Archivy | Texty | Ukázky | Herta Müller: Každé slovo obsahuje kousek čertova kruhu
Herta Müller: Každé slovo obsahuje kousek čertova kruhu Projev pronesený autorkou při převzetí Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2009. MÁŠ KAPESNÍK, ptala se matka každé ráno u dveří, než jsem vyběhla na ulici. Žádný jsem neměla. A protože jsem žádny neměla, tak jsem se vrátila do pokoje a jeden jsem si vzala. Pokaždé jsem si žádný nebrala, protože jsem čekala na tu otázku. Kapesník byl znamením toho, že mě máma každé ráno ochraňuje - že na mě myslí. Po zbytek dne jsem byla odkázána sama na sebe. Otázka MÁŠ KAPESNÍK byla nepřímou něhou. Ta přímá by působila trapně, něco takového u sedláků neexistovalo. Láska se strojila do otázky. Jen tak bylo možné ji vyslovit suše, jako rozkaz, jako povel při práci. To, že byl tón hlasu strohý, něhu dokonce podtrhlo. Každý den jsem stála ve dveřích bez kapesníku a najednou jsem nějaký měla. Teprve potom jsem vyšla na ulici, jakoby díky kapesníku byla máma stále se mnou.
A o dvacet let později jsem byla ve městě sama, překladatelkou v jedné strojírenské fabrice. Vstávala jsem o páté hodině a v půl sedmé jsem začínala v práci. Každé ráno se na dvoře linula z amplionu hymna. O polední pauze pak následovaly chóry oslavující dělný lid. Ale pracovníci, kteří seděli u stolu, měli prázdné oči jako bílý plech, ruce umazané od oleje, a jejich jídlo bylo zabaleno do papíru. Dříve než pozřeli svůj kousek špeku, oškrabali z něj nožem tiskařskou čerň.
Dva roky minuly - utekly v duchu každodennosti, jeden den se podobal druhému. V průběhu třetího roku byl se stereotypem konec. V průběhu jediného týdne za mnou přišel do mé kanceláře třikrát brzo ráno obrovský muž, těžké konstituce, s jiskřivýma modrýma očima, obr z tajné služby v mé kanceláři.
Poprvé mi vynadal ve stoje a popocházel přitom po místnosti. Podruhé si svlékl svou zimní bundu, pověsil ji na klíč u skříně a posadil se. Toho dne jsem si přinesla z domu tulipány a naaranžovala jsem si je do vázy. Podíval se na mě a pochválil mou znalost lidí. Jeho hlas byl úlisný. Necítila jsem se dobře. Popřela jsem chválu a ujistila jsem ho, že se vyznám v tulipánech, ale ne v lidech. Na to mi zlomyslně odvětil, že on mě zná lépe, než já tulipány. Potom si pověsil bundu na rameno a odešel.
Když jsme se setkali potřetí, posadil se a já jsem zůstala stát, protože si položil svou aktovku na můj stůl. Neodvážila jsem se položit ji na zem. Vynadal mi, že jsem hloupá, líná cetkařka. Obořil se na mě, jako bych snad byla toulavý pes.
Tulipány posunul skoro až na okraj stolu, doprostřed stolu položil prázdný list papíru a tužku. Zařval: pište. Psala jsem vestoje, co mi diktoval – své jméno s datem narození a adresou. Poté mi řekl, že se nikde nechlubím tím, že kolaboruji.
To slovo jsem již nenapsala. Položila jsem tužku stranou, šla k oknu a dívala se na prašnou ulici. Nebyla vyasfaltovaná, byla plná děr a hrbolatých domů. Tato zcela zruinovaná ulička se jmenovala Strada Gloriei, ulice slávy. Na holém stromu moruše seděla kočka. Byla to továrenská kočka s roztrženým uchem.
Ranní slunce, které se nad ní vznášelo, vypadalo jako žlutý buben. Řekla jsem: „Ne, to není můj charakter, taková já nejsem." Řekla jsem to ulici za okny. Slovo CHARAKTER přivedlo člověka od tajné policie k hysterii. Roztrhal papír a hodil útržky na zem. Pak mu pravděpodobně došlo, že bude muset svému šéfovi prezentovat pokus o mé získání, neboť se shýbl, posbíral kousky papíru a vhodil je do své aktovky. Poté hluboce vzdechl a hodil ve své prohře vázu s tulipány o zeď. Rozletěla se na kousky a znělo to, jako by vzduchem létaly zuby. S aktovkou pod ramenem tiše řekl: „Bude tě to ještě mrzet, utopíme tě v řece."
Řekla jsem jako bych mluvila sama k sobě: „Když to podepíšu, nebudu moci žít sama se sebou, musela bych to pak udělat sama. Bude lépe, když to uděláte vy." V tu chvíli byly ale již dveře kanceláře otevřené a on byl pryč.
A venku na Strada Gloriei skočila kočka ze stromu na střechu domu. Větev se houpala jako trampolína.
Příštího dne začalo peklo. Měla jsem se z fabriky ztratit. Každé ráno o půl sedmé jsem se musela hlásit u ředitele. Společně s ním seděl každé ráno šéf odborů a sekretář strany. Stejně jako se kdysi ptala matka po kapesníku, ptal se mě teď každé ráno ředitel: „Našla sis nějakou jinou práci?" Po každé jsem odpověděla to samé: „Žádnou nehledám, líbí se mi tady v továrně, chci tu zůstat až do důchodu."
Jednoho rána jsem přišla do práce a mé tlusté slovníky ležely na chodbě na zemi vedle dveří kanceláře. Otevřela jsem dveře a za mým psacím stolem seděl nějaký inženýr. Řekl mi: „Tady se klepe na dveře, než se vstoupí. Tady sedím já, ty zde nemáš co pohledávat."
Domů jsem odejít nemohla, protože tak by pak bylo možné mě propustit za neomluvenou absenci. Neměla jsem kancelář, proto jsem musela být dvakrát opatrná. Nemohla jsem si dovolit v žádném případě chybět.
Moje přítelkyně, které jsem každý den po cestě domů vše vyprávěla, mi ze začátku nabídla kousek prostoru u svého stolu. Jednoho rána stála před dveřmi své kanceláře. Řekla mi: „Nesmím tě pustit dovnitř. Všichni mi říkají, že jsi špicl." Šikana se posunula do nižších pater, pomluvy byly puštěny do oběhu. To bylo to nejhorší. Proti útokům se může člověk bránit, proti pomluvám je člověk bezmocný. Každý den jsem počítala se vším, i se smrtí. Ale s touto proradností jsem se vyrovnat neuměla. Nic nemohlo udělat situaci snesitelnou. Pomluvy vás naplní hnusem, člověk se v něm utopí, jelikož se nemůže bránit. V očích kolegů jsem byla přesně to, co jsem odmítala. Kdybych je špiclovala, bezmezně by mi věřili. V podstatě mě potrestali za to, že jsem je toho ušetřila.
Proto, že jsem si teď již vůbec nemohla dovolit chybět, ale neměla jsem zároveň kancelář a moje kamarádka mě do té své nesměla pustit, jsem stála váhavě na schodišti. Párkrát jsem vyšla po schodech nahoru a dolů - najednou jsem byla opět dítětem mé matky, neboť JSEM MĚLA KAPESNÍK. Položila jsem ho mezi prvním a druhým patrem na schod, vyrovnala ho, aby ležel pořádně, a pak jsem se na něj posadila. Své slovníky jsem si položila na kolena a překládala jsem popisy hydraulických strojů. Má kancelář byl kapesník. Moje kamarádka si sedla o polední pauze na schod vedle mě. Jedli jsme společně stejně jako dříve v její kanceláři a ještě o něco dříve v té mojí. Z amplionu se jako vždy řinuly chóry oslavující štěstí lidu. Jedla a plakala za mě. Já ne. Musela jsem zůstat tvrdá. Ještě dlouho. Několik věčných týdnů, až do chvíle, kdy jsem byla propuštěna.
Proč vkládají lidé kus sebe sama i do těch nejuzavřenějších systémů, proč pojmenovávají mrtvý materiál jako živou hmotu, proč je personifikují jako části těla. Stává se pro specialisty technika snesitelnou teprve skrze skrytou něhu. Odehrává se každá práce, v každém oboru podle stejného principu, jako otázka mé matky po kapesníku.
Když jsem byla malá, měli jsme doma šuplík s kapesníky. Byly tam vždy dvě řady za sebou, každá po třech komíncích. Nalevo pánské kapesníky pro tátu a dědečka. Napravo dámské kapesníky pro mámu a babičku. Uprostřed dětské kapesníky pro mě. Šuplík byl obrazem naší rodiny o rozměrech kapesníku. Pánské kapesníky byly nejrozměrnější, měly tmavé proužky na okrajích vyvedené v hnědé, šedivé nebo bordó.
Dámské kapesníky byly menší, jejich okraje byly světle modré, červené nebo zelené. Dětské kapesníky byly nejmenší, bez lemování, v bílém čtverci byl ale obrázek květin nebo zvířat. U všech tří druhů kapesníků byly ještě ty určené pro pracovní dny, ty se nacházely v přední řadě, a sváteční, které byly vzadu. V neděli musel kapesník, i když nebyl vidět, ladit s barvou oblečení. Žádný jiný předmět v našem domě, ani my samotní, nebyl nikdy tak důležitý jako kapesník. Byl univerzální, použitelný pro: rýmu, krvácení, zraněnou ruku, loket nebo koleno, pláč. Nebo do něj kousat, aby člověk potlačil pláč. Mokrý, studený kapesník na čele proti bolení hlavy. Se čtyřmi uzly v rozích to byla pokrývka hlavy proti ostrému slunci nebo dešti. V případě, že si člověk měl něco zapamatovat, stačilo si udělat uzel jako memo-pomůcku. Při přepravě těžkých tašek si jej člověk ovinul kolem ruky.
Plápolající se stal symbolem loučení, při odjezdu vlaku z nádraží. A protože se v rumunštině říká vlaku TREN a slza je v banátském dialektu TRÄN, kvílení vlaků mi tak vždy připomínalo pláč. Když na vesnici někdo doma zemřel, uvázal se mu okamžitě kolem brady kapesník, aby zůstala ústa zavřená až do chvíle, než nastoupila posmrtná křeč. Když se stalo, že někdo nečekaně odešel, našel se vždy nějaký chodec, který překryl mrtvému obličej kapesníkem - kapesník byl tak místem jeho prvního klidu.
Během horkých letních dní posílali rodiče své děti zalévat pozdě večer květiny na hřbitov. Ve dvou nebo ve třech se putovalo od jednoho hrobu k druhému, zalévalo se rychle. Potom jsme si sedli blízko vedle sebe na schody kaple a pozorovali, jak z některých hrobů stoupaly bílé kousky páry. Prolétly se chvíli vzduchem a byly pryč. Pro nás to byly duše zemřelých: zvířecí bytosti, brýle, lahvičky a šálky, rukavice a punčochy. Tu a tam bílý kapesník s černých okrajem noci.
Později, když jsem vedla rozhovor s Oskarem Pastiorem, o jeho deportaci do sovětských pracovních táborů, mi vyprávěl, že dostal od jedné staré ruské matky kapesník z bílého batistu. Možná budete mít vy a můj syn štěstí a dostanete se brzy domů, řekla Ruska. Její syn byl stejně starý jako Oskar Pastior a byl od svého domova stejně tak daleko, jako její syn, jen v opačném směru, řekla, je u trestného bataliónu. Na půl mrtvý klepal Oskar Pastior na její dveře a chtěl vyměnit kousek uhlu za kousek jídla. Pustila ho do domu a dala mu horkou polévku. A když mu z nosu začalo kapat do polévky - dala mu také bílý kapesník z batistu, který ještě nikdo nikdy nepoužil. Oskar Pastior byl pro tuto ženu zároveň: žebrák z cizího světa v jejím domě a ztracené dítě ve světě. Cítil se blaženě a přetížen zároveň - byl to od ní nelehký požadavek. Byla pro něj také cizí - anonymní Ruska a starostlivá matka s otázkou: MÁŠ KAPESNÍK. Od chvíle, co znám tento příběh, mám také jednu otázku: je otázka MÁŠ KAPESNÍK obecně platná, je napnutá v záři sněhu mezi mrazem a táním, napnutá kolem poloviny světa. Jde mezi kopci a stepi přes všechny hranice až do impéria posetého obrovskými trestnými a pracovními tábory. Nedá se otázka typu MÁŠ KAPESNÍK zadupat do země ani pomocí srpu a kladiva, ve stalinismu, převýchovou v tolika táborech? Ačkoliv mluvím rumunsky několik desítek let, napadlo mě poprvé v rozhovoru s Oskarem Pastiorem, že se kapesník v rumunštině častuje slovem BATISTA. Opět smyslná rumunština, která svými slovy cílí na srdce a podstatu věcí. Materiál nedělá oklik, označuje se jako hotový kapesník, jako BATISTA. Jako by byl každý kapesník vždy a všude z batisty. Oskar Pastior si schoval v kufru kapesník jako relikt od své náhradní matky s dvojím synem. Vzal si ho s sebou domů, po pěti letech, které ještě strávil v táboře. Proč - bílý kapesník z batistu byl nadějí a strachem. Když člověk ztratí naději a strach, zhyne. Po rozhovoru o bílém kapesníku jsem půlku noci lepila pro Oskara koláž na bílou cedulku: Zde tančí body říká Bea sklenice s dlouhou stopkou plná mléka Prádlo v bílé šedozelené zinkové vaně Při přebírce jsou si totožné Skoro všechny materiály
Podívej jsem jízda vlakem a Třešeň v nádobě od hořčice Nemluv nikdy s cizími muži O ústředí Když jsem k němu přišla o týden později, abych mu koláž darovala, řekl mi: „Musíš sem ještě nalepit: pro Oskara." A já jsem mu řekla: „Co ti dávám, patří právě a jen tobě. To přece víš." Odvětil: „Musíš to tam nalepit, cedulka to totiž možná neví. "Vzala jsem si ji tedy ještě zpět domů a nalepila jsem na ni: pro Oskara. A darovala jsem mu ji hned příští týden, jako bych se poprvé vrátila od dveří bez kapesníku a nyní jsem stála podruhé u dveří už s kapesníkem. Kapesníkem končí ještě jiný příběh. Syn mých prarodičů se jmenoval Matz. Ve třicátých letech byl poslán do Temesváru do kupeckého učení, aby mohl následně převzít rodinný obchod s obilím a koloniál. Na škole vyučoval učitel z říše, skutečný nácek. Matz se během školy stal možná mimoděk i obchodníkem, hlavně ale především náckem - vymývání mozku podle plánu. Z Matze se stal během učení zapálený nácek, byl jako vyměněný. Hlásal antisemitská hesla, byl nepřístupný jako nějaký idiot. Můj dědeček ho opakovaně napomínal. Celý svůj majetek nabyl skrze půjčky, které mu poskytli jeho židovští obchodní přátelé. A když to nepomohlo, tak ho vícekrát zpohlavkoval. Jeho rozum byl ale ten tam. Pro stejně smýšlející vrstevníky, hrál ve vsi hlavního ideologa. V rumunské armádě měl teplé místo za stolem. Ale z teorie ho to hnalo do praxe. Přihlásil se tedy k SS a chtěl na frontu. O několik měsíců později se vrátil zpět domů, aby se oženil. Poučen zločiny z fronty, využil platnou a kouzelnou formulku, aby na několik dní z války unikl. Tato kouzelná formulka zněla: svatební dovolená. Moje babička měla jen dvě fotky svého syna Matze, zcela vzadu v šuplíku. Jednu fotku ze svatby a druhou posmrtnou. Na svatební fotce stojí nevěsta v bílém, o ruku větší než on, hubená a vážná, hotová sádrová madona.
Na její hlavě voskový věnec jako zasněžené listí. Vedle ní Matz v nacistické uniformě. Místo ženicha voják. Svatební voják a jeho poslední voják v poli. Sotva se navrátil, přišlo jeho úmrtní foto. Na fotce je ze všech nejposlednější, minou roztrhaný voják. Posmrtné foto má velikost ruky, černé pole, uprostřed bílé sukno s šedivou hromádkou tělesných ostatků. V černé leží bílý šátek tak malý, jako dětský kapesník. Bílý čtyřúhelník je vyplněn bizardní kresbou. Pro moji babičku mělo i toto foto svou dvouznačnost: na bílé látce byl mrtvý nacista, v její paměti živý syn.
Moje babička měla tento obrázek po dlouhá léta založený ve své modlitební knížce. Modlila se každý den. Patrně probíhali i její modlitby ve dvou rovinách. Nepochopitelnou proměnu jejího syna v posedlého nacistu, a ve snahu vyprosit u Boha šňůru, kterým by mohla svého syna milovat a nacistu pohřbít. Můj dědeček byl vojákem v první světové válce. Dobře věděl, o čem mluví, když ve spojitosti se svým synem Matzem trpce říkával: Když vlajka zaplápolá, klesne rozum do trumpety. Toto varování platilo i v případě následující diktatury, ve které jsem sama žila. Každý den viděl člověk malé a velké prospěcháře, kteří přichází o rozum. Rozhodla jsem se, že se toho nebudu účastnit.
Ale jako dítě jsem se musela proti své vůli učit hrát na akordeon. Neboť v domě nám ležel červený akordeon mrtvého vojáka Matze. Řemeny akordeonu pro mě byly příliš dlouhé. Aby mi nesklouzly ze zad, učitel akordeonu je přivázal na moje záda pomocí kapesníku.
Dá se říci, že právě ty nejmenší předměty, ať to jsou trumpety, akordeon nebo kapesní knížka, propojují právě to nejvzdálenější v našem životě. Předměty krouží a ve svých odchylkách mají něco, co je podřízeno opakování – ďáblově kruhu. Může tomu věřit, ale nesmíme to vyslovit. Ale to, co nesmí člověk vyslovit, o tom může psát. Protože psaní je němou činností, práce hlavy přenesená rukou na papír. Ústa jsou obcházena. Během diktatury jsem hodně mluvila, většinou proto že jsem se rozhodla, že nebudu spolupracovat - kolaborovat. Většinou to mělo neúnosné dopady. Psaní počalo v mlčení, na továrních schodech, kde jsem si musela sama se sebou vyřešit více, než by člověk řekl.
Děj se již nedal vyjádřit mluvením. Když už, tak maximálně jeho vnější projevy, ale ne jeho celkový rozměr. Tohle jsem si mohla beze slova hláskovat pouze v hlavě, v ďábelském kruhu slov během psaní. Na strach ze smrti jsem reagovala hladem po životě. Byl to hlad po slovech. Jen víření slov mohlo vyjádřit, co se ve mně odehrávalo. Slabikovalo, co se ústy nedalo vyřknout.
Utíkalo mi to, co jsem žila, nebo se to vynořovalo tak, jak jsem předtím vůbec neznala. Paralelně ke skutečnosti vstoupila na scénu pantomima slov. Ta nerespektuje žádné reálné dimenze, podstatné věci se najednou smršťují, ty nepodstatné se rozpínají. Ďáblův kruh slov přetáhne tomu, co prožíváte krk přes hlavu – je to případ zakleté logiky. Pantomima je surová i plachá zároveň, stejně tak náruživá jako nadbytečná.
Téma diktatury je přítomné samo o sobě, protože samozřejmost se již nikdy nevrátí, když byla jednou někomu skoro zcela odebrána. Téma je implicitně tady, stávám se ale vlastnictvím slov. Manévrují téma, kam se jim zlíbí. Nic není pravdou a zároveň je jí všechno.
Na schodišti jsem byla stejně sama, jako když jsem jako dítě v údolí řeky hlídávala krávy. Jedla jsem listy a květy rostlin, abych k nim začala patřit, protože věděli jak žít, já ne. Oslovovala jsem je tehdy jmény. Na své vlastní jméno rostliny ale neslyšeli. Začala jsem je tedy oslovovat jmény smyšlenými. Tu se začala vytvářet mezera do prázdna. Možnost mluvit nahlas sama se sebou a ne s květinou. Prospělo mi to. Hlídala jsem krávy a zvuk slov chránil mě. Cítila jsem:
Každé slovo ve tváři Ví o ďáblově kruhu Ale neřekne to Zvuk slov ví, že musí klamat, protože předměty klamou svým materiálem, pocity svými gesty.
V místě, kde se potkává klam materiálu a gest, se hnízdí zvuk slov se svou vykonstruovanou skutečností pravdou. V případě psaní nemůže být o důvěře žádná řeč, spíše o poctivosti - uvěřitelnosti klamu.
Tehdy ve fabrice, když jsem byla už jen pouhým vtipem a mou kanceláří mi byl pouze můj kapesník, jsem našla ve slovníku pěkné slovo SCHODIŠTNÍ ÚROK. Vyjadřuje stupňovitý růst úrokové sazby u půjček. Stoupající úrokové sazby představují pro jednoho náklady, pro druhého zisky. Při psaní je obojím, s tím jak se vice a vice nořím do textu. Psaní mi umožňuje uvědomit si to, co v prožitku nebylo přítomno. Jen slova to mohou odkrýt, protože to předtím nevěděla Tam, kde zažité překvapují, to odrážejí nejlépe. Stávají se tak naléhavé, že se jich prožité musí přidržovat, aby se nerozpadlo.
Zdá se mi, že předměty svůj materiál – podstatu neznají, stejně tak jako gesta, pocity a slova, ústa, která mluví. Ale k tomu abychom se ujistili o své vlastní existenci, potřebujeme předměty, gesta a slova. Čím vice slov si můžeme vzít na pomoc, tím se cítíme svobodnější. Když nám jsou ústa odebrána, snažíme se ujistit se pomocí gest, nebo dokonce předmětů. Můžeme je jen těžko vyložit, zůstávají totiž určitou dobu bez povšimnutí. Tak nám mohou pomoci, přechodit kdejakou utrženou ránu, která zůstane po určitou dobu nenápadnou.
Krátce před mou emigrací z Rumunska byla moje matka jednou brzo ráno zatčena policisty z vesnice. Byla
již už skoro u brány, když ji napadlo, MÁŠ KAPESNÍK.
Žádný neměla. Ačkoliv byl policista netrpělivý, vrátila se do domu a jeden si vzala. Na strážnici policista zuřil. Rumunština mé matky nebylo dostatečná na to, aby mu rozuměla. Poté opustil kancelář a zavřel dveře z venku. Celý den tu moje matka seděla zavřená. První hodiny seděla na jeho stole a brečela. Potom chodila sem a tam a začal mokrým kapesníkem utírat prach z nábytku. Pak vzala kýbl z rohu, sundala hadr z hřebíku na zdi a začala umývat podlahu. Byla jsem zděšena, když mi to vyprávěla. Jak jsi mu mohla uklízet kancelář, ptala jsem se jí. Bez žinýrování mi řekla: Hledala jsem práci, aby mi utekl čas. A kancelář byla tak špinavá. Je dobře, že jsem si vzala s sebou jeden z těch velkých pánských kapesníků.
Teprve teď jsem pochopila, že až skrze další, ale dobrovolné ponížení si sjednala vlastní důstojnost v tomto arestu. V jedné koláži jsem pro to hledala slova:
Myslela jsem na švarnou růži v srdci na neužitečnou věc jako síto držitel se mě ale zeptal: kdo vyhrává? řekla jsem: ten kdo si zachrání kůži on zařval: kůže je jen malý kousek uražené batisty zcela bez rozumu
Přála jsem si, abych mohla říci jednu větu, za všechny, kterým je dnes v diktatuře po všechny dny odpírána důstojnost – a aby to byla věta, se slovem kapesník. A mohla by to být právě otázka: MÁŠ KAPESNÍK.
Je možné, že se otázka po kapesníku odjakživa neváže k němu, nýbrž k akutní samotě člověka.
přeložil Josef Zlamal
copyright ©The Nobel Foundation, 2009
Další projevy při převzetí Nobelovy ceny
Gao Xingjian FSP 2010 | Nobelova cena 2000
Nadine Gordimer FSP 2004 | Nobelova cena 1991
Harold Pinter FSP 1999 | Nobelova cena 2005
Albert Camus Nobelova cena 1957
