěla starat o vlastní domácnost. Mít děti. Poslední dobou si jí muži všímali jen málo. Možná kvůli malé. A také asi proto, že nebyla příliš atraktivní. Byla malá a kulatá, rysy v obličeji dost hrubé, a měla předkus. Ale její malé šikovné ruce nikdy neodpočívaly. Možná už nikdy od nikoho lepšího nabídku k sňatku nedostane. „Co na to říkáš?“ zeptal se jí. Přikývla. Políbil ji a objali se. Krátce nato měli svatbu v kostele v Mosfellu. Byla to malá svatba, jen oni dva, jeho kamarádi z pevniny a její kamarádky z Reykjavíku. Farář je po oficiálním obřadu pozval na kávu. Ptala se ho na jeho rodinu, ale on jí nechtěl nic říct. Řekl jí, že nemá sourozence, že otec zemřel v době, kdy on sám byl ještě kojenec, a matka si ho nemohla nechat, tak jej dala do ústavu. Když dospěl, pracoval na různých statcích, až skončil u obchodníkova bratra. On sám neprojevil o její rodinu zájem. Vůbec nejevil zájem o minulost. Ona mu přesto řekla, že je na tom

12/33

podobně, že neví, kdo byli její rodiče. I ji si předávaly různé rodiny, až nakonec skončila u obchodníka jako služka v kuchyni. On jen přikývl, že to bere na vědomí. „Teď začneme úplně znovu,“ řekl. „Zapomeneme na minulost,“ dodal. Pronajali si malý byt v suterénu na Lindargata, který měl jen kuchyň a jeden pokoj. Suchý záchod byl za domem. Dala u obchodníka výpověď. Manžel jí řekl, že už nemusí pracovat, aby se uživila. Že se o ni postará. Pro začátek dostal práci v přístavu, ale čekal na nejbližší příležitost, kdy se nechá najmout na loď. Snil o tom, že vypluje na moře. Stála u kuchyňského stolu s rukama položenýma přes břicho. Ještě mu neřekla, že je těhotná, ale byla si tím jistá. Nic jiného se také nedalo čekat. Mluvili spolu o dětech, ale ona přesto nevěděla, jak se k tomu on při své uzavřenosti postaví. Vybrala už dítěti jméno, jestli to bude chlapec. Chtěla chlapce. Bude se jmenovat Símon. Slyšela o surových mužích, kteří bili své ženy. A slyšela o ženách, které musely s takovými násilníky žít. Byly to strašné věci. Nevěřila, že by byl také takový. Nevěřila, že by byl něčeho takového schopný. Říkala si, že mezi nimi to musí být něco jiného. Myslel si, že jsem flirtovala se Snorrim, namlouvala si. Musím si dát pozor, aby se to neopakovalo. Přejela si rukou po tváři a zaklonila hlavu, aby zastavila krvácení z nosu. Jak se rozčílil. Utekl, ale určitě se zase vrátí a poprosí ji o odpuštění. Tak se k ní nesmí chovat. Prostě nesmí. Celá rozrušená šla do ložnice za dcerkou. Děvčátko, které se jmenovalo Mikkelína, se ráno probudilo s horečkou, přes den tvrdě spalo, a spalo ještě i teď. Vzala je do náruče a cítila, jak je horké. Posadila si malou na klín a začala odříkávat dětskou říkanku, stále ještě šokovaná a zmatená jeho brutálním útokem. Paleček ten maličký, natrhal si švestičky, spadl pak do vodičky, paleček jsme vylovili, do postýlky uložili, po bradu ho přikryli, a ta malá šelmička

13/33

hned zavřela očička. Holčička rychle dýchala. Hrudníček se jí zvedal a klesal a při dýchání jí pískalo v nose. Tvářička jí celá hořela. Snažila se Mikkelínu vzbudit, ale ta tvrdě spala. Matka hlasitě zanaříkala. Holčička byla vážně nemocná.

2 Elínborg přijala oznámení o nálezu lidské kosti ve Čtvrti milénia. Ostatní už odešli domů a ona se také chystala odejít z kanceláře, když zazvonil telefon. Chvíli se rozmýšlela, podívala se na hodinky, pak na telefon. Pozvala na večeři hosty a celý den před sebou viděla chutné kuřecí maso v omáčce tandoori. S povzdechem zvedla sluchátko. Elínborg byla žena neurčitého věku. Mohlo jí být něco mezi čtyřiceti a padesáti, byla pěkně baculatá, ale ne tlustá, a měla slabost pro dobré jídlo. Rozvedla se a znovu vdala. Měla čtyři děti, z toho jedno adoptované, ale to už nebydlelo doma. Jejím druhým manželem byl automechanik, který ji miloval už jen za to, že uměla výborně vařit. S ním a třemi dětmi bydlela v řadovém domku ve čtvrti Grafarvogur. Vystudovala geologii a udělala závěrečnou zkoušku, ale nikdy ve svém oboru nepracovala. U policie nastoupila jako výpomoc na léto, a pak tam zůstala. Byla jednou z mála žen zaměstnaných u kriminálky. Sigurður Óli a Bergþóra byli právě v nejlepším, když se ozval jeho pager. Měl ho na opasku u kalhot, které nechal ležet na podlaze v kuchyni. Jeho nesnesitelné pípání se neslo až do ložnice. Aby tu věc umlčel, musel vylézt z postele. Dnes přišel z práce domů dřív. Ale Bergþóra byla doma ještě před ním a uvítala ho vášnivým polibkem. Tím ho vzrušila, a pak to šlo ráz na ráz. Kalhoty zůstaly ležet v půli cesty v kuchyni, stačil jen vytrhnout telefon ze zásuvky a vypnout mobil. Ale na pager zapomněl. Sigurður Óli zasténal a podíval se na Bergþóru, která seděla na něm. Potil se a v obličeji byl rudý jako rak. Viděl na ní, že ho hned tak nepustí. Přivřela oči, položila se na něho a pomalu a v pravidelném rytmu pohybovala hýžděmi, až si plně vychutnala orgasmus a celé tělo se jí napjalo. Sigurður s tím ale musel počkat. V jeho životě měl přednost pager.

15/33

Vylezl zpod Bergþóry, která bezvládně klesla na polštář. Erlendur seděl v Skálakffi a jedl nasolené maso. Občas tam zašel na jídlo, protože to byl jediný podnik v Reykjavíku, kde dostal pořádné islandské jídlo, takové, jaké by si uvařil sám, kdyby se k tomu dokázal přimět. I interiér restaurace mu vyhovoval. Všude samý hnědý odřený umakart, staré kovové židle, z jejichž pořezaných sedadel vykukoval molitan. Podlahu pokrývalo odřené linoleum, prošlapané od řidičů kamionů, taxíkářů, jeřábníků, řemeslníků a dělníků. Erlendur seděl sám u stolu, trochu stranou od ostatních, a skláněl se nad tučným nasoleným masem, brambory, hráškem a žlutou řepou, bohatě politými nasládlou omáčkou. Vlastně ani nebyl čas oběda, ale Erlendur přesto na kuchaři vymámil porci tradičního soleného masa. Uřízl si velké sousto a napíchl je na vidličku spolu s bramborem a řepou. Pak ještě nabral nožem omáčku, potřel jí sousto a to všechno si strčil do pusy. Právě když si naložil na vidličku další sousto a chystal se je s chutí pozřít, ozval se mobil vedle talíře. Ruka, v níž držel vidličku, zůstala stát v půli cesty. Erlendur se podíval z vidličky na mobil a zpět na vidličku. S výrazem zklamání ji položil zpátky na talíř. „Proč člověka nenecháte ani na chvíli v klidu?“ zabručel dřív, než se Sigurður Óli zmohl na slovo. „Nález kosti ve Čtvrti milénia,“ oznámil mu Sigurður Óli. „Elínborg a já už tam jedeme.“ „Jaké kosti?“ „Nemám ponětí. Elínborg mi volala z auta. Poslala tam už i zajišťovatele stop.“ „Já zrovna jím,“ řekl Erlendur beze spěchu. Nechybělo moc a Sigurður Óli by ho nakazil svou aktivitou, když mu sdělil tu zprávu, ale stihl se zavčas přibrzdit. „Uvidíme se na místě,“ oznámil. „Je to na cestě k tomu malému jezeru. Reynisvatn, nebo jak se jmenuje. Na severní straně nádrží na horkou vodu. Nedaleko hlavní silnice.“ „Co znamená milénium?“ zeptal se Erlendur. „Cože?“ nechápal Sigurður Óli, stále ještě rozmrzelý z toho, že byli s Bergþórou vyrušeni.

16/33

„Není to tisíc let? Chci říct tisíciletí? Co to slovo znamená? Milénium. Pořád ta hloupá cizí slova. Milénium. K čemu je to dobré?“ „Ať se s tím jdou vycpat,“ povzdechl si Sigurður Óli a vypnul mobil. Za tři čtvrtě hodiny projížděl Erlendur ve svém rozhrkaném, dvanáct roků starém japonském autě ulicí ve Čtvrti milénia a zastavil před staveništěm na kopci Grafarholt. Policie už byla na místě a uzavřela celý areál žlutou páskou. Erlendur pod ní podlezl. Elínborg se Sigurðurem Ólim už byli ve výkopu a stáli před kolmou stěnou z hlíny. Mladý student medicíny, který ohlásil nález kosti, tam stál s nimi. Matka oslavence svolala pozvané kamarády a poslala je domů. Policejní lékař z Reykjavíku, korpulentní muž kolem padesátky, slézal dolů po jednom ze tří žebříků, které tam policisté postavili. Erlendur ho následoval. Nález kostí byl, jak se zdálo, vítaným soustem pro média. Na místo se sjeli novináři a reportéři a spolu s nimi lidé z nové čtvrti. Někteří se už nastěhovali do nových domků, jiní, kteří pracovali na hrubé stavbě, tam postávali s kladivy a páčidly v rukou a všichni se pozastavovali nad nálezem. Byl konec dubna a panovalo poměrně teplé počasí. Ve vzduchu bylo cítit, že se blíží jaro. Specialisté na zajišťování stop opatrně pomocí malých lopatiček vyškrabovali hlínu z výkopové stěny a sypali ji do plastikových sáčků. Horní část kostry už byla díky tomu celkem dobře vidět. Byla odhalena paže, část hrudníku a spodní část čelisti. „Co to má být, člověk tisíciletí?“ zeptal se Erlendur a postavil se k nálezu. Elínborg vrhla tázavý pohled na Sigurðura Óliho. Ten stál za Erlendurem, zaťukal si prstem na spánek a zakroužil jím ve vzduchu. „Volal jsem do Národního muzea,“ řekl Sigurður a poškrábal se na hlavě, když se k němu Erlendur nečekaně obrátil. „Už sem poslali nějakého archeologa. Ten nám možná řekne, co to je.“ „Nebudeme potřebovat i geologa?“ uvažovala Elínborg. „Abychom se dozvěděli, co se dá vyčíst o té kostře z půdy. Například ze stáří jednotlivých vrstev.“ „To bys nám snad mohla říct ty, ne?“ namítl Sigurður Óli. „Nestudovala jsi to náhodou?“

17/33

„Já už jsem všechno zapomněla,“ odbyla ho Elínborg. „Já už vím jen to, že to hnědé je hlína.“ „Neleží ani šest stop pod povrchem, jak zní předpis,“ řekl Erlendur. „Nanejvýš půldruhého metru. Mrtvolu zřejmě někdo zakopal ve spěchu. A tady tohle vypadá na zbytky kůže. Dlouho tu ležet nemůže. To není žádný Viking, kteří kdysi osídlili Island. Žádný Ingólfur.“ „Ingólfur?“ zeptal se Sigurður Óli. „Ingólfur Arnarson, první osadník,“ odpověděla mu Elínborg. „Proč ten?“ nechápal policejní lékař. „Právě jsem řekl, že ten to není,“ odvětil Erlendur. „Já jsem tím chtěl naznačit, že by to mohla být klidně ona,“ vysvětlil lékař. „Proč si myslíš, že je to muž?“ „Pro mě za mě, třeba i žena,“ prohodil Erlendur. „Mně je to jedno,“ pokrčil rameny. „Můžeš mi říct něco k té kostře?“ „Moc z ní ještě nevidím,“ začal lékař. „Nejlepší je neříkat nic, dokud ji nevyhrabou celou.“ „Jde o muže, nebo o ženu? A co věk?“ „To se nedá říct.“ Vysoký muž s plnovousem v typicky islandském vlněném svetru, jemuž z velkých úst trčely jako mroži dva žluté špičáky a prosvítaly mu mezi prošedivělými vousy, k nim přistoupil a představil se jako archeolog. Když viděl, jak pracují zajišťovatelé stop, okamžitě vyžadoval, aby toho plundrování nechali. Měli na sobě bílé pláště a gumové rukavice a na očích ochranné brýle. Erlendur si je dovedl představit i jako zaměstnance atomové elektrárny. Pohlédli na něho a čekali, co na to řekne. „Musíme se k ní dostat shora,“ mínil mrož, stále ještě šokovaný jejich postupem. „To ji chcete vyhrabat těmi primitivními lopatkami?“ Erlendur se mu představil. „Tohle sice není žádný významný archeologický nález,“ pokračoval mrož a podal mu ruku. „Jmenuji se Skarphédinn, těší mě. Ale bude lepší, když na to půjdeme archeologickou metodou, rozumíš?“ „Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ řekl Erlendur. „Ty kosti neleží v zemi dlouho. Určitě míň než šedesát nebo sedmdesát let, řekl bych. Možná ještě míň. Jsou na nich dosud zbytky šatů.“

18/33

„Šatů?“ „Ano, tady,“ přikývl Skarphédinn a ukázal tlustým prstem na nezřetelné zabarvení v hlíně. „Pravděpodobně budou i na jiných místech.“ „Já myslel, že je to kůže,“ přiznal Erlendur tak trochu zahanbeně. „Bude nejlepší, když tuhle práci necháte na nás, abyste nepřišli o důkazní materiál. Vaši zajišťovatelé stop nám mohou pomáhat. Musíme začít kopat shora, abychom se k té kostře dostali. V žádném případě nesmíte pokračovat odtud. Pro nás je nejdůležitější, aby došlo k minimálním ztrátám důkazního materiálu, nebo přinejmenším vodítek, která nám mohou ledacos prozradit. Už jen fakt, že tady ty kosti leží, nám může mnohé ukázat. A všechno, co najdeme kolem, může také posloužit jako vodítko.“ „A co se tady podle tvého názoru nejspíš stalo?“ zeptal se ho Erlendur. „To nevím,“ sdělil Skarphédinn důrazně. „Zatím je moc brzy na nějaké spekulace. Napřed to musíme vyhrabat a doufat, že narazíme na něco, co do věci vnese trochu světla.“ „Může to být někdo, kdo tu bez pomoci zahynul? Například umrzl a pak se pomaličku propadal do země?“ „Nikdo za tak krátkou dobu neklesne tak hluboko,“ řekl Skarphédinn. „Takže je to přece jen hrob.“ „Vypadá to tak,“ odpověděl Skarphédinn. „Ale teď řekni, co máme dělat? Máme to začít odhrabávat shora dolů?“ Erlendur přikývl na souhlas. Skarphédinn zamířil dlouhým krokem k žebříku a vylezl z výkopu. Erlendur mu byl v patách. Stáli přesně nad kostrou a archeolog mu vysvětloval, jak bude nejlepší začít s odstraňováním zeminy. Působil na něho dobrým dojmem a to, co říkal, Erlendurovi znělo rozumně. Skarphédinn vytáhl mobil a zavolal na místo celý svůj tým. V posledních deseti letech vedl nejvýznamnější vykopávky a věděl, co dělá. Erlendur mu plně věřil. Zato vedoucí zajišťovatelů stop byl opačného názoru. Rozčílil se, když se dozvěděl, že sem přijdou archeologové. Ti nemají ponětí o tom, jak se provádí vyšetřování. Ušetřili by spoustu času, kdyby kostru vyhrabali tak, jak to dělali dosud. A přitom by se jistě naskytlo dost příležitostí, aby zjistili polohu a našli indicie násilného činu, pokud k nějakému došlo.

19/33

Erlendur chvíli poslouchal jeho litanie, ale navzdory tomu zůstal u svého rozhodnutí, že Skarphédinn se svými lidmi začne kostru odhrabávat shora, i když to jistě bude trvat mnohem déle. „Ty kosti tu ležely půl století, tak několik dní už nehraje žádnou roli,“ řekl a tím byla věc vyřízena. Erlendur se rozhlížel po nové čtvrti, která tu vznikala. Zadíval se k rezavě hnědým nádržím na horkou vodu a směrem na Reynisvatn. Pak jeho pohled zalétl dál, na nezastavěnou travnatou plochu. Jeho pozornost upoutaly čtyři keře, které čněly nad okolní vegetací asi o třicet metrů dál. Když se k nim blížil, zdálo se mu, že to jsou rybízové keře. Stály v řadě těsně u sebe. Pohladil rukou holé sukovité větvičky a přemítal, kdo je mohl v téhle pustině zasadit.

3 Archeologové v bundách podšitých beránkem a kalhotách odolných vůči vodě se dostavili na místo s lopatičkami a lžícemi. Oplotili dost velký prostor kolem místa nálezu kostry a přibližně v době večeře začali opatrně odstraňovat vegetační pásmo. Bylo ještě světlo. Slunce zapadalo až po deváté. Čtyři muži a dvě ženy pracovali beze spěchu a zkoumali každou lopatičku hlíny. Nezjistili žádné stopy po přemísťování zeminy člověkem, který pravděpodobně zakopal tělo. Elínborg zavolala geologa z fakulty geologických věd, který byl ihned ochoten policii pomoci. Zřejmě okamžitě nechal stát svou práci, protože přijel do půlhodiny po telefonickém rozhovoru. Byl to štíhlý černovlasý muž kolem čtyřicítky se sonorním hlasem. Doktorát si udělal v Paříži. Elínborg ho zavedla k výkopu. Policie postavila nad místem nálezu stan z celtoviny, aby odkrývání kostry nebylo vidět. Policisté dovedli geologa do stanu. Svítila tam velká neonová zářivka a vrhala tajemné stíny nad místo, kde ze stěny ve výkopu vyčnívala kostra. Geolog postupoval velmi obezřetně. Prohlédl si hlínu kolem kostry, nabral ji do hrsti a rozemnul ji mezi prsty. Porovnával hlínu po stranách kostry s hlínou nad a pod ní, zkoumal sypkost hlíny kolem kostí. Sebevědomě vysvětloval, že ho už jednou volali na místo zločinu, aby určil chemické složení hlíny. Tehdy si prý vyzkoušel, co umí. Začal všem přednášet, že existují odborné knihy o kriminální biologii a geologii, jinými slovy knihy o zemské patologii, pokud Elínborg rozumí, co má na mysli. Poslouchala ho do té doby, než jí došla trpělivost. „Jak dlouho tu leží?“ zeptala se. „Těžko říct,“ odpověděl svým sonorním hlasem a důležitě si odkašlal. „Nemusí to být dlouho.“

21/33

„Co znamená, že to nemusí být dlouho, z geologického hlediska?“ naléhala Elínborg. „Tisíc let? Nebo deset?“ Geolog na ni pohlédl. „Těžko říct,“ opakoval. „Jak přesně se to dá odhadnout?“ chtěla vědět Elínborg. „Vyjádřeno v letech.“ „Těžko říct.“ „Jinými slovy, nejtěžší je se trefit.“ Geolog pohlédl na Elínborg a usmál se. „Promiň, zamyslel jsem se. Co chceš vědět?“ „Jak dlouho?“ „Prosím?“ „Jak dlouho tu ta kostra leží?“ zopakovala mu Elínborg s povzdechem otázku. „Odhadem tak mezi padesáti a šedesáti lety. Budu to muset ještě důkladněji prozkoumat, ale na první pohled bych to odhadl asi tak. Sypkost hlíny… Každopádně je vyloučeno, že by tu před námi ležel jeden z prvních osídlenců Islandu, tedy že by se jednalo o pohanské pohřebiště.“ „To už víme,“ řekla Elínborg. „Jsou tu zbytky šatů…“ „Ta zelená linie zde,“ ukázal geolog na zelenkavou vrstvu hlíny úplně dole, „to je vrstva jílu z doby ledové. Tady ty proužky v pravidelných odstupech od sebe, to jsou čedičové vrstvy, čili stopy po sopečné činnosti. Ta nejvyšší pochází z patnáctého století. Je to nejsilnější vrstva vulkanických hornin v okolí Reykjavíku po osídlení země. Máme tu ještě další dvě čedičové vrstvy pocházející z činnosti Hekly a Katly, ale to už je několik tisíciletí nazpět. Tady vidíš, že k pevnému kamennému podloží to není hluboko. Jde o takzvaný reykjavický bazalt, který pokrývá celý zdejší kraj a dále se vyskytuje v okolí Reykjavíku.“ Pohlédl na Elínborg. „V porovnání s celými dějinami zeměkoule trvalo vyhloubení tohoto hrobu miliontinu vteřiny.“ Kolem desáté skončili archeologové s prací a Skarphédinn oznámil Erlendurovi, že zítra přijdou zase. Nenašli nic, co by stálo za zmínku, protože teprve začali odstraňovat svrchní vrstvu vegetace. Erlendur chtěl vědět, zda

22/33

nemohou práce urychlit, ale Skarphédinn na něho soucitně pohlédl a zeptal se, jestli chce zničit důkazní materiál. Nakonec se shodli na tom, že koneckonců s vyhrabáním kostry nemusí tak spěchat. Světlo ve stanu zhaslo. Reportéři a novináři dávno odjeli. Nález kostry byl hlavním tématem večerních zpráv. Televize odvysílala záběry Erlendura a jeho lidí ve výkopu a jedna stanice odvysílala záběr, jak se jeden z reportérů pokusil dostat ho k mikrofonu, ale on odmítl cokoliv říct a otočil se k němu zády. Teď se nad novou čtvrtí zase rozhostilo ticho. Údery kladiv utichly a lidé, kteří pracovali na rozestavěných domech, odešli. Ani křik dětí už nebyl slyšet. Ve čtvrti celou noc hlídkovali dva policisté. Elínborg a Sigurður Óli jeli domů. Zajišťovatelé stop nakonec pomáhali archeologům, ale i ti už byli pryč. Erlendur ještě mluvil s Tótim a jeho matkou o kosti, kterou chlapec našel. Hoch byl vší tou pozorností rozrušený. „To je mi tedy věc,“ naříkala jeho matka. Že musí zrovna její syn najít kostru muže, kterého zakopali někde v pustině. „To jsou nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy měl,“ řekl Tóti Erlendurovi. „Prostě super.“ I student medicíny už odešel se svým mladším bratrem domů. Erlendur a Sigurður Óli s ním chvíli mluvili o tom, jak tu kost objevil. Popsal jim, že pozoroval malé děvčátko, ale až po nějaké době si všiml, že to, co žužlá, je kost. Když si ji prohlédl zblízka, ukázalo se, že je to kus žebra. „A jak to, že jsi hned věděl, že jde o lidskou kost?“ zeptal se Erlendur. „Mohla být taky třeba z ovce.“ „Ano, nebylo by mnohem pravděpodobnější, že pochází z ovce?“ dodal Sigurður Óli. Byl vyloženě městský člověk a vůbec nerozuměl čtyřnohým tvorům. „O tom jsem ani na vteřinu nepochyboval,“ řekl student. „Chodil jsem na pitvy, takže jsem si byl jistý.“ „Dokázal bys odhadnout, jak dlouho tady ty kosti leží?“ otázal se Erlendur. Věděl, že ještě dostane nálezy od geologa, kterého přizvala Elínborg, dále nálezy archeologů a policejního lékaře, ale nejvíc mu záleželo na názoru studenta medicíny.

23/33

„Prohlédl jsem si zblízka hlínu ve výkopu, a soudě podle stádia rozkladu mrtvého bych řekl, že asi sedmdesát let. O moc déle to nebude. Ale já nejsem odborník.“ „Právě proto,“ řekl Erlendur. „Archeolog to odhadl stejně, ale ten také není odborník.“ Obrátil se k Sigurðurovi Ólimu. „Musíme probrat seznamy pohřešovaných z té doby, z let devatenáct set třicet až čtyřicet. Možná i z dřívějších. Uvidíme, jestli něco najdeme.“ Erlendur stál na kraji výkopu v paprscích zapadajícího slunce. Díval se směrem na sever, kde se na úpatí Esji krčily domky Mosfellsbaeru v malém mořském zálivu Kollafjördur. O něco dál směrem k horám bylo vidět domky Kjalarnes. Odtud shora sledoval, jak auta proudí z města směrem k výpadovce Úlfarsfell. Pak uslyšel auto, které vjelo na staveniště. Vystoupil z něj statný muž asi v jeho věku, čili kolem padesátky. Měl na sobě krátkou modrou bundu a baseballovou čepici. Přibouchl dvířka auta a pohlédl na Erlendura a policejní auto, pak na holou zem a stan nad výkopem s kostrou. „Vy jste z berňáku?“ zeptal se dost příkře a přistoupil blíž k Erlendurovi. „Z berňáku?“ zopakoval Erlendur. „Pořád jste člověku v patách. Zase jste přišli s úmyslem na mě něco vyšťárat?“ „To je tvůj pozemek?“ chtěl vědět Erlendur. „Kdo vůbec jsi? Co je to za stan? Co se tady vlastně děje?“ Ten muž se jmenoval Jón a Erlendur mu vysvětlil, co se stalo. Ukázalo se, že Jón je stavitel a zároveň majitel pozemku, ale že je těsně před krachem a má dost velkou averzi vůči jistým úřadům. Práce na stavbě dost dlouho stály, ale on tvrdil, že jezdí na staveniště pravidelně, aby dohlédl na pořádek. Pobíhají tady ti rozjívení spratkové, kteří by mohli vyvést cokoliv. Zprávu o nálezu kostry ani neslyšel, ani nečetl a nevěřícně shlížel do výkopu, když mu Erlendur vysvětloval, jaká opatření musela policie a archeologové učinit. „Ničeho jsem si nevšiml, ani dělníci. Jde o nějaké historické pohřebiště?“ vyptával se Jón.

24/33

„To ještě nevíme,“ odpověděl Erlendur a další informace už nebyl ochoten poskytnout. „Víš něco o pozemku, který se táhne odtud na východ?“ zeptal se ho a ukázal k rybízovým keřům. „Je to dobré stavební místo, víc o něm nevím,“ řekl Jón. „Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou Reykjavík roztáhne až sem.“ „Rozpoutal se tu tak velký stavební boom, že to hraničí se šílenstvím,“ poznamenal Erlendur. „Nevíš náhodou, jestli na Islandu roste divoký rybíz?“ „Rybíz? Nemám ponětí. To jsem ještě nikdy neslyšel.“ Nějakou chvíli spolu ještě mluvili, pak se Jón rozloučil a zase odjel. Erlendur ho pochopil tak, že možná o pozemek přijde kvůli své důvěřivosti, pokud se mu nepodaří ještě někde získat úvěr. Potom už chtěl i on sám jet domů. Na západě vykouzlilo zapadající slunce rudou zář, která se táhla přes jezero až na pevninu. Ochladilo se. Popošel k místu, kde archeologové začali kopat, a díval se na tmavou hlínu. Špičkou boty se v ní chvíli šťoural na několika místech a přemýšlel, co tady ještě dělá. Ale tak to prostě je, když člověka doma nikdo nečeká, říkal si a kopl do hlíny tak prudce, až se rozletěla. Žádná rodina, žádná žena, která by mu vylíčila, jaký měla den. Žádné děti, které by mu vyprávěly, jaké to bylo ve škole. Jen starý poruchový televizor, ušák, prošlapaný koberec, všude samé krabice od jídla přivezeného na objednávku a zdi plné polic s knihami, které četl, když byl doma. Mnohé vyprávěly o lidech, kteří najednou zmizeli nebo zažili neuvěřitelné útrapy a katastrofy v islandských pustinách. Najednou na něco narazil. Vypadalo to, jako by ze země trčel malý špičatý kámen. Několikrát do něj opatrně kopl špičkou boty, ale kámen se ani nehnul. Sehnul se a pomalu odhrabal rukama hlínu. Skarphédinn by ho setřel, že je v nepřítomnosti archeologů zakázáno čehokoli se dotýkat. Erlendur se pokusil kamenem pohnout, ale nepodařilo se mu ho vytáhnout z hlíny. Hrabal stále hlouběji a umazal si ruce od hlíny. Narazil na další špičatý kámen, a pak na třetí, čtvrtý a pátý. Erlendur si klekl a hrabal tak usilovně, až hlína létala na všechny strany. Zakopaný předmět už začínal mít

25/33

konkrétnější obrysy a za chvíli Erlendur hleděl na něco, co nemohlo být nic jiného než kostra ruky. Pět prstů a kosti předloktí. Prsty byly natažené a vypadalo to, jako by ten, co ležel zahrabaný v zemi, po něčem natahoval ruku nebo se bránil. Nebo jen prosil o milost? Erlendur se lekl. Ty kosti se k němu natahovaly, jako by ho prosily o milost, a jeho ve večerním chladném vzduchu zamrazilo. Pohřben zaživa, pomyslel si. Zadíval se vzhůru k rybízovým keřům. „Žil jsi ještě?“ zeptal se nahlas a slyšitelně. V ten okamžik mu zazvonil mobil. Ztracen v myšlenkách stál ve večerním slunci a chvíli mu trvalo, než zvonění zaregistroval, vylovil mobil z kapsy kabátu a stiskl tlačítko. Zprvu slyšel jen chrastění. „Pomoz mi,“ řekl hlas, který okamžitě poznal. „Prosím.“ Pak se spojení přerušilo.

4 Na displeji jeho mobilu nebylo žádné číslo, místo toho tam stálo „anonymní“. Byla to Eva Lind. Jeho dcera. Díval se na displej s bolestným výrazem, jako by si zadřel třísku do ruky, ale přístroj už nezazvonil. Eva Lind měla jeho číslo a on si vzpomínal, že když spolu mluvili naposledy, volala mu proto, aby mu sdělila, že už ho nechce nikdy vidět. Stál tam bezradně a nehybně a čekal, že mu zavolá znovu, ale nestalo se. Pak rychlým krokem odešel. Už dva měsíce se mu Eva Lind neozvala. Vlastně na tom nebylo nic zvláštního. Jeho dcera měla ráda svůj život takový, jaký byl, a nedovolila mu, aby se jí do něho pletl. Bylo jí něco přes dvacet a byla drogově závislá. Při posledním setkání se spolu zase pohádali. Stalo se to u něj v bytě a ona vyběhla ze dveří se slovy, že je jí z něho na zvracení. Jeho syn Sindri Snaer se s ním téměř nestýkal. Byli s Evou Lind ještě malí, když Erlendur opustil ženu a nechal děti výhradně v její péči. Jeho žena mu nikdy neodpustila a nedovolila mu děti navštěvovat. A on se o svá otcovská práva nesoudil, ale během času toho stále víc litoval. Jak děti dospívaly, našly si k němu cestu samy. Nad Reykjavíkem se už snášel jarní soumrak, když Erlendur vyjížděl ze Čtvrti milénia. Odbočil na hlavní silnici a mířil zpět do města. Znovu zkontroloval, zda má mobil zapnutý, a položil ho na vedlejší sedadlo. O soukromém životě své dcery toho věděl velmi málo a neměl ponětí, kde má začít hledat. Najednou si však vzpomněl na suterénní byt ve čtvrti Vogar, kde bydlela asi před rokem. Nejdřív se ale zastavil u sebe doma, jestli tam náhodou není, protože měla klíč od jeho bytu. V okolí domu, v němž bydlel, ji neviděl. Obešel celý blok, pak vyšel po schodech nahoru. Odemkl dveře od bytu, volal ji, ale byt byl prázdný. Přemýšlel, zda nemá zavolat své bývalé ženě, ale

27/33

k tomu se nebyl schopný odhodlat. Dvacet let spolu téměř nemluvili. Zvedl sluchátko, aby zavolal synovi. Věděl, že se sourozenci stýkají, i když jen sporadicky. Zavolal na informace a tam mu sdělili číslo Sindriho mobilu. Ale ukázalo se, že Sindri pracuje někde na venkově a vůbec neví, kde Eva Lind je. Erlendur se na chvilku zamyslel. „Zatracená práce,“ povzdechl si. Pak znovu zavolal na informace a požádal o číslo své bývalé ženy. „Erlendur,“ řekl, když se ohlásila. „Mám pocit, že je Eva Lind v nějakém průšvihu. Nevíš, kde bych ji našel?“ Na druhém konci spojení bylo ticho. „Volala mi a prosila mě o pomoc, ale pak se spojení přerušilo a já nevím, kde je. Mám pocit, že tu něco nehraje.“ Neodpovídala. „Halldóro?“ „Voláš mi po dvaceti letech?“ I po tak dlouhé době slyšel v jejím hlase chladnou nenávist a bylo mu jasné, že udělal chybu, když se jí ozval. „Eva Lind potřebuje pomoc, ale já jí ji nemohu poskytnout, protože nevím, kde je.“ „Pomoc?“ „Myslím, že se něco stalo.“ „Je to snad moje vina?“ „Vina? Ne. Není to tvoje…“ „Nemyslíš, že i já jsem potřebovala pomoc? Když jsem sama vychovávala dvě děti? A to tě nezajímalo.“ „Halldó…“ „A teď tvé děti špatně dopadly. Obě. Začínáš konečně chápat, cos udělal? Cos jim udělal? Cos udělal mně a svým dětem?“ „Tys mi nedovolila…“ „Nechápeš, že jsem je musela zachraňovat snad stotisíckrát? Nechápeš, že jsem se jim musela věnovat pořád? Kde jsi byl ty?“ „Halldóro, já…“ „Ty mizero!“ zvolala.

28/33

Pak už uslyšel jen cvaknutí v telefonu. Erlendur se proklínal za to, že byl tak hloupý a zavolal jí. Už zase seděl v autě, projížděl čtvrtí Vogar a zastavil před dosti zchátralým domkem pro více rodin s byty v suterénu, přesněji řečeno sklepními byty. Stiskl tlačítko na otevírání dveří, ale když se neozval žádný zvuk, zaklepal. Netrpělivě čekal na nějaké zvuky nebo na to, že se otevřou dveře, ale nic takového se nestalo. Dveře nebyly zamčené, tak opatrně vešel dovnitř. Ocitl se v malé předsíni a zaslechl tichý dětský pláč, který vycházel odněkud z bytu. Jak se blížil k obýváku, ucítil pach moči a zvratků. Na podlaze seděla asi roční holčička a byla už úplně vysílená pláčem. Všude kolem se válely plechovky od piva a láhve od vodky, prázdné krabice od jídla na objednávku a mléčných výrobků, které pravděpodobně zkysly a jejich nakyslý pach se mísil s pachem dětských exkrementů. V pokoji nebyl žádný nábytek kromě gauče, na kterém ležela nahá žena obrácená zády k němu. Erlendurovi připadalo, že ho holčička nevnímá, když se blížil ke gauči. Vzal ženu za ruku a zkoušel její tep. Měla předloktí celé rozpíchané. Vedle obýváku byla kuchyně a dál ještě malý pokojík, kde našel deku. Vzal ji a šel ženu přikrýt. Z pokojíku vedly dveře do malé koupelny. Zvedl dítě z podlahy, odnesl je do koupelny, důkladně je umyl teplou vodou a zabalil do osušky. Dítě přestalo plakat. Mezi nožkama mělo pleť celou opruzenou od moči. Dospěl k závěru, že dítě musí být hladové, ale nikde nenašel nic, co by mu mohl dát. V kapse kabátu měl čokoládu, tak z ní kousek ulomil, dal jej holčičce a chlácholivě na ni mluvil. Na ručkách a na zádech jí našel popáleniny a šrámy. Obličej se mu zkřivil vztekem. Našel dětskou postýlku, vylovil z ní plechovky od piva a krabice od hamburgerů a opatrně do ní holčičku položil. V nitru vřel zlostí, když se vracel do obýváku. Netušil, zda ta žena na gauči je matka dítěte, a ani ho to nezajímalo. Zvedl ji a táhl do koupelny, položil jí hlavu pod sprchu a pustil studenou vodu. Trhla sebou, zalapala po dechu a začala ječet. Mávala rukama a pokoušela se před studenou vodou chránit. Erlendur nechal vodu dost dlouho téct, než ji konečně zastavil. Hodil na ženu deku, zabalil ji a odvedl do obýváku. Posadil ji na gauč. Byla sice probuzená, ale úplně mimo. Dívala se na Erlendura kalným pohledem.

29/33

Potom se rozhlédla, jako by něco hledala, a najednou jako by si vzpomněla, co to bylo. „Kde je Perla?“ zeptala se a třásla se pod dekou. „Perla?“ otázal se zlostí bez sebe. „To je pes?“ „Kde je moje dítě?“ chtěla vědět žena. Bylo jí kolem třicítky, měla krátké vlasy a byla přehnaně nalíčená. Voda jí rozmazala šminky po celém obličeji. Měla nateklý horní ret, na čele velkou bouli a modřinu na pravém oku. „Ty vůbec nemáš právo se na ni ptát,“ řekl jí Erlendur. „Cože?“ „Típalas o to dítě cigarety!“ „Co? Né! Kdo…? Kdo jsi?“ „Nebo to dělá tvůj chlap, co tě bije?“ „Bije? Co? Kdo vlastně jsi?“ „Postarám se, aby ti Perlu vzali,“ řekl Erlendur. „A najdu toho chlapa, který jí to udělal. A ty mi teď řekneš aspoň dvě věci.“ „Aby mi ji vzali?“ „Tady ještě před pár měsíci bydlela dívka. Víš, kde je? Jmenuje se Eva Lind. Je to hubená černovláska…“ „Perla je hrozná. Pořád jenom křičí. Celou dobu.“ „Jen mi tady nehraj těžce zkoušenou matku!“ „No a on už to nevydržel.“ „Ptal jsem se na Evu Lind. Znáš ji?“ „Nesmíš mi ji vzít. Prosím.“ „Víš, kde je Eva Lind?“ „Eva se už dávno odstěhovala.“ „Víš kam?“ „Ne. Žila s Baddim.“ „S Baddim?“ „Dělá vyhazovače. Dám to do novin, jestli mi ji vezmeš. Slyšíš? Rozmáznu to na veřejnosti.“ „Kde dělá vyhazovače?“ Řekla mu to. Erlendur vstal a nejdřív zavolal sanitku, potom pohotovostní službu na sociální péči o dítě. Stručně jim popsal situaci.

30/33

„A teď to druhé,“ pokračoval, zatímco čekal na sanitku. „Kde je ten ubožák, co tě bije?“ „Toho vynech,“ řekla. „Aby mohl pokračovat? To chceš?“ „Ne.“ „Kde ho najdu?“ „To jenom proto…“ „No co? Jenom proč?“ „Že mi ji chceš nechat vzít…“ „Chci.“ „Když mi ji necháš vzít, tak ho budeš muset zabít, jinak zabije on tebe,“ řekla a nenávistně se na Erlendura usmívala. Baddi byl skutečný svalovec, ale v porovnání se svalnatým tělem měl přímo mikroskopickou hlavu. Dělal vyhazovače ve striptýzovém baru, který se jmenoval Conte Rosso a nacházel se v centru města. Ale nestál u dveří, když tam Erlendur přijel, byl tam jiný, podobný svalovec, který mu řekl, kde Baddiho najde. „Hlídá při představení,“ vysvětlil mu svalovec. Erlendur hned nerozuměl. Stál před ním a upřeně mu hleděl na hlavu. „Soukromé představení,“ upřesnil svalovec. „Striptýz na objednávku.“ Obrátil oči v sloup na znamení, že je Erlendur beznadějný případ. Erlendur se ocitl v místnosti osvětlené jen slabými červenými lampičkami. Byl to velký sál s barem, několika stoly a židlemi. Na nich seděli muži, dívali se na mladou dívku, která se v rytmu hudby kroutila kolem tyče. Když si všimla Erlendura, začala tančit před ním, jako by byl slibný zákazník, a sundala si sporou podprsenku. Erlendur si ji prohlížel s hlubokým soucitem v očích, což ji dost rozhodilo. Vypadla z rytmu, podlomily se jí nohy, ale duchapřítomně to zase vyrovnala a vlníc se v bocích, odcouvala dozadu. Upustila přitom nedbale podprsenku, aby vypadala suverénně. Zkoumavě se rozhlížel, aby zjistil, kde se vlastně tahle soukromá show koná. Přímo proti tanečnímu parketu ústila temná chodba, tak do ní vešel. Zdi byly vymalované na černo a na konci chodby vedly schody do sklepa. Erlendur skoro nic neviděl, opatrně tápal dolů a ocitl se v další na černo

31/33

vymalované chodbě. Ze stropu visela jediná červená žárovka. Na jejím konci stál opět svalovec s rukama složenýma na mohutné hrudi a drze si Erlendura měřil. Z chodby vedly šestery dveře do pokojů, troje na každé straně. Z jednoho zaznívaly melancholické tóny houslí. Svalovec vykročil proti Erlendurovi. „Jmenuješ se Baddi?“ zeptal se ho Erlendur. „A kde máš holku?“ zeptal se svalovec s mrňavou hlavou, která na mohutném krku připomínala bradavici. „Na to jsem se chtěl zeptat já tebe,“ opáčil Erlendur překvapeně. „Mě? Já tady nejsem od toho, abych obstarával holky. Musíš si nějakou vybrat nahoře a pak si ji můžeš odvést sem dolů.“ „Aha, tak takhle to je,“ řekl Erlendur, jako by pochopil, oč jde. „Jenže já hledám Evu Lind.“ „Evu? Ta už tu dávno není. Byl jsi s ní někdy?“ Erlendur si ho měřil. „Že už tu dávno není? Jak to myslíš?“ „Párkrát tu byla. Jak to, že ji znáš?“ Vtom se otevřely dveře do chodby a z nich vyšel mladý muž a zapínal si zip u kalhot. V pokoji zahlédl Erlendur nahou dívku, která sbírala z podlahy šaty. Muž se kolem nich protáhl, zlehka poklepal Baddiho po rameni a vystupoval po schodech. Dívka v pokoji zahlédla Erlendura a přibouchla dveře. „Chceš říct, že byla tady dole?“ ujišťoval se Erlendur, který tomu nemohl uvěřit. „Eva Lind byla tady dole?“ „To už je dávno. Ale v tomhle pokoji je jedna, která je jí moc podobná,“ nadnesl Baddi a říkal to jako zkušený obchodník s auty. Ukázal na jedny dveře. „Je to studentka medicíny z Litvy. To je ta holka s houslemi. Slyšíš? Studuje na nějaké slavné konzervatoři v Polsku. Jezdí sem vydělávat prachy. Dělají to, aby mohly studovat.“ „Nevíš, kde bych našel Evu Lind?“ „Nesmíme nikomu říkat, kde holky bydlí,“ řekl Baddi a nasadil nevinný výraz. „Já nechci vědět, kde ty dívky bydlí,“ odvětil Erlendur unaveně. Byl zvyklý na to, že se nikdy nesmí přestat ovládat. Věděl, že se nesmí rozčílit,

32/33

když chce získat nějaké informace, přestože by tomu chlapovi nejraději tu jeho bradavici ukroutil z krku. „Myslím, že se Eva Lind dostala do potíží. Žádala mě o pomoc,“ řekl a nutil se ke klidu. „A kdo vůbec jseš, snad její fotr?“ zeptal se ho posměšně Baddi. Erlendur na něho hleděl a přemýšlel, jak by bylo nejlepší tu jeho minilebku uchopit. Baddimu zamrzl úsměv, když mu došlo, že uhodil hřebíček na hlavičku. Náhodou, jako obyčejně. Ucouvl o krok. „Ten polda?“ zeptal se a Erlendur pokývl hlavou. „Tady to funguje legálně.“ „To mě nezajímá. Víš něco o Evě Lind?“ „Pohřešuje se?“ „To nevím,“ řekl Erlendur. „Jen netuším, kde je. Volala mi, protože potřebovala pomoc, ale já nevím odkud. Dozvěděl jsem se, že ji znáš.“ „Nějakou dobu jsme spolu žili. Řekla ti to?“ Erlendur zavrtěl hlavou. „Žít s ní je o nervy. Je úplně vyšinutá.“ „Řekneš mi, kde je?“ „Dlouho jsem ji neviděl. Nenávidí tě. Víš to?“ „Kde kupovala drogy, když jste byli spolu?“ „Myslíš, kdo je její dealer?“ „Jo, dealer.“ „Chceš ho zabásnout?“ „Nemám v úmyslu někoho zabásnout. Musím najít Evu Lind. Pomůžeš mi, nebo ne?“ Baddi se zamyslel. Nebylo jeho povinností tomu chlápkovi pomoct. Ať si jde k čertu. Ale cosi v poldově výrazu ho přesvědčilo, že bude lepší mít ho na své straně než proti sobě. „Nic o Evě nevím,“ řekl. „Promluv si s Allim.“ „S Allim?“ „Ale neříkej mu, že jsem tě za ním poslal já.“

@Created by PDF to ePub