Apoštol Petr přišel do domu římského setníka Kornélia. Byl tam svým hostitelem pozván, ale byl tam současně i přiveden Pánem Bohem. Pán Bůh jej pro tuto návštěvu připravil. Petr Kornélia nejprve žádá, aby mu vyložil důvod pozvání. Chce to slyšet z Kornéliových vlastních úst. Petr se chrání toho, aby hned, ještě ve dveřích, na svého hostitele vyklopit naučenou zkratku evangelia a pak už jen čekal na jeho reakci. Petrovi jde o skutečný vztah, proto chce nejprve naslouchat, proto se nejprve ptá. Kornélius odpověděl: "Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu a řekl: ,Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích. Vyprav posly do Joppe a povolej odtud Šimona, kterému říkají Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře.` Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil." (Sk 10,30-33.) Kornéliova odpověď nezní moc jasně. Petrův hostitel se v podstatě přiznává, že neví, proč Petra do svého domu pozval. Co ale vyznává docela jasně, je svědectví o Božím pokynu. Kornélius apoštola pozval, protože mu to Pán Bůh nařídil. Je teď tedy na Petrovi, aby vyřídil, co mu Pán Bůh uložil. A Petr se ujal slova: "Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří." (Sk 10,34-43.) Kornélius i ostatní lidé, kteří se u něho sešli, zřejmě věděli o Ježíši z Nazareta, možná i znali jeho příběh. Podle všeho jim nebyl neznámý ani Jan Křtitel a jeho zvláštní působení u Jordánu, které předcházelo veřejnému vystoupení Pána Ježíše. Sledujme pozorně, jak a o čem Petr mluví. Nejprve vyjadřuje svoje pochopení souvislostí všech událostí, které se seběhly. Do této doby nerozuměl ani podivnému vidění, ani požadavku jít do Cesareje a vstoupit do pohanského domu. Když vyslechl Kornélia, rozjasnilo se mu v hlavě. Pochopil i přijal Boží záměr. V dalších větách připomíná skutečnosti života, smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Celý důraz Petrovy řeči je položen na Pána Ježíše. O sobě a ostatních apoštolech mluví jen jako o svědcích, kteří mohou události Ježíšova života dosvědčit. Ve své zprávě o pozemském životě Pána Ježíše zmiňuje jen nejpodstatnější body, na podrobnější informaci nebylo času a navíc, jeho posluchači mnoho ze zmiňovaných událostí sami pamatovali, nebo o nich alespoň věděli. Nebylo třeba říkat všechno. Na druhou stranu, to, co Petr zmínil, jsou věci nevynechatelné.
Nedá se zvěstovat Kristus a nemluvit například o jeho smrti. Nedá se ukazovat na Betlém a nevidět Golgatu, nebo naopak. Betlémské jesle, kříž a prázdný hrob, to jsou tři body, které určují základní rovinu Kristova pozemského života: narozen jako člověk, popraven jako zločinec, vzkříšen jako vítěz. Nám se stává (zvláště o vánocích), že mluvíme jen o tom pěkném, co s životem Pána Ježíše na této zemi souviselo. Dělá nám dobře představa malebné pastýřské idyly Betléma. Pak si rádi připomínáme Ježíšovu suverénní moc a svrchovanost, která se i v jeho životě několikrát projevila. Často ale přehlížíme opovržení, se kterým se setkával, výsměch a pohrdání, i ten potupný způsob popravy, který jej postavil do jedné řady s vyvrhely lidské společnosti. Ale evangelium zní nejsilněji právě v tónině těchto skutečností. Pán Bůh se sklonil k hříšníkům, k odporným hříšníkům. Sám se postavil na jejich úroveň. Taková je Boží láska. Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: "Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?" A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní. (Sk 10,44-48.) Naše představy o evangelizaci jsou trochu ovlivněny americkými způsoby, takže si většinou představíme plné stadióny, ale hodnota evangelizace se nedá měřit počtem nových křesťanů a vůbec už ne počtem účastníků. Shromáždění v Kornéliově domě bylo vlastně docela nepatrné, a přece šlo o událost zásadního významu. Apoštol Petr zde pod vedením Božího Ducha překročil práh další ze čtyř oblastí, o kterých Pán Ježíš mluvil, když dával svým učedníkům příkaz k misii. Tehdy jim řekl: "Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." (Sk 1,8). Vstup do každé z těchto oblastí byl vždycky něčím novým a mimořádným. Stejně tomu bylo i v tomto případě. Petr a jeho židovští přátelé, kteří s ním přišli, užasli, když viděli, že i pohané mohou dostat dar svatého Ducha. Jak to mohli poznat? Cožpak je možné Ducha svatého vidět? Nebo jej slyšeli přicházet? Ne, nic takového. Slyšeli ale mluvit přítomné pohany, kteří po přijetí Božího Ducha promluvili novými jazyky. Když apoštol Petr později o této události vyprávěl, připomněl, že to byl stejný úkaz, jaký se stal na počátku, o prvních Letnicích (Sk 11,15.17). Jednalo se tedy zřejmě o schopnost mluvit i s cizincem řečí, které rozuměl. Mezi prvními Letnicemi a Petrovou návštěvou u Kornélia uběhla určitá doba, během které uvěřily tisíce lidí. Až teď se ale Petr setkává s něčím, co mu živě připomnělo první Letnice. Zřejmě se tímto zvláštním způsobem Duch svatý znovu projevil až v Kornéliově domě. V čase mezi prvními Letnicemi a popisovanou událostí se mluvení cizími jazyky zřejmě nikde neobjevilo. Když Boží Duch tuto schopnost dorozumění dal nejprve apoštolům a potom i Kornéliovi, bylo to vždycky něco úžasného a překvapivého. V obou případech se také naplnil účel tohoto projevu Ducha, který má být podle apoštola Pavla znamením pro nevěřící lidi (1K 14,22-23). O prvních Letnicích byli těmito nevěřícími Židé, kteří sice byli hluboce zbožní, ale neznali Pána Ježíše Krista. U Kornélia byli těmito
nevěřícími zase Židé, tedy apoštol Petr a jeho doprovod. Znamení cizích jazyků se jim stalo potvrzením něčeho, čemu jinak nemohli uvěřit, totiž tomu, že i pohané mají být spaseni. Kromě toho se ale tento div stal znamením i pro samotného Kornélia a jeho přátele. Stal se jim znamením, že ani je (původem pohany) Pán Bůh neodmítá. V 15. kapitole knihy Skutků apoštol Petr výslovně potvrzuje, že se dar jazyků skutečně stal takovýmto znamením. Pro tehdejší dobu to bylo nesmírně důležité. My si už jen těžko dovedeme představit onu obrovskou bariéru, která mezi Židy a pohany odedávna ležela. Ani učedníci prostě nemohli uvěřit, že také pohané mohou být spaseni přesto, že Pán Ježíš s nimi o tom nejednou mluvil. Teď se to stalo a pohanští obyvatelé Kornéliova domu mohli být na znamení své vnitřní proměny pokřtěni i vodou. O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: "Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!" (Sk 11,1-3.) To, co se stalo v Kornéliově domě, nemohlo zůstat skryto. Zanedlouho se o tom vyprávělo po celé církvi. Musíme si uvědomit, že Petrova návštěva v Kornéliově domě byla v očích Židů (a to i křesťanů židovského původu) neslýchanou a dokonce nepřípustnou událostí. Vždyť kdybychom o možnosti návštěvy pohana, a dokonce o křtu pohana mluvili s apoštolem Petrem před jeho návštěvou Cesareje, asi by se také vyjádřil zásadně odmítavě. Pán Bůh ale změnil jeho myšlení, a tak když se při svém příchodu do Jeruzaléma setkává s výčitkami, začíná všechno vysvětlovat. Bylo třeba všem křesťanům vysvětlit, že tady nešlo o Petrovo svévolné rozhodnutí, ale o jasný Boží příkaz, který byl také samotným Duchem svatým potvrzen. A tak jim to Petr začal po pořádku vysvětlovat: "Byl jsem v městě Joppe a právě jsem se modlil, když jsem ve vytržení mysli měl vidění: Cosi se snáší dolů a podobá se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy z nebe; zastavila se právě u mne. Když jsem se do ní pozorně podíval, uviděl jsem tam nejrůznější zvířata i divokou zvěř, plazy a ptáky. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: ,Vstaň, Petře, zabíjej a jez!` Odpověděl jsem: ,To ne, Pane! Ještě nikdy nevešlo do mých úst nic, co poskvrňuje a znečišťuje.` Ale hlas z nebe promluvil znovu: ,Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.` To se opakovalo třikrát a vše bylo opět vyzdviženo do nebe. A právě v tu chvíli se zastavili před domem, kde jsme bydleli, tři muži, poslaní ke mně z Cesareje. Duch mi řekl, abych bez rozpaků šel s nimi. Se mnou se vydalo na cestu i těchto šest bratří a všichni jsme vstoupili do Kornéliova domu. On nám vypravoval, jak se mu v jeho domě zjevil anděl a řekl mu: ,Pošli někoho do Joppe a pozvi k sobě Šimona, kterému říkají Petr. Co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině.` Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: ,Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.` Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?" (Sk 11,4-17.) Petr stručně popisuje celý příběh, který už známe. My si na tomto místě všimneme jen jedné Petrovy poznámky. Apoštol dosvědčuje, že na pohany v Kornéliově domě sestoupil Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na apoštoly. Jak to Petr poznal? Většinou se má za to, že
právě podle mluvení v cizích jazycích, ale já bych chtěl obrátit vaši pozornost na druhý projev Ducha, který většinou uniká pozornosti. Ve 46. verši 10. kapitoly jsme četli, že Petr a jeho přátelé slyšeli pohany, kteří uvěřili, mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. (Sk 10,46a.) Mám za to, že klíčová je právě druhá část této věty: Znovuzrození pohané velebili Boha. To je typický projev Božího Ducha. Duch svatý nás vždycky povede k tomu, abychom Pánu Bohu vzdali čest a chválu, které je hoden. Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: "Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!" (Sk 11,18.) S údivem můžeme sledovat, jak Boží Duch církev trpělivě a cílevědomě vychovával. Když křesťané židovského původu pochopili, že Pán Bůh i pohany miluje a že smrt Pána Ježíše Krista platí i pro ně, měli z toho nakonec velikou radost. Obrácení Kornélia k víře v Pána Ježíše Krista bylo nesmírně významnou událostí. Od tohoto okamžiku byly brány evangelia dokořán otevřeny pro všechny obyvatele země. Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu. (Sk 11,19-21.) Pánu Ježíši Kristu vždycky záleželo na tom, aby se jeho evangelium dostávalo k novým lidem. Proto poslal své učedníky až na sám konec země (Sk 1,8). I první křesťané ale byli jenom lidé, do světa se jim moc nechtělo. Snad i proto nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Když církev nešla dobrovolně, byla vyhnána. Po rozehnání církve z Jeruzaléma se evangelium začíná velmi rychle šířit. Nejprve jen mezi Židy, protože tak tomu učedníci Pána Ježíše zprvu rozuměli. Už jsme ale slyšeli o podivuhodné zkušenosti apoštola Petra z domu Kornéliova. Podobně se k pohanům obrátili i mnozí další a byli překvapeni, jak Duch svatý mezi pohany působil, jak proměňoval jejich srdce k novému životu. Zvlášť pozoruhodné to bylo v Antiochii. Postupem času se pak do Antiochie přeneslo těžiště veškeré křesťanské misijní práce. Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše. Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni. Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. (Sk 11,22-24.) I když by se mohlo zdát, že církev v oněch prvních dobách žila v relativně samostatných sborech, není to tak docela pravda. Jednotlivé křesťanské sbory spolu čile komunikovaly a svorně se podřizovaly autoritě apoštolů. I když ještě neexistovaly telekomunikace, šířily se zprávy o Božím působení v jednotlivých sborech poměrně velmi rychle a spolehlivě. Tak se stalo, že se o úspěšném misijním působení mezi pohany v Antiochii dozvěděli i křesťané v Jeruzalémě. Měli z toho pochopitelně radost, ale nezůstalo jen u radosti. Jeruzalémský sbor byl vlastně mateřským sborem celé církve, který cítil odpovědnost za všechny ostatní. Proto se jeruzalémští rozhodli místní církvi v Antiochii pomoci. Poslali do Antiochie Barnabáše. Bible vydává o Barnabášovi nádherné svědectví. Mluví o něm jako o
muži, který byl dobrý, plný Ducha svatého a víry. Upřímně řečeno, to by mělo být pravdou o každém křesťanu. V případě Barnabášově to bylo nepochybné a všem zřejmé. Barnabáš také našel v Antiochii svůj osobní úkol. Vykonával zde pastýřskou službu, povzbuzoval spoluvěřící a vyučoval je Božím pravdám. Věřících lidí přibývalo, církev v Antiochii rostla a Barnabáš vycítil potřebu i vhodnou příležitost zapojit do práce dalšího obdarovaného muže. Jeho rozhodnutí nebylo jen náhodnou myšlenkou, z dalšího vývoje událostí můžeme zřetelně rozpoznávat, že se tak Barnabáš stal nástrojem v Boží ruce. Pán Bůh jeho prostřednictvím povolal do služby nejvýznamnějšího apoštola pohanů, apoštola Pavla. Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. (Sk 11,25-26.) Saul býval kdysi rozhodným mužem, který dokázal jít za svým cílem sebevědomě a tvrdě. Pán Bůh jej dokonale proměnil. Ne že by ztratil svoje mimořádné schopnosti, ale naučil se podřizovat se Božímu vedení. Netlačí se kupředu. Když si ale pro něho přišel Barnabáš a pozval ho ke spolupráci, nezdráhal se. Život věřících lidí v Antiochii byl zřetelným svědectvím pro celé okolí, přesně. jako kdysi říkal Pán Ježíš: Město ležící na hoře nemůže zůstat skryto (Mt 5,14). Lidé je začali nazývat křesťany. Toto slovo není odvozeno od slova křest, jak by se v češtině mohlo zdát, ale od slova Kristus - to je v řečtině zcela zřetelné. Křesťané v Antiochii se za Pána Ježíše Krista určitě nestyděli. O jejich lásce k němu vědělo celé město.
