ČANY Offshore Cup 2014 viděný očima člena posádky lodi Martha – Maria (Bavaria 38 Match) vedené Tomášem Motalem. Upozornění: Následující řádky jsou subjektivním líčením událostí plavby. Líčení nemůže být úplné a nejspíš není ani přesné. Vzhledem k náročnosti plavby, vyplývající z její délky a z počasí panujícího po velkou část plavby, není v mých silách podat objektivní zprávu. Autorem většiny fotek je Tomáš Motal, kterému patří dík za jejich poskytnutí. Já jsem při focení projevil daleko menší píli, takže moje je jen fotka lodi Saši N. K lodi – do městské mariny v Rostocku – jsme dorazili asi v půl druhé v noci z pátku na sobotu. Loď jsme našli otevřenou, jak jsme si dohodli. Znamenalo to, že jsme se docela dobře vyspali. Dopoledne přišel majitel a loď nám předal. Všechno proběhlo v příjemné atmosféře, loď se nám líbila, s vybavením jsme byli velmi spokojeni. Asi jedinou komplikací byl fakt, že v rollfoku byla pouze kosatka, která (jak už kosatky mají ve zvyku) nedosahovala od přídě ke stěžni. Jali jsme se ji vyměňovat za 140procentní genuu. Za pohybu výtahu vzhůru se ozval charakteristický zvuk trhané látky. Okamžitě jsme přestali a nevěřícně zírali na trhlinu u předního líku. Byla dlouhá asi 25 centimetrů. Při podrobné prohlídce vyšlo najevo, že plachta byla ve švu načatá a my jsme jen pokračovali v díle zkázy. Věc jsme vyfotili a zavolali majiteli. Ten nejspíš o poškození něco tušil, protože se vůbec nerozčiloval a hned přistoupil na to, že přiveze jinou genuu. Ta byla sice jen 110procentní, ale byla laminátová a vypadala velice dobře. Absolvovala pak celou plavbu a obstála výborně, i když jsme se o ní poslední den dost báli. Jakýsi pokušitel (snad prý dokonce já ) navrhl, abychom v rámci seznámení s lodí pluli do dánského Gedseru a v neděli pak do Kuhlungsbornu. Ostatní na návrh (trochu neochotně) přistoupili. Odpoledne jsme vypluli. Prvních pět mil vede značeným kanálem, který se táhne banánovitě zahnutou zátoku jdoucí od Warnemunde do Rostocku. V první půlce jsme potkávali plachetnice, motorové lodi a výletní parníčky. Tedy nic dramatického. V druhé části přístavní kapela řádně přitvrdila – je tu rozsáhlý nákladní přístav, několik terminálů obrovských trajektů a pendlují tady přívozy. To toho se občas vklíní pilotní lodi a policajti. Rozhlíželi jsme se všichni a velmi pečlivě.
Sotva jsme vypluli na moře, uhnuli jsme z plavební dráhy a postavili plachty. Foukalo málo, ale Martha – Maria na plné plachty běžela nádherně. Snadno dosahovala osmi uzlů.
Po setmění jsme se přiblížili k TSS. K našemu obveselení Neptun také poslal mlhu. TSS jsme objížděli ze západu, s mlhou jsme se popasovali pomocí radaru. Nikdo z posádky radar před tím nepoužíval, takže jsme se učili za pochodu. Já jsem ale udělal domácí úkol a Honza taky znal základy. Když jsme se začali orientovat a udělali první krůčky v práci s EBL (electronic bearing line) a VRM (variable range marker), obraz na displayi začal dávat smysl a nám se dařilo určit, kam se cíle pohybují. Práce s radarem se mi líbila. Když jsme se vzdálili od TSS, provoz výrazně poklesl a později ustal. Vpluli jsme do kanálu vedoucího do Gedseru. Tento je značený světelnými bójemi. To zní dobře, ale když je z přídě vidět dalších pět metrů a pak už nic, člověk právě nekvoká blahem. Sbalili jsme plachty a na motor jsme se ploužili k přístavu. Původně jsme chtěli do mariny, která leží asi míli za rybářským přístavem. (V tom je taky přístav pro trajekty.) Mapa ale jasně říkala, že světelné bóje vedou jen k rybářskému přístavu. Po chvíli cesty jsme usoudili, že si radost z plavby neosvětleným kanálem v neproniknutelné mlze necháme ujít. Když už jsme se blížili k přístavu, ze tmy a mlhy se ozval hluk. Shodli jsme se na tom, že slyšíme vlak. Pak se vlak vynořil z mlhy. Silně se podobal lodi a měl na sobě nápis PILOT. Zamířil do rybářského přístavu a my za ním. V přístavu jsme chvíli vybírali místo, kde přistaneme, a pak tak bezproblémově učinili bokem k molu. Než jsem loď vyvázali a trochu uklidili, lidé z pilotního člunu zmizeli. Nechali ale běžet motor. To mě mátlo. Obcházel jsem kolem, abych jim řekl, že jsme tam kvůli mlze a že brzo ráno odplujeme. Nakonec jeden člověk vylezl, takže jsem mu to mohl říci. Moc ho to nevzrušovalo. Řekl, že je to OK a že ráno přijde harbour master. Kdy přijde, to nevěděl. Maximálně čtvrt hodiny po nás do přístavu připlul velký trajekt. S Tomášem jsme ještě provedli důkladnou kontrolu kvality rumu – šlo nám o to, aby nikdo z posádky nedošel úhony. Kvalita byla zcela vyhovující a to, co zbylo, rozhodně nikomu neublížilo.
Druhý den jsme odpluli velmi brzo – mezi šestou a půl sedmou. Jednak jsme nechtěli v přístavu překážet, krom toho jsme si přáli dorazit do Kuhlungsbornu brzo, abychom si odpočinuli, připravili loď a v pohodě stihli vyřídit potřebné včetně návštěvy slavnostní večeře. Foukala asi čtyřka Beauforta a MM se předváděla v plném lesku. Běžela jako dostihový plnokrevník. Hravě se nám dařilo plout rychlostí přes devět uzlů, i kuchařka dokázala devět a půl. Já jsem zpočátku poněkud tápal, protože jsem poprvé v životě kormidloval loď s kolem a taky jsem si zvykal na fakt, že závodní loď pod plnými plachtami reaguje jinak než turistická s poloviční plochou plachet.
Cestou jsme potkali tažnou sestavu, která se pohybovala překvapivě rychle. Nakonec jsme propluli asi jen 150 až 200 metrů před ní. V pozdním dopoledni jsme dorazili do Kuhlungsbornu a za Tomášova kormidlování pohodově přistáli. Na molu nás vítalo několik lidí v čele se Standou, který nám dosti „nekompromisně“ poradil, abychom přistáli přídí k molu – nebude nám pak foukat do lodi. Z později připlouvajících lodí se jen rebel Jerryx odvážil neuposlechnout tohle dobře míněné „doporučení“. :-D Mám dojem, že při té příležitosti padla poznámka, že jejich loď větrat nutně potřebuje. Po večeři proběhlo zahájení regaty a pak porada s kapitány a navigátory. Nabyl jsem dojmu, že to začíná být vážné. Ostatní asi udělali podobný závěr, protože jsme vypili maximálně dvě piva a šli brzo spát.
Pondělní budíček jsme domluvili na sedmou hodinu. Většina posádky ale vstala dřív. Předpověď dávala tušit, že během následujících dní si slastí civilizace (jako je teplá sprcha nebo záchod, který vám svými pohyby neusiluje o život) příliš neužijeme.
Jak se blížil čas vyplutí, Brownův pohyb členů posádky po palubě se zrychloval. Ještě jsme převázali refovací lano prvního refu do refu třetího, a pak jsme vyrazili na start. Moře bylo dost rozvlněné, foukala pětka až šestka Beauforta. Na motor jsme dopluli za startovní čáru, vytáhli plachty a vypnuli motor. Do startu zbývalo necelých pět minut. Asi tři minuty před startem jsem si všiml, že hlavní plachta je u jednoho refovacího oka roztržená. Upozornil jsem ostatní. Ještě na nás nestačila padnout deprese, když Tomáš zavelel: „Stáhneme plachty, vrátíme se do maríny a zkusíme dát plachtu opravit.“ „Petře, ohlaš závodní komisi, že odkládáme start.“ To jsem vzápětí udělal a hlavní rozhodčí mi zprávu potvrdil. Návrat do mariny byl taky zajímavý. U vjezdu se tvořily vysoké vlny, které se občas vtipně zalamovaly. Jedna taková nám stočila příď mimo již tak dosti úzký vjezd. Tomáš přidal otáčky a kormidlem vychýlení lodi korigoval. Vyšlo to dobře, ale měli jsme kliku, že v tu chvíli nepřišla další „výživná“ vlna.
V marině jsme rozjeli kolotoč shánění opraváře plachet. Jednomu sailmakerovi jsem se nemohli dovolat. Jeho výhodou bylo, že sídlil nějakých 11 km od mariny. Když nakonec zvedl telefon, ujistil nás, že má hodně práce a že bychom se na řadu dostali koncem týdne. Další sailmaker byl z Warnemunde a čas měl hned. Chtěl ovšem, abychom plachtu dopravili do jeho dílny. Začali jsme uvažovat o dopravě taxíkem. Mezi tím se ale vrátila loď vedená Martinem Blagoevem. Měli genuu roztrhanou úplně na cáry. Člen Martinovy posádky – Tomáš – nám nezištně půjčil auto. Naložili jsme hlavní plachtu i načatou genuu a kluci se vydali do Warnemunde.
My ostatní jsme mezi tím trochu uklidili loď (už v ní bylo dost vody) a já jsem promluvil s hlavním rozhodčím. Potvrdil, že můžeme odstartovat se zpožděním.
Opožděný start – už bez nepříjemného návalu u startovní čáry – jsme absolvovali ve tři hodiny odpoledne, tedy s šestihodinovým zpožděním. Naší hlavní motivací bylo doplout. Jiskřička naděje, že bychom někoho dohonili, sice ještě doutnala, ale jen velice slabě. Věděli jsme, že loď je rychlá a že drsné počasí nám hraje do karet, ale šest hodin je hodně. V poctivé šestce Beauforta jsme se vydali na stíhací jízdu. Ještě za denního světla jsme si zvykali na stav moře, sílu větru a chování lodi.
Přetnuli jsme plavební dráhu velkých lodí u Rostocku a vydali se do prvního úzkého místa mezi TSS a pevninou. Tady začínala navigačně obtížná část plavby. Kromě TSS, břehu, mělčin a lodního provozu tu je několik meteorologických i jiných bójí, ptačí rezervace a jako koruna všeho rozsáhlé pole větrných elektráren. Od TSS a elektráren jsme museli udržovat odstup nejméně 800 metrů. Větší přiblížení by mělo za následek okamžitou diskvalifikaci a nejspíš vysokou pokutu od německé policie.
Po krátkém odpočinku (trval asi dvě hodiny, ale mně připadal krátký) jsem, už za úplné tmy, zase přišel do kokpitu. Vítr, který jsme do té doby měli příjemně z boku až zadoboku, nyní foukal z předoboku. Obludnost větrné farmy za tmy obzvlášť vynikla. Blikalo na nás několik desítek světel. U takových monster se na pohled špatně odhaduje vzdálenost, takže jsem zalezl k plotteru a pečlivě vytyčil ochranné pásmo. Pro jistotu jsem ho zvětšil na jednu míli. Představa, že bych posádce po... závod kvůli navigační chybě, mě nenechávala chladným. Vítr teď foukal tak, že jsme rozvažovali, zda projedeme nebo budeme muset udělat obrat. Nakonec to vyšlo, ale moc velkou rezervu jsme neměli. Když jsem elektrárnu i blízké bóje minuli, postavil jsem se za kormidlo. No, postavil... V těch vlnách a větru bylo daleko pohodlnější sedět. Kormidloval jsem asi dvě a půl hodiny a po počáteční nejistotě se mi plavba moc líbila. Jen obava, že se počasí bude ještě zhoršovat, poněkud brzdila moje nadšení. Za své služby jsem několikrát viděl skutečný vítr 32 uzlů, jednou dokonce 33. Ohledně vln jsme se s ostatními shodli, že ty největší byly třímetrové. I v takových podmínkách Martha – Maria plula rychlostí osmi až devíti uzlů. Snadné kormidlování to ale nebylo. Cestou jsme potkali několik lodí a minuli další TSS. V dáli blikal maják na Kapu Arkona. Pak jsem se nechal vystřídat a velmi ochotně odešel do kajuty. Pohodlný ale odpočinek nebyl. Po stažení holinek a nepromokavých šatů se člověk za stálého pohazování nasoukal do spacáku a dlouho hledal polohu, ve které by minimalizoval otloukání těla i hlavy o stěny a strop kajuty. Zdaleka ne vždy se podařilo takovou polohu najít. O tom svědčily, a v některých případech dosud svědčí, interesantně zbarvené plochy rozeseté po všech možných i nemožných místech našich těl. Z komatu jsem se probral ráno, už za světla. Loď stále krásně uháněla směrem k Bornholmu. Západně od Bornholmu je další TSS. Mezi ní a Bornholmem je zdánlivě dost místa, ale nás vítr nepustil přímo, takže jsme museli udělat pár obratů. Vítr už byl podstatně slabší, takže nešlo o žádné drama.
V pozdním dopoledni jsme potkali jinou závodící loď – s největší pravděpodobností to byla loď Saši N. Zkoušel jsem je pozdravit vysílačkou, ale asi ji neměli zapnutou.
Po obeplutí severního cípu Bornholmu jsme zamířili na východ. Vítr zeslábl, takže jsme rozrefovali. MM pořád plula výborně. Ocitli jsme se v dosahu signálu, takže začaly zvonit telefony a pípat smsky. Dostalo se nám důležitých zpráv i povzbuzení od přátel a rodinných příslušníků. Šokovala nás informace, že v závodě pokračují už jen čtyři lodi – včetně nás. O něco později přišla zpráva, že loď, která je v průběžném pořadí na třetím místě je jen 30 km před námi. Podívali jsme se po sobě a kokpitem zaznělo: „Takže závodíme!“ Ze snahy o „pouhé“ doplutí se během pár vteřin stal zase závod. Další informací byla čerstvá předpověď počasí, na jejímž základě jsme rozhodovali, budeme-li zpět Bornholm obeplouvat z jihu nebo severu. Podle předpovědi byl výhodnější jih. Vítr tam měl foukat trochu silnější a vhodnějším směrem. Do konce plavby měl dosahovat nejvíc deseti uzlů. Když jsme pak měli i 25 uzlů, kroutili jsem hlavou, kde asi udělali soudruzi meteorologové chybu. Největším fanouškem naší posádky byl nepochybně Honzův tatínek, který posílal nejvíc informací o našich soupeřích, počasí a vůbec. Bylo jasné, že plavbu prožívá s námi. Občas jsme odposlechli veselé rozhovory. Honza: „... a v noci jsme jeli na třetí ref.“ Tatínek: „Proč třetí ref???“ Honza: „Pojeď příště s náma a uvidíš, proč třetí ref!“
V nádherném odpoledním slunci jsme pravobokem obepluli Christianso a zamířili k jihu. Vítr slábl, takže jsme se rozhodli vyzkoušet genaker. Naše nadšení zchladil fakt, že kladka stahování rukávu měla od lanek vydřené drážky, do kterých by se lanka při stahování nejspíš zasekla. Neúnavný Tomáš pilníkem drážky trochu rozšířil, aby se lanka nechytala. Genaker jsme na první pokus vytáhli a pak ho asi dvacet minut zkoušeli. Loď plula nádherně, směr větru bohužel nebyl vhodný, takže jsme genaker zase spustili. Vítr dál slábl a moře se uklidňovalo. Před soumrakem jsem si zase šel odpočinout. Když jsem se v noci probudil, loď se vůbec nehýbala – alespoň to tak vypadalo – ozývalo se jen slabé šumění vody. První, co mě napadlo, bylo, že kluci zakotvili. Tak byla plavba klidná. Pak jsem se dozvěděl, že jsme nějaký čas pluli v husté mlze. Ale to už jsme nacvičili během první etapy. Později v noci se zase rozfoukalo. V okolí Kapu Arkona jsme potkávali dost lodí, ale k nepříjemným přiblížením nedošlo. Poblíž TSS, která je severně od Rujány, nám vítr připadal už hodně silný. Rozhodli jsme se, že zase zarefujeme na třetí ref. Problém byl, že jsme za slabého větru refovací lano zase převázali do prvního refu. Síly v kormidle byly ale na druhý ref velice nepříjemné, takže nic jiného nezbývalo. Propluli jsme kolem další meteorologické bóje, poodpluli kus dál a dali se do práce. Situaci jsme si zkomplikovali tím, že jsme se nedohodli úplně přesně na postupu. No, foukala šestka, bylo asi půl druhé v noci a my už jsme toho začínali mít dost. Nikomu se nic nestalo a zarefovat se podařilo. Hned se kormidlovalo mnohem lépe. Dál už se mi nedaří vybavit si přesný sled událostí, takže zmíním jen to, co mi v šedé kůře uvízlo. Pole větrných elektráren jsme tentokrát míjeli za světla, takže to bylo daleko menší drama, než cestou tam. Na faktu, že je to spousta hnusných oblud, to ale nic nemění. K poslední TSS jsme se dostali zase už za tmy. Ano, začínala nám třetí noc na moři. Vítr zeslábl na 18 až 20 uzlů, takže se plulo docela dobře, ale všichni už jsme pociťovali značnou únavu. Připouštěl to i nezničitelný Honza. O to víc jsem se snažil soustředit na navigaci. Zkazit chybou z nepozornosti závod teď, bych si asi nikdy neodpustil. Některé věci jsme konzultovali ve třech – já, Honza a Tomáš. Jistota je jistota. Nepříjemností bylo, že se vítr začal stáčet. Mnohokrát to vypadalo, že ten obrat, který nás čeká, bude poslední a pak už to vyjde mimo TSS. A mnohokrát to nevyšlo. Kolem jižní strany TSS jsem si pomocnými body vytyčil ochrannou zónu (zase s jistou rezervou), do mapy jsem vynesl současný kurz a kurz, kterým poplujeme na druhém rameni. Jejich průsečíkem byl bod, kde máme provést obrat, aby to vyšlo. Pro jistotu jsem přidal míli a půl. Dopluli jsme tam, udělali obrat.. a co myslíte? Ano, zase to nevyšlo. Vítr se zase trochu posunul. V tu chvíli jsem si ale všiml, že pokud zůstaneme na levém boku, kurz nás dovede už hodně blízko ke Kuhlungsbornu. Budeme sice ještě muset dvakrát obracet, ale rameno bude dlouhé a dovede nás mimo TSS a plavební dráhu u Rostocku. Plavební dráhu jsme křížili na jejím samém konci, za dosti silného provozu. Jedna velká loď se rozhodla, že si nás prohlédne zblízka, ale o nic kritického nešlo. Kluci říkali, že když jsem spal, jedna kráva připlula mnohem blíž. Po překřížení plavební dráhy jsem toho měl právě tak dost, takže jsem Tomášovi a Honzovi řekl, jak že si představuji pokračování a upadl jsem do kajuty. (Před tím jsem chvílemi ležel i v salónu na zemi.)
Důrazně jsem potvrdil, že na připlutí ke Kuhlungsbornu chi vzbudit. A opravdu, asi za deset minut (ve skutečnosti uplynuly asi dvě hodiny) mě Honza budil s tím, že jsme asi míli a půl od cíle. V rámci možností jsem vyskočil a spěchal do kokpitu. Bylo asi čtvrt na čtyři ráno. Když jsme se přiblížili k marině, zavolal jsem loď závodní komise. Chvíli se nic nedělo, ale po opakovaném volání se rozhodčí ozval s tím, že nás vidí. Pro přesnou identifikaci požádal o zablikání kotevním světlem, což jsem udělal. Rozhodčí potvrdil protnutí cílové čáry. Pocit to byl neuvěřitelný – byl jsem z toho dost naměkko. Nastartovali jsme (poprvé od startu – dobíjet jsme nemuseli), sbalili plachty a za vlnolamem dali fendry a vyvazovací lana. Na molu bylo šest až osm lidí, kteří nás vítali. Odpálili ruční pochodeň a byli připraveni nám pomoci s přistáním. Už jsem to nevydržel a zavolal otázku, kolikátí jsme. „Jste třetí“. Mě a věřím, že i všech ostatních, se zmocnil neuvěřitelný pocit. „Namyšleně“ jsme odmítli stání u vnějšího mola a zamířili do stání vedle Standovy lodi. Po vyvázání jsme se jako mátohy motali po molu, více či méně souvisle odpovídali na otázky a ti statečnější z nás se dokonce pokoušeli sdělit své dojmy. Vzpomínám si, že když jsem chtěl jedním slovem vyjádřit, jak se mi závod líbil, řekl jsem: „Hu hu hu... hustý!“ Jen si nepamatuji, komu jsem to říkal. Další, co si pamatuji, je fantastická horká sprcha ve čtvrtek dopoledne. Taky se mi vybavuje výborná snídaně v místní pekárně – kavárně. Pak jsme odpočívali a dosti neúspěšně se pokoušeli o úklid. Večer jsme napochodovali – už trochu odpočatí a čistí – na slavnostní večeři a vyhlášení výsledků. I tady se mě zmocnilo dojetí, ale statečně jsem to maskoval. Na lodi jsme ještě chvíli slavili, ale šli dost brzo spát.
V pátek dopoledne jsme vypluli do Rostocku – vrátit loď. Po vyplutí jsme zjistili, že fouká nádherně, takže jsme upustili od plánu plout přímo a vydali se nejdřív na severovýchod, pak chvíli na východ a nakonec na jihovýchod. MM plula úžasně – střídali jsme se v kormidlování a každému se povedlo plout rychlostí přes deset uzlů. Všechny nás ale nas...štval Honza, kterému se podařilo při surfování na vlně dosáhnout rychlosti 12,9 uzlu. Cestou jsme potkali zakotvený čtyřstěžník Sedov. Zvlášť Marek měl radost. Já taky, neb jsem kormidloval, když jsme ho míjeli.
Na vjezd do přístavu začalo mrholit. Provoz ale byl snesitelný, takže jsme v poklidu dorazili k marině a bez potíží přistáli. Předání lodi proběhlo nečekaně dobře. Už z Kuhlungsbornu jsme majiteli poslali dlouhý seznam škod, který jsme pak ještě doplnili. Majitel si všechno prohlédl, pomohli jsme mu vyměnit genuu, podali vysvětlení a ukázali účet za opravu plachet. Potápěč majiteli řekl, co našel pod vodou – nic, do ničeho jsme nenarazili – majitel chvíli přemýšlel a pak řekl, že jsme si kvit, zda nám to vyhovuje. Vyhovovalo. Ještě jsme s ním promluvili o příštím roce. Ano, loď nám půjčí, ale novou sadu plachet nekoupí. Tím pro nás loď přestává být přitažlivou, protože plachty jsou dost za zenitem životnosti. Další takový závod by nevydržely. Odpoledne jsme vyrazili k domovu a kolem půlnoci přijeli do Prahy.
Chci poděkovat všem, kdo se podíleli na přípravách a organizaci závodu, jakož i firmám, které závod podpořily! Dál chci poděkovat všem, kteří nám pomohli, když jsme zařizovali opravu plachet – zejména Tomášovi. Nejvíc ale chci poděkovat Johance za její úsměvy jak při vaření, tak při kormidlování, Ivanovi za školu trimování plachet a francouzské jachtařské terminologie, Markovi za práci styčného důstojníka pro Německo i za statečnost a vytrvalost, s jakou vzdoroval nevyhnutelnému, Honzovi za jeho nezničitelnost a smysl pro humor a Tomášovi za jeho pozitivní přístup k úplně všemu a za to, jak nás dotáhl na třetí místo!
