Aristotelovo pojetí přátelství a jeho význam pro obec

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Aristotelovo pojetí přátelství a jeho význam pro obec Bakalářská diplomová práce

Vypracoval: Josef Jaroš, UČO: 419097 Obor: filozofie Bakalářské prezenční studium

Vedoucí práce: PhDr. Josef Petrželka, Ph.D. Brno, 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Josefa Petrželky, Ph.D. s využitím uvedených pramenů a literatury.

................................................................ Podpis autora práce

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu PhDr. Josefu Petrželkovi, Ph.D., který mi byl jako vedoucí práce pevnou záštitou proti mému filosofickému rozletu, za cenné rady a připomínky.

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................................... 2

2.

Vymezení pojmů φιλία a πόλις ........................................................................................ 3

3.

4.

2.1.

θηιία ............................................................................................................................. 3

2.2.

πόιης ............................................................................................................................. 4

K Aristotelově etice ctností .............................................................................................. 6 3.1.

Vše směruje k dobru .................................................................................................... 6

3.2.

Nejvyšší dobro ............................................................................................................. 7

3.3.

Ctnost ........................................................................................................................... 8

3.4.

Záměrná volba ........................................................................................................... 10

3.5.

Kontemplace .............................................................................................................. 11

Aristotelovo pojetí přátelství ......................................................................................... 12 4.1.

Počátek zkoumání ...................................................................................................... 13

4.1.1.

Význam přátelství pro život ............................................................................... 13

4.1.2.

Podstata přátelství ............................................................................................... 14

4.2.

Tři druhy přátelství .................................................................................................... 16

4.2.1.

Přátelství pro užitek a pro rozkoš ....................................................................... 16

4.2.2.

Dokonalé přátelství ............................................................................................. 17

4.3.

Komparace jednotlivých druhů přátelství .................................................................. 18

4.3.1. 4.4.

Poměr dokonalého přátelství a ctnosti ....................................................................... 20

4.4.1.

5.

Podobnost přátelství ........................................................................................... 18

Dokonalé přátelství a blaženost .......................................................................... 21

4.5.

Podmínky a vznik (dokonalého) přátelství ................................................................ 23

4.6.

Stručné zhodnocení .................................................................................................... 25

Význam přátelství pro obec ........................................................................................... 26 5.1.

Přátelství a společenství ............................................................................................. 26

5.2.

Nejlepší způsob života ............................................................................................... 28

5.3.

Role přátelství v prostoru obce .................................................................................. 30

6.

Závěr ................................................................................................................................ 33

7.

Použitá literatura ............................................................................................................ 34

1

1. Úvod Aristotelés ze Stageiry (384-322 př. n. l.1) byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů v historii západního myšlení. Svým systematickým a takřka vědeckým přístupem připravil půdu pro nemalou část současných věd. Vyjadřoval se k otázkám od logiky až po etiku (kterou jako první v západním světě systematicky zpracoval). Aristotelův vliv na vývoj filosofie je natolik významný, že vyjádření myslitele jeho formátu k určité (filosofické) otázce vždy vzbuzuje zájem. Nejinak je tomu v případě přátelství, jímž se v této práci zabýváme. Cílem práce je prověřit tezi, že přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti jednotlivce a vposledku obce; zároveň předložit (s ohledem na zaměření práce) systematický výklad Aristotelovy koncepce přátelství. Práce je rozdělena do dvou základních oddílů (kapitoly 4. a 5.) – „Aristotelovo pojetí přátelství“ a „Význam přátelství pro obec“. Uvedeným oddílům předchází vymezení pojmů θηιία a πόιης (kapitola 2), jež jsou pro práci stěžejní. K tomuto účelu využíváme německý Aristoteles-Lexikon, řecko-anglický slovník LSJ – The Online Liddell-Scott-Jones GreekEnglish Lexicon, též výklad pojmů od Antonína Kříže v českém překladu Etiky Níkomachovy a Politiky.2 Následuje pojednání o Aristotelově etice ctností (kapitola 3.), kde vykládáme její základní pojmy a principy. Pro první oddíl jsme zvolili metodu analýzy a interpretace primární literatury, kterou považujeme pro daný úkol za nejvhodnější (užíváme též metodu syntézy či komparace). Vycházíme především z českého překladu sedmé a osmé knihy Etiky Níkomachovy, čtvrté kapitoly druhé knihy Rétoriky a z anglického překladu sedmé knihy Etiky Eudémovy.3 Spisem Magna Moralia se v souladu s většinově zastávanou tezí o její neautentičnosti nezabýváme.4 Výsledkem oddílu je ucelený pohled na přátelství a jeho význam pro jednotlivce; především však závěr, že přátelství je nedílnou součástí blaženosti jednotlivce. Druhý oddíl se nese v poněkud jiném duchu. Metoda analýzy a interpretace zůstává nadále dominantní, ale dochází též k aplikaci poznatků z předchozích kapitol na prostor obce. Zaměřujeme se na otázku nejlepšího života jednotlivce a obce, abychom zjistili, jaký je mezi oběma vztah. Výsledkem oddílu je zjištění, že přátelství sice lze za určitých okolností chápat jako nedílnou součást (nutnou podmínku) blaženosti obce, ale nelze to s jistotou prokázat, potažmo tvrdit. 1

Viz PETRŽELKA, Josef. Dějiny filosofie I. Aristotelés: Životní a filosofické osudy. Veškeré české překlady Aristotelových děl uvedené v této práci pocházejí od Antonína Kříže. 3 Veškeré anglické (a řecké) překlady Aristotelových děl uvedené v této práci pocházejí z Perseus Digital Library. 4 Srov. GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období, s. 325. 2

2

2. Vymezení pojmů φιλία a πόλις Při pohledu na název práce – „Aristotelovo pojetí přátelství a jeho význam pro obec“ – je zřejmé, že obsahuje nejméně dva pojmy, které je třeba vymezit: „přátelství“ (θηιία) a „obec“ (πόιης). Oba představují doslova pojmovou páteř práce a je s nimi nakládáno takřka v celém jejím průběhu. Jejich vymezení je proto naprosto nezbytnou záležitostí. Nejdříve se zaměříme na význam těchto pojmů v řecko-anglickém slovníku LSJ, čímž získáme základní představu o jejich významu v řeckém prostředí. Dále využijeme německý Aristoteles-Lexikon, který cílí přímo na Aristotelovy spisy, v nichž daný pojem lokalizuje a posléze vykládá. Vše ještě podpoříme výkladem pojmů od Antonína Kříže, obsaženém v českých překladech Etiky Níkomachovy a Politiky, přičemž porovnáme, nakolik koresponduje s výše zmíněnými zdroji. Na závěr ukážeme zda, případně nakolik a v čem se Aristotelovo porozumění pojmům θηιία a πόιης liší od porozumění běžného v řeckém prostředí.

2.1. φιλία Pod heslem θηιία nalezneme v LSJ množství odkazů, z nichž několik ukazuje přímo na Aristotela,5 další se v jeho koncepci přinejmenším objevují,6 a pouze jeden je v rozporu s ní.7 Pojem θηιία (včetně jeho tvarů a příbuzných slov) je zde postupně představen jako: 1. vřelost, úcta a přátelství (obvykle mezi rovnými), 2. náklonnost mezi rodinnými příslušníky, 3. vztah vyživovaných osob vůči nadřízenému (např. vztah dětí vůči otci), 4. spojenectví mezi státy, 5. vztahy ve společenství (komunitě), 6. přátelskost, přívětivost, 7. milenecká láska, 8. láska k věcem, sympatie, 9. přírodní síla spojující nesouladné síly a pohyby, 10. pythagorejské označení čísla 3.8

5

Body 2, 6 a 8 následujícího výčtu. Body 1, 3, 4 a 7 následujícího výčtu. 7 Bod 8 následujícího výčtu; dle Aristotela není přátelství s věcmi možné. (Viz EN VIII, 7, 1157b28-30.) 8 Viz LSJ, φιλία. 6

3

Nyní přejděme k lokalizaci pojmu v Aristotelově díle. S pojmem θηιία se obšírněji setkáváme ve spisech Etika Eudémova, Etika Níkomachova, Politika a Rétorika.9 Na základě tohoto výskytu vykládá Aristoteles-Lexikon pojem θηιία jako „přátelství“ (Freundschaft) nebo „lásku“ (Liebe);10 v tomto smyslu užívá Aristotelés pojem θηιία nejčastěji. S tím koresponduje výklad Antonína Kříže, jenž Aristotelovo užití tohoto pojmu rozvádí: „φιλία neznamená jen přátelství, nýbrž i lásku oproti nenávisti (μῖσος), poměr vzájemné lásky mezi příbuznými a známými, také mezi příslušníky národa a stavu, a konečně i přívětivost, laskavost v chování.“11 Z výše uvedeného plyne, že Aristotelés představuje, co se týče porozumění pojmu θηιία spíše tradičního řeckého myslitele. Což znamená, že význam jeho koncepce přátelství spočívá jinde, a sice v kontextuálním zasazení a v důsledcích, které z něho plynou. Za vše v tomto ohledu hovoří následující (na Aristotelovu invenci bohatý) úryvek: „Láska se podobá citu, přátelství stavu; neboť lásku cítíme i k věcem neživým, vzájemná láska však vyžaduje záměrné volby a záměrná volba vzniká z duševního stavu.“ (EN VIII, 7, 1157b28-29.)

2.2. πόλις Podobně je tomu také v případě pojmu πόιης (včetně jeho tvarů a příbuzných slov), který je v LSJ vymezen následovně: 1. citadela/pevnost (např. Athénská), 2. místodržitelské město, 3. město nebo země, 4. země závislá na městu, po němž je pojmenována (městský stát), 5. ostrov osídlený lidmi, 6. komunita nebo uskupení občanů, 7. stát, město, svobodný stát, republika, 8. právo občanství, 9. hra připomínající vrhcáby.12 V souladu s tímto výčtem vykládá Aristoteles-Lexikon pojem πόιης jako „městský stát“ (Stadtstaat), „město“ či „obec“ (Stadt).13 Žádný zásadní posun ve významu pojmu nepři9

Viz Aristoteles-Lexikon, s. 445-448. Srov. tamtéž, s. 445. 11 Etika Níkomachova. Poznámky, heslo: o přátelství, s. 281. 12 Viz LSJ, Πόλις. 10

4

náší ani Antonín Kříž, když říká: „slovo „polis“ má různý význam: tj. město (jako osada) a obec (jako stát).“14 Ačkoliv výklad Antonína Kříže uvádíme (stejně jako u pojmu θηιία) spíše pro doplnění, považujeme jej i v kontextu ostatních zdrojů15 za kvalitní. Ani co se týče pojmu πόιης, není Aristotelés žádným novátorem, a spatřuje pod ním v tradičním řeckém duchu městský stát helénského typu, tzn. město a jeho okolí. To dokládá též úryvek, v němž Aristotelés vytyčuje základní rozdíl mezi národem a obcí: „Takový jest asi také Babylón a každé místo, které má objem spíše národa (ἔζλοσς) než města (ηῆς πόιεως).“16 (Pol. III, 3, 1276a27-28.) Na obec pohlíží Aristotelés jako na určitou komunitu, resp. uskupení občanů: „…obec jest jakési množství občanů.“ (Pol. III, 1, 1274b42.) Přímo se nabízí konstatování, že v případě pojmu πόιης (podobně jako u pojmu θηιία) není zásadní Aristotelovo v podstatě tradiční porozumění pojmu, nýbrž jeho kontextuální zasazení a důsledky z něj plynoucí.

13

Srov. Aristoteles-Lexikon, s. 474. Politika. Poznámky, s. 286. (Srov. Pol. III, 3, 1276a23-24). 15 LSJ a Arisoteles-Lexikon. 16 V této souvislosti uvažuje Aristotelés o nutnosti omezeného rozsahu obce (co do rozlohy a počtu obyvatel) kvůli zachování její jednoty. 14

5

3. K Aristotelově etice ctností Ještě než přistoupíme k samotnému výkladu přátelství, zaměříme se v obryse na Aristotelovu etiku ctností;17 představíme principy, na nichž je vystavěna, a které poslouží k pochopení souvislostí mezi Aristotelovou etikou (coby teorií lidské blaženosti18) a přátelstvím na jedné straně, a mezi jeho politikou (coby aplikací etiky na prostor obce) a významem přátelství pro obec na straně druhé. Známe-li totiž způsob, jakým určitý systém funguje, jsme schopni zjistit, jaký význam v něm má ten který jev; v našem případě přátelství v rámci systému Aristotelovy etiky a politiky. Důvodem pro zařazení této kapitoly do práce je Aristotelův výrok z počátku osmé knihy Etiky Níkomachovy (tj. z počátku zkoumání problematiky přátelství): „Nyní jest snad nutno pojednat o přátelství. Neboť přátelství jest jakási ctnost anebo jest se ctností spojeno a pro život jest velmi potřebné.“ (EN VIII, 1, 1155a-5.) Z úryvku jsou patrné dvě věci: 1. značný význam přátelství pro život, 2. úzká souvislost přátelství a ctnosti. Zatímco první skutečnost odůvodňuje zájem o problematiku přátelství jako takovou, druhá poukazuje na nutnost přinejmenším obecného výkladu ctnosti, bez něhož se u Aristotela při zkoumání jakéhokoliv etického fenoménu (přátelství nevyjímaje) jednoduše neobejdeme. Díky kapitole „K Aristotelově etice ctností“ není v práci vyžadována prakticky žádná předchozí znalost Aristotelovy etiky. Navíc umožňuje odlehčit text v jeho stěžejních částech,19 a sledovat u každé z nich její cíl (namísto rušivých vysvětlivek a výkladu jednotlivých pojmů Aristotelovy etiky). Počínaje kapitolou 4. proto odkazujeme na jednotlivé kapitoly následujícího textu, nebo (kde to považujeme za vhodné) stručně rekapitulujeme jejich obsah.

3.1. Vše směruje k dobru Aristotelés zakládá svoji etiku systémově na několika pojmech a vztazích mezi nimi; především na pojmech „blaženost“ (εὐδαηκολία) a „ctnost“ (ἀρεηή).20 Základní principy jeho etiky lze v zásadě odhalit právě prostřednictvím vztahů mezi těmito dvěma elementy. Na samém začátku Etiky Níkomachovy Aristotelés říká: „Každé umění a každá věda, podobně i praktické jednání a záměr směřuje, jak se zdá, k nějakému dobru; proto bylo správně vyjádřeno, že dobro jest to, k čemu všechno směřuje.“ (EN I, 1, 1094a1-3.)

17

Ve výkladové linii této kapitoly se inspirujeme antologií Ethics. Contemporary Readings, s. 240-249. Viz BRÁZDA, Radim. Ethicum, s. 146. 19 Kap. 4. a 5. 20 Viz BRÁZDA, Radim. Aristotelés: Teze k přednáškám. 1.1. Teleologie a etika ctností. 18

6

Aristotelés zde představuje ústřední motiv celé své etiky – vše směřuje k (nějakému) dobru –, čímž zároveň předkládá její manifest, výchozí bod pro jakékoliv další etické zkoumání. Při tom zakládá dvojí: jednak svoji teleologii, jednak nauku o dobru. Za pojem dobro (αγαζολ) lze ve výše uvedeném úryvku dosadit též účel (ηέιος), přičemž právě dobro je pro Aristotela dokonalým (ve smyslu finálním)21 účelem; zárukou, že řada účelů nepůjde donekonečna. Jde o důležitý metodologický krok, jelikož dobro, resp. nejvyšší dobro (jeho poznání a dosažení) se stává životním cílem. (Viz EN I, 1, 1094a17-24.) Celou situaci výstižně popisuje Radim Brázda: „Aristotelovy etické úvahy jsou soustředěny kolem otázky nejvyššího dobra – tedy nejlepšího života.“22

3.2. Nejvyšší dobro Otázka proto zní: Co je to nejvyšší dobro? Nejvyšším dobrem, též nejvyšším účelem a cílem rozumí Aristotelés to, co chceme výhradně pro ně samé a nikdy pro nic jiného – tj. blaženost (εὐδαηκολία). Mimo blaženost sice existují věci žádané samy o sobě (např. přednosti či slasti), nicméně vůči blaženosti vystupují pouze jako instrumentální dobra. (Viz EN I, 5, 1097a251097b5.) Čímž jsme odpověděli na otázku, co je nejvyšším dobrem – blaženost –, ale nikoliv na otázku, co to blaženost je. Aristotelés konstatuje, že na jménu blaženost se shodne jak obecné množství, tak vzdělanci. Nicméně v otázce obsahu již dochází k nemalým rozdílům. A to nejenom v rámci těchto dvou skupin, ale i v rámci jednotlivce, který za blaženost považuje v případě chudoby bohatství, v případě nemoci zdraví atp. (Viz EN I, 2, 1095a17-25.) V tuto chvíli Aristotelés uvažuje o něčem, co bychom mohli označit jako individuální dobro (ve smyslu specifické). Ukazuje, že pro každého člověka existuje určité dobro, které spočívá v jeho individuálním výkonu, neboli v naplnění svého účelu (např. pro vojevůdce vítězství). Poté se dostává k otázce, co je individuální dobro – ἔργολ (výkon, úkol)23 – pro člověka jakožto rozumovou bytost obecně. (Viz EN I, 6, 1097b22-35.) Takovým cílem se zdá být činný život rozumový oproti životu rostlin a zvířat (viz EN I, 6, 1098a-9), o němž Aristotelés říká, že je to: „… skutečná činnost duše ve shodě s rozumem anebo nikoliv bez rozumu…“ (EN I, 6, 1098a7-8.) Dále: „…za výkon (ἔργολ) člověka klademe jakýsi život, a to skutečnou činnost duše a jednání ve shodě s rozumem…“ (EN I, 6, 1908a12-14.) Obě tvrzení

21

Viz ARISTOTELÉS. Nicomachean Ethics, 1097a20. Upřednostňujeme anglicismus „finální“, k němuž se podle nás váží lepší konotace, nežli k českému „konečný“. 22 BRÁZDA, Radim. Ethicum, s. 145. 23 Dochází zde ke splynutí pojmů dobro (αγαθον), účel, cíl (τέλος) a výkon, úkol (ἔργον).

7

Aristotelés ještě upřesňuje: „… lidským dobrem se stává činnost duše z hlediska zdatnosti, a je-li zdatností více, tedy z hlediska nejlepší a nejdokonalejší.“ (EN I, 6, 1098a15-17.) V tuto chvíli můžeme blaženost (vlastní ἔργολ lidské existence24) definovat jako skutečnou činnost duše a jednání ve shodě s rozumem z hlediska dokonalé zdatnosti. Na základě řečeného vystává nová otázka: Jak rozumět pojmu zdatnost? Aristotelés rozumí pojmu zdatnost (ἀρεηή) dvěma způsoby: v širším (obecném) a užším (konkrétním) slova smyslu.25 V prvním případě je ἀρεηή jakási obecná dokonalost, relativní vhodnost či schopnost ke zdárnému vykonání svého určení (např. i dobře vidící oko).26 V druhém případě se jedná o jedinečnou dokonalost, významově závislou na kontextu; v kontextu lidské duše je ἀρεηή dokonalost rozumové činnosti, vůle nebo povahy – tzn. ctnost.27 Pokud bychom však o ἀρεηή hovořili v souvislosti s dokonalostí těla, pojem ctnost bychom již použít nemohli. Dokonalost duše, její ἀρεηή, je odlišná od ἀρεηή těla (nebo jakékoliv další „věci“),28 přestože obě lze subsumovat pod obecný význam tohoto pojmu, jak dokládá následující Aristotelovo tvrzení: „Lidskou ctností pak rozumíme nikoli zdatnost tělesnou, nýbrž duševní…“ (EN I, 13, 1102a16-17.) V Etice Níkomachově se v pasáži 1098a15-1729 hovoří o činnosti duše z hlediska zdatnosti, tzn. podle jí přináležející dokonalosti, kterou je v případě duše člověka právě ctnost. Z těchto důvodů dále interpretujeme slovní spojení „zdatnost duše“ jako ctnost a spojení „činnost duše z hlediska zdatnosti“ jako činnost duše z hlediska ctnosti.

3.3. Ctnost Vzhledem k předchozímu vyvstává dvojí otázka: 1. Co je ctnost?, 2. Co je nejlepší ctnost? Přestože jsme se první z obou otázek částečně zabývali již v minulém oddílu, do podstaty ctnosti jsme zcela nepronikli, a otázkou druhou jsme se doposud nezabývali. Podání uspokojivé odpovědi vyžaduje nejen další analýzu textu Etiky Níkomachovy, ale především širší úvahu. Stále musíme mít na paměti, že zatímco vlastním lidským dobrem je činnost duše z hlediska ctnosti, blaženost jakožto nejvyšší lidské dobro je činností duše z hlediska dokonalé ctnosti (viz EN I, 13, 1102a5-6). 24

Srov. EN I, 6, 1098a7-20. Pro pochopení vztahu mezi oběma významy ἀρετή si lze vypomoci přirovnáním ke vztahu rod a druh. 26 Srov. Phys. VII, 3, 246a13 nebo Met. V, 16, 1021b20. 27 Srov. Etika Níkomachova. Poznámky, heslo: z hlediska zdatnosti, s. 256. 28 Ctnost = ἀρετή duše, zdraví = ἀρετή těla, stabilita = ἀρετή stolu atd. O všech těchto vlastnostech můžeme prohlásit, že jsou jedinečnými projevy ἀρετή. 29 „… lidským dobrem se stává činnost duše z hlediska zdatnosti, a je-li zdatností více, tedy z hlediska nejlepší a nejdokonalejší.“ (EN I, 6, 1098a15-17.) 25

8

Zkoumání ctnosti jakožto zdatnosti duše30 má proto, jak již bylo řečeno, význam jednak vzhledem k lidskému životu obecně (otázka dobra), jednak vzhledem k zaměření práce samotné (souvislost přátelství a ctnosti). Aristotelés nejprve na konci první knihy rozliší dva typy ctností31 – rozumové (moudrost, chápání, rozumnost) a mravní (štědrost, uměřenost).32 (Viz EN I, 13, 1103a3-5.) Rozdíl mezi nimi záleží ve způsobu, jak jich můžeme nabýt. Zatímco rozumové ctnosti člověk získává a zdokonaluje učením, mravní ctnosti vznikají ze zvyku, tj. pravidelným jednáním. Z čehož vyplývá, že (mravní) ctnosti nám nemohou být dány od přirozenosti (apriori). (Viz EN II, 1, 1103a15-25.) S tím souvisí vymezení ctností do oblasti duševních stavů (viz EN II, 4). Aristotelés rozlišuje celkem tři typy duševních jevů: city (bezprostřední duševní hnutí spojená s libostí a nelibostí; např. láska), vrozené schopnosti (schopnost pociťovat tato hnutí; např. citlivost) a stavy (postoj zastávaný vůči nim, charakter; např. uměřenost).33 (Viz EN II, 4, 1105b19-20.) Dobrými či špatnými se „stáváme“ během života vlastním jednáním – aktivním výkonem určitého postoje –, na základě něhož jsme za dobré nebo špatné považováni. Ctnosti proto nejsou ani vrozenými schopnostmi, ani city. (Viz EN II, 5, 1106a6-12.) Zejména fakt, že mravní ctnosti nejsou vrozené, má pro Aristotelovu etiku poměrně zásadní důsledek, neboť dochází k přijetí předpokladu, že ctnostnému jakožto mravnímu jednání se lze určitým způsobem „naučit“,34 resp. navyknout mu. Za tímto účelem je v obci zřízena politika (nauka o obecním dobru), o níž Aristotelés mluví jako o nauce nejváženější a nejvyšší35 (viz EN I, 1, 1094a25-1094b15). Jejím úkolem je zavést takové ústavní pořádky a nauky, které by co nejvíce směřovaly občany k dobru36 – k ctnosti a ctnostnému jednání (viz EN I, 1, 1094a25-1094b12). Ctnostným jednáním se sami stáváme ctnostnými (viz EN II, 1, 1103b1-2), špatným jednáním špatnými (viz EN II, 1, 1103b7-10). Což znamená, že mravní ctnost je produktem, resp. následkem ctnostného jednání (na rozdíl od přirozené, tj. apriorní vlohy k ní). (Viz EN II, 1, 1103a24-25.) V tuto chvíli si důvodně pokládáme otázku: Co je ctnostné jednání?

30

Vztah mezi pojmy „zdatnost“ a „ctnost“ viz kap. 3.2. Toto rozlišení vychází z rozdělení rozumové složky duše na rozumovou o sobě – poznávací (rozumové ctnosti, teoretické vědění, moudrost) –, a na stránku rozumu naslouchající – usuzovací (mravní ctnosti, praktické vědění, rozumnost). (Viz EN I, 13, 1102a27-1103a10; EN VI, 2, 1138b35-1139a15; EN VI, 5, 1140b20-30.) 32 Výčet rozumových a mravních ctností není úplný. 33 Srov. SYNEK, Stanislav. Lidská přirozenost jako úkol člověka, s. 52-53. 34 Pozor na rozlišení způsobu nabytí rozumových a mravních ctností. Slovo „naučit“ je zde použito ve významu „zvyknout si jednat určitým způsobem“ či „navyknout si určitému způsobu jednání“. 35 Aristotelés vychází z předpokladu, že hodnota dobra obce je vyšší než jednotlivce. 36 Srov. Platónovy úvahy o úloze správců v Ústavě. 31

9

Odpovědí je Aristotelovo učení o střednosti. Nejenže dále odhaluje podstatu mravní ctnosti, ale též podstatu ctnostného jednání. V rámci této koncepce je mravní ctnost nahlížena následovně: „Jest tudíž ctnost záměrně volícím stavem, který udržuje střed nám přiměřený a vymezený úsudkem, a to tak, jak by jej vymezil člověk rozumný.“ (EN II, 6, 1106b351107a2.) Střed (κεζόηες) je stavem mezi dvěma krajnostmi – nedostatkem a nadbytkem – (viz EN II, 5, 1106b15-28), a ctnostné jednání je takové, které tento střed uskutečňuje, tj. zachovává či nastoluje. Aristotelova κεζόηες ale nepředstavuje tzv. zlatou střední cestu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak jde o kvalitativní vrchol lidského jednání (viz EN II, 6, 1107a6-7), výhradně etický ideál, k němuž právě mravní ctnost směřuje. Správné určení středu závisí zejména na ctnosti: „… ctnost působí, že člověk volí správný cíl…“ (EN VI, 13, 1144a8-9.), resp. na úsudku člověka (viz EN VI, 1, 1138b20-21). A dále na rozumnosti: „… rozumnost pak působí, že [člověk] volí správné prostředky, které k němu vedou.“ (EN VI, 13, 1144a9.) Zároveň však na lidské individualitě, vzhledem k níž je střed určován; každý člověk může mít κεζόηες položenu jinde (v závislosti na individuálních proměnných): „… ten totiž, kdo se zdržuje tělesných požitků a právě z toho se raduje, jest uměřený, kdo však nad tím pociťuje nelibost, jest nevázaný…“ (EN II, 2, 1104b4-7.)

3.4. Záměrná volba Pro to, aby bylo jednání ctnostné, nestačí vědět, co je dobré,37 tj. správně určit střed; dokonce nestačí pouze tak jednat. Aristotelovi je nutnou podmínkou ctnostného jednání tzv. záměrná volba (προαίρεζης). (Viz EN III, 4, 1111b5-6.) Něco málo bylo naznačeno v druhé knize Etiky Níkomachovy v rámci definice mravní ctnosti jako „záměrně volícího stavu“ (EN II, 5-6, 1106b35-1107a2.), avšak teprve ve třetí knize Aristotelés explicitně říká, že: „… jest dalším úkolem objasnit pojem záměrné volby; zdá se totiž, že jest ctnosti nejvlastnější a že o mravní povaze rozhoduje více než skutky samy.“ (EN III, 4, 1111b5-6.) Dále se dozvídáme, že záměrná volba má povahu něčeho dobrovolného, její rozsah je však užší nežli rozsah dobrovolnosti. Proto mohou být děti a další živé bytosti jako zvířata účastny dobrovolného jednání, ale záměrné volby nikoliv (pro nerozumnost). (Viz EN III, 4, 1111b7-10.) Lze tedy říci, že záměrná volba je vědomé a svobodné rozhodnutí jednat na základě rozumové úvahy určitým způsobem a volit si k tomu odpovídající prostředky. Přičemž kde není záměrné volby, nemůže být ctnostného jednání. (Viz EN VI, 2, 1139a31-35.)

37

Sókratova varianta etického intelektualismu (viz HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií, s. 7).

10

3.5. Kontemplace Během předešlého výkladu jsme odpověděli na otázku, co je to ctnost, ctnostné jednání a jaká je jeho podmínka; zbývá však zodpovědět otázku po tom, co je nejlepší ctnost. Přitom se vrátíme o několik kroků nazpět k otázce blaženosti a nejlepšího života.38 Již víme, co je to nejvyšší dobro, a známe též jeho obecnou definici. Pravá podstata blaženého (tj. nejlepšího) života nám však zůstává skryta. Aristotelés rozlišuje tří nejvíce vynikající způsoby života: „…ten, o němž jsme se právě zmínili [život poživačný, spočívající v rozkoši], potom politický a třetí rozjímavý.“ (EN I 3, 1095b17-19.) Výše jsme uvedli, že blaženost je činnost duše a jednání z hlediska dokonalé zdatnosti, resp. ctnosti. Dokonalá zdatnost je zdatností nejlepší složky naší duše – rozumu. (Viz EN X, 7, 1177a20-21.) Není proto překvapením, že dokonalou ctnost – moudrost (viz EN X, 7, 1177a22-24 a VI, 13, 1144a3-6) – nalézáme mezi rozumovými ctnostmi. Výsadní postavení moudrosti spočívá v její takřka absolutní soběstačnosti;39 moudrý člověk k rozjímání nepotřebuje nikoho dalšího. (Viz EN X, 7, 1177a27-1177b.) To odpovídá dřívějšímu tvrzení, že blaženost jakožto nejvyšší dobro si žádáme vždy pro ni samotnou a nikdy pro nic jiného. Blaženost tedy spočívá v životě podle rozumu, neboť rozum je vlastní lidské „já“ (viz EN X, 7, 1178a2-8). O tomto způsobu života Aristotelés říká: „… nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co jest mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (EN X, 7, 1178a6-8.) Takový život bychom mohli označit jako kontemplativní40 či teoretický způsob života (βίος ζεορεηηθός).

38

Srov. kap. 3.1 Tato soběstačnost je omezena mírou vnějších dober (viz EN X, 9, 1178b33-35). 40 Z latinského „contemplatio“, rozjímání (řecky θεωρία). 39

11

4. Aristotelovo pojetí přátelství V kapitole 3. jsme představili prostředí, v němž bude probíhat stěžejní část naší práce: analýza přátelství. Ve vybraných momentech etiky ctností jsme získali body, k nimž bude možno přátelství příležitostně vztahovat a pozorovat jeho kontextuální zapojení do systému Aristotelovy etiky. V následujícím textu se proto zaměřujeme na přátelství jakožto etický fenomén; politické aspekty přátelství ponecháváme pokud možno stranou a zabýváme se jimi v kapitole 5. Přátelství je téma, které se prolíná napříč nejméně pěti Aristotelovými spisy.41 Vzhledem ke zvolenému postupu se primárně zaměřujeme na spisy Etika Níkomachova a Etika Eudémova. V rámci obou je přátelství věnován nezanedbatelný prostor; v Etice Níkomachově kniha osmá (principy přátelství) a devátá (dílčí problémy přátelství), v Etice Eudémově kniha sedmá. Co se týče poměru mezi oběma spisy, Etika Níkomachova je nám při práci textem základním, Etika Eudémova textem doplňujícím. V tomto ohledu se přikláníme k obecně přijímané tezi, podle níž je Etika Eudémova dílem chronologicky dřívějším a méně propracovaným nežli Etika Níkomachova (tu měl Aristotelés údajně sám pečlivě redigovat).42 Do detailního zkoumání této problematiky se však z rozsahových a tematických důvodů nepouštíme. Považujeme nicméně za nutné uvést několik skutečností. Předně Etika Eudémova nepřináší v oblasti přátelství, ve srovnání s Etikou Níkomachovou, takřka žádná nová zjištění či témata, a proto může poskytnout pouze dílčí poznatky. Výklad přátelství je v ní podstatně kratší nežli v Etice Níkomachově, kvůli čemuž mnohdy působí jako méně rozpracovaná verze téhož.43 Pojetí přátelství v Etice Eudémově navíc postrádá politické zarámování, které je pro Aristotela v rámci Etiky Níkomachovy stěžejní (etiku považuje za součást politiky).44 Projekt praktické filosofie tak plynule přechází do Politiky. Tato návaznost je explicitně vyjádřena v závěru Etiky Níkomachovy: „Ježto naši předchůdci nechávali bez prozkoumání otázky, které se týkají zákonodárství… Začněme tedy o tom pojednávat. (EN X, 10, 1181b1324.) Vzhledem k řečenému omezujeme využití Etiky Eudémovy při práci v plném rozsahu. Při samotné analýze textu sledujeme postup Aristotelovy metody, která představuje trojfázový proces: „(1) zhodnocení existujících pojetí, (2) problematizace těchto pojetí a (3) vyřešení daného problému s ohledem na existující pojetí.“45 Zvýšenou pozornost zasluhuje 41

Etika Níkomachova, Etika Eudémova, Magna Moralia (pravděpodobně neautentický spis), Politika, Rétorika. Viz GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období, s. 325. 43 Např. nápadná podobnost výkladu v EE VII, 1 a EN VIII, 2 (včetně užití ekvivalentních přísloví a přírodních názorů na podstatu přátelství). 44 Tyto skutečnosti reflektuje např. Richard Kraut. (Srov. KRAUT, Richard. Introduction. In: The Blackwell guide to Aristotle's Nicomachean ethics, s. 9-10). 45 GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období, s. 277. 42

12

bod číslo tři, neboť přináší vlastní Aristotelova řešení, a poskytuje tudíž nejvíce relevantního materiálu. Hlavním cílem této kapitoly je prověřit tvrzení (pro další postup zásadní): přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti jednotlivce. Zároveň chceme poskytnout důvody pro výzkum přátelství v prostoru πόιης, a vytvořit si tak prostor pro prověřování teze, že přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti obce.46 V následujícím textu pracujeme převážně s Etikou Níkomachovou (není-li uvedeno jinak); název díla proto uvádíme až na výjimky pouze v odkazech na příslušné pasáže.

4.1. Počátek zkoumání Výchozím bodem našeho zkoumání je tvrzení z počátku osmé knihy Etiky Níkomachovy: „Nyní jest snad nutno pojednat o přátelství (φιλία). Neboť přátelství jest jakási ctnost anebo jest se ctností spojeno a pro život jest velmi potřebné.“ (EN VIII, 1, 1155a1-3.) Pojmem θηιία jsme se podrobně zabývali v kapitole 2. Samotným úryvkem v kapitole 3.,47 kde jsme došli následujícím závěrům: 1. úzká souvislost přátelství a ctnosti, 2. značný význam přátelství pro život. Obě stanoviska nelze jednoduše oddělit, neboť společně vytvářejí kompaktní soubor podotázek. V Aristotelově etice jde především o dosažení co možná nejlepšího života (εὐδαηκολία).48 Přátelství je určitým způsobem spojeno s ctností (prostředkem k dosažení lidské blaženosti49); v otázce nejlepšího života (vlastního cíle lidského života50) má proto zásadní význam. V čem tento význam spočívá, si ukážeme v následující kapitole. 4.1.1. Význam přátelství pro život Do problematiky přátelství nás Aristotelés uvádí prostřednictvím populárních názorů, jež poukazují na důležitost přátelství v životě: nikdo nechce žít bez přátel (viz EN VIII, 1, 1155a56), přátelé jsou útočištěm v neštěstí (viz EN VIII, 1, 1155a10-12), mladé lidi přátelství zušlechťuje, staré opatruje a lidem v plné síle umožňuje konat krásné věci (viz EN VIII, 1155a12-14), k přátelství přirozeně inklinují bytosti stejného původu, také rodič a potomek (viz EN VIII, 1, 1155a17-19). 46

Viz kap. 5. Viz kap. 3. 48 Viz kap. 3. 49 Srov. MACINTYRE, Alasdair. Ztráta ctnosti, s. 176. 50 Viz EN X, 7, 1178a5-9. 47

13

V pojetí přátelství se Aristotelés neomezuje pouze na život jednotlivce, ale výrazně inklinuje též k πόιης (hlavní devíza koncepce přátelství v Etice Níkomachově). Přestože se této stránce přátelství věnujeme v kapitole 5., uvádíme na tomto místě další z názorů předložený Aristotelem jako úvod do problematiky: „Podobá se také, že obce udržuje přátelství, a zákonodárci usilují o ně více než o spravedlnost; neboť se zdá, že svornost51 jest něco podobného přátelství, k ní tedy co nejvíce směřují, a nesvornost jako nepřítele hledí co nejdále vypudit.“ (EN VIII, 1, 1155a23-26.) Kde je přátelství, není třeba spravedlnosti (ve smyslu zevrubného zákonodárství), neboť mezi přáteli se spravedlnost dostavuje přirozeně (viz EN VIII, 1, 1155a26-28). Pokud by se tento závěr potvrdil, mělo by to pro spravedlnost – první ctnost sociálních institucí52 (a πόιης je sociální institucí par excellence) –, zásadní důsledky. V závěru osmé knihy Aristotelés dodává: „… přátelství jest nejen něco nutného, nýbrž i něco krásného… a někteří mají za to, že mužové dobří (ἄλδρες ἀγαζοί) a přátelé (θίιοη) jest totéž.“ (EN VIII, 1, 1155a29-32.) Později v deváté knize pak prohlašuje, že přátelé jsou největším ze zevnějších dober (viz EN IX, 9, 1169b10). Jaká je tedy podstata přátelství? 4.1.2. Podstata přátelství Ohledně podstaty přátelství (podobně jako u blaženosti) panují podle Aristotela rozpory. Jedni jej považují za svazek založený na podobnosti, druzí na protikladech. (Viz EN VIII, 2. 1155a32-36.) Aristotelés postupuje od svých předchůdců (Euripida, Hérakleita a Empedoklea), jejichž úvahy zavrhuje pro přírodní ráz, v etice zcela nevhodný (viz EN VIII, 2, 1155b10), a zaměřuje pozornost na to: „… co se týká lidí a jest spojeno s jejich mravní povahou a citovým stavem…“ (EN VIII, 2, 1155b9-11.) Aristotelés zde odděluje dva výkladové přístupy: 1. přírodní (ηὰ κὲλ θσζηθά53) a 2. antropický (ὅζα δ' ἀλζρωπηθά54), který sám dále užívá. Poté přistupuje ke kritice myslitelů, kteří se domnívají, že existuje pouze jeden druh přátelství (viz EN VIII, 2, 1155b11-16). V tomto okamžiku Aristotelés přechází od představení starších filosofických názorů (a jejich problematizace) k vlastnímu řešení celé otázky přátelství. V rámci postupu metody, kterou jsme se na začátku oddílu zavázali sledovat, se jedná o přechod mezi body 1-2 a bodem 3.

51

Srov. EN VIII, 6. Viz RAWLS, John. Teorie spravedlnosti, s. 17. 53 ARISTOTELÉS. Ethica Nicomachea (Greek), 1097a20. 54 Tamtéž. 52

14

Aristotelés odmítá, že by existoval pouze jeden druh přátelství, a představuje kritérium „být hoden lásky“. Z něho odvozuje tři předměty, pro něž lidé milují. Lidé totiž nemilují vše, ale pouze to, co je hodno lásky, tj. co je užitečné, příjemné nebo dobré. Užitečné je přitom to, z čeho plyne nějaké dobro nebo rozkoš. Striktně vzato máme tedy pouze dva předměty hodné lásky – dobro a rozkoš. Otázkou je, zda je hodno lásky to, co je dobré (event. příjemné) o sobě či pro nás. (Viz EN VIII, 2, 1155b14-22.) Aristotelés připouští problematičnost této otázky a říká: „Zdá se, že každý člověk miluje to, co jest dobré pro něho, a že dobro jest hodno lásky prostě, ale že pro každého lásky hodno jest to, co jest dobré pro něho.“ (EN VIII, 2, 1155b2325.) Tezi však vzápětí odmítá; nejde o to, zda je předmět lásky takový o sobě (skutečně), ale pouze pro nás (jeví-li se tak). (Viz EN VIII, 2, 1156b25-26.) „Nebude v tom pak rozdílu: lásky hodno bude totiž to, co se zdá být lásky hodno.“ (EN VIII, 2, 1155b26.) Následuje distinkce mezi přátelstvím (pro jeden z výše uvedených předmětů) a láskou k neživým věcem; ta postrádá znaky, které jsou pro přátelství jako takové stěžejní – vzájemnou lásku a vzájemné přání si dobra (oboustranně aktivní procesy).55 Přejeme-li dobro neživým věcem (např. vínu v našem sklípku), přejeme je v posledku sobě samým. (Viz EN VIII, 2, 1155b27-31.) Jde o jednosměrný proces přízně, jejíž pojem Aristotelés explicitně zavádí: „Ty pak, kteří takto přejí dobra, nazýváme příznivci, neděje-li se totéž i ze strany druhé; vzájemná přízeň totiž prý jest přátelstvím.“ (EN VIII, 2, 1155b32-33.) Vymezení pojmu přízně přejímáme od Antonína Kříže: „Přátelství se podobá přízeň: εὔνοια (benevolentia) tj. náklonnost, přízeň, blahovolnost…“56 Takřka shodné je vymezení pojmu εὔλοηα v rámci LSJ.57 Výše jsme ukázali jeden z nejdůležitějších znaků přátelství – vzájemnost. Přesto nelze vzájemnou přízeň (navzdory běžnému mínění58) jednoduše považovat za přátelství a příznivce za přátele. Lze si totiž představit vzájemnou přízeň např. mezi fanoušky a sportovci, aniž by tito byli přáteli. „Mnozí totiž jsou přízniví těm, kterých neviděli, ale které pokládají za ctnostné nebo užitečné…“ (EN VIII, 2, 1155b34-1156b1.) Takové přízni schází další podstatný znak přátelství – otevřenost (viz EN VIII, 2, 1155b32-1156a3). „Tudíž jest potřebí, aby jeden druhému byl příznivý a přál mu dobra nikoli skrytě…“ (EN VIII, 2, 1156a4.) Vyvstává otázka, jestli je možné přátelství založené na vzájemné přízni, bez účasti vzájemné lásky. Při snaze zodpovědět tuto otázku se nevyhneme dojmu (a další vývoj Aristo-

55

Těchto projevů nejsou neživé věci schopny. Etika Níkomachova. Poznámky, heslo: přátelství se podobá přízeň, s. 283. 57 LSJ, εὔνοια. 58 Srov. EN VIII, 2, 1155b32-33. 56

15

telových úvah tomu jen nasvědčuje59), že přízeň ještě není přátelstvím, byť dojde ke splnění podmínek vzájemnosti a otevřenosti, ale pouze jeho předpokladem. Odpověď je tedy záporná. Na základě řečeného můžeme nicméně přátelství předběžně definovat, a to jako určitý vztah mezi dvěma či více bytostmi, v němž dochází k vzájemným a otevřeným projevům lásky a přízně. Výše jsme ale řekli, že Aristotelés odmítá, že by existoval pouze jeden druh přátelství; v následující kapitole se proto zaměřujeme na jeho klasifikaci.

4.2. Tři druhy přátelství Aristotelés rozlišuje tři druhy přátelství v závislosti na předmětu, k němuž směřují.60 Těmito jsou přátelství pro užitek, přátelství pro rozkoš a dokonalé přátelství. Při všech jmenovaných dochází ke splnění základních podmínek přátelství, tj. vzájemnosti a otevřenosti. (Viz EN VIII, 3, 1156a5-10.) „Ti, kdo se navzájem mají rádi, přejí jeden druhému dobra z toho důvodu, pro který mají rádi.“ (EN VIII, 3, 1156a8-9.) Nakolik je Aristotelovým záměrem polemika s názory předchůdců (existuje jen jedno přátelství), či zda usiluje o soulad s běžnou praxí (přátelství se přeci běžně vyskytuje v různých podobách), je otázkou. V souvislosti s úvahami uvedenými v pasáži 1155b11-1661 se lze domnívat obojí.62 Nyní však již přistupme k samotné Aristotelově klasifikaci přátelství. 4.2.1. Přátelství pro užitek a pro rozkoš Jako první představuje Aristotelés přátelství pro užitek, na něž posléze navazuje výkladem o přátelství pro rozkoš. Přátele pro užitek nazývá prospěcháři, pro rozkoš zase rozkošníky. Prospěcháři milují své přátele pro užitek, který jim přinášejí, nikoliv pro ně samé (jakožto bytosti s určitým charakterem); podobně i rozkošníci. Protože předmětem těchto přátelství jsou hodnoty nestálé a pomíjivé – za užitečné a příjemné nepovažujeme během života stále totéž –, jsou tato přátelství nutně nahodilá a snadno zanikají (tj. když pomine hodnota, pro niž přátelství vzniklo). (Viz EN VIII, 3, 1156a8-23.) Pro užitek se přátelí zejména osoby starší (již netouží po rozkoši) a osoby ambiciózní (touží po prospěchu). Takoví lidé nevyžadují společný čas, neboť jsou si „příjemní“ pouze do té míry, do jaké mají naději na prospěch. Pod tento druh přátelství subsumuje Aristotelés také 59

Srov. EN IX, 5. Viz kap. 4.1.2. 61 Srov. tamtéž. 62 Srov. JINEK, Jakub. Přátelství, dobro, polis: K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie, s. 7475. 60

16

pohostinnost. (Viz EN VIII, 3, 1156a24-31.) Naproti tomu přátelství pro rozkoš je typické pro mladé muže (jinochy), kteří se honí za přítomnými touhami (záliby, chtíče), pod jejichž vlivem do přátelství vstupují a zase je ruší. Vzhledem k vrtkavosti mládí (proměnlivost tužeb) se tak děje snadno a rychle. (Viz EN VIII, 3, 1156a32-1156b6.) Specifický znak tohoto přátelství vyjadřuje úryvek: „Zamilováni přáli by si spolu být a spolu žít celý den…“ (EN VIII, 3, 1156b5.) 4.2.2. Dokonalé přátelství Dokonalé přátelství (ηειεία θηιία) se od obou předchozích liší v jednom podstatném ohledu – ve svém předmětu. Na počátku úvah o dokonalém přátelství Aristotelés říká: „Dokonalé přátelství jest mezi lidmi dobrými a v ctnosti si podobnými.“ (EN VIII, 4, 1156b7-8.) Čímž je dodatečně doloženo tvrzení (v případě dokonalého přátelství dokonce nutné): „… že mužové dobří a přátelé jest totéž.“ (EN VIII, 1, 1155a32.) Navíc je poprvé v rámci Aristotelova pojetí přátelství vznesen požadavek na charakterové vlastnosti přátel, kteří musejí být dobří a v ctnosti si podobní (což u předchozích dvou přátelství nebylo třeba). Dobrý člověk je takový, který vykonává svůj ἔργολ63 (individuální výkon, účel), kterým je v případě lidského jednání ctnost, resp. blaženost.64 V tomto ohledu je dobrý člověk člověkem ctnostným. Proč tedy postulovat vedle predikátu „dobří“ ještě predikát „v ctnosti si podobní“? Existuje mezi nimi rozdíl? To Aristotelés explicitně nevysvětluje. Určitou odpověď však nabízí tvrzení: „Každý člověk totiž má radost z vlastního a příbuzného způsobu jednání, lidé dobří pak mají úplně stejný anebo podobný způsob jednání.“ (EN VIII, 4, 1156b1617.) Podle toho (a na základě předchozího odstavce) predikát „v ctnosti si podobní“ poukazuje na nutnost stejné nebo alespoň podobné míry ctnosti mezi přáteli. Z čehož mimo jiné plyne, že přátelství (a nejen to dokonalé) je do značné míry založeno na podobnosti. Dokonalí přátelé jsou ctnostní, protože přejí svým přátelům dobro pro ně samé (pro to, jací jsou), přičemž toto dobro jim přejí právě proto, že jsou ctnostní.65 Díky ctnosti – ze své přirozenosti stálé vlastnosti charakteru (na rozdíl od zálib a chtíčů) – je dokonalé přátelství co do vzniku stálé, co do času trvanlivé. Mimo to obsahuje účely ostatních druhů přátelství, neboť ctnostní lidé jsou si vzájemně příjemní i užiteční. Z těchto důvodů je proto jedině dokonalé přátelství přátelstvím v pravém slova smyslu. (Viz EN VIII, 4, 1156b7-15.) Ostatní druhy jako by byly jen jakýmisi „nižšími“ formami přátelství. 63

Viz BRÁZDA, Radim. Ethicum, s. 147. Viz kap. 3.2. 65 Dochází k aktivnímu výkonu ctnosti. 64

17

Aristotelés přiznává, že dokonalé přátelství je záležitostí minoritní, a spatřuje pro to dva důvody: 1. nízký počet ctnostných lidí, 2. poměrně dlouhý čas, během něhož se takové přátelství utváří. (Viz EN VIII, 4, 1156b25-27.) V této souvislosti uvádí přísloví: „… není možno poznat se dříve, dokud nesníme známou míru soli…“ (EN VIII, 4, 1156b27-28.) Přátelé si musejí nejdříve vzájemně dokázat, že jsou hodni lásky a že si zaslouží důvěru, což pochopitelně vyžaduje určitý čas (viz EN VIII, 4, 1156b28-32).

4.3. Komparace jednotlivých druhů přátelství Výše jsme představili celkem tři druhy přátelského svazku.66 Nabízí se proto otázka, jaký je jejich vzájemný poměr. Z výkladu je patrné, že mezi nimi existují rozdíly, ale i určité podobnosti. Přestože u všech tří přátelství dochází ke splnění podmínek vzájemnosti a otevřenosti,67 nemají stejnou hodnotu. Naopak jejich hodnota je přímo úměrná hodnotě předmětu, pro nějž přátelství vzniklo, resp. trvá. V následující kapitole se proto zaměřujeme na komparaci jednotlivých druhů přátelství; stejným směrem se ubírá Aristotelés počínaje pátou kapitolou osmé knihy Etiky Níkomachovy. Chceme-li něco porovnávat, musíme to porovnávat s něčím, vzhledem k něčemu. V případě Aristotela pak lze ono „k něčemu“ nahradit výrazem „vzhledem k nejlepšímu“.68 Neboť jako bylo lidské jednání posuzováno vzhledem k ctnosti (jakožto svému vrcholu), v otázce přátelství je třeba posuzovat vzhledem k dokonalému přátelství, jehož předmětem je ctnost. 4.3.1. Podobnost přátelství Srovnání jednotlivých druhů přátelství začíná Aristotelés rekapitulací přátelství dokonalého: „Takové přátelství tedy jest dokonalé i co do času i co do ostatních podmínek a v něm se dostává jednomu od druhého téže věci a podobné, jak také mezi přáteli má být…“ (EN VIII, 5, 1156b33-35.) Přestože se jedná v podstatě o shrnutí předešlého výkladu, objevuje se zde zcela nový motiv – rovnost mezi přáteli. V kapitole 4.2.2. jsme na základě pasáže 1156b16-17 konstatovali, že se přátelství do značné míry zakládá na podobnosti. Úryvek výše ale poukazuje spíše na rovnost; mluví se o „téže věci a podobné“. 66

Viz kap. 4.2 (a následující). Viz tamtéž. 68 Srov. JINEK, Jakub. Přátelství, dobro, polis: K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie, s. 78. 67

18

Aristotelés navazuje úvahami o podobnosti přátelství pro rozkoš a pro užitek s dokonalým přátelstvím. To, jak jsme uvedli v kapitole 4.2.2., obsahuje účely obou zmíněných, tj. užitek a rozkoš. Lidé dobří a v ctnosti si podobní jsou si totiž navzájem nejen užiteční, ale také příjemní (viz EN VIII, 5, 1157a1-3). Obě „nižší“ přátelství tak určitým způsobem participují na tom dokonalém. Tento vztah Aristotelés popisuje následovně: „… pro svou podobnost i nepodobnost s touž věcí přátelstvím jsou a také nejsou; pro podobnost totiž s přátelstvím ctnostným přátelstvím jsou…“ (EN VIII, 8, 1158b5-7.) Pro nepodobnost s ním nikoliv (viz EN VIII, 8, 1158b10-11). V této souvislosti Aristotelés ukazuje, že přátelství pro užitek je přátelstvím v menší míře nežli přátelství pro rozkoš (viz EN VIII, 5, 1157a12-14); dokonalému přátelství je tedy nejvzdálenější. Zatímco přátelství pro užitek zaniká současně s možností prospěchu (viz EN VIII, 5, 1157a14-15), přátelství pro rozkoš může trvat i poté, co se vytratí jeho důvod – rozkoš. To je dobře patrné na vztahu miláčka a milovníka:69 „… onen [milovník] se raduje z pohledu na tohoto [miláčka], tento pak z toho, že se mu dostává od milovníka pozornosti…“ (EN VIII, 1157a7-8.) Obě tyto „aktivity“ logicky vyžadují, aby spolu přátelé trávili čas.70 Právě pod jeho vlivem se povahy přátel vzájemně oblíbí a připodobní, díky čemuž může takové přátelství trvat i poté, co se z něho vytratí „původní“ rozkoš (tj. krása a obdiv). (Viz EN VIII, 5, 1157a10-12). Není zcela jasné, o jaké přátelství se pak jedná, neboť důvod, pro nějž přátelství vzniklo, zmizel. Pravděpodobně nastupuje rozkoš jiná, např. ze vzájemné podobnosti přátel. V předchozím odstavci jsme ukázali, že přátelství pro rozkoš je přátelstvím ve větší míře, nežli přátelství pro užitek. Stále však platí, že dokonalému přátelství může být pouze podobné;71 neboť jedině dokonalé přátelství je přátelstvím v pravém slova smyslu.72 Dokonalé přátelství je (na rozdíl od ostatních druhů přátelství) inertní vůči osočení a křivdě, je v něm důvěra a vše, co se v pravém přátelství vyžaduje73 (viz EN VIII, 5, 1157a20-25). Propast mezi ním a nižšími přátelstvími je natolik velká, že Aristotelés připouští, že přátelstvím vlastně ani nejsou; jejich označení za přátelství z jeho strany pramení pouze z běžné společenské praxe.74 Proto přistupuje k rozlišení přátelství na přátelství mezi lidmi 69

Aristotelés užívá tento příklad z jiného důvodu. (Srov. EN VIII, 5, 1157a3-12.) O spolužití s přáteli viz EN VIII, 6. 71 Viz kap. 4.3.1. 72 Viz kap. 4.2.2. 73 Obrat „co se v pravém přátelství vyžaduje“ odkazuje jednak k tomu, co již bylo o dokonalém přátelství řečeno, jednak k obecné (v tomto případě řecké) představě o ideálním přátelství. 74 Na rozdíl od ostatních myslitelů není Aristotelés (alespoň co se týče praktické filosofie) vůči běžné společenské praxi přezíravý; naopak se na ni často obrací v podobě tzv. „obecného množství“. 70

19

dobrými jako dobrými (dokonalé přátelství) a na přátelství, která se tomuto podobají.75 V každém přátelství jde totiž podle Aristotela o dobro nebo o něco, co se jako dobro jeví (např. pro rozkošníka je dobrem rozkoš). (Viz EN VIII, 5, 1157a26-34.) Zatímco v otázce jednání je největším dobrem ctnost, v otázce mezilidských vztahů je to (na ctnosti založené) dokonalé přátelství. V následující kapitole se tak zaměřujeme na poměr mezi ním a ctností.

4.4. Poměr dokonalého přátelství a ctnosti Nejprve však krátká rekapitulace. V kapitole 3.2. jsme řekli, že vlastním lidským dobrem je činnost duše z hlediska ctnosti, tzn. ctnost a ctnostné jednání. Každá ctnost má však svoji činnou a trpnou stránku; činnou stránkou ctnosti je ctnostné jednání, trpnou stránkou je ctnost jako duševní stav. Ctnostnými se stáváme prostřednictvím ctnostného jednání, kdežto za ctnostné jsme označeni pro duševní stav, který v nás toto jednání způsobuje. Ctnost je středem mezi dvěma krajnostmi (mezi nedostatkem a nadbytkem), zachování tohoto středu je aktivním výkonem ctnosti – ctnostným jednáním. Pro to, abychom střed zachovali, potřebujeme rozum (určí, co je správné), a záměrnou volbu (následuje, co rozum určil jako správné). Vlastním cílem lidského jednání je ctnost, života blaženost. A co přátelství, které je podle Aristotelových slov: „… jakási ctnost anebo jest se ctností spojeno a pro život jest velmi potřebné.“ (EN VIII, 1, 1155a1-3.) Nebo: „… [přátelé] jsou největším dobrem ze zevnějších dober.“ (EN IX, 9, 1169b10.) Jaký je vztah přátelství a ctnosti, event. blaženosti? To bude zřejmější z distinkce mezi přátelstvím a láskou. V sedmé kapitole osmé knihy Etiky Níkomachovy Aristotelés říká: „Láska se podobá citu, přátelství stavu; neboť lásku cítíme i k věcem neživým, vzájemná láska však vyžaduje záměrné volby a záměrná volba vzniká z duševního stavu.“ (EN VIII, 7, 1157b28-31.) V úryvku Aristotelés postuluje doposud chybějící distinkci mezi přátelstvím a láskou (na základě příslušnosti k určitému duševnímu jevu).76 Lásku připodobňuje k citu (mezi city ji řadí již v druhé knize),77 přátelství ke stavu. V kapitole 3.3. jsme po vzoru Stanislava Synka interpretovali city jako „bezprostřední duševní hnutí spojená s libostí a nelibostí“ (z čehož logicky plyne jejich pomíjivost), stavy jako „postoje zastávané vůči těmto hnutím“ (tj. charakter). Řekli jsme také, že na základě aktivního výkonu těchto postojů (jednání) jsme považováni za morálně dobré či špatné. Naše činy jsou tedy morálně relevantním faktorem. 75

Srov. EN VIII, 8. O duševních jevech viz kap. 3.3. 77 Srov. EN II, 4, 1105b 21-23. 76

20

Co je ale nejdůležitější, mezi duševní stavy jsme (v souladu s Aristotelem) zařadili též ctnost. Právě k ctnosti přitom Aristotelés na začátku osmé knihy Etiky Níkomachovy přátelství přirovnává.78 Podobnost mezi přátelstvím a ctností tím ale nekončí. V úryvku výše mluví Aristotelés o lásce k neživým věcem, kterou staví do protikladu vůči vzájemné lásce (o obou již dříve v této kapitole). Láska (a to nejen ta k neživým věcem) je jednosměrný proces, kdežto vzájemná láska (jeden z nejdůležitějších znaků přátelství) je aktivní proces mezi dvěma a více bytostmi. Volba „druhého já“,79 jak Aristotelés přítele s oblibou nazývá,80 je něčím uvědomělým, něčím, k čemu přistupujeme po určité úvaze. Jde o racionální rozhodnutí, neboli – v Aristotelově terminologii – o záměrnou volbu.81 V otázce záměrné volby se přátelství a ctnost vzájemně prolínají, neboť jak pro ctnost, resp. ctnostné jednání, tak pro přátelství je záměrná volba nutnou podmínkou. V kapitole 3.4. jsme řekli, že kde není záměrné volby, není ctnostného jednání. Nyní ještě dodejme, že kde není záměrné volby, není ani přátelství, a to bez ohledu na jeho druh. Avšak dokonalé přátelství (jehož předmětem je dobro, resp. ctnost), má k ctnosti nejblíže; je dokonalou formou přátelského svazku, stejně jako je ctnost dokonalou formou lidského jednání. Dalo by se říci, že přátelství je ctností v mezilidských vztazích, v přístupu k druhému člověku. Ostatně podle míry naplnění této ctnosti (podle „kvality“ předmětu přátelství) rozlišujeme i jednotlivá přátelství; dokonalé přátelství je pak tímto naplněním v nejvyšší míře. Důvodně se tak můžeme ptát po jeho vztahu k blaženosti, coby nejvyššímu cíli lidského života. Blaženosti lze dosáhnout prostřednictvím ctnosti, resp. ctnostného jednání. Přičemž dokonalé přátelství, jak jsme právě ukázali, je svého druhu ctnost.82 Jaká je tedy jeho role v otázce blaženosti? 4.4.1. Dokonalé přátelství a blaženost Navažme v tuto chvíli otázkou z úvodu deváté kapitoly deváté knihy Etiky Níkomachovy, kde se Aristotelés ptá: „… zda blažený člověk potřebuje přátel, či ne.“ (EN IX, 9, 1169b3-4.) Dospíváme tím k samotnému vrcholu Aristotelovy metody – závěrečné fázi bodu 3 (tj. vyřešení daného problému s ohledem na existující pojetí).83

78

Srov. kap. 4.1. Problematice přítele jakožto druhého já se důkladně věnuje např. Nancy Sherman. (Srov. SHERMEN, Nancy. Aristotle on Friendship and the Shared Life.) 80 Viz EN XI, 4, 1166a30-31; tamtéž 9, 1169b7-8 a 1170b5-6. 81 O záměrné volbě viz kap. 3.4. 82 Explicitní zařazení přátelství mezi ctnosti u Aristotela chybí. 83 Viz kap. 4. 79

21

Aristotelés se otázkou po vztahu přátelství a blaženosti zabývá v deváté kapitole deváté knihy Etiky Níkomachovy. Výklad obsahuje mnohé z toho, čeho bylo až doposud Aristotelem ve výzkumu přátelství dosaženo; do jisté míry proto může figurovat jako základní shrnutí Aristotelovy koncepce přátelství.84 Aristotelova argumentace je zde podstatně stručnější, nežli v předchozích kapitolách (a to právě díky jejich výsledkům). Potřeba Etiky Eudémovy jakožto stručnějšího materiálu k výkladu přátelství u Aristotela se tímto z našeho pohledu vytrácí. Při snaze zodpovědět výše položenou otázku,85 postupuje Aristotelés svým obvyklým způsobem86 a představuje názory „obecného množství“. Není jasné, zda blažený člověk potřebuje přátel nebo ne. Blaženost totiž spočívá v soběstačnosti,87 a proto prý (tj. podle obecného množství) nepotřebuje přátelství. Přítel („druhé já“) totiž poskytuje něco, čeho člověk nemůže dosáhnout sám, jenže blažený člověk už nic nepotřebuje. (Viz EN IX, 9, 1169b3-7.) Neboť daří-li se člověku, proč by potřeboval přátele? (Viz EN IX, 9, 1169b8.) Skutečnost je však podle Aristotela jiná. Přátelé jsou podle něho největším ze zevnějších dober; bylo by zvláštní, kdyby se blaženému člověku odepřelo takové dobro. Přátelství navíc spočívá spíše v činnosti (činit někomu dobro), nežli ve stavu (přijímat od někoho dobro). (Viz EN IX, 9, 1169b9-12.) S tím ostatně souhlasí i tvrzení, které Aristotelés uvádí již v osmé knize: „… přátelství záleží více v milování a chváleni bývají ti, kteří mají rádi své přátele…“ (EN VIII, 10, 1159a34.) Aby bylo možné činit dobro, musí existovat někdo, komu bychom toto dobro činili – nějaký člověk (viz EN IX, 9, 1169b11-15). Není přitom vyloučeno, že tímto člověkem jsme my sami; sobě samým totiž přejeme dobro vždy nejvíce a nejupřímněji, bez ohledu na to, zda se to někdo dozví nebo ne. Jsme si tedy nejlepšími přáteli. Sebeláska je podle Aristotela (oproti běžnému pojetí sebelásky jako sobeckosti) základním východiskem pro přátelství s druhými lidmi. (Viz EN IX, 8, 1168b110.) Přijatelná je ale jedině u lidí ctnostných; tito se totiž řídí rozumem, a proto jednají tak, jak mají (viz EN IX, 8, 1169a11-17). Jinými slovy, jedině lidé ctností jednají v souladu s vlastním úkolem lidské existence, tzn. ctnostně. Poněkud hegelovsky řečeno,88 možnost činit dobrodiní příteli (aktivní výkon ctnosti) je pro člověka zároveň možností utvářet sebe sama v mezilidských vztazích jakožto bytost. Skrze vymezení se vůči ostatním, odlišením někoho mimo nás samotné, sami sebe v určitém

84

Obdobný výklad přátelství se nabízí v Rétorice II, 4; výklad se soustředí na povahu přátel a pocitovou stránku přátelství. 85 Viz kap. 4.4. 86 Srov. kap. 4. 87 Viz kap. 3.5. 88 Narážíme na Hegelovo sebepoznání ducha. (Srov. HEGEL, G. W. F. Fenomenologie ducha.)

22

ohledu poznáváme. Na příteli můžeme pozorovat podobný nebo stejný způsob jednání, jakým se projevujeme my sami. Přátelství se totiž zakládá na podobnosti.89 Přátelství nás ale také aktivizuje, jak dokládá následující úryvek: „… není snadno, aby člověk sám o sobě neustále byl činný, s jinými však a k jiným jest to snadné.“ (EN IX, 9, 1170a5-7.) Což vzhledem ke skutečnosti, že blaženost spočívá ve skutečné činnosti duše ve shodě s rozumem z hlediska dokonalé ctnosti, představuje pro přátelství – pochopitelně přátelství dokonalé – zásadní úkol. Soužití lidí totiž spočívá ve vzájemné komunikaci, při níž dochází k výměně slov a myšlenek (viz EN IX, 9, 1170b11), což je u dobrého a v ctnosti podobného člověka (dokonalý přítel) o sobě příjemné a žádoucí. Kdybychom takového přítele neměli, postrádali bychom něco, co je o sobě žádoucí (viz EN IX, 9, 1170b17-18). Blažený člověk ale vůbec ničeho nepostrádá. „Bude tedy potřebí ctnostných přátel tomu, kdo chce být šťasten.“ (EN IX, 9, 1170b18-19.) Nyní si zrekapitulujme, co jsme se o úloze dokonalého přátelství v otázce blaženosti jednotlivce dozvěděli. Dobro (αγαζολ) je účel a cíl (ηέιος) lidského jednání; záruka, že řada účelů nepůjde donekonečna. Nejvyšší dobro (ἄρηζηολ) představuje blaženost (εὐδαηκολία), jíž lze dosáhnout skrze ctnost (ἀρεηή). Přátelství (θηιία) je určitou ctností, a dokonalé přátelství (přátelství ctnostných) je přátelstvím v nejvyšší míře; na blaženosti jednotlivce se tedy podílí nejvíce. Poté je ovšem otázkou, jak takového přátelství dosáhnout. To si ukážeme v následující kapitole, kde stručně představíme jednotlivé podmínky přátelství; s některými z nich jsme se v průběhu práce již podrobněji setkali, jiných jsme se pouze letmo dotkli.

4.5. Podmínky a vznik (dokonalého) přátelství Aristotelés postuluje několik podmínek přátelství, kterými jsou: vzájemnost (vzájemná láska a vzájemná přízeň), otevřenost („nikoliv skryté“ projevy přátelství),90 rovnost91 a podobnost92 mezi přáteli, spolužití (společně trávený čas);93 v případě dokonalého přátelství je přidán ještě požadavek na charakter přátel (ti musejí být dobří a v ctnosti si podobní), a požadavek omezeného počtu přátel (jen málo lidí splňuje podmínky dokonalého přátelství).94

89

Viz kap. 4.2.2. Viz kap. 4.1.2. 91 Viz kap. 4.3.1. 92 Viz kap. 4.2.2. 93 Viz kap. 4.3.1. 94 Viz kap. 4.2.2. 90

23

Obzvláštní důraz klade Aristotelés na spolužití přátel: „Neboť nic jiného nevyznačuje přátele tak jako společné žití…“ (EN VIII, 6, 1157b19.) A též na jejich omezený počet: „Není možno být přítelem v dokonalém přátelství mnoha lidem, jako ani nelze zároveň milovat mnoho lidí…“ (EN VIII, 7, 1158a11-12.) Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se podle Aristotela o nadbytek; není totiž snadné, aby se jednomu člověku líbilo mnoho lidí zároveň, natož, aby to všechno byli lidé dobří. (Viz EN VIII, 7, 1158a12-14.) Samotné přátelství však podle Aristotela vzniká především působením dvou vlastností: přívětivosti a družnosti95 (viz EN VIII, 7, 1158a4). „Proto se mladí lidé stávají rychle přáteli, starci nikoli…“ (EN VIII, 7, 1158a4-5.) Lidé, kteří jsou mrzutí a nepříjemní (právě často lidé staří) nemohou být přáteli, nebo alespoň ne dlouho: „…zdá se totiž, že příroda se vyhýbá nejvíce tomu, co jest nelibé, a že směřuje k tomu, co působí libost.“ (EN VIII, 6, 1157b16-17.) Při vzniku přátelství tedy velmi záleží na pocitech a povaze člověka, resp. na sadě povahových rysů (vlastností), kterými daný jedinec disponuje. Určitou, nikoliv zanedbatelnou, roli může sehrát též věk člověka. Právě pocitovou a povahovou stránku přátelství sleduje Aristotelés ve výkladu přátelství v Rétorice. Zde jde Aristotelovi o to, koho běžně považujeme (jakožto obecné množství) za přítele,96 jak dokládají úvodní slova čtvrté kapitoly Rétoriky: „Teď promluvme o tom, koho milujeme a nenávidíme a proč, ježto jsme již dříve určili pojem ‚přátelství‘ a ‚milovati‘.“ (Rhet. II, 4, 1380a35-36.) Definici přátelství v Rétorice však Aristotelés prakticky přejímá z (druhé kapitoly osmé knihy) Etiky Níkomachovy:97 „Přítelem jest pak, kdo miluje a vzájemně jest milován, a za přátele se pokládají, kdo míní, že se tak chovají k sobě navzájem.“ (Rhet. II, 4, 1381a2-3.) Tento fakt nasvědčuje tomu, že Etika Níkomachova je základním spisem praktické filosofie, na nějž posléze Aristotelés navazuje Politikou, a také Rétorikou, která svým zaměřením bezprostředně souvisí s děním v πόιης.98 Ostatně vazby mezi jednotlivými spisy praktické filosofie nejsou ničím výjimečným.99 Vzhledem k Aristotelovým snahám o systematičnost jeho filosofie se proto lze důvodně domnívat, že Etika Eudémova – která tyto odkazy postrádá a „systémově“ proto příliš nepůsobí – je skutečně, co se týče praktické filosofie, dílem spíše raným (k dané tezi jsme se přiklonili již v kapitole 4.).

95

V Rétorice se říká něco trochu jiného: „Činiteli, jež působí přátelství, bývá laskavost a služby, o něž jsme neprosili, a zatajení prokázaných služeb…“ (Rhet. II, 4, 1381b35-36.) 96 Rétorika nabízí ze současného hlediska Aristotelův pravděpodobně nejrealističtější pohled na přátelství. 97 „Tudíž jest potřebí, aby jeden druhému byl příznivý a přál mu dobra nikoli skrytě…“ (EN VIII, 2, 1156a4.) 98 Patrné např. při rozlišení třech druhů řeči: 1. poradní, 2. soudní, a 3. slavnostní. (Viz Rhet. I, 3, 1358b21-29.) 99 Např. četné odkazy na Etiku Níkomachovu uvedené v Politice.

24

4.6. Stručné zhodnocení Ukázali jsme, že (dokonalé) přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti jednotlivce,100 čímž jsme naplnili hlavní cíl kapitoly 4. Nyní proto nezbývá, nežli přistoupit k úvahám o významu přátelství pro obec, neboť: „… člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci…“ (Pol. I, 2, 1253a2-3.)

100

Viz kap. 4.4.1.

25

5. Význam přátelství pro obec V kapitole 4. jsme naplnili první cíl naší práce: prověřit tezi, že přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti jednotlivce. Cílem této kapitoly je analogicky prověřit tvrzení, že přátelství je nedílnou součástí (tj. nutnou podmínkou) blaženosti obce. Klíčovou se tak stává otázka zda, případně nakolik a jakým způsobem, přispívá přátelství k blaženosti πόιης. V této kapitole nejprve ukážeme, že přátelství je nedílnou součástí života obce. Posléze se zaměříme na to, zda je i součástí nejlepšího života obce, tj. její blaženosti. V této souvislosti se zaměříme na definici obce, abychom mohli zjistit, co je její podstatou a v čem tedy spočívá její nejlepší život. V otázce nejlepšího života však u Aristotela narážíme na nemalé problémy,101 které zásadním způsobem ovlivňují další postup práce.

5.1. Přátelství a společenství Počátkem našeho zkoumání jsou následující Aristotelova tvrzení: „I jest správné přísloví: ‚Společné jsou věci přátel‘; neboť přátelství se zakládá na společenství…“ (EN VIII, 11, 1159b30-31.) a „Jest tudíž zjevno, že všechna společenství jsou částí společenství politického; dle nich se pak řídí jednotlivá přátelství.“ (EN VIII, 11, 1160a28-30.) Je ovšem třeba podotknout, že Aristotelés zde mluví o přátelství poměrně obecně. S největší pravděpodobností tedy nemá na mysli dokonalé přátelství, jehož výklad podal již ve čtvrté kapitole osmé knihy Etiky Níkomachovy. Aristotelés vychází z předpokladu, že přátelství a právo se vztahuje k týmž věcem a lidem, a že v každém společenství se vyskytuje určité právo (např. mezi přáteli se přirozeně vyskytuje spravedlnost102) a „přátelství“ (viz EN VIII, 11, 1159b25-27): „… vždyť přáteli se nazývají spoluplavci i spoluvojíni, a podobně jest tomu i v každém jiném společenství.“ (EN VIII, 11, 1159b28-30.) To vše, dokud toto společenství trvá: „…neboť přátelství se zakládá na společenství.“ (EN VIII, 11, 1159b32.) Přátelství je tudíž určitým společenstvím, přičemž: „… všechna společenství jsou částí společenství politického.“ (EN VIII, 11, 1160a28-29.) Na tomto místě je možná hned dvojí interpretace: 1. přátelství (stejně jako všechna ostatní společenství) představuje jednu z „podmnožin“ politického společenství, 2. přátelství jako takové se vyskytuje všude tam, kde je nějaké – v podstatě jakékoliv103 – společenství

101

Viz kap. 5.2. Viz kap. 4.1.1. (srov. EN VIII, 1, 1155a26-28). 103 Srov. EN VIII, 11, 1159b28-30. 102

26

(které je ovšem opět součástí společenství politického). Jednoznačný příklon k jedné či druhé variantě přitom není možný. Přesto se ale nevyhneme otázce jiné: Co si pod spojením „politické společenství“ představit? Podle Aristotela je politické společenství104 nadřazeno všem ostatním společenstvím; nemá za cíl přítomný prospěch, nýbrž prospěch celoživotní. (Viz EN VIII, 11, 1160a21-23.) Tento motiv je upřesněn v Politice, kde Aristotelés přistupuje k určení podstaty politického společenství. Každé společenství sleduje určité dobro (každý koná to, co považuje za dobré), nejlepší společenství přirozeně sleduje nejvyšší dobro. (Viz Pol. I, 1, 1252a1-6.) „To jest tak zvaná obec (πόιης) a občanské společenství.“ (Pol. I, 1, 1252a6.) Přátelství je určité společenství a každé společenství je částí společenství politického – tj. obce – jako svého celku. Přátelství tedy náleží k životu πόιης. Naleží ale i k jejímu nejlepšímu životu? Abychom byli schopni podat nejen odpověď na tuto otázku, ale též pochopit roli přátelství v obci (jejíž částí přátelství je), musíme si nejdříve ujasnit, co o πόιης vlastně víme. Definici πόιης předkládá Aristotelés v Politice:105 „Konečně dovršená a dokonalá společnost, utvořená z více dědin, jest obec, společenství, které takřka dosáhlo již cíle veškeré soběstačnosti a které sice vzniklo pro zachování života, ale trvá za účelem života dobrého.“ (Pol. I, 2, 1152b27-30.) Politika se rovněž jako etika106 soustřeďuje kolem otázky dobrého, resp. nejlepšího života. K této otázce107 jsme v kapitole 3.5. řekli, že blaženost člověka spočívá v životě vedeném podle rozumu: „…poněvadž to jest nejvíce člověk.“ (EN X, 7, 1178a8.) Takový způsob života jsme označili jako kontemplativní. Zároveň jsme řekli, že právě v něm spočívá blaženost jednotlivce neboli jeho nejlepší způsob života.108 Jednalo se nicméně „pouze“ o život jednotlivce. Je tedy otázkou, v čem spočívá nejlepší způsob „života“ obce, a jaký je poměr mezi blažeností jednotlivce a blažeností πόιης? Odpovědět na otázku po nejlepším způsobu života obce přitom není vůbec jednoduché, neboť sám Aristotelés v Politice pracuje hned se dvěma variantami, jimiž jsou: 1. život politický (tj. prakticky činný), 2. život filosofický (tj. kontemplativní).109 Jenže k blaženosti vede pouze ten nejlepší způsob života. Máme tedy celkem dvě možnosti: 1. zaměřit se na roli přátelství v blaženosti obce za předpokladu, že nejlepším způsobem života je a) život teoretický, či b) život praktický, nebo 2. zaměřit se na roli přátelství

104

Podobně jako politika vůči ostatním naukám (srov. EN I, 1, 1094a27-1094b1). Pojmem πόλις jsme se zabývali v kap. 2. 106 Srov. BRÁZDA, Radim. Ethicum, s. 145. 107 Tj. k otázce nejlepšího života na úrovni jednotlivce. 108 Srov. kap. 3.5. 109 Viz Pol. VII, 2, 1324a25-32. 105

27

v blaženosti obce bez ohledu na nejlepší způsob života, tzn. zjistit, zda existuje něco, čím by přátelství přispívalo k blaženosti πόιης v obou případech. V následující kapitole se zaměříme nejprve na možnost č. 1. Pokusíme se zjistit, který způsob života je pro obec ten nejlepší, neboť se podle nás jedná o nejpřímější cestu k prověření teze, že přátelství je nedílnou součástí blaženosti. Možností č. 2 se pak budeme zabývat pouze za předpokladu, že nebude možné o nejlepším způsobu života obce jednoznačně rozhodnout.

5.2. Nejlepší způsob života V souvislosti s otázkou blaženosti obce je velmi důležitá třetí kapitola sedmé knihy Politiky, kde je ztotožněna blaženost jednotlivce a blaženost obce. Na jejím konci Aristotelés doslova říká: „Jest tedy zřejmo, že nejlepší život [život v blaženosti] jest pro každého jednotlivého člověka nutně tentýž jako pro obce a lidi vůbec.“ (Pol. VII, 3, 1325b31-32.) Jedná se o závěr rozsáhlé a spletité argumentace, v jejímž průběhu se dozvídáme, že nejlepším způsobem života jak pro jednotlivce, tak pro obec je život teoretický. Na závěru z konce kap. 3.5. utvořeného na základě Etiky Níkomachovy se nic nemění – tedy nejlepší způsob života je život teoretický. Aristotelés však v Politice ukazuje, že tohoto života je člověk schopen pouze v omezené míře (částečná kontemplace), a to výhradně v prostoru obce. Člověk je totiž podle Aristotela: „…bytost přirozeně určená pro život v obci (δῷολ ποιηηηθόλ)…“ (Pol. I, 2, 1253a2-3.); kdo žije mimo obec, je buď špatný, anebo bůh (viz Pol. I, 2, 1253a3-4). Život v obci je pro člověka přirozený, tzn. je součástí jeho účelu – blaženosti. Blaženost však spočívá v životě podle rozumu – v kontemplaci, která není v obci možná, neboť život v obci nás od teoretického života neustále odvádí.110 Denně řešíme praktické otázky, a proto nerozjímáme. To si Aristotelés zřejmě uvědomuje, neboť říká: „Takový život by však byl vyšší než lidský; neboť člověk by tak nežil jako člověk, nýbrž jako ten, kdo má v sobě něco božského…“ (EN X, 7, 1177b27-29.) Život v obci je jediným způsobem života, který člověku umožňuje alespoň částečně kontemplovat, protože si nemusí prostředky nutné k přežití opatřovat čistě sám.111 Souhlasíme proto s tvrzením Radima Brázdy: „Nejlepší forma života – teoretický život – je závislá na ži-

110 111

Srov. SYNEK, Stanislav. Lidská přirozenost jako úkol člověka, s. 227. Také z tohoto důvodu Aristotelés zřejmě schvaluje otroctví (srov. Pol. I, 3-7, 12-13 a Pol. III, 5).

28

votě společenství, protože to zajišťuje vše potřebné k přežití a dává k dispozici volný čas, bez nějž by nebyly k dispozici teorie a filozofie.“112 Teoretický způsob života je sice nejlepší, ale pro člověka není prakticky dosažitelný, resp. pouze v omezené míře.113 Přiblížit se mu lze právě v obci; na druhou stranu život v obci vyžaduje politický způsob života, tzn. podle mravních ctností. Život podle ctnosti toho, co je v nás nejlepšího, tj. podle rozumu, se stává „jen“ nedosažitelným ideálem. Směřovat k němu je vlastním úkolem jednotlivce i obce: „Úkolem dobrého zákonodárce jest hledět k tomu, jak by se obec a její druh lidí a každé jiné společenství mohly účastnit dobrého života a blaženosti, pokud jest jim možno.“ (Pol. VII, 2, 1325a8-11.) S tím souhlasí též vyjádření Antonína Kříže: „Blaho jest účelem: eupráxia = dobré jednání a dobře se mít (blaho). Účelem obce (státu) tedy také jest, aby občanům umožnila duchovní život.“114 Aristotelés nabízí určitou alternativní cestu, jak dosáhnout maxima možné blaženosti i pro člověka. Aristotelés v Etice Níkomachově říká: „Na druhém místě teprve jest život podle ostatních ctností; neboť jejich činnosti jsou lidské…“ (EN X, 8, 1178a9-10.) Aristotelés ukazuje, že zatímco kontemplativní způsob života je něco „nadlidského“, život dle mravních ctností je naopak něčím „lidským“. Naopak z argumentace ve třetí kapitole sedmé knihy Politiky není zcela jasné, který život je pro člověka (a obec) nejlepší. To je patrné např. z úryvku: „Neboť blaho jest účelem, tedy i jakousi činností; také nejvíce činnými nazýváme ty, kteří svým myšlením vedou a řídí i zevnější činnosti.“ (Pol. VII, 3, 1325b21-23.) Aristotelés zde mluví o jakési „praktické“ stránce teoretického života. Navíc jej lze číst dvěma způsoby: jednak v něm můžeme spatřovat odkaz na život teoretický, zadruhé odkaz na život praktický (konkrétně na činnost zákonodárce/vládce, jenž má jako držitel obecní moci možnost realizovat své myšlenky). Pod vlivem těchto nejasností zkusme získat od Aristotelovy argumentace v Politice odstup a zaměřit se na úvahy v Etice Níkomachově a Metafyzice. Především v Metafyzice se ukazuje, že absolutně nejlepším způsobem života je skutečně život teoretický, takový život totiž vede bůh – „Nehybný hybatel“ – jakožto dokonalá bytost.115 Člověk je ovšem nedokonalý, a proto nemůže čistě kontemplativní způsob života vést (nebo alespoň ne v takové míře jako bůh).116 Výrazem toho je skutečnost, že člověk jakožto

112

BRÁZDA, Radim. Aristotelés: Teze k přednáškám. Postavení etiky v systému Aristotelovy filosofie. Srov. Met. XII, 7, 1072b14-16. 114 Pol. Poznámky, s. 314, heslo: blaho jest účelem. 115 Srov. Met. XII, 7 a 9. 116 „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti, jakého se nám dostává jenom nakrátko. Neboť je tak stále – nám je to nemožno…“ (Met. XII, 7, 1072b14-16.) 113

29

δῷολ ποιηηηθόλ nemůže žít mimo obec (ve smyslu mimo společenství);117 na druhou stranu právě tento život poskytuje člověku prostor pro alespoň částečné vedení teoretického života, tzv. „částečnou kontemplaci“ (podle Stanislava Synka pro člověka jedinou možnou).118 Vzhledem k řečenému se proto politický způsob života jeví pro člověka jako nejlepší možný způsob života (nikoliv nejlepší vůbec).119 Tomu by nasvědčovalo též pojetí politiky jakožto nejvyšší nauky v πόιης (viz EN I, 1, 1094a27-1094b11). Ačkoliv považujeme uvedený vztah mezi teoretickým (kontemplativním) a praktickým (politickým) způsobem života za vysoce pravděpodobný, uvědomujeme si, že Aristotelův výklad je mnohdy spletitý,120 a vzájemnému vymezení obou životů nevěnuje dostatečný prostor. Definitivní rozhodnutí v otázce nejlepšího života jsme proto nucení ponechat stranou. V otázce nejlepšího života obce tedy nelze jednoznačně rozhodnout. V souladu s postupem ohlášeným v závěru kapitoly 5.1. proto přistoupíme k možnosti č. 2.121 V následující kapitole se zaměříme na roli přátelství v blaženosti obce bez ohledu na nejlepší způsob života a pokusíme se zjistit, zda existuje něco, čím by přátelství přispívalo k blaženosti πόιης v obou případech.122

5.3. Role přátelství v prostoru obce Položme si nejdříve otázku: Co je pro obec jako takovou (největším) dobrem? Podobně jako v případě jednotlivce123 je tímto dobrem naplnit svůj účel, úkol (ἔργολ).124 Vzhledem k tomu, že Aristotelés mluví o obci jako o něčem dovršeném a dokonalém,125 lze mít důvodně za to, že její ἔργολ bude také takový. Co je ale pro obec tímto úkolem? Opět obdobně jako v případě jednotlivce126 – dobrý, resp. blažený život.127 Obec však představuje určitý celek,128 a jako taková může vést blažený život pouze potud, pokud je tímto celkem; jinak by již nebyla dokonalá a dovršená. Ostatně blaženost jed-

117

Srov. Pol. I, 2, 1253a2-4. Srov. SYNEK, Stanislav. Lidská přirozenost jako úkol člověka, s. 227. 119 Tím je výhradně život teoretický. 120 Zejména argumentace v Pol. VII, 3. 121 Srov. kap. 5.1. 122 Srov. tamtéž. 123 Srov. kap. 3.2. 124 Srov. Pol. I, 2, 1152b27-30. 125 Viz kap. 5.1. (Srov. Pol. I, 2, 1152b27-30.) 126 Srov. kap. 3.2. 127 Srov. Pol. I, 2, 1152b27-30. 128 Srov. tamtéž. 118

30

notlivce také vytváří určitý „celek“, neboť bez přátelství by blaženému člověku něco „scházelo“.129 Co však udržuje/činí obec jednotným celkem? Podle Aristotela je tímto „pojítkem“ přátelství, resp. svornost: „Podobá se také, že obce udržuje přátelství, a zákonodárci usilují o ně více než o spravedlnost; neboť se zdá, že svornost jest něco podobného přátelství, k ní tedy co nejvíce směřují, a nesvornost jako nepřítele hledí co nejdále vypudit.“ (EN VIII, 1, 1155a22-25.) Jenže co je to svornost?130 Svornost je určitý druh přátelství – tzv. přátelství občanské (viz EN IX, 6, 1167b3-4). Není-li obec svorná, nemůže být ani blažená, neboť pak by nebyla celkem a podobně jako u jednotlivce by jí něco „scházelo“. Blaženost si však již ničeho dalšího nežádá, neboť představuje nejvyšší účel a dobro.131 Problém nastává ve chvíli, kdy se zaměříme na poměr mezi svorností, o níž Aristotelés mluví v úryvku výše, a přátelstvím (coby nutnou podmínkou blaženosti jednotlivce), o němž jsme mluvili v kapitole 4.4.1. Zatímco výše mluví Aristotelés o „občanském přátelství“, v kapitole 4.4.1. má na mysli „dokonalé přátelství“. Navíc v případě svornosti, která se uplatňuje v obci, se zcela jistě nejedná o svornost, která panuje mezi ctnostnými lidmi v dokonalém přátelství. Vidíme, že mezi dokonalým přátelstvím a svorností jakožto občanským přátelstvím panuje jistá nesouměřitelnost či nepoměrnost. Určité rozřešení se nabízí ve čtvrté kapitole třetí knihy Politiky, kde Aristotelés říká: „Neboť není-li možno, aby se obec skládala ze samých lidí, kteří by všichni byli řádní, každý však má svůj úkol dobře konat, a to pro ctnost, není asi ctnost dobrého občana a dobrého muže jedna a táž, poněvadž jest nemožno, aby všichni občané byli podobni. Neboť ctnost dobrého občana musí mít všichni – tak totiž obec nutně jest nejlepší -, jest však nemožno, aby všichni měli ctnosti dobrého člověka, není-li nutno, aby všichni občané v řádné obci byli dobří lidé.“ (Pol. III, 4, 1276b37-1277a1-5.)

Co nám úryvek vlastně říká? Zkusme shrnout a posléze analyzovat to nejpodstatnější, co nám v něm Aristotelés nabízí. K tomu poslouží následujících několik málo bodů: 1. nelze, aby se obec skládala jen z lidí řádných, 2. každý má dobře konat svůj úkol (ἔργολ), a to pro ctnost, 3. ctnost (tedy i blaženost) dobrého občana a dobrého muže není tatáž, 129

Srov. kap. 4.4.1. Srov. EN IX, 6. 131 Srov. kap 3.2. 130

31

4. není možné, aby si všichni občané byli podobni, 5. ctnost dobrého občana musí mít všichni (neboť tak je obec nejlepší), 6. není možné, aby všichni měli ctnost dobrého muže (pakliže není nutné, aby všichni občané řádné obce byli zároveň dobří). Nejdůležitější jsou pro nás zejména tvrzení č. 3, 5 a 6. Jejich syntézou získáme následující tvrzení: Ctnost (tedy i blaženost) dobrého občana a dobrého muže není tatáž; zatímco ctnost dobrého občana musí mít všichni, není možné, aby všichni měli ctnost dobrého muže (pakliže není nutné, aby všichni občané řádné obce byli zároveň dobří). Zatímco každý v obci by měl být schopen svornosti, není možné, aby stejně tak každý v obci byl schopen dokonalého přátelství; toho jsou totiž schopni pouze lidé ctností, tj. dobří, řádní. Svornost (občanské přátelství) ale není podmíněna ctností dobrého muže; to znamená, že svorní mohou být i lidé nectnostní. Pakliže bychom chápali svornost jako (nutný) předpoklad blaženosti obce, znamenalo by to, že blaženost obce a blaženost jednotlivce není tatáž (dokonalé přátelství a svornost jakožto občanské přátelství jsou totiž zásadně odlišné). Takový závěr je ale v rozporu s tvrzením, které jsme prostřednictvím Aristotelových slov uvedli na začátku kapitoly 5.2.: „Jest tedy zřejmo, že nejlepší život [život v blaženosti] jest pro každého jednotlivého člověka nutně tentýž jako pro obce a lidi vůbec.“ (Pol. VII, 3, 1325b31-32.) Jinými slovy, blaženost (a ctnost) jednotlivce a obce je tatáž. Jak se s tímto rozporem vypořádat? Aristotelés mluví o shodnosti blaženosti jednotlivce a obce v sedmé knize Politiky, o tom, že se neshodují ovšem již v knize třetí. Uvědomímeli si, že značnou část Politiky tráví Aristotelés zkoumáním o tom, jaká je nejlepší možná ústava, lze se důvodně domnívat, že východiska pro tato dvě tvrzení jsou různá. V sedmé knize totiž vychází Aristotelés z prostého předpokladu: blaženost jednotlivce a obce je tatáž, ale pouze v ideální obci (viz Pol. III, 18, 1288a38-43).132 Přátelství, které bylo nutnou podmínkou blaženosti jednotlivce (dokonalé přátelství), tedy evidentně není přátelstvím, které by mohlo mít stejnou roli i v případě obce (svornost). To ovšem znamená, že při prověřování teze, že přátelství je nedílnou součástí blaženosti obce, pracujeme s jiným konceptem přátelství, nežli v případě blaženosti jednotlivce. Aplikace poznatků o dokonalém přátelství na prostor obce proto není možná. Navíc o svornosti jakožto občanském přátelství a jeho úloze v obci se Aristotelés vyjadřuje pouze velice skromně. Ačkoliv se tedy lze domnívat, že by svornost mohla představovat nedílnou součást (nutnou podmínku) blaženosti obce, nelze její roli v tomto ohledu s jistotou prokázat. 132

Srov. kap. 5.2. a Pol. VII, 3, 1325b31-32.

32

6. Závěr Hlavním cílem této práce bylo na prvním místě prověřit tezi, že přátelství je nedílnou součástí (nutnou podmínkou) blaženosti jednotlivce a v posledku obce.133 Kvůli přehlednosti byla tato teze v průběhu práce rozdělena do dvou samostatných tezí: 1. přátelství je nedílnou součástí blaženosti jednotlivce a 2. přátelství je nedílnou součástí blaženosti obce. Díky tomu je v práci možné sledovat přátelství celkem na dvou úrovních: na úrovni jednotlivce a na úrovni obce. Zatímco první z obou tezí se nám podařilo v průběhu kapitoly 4. poměrně jednoznačně prokázat (svůj podíl na tom nepochybně nese Aristotelovo otevřenější vyjadřování v této otázce), v případě druhé teze byla situace o poznání komplikovanější. Předně proto, že tato teze není – na rozdíl od teze první134 – Aristotelem nikde explicitně vyjádřena. V kapitole 5. jsme proto přistoupili k širší úvaze ohledně nejlepšího způsobu života napříč Etikou Níkomachovu, Politikou a Metafyzikou. Následně k úvaze o svornosti a jednotě obce v Etice Níkomachově a Politice. Nakonec jsme v závěru kapitoly 5.3. konstatovali, že druhá z prověřovaných tezí je sice možná, a přátelství (byť jiné nežli v případě závěru kapitoly 4.6.), resp. svornost by mohla představovat nedílnou součást blaženosti obce, její roli v otázce blaženosti obce však nelze s jistotou prokázat. Dalším cílem práce bylo předložit pokud možno systematický výklad Aristotelovy koncepce přátelství. Přestože jsme se pokusili naplnit i tento cíl (zejména v kapitole 4.), jsme si vědomi skutečnosti, že námi předložený výklad Aristotelovy koncepce přátelství celou problematiku zcela nevyčerpává. Nadále zůstávají „bílá místa“, která poskytují prostor pro další zkoumání – např. problematika přítele jakožto „druhého já“ či role sebelásky v životě. Tato zkoumání by nicméně byla již nad rámec námi vytyčeného cíle, a proto se do nich nepouštíme.

133 134

Srov. „Úvod“. Srov. kap. 4.4.1.

33

7. Použitá literatura ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 4., nezměn. vyd. Edit. Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2013, 291 s. ISBN 978-80-86207-35-3. ARISTOTELÉS. Ethica Nicomachea (Greek). In: Perseus Digital Library. Edit. J. Bywater. Oxford, Clarendon Press. 1894. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/searchresults?q=Nicomachean. ARISTOTELÉS. Fyzika. 2. vyd. Praha: Petr Rezek, 2010, 365 s. ISBN 978-80-8602731-9. ARISTOTELÉS. Metafyzika. 3. vyd. Edit. Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2008, 482 s. ISBN 978-80-86027-27-2. ARISTOTELÉS. Nicomachean Ethics. In: Perseus Digital Library. Edit. H. Rackham. Cambridge, MA, Harvard University; London, William Heinemann Ltd. 1934. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/searchresults?q=nicomachean. ARISTOTELÉS. Politica (Greek). In: Perseus Digital Library. Edit. W. D. Ross. Oxford, Clarendon Press. 1957. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0057. ARISTOTELÉS. Politika. 3. vyd. Edit. Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2009, 323 s. ISBN 978-80-86027-30-2. ARISTOTELÉS. Rétorika. 3. vyd. Edit. Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2010, 303 s. ISBN 978-80-86027-32-6. BOBONICH, Chris. Aristotle‘s Ethical Treatises. The Blackwell guide to Aristotle's Nicomachean ethics. Oxford: Blackwell Pub., 2006, s. 12-36. ISBN 9781405120210. BRÁZDA, Radim. Aristotelés: Teze k přednáškám. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/etika/texty/aristoteles.htm. BRÁZDA, Radim. Ethicum. 1. vyd. Zlín: Radim Bačuvčík - VeRBuM, 2010, 187 s. ISBN 978-809-0427-396. GRAESER, Andreas. Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2000, 445 s. Dějiny filosofie (Oikoymenh), sv. 2. ISBN 80-729-8019-X. HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 106 s. ISBN 80-210-2357-0. 34

. Aristoteles-Lexikon. Stutt, 2005, 640 s. ISBN 35-204-5901-9. JINEK, Jakub. Přátelství, dobro, polis. K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie. In: Studia Neoaristotelica. 2011, vol. 8, issue 1, s. 72-94. DOI: 10.1515/9783110307375.408. KRAUT, Richard. Introduction. The Blackwell guide to Aristotle's Nicomachean ethics. Oxford: Blackwell Pub., 2006, s. 9-10. ISBN 978-140-5120-210. LSJ – The Online Liddell-Scott-Jones Greek-English Lexicon. Thesaurus Linguae Graecae. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://stephanus.tlg.uci.edu/lsj/#eid=1&context=lsj. MACINTYRE, Alasdair C. Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Vyd. 1. Překlad Pavla Sadílková, David Hoffman. Praha: Oikoymenh, 2004, 332 s. Oikúmené, Sv. 99. ISBN 80-729-8082-3. PETRŽELKA, Josef. Dějiny filosofie I. [online]. [cit. 2015-04-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps14/phil/web/index.html. RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-8560589-9. ROSS, William David. Nicomachean Ethics. Ethics. Contemporary Readings. Edit. Harry J. Gensler, Earl W. Spurgin, James C. Swindal. Routledge: New York and London, 2004, s. 240-249. SHERMAN, Nancy. Aristotle on Friendship and the Shared Life. Philosophy and Phenomenological Research. 1987, vol. 47, issue 4, s. 589-613. DOI: 10.1093/acprof:oso/9780198248996.003.0001. SYNEK, Stanislav. Lidská přirozenost jako úkol člověka: filosofická interpretace Etiky Nikomachovy. Vyd. 1. Praha: Togga ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011, 256 s. Scholia (Togga). ISBN 978-80-87258-53-8.

35