Position Papers jsou oficiální stanoviska církve AoG, které byly vydány její Generální radou. Toto prohlášení o apoštolech a prorocích bylo přijato jako oficiální prohlášení Generální radou Assemblies of God 6. srpna 2001 Apoštolé a proroci Statistici moderní církve citují fenomenální růst letničního hnutí a oznamují, že letniční a charismatici nyní tvoří druhou největší skupinu křesťanů na světě. Letniční stojí v úžasu před tím, co Bůh udělal, a připisují toto úžasné rozšiřování své důvěře v nadpřirozenou moc Svatého Ducha, který v církvi i dnes dále působí. Rychlý vzestup letničního probuzení byl také doprovázen novou otevřeností vůči darům Ducha. Evangelikální svět se stále více odvrací od přesvědčení, že dary Ducha svatého skončily na konci období Nového Zákona, k pochopení, že novozákonní dary Ducha svatého jsou živé pro službu i dnes. S obnovou zázračných darů v církvi přišla otázka, jestli Bůh obnovuje i úřady pěti služebností z Efezským 4,11: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele.“[1] Bibličtí učenci se liší v názoru na to, zda je v Efezským 4 dar pastora a učitele oddělen (což znamená celkem pět služebností), nebo by bylo lepší text přeložit „ … jiné za pastýře-učitele.“ (což znamená celkem čtyři služebnosti). Zdá se, že řecká gramatika nasvědčuje spíše čtyřem služebnostem, ale Nový Zákon často pojednává o roli pastora a učitele odděleně. Každopádně nejlepší popis služebností není ani pět úřadů, ani čtyři úřady, ale rozmanité úřady. Efezským 4,12 udílí všem svatým dílo služby, zatímco 1 Korintským 12,28–30 a Římanům 12:6–8 ustanovují aspekt úřadu nad ustanovením v Efezským 4,11–12. Jen málokdy je kladen otazník nad oprávněností současných evangelistů, pastorů a učitelů. V dnešní církvi je ale mnoho hlasů volajících po obnově apoštolů a proroků, které se domnívají, že tyto úřady jsou klíčem k neustálému růstu a životaschopnosti. To je důležitá otázka a toto prohlášení je snahou hledat v této oblasti vedení Písma. Apoštolská církev Někteří obhajují uznávání současných apoštolů a používají termín apoštolská. Věří, že se církevní uskupení, které tak jednají, přiblížili blíže k novozákonnímu ideálu služby. Historicky byly užíváním přídavného jména apoštolská označovány: (1) církevní uskupení, která se snaží vysledovat posloupnost svého duchovenstva zpět k původním dvanácti apoštolům, jako jsou Katolická a Episkopální církev; (2) hnutí Jednosti nebo-li „pouze Ježíš“; letniční církve, které od počátku dvacátého století užívaly termín „apoštolská víra“ k označení svých charakteristických učení (termín byl dříve užívaný trojičními letničními jako byli Charles F. Parham a William J. Seymour); (3) církve, které tvrdí, že Bůh povolal současné apoštoly z jejich středu („Novoapoštolské“ církve a církve „pěti služebností“); (4) církve, včetně většiny protestanských uskupení, které se prohlašují za apoštolské, protože vyučují to, co vyučovali apoštolé – to znamená novozákonní doktríny. Většina křesťanských denominací se tedy považuje za apoštolské z jednoho z těchto důvodů. Letniční církve věří, že jsou apoštolské, protože: (1) učí to, co učili apoštolé a (2) mají podíl na moci apoštolů skrze křest a naplnění Duchem svatým, který je zmocňuje v životě a službě. Věří, že nezáleží na současném apoštolském úřadu, ale na apoštolském učení a moci. Novozákonní apoštolé Původ apoštolského úřadu můžeme vysledovat zpět až do Ježíšových evangelií. Markovo evangelium uvádí: „(Ježíš) ustanovil Dvanáct ( – označil je jako apoštoly – ) aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Marek 3,14–15) Matouš a Lukáš obsahují podobné pasáže (viz Matouš 10,2; Lukáš 6,13). Počet dvanáct měl zřejmě ten následek, že se nejpoužívanějším titulem pro tuto skupinu v evangeliích stalo „Dvanáct“, spíše než „apoštolé“ (viz Matouš 26,14.20.47; Marek 4,10; 6,7; 9,35; Lukáš 8,1; 9,1; 18,31; Jan 6,67; 20,24). Označení „Dvanáct“ bylo dále užíváno v životě první církve ve spisech Lukáše (Skutky 6,2) a apoštola Pavla (1 Korintským 15,5). Navíc sám Ježíš je pisatelem listu Židům nazván „apoštol a Velekněz našeho vyznání“ (Židům 3,1). Slovo apoštol pochází z řeckého „apostolos“ [2] a může být přeloženo výrazy jako delegát, vyslanec, posel a zástupce.[3] Protože Ježíš hovořil spíše hebrejsky nebo aramejsky, než řecky, je možné, že hebrejské/aramejské „shaliach“ znamená v podstatě to samé, co „apostolos“. Toto slovo, které Ježíš a jeho raní následovníci používali, nám poskytuje i pozadí pojmu „apoštol“. Rabíni v Ježíšově době uznávali následující právní princip: „Zástupce (shaliach) člověka je jako člověk sám.“ [4] To znamenalo, že pokud zástupce člověka uzavřel dohodu, bylo to, jako by ji uzavřel onen člověk sám. Velmi podobný je moderní princip právního zástupce. Když se jedná o apoštola nebo jiného zástupce, je velice důležité, koho zastupuje. Evangelia ukazují, že apoštolé byli ustanoveni Ježíšem, aby jednali jeho jménem. Marek stručně vyjádřil, že jejich prvotním posláním bylo „aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Marek 3,14–15) To bylo spojeno s osobním obecenstvím s Ježíšem, kázáním dobré zprávy o Božím království v Ježíšově jménu a účastnění se na Ježíšově moci k vymítání démonů. Vypadá to, že je Ježíš hned z počátku vyslal sloužit do Galileje s instrukcemi, aby kázali a uzdravovali nemocné. (viz Matouš 10,5–14; Marek 6,7–11; Lukáš 9,1–5). Stejně jako později sedmdesát vyslaných, jejichž
bezprostřední oblastí služby byly „ztracené ovce z lidu izraelského“ (Matouš 10,6). Apoštolé a letnice Poslání Dvanácti se dramaticky rozrostlo po smrti a vzkříšení Ježíše. V Janově evangeliu Ježíš předpověděl, že ti, kteří v něj uvěří, budou prosbami v jeho jménu dělat „větší věci“, než činil On. (Jan 14,12–14) Poradce, což je Duch svatý a Duch pravdy, který s nimi byl v průběhu Ježíšovy pozemské služby, bude brzy v nich. (Jan 14,16.17) Duch je také všemu naučí a připomene jim všechno, co jim Ježíš řekl. (Jan 14,26) Jan zaznamenal, že se Ježíš po svém vzkříšení zjevil svým „učedníkům“ a řekl: „„Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.““ (Jan 20,21–23) Lukáš objasňuje, že Ježíš „otevřel“ mysl „jedenácti a těch, kteří byli s nimi“ (Lukáš 24,33), aby „rozuměli Písmům“, že „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“ (Lukáš 24,45–47) Potom Ježíš upozornil učedníky, aby „zůstali ve městě (tj. Jeruzalémě), dokud nebudou vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lukáš 24,49) Toto zaslíbení bylo tak důležité, že ho Lukáš zaznamenal opět ve Skutcích 1,4 s Ježíšovým vysvětlením: „Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ (Skutky 1,5) Důvod tohoto slibu je formulován v Ježíšových slovech: „ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Skutky 1,8) Tento slib byl naplněn sestoupením Ducha o letnicích (Skutky 2,4) a popsán v Petrově prorocké řeči jako dar „posledních dnů“, uschopňující všechny „syny“, „dcery“ a „služebníky, muže i ženy“ „prorokovat“ (Skutky 2,14–17). Ačkoliv byli apoštolé vyučeni, povoláni a pověřeni Pánem Ježíšem, potřebovali křest Duchem svatým jako konečnou přípravu pro své poslání. Bylo jim uděleno duchovní obdarování a uschopnění potřebné pro apoštolský úřad. Dříve úzkostliví a nejistí, byli proměněni a posíleni Duchem svatým.[5] Apoštolé začali mluvit jako ti, kdo byli „naplněni Duchem svatým“ (Skutky 4,8) a byli pomocníky pro druhé v přijímání daru Ducha. (Skutky 8,14–17; 10,44–46; 19,6) Když byl Pavel obrácen a povolán do apoštolské služby, také přijal dar Ducha a byl podobně proměněn. (Skutky 9,17) O Barnabášovi bylo řečeno, že byl „plný Ducha svatého a víry“ (Skutky 11,24). Duch svatý vedl misijní aktivity apoštolů, když svrchovaně vybral Pavla a Barnabáše (Skutky 13,2) a vyslal je na cestu (Skutky 13,4). Později Duch zabránil Pavlovi a jeho společníkům vstoupit do provincie Asie a Bythinie, ale směřoval je k Troadě a Makedonii. (Skutky 16,6–10) Pavel přijal prorocké vedení skrze proroky vedené Duchem ohledně své budoucnosti při návratu do Jeruzaléma (Skutky 20,22–23). Přirozená schopnost těchto raných apoštolů a mimořádnost jejich služby byla každopádně založena na moci a moudrosti Ducha, které jim byly dány. Pozice Dvanácti Úvodní kapitola Skutků zaznamenává snahu o zachování počtu dvanácti. Petr a ostatní členové původních Dvanácti se spolu se sto dvaceti obrátili do Písma a zjistili, že volné místo vzniklé odpadnutím a smrtí Jidáše by mělo být obsazeno. Pro vylití Ducha bylo důležité, aby byl počet dvanácti zachován. Lukáš dříve zaznamenal Ježíšovo zaslíbení Dvanácti: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Lukáš 22,29–30) Nepochybná je zde důležitost zachování počtu dvanácti apoštolů jako symbolu dvanácti pokolení Izraele. Apoštolství muselo být neporušeno pro příchod Ducha a vyslání plně vybavené církve k celosvětovému úkolu. Způsob, jakým bylo volné místo obsazeno, je velmi poučný. Ježíš se osobně zjevil a udělil „instrukce skrze Ducha svatého apoštolům, které vybral“ (Skutky 1,2). Jsou zde vidět dvě kvalifikační podmínky: (1) osobní pověření Pánem a (2) řádná známost Ježíšova učení. V Petrově výzvě byla oběma věnována patřičná pozornost. Jakýkoliv kandidát s učedníky musel být po celou dobu Ježíšovy služby, „počínaje Janovým křtem“ (Skutky 1,22). Byli představeni dva kvalifikovaní kandidáti: „Josef zvaný Barsabas, také známý jako Justus, a Matěj“, a modlili se. „Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.“ (Skutky 1,26)[6] Nicméně po letnicích již nebyla žádná snaha nahradit kteréhokoli z dvanácti původních apoštolů ani zachovat počet dvanáct (viz Skutky 12,2). Speciální případ apoštola Pavla Pavlovo postavení jakožto apoštola je jedinečné. Nebyl ani členem Dvanácti, ani nebyl přítomen při zjeveních Ježíše po vzkříšení; jeho povolání za apoštola přišlo v pozdějším a odděleném zjevení vzkříšeného Pána. Popis Pavlova obrácení třikrát zaznamenaný ve Skutcích (Skutky 9,1–19; 22,4–16; 26,9–18), a často zmiňovaný v Pavlových listech (Galatským 1,12), ukazuje pravost a moc jeho povolání za apoštola Ježíše Krista. Stejně jako u Dvanácti rozpoznává, že mu byl apoštolský úřad udělen v osobním povolání skrze zjevení Ježíše po vzkříšení (1 Korintským 15,5–7). Pavel uznává, že byl „jako nepřirozeně narozený (ektroma [7])“ (1 Korintským 15,8). Toto slovo je obvykle užíváno pro samovolný potrat. Ale spíše, než by Pavel říkal, že byl narozen nepřirozeně brzy, říká, že byl jako svědek vzkříšení a apoštol narozen nepřirozeně pozdě. Jeho apoštolské povolání tedy nemělo obdobu, což činilo jeho pověření zranitelné vůči útokům nepřátel, kteří se ho snažili zpochybnit (1 Korintským 9,1–2; 2 Korintským 12,11–12). Navzdory neobvyklé povaze svého setkání s Kristem Pavel nepovažoval své apoštolské postavení za nižší, než u ostatních apoštolů. Setkali se s vzkříšeným Pánem, ale on také. Pravidelně se odvolával na to, že viděl „Ježíše, našeho
Pána“ (1 Korintským 9,1). Zatímco sebe popisuje jako „posledního z apoštolů“, zřejmě kvůli svému dřívejšímu pronásledování církve, „pracoval více než oni všichni“ (1 Korintským 15,9–10). Třebaže trval na kontinuitě své zvěsti (viz 1 Korintským 15,3), přesto odlišoval svou apoštolskou autoritu od ostatních apoštolů, dokonce i ve chvíli veřejného pokárání Petra (Galatským 1,11–2,21). Své kritiky v Korintu upozornil: „Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly“ [8] (2 Korintským 11,5; 12,11). Zmínil své židovské dědictví (2 Korintským 11,22), utrpení (2 Korintským 11,23–33) a svá „výjimečně veliká zjevení“ (2 Korintským 12,1–7). Připomenul Korintským: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech.“ (2 Korintským 12,12) Apoštolé Krista Pavlovo vědomí jeho povolání je vyjádřeno představením ve většině jeho listů: „Pavel … apoštol Ježíš Krista“ (1 Korintským 1,1; 2 Korintským 1,1; Galatským 1,1; Efezským 1,1; Koloským 1,1). Petrovy dopisy začínají obdobně: „Petr, apoštol Ježíše Krista“ (1 Petr 1,1; 2 Peter 1,1). Pavel užívá toto pojmenování v textu 1 Tesalonickým: „Jako Kristovi apoštolé jsme pro vás mohli být břemenem … “ (1 Tesalonickým 2,6). Juda 17 se zmiňuje o tom, „co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista“. Tyto zmínky ukazují, že titul „apoštol Krista (Ježíše Krista/Pána Ježíše Krista/Krista Ježíše)“ byl standartním pojmenováním všech apoštolů, kterým se Kristus osobně zjevil a ustanovil je. Použití titulu apoštol se v Novém Zákoně téměř vždy týká této skupiny. Apoštolé církví Učenci příležitostně poukazují na rozdíl mezi „apoštoly Krista“ a „apoštoly církví“. [9] Pavel mluvil o nejmenovaných „bratřích“, kteří jsou „vyslanci apostoloi církví a sláva Kristova“ (2 Korintským 8,23). Také psal Filipským o „Epafroditovi … který je také váš posel [apostolos], kterého jste poslali, aby mi posloužil v tom, co jsem potřeboval.“ (Filipským 2,25) Tyto zmínky poskytují dostatečný důkaz, že rané církve používaly titul apoštol občas i pro jiné, než pro ty, kteří byli svědky vzkříšení. Tento termín je však užíván v případech, kdy se významově jedná o vyslání zástupce s oficiálním posláním ve jménu vysilatelů. Z toho důvodu anglické překlady Bible obvykle překládají slovo „apostolos“ ve dvou výše zmíněných případech jako „posel“ nebo „vyslanec“. [10] Falešní apoštolé Ne všichni lidé v době Nového Zákona, kteří se nazývali apoštolé, nebo jim bylo toto postavení poskytováno jejich následovníky, byli ve skutečnosti apoštolé. Stejně jako ve Starém zákoně byli falešní proroci, tak i v Novém Zákoně byli falešní apoštolé. Tato skutečnost se odráží ve většině z Pavlova druhého listu do Korintu. Učitelé, pravděpodobně putující helenističtí židé z církve v Jeruzalémě, přišli do Korintu zřejmě s doporučujícími listy. Zdá se, že se vychloubali rovností nebo dokonce nadřazeností nad Pavlem ve snaze uzurpovat si vedení církve. A tak jeho zmínky o „doporučujících dopisech“ (2 Korintským 3,1), svém vzhledu a řeči (2 Korintským 10,10), „o těch, kteří doporučují sami sebe“ (2 Korintským 10,18), svém židovském dědictví (2 Korinstkým 11,22), značném utrpení kvůli církvi (2 Korintským 11,23–33), viděních a zjeveních (2 Korintským 12,7) – vše vypadá jako snaha vypořádat se s tímto nebezpečím. Pavel rozpoznal tyto lidi jako „falešné apoštoly, nepoctivé dělníky, přestrojené za apoštoly Kristovy“ (2 Korintským 11,13). Sám Ježíš chválil církve v Efezu, protože „vyzkoušeli ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledali, že jsou lháři.“ (Zjevení 2,2) Tyto a další zmínky vypovídají o tom, že bylo mnoho těch, kteří sami sobě udělili titul „apoštol“ nebo jim ho mylně udělili jiní, a kteří obcházeli rané křesťanské církve. Bylo zapotřebí soudnosti. Pavel vyzýval k pečlivému zkoumání duchovních projevů: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte.“ (1 Tesalonickým 5,19–21) Apoštolská posloupnost Klíčovou záležitostí je otázka přesunutí apoštolského úřadu na instituční úřad církve. Jak ze Skutků, tak listů v Novém Zákoně je patrné, že byly určité ustanovené a udržované úřady. Například apoštolé vedli církev k výběru sedmi mužů, často nazývaných „diakoni“, ačkoli toto slovo není v tomto kontextu užito. Ti se starali o dobročinnou službu ve sboru (Skutky 6,3). Již z počátku Skutků, pravděpodobně díky použití známého židovského modelu, vidíme starší, kteří figurují ve vedoucích rolích společně s apoštoly (Skutky 11,30; 15,2; 16,4). Když Pavel se Silasem zakládali církve, pečlivě ustanovovali „starší“ do jejich vedení (Skutky 14,23). Pavel také svolal „starší“ (presbyteros) Efezské církve a oslovil je jako „dohlížitele“ (episkopos), kteří měli také být „pastýři“ (poimaino), nebo „pastory“, Boží církve (Skutky 20,17.28). List církvi ve Filipech naznačuje přítomnost „dohlížitelů“ (episkopos) a „diakonů“ (diakonos). Pastorální dopisy, o nichž se předpokládá, že byly napsány později, ukazují veliký zájem o pečlivé ustanovení způsobilých starších/dohlížitelů a diakonů (1. Timoteovi 3,1–12; Titovi 1,3–9). Jak můžeme vidět, jsou názvy tohoto úřadu do jisté míry flexibilní a zaměnitelné. Přesto je jistě správné říci, že Nový Zákon poskytuje podklad – takovými jmény, způsobilostí a výběrem – pro pečlivé ustanovování a návaznost úřadu vedoucích jako jsou dohlížitelé, starší a diakoni. Také je jasné, že zatímco byli apoštolé (spolu se staršími) v rané církvi ustanovenými vedoucími, nebylo nijak zajištěno jejich nahrazení nebo nástupnictví. U odpadnutí Jidáše od apoštolského úřadu, jedenáct nepochybně vyhledalo
nadpřirozené vedení, aby obsadili uvolněnou pozici. Ukazují to ostatní apoštolé, včetně Pavla, který v prvním listu Korintským poskytuje vhled do jejich výběru. Po svém vzkříšení se Kristus zjevil Dvanácti a později se zjevil „více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ (1. Korintským 15,6–8; přidáno zdůrazněni) A tak se zdá, že Pavel omezuje úřad apoštola na ty, kteří skutečně viděli vzkříšeného Pána v období 40 dnů po vzkříšení a na sebe, který viděl Pána v dramatickém zjevení na cestě do Damašku (Skutky 9,1–9). Ohledně přesného počtu a identity apoštolů jsou určité nejasnosti. Nicméně kromě dvanácti apoštolů texty Nového Zákona ukazují jasně označené lidi jako je Pavel, Jakub bratr Ježíše (1. Korintským 15,7; Galatským 1,19), Barnabáš (Skutky 14,14), Andronik a Junias (pravděpodobně žena), kteří byli „významní apoštolé“ (Římanům 16,7 NBK). Je poučné, že nikde v Novém Zákoně není po nahrazení Jidáše věnována žádná pozornost apoštolské posloupnosti. Nebyl učiněn žádný pokus nahradit Jakuba, syna Zebedeova, který byl popraven Herodem (Skutky 12,2). Kromě původního ustanovení apoštolů Kristem samotným se již nic jiného nezabývá ustanovováním apoštolů. A kromě kriterií ustanovených k výběru Matěje (Skutky 1,21–26), kritérií naznačených skutky Ježíše a případem Pavla (1 Korintským 15,3–11), nejsou žádné směrnice pro ustanovování apoštolů. Naopak k ustanovování starších/dohlížitelů a diakonů jsou stanoveny jasné požadavky a pravidla (1 Timoteovi 3,11–13; Titovi 1,5–9). Bylo by zvláštní, kdyby se apoštolé Ježíše Krista, kteří se usilovali o věrné zachování svého poselství (viz 2 Timoteovi 2,2), starali o ustanovování dohlížitelů/starších a přitom opomíjeli svoji vlastní posloupnost, pokud by opravdu měla být zachována. Ve skutečnosti existují určité exegetické náznaky, že apoštolé Ježíše Krista nemají následovníky. V 1 Korintským 15,8 Pavel vyjmenoval všechna zjevení Krista při a po jeho vzkříšení a poznamenal „naposledy ze všech se ukázal mně“. Přestože existují rozdílné výklady, je toto prohlášení nejčastěji chápáno tak, že se Pavel považoval za posledního z apoštolů, kterým se Kristus zjevil. [11] Pokud je toto správné chápání, tak původní Ježíšovy apoštoly tvoří pouze Dvanáct, které osobně povolal, a ti, které pověřil v průběhu svých zjevení po vzkříšení. Apoštolé jsou jmenováni na prvním místě mezi úřady v církvi (1 Korintským 12,28) a služebnými dary v Efezským 4,11, protože tvořili základ, ne nutně proto, že by neustále byli vedoucími v církvi. Pasáž Efezským 4,11 musí být vykládána v kontextu celého listu Efezským, kde již Pavel popsal církev „jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Efezským 2,20), a způsobu, jak Pavel ustanovil vedení v Efezské církvi i ostatních církvích, které založil (Skutky 14,23). Když psal Pavel Timoteovi do Efezu, svěřoval dohled nad církví „starším“ (synonymum pro biskupa nebo pastora nebo dohlížitele) a diakonům, ne apoštolům a prorokům. Když se dojat loučil s vedoucími Efezské církve, kterou sám zakládal, setkal se se staršími (ne apoštoly a proroky), kterým svěřil odpovědnost biskupa (nebo dohlížitele) a pastora (nebo pastýře) (Skutky 20,28). Je obtížné vyhnout se závěru Dietricha Müllera: „Jedna věc je jistá. N[ový] Z[ákon] nikdy neprozrazuje žádné chápání apoštola jako institučního úřadu církve, který může být předáván.“ [12] Autorita apoštolů Autorita apoštolů byla zformována vrchním apoštolem, Pánem Ježíšem Kristem, který jim řekl, že „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Marek 10,45). Ježíš v určitých situacích jednal ostře a rozhodně proti určitým hříchům, jako znesvěcování domu jeho Otce (Marek, 11,15–17; Jan 2,13–16) a vykořiťovatelské pokrytectví učitelů zákona a farizeů (Matouš 23). Pečlivě se však vyhýbal pastem politické a instituční moci a prokazoval neobyčejnou pokoru a trpělivost ke svým apoštolům. Jeho božské atributy byly zahaleny v lidském těle a byl výkladem a příkladem slova a činů svého Otce. I jen zběžné čtení Nového Zákona ukazuje autoritu, kterou měli apoštolé Krista. Raná církev se formovala kolem jejich učení, které bylo na oplátku potvrzováno „zázraky a znameními“ které činili (Skutky 2,42–43). Byli vládci rozpoznáni jako mluvčí (Skutky 4,8 a dál) a jejich autorita byla demonstrována v takových situacích jako třeba smrt Ananiáše a Zafiry (Skutky 5,1–11). Když Pavel psal do Korintu, církve kterou založil, vyhrožoval, že k nim přijde „s holí“ (1 Korintským 4,21), a neváhal jim dát přísné instrukce ke káznění v případu krvesmilstva (1 Korintským 5,1–5). Když psal do církve v Římě, kterou nezaložil, uvedl své apoštolské pověření (Římanům 1,1), osoboval si výsadu uvést je do duchovních darů (Římanům 1,11) a plánoval „přijít s plností Kristova požehnání“ (Římanům 15,29). Položil pro jejich víru a praxi ten nejsystematičtější výklad doktrinální a etické pravdy v celém Písmu. Neváhal dát jim instrukce v otázce jejich místních etických dilemat, jako byl třeba vztah mezi slabými a silnými (kapitoly 14 a 15). Také Petr uvedl své apoštolské postavení a autoritativně psal zřejmě pohanským církvím, které nezaložil (1 Petr 1,1). Někteří moderní vykladači trvají na tom, že apoštolská autorita byla pouze místní, nikoliv univerzální, a byla vykonávána pouze v církvích, které apoštol založil. [13] Aby bylo jasné, zdá se, že se apoštolé varovali určitého jednání v církvích, které nezaložili (Římanům 15,20; 1 Korintským 3,10). Avšak zcela jistě překračovali geografické hranice. Vzorek důkazů v Novém Zákoně naznačuje, že jejich autorita byla univerzální ve věroučných a etických záležitostech a vztahovala se v jistém smyslu na všechny církve. Avšak taková autorita nesmí být chápána v politickém a byrokratickém smyslu. Je málo důkazů jejich zapojení do místních organizačních záležitostí. Když pracovali společně, jeden za apoštolů se obvykle ujal vedení, jako třeba Petr na počátku v Jeruzalémě a Pavel při
vedení svých misijních týmů. Nicméně v oblasti praktických a doktrinálních problémů církví apoštolé často mezi sebou a se staršími, skupinou, která byla zřejmě brzy zapojena do vedoucích pozic, uplatňovali sdílené vedení. Například Dvanáct vyzvalo církev v Jeruzalémě k výběru sedmi (Skutky 6). Když Jeruzalémský koncil řešil spor o to, jestli mají pohané dodržovat židovský zákon, bylo rozhodnuto „apoštoly a staršími“ (Skutky 15,4.6.22). Na toto či podobné téma dokonce dva apoštolé, Pavel a Petr, nejprve zaujali protichůdné názory (Galatským 2,11–14). James Dunn si výstižně povšiml: „Apoštolská autorita není vykonávána nad křesťanským společenstvím, ale uvnitř; a autorita je vykonávána … „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla““ (Efezským 4,12).[14] Protože apoštolé často cestovali, správa místních dospělých církví byla zřejmě vykonávána z velké míry staršími. V Jeruzalémské církvi byli apoštolé zpočátku jedinými autoritami (Skutky 2,42; 4,37), ale zdá se, že později již nebyli tak důležitými díky pronásledování a cestování. Petr podal zprávu o obrácení Kornelia a jeho domu „apoštolům a bratřím“ (Skutky 11,1). „Apoštolé a starší“ tvořili Jeruzalémský koncil (Skutky 15,6). Když se Pavel vrátil ze své třetí misijní cesty, svolal „Jakuba a všechny starší“ (Skutky 21,18). Starší byli v Jeruzalémně nepochybně klíčovými autoritami, jak je vidět ve Skutcích nebo v novozákonních listech. Nepřítomnost apoštolů při Pavlově poslední návštěvě v Jeruzalémě (Skutky 21,18) je dalším důkazem, že když bylo Dvanáct rozptýleno, jeruzalémský sbor již nezajišťoval apoštolskou posloupnost jako v případě Jidáše (Skutky 1,12–26). Žádný z novozákonních listů není adresován apoštolovi, jak bychom to očekávali, kdyby každé město spravoval jeden apoštol. Jeden z mála listů, kde je v oslovení obsažen církevní úředník, Filipským, je adresován „dohlížitelům [episkopos] a diakonům [diakons]“ (Filipským 1,1) – ne místnímu nebo městskému apoštolu. Zdá se, že není důvod ustanovovat rozpoznané apoštoly nad určitými církvemi, či regiony. Znamení apoštola Pavel ve snaze chránit Korinťany před svody „falešných proroků“ popsal charakteristiky (semeion, „znamení“, 2 Korintským 12,12), které prokazují pravost apoštola. Z tohoto kontextu a širšího novozákonního pozadí je zřejmé následující: 1. Prvním a nejdůležitějším znamením Kristových apoštolů bylo, že viděli vzkříšeného Pána a byli jím osobně pověřeni jakožto svědkové jeho vzkříšení (Skutky 1,21–22; 1 Korintským 9,1; 15,7–8). Proto byli náležitě nazváni „apoštolé Krista.“ 2. Osobní povolání a pověření vzkříšeným Kristem musí být završeno křtem Duchem svatým (Skutky 2,1–4 [ohledně Pavla viz Skutky 9,1–17]), při němž byl udělen duchovní dar, nebo charisma, nebo apoštolství. Tento názor se odráží například v Pavlově prohlášení: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly …“ (Efezským 4,11) a „Tohoto evangelia jsem se stal služebníkem díky Boží milosti, jíž jsem byl obdarován, a díky jeho moci, jež ve mně působí.“ (Efezským 3,7 NBK) Duch svou mocí a pomazáním ustanovil apoštoly první mezi vedoucími v církvi (1 Korintským 12,28). 3. Apoštolé byli nadpřirozeně vystrojeni k prorockému kázání a vyučování. Například, když o letnicích sestoupil Duch, učedníci „začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat apophthengomai.“ (Skutky 2,4) Tváří v tvář přihlížejícímu zmatenému a názorově rozdělenému zástupu „vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil (apophthengomai) je“ (Skutky 2,14) mistrovským vysvětlením, jehož výsledkem bylo 3000 obrácených. Řecké slovo apophthengomai je použito, aby vyjádřilo prorockou inspiraci, která je v tomto případě bezprostředním výsledkem uschopnění Duchem. [15] Pavel vyjadřuje velmi podobné chápání: „má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí“ (1 Korintským 2,4) 4. S apoštolským darem přišel zázračný duchovní dar (1 Korintským 12,8–10). „Znaky [semeia, „znamení“] mého apoštolství [16] se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech.“ (2 Korintským 12,12) Kniha Skutků připisuje Petrovi, Pavlovi a ostatním apoštolům četné zázraky (Skutky 5,12; 9,32–43; 13,6–12; 14,3; 16,16–18; 19,11; 28,7–9). Pavel evidentně pokládal takovou zázračnou službu za nezbytnou známku pravého apoštolství. Vyučoval a kázal „v prokázání Ducha a jeho moci“, protože nechtěl, aby se jejich víra „zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci“ (1 Korintským 1,4–5). 5. Apoštolé byli směrodatnými učiteli rané církve jak v otázce víry, tak praxe. Byli pověřeni nad všemi ostatními v otázce přesnosti a čistoty evangelia Ježíše Krista. Pavel napsal: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“ (1 Korintským 15,3–4; viz Skutky 2,42; Římanům 16,17; Galatským 1,8; Titus 1,9). Záměr jejich kázání a vyučování je vyjádřen v Efezským 4,12–13 (NBK): „aby se Kristovo tělo budovalo … k plné míře Kristovy dospělosti“. Apoštolské učení se stalo obsahem novozákonního kánonu. Apoštolé byli chápáni buď jako pisatelé kanonických knih, nebo jako primární zdroj a záruka jejich inspirovanosti. 6. Apoštolé byli pověřeni jako misionáři a budovatelé církví. Ti, o kterých píše Nový Zákon, tak činili úspěšně. Velké poslání (Matouš 28,16–20) bylo dáno obzvláště jedenácti, pravděpodobně doprovázenými „více než pěti sty“ (1
Korintským 15,6). Misijní podnět je dechem apoštolského pověření (viz Lukáš 24,47; Jan 20,21; Skutky 1,8; 9,15; 22,15; 26,17–18; Galatským 1,15–17; a další). 7. Zdá se, že utrpení kvůli Kristu bylo hlavní známkou apoštolského úřadu. Pavel potvrdil svoji službu a vyzbrojil Korintskou církev proti svodům falešných apoštolů dlouhým popisem svého utrpení kvůli evangeliu. „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Korintským 12,10) „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Koloským 1,24) 8. Apoštolé byli pastorační a vztahoví. Pavlova láska k jemu svěřeným a spolupracovníkům prýští z jeho listů. Vřelé a dlouhé pozdravy na konci Římanům jsou pozoruhodné (Římanům 16,1–16). Opakovaně užívá rodičovský jazyk (viz 1 Korintským 4,15; 2 Korintským 12,14–15). Kvůli Korintským „žárlí(m) … Boží žárlivostí“ (2 Korintským 11,2 NBK). Tesalonickým Pavel napsal, že je miloval a v mírnosti se o ně staral „jako když matka chová své děti“ (1 Tesalonickým 2,7). Jazyk použitý v listech Petra (1 Petr 4,12; 2 Petr 3,1) a Jana (1 Jan 2,7 a další) vyjadřuje stejné pastýřské city. Novozákonní proroci „Proroci se vyskytují v seznamu služebných darů ihned za „apoštoly“ (Efezským 4,11) a jejich činnost je po celou dobu Nového zákona úzce spojena s činností apoštolů. Pavel měl o jejich roli vysoké mínění: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky …“ (1 Korintským 12,28). Dále, církev je „stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ (Efezským 2,20) Společně s apoštoly byli proroci doplňujícím darem základu církve. Historické události v Novém Zákoně tyto doplňující role potvrzují. Novozákonní proroci jsou nejprve jmenováni ve Skutcích, když skupina, která běžně sídlila v Jeruzalémě, šla do Antiochie. Jeden z nich, Agabus, přesně předpověděl přicházející hladomor (Skutky 11,27–30). Antiochie brzy měla svoji vlastní místní skupinu proroků – Barnabáš, Simeon, Lucius, Manahem a Saul (Pavel) (Skutky 13,1). Dva další jeruzalémští vedoucí a proroci byli vybráni, aby nesli dopis koncilu do Antiochie, Syrie a Kilikie a při tom „bratry velmi povzbudili a posílili svými slovy“ (Skutky 15,22.32). Pavel při návratu z třetí misijní cesty do Jeruzaléma zůstal v domě evangelisty Filipa, který „měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně“, z čehož zjišťujeme, že ženy byly aktivní a uznávané jako prorokyně. V tom čase Agabus sestoupil z Jeruzaléma do Cesareje a prorokoval, že židé v Jeruzalémě Pavla sváží a vydají pohanům (Skutky 21,10– 11). Pavlovy dopisy, které byly napsány dříve než kniha Skutků, naznačují přítomnost proroků ve sborech, které Pavel založil, stejně jako v těch, které nezaložil (například církev v Římě). Například do Korintu píše k jejich službě pokyn (1 Korintským 14,29–32), že proroctví má být zkoušeno apoštolským učením. V Korintské církvi sloužily prorokyně (1 Korintským 11,5–6). Římané měli užívat dar proroctví „v souladu“ s vírou (Římanům 12,6). Tesaloničtí byli varováni, aby „nepohrdali darem proroctví“ (1 Tesalonickým 5,20). Pavlův list Efezským vyjadřuje pochopení, že proroci spolu s apoštoly tvoří základ církve (Efezským 2,20). Co se týká schopností, byli spolu s apoštoly příjemci nadpřirozeného zjevení (Efezským 3,5) a služebným darem církvi (Efezským 4,11). Timoteovi Pavel poznamenal, že proroctví provázelo vzkládání rukou starších (1 Timoteovi 4,14). Kniha Zjevení má být očividně podle Janova prorockého prohlášení chápána jako proroctví (Zjevení Janovo 1,3). Zjevení také říká, že církve musí být na pozoru před falešnými proroky, v tomto případě Jezábel, kteří svým učením a jednáním převracejí evangelium (Zjevení Janovo 2,20). Tyto zprávy ukazují, že (1) v prvních církvích byly rozpoznané skupiny proroků úzce spojené s apoštoly; (2) sami apoštolé (jako Barnabáš, Silas [kteří se oba příležitostně jevili jako apoštolé], Saul [Pavel] a Jan) také sloužili jako proroci (Skutky 13,1; 15,23; Zjevení Janovo 1,3); (3) tito proroci příležitostně cestovali od církve k církvi; (4) jak muži tak ženy byli uznáváni jako proroci; (5) zatímco proroci nikdy nebyli ustanoveni do služby vedení církve jakožto proroci, měli společně s apoštoly a staršími duchovní vliv na víru i praxi rané církve jakožto dohlížitelé/starší; (6) bezúhonnost proroků byla prokazována pravostí inspirované zvěsti, která byla v souladu s Písmem a učením apoštolů; (7) neexistuje žádný podklad pro určování a ustanovování proroků jako součást struktury vedení církve v dalších generacích. Dar proroctví I když byly v novozákonní době rozpoznaní proroci, ještě mnohem více vše prostupuje dar proroctví, který posiloval apoštolskou církev. Starozákonní prorok Joel veden Bohem prorokoval: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.“ (Joel 3,1–2) Je důležité, že když Petr vysvětloval letniční událost provázenou znamením jazyků, ztotožnil je s Joelovou předpovědí vylití Ducha a dvakrát zopakoval, že synové a dcery i muži a ženy budou prorokovat (Skutky 2,17–18). Petrovo kázání bylo evidentně proroctví bezprostředně inspirované Duchem, což dokazuje použití slova „oslovil je [apophthengomai]“ (Skutky 2,14), které znamená „mluvit jako prorok“. [17] Pokud bychom pečlivě zkoumali Ježíšovo svědectví ukázané vedoucími první církve ve Skutcích, viděli bychom, že v něm Lukáš zaznamenal zjevný a nepochybný prorocký rozměr. Abychom několik z nich vyjmenovali, Petrova slova ke zmrzačenému žebrákovi (Skutky 3,6), davům v chrámě (Skutky 3,12 a
dál), Sanhedrinu (Skutky 4,8) a Ananiášovi a Safiře (Skutky 5,1–11), jsou naplněny prorockým vhledem. Štěpánova výmluvnost a moc jsou prorocké (Skutky 7). Dopad kázání Filipa (Skutky 8,4–8) a dalších nejmenovaných věřících (Skutky 11,19–21) byl rovněž veden Duchem. A tak je tomu v celých Skutcích. I když by bylo příliš tvrdit, že každý výrok věřícího je proroctví, téma knihy Skutků je, že každý věřící přijímá moc Ducha svatého, aby byl prorockým svědkem vzkříšeného Pána Ježíše Krista (Skutky 1,8). Je zajímavé, že Jan poznamenal: „Ježíšovo svědectví je totiž duchem proroctví.“ (Zjevení Janovo 19,10 NBK) Každý věřící je povolán do obecné „prorocké služby“ [18] a je obdařen jedním nebo více duchovními dary, z nichž mnohé mají přímo co do činění s moudrými, poučnými a povznášejícími výroky (Římanům 12,6–8; 1 Korintským 12,8–10; Efezským 4,7–13; 1 Petr 4,10). Pavel jasně ukazuje, že ne každý věřící bude prorok ve smyslu vykonávání rozpoznaného „úřadu“ nebo pravděpodobně ani nebude Duchem tím způsobem pravidelně užíván (1 Korintským 12,28–29). Naznačuje to i sama podstata odděleného daru proroctví. V tom stejném okamžiku však povzbuzuje všechny věřící: „horlete … nejvíce (však), abyste prorokovali“ (1 Korintským 14,1 NBK), protože člověk, který prorokuje, tak činí pro „duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení“ ostatních (1 Korintským 14,3). Pro Ducha proroctví nejsou ustanovena žádná omezení. Slovy Petrova prorockého kázání: „Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Skutky 2,39) Závěr Účelem tohoto spisu bylo prostudovat roli apoštolů a proroků v kontextu Efezským 4,11–12 a poskytnout závěry v souladu s Písmem a aktuální v tomto důležitém čase v růstu letničního hnutí. Není záměrem vyvolávat sváry nebo polemizovat, ale „usilovně hledět zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Efezským 4,3). S ohledem na to předkládáme následující závěry: 1. Apoštolská podstata církve je shledána v souladu s Božím slovem, které bylo věrně předáno apoštoly Ježíše Krista v jejich zakládající roli, a ve stěžejní účasti života a služby v Duchu, který pokřtil, obdaroval a vedl první apoštoly. 2. Vzhledem k tomu, že Nový Zákon neposkytuje vedení k ustanovování budoucích apoštolů, nejsou takové současné úřady nezbytné pro zdraví a růst církve ani její apoštolskou podstatu. 3. I když to nepovažujeme za podstatné, některá církevní uskupení se mohou v dobré víře a v opatrné biblické formulaci rozhodnout jmenovat nějakého vedoucího apoštolem. Slovo „apoštol“ (apostolos) je v Novém zákoně užíváno různými způsoby: (1) pro dvanáct učedníků původně povolaných Ježíšem (a později Matěje); (2) pro Dvanáct plus apoštol Pavel a větší skupina (1Korintským 15,3–8), jejíž přesný počet je poněkud nejistý; (3) pro ostatní jako byl Epafroditus (Filipským 2,25) a nejmenované „bratry“, o kterých Pavel psal (2 Korintským 8,23). Skupina jedna a dvě, osobně povolaní a pověření vzkříšeným Pánem, jsou obvykle v Písmu zmiňováni jako „apoštolé Ježíše Krista“ a jsou základními apoštoly (Efezským 2,20) s jedinečnou rolí zjevení a autority v založení církve a vytvoření Nového Zákona. Třetí skupina, „apoštolé církve“, měla uložena konkrétní úlohy a zodpovědnosti podle potřeb rané církve. Současní apoštolé samozřejmě neuvidí vzkříšeného Pána, ani jím nebudou pověřeni v tom slova smyslu, jako „apoštolé Ježíše Krista“, ani nebudou přidávat své učení ke kánonu Písma. Podle všeho budou vykazovat ostatní znamení apoštolů vyučované v Novém Zákoně. 4. Titul apoštol by neměl být lehkovážně udělován nebo přisvojován. Z historického hlediska byli apoštolé lidé rozpoznatelné duchovní úrovně, spolehlivého charakteru a velké účinnosti ve službě církve. Pavlovo varování před těmi, „kdo by se rádi chlubili, že si počínají jako my“, prohlášení, že „jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy“ a následné přirovnání: „vždyť sám satan se převléká za anděla světla“ (2 Korintským 12,11–14), jsou připomenutím vedoucím k zamyšlení nad tím, že neomezená lidská pýcha při vyhledávání takového vedoucovství může člověka oslepit vůči ďáblovým nástrahám. Lidé nedostatečného charakteru si mohou přisvojit titul apoštola s cílem získat převahu a vládu nad ostatními věřícími, zatímco sami zůstanou nevykazatelní vůči členům, o které se starají, nebo staršovstvu svého společenství. 5. Funkce apoštola se objevuje vždy, když je mezi nevěřícími zakládána církev Ježíše Krista. Jakožto letniční toužíme po generaci mužů a žen, kteří budou pracovat apoštolsky: přinášet evangelium se znameními jak doma tak v zahraničí lidem, kteří ještě neslyšeli nebo nepochopili, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). 6. Proroctví je pokračující dar Ducha svatého, který bude vždy velmi rozšířen ve svaté a vnímavé církvi dokud Ježíš nepřijde. Duch svrchovaně vybírá a vede lidi otevřené a citlivé na jeho dary a podněty a obdařuje je rozdílně řadou slovních darů. Pavel napomíná: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči“ (1 Korintským 14,1). Jak je vidět v Novém Zákoně, máme očekávat, že mnoho lidí obou pohlaví bude různými způsoby užívat dar proroctví.
Nový zákon nedává podklady pro ustanovování proroků do struktury vedení církve; ve skutečnosti by obsah proroctví vždy měl být zkoušen a zodpovídat se nadřazené autoritě Písma. Církev by však měla toužit po pravém proroctví s poselstvím odpovídajícím aktuálním potřebám a podléhajícím autoritě Písma. Závěrem, dary v Efezským 4,11 jsou jak historickým tak současným dědictvím církve. Některé úlohy apoštolů a proroků vyplývající z příkladu lidí přímo pověřených vzkříšeným Pánem a působících jako prostředníci zjevení zjevně náleží do období založení církve. Jiné z těchto úloh, které slouží k obnově, růstu a péči o církev, by měly být přítomny v každé generaci. Povzbuzujeme všechny věřící vedené a naplněné Duchem, aby se nechali plně využít jako služebníci Pána, protože k povznesení a doplnění Těla, i k mobilizování těla aby zasáhlo svět, jsou potřeba všechny dary. Tak bude naplněn účel všech služebných darů: „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ (Efezským 4,12–13) Praktické otázky týkající se apoštolů a proroků 1. Uznává Assemblies of God současné apoštoly a proroky? Assemblies of God uznávají služebníky kvalifikované, s osvědčením, nebo ordinované. Práce místních rad a Generální rady je dozorována presbytery a superintendenty. Místní církve ustanovují diakony. Assemblies od God věří, že tato praxe je v souladu s praxí apoštolů popsanou v pastorálních listech první a druhé Timoteovi a Titovi. Pastorální listy neposkytují podklady pro ustanovování apoštolů a proroků, stejně tak ani kniha Skutků neukazuje, že by takové podklady byly v církvích založených na misijních cestách. Apoštolé neustanovovali apoštoly a proroky, ale starší (Skutky 14,23). Na závěr misijních cest se Pavel setkal se staršími efezské církve (Skutky 20,17–38). Funkce biskupa („dohlížitele“) a pastýře („pastora“) byla také nepochybně dána starším (Skutky 20,28; 1 Petr 5,2). Proto nejsou v Assemblies of God lidé uznáváni podle titulu apoštol nebo prorok. Mnozí v církvi však vykonávají služebnou funkci apoštola a proroka. Apoštolská funkce se obvykle objevuje v souvislosti se získáváním nového území v neevangelizovaných oblastech a mezi nezasaženými lidmi. Založení více než 225 000 církví Assemblies of God po celém světě od roku 1914 by nemohlo být dosaženo bez přítomnosti apoštolské funkce. V rané církvi falešní apoštolé nezakládali nové církve, ale vykořisťovali již založené jinými. Prorocká funkce se vyskytuje, když věřící mluví pomazán Duchem k posílení, povzbuzení a útěše (1 Korintským 14,3). Všechna proroctví by měla být pečlivě zvážena (1 Korintským 14,29). Předpovídající proroctví může být pravdivé, ale prorok, jehož učení se liší od biblické pravdy, je falešný. Předpovídající proroctví, které se prokáže jako falešné, vede k závěru, že jeho autor je falešný prorok (Deuteronomium 18,19–22). A konečně musí být upozorněno, že titul není tak důležitý jako služba sama. Příliš často je titul užíván v souvislosti s osobní pýchou. Titul nedává člověku ani službě hodnotu. Člověk, který slouží, činí titul smysluplným. Ježíš přímo varoval své učedníky, aby se nezabývali vyhledáváním titulů (Matouš 13,8–12). Říká nám: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Matouš 20,25–28) 2. Jaké jsou dopady pro místní církev v oblasti současných důrazů na apoštoly a proroky? Letniční a charismatické hnutí bylo roky svědkem různých nepřiměřených a nesprávných teologických důrazů. Díváme se s vážnými obavami na ty, kteří nevěří v kongregační vedení církve, kteří nedůvěřují dospělosti místních církevních uskupení v tom, aby se sami spravovaly pod vedením Písma a Ducha. Takoví vedoucí dávají přednost spíše autoritativním strukturám, ve kterých je jejich vlastní slovo a nařízení nezpochybnitelné. V současném důrazu na Efezským 4,11 bývá zanedbáván verš 12: „ … aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla.“ Důraz Nového Zákona leží na službě každého věřícího. Protestantská reformace znovuzískala biblickou pravdu kněžství všech věřících. Letniční hnutí se rozšířilo po celém světě jako rychle se šířící oheň díky Duchem obdarované službě celého Těla. Církev musí mít vždy na zřeteli, že dary vedení nejsou dány k oslavení několika málo lidí, ale k vystrojení všech Božích lidí ke službě. 3. Měly by církve Assemblies of God vítat službu apoštolů a proroků? Povzbuzujeme své církve, aby pečlivě dbaly na následující poskytnutá pravidla Generální rady: Pastoři a vedoucí společenství by měli pečlivě zkoumat lidi, kteří usilují získat přístup ke kázání, službě nebo pastoraci. Užívání kazatelny by mělo být zapovězeno, dokud nebude zjištěna duchovní bezúhonnost a spolehlivost. Protože užívání služebníků, kteří nejsou z Assemblies of God, může působit zmatek a problémy škodící společenství, je doporučeno, aby církve Assemblies of God užívaly služebníky Assemblies of God (Článek VI, Oddíl 3). Toto poskytnuté pravidlo je v souladu s odpovědností dohlížitele udělenou pastorovi (Skutky 20,28–31) a vedoucím v Kristově Těle (1. Timoteovi 5,22; 2. Timoteovi 4,3–5).
Poznámky: 1 Biblické citace jsou z Českého ekumenického překladu, pokud není uvedeno jinak. (NBK – zkratka pro Novou Bibli kralickou) 2 Kvůli zjednodušení obvykle budou uvedená řecká podstatná jména a slovesa v prvním pádu jednotného čísla a první osobě jednotného čísla. 3 A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature, 3rd edition, rev. and ed., Frederick William Danker (Chicago: University of Chicago Press, 2000), 122. 4 Traktát Berakoth 5.5 a několik dalších míst v Mishnahu, nejstarší části Talmudu. I když se první rabínské zmínky datují do druhého století, zdá se, že ten úřad existoval mnohem dříve. Někteří učenci vysledovali koncept výroku „vyslání“ jak ve Starém zákoně, tak v sekulární řečtině, viz Colin Brown, gen. ed., The New International Dictionary of New Testament Theology (Grand Rapids: Zondervan, 1975), “Apostle,” 1:126–136. 5 Viz pozoruhodná studie C.G. Kruse in Ralph P. Martin and Peter H. Davids, eds., Dictionary of the Later New Testament & Its Developments (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 1997), 76–82. 6 Často se předpokládá, že jedenáct při výběru Matěje chybovalo, protože Jidášovo místo bylo rezervováno pro Pavla. Je známo, že Matěj ihned upadl v zapomenutí. Nicméně v textu není žádný náznak kritiky a jen málo z dvanácti apoštolů je po první kapitole dále zmiňováno. Pavlovo apoštolské pověření je prokázáno nezávisle na Dvanácti jak Lukášem, tak samotným Pavlem (viz Skutky 9,1–30, zvláště verše 26–28; Galatským 1,15–24). 7 A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature, 311. 8 Někteří komentátoři ztotožňují „veleapoštoly“ s Dvanácti, avšak ostatní předpokládají, že kontext spíše podporuje ztotožnění s židovsko-helenistickými učiteli, kteří přišli do Korintu s doporučujícími listy pravděpodobně z Jeruzaléma. 9 Viz diskuze v E. Earle Ellis, Pauline Theology: Ministry and Society (Grand Rapids: Eerdmans, 1989), 38. 10 “[M]essengers without extraordinary status.” A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature, 122. 11 Gordon D. Fee, The First Epistle to the Corinthians (Grand Rapids: Eerdmans, 1987), 732. 12 Colin Brown, gen. ed., The New International Dictionary of New Testament Theology (Grand Rapids: Zondervan, 1975), 1:135. 13 Například viz James D.G. Dunn, The Theology of Paul the Apostle (Grand Rapids: Eerdmans, 1998), 578–579. 14 The Theology of Paul the Apostle, 574. 15 A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature, 3rd edition rev. and ed. Frederick William Danker (Chicago: University of Chicago Press, 2000), 1:44. Viz také Gerhard Kittel, ed., Theological Dictionary of the New Testament, trans. and ed. by Geoffrey W. Bromiley (Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1964), 1:447. 16 New American Standard Version and New Revised Standard Version, “signs of a true apostle.” 17 A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature, 125. 18 Roger Stronstad, The Prophethood of All Believers (Sheffield, UK: Sheffield Academic Press, 1999), 71–84. General Council of the Assemblies of God 1445 North Booneville Avenue Springfield, Missouri 65802–1894 (417) 862–2781 http://www.ag.org
