Architektura mezi uživatelem a tvůrcem
Bazény DRNH
vyučující : doc. Ing. arch. Petr Vorlík, PhD. vypracovali: Eliška Müllerová, Jan Votoček Současná architektonická tvorba, ZS 2013/14
1 Úvodem 2 O atelieru DRNH 3 O bazénech 4 O naší zvědavosti 5 O Brně 6 O Litomyšli 7 Závěrem
1 Úvodem Pro seminární práci na téma Architektura mezi uživatelem a tvůrcem jsme si na základě osobních sympatií a také dle množství vášní, které jejich stavby vyvolaly, vybrali brněnský atelier DRNH. Konkrétně se věnujeme dvěma bazénům, které se staly klíčovými v tvorbě této architektonické kanceláře. Rodinný dům se snadno skryje v ovocném sadu, penzion v krajině, ale se stavbou, jakou je městský bazén, jen těžko nepřijdete do konfrontace.
2 O DRNH a kontextu jejich tvorby Atelier DRNH byl založen dvěma spolužáky z architektury na brněnském VUT, Antonínem Novákem a Petrem Valentou, v roce 1991. Oba architekti ihned po škole vstoupili do Obecního domu, sdružení jenž v 80. letech zformovali brněnští architekti s podobně kritickými názory na tehdejší establishment, společnost a odbornou praxi. Obecní dům svou tvář příliš nezměnil a s novou porevoluční krví funguje dodnes. Jsou s ním spjatí také další významné osobnosti současné české architektury (A. Burian, I. Wahla, T. Rusín, P. Pelčák, G. Křivinka, V. a M. Rudišové, Petr Hrůša a další - v této souvislosti nemůžeme opomenout fakt, že právě architekti z Obecního domu stáli u zrodu známého „Litomyšlského zázraku“. Do Litomyšle byli pozváni městskou architektkou Vydrovou, rovněž z Obecního domu). Výměna názorů, sledování tvorby ostatních členů a společný pohled na odbornou praxi velmi ovlivnily tvorbu všech členů Obecního domu a ani atelier DRNH není výjimkou. Začátky atelieru nebyly lehké. Architekti kreslili domy na vytypované pozemky a následně pro ně, s neoholenou tváří, aby vypadali starší, hledali investory. Postupem času to již s vlastními referencemi šlo lépe. Jejich práci můžeme označit jako přísně kontextuální, minimalistickou, s důrazem na kvalitu materiálu a především detailu. Architekti z DRNH mají velmi silný vztah ke krajině, se kterou pracují. Přemýšlejí v čase, o stárnutí materiálů, o špíně a zarůstání vegetací. Chtějí chránit krajinu před dalším záborem [4]. Jejich stavby nestárnou, ale zrají v čase. Do svého okolí zapadají a snaží se být samozřejmé. Jakoby architekti nacházeli domy předurčené pro daný pozemek. V tomto ohledu jsou zajímavé teoretické práce a studie, především virtuální výstavy mě100 a mě101, které právě jejich postoj ke krajině a lidskému sídlu
demonstrují. Dnes má atelier DRNH za sebou řadu velmi oceňovaných a kritikou kladně přijímaných realizací. Za všechny především rekonstrukce divadla Reduta, rekonstrukce strojírny v areálu Vaňkovka, řadové domy v obytném souboru Na Krutci, Národní centrum zahradní kultury Kroměříž a hlavně dva bazény, v Brně a Litomyšli, které jsme si pro svou seminární práci vybrali.
3 O bazénech Bazény jsou podobné velikosti, oba jsou součástí rozsáhlého sportovního areálu, nacházejí se ovšem v odlišném kontextu. Ten brněnský je osazen na vrcholu kopce, ten litomyšlský v těsném kontaktu se stávající zástavbou. Architekti se na práci důkladně připravili, navštívili množství bazénů, vyzpovídali provozní ředitele, nastudovali německou teoretickou literaturu a navrhli provozní schéma a konstrukční systém, které následně uplatnili i při návrhu druhého bazénu. U obou použili stejnou organizaci hromadných šaten, které lze snadno přestavět na oddělené. Žádné zásadní chyby architektů nevidíme. Technické problémy byly pouze zanedbatelného charakteru. Brněnský bazén byl v mnoha směrech klíčový. Proslavil atelier. Vzbudil emoce. Vyvolal nebývale kritický ohlas laické veřejnosti a části profesních odborníků. Na druhou stranu uchvátil snad každého milovníka sportu a plavce. Domníváme se, že příliš nepotěšil rodiny s dětmi, které v dnešní době vyhledávají především zábavné atrakce, aby si užili volné chvíle s rodinou a odpočinuli si od každodenního stresu. Nejsme si ale jistí, zdali si lidé v akvaparcích skutečně odpočinou. Bazén v Litomyšli podporovalo město i laická veřejnost. Je expresivněji pojatý. Stal se novým impulsem do přísnosti současné české architektury. Stavět v Litomyšli bylo dle slov architekta Nováka, jako stavět v architektonickém nebi. Abychom oba bazény lépe poznali, jeli jsme si do obou zaplavat a zeptat se na názory návštěvníků. Současně jsme byli v kontaktu s architektem Antonínem Novákem.
4 O zvědavosti a otázkách, které jsme si kladli Seminární práce si neklade za cíl napsat recenzi na bazény. Snažíme se v ní nastínit dobu, kontext a okolnosti, ve kterých oba bazény vznikaly. Chceme
porovnat a ukázat rozdíl mezi projektováním v Brně a v Litomyšli pohledem jednotlivých účastníků procesu návrhu a výstavby. Zajímá nás také, jaké to je stavět typologicky stejnou stavbu podruhé. Vyvarují se architekti chyb? Přiznají je? V neposlední řadě se zaměřujeme na měnící se ohlasy v jednotlivých fázích. Dá se říci, že jsou lidé v Litomyšli nějakým způsobem vychováni architekturou? Akceptují ji snadněji než v Brně? Jaká má být současná sportovní architektura? Má sloužit především sportu, vychovávat k morálce a kázni, nebo má plnit i zábavnou funkci?
5 O Brně Iniciátorem výstavby brněnského bazénu byla městská část Brno-střed. Nabídka plavání v krytém bazénu byla v té době v Brně mizivá. Na město s více jak třemi sty sedmdesáti tisíci obyvateli připadaly jen tři kryté bazény a to bazén ve sportovní hale TJ Tesla v části Brno – Lesná ( 25m), bazén v lázních Ponávka (25m) a bazén za Lužánkami, dříve plavecký stadion Kometa (50 m), který ale nebyl provozuschopný a čekala jej rekonstrukce. V 90. letech byl vypracováván generel městských sportovních zařízení architektem Milošem Kopřivou, poukazující na možnosti výstavby krytého bazénu na Kraví Hoře. Koncept stávajícího areálu od Bohuslava Fuchse vznikl v 60. letech minulého století. Městská část Brno-střed měla záměr areál s venkovním koupalištěm zrekonstruovat a dostavit novou krytou halu s bazénem, aby tak mohlo dojít k celoročnímu využití areálu [2]. Proběhla tzv. ideová soutěž, kde tři týmy vyvíjely urbanistický plán lokality. Neuspěšně . Následně se k projektu jako 4. v pořadí dostal ateliér DRNH, který se svým konceptem bez haly na tenis a bez 50m bazénu uspěl a byl mu zadán i celý projekt. Návrh vznikl v roce 2001 a ještě se zhruba rok a půl přizpůsoboval urbanistickým regulím a představám občanů, od nichž se mu dostávalo velkého odporu. Proti bazénu vystupovalo zejména Občanské sdružení Masarykova čtvrť, kterému vadilo zejména jeho umístění, které brání výhledu na Masarykovu čtvrt a znehodnocuje výletní stezku nad areálem [10]. Po několika schůzkách, kde probíhaly diskuse s kritizujícími, rezebrali všechny připomínky a atelieru se podařilo sdružení přesvědčit o důkladnosti jejich práce. Úspěšným závěrem bylo, když se sdružení neodvolalo proti vydanému stavebnímu
povolení. Vznikla architektonicky vytříbená stavba, ať už z hlediska vzhledu, umístění nebo úsporného konceptu (zasazení do terénu, orientace a s tím spojené využití sluneční energie, akumulace tepla, využití odpadních vod). [4] Minimalistický bazén principielně hraje roli neutrálního zprostředkovatele celého konceptu, který vychází z umístění a s ním spojeného výhledu. Slovy Jana Jehlíka je bazén ,,svatostánek plování a
očisty, dovedně
posazený
na
akropoli ‘‘. [3] Projekt obsahuje krytou halu s 25m bazénem, 12m dětským bazénem, vodní lázeň, parní komoru, společné šatny, zázemí a kavárnu s galerií. Ve venkovní části je to pak rekonstrukce 50m bazénu, brouzdaliště a jejich okolí s terasami. V návrhu figuroval i tobogán, který ovšem architekti do „svatostánku plování“ nechtěli a namísto toho záměrně prodražili stavbu návrhem nerezových bazénů, které ovšem do budoucna zajišťují snadnou údržbu a ve venkovní části umožňují nenáročné zazimování. [9] Odhalení se konalo 1. května 2004, možná i symbolicky v den vstupu ČR do Evropské unie. Stavba byla publikována v mnoha architektonických časopisech a s ohledem na převažující pozitivní reakce odborné veřejnosti se nemůžeme divit udělení ceny v nejvýznamnější české architektonické soutěži a to Grand Prix Obce architektů pro rok 2005. Po udělení ceny Grand Prix se spustila lavina kritik od architektů, kteří už na rozdíl od atelieru DRNH v problematice bazénů zkušenosti měli [2]. Kritika padla na nepřítomnost atrakcí pro veřejnost, jakožto nesledování současných trendů a s tím související plýtvání veřejnými prostředky. Protest proti udělení ceny vzešel od pana architekta Zdeňka Šámalíka, který měl za sebou hned několik realizací bazénů a také od pana Miloše Kopřivy, který na Kraví horu vypracoval generel městských sportovních zařízení. Je otázkou zda jim v návrhu od DRNH chyběla snaha následovat trend moderních atrakcí aquaparků, nebo jim vadilo pouhé udělení zakázky atelieru v této oblasti nezkušenému. Z realizace je patrné, že se atelier DRNH jednoznačně vydal po cestě trend akvaparků nenásledovat, průlom v usměrnění tohoto trendu se jim ovšem udělat nepodařilo. To dokazuje výstavba aquaparku v Brně-Kohoutovicích, kde návštěvníci po otevření v roce 2010 nalezli všemožné atrakce od vodních hřibů po dlouhé tobogány. Kritika ze strany protestujících architektů se nakonec
minula účinkem a cena pánům a dámě z DRNH zůstala. Po nějaké době provozu bazénu se objevilo pár problémů jako například absence vyspádování dlažby na ochozech kolem bazénu, kvůli kterému musí obsluha několikrát denně obejít bazén s velkou stěrkou a vodu z ochozů stáhnout. Dále byl problém s instalovanými filtry Cullighan, které měly nedostačující kalovou kapacitu a tím vznikaly problémy s udržením kvality vody. Posledním větším problémem je provedení podhledů z textilie a neabsorbují hluk [9].
6 O Litomyšli V roce 2007 Město Litomyšl vypracovalo průzkum za účelem zjistit, co lidem ve městě nejvíce chybí. Z dotazníku vyplynula potřeba krytého plaveckého bazénu, načež se vytvořila malá skupinka lidí, kteří tvrdili, že Litomyšl bazén nepotřebuje, protože si obyvatelé mohou jet zaplavat do čtyř měst ve vzdálenosti do patnácti kilometrů. Vznikla petice na podporu výstavby bazénu, kterou iniciovala občanka Božena Šťovíčková. Podepsaly ji téměř tři tisíce lidí a vedení města rozhodlo, že se bazén postaví. Prakticky pokaždé, když má v Litomyšli vzniknout nová veřejná stavba, uspořádá vedení města pracovní „výlet“ za typologicky stejnou soudobou architekturou. Nebylo tomu jinak ani v případě této zakázky. Na základě tohoto poznávacího „výletu“ (především po jižní Moravě) a urbanistické studie sportovního areálu Černá hora z 90. Let od Buriana a Křivinky [1], vytvořilo vyzvanou architektonickou soutěž na krytý bazén s wellness (tak aby doplňoval stávající funkcionalistické koupaliště) do níž přizvalo právě Buriana a Křivinku (navštívili jejich bazén ve Znojmě), Hrůšu a Pelčáka (Riviéra Brno) a DRNH (díky referenci bazénu na Kraví hoře). Architekt Novák nám prozradil, že se na Kraví horu přijelo z litomyšlské radnice podívat šest lidí – starosta Kortyš, městská architektka Vydrová, Dokoupil, emeritní starosta Brýdl a dva městští radní. Vše si naprosto detailně prohlédli. Měli zájem postavit kvalitní stavbu a hlídali si, aby tomu tak bylo. Soutěž vyhrál atelier DRNH s návrhem, který počítal s vybudováním bazénu na místě opuštěných tenisových kurtů. Konceptem bylo protažení morfologicky svažujícího se výběžku a vytvoření jakési vlny. Provozní schéma a konstrukční systém použily stejné, neboť se osvědčily v Brně. Město uvolnilo peníze na
bazén, s tím, že druhou půlku nákladů zaplatí Evropská Unie. Jak se ovšem později zjistilo, Evropská Unie neposkytuje dotace na wellness a tak od něho ustoupili. Tím se cena bazénu se snížila z 240 mil. na 186 mil. Starosta Kortyš si po té chtěl prosadit tobogán, který architekti odmítali. Posléze se k němu přidal i emeritní starosta Brýdl, architekti rezignovali a navrhli tak zábavní prvek do plovárny [8]. Domníváme se, že ustoupili z důvodu obdivu a úcty k oběma starostům. Z finančních důvodů pak musela být odebrána jedna plavecká dráha. Výběrové řízení na dodavatele, vyhrála nabídka nejnižší - 116 mil. Kč. Architekti se poučili z brněnského bazénu. Vyhnuli se filtrům Cullighan a oproti Brnu také navrhli akustické podhledy pro lepší vnitřní zvukovou pohodu. Bazén byl postaven. Jak uvedl správce bazénu, druhé patro, původně určené pro wellness, zůstalo ovšem, stejně tak jako suterén, v dimenzích, se kterými se počítalo při wellness. Vzduchotechnika měla být v suterénu. Byla ovšem zrealizována
ve
velkých
prostorách
druhého
podlaží,
kde
mělo
být
wellnescentrum. Správce také uvedl, že by bylo možné tam wellness dodatečně udělat a vzduchotechniku přesunout do suterénu podle původního návrhu. Bylo by to nicméně velice nákladné a musí se počkat na lhůtu pěti let od uplynutí přidělění dotace. Je otázkou, jestli na pozdější realizaci, bude mít město prostředky. Bazén byl za velké slávy a účasti obyvatel města otevřen ještě před kompletním dokončením, týden před volbami. Akce byla nazvána jako den otevřených dveří. Při otevření byly reakce návštěvníků velice pozitivní. Brýdl prohlásil, že už za svého starostování si byl vědom toho, že bazén nepůjde postavit bez dotací. Roční náklady na provoz bazénu poté zvedly koeficient daně z nemovitosti. Správce zkritizoval taktéž to, že nejsou šatny oddělené na muže a ženy, stejně jako v Brně. Vzniká tak údajný chaos, kdy se potkávají děti různého pohlaví a není v tom pořádek. Když se na toto ptali Nováka, tak odvětil, jestli tedy chceme do EU nebo zpět do socialismu. Následná kritika laické veřejnosti se potom sešla na kluzkou dlažbu, která je provedena z černé žuly. Město si tedy nechalo dlažbu přezkoušet v laboratoři. Výsledky prokázaly, že dlažba neklouže. Později se ovšem zjistilo, že dlažba byla testována v botách. Zkouška se tedy opakovala na boso a dopadla taktéž dobře. Dlažba je v souladu s normou. Správce bazénu tedy vydal zákaz koupání v kraťasových plavkách, aby se
nevynášela voda z bazénů. Po kritice se od tohoto zákazu ustoupilo a tak dnes zaměstnanci každou chvíli stírají vodu z dlažby, tak jako v Brně. Další kritika byla po čase také na neosvětlené parkoviště a to, že informační tabule v bazénové hale není v angličtině. Těmto přípomínkám město během pár měsíců dalo za pravdu a vyhovělo. Byly přidány i bazénové nástěnné hodiny, se kterými se v nárvhu nepočítalo, a tak přívodní kabel dnes kryje nevzhledná lišta. Bazén získal ocenění Grand Prix Obce architektů v kategorii novostavba za rok 2011 a titul stavba roku.
7 Závěrem Díky seminární práci jsme začali více přemýšlet nad reakcemi okolí, se kterými budeme vždy konfrontování ve chvíli, kdy něco navrhneme, popřípadě to budeme realizovat. Občas musíte čelit až nenávistným a nesmyslným výtkám. Musíte být odolní vůči kritice, ale zároveň umět naslouchat a dobré připomínky zapracovat do návrhu. Nyní můžeme říci, že architekti z DRNH toto zvládají se ctí a určitým nadhledem. Navzdory ostré kritice totiž v Brně navrhli jedinečnou stavbu. Stavbu zasvěcenou svému poslání. Plovárnu v pravém smyslu slova, která je podle nás je důležitým apelem na výchovu člověka v dnešním konzumním světě. Pár let poté v Litomyšli architekti postavili obdobný dům, založený na stejném principu, ale ne okopírovaný. Opět oceněný Grand Prix. V Litomyšli byl ovšem přijat mnohem snadněji. Pravděpodobně to souvisí s tím, že v Litomyšli byla po revoluci postavena celá řada kvalitních realizací a to nejen od dalších členů Obecního domu. Možná si přece jen lidé na nové domy musejí zvyknout.
Děkujeme panu architektu Novákovi a všem osloveným plavcům za pomoc při tvorbě této seminární práce.
Použitá literatura a zdroje: [1] Rostislav Švácha a kol., Naprej!, 2012. [2] Rostislav Švácha, Příběh Bazénu, in: Helena Dáňová - Klára Mezihoráková Dalibor Prix, Artem ad vitam, Praha 2012. [3] Jan Jehlík, Česká architektura 2003-2004, 2004. [4] Petr Kratochvíl, Současná česká architektura a její témata, 2011. [6] URL:
[cit. 2013-12-3]. [7] URL: [cit. 2013-12-3]. [8] URL: [cit. 2013-12-3]. [9] URL: [cit. 2013-12-5]. [10] URL: http://osmc.webnode.cz/products/navrhy-osmc/ > [cit.2013-12-5]
BRNO, KRAVÍ HORA | realizace 2004 | 200 mil. Kč | 2535 m2
LITOMYŠL, ČERNÁ HORA | realizace 2010 | 116 mil. Kč | 1717 m2
