Deník Johna Hory Tento deník předal Johaně Horové v roce 2004, v den oficiálního padesátého výročí prvního zdolání vrcholu K2, pan Achille Compagnoni účastník úspěšné italské expedice z roku 1954. Dědeček Johany, John Hora, zmizel ve vrcholových partiích K2 dne 27. května 1952, Jeho deník byl nalezen ve větrem rozervaných zbytcích stanu, na místě posledního výškového tábora. Fotografie pořídil převážně Edward Winter. Expedice K2 2011 PO STOPÁCH DO NEZNÁMA, NEZNÁMA která se uskutečnila v únoru letošního roku, měla za cíl zjistit, zda dosáhl John Hora vrcholu K2 a jestli není možné, že byl prvním člověkem, kterému se to podařilo. Dva roky před úspěchem Italů. 16. 5. 1952 (sobotní čtení) Začínám psát tento deník v den, kdy se konečně zdá, že veškeré naše všední útrapy skončily a začíná to pravé dobrodružství. Stany základního tábora stojí na GodwinAustenově ledovci a nad námi se do závratné výšky tyčí mohutná pyramida druhé nejvyšší hory světa, K2. Moje cesta na toto nehostinné, ale krásné místo začala před téměř čtyřmi lety. Po propuštění z armády jejího veličenstva, v srpnu 1945, jsem se potloukal po Západní Indii, plnil různé úkoly ve službách koloniální vlády a především myslel na návrat do Československa. Události února 1948 tyto plány nadobro umlčely a moje myšlenky se upnuly k velkému snu. Zde, v nejodlehlejším koutě nově vzniklého Pákistánu, na hranici s Čínou, stojí pět ohromujících hromad kamení a ledu pojmenovaných zeměměřiči K1 až K5, domorodá jména hory nemají, nikdy zde žádní lidé nežili. Poslední (americká) expedice se o zdolání K2 pokusila v roce 1939, dosáhla pravděpodobně výšky 8382 m a vyžádala si čtyři lidské životy. Díky známostem, jež jsem si zde udělal během války, se mi podařilo vyřídit potřebná povolení k cestě a pokusu o vrchol již letos. S mým věrným společníkem Sikhem, jsme zajistili potřebné vybavení a já pozval své anglické přátele, vynikající horolezce Edwarda Wintera a Charlese “Kida“ Clarkse. Po nekonečné týdenní cestě vlakem z Dílí jsme dorazili do Rávalpindí, kde jsme nakoupili trvanlivé potraviny a pokračovali nákladními auty do Skardu. Zde začala nejobtížnější část cesty. Víc jak stokilometrový pochod údolími Shigar a Braldu do Askoly a pak až pod K2. Naše zásoby si na záda naložilo celkem dvacet nosičů z kmene Baltiů a já byl rád za rozhodnutí absolvovat expedici v co nejmenším počtu horolezců za co nejkratší dobu. I tak celková hmotnost nákladu překročila půl tuny. Během pochodu se vyskytla řada problémů s nosiči, kteří odmítali plnit některé rozkazy, a také si Ed vymknul kotník.
Počasí je zatím vynikající, hora se během posledních dnů zbavila nashromážděného sněhu v několika mohutných lavinách a cesta do C1 a C2 je volná. Zítra začínáme s vynáškou. 20. 5. 1952 (nedělní čtení) V uplynulých třech dnech jsme si doslova šáhli na dno. Příšerná námaha. C1 leží na skalním výstupku ve výšce 5425 m a je tam místo sotva pro jeden stan. Tedy teď tam to místo je. Dvě hodiny jsme s Kidem mlátili do ledové plotny a odhazovali sníh a kameny. I samotný výstup z BC do C1 je lahůdka. Nejprve je třeba překonat trhlinu mezi ledovcem a samotnou horou. Položili jsme tam nějaké žebříky, ale ledovec se samozřejmě pohybuje, takže ráno je většinou najdeme zničené. Pak následuje příkré stoupání, ledovým komínem, na předních hrotech maček do asi 5200 m. Další výstup již není tak náročný, ale místo na stan se nám podařilo najít až po dalších dvou stovkách výškových metrů. Ledový komín jsme zajistili fixními lany a provazovým žebříkem. Následující den vyrazil Ed s vynáškou z BC do C1 a my s Kidem pokračovali do C2. Výstup se hodně zjednodušil. Pohybovali jsme se po sněhových polích, a jak už jsem psal, nebezpečí lavin není příliš vysoké. C2 jsme postavili v 6135 m a máme oprávněný pocit dobře vykonané práce. Večer vaříme spousty čaje a doplňujeme tekutiny. Noc je hodně mrazivá, ale aspoň máme jistotu zítřejšího dobrého počasí. Ráno je opravdu krásně a výhled ze stanu je neuvěřitelný. Když rozepnu zip a podívám se dolů, vidím pouze ve sněhu položené mačky, zapíchnutý cepín a pak už jen ledovec Baltoro dva kilometry pod námi. Vyrážíme na průzkum a natahujeme fixní lana až do asi 6300 m. Jen co se vrátíme do C2, přichází Ed. Vyrazil dnes z C1 opravdu brzy. Stavíme druhý stan, kontrolujme vybavení a vracíme se všichni do BC. Od západu přicházejí nebezpečně vyhlížející mračna, snad nespadne mnoho sněhu. Celá naše předchozí práce by tak přišla v niveč.
21. 5. 1952 (pondělní čtení) Sedíme v BC a odhadujeme, kolik asi mohlo nahoře spadnout sněhu a zda naše stany ten nápor vydržely. Bouře zuřila 14 h v kuse. Doufáme, že jsme místa pro tábory vybrali dobře a nesmetla je některá z lavin, které se teď ženou z hory jako utržené vagóny. Život tady v BC je hodně spartánský. Množství potravin, které jsme si sem donesli, bylo přesně vypočítáno a máme rezervu asi čtyři dny. Dva z nich už jsou pryč. Bavíme se drobnými pracemi. Včera jsem například trochu vylepšil naši latrínu. Přemístil jsem ji asi o dvacet metrů dál a přímo pod ní tak teď protéká v ledovci voda. Máme tedy k dispozici splachovací toaletu. O něčem takovém jsme si na Žižkově před válkou mohli nechat jen zdát. Oba angláni rádi hrají šachy. Jejich partie jsou nekonečné. Sikh jim občas zvedne mandle, když pronáší „nevinné“ poznámky ve smyslu „Myslíš, že ten tah jezdcem byl promyšlen dostatečně dobře“, nebo „Ta věž si mohla ještě chvíli zahrát, kdybys ji nechal“. Většinou to skončí ranou do stolu, figury opustí svoje postavení a může se začít znovu. Vypadá to, že se počasí konečně umoudřilo. Brzy ráno, když bude nebezpečí lavin nejnižší, vyrazíme na obhlídku škod v C1 a v C2. Máme nabaleny batohy materiálem pro C3 a pokud vše půjde podle plánu, budeme pokračovat dále do C4. 24. 5. 1952 (úterní čtení) Nejsem spokojen s tím, kde jsme čtyřku postavili. Hradba seraků, která se tyčí nad našimi hlavami je opravdu hrozivá. Mám neodbytný pocit, že se to v jednu krásnou chvíli všechno utrhne a spadne nám na hlavu. Před dvěma dny jsme všichni tři znovu vyrazili z BC nahoru. Cesta do C1 byla opravdu o život. Sníh byl velmi nestabilní a doslova jsem cítil, jak mi to ujíždí pod nohama. V C1 byla strašná spoušť. Stan byl pohřbený pod metrem sněhu. Nezdržovali jsme se tím, že bychom ho znovu stavěli a vlastně jsem si jistý, že by se nám to ani nepodařilo. Pouze jsme si vzali potřebné věci a pokračovali do C2. Pokud se na cestě zpět cokoliv přihodí, nebude kde se schovat. V C2 ukrytém v ledovcové trhlině byla situace mnohem lepší a to nám vlilo optimismus do žil. Večer jsme seděli ve stanu a dlouho rokovali o našem dalším postupu. Kluci navrhovali opatrný postup, postavit C3, pokusit se dostat do C4 a pak návrat do BC. Já mám pocit, že tohle zlepšené počasí nevydrží dlouho a bylo by lepší pokusit se o vrchol bez dalších odkladů. To by ale znamenalo přímý výstup z BC až na případný vrchol. O něco takového se dosud nikdo nepokusil. Všechny předchozí expedice
stavěli postupové tábory, používaly nosiče a my bychom to dali ve třech v jednom zátahu až na vrchol. Podle mne to není nemožné, ale kluci o tom nechtějí ani slyšet. Fixní lana natažená nad C2 bouři přežila a to náš postup urychlilo. Před polednem jsme byli na místě, kde jsme plánovali postavit C3. Nakonec jsme zde nechali pouze část věcí a pokračovali dále k centrálnímu hřebeni. Výstup byl čím dál tím obtížnější. Začal foukat nepříjemný vítr a navíc byl velký mráz. Cítil jsem, vlastně spíš necítil, jak mi omrzají konečky prstů na rukou i nohou. Ed si stěžoval na bolesti hlavy a problémy s výškou. Stmívání nás zastihlo kousek pod hřebenem. Nezbylo nic jiného než postavit C4. Všichni teď ležíme namačkáni v jednom stanu, vařič se nepodařilo zapálit a tak jsme šli spát žíznivý a hladoví. Zítra musí přijít zásadní rozhodnutí, zda pokračovat k vrcholu, nebo se otočit zpět. 25. 5. 1952 (středeční čtení) Jsem tu v téměř 8300 m sám. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Celou noc mě trápily bolesti zubů a trochu se mi motala hlava. Včerejší den byl náročný nejen fyzicky, ale také psychicky. Neshodli jsme se jak dále postupovat. S Edem a Kidem jsem se rozloučil v polovině cesty do C5. Rozhodli se dále nepokračovat a vrací se do BC. Dnešní den jsem strávil zde na centrálním hřebeni, kde je můj stan vystaven neustálým nárazům vichru. Jediné co mu brání v letu do Číny, je váha mého těla. Sedím opřený o stěnu stanu, rukama držím středovou tyč a venku se čerti honí. Jsem připraven zde vydržet ještě jednu noc. Pokud budu mít štěstí a přestane foukat, pokusím se zítra vyrazit k vrcholu. P.S.: Vzhledem k tomu, že jsem zde zůstal sám, musím vymyslet způsob jak potvrdit svůj případný úspěch a dosažení vrcholu. Jediné co zde s sebou mám a co je schopné dlouhodobě přežít zdejší nepříznivé podmínky je můj památeční otvírák na zátky značky MARS. Dostal jsem jej k patnáctým narozeninám, procestoval se mnou celou Evropu, v Anglii přežil nejedno bombardování, plavil se na
parníku Liverpool kolem Afriky do Indie a po celou tu dobu věrně otevíral jednu limonádu za druhou. Ačkoliv se s ním rozloučím jen velmi nerad, rozhodl jsem se zanechat ho na vrcholu, případně v nejvyšším bodě, kterého dosáhnu. Ten kdo ho najde, tak může potvrdit moje úspěchy zde, i v případě, že se nevrátím živý. 26. 5. 1952 (čtvrteční čtení) Ne nadarmo se místům, kde jsem strávil dnešní den, říká zóna smrti. Myslím, že to vyjadřuje vše. Cítím, jak mi ubývají síly, že každá hodina strávená zde znamená několik let mého života. Žádný živočich nemůže v tomto prostředí dlouhodobě přežít a platí to i pro člověka. Den jsem strávil tím, že jsem se snažil zprovoznit benzínový vařič. Je to poměrně nevyzpytatelné zařízení. Jednu chvíli ho nejsem schopen za žádnou cenu zapálit a v zápětí z něj šlehají půl metrové plameny. Několikrát mi ohořely vlasy a jednou jsem v poslední chvíli zabránil poměrně slušnému požáru. Samozřejmě, že řeším také otázku pravidelných potřeb. Jednou jsem byl nucen kvůli tomu vylézt ze stanu a málem mě to stálo život. Stan je umístěn na plošině o velikosti asi dva krát dva metry. Na jednom jejím konci zeje asi čtyřkilometrová prázdnota směrem k ledovci Baltoro a na druhém by pod ní měl být severovýchodní pilíř. Ve výhledu na něj mi brání mohutná převěj, na které právě stojí můj stan. Ve chvíli, kdy jsem si stáhl kalhoty a udělal ještě jeden krok směrem od stanu, jsem se tou převějí propadl. Zachytilo mě lano, na kterém jsem byl navázán. Problém představovalo to, že převěj byla převislá a tak jsem se houpal ve vzduchu asi dva metry od skály. Musel jsem použít pár prusíků a vyšplhat zpět po laně. Bude mě to nejspíš stát dva prsty na levé ruce. Od té doby jsem v nich ztratil cit a ani zahřátí mi ho nevrátilo. Večer se uklidnil vítr a vypadá to, že počasí se zlepší. Zkusím si chvíli odpočinout. 27. 5. 1952 vrcholový den. (páteční čtení) „Je 27. 5. 1952, 1:58, odcházím k vrcholu.“
