Josef Cardijn Život pro dělnickou mládež Proroci a předchůdci, Victor Conzemius, str 223-235 Asi bude vždycky jakýmsi podivným právem mladé generace, že poklepe svým předchůdcům na rameno a řekne: tady jste se mýlili, měli jste jít jinudy, my vaší cestou nepůjdeme. Nemusí to být opovážlivost a samolibé chytráctví mladých, nýbrž předpoklad toho, aby se věci a poměry měnily, aby nastupující generace mohla začít tam, kde starší přestala. Nepřijatelnými se podobné názory stávají pouze tehdy, když se absolutizují a tvrdí, že dnešní poznatky mohly být dostupné i dříve a že pouze omezenost starších zabránila, aby se uplatnily. Tím se z průkopníků včerejška dělají tupí diletanti. Taková školometská nadutost je nejen nespravedlivá, ale je i sebeklamem. Dnešní generace stojí na ramenou generace předchozí a bez angažovanosti staré by nebyla práce mladých vůbec možná: předpokládá ve svých výchozích bodech i omyly a chyby starších. Roku 1967 zemřel Josef Cardijn, zakladatel mezinárodního hnutí křesťanské dělnické mládeže. Je snad on, za života označovaný za socialistu a politického levičáka, dnes natolik překonaný, že je třeba se omlouvat, chceme-li o něm hovořit? Jistě ne, ale ve věku teologie revoluce neodpovídá běžnému klišé politických teologů, jež se stalo omalovánkou přehorlivých producentů nových mýtů. Cardijn vybudoval na konfesijním základě internacionálu dělnické mládeže, která má dnes přes 4 miliony členů v 80 zemích. Je to zcela jistě gigantické dílo - to se uznává i dnes ale její dynamika je zaměřena na překonané vzory. Cardijnova osobnost zcela protiřečí moderní šabloně rebela v kněžském šatě: Cardijn nikdy nerebeloval proti oficiální církvi, i když dokázal prosazovat své myšlenky jen v únavné drobné válce proti nevraživosti duchovenstva a odmítání ze strany politického katolicismu. Až do konce života zůstal nepohodlným, ale poslušným synem své církve. Je to člověk včerejška, s nímž se dnes dá sotva co podniknout? Kdo by chtěl měřit jeho osobnost pouze loktem právě dnes módních dogmat, tomu Cardijn mnoho neřekne a neukáže své historické dílo: posílení sebevědomí dělnické mládeže a zcitlivění širokých kruhů veřejnosti ve všech zemích pro problémy třetího světa. Josef Cardijn se narodil roku 1882 v Schaerbecku, bruselském předměstí. Jeho rodiče posluhovali a dělali domovníky u jedné bohaté rodiny. Otec se nikdy nenaučil číst, ani psát. Rodina zakrátko přesídlila do domovské obce Hal, pohodlného brabantského městečka, zasaženého rozvojem průmyslu. Josefovy první vzpomínky jsou poznamenány vlivem průmyslu na lidi, kteří časně ráno pospíchali do papíren, sléváren a textilek. Nechvalně známé byly hlavně přádelny hedvábí, kde výpary éteru stoupaly pracujícím do hlavy a působily obluzení především u dělnic, jež ztrácely jakoukoliv lidskou důstojnost. Ještě když se ukládal do postele, slyšel na ulici klapot jejich dřeváků; mezi nimi byly i děti jeho věku, které si vytíraly z očí spánek: do práce je vlekli starší sourozenci a rodiče. Byl to malý zázrak, že Josef byl ušetřen osudu svých vrstevníků. Hospodářská situace rodiny se přestěhováním zrovna nezlepšila. Otec se nešikovně a bez úspěchu snažil uživit jako hokynář, matka si otevřela malý výčep. Ale snad právě zde, v houževnatém odporu rodičů proti zapřažení do továrenské dřiny byl už náznak toho, že i malý Josef půjde vlastní cestou. Chtěl být knězem a tato touha nalezla plné pochopení u rodičů, kteří zdědili neporušenou vlámskou selskou zbožnost. Chlapci nechybělo intelektuální nadání; to se projevovalo už v dychtivé četbě - otci nepochopitelné. Oblíbenými autory chlapce byli Henri Conscience, Guido Gezelle a Jules Verne; později k nim přibyli Victor Hugo, Lamennais a Emil Verhaeren a klasikové anglické,
německé a ruské literatury. V malém semináři v Mechelen, kde absolvoval gymnázium, se stal knihovníkem a získal pověst nadějné ho literáta. Jeho horlivost však neplatila literatuře, nýbrž člověku. Dostavil se zážitek, který jej traumatizoval a pohnul k tornu, aby se upsal sociální práci. O Leninovi se říká, že ho smrt staršího bratra přivedla na myšlenku uskutečnit jeho sociálně revoluční odkaz. Na počátku Cardijnova sociálního uvědomění stojí rovněž subjektivní zkušenost a slib. Když se vrátil domů z internátu, zjistil, že si už nemůže rozumět s bývalými spolužáky a kamarády. Žili v odlišných světech, nehovořili stejnou řečí. Předčasná práce v továrně narušila jejich osobní rozvoj a pracovní podmínky pokazily jejich lidství. Cardijn si to uvědomil neobyčejně ostře. Bylo to, jako by mu vrazili do prsou nůž - jak často později přiznával. A když ležel na smrtelné posteli otec, který strávil veškeré síly, aby synovi umožnil studium, složil jednadvacetiletý Josef slib, že zasvětí svůj život dělnické mládeži. Obtíže se vynořily právě tam, kde by je člověk nejméně očekával. Jeff byl nejen primus třídy, ale byl i nezávislá osobnost. Vedl diskusní skupiny, dával do oběhu mezi studenty moderní exegetickou literaturu a získával je pro časopis Sillon, vydávaný Markem Sangnierem, který se zasazoval pro spojení církve s moderní demokracií. Rektor semináře na to hleděl s nelibostí a radil studentovi, aby se poohlédl po jiném povolání, když tak málo odpovídá představě, kterou mají v ústavě o hodném seminaristovi. Jeff se však výtkami představeného nedal odradit a malomyslné, donašečské klima doby modernismu jej nepřipravilo o jistotu správné volby povolání. Když byl roku 1906 vysvěcen na kněze, obrátil se s naléhavou prosbou na svého biskupa, kardinála Merciera, aby se směl zapsat v Lovani na Institut politických a sociálních věd místo na filozofický ústav, jak si biskup přál. V Lovani zůstal pouze rok, ale stačilo to k tomu, aby získal licenciát a aby se důvěrně seznámil se základními sociálními a hospodářskými problémy. Pak jej poslali do biskupského gymnázia učit francouzštinu a staré jazyky. Bude opotřebován ve mlýně církevní instituční činorodosti, bude se muset vzdát svých plánů? Není pochyb, že by ani zde nezůstaly ležet ladem jeho vlohy a sociální étos. I z této doby dokázal mnoho vytěžit. Využil velké prázdniny, které mu škola dopřávala, aby se ohlížel všude, kde se křesťané ujali iniciativy k řešení dělnické otázky: v Německu, v Holandsku, v Anglii i ve Francii. Navázal spojení s průkopníky křesťanského dělnického hnutí: navštívil Carla Sonnenscheina v Berlíně; zakladatele skautingu Badena-Powella, socialistické odborové vůdce a sociální střediska církví v Anglii; průmyslníka Léona Harmela ve Val-Du-Bois; Marka Sangniera a vedoucí spolupracovníky časopisu Sillon. Především však navazoval kontakty s dělníky papíren a textilek v okolí. Zůstal tak v těsném styku se skutečností a nezapomněl řeč dělníků. Roku 1912 se Cardijn stává kaplanem v bruselském předměstí Laeken. Má tady pod nohama velkoměstskou dlažbu, ale k uskutečnění vlastních idejí uplyne ještě mnoho let. Pro tohoto duchovního je nezbytností navštěvovat domácnosti a starat se o konkrétní nouzi lidí. Není pod jeho úroveň vyplňovat žádosti pro nemocenské a penzijní pojišťovny a poradit drobným lidem v jejich problémech s majiteli doma a zaměstnavateli. Vedle četných farních sdružení vzniká nová iniciativa: studijní kroužek. Prvními účastníky jsou dívky: učnice, kancelářské síly a dělnice. Některé z nich se musí nejdříve učit psát, aby mohly vést své účetnictví. Cardijn chce, aby se všichni účastnili aktivně a vzdělávali se ve společné diskusi. „Studijní kroužek není třída s učitelem a žáky, ani shromáždění s přednášejícím a posluchači. Studijní kroužek se musí stát pracovním družstvem, do něhož všichni účastníci vnášejí své pozorování, představy, úsudky, ale především horlivost a nadšení. Účastnit se jako nezúčastněný divák znamená předem být přítěží. Kdo má pro sociální dění otevřené oči a uši, ten pozoruje, konstatuje a reflektuje. A plody těchto pozorování, zkušeností a úvah vytvářejí to, co nazývám osobním věděním, které je daleko bohatší než knižní vědomosti nebo než to, co víme z doslechu.“
Tento osobní proces přivlastňování však nemá zůstat stát na úrovni nezávazného povídání, nýbrž má vyústit do utváření života a společných akcí. Cardijn shrnul svou metodu do hesla: vidět, soudit, jednat. Ze sebe samých, z osobní reflexe mají laici měnit svůj život a své pracovní prostředí a pro tento společný cíl mají aktivizovat své spolupracovníky. Uprostřed první světové války dostává pětatřicetiletý Cardijn ke svému kaplanskému působení navíc péči o vedení všech církevních sdružení v Bruselu. Doba není příznivá pro velké plány, ale právě teď vystupuje Cardijn poprvé do zorného pole veřejnosti. Za přítomnosti kardinála Merciera má v bruselské katedrále kázání, v němž odsuzuje přepadení Belgie Německem a označuje postoj Belgičanů kolaborujících s okupanty jako prostituci. To však není dost: za několik týdnů předává jménem 130 tisíc křesťanských odborářů okupačním úřadům protestní petici proti zavlékání belgických dělníků do Německa. Kopie petice jdou k papeži a neutrálním mocnostem. Tato politická akce vynese Cardijnovi sedm měsíců vězení. Po propuštění si znovu zahrává s ohněm: začleňuje se do výzvědné skupiny ve prospěch Spojenců. Jde po druhé do vězení, tentokrát na deset let nucených prací: svobodu mu přinese uzavření příměří. Ve vězeňské cele nečetl pečlivě pouze bibli, ale i spisy Marxovy, včetně Kapitálu. I v samovazbě ho pronásleduje starost o mladé dělníky. Vidí obrovské problémy přicházející doby a píše si do deníku: „První polovina 20. století uvidí vznik nového světa. Nedojde k tomu bez revolucí, bojů a roztržek. Nashromáždilo se příliš mnoho spravedlivého hněvu, příliš utrpení, spáchalo se mnoho bezpráví, dopustili jsme se mnoha chyb, než aby se nový světový řád mohl vyvíjet v klidné bezstarostnosti.“ Pokud jde o něho, chce přispívat k pokojnému řešení dělnické otázky. Tím se však dostává do konfliktu s vlastním táborem. Mladí politikové katolické strany vybudovali v Bruselu sociální centrum s družstvem, s odbory a s vlastním časopisem. Je to dílo pro dělníky, nikoli však dílo dělníků. Cardijn chce tuto organizaci přebudovat a dát ji do odpovědnosti dělníkům. Jeho koncepce však vede k roztržce s paternalistickými názory pánů z výboru a tak se Cardijn s přáteli z odborů vystěhuje z domu, který byl dosud jejich domovem: dělníci mají být svobodní a nežít pod poručníkováním pánů a podnikatelů a katolické honorace. V této věci je Cardijn neústupný: odbory mladých dělníků mají zůstat věcí mladých a nemají se stát nějakým farním klubem mezi jinými. Čím víc se Cardijnovy ideje vyjasňují, tím větší jsou i obtíže. Roku 1920 dostává tuberkulózu, kterou pak musí léčit na Cóte d‘Azur. Sotvaže se uzdraví, vrhá se do boje za svůj projekt autonomní dělnické mládeže. Naráží však na zdi odmítavé lhostejnosti a na ostnaté dráty opatrné zdrženlivosti ve vlastním táboře. Většina majetných katolíků nechce nic vědět o své sociální odpovědnosti. Tolerují sice socialistické odbory, odmítají však křesťanské dělnické hnutí: považují odborové svazy křesťanských dělníků za neslučitelné s věcí křesťanství. Sami biskupové se obávají sklouznutí do sociálně revoluční agitace a nesmějí si to příliš rozházet s vlivnými pány z průmyslu a bank, na jejichž příspěvky jsou odkázány četné církevní pomocné programy. Reakce socialistů je nepřátelská, heslo zní: „Buď rudí, nebo hladoví.“ Chtějí mít monopol na zastupování dělnictva a podezírají Cardijna, že jim odlákává dorost. Vyčítají, že se zdobí cizím peřím: „Kde jste byli vy, křesťané, když roku 1885 neuměly tři čtvrtiny belgických dělníků číst ani psát?“ Nejsilnější odpor je však ze strany Katolické akce a farností. Říkají, že svaz, o nějž se Cardijn snaží, přinese do farností třídní boj, zničí jednotu a vůbec trhá mystické tělo Kristovo. Cardijn a jeho přátelé však odolali odporu sdružené fronty protivníků. V únoru roku 1925 dochází v Bruselu k založení JOC (Jeunesse Ouvriére Catholique - Katolické dělnické mládeže), s ženskou a mužskou větví a podle tradic země s organizací valonskou a vlámskou. V té době bylo v zemi přes 600 tisíc mladých dělníků a zaměstnanců mezi 15 a 21 lety. Na ně se chce nová organizace orientovat a pomáhat jim řešit problémy. Své úkoly si mají řešit
sami: v jednotlivých kroužcích má duchovní pouze poradní a koordinační funkci. Všechna moc patří laickým radám - tak to platí u Cardijna. Neúnavně zdůrazňuje božské povolání a poslání vlastní dělníkovi v jeho prostředí. Nejde o mobilizaci dělníka pro církev, nýbrž o emancipaci vlastní třídy s odvoláním na nábožensko-mravní síly svého života. Prvním cílem není proměna světa a jeho struktur, nýbrž proměna osobnosti; uvědomění křesťanského úkolu vzhledem k proměnám a přetváření prostředí - to byla Cardijnova priorita. Nelze přehlédnout příbuznost s Kolpingem, který se však orientoval na tovaryše a řemeslníky, neboť ještě neznal masy moderní pracující mládeže. Oba nedůvěřovali čistě teoretickým projektům, oba odmítali paternalismus a schvalovali primát člověka, vlastní odpovědnost, a navzdory všemu zařazení do církevního rámce. Neodváděl Cardijn mladé dělníky od tvrdé skutečnosti třídního boje; nezastíral ji právě tam, kde by bylo na místě nemilosrdné pranýřování kapitalistického vykořisťování? Jeho dělnická mládež jistě nebyla nástrojem ostrého třídního boje. Stála pouze v předpolí odborářské agitace, i když se už od počátku zasazovala za změnu poměrů. Uvažme jen, že se hnutí orientovalo výlučně na mladé lidi - do 21 až 23 let. Zde vyrůstali budoucí dělničtí a odborářští vůdcové, kteří jednou, na základě zkušeností svých místních akcí a především díky vzdělávacímu a politickému školení, budou moci převzít větší úkoly. Navíc se organizace nemohla spokojit s budováním sebe jako samoúčelem, nýbrž chtěla poznávat a měnit sociální skutečnost. Sem patřily dotazníkové akce o pracovních podmínkách, informační kampaň, zřizování klubů a sociálních středisek, agitace za bezpečnost při práci a za omezení pracovní doby. Nejrevolučnější počin JOC však leží v církevně náboženské oblasti, odkud přišly vlastní podněty hnutí. Poprvé se hovořilo k početně nejsilnější skupině v církvi jako k celku a byla mobilizována na základě milosti křtu k vlastnímu úkolu ve světě. Kardinál Suenens pozdě ji řekl o Cardijnovi, že byl tím katolickým knězem nové doby, který nejintenzivněji věřil v obecné kněžství laiků. Kardinálův bonmot zasahuje jádro věci. Tento kněz nechtěl získat laika pro určitou věc, nýbrž mu dopřál, aby ze sebe sama utvářel křesťanský humanismus dělníka. Předpokladem členství nebylo praktikování církevního života. Cardijn mnohé šokoval tím, že přijímal svobodné matky a lidi nábožensky mimostojící. Šlo mu o to, aby z myšlenky samostatnosti dělnické mládeže vyrostla spiritualita práce. Jeho plán málem v poslední chvíli ztroskotal na nepochopení církevních hodnostářů. Stárnoucí kardinál Mercier si nechal namluvit, že Cardijnova koncepce je na škodu jednotě katolické mládeže Belgie, a prohlásil, že předloží záležitost rozhodnutí Pia XI. Byla to značná odvaha, když vzpomeneme jak v roce 1831 tři známí poutníci do Říma - Lamennais, Lacordaire a Montalembert - svěřili nezkušeně osud svých myšlenek do rukou Svatého Otce a vrátili se domů s odsouzením. Avšak Pius XI. nebyl Řehoř XVI. Belgickému knězi prý řekl: „Konečně někdo, kdo mi hovoří o masách.“ Schválil jeho koncepci specializované Katolické akce a povzbudil jej k další práci. Nyní měl Cardijn zelenou pro své plány. Bylo mu čtyřicet pět let. Následovalo vítězné tažení jeho myšlenky. Zní to trochu triumfalisticky a kongresy katolické dělnické mládeže často skutečně vypadaly jako přehlídka katolických funkcionářů. Při oslavě desátého výročí hnutí se na bruselském fotbalovém stadionu sešlo 85 tisíc mladých dělníků - nejen z Belgie, ale z celé Evropy, z Kanady, Kolumbie, Madagaskaru a Konga. Nejsilněji se však hnutí uchytilo ve Francii. Roku 1927 se Cardijn seznámil s mladým kaplanem z komunistického Clichy, který se věnoval dělnické mládeži ve své zemi. V roce 1937 měla francouzská křesťanská mládež už 65 tisíc členů Náklad obou vydání časopisu činil 450 tisíc výtisků - 270 tisíc pro chlapce a 180 tisíc pro dívky. Co však může znamenat masové katolické hnutí ve století, kdy v Německu pracovala Hitlerjugend a v Itálii Balilla (a na Východě Komsomol a Pionýr)? Co znamenala JOC pro tehdejší katolickou dělnickou mládež, o tom se můžeme dočíst u Maxence van der Meersche.
Jedné z postav své knihy Rybář lidí vkládá do úst následující slova: „Z našeho života, který před sebou neměl jinou perspektivu než nekonečnou cestu bídy, udělala JOC nádherné dobrodružství. Nám, vyděděncům odpadu společnosti, postavila před oči nesrovnatelný cíl: dát v sobě znovu vstát prvním Kristovým učedníkům.“ Rovněž od van der Meersche pochází líčení, ukazující Cardijna v celé jeho dynamice: „Po celý život nezapomenu zvláštní siluetu tohoto malého kněze, který se náhle objevil na pódiu, chodil sem a tam, křičel, mával rukama, rozhazoval jimi a chytal se prázdného prostoru; hubeného, drobného, těžce oddychujícího, vyrážejícího neúplné věty, téměř komického ve svém nadšení, který z počátku dráždí k chichotu několik mladých dívek okolo nás, ale pak uchvacuje lidi svým entuziasmem, nadšením, upřímností, rozhořčením, hněvem i něžností; strhuje a dotýká se jejich nejvnitřnějšího nitra. Stojí zde člověk, který se upsal až do poslední kapky krve věci bezprávných a vykořisťovaných, pro něž kdysi zemřel jeho Mistr. Tento kněz nám svou vášnivostí, zoufalstvím, sny a bezmeznou láskou zpřítomňoval opravdu kněze a skrze něho jsme znovu viděli a slyšeli Krista, který probouzel v lidech odpovědnost za bratry.“ Druhá světová válka překvapila Cardijna v Římě při přípravě mezinárodního dělnického setkání 5. září roku 1939. Setkání muselo být odřeknuto. Roku 1940 provází Cardijn belgické uprchlíky do Francie; o dva roky později musí znovu do vězení. Jeho spoluvězněm v cele je prezident belgického socialistického svazu mládeže, který v minulosti ostře napadal JOC. Cardijn zůstal dosti mladý, aby pochopil, že po válce musí být dělnická mládež zreformována a vedena k užšímu partnerství s jinými skupinami. Už dlouho ví, že s pouhým negativním antikomunismem se v dělnické otázce ničeho nedosáhne. „Antisocialismus a antikomunismus nestačí k tornu, aby se dělnická třída zachránila a církvi odcizené masy se znovu navrátily. V marxismu existuje zrnko pravdy úžasné výbušné síly, které si obvykle dostatečně neuvědomujeme: Marx dal dělnické třídě úkol záchrany světa, mesiášské poslání. V tom je síla marxismu. V encyklice Divini Redemptoris, jež se zabývá komunismem, se zůstává u negativního aspektu věci. Většinou se zůstává stát v diskusi o tom, jak komunismus eliminovat. Ale o Božím povolání dělnické třídy se nemluví.“ Zatímco se po druhé světové válce dostává francouzská dělnická mládež do krize a organizuje se v jiných formách, zapouští Cardijnova myšlenka kořeny mimo starý kontinent. Jocisté (příslušníci JOC), kteří se jako vojáci dostali do celého světa, seznámili s ideou křesťanské dělnické mládeže i země, které ji dosud znaly nanejvýš z doslechu. Cardijn diagnostikoval zanedbávání a vykořisťování dělnické mládeže jako problém globálních rozměrů, a tak se jeho farností stává celý svět. V sedmdesáti letech začíná nová fáze jeho života: velké cesty, které jej vedou do celé Evropy a na všechny kontinenty. Až do své smrti podnikl 40 větších turné po Evropě a 24 cest do zámoří. Navštívil Ceylon, Indii, Filipíny, Japonsko, Austrálii, Nový Zéland, USA, jihoamerické republiky, Kanadu a nové africké státy (také Prahu - Do dvou zemí nesměl: do Číny a do SSSR. V dokumentech z pozůstalosti nacházíme poznámky o tom, jak velice se snažil pomocí vlivných prostředníků získat povolení ke vstupu právě do těchto zemí. Jakkoli varoval před sterilním antikomunismem, přece se neoddával konvergenčním teoriím o mírumilovném splynutí kapitalistického a marxistického společenského řádu. S marxismem jej spojovala společná starost o sociální povznesení dělníka. Neodmítal uznání skutečným úspěchům marxistů, aniž se však vzdal přesvědčení, že křesťané by všechny tyto úkoly dokázali splnit lépe. Dlouho jej zaměstnávaly komunistické obřady „zasvěcení mládeže“ (Jugendweihe) v NDR. Domníval se, že z této metody se lze učit. Když musel říci důrazné slovo, učinil to bez ohledu na mocné tohoto světa. V katolických kruzích Brazílie vzbudil pohoršení, když řekl, že kdyby přišel Pius XII. do Jižní Ameriky, byl by asi zatčen jako komunista. V pozdější době se neostýchal připojit podpis na petici proti válce ve Vietnamu; saigonská vláda mu za to odmítla vstupní vízum.
Stejně jako dříve odmítal třídní boj. V padesátých letech se účastnil diskuse s belgickými průmyslníky, kteří byli ochotni slyšet stížnosti pracujících, a velmi přispěl k porozumění mezi oběma tábory. Nebylo mu proti mysli použít prostředky, které měl k dispozici od římské světové církve pro šíření svých myšlenek. Byl to člověk praxe, který se nepouštěl do teoretických ani zásadních teologických diskusí a předjímal sociální trend, který je nejvýznačnější charakteristikou moderního papežství. Pozdější historické bádání bude muset vysvětlit, do jaké míry dobré vzájemné pochopení Cardijna s vedením církve přispělo k větší odpovědnosti papežství za svět: obvyklé klišé, že Řím brzdí všechny iniciativy a bere jim rozlet zde prostě neplatí! Giovanni Battista Montini, pozdější papež Pavel VI., vyzval Cardijna, aby zásadní myšlenky JOC sestavil do brožury, kterou by bylo možno prostřednictvím nunciů zaslat všem biskupům, aby ve svých diecézích mohli rovněž zavést hnutí křesťanské dělnické mládeže. Pro papežský list Mater et magistra dal Jan XXIII. vypracovat od Cardijna průvodní dopis. Encyklika Populorum progressio Cardijna podnítila, aby předal papeži dokument o tom, že kněží mají lépe připravovat věřící na jejich odpovědnost za integrální rozvoj lidstva. Ještě v 70. a 80. letech jej trvale zaměstnávaly otázky, v jaké formě se musí JOC obnovit, aby si udržela svou pronikavou sílu; čemu se musí přiučit, aby se prosadila ve městech, a jak bude možno při pokračující interorientaci zabránit, aby hnutí neztratilo vnitřní náplň a nestalo se plytkým. Jemu samému dávalo stále nový elán lásky k člověku, čerpající z víry stále novou jistotu. „V podstatě jediný problém, který ve světě existuje a který, jak se někteří domnívali, lze odsunout na okraj, ale který se dnes vzhledem k sebezničujícím možnostem a ničivým zbraním všeho druhu znovu vynořuje s nezmenšenou aktuálností, je tento: Proč existuji, proč žiji? Proč pracuji, myslím, miluji, proč jsem se narodil a proč musím zemřít? Lidstvo si dnes klade tuto první a poslední otázku. Pravou odpověď na ni může dát pouze víra. Víra, která vstupuje do života, víra, která se stává konkrétním aktem života. To je jediné mírové vítězství, které může dát světu odpověď na tyto otázky. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc odpovědnosti cítím za svůj život a tím více jsem přesvědčen, že tato odpovědnost smrtí nekončí, nýbrž trvá věčně. Existence moje i druhých lidí a vůbec všech, kteří kdy žili, to nemůže být dílo náhody. Existuje Bůh, který objasňuje nevysvětlitelné a jemuž jsme odpovědní. (...) Miluji všechny lidi, zvláště ty nejchudší a bezprávné, lidi všech ras a všech barev pleti. Všechny bych je chtěl spojit a sjednotit ve stejné lásce, ve stejném přesvědčení a ve stejné víře. Příliš je respektuji v jejich existenci a osobní důstojnosti, než abych na ně chtěl vykonávat sebemenší morální či materiální nátlak; chtěl bych jim však jít vstříc, zasáhnout je všechny, abychom společně hledali vysvětlení našeho života, abychom uskutečnili své osudové společenství: chtěl bych jim pomoci, aby našli své štěstí.“ Několikrát žertem napsal, že je stár čtyřikrát dvacet let a skutečně si až do vysokého stáří uchoval citlivost a pevný zrak i sluch mladého člověka. Byl zřejmě nejprominentnějším Belgičanem, který navštívil ve vězeňské cele prvního člověka odsouzeného za odmítnutí vojenské služby a který se zasadil za přeměnu povinné vojenské služby v možnost náhradní služby civilní. Vedl rozhovory s Visser‘t Hooftem, generálním tajemníkem Ekumenické rady církví, aby dosáhl spolupráce velkých křesťanských svazů mládeže na mezinárodní úrovni pro společné projekty. V osmdesáti letech byl advokátem mládeže při 2. vatikánském koncilu - v letech 1961 až 1965; nejprve jako poradce a při posledním zasedání koncilu už jako kardinál s plnými právy účasti. Bylo to opožděné uznání jedné životní cesty, která - víc než jakákoliv jiná - přispěla ve 20. století k smíření církve a dělnictva. „Koncil nemíní mládeži udělovat příliš mnoho otcovských rad, ale spíš jí musí dodávat odvahu k vlastní odpovědnosti. Dnešní svět se stane tím, čím jsou dnešní mladí na základě svobodného rozhodnutí vlastní vůle. (...)
Kéž se náš koncil stane výkřikem, který bude zapřísahat pokročilejší a bohaté národy, aby bez prodlení spojily všechny vědecké, technické, ekonomické a politické síly k řešení zneklidňujících problémů třetího světa. Budou-li však poslouchat pouze svůj egoismus (...) pak si můžeme být jisti, že tuto velikou mezinárodní nespravedlnost naší doby stihne Boží trest.“ Snadno můžeme Cardijnovi věřit, že se často cítil v této nesmírné zátěži jako „vymačkaný citron“. Že mu nebylo snadné předat vedení JOC do mladších rukou, můžeme vytušit z aktivního rytmu jeho života. A přece v roce 1965 tuto oběť přinesl. Navenek něco vyvážily pocty - vyznamenání, čestné doktoráty a čestná občanství; nadále mohl zůstat ve službách hnutí jako „vyslanec dobré vůle“. Nezůstal však ušetřen odloučení od všeho, co pro něj bylo tak nekonečně důležité. A toto vzdání se všeho v něm dalo dozrát poznání, které může být po mocí pro každého, kdo musí projít branou stáří. „Podstatným znakem stáří je osamělost. Starý člověk žije, myslí, miluje a pracuje sám. A čím mladší zůstal duchem, srdcem a charakterem, tím osamocenější si připadá. Může se utéct ke knihám a časopisům, k rádiu a televizi. Myslím však, že by to neměl dělat. Osamělost má pro něho znamenat vroucí a osobní přítomnost: má být přítomen Bohu, Kristu, církvi, svým nejmilejším přátelům. Tato přítomnost osamělého není svévolí fantazie, nýbrž darem, který přichází z hloubi osobnosti. (...) Pro starého člověka je nejtěžší, aby nestál v cestě svému nástupci či zástupci. Ti se musejí sami učit nést odpovědnost. Rada, úsudek a zásah starého člověka, který byl dřív samostatným šéfem a mistrem, mohou snadno vypadat jako nedostatek důvěry nebo překážka. To je nejtěžší zkouška: musí se naučit ustoupit stranou a mlčet. To je pro starého člověka, který zůstal duchem a myslí mladý, největší oběť. Není však pro něho snadné tuto oběť přinést, neboť se cele oddal svému dílu a lpí na něm všemi vlákny své bytosti. Ti, kdo mu stojí nejblíže, tím nesmějí trpět. Předpokládá to velkou lásku a mimořádný jemnocit, zvláště tehdy, když si starý člověk myslí, že jeho dílo pod novým vedením upadá nebo ztrácí na významu. V naší době rychlých a mnohdy radikálních změn mravů a názorů se ony zdají jako nejpovážlivější. Avšak starý člověk, který zmoudřel,je musí přijmout, a to s radostí. Jestliže se před ním utajují rozhodnutí, která považuje za nesprávná či politováníhodná, jestliže se s ním nikdo neradí,jestli jej zanedbávají, nemá se vzpírat nebo si stěžovat. Láska starého člověka, který zůstal mladý, si musí svou mladost uchovat a rozmnožovat ji. Je to trvalý proces učení. Nespravedlnost, kterou člověk utrpí, se může stát smírem a vždycky je požehnáním. Připomíná starému člověku nespravedlnosti kterých se sám dopustil vůči starším, když byl mladý a netrpělivý. Kolik důvodů člověk má k modlitbě, aby si vyprošoval sílu a odvahu, a ve stáří to může dělat lépe než v mládí. Čím déle život trvá, tím by měl být statečnější. Život starého člověka by měl být vzestupem a to jak ve zdraví všedního dne, tak i v nemoci, v agonii a ve smrti. To však dokáže pouze láska. Jan XXIII. nám zde dal velkolepý příklad. Je to také jediný způsob, jak zůstat mladý po celou věčnost. Peklo je stářím bez naděje. U Boha je zaslíbení věčné mladosti.“ Smrt srazila Cardijna jako starý strom. 24. června roku 1967 jej po krátkém pobytu na lůžku vytrhlo selhání ledvin z neúnavné práce a plánů. Trvalý význam jeho života leží paradoxně tam, kde se o to nesnažil. On,jemuž šlo především o proměnu vnitřního člověka, po vzbudil nesčetné lidi k tvorbě struktur, uvnitř nichž je možný člověka důstojný život.
