Archivy | Texty | Ukázky | Z básní Johna Ashberyho
Z básní Johna Ashberyho verše přeložil Pavel Dominik Očekávaný cizinče,
otlak se objeví později.
Zatím se bolest zastavuje na vizitě
– zapisuje si čas, teplotu pacienta,
zanechá vzkaz pro zástupce: O co ses to sakra
pokoušel? Chci říct…
ale ne, čím méně se prý o tom bude mluvit, tím lépe.
Vyvěsím to v recepci.
Bůh najde stereotyp a rozbije ho.
A ještě výš
Znamenals pro mě víc než život. Žil jsem
tebou a nevěděl, nevěděl jsem, že žiju.
Řekli mi, že ses po mně ptal. Přišel jsem tam,
kde jsi bydlel, vyšel schod. Nikdo nikde.
Nikdo, kdo by mi rozuměl. Že to tak smí být,
vyvedlo z rovnováhy židli. Nejednou jsme byli svoláni
k oslavám, a tam,
kde jsme byli, nebylo nic,
tak jako nic nebylo i jinde. Prošli jsme šikmo,
na ničem pohled neulpěl. Slunce přestalo
optimisticky mručet, byl čas opustit „tam“ a jít.
Rozmarně jsem jím několikrát prošel, plaše se rděl
na visačku pláště u okna, za nímž se venek tiše odplížil,
a „tam“ a teď jsem nechal stranou.
Přišel čas znovu škobrtat,
ztratit vědomí, až do okna vstoupí čas.
Moc ho nezbylo.
Zasmál jsem se a nesměle ti dlaněmi
zakryl oči. Teď už vidíš?
Ano, vidím, jsem jen v „tam“,
kde vyvěrá kvetoucí pramen, pod tvým oknem.
Jdi hned, řekl jsi. Můžeš jít mým oknem.
Já tvé okno téměř miluji, řekl jsem,
nemohu ho zmrzačit.
WULF
To je tříslo? Vlídný lékař
neodbytně roztáčel kanetu,
dokud nedošla nit. Ukaž mi správný strom
a já na něj zaštěkám, řekl jsem. Ale nejprve vymeť
své patolízaly z chodníků a chodeb. V mžiku se stalo. Objev
dovršen. Pak to ještě trochu uhlaď, pobízel,
ať jsou všechny čárky tam, kde mají.
Znovu jsem se ocitl na správné cestě, ač na programu
byla neurčitost. Co takhle volební právo pro ostatní,
naléhal jsem. Čím to, že jsou
tak lahodné?
Kasty se chvíli držely na distanc.
Mocní se odšourali do jiné části parteru.
Jejich makarónské soustředění na sebe slavilo triumf.
Brzy přišel čas vybrat další programovací jazyk.
Všichni jsme se ochotně vykoupali. Potápěčský zvon se rozpáral ve švech.
A chceš něco vědět? Svět se poté nadlouho rozveselil
a každý, kdo přišel, z něho směl ochutnat.
Proto jsem přišel tak pozdě.
Vybrat si trvá dlouho,
nejsi-li připravený. A ještě déle, když jsi.
Víš to lépe než ostatní, včetně mě.
Těžký domov
hladoví pojídači skrovné substance
- M. DOUGHTY
Jedna věc střídá druhou markýzu na obzoru událostí. Jeden probíhající život mění téma. Něco dávalo smysl, něco ne. Nečekal jsem smrt tak brzy. Zřejmě se budu muset nějak zhustit. Mluvil jsem o tom, že ti budu psát po nohou. Jiní ve stromkové školce brblali, vrtěli se ve spánku, jelikož nedávno překonali to, co je dětinské. My všichni pozdě. Co kdybychom žili v zámoří? Chvíli by se dalo přežít z almužen a slibů, najít si místo u výrobce sudů, připravovat odvar z melismy a na ní stavět ozvěnu.
Zde rozbijeme tábor, nařídil náčelník, v tváři vepsaná léta nebo letokruhy. Dal vařit vodu. Posílá nám svědivky a peníze, jimiž se drbeme, fosilie v masce suvenýrů pro hosty. Pak přihlouple vyrazil do pozlaceného okolí, přece jen chiméra. Panenka uronila slzy. Bylo to, jako bychom si tu stezku vybrali na jiné výpravě a čekali v ohlušující divočině, až nás doženou instinkty, dlouhonohá naděje.
Až se ještě mnohokrát spláchne toaleta, vrátíš nám to a my to předáme mechanickému orákulu, předneseme césuře s očekáváním skrovných díků kdesi mezi smíchem a pomluvami. Avšak jak divný je polokruh příjezdové cesty a její obloha: zírající zeměkoule, zrcadlo skřivana, snítky lípy, cetka, pozlátko, mucholapka obecná, pattes de velours, Rembrandt s kozou. Přijeli jsme podruhé a nebyli přijati, respiro vypršelo.
Piktogram je také chiméra. Ode dne, kdys ho zneužil. Opírajíce se do vesel, vdechujeme vonný olej nesouhlasu, přerušování jednání, odvolávání velvyslanců, prasklinu v loutně. Zpochybňovaná enkláva je zatím tvoje. Její intonace je však jinde.
Alt.: mucholapka obecná, něžné drápky, Rembrandt…
