Area sive parva, sive magna Parcela ve vývoji raného a komunálního města

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města

Rudolf Procházka

Area …sive parva, sive magna… The House Plot in the Development of the Early and Communal Town The house plot constitutes the basic spatial as well as property rights unit of the medieval town. The regular allotment of the European Middle Ages has its roots in Antiquity and examples may also be found in some early medieval trade-oriented settlements. Allotment is an inseparable element of the founding of towns during the High Middle Ages. Reconstructing the original allotment arrangement is an important, but also extremely difficult task facing multidisciplinary exploration. Several patterns of allotment development – subject to changes especially during the period when wooden structures were prevalent – are known to date. Dividing up the town into ideal plots, such as those mentioned in written sources, was seldom actually carried out. Irregular parceling beginning as soon as the founding phase of development is typical. Only in a few cases has it been possible to ascertain where fences or walls stood, for the most part municipality boundaries can only be ascertained by means of comparing the building situation with written sources and the oldest allotment layouts.

Pojem parcely a její počátky v písemných pramenech

Výzkum parcelace patří do širokého souboru témat, která lze shrnout pod pojem „člověk a prostor“. Problematika nakládání společnosti a jejích segmentů okolím představuje jeden ze základních kamenů archeologického zkoumání a mimo jiné do jisté míry zahrnuje i odraz sociálních struktur včetně vlastnických vztahů, ekonomiky apod. Parcelou lze v intravilánu vrcholně středověkého (institucionálního) města rozumět vyměřený a ohraničený výsek plochy obsahující většinou jednu obytnou stavbu a její příslušenství. Je předmětem svobodné, dědičné držby (nájmu) a zpoplatněna zeměpánovi. V latinsky psaných pramenech se v českých zemích nazývá area, v zahraničí se však můžeme setkat i s jinými latinskými termíny (např. v Pomořanech hereditas či curia; Rębkowski 2001, 97, 98). Spolu s obytným domem představuje základní prostorovou jednotku městského půdorysu a samozřejmě také úhelný kámen majetkové struktury se zásadním dopadem na sociální postavení majitele (držitele) – jen (quasi) vlastník mohl být plnoprávným měšťanem. Parcela sice vystupuje v masovém měřítku až s rozvojem institucionálního města, její počátky jsou však starší. Znala ji již antika, vyznačující se strukturovanými formami vlastnictví a držby nemovitostí. Právní forma držby parcel je odvozena z antické prekarie (precarium), tedy doživotního nebo dědičného nájmu. Udržela se i v raném středověku zejména v oblasti zacházení s církevním majetkem, byla však využívána i světskými vlastníky (Hedwig 2000; Kudrna 1959, 66–72). Dle klasika bádání o parcelách Hanse Strahma se právní pojem parcely objevuje ve třech významech: 1) svobodné vlastnictví, 2) dědičně propůjčená nájemní držba (Erbleihe), 3) zakladatelské, resp. skupinové propůjčení do nájmu (Strahm 1945, 35–40). Právo na svobodnou držbu, resp. nájem půdy, kde příslušná činže jako forma uznávacího poplatku je nízká a pevně stanovená, je nedílnou součástí „práva obchodníků“ (ius mercatorum, Kaufmannsrecht) již hluboko v prekomunálním období a posléze náleží k nedílné součásti vybavení sídliště vybaveného trhem a samozřejmě institucionálního města. Je to jeden z výrazných znaků, kterým se město odlišuje od agrárního venkova. Jen na okraj je třeba připomenout, že přinejmenším do 10. století mohli být „právem na půdu“ (Bodenrecht) vybaveni osobně nesvobodní obchodníci, později tato vrstva mizí v procesu emancipace (Dilcher 1996, 26–28). V první formě se parcela objevuje již v pozdně merovejské době (formulář Marculfův kolem 700); již tehdy má vyhraněně čtyřúhelný půdorys. V podobě nesvobodné nájemní držby za poplatek (činži) se s areou setkáme v pozdně karolinském období. Pregnantní doklad hlásící se k r. 976 (zfalšováno 991) známe z Pasova; jistý držitel jednoho zdejšího městiště již nemá platit činži. V období vzniku porýnských městských komun se nesvobodná držba mění ve svobodný dědičný nájem umožňující volnou dispozici. Jiný pozoruhodný doklad představuje dar pěti městišť císařem Otou I. r. 952 z královského majetku klášteru sv. Ambrože v Miláně. Dle dochovaného popisu parcely přiléhají k ulici a jsou přesně ohraničeny. Při ulici se nacházejí stánky či loubí s prodeji, přímo v dokumentu vypočítanými. Brzy se také dovídáme o rozměrech raně středověkých parcel. Tak r. 1002 daruje král Jindřich II. klášteru Niederaltaich svou parcelu v Regensburgu o rozměrech 40 × 80 stop. Hranici na jedné straně představuje ulice běžící k řece, na druhé area jistého Ruoziho. Roku 1026 se v Řezně daruje area odlišných rozměrů (6 × 12 prutů; prut odpovídá asi 4 m). Už v 10.–11. století je území městské parcely chráněno tzv. mírem, tj. požívá ochrany zákona, o čemž svědčí např. výsady pro Janov r. 958 (Strahm 1945, zvl. 22–30). V Kolíně nad Rýnem, kde jsou unikátně dochovány listiny dokumentující převody majetku (tzv. Schreinskarten, od r. 1130 předchůdci pozemkových knih), lze soudit na mnohasetletou kontinuitu parcelního členění (Steuer 1995, 98 s další lit.). Je zjevné, že součástí lokačních počinů směřujících ke vzniku sídliště s trhem již v prekomunálním stadiu bylo i rozčlenění zvoleného areálu na parcely. Tak interpretuje H. Strahm např. pramen z r. 848, kde se zmiňuje záměr arcibiskupa ve Vienne svolat obchodníky a založit forum (forum publicumque construere et convocare mercatum); obdobné „svolání obchodníků“ nacházíme v případě mladšího zakládacího privilegia pro Freiburg i. Br. (1120), kde je o něco později rozměření skutečně doloženo (Strahm 1945, 29). Podle právního svodu brněnského písaře Jana z poloviny 14. století měly odstupy mezi městišti dosahovat 3 stopy, které mohly vyplnit ploty či zdi, archeologicky často nezjistitelné; toto ustanovení nebylo ovšem striktně dodržováno. Tamtéž najdeme také známé, zvykově dodnes dodržované pravidlo o povinnosti výstavby plotu na pravé straně pozemku, stojíme-li zády ke komunikaci (Flodr 2001, 202–206, zvl. 204; srov. Isenmann 1988, 47, 48, 156). Svobodná držba symbolicky zpoplatněné stavební parcely představuje důležitý indikátor sociálního postavení odlišujícího městského řemeslníka či obchodníka od úročného sedláka. Např. při založení kombinovaného tržního a zemědělského sídliště Grosswusterwitz u Brandenburgu na Havole měli sedláci platit z lánu, obchodníci a řemeslníci, vlastníci domů při tržišti, ovšem z areí (Schich 1993, 86, 87).

6


Rudolf Procházka

Obr. 1 1: Haithabu (SRN). Zástavba zkoumaná v letech 1935–1936, 9. stol. (Jankuhn 1963).

2: Dorestad (Holandsko). Schéma rozmístění domů a hrází, 8.–1. pol. 9. stol.; 1, 2, 12 – přístavní hráze a konstrukce, 3 – přední, 4 – zadní řada domů, 5–6 – zadní vymezení parcel, 7 – hranice parcel, 8 – předpokládané hranice parcel, 9, 10 domy, 11 – parcely (Van Es-Verwers 2002).

1

2

7

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města Archeologie a výzkum rané (proto)parcelace

Rudolf Procházka

Výzkum struktury sídlištních útvarů patří k těm tématům, kdy k poznatkům získaným na základě písemných pramenů, plánů či ikonografie může významně přispět archeologie a stavebně historický průzkum. Jedním ze subtémat je studium způsobu vymezení základních sídelních jednotek, které odrážejí skladbu společnosti. Role archeologie je zejména v raně středověkém období mimo oblast kdysi ovládanou římskou říší zcela nezastupitelná a svůj význam si udržuje i ve vrcholném středověku, v řadě případů i později. Otázku parcelace, což je dle některých badatelů nevhodný termín pro období před vznikem katastrálních plánů, nelze samozřejmě oddělit od skladby a uspořádání vlastní zástavby. Stavební pozemek se může stát samostatným předmětem výzkumu až tehdy, kdy přestává být ve vědomí lidí nedílně spojen s domem, tedy když s plochou obytné stavby není zcela ztotožňován a začíná se samostatně vymezovat jako majetkoprávní pojem. Zjištění způsobu vymezení hranice parcely patří proto ke klíčovým úkolům bádání v této oblasti. Pomineme-li nyní téma proměn skladby zástavby, jejího zónování apod., klademe si obvykle následující otázky: 1) jak se vyvíjel rozsah a tvar (proporce) arey, 2) jak byla parcela vymezena, 3) jaký byl vztah parcely k domovnímu (parcelnímu) bloku, 4) jak probíhal proces ukončený fixací tzv. historické parcelace v prvních katastrálních plánech nejčastěji z 1. poloviny 19. století. Není snad třeba připomínat, že parcelace představuje určitý (střední) stupeň prostorového uspořádání sídlišť, nedílně tudíž souvisí s formováním jejich půdorysu jako vyššího stupně prostorové skladby. Z archeologických nálezů je zjevné, že počátky pravidelného členění sídlišť do ohrazených usedlostí sahají např. v severozápadní Evropě již do doby římské, vývoj však neprobíhal přímočaře – např. v 5. století se konstatuje dočasný návrat k volnější, ploty nečleněné zástavbě; v anglosaské Anglii lze pozorovat rozvoj pravidelných oplocených usedlostí v 7. a 8. století (Hamerow 2004, zvl. 88, 89, 97). Ohraničené, patrně dědičné parcely s obytnými domy kolem více či méně pravidelné komunikační sítě strukturovaly mnohá raná emporia a přístavní města při Baltském a Severním moři. Jejich konkrétní podoba se však lišila od místa k místu. Např. plocha Haithabu o rozloze 20–30 ha byla v 9.–11. století pokryta parcelami o rozměrech 6–10 m × 12–20 m, jimž odpovídaly poměrně malé dřevěné domy, zaujímající podstatnou část pozemku; chybí vedlejší zástavba (obr. 1: 1). Je pravděpodobné, že šlo o útvary vycházející geneticky z germánských venkovských dvorců, ovšem v prostorově redukované podobě. V některých částech areálu byla doložena proměnlivost prostorového uspořádání zástavby. Ve fríském Dorestadu v závěru západofrancké říše (vrchol v 9. století) sestávala raná městiště o šířce 24 m ze tří dílčích pásů o šířce 8 m; na každém stál jeden dům o délce až 30 m, orientovaný užší stranou k Rýnu (obr. 1: 2; Van Es-Verwers 2002; Jankuhn 1963, 117–124; Schietzel 1969, 19–29; Steuer 1995, 99; Vogt 1986, 259). Z písemných pramenů je známo, že zde východofrancký král, utrechtský biskup a další velmoži vlastnili parcely a pronajímali je jak svobodným dálkovým obchodníkům, tak i nesvobodným obchodníkům, závislým na velkých pozemkových vlastnících (Steuer 1995, 95). Anglosaské emporium Hamwic po polovině 8. století sestávalo z nepravidelných městišť o šířce 11–12, ale také 20 m s více objekty, z nichž obytné stály okapově při komunikacích uspořádaných v pravidelném rastru. Zde lze již hovořit o parcelních blocích jako v antických či vrcholně středověkých městech (Morton 1992a; 1992b, 35–40, 46–48). Poznání struktury této lokality ovlivnila interpretaci pravoúhlých útvarů indikujících patrně organizaci osídleného areálu uvnitř hradby velkomoravského hradiště Břeclavi-Pohansku z 2. poloviny 9. století J. Macháčkem (Macháček 2005, 115 a n). Pravidelná struktura ohrazených pozemků obdobného členění charakterizovala i vikinský York, anglosaský Winchester pozdního 9. století a další obdobná místa (Hall 1992, 455, 463; 1994, 34–36). Vikinský a irský Dublin 10.–11. století sestával rovněž z ohrazených městišť, která vybíhala radiálně z hlavních ulic, avšak chyběl pravidelný komunikační rastr. Obdobně organizovaný Waterford v téže oblasti byl v 1. polovině 11. století členěn na obdélné parcely delší osou kolmé ke komunikaci, povětšině s jednou stavbou, ohrazení se však neuvádí. Tato struktura se zhruba udržuje přinejmenším do 1. poloviny 13. století, i po změně stavebního charakteru domů (Wallace 1992; Hurley 2001, 17–14). Obdobně osídlení 11.–12. století v Antverpách tvořila obdélná, ke komunikaci hloubkově orientovaná městiště zaujatá patrně jedním, obdobně štítově umístěným domem; tato struktura se udržuje přinejmenším do 1. čtvrtiny 13. století (Veeckman 2001, 143–147). Ve Schleswigu lze sledovat ranou parcelaci ve dvou odlišných částech, založených ve 2. polovině 11. století a udržujících se do poloviny 13. století. V pobřežní části byly štítově orientované domy pravidelně uspořádány podél komunikace, ale patrně bez oplocení a dalších objektů, zatímco na lokalitě „Schild“ byla odkryta nepravidelná struktura širokých městišť, vymezená ploty, s nepravidelně umístěnými domy a chlévy, ponechávajícími ovšem dostatek volného místa pro vjezd. V polovině 13. století dochází k úplné restrukturalizaci půdorysu spojené např. s nahrazením kostela se hřbitovem tržištěm a samozřejmě novou parcelací tvořenou úzkými městišti (Vogt 1986, 257, 258). Švédskou Sigtunu pozdního 10. století formovaly relativně krátké parcely podél komunikací, které zaujímal takřka celé štítově i okapově orientovaný dům. V 11. století se nehrazená městiště prodlužují na přibližně 30 m a zastavují několika za sebou řazenými, funkčně odlišnými objekty (obr. 2: 2). V následujících fázích, sledovatelných dobře až do počátku 13. století, se parcely ještě poněkud prodloužily, což umožňoval volný prostor na okrajích areálu; základní půdorysná struktura se však jeví kontinuitní až do 2. poloviny 13. století. Teprve se ztrátou významu města po r. 1290 řídne osídlení, parcely se slučují, zástavba částečně ztrácí sevřený charakter. Předpokládá se, že vznik města byl záležitostí plánovité akce. Analogický ráz parcelace zástavby se uvádí z dalších skandinávských lokalit obdobného typu z období po r. 1100, z Bergenu (obr. 2: 1), Trondheimu či Osla (Schia 1992; Tesch 2001; Molaug 2001; Herteig 2002). Spíše rozptýleným dvorcovým uspořádáním usedlostí se vyznačuje Hamburk 10.–11. století (Busch 2001, 269). Též raná fáze vnitrozemského Lundu v jižním cípu Švédska (asi 990–1050) měla charakter spíše venkovské dvorcové zástavby, zatímco ve 2. polovině 11. století se utváří struktura hlubokých městišť se štítově orientovanými domy, obdobná již uvedeným přímořským městům (Carelli 2001, 661–667). Vidíme, že parcelace emporií a raně městských přímořských útvarů v severní a severozápadní Evropě se vyznačuje značnou různorodostí, vedle prostorově omezených, jedinou stavbou vybavených usedlostí se zejména od 11. století setkáváme také s rozměrnějšími pozemky s více funkčně diferencovanými stavbami. V zásadě však raná parcela těchto útvarů je převážně menší, jednodušeji a variabilněji strukturovaná než městiště institucionálních měst.Volná, neuspořádaná zástavba však přinejmenším do konce 11. století zcela nemizí. Zdá se však, že poměrně brzy se prosazuje snaha o určité řadové uspořádání pozemků podél komunikací, i když pravoúhlý rastr typu Hamwic je spíše výjimečným jevem. Vzhledem k omezeným plochám výzkumu je zatím na řadě lokalit obtížné se vyjádřit ke zrodu parcelního bloku jako kompaktního útvaru, až na výjimky lze hovořit spíše o seskupeních městišť vymezených komunikacemi.

8


Rudolf Procházka

1 Obr. 2 1: Bergen (Norsko). Struktura zástavby u přístavu před požárem z let 1170/1171 (Herteig 2002).

2: Sigtuna (Švédsko). Půdorys nálezové situace a rekonstrukce zástavby čtyř parcel z poloviny 11. stol., 4. fáze (Tesch 2001).

2 9


Rudolf Procházka

Z vnitrozemských lokalit raně urbánní éry bylo díky dobrému zachování dřevěných prvků možné detailně poznat zástavbu Basileje v poloze Petersberg (11.–12. století). Charakterizovala ji rozdílná parcelace kolem komunikačních tahů s jednotkami o rozměrech 6–8 × 25 m, případně 15 × 15 m. Zato jižně návrší ležící Schneidergasse byla zhruba současně členěna do poměrně úzkých parcel o šířce kolem 10 m (Matt 1997, 282–284). Určité indicie svědčí pro vytyčení 8,5 m širokých parcel na jižní straně tržní ulice Marktstrasse v Osnabrücku snad již v 1. polovině 11. století s následnou kontinuitou (Schlüter 2002, 86–88). I v řadě raně městských útvarů ottonské a v některých případech i sálské německé říše přežívá nepravidelné uspořádání zástavby, např. v Münsteru, Magdeburku či Halberstadtu (Piekalski 1999, 152, 153). Obr. 3 Ladoga (Rusko). Varjažskaja ulica. Zástavba sklonku 10. stol., horizonty II (1) a III. (2); (Petrenko 1985).

1

2

10


Rudolf Procházka

Obr. 4 Novgorod (Rusko). 1: Výzkum na ploše Ilinskij raskop, 70. léta 11.–poč. 12. stol. Příklad menších usedlostí „středních“ vrstev obyvatelstva („sotni“).

2: Výzkum na ploše Trojickij raskop, 2. pol. 12. stol. Příklad zástavby velkých usedlostí (Chorošev et alii 2001).

1

2 Je nepochybné, že uplatnění relativně stabilní, kontinuitní parcelace, se kterou se setkáváme v západoevropském i skandinávském prostředí již (v naší periodizaci) v raném středověku, souvisí s dominancí individuálního dědičného vlastnictví a různých forem dědičné držby půdy. Slovanská střední a východní Evropa nedisponuje tolika přímými písemnými doklady o organizaci zástavby a právních formách držby půdy včetně stavebních pozemků. Z analýzy archeologických pramenů, byť ve stavu do konce 70. let minulého století, plyne mnohem slabší tendence ke tvorbě uzavřených dvorců ve slovanském prostředí ve srovnání s germánskými komunitami (Donat 1980, 125–131).

11


Rudolf Procházka

Soudí se nicméně, že např. knížecí sedláci – dědici v přemyslovském státě 10.–12. století, mohli poměrně volně disponovat půdou, jejíž držba musela být do značné míry individualizovaná, přičemž existovaly určité kolektivní organizační formy (vicinát, opole), jejichž role ve vztahu k vlastnictví není dosud dostatečně objasněna (Žemlička 1997, 193, 194). Příklad raně středověkých Mstěnic naznačuje organizaci zástavby ve formě usedlostí. I když rekonstrukce prostorového rozvržení jednotlivých, V. Nekudou interpretovaných fází vzbuzuje určité pochybnosti, časoprostorová nestabilita usedlostí, zahrnujících oddělené objekty diferencované funkce s náznaky oplocení, v období 11. a 12. století je vysoce pravděpodobná (Nekuda 2000; Procházka 2002). Je nepochybné, že změna místa usedlosti byla běžnou součástí života slovanských sídlišť, vazba na určitý stavební pozemek ještě zdaleka nedosahovala stupně typického pro vrcholný středověk. Situace mladohradištní zástavby na území pozdějšího města Brna (rámcově 12. století) vypovídá o existenci výrobních, dále majetkově nečleněných(?) výrobních areálů s bateriemi pecí či různých jam (např. Procházka – Loskotová 1999). Na druhé straně existence popluží, vyčleněných v rámci konkrétních vesnic spolu s příslušnými usedlostmi jako vlastnictví olomouckého biskupství v listině biskupa Jindřicha Zdíka z 2. čtvrtiny 12. století, vypovídá o možnosti prostorového vymezení konkrétního pozemkového majetku včetně obydlí s příslušenstvím (CDB I, č. 115, 116–123). V této souvislosti lze připomenout neuspořádané půdorysy některých přímořských emporií na slovanském území, např. obodritského Ralswieku, Obr. 5 Novgorod (Rusko). Výzkum na ploše Trojickij raskop, dvorec A, 12. stol. (Sorokin 2001).

1

2

12


Rudolf Procházka

Obr. 6 Opole (Polsko). Zástavba hradu, horizont C, poslední čtvrtina 11.–počátek 12. stol. (Bukowska – Gedigowa – Gediga 1986).

vedle lokalit pravidelněji uspořádaných, jako je např. pomořanský Wolin či severoruská Stará Ladoga. U těchto sídlišť však musíme vzít v úvahu etnicky silně smíšené obyvatelstvo. Zejména přístavní sídliště Wolinu z 2. poloviny 9. století překvapuje pravoúhlým rastrem komunikací svírajících čtyřparcelní bloky omezené ovšem zřejmě jen na obytný dům. V Ladoze se konstatuje vývoj od shlukovité zástavby k zahuštěné sídelní struktuře regulované sítí komunikací (obr. 3). Některé „protoparcely“ byly zřejmě (zčásti?) ohrazeny či děleny různými typy dřevěných stěn, z publikovaných plánů a popisů však nelze zatím odvodit jednoznačně rozpoznatelné okrsky (Cnotliwy 1962, zvl. 55–58; Filipowiak 1986, 9, 10; 1995, 97; Herrmann 2002, zvl. 314, 315, Abb. 4, 5; Kirpičnikov 1985, zvl. 15, 16; Müller – Wille 2000; Petrenko 1985). Pozoruhodná parcelní struktura se plně rozvinula u nástupce Staré Ladogy, Novgorodu. Zde se ve 2. pol. 10.–15. století prolínaly rozsáhlé dvorce (choromy) bojarů (obr. 4: 1, 5) s menšími usedlostmi ostatního obyvatelstva (obr 4: 2)., přičemž obojí byly ohrazeny palisádovými, košatinovými ploty, respektive ohradami z vodorovně kladených dřev. Lze zde nepochybně hovořit o parcelních blocích. Zatímco první skupina obyvatel svými parcelami plně disponovala, druhá byla patrně poněkud omezena územními organizačními jednotkami, tzv. setninami (sotně). Velikostně variabilní městiště většinou pravoúhlého tvaru, zahrnující několik dvorcově uspořádaných staveb podléhala po r. 1000 změnám, scelování i dělení. Je pozoruhodné, že ač ve městě existoval německý hanzovní dvůr, prvky západoevropského městského práva zdejší společnost neabsorbovala (Chorošev 2001; Chorošev et alii 1998, 23–25; Janin 2001; Sorokin 2001). Ze všech dosud uvedených příkladů zjevně vystupuje význam plotu jako symbolu jasně vymezujícího majetkové jednotky, funkce obranná měla druhořadý význam. Dobré podmínky pro uchování reliktů dřevěných konstrukcí na řadě polských lokalit centrálního významu z 10.–12. století umožnily utvořit určitou představu o vývoji prostorového členění tamní zástavby. O shrnutí problematiky raně středověké „parcelace“ se na základě poznatků z vybraných lokalit Pomořan a Slezska, jakož i Běloruska, Rusi a Skandinávie pokusila Romana Barnycz-Gupieniec. Domnívá se, že nástup zástavby s určitými pravidelnými rysy v polských zemích lze klást obecně do 12. století, i když uvádí lokality, kde se níže uvedené rysy objevují již ve století jedenáctém (Opole, Wroclaw).

13


Rudolf Procházka

Obr. 7 Vratislav (Polsko). Ostrów Tumski. Plocha VI, zástavba: 1: vrstva V (11./12. stol.), 2: vrstva IV (2. pol. 12. stol.); (Moździoch 2004). 3: Plocha IIIA/2–3, vrstva D/2, XI. sídlištní horizont, 2. čtvrtina 11. stol.; zástavba tzv. zagródy včetně plotu (Kaźmierczyk 1995).

1

2

3 14


Rudolf Procházka

Obr. 8 Gdańsk (Polsko). 1: Lokalita 1, plocha I–V; schéma sídlištních horizontů období 950–1308.

2: Lokalita 1, plocha I–V, 4. horizont předlokačního osídlení, 2. čtvrtina 13. stol. (Barnycz-Gupieniec 1974).

Jde zejména o respektování komunikací, určitou míru stability stavebního místa v čase apod. Starší období se vyznačuje spíše nepravidelnou, volnou zástavbou, kde se stavební pozemek, dosud neohraničený, omezuje na plochu obytné stavby a nejbližšího okolí umožňujícího komunikaci. Až do 12.–13. století autorka klade výskyt tzv. zagród, tj. usedlostí zahrnujících více objektů a vymezených ploty (Barnycz-Gupieniec 2000, zvl. 29–37).V posledních letech publikované příklady v zásadě potvrzují tyto závěry s tím, že respektování obvykle vydřevených komunikací na některých hradech piastovského státu lze klást již do 11. století, aniž by ovšem v té době šlo hovořit o vymezených usedlostech (Glogów, Hendel 2002, zvl. 169, 170). V Opole se již ve vrstvě EIII a zejména EII, z nichž poslední ovšem dle výskytu moravské keramiky, nepochybně importované, nelze klást před polovinu 11. století, dá hovořit o částečně pravidelné zástavbě s vydřevenou komunikací, ke které část jednoprostorových srubových domů přiléhá. Tato cesta byla respektována do konce existence hradu v 1. polovině 13. století, přičemž zejména ve 12. století si zahuštěná zástavba vynutila určitou míru pravidelnosti (obr. 6). Ohrazené „parcely“ zde ovšem nejsou doloženy (Bukowska – Gedigowa – Gediga 1986). Obdobný ráz má výsek srubové zástavby s úsekem vydřevené cesty ze středomoravského hradu Přerova, pravděpodobného sídla polské posádky v první čtvrtině 11. století (Kohoutek 1995, 190, obr. 3, 191). Zato na akropoli piastovské Vratislavi lze snad již od 1. čtvrtiny 11. století hovořit o usedlostech obsahujících i hospodářské objekty, byť chybí prostorové ohraničení ploty; zástavba však ve srovnání s emporiální zástavbou stále nese určité rysy chaosu, usměrňovaného především hlavními komunikacemi (obr. 7: 3). Relativně pravidelně byly rozmístěny zejména objekty ve vrstvách 2. poloviny 11.–12. století na ploše VI v prvním předhradí, a to nejméně ve dvou řadách podél dřevěné cesty (obr. 7: 1, 2). Lze však dobře pozorovat změny umístění srubových a košatinových objektů v rámci jednotlivých řad, svědčící pro nestabilitu „protoparcel“, místy však je určitá kontinuita místa doložena (srov. Kaźmierczyk 1991; 1993; 1995; Moździoch 2004, zvl. 322–330; Piekalski 1999, 153–155). „Zagrody“ sestávající z více objektů patrně dominovaly v předlokační Vratislavi na levobřeží Odry v pozdním 12. a na počátku 13. století. Zejména nové výzkumy ve východní části městského jádra přinesly pozoruhodné doklady zástavby pozdně předlokačního období a první lokace z doby po r. 1214. Již ve druhé fázi osídlení byly v sondě 1 zachyceny ploty ohrazující usedlosti z poslední dekády 12. století; zánik tohoto ohrazení ve 4. fázi prozrazuje určitou nestabilitu předlokační struktury (Niegoda 2005, 69–71; Buśko 2005a, 185, 186; Buśko et alii 1985). Z množství polských lokalit vzpomeňme ještě „rybářské sídliště“ ve východní části hradu Gdańska. Výstavba stabilních cest v 1. polovině 12. století napomohla výrazně stabilizaci zástavby, což je dobře patrné na důkladně prozkoumané ploše V lokality I (obr. 8). Srubové, hustě rozmístěné objekty oscilují vesměs na přibližně stejném místě kolem ústřední cesty (Barnycz-Gupieniec 1974, zvl. 103, 104, ryc. 6, 7; 2005). I ve Štětíně se po polovině 11. století objevují usedlosti s více objekty, byť jejich strukturu narušovaly ve 2. polovině 12. století dánské nájezdy. Tendence k pravidelnému rozmístění zástavby podél vydřevených cest se projevují již na sklonku 10. století, ne-li dříve, zvýšená stabilita usedlostí se konstatuje ve století dvanáctém. Publikované plány, zvl. plochy VI podhradí, však naznačují výrazné změny v rozmístění objektů i komunikací v jednotlivých vrstvách (Cnotliwy 1996, 154; Wilgocki 2004; Losiński 1994, 108, 109; Dworaczyk et alii 2003, zvl. 273–294). Jiný příklad představuje lotyšská Riga. Pro období 12. až poč. 13. století se na základě 1 zjištěných situací uvažuje o existenci palisádami oplocených „protoparcel“ doprovázených jiným typem zástavby, totiž samostatně stojícími srubovými domy podél vydřevených cest (obr. 9). Často se konstatuje kontinuita místa obytné stavby i po požárovém zničení předchozí (Caune 1984, 73–82; 1990, 174). Je evidentní, že v řadě sídlišť profilujících se jako obchodní a výrobní centra, případně centra moci, se projevují i v oblasti slovanských etnik určité tendence k pravidelné zástavbě. Při úvahách o příčinách tohoto trendu musíme vedle proměny nazírání na soukromý majetek vzít v úvahu také zvýšenou koncentraci obyvatel, nutící nejdříve stabilizovat komunikační síť. Právě vznik (relativně) stálých cest působil zjevně jako prostorový katalyzátor uspořádání zástavby, rastrového systému však bylo dosaženo jen výjimečně. Navzdory řadě náběhů ke vzniku ohraničené parcely se přece jen zdá, že skutečná parcelace vznikla jen v Novgorodě. V předlokačním období však nebylo dosaženo právní kontinuity držby domu, resp. usedlosti s pozemkem, odpovídající západoevropským normám.

2 15


Rudolf Procházka

Obr. 9 Riga (Lotyšsko), ulice Peldu, Udensvada. Zástavba 12.–1. pol. 13. stol. (Caune 1984).

1

2 Období institucionálních měst

Archeologických a písemných dokladů týkajících se parcelace přibývá ze západní Evropy od 12. století v epoše vzniku komunálních měst. Přitom řada lokalit vykazuje zjevnou kontinuitu základního prostorového uspořádání přinejmenším od pozdního období raného středověku, v německé terminologii zvaného Hochmittelalter. Zjevný je trend k vytváření bloků pravoúhlých parcel. Lübeck, lokovaný ve dvou etapách (r. 1147 a 1159), vykazuje zpočátku poměrně velké parcely, které se ještě ve 12. století dále dělí. Potvrdil se tím obecný předpoklad H. Strahma odvozený z písemných pramenů. Týž autor vyslovil názor, že držitel takové lokační „praparcely“ (Urparzelle) s ní mohl dále podnikat, tj. dále ji prodat, rozdělit apod. Archeologický výzkum plochy při Fischstrasse prokázal v 1. fázi v rámci 3. čtvrtiny 12. století dvě parcely o poměru stran 1:3 (27 × 78 m – 2106 m2; 23 × 78 m – 1794 m2). Ještě před r. 1175 proběhlo rozdělení, kdy vznikly parcely o poměru stran 1:1, 3:4 (rozměry 27 × 28 m – 756 m2; 23 × 29 m – 667 m2). Rohové parcely dosáhly ovšem dvojnásobné plochy – 23 × 49 m (1127 m 2), resp. 27 × 50 m (1359 m 2). Po r. 1175 proběhlo další dělení, kdy podél ulice Alfstrasse vznikla dvě městiště o stranách v poměru 1:2, 14 × 27 m (378 m 2), při Fischstrasse tři malé arey v poměru 1:3 a 2:3 (310 m 2, 173 m 2, 161 m 2). Je evidentní, že dělení usnadňoval ráz zástavby, kdy zpočátku bylo zastavěno jen 8 % plochy dřevěnými stavbami, v závěru 12. století dosahoval podíl zástavby na některých městištích zmíněné plochy až 45 % (obr. 10: 1). V rámci zahušťování zástavby se postupně zastavovaly plochy zahrad. Z jiných částí města známe i další rozměrové varianty – 22 × 40 m, 27 × 55 m apod. (Legant – Karau 1993). Zástavba posledních parcel již dosáhla 45 % plochy. Určité paralely vykazuje také Braunschweig. Staré Město založené kolem r. 1065 má vřetenovitý půdorys se čtyřmi podélnými a čtyřmi kolmo orientovanými ulicemi. Na počátku vývoje, na přelomu 11. a 12. století, zde byly prokázány velké parcely s plochami mezi 900 až 1200 m2, výjimečně až 2000 m2, které se udržují ještě v 1. polovině 13. století (obr. 10: 2). Ve 2. polovině 12. století byla Jindřichem Lvem založena městská část zv. Hagen východně Starého Města; zde se uplatnily poměrně pravidelné parcely o šířce 15–22,5 m a hloubce 38–45 m,

16


Rudolf Procházka

na základě holandského prutu (3,766 m). Mladší části města, které dosáhlo postupně po r. 1200 rázu „pětiměstí“, se vyznačují různorodou parcelací v jednotlivých blocích (Rötting 1990, 143, 144; 2002, 137–140). Nejnověji podrobně publikovaný výzkum šesti historických parcel v části Neustadt, lokované bezprostředně po r. 1200, prokázal izolované těsně předlokační osídlení reprezentované jedním patrně obytným domem. Následně vyměřená městiště o šířce 17–21 m, tedy rázu velkých parcel (Grossparzelle), s doloženými dělicími ploty si až na jednu výjimku udržela svůj půdorys až do novověku (Kablitz 2005, zvl. 97–138).

1

Široké parcely stojí na počátku vývoje též v Göttingenu, založeném kolem poloviny 12. století, které se nejlépe dochovaly v církevní držbě far hlavních městských chrámů (rozměry 38 × 38 m), existují však i relikty ve světské držbě. Dělicí procesy, které odráží i areální činže vyměřovaná dle velikosti parcel, probíhaly ještě v 1. polovině 14. století a zachycují je rejstříky činží; výrazný posun ve stupni dělení naznačují rejstříky let 1334 a 1364. Archeologicky byl tento proces nejlépe doložen na Johannisstrasse 26–29 (Schütte 1990, 122, 123). Dělení velkých parcel z 12. století v následujícím věku se konstatuje také v Bruggách (Van Eenhooge 2001, 124, 125, fig. 2132, 133, Fig. 10). Je zjevné, že raná fáze komunálních měst se v řadě případů vyznačuje relativně širokými parcelami s volnou, jen menší část plochy pokrývající zástavbou. Jak ukazují vestfálské příklady publikované G. Isenbergovou, dělení velkých parcel, zde reprezentované lokalitou Minden-Bäckerstrasse s kontinuitou trojice velkých městišť snad již od počátku 2. tisíciletí, jejichž volné vjezdy se na přelomu 14. a 15. století vydělily jako samostatná městiště, nepředstavuje jedinou možnost areálního vývoje. V Münsteru (Alter Steinweg 8) lze totiž předpokládat již ve 12. století vznik pravidelně rozvržených, relativně úzkých parcel, z nichž dvě se ještě ve 13. století spojily do velkého městiště (Isenberg 1990). Lze uvést též Osnabrück, kde při Marktstrasse snad již od 11. století pokračuje kontinuita těsně přiléhajících, relativně úzkých městišť (8,5 × 47 m; Schlüter 2002, 86, 87). Kontinuita základního, ovšem dle jednotlivých lokalit se různícího schématu parcelace vyplývá též z odkryvů mladších tržních sídlišť ve Skandinávii, přetvářejících se ve 12.–13. století v právní města. Z příkladů lze uvést norské Oslo či švédskou Sigtunu (Molaug 2001, 777, 778; Tesch 2001, 725–731). Parcelní hranice tvoří ve starším období (do 13. století) povětšině košatinové ploty, někdy i stěny ze štíp (Eberswalde); ve švédském Lödöse se v 11. století uvádějí příkopy (Carlsson 1993, 75–82; Kranendonck 1997).

Obr. 10 1: Lübeck (SRN). Alfstrasse–Fischstrasse. Vývoj parcelace ve 2. pol. 12. stol. (Legant – Karau 1993).

2 17

2: Braunschweig, Altstadt (SRN). Ideální rekonstrukce nejstarší parcelace kolem r. 1100–1115 (Rötting 2002).


Obr. 11 Freiburg i. Br. (SRN). 1: Gauchstrasse/Unterlinden, parcelace 13. stol. (Untermann 1995, Baeriswyll 2003).

2: Salzstrasse–Grünwaldstrasse, parcelace kolem r. 1200 (Untermann 1995; Baeriswyll 2003).

Rudolf Procházka

Od 12. století jsou častěji zejména v německém prostředí písemně doloženy rozměry městišť, byť regionálně velmi nerovnoměrně (viz obr. 24). Klasické se po této stránce staly parcely zährinských měst o rozměru 50–60 × 100 stop, doložené již v privilegiu pro Freiburg in Breisgau. Je zřejmé, že nejde o úzké, výrazně hloubkové parcely, které v řadě měst 13. století dominují. Rozměry evidentně vycházejí z raně středověkých dvorců s volnou zástavbou. Výše činže dosahovala 12 denárů. Na základě pouhého studia písemných pramenů, promítnutých do nekriticky pojatého novověkého půdorysu historických zährinských měst, zvláště právě Freiburgu, dospěl H. Strahm a další badatelé k představě, že celá města byla vyměřena podle ideálního parcelního schématu obsaženého v privilegiích (16,2 × 32,4 m). Přitom je třeba mít na paměti, že Freiburg ještě v zakládacím privilegiu z r. 1120 údaje o areálním poplatku a velikosti areí postrádal, obdržel ho až ve výsadách z r. 1186 (srov. Strahm 1945; Schich 1993, 81–83; Baeriswyll 2003, 105–114). Ve městě Kenzingen, založeném r. 1249, bylo hned stanoveno, že východiskem pro činži má být čtvrtina freiburské arey (tedy 30 × 50 stop), což potvrzuje daňový význam ideální freiburské arey (Schich 1993, 83). Pozoruhodné informace přinesla lokační listina pro část Dammstadtu u Hildesheimu, kde na neosídlené louce měla být vyměřena městiště o rozměru 6 × 12 prutů (asi 24 × 48 m). Pokud místní situace nedovolovala dosáhnout zmíněné šířky, měla být chybějící část kompenzována zvětšením délky. Velký rozměr parcel se vysvětluje potřebami soukenického řemesla (Schich 1993, 84–86). Jednoznačněji ovlivňovaly plochu areí zemědělské potřeby, jak může naznačovat i příklad českého Sezimova Ústí (předměstí) blížícího se charakterem např. struktuře zaniklé vsi Mstěnice (viz níže; Nekuda R. – Nekuda V. 1997). Archeologické a stavebně historické výzkumy zährinských měst Burgdorfu, Bernu a Freiburgu však ukázaly, že situace byla složitější, než se příliš schematicky odvozovalo z písemných pramenů. Nejvíce se ideální parcele blížila městiště ve Freiburgu, tzv. Harmoniegelände, kde se skutečná šířka městišť pohybuje v intervalu 15–17,5 m; v dalších ulicích nejstarší části pak 16–17 × 32–37 m. Zejména délka se musela přizpůsobovat skutečnému tvaru bloků (obr. 11: 2). Již z počátku se patrně projevoval rozdíl mezi centrálními a okrajovými částmi města, navíc se po r. 1200 prosazuje obecný trend k užším, hloubkově orientovaným parcelám obdobně jako v dalších městech (Untermann 1995, 151–155). Např. v ulici Gauchstrasse-Unterlinden se v raném 13. století setkáváme s menšími, nepravidelnými parcelami o šířce 6–7,5 m (obr. 11: 1; Untermann 1995; Baeriswyll 2003, zvl. 112–122 s další lit.). V jádru malého města Burgdorf (2,2 ha), založeného kolem r. 1200 vévodou Bertholdem V. z Zähringenu, dosahovala městiště rozměrů 10–15 × 30 m. Sídliště Holzbrunnen po začlenění k městu v mezidobí 1250–1300 bylo parcelováno na městiště o šířce pouhých 6,5–7,7 m a hloubce mezi 16 a 20 m (blíží se ideálním rozměrům 25 × 50 stop (Baeriswyl 2003, zvl. 54–57, 69–73). Zejména ve 13. století neprobíhá jen dělení paralelní s podélnou osou, ale i příčné. Bloky dostávají oboustrannou parcelaci s příslušnou zástavbou. Svědectví o převažujících hloubkových parcelách o šířce 11–15 m, zaujatých v čele dřevohliněnými domy, přinesl pro 13. století výzkum zaniklé zástavby v ploše náměstí Rathausplatz v Laufenu, ve městě založeném na konci 13. století (Pfrommer – Gutscher 1999, zvl. 95–98). Kombinaci užších a relativně širokých areí (13 a 20–26 m) indikuje rozmístění suterénů domů také v zaniklém Nienoweru (1190/1210–1270) v Dolním Sasku (Küntze 2005, zvl. 188).

1

18

2


Rudolf Procházka

1 Obr. 12 Vratislav (Polsko). 1: Rynek. Struktura parcelace ve 2. pol. 13. stol. se zakreslenými zděnými a zjištěnými dřevěnými domy.

2: Rynek 4, 5. A – stav ve 13. stol., B – stav z konce 15. stol.; 1 – existující zdiva 13. stol., 1a – odstraněná zdiva ze 13. stol., 2 – zdiva II. fáze, 3 – zdivo III. fáze (Chorowska 1994).

2

V nově zakládaných městech středovýchodní Evropy se hlavní formou držby stavebního pozemku stává dědičný svobodný nájem udělený vlastníkem pozemku, tedy pozemkovou vrchností. Protihodnotou je areální činže. Vlastník mohl s městištěm volně disponovat, mohlo tedy být předmětem prodeje, dědictví, mohla na ně být uvalena renta. Uživateli náležela i libovolná úroveň pod povrchem terénu, překročení hranice do veřejného pozemku, jímž byla komunikace přilehlé ulice či náměstí, bylo však vázáno na svolení městské správy, tedy nejdříve obvykle rychtáře, posléze rady. Panovník ani církev totiž nemohli svou půdu trvale zcizit. Vlastní činže měla stejně jako v západoevropských městech vzhledem k vcelku nepatrné výši ovšem spíše symbolický význam (Flodr 2001, 202–206; Pošvář 1956, 186, 187). Vlastník parcely disponoval tedy proti staršímu období mnohem vyšším stupněm právní jistoty, což byl jeden z hlavních přínosů tzv. „německého práva“ implantovaného v souvislosti s příchodem převážně německých osídlenců na naše území. Výše areální činže bývala různá. Poplatek 12 denárů, který platila zährinská města, má svůj původ snad ve Flandrech, kde se již r. 1114 objevuje ve Valenciennes a St. Omeru r. 1127. Ze západní Evropy však známe i poplatky poloviční či nižší a naopak dvojnásobné. Jsou doložena i osvobození od areální činže, případně diferencovaný přístup podle polohy v rámci města (Kaiserswert 1181) či k zastavěným a volným areám ve snaze poslední zaplnit (Saint Cergues). Skutečný poplatek někdy vycházel z podílu skutečné plochy areí vůči ploše „praparcely“ (Münster), jindy velikost nerozhodovala a platil se paušál (Villingen 1284). Ze západního Švýcarska a Savojska je doložena platba dle počtu délkových jednotek v průčelní frontě domu. V Basileji se poplatky zjednodušily na dvě výše plateb podle dvou velikostních kategorií arey. Někde existovaly kategorie obyvatel, které mohly být od poplatků osvobozeny. Hans Strahm uvádí ještě další varianty způsobu stanovení reálných plateb (Strahm 1945, 43–55). Zdá se, že v našem prostředí byly mechanicky přejímány západoevropské vzory. Tak Uničovu r. 1223 (1233) a Hornímu Benešovu r. 1253 bylo vyměřeno 6 denárů, Uherskému Hradišti dle vzoru Brna r. 1258 12 denárů, přičemž ve 14. století se v posledně uvedeném městě řídila výše skutečného poplatku zhruba poměrem velikosti arey k ideální „praparcele“ (CDB II, č. 246, s. 237–239; III/1, č. 76, s. 82, 83; IV/1, č. 267, s. 458–460; V/1 č. 156, s. 245–248). Dokladů parcelací lokačních měst ze střední Evropy „kolonizované“ ve 13. století, získaných kombinací písemných a ikonografických pramenů v kombinaci se stavebně historickým průzkumem a v posledních desetiletích i archeologickým výzkumem, je značné množství, zejména z východních částí Německa a Polska. Obecně lze říci, že parcelace znamená vždy radikální změnu dosavadního prostorového uspořádání, i když v některých případech jí předcházelo pronikání nových typů konstrukcí do staré zástavby (Wrocław, Buśko 2005, 186; Niegoda 2005, 70, 71); zcela výjimečně se setkáme i s existencí staré i nové zástavby vedle sebe (Štětín, Cnotliwy 1996, 158–160; Wilgocki 2004, 143, 144). Pro tato území jsou k dispozici i analýzy výskytu městišť ve středověkých pramenech včetně terminologie (Schich 1993; Goliński 1995; Sowina 1995). Povšimněme si nejdříve velkopolské Poznaně, založené r. 1253, kde lze práci A. Rogalanky (1977) označit za velmi kvalitní příklad metodiky rekonstrukce parcelního vývoje v předarcheologické epoše. Její práce metodicky navazovala na řadu analytických článků věnovaných metrice historických měst na základě dochovaných novověkých plánů, stojících staveb, případně středověkých účetních pramenů (přehled viz Buśko 1995, 343, 344). Analýzou obdobných zdrojů dospěla zmíněná badatelka k hypotéze, že původně bylo na náměstí i v ulicích z něho vybíhajících vyměřeno asi 150 parcel o shodném povrchu asi 1/8 jitra, avšak různého geometrického tvaru. V důsledku bezprostředně se rozvíjejícího dělení vznikla nerovnoměrná struktura velikostí hloubkových městišť (šířka 5–18 m). Mezi ulicemi se odlišují „lepší“ se dvěma frontami domů a druhořadé pouze s jednou frontou. Parcely se nejdříve dělily podélně, posléze i příčně, některé jen na jedné straně zastavěné ulice obdržely dvoufrontovou zástavbu. Na konci 13. století už drželo parcely 212 rodin, avšak jen 80 na původních městištích. Spojování parcel se podařilo prokázat výjimečně.

19


Rudolf Procházka

Obdobně byly doloženy velké lokační arey o šířce 50 stop ve velkopolské Sieradzi, přičemž při náměstí byly seskupeny do čtyřparcelních bloků. Před obdobím dochovaných písemných záznamů muselo docházet k podélným dělením, zatímco dělení příčná, vedoucí ke vzniku nových městišť v týlu nebo po stranách nárožních městišť, jsou doložena od 15. století. Urszula Sowina uvádí analogické procesy z dalších měst, zejména někdejšího východního Pruska (Sowina 1995, 325–327). V blízkém Slezsku uvádí C. Buśko na základě analýzy plánů 30 tamních měst velikost lokačních parcel asi 60 × 120 a 60 × 240 stop, kolem poloviny 13. století se objevily parcely o rozměrech 50 × 150 nebo 50 × 200 stop. Vzorem byla patrně Śróda Śląska. Pozoruhodných výsledků bylo dosaženo zejména ve Vratislavi. Na hlavním náměstí (Rynek) lokovaném v mezidobí let 1214–1238 dosahovaly šířky městišť zhruba 60–120 stop (20–40 m; obr. 12: 1), v ulicích Igielna a Noźownicza však jsou doloženy šířky 20 a 40 stop (Buśko 1995, 344; Buśko et alii 1996). Poměrně široké lokační parcely z 2. čtvrtiny 13. století se začaly brzy dělit, a to nejen na dvě části při zachování vnějších hranic, ale výjimečně i asymetricky, kdy docházelo k posunům hranic, a tudíž zmenšení plochy. Většinou se tak mělo dít v toleranci vratislavských statutů z r. 1377. Ojediněle byl zábor sousední plochy větší, snad obvykle ovšem ve fázi nahrazení zděné zástavby kamennou; parcela domu Rynek 17 se rozšířila na úkor dvou sousedů. V případě domu Rynek 5 došlo k záboru dosud přinejmenším zděnými konstrukcemi nezastavěné části pozemku souseda (Rynek 4) až na přelomu 14. a 15. století (obr. 12: 2). K těmto údajům se dospělo na základě analýzy plánů a zděné nadzemní architektury, archeologický výzkum však závěry stavebně historické analýzy v zásadě nezměnil (Chorowska 1994, 21–26; Chorowska – Lasota 1995; Lasota 2002, 69–77). Pozornost si zaslouží též výzkum původně velké lokační parcely Więzienna 10–11, která dosahovala šířky patrně 75 stop (22,3 m) a rozdělila se až kolem poloviny 15. století na dvě nestejně velká městiště (40 a 35 stop, tj. 12,8 a 9,5 m; Buśko 1999). Jedinečný vhled do parcelace měst lokovaných v rámci kolonizace 13. století v Braniborsku poskytl výzkum malého města Eberswalde, založeného r. 1283. Hloubkové parcely s povrchovou dřevěnou zástavbou vícedílných domů v čele dosahovaly šířky cca 11–15 m, oddělovaly je dřevěné ploty (obr. 13; Kranendonck 1997). Obr. 13 Eberswalde (SRN), půdorys dřevěné zástavby v rozpoznatelných parcelních hranicích, po r. 1283 (Kranendonck 1997).

Nástup hloubkových, relativně úzkých parcel v lokačních městech střední Evropy ve 13. století dokládají archeologicky zjištěné příklady např. z východních Pomořan. V Greifswaldu se zjištěné plochy nejstarších parcel pohybují v rozmezí od 130 do 320 m2; jde o obdélníky o poměru stran 1:3 nebo 1:4. V ulici Rakowerstrasse 11 byly z období 1240–1250 zjištěny rozměry parcel 8,5 × 26–27 m, ohraničené žlábky, patrně relikty plotů. Marian Rębkowski nevylučuje existenci několika velikostních typů parcel uplatněných v různých částech měst, což ovšem blíže nedokládá. Konstatuje také větší proměnlivost v délce než v šířce areí, první se lišil od bloku k bloku. Dřevěná zástavba podporovala i zde určitou nestabilitu majetkového členění. V lokalitě Schuhhagen r. 1265 vedlo zřízení vydřevené cesty ke změně hranic parcel, k obdobné události došlo též v centrální části města na Brüggstrasse před r. 1270 snad jako následek požáru. Relativně úzká městiště (cca 8,5–9, 5 m) s počátky těsně před r. 1270 byla zjištěna též v Kołobrzegu, v ulici Ratuszowa, přičemž nejstarší dělící plot pochází až z počátku 14. století. Výrazná změna proti prvotní parcelaci (šířka necelých 8 m) byla zjištěna zejména v ulici Armii Krajowej, nejpozději související s výstavbou zděných domů. Předpokládá se, že v uvedených pomořanských městech docházelo hned při lokaci k vyměřování různě velkých parcel, ovšem s využitím několika typizovaných rozměrů; poměry šířky a délky se většinou pohybovaly v rozmezí 1:3 nebo 1:4. (Rębkowski 2001, 82, 83, 99–104; Schäfer 2001). Ve Štětíně – Panenské ulici byla ve 2. čtvrtině 13. století dobře doložena restrukturalizace prostoru.

20


Rudolf Procházka

Na místě 10–15 předlokačních příbytků zde byla vytyčena dvě lokační městiště o ploše kolem 300 m2, která ohraničovaly poměrně robustní ploty. I lokační zástavba podléhala prostorovým změnám. Pozice kamenné zástavby v této ulici však indikuje určité posuny parcelních hranic vůči stavu ve 13. století s dominujícími dřevěnými domy (Cnotliwy 1996, 158–160; Rębkowski 2001, 101; Wilgocki 2004, 142–144). Zmínku si také zaslouží výzkumy parcelní struktury pomořanského Elbingu (Elbląg), kde bylo analýzou reliktů především zděných staveb stavěných po r. 1288 potvrzeno užití dvou měr, staro- a novochelmského prutu (4,70, resp. 4,32 m). Šířky parcel pak bylo možné rozdělit do tří kategorií v rozmezí 1–2,5 prutu, přičemž šířka městišť se liší v různých částech města také dle užití jedné či druhé varianty měrných jednotek. Je zjevné, že dominovaly poměrně úzké arey, neboť podíl kategorie o šířce 2,1 prutu dosahoval pouze 2,1 % (Kasinowski 1992, zvl. 67, 68). Třinácté století přineslo radikální změny také v dosavadní zástavbě Rigy. Od nového vyměření se konstatuje přítomnost velkých i malých parcel, které si udržovaly stabilitu až do 19. století, vyšší míra proměnlivosti platí pro zadní hranice městišť. Přitom ale byl zjištěn zánik některých vedlejších ulic, příčně spojujících hlavní tahy, ve 14. století. V některých částech města však existují vedle sebe arey zhruba stejné velikosti; největší nepravidelnosti se konstatují ve východní části, kde se mělo udržet místní obyvatelstvo (Caune 1984, 112–114, 129–138; 1990, 177, 178). Četné doklady rozměrů většinou relativně širokých lokačních parcel máme i z oblasti Nové braniborské marky či území Pomořan a Kujaw kolonizovaných řádem německých rytířů, a to z privilegií po r. 1330. Z těchto pramenů odvozuje W. Schich převažující rozměr arey asi 17 × 26–30 m (4 × 6–7 prutů). Šlo o základní plochu „celého městiště“, sloužící jako podklad pro zdanění; místy se jako základ vzal poloviční rozsah – „der halbe Hof“. Velké lokační parcely sloužící taktéž jako daňová jednotka jsou doloženy ve stejné velikosti též z Krakova a Poznaně (21 × 42 m). Tyto velké parcely lze skutečně doložit na hlavním náměstí; již z r. 1302 je z nejstarší městské knihy k dispozici doklad o rozdělení parcely na polovinu. O stabilizaci struktury „polovičních“ a „celých“ areí (area integra) se uvažuje s rozšířením zděné zástavby ve 14. století (Schich 1993, 101–104). Situace v Poznani, kde prameny uvádějí velikost „praparcely“ Krakovu velmi blízké velikosti, je složitější a dosavadní poznatky získané A. Rogalankou (1977) a W. Schichem (1993, zvl. 104–108) je třeba konfrontovat s dalšími poznatky plynoucími z archeologického a stavebně historického výzkumu, obdobně jako se stalo ve Vratislavi. Vedle těchto případů disponujeme také zprávami již o počátečním členění bloků na poměrně úzké a hluboké parcely. Z českých měst 13. století je zatím publikováno málo průkazných dokladů parcelního členění, chybějí obdobně jako v jiných středoevropských zemích analýzy domovních bloků, o celých městech ani nemluvě. Při určování parcelních hranic se, pokud vůbec, vychází povětšině z rozmístění obytných objektů, ať již zjištěných archeologickou nebo stavebně historickou metodou. Problematika parcelace se jen velmi málo odráží v dosud publikovaných souhrnných pracích (např. Klápště 2005, zvl. 366 n; Richter – Velímský 1993; Velímský 1989; 1990; 1995a, b). Není pochyby, že klíčovou lokalitu pro objasnění geneze vrcholně středověké parcelace v českých zemích představuje Praha. Navzdory vysoké intenzitě výzkumné činnosti různých oborů chybí pro ucelené uchopení problému dostatek příslušných analytických studií. Zejména zásluhou L. Hrdličky se podařilo vyřešit otázku vzniku základní půdorysné osnovy osídlení pravobřeží Vltavy (např. Hrdlička 2000). Jejím úhelným kamenem se stalo vytyčení Staroměstského náměstí a z něj vybíhajících radiálních komunikací včetně spojek k levobřežní a vyšehradské části předlokační aglomerace snad již v závěru 11. století. Ve 2. polovině 12. a na počátku 13. století byl celý prostor intenzivně osídlen. Nejspíše v poslední třetině 12. století začíná výstavba románských kvádříkových domů. Objevují se i další progresivní stavební prvky, ke kterým lze řadit dřevohliněné domy se zapuštěným podlažím, nepochybně součásti složitě strukturovaných usedlostí, aniž ovšem patrně došlo k plánovitému rozměření celého půdorysu. Pozice kvádříkových domů většinou při historické uliční čáře naznačuje především respektování komunikační sítě, jinak se rozmísťovaly nejspíše živelně do stávající zástavby či volných ploch. Vlastníci těchto domů s největší pravděpodobností západoevropského, zejména německého původu nepochybně přinášeli ze své vlasti tam obvyklé chápání městiště a forem jeho držby, přičemž se mohli opírat o privilegium Soběslava II. patrně z let 1174–1178 (Kejř 1969, 116–142). Převažuje názor, že kvádříkové domy byly součástí dvorcových parcel s další vesměs dřevěnou zástavbou, které byly zpočátku odvozovány především z historických komunikací a parcelních hranic (zvl. Čarek 1947, 428–443; Píša 1971, 94–132; srov. diskusně Líbal – Muk 1996, 48). Zmíněnou strukturu parcel kvádříkových domů naznačují některé předběžně publikované archeologické odkryvy. Před finální publikací ploch s nejvyšší vypovídací hodnotou (např. Husova ulice, čp. 352/1, náměstí Republiky – kasárna Jiřího z Poděbrad) však nemáme ani jeden řádně zdůvodněný příklad (Hrdlička 1983; Juřina 2006). Zatím nejpodrobněji publikovaná situace výzkumu tzv. Sixtova domu a jeho sousedů na Staroměstském náměstí (čp. 553/I, 554 a 555) trpí nemožností provázat románské a raně gotické fáze zástavby při komunikaci s jednotlivými fázemi vývoje osídlení v hloubi městišť. Dosavadní, do určité míry patrně hypotetické závěry ukazují na počátku vývoje dvě nepravidelné parcely s románskými domy v severovýchodních koutech. Raná gotika přináší podélné dělení areí včetně prokázané parcelní zdi z přelomu 13. a 14. století. Je ovšem dosti pravděpodobné, že zděným stavbám předcházelo výrazně výrobně profilované osídlení zachycené v hloubi parcel a že kvádříkové objekty byly vkládány do prostředí rozvíjející se dřevěné zástavby domů se zapuštěnými podlažími ve 2. fázi osídlení (Bureš et alii 1998). Pro představu, že předlokační Praha 12. až počátku 13. století mohla představovat směsici pokročilých a tradičních, proměnlivých forem držby stavebních pozemků, svědčí též situace v prostoru tzv. havelského města. Právně dočasně samostatný lokační útvar pravděpodobně z 30. let 13. století kolem obdélného tržiště charakterizují většinou poměrně široké parcely zaujaté v čele raně gotickými, okapově orientovanými domy s věžemi, dochovanými zejména v pěti představitelích v jihovýchodní frontě Rytířské ulice, s parcelními šířkami přibližně 12,5; 19, 25 m. Archeologicky zjištěné velmi intenzivní osídlení s železářskými výhněmi a „zemnicemi“ v prostoru Ovocného trhu zjevně pokrývá plochu pozdějšího tržiště havelského města, při jehož založení byl areál nepochybně zásadním způsobem restrukturalizován. Situaci komplikuje výskyt dvou románských domů v hloubi dvou parcel severozápadní fronty tržiště v dnešní Havelské ulici, které mohou, ale také nemusí předcházet lokaci havelského města (Dragoun et alii 2002, 240–243; Huml 1992; Kejř 1975; Líbal et alii 1966; Líbal – Muk 1996, 66–69; Muk 1964).

21


Rudolf Procházka

Mimořádně zajímavý, byť pozdní doklad konkrétních postupů parcelace představuje Nové Město pražské založené r. 1348. Velký areál nebyl zpočátku celý rozměřen, nejdříve vznikla komunikační síť a hlavní tržiště. Dílčí lokátorské akce měšťanů a dalších subjektů jsou doloženy na území Nového Města pražského již před jeho založením (1348), o čemž svědčí zpráva z r. 1316. V první etapě lokace do 60. let 14. století byly pozemky přidělovány panovníkem přímo vlastníkům, později přibývá dokladů o aktivitách řady lokátorů pronajímajících rozdělené pozemky za plat jednotlivým nájemcům (Lorenc 1973, zvl. 90–178; ke stavu archeologického poznání Kašpar 2005). Zaniklé městečko z 2. poloviny 13. století Hradišťko u Davle-Sekanka se vyznačovalo čtyřúhlým náměstím obklopeným parcelami o přibližné šířce kolem 10 m. Parcelní hranice však nebyly zjištěny, prostorová struktura byla odvozena od rozmístění reliktů zahloubených částí obytných staveb, přičemž parcelace, resp. rozmístění objektů v severozápadním a jihozápadním koutě tržiště nejsou zcela objasněny. Otázky vzbuzuje též předsazení některých objektů před předpokládanou uliční čáru, jakož i při navržené rekonstrukci nejasný přístup k městištím v jihovýchodní části areálu a některé další nepravidelnosti (Richter 1982, 214–218; srov. Klápště et alii 1996, 153). Určitý řád prostorového členění naznačují výsledky odkryvu rovněž jen krátce ve 3. čtvrtině 13. století existujícího Starého Mýta u Vysokého Mýta. Víceletý výzkum je jako řada dalších jen předběžně publikován. Zástavba, jejíž pozůstatky představují zejména zahloubené části obytných objektů, obklopovala obdélné tržiště a přinejmenším z jeho severozápadního kouta vybíhající ulici. V některých článcích uváděné pravidelné rozestupy zmíněných reliktů – 10 m – je třeba do doby uveřejnění komplexního zpracování brát s velkou rezervou (obr. 14). Z publikovaného výseku celkového plánu lze odvodit odstupy i výrazně větší nebo naopak menší, jakož i uvažovat místy i o více fázích zástavby na parcelách. Doklady parcelních hranic se zatím neuvádějí (Richter 1994; Richter – Velímský 1993, 96–99, 101, Abb. 12; Velímský 1989, 79, 80, obr. 13). V odstupech 10–20 m jsou vzdáleny obdobné relikty na lokalitě Kolová-Starý Zámek, krátkodobě v mezidobí 1232–1286 osídleného předchůdce města Kynšperka n. Ohří. Lze zde uvažovat o parcelách o šířce kolem 20 m (Richter – Velímský 1993, 92–96; Velímský 1992, 130, 131). Konečně víceletý výzkum zaniklého předchůdce města Děčína v poloze Mariánská louka, existující v poslední čtvrtině 13. až třetí čtvrtině 14. století, poskytl pozoruhodné relikty vícefázové zástavby. Z různých předběžných publikací lze pouze soudit na relativně pravidelnou parcelaci odkryté plochy po r. 1300, s domy štítově orientovanými ke komunikaci (nejpodrobněji Velímský 1991). Obr. 14 Staré Mýto (k. ú. Tisová u Vysokého Mýta, ČR). Výsek zkoumané plochy s relikty zahloubených částí domů, stav do r. 1975 (Richter – Velímský 1993).

Podstatně více poznatků je k dispozici z další zaniklé lokality, předměstí Sezimova Ústí (2. polovina 13. století–1420). Dřevohliněná zástavba nejstarší fáze byla vzhledem k orientaci objektů alespoň od poslední čtvrtiny 13. století parcelována, komplexní představu o členění osídlení máme až ze zánikového horizontu počínaje 2. polovinou 14. století. V některých případech lze hledat počátky příslušných prostorových jednotek alespoň v 1. polovině 14. století. Šířky předměstských městišť lze třídit do tří skupin, nejčastěji je zastoupen rozměrový interval 18–24 m, maxima se pohybují kolem 55 m. Je zjevné, že v poslední fázi převládly velkoplošné domy, resp. usedlosti, což si vynutilo podstatné změny starší parcelace (Richter – Krajíc 2001, 123, 126, 138–143). Předměstské parcely se spíše svým dvorcovým uspořádáním a šířkou podobaly vesnickým stavebním pozemkům 2. poloviny 14. století doby přibližně o 150 let starší, kde taková struktura těsně souvisela s agrární produkcí jednotlivých emfyteutických nájemců. Pozoruhodnou, byť rovněž jen dílčí sondu do vývoje parcelace českých měst představuje výzkum Hradce Králové. Dle stavebně historického průzkumu se šířka lokačních(?) městišť pohybovala mezi 5 až 12 m, což vzbuzuje určité pochybnosti, zda jde skutečně o první fázi majetkového členění. Stáří dochovaných domovních jader nepřesahuje

22


Rudolf Procházka

Obr. 15 Hradec Králové (ČR). Velké náměstí čp. 143 a 144, 2. horizont osídlení, závěr 13. stol.; parcelní plot s přistavěným hospodářským objektem košatinovými stěnami (Richter – Vokolek 1995).

pozdní 14. století směrem dolů. O větších městištích v první fázi vývoje by mohla svědčit situace ve dvorní části parcel čp. 143 a 144. Nejstarší jámy patrně z doby před polovinou 13. století nerespektují dělicí parcelní hranici, ležely však na ploše vymezené vzadu plotem. Po zvýšení terénu planýrkami ještě před polovinou 13. století vznikl dělicí parcelní(?) plůtek a městiště byla prodloužena do týlu. Bylo též zaznamenáno dočasně jiné utváření terénu po obou stranách plůtku. Následné zvrstvení se však již takto rozlišit nedalo. Ve vyšší úrovni byl však zaznamenán parcelní plot 2 m posunutý vůči nejstaršímu směrem k východu, avšak po nové planýrce rozdělení opět zaniklo. Mladší plot z 2. poloviny 13. století se vrátil do linie nejstarší stěny, avšak v nejmladší fázi z konce téhož věku se dělicí linie posunula o 1 m k západu (obr. 15). Autoři příslušné publikace uvažují o absenci vytyčení parcel určitou dobu po vysazení města, zatímco ke stabilizaci na dnešní linii došlo až na sklonku 13. století. Situace poněkud připomíná situaci v Uherském Hradišti, Hradební/Růžové ulici (viz níže). Pozornost si také zaslouží posun linie náměstí k severu někdy během 13. století; svědčí pro to objekty zjištěné pod chodníky, jejichž vzdálenost k nejstaršímu zadnímu plotu v týlu parcel čp. 143 a 144 dosahuje ideálních 45 m, doložených na jižní straně tržiště (Richter – Vokolek 1995, zvl. 122, 123). K pozoruhodným zjištěním náleží také blok zástavby nalezený v místě Malého náměstí severovýchodně hlavního tržiště (Velké náměstí), který byl dle kůlových jamek mezi dvěma zahloubenými objekty (suterény) ve 13. století patrně parcelován a zanikl již na přelomu 13. a 14. století. Otázku nejranější parcelace oživují nálezy z Velkého náměstí, na počátku 13. století využívaného patrně jinak než jako tržiště, jak lze soudit z dřevěné podlahy povrchové stavby a různých jam (Sigl 1999; Sigl – Vokolek 1992).

Lokační parcelaci z poslední čtvrtiny 13. století, až do 15. století indikovanou různými projevy (plot, rozdílné zvrstvení podél hranice), se podařilo na místě mladohradištního, patrně též strukturovaného areálu s komunikacemi doložit ve Štěpánkově ulici v Chrudimi. Současné dělící linie bylo dosaženo až v pozdním středověku (Frolík – Sigl 1995). Kombinací archeologického a stavebně historického výzkumu byla sledována parcelace v Mostě, v bloku při prostředním náměstí (čp. 224 a 226) v areálu první lokace po r. 1230, kde se ovšem nepodařilo zachytit doklady dělicích stěn. Zjištěné ploty jsou považovány za součást různých vnitřních členění městišť. Nepodařilo se také prokázat rozdílný charakter vrstev podél nějaké dělicí linie. Dle umístění „zemnice“ se považuje za nejstarší parcela domu čp. 226. Za pozornost stojí existence dvou samostatných zděných jader z doby před r. 1300 na parcele čp. 226, aniž by snad došlo k rozdělení městiště. Na základě analýzy zejména zahloubených objektů včetně jímek byl stanoven jednoznačně středověký původ čtyř domů bloku s příslušnými městišti – parcelace ale mohla být stanovena jen velmi rámcově (Klápště 2002, 184–197). V rámci jiného bloku rovněž v nejstarším areálu při nejsevernějším z trojice náměstí se od počátku uvažuje o třech lokačních městištích, příslušné úvahy se však opírají také jen o rozmístění zahloubených objektů a posléze zděných domů (čp. 45–47). Již na počátku 14. století se předpokládá vydělování malých parcel při boční ulici (Velímský 1995a, 75).

23


Rudolf Procházka

Problematika prvotní parcelace patří na území Moravy a českého Slezska rovněž ke stále velmi nedostatečně řešeným tématům, zejména z hlediska archeologických pramenů. Chybějí studie, které by řešily vývoj parcelních hranic nějaké části středověkého města na základě zevrubné analýzy archeologického výzkumu s případným využitím jiných druhů pramenů. Přitom je zjevné, že retrospektivním využitím plánů stabilního katastru, středověkých účetních pramenů a umístění historických staveb se středověkými jádry se jen v několika málo velkých městech dostaneme zhruba k polovině 14. století (Brno, Znojmo, Uherské Hradiště). Zvláště je však třeba zdůraznit záslužné práce O. Vičara o středověké parcelaci Brna, vycházející z kombinace písemných, plánových a ikonografických pramenů (Vičar 1965; 1966; 1968; 1969). 2) Je otázkou, zda z ustanovení „area …sive parva, sive magna“ starší listiny plynou dvě velikosti parcel, jak se domnívá J. Klápště; každopádně areální činže měla být stejná bez ohledu na velikost (Klápště 2005, 364). Ustanovení si povšiml i W. Schich (1993, 92). 3) Autorům děkuji za poskytnutí rukopisu otištěného v tomto sborníku.

4) Zápis z r. 1355 uvádí sílu zdi o síle dvou cihel, tedy cca 25–28 cm, překrytou skloněnou stříškou umožňující spad vody do dvora stavitele: „Der fridzaun, der czwishen ir paider hofen ist, der schol abgeen und inner drein iarn schullen si paid auf Cunracz hofgrunt ain fridmauer de czwair cygel dicke sei und ainer daumbellen hoher, dann der czaun alsand ist, mauern und an di selb mauer mag ir irchgeicher paun mit aynem hangunden dach, das uber di mauer nicht gee, und von dem das wasser in seinen aigen hoff fall.“

S nerovnoměrností pozemků, jejichž rozloha se řídila patrně nejvíce přáním a možností vlastníka (nájemce) parcely, počítá již lokační listina jednoho z prvních královských měst Uničova z r. 1223 (CDB II, č. 246, s. 237–239; III/1, č. 76, s. 82, 83). 2) Bohužel zdejší prvotní parcelace zatím nebyla archeologicky ověřena. Pomocí archeologických pramenů byly určité poznatky získány v Opavě, kde byla zachycena řada dřevěných parcelních plotů. Historická parcelace značné části vnitřního města nevykazuje většinou velké rozdíly v šířce obdélných, hlubokých areí, aniž bychom ovšem snad s ojedinělými výjimkami mohli hovořit o pravidelném rozměření (Kiecoň – Zezula 2004, 58, obr. 1). Závažná, zatím patrně nejobsáhlejší zjištění k danému tématu přináší nová studie (Zezula – Kiecoň – Kolář v tisku), 3) zejména v souvislosti s odkryvem na tzv. Drůbežím trhu, kde se podařilo zachytit řadu nepochybně parcelních plotů v zadních partiích městišť. Zde budiž jen stručně uvedeno, že ukazují na stabilitu orientace parcelních os, avšak v některých případech lze z jejich umístění odvodit i místy značné lokální posuny. Parcelami probíhaly i vnitřní ploty rovnoběžné orientace s hraničními, což může v některých případech ztížit interpretaci. Členění parcel košatinovými ploty se uvádí bez dalších podrobností též z Olomouce – Pekařské ulice. Změna struktury parcelace v průběhu středověku oproti lokační etapě se předpokládá též v ulici Úzké, kde nejstarší arey se zahloubenými objekty (sklepy?) byly orientovány do této boční spojky. Pozoruhodným zjištěním je vznik nynější parcelní hranice mezi městišti domů Pekařská 5, 7 až v pozdním středověku, po zániku tří fází tamní zástavby (Bláha 1999, 185, 190, 204, obr. 13, 205–208). Asi nejvíce pozornosti bylo věnováno parcelaci tří zkoumaných městišť v Barvířské ulici, kde bylo prokázáno dodržování uliční čáry od 13. století, avšak členění bloku prošlo určitými změnami. V případě nejstarší fáze, tří suterénů dřevěných domů v ploše dvou parcel Barvířská 8 a 10, se podařilo zjistit stopy dřevěného plotu, který je odděloval od městišť v sousední Riegrově ulici. Na přelomu 14. a 15. století došlo v souvislosti s výstavbou kamenných domů ke změně, kdy na místě starší zástavby byly vyměřeny dvě arey vymezené již mělce založenými zdmi. Šířka pěti měřených parcel v bloku se pohybuje v rozmezí 7–16 m, ve čtyřech případech 7–10 m (Michna 1982, zvl. 224–228). Historická parcelace Brna, jehož městský charakter je mimo pochybnost od 30. let 13. století, se vyznačuje značnou variabilitou, která byla patrně alespoň zčásti výsledkem dílčích, postupných lokátorských počinů v rámci vyměřené komunikační struktury a parcelních bloků (obr. 16). Část z platů církevním institucím z některých domů, doložených od poloviny 14. století, považoval B. Mendl za platy areální, uvažoval v této souvislosti o lokační aktivitě příslušných subjektů. Záležitost bude třeba dále řešit v rámci komplexní analýzy rent (Mendl 1935, 137–139; Vičar 1968, 71; 1969). Specifickou problematiku představuje možnost nerovnoměrného nástupu parcelace, plošně se prosazující snad nejdříve v severní části města. Výrobní areály z 1. třetiny 13. století, doložené v jihovýchodní části formujícího se města s kontinuitou domácího obyvatelstva, nemusely být v 1. čtvrtině 13. století ještě parcelně členěny (Procházka 2000, 120, 121). Nejvíce relativně velkých městišť se soustřeďuje při náměstí Svobody (Dolní trh), najdeme je také na mnohých nárožích, ovšem ne na všech. Dosahují často šířky 20 m, výjimečně i 26 m (Kobližná 3); zde je v pramenech 14. století doloženo určité zvýhodnění vzhledem k narušování jejich plochy projíždějícími vozky (Flodr 2001, 203). Již pro přelom 13. a 14. století lze konstatovat přítomnost velmi úzkých areí, a to pod 10 m (Dominikánská 13–7 m). Jen výjimečně najdeme skupiny parcel obdobné šířky – např. na severovýchodní straně Jánské ulice (3 arey o šířce kolem 13 m) či na jihozápadní straně ulice České (13–18 m). Dle měření O. Vičara vycházejícího především z mapy stabilního katastru z r. 1825 činí nejčastější poměr šířky a délky městišť 1:3 (37 %), 1:2 (30 %) a 1:4 (23 %). Jen 8 % areí dosahovalo největší šířky v rozmezí 18,1–23 m, většina, 54 %, se pohybovala v intervalu 8,1–13 m (Vičar 1969, 37). Brno se sice vyznačuje snad největším počtem zkoumaných ploch v historickém jádru na sledovaném území, nedostatek zjištěných ohraničení však omezuje možnosti zjištění prvotního parcelního členění. Hlavní metodou tak zůstává konfrontace historické parcelace s rozmístěním dochovaných či odkrytých obytných staveb případně dalších objektů. Jedním z výjimečně dobře dochovaných ohrazení je dvoufázová palisáda, resp. žlab na Františkánské ulici 9 v ploše komunikace z 1. poloviny 13. století, který jen naznačuje zcela jinou strukturu zástavby tohoto prostoru před konstituováním židovského osídlení. Historická parcelní čára se zde konstituuje výstavbou zděného domu na přelomu 13. a 14. století (Procházka 2000, 52–55). Z dalších výjimek lze uvést kamennou zeď uzavírající vzadu městiště domů č. 2/4, 6, 8 vůči markrabské parcele na Mečové 2 na Starobrněnské ulici, postavenou patrně již v 1. polovině 14. století (obr. 16: 1; Holub – Kováčik et alii 2003, 63). Soudě dle řady zápisů v nejstarší brněnské pamětní knize (1343–1376, resp. 1379), představovala nejběžnější hranici mezi městišti zeď, přičemž je doloženo několik případů, kdy nahradila starší plot (Flodr 2005, např. 51, č. 41 k r. 1349, 70, č. 92 k r. 1355). 4) V knize lze zaznamenat také společný záchod dvou sousedů, v jednom případě stojící na konci společného (parcelního) plotu, a to k r. 1346 a 1371 (Flodr 2005, č. 1485, 1604, 548). Navzdory četným archeologickým výzkumům v donedávna nejzachovalejším bloku tzv. Velkého Špalíčku nebyla geneze tamní velice variabilní parcelace (rozpětí 7–38 m) zatím plně objasněna. Dosavadní poznání naznačuje v zásadě stabilitu lokačního členění; nejasnosti přetrvávají zejména v rozmezí zadních částí městišť v severozápadní části bloku (srov. Merta – Peška 2003). Dosavadní pokusy určit původní parcelní členění na některých zkoumaných plochách vycházejí z konfrontace Vičarovy rekonstrukce městišť pro polovinu 14. století (Vičar 1965) s rozmístěním především obytných staveb, neboť dělicí ploty či zdi se až na výše uvedené výjimky nedaří doložit (obr. 16: 4; Merta – Peška 2005). Instruktivní příklad, kdy lze z rozmístění obytných objektů s vysokou pravděpodobností odvodit hranici areí, představuje nálezová situace v městištích Dominikánská 13 a 15. Z každé strany historické dělicí linie, fixované ze strany č. o. 13 zděným

24


Rudolf Procházka

jádrem středověkého původu, byl zjištěn jeden dřevohliněný dům, okapovou stranou přiléhající k sousedovi (obr. 16: 2). Oba zanikly požárem ve 14. století. Na některých velkých nárožních parcelách bylo zjištěno několik reliktů dřevohliněných domů ze 13.–14. století, aniž bychom ovšem z toho mohli jednoznačně odvodit existenci více menších městišť (Procházka 2000, 46–50). Rezidenční funkce Brna za Lucemburků, vedoucí k usazování šlechty, podpořila slučování parcel pro potřeby výstavby šlechtických paláců, někdy na místě sloučených městišť – Dominikánská 9, známý Dům pánů z Kunštátu či dům pánů z Boskovic ve Veselé ulici, před r. 1365 (obr. 16: 3; Mendl 1935, 302; Vičar 1971, 59 – zde i příklady obdobných akcí měšťanů). Specifický proces představuje vydělování malých městišť z rámce velkých, často nárožních parcel v 15. a 16. století (ulice Starobrněnská/Mečová, Radnická/Pánská; obr. 16: 6, 7; Procházka et alii 2006, 247–249). V nejstarší městské pamětní knize se vedle odkupu blíže nespecifikované části parcely lze setkat i s prodejem jedné třetiny městiště za 1 hřivnu (Flodr 2005, k r. 1368, č. 2066, 679; k r. 1367, č. 2371, 791). Obr. 16 Brno, výřez z mapy stabilního katastru z r. 1825. 1 – linie parcelní zdi v týlu městišť domů Starobrněnská 6–8; 2 – parcelní hranice mezi domy Dominikánská 13 a 15 respektovaná suterény dřevohliněných domů z 13./14. stol.; 3 – Dominikánská 9, Dům pánů z Kunštátu sjednotil v polovině 14. stol. dvě městiště; 4 – Kobližná 4, plocha barokního paláce po sjednocení tří středověkých parcel, archeologicky pravděpodobně doložených již ve 2. polovině 13. stol.; 5 – náměstí Svobody 17, plocha gotického a renesančního paláce po sjednocení dvou středověkých parcel, archeologicky potvrzených již pro přelom 13./14. stol.; 6, 7 – šedě vyznačeny plochy parcel vydělených v 15. století (Mečová ulice – 6), případně v 16. stol. (Panská ulice – 7) z velkých rohových parcel.

Z přítomnosti tří nároží zahloubených objektů, odkrytých na severovýchodní straně centrálního Masarykova náměstí v Jihlavě, založené kolem r. 1240, se soudí na změnu půdorysu, resp. na jeho reglementaci až po vydání stavebního řádu r. 1270 (např. Hejhal – Hrubý 2005, 129; Hoffmann 1967). K určité opatrnosti při vylučování takových nálezů ze souvislosti s tržní funkcí vybízejí některé zahraniční analogie. Např. ve vestfálském Osnabrücku byly r. 1200 v prostoru tzv. Markstrasse postaveny podsklepené domy s tržní funkcí; dřevěný, zčásti zapuštěný obchůdek z konce 13.–14. století byl zachycen ve slezské Bytomi (Schlüter 2002, 77, Abb. 15, 82–84; Wójcik – Kühnel 2004, 48). Pro určité posuny alespoň na periferii ortogonálního půdorysu Jihlavy však svědčí několik zahloubených objektů, patrně suterénů dvoupodlažních domů, v komunikaci ulice Divadelní v severní části historického jádra (Procházka 1996, 130, 132, 134; Štrof – Zatloukal 1997). Z analýzy dochovaného souboru

25

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města 5) Náležitému pochopení nálezové situace brání částečný nesoulad v číselném značení zdiv a domů v textu a přiložených půdorysných plánech citované publikace (Kováčik – Merta 2002).

Rudolf Procházka

13 raně gotických zděných domů na hlavním tržišti Jihlavy lze odvodit časné počátky poměrně pravidelných hlubokých a úzkých městišť, jejichž metrická analýza byla částečně provedena, ovšem jen na základě zděných gotických jader domů. Z údajů publikovaných A. Vošahlíkem lze uvažovat o parcelní šířce 8–11 m (obr. 17). Dana Novotná uvádí interval 10–14 m. Výjimečně široký raně gotický palác čp. 66–67 dosahoval před rozdělením po r. 1400 šířky 21 m. Přitom ve zděné fázi byly přední části městišť v celé šířce zastavěny (Novotná 2006, zvl. 233, 235; Vošahlík 1981). Zatím také nebyla provedena konfrontace dochovaných středověkých substancí s místopisnou rekonstrukcí, kterou na základě účetních pramenů sestavil pro 1. polovinu 15. století F. Hoffmann (2004). Složitější vývoj parcelace naznačují výsledky výzkumu v Husově ulici čp. 26, 28, 32, kde nejstarší jáma a liniový výkop nerespektují hranici městišť čp. 28 a 32, kterou patrně stabilizovala zděná výstavba snad již ve 2. polovině 13. či na počátku 14. století. Nezastavěnou část nárožního městiště čp. 26 vymezovala vůči Husově ulici parcelní zeď (Kováčik – Merta 2002). 5)

Obr. 17 Jihlava (ČR). Parcelace náměstí ve 2. polovině 13. století s vyznačenými jádry kamenných domů (Vošahlík 1981).

Již několikrát byl publikován příklad Uherského Hradiště, založeného někdy v mezidobí 1253–1257. Písemné prameny zde ojedinělým způsobem zpřístupnily technologii lokace. Celé město bylo rozčleněno do 22 kontextů, tedy parcelních bloků po čtyřech městištích dle nedochovaného registru zvaného „liber locationum“, tedy kniha lokací (obr. 18). Vzhledem ke skutečnosti, že obyvatelstvo sestávalo z přesídlenců z trhové vsi Veligradu a vsi s trhem Kunovic, přičemž tyto dvě komunity zaujaly mlýnským náhonem (starým říčním ramenem?) oddělené poloviny města s vlastními tržišti, připadlo na každou část 11 kontextů. V praxi se patrně toto členění již od počátku uplatnilo jen výjimečně, avšak sloužilo jako podklad pro výměr areální činže. Z každé ideální parcely se mělo vybírat 12 denárů dle vzoru Brna, skutečné součty plateb dle rejstříku činže z r. 1370 se této částce jen přibližují. Zejména při náměstích se dochovaly některé bloky se čtyřmi, případně pěti většinou širokými parcelami, nacházíme však i kontexty devítiparcelní, např. při Havlíčkově ulici. Šířky čtyř městišť v jihozápadním bloku při Mariánském (Staroměstském) náměstí dosahují 17–20 m (17, 18, 19,5, 20 m), což nasvědčuje existenci určitého ideálního modulu blížícího se 19 m, tj. zhruba 60 stopám. Tento modul se patrně skutečně uplatnil kolem severního Staroměstského (Mariánského) náměstí, kde zejména bloky při delších stranách vykazují zhruba shodnou šířku kolem 75 m a šířky bloků při kratších stranách se jim dosti blíží (obr. 18). Bloky, vyjma dvou na východní a jihovýchodní straně, byly ve středověku pravděpodobně zastavěny jen jednostranně. Rejstříky městské sbírky, vycházející již z ocenění domů, jakož i areální činže z let 1370–1371, dosvědčují, že v té době je třeba počítat se stabilní parcelací odpovídající stavu zachycenému stabilním katastrem. Velká plošná scelení parcel nastala v důsledku výstavby budov františkánského a zejména jezuitského konventu v pozdní gotice a baroku (Procházka – Sulitková 1984, 8, 9, 53–59; Čoupková 2001, 99–114). Nicméně ve 13. až počátku 14. století musíme místy počítat s odlišným členěním, jak dosvědčuje např. situace na Otakarově ulici (obr. 19; 20: 3). Nynější parcelou č. 128 zde probíhal plot indikovaný sloupovými jamkami, které se však vyskytovaly jen v přední části městiště. Prokazatelné stopy zídky zhruba v historické parcelní hranici na severozápadní straně pocházejí asi až z 15. století.

26


Rudolf Procházka

Obr. 18 Uherské Hradiště (ČR), plán stabilního katastru z r. 1827. Arabskými čísly vyznačena předpokládaná místa původních parcelních bloků (kontextů) staroměstské (severní) a kunovické (jižní) části města; dělící linii představuje mlýnský náhon, patrně staré říční rameno (přerušovaná čára).

V severozápadním, šestiparcelním bloku Mariánského náměstí byla archeologicky zkoumána nárožní parcela. Její historický rozsah alespoň v přední části při tržišti se pro 2. polovinu 13. století víceméně potvrdil (šířka 18 m). Problematičtější je vymezení zadní části, kde ve 2. a 3. fázi (2. polovina 13.–počátek 14. století) ve vzdálenosti 30 m od průčelí končila zástavba městiště hloubkově umístěným druhým domem. K jeho vnější stěně takřka přiléhal další dům, z nějž byla odkryta jen malá část, lze však uvažovat o orientaci do boční ulice (dnes Sojákova). Ač šlo o parcelu patrně původně procházející celým blokem, lze předpokládat, že k jejímu rozdělení došlo ve 13. století (obr. 20: 1). Na mapě stabilního katastru z 2. čtvrtiny19. století se za hlavním městištěm při náměstí nacházejí již dvě vydělené parcely, jejichž hranice se zhruba kryjí se situací ve 13. století. Změna parcelní hranice byla prokázána také v týlu trojice historických areí v bloku sevřeném ulicemi Růžovou, Hradební a Masarykovým náměstím. Místo trojice parcel zde ve 2. polovině 13. a 14. století nacházíme patrně parcely dvě, stejně orientované. V místě hranice parcel č. 14 a 15 byla zjištěna jedna dvojice rovnoběžných, patrně současných košatinových plotů v odstupu 40 cm. O něco později vznikl další, mírně se od zmíněné dvojice odchylující plot 1,2–1,8 m východněji; nejmladší plot se nacházel ještě dále na východ (2–2,1 m od východního z první dvojice). Vzhledem ke skutečnosti,

27


Rudolf Procházka

že tyto ploty byly zachyceny jen v úseku o délce kolem 4 m, není jisté, zda jde o poměrně značnou rozkolísanost hranice dvojice parcel, nebo zda přinejmenším jedna ze zmíněných dvojic představuje vnitřní členění plochy některé z areí (obr. 20: 4; 21; 22). Je však třeba zdůraznit, že tyto ploty se nápadně odlišovaly přímočarou orientací a z části i robustností od řady podobných útvarů zachycených zejména v západní části zkoumaného areálu, které nepochybně sloužily pro domácí zvířata (obr. 21). V r. 1997 se podařilo odkrýt část předpokládaného IV. kontextu (bloku) v místě jižního dvora někdejšího jezuitského kláštera při Masarykově náměstí. Čtyřfázová dřevěná zástavba 2. poloviny 13.–14. století nedodržovala zcela prvotní uliční čáru komunikace vybíhající z jihozápadního kouta tržiště (obr. 20: 2). Bohužel publikovaný výsek nedovoluje jednoznačně se vyjádřit k parcelaci bloku, neboť ve třech fázích byl zachycen jen jeden dům; ve druhé fázi zabraly dva souběžné domy část komunikace, ve třetí a čtvrté se stavby vrátily zhruba na původní linii. Je možné, že se stále pohybujeme jen na jednom městišti a jedna ze dvou odkrytých staveb, bez otopného zařízení, měla hospodářský význam. Je třeba též uvést oddělení zástavby od ulice ve čtvrté fázi plůtkem. Podélné osy dvou štítově orientovaných staveb 2. fáze se proti orientaci barokního bloku odchylovaly více k jihozápadu. Zcela nejasné je členění páté fáze, kdy se podařilo jen na severovýchodním okraji plochy odkrýt kamenné nároží vysunuté do starší cesty (Beroušek – Kováčik 1998; Kohoutek – Procházka 1997, 253; Procházka 1996, 130, 133, 501, Abb. 9; Procházka – Snášil 1984, 47–50). Hypotézu, že již v 1. čtvrtině 13. století bylo jádro Třebíče, později města benediktinského kláštera, parcelováno, podpořil v nedávné době nález plotu v těsné blízkosti a stejné orientace s historickou parcelní hranicí ve dvoře domu na Karlově náměstí 25; dendrodata z kůlů naznačila jejich smýcení kolem r. 1220 (Obšusta 2002, 112, 113).

Obr. 19 Uherské Hradiště (ČR), Otakarova ulice, zkoumané části parcel 129, 130. Zástavba 2. poloviny 13. století s lokačními parcelami A, B.

1: pokus o rekonstrukci zástavby 13./14. stol. na parcele A (kresba Petr Kos). 2: 1 – parcelní hranice z 15. stol. zhruba shodná s hranicí z r. 1827; 2 – jamky plotu dělícího lokační parcely A, B; 3 – základová břevna a sloupy povrchových domů; 4 – obrysy zahloubených částí domů 1. fáze, na parcele A též povrchové, dvouprostorové stavby 2. fáze; 5 – obrysy jam (č. 20 – studna); 6 – kamenné konstrukce včetně hradby v týlu plochy; 7 – vypálené plochy, většinou výmazy topenišť (Procházka – Snášil 1984).

1

2

Takřka ze tří čtvrtin do r. 2006 prozkoumané Staré Město u Žďáru, forum trvající necelou jednu generaci ve 2. polovině 13. století, zatím pochopitelně postrádá analýzu urbanistické struktury. Zdá se, že alespoň části půdorysu rozvrženého kolem centrální cesty, se silným zastoupením reliktů obytných staveb, byly parcelovány, což zatím nelze zodpovědně tvrdit o západním kvadrantu s převahou výrobních zařízení. Před publikací analýzy parcelní struktury se ovšem k velikosti předpokládaných areí nelze zodpovědně vyjádřit, M. Richter uvažoval v některých případech o šířce kolem 10 m. Pouze v jednom případě byly odkryty relikty obdélného, na jedné straně otevřeného ohrazení, patrně obnovovaného, které však vně obklopují zahloubené objekty (Geisler – Malý 2006; Richter 1974; Richter – Velímský 1993, 91, 92; Zatloukal 1999). Obdobně jen hypoteticky lze konstruovat alespoň část sídliště 13. století v Rýmařově s pravidelnou strukturou suterénů dřevohliněných domů, aniž by byly stopy parcelních plotů doloženy (naposled Goš – Karel 2003). Zejména některé parcely o šířce kolem 20 m kolem náměstí poddanského městečka Modřice jižně od Brna svědčí o významném podílu zemědělské výroby dosvědčené písemnými prameny 14. a 15. století (zvl. Lechner 1902, 3, 9, 10, 132, 133). Archeologicky zkoumané nárožní městiště čp. 93 včetně patrně druhotně vyděleného čp. 91 se vyznačovalo šířkou 48 m a do 15. století poměrně extenzivním, velmi různorodým využitím (obr. 23: 2). K objektivnímu posouzení parcelace zde ovšem bude třeba nejdříve provést topografickou analýzu, kterou umožňují městské knihy souvisle sahající až do 16. století. Postupně urbanizovaná lokalita založená na stávajícím místě po r. 1200 se prostorovou strukturou s několika lenními dvory olomouckého biskupství, které mohou prozrazovat některé široké parcely, ve středověku více blíží vesnicím; jako městečko se uvádí až r. 1340 (obr. 23: 1; Procházka 2003, 284–287).

28


Rudolf Procházka

Obr. 20 Uherské Hradiště (ČR). Archeologicky zjištěné nebo indikované parcelní hranice.

1: Mariánské náměstí (blok 7). 2: Masarykovo náměstí, uliční čára vymezující zaniklý blok 4. 3: Otakarova ulice (blok 11). 4: Hradební ulice (blok 2).

Obr. 21 Uherské Hradiště (ČR), Hradební ulice; parcelní ploty 172 (A), 458 (B), 178 (C), 223 (D) spolu s dalšími plůtky v týlu městišť při Kunovickém (Masarykově) náměstí, 2. pol. 13.–14. stol.

29

1

2

3

4


Rudolf Procházka

Obr. 22 Uherské Hradiště (ČR), Hradební ulice, pohled ze severovýchodu na ploty 178, 223; 2. pol. 13.–počátek 14. stol.

1

2

Obr. 23 Modřice (ČR). 1: městečko na plánu stabilního katastru z r. 1825 (Kuča 2000). 1 – náměstí Svobody č.p. 91–93, plocha původně velké parcely lenního dvora(?), archeologicky zkoumané; 2 – fara; 3 – farní kostel sv. Gottharda; 4 – areál odstraněného biskupského hradu; 5 – místo brány uváděné v 15. stol.; 6 – mlýn z 2. poloviny 13. stol.

2: plocha parcely č.p. 91–93 s pozdně gotickou zděnou zástavbou v čele (tmavě šedě), překrývající zčásti zkoumaný podsklepený dřevohliněný dům, v nároží vlevo hliník (středně šedá plocha) porušený pecí z 14./15. stol. a zásobními jamami z 15. a 16. stol., vpravo zásobní a odpadní jámy 13.–16. stol. Dosavadní stav bádání naznačuje, že ve středověkých městech sledovaného regionu většinou neprobíhaly plošně rozsáhlé změny parcelace, že nerovnoměrnost parcelního členění má svůj počátek většinou již v lokační fázi. Výjimku ovšem představují lokality, kde dochází k zásadním restrukturalizacím půdorysu (Slavkov u Brna, Bruntál; Vitula 1999, Procházka – Doležel 2001, 37; Kiecoň 2005). Dřevohliněná zástavba i značná mobilita měšťanů, dosvědčená však až prameny o sto a více let mladšími než doba založení příslušných měst, podporovaly změny parcelního členění.

30


Rudolf Procházka Město

Rok vzniku pramene

Velikost arey dle pramene

Přibližná délka ve stopách

Regensburg Regensburg Freiburg i. Br. Hildesheim, Dammstadt Flumet Diessenhofen Freiburg i. Ü. (Fribourg) Bern Kenzingen Kleve Soldin (Myślibórz) Königsberg Kneiphof Bartenstein (Bartoszyce) Bartenstein (Bartoszyce) Sehwetlz (Świecie') Lauenburg (Lebork) Tuchel (Tuchola) Putzig (Puck) Bütow (Bytów) Schippenbeil (Sepopol) Rastenburg (Ketrzyn) Berent (Kościerzyna) Danzig Neustadt (Gdańsk, Nowe Miasto) Danzig Jungstadt (Gdańsk, Mlode Miasto) Krakov Poznaň Gerdauen (Železnodrožnyj) Gerdauen (Železnodrožnyj) Allenburg (Družba) Nordenburg (Krylovo) Drengfurt Sensburg (Mrągowo) Sensburg (Mrągowo)

1002 1026 1152/1126 1196 1228 (cca 1200) 1260 (1178) 1249 (1170/80) 1218 (1191?) 1283 (1249) 1242 1326 (1281) 1327 1332 1332 1338 1341 1346 1348 1346 1351 1357 (cca 1350) 1350 1352 (cca 1342) 1380 1385 (1257) 1398 (1253) 1398 1398 1400 1405 1405 1444 (1404/1407) 1444 (1404/1407)

40 × 80 stop 6 × 12 prutů 50 × l00 stop 6 × 12 prutů 50 × l00 stop 52 × 100 stop 60 × 100 stop 60 × 100 stop 30 × 50 stop 44 × 140 stop 4,5 × 7 prutů 2 × 4/5 prutů tržiště 4 × 7 ulice 4 × 8 prutů 2 × 10 prutů 3 × 7 prutů 3 × 7prutů 3 × 7 prutů 4 × 6 prutů 4 × 6 prutů 4 × 6 prutů 4 × 7 prutů 2 × 7 prutů 2 × 8 prutů 36 × 72 loktů 36 × 72 loktů tržiště 4 × 7 prutů ulice 4 × 8 prutů 4 × 7 prutů 4 × 7 prutů 4 × 7 prutů tržiště 2 × 9 ulice 2 × 8 prutů

40 × 80 72 × 144 50 × l00 84 × 144 50 × 100 52 × 100 60 × 100 60 × 100 30× 50 44 × 140 54 × 84 30 × 60/75 60 × 105 60 × 120 30 × 150 45 × 105 45 × 105 45 × 105 60 × 90 60 × 90 60 × 90 60 × 105 30 × 105 30 × 120 72 × 44 72 × 44 60 × 105 60 × 120 60 × 105 60 × 105 60 × 105 28 × 135 28 × 120

Obr. 24 Některé údaje o velikosti parcel z písemných pramenů. Většina lokalit pochází z území ovládaného řádem německých rytířů (Soldin až Sensburg), dnes na území Polska a Ruska (Schich 1993; Strahm 1945). V krajním pravém sloupci jsou údaje sjednoceny ve stopách dle uvedených autorů, je třeba vzít v úvahu, že velikost prutu se pohybuje v rozmezí asi 3–4,5 m, stopa kolem 0,32 m. K různosti velikosti prutů a loktů viz Strahm 1945, 27, pozn. 19; Schich 1993, 83, pozn. 8, 85, pozn. 21, 95, 96, pozn. 58, 103, pozn. 81.

Závěr

V nejobecnější rovině lze říci, že parcela se vyvíjela od relativně většího pozemku s rozměrově blízkou šířkou a délkou, který kořenil ve dvorcovém schématu zástavby zejména germánských zemí raného středověku i v městišti antickém, k hloubkové, relativně úzké parcele posilující tendenci k sevřené zástavbě řadové. To ovšem neznamená, že i v raném středověku se nelze setkat s úzkými městišti, např. u některých skandinávských emporií a prekomunálních útvarů. Složitější situaci nacházíme u slovanských etnik, na jejichž území se sporadicky, a to jen u multietnických emporií, objevují doklady pravidelné zástavby. Určitou výjimku představuje velkomoravské hradiště Břeclav-Pohansko. Od 11. a zejména 12. století lze též na hradech a v suburbiích slovanské střední Evropy pozorovat tendence k pravidelné zástavbě kolem zpevněných komunikací, objevují se usedlosti s funkčně diferencovanými objekty a v některých případech i s ploty. Fenomén ohrazení patří k nejdůležitějším znakům signalizujícím vznik parcely jako projevu individuálního vlastnictví, i když k její majetkoprávní stabilizaci byl potřebný impuls v podobě „ius teutonicum“. Patrně zejména v Praze a v Brně bude možné řešit otázku předpokládaného nerovnoměrného prosazení klasické parcelace spjaté s „německým“ právem. Zatímco základní prostorové uspořádání západoevropských a severoevropských měst nese značné rysy kontinuity, byť s mnoha výjimkami, přináší zavedení parcelace do lokovaných měst střední Evropy zásadní změnu. Teprve nyní zde vznikají sídliště, jejichž půdorys sestává z jasně vymezitelných, poměrně stabilních bloků dále členěných na plošně i právně zakotvená městiště. Ještě lokovaná německá města 12. století se často vyznačují velkými parcelami s nízkým podílem zástavby, které podléhají brzy dalšímu dělení. Třinácté století je podstatně různorodější, to se týká i českých a polských zemí. Dle šířky bychom snad mohli městiště rozdělit do 4 kategorií: 1) úzká – do 10 m, případně do 30 stop, střední (10–15 m, do 45 stop), široká (do 20 m, cca 60 stop), velmi široká (nad 20 m). Velikost parcel záleží na různých okolnostech, mj. časovým rozpětím, fázováním urbanizačního procesu, kde různé části města mohou mít rozdílné členění. Jinde se projevuje výrazný rozdíl mezi prvotní parcelací prestižních částí, především hlavního tržiště a bočních ulic, a to v obou směrech (srov. Vratislav a Jihlava). Vedle poměrně úzkých parcel se i ve 13. století setkáváme i s rozměrnými městišti, která nemusejí být do nástupu písemné registrace městskými knihami ve všech případech dále dělena. Relativně pravidelnou prvotní parcelaci nacházíme

31


Rudolf Procházka

především na náměstích některých měst (Vratislav, zčásti Uherské Hradiště). Někde probíhalo dělení těchto pravidelných parcel postupně, ale důsledně (Vratislav), jinde nedůsledně, resp. byla hned vyměřena různě velká městiště (Uherské Hradiště). Jiný faktor ovlivňující šířku parcel představuje podíl zemědělské výroby v ekonomice města – silně zemědělsky profilovaná městečka tíhnou k širším parcelám vesnického rázu. Zde by bylo třeba srovnat parcelaci areálů v hradbách a na předměstích; mnoho v tomto směru naznačují široké arey pozdní fáze suburbia Sezimova Ústí. Na další vývoj parcel komunálních měst působila řada faktorů, zpočátku snazší dělení ztěžuje zahušťování a zejména „zkamenění“ zástavby. Nestabilní zástavba s dřevěnými ploty umožňuje dílčí posuny na úkor souseda, místy „v síle zdi“ dokonce legalizované městskými statuty. Přesto zejména písemné prameny od 14. století ukazují na majetkový význam stability parcelní hranice chráněné městským právem. Charakteristickým jevem významných měst ve 14.–16. století je slučování městišť pro potřeby výstavby reprezentativních paláců, případně vydělování menších parcel v zadních, nezastavěných částech městišť (příčné dělení). Mohou tak vzniknout nové uliční fronty obytné zástavby. Zcela specifickým případem je zábor měšťanských městišť, např. medikantskými kláštery, doložený v intenzivně, dynamicky osídlovaných lokalitách; tato otázka se však již poněkud vymyká ze zde řešeného tématu. Změny parcelace přinášejí také ojedinělé radikální změny struktury zástavby. Je třeba zdůraznit, že parcelní vývoj nelze posuzovat schematicky na základě jediného pramene, zvl. novověkých plánů, a zejména mechanicky přenášet trendy zjištěné v jednom městě na další. Je nutné připustit, že v řadě případů se nejstarší parcelní hranice nepodaří zjistit vůbec, a to i v případě kombinace metod klasické historie, stavebně historických průzkumů i archeologie. V rámci archeologického průzkumu nelze zejména opomíjet sledování výkopů v komunikacích, zejména v návaznosti na stávající historickou zástavbu. Objektivních výsledků širší platnosti lze dosáhnout pouze komplexním studiem dostupných pramenů a terénními výzkumy celých bloků historické zástavby nebo alespoň jejich podstatných částí. Maximální pozornost je třeba věnovat indicíím dělicích stěn, ať již v podobě přímých reliktů nebo rozdílů ve tvorbě uloženin. Prameny a literatura

BAERISWYL, A. 2003 Stadt, Vorstadt und Stadterweiterung im Mittelalter, Schweizer Beiträge zur Kulturgeschichte und Archäologie des Mittelalters 30, Basel

BRANDT, K. – MÜLLER-WILLE, M. (HRSG.) 2002 Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen Europa, Neumünster

BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 1974 Drewniane budownictwo mieszkalne w Gdańsku w X–XIII wieku, Gdańsk

BUKOWSKA-GEDIGOVA, J. – GEDIGA B. 1986 Wczesnośredniowieczny gród na Ostrówku w Opolu, Lódź

BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 2000 Studia nad drewnianym budownictwem w średniowiecznej Polsce na tłe porównawczym, Lowicz BARNYCZ-GUPIENIEC, R. 2005 Planigrafia materialu zabytkowego z osady podgrodowej wczesnośredniowiecznego Gdańska (stanowisko 1), Gdańsk BEROUŠEK, J. – KOVÁČIK, P. 1998 Příspěvek k historické topografii Uherského Hradiště, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity M3, 63–76 BLÁHA, J. 1999 Archeologické poznatky ke stavební konstrukci nejstarších měšťanských domů v Olomouci, Archaeologia historica 24, 189–213

32

BUREŠ, M. – FINKOVÁ, K. – KAŠPAR, V. – PETŘÍČKOVÁ, J. – VAŘEKA, P. 1998 Výzkum parcely domu U Sixtů čp. 553/I na Starém Městě pražském, Archeologické rozhledy L, 603–618 BUSCH, R. 2001 Die Entwicklung des Hausbaus in Hamburg aufgrund archäologischen Quellen, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 265–275 BUŚKO, C. 1995 Stan badań nad parcela mieszczańska w średniowiecznych miastach śląskich, Kwartalnik historii kultury materialnej 43/č. 3, 343–350 BUŚKO, C. 1999 Rozplanowanie parcely i struktura zawodowa jej meszkańców, in: Buśko, C. – Piekalski, J. (edd.), Ze studiów nad źyciem codziennym w średniowiecznym mieście. Parcele przy ulicy Więziennej 10–11 we Wrocławiu, Wrocław, 203–215

BUŚKO, C. 2005a Wrocław u progu lokacji, in: Buśko, C. (ed.) 2005b, 177–194 BUŚKO, C. (ED.) 2005b Wschodnia strefa Starego Miasta we Wrocławiu w XII–XIV wieku. Badania na placu Nowy Targ, Wrocław BUŚKO, C. – CZERSKA, B. – KAŹMIERCZYK, J. 1985 Wrocławskie zagródy z XI–XII w. odkryte na Ostrowie Tumskim w 1985 r., Śląskie Sprawozdania Archeologiczne 26, 62–70 BUŚKO, C. – CHOROWSKA, M. – PIEKALSKI, J. 1996 Średniowieczna dzialka mieszczańska w ulicy Igielnej 14 we Wrocławiu, Śląskie sprawozdania archeologiczne 37, 261–276 CARELLI, P. 2001 Building Practices and Housing Culture i medieval Lund: A Brief Survey, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 659–675 CARLSSON, K. 1993 Lödöse: Lödöse als Handelsort vor und während der Hansezeit, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, Archäologie des Mittelalters und Bauforschung im Hanseraum. Eine Festschrift für Günter P. Fehring, Rostock, 75–82


Rudolf Procházka CAUNE, A. 1984 Žilišča Rigy, XII–XIV vek, Riga CAUNE, A. 1990 Gebäude und topographische Strukturen in Riga vom 12. bis 14. Jahrhundert aufgrund der archäologischen Ausgrabungen, Lübecker Schriften zur Archäologie und Kulturgeschichte 20, 1988, 173–186 CDB Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, II, III /1, IV/1,2, V/1, Friedrich, G. – Kristen, Z. – Šebánek, J. – Dušková, S. (edd.), Pragae 1907–1974 CNOTLIWY, E. 1962 Pozostalości budownictwa drewnianego z IX–XII w. ze stanowiska 4 w Wolinie, Materialy zachodnopomorskie VIII, 29–84 CNOTLIWY, E. 1996 Szczecin u schylku wczesnego i w późnym średniowieczu w świetle badań archeologicznych, in: Wilgocki, E. – Krajewski, P. – Dworaczyk, M. – Kozlowska, D. (edd.), 50 lat archeologii polskiej na Pomorzu Zachodnim, Szczecin, 153–170

VAN ES, W. A. – VERWERS, W. H. J. 2002 Aufstieg, Blüte und Niedergang der frühmittelalterlichen Handelsmetropole Dorestad, in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.) 2002, 281–301 FILIPOWIAK, W. 1986 Wolin–Vineta, Wykopaliska zatopionego miasta – Ausgrabung in einer versunkenen Stadt, Rostock FILIPOWIAK, W. 1995 Wolin – die Entwicklung des Seehandelszentrums im 8. 12. Jh., Slavia Antiqua XXXVI, 93–104 FLODR, M. 2001 Brněnské městské právo, Brno FLODR, M. (ED.) 2005 Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379), Brno FROLÍK, J. – SIGL, J. 1995 Změny městské parcelace v Chrudimi (Štěpánkova ulice čp. 85), Archaeologia historica 20, 133–140

ČAREK, J. 1947 Románská Praha, Praha

GEISLER, M. – MALÝ, K. 2006 Výsledek výzkumné sezóny 2004 a doklady železářské produkce ze středověkého městečka ve Žďáru nad Sázavou, Archaeologia technica 17, 107–110

ČOUPKOVÁ, M. (ED.) 2001 Nejstarší uherskohradišťská městská kniha – Liber negotiorum civitatis Hradisch, Uherské Hradiště

GLÄSER, M. (HRSG.) 2001 Der Hausbau. Lübecker Kolloquium zur Stadtarchäologie im Hanseraum III, Lübeck

DILCHER, G. 1996 Bürgerrecht und und Stadtverfassung im europäischen Mittelalter, Wien

GOLIŃSKI, M. 1995 Dzialka miejska v ślaskich źródlach pisanych (XIII–XVI w.), Kwartalnik historii kultury materialnej 43, 333–342

DONAT, P. 1980 Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa vom 7.–12. Jahrhundert, Berlin DRAGOUN, Z. – ŠKABRADA, J. – TRYML, M. 2002 Románské domy v Praze, Praha DWORACZYK M. – KOWALSKA, A. – RULEWICZ, B. 2003 Szczecin we wczesnym średniowieczu. Wschodna cześć suburbium, Szczecin VAN EENHOOGE, D. 2001 The Archaeological Study of buildings and Town history in Bruges. Domestic architecture in the Period 1200–1350, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 121–141

33

GOŠ, V. – KAREL, J. 2003 Počátky Rýmařova, Archeologia historica 28, 297–302 GUTSCHER, D. – PFROMMER, J. 1999 Laufen Rathausplatz. Eine hölzerne Häuserzeile in einer mittelalterlichen Kleinstadt: Hausbau, Sachkultur und Alltag, Bern HALL, R. 1992 Archaeological Introduction, in: Ottaway, P. (ed.), Anglo-Scandinavian Ironwork from 16–22 Coppergate, The Archaeology of York The Small Finds, London, 455–463

HALL, R. 1994 Viking Age York, York HAMEROW, H. 2004 Early Medieval Settlements. The Archaeology of Rural Communities in North-West Europe 400–900, Oxford HEDWIG, A. 2000 Precaria, in: Bretscher-Gisiger, Ch. – Meier, T. (Hrsg.), Lexikon des Mittelalters 7, CD Rom Ausgabe, Stuttgart, 170–171 HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. 2005 Dřevěná architektura 13. století v Jihlavě, Pelhřimově a Humpolci, in: Merta, D. – Peška, M. (edd.), Forum urbes medii aevi II, Brno, 126–147 HENDEL, Z. 2002 Glogów okolo roku 1000, in: Dzieduszycki, W. (ed.), Trakt cesarski Ilawa–Gniezno–Magdeburg–Poznań, 163–175 HERRMANN, J. 2002 Zu Burgen und Handelsplätzen im westslawischen Gebiet, in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.) 2002, 303–319 HERTEIG, E. 2002 Ergebnisse der Ausgrabungen im mittelalterlichen Hafenviertel von Bergen mit besonderem Blick auf die Stadtgründungsproblematik, in: Müller-Wille, M. (Hrsg.) 2002, 359–378 HOFFMANN, F. 1967 Jihlavský městský stavební řád z r. 1270, Jihlava HOFFMANN, F. 2004 Místopis města Jihlavy v první polovině 15. století, Jihlava HOLUB, P. – KOVÁČIK, P. – MERTA, D. – PEŠKA, M. – ZAPLETALOVÁ, D. – ZŮBEK, A. 2003 Předběžné výsledky záchranných výzkumů v Brně v roce 2002, Přehled výzkumů 44, 57–100 HRDLIČKA, L. 1983 Strategie a taktika současného archeologického výzkumu v historickém jádru Prahy, Archeologické rozhledy 35, 609–638

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města HRDLIČKA, L. 2000 Centrum raně středověké Prahy, in: Piekalski, J. – Wachowski, K. (edd.), Średniowieczny Śląsk i Czechy. Centrum średniowiecznego miasta. Wrocław a Europa środkowa, Wroclaw, 191–214 HUML, V. 1992 K počátkům havelského města, Archaeologia historica 17, 63–82 HURLEY, M. H. 2001 Domestic Architecture in Medieval Cork and Waterford (11th–17th Century), in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 15–34 CHOROŠEV, A. S. 2001 Die Grundstücke im mittelalterlichen Novgorod, in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.) 2001, 149–166 CHOROŠEV, A. S. – SOROKIN, A. – PETROV, M. 1998 Property Layout in Medieval Novgorod in the Tenth to Fifteenth Century, in: Brisbane, M. – Gaimster, D. (edd.), Novgorod: the Archaeology of a Russian Medieval City and its Hinterland, London, 23–30 CHOROWSKA, M. 1994 Średniowieczna kamienica mieszczańska we Wroclawiu, Wroclaw CHOROWSKA, M. – LASOTA, CZ. 1995 Rekonstrukcja ukladu dzialek w blokach przyrynkowych we Wroclawiu, Kwartalnik historii kultury materialnej XLIII, 351–369

Rudolf Procházka JUŘINA, P. 2006 Objev kamenného románského paláce na Novém Městě pražském, in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, Brno, 170–177

KIRPIČNIKOV, A. N. 1985: Ranněsredněvěkovaja Ladoga (itogi archeologičeskich issledovanij), in: Sedov, V.V.(ed.), Sredněvěkovaja Ladoga. Leningrad, 3–26

KABLITZ, K. 2005 Die Braunschweiger Neustadt im Mittelalter und in der frühen Neustadt. Archäologische Untersuchungen an der Weberstrasse und der Langen Strasse 1997 bis 1999, Rahden/Westf

KLÁPŠTĚ, J. 2002 Zrcadlo archeologického výzkumu, in: Klápště, J. (ed.), Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226), Mediaevalia archaeologica 4, Praha – Most, 184–197

KASINOWSKI, A. 1992 Ein Blick auf die Mittelalterliche Raumdisposition von Elbing und ihre Realisierung:. In: Stadt–Baukomplex–Bauparzelle, Archaeologia Elbigensis 1, 67–78 KAŠPAR, V. 2005 Co mohou očekávat archeologové na Novém Městě pražském na počátku nového tisíciletí? In: Procházka, R. (ed.), Forum urbes medii aevi I, Brno, 46–56 KAŹMIERCZYK, J. 1991 Ku początkóm Wrocławia I. Warstzat budowlany i kultura mieszkalna Ostrówa Tumskiego od polowy XI. do polowy XIII. wieku, Wrocław KAŹMIERCZYK, J. 1993 Ku początkóm Wroclawia II. Warsztat budowlany i kultura mieszkalna Ostrówa Tumskiego od polowy XI. do polowy XIII. wieku, Wrocław KAŹMIERCZYK, J. 1995 Ku początkóm Wrocławia III. Gród na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu, Wrocław

KLÁPŠTĚ, J. 2005 Proměna českých zemí ve středověku, Praha. KLÁPŠTĚ, J. – RICHTER, M. – VELÍMSKÝ, T. 1996 Hausbau früher Lokationsstädte in Böhmen, in: Brachmann, H. – Klápště, J. (Hrsg.), Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa, Památky archeologické – Supplementum 6, 148–165 KOHOUTEK, J. 1995 Počátky města Přerova, Archaeologia historica 20, 187–200 KOHOUTEK, J. – PROCHÁZKA, R. 1997 Uherské Hradiště(okr. Uherské Hradiště), Hradební–Růžová ulice, Přehled výzkumů 1993–1994, 251–253 KOVÁČIK, P. – MERTA, D. 2002 Záchranné výzkumy v Jihlavě na ulici Husova čp. 26, 28 a 32, Sborník Muzea Vysočiny XIII, oddíl věd společenských, 3–14

KEJŘ, J. 1969 Zwei Studien über die Anfänge der Städteverfasssung in den böhmischen Ländern, Historica XVI, 81–142

KRANENDONCK, P. 1997 Eine Stadt aus Holz und Lehm. Die erste Bebauung eins Quartiers der Altsstadt von Eberswalde, Landkreis Barnim, Archäologie in Berlin und Brandenburg 1995–1996, 160–163

ISENMANN E. 1988 Die deutsche Stadt im Spätmittelalter, Stuttgart

KEJŘ, J. 1975 K interpretaci práv měšťanů svatohavelského města pražského, Pražský sborník historický IX, 5–18

KUČA, K. 2000 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. díl, Ml-Pan, Praha

JANKUHN, H. 1963 Haithabu. Ein Handelsplatz der Wikingerzeit. Neumünster

KIECOŃ, M. 2005 Bruntál (okr. Bruntál), Přehled výzkumů 45, 279–281

JANIN, V. J. 2001 Fürst oder Bojaren: Wer hatte die Macht im Staat Novgorod? Die staatliche Organisation Novgorods, in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.) 2001, 125–132

KIECOŃ, M. – ZEZULA, M. 2004 Počátky a rozvoj města Opavy ve 13. a 14. století ve světle poznatků z archeologických výzkumů v l. 2000–2002, in: Abłamowicz, D. – Furmanek, M. – Michnik, M. (edd.), Początki i rozwój miast Górnego Śląska, Studia Interdyscyplinarne, Gliwice, 2004, 57–77

KUDRNA, J. 1959 Studie k barbarským zákoníkům Lex Baiuvariorum et Lex Alamanorum a k počátkům feudálních vztahů v jižním Německu, Praha

ISENBERG, G. 1990 Archäologische Beobachtungen zur Ausbildung der Parzellenstrukturen und zur baulichen Nutzung der Grundstücke im mittelalterlichen Städten Westfalens, in: Lübecker Schriften zur Archäologie und Kuturgeschichte 20, 109–118

34

KÜNTZEL, T. 2005 Keller des 13. Jahrhunderts in der Stadwüstung Nienover, in: Merta, D. – Peška, M. (edd.) Forum urbes medii aevi II, Brno, 184–201


Rudolf Procházka LASOTA, CZ. 2002 Rozwój zabudowy murowanej w średniowieczu, in: Piekalski, J. (ed.), Rynek wroclawski w świetle badaň archeologicznych II, 69–77 LEGANT-KARAU, G. 1993 Vom Grossgrundstück zur Kleinparzelle. Ein Beitrag der Archäologie zur Grundstücks- und Bauentwicklung Lübecks um 1200, in: Gläser, M. (Hrsg.) Archäologie des Mittelalters und Bauforschung im Hanseraum, Eine Festschrift für Günter P. Fehring, Rostock, 207–215 LECHNER, K. (ED.) 1902 Die ältesten Belehnungs- und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz. Brünn LÍBAL, D. – MUK, J. 1996 Staré Město pražské. Architektonický a urbanistický vývoj, Praha LÍBAL, D. – MUK, J. – PAVLÍK, M. 1966 Raně gotické havelské město, Pražský sborník historický 1966, 44–55 LORENC,V. 1973 Nové Město pražské, Praha LOSIŃSKI, W. 1994 W sprawie genezy osiedli wczesnomiejskich u Slowian nadbaltyckich, Slavia Antiqua 35, 102–128 MACHÁČEK, J. 2005 Raně středověké Pohansko u Břeclavi: munitio, palatium nebo emporium moravských panovníků? Archeologické rozhledy LVII, 100–138 MATT, CH. P. 1997 Zur Parzellenstruktur der Stadt Basel vor 1300. Urbanism in Medieval Europe, in: De Boe, G. – Verhaege, F. (ed.), Papers of the Medieval Europe Brügge Conference I, Zellik, 278–290 MENDL, B. (ED.) 1935 Knihy počtů města Brna z let 1343–1365, Brno MERTA, D. – PEŠKA, M. 2003 Proměny domovního bloku Velký Špalíček v Brně, in: Rožmberský, P. – Schmidová, F. (edd.), Dějiny staveb 2002, Plzeň, 118–130 MERTA, D. – PEŠKA, M. 2005 Stavební vývoj domu Kobližná 4 v Brně před výstavbou „Schrattenbachova paláce“ v 18. století, in: Rožmberský, P. (ed.), Dějiny staveb 2005, Plzeň, 149–59

35

MICHNA, P. 1982 Ke stavebním dějinám středověkých domů v Olomouci (Archeologický průzkum dvou městišť v Barvířské ulici), Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 5, 179–237 MOLAUG, P. B. 2001 Medieval House Building in Oslo, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 765–781 MORTON, A. D. 1992 A Saxon Southampton (Hamwic), in: Urbanism – Pre printed Papers I. Medieval Europe 1992. A conference on medieval archaeology in Europe 21 st–24 st September 1992 at the University of York, York, 185–188 MORTON, A. D. 1992B Excavations at Hamwic 1, London MOŹDZIOCH, S. 2004 Wrocław–Ostrów Tumski in the Early Middle Ages, in: Urbanczyk, P. (ed.), Polish Lands at the Turn of the first and the second Milenia, Warsaw, 319–338 MUK, J. 1964 Příspěvek k poznání památkové hodnoty havelského města v Praze, Památková péče 24, 65–72 MÜLLER-WILLE, M. 2000 Alt–(Staraja) Ladoga, in: Bretscher-Gisinger, Ch. – Meier, T. (Hrsg.), Lexikon des Mittelaters I, CD Rom Ausgabe, Stuttgart, 476 MÜLLER-WILLE, M. 2002 Ribe–Reric–Haithabu. Zur frühen Urbanisierung im südskandinavischen und westslawischen Gebiet, in: Brandt, K. – Müller–Wille, M. (Hrsg.) 2002, 321–337 MÜLLER-WILLE, M. – JANIN, V. J. – NOSOV, E. N. – RYBINA E. A. – RADTKE, CH. (HRSG.) 2001 Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Russlands. Studien zur Siedlungsgeschichte und Archäologie der Ostseegebiete I, Neumünster NEKUDA, R. – NEKUDA, V. 1997 Mstěnice, Zaniklá středověká ves 2, Brno NEKUDA, V. 2000 Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic 3. Raně středověké sídliště, Brno

NIEGODA, J. 2005 Zmiany w zagospodarowaniu przestrzeni w rejonije placu Nowy Targ w XII–XIV w, 69–84, in: Buśko, C. (ed.) 2005, 69–84 NOVOTNÁ, D. 2006 Možná podoba nejstaršího kamenného domu v Jihlavě, in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, Brno, 230–241 OBŠUSTA, P. 2002 Přehled archeologických výzkumů středověkého města Třebíče, Západní Morava VI, 104–118 PETRENKO, V. P. 1985 Raskop na Varjažskoj ulice (postrojki i planirovka), in: Sedov, V.V.(ed.), Sredněvěkovaja Ladoga. Leningrad, 81–116 PFROMMER, J. – GUTSCHER, D. 1999 Laufen, Rathausplatz. Eine hölzerne Häuserzeile in einer mittelalterlichen Kleinstadt. Hausbau, Sachkultur und Alltag. Wien–Bern PIEKALSKI, J. 1999 Od Kolonii do Krakowa, Przemiana topografii wcześnych miast, Wrocław 1999 PÍŠA, V. 1971 Románské domy v Praze. Příspěvek k poznání románských staveb, Monumentorum tutela – Ochrana pamiatok 7, 85–52 POŠVÁŘ, J. 1956 K dějinám městského stavebního práva v Čechách a na Moravě do počátku 19. století, Právněhistorické studie II, 176–193 PROCHÁZKA, R. 1996 Zur Frage der ältesten Bebauung in den südmährischen Städten, in: Brachmann, H. – Klápště, J. (Hrsg.), Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa, Památky archeologické – Supplementum 6, 120–141 PROCHÁZKA, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna (K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech), in: Ježek, M. – Klápště, J. (edd.), Medievalia archaeologica 2, 7–158 PROCHÁZKA, R. 2002 Vladimír Nekuda: Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic 3. Raně středověké sídliště, Brno. 2000, Archeologické rozhledy LIV, 947–950

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města PROCHÁZKA, R. 2003 Etnické změny a počátky jihomoravských měst, Archaeologia historica 28, 267–295 PROCHÁZKA, R. – BORSKÝ, P. – ČERNOUŠKOVÁ, D. – HOLUB, P. – KOLAŘÍK, V. – MERTA, D. – PEŠKA, M. – SADÍLEK, J. 2006 Zděný dům středověkého Brna. Inventář stojících archeologicky plošně odkrytých reliktů, in: Doležel, J. (ed.), Forum urbes medii aevi III, Brno, 242–265 PROCHÁZKA, R. – DOLEŽEL, J. 2001 Současný stav poznání počátků jihomoravských měst, Přehled výzkumů 42 (2000), 25–74 PROCHÁZKA, R. – LOSKOTOVÁ, I. 1999 K topografii a interpretaci předlokačního osídlení Brna, Archaeologia historica 24, 169–188 PROCHÁZKA, R. – SNÁŠIL, R. 1984 Hlavní rysy lokační zástavby Uherského Hradiště ve 2. polovině 13. století, Urbes medii aevi, Praha, 43–52 PROCHÁZKA, R. – SULITKOVÁ, L. 1984 Uherské Hradiště ve 13.–15. století. Sociálně-ekonomická struktura, topografie, Uherské Hradiště RĘBKOWSKI, M. 2001 Pierwsze lokacje miast w ksiestwie zachodniopomorski. Przemiony przestrzenne i kulturowe, Kolobrzeg RICHTER, M. 1974 Archeologický výzkum a otázky nejstarší sídlištní topografie Žďáru nad Sázavou, in: Bartušek, A. et. alii: Dějiny Žďáru nad Sázavou III, Brno – Žďár nad Sázavou, 231–240 RICHTER, M. 1982 Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera, Praha RICHTER, M. 1994 Hrnčířská pec ze Starého Mýta (k otázce počátků vrcholně středověké keramiky), Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, Památky archeologické – supplementum 2, 145–57 RICHTER, M. – KRAJÍC, R. 2001 Sezimovo Ústí. Archeologie středověkého poddanského města 2. Levobřežní předměstí – archeologický výzkum 1962–1988. Praha – Sezimovo Ústí – Tábor

36

Rudolf Procházka RICHTER, M. – VELÍMSKÝ, T. 1993 Archäologische Erforschung von Stadtwüstungen des 13. Jahrhunderts in Böhmen, in: Fehn, K. u.a., Siedlungsforschung. Archäologie – Geschichte – Geographie 11, 83–110

SCHLÜTER, W. 2002 Archäologische Zeugnisse zur Entstehung der Stadt Osnabrück, in: Steuer, H. – Biegel, G. (Hrsg.), Stadtarchäologie in Norddeutschland westlich der Elbe, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 14, Bonn, 37–103

RICHTER, M. – VOKOLEK, V. 1995 Hradec Králové, slovanské hradiště a počátky středověkého města, Hradec Králové – Praha

SCHÜTTE, S. 1990 Die Entwicklung der Gebäude- und Parzellenstruktur im Hoch- und spätmittelalterlichen Göttingen, Lübecker Schriften zur Archäologie und Kulturgeschichte 20, 119–138

ROGALANKA, A. 1977 O ukladzie i wielkości parcel w średniowiecznym Poznaniu, in: Błaszczyk, W. (ed.), Początky i rozwój Starego miasta w Poznaniu w świetle badań archeologicznych i urbanistyczno-architektonicznych, Warszawa–Poznań, 323–376 RÖTTING, H. 1990 Zur hochmittelalterlichen Gebäude- und Parzellenstruktur des Marktortes und des frühen Stadt von Braunschweig im Weichbild „Altstadt“, Lübecker Schriften zur Archäologie und Kulturgeshichte 20, 139–148 RÖTTING, H. 2002 Die Entwicklung des frühen Stadt am Beispiel der Braunschweiger Altstadt. Archäologisch- historische und archäometrische Forschungsergebnisse, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 14, 125–167 SCHIA, E. 1992 The townyards in medieval Oslo. Size and Layout from the 11 th to the 16 th century, Archaeologia Elbigensis 1, 151–162 SCHIETZEL, K. 1969 Die Ausgrabungen in Haithabu 1963–1964, in: Schietzel, K. (Hrsg.), Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 1, Neumünster, 9–59 SCHICH, E. 1993 Zur Grösse der Area in den Gründungsstädten im östlichen Mitteleuropa nach den Aussagen der schriftlichen Quellen, in: Stuart, J. – Sarnowsky, J. – Laudage, M. L. u.a (Hrsg), Vera lex historiae, Studien zu mittelalterlichen Quellen, Festschrift für Dietrich Kurze zu seinem 65. Geburtstag am 1. Januar 1993, Köln–Wien–Weimar, 81–115

SIGL, J. 1999 Změna struktury městské zástavby na Malém náměstí v Hradci Králové, Archaeologia historica 24, 161–168 SIGL, J. – VOKOLEK, V. 1992 Výzkum Velkého náměstí v Hradci Králové (dr. M. Richterovi k 60. narozeninám), Archaeologia historica 17, 83–90 SOROKIN, A. N. 2001 Eine Stadt aus Holz. Die Hofanlagen Novgorods: Planung, Flächenaufteilung und Bauformen, in: Müller–Wille, M. et al. (Hrsg.) 2001, 167–195 SOWINA, U. 1995 Średniowieczna dzialka miejska w świetle źródel pisanych, Kwartalnik historii kultury materialnej 43, č. 3, 323–331 STEUER, H. 1995 Freiburg und das Bild der Städte um 1100 im Spiegel der Archäologie, in: Schadek, H. – Zotz, T. (Hrsg.), Freiburg 1091–1120. Neue Forschungen zu den Anfängen der Stadt, Sigmaringen, 79–123 STRAHM, H. 1945 Die Area in den Städten, Schweizer Beiträge zur allgemeinen Geschichte 3, 22–61 ŠTROF, A. – ZATLOUKAL, R. 1997 Jihlava (okr. Jihlava), Přehled výzkumů 1993–1994, 205 TESCH, S. 2001 Houses, Town Yards and Town Planning in Late Viking Age and Medieval Sigtuna, in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 723–741 UNTERMANN, M. 1995 Das Harmoniegelände in Freiburg im Breisgau, Forschungen und Berichte der Archäologie des Mittelalters in Baden Württemberg 19, Stuttgart


Rudolf Procházka VEECKMAN, J. 2001 Domestic Architecture in High and Late Medieval Antwerp (Belgium), in: Gläser, M. (Hrsg.) 2001, 143–157 VELÍMSKÝ, T. 1991 Město na louce, Děčín VELÍMSKÝ, T. 1989 K problematice počátků českých měst – prostorový vývoj a nejstarší zástavba, Archaeologia historica 14, 67–93 VELÍMSKÝ, T. 1990 Archäologie und Anfänge der mittelalterlichen Städte in Böhmen, in: Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege, Beiheft 19, Archäologie und Stadtkernforschung in Sachsen, Berlin, 121–158 VELÍMSKÝ, T. 1991 Město na louce, Archeologický výzkum na Mariánské louce v Děčíně 1984–1989, Děčín VELÍMSKÝ, T. 1992 Zur Problematik der Stadtgründung des 13. Jahrhunderts in Kynšperk nad Ohří, Památky archeologické LXXXIII, 105–148 VELÍMSKÝ, T. 1995a Archeologie a problematika studia středověkého městského domu a parcely, Archaeologia historica 20, 71–80 VELÍMSKÝ, T. 1995b K vývoji obytné zástavby v českých lokačních městech ve 13. a 14. století, in: Wachowski, K. (ed.), Kultura średniowiecznego Śląska i Czech, Miasto, 70–80

37

VIČAR, O. 1965 Místopis Brna v polovici 14. století (prostor uvnitř městských hradeb), Brno v minulosti a dnes 7, 242–291 VIČAR, O. 1966 Místopis Brna v polovici 14. století (předměstí), Brno v minulosti a dnes 8, 226–273 VIČAR, O. 1968 Nejstarší městská měření v českých zemích, Dějiny věd a techniky I, 69–88 VIČAR, O. 1969 Středověké městské parcelace, Zprávy památkové péče 29, 35–38 VIČAR, O. 1971 Jak vypadaly měšťanské domy v Brně v polovici 14. století, Monumentorum tutela – ochrana pamiatok 7, 57–82 VITULA, P. 1999 Slavkov u Brna (okr. Vyškov), Palackého nám., Přehled výzkumů 39 (1995–1996), 459 VOGT, V. 1986 Zum Parzellengefüge in der Stadt um 1200, in: Steuer, H. (Hrsg.), Zur Lebensweise der Stadt um 1200, Ergebnisse der Mittelalterarchäologie, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 4, 257–262 VOŠAHLÍK, A. 1981 K počátkům stavebního vývoje měšťanských domů v Jihlavě, Památky a příroda 6, 449–471 WALLACE, P. F. 1992 The Viking Age building of Dublin, Dublin

WILGOCKI, E. 2004 Zmiany w zabudowie wczesnośredniowiecznego Szczecina w świetle badań pracowni archeologicznej zamku ksiąźat pomorskich w Szczecinie, in: Czaja, R. – Nawrolska, G. – Rebkowski, M. – Tandecki, J. (edd.), Archeologia et historia urbana. Pamięci Tadeusza Nawrolskiego, Elbląg, 139–147 WÓJCIK-KÜHNEL, I. 2004 Rozplanowanie przestrzenne centrum miasta Bytomia w obrebie wspólcześnego rynku na podstawie badań archeologicznych, in: Boźek, G. (ed.), Bytom i jego dziedzictwo w 750-lecie nadania praw miejskich, Bytom, 37–52 ZATLOUKAL, R. 1999 Zpráva o archeologickém výzkumu ve Žďáře nad Sázavou, trať Staré Město, v letech 1996 až 1999, in: Ježek, M. – Klápště, J. (edd.), Mediaevalia archaeologica 1, 193–207 ZEZULA, M. – KIECOŇ, M. – KOLÁŘ, F. V TISKU Archeologické doklady k vývoji půdorysu, uliční sítě a parcelace středověké Opavy, in: Měřínský, Z. (ed.), Forum urbes medii aevi IV, Brno ŽEMLIČKA, J. 1997 Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města Area …sive parva, sive magna… Die Parzelle in der Entwicklung der frühen und kommun alen Stadt

Rudolf Procházka

Unter der Parzelle (Area, hereditas – Hofstätte, Grundstück) versteht man im Intravillan der hochmittelalterlichen Rechtsstadt einen vermessenen und abgrenzten Abschnitt der Fläche, der meistens einen Wohnbau und sein Zubehör enthält. Sie war Gegenstand des freien, erblichen Besitzes (Pacht) und wurde dem Besitzer – dem Herrscher oder anderer Obrigkeit – bezahlt. Sie stellt die räumliche Grundeinheit des Stadtgrundrisses dar und natürlich auch den Grundstein der Eigentumsstruktur mit wesentlicher Bedeutung für die Stellung des Besitzers, der durch den Besitz der Parzelle (des Hauses) automatisch zum vollrechtigen Bürger wurde. Die Gründung der Stadt bedeutete auch die Vermessung ihres Areals in Baugrundstücke, wie bereits die Gründungsurkunde von Freiburg i.Br. aus dem Jahre 1120 verrät. Die Rechtsform des Parzellenbesitzes ist von dem antiken precarium, also der lebenslangen oder erblichen Pacht abgeleitet, die sich auch im Frühmittelalter erhielt (Hedwig 2002; Strahm 1945). In Form des freien Eigentums begegnet man die Parzelle schon in der späten Merowingerzeit; schon damals hatte sie den typischen viereckigen Grundriss, der das ganze Mittelalter durch sein typisches Merkmal war. Schriftliche Belege der Existenz der Area als abgegrenzten Baugrundstücks vermehren sich im 10.–11. Jahrhundert. Parzellen mit Wohnhäusern entlang des mehr oder weniger regelmäßigen Straßennetzes strukturierten manche frühe Emporien und Hafenstädte an der Atlantik-, Nordsee- und Ostseeküste (Dorestad, Haithabu; Jankuhn 1963; van Es – Verwers 2001). Es scheint, dass „Protoparzellen“ der frühen Städte auf slawischem Gebiet in manchen Fällen mit dem Wohnbau identisch waren. Kompliziertere Strukturen, in der polnischen Literatur „zagrody“ genannt und aus mehreren Objekten bestehend, wurden in der Vorlokationsphase von Breslau im späten 12. und am Anfang des 13. Jahrhunderts entdeckt (Buśko 2005a). Auch andere slawische Vorlokationsstädte gelangten mindestens ortsweise zu einer Art Parzellation, was vor allem die dicht besiedelten Zentren wie Prag, Sczcecin oder Novgorod des 12.–Anfang 13. Jahrhunderts betrifft. Im Fall von Novgorod setzte sich das doppelte Eigentumsprinzip durch – einerseits das private Eigentum der Bojaren, andererseits der Besitz, der durch die Vertreter der „sotni“ (Hundertschaften, organisierte Bevölkerungsgruppen) verwaltet wurde (Bureš et alii 1998; Filipowiak 1995; Wilgocki 2004; Sorokin 2001). Im pommerschen Wollin wurde im 9. Jahrhundert sogar die Bebauung nach dem rechtwinkelartigen Strassengitter organisiert, je nach vier Häusern. Die Raumverteilung der slawischen „Protoparzellen“ wies jedoch Zeichen der Unbeständigkeit auf, was besonders für Anwesen in frühmittelalterlichen Dörfern gilt (Nekuda 2003). Nichtdestoweniger z. B. die Urkunde von olmützer Bischof Jindřich Zdík aus den Jahren 1131–1141 deutet die Kenntnis des privaten Besitzes der Gehöfte mit Ackergrund an, die jedoch im Rahmen der Dörfer räumlich nicht abgegrenzt werden konnten (CDB I, N. 115). Es scheint, dass gewisse Tendenzen zur Regelmässigkeit durch den Aufbau der relativ stabilen Wege und Verdichtung der Bebauung verursacht wurden, am nähesten der westlichen Parzelle stand vielleicht Novgorod. Die in letzten Jahren ergrabenen Flächen im inneren der „gewachsenen“ deutschen Städte wie Osnabrück zeigen gewisse Kontinuität der Parzellengefüge weingstens seit dem 11. Jahrhundert (Schlüter 2002). Das gilt auch für ähnliche skandinavische Anlagen (Sigtuna;Tesch 2001). Aus der im 12. Jahrhundert gegründeten Städte gewann man mehrmals Belege von Verteilung der usprünglichen grossen Urparzellen (Lübeck, Braunschweig; Legant – Karau 1993; Rötting 1990; 2002). Die Parzelierung im 13. Jahrhundert ist sehr verschiedenartig, es überwiegen aber schmale bis mittelgrosse Hofstätten. In den neu gegründeten Städten Mittelosteuropas wurde zur Hauptform die erbliche freie Pacht, die von dem Grundstückbesitzer, also der Grundobrigkeit erteilt wurde. Als Gegenwert diente die Arealmiete. Der Besitzer konnte über die Hofstätte frei verfügen, sie konnte also verkauft, geerbt oder mit Rente belastet werden. Dem Nutzer gehörte auch das beliebige Niveau unter der Terrainoberfläche, bei der Überschreitung der Grenze des öffentlichen Grundstücks – der anliegenden Straße oder des Platzes – war es jedoch auf die Bewilligung der Stadtverwaltung gebunden, also zunächst des Dorfrichters, später des Stadtrats. Die Brünner Stadbücher aus der Mitte des 14. Jahrhunderts zeigen schon eine beträchtliche Stabilität der Parzellation und das Respektieren der Grenzen, die meistens gemauert waren (Mendl 1935; Flodr 2005; Isenmann 1988). Bemerkenswerte Belege teilweiser Lokationsaktionen aus der Initiative privater Subjekte sind aus der Zeit des Ausbaus der Prager Neustadt in der 2. Hälfte des 14. Jahrhunderts bekannt. Die dortige Parzellation knüpfte auf die Vorlokationsparzellation der Epoche romanischer gemauerter Häuser aus der 2. Hälfte des 12.–1. Hälfte des 13. Jahrhunderts nicht an, deren Vorkommen die Grenze der Prager Altstadt überschritt, die in den 30er Jahren des 13. Jahrhunderts abgegrenzt worden war. Interessante Gründungsaktion stellt auch der Ausbau der sg. Gallus Stadt in den 30er Jahren des 13. Jahrhunderts dar wann ältere Besiedlung wahrscheinlich auch mit romanischen Steinhäusern neu parzelliert wurde (Líbal et alii 1966). Aus zahlreichen Grűndungsstädten Westeuropas sowie aus Polen sind Angaben über ideale Parzellenausmaße bekannt, die jedoch in der Praxis nicht immer eingehalten wurden; die bekanntesten betreffen Städte, die in Südwestdeutschland durch Herzöge von Zähringen im 12. Jahrhundert gegründet wurden (Baeriswyll 2003; Schich 1993; Strahm 1945; Untermann 1995). Die Berechnung des Parzellenzinses war unterschiedlich – entweder ging sie von dem Anteil der tatsächlichen Fläche der Grundstücke im Bezug auf die „Urparzelle“ voraus (Uherské Hradiště, Mainz, Hildesheim – Dammstadt) oder es wurde gleich ohne Rücksicht auf das Flächenausmaß bezahlt; bekannt sind auch Beispiele von mehreren fixen Zinshöhen (Basel), als auch andere Varianten (Strahm 1945). In den neu gegründeten Städten des slawischen Mitteleuropas setzen sich im 13. Jahrhundert eher tiefe schmale Hofstätten durch (Jihlava, Greifswald, Kolobrzeg, Elbląg; Rębkowski 2001; Vošahlík 1981); manchmal ging man aus der ursprünglichen grossen Parzellen aus, die bald geteilt wurde (Wrocław; Chorowska 1994). Der im Titel des Artikels benutzte Textabschnitt aus der Urkunde für Uničov aus dem Jahre 1223 deutet an, dass die Parzellation von Anfang an sehr ungleichmäßig sein konnte. Bis auf ein Paar Ausnahmen (z. B. ein Teil der Parzellen in Uherské Hradiště) scheint es, dass mindestens in böhmischen und mährischen Städten bereits gleich nach der Gründung Parzellierung ungleiche Hofstätten vermessen wurden. Die Teilung der Parzellen erfolgt nicht nur in der Längs-, sondern auch in der Querrichtung im Rahmen der Bebauung der ganzen Umfassung der Parzellenblöcke, was besonders im 14.–16. Jahrhundert belegt wird.

38


Rudolf Procházka

Zu den besten Versuchen der Rekonstruktion der Parzellengliederung aus der „vorarchäologischen“ Periode gehört unbestritten die Arbeit A. Rogalankas über mittelalterliches Poznan (Posen; Rogalanka1977). Manchmal ist es auch eine deutliche Neigung zu breiten Parzellen zu beobachten, und zwar dort, wo die Befestigung den Umfang der Siedlung nicht einschränkte und Wirtschaft stark landwirtschaftlich geprägt wurde, was der Fall der wachsenden Dörfer, später Märkte (Modřice, Markt 1340) oder der Vorstädten (Sezimovo Ústí 14./15. Jahrhundert) war. Dort enwickelt sich das Schema der Gehöfte, das z. B. aus Ortswüstungen Mstěnice oder Pfaffenschlag bekannt ist Nekuda V. 1975; Nekuda R. – Nekuda V. 1997; Procházka 2003; Richter – Krajíc 2001). Starke Veränderungen der Parzellation wurden z. B. in Greifswald festgestellt, auf einer Stelle als Folge eines Brands. Einzelfälle dieser Art kann man auch in anderen Städten beobachten (Rebkowski 2001; Procházka 1996). Die Frequenz dieser Veränderungen sank deutlich mit der Verbreitung der gemauerten Bebauung. Belege der Parzellenverteilung sind aus tschechischen Ländern nicht so zahlreich, wie wir es wünschten. Besonders fehlt es an ganzen erforschten Blöcken, wo Grenzmauern oder Zaune genügend belegt wären. Meist bleibt Verteilung der mittelaltelichen Wohnbauten, eventuell weiterer Objekte bestimmend (Brno, Most), die man mit Veduten, dem Urkatasterplan und erhaltenen Steuerregistern vergleicht (Klápště 2002; Vičar 1965; 1969). In Brno ist es anzunehmen, dass um 1300 mit sog. historischen Parzellengrenzen in groben Zügen zu rechnen ist. Im Südteil der Stadt, wo slawische Bevölkerung im 12. Jahrhundert lebte, setzte sich die Parzellierung allmählich seit der 2. Viertel des 13. Jahrhunderts durch (Merta – Peška 2003; 2005; Procházka 2000). Fragmente der Holzäune aus dem 13. bzw. 14. Jahrhundert, die gewisse Änderungen der Parzellengrenzen verraten, wurden in Hradec Králové, Chrudim, Opava und Uherské Hradiště freigelegt (Frolík – Sigl 1995; Procházka 1996; Richter – Vokolek 1995; Zezula – Kiecoň – Kolář, im Druck). Es ist zu betonen, dass die Parzellenentwicklung nicht schematisch anhand einer einzigen Quelle, besonders der neuzeitigen Pläne (Urkataster) zu beurteilen ist. Vor allem darf man die in einer Stadt festgestellten Trends nicht mechanisch in weitere Städte übertragen. Es ist zuzulassen, dass in vielen Fällen die ältesten Parzellengrenzen überhaupt nicht festgestellt werden können, nicht einmal im Fall der Kombination der klassischen Geschichte und der bauhistorischen Untersuchungen. Im Rahmen der archäologischen Untersuchung dürfen besonders Bodeneingriffe auf den Straßen nicht außer acht gelassen werden, besonders in Anknüpfung auf die bestehende historische Bebauung. Bei der Grabung muss man vor allem den Zäunespuren, Schichtungunterschieden usw. maximale Aufmerksamkeit widmen. Objektive Ergebnisse mit breiterer Gültigkeit sind nur mittels des komplexen Studiums vorhandener Quellen und der Erforschung ganzer Blöcke der historischen Bebauung oder wenigstens ihrer wesentlichen Teile zu erzielen.

39

Area …sive parva, sive magna… Parcela ve vývoji raného a komunálního města Bildbeschreibungen

Rudolf Procházka

Abb. 1 1: Haithabu (BRD). In Jahren 1935–1936 erforschte Bebauung, 9. Jh.; nach Jankuhn 1963. 2: Dorestad (Niederlande). Raumverteilung der Häuser und Dämme, 8.–1. Hälfte des. 9. Jhs.; 1, 2, 12 – Hafendämme und Konstruktionen; 3 – vordere Häuserreihe; 4 – hintere Häuserreihe; 5, 6 hintere Bebauungsgrenze(?); 7 – Parzellengrenzen; 8 – vermutete Parzellengrenzen; 9, 10 Häuser; 11 – Parzellen. Nach Van Es-Verwers 2002.

Abb. 8 Gdańsk (Polen). 1: Anlage 1, Grabungsfläche V; Schema der Bebauung in einzelnen Grabungshorizonten, 950–1308. 2: Anlage 1, Grabungsfläche V, 4. Siedlungshorizont der Besiedlung vor der Stadtgründung, 2. Viertel des 13. Jhs. Nach Barnycz – Gupieniec 1974.

Abb. 2 1: Bergen (Norwegen). Bebaungstrukturen am Kai vor dem Brand in 1170/1171. Nach Herteig 2002. 2: Sigtuna (Schweden). Grundriss des Befundes und Rekonstruktion der Bebauung der vier Grundstücke aus der Hälfte des 11. Jhs., 4. Phase, nach Tesch 2001.

Abb. 10 1: Lübeck (BRD). Alfstrasse- Fischstrasse. Entwicklung der Parzellierung in der 2. Hälfte des 12. Jhs.; nach Legant – Karau 1993. 2: Braunschweig, Altstadt (BRD). Rekonstruktion der ältesten Parzellierung um 1100/1115. Nach Rötting 2002.

Abb. 3 Ladoga (Russland). Strasse Varjažskaja ulica. Bebaung vom Ende des 10. Jhs., Siedlungshorizonte II (1) a III (2). Nach Petrenko 1985.

Abb. 11 Freiburg i. Br. (BRD). 1: Gauchstrasse/Unterlinden, Parzellierung des 13. Jhs. 2: Salzstrasse–Grünwaldstrasse, Parzellierung um 1200. Nach Untermann 1995; Baeriswyll 2003.

Abb. 4 Novgorod (Russland). 1: Novgorod (Russland). Grabungsfläche Ilinskij raskop, 70. Jahre des 11.–Anfang des 12. Jhs. Beispiel der kleineren Hofanlagen der „sotni“. 2: Grabungsfläche Trojickij raskop, 2. Hälfte des 12. Jhs. Beispiel der grossen Hofanlagen. Nach Chorošev et alii 2001. Abb.5 Novgorod (Russland). Grabungsfläche Trojickij raskop, Hof A, 12. Jh. Nach Sorokin 2001. Abb. 6 Opole (Polen). Bebauung der Burg, Horizont C, letztes Viertel des 11.–Anfang des 12. Jhs. Nach Bukowska-Gedigowa – Gediga 1986. Abb. 7 Wrocław (Polen). Ostrów Tumski. Grabungsfläche VI, Bebauung. 1: Schicht V (11./12. Jhs.). 2: Schicht IV (2. Hälfte des. 12. Jh.). Nach Moździoch 2004. 3: Grabungsfläche IIIA/2–3, Schicht D/2, XI. Siedlungshorizont, 2. Viertel des 11. Jhs.; Bebauung der sg. „zagróda“ einschliesslich des Zaunes. Nach Kaźmierczyk 1995.

40

Abb. 9 Riga (Lettland). Strassen Peldu und Udensvada. Bebauung des 12.–1. Hälfte des 13. Jhs. Nach Caune 1984.

Abb. 12 Wrocław (Polen). 1: Platz Rynek. Parzellierung der 2. Hälfte des 13. Jhs. mit verzeichneten Holz- und Steinhäusern. 2: Platz Rynek 4, 5. A – Stand der Bebauung im 13. Jh., B – Stand der Bebauung aus dem Ende des 15. Jh.; 1 – bestehendes Mauerwerk aus dem 13. Jh., 1a – beseitigte Mauern aus dem 13. Jh., 2 – Mauern der II. Phase, 3 – Mauern der III. Phase. Nach Chorowska 1994. Abb. 13 Eberswalde (SRN), Grundriss der Holzbebauung in sichtbaren Parzzellengrenzen, nach 1283. Nach Kranendonck 1997. Abb. 14 Staré Mýto (Katastralgebiet Tisová bei Vysoké Mýto, Tschechien). Ausschnitt der Grabungsfläche mit Resten der eingetieften Häuserteilen, Garbungstand bis 1975. Nach Richter – Velímský 1993.

Abb. 15 Hradec Králové (Tschechien). Platz Velké náměstí Konskr. N. 143, 144, 2. Siedlungshorizont, Ende des 13. Jhs. Parzellenzaun mit angebautem Wirtschaftsobjekt mit Flechtwänden. Nach Richter – Vokolek 1995. Abb. 16 Brno (Tschechien), Ausschnitt aus dem Urkatasterplan 1825. 1 – Linie der Parzellenmauer im Rücken der Hofstätten Starobrněnská Strasse 6–8; 2 – Hofstättengrenze zwischen den Häusern Dominikánská 13, 15, die von Erdkellern aus 13./14. Jh. respektiert wurde; 3 – Dominikánská 9, Haus der Herren von Kunštát, Vereinigte um die mitte des 14. Jahrhunderts zwei Hofstätten. 4 – Kobližná 4, Hausstätte des Barrockpalastes nach Vereinigung von drei mittelalterlichen Parzellen, archäologisch wahrscheinlich schon in der 2. Hälfte des 13. Jhs. belegt; 5 – Platz náměstí Svobody 17, Hausstätte des gotischen und Renaissancepalastes nach der Vereinigung von zwei mittelalterlichen Parzellen, archäologisch schon für die Wende des 13./14. Jhs. bestätigt; 6, 7 – Parzellen, die auf den ursprünglichen grossen Eckparzellen im 15. Jh. (Mečová Strasse – 6), oder im 16. Jh. (Pánská Strasse – 7) enstanden (grau). Abb. 17 Jihlava (Tschechien). Parzellierung des Platzes in der 2. Hälfte des 13. Jhs. mit verzeichneten Steinhäusern. Nach Vošahlík 1981. Abb. 18 Uherské Hradiště (Tschechien), Urkatasterplan 1827. Mit arabischen Nummern sind dei vermuteten Parzellenblöcke der Stadtgründungszeit der Stadteile von Staré Město (im Norden) und von Kunovice (im Süden) verzeichnet; die Trennlinie stellt der Mühlgraben dar, wahrscheinlich der alte Flussarm (unterbrochene Linie).


Rudolf Procházka

Abb. 19 Uherské Hradiště (Tschechien), Otakarova Strasse. 1: Rekonstruktionsversuch der Bebauung des 13./14. Jhs. auf der Hofstätte A. 2: erforschte Teile der Parzellen N. 129, 130, Bebauung der 2. Hälfte des 13. Jhs. mit den Urparzellen A, B. 1 – Parzellengrenze des 15. Jhs., mit der Grenze von 1827 übereinstimmend; 2 – Pfostengrübchen des Parzellenzauns (A, B) aus dem 13. Jh.; 3 – Grundschwellen und Pfosten der ebenerdigen Häuser; 4 – Grundrisse der eingetieften Häuserteilen der 1. Phase, auf der Parzelle A auch des ebenerdigen Baues der 2. Phase; 5 – Gruben (N. 20 – Brunnen), 6 – Steinkonstruktionen einschliesslich der Stadtmauer im Rücken der Fläche; 7 – ausgebrannte Flächen, meist Ofenestriche. Nach Procházka – Snášil 1984. Abb. 20 Uherské Hradiště (Tschechien). Archäologisch bestimmte oder angezeichnete Parzellengrenzen. 1: Platz Mariánské náměstí (Parzellenblock 7). 2: Platz Masarykovo náměstí, das beseitigte Hausblock 4 abgrenzende Strassenflucht. 3: Otakarova Strasse (Parzellenblock 11). 4: Hradební Strasse (Parzellenblock 2).

41

Abb. 21 Uherské Hradiště (Tschechien), Hradební Strasse, Parzellenzäune N. 172 (A), 458 (B), 178 (C), 223 (D) mit anderen Zäunchen im Rücken der Hofstätten am Platz Kunovické (Masarykovo) náměstí, 2. Hälfte des 13.–14. Js. Abb. 22 Uherské Hradiště (Tschechien), Hradební Strasse, Blick vom Südosten auf die Zäune N. 178, 223; 2. Hälfte des 13.–Anfang des 14. Jhs. Abb. 23 Modřice (Tschechien). Markt auf dem Urkatasterplan 1825; nach Kuča 2000. 1: Platz náměstí Svobody, Konskr. N. 91–93, archäologisch erforschte, ursprüglich grosse Parzelle eines vermutlichen Lehenshofes; 2 – Pfarre; 3 – Pfarrkirche von St. Gotthard; 4 – Areal der beseitigten Bischofsburg; 5 – die Stelle des Tores, im 15. Jh. erwähnt; 6 – Mühle aus der 2. Hälfte des 13. Jhs. 2: Parzellen der Häuser Konskr. N. 91–93 mit einem spätgotischen Steingebäude im Vorderteil (dunkelgrau), das einen teilweise freigelegten Erdkeller überlagert, in der Ecke links eine Lehmgrube aus der 2. Hälfte des 14. Jhs. (mittelgrau), von einem Backofen aus dem 14./15. Jh. und Vorratsgruben des 15.–16. Jhs. gestört; rechts Vorrats- und Getreidegruben, 13.–16. Jh.

Abb. 24 Angaben über die Parzellengrössen aus den Schriftquelen. Der Grossteil der Anlagen stammt aus dem Gebiet, das vom Deutschritterorden beherrscht wurde (Soldin bis Sensburg), heute auf dem Territorium Polens und Ruslands (nach Schich 1993; Strahm 1945). In äusserst rechter Spalte werden die Angaben in Füssen nach erwähnten Autoren geeinigt. Es ist anzunehmen, dass Grössen der Rute sich im Bereich ca 3–4,5 m, des Fusses um 0,32 m bewegen. Zu verschiedenen Grössen der Ruten und Ellen siehe Strahm 1945, 27, Nachw. 19; Schich 1993, 83, Nachw. 8; 85, Nachw. 21; 95, 96, Nachw. 58; 103, Nachw. 81.

Area sive parva, sive magna Parcela ve vývoji raného a komunálního města

Recommend Documents