Antický ideál muţské krásy ve filmových adaptacích

FILOZOFICKÁ FAKULTA estetiky

Antický ideál muţské krásy ve filmových adaptacích diplomová práce

Autorka práce: Jana Hubočanová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D.

Brno 2015

Bibliografický záznam HUBOČANOVÁ, Jana. Antický ideál mužské krásy ve filmových adaptacích estetiky, 2015, 41 s. Vedoucí práce Mgr. Lenka Svobodová, Ph.D.

Anotace Bakalářská diplomová práce Antický ideál mužské krásy ve filmových adaptacích se zabývá srovnáním ideálu muţské krásy v starověké literatuře z oblasti Středomoří a její interpretací v současných filmových adaptacích. Práce je rozdělena do čtyř částí. První část se věnuje pohledu na estetický ideál krásy, slouţící jako teoretické východisko pro celou diplomovou práci. V druhé části se věnuje výskytu ideálu muţské krásy v antické literatuře a popisu jejích hlavních znaků. Třetí část rozebírá interpretaci ideálu muţské krásy ve filmových adaptacích vybraných literárních děl a ve čtvrté části jsou porovnány znaky a vlastnosti stanovené v předchozích částech právě ve filmových adaptacích oproti jejich předlohám. Na konkrétních příkladech jsou poté dokládány spojitosti a zároveň odlišnosti. Práce tedy nabízí explikaci estetického ideálu, analýzu antických literárních děl a jejich filmových adaptací a také komparaci prvků ideálu krásy zjištěných v obou typech ztvárnění.

Annotation The bachelor thesis Antic ideal of male beauty in film adaptations deals with the comparison of male beauty ideal in the ancient literature originating in the Mediterranean region and its interpretation in contemporary movie adaptations. The thesis is divided into four parts. The first part pays attention to the perspective of esthetical ideal of beauty, which serves as a theoretical basis for the bachelor thesis. The second part pays attention to the presence of the male beauty ideals in the ancient literature and description of the main features of male beauty. The third part analyzes the interpretation of the beauty ideal in the film adaptations of the selected literary works and in the fourth part the thesis compares the features and character traits, which were described in the preceding parts, between literature and film adaptations. By giving concrete examples it shows similarities and differences. This work offers explanation of terms of the esthetical ideal, analysis of literature and film works and following comparison of both ancient literature and its film adaptations. 2

Klíčová slova muţ, krása, antika, řecká literatura, filmová adaptace, válečný hrdina, ideál krásy, kalokagathia

Key words man, beauty, antic, Greek literature, film adaptation, war hero, the ideal of beauty, kalokagathia

3

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby byla tato bakalářská diplomová práce umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.

V Brně dne 27. dubna 2015

........................................................... podpis autorky práce

4

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské diplomové práce Mgr. Lence Svobodové, Ph.D. za trpělivost a odbornou pomoc.

5

Obsah Úvod........................................................................................................................................................ 8 1.

Zasazení do historického kontextu .............................................................................................. 9 1.1.

Krásno ..................................................................................................................................... 9

1.2.

Antické pojetí krásna ............................................................................................................... 9

1.3.

Počátky vnímání krásy .......................................................................................................... 10

1.4.

Krása z pohledu významných filozofů ................................................................................... 11

1.5.

Zobrazení lidského těla ......................................................................................................... 14

1.6.

Kalokagathia ......................................................................................................................... 14

1.6.1.

2.

1.7.

Ideál kalokagathie ................................................................................................................. 16

1.8.

Ideál krásy ............................................................................................................................. 16

1.8.1.

Proporce a krása jednotlivých částí lidského těla .................................................... 18

1.8.2.

Ctnost ........................................................................................................................... 18

Popis hlavních znaků muţské krásy ve vybraných literárních dílech ........................................... 20 2.1.

Perseus .................................................................................................................................. 20

2.2.

Hérakles ................................................................................................................................ 21

2.3.

Achilles .................................................................................................................................. 23

2.3.1. 2.4.

2.5.

Achillova výzbroj......................................................................................................... 24

Hektor .................................................................................................................................... 25

2.4.1.

3.

Muži, válka a disciplína .............................................................................................. 15

Hektorova výzbroj....................................................................................................... 26

Aeneas ................................................................................................................................... 27

Komparace filmových adaptací a jejich literárních předloh .................................................. 28 3.1.

Perseus .................................................................................................................................. 28

3.1.1.

Souboj Titánů (2010) ................................................................................................... 28

3.1.2.

Souboj Titánů (1981) ................................................................................................... 29

3.1.3.

Perseova výzbroj ve filmu ........................................................................................... 29

3.2.

Herkules ................................................................................................................................ 31

3.3.

Hektor .................................................................................................................................... 32

3.4.

Achilles .................................................................................................................................. 34

3.5.

Aeneas ................................................................................................................................... 36

Závěr..................................................................................................................................................... 38 Resumé ................................................................................................................................................. 40 6

Summary .............................................................................................................................................. 41 Bibliografie........................................................................................................................................... 43 Primární literatura ............................................................................................................................ 43 Sekundární literatura ........................................................................................................................ 43 Filmografie ........................................................................................................................................ 44

7

Úvod Definice krásy se utvářely dlouhá tisíciletí a stále se utvářejí nové, protoţe dosud se nenašla ţádná zcela vyhovující a dostačující. Krása byla odjakţiva jedním z nejdůleţitějších pojmů, kterými se básnici a filozofové zabývali uţ odnepaměti. Například Homér, ale i velcí myslitelé Sokrates, Platón či Aristotelés. Nejdříve se pojem krásy vyskytoval v kontextu kosmologie či metafyziky a později i v teologii. Po čase se uplatnil rovněţ v estetice nebo filozofii umění. V nejstarších dobách a kulturách byl často pojem krásy spojován s přírodou, která byla povaţována za dokonalou a věčnou. Existovala však ve starověku ideální krása? Co bylo povaţováno za antický ideál krásy a jak takový ideální hrdina vypadal? Nosil nějaký speciální oděv? Byly určené vlastnosti, kterými musel ideální antický hrdina oplývat, nebo postačovala jenom fyzická krása těla? Mělo na starověkou společnost, a tedy i na vnímání lidské krásy, vliv náboţenství a mytologické příběhy? Odpovědi nám mohou dát zejména autoři literárních děl dané doby. Úkolem této bakalářské práce je vymezit obraz pro antiku typického krásného muţe. Zabývá se porovnáváním ideálu muţské krásy v starověké literatuře a výkladem této krásy v současných filmových adaptacích. Věnuje se pohledu na estetický ideál krásy, určení normy ideálu krásy muţské, výskytu ideálu muţské krásy v antické literatuře a popisu hlavních znaků muţské krásy. Dále rozebírá interpretaci ideálu krásy ve filmových adaptacích vybraných literárních děl a porovnává znaky a vlastnosti, které byly stanoveny mezi literaturou a filmovými adaptacemi. Na konkrétních příkladech stanovené kriteria dokládá, nebo vyvrací. Filmy analyzované touto prací jsou inspirovány antickými literárními klasikami. Pro tuto práci byla vyuţita literatura psaná v českém, slovenském a anglickém jazyce. V první kapitole jsou explikovány pojmy krásy, kalokagathie či ideálu krásy. Druhá kapitola popisuje hlavní znaky muţské krásy a dokládá je z vybraných literárních děl. Jako výchozí literatura je pouţitá Homérova Ilias, Proměny od Ovidia nebo Aeneada od Vergila. Třetí kapitola rozebírá výklad ideálu krásy ve filmových adaptacích a čtvrtá kapitola byla vytvořená aplikováním analýzy a komparace jednotlivých antických literárních děl a jejich filmových adaptací. Jedná se o filmy Trója (2004) od reţiséra Wolfganga Petersena, původní Souboj Titánů od Desmoda Davise z roku 1981 i novější verze Louise Leterriera (2010) a dále nejnovější Hercules (2014) Bretta Ratnera. 8

1. Zasazení do historického kontextu 1.1.

Krásno

Krásno je jako jedna z estetických kategorií spojováno s kladným a příjemným pocitem či záţitkem.1 Tento abstraktní pojem předpokládá svůj protiklad v pojmech ošklivý a ošklivost. Zdůrazňuje objektivní povahu a podstatu krásy, hodnotovou a záţitkovou neutrálnost fenoménu, o němţ se pojednává. Krásno je abstraktní obecná idea, která se prezentuje konkrétní vnímatelnou krásou. Skutečnou podstatou krásna se zabývali filozofové jiţ od starověkých dob. Platón povaţuje krásno za stálou a věčnou ideu, jeţ nezaniká ani nevzniká, nenarůstá ani se nezmenšuje, samotné krásno se nachází na vrcholu světa idejí. Jde o základní a původní vlastnost světa a vesmíru. Krásu Platón povaţuje za objektivní existenci. Krása je vyjádřením krásna, dělá ho vnímatelným a je jeho součástí, respektive krása je tím, co dosvědčuje existenci krásna.2 Člověk můţe vnímat krásu svými smysly. Krása je něčím, co vyvolává v jednotlivcích nejen libost, ale i pocit dobra, nadšení, touhu, nebo pocit radosti a štěstí. Vzbuzuje v člověku obdiv projevující se zaujetím či kontemplací. V pojmu krása je zahrnuta rovněţ harmonie, která má za úkol člověka uspokojit. Právě v antickém Řecku byla harmonie chápána jako pravidelnost ve skladbě částí, načeţ byla určena za hlavní kritérium krásy. Teprve později se k harmonii postupně přiřazovaly i jiné předpoklady, jako například přiměřenost, vznešenost, dobro, souměrnost nebo účelnost. V souladu s tím se postupně vytvářelo a vyvíjelo teoretické nazírání na pojem krásna.3

1.2.

Antické pojetí krásna

Antická kultura, vytvářená téměř tisíc let, je počátkem evropské kultury. S ní současně bok po boku vznikaly dva odlišné typy kultur nazývané po svých obyvatelích, Dórech a Iónech. Odvětví dórské bylo důslednější a přísnější a Řekové se o jeho tradice opírali tehdy, kdyţ stále hledali zákony krásy a neměnná umělecká pravidla. Naopak z iónské tradice, která byla uvolněnější či průkopnická, pocházela záliba řeckých občanů v ţivé skutečnosti a smyslové názornosti.4 1

Srov. BRADNOVÁ, Hana. Encyklopedický slovník. Praha: Odeon, 1993. 558 s. Srov. ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury. Brno: Petra2010, 2010, s. 10. 3 Ibid., s. 11. 4 Srov. TATARKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky I. Bratislava: Tatran, 1985, s. 31. 2

9

Ve vývoji řecké země, jakoţ i ve vývoji vnímání krásna, hrálo celkem zásadní roli řecké náboţenství, které bylo a dodnes je zahalené neobyčejným tajemstvím a magií, podobně jako jiná pohanská náboţenství. Postavy a mýty spojující se s řeckým náboţenstvím vnášely do náboţenství optimismus, klid a spokojenost – bylo blízké harmonickému člověku, který mohl z náboţenství čerpat a uplatňovat ho ve svých nesčetných uměleckých dílech, v poezii, ve vytváření mramorových soch bohů či při výstavbě velkolepých chrámů potvrzujících znalosti a schopnosti lidského ducha. Olympští bohové a vznešení polobozi byli krásní, moudří, přátelští a stejně omylní jako obyčejní lidé, od nichţ se lišili jen svou nesmrtelností. Náboţenství, ale také příroda a její zákony ovlivnily lidské společenství, stejně jako mnoţství uměleckých děl či filozofických myšlenek, které byly pro svou aktuálnost a nadčasovost velmi vyhledávané i v pozdějších dobách.5

1.3.

Počátky vnímání krásy Jedním z prvních velkolepých děl vytvořených ve starověké řecké kultuře byly

nepochybně velmi slavné Ilias a Odyssea. Homér (v překladu básník), jemuţ je připisován jejich původ, byl povaţován lidem za poloboha, právě pro dokonalost a originalitu svého odkazu, a jeho dílo bylo současně v dávných dobách pokládáno za prorocké zjevení. Zmíněné eposy byly vzorem nejvyšší moudrosti, hodnot, ctností a morálky. Uctívaní olympští bohové zde ale byli zobrazeni ve způsobu ţivota v mnohém podobném tomu lidskému. Právě v Homérově díle se setkáváme s vyobrazením krásy jako nejdůleţitější, nejvyšší hodnoty, pro kterou se vedou boje a je přímo nutné ji získat, protoţe přináší člověku uspokojení a naplnění vnitřních přání, je pro něj hnací silou.6 V antickém Řecku neměla krása samostatný status. Můţeme také říci, ţe Řekům přinejmenším do doby Periklovy chyběla estetika jako taková, stejně jako teorie krásy.7 Ne náhodou nacházíme krásu téměř vţdy ve spojení s jinými vlastnostmi. Například delfské orákulum na otázku o měřítkách pro hodnocení krásy odpovídá: „Co je správné, je krásné.“ Také v období zlatého věku řeckého umění je krása stále ještě spojována s jinými hodnotami, jako je míra a vhodnost. K tomu připojme skrytou nedůvěru Řeků k poezii, která se zřetelně projevila s příchodem Platóna: umění a poezie (a v důsledku toho i krása) mohou potěšit zrak či mysl, ale nemají přímou spojitost s pravdou. Není také náhoda, ţe téma krásy

5

Srov. ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury. Brno: Petra2010, 2010, s. 10. 6 Ibid., s. 17. 7 Srov. ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, s. 37.

10

bývá tak často zmiňované v souvislosti s trojskými válkami. 8 I kdyţ vyjdeme z těchto a dalších zmínek o kráse těla, ať uţ muţského nebo ţenského, nemůţeme jistě tvrdit, ţe jsou homérské texty dokladem vědomého chápání krásy. Totéţ musíme říci i na adresu pozdějších lyrických básníků, pro které nebylo téma krásy zřejmě tak důleţité. Tento dávný historický přístup nemůţeme nikdy zcela pochopit, pokud se budeme na krásu dívat moderníma očima, jak tomu často bývalo v různých epochách, v nichţ se jako autentické a originální probíralo domněle "klasické" pojetí krásy, které bylo ve skutečnosti jen smyšlenkou nebo vzniklo projekcí moderního způsobu vidění světa do minulosti. Stejně tak slovo „kalos“ (jeţ lze překládat termínem „krásný“) nás má upozornit, ţe jde o něco, co vzbuzuje obdiv a přitahuje pohled. Krásný je objekt uspokojující svou formou smysly, především zrak a sluch. Krásu objektu však nevyjadřují jen prvky vnímatelné smysly; v případě lidského těla hrají důleţitou roli také vlastnosti duše a charakteru, postiţitelné spíše zrakem duchovním neţ tělesným. Na tomto základě můţeme poprvé mluvit o chápání krásy spojeném s různými druhy umění, které ji vyjadřují a znemoţňují tak její jednotný status; v hymnech se projevuje jako kosmický řád, v poezii jako půvab přinášející lidem potěšení, v sochařství jako vhodná míra a symetrie částí, v rétorice jako správný rytmus.9

1.4.

Krása z pohledu významných filozofů Filozofie se kromě hledání odpovědí na otázky vzniku světa či smyslu lidského ţivota

zabývala také principy hodnot, jakými jsou dobro, štěstí a v neposlední řadě rovněţ krása. V 6. – 5. století př. n. l. však nastal zlom a filozofové začali krásu slučovat s pojmy jako dobro a duchovno. Sofisté přišli s myšlenkou, ţe kdyţ se mluví o kráse, jde o něco příjemného zraku a sluchu. Bylo to spíše zúţení klasického pojetí pojmu krása, tedy o vyčlenění krásy estetické. Nezaměřovali se na morální krásu, ale šlo o vyjádření jimi vyznávaných hodnot senzualismu a hédonismu.10 Sokrates se jako první z antických filosofů pokusil rozlišovat od sebe pojmy krása a krásno. Sám se nespokojuje jen s vnějším popisem krásy, ale vyhledává její příčinu ve všeobecně platné pravdě. Identifikoval krásu s účelem, ale názor sofistů o ztotoţnění krásy se

8

Srov. ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, s. 37. Ibid., s. 39. 10 Srov. TATARKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 112. 9

11

smyslovou slastí odmítal. Tvrdil, ţe líbit se můţe jen to, co plní roli svému cíli. 11 Kromě harmonie a symetrie objevuje další prvek, jiný princip krásy – „eurytmii“ – spočívající v subjektivním vnímání krásy jednotlivců a podmíněnou rozmanitou funkčností věcí. Krásu lidského těla dokonalých proporcí nepovaţoval za tu nejušlechtilejší a nejvznešenější, naopak za velmi důleţitou Sokrates povaţoval krásu duše, morální hodnoty a přátelství. 12Ve svých rozhovorech říká: „Však i Zeus daroval nesmrtelnost pouze tomu, u koho obdivoval krásu duše, ne dokonalost těla.“13 Platón se zabýval pojmem krásy podrobněji, avšak navázal na Sokratovo pojímání krásna. Zahrnoval do ní nejen hodnoty, které nazýváme „estetickými“, ale také hodnoty morální a poznávací. Rozsah pojmu krásy ve skutečnosti nebyl pro něj jiný neţ pojem široce chápaného dobra. Dnes pro umění důleţité barvy, tvary či melodie znamenaly pro Platóna jen malou část z celého obsahu krásy. Pod daný pojem zahrnoval nejen fyzické předměty, ale rovněţ psychická a společenská fakta, charaktery i zřízení, ctnosti a pravdy. Patřilo sem nejen to, co lahodí zraku a sluchu, ale vše vzbuzující obdiv, vyvolávající nadšení, uznání a zálibu.14 Krásou se Platón zabývá v dialogu Hippias Větší, v Symposionu, ve kterém píše, ţe by se člověk měl vydat na cestu hledání absolutního krásna a nezastavit se jen u krás běţných. Cílem je dobrat se abstraktních jsoucen. Krása vnímána jako jedna z nejvyšších hodnot, ne-li jako ta vůbec nejvyšší.15 Platón chápe krásu jako ideu člověkem chápanou díky rozumu. Krásné je to, co spoluvytváří ideu krásy. Krásu dělí podle důleţitosti do jednotlivých stupňů. Na prvním stupni je krása těl a záliba člověka v nich, poté jde o krásu duševní, následně krásu mravů, ctností a zákonů a také poznatků a věd. Na nejvyšším stupni se nachází krása absolutní, jejíţ odlesk vnímáme ve světě. Krásno samo o sobě je jako čistá idea věčné, neměnné, a o jeho pravdivosti nelze pochybovat. Ve spise Faidros pak vyvstává významná „Platónova Triáda“, tj. pravda, dobro a krása. „Boţské je krásné, moudré, dobré a má všechny takové vlastnosti; těmito pak věcmi se opeření duše nejvíce ţiví a nabývá z nich vzrůstu, kdeţto tím, co je ošklivé a zlé, a jinými opačnými věcmi hyne a je ničeno.“16

11

Srov. ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury. Brno: Petra2010, 2010, s. 10. 12 Ibid. 13 XENOFÓN. Hostina, Sokratova obhajoba. Bratislava: Kalligram, 2006, s. 133. 14 Srov. TATARKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 126–127. 15 Srov. PLATÓN. Symposion. Praha: Oikoymenh, 2005, 58 s. 16 Srov. PLATÓN. Faidros. Praha: Praha : Oikoymenh, 1993, 36 s.

12

Tyto tři ideje, jeţ přísluší samotným olympským bohům, povaţoval za nejvyšší hodnoty. Idea dobra stojí na nejvyšším vrcholu a velmi úzce jsou s ní spojené krásno a pravda. Jde o rozšířenou formu „kalokaghatie“. Pravda je krásná a krása je dobrá – proto Platón chápal krásu v kontextu spolu s morálním a poznávacím aspektem.17 Aristotelés byl Platónovým ţákem, jenţ přebral filozofický odkaz svého učitele, ale v mnoha názorech se od Platóna odlišuje. Pokládal umění za kladné a za velmi přínosné pro společnost. Myšlenky o kráse a umění se nacházejí zejména ve spisech Poetika, Rétorika i Politika. Popisuje krásu jako něco, co je samo o sobě cenné a zároveň pro nás dobré a příjemné. Je přesvědčen, ţe krásné je to, co si zaslouţí obdiv a chválu. Krása je sama o sobě hodnotná, přibliţuje se k nějakému absolutnímu postavení, a právě proto je pro člověka přitaţlivou – způsobuje potěšení, vzbuzuje libost, vyvolává pocit radosti a obdiv. Aristotelés v Etice připomíná rozkoš způsobenou pohledem na krásné lidi, tvary a barvy či posloucháním zpěvu nebo hry na hudební nástroj. Krásu tedy spojuje s poţitkem, mluví o ní jako o hodnotě, kterou lze vnímat smysly zrakovými či sluchovými. Neomezuje své myšlení o kráse jen na smysly, ale nahlíţí na ni v širším měřítku – od velikosti a stálosti boţstev aţ po sílu a odvahu muţů a hrdinů ve válkách.18 Odlišoval tedy objektivně krásno, dokonalé samo o sobě v přiměřenosti, souměrnosti a uspořádanosti, od krásna subjektivního, vyvolávajícího pocit příjemnosti. Tyto dvě oblasti jsou ve vzájemném vztahu, protoţe i poznání objektivního krásna vyvolává v člověku potěšení, libost či obdiv.19 Krása v pojetí Aristotelově tedy není jen subjektivní, ale má v sobě obsaţeny i objektivní prvky. „Krásné je to, co je dobré, a protoţe je to dobré, je to i příjemné.“20 Krása se tedy odlišuje od uţitku a je spojena s potěšením. Krása musí být nejen slastnou, ale zároveň dobrou. Aristotelova Poetika, která je prvním estetickým nejucelenějším traktátem o estetice,21 popisuje krásno takto: „Kaţdé krásno, ať je to bytost ţivá nebo nějaká věc, jeţ se skládá z jistých částí, musí je mít nejen uspořádané, nýbrţ musí mít také přiměřenou velikost, ne nahodilou. Krásno totiţ záleţí ve velikosti a uspořádanosti.“

17

Srov. TATARKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 126. Ibid., s. 159. 19 Ibid., s. 158. 20 ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a v estetice. Praha: Nakladatelsví československých výtvarných umělců, 1958, s. 20. 21 TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky I. Bratislava: Tatran, 1985. 148 s. 18

13

1.5.

Zobrazení lidského těla První pythagorejci viděli krásu v protikladu. Kromě protikladu sudého a lichého také

v opozicích hranic a nekonečna, jednoty a mnohosti, pravého a levého, muţského a ţenského, čtverce a obdélníka, přímky a křivky atp. Zdá se však, ţe pro Pythagora a jeho bezprostřední následovníky jen jeden ze dvou protikladných prvků představuje dokonalost: liché číslo, přímka a čtverec jsou dobré a krásné, zatímco jejich protiklady reprezentují omyl, zlo a disharmonii. Všechny části těla musí být vzájemně uspořádány podle geometricky definovaných přiměřených vztahů. Vitruvius později vyjádřil správné tělesné proporce ve zlomcích celé postavy.22 O řeckém světě máme obvykle stereotypní představu, která se zrodila z idealizace řecké kultury v období neoklasicismu. Je přirozené, ţe v porovnání s představou o proporční kráse, byly za ošklivé povaţovány všechny bytosti, které takové proporce neměly. Pokud antika idealizovala krásu, neoklasicismus zase idealizoval antiku, přičemţ zapomněl, ţe antika (často pod vlivem orientálních tradic) prodala západní tradici také obrazy celé řady bytostí, které byly přímo ztělesněním nesouladu. Řecký ideál dokonalosti představoval výraz „kalokagathia“, jenţ vznikl spojením slov „kalos“ (krásný) a „agathos“ (dobrý), jeho význam však zahrnuje celou řadu pozitivních vlastností. Ve světle tohoto ideálu řecká kultura vytvořila bohatou literaturu věnovanou vztahu mezi ošklivosti fyzickou a morální. V kaţdém případě však zůstává nejasné, zda bylo v antice jako „krásné“ chápáno vše, co se líbí, co vzbuzuje obdiv, přitahuje pohled, co svým tvarem uspokojuje smysly, nebo rovněţ krása duchovní, tedy jistá vlastnost duše, která někdy nemusí být v souladu s krásou tělesnou.23

1.6.

Kalokagathia

Podle estetického slovníku jde o termín klasické řecké estetiky. Označuje nerozeznatelnou jednotu krásy a dobra, představu o dokonalém bytí člověka, který je mravný, vznešený, úspěšný, plný ţivotní energie, moudrý, zdravý, a tudíţ i vnitřně krásný. „Člověk, který je vskutku kalos a agathos, se domnívá, ţe krása, která se nachází v duších, má větší hodnotu neţ ta, která je v tělech a můţe svou péči věnovat mladíkovi, který má mnohé ctnosti, i kdyţ má málo tělesného půvabu.“24 Krása je tu vlastně jen vyšším stupněm dobra. Toho mohou dosáhnout lidé s dobrou výchovou a ušlechtilým původem, kteří se

22

Srov. ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, s. 72–74. Srov. ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2005, s. 24–25. 24 ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2005, s. 31. 23

14

fyzicky i mravně zdokonalují a kterým přeje osud. 25 Kalokagathia byla v polovině 5. století př.l.n. chápána jako harmonie nejen těla, ale i duše. I na samotnou kalokagathii vznikaly různé názory či filozofické ideje. Platón rozvíjel především myšlenky Sokrata, dle kterých byla kalokagathia ctností. Podle Platóna se jedná o psychický stav, ale je moţné kalokagathiu získat, a to konkrétně prostřednictvím estetické výchovy, díky níţ se člověk stává jak dobrým, tak krásným. Jednotlivec musí vidět a umět vnímat nejen to, co je krásné a dobré, ale také to, co krásným a dobrým není, aby byl schopen to odsuzovat. Všechno dobré je zároveň krásné, ale krása neexistuje bez vnitřní míry. Platón pod pojmem krásné tělo rozuměl samostatný celek, ale také jej spojoval s krásnou duší a dobrem. Právě aţ tímto spojením vznikne podle něj celek, který je sám o sobě krásný. Aristotelés rozlišuje pojmy dobro a chvályhodnost. Dobré je to, co je určeno a člověk nemá moc to změnit, naopak o chvályhodné se člověk přičiňuje sám. Je zajímavé, ţe všichni tito významní filozofové, Sokrates, Platón i Aristotelés, mluvili o kalokagathii vţdy pouze v souvislosti s muţským rodem a ţenské pohlaví v tomto kontextu nikdy není zmíněno. Ţeny nebyly zobrazovány nahé; pokud ano, jednalo se výhradně o bohyně a jiné mytologické postavy, případně o vysoce společensky postavené ţeny. Naopak muţská těla se zobrazovala nahá velmi často a v různých situacích, například při sportu, bitvě, nebo v zápasech se zvířaty, ale také při odpočinku. Umělci se vţdy snaţili hlavně o to, aby v konkrétním zobrazení vynikly dokonalé tvary a stavba těla.26

1.6.1. Muži, válka a disciplína Cílem řecké starověké výchovy byly krása a dobro, ačkoli důraz se rovněţ kladl na občanskou a vojenskou kázeň. Tělesné cvičení či fyzická zdatnost se častokrát rozvíjely právě v těch společnostech a společenstvích, ve kterých se v dané době vedly války, a právě jejich charakter ovlivňoval i strukturu výcviku tělesné zdatnosti. Kalokagathia naznačuje spojení v harmonické jednotě mezi tělesnou krásou a duševní ušlechtilostí. Protoţe jsou krása a dobro chápány jako pozitivní charakteristiky zastupující tělo a duši, je tu předpokládané pojetí člověka jako sloţeniny těla a duše. Ve své nezjednodušované podobě pak vede pojímání kalokagathie k tomu, ţe člověk povaţuje za příčinu harmonie péči o obě části, z nichţ je jako bytost sloţen: důleţitá je péče jak o tělo, tak o duši. Zanedbáváním jednoho dochází k disharmonii.27

25

Srov. MISTRÍK, Erich. Estetický slovník. Bratislava: Iris, 2007, s. 80–81. Srov. ŠÍP, Radim. Kalokagathia: ideál nebo flatus vocis?. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 16. 27 Ibid., s. 54. 26

15

1.7.

Ideál kalokagathie

V dnešní době se kalokagathia často prezentuje jako ideál, se kterým je spojováno zdůrazňování nutnosti výchovy a vzdělávání celého člověka. Tento ideál je většinou zmiňován v kontextu kritiky výchovy a vzdělávání, jeţ se snaţí prosadit nutnost péče o tělo. Kalokagathia je v tomto smyslu chápána jako harmonie duše a těla. Celek člověka je zde pak pojímán jako jednota těla a duše a cílem je sladění obou těchto částí. Pod pojmem ideál rozumíme vzor, vysoký cíl, dokonalého představitele. Ideální vzor je tedy jev dokonalý, nedosaţitelný, případně neskutečný, vysněný. Podobně idealizace znamená nejen vytváření pojmů a abstrakcí, ale je to také představa, popis něčeho v lepším světle, neţ jaká je skutečnost. Všechny tyto nuance se vztahují rovněţ na ideál kalokagathie. Starořecký ideál kalokagathie poţadoval harmonii tělesné a duševní krásy, soulad tělesné a duševní dokonalosti, krásy a dobra, jednalo se o ideál etický a estetický. Ideál kalokagathie měl výraznou „materiální“ prezentaci na starověkých olympijských hrách a během těchto her se uplatňoval další cenný ideál, kterým byl ideál míru: Ekecheiria.28

1.8.

Ideál krásy

Pro obyvatele demokratického Řecka bylo charakteristické, ţe se mnohokrát pokusili svobodně hledat a objevovat základní principy a zákony přírody. Také proto se nelze divit tomu, ţe začali za jeden z hlavních přírodních jevů povaţovat právě krásu. Ideál krásy se tak stal typickým jevem antické kultury.29 Encyklopedie estetiky uvádí, ţe pojem ideál se vztahuje k pojmu estetické krásy. „Klasický ideál krásna je dán antickými kánony. Tyto principy se také objevují později v idealistických tendencích předkantovské estetiky, například u Winckelmanna, u kterého ústředním pojmem těchto estetických názorů zůstává estetický ideál.“30 V antickém Řecku byla krása často pokládána za vyšší stupeň dobra. Fyzická krása nemá dominantní postavení, protoţe se ne vţdy spojuje se ctnostmi. Právě proto mělo krásné tělo své postavení, které sice nebylo zanedbatelné, ale nebylo ani nejdůleţitějším faktorem. Krásné a zdravé tělo je pouze jedním z prvků ideálně krásného člověka. Významnými prvky jsou ctnosti, dobro, moudrost, spravedlnost, síla, rozváţnost a odvaha. Obyvatelé antického 28

Srov. ŠÍP, Radim. Kalokagathia: ideál nebo flatus vocis?. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 53. Srov. ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury. Brno: Petra2010, 2010, s. 31–32. 30 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994, s. 353. 29

16

Řecka vynikali na rozdíl od jiných starověkých národů svojí touhou po příznaku fyzické zdatnosti, pohybové schopnosti či obratnosti, které jsou spojeny se soutěţivostí. Právě zvyšování tělesné výkonnosti a soutěţivost byly charakteristickými projevy jejich ţivotního stylu. Ideální skladba těla není podle Řeků ani příliš atletická, ani velmi slabá a choulostivá. Takové skladby jsou nevhodné nejen pro dobrý stav obce, ale ani ze zdravotního hlediska, například z hlediska plodnosti. Nejlepší je střed mezi nimi, protoţe tělo musí být odolné, ale ne natolik jako tělo zápasníka, které je odolné vůči násilnému zacházení. Musí být zdatné, neboť je to vyţadováno povinnostmi a činnostmi svobodných muţů.31 Johann Joachim Winckelmann ve své knize Dějiny umění starověku v kapitole věnované řeckému umění představuje řeckého člověka jako ideál krásy. Uvádí, ţe zobrazování nahoty vychází z poznání a vnímání krásy, přičemţ je její chápání vytvářeno z jedné strany na základě mír a vzájemných vztahů, na straně druhé pak z krásných forem, o jejichţ zaznamenání se snaţili řečtí umělci jiţ od samého počátku.32 Jedním z podstatných faktorů podle Winckelmanna podstatných pro muţský ideál krásy je mládí. Muţský ideál zahrnuje nejrůznější stupně a začíná u faunů, představitelů nízkých bohů. Ta nejkrásnější umělecká díla zobrazující fauny jsou obrazem zralé krásy mládí, dokonalých proporcí, přičemţ jejich mládí se liší od jiných mladých hrdinů určitou nevinností a jednoduchostí. Někdy se však stávalo, ţe bývali fauni obdařeni výrazem připomínajícím úsměv, či měli pod bradou visící bradavice, evokující kozy. To nejlepší a nejdokonalejší pojetí ideální muţské krásy a mládí bývá ukázáno zejména v uměleckých dílech zobrazujících Apollóna, v jehoţ osobě se do jednoty spojuje síla dospělého věku spolu s jemnými tvary nejkrásnějšího jara mládí. Takto zobrazena krása vzkvétá zdravím. Stejně jako Apollón bývá také Herkules prezentován jako nejkrásnější, zdravé mládí, ovšem s rysy, které téměř smazávají hraniční rozdíly mezi pohlavími. 33 Herkulovo plné čelo je vystouplé spolu s vyklenutými nadočnicovými oblouky, aby byla co nejvíce zdůrazněna jeho síla a nekonečná, s nevolí konaná práce. Tvary a křivky těl antických hrdinů byly v uměleckých dílech často více zdůrazňovány oproti skutečnosti. Jejich pruţné a hbité svaly byly v prudkých akcích uváděny do pohybu. Ne vţdy byly hrdinové, bohové a polobozi zobrazováni jako dokonalí,

31

Srov. ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Vzkriesenie Olympie. Bratislava: Perfekt, 2001, s. 201. Srov. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 123. 33 Ibid., s. 131. 32

17

silní a muţní; některá zobrazení těchto postav jsou nepřiměřená. Vychrtlé horní končetiny, tenké drobné nohy, malé boky, malé břicho, trčící ţebra, případně malá hlava.34 Laokoon má proporce tělesných partií srovnatelné s mírami bohů, polobohů či významných válečných hrdinů. Svaly má vystouplé pro lepší znázornění vypětí sil a vyobrazení situace. Na trupu je v napjatých, vyrýsovaných svalech, které hladce přecházejí jeden do druhého, viditelná vysoce ideální forma a krása. Podle myšlenek a slov Platónových se vyobrazením bohů nedávaly realistické proporce, ale takové, které byly fantazií pokládány za krásnější.35

1.8.1. Proporce a krása jednotlivých částí lidského těla Prvním důleţitým číslem ohledně stavby lidského těla je číslo tři, tj. první liché číslo obsahující a spojující v sobě sudé číslo (2) a liché číslo (1). Spojuje se v něm začátek, střed i konec. Tělo i jeho nejdůleţitější orgány mají tři části – tělo je tvořeno hlavou, trupem a končetinami. Samotnou dolní končetinu tvoří stehno, holeň a chodidla; podobně je tomu i na horní končetině. Ideální tělo je podle Wickelmanna to, které má bledou pokoţku. Bílá barva totiţ odráţí nejvíce světelných paprsků, a tím pádem je nejvýraznější. Čím je tedy tělo bělejší, tím je krásnější. Oči by měly být ideálně vţdy zasazeny hlouběji neţ obvykle, tak aby se nadočnicové oblouky jevily jako vystouplejší. Krása očí nespočívá v jejich barvě, nýbrţ ve velikosti. Velké zorničky jsou obecně povaţovány za krásnější neţ ty malé. Ne všechny velké oči však mohou být povaţovány za krásné, vystouplé oči nejsou krásné, proto by měly být zasazeny hluboko. Ideální rty by měly být oválné, zuţující se směrem k bradě. Dolní ret plnější neţ vrchní, oba pravidelně vykrojené.36 Typická je pro ně červená barva. Vyobrazení proporcí čela závisí na tom, jakou vlastnost chce umělec ve svém díle zdůraznit. Nízké čelo totiţ symbolizuje mládí, zatímco vysoké čelo je charakteristické pro vyjádření muţnosti.37

1.8.2. Ctnost Vnější krása nebyla antickými filozofy nebo umělci povaţována za jediné kritérium muţského ideálu krásy. Velkou roli hrála rovněţ krása vnitřní. V Homérově díle je ctnost vyjádřením fyzické zdatnosti bojovníka, atleta, vojáka nebo vůdce. Na nejvyšším místě mezi ctnostmi se proto pochopitelně nachází statečnost. V řecké polis se velmi cenila spravedlnost a politické přátelství. Stoici zas vyzdvihovali psychickou vyrovnanost či nevášnivost. 34

Srov., WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 130. Ibid., s. 136. 36 Ibid., s. 141. 37 Ibid., s. 137–142. 35

18

Sokrates povaţoval za nejlepší cestu k ctnosti vzdělání muţe. Platón přiřazuje ke kaţdé duši tři ctnosti: moudrost rozumové duše, a tedy schopnost rozum plně vyuţívat, statečnost duše citové a tvůrčí, tj. vůle konat dobro v kaţdé ţivotní situaci, a umírněnost duše ovládané pudem – rozváţnost duše. Na jejich čelo stavěl spravedlnost, která by měla podle něj vést k eudaimonii, jejímţ hlavním kritériem je úsilí o štěstí. U kaţdého jednotlivce jedna sloţka převládá nad ostatními. Tak vzniklo proslulé schéma čtyř základních ctností.38

38

Srov. PLATÓN. Ústava. Bratislava: Nakladateľstvo Pravda, 1980, s. 124–126.

19

2. Popis hlavních znaků muţské krásy ve vybraných literárních dílech Antická literatura, tvořící základ literatury evropské, se utvářela téměř tisíc let a dělíme ji do tří období. První období zvané archaické je řazeno do 6. – 5. stol. př. n. l., následující klasické, povaţované za vrcholné, sahá do 5. – 4. stol. př. n. l., nejdéle trvající helénistické období je následně vymezeno dobou 3. stol. př. n. l. – 3. stol. n. l. Ve druhé kapitole si tedy charakterizujeme postavy slavných hrdinů po jejich fyzické i duševní stránce. Jako výchozí literaturu jsem zvolila Homérovu Iliadu, Aeneadu od Vergila, Ovidiovy Proměny i Přikovaného Promethea od Aischyla.

2.1.

Perseus Syn nejvyššího boha Dia, vládce Olympu, a dcery krále Akrisia Danae. Zabil strašlivou

Gorgonu – Medúzu, a rovněţ mořskou příšeru okupující Etiopii. Vládl v ní král Kefeus s manţelkou Kassiopeiou a jejich dcera, krásná Andromeda, měla vykoupit vlast svým ţivotem. Perseus jí zachránil, oţenil se s ní a po smrti se oba z vůle bohů proměnili na jasná souhvězdí a zanechali významné potomky, z nichţ nejslavnějším byl jejich vnuk Herakles.39 Mýtus o Perseovi je známý ve více verzích. Objevuje se uţ v díle Homéra, ale vrátil se k němu i Euripides a nakonec i Ovidius, jehoţ verze z Proměn je dodnes nejznámější. Perseus je jednou z mála mytologických postav, které nemají mnoho záporných vlastností, dokonce ani zápornou črtu pro okrasu. Tím převýšil dokonce i Hérakla, který se občas nechal unést vztekem a častěji se pořádně napil, nebo Achilla, dávajícího přednost svému osobnímu zájmu před zájmem a blahem celého vojska.

40

Perseovou jedinou špatnou vlastností byla

pomstychtivost; kdyţ se k němu někdo choval neuctivě nebo jej urazil, nepřihlíţel tomu jen tak. Kdyţ Perseus navštívil Titána jménem Atlas, kterému bylo předpovězeno, ţe mu Diův syn velmi ublíţí, namísto přivítání ho Atlas nazval lhářem, kdyţ mu nevěřil, ţe zabil Medúzu. Perseus bez váhání vytáhl z kapsy jako důkaz hlavu Medúzy a Atlas se jediným pohledem na ni změnil v kámen (pohoří Atlas). Typickou Perseovou vlastností byla síla ve spojení se statečností, coţ nejednou dokazoval při nelehkých cestách a nástrahách, kde proţíval skutečná nebezpečí. Neměl strach ani z úkolu zabít Medúzu a jediným rychlým úderem meče jí srazil hlavu. Při záchraně Andromedy se zase nezalekl strašné mořské obludy, kterou v moři 39 40

Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 360–362. Ibid., s. 359–360.

20

smrtelně zranil a poté ji vylákal na břeh, kde ji třemi údery meče zabil. Je tedy jasné, ţe Perseus byl obratný a mrštný v boji. Vţdy byl za všech okolností úspěšný, coţ bylo obvykle lidem, ale i nejvyššími bohy Olympu nejvíce oceňováno. Do všech svých výprav, a nebylo jich málo, se pouštěl s jistotou a rozhodně, poznal mnohé národy a kraje, čímţ získával velký rozhled a statečně překonával obrovské mnoţství nástrah a překáţek. K nebezpečným situacím se stavěl s rozvahou, nehrnul se zbrkle do řešení, ale vyčkával na vhodný moment. Byl taky vynalézavý, zvládal v těţkých situacích vymyslet vhodná řešení, kupříkladu kdyţ vzal starým čarodějnicím jejich jediné oko a nabídl jim jeho navrácení výměnou za důleţité informace. K těm, co se k němu chovali spravedlivě a s úctou, byl laskavý a nápomocný, ale s těmi, jeţ ho nerespektovali nebo uráţeli, si své účty vyřizoval.41 Vzplanula v něm obrovská láska ke krásné Andromedě, kterou vysvobodil, a jejich vztah byl velmi vášnivý. Krásou se Perseus vyrovnal bohům, byl krásný a silný. Všechny ty nebezpečné výpravy a boje měly za následek Perseovu atletickou postavu. Jeho pevné svalstvo na končetinách ve spojení s muţnou hrudí jen utvrzovaly v tom, ţe byl Perseus boţského původu. V mnohém mu právě bohové pomohli a dostal od nich i různé dary. Obrovský kouzelný zahnutý meč, který nebylo moţné zničit a s jehoţ pomocí zabil Medúzu i strašnou mořskou příšeru. Štít tak lesklý, ţe se v něm vše blýskalo a odráţelo jako v nejčistším zrcadle.42 Byl to právě mohutný štít, co mu v mnohých situacích zachránilo ţivot. Pomocí štítu dokázal zabít příšernou Medúzu, aniţ by se na ni podíval, při čemţ by zkameněl, jelikoţ vyuţil odrazu ve štítu. Dobromyslné nymfy mu na náročné cestě darovaly okřídlené sandály, s nimiţ mohl odletět, kam se mu zachtělo, dále kouzelnou mošnu, která se podle potřeby zvětšovala nebo zmenšovala, a navíc přilbu vládce podsvětí Háda, která dělala člověka neviditelným.43 Kdyţ měl Perseus po všech svých dobrodruţstvích, rozhodl se navíc všechny vzácné dary vrátit. Nechtěl zneuţívat jejich moc, kdyţ byl jeho osud jiţ naplněn, a obával se také zneuţití jejich síly jinými. Přilbici nakonec dle mýtů vrátil Hádovi, okřídlené sandály Hermovi, čarovnou mošnu nymfám a Medúzinu hlavu věnoval bohyni Athéně, která si ji připevnila na svůj krunýř.

2.2.

Hérakles Syn boha Dia a tiryntské královny Alkmeny. Své slávy dosáhl i díky Héře, která se však

o to přičinila proti své vůli, protoţe mu jako manţelka Dia, a tedy jako nevlastní matka, 41

Srov., OVIDIUS. Proměny. Praha: Odeon, 1967, s. 96-109. Ibid., s. 100-101. 43 Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 360 42

21

připravovala různé ţivotní nástrahy z pomsty za Diovu nevěru. Hérakles zemřel rukou vlastní manţelky Déianeiry, která mu potřela plášť krví, v níţ se nacházel jed, a poslala mu jej.44 Jed vnikl do Héraklova těla a způsobil mu neskutečné bolesti. Poţádal své blízké, aby mu na vrchu Oeta postavili pohřební hranici. Zazářily blesky vládce Dia a zjevila se s nimi z Olympu Athéna s Hermem, kteří odvezli Hérakla s sebou na zlatém voze. Zeus ho posadil za stůl bohů a jako odměnu za jeho hrdinské činy a náhradu za utrpení mu daroval nesmrtelnost.45 Rozhodnutí nejvyššího vládce Dia zůstalo platné. Herakles se skutečně stal nesmrtelným a existuje dodnes v pověstech a příslovích. Řekové ho uctívali jako největšího z hrdinů, zasvěcovali mu města, chrámy a oltáře. Jeho slávu hlásají díla antických umělců a stal se nejčastěji zobrazovanou postavou vůbec. Vyznačoval se zejména nevšední fyzickou silou, díky které byl v mládí vystěhován na vrch Kitairón, daleko od lidí. Vţdy se ho velmi dotýkalo, kdyţ se nespravedlivě konalo v jeho bezprostředním okolí. Nespravedlnost vţdy trestal, v osmnáctém roce ţivota se odebral do rodných Théb, kde se před branou města objevilo vojsko, kterému město propadalo a které kradlo lidem dobytek. Hérakles se mu postavil, porazil ho a přinutil jeho vůdce, aby lidu navrátil dvojnásobek toho, co vzal. Král Kreón dal Héraklovi za odměnu svou dceru Megaru, která mu porodila tři syny. Hérakles překonal i šílenství seslané na jeho duši bohyni Hérou, při kterém své syny zabil. O to horší pro něj bylo, kdyţ mu Héra rozum vrátila. V této situaci zaţívala jeho duše obrovské zoufalství. Aby vykoupil svou duši a očistil ji od viny a hanby, vstoupil do sluţeb krále Eurystea a rozhodl se vykonat dvanáct nelehkých prací, jeţ mu uloţí. Héraklovi se podařilo všechny úkoly statečně splnit a stal se svobodným. Mezi jeho nejstatečnější činy patří poraţení strašného nemejského lva, zničení Hydry – obludy s hadím tělem a s devíti dračími hlavami, chycení nejsilnějšího býka Kréty, který utekl králi Minoovi, výprava do krajiny Amazonek, odkud přinesl pás královny Hippolity, zač si vyslouţil velkou slávu, protoţe královna mu svůj pás dala dobrovolně, a mnohé činy další. Je tedy nepochybné, ţe Hérakles byl opravdu hrdinou velmi statečným. Navzdory svému osudu velmi si vţdy váţil bohů i svého otce Dia. Byl nápomocný nejen lidem na Zemi, ale také bohům Olympu, kdyţ ho poţádal o pomoc sám Zeus. Proti olympským bohům totiţ povstali Giganti, nesmírně silné bytosti chráněné před boţími zbraněmi. Bohové na Olympu si však v zoufalství vzpomněli na pozemské hrdiny, protoţe proti nim Giganty neochraňovalo vůbec nic. Zeus poslal pro 44 45

Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 172–179. Ibid., s. 180.

22

Hérakla, jenţ ochotně vyhověl ţádosti svého otce. Dostavil se na bojiště a s pomocí bohů zničil všechny Giganty. Bojoval s osudem a vyuţíval svých schopností nejen k dosaţení slávy, ale zároveň ve prospěch lidstva. Snaţil se o vypuzení zla a utrpení z lidí, a přestoţe dokázal víc neţ všichni ostatní, také více trpěl. Dostalo se mu odměny, po níţ lidé nejčastěji touţí – stal se nesmrtelným.46 Hérakles je pokládán za největšího hrdinu antických mýtů a bájí. S jeho jménem se setkáváme nejčastěji v jeho latinské podobě – Hercules, jako přívlastek muţe velké postavy nebo obrovské síly. Hérakles však byl nejen velmi silný muţ, ale i člověk s běţnými lidskými vlastnostmi a slabostmi. Byl to obrovský, mohutný muţ s vypracovaným svalstvem. Byl potomkem nejvyššího boha Dia, vládce Olympu, a proto jsou jeho výjimečná podoba a boţské schopnosti ne aţ tak překvapivé. Ideální přitom byla nejen jeho postava, ale měl rovněţ andělsky krásnou tvář.

2.3.

Achilles Syn fthijského krále Pelea a mořské bohyně Thetidy, byl nejvýznamnějším achájským

hrdinou trojské války. Zemřel šípem Parida, který přijal výzvu boha Apollóna, jenţ upřesnil let jeho šípu na Achillovu nekrytou a nechráněnou patu. Achilles padl a vypustil duši.47 Achilles je nejskvělejší zjev ze všeho, co vytvořila řecká literatura, byl nejvýznamnějším achájským hrdinou a vůdcem thessalských Myrmidonů. Nikdo se neodváţil proti němu bojovat, protoţe byl v boji nepřemoţitelný. Kaţdý ho ctil a velebil více neţ samotného krále a nazývali ho rovným bohu.48 Měl schopnost uspořádat svá vojska a vést je, coţ je podmíněno vznešenými charakteristickými vlastnostmi, strategickým myšlením a také moudrostí a předvídavostí. Dokázal racionálně uvaţovat, dokud se nejednalo o jeho nejbliţší. Uznával autoritu krále, za kterého ve válce bojoval, a podřizoval se jeho příkazům, ale mimo to byl samostatný. Ţádný bojovník achájského vojska se Achillovi nevyrovnal ani v odvaze49, nebál se totiţ postavit ani proti největším válečníkům nebo vysoce postaveným osobám. Jeho odvaha vyplývala z jeho vynikání ve fyzické síle, získaném díky matce, která jej namočila do posvátné řeky Styx, coţ způsobilo pokrytí jeho těla neviditelným krunýřem. Ovšem s výjimkou paty, za kterou ho 46

Srov., OVIDIUS. Proměny. Praha: Odeon, 1967, s. 195–214. Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 18–22. 48 Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 360. 49 Ibid., s. 166. 47

23

drţela. Homér ve svém díle říká, ţe Thetis natírala Achilla ambrózií a zakalovala ho nad ohněm, aby byl nesmrtelný a nezranitelný.50 Nikdo z Achájců i Trójanů se mu nevyrovnal v bojové obratnosti, o čemţ svědčilo mnoţství vyhraných soubojů. Homér ho také popisuje jako neobyčejně rychlého běţce, ovšem vynikal i přímostí povahy a v komunikaci, protoţe vţdy vyslovil, co si myslel, i kdyţ často komunikoval s králi nebo jinak vysoce postavenými osobami, coţ mu přineslo nejeden konflikt. Sám si byl vědom své důleţitosti a ceny. Kupříkladu čekal, zda jej přijde Agamemnon odprosit po prohrané bitvě. Byl pověstný spravedlivostí, ale uměl taky vzplát hněvem. Kdyţ trójský princ Hektor v domnění, ţe bojuje s Achillem, zabil jeho blízkého přítele Patrokla a odtáhl ho s sebou do Tróje, rozhodl se Achilles smrt svého přítele nemilosrdně pomstít. Probodl Hektora svým oštěpem, přivázal jeho tělo za válečný vůz a odvlekl ho do tábora, aby ho nechal napospas achájskym psům.51 Byl také poctivý a chrabrý, kdyţ se slitoval nad osudem starého krále Priama a mrtvolu Hektora mu dobrovolně vydal. Zvítězil tak nejen nad nepřítelem, ale i nad svou vášní. Prokázal se jako velký hrdina, ale i člověk obdařený srdcem.52 Dokázal si občas tvrdohlavě jít za svým cílem. Byl postaven před náročné rozhodnutí, buďto ţít dlouhým, klidným ţivotem, avšak smířit se s tím, ţe nikdo nebude znát jméno Achilles, nebo bojovat v trojské válce, ţít ţivotem krátkým, ale s vědomím, ţe jeho jméno zůstane navěky zapsáno v historii a bude známé kaţdému člověku i bohu. Měl hojnost všeho, co by mělo ctít a zdobit muţe, nebylo mu však dopřáno štěstí. Achilles byl nejen ctnostný a výjimečný svou silou a odvahou, ale nikdo ve trojské válce se nevyrovnal ani jeho fyzické kráse. Homér ve svém díle popisuje Achilla jako hrdinu s krásnými lesklými kadeřemi, vlajícími ve větru během jízdy na válečném vozu, s pohlednou tváří a celkově jako nebesky krásného. Náročnost nekonečných bojů, ale také jeho boţský původ utvořily jeho atletickou postavu, muţná prsa a statné kyčle. Na jeho těle byl rozpoznatelný kaţdý jeden sval.

2.3.1. Achillova výzbroj Do doby dospělosti se naučil všemu, co je pro antického hrdinu podstatné a potřebné. Uměl se chovat jako muţ, ovládat zbraně a dokonce i zpívat a hrát na lyru, dokázal však také léčit zranění. Od otce dostal boţskou výstroj: pancíř, obrovský oštěp z velmi tvrdého jasanu a válečný vůz poháněný nesmrtelnými koňmi. O svoji výstroj přišel poté, co ji půjčil příteli 50

Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 373. Ibid., s. 510–528. 52 Ibid., s. 616–628. 51

24

Patroklovi, kterého v boji zabil Hektor a Achillovu výstroj mu vzal. 53 Bohové mu proto vyrobili druhou výzbroj. Nejprve to byl obrovský, pevný štít, vyrobený Héfaistem, který měl lesklou obrubu a byl kruhového tvaru. Měl pět vrstev a na jeho ploše byly ozdobné obrazy. Uprostřed štítu byla vyobrazena zem, nebe a moře. Na nebi byla vyobrazena různá souhvězdí. V prvním pruhu se nacházela dvě města, a to město míru, v němţ bydleli smrtelní lidé, a město války. Druhý pruh byl ozdoben obrazem venkovského ţivota s úrodnou půdou, vinicemi či vysokým obilím. Třetí pás štítu ukazoval lvy napadající stádo a na čtvrtém pruhu byl vyobrazen Okeanos, nejstarší z Titánů. Spolu se štítem dostal Achilles i lesklý krunýř, jehoţ ţár byl jasnější neţ oheň, a také těţkou přilbu se zlatým chocholem a krásné cínové holeně.54 „Nejdříve vytvářel štít, štít kulatý, velký a pevný, všude jej dovedně zdobil, pak připojil obrubu lesklou, trojitou, skvělou, a k štítu i řemen pobitý stříbrem. Na štítě samém bylo pět vrstev a na vrchní ploše Vytvářel dovednou myslí i přečetné ozdoby skvělé.“55

2.4.

Hektor Byl nejstarším synem trojského krále Priama a jeho manţelky Hekabé a hlavním

velitelem trojských vojsk. Jeho manţelkou byla krásna a vznešená Andromacha. Hektor umírá ve statečném boji, hodném největšího z největších hrdinů, kdyţ podlehl Achillovi, jenţ našel v Hektorově brnění nechráněné místo a vrazil do něj oštěp.56 Otmar Vaňorný, překladatel Homéra do češtiny, povaţuje Hektora za nejsympatičtější postavu Iliady jak povahou a vlastnostmi, tak činy. Nejkrásnější pasáţe Homérových básní se vztahují právě na Hektora. Jeho rozloučení s manţelkou Andromachou, souboj Hektora s Achillem a Priamova prosba o vydání Hektorova těla patří k nejsilnějším momentům, jaké kdy básník na Zemi vytvořil.57 Mladý Hektor se stal ve válce s Achájci hlavním velitelem trojských vojsk, jelikoţ byl nejstatečnějším a nejsilnějším ze všech Trójanů.58 Byl oblíbený

53

Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 21. Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 446–452. 55 Ibid., s. 490. 56 Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 163. 57 Ibid., s. 163. 58 Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 115–148. 54

25

obyvatelstvem, které ho povaţovalo za štít svého města a ctilo jej jako boha59. Z celé trojské armády byl Hektor tím nejsilnějším a nejudatnější bojovníkem, bojoval vţdy v prvních liniích s nezadrţitelnou prudkostí.60 Svého hlavního soka, krále Agamemnona, který byl velitelem achájských vojsk, převyšoval ve všech ohledech, jak po stránce odvahy, schopnosti vést své vojsko, fyzické síly a krásy, tak z pohledu duševní krásy. Převahu nad Hektorem měl pouze Achilles, a to jen v síle. Ten mu byl jediným důstojným protivníkem. Hektor je povaţovaný za jednoho z nejctnostnějších hrdinů řecké mytologie. Byl oddaný, vţdy ctil svého otce a svůj národ, a vţdy byl také věrný své manţelce Andromache. Jeho další ctností byla zboţnost, neboť si velice ctil bohů a jejich nekonečných činů. Velikost činů jeho samotného, učiněných jím pro záchranu rodné Tróje, přitom uznávali a obdivovali i jeho nepřátelé. Na začátku dlouhé války se odváţně postavil proti obrovské přesile achájských válečníků, aby jim překazil vylodění na pobřeţí, avšak po boji ustoupil, aby zachránil vojsko důleţité pro další obranné boje.61 Svou statečnost a chrabrost prokázal taky po nevědomém zabití Achillova přítele Patrokla, po kterém nedbal na prosby manţelky, rodičů a trojského lidu, aby se bránil na hradbách, a vyzval Achilla na souboj, ve kterém mu po dlouhém boji podlehl.62 Dokazuje to Hektorovu odvahu a rovněţ fakt, ţe udělal, co bylo jeho povinností, aby si zachoval čest. Kromě chrabrosti, odvahy a bojechtivosti však vynikal i svojí mohutnou a muţnou postavou a fyzickou přitaţlivostí. Jeho lesklé vlasy byly vidět vţdy, kdyţ si po boji sundal přilbici. 63 Jako většina hrdinů bojujících ve válce oplýval i Hektor pevným a viditelně vyrýsovaným svalstvem. Pro kaţdého člověka musela být válečná výstroj velice těţká, a tím pádem byla atletická postava pro válečníka nutností.

2.4.1. Hektorova výzbroj Typickou pro něj byla zářivá bronzová přilbice odráţející sluneční paprsky. Vlastnil stříbrem zdobený meč a velký kruhový, uprostřed vypouklý štít, lemovaný černou kůţí. Darem po boji dostal lesklý červený opasek a kořistí mu byla i Achillova boţská výzbroj, kterou dostal od svého otce, a to pevný krunýř, obrovský oštěp z velmi tvrdého jasanu a válečný vůz, který byl poháněn nesmrtelnými koňmi.64

59

Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 188. Ibid., s. 58. 61 Ibid., s. 132–152. 62 Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 163. 63 Srov., HOMÉR. Ilias. Praha: Orbis, 1942, s. 156. 64 Ibid., s. 397–398. 60

26

2.5.

Aeneas Syn dardanského krále Anchise a bohyně lásky Afrodity. Hrdina trojské války, jenţ

byl po Hektorovi nejobětavějším obráncem Tróje. Do té přišel i se svým otcem a za manţelku si vzal Priamovu dceru Kreusu, která mu porodila syna. Po tom, co se zachránil ze zanikající Tróje, bylo jeho úkolem zachovat dardanský rod. Přistál na italském pobřeţí a sjednotil svůj lid s latinským, z čehoţ vznikl národ římský. Pozdější potomci Aenea Romulus a Remus zaloţili město Řím. Aeneas po smrti vystoupil na nebe a stal se bohem.65 S Aeneem se setkáváme v Homérově Iliadě, ale známější je jako ústřední postava Vergiliovy Aeneady, kde je popsán jeho osud po pádu Tróje. Jeho urozený původ mu na cti jen přidává, matkou mu byla bohyně a jeho pradědem nebyl nikdo jiný neţ nejvyšší bůh Zeus. Značně se však povahou odlišuje od ostatních bájných hrdinů starořeckých mýtů. Podvědomě, ale i vědomě se totiţ podřizuje svému osudu. Jeho charakteristickou vlastností je věrnost přijatým závazkům a také uvědomělé plnění povinností vůči bohům, vlasti a rodině. Dalo by se to nazvat určitou zboţností. Bohů i jejich velkolepých činů a schopností si Aeneas velmi váţí. Je někdy aţ příliš ctnostný a obětavý, neboť se zříká vlastního štěstí pro vyšší záměr bohů. Doplul aţ k severní Africe, kde ho s radostí přijala kartaginská královna Didó, která se do něj zamilovala. Rád by přijal její nabídku a stal se kartaginských králem, ale rozkaz boha byl důleţitější. Lid ho povaţoval za jednoho z nejudatnějších a nejvznešenějších muţů Tróje. Byl statečný a nebojácný při plnění náročných úkolů, které mu osud postavil do cesty, ale zároveň velmi rozváţný. Počkal si raději na správný okamţik a vţdy dopředu racionálně promyslel důsledky svého konání. Vojáci ho poslouchali jako zástupce velitele a trojský lid si ho váţil. Bojoval po boku Hektora jako jeho zástupce a společně zahnali achájská vojska aţ k moři. Nebál se postavit ani nejsilnějším bojovníkům včetně Achilla. Ke svému lidu se vţdy choval laskavě a spravedlivě, čímţ získal uznání a obdiv. Jako jediný z trojských hrdinů se zachránil z hořícího města a vyvedl z něj svého otce i syna. Ačkoli dokázal svými hrdinskými činy své předurčení, musel zdatně zdolat nejednu překáţku. Nicméně osud, který určil zánik Tróje, určil i Aeneovu záchranu. Jeho úkolem bylo zachovat dardanský rod. Odešel z Tróje na západ, aby si na Diův rozkaz našel novou vlast v Itálii. Tróju opustit nechtěl, ale příkazu nejvyššího boha nemohl neuposlechnout.66 Aeneas byl i muţně krásný. Tak jako jeho spolubojovník Hektor a ostatní válečníci či hrdinové měl atletickou postavu. Vynikal vyrýsovaným svalstvem, širokými rameny, muţnou 65 66

Srov., ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, s. 28–30. Srov., VERGILIUS. Aeneis. Praha: Svoboda, 1970, 427 s.

27

hrudí a tváří tak krásnou, ţe se mohl rovnat bohům na Olympu. Vlasy se mu třpytily na slunci a v obličeji měl růţový nádech značící jeho mládí, jeţ bylo povaţováno za dokonalé. V jeho hravých očích se odráţel veselý půvab a svým mocným hlasem se prezentoval jako výjimečný hrdina. Do boje chodil vţdy v nádherné zbroji. Na silných nohách připevněné holeně, které byly vyrobené ze zlata, a také třpytivý mohutný krunýř zdobený zlatem a mosazí. Velký kulatý štít a překrásná přilbice s rudým chocholem byly také součástí výzbroje a Aeneas samozřejmě nikdy nepostrádal svůj velký meč a mohutné kopí.67

3. Komparace filmových adaptací a jejich literárních předloh 3.1.

Perseus Pro analýzu postavy slavného Persea jsem pouţila dílo Proměny od Ovidia a dva

stejnojmenné filmy Souboj Titánů, a to novější verzi z roku 2010 od reţiséra Louise Leterriera, a adaptaci starší reţiséra Desmonda Davise z roku 1981.

3.1.1. Souboj Titánů (2010) Postava Persea v nové filmové adaptaci se velmi liší od své literární předlohy. Ani tak po tělesné stránce jako po té duševní. Nejen, ţe jeho oděv absolutně neodpovídá tomu kniţnímu, například okřídlené sandály, typické pro Persea, se vůbec ve filmu nevyskytují, ale dokonce létá na černém Pegasovi. Zázračný meč mu nebyl darován dobrými nymfami, ale samotným bohem, a štít má vyrobený ze štíra, ale na jeho zadní straně se nachází zrcadlo. Jako ideálně krásný antický hrdina má představitel Persea ve filmu muţnou, atletickou postavu a vyrýsované svalstvo. Vystouplé nadočnicové oblouky a ostré rysy jsou zřetelným znakem jeho maskulinity.68 Nepřiměřený je pro něj krátký účes připomínající dnešní typický sestřih vojenský. Kdyţ tento fakt pomineme, tak by se dalo říci, ţe norma fyzické krásy zde byla naplněna.69 Z hlediska krásy vnitřní musí být krásný hrdina i ctnostným. Perseus je ve filmu sice statečný, coţ je antickými filozofy povaţováno za ctnost nejvyšší, ale chová se spíše nejistě neţ sebevědomě, o svém původu nic netuší a kdyţ se o něm dozví, rozhodne se bohům na Olympu pomstít. Rovněţ na nebezpečnou výpravu se vydává z pomstychtivosti, takţe se nedá 67

Srov., VERGILIUS. Aeneis. Praha: Svoboda, 1970, s. 263–348. Souboj Titánů [film]. Reţie Louis Leterrier. USA, Warner Bros, 2010. 69 Ibid. 68

28

mluvit o nějaké zboţnosti, stejně jako se filmový Perseus nepodřizuje vůli bohů. Také jeho moc je spíše spojována s původem, nedá se povaţovat za schopnost, protoţe se o ni nezaslouţil sám, ale boţstvo mu vţdy a navzdory všemu pomáhá. Na výpravě mu pomáhá samotný vládce Olympu, jeho otec Zeus, jenţ mu bez jakéhokoli Perseova přičinění nabízí ţivot na Olympu mezi ostatními bohy. Perseus se chová vůči němu neuctivě a odmítá. Nechová navíc lásku ani k Andromedě, a tedy ani zde nejedná v souladu s bájnými příběhy. Perseus zde tedy aţ na výjimky naplňuje normu tělesné krásy, ale určitě není ctnostný, jelikoţ jedná na základě své pomstychtivosti a v důsledku neúcty vůči bohům. Proto v případě Persea z novějšího Souboje Titánů nemůţeme hovořit o naplnění normy duševní krásy, a tak toto jeho filmové ztvárnění nelze povaţovat za ideál krásy.70

3.1.2. Souboj Titánů (1981) Postava Persea ve filmu z roku 1981 se na první pohled více shoduje s literárními předlohami. Divák můţe pozorovat, jak uţ odmala překypuje zručností a silou. Vyroste v dobrého muţe a sám Zeus o něm říká, ţe měl šťastné dětství a vyrostl v mladíka se silným mohutným tělem a pohlednou tváří, coţ je více, neţ by si většina smrtelníků mohla přát. Perseus ve filmu je statný, vysoký a mladý muţ. Jeho vlasy jsou tmavé a rozevláté větrem a rty plné, zuţující se směrem k bradě. Nejen silné tělo, ale i ostré rysy jsou projevem jeho muţného charakteru. Jelikoţ jsou atletická postava, muţné rysy, zdokonalování fyzické zdatnosti nebo mládí základními kritérii ideální krásy, je zřetelné, ţe filmové ztvárnění Persea po stránce tělesné krásy v této adaptaci naprosto vyhovuje normě.71

3.1.3. Perseova výzbroj ve filmu S fyzickým vzhledem hrdiny úzce souvisí i jeho oděv a výzbroj. První jeho meč, ačkoli dřevěný, mu daruje básník Ammon, a také mu ze svých kostýmů vybere plášť hodný prince. Jde o bílou látku spojenou ozdobnou broţí. V literárním díle jsou popisovány části výzbroje, které dostal Perseus na cestách od dobromyslných nymf. Byly to jiţ uvedené okřídlené sandály, bezedná kouzelná mošna a přilba vládce podsvětí Háda, dělající člověka neviditelným. Ve filmové adaptaci dostane Perseus dary od samotných bohů, a to konkrétně zlatý, mimořádně zdobený meč vykládaný drahými kameny, který bez problémů rozsekne i pevný mramor. Zlatou zářivou přilbu odráţející paprsky světla, jeţ má nadpřirozenou moc učinit svého majitele neviditelným. O tu Perseus přichází v boji se strašným Kalibem v baţinách. Posledním darem od bohů je Perseovi ochranný štít, zdobený obrazem orla, lesklý 70 71

Souboj Titánů [film]. Reţie Louis Leterrier. USA, Warner Bros, 2010. Souboj Titánů [film]. Reţie Desmond Davis. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 1981.

29

jako zrcadlo, coţ mu pomůţe při boji s medúzou, protoţe se na ni díky štítu můţe dívat. I velký Zeus ho upozorňuje, ţe má štít opatrovat, neboť mu jednoho dne zachrání ţivot. Okřídlené sandály se ve filmu nenacházejí, zato se zde Perseovi podařilo zkrotit a osedlat si bájného létajícího koně Pegasa, jenţ zde má oproti nové verzi Souboje Titánů původní, tj. bílou barvu.72 Charakter postavy Persea ve filmu se v zásadě od literárního charakteru velmi neliší. Filmové zpracování Desmonda Davise vyobrazuje Persea jako prudkého, roztrţitého mladíka, který často zapomíná na důleţité věci. Avšak po setkání s krásnou princeznou Andromedou se mění. Kvůli jejich lásce se ţene i do nebezpečných dobrodruţství. Bezhlavě se do ní zamiluje a zachrání ji nejdříve před Kalibem, kterého si původně měla vzít za muţe, ale Zeus ho za jeho špatné chování potrestal. Později Perseus zachraňuje ji i celé království před Krakenem. Perseus byl oddaný své Andromedě, choval se k ní čestně a projevoval city a vášeň k ní. K lidem chovajícím se k němu uctivě je i on laskavý a přátelský.73 Do nelehkých úkolů se pouští s odhodláním a odváţně. Statečnost je antickými básníky a mysliteli povaţována za nejvyšší ctnost. Mezi další kritérium vnitřní krásy patří psychická vyrovnanost, stejně jako rozváţnost, přičemţ Perseus většinou situace s rozvahou řeší. Při střetu s Medúzou se nehrne bezhlavě do boje, ale rozváţně vyčkává na svou příleţitost a vynalézavě pouţívá svůj štít jako zrcadlo, aby se nemusel podívat Medúze do očí. Prokazuje, ţe není mstivý ani nemilosrdný, kdyţ při boji v baţinách nezabije Kaliba, ale slituje se nad jeho osudem a ušetří jej, čímţ projevuje milost. Mezi měřítka vnitřní krásy patří i moudrost.74 A při setkání se starými čarodějnicemi prokáţe Perseus svou moudrost i vynalézavost. Tyto čarodějnice byly vševědoucí a dohromady vlastnily jenom jedno oko, přes které se mohli dívat, mimo to si oblíbily lidské maso, proto se od nich ţádná výprava nikdy nevrátila. Perseus vystihl moment a vzal jim oko právě ve chvíli, kdy si ho vyměňovaly. Slíbil jim ho navrátit poté, co mu prozradí informace, které potřeboval získat. Právě staré čarodějnice prozradí Perseovi, ţe má vyhledat Medúzu a setnout její hlavu, kterou pak zničí strašného Krakena.75

72

Souboj Titánů [film]. Reţie Desmond Davis. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 1981. Ibid. 74 Srov., PLATÓN. Ústava. Bratislava: Nakladateľstvo Pravda, 1980, s. 125. 75 Souboj Titánů [film]. Reţie Desmond Davis. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 1981. 73

30

Kromě všech vyjmenovaných vlastností, si Perseus velmi ctil a váţil bohů na Olympu, nejen proto, ţe byl synem nejvyššího boha a vládce Dia, ale byl pokorný a podřízený jejich přáním a příkazům. Charakter Persea ve filmu byl obdivuhodný. Jako v bájích zde neměl téměř ţádnou špatnou vlastnost. Byl schopný, čestný a ctnostný, coţ vypovídá o tom, ţe naplňuje normu nejen fyzické krásy, ale i vnitřní, a tak je moţné Persea pokládat za ideálně krásného hrdinu. Starší adaptace si očividně více váţila předlohy, zatímco nová je typickým blockbusterem.

3.2.

Herkules Na analýzu postavy a charakteru slavného Hérakla jsem pouţila literární dílo Proměny

napsané Ovidiem, ale taky film Hercules z roku 2014, který reţíroval Brett Ratner. Ztvárnění Herkula ve filmu je o něco jiné, neţ by se očekávalo. Jako syn nejvyššího boha a vládce na Olympu by měl oplývat andělskou krásou a obrovskou fyzickou silou. Splňuje však jenom jeden z těchto poţadavků. Herkules opravdu vyniká neuvěřitelnou fyzickou silou, ale krásou zrovna nepřekypuje. Celkově je zde na úkor krásy kladen důraz na maximální ztělesnění muţnosti. Na hlavě Herkules nosí kůţi z Nemejského lva a jeho výzbroj v bitvách není ničím zvláštní, obyčejná, místo zdobení je na ní vytvarované svalstvo. Vysoké čelo, ostré rysy, hustá brada, vystouplé nadočnicové oblouky a hluboké oči jsou zřejmým důkazem Herkulovy maskulinity, bez ohledu na uţ tak dost zvýrazněné proporce jeho těla. Postava Herkula ve filmu se skutečně vyjímá svou silou a mohutností. Má ohromně vyrýsované svalstvo hlavně na končetinách, ale i na hrudníku.76 Ne náhodou byl do této role v rámci populárního vyuţití síly a akce v moderních adaptacích vybrán Dwayne Johnson, původním povoláním wrestler. Jako v literární předloze, tak i ve filmu se Herkules potýká se splněním dvanácti nebezpečných úkolů, například zabitím hrůzostrašné Hydry, která se objevuje hned v začátcích filmu, nebo usmrcením Nemejského lva. Toho hrdina uškrtil holýma rukama. Proto je zřejmé, ţe je hrdina nesmírně statečný. Ve filmu Herkules bojuje s druţinou, o kterou se zajímá, a s jeho starostlivostí souvisí i oddanost jednotlivým členům. Důleţitější neţ bojovat a zabíjet je pro něj zůstat naţivu, tohle heslo vštěpuje i jím ve filmu trénované

76

Hercules[film]. Reţie Brett Ratner. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 2014.

31

armádě. To je důkazem, ţe je Herkules schopným rovněţ v organizaci. Vţdy se staví na stranu spravedlnosti a je oddaný dobru i bohům, jimţ podřizuje svůj osud.77 Mezi Herkulem literárním a filmovým jsou v případě uvedené adaptace jisté rozdíly. Ani ne v samotné postavě, ale v jejím osudu. Splnění dvanácti úkolů znamenalo pro bájného Herkula očištění od viny a hanby za zabití jeho dětí. Ve filmu je plní proto, aby ho Héra nechala ţít v klidu. Myslí si, ţe svoje děti zabil, avšak na závěr filmu zjišťuje, ţe tomu tak není a ţe je nevinný. Rozdílem je i jeho druţina, která se v literatuře nevyskytuje.78 Dle kritérií stanovených v první části práce, na základě kapitol od Winckelmanna, který říká, ţe pro fyzickou krásu je podstatné, aby hrdina byl muţný, mohutný, s pevnou stavbou těla,79 postava Herkula splňuje normu fyzické krásy jak v zobrazení antické literatury, tak ve filmové adaptaci. Pro duševní krásu je potřebné, aby byl hrdina statečný, spravedlivý, schopný, umírněný a zboţný. Herkules těmito vlastnostmi oplývá jak v literatuře, tak ve filmu, proto je i duševně krásný. A jelikoţ splňuje kritéria jak vnější, tak vnitřní krásy, můţe být povaţován za ideálně krásného.

3.3.

Hektor Na analýzy postav Hektora, Achilla i Aenea jsem pouţila film reţiséra Wolfganga

Petersena Trója z roku 2004, pro porovnání s literárními díly jsem zvolila dílo Ilias napsané Homérem a Aeneas od Vergila. Postava Hektora ve filmu Trója je zosobněním těch nejlepších vlastností, jakými by měl bájný hrdina oplývat. Patřil mezi nejlepší Trójany a byl naprosto oddaný svému otci, králi Tróje, ale i svému národu, pro jehoţ záchranu by udělal cokoliv. Přiznává se ke třem pravidlům svého ţivota, a to ctít bohy, milovat svou ţenu a bránit svoji vlast. V boji byl Hektor velmi schopný, stejně jako při vedení svého vojska, které organizoval stejně dobře, jako bojoval sám. O jeho chrabrosti a odvaze svědčí i fakt, ţe se při bitvě neskrývá za nikdy nepřekonanými hradbami, ale bojuje se svým vojskem i před nimi, nicméně zbytečně neriskuje ztráty svého lidu. Kaţdý ţivot jeho druha byl pro něj významný a cenný. Občas i on vzplanul hněvem, avšak oprávněně, kdyţ někdo očerňoval trojský lid nebo jeho samého. Byl rozhodný a stál si za svým rozhodnutím, ale vţdy jednal s rozvahou. Nepečoval jen o své

77

Hercules[film]. Reţie Brett Ratner. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 2014. Srov. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 136. 79 Ibid., s. 137. 78

32

vojsko a lid, ale především o svou rodinu. Svou ţenu Andromachu i synka miloval Hektor nadevše. Bere na sebe i břemeno jiných, kdyţ zachrání bratra Parida bojujícího s Menelaem.80 Vynikal také svou krásou. Divák si má moţnost všimnout vystouplého svalstva na silném atletickém těle, v kombinaci s velkýma, hluboko zasazenýma očima. Bujné, zvlněné, tmavé vlasy a opálená pokoţka dodávají pocit, ţe jde o pravého trojského hrdinu. Hektor rovněţ nosil bradku. Hektor měl, na rozdíl Achilla, mimořádně zdobenou výzbroj. Na lesklé přilbici nosil tmavý chochol, mohutný mosazný pancíř měl bohatě ozdobený a nosil velký, kruhový štít. Do boje chodil Hektor vţdy vyzbrojen obrovským oštěpem a svým mečem.81 Tak jako v literárním díle Homérově, i ve filmovém zpracování je ztělesněním opravdového a čistého hrdiny. V zásadě se literární postava od té filmové neliší. Mimo svého charisma a krásy vyniká i schopnostmi v boji, oddaností rodině a lidu. Je zboţný a rozváţný, coţ mu jen přidává na cti. Ideálně krásný hrdina musí splňovat několik podmínek. Jednou z nich je tělo, které je krásné a zdravé. Stejně jako u Achilla se i Hektor se vyznačuje spojením muţné dospělosti a krásných tvarů těla, které značí jeho mládí. Tím, ţe zvyšování tělesné výkonnosti bylo jakýmsi ţivotním stylem starořeckého lidu, není divu, ţe i Hektorova figura je mohutná s vystouplými svaly, plynule přecházejícími jeden do druhého. Filmová postava Hektora je charakteristická svýma velkýma hlubokýma očima, coţ je jedním ze znaků ideálním fyzické krásy. Jeho vysoké čelo a vystouplé nadočnicové oblouky zdůrazňují jeho muţnost. Přestoţe má úzké rty, nijak mu to na fyzické kráse neubírá. Posledním bodem, který Winckelmann uvádí jako ideál krásy, je bledá pokoţka.82 Tělesná krása je však pouze zlomkem celku ideální krásy. Krása v antickém Řecku byla často pokládána za vyšší stupeň dobra. Fyzická krása nemá dominantní postavení, protoţe se ne vţdy spojuje s ctností.83 Nejvýznamnější ctností podle antických myslitelů byla statečnost, jíţ měl Hektor nadmíru. Z jeho skutků a ţivota je zřejmé, ţe byl i velmi zboţný a bohů na Olympu si velmi váţil. Snaţil se vţdy zachovat rozvahu, coţ svědčí o jeho duševní vyrovnanosti. Nebyl jen bojovníkem plnícím příkazy, ale sám je rozdával a organizoval své vojsko, coţ vypovídá o jeho moudrosti a schopnostech. Pro jeho charakter je příznačná rovněţ spravedlnost či umírněnost. V boji i v soukromí byl vţdy čestný.

80

Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004. Ibid. 82 Srov. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 136. 83 Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004. 81

33

Spojením Hektorovy fyzické a duševní krásy v tomto filmu je zjevné, ţe zde jeho postava a podoba stejně jako v literární předloze zastupují nejvyšší ideály krásného antického hrdiny. Normu naplňuje v podstatě ve všech bodech.

3.4.

Achilles Achilles ve filmu, tak jako v mytologických příbězích, volí krátký a slavný ţivot

namísto dlouhého a poklidného, jelikoţ jeho největší touhou je, aby byly jeho jméno a skutky známé navěky. Je si vědom důsledků, ale přesto se z vlastního rozhodnutí vydává do trojské války. Achilles je povaţován za nejschopnějšího bojovníka, který bojuje spolu s řeckým vojskem, ale ani mezi Trójany není takových, kteří by se mu mohli rovnat, aţ na trojského prince Hektora. Achilles ve filmovém zpracování není příliš zboţný, kromě své matky bohy pohrdá, dokazuje to, kdyţ setne hlavu soše boha Apollóna.84 Achilles si uvědomuje svou sílu a vyzývá trojské válečníky, aby s ním bojovali, ale nikdo si netroufá jít do předem prohraného boje. Byl nebojácný jako bůh a nikdo se mu nemohl rovnat v rychlosti běhu či obratnosti a schopnosti v boji. Hned v prvních scénách je divákovi zřejmé, ţe pro Achilla autorita mnoho neznamená. Přestoţe bojuje za velitele achájských vojsk Agamemnona a plní jeho příkazy, bouří se vůči němu a jeho chování. Ve vztahu k Agamemnonovi se projevovala často i přímost jeho povahy. Vţdy vyslovil, co měl na jazyku, proto ho divák můţe vnímat jako drzého a uštipačného. Je si vědom své důleţitosti a ceny, protoţe ví, ţe bez účasti jeho válečné skupiny Agamemnon válku s Trójou prohraje. Achilles se však stará o své nejbliţší, například k Patrokla, kterého měl velmi rád. Nechtěl ho pustit do války, aby ho ochránil. Byl občas výbušný a zpráva o Patroklově smrti ho velmi zarmoutila a tvrdohlavě si stál za svým rozhodnutím pomstít se Hektorovi. Bojovali spolu čestně, ale Achilles byl přece jen schopnějším bojovníkem. Hektora z pomsty odvlekl za svým válečným vozem do tábora, aby ho nechal napospas psům. Kdyţ ho však v táboře tajně navštívil trojský král Priamos, aby získal zpět synovo tělo, choval se k němu Achilles velmi uctivě. Zachoval se rozváţně a dokázal, ţe je spravedlivý a čestný, kdyţ tělo Hektora jeho otci vydal. Slitoval se i nad Brisseidou, která byla jeho zajatkyní, a propustil ji.85 Achilles je ve filmové adaptaci ztotoţněním opravdového starořeckého hrdiny. Měl atletickou postavu, coţ se projevuje vystouplým svalstvem, jak na končetinách, tak na trupu. Pokoţku měl od slunce mírně opálenou, ale stále světlou. Hlavu měl pokrytou polodlouhými, 84 85

Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004. Ibid.

34

jemně zvlněnými, zlatavými vlasy. Symbolické byly pro něj hluboké světlomodré oči, vystouplé nadočnicové oblouky, plné rty a vysoké čelo. Součástí jeho fyzické krásy je i oděv. Ukazuje se povětšinou ve zbroji, kterou tvoří lesklý, pevný krunýř, kruhovitý štít, přilba, holeně připevněné na lýtka. Toto brnění není nijak zvláštní a nemá příliš zdobený povrch, coţ mu ale neubírá na kráse a Achillovi na muţnosti. Postava Achilla v Homérově Ilias a ve filmovém zpracování se výrazně neliší. Jde o věrohodné ztvárnění. Achilles je prezentován jako výjimečný hrdina, který má přízeň bohů. Z hlediska duševní krásy a povahy se filmová postava od literární neliší téměř vůbec. Jediné odlišnosti jsou ve fyzické kráse, přesněji ve zpracování kostýmu. Homér detailně popisuje Achillovu výzbroj jako výjimečně zářivou, mimořádně zdobenou, zatímco ve filmu divák pozoruje jen jednoduchý krunýř a štít a obyčejné holeně. Výměna brnění po Patroklově smrti se ve filmu také nekonala a velký kulatý štít zdobený pěti pruhy, pozoruhodně líčený Homérem, se tedy ve filmu rovněţ nenachází. Johann Joachim Winckelmann ve své knize Dějiny umění starověku popisuje jako základní prvek ideální krásy mládí. 86 Postava Achilla je jak v literatuře, tak ve filmové adaptaci zobrazována jako mladá. Ne příliš, ale tak, aby si Achilles zachoval dospělou rozvahu. Spojuje se v něm síla dospělého věku s měkkými tvary těla, příznačnými pro mládí. Jako kaţdý hrdina s boţským původem má i Achilles ideální proporce těla. Je muţný a mohutný, atletické postavy, čemuţ nasvědčují i zdůrazněné křivky jeho těla. Typickým znakem je vystouplé, vyrýsované svalstvo, které připomíná čtenáři i divákovi fyzicky náročnou práci vykonávanou hrdinou. Jak tělo, tak i obličej má pohledný. Plné, vyšší čelo a vystouplé nadočnicové oblouky jen dosvědčují jeho muţnost. Přestoţe nemá filmový Achilles velké oční zorničky, má oči zasazené hluboko. Barva očí nehraje roli, důleţitá je velikost a zasazení. Rty má souměrné, červené barvy, dolní ret má plnější neţ vrchní. Jedním z hlavních znaků ideální krásný je podle Winkelmanna bledá pokoţka.87 Achilles jako řecký bojovník má kůţi opálenou od slunce, avšak ne natolik, aby zmizela její bledost. A přestoţe nevyhovuje úplně všem poţadavkům fyzické krásy, odpovídá většině, a proto je moţné říci, ţe po stránce tělesné krásy je Achilles ideálem. Z pohledu duševní krásy je ctnostným. Nejvyšší ctnost – statečnost – mu rozhodně není cizí. V obou druzích vyobrazení je Achilles velmi odváţný. Situace řeší nejen v boji rozváţně, coţ svědčí o jeho psychické vyrovnanosti. Ideální hrdina musí být moudrý 86 87

Srov. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 130. Ibid., s. 126.

35

a schopný a mezi achájskými vojáky není schopnějšího bojovníka, jenţ by dokázal vést vojsko jako Achilles. Důleţitá je i upřímnost, jeho postavě vlastní. Jediná jeho negativní charakteristická vlastnost je, ţe není příliš zboţný, bohy opovrhuje, například se v díle Ilias i ve filmu Trója staví proti bohu Apollónovi, ochraňujícímu Trójany.88 Filmový charakter Achilla má sice i špatné vlastnosti, ale mimo to, ţe splňuje normu tělesné krásy, je i ctnostný a moudrý, proto je moţné povaţovat jej za ideálně krásného.

3.5.

Aeneas Aeneas se ve filmu Wolfganga Petersena objevuje jen velmi krátce. Uniká se svým

otcem z hořící Tróje, přičemţ ho zastaví Paris a dá mu do rukou trojský meč s důrazem na fakt, ţe dokud bude v rukou Trójana, má jejich národ stále naději. Z krátké scény můţeme pozorovat jeho statečnost a oddanost trojskému lidu. Neměl strach chytit do rukou meč a dát se na náročnou cestu záchrany svého lidu. Také vidíme péči o jeho otce, kterému musí pomáhat, aby z Tróje vůbec mohli odejít. Ve filmovém zpracování je Aeneas příliš mladý, ne v dobrém slova smyslu. Příznačné jsou pro něj velké modré oční zorničky, nízké čelo a bohaté světlé vlasy. Jeho pokoţka byla bledá.89 V případě Aenea je mezi jeho literární a filmovou podobou obrovský rozdíl. Aeneas se ve filmu ukáţe jen na pár sekund, přičemţ se ho Paris ptá na jeho jméno. Aeneas v bájích a příbězích bojuje po Hektorově boku a je povaţován za jeho zástupce ve velení vojskům. Z Tróje odchází spolu s otcem a synem v náručí, ale ve filmovém zpracování se postava jeho syna vytrácí. V literatuře je popisován jako statečný bojovník mohutné postavy, který měl za úkol zachovat dardanský rod. Je zboţný a zcela podřízený rozhodnutím a příkazem bohů. V literárním příběhu jej lze také povaţovat za ideál krásy, protoţe byl nejen krásný, ale i schopný a ctnostný.90 Z hlediska fyzické krásy je za důleţitý faktor povaţováno mládí.91 Avšak ve filmu je Aeneas příliš mladý a nevyznačuje se ţádnými známkami muţnosti. Tělo má ještě slabé a hubené, coţ svědčí o tom, ţe postava není zběhlá v boji. Pro antický lid bylo příznačné svou fyzickou zdatnost zvyšovat. Tvář sice měl pohlednou, nízké čelo symbolizuje mládí, ale

88

Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004. Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004. 90 Ibid. 91 Srov. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, s. 128. 89

36

v tomto případě to charakterizuje mládí přílišné. Ideál krásy splňují oči pouze v bodě jejich velikosti, ale uţ ne hloubky. Z filmu hodně o Aeneově charakteru nevíme, ale z hlediska fyzické krásy postava Aenea nesplňuje normu ideálně krásného antického muţe.

37

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo stanovení kritérií muţského ideálu krásy a jejich aplikace na vybrané filmové adaptace. V první kapitole jsem se věnovala zasazení ideálu krásy do historického kontextu a stanovení kritérií ideálně krásného muţe v období starověkého Řecka. Stručně vysvětluji pojem krásy a zabývám se počátky pojímání krásy. Následně jsem se věnovala popisu vnímání krásy v antickém Řecku, ve vývoji vnímání krásna hrálo zásadní roli řecké náboţenství a mytické příběhy. Hovořila jsem taky o pojetí krásy u nejvýznamnějších antických filozofů. Začala jsem se Sokratem, který identifikoval krásu s účelem a tvrdil, ţe líbit se můţe jen to, co plní roli svému cíli. Platón zařazoval do pojmu krásy nejen to, co lahodí zraku a sluchu, ale vše vzbuzující obdiv a vyvolávající nadšení, uznání a zálibu. Aristotelés povaţuje krásu za to, co je samo o sobě cenné a zároveň pro nás dobré a příjemné. Krása má dle něj sama o sobě hodnotu. Následně se věnuji zachycování krásy umělci a jejich vyobrazování lidského těla. Je zřejmé, ţe řecký ideál dokonalosti představovalo spojení krásy tělesné a duševní, a proto dále vysvětluji pojem kalokagathie. Kalokagathia naznačuje spojení v harmonické jednotě mezi tělesnou krásou a duševní ušlechtilostí. Aţ následně se zabývá samotným ideálem krásy a stanovuje určitá kritéria vnější i vnitřní krásy, které by měl ideálně krásný člověk splňovat. Tyto kritéria jsem sestavila hlavně na základě literatury od Johanna Joachima Winckelmanna – Dějiny umění starověku a Umberta Eca – Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. V druhé kapitole jsem se zabývala popisem hlavních znaků muţské krásy, které jsem čerpala z vybraných děl antických literárních klasiků. Konkrétně jsem pouţila Homérovu Ilias, ze které jsem analyzovala postavy Achilla a Hektora, Proměny od Ovidia, ve kterých jsem se věnovala zejména Perseovi a Héraklovi, a následně jsem pouţila Vergilovo dílo Aeneis pro postavu Aenea. Při jednotlivých postavách popisuji krásu jejich těl ve spojení s oděvem či výzbrojí, kterou nosili, ale také krásu vnitřní. Jejich charakter a schopnosti jsou dokládány skutky anebo jejich dalšími ţivotními situacemi a příběhy. Pro bájného antického hrdinu bylo velmi důleţité, aby splňoval nejen fyzické poţadavky, které se týkaly proporcí a stavby jeho těla, pro občany antického Řecka bylo důleţité, aby vynikali ve své touze po příznaku fyzické zdatnosti, pohybové schopnosti nebo obratnosti, které jsou spojeny se soutěţivostí. Právě zvyšování tělesné výkonnosti a soutěţivost byly charakteristickými projevy jejich ţivotního stylu. Bylo taky potřebné, aby byl hrdina rovněţ ctnostný a schopný. V Homérově díle je ctnost vyjádřením fyzické zdatnosti hrdiny. Za nejvýznamnější ctnosti 38

byly povaţovány statečnost, spravedlnost, moudrost a umírněnost. Hrdinové splňující kritéria fyzické a zároveň duševní krásy byli povaţovaní za ideálně krásné. Ve třetí, závěrečné kapitole jsem se následně zabývala analýzou „krásných vlastností“ u antických hrdinů ve filmových adaptacích. Ty samé postavy, které jsem vyhledávala a analyzovala v literárních dílech, jsem poté posuzovala i ve filmech. Postavu Hérakla jsem hledala v novém filmu Hercules z roku 2014 od reţiséra Bretta Ratnera, Achilla, Hektora i Aenea jsem rozebírala podle filmu Wolfganga Petersena Troja a Persea jsem porovnala na dvou odlišných filmových adaptacích (1981, 2010) nesoucích stejný název Souboj Titánů. Popisovala jsem jejich ztvárnění ve filmech po tělesné stránce i z hlediska jejich oděvu nebo výzbroje a stejně tak jejich vnitřního charakteru a schopností. Současně jsem filmová ztvárnění porovnávala s postavami z literárních děl, které byly rozebrány v druhé kapitole. Ne vţdy se původní literární podoba postav shodovala s jejich filmovým zpracováním. Následně aplikuji stanovená kritéria z první kapitoly na jednotlivé postavy. Na konkrétních příkladech dokládám, nebo vyvracím, zda jednotlivé filmové postavy naplňují antické ideály krásy. Po porovnání postav z děl antických literárních klasiků a filmových adaptací, které byli literaturou inspirovány, jsem dospěla k závěru, ţe v literárních dílech jsou všechny vybrané postavy na základě určených kritérií zobrazovány jako ideálně krásné. Ve filmech tomu tak ale vţdy není. Většina postav i ve filmech splňuje stanovená kritéria tělesné a duševní krásy, avšak ne všechna. Postava Aenea ve filmu Troja svým přílišným mládím nenaplňuje kritéria vnější krásy, Perseus v nové verzi filmu Souboj Titánů (2010) postrádá krásný charakter a jeho postava je zaloţená na pomstychtivosti a neúctě k bohům ţijícím na Olympu, postava Herkula je zase zaloţena na zobrazení ohromné fyzické síly, avšak na úkor celkově pozitivního vzhledu. Celkově lze říci, ţe filmové adaptace se od původní idealistické předlohy zejména v moderní době silně odklánějí, jelikoţ antické ideály krásy jsou nespojitelné s normami populární masové produkce Hollywoodu, která vyuţívá jiných předností. Pro tvůrce moderních adaptací starých příběhů je důleţité přijít s hrdinou neobvyklým a zajímavým, přičemţ jeho celková dokonalost není pro scénáristy a reţiséry primární podmínkou, ba naopak je dnes povaţována za neţádoucí. Další moţnost zkoumání, která se při antickém ideálu krásy nabízí, je obsáhnout v analýze i antický ideál ţenské krásy a její aplikace na další filmové adaptace.

39

Resumé Bakalářská diplomová práce „Antický ideál mužské krásy ve filmových adaptacích“ se věnuje ideálu muţské krásy v období antického Řecka. Práce se dělí do tří částí. První část se zabývá pohledem na antický ideál muţské krásy. Pokouší se zasadit pojem ideálu krásy do historického kontextu. Stručně vysvětluje pojem krásy a řeší otázku začátků vnímaní krásy. Popisuje pojetí krásy v antickém Řecku, které bylo ovlivňováno náboţenstvím a mytickými příběhy. Rozebírá i pojetí krásy u významných filozofů Sokrata, Platóna a Aristotela. Popisuje umělecké pojetí krásy a lidského těla. Dále vysvětluje pojem kalokagathie, kterým se blíţ zabývá, protoţe krása vnější je jenom jedním z kritérií, které musí splňovat ideálně krásná osoba. Kalokagathia naznačuje spojení v harmonické jednotě mezi tělesnou krásou a duševní ušlechtilostí. Aţ následně se zabývá samotným ideálem krásy a stanovuje určitá kritéria fyzické i duševní krásy, jeţ by měl ideálně krásný člověk splňovat. Druhá část práce se zaměřuje na popis hlavních znaků muţské krásy ve vybraných literárních dílech antických klasiků. Na zvolených literárních postavách popisuje jejich fyzickou krásu ve spojení s oděvem nebo výzbrojí, kterou nosili, ale také krásu vnitřní. Jejich schopnosti a vlastnosti dokládá na jejich skutcích. Bylo důleţité, aby hrdina splňoval nejen fyzické poţadavky, ale byl rovněţ ctnostný. Ve třetí kapitole se práce věnuje analýze vybraných hrdinů ve filmových adaptacích. Popisuje jejich zobrazení ve filmu, jak vypadali po tělesné stránce i z hlediska jejich oděvu nebo výzbroje, stejně jako charakter. Dále porovnává ve druhé kapitole rozebrané postavy literárních děl s postavami filmovými. Vysvětluje shody a rozdíly v zobrazení a popisu hrdinů antickými klasiky oproti těmto filmovým adaptacím. Následně bakalářská práce po porovnání znaků a vlastností mezi literaturou a filmovými adaptacemi aplikuje stanovená kritéria z první kapitoly na jednotlivé postavy. Na konkrétních příkladech dokládá, či vyvrací, zda a v čem jednotlivé postavy v konkrétních dílech naplňují antický ideál krásy. Zjištěním je, ţe postavy vyobrazené v literárních dílech mohou být z hlediska vnější i vnitřní krásy povaţovány za ideálně krásné, avšak ve filmových adaptacích tomu tak vţdy není. Ve většině případů sice splňují stanovená kritéria, avšak pro dnešní filmové adaptace není primárním cílem ukázat hrdiny dokonalé, ale zejména zajímavé.

40

Summary The bachelor thesis Antic ideal of male beauty in film adaptations pays attention to male beauty ideal in the period of Ancient Greece. The thesis is divided into three parts. The first part deals with the view on the antic ideal of male beauty. It tries to explain the terms of beauty ideal from the historical point of view. Briefly, it explains the term of beauty and it presents the beginnings of the perception of beauty. It describes understanding of beauty in Ancient Greece that used to be influenced by religion and mythology. It also analyzes the understanding of beauty by famous philosophers Socrates, Plato and Aristotle. It characterizes the understanding of beauty from the point of view of artists and imaging of human body. Further, it explains and focuses in more detail on the term of kalokagathia, because the outer beauty is only one of the criterions that the ideal beautiful person has to fulfill. Kalokagathia implies the connection in the harmonious union of physical beauty and mental nobleness. Afterwards, it focuses on the beauty ideal itself, and it determines certain criterions of physical and mental beauty that the ideal beautiful person should fulfill. The second part of the thesis is focused on description of the main features of male beauty in selected literary works of ancient writers. Based on chosen literary characters it describes their physical beauty connected to their clothing or weaponry, but also inner beauty. Their abilities and character traits are proved by deeds or by their other life situations. It was important for any hero to fulfill not only physical standards, but also to be virtuous. In the final chapter the thesis deals with the analysis of selected heroes in film adaptations. It describes their imaging in the film, the way they look like and their clothing or weaponry and also their character traits. Further, it compares literary characters described in the second chapter with film characters. It explains both connections and differences in imaging and description of heroes by ancient writers or by filmmakers. Afterwards, the bachelor thesis compares the characteristics and qualities between literature and film adaptations, analyzed in previous chapters. It applies given criterions from the first chapter on particular characters. By giving concrete examples it confirms or disproves the standards. In conclusion, the characters represented in the literary works could be considered as ideally beautiful based on their outer and inner beauty, however, in case of film adaptations 41

it is not always the same. In most of the cases the film characters fulfills given standards of antient beauty, but many changes are caused by the fact that for most filmmakers is the perfection of hero not the primary goal. Rather it is their peculiarity.

42

Bibliografie Primární literatura HOMÉR. Ilias. Praha: Jan Laichter, 1942, 686 s. OVIDIUS. Proměny. Praha: Odeon, 1967, 444 s. PLATÓN. Symposion. Praha: Oikoymenh, 2005, 58 s. PLATÓN. Faidros. Praha: Praha : Oikoymenh, 1993, 36 s. PLATÓN. Ústava. Bratislava: Nakladateľstvo Pravda, 1980, 467 s. VERGILIUS. Aeneis. Praha: Svoboda, 1970, 427 s. WINCKELMANN, Johann Joachim. Dějiny umění starověku. Stati. Praha: Odeon, 1986, 441 s. XENOFÓN. Hostina, Sokratova obhajoba. Bratislava: Kalligram, 2006, 205 s.

Sekundární literatura BRADNOVÁ, Hana. Encyklopedický slovník. Praha: Odeon, 1993. 558 s. ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, 439 s., ISBN 80-7203-677-7. ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, 455 s., ISBN 978-80-7203-893-0. MISTRÍK, Erich. Estetický slovník. Bratislava: Iris, 2007, 250 s., ISBN 978-80-89256-08-2. SOURIAU, Étienne. Encyklopedie Estetiky. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994, 939 s., ISBN 80-85605-8-x. ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a v estetice. Praha: Nakladatelsví československých výtvarných umělců, 1958, 237 s. ŠÍP, Radim. Kalokagathia: ideál nebo flatus vocis?. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 92 s., ISBN 978-80-210-4566-8. ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury. Brno: Petra2010, 2010, 113 s., ISBN 978-80-904752- 0-5. TATARKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky I. Bratislava: Tatran, 1985, 521 s.

43

ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Bohovia a hrdinovia antických bájí. Bratislava: Perfekt, 1998, 468 s., ISBN 80-8046-098-1. ZAMAROVSKÝ, Vojtech. Vzkriesenie Olympie. Bratislava: Perfekt, 2001, 256 s., ISBN 8080461392.

Filmografie Hercules[film]. Reţie Brett Ratner. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 2014. Souboj Titánů [film]. Reţie Desmond Davis. USA, Metro-Goldwyn-Mayer, 1981. Souboj Titánů [film]. Reţie Louis Leterrier. USA, Warner Bros, 2010. Trója [film]. Reţie Wolfgang Petersen. USA, Warner Bros, 2004.

44