ANTISEMITISMUS 1 Mgr. ALENA BENDOVÁ, 2012
VY_32_INOVACE_BEN30
Antisemitismus - práce s textem Párového čtení (metoda RWCT) Postup aktivity: 1. Text je rozdělen na několik rovnocenných celků tak, aby každá dvojice žáků dostala smysluplný úsek informací (tj. pokaždé jiný podle počtu žáků). 2. Dvojice si zadaný úsek (odstavec) rozdělí na poloviny a oba žáci si souběžně přečtou první část. 3. Jeden z dvojice reprodukuje přečtený obsah vlastními slovy, druhý sleduje text a zadává doplňující otázky. 4. Poté čtou oba druhou polovinu, tentokrát se však role vymění (vyprávějící – posluchač). 5. Hlavním úkolem je svůj úsek zprostředkovat tak, aby hlavní informace mohly být zapsány do sešitu a také vždy navazovaly na úsek předcházející (zprostředkovaný spolužáky). Vzorový zápis látky lze najít v powerpointové verzi - (viz. Antisemitismus 2 )
Faktografický výklad: Vymezení pojmů Chceme-li se zabývat dějinami antisemitismu, je nejprve nutné vymezit, co tento pojem znamená. V odborné literatuře se můžeme setkat s mnohými pokusy o vymezení. Pro ilustraci uvádíme výběr několika z nich:
„Nepřátelský vztah vůči Židům, který může působit i jako ideologie či politická doktrína.“ (Velký sociologický slovník) „Rasová nenávist vůči Židům, která je produktem 19. století.“ (J. Kuděla, historik) „Nenechat Židy žít jako Židy – to je nejobecnější vymezení antisemitismu v židovském chápání.“ (S. Krajewski) „Antisemitismus je určitý způsob vnímání židů, který lze vyjádřit jako nenávist vůči židům. Slovní i fyzické projevy antisemitismu jsou zaměřeny proti židovským nebo nežidovským osobám anebo majetku, proti institucím židovské komunity a náboženským zařízením. Podobné projevy mohou být namířeny proti Státu Izrael, jako představiteli židovského národa. Antisemitismus často obviňuje židy ze spiknutí s cílem poškodit lidstvo a nezřídka na židy svádí vinu za to, že se právě něco nedaří.“ (Evropské centrum monitorování rasismu a xenofobie) „Slovo antisemitismus označuje nenávist či předsudky vůči Židům i veškeré činy vyplývající z tohoto přesvědčení. Doslova vyjadřuje ideu odporu (předpona „anti“) vůči Semitům. K těm se kromě Židů počítají i další národy, například Arabové, neboť i oni podle Bible vzešli z rodu patriarchy Šema (Sem), jednoho ze tří synů bájného
VY_32_INOVACE_BEN30
Noeho, a jsou tedy Semity. Antisemitismem se však obecně míní jen protižidovské projevy.“ (ředitel Židovského muzea v Praze L. Pavlát) Pakliže budeme hledat v nejrůznějších knihách a odborných studiích zabývajících se antisemitismem jednotný klíč k jeho pochopení, najdeme ho jen stěží. Ve skutečnosti není jen jedna forma antisemitismu, ale mnoho, a mají více podob sahajících až do současnosti. Stejný jev totiž nemá vždy stejné příčiny. Řecko-římský předkřesťanský antisemitismus je zcela odlišný od křesťanského antijudaismu. A ten je naprosto jiný než antisemitismus nacionální, který vedl až k holocaustu. Samotný termín holocaust pochází z řeckého slova holocauston – celopal – a znamená zápalnou oběť. Poprvé jej použil spisovatel a filozof Elie Wiesel v roce 1958 ve svém románu Noc. Úplným zničením se přitom míní perzekuce a vyvražďování evropských Židů. V židovském prostředí se používá pro pronásledování a vyvražďování Židů biblický termín šoa, který se překládá jako katastrofa, záhuba, zničení, zmar. V Hebrejské bibli, v knize proroka Sofonjáše (Sf 1:15), najdeme dokonce spojení jom šoa, což v překladu znamená „den záhuby“. V nacistických materiálech a dobových dokumentech se setkáváme s eufemistickým slovním spojením Endlösung der Judenfrage, což v překladu znamená „konečné řešení židovské otázky“. Termín byl nacisty užíván k popisu totální likvidace židovského národa. V souvislosti s výše uvedenými definicemi je třeba doplnit definici genocidy, kterou někteří soudobí autoři používají jako synonymum ke slovu holocaust. Genocidou se obecně rozumí zločin proti lidskosti; proces, který znamená zničení národa nebo etnické skupiny, přičemž k němu nemusí dojít najednou a přímo hromadným vyvražděním všech příslušníků tohoto národa nebo etnické skupiny. Autorem pojmu je Rafael Lemkin. Avšak současný izraelský historik Yehuda Bauer odlišuje genocidu od holocaustu následujícím doplněním: „Holocaust byl globální, totální a iracionální, což jej odlišuje od jiných genocid“ (Úvahy o holocaustu). Pokud antisemitismy sjednotíme pod pojem etnický, je to vysvětlení jen částečné, a ne zcela přesné. Ve skutečnosti bychom pojem etnický v řecko-římském světě hledali jen velmi obtížně, přinejmenším do doby, než narazil na židovskou náboženskou tradici – judaismus. Ve starověkém světě přeplněném sochami, soškami, amulety, rituály a rozličnými mýty, židovská tradice vytrhuje božství z lidské představivosti, a proto nemohlo být ani popsáno, ani zobrazováno. Ostatně pro vzdáleně podobné výroky byli dva velcí řečtí filozofové Anaxagoras a Protagoras obviněni z bezbožnictví a v 5. století vyhnáni z Athén. Polis, řecká a pak římská, byla tak pevně připoutána k představě boha, že každý vryp na soše boha byl pokládán za neznabožství. Co dodat ke skandálu způsobenému poškozením sochy boha Herma, který otřásl Athénami. Židé svým odmítáním Obrazu, se jinak řečeno „prohřešili“ proti tehdejším náboženským tradicím. To vše, včetně zvláštního společenského a daňového postavení Židů, vyvolalo obrovskou nenávist vůči nim. O tom, že Židé museli čelit různým pomluvám a lžím, nám například podává svědectví i Josephus Flavius, vlastním jménem Josef ben Matattjáh.
VY_32_INOVACE_BEN30
Křesťanský antijudaismus vznikl zejména na základě sporů o roli mesiáše. Pro Židy je základní křesťanský pojem „Kristus, Syn boží“ cosi jako hřích; ten pobouřil Židy ze středomořských měst. Do těchto měst přišel apoštol Pavel hlásat se střídavými úspěchy novou víru. Svým pojetím výkladu učení Ježíše z Nazaretu vyvolal kontroverzní postoje uvnitř rané církve, z níž někteří odmítali božské otcovství. Židé stáli na svém, a když na počátku 4. století získali křesťané dočasnou moc, Židé byli kolektivně představováni jako vrazi Boha, jako vyznavači škodlivé víry, jako odpůrci většinového (křesťanského) světonázoru, jako odpůrci společnosti. V této době byli Židé často připodobňováni k vepřům či kozlům; od 10. století byl satan zpodobňován jako kozel se „židovskými rysy“ (rovněž na sklonku 19. století a počátku 20. století byli Židé připodobňováni k hmyzu či k parazitům, kteří šíří infekce, a proto je možné je bez jakýchkoliv výčitek zničit). Nacionalistický antisemitismus v pravém slova smyslu, třetí historické období daného jevu, přinesl zejména koncept „stát je národ“, který formovala i Velká francouzská revoluce. Na nějaký čas ustoupil do pozadí pod tlakem židovské emancipace, pak ovšem v průběhu 19. a 20. století antisemitismus zesiloval a zmocňoval se postupně celé Evropy, až vyvrcholil v holocaust/šoa. Ve skutečnosti národní státy, posedlé vlasteneckým nacionalismem, který byl pokládán za nedílnou součást morálky, odvrhly Židy, kteří se nepřipojili k většinovému křesťanství, tedy k národní kultuře, a kteří byli v očích veřejného mínění s konečnou platností příliš kosmopolitní na to, aby se stali loajálními občany. Rakousko-uherský novinář, otec moderního sionismu Theodor Herzl (1860–1904) ve svém spise Židovský stát přináší tyto důvody antisemitismu: „Nyní už nehovoříme o pocitech, starých předsudcích a omezenostech, nýbrž o politických a hospodářských důvodech. Dnešní antisemitismus se nesmí zaměňovat za dřívější náboženskou nenávist, ačkoli v některých zemích má ještě i dnes konfesní zabarvení. Hlavní rys protižidovského hnutí je dnes jiný. V zemích, kde je antisemitismus nejvýraznější, je důsledkem židovské emancipace. Když kulturní národy poznaly nelidskost výjimečných zákonů a osvobodily nás od nich, bylo už pozdě. V našich dosavadních domovech jsme se už emancipovat nemohli. V ghettech jsme se podivným způsobem stali střední vrstvou a opustili je jako její tvrdá konkurence“ (Theodor Herzl, Židovský stát: Pokus o moderní řešení židovské otázky). Němečtí národní socialisté tedy postupně navázali na přetrvávající církevní antijudaismus a antisemitismus a svůj program postavili na teorii moderního biologického rasismu, který měl za pomoci antropologických měření vymezovat vedle základních ras i rasy podružné, tak jak to zformuloval hrabě Josef Arthur Gobineau ve své třídílné Eseji o nerovnosti lidských ras (1853–1855). Od vzniku Hitlerovy NSDAP a vyhlášení jejího programu roku 1920 se antisemitismus stal stěžejní součástí nacistické ideologie. Důležitou roli bezesporu sehrál Hitlerův Mein Kampf (1924), jehož náklad dosáhl v Německu do konce druhé světové války téměř 10 milionů výtisků. Pro přesnější představu, jakým způsobem se Adolf Hitler vyjadřoval o židovském národě, zařazujeme ukázku z 11. kapitoly Hitlerova spisu, nazvané „Národ a rasa“, ve které přirovnává Židy ke krysám: „Vůle k obětování se u židovského národa nepřekračuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním vrozeným pudem stáda, jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto světa. Pozoruhodná je na tom ta
VY_32_INOVACE_BEN30
skutečnost, že stádový pud vede k vzájemné podpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecné ohrožení. Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě a zahnání hladu opět rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí pro koně, kteří, pokud jsou napadeni, stmelují se do obraného šiku, a po přestálém nebezpečí se opět rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smysl pro obětování je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však společný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo, kořist schována, mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo příčinně existujícím vlohám. Židé jsou za jedno, pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti. Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu.“ (Adolf Hitler, Mein Kampf). Po nástupu Hitlera do funkce říšského kancléře 30. ledna 1933 byli židovští obyvatelé Německa vystaveni řadě diskriminačních opatření, která se postupně vyhrocovala. Tato opatření byla postupně zaváděna na všech okupovaných územích. V Německu tak bylo již na počátku roku 1933 zakázáno lékařům a advokátům židovského původu vykonávat povolání, židovští univerzitní profesoři a státní úředníci byli propuštěni. Dne 28. března 1933 vydalo nacistické vedení výzvu k bojkotu židovských obchodníků, živnostníků, právníků a lékařů. Vše bylo doprovázeno intenzivní antisemitskou propagandou, podle které měl být bojkot pouhou odvetou za nepřátelské vystupování zahraničních Židů proti novému německému režimu. Na vše dohlíželi příslušníci SA (Sturmabteilungen – Útočné oddíly) a SS (Schutzstaffe – Ochranný sbor), téhož roku 4. dubna byl bojkot oficiálně ukončen s tím, že splnil svůj účel. Kromě Židů se nacistický režim zaměřil na tělesně i duševně handicapované jedince, homosexuály, Romy a politické odpůrce NSDAP. Pro ně se zřizují již v první polovině 30. let na území Německa koncentrační tábory. První tábory byly zřízeny v březnu 1933 v Dachau u Mnichova a v Oranienburgu u Berlína, následovaly Sachsenhausen (1936), Buchenwald (1937) a další. Důležitým úkolem nacistických úřadů bylo prosazení a zavedení zákona o zabavení židovského majetku, čehož dosáhly roku 1933. V září roku 1935 vešly v platnost norimberské zákony; byl to zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. Roku 1933 byl zaveden numerus clausus (regulovaný počet) pro židovské studenty vysokých škol, ke konci roku 1938 byli z vysokých škol úplně vyloučeni. Po listopadu 1938 nesměly židovské děti navštěvovat žádné veřejné školy. V Německu roku 1938 se Židé museli registrovat a byly pro ně zavedeny zvláštní průkazy označené písmenem „J“, bylo rozhodnuto o arizaci hospodářství a segregaci Židů. Tato nařízení byla platná také pro Rakousko, které Němci zabrali tzv. anšlusem 12. března 1938. Zde byli Židé mnohem rychleji než v Německu vyloučeni ze společnosti, k čemuž přispěla dlouhá tradice antisemitismu v této zemi. Naprostou legalizací násilí se stala tzv. křišťálová noc, která proběhla v Německu, v Rakousku a v tzv. Sudetech (odtržené části českého pohraničí) v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Křišťálová noc měla být odpovědí na vraždu pracovníka německého velvyslanectví v Paříži Ernsta von Ratha, kterou provedl židovský student Herschel Grynszpan. Dne 30. ledna 1939 pronesl Adolf Hitler před Říšským sněmem své proslulé
VY_32_INOVACE_BEN30
„proroctví“, že rozpoutá-li světové Židovstvo novou světovou válku, bude jejím výsledkem vyhlazení židovské rasy v Evropě. Na toto „proroctví“ se Hitler později často odvolával. Prováděním tzv. „konečného řešení“ byl pověřen říšský vůdce a šéf německé policie Heinrich Himmler. Po okupaci Polska započala etapa soustřeďování Židů. V dubnu 1940 bylo zřízeno ghetto v Lodži, v listopadu 1940 ve Varšavě. Počátek masového vraždění Židů je spojen se zahájením tažení proti SSSR. Hned za frontou postupovaly tzv. Einsatzgruppen (pohotovostní skupiny), vytvořené z příslušníků bezpečnostní policie a bezpečnostní služby. Podle neúplných vlastních záznamů povraždily pohotovostní skupiny nejméně 900 000 Židů. K největšímu masakru došlo 29. a 30. září 1941 v rokli Babi Jar u Kyjeva, kde bylo zastřeleno 33 771 kyjevských Židů. Koordinátorem postupu všech složek zajišťujících vyhlazování Židů byl pověřen šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa, předsedy ministerské rady pro obranu Říše. Dočasným řešením se stala ghetta, kde byli Židé postupně soustřeďováni před tím, než byli deportováni na východ, k likvidaci. Řada z nich však zemřela již v ghettech v důsledku naprosto nevyhovujících hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek a neustálého teroru příslušníků SS. Židé věznění v polských ghettech byli z velké části zavražděni v některém z vyhlazovacích táborů, jako byl tábor v Chelmnu (založen 1941), v Treblince (založen 1941), v Belžecu (založen 1940) nebo v Sobiboru (založen 1942). Od prosince 1941 bylo k masovému vraždění ve vyhlazovacím táboře Chelmno používáno plynových vozů; tímto způsobem bylo zavražděno přibližně 150 000 lidí. Na podzim 1941 bylo zahájeno budování velkokapacitních vyhlazovacích zařízení, jež vznikla roku 1942 v táborech Belžec, Sobibor a Treblinka. V nich byly zřízeny stabilní plynové komory. K budování plynových komor bylo přikročeno na základě usnesení státních sekretářů ministerstev a vyšších velitelů SS, kteří se sešli 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee na předměstí Berlína. Na konferenci, které předsedal Reinhard Heydrich, bylo rozhodnuto přikročit k realizaci „konečného řešení židovské otázky“, která se měla týkat 11 milionů evropských Židů, žijících na území od Irska po Ural. Centrem vyhlazování Židů se od jara 1942 stal koncentrační tábor Osvětim II – Birkenau/Březinka (budován vedle původního, kmenového tábora od března 1941), kde fungovala čtyři krematoria s plynovými komorami, v nichž byly oběti vražděny plynem nazývaným cyklon B. Celkový počet Židů zavražděných v Osvětimi se odhaduje na 1,2 až 1,6 milionu. Vraždění v plynových komorách probíhalo dále v koncentračním táboře Majdanek, v menším rozsahu i v Sachsenhausenu, Mauthausenu, Ravensbrücku, Jasenovaci a dalších. Mnozí z těch, kteří přežili koncentrační a vyhlazovací tábory, zahynuli na konci války při tzv. pochodech či transportech smrti vypravených z likvidovaných táborů. Celkový počet obětí holocaustu bylo šest milionů Židů. I přes těžké podmínky, které byly v ghettech i vyhlazovacích táborech, vznikaly odbojové organizace, kterým se podařilo v několika případech vyvolat povstání: ve varšavském ghettu v roce 1943 (od 19. dubna do 16. května), v Bialystoku a v Treblince (obě v srpnu 1943), v Sobiboru (říjen 1943) a v Osvětimi (říjen 1944). Židé často vstupovali do vojenských jednotek jednotlivých zemí, které bojovaly na straně Spojenců, vytvářeli vlastní ozbrojené partyzánské skupiny.
VY_32_INOVACE_BEN30
Poválečné období: popírání holocaustu Nová doba s sebou přinesla bohužel i nárůst antisemitských projevů ve světě. Někteří z historiků hovoří o „novém antisemitismu“. Ve skutečnosti jde o antisemitismus staronový – dobově aktualizovanou podobou z minulosti známých stereotypů. K hlavním složkám „nového antisemitismu“ bývá řazeno: popírání holocaustu, militantní antisionismus, islamistický fundamentalismus a neonacismus. K šíření nových projevů antisemitismu přispěla samozřejmě i doba nových moderních komunikačních médií, jako je internet, elektronická pošta apod. První zmínky o tom, že k holocaustu nedošlo a že byla údajně zfalšována historie, se objevují již krátce po skončení druhé světové války. Objevily se názory typu: válku zavinili Židé, proto není důvod s nimi soucítit; fotografie obětí z vyhlazovacích táborů a svědectví přeživších nejsou věrohodné, plynové komory sloužily pouze k dezinfekci; udávaný počet obětí je nereálný atd. Soustavnou podobu získalo popírání holocaustu v 70. letech 20. století, kdy byl ve Spojených státech amerických založen Institut pro historickou revizi (Institute for Historical Review, 1978). Popírači holocaustu se sami označují za ty, kteří uvádějí historické skutečnosti na pravou míru (odtud označení „historická revize“); tvrdí, že k holocaustu nikdy nedošlo, zlehčují podíl nacistů na protižidovském vraždění. Popírání holocaustu bývá také často nazýváno „osvětimskou lží“, neboť popírači holocaustu zpochybňují masová vraždění často právě na příkladu Osvětimi – nahrává jim to, že nacisté před vyklizením tábora na přelomu let 1944/45 zničili nejen plynové komory, ale také velkou část dokumentů. Kromě toho používali nacisté krycí jazyk pro označení svých záměrů, nejznámějším příkladem je termín „Sonderbehandlung“ – „zvláštní zacházení“ – pro smrt v plynové komoře. I v České republice jsou k dostání publikace popírající holocaust – jedná se např. o knihy jednoho z nejznámějších popíračů, britského historika Davida Irvinga. V roce 2000 se dokonce snažil o odsouzení uznávané americké historičky Debory Lipstadt, která jej nazvala obhájcem nacistů a popíračem holocaustu. Soud jí dal za pravdu a v rozsudku označil Irvinga nejen za „aktivního popírače holocaustu, ale i ‚antisemitu a rasistu‘, který se spolčuje s pravicovými extremisty propagujícími neonacismus“ (kolektiv autorů, Židé, dějiny a kultura).
Analytický výklad: Vybrané příklady diskriminace a zažitých stereotypů vnímání židovského obyvatelstva Jedním z projevů diskriminace židovského obyvatelstva v křesťanské Evropě byla povinnost Židů žít v oddělené části od ostatního obyvatelstva. Systematické segregační úsilí bylo explicitně vysloveno a ustanoveno na 3. a 4. lateránském koncilu (1174, 1215). Pro tyto části se užívala různá označení jako židovská ulice, čtvrť a později, od 16. století se v Itálii poprvé užilo termínu „ghetto“, odvozeného od italského názvu Geto nuovo (Nová slévárna), což byla část oddělená od zbytku města zdmi a branami s padacími mosty. Zřízená ghetta se řídila předpisy, které rozhodně nebyly v Evropě jednotné, a proto se můžeme ve stejné době setkat s ghetty s volnějším i s přísnějším režimem. V Benátkách Židé např. nesměli přenocovat mimo ghetto a jeho brány se se západem slunce uzavíraly, podobně tomu bylo i o křesťanských svátcích. Rozloha ghetta se zřídkakdy rozšiřovala, VY_32_INOVACE_BEN30
spíše zůstávala stejná, a to bez ohledu na rostoucí populaci. Tento fakt měl potom vliv na přelidněnost, časté požáry a nemoci. Systém ghett se v Evropě s výjimkou Francie uchoval až do 19. století. Na území dnešní České republiky se můžeme setkat se zbytky ghett například v Praze, Třebíči a Boskovicích. Podobným způsobem postupovali i nacisté, kteří zpočátku židovské obyvatelstvo soustředili do tzv. koncentračních táborů (ghett), které zřídili ve Varšavě, Lodži, u nás např. v Terezíně, kde rovněž Židé žili v zoufalých hygienických podmínkách. Ghetta byla přelidněná, řídila se přísnými předepsanými zákony, např. na noc se uzavírala, byl v nich velmi omezený obchod, zásobování aj. Nacisté účel ghett potom ještě rozpracovali a využili je jako „přestupní stanice“ na cestě do plynových komor. Vedle ghett byla židovská populace ve středověku odlišena i viditelným označením na oděvu, např. ve formě žlutého nebo červeno-bílého kolečka, které rovněž nebylo v Evropě jednotné a nebylo vždy důsledně dodržováno. Velmi často to záviselo na vůli panovníka. Zvyklost užívat označení pro určitou část obyvatelstva zavedl už v 7. století islámský panovník Umar ibn Al-Chattáb. Avšak jeho označení nelze interpretovat jako protižidovské, neboť platilo pro nemuslimské obyvatelstvo jako celek, tedy i pro křesťany. V českých zemích toto označení zrušil teprve Josef II. roku 1781. Podobné označení, žlutou Davidovu hvězdu, pro židovskou menšinu zavedly roku 1935 až norimberské zákony. Tyto zákony zbavily Židy a další osoby, jež nemohly prokázat árijský či „druhově“ příbuzný původ, říšského občanství a změnily je v bezprávné bytosti. Za Žida byl podle nich považován každý, kdo měl alespoň tři židovské prarodiče, i když třeba oba jeho rodiče i on sám byli pokřtěni nebo zůstali bez vyznání. Kdo měl pouze dva nebo jednoho židovského prarodiče, byl považován za „míšence“ prvního nebo druhého stupně, ovšem pouze za předpokladu, že sám nikdy nebyl členem židovské obce, případně nevstoupil do manželství s Židem či Židovkou. Vedle zřizování ghett a označení byli Židé ve středověku často obviňováni z rituálních vražd, šíření nemocí, trávení studní, ze znesvěcování těla Ježíše Krista a z jeho ukřižování. Případy křivých obvinění Židů ve středověku vedly velmi často k pogromům na židovskou menšinu, a v důsledku toho pak docházelo i k častému stěhování Židů do tolerantnějších zemí. 1. Obviňování z rituálních vražd – Nejstarší známý příběh z anglického Norwiche (1144) hovoří o ukřižování křesťanského chlapce Williama před Velikonocemi. Podle dobového výkladu se Židé chtěli potěšit mučením nevinného, v němž jakoby znovu opakovali Ježíšovo utrpení na kříži. Právě údajná nenávist Židů k čistotě a nevinnosti měla stát za jejich potřebou vraždit především děti a panny. Jiná obvinění z rituálních vražd přičítala Židům snahu opatřit si křesťanskou krev jako lék na vlastní neduhy. Je až s podivem, jak hluboce musely být tyto předsudky i v „moderním“ člověku konce 19. století zakořeněny, když mohl tak snadno uvěřit v tuto pověru, jejímž pomyslným vrcholem byla v českých zemích hilsneriáda v roce 1899. Jednalo se o vraždu mladé dívky Anežky Hrůzové, ke které došlo v Polné u Jihlavy; byla vydávána za rituální vraždu, ze které byl neprávem obviněn Leopold Hilsner, mladík židovského původu. 2. Obviňování z šíření nemocí a trávení studní – V letech 1348–1350 postihla především západ Evropy zhoubná morová epidemie, jíž podlehla více než čtvrtina obyvatel. V této
VY_32_INOVACE_BEN30
době plné zoufalství a nejistoty znovu ožila starší pověst, že Židé tráví vodu ve studnách a pramenech, některé verze dokonce hovoří o spiknutí Židů a muslimů za účelem vyhlazení křesťanů. Skutečnost, že „černá smrt“ postihla Židy neméně než ostatní obyvatele, nezabránila velkým násilnostem na Židech na území dnešního Německa, Švýcarska, Rakouska a Francie. Svoji nezanedbatelnou roli sehrála i protestantská tradice v čele s Martinem Lutherem, který roku 1543 vydal spis nazvaný O Židech a jejich lžích. Tento spis je dodnes považován za jeden z nejvíce protižidovských traktátů všech dob (Luther navrhoval ničit synagogy i židovské příbytky, pod trestem smrti zakazovat rabínům vyučovat, chtěl zakázat Židům volnost pohybu nebo je přímo vyhnat ze země atd.). O tom, že tato obvinění často vedla k pogromům a byla zneužívána, přestože o jejich pravdivosti nebyli přesvědčeni ani samotní autoři textů (kázání), nám podává svědectví samotný Martin Luther, když přirovnává Židy k jedovatým baziliškům nebo ztělesněnému ďáblu. Dne 29. dubna 1946 byl před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku vyslýchán Julius Streicher, vydavatel štvavého nacistického listu Der Stürmer, který byl obviněn z propagandistické přípravy masového vyvražďování Židů. Ve své obhajovací řeči se odvolával právě na Martina Luthera. Od roku 1887, kdy vyšel Katechismus pro antisemity od Theodora Fritsche, sloužily Lutherovy protižidovské traktáty vedle jiných jako významný zdroj argumentů a požadavků německých antisemitů, a odvolávání se na tak proslulého korunního svědka jistě u části evangelického národa způsobilo, že nacistické zločiny na Židech schvalovali nebo alespoň mlčky trpěli. 3. Obviňování ze znesvěcování těla Ježíše Krista – Někdy je tato pomluva v literatuře zúžena pouze na znesvěcování hostií. Důkaz o tom, že tyto pomluvy neplatily pouze na hostii, že byly daleko četnější, populární a rozšířené nejenom mezi prostým lidem, ale i mezi učenci, podává následující ukázka ze středověkého „bestselleru“ Legenda aurea, napsaného dominikánem Jakubem de Voraginem (1239–1298) ve druhé polovině 13. století: „V Konstantinopoli vstoupil jakýsi Žid do chrámu Boží moudrosti a spatřil tam obraz Krista. Myslil si, že je sám, vytáhl meč, přistoupil k obrazu a bodl Krista do hrdla. Okamžitě odtud vyšla krev a pokropila Židovu tvář a hlavu. Poděšený Žid vzal obraz, hodil ho do studny a utekl. Potkal ho nějaký křesťan a zeptal se ho: ‚Odkud jdeš, Žide? Ty jsi někoho zabil!‘ A Žid odpověděl: ‚To není pravda!‘ Ten mu znova řekl: ‚Ty jsi určitě spáchal vraždu, že jsi samá krev.‘ Žid na to řekl: ‚Bůh křesťanů je vskutku velký a všechno potvrzuje pevnost jeho víry. Vůbec jsem neprobodl člověka, ale Kristův obraz, a okamžitě vytryskla krev z jeho hrdla.‘ Žid dovedl onoho člověka ke studni a svatý obraz z ní vytáhli. Ránu na Kristově hrdle je prý vidět dodnes. Z Žida se v tu chvíli stal věřící křesťan“(Jacobus de Voragine, Legenda aurea)
VY_32_INOVACE_BEN30
Použité zdroje: Převzato z: FUJDA, M., KLOCOVÁ, E., KUHN, R.(eds.) Dějiny antisemitismu a holocaust in FUJDA, M., KLOCOVÁ, E., KUHN, R.(eds.) Identity v konfrontaci. Brno: MU, 2011, ISBN 9880-210-5558-2
VY_32_INOVACE_BEN30
