Antické bohyně jejich metamorfózy a atributy ze živočišné říše zachycené ve výtvarném umění

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie

Veronika Kostyálová

Antické bohyně – jejich metamorfózy a atributy ze živočišné říše zachycené ve výtvarném umění Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc.

2014

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………… Veronika Kostyálová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce PhDr. Marii Pardyové, CSc. za vstřícné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytla a za čas, který mi věnovala při psaní bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat mé rodině a blízkým za podporu při studiu a tvorbě této práce. Srdečně děkuji.

Obsah Úvod .................................................................................................................................. 6 Afrodita ............................................................................................................................. 8 Vývoj Afroditina kultu .................................................................................................. 8 Afroditiny atributy ...................................................................................................... 10 Afroditiny živočišné atributy ...................................................................................... 11 Labuť a husa ............................................................................................................ 11 Holubice .................................................................................................................. 13 Vrabec ..................................................................................................................... 15 Delfín....................................................................................................................... 15 Koroptev .................................................................................................................. 16 Kozel ....................................................................................................................... 16 Mušle ....................................................................................................................... 17 Vlaštovka ................................................................................................................ 18 Žába a želva............................................................................................................. 19 Motýl ....................................................................................................................... 19 Další živočišné metamorfózy související s Afroditou ................................................ 20 Kult Afrodity v Afrodisias .......................................................................................... 21 Artemis ............................................................................................................................ 23 Vývoj Artemidina kultu .............................................................................................. 23 Artemidiny atributy ..................................................................................................... 25 Artemidiny živočišné atributy ..................................................................................... 26 Laň a jelen ............................................................................................................... 26 Křepelka, perlička ................................................................................................... 28 Pes ........................................................................................................................... 29 Medvěd .................................................................................................................... 30 Další živočišné metamorfózy související s Artemidou ............................................... 32 Artemis efeská a elementy znázorněné na její kultovní soše ...................................... 33 Athéna ............................................................................................................................. 35 Vývoj Athénina kultu .................................................................................................. 35 Athéniny atributy ........................................................................................................ 38 Athéniny živočišné atributy a jejich původ ................................................................. 39 Vrána, havran .......................................................................................................... 39

Sova ......................................................................................................................... 41 Had .......................................................................................................................... 42 Další živočišné metamorfózy související s Athénou .................................................. 45 Héra ................................................................................................................................. 46 Vývoj Héřina kultu ...................................................................................................... 46 Héřiny atributy ............................................................................................................ 48 Héřiny živočišné atributy ............................................................................................ 49 Kukačka................................................................................................................... 49 Kráva ....................................................................................................................... 50 Páv ........................................................................................................................... 51 Husa ........................................................................................................................ 52 Vrána ....................................................................................................................... 52 Další živočišné metamorfózy související s Hérou ...................................................... 52 Závěr ............................................................................................................................... 53 Resumé ............................................................................................................................ 55 Použitá literatura a prameny............................................................................................ 56 Prameny....................................................................................................................... 56 Monografie .................................................................................................................. 56 Encyklopedie a slovníky ............................................................................................. 57 Časopisecké studie ...................................................................................................... 57 Internetové zdroje........................................................................................................ 58

Úvod Znalost antické mytologie a jednotlivých bohů je velmi důležitým zdrojem ke čtení výtvarného umění. Každý bůh má své atributy, díky nimž jej lze poznat a někdy je jeho identifikace určena i na základě těchto atributů. Cílem mé práce je vybrat nejznámější atributy ze živočišné říše u čtyř hlavních řeckých bohyň i jejich římských protějšků, a to Afrodity (Venuše), Artemidy (Diany), Athény (Minervy) a Héry (Junony), popsat původ těchto živočichů v kultech bohyň a na základě srovnávací mytologie rozebrat jejich symboliku. Práce je rozčleněna do čtyř hlavních kapitol, přičemž každá kapitola pojednává o dané bohyni. U každé bohyně začíná práce podkapitolou o jejím zrození a vývoji kultu. Při zpracování těchto částí práce posloužilo jako zdroj především Hésiodovo Zrození bohů a Řecké mýty od Roberta Gravese. Vedle těchto však bylo použito mnoho dalších monografií, encyklopedií i časopiseckých studií uvedených v použité literatuře a pramenech, pomocí nichž byl vytvořen postupný vývoj kultu jednotlivých bohyň od minojského období až po jejich římské protějšky. Po uvedení do problematiky kultu jednotlivých bohyň následuje stručný výčet věcných atributů, atributů z říše rostlin a základní informace o vyobrazování dané bohyně. Hlavní částí práce jsou podkapitoly pojednávající o živočišných atributech jednotlivých bohyň. Při hledání živočichů vyskytujících se poblíž bohyň a při následném zpracování katalogové obrazové přílohy sloužil jako hlavní zdroj Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC), v němž autoři shromáždili většinu existujících uměleckých děl a rozčlenili je do kapitol podle jednotlivých mytologických postav. Kromě tohoto stěžejního zdroje bylo pro zpracování přílohového katalogu využito také online katalogů některých muzeí, zejména Britského Musea, Louvru, Státního muzea v Berlíně, Metropolitního Musea v New Yorku a Museum of Fine Arts v Bostonu. Díla v katalogu jsou seřazena chronologicky a vybrána tak, aby byla viditelná různorodost památek, jejichž motivem se stala právě zvířata ve společnosti bohyň. U každého ze zvířat, pokud je to možné, je popsán jeho mytologický původ. Tato část práce vychází hlavně z Ovidiových Proměn, v nichž autor básnicky popisuje proměny lidí, které byly mnohdy způsobeny samotnými bohyněmi. Po vysvětlení mytologického původu následuje vždy výklad symboliky jednotlivých zvířat vycházející ze srovnávací mytologie. Největší prostor popisu je věnován smýšlení řeckých obyvatel. Doplněný je stručnou informací o vnímání vybraných zvířat lidmi pravěkými, etruskými i římskými. Pro srovnání je 6

vždy krátce zmíněno, co tato zvířata znamenala pro Egypťany a Kelty. Na závěr je u každého zvířete stručně popsáno jeho vyobrazování, vycházející ze zpracovaného katalogu. Samostatný prostor získaly kulty Afrodity v Afrodisias a Artemidy v Efesu, jejichž ikonografie je zcela odlišným celkem od ostatních kultů. Při zpracování těchto podkapitol sloužilo za zdroje velké množství monografií, encyklopedií i časopiseckých studií, které jsou vypsány v použité literatuře a pramenech. Proměny samotných bohyň ve zvířata jsou záležitostí spíše zpracování literárního než výtvarného, přesto jim je věnována stručná podkapitola. Katalog uzavírající práci je u každého zvířete výběrem několika výtvarných děl, které charakterizují způsoby jejich vyobrazování ve společnosti bohyň. Účelem katalogu je poukázat na množství odlišných druhů uměleckých děl, pro něž se bohyně se svými živočišnými atributy staly tématem.

7

Afrodita „Kyperské paní, Muso, mi vypravuj milostná díla, zlaté Afrodíty, jež sladkou vzbudila touhu v bozích a ovládla mocně i plémě smrtelných lidí, ptáky, již létají vzduchem, a všecka zvířata vesměs, co jich kde suchá země a co jen moře jich živí – všechněm na srdci leží to kythérské bohyně dílo.“ (Homérské hymny, IV. Na Afrodítu1)

Vývoj Afroditina kultu Afroditino zrození popisoval Hésiodos. Když chtěl Kronos ovládnout zemi, sesadil svého otce Úrana tak, že jej napadl, usekl mu jeho pohlavní úd a ten pak zahodil. Kapky krve z padajícího údu zplodily se Zemí Erínye, Giganty a „Jasanové“ nymfy. Nakonec úd dopadl do moře a z pěny, která se kolem něj vytvořila, se zrodila nádherná Afrodita. Nově zrozená bohyně nejprve doplula ke Kythérám, odtud pak plula dál na Kypr, který se stal hlavním městem jejího kultu. Ihned se k ní přidali Erós a Touha. Když byla přijata mezi Olympany, byl jí dán jen tento úkol: „panenské laškování i usmívání a šalba, sladké potěšení i láska a roztomilosti“. S mýtem o jejím zrození z mořské pěny mělo souviset Afroditino jméno, jakožto odvozené od slova afros, znamenající „pěna“.2 Jméno Afrodity se v lineárním písmu B ještě neobjevovalo, avšak vyobrazené bohyně na některých památkách by odpovídaly vlastnostem a atributům, které se objevovaly právě u Afrodity. Vzhledem k tomu, že její doprovod často tvořila holubice nebo i jiní ptáci, mohla by mít něco společného s mykénskou Pe-re-ja znamenající snad „Paní holubic“.3 Kult Afrodity se vyvinul na ostrově Kypru, kam féničtí mořeplavci přinesli kult jejich bohyně Astarté.4 Synkretismus mezi Afroditou a Astarté se vyvíjel postupně. Obě bohyně byly odvozeny z akkadské Ištar (sumerská Innana), bohyně války a lásky5, jejich koncepce však šly jiným směrem. Astarté zůstávala bohyní spíše s válečnými aspekty, zatímco Afrodita 1

Homérské hymny, IV. Na Afrodítu, 1959, s. 80.

2

Hésiodos, 1976, s. 49; Svoboda, 1973, s. 34nn.

3

Hošek, 2004, s. 58n.

4

Puhvel, 1997, s. 42.

5

Willis, 1997, s. 57.

8

s aspekty erotickými. Největším pojítkem mezi bohyněmi byl však ostrov Kypr, jehož měly být obě královnami. Kult Astarté se na Kypru vyvíjel od 9. století př. n. l. zejména ve městě Kition. Afroditě zde patřilo město Pafos, kde měla svůj háj a obětní oltář a s nímž bohyni spojovali Homér i Hésiodos. Obě bohyně se vyskytovaly ve městě Amathús, kde každý národ považoval danou bohyni za tu svoji, tzn., že Féničané v ní spatřovali Astarté, Řekové Afroditu. Během archaického období docházelo v kultu Afrodity k jejímu spojování s Východními božstvy a také k rozšiřování jejího kultu na Východ. Klasické období znamenalo prolínání Afrodity s Velkou bohyní Blízkého východu. Teprve v helénismus byla ona orientální bohyně s jistotou identifikována jako Astarté, což dokazovaly nápisy z Athén, Kou a Délu. Spojení Afrodity s Astarté fungovalo především na Východě, kdežto na Západě, vyjma sicilského města Eryx, bývala Astarté někdy ztotožňována s Uni/Juno (Hérou). Avšak stále se objevovaly i další bohyně, jako Atargatis, Anaitis a Isis, s nimiž byl kult Afrodity spojován.6 Podobnost s orientální bohyní (Ištar nebo Astarté) vykazuje i mýtus o zrození této bohyně. V tomto příběhu měly ryby najít v Eufratu neobvykle velké vejce. To donesly ke břehu, kde jej vyseděla holubice a z vejce se zrodila bohyně.7 Zrození obou bohyň tedy nacházelo spojitost s vodním prostředím. V rozporu s mýtem o Afroditině zrození z mořské pěny Homér označoval za její rodiče Dia a Titánku Dióné, kteří měli tvořit původní božskou dvojici. Vedle její působnosti jako bohyně smyslné lásky a krásy vystupovala Afrodita rovněž jako bohyně přírodních sil a jara.8 Téměř neslučitelně s její hlavní božskou povinností - milovat se, se objevovala její epiteta, jakožto Bohyně smrti v životě, např. Melainis „černá“, Skotia „temná“, Androfonos „vraždící“ nebo Epitymbria „ta z hrobů“.9 V souvislosti s jejím spojením s mořem byla uctívána také jako bohyně šťastné plavby, Euploia.10 V etruském náboženství se objevovala pod jménem Turan. V římském panteonu jakožto Venuše zaujímala významné postavení. Byla nejen bohyní smyslné lásky, ale také ochránkyní vinařů, zelinářů a zahradníků a zároveň i bohyní štěstěny. Stejně jako řecká Afrodita, byla i Venuše ztotožňována s orientálními božstvy. Významnou ji hlavně tvořil fakt, že byla

6

Budin, 2004, s. 96 a 110nn; Homér, zpěv VIII (1984, s. 105).

7

Kerényi, 1996, s. 56nn.

8

Svoboda, 1973, s. 34nn a 148.

9

Graves, 1982, s. 67nn.

10

Hošek, 2004, s. 60.

9

matkou Aenea, praotce Římanů. Vzhledem k tomu, že byla označována za manželku boha Marta, byla vnímána jako prarodička Římanů, Venus Genetrix.11

Afroditiny atributy Ze živočišné říše patřili k Afroditě labuť, husa, holubice, vrabec, delfín, koroptev, kozel, mušle, motýl a další. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. Z rostlin byla Afroditě zasvěcena myrta, růže, jablko, mák a lípa. Jablko se u ní objevovalo jako symbol jejího vítězství v tzv. Paridově soudu, v němž vyhrála nad Athénou a Hérou. Vedle rostlin a zvířat, tvořili její doprovod Hóry, Charitky, bohyně půvabu a krásy, Peithó, bohyně lichotivého přemlouvání, Himeros, bůh vášnivé touhy, Pothos, bůh milostné touhy, Hyménos, bůh sňatku a hlavně její syn Erós, mladý bůh lásky.12 Jeden z homérských hymnů popisoval, jak Hóry oblékly a ozdobily Afroditu, která zrovna dorazila na Kypr. Na hlavu jí nasadily zlatou čelenku, do uší umístily náušnice z mosazi a zlata, na krk zavěsily zlaté řetízky a „v božské ji oděly roucho“.13 Dalšími odznaky Afrodity jako bohyně lásky byl její kouzelný pás, který ji činil neodolatelnou, a pochodeň značící planoucí lásku.14 Nejstarší vyobrazení bohyně vycházely z orientálních předloh. Až do 4. století př. n. l. byla v Řecku zobrazována vždy oděná, od konce 5. století př. n. l. sochaři experimentovali s přiléhavými draperiemi. Příkladem takové sochy byla tzv. Venuše Genetrix, dílo připisované sochaři Kallimachovi, kde měla bohyně jedno prso zcela odhalené a zbytek těla se jí jasně rýsoval pod těsně splývavou draperií. Před polovinou 4. století př. n. l. však Praxitelés vytvořil sochu Afrodity v aktu, tzv. Afroditu Knidskou. Praxitelés vyobrazil bohyni vstupující do rituální koupele, přičemž si nahá bohyně rukou lehce jakoby přikrývala klín a šat měla odložený na váze vedle sebe.15 Jak již bylo zmíněno, římská Venuše působila i jako bohyně štěstí a zdárné plavby. Jako taková byla vyobrazována s korunou, znázorňující městskou hradbu a s kormidlem.16

11

Neškudla, 2004, s. 199nn.

12

Zamarovský, 2005, s. 11.

13

Homérské hymny, VII. Na Afrodítu, 1959, s. 96.

14

Hall, 2008, s. 475.

15

Rolley, 1999, s. 142n a 254nn.

16

Svoboda, 1973, s. 667.

10

Afroditiny živočišné atributy K řecké Afroditě se řadilo velké množství různých zvířat. Nejvíce se ve výtvarném umění po jejím boku objevovali níže popsaní živočichové. Přesto se však vyskytovala i různá ojedinělá literární i výtvarná vyobrazení Afrodity s jinými tvory. Například na základě jednoho z homérských hymnů by se dalo usuzovat, že v Malé Asii mohla působit i jako „paní šelem“. V tomto hymnu bylo popsáno, jak se bohyně vydala k Tróji. Když dorazila k „Ídě bohaté zdroji, mateři zvěře“ připojili se k ní vlci, lvi, medvědi a panteři, v nichž ve všech dokázala rozpoutat lásku a chtíč. Lev k ní také mohl být přiřazován díky své vysoké sexuální výkonnosti. Velké množství ptáků zasvěcených Afroditě doplňovali ještě racek a na Kypru ledňáček.17 Některá vybraná zvířata většinou Afroditu spojovala s mořem a odkazovala tak na její původ, ostatní byla k bohyni připojena zejména díky své plodnosti, potenci, sexualitě či kráse a ladnosti svého těla. Labuť a husa Původ labutě v mytologii se vztahoval k postavě jménem Kyknos, jichž se v mýtech objevuje několik. Společná pro ně byla vždy násilná nebo nepřirozená smrt. Ovidius popisoval příběh tří různých osob s tímto jménem. První z nich byl králem v Ligurii a blízkým přítelem Faethónovým. Tento Faethón chtěl po svém otci Héliovi, aby mu činem dokázal, že je skutečně jeho otcem. Hélios mu slíbil splnit vše, oč si zažádá. Nešťastný Faethón však požádal o zapůjčení Héliova slunečního vozu. Když se s vozem vydal po obloze, nedokázal jej uřídit a na mnoha místech svým nízkým průletem způsobil požáry. Gaia se již nemohla dívat na to, jak pustoší zemi a požádala Dia, aby toto utrpení ukončil. Zeus tak použil svůj blesk, Faethóna jím srazil z vozu na zem a ten následně zemřel. Ovidius napsal, že když Kyknos naříkal nad Faethónovou smrtí „hlas mu zeslábl, v bělostné peří mění se vlasy a úží se krk až v přílišnou délku, červenou k sobě blanou jsou prsty mu připojovány, na křídlech širokých letí a za ústa tupý má zobák“. Popsal tak Kyknovu proměnu v labuť, která ze strachu z blesku, jenž přišel z nebe, raději zůstává na vodě a nelétá.18 Jiný Kyknos byl Apollónem proměnen v labuť poté, co chtěl z nešťastné lásky k jistému Fylliovi skočit do propasti.19 Třetí Kyknos, syn Poseidóna byl účastníkem Trójské války. V ní 17

Homérské hymny, 1959, s. 82; Becker, 2007, s. 149; Graves, 1982, s. 171.

18

Ovidius, Proměny, kniha II, Faëthón (1974, s. 55nn).

19

Ovidius, Proměny, kniha VII, Útěk Médein (1974, s. 196).

11

se utkal v boji s Achilleem, oba ale byli nezranitelní. Achilleus nakonec v souboji zvítězil tak, že Kykna srazil k zemi a uškrtil ho. Mrtvého syna pak Poseidón proměnil v labuť, „jež po Kyknu dostala řecké své jméno“.20 Pausaniás psal o jistém Kyknovi, „králi Ligyů v keltské zemi za Éridanem“, který měl být velkým milovníkem hudby a po smrti měl být Apollónem proměněn v labuť. Tím také Pausaniás odůvodňuje, proč měly labutě tak blízký vztah k hudbě a zpěvu.21 Navíc se tradovalo, že labutě v okamžiku své smrti zpívaly svoji jedinou žalostnou píseň.22 Pro své spojení s hudbou byly často spojovány s Apollónem a některými múzami, například Múzou milostného básnictví Erató.23 Husy a labutě spolu byly často slučovány a zaměňovány. Podobné si byly nejen velikostí a spojením s vodním prostředím, ale i určitými rysy chování, například stylem letu v hejnu, kdy svým rozestavěním tvořily písmeno V. Tito ptáci se společně objevili také v mýtu o početí krásné Heleny. Zeus se zamiloval do její matky Lédy, chtěl ji získat, ale ona se neustále proměňovala v nějaká zvířata. Nakonec když byla v podobě divoké husy, Zeus se proměnil v labuť a znásilnil ji. Z vejce, které z tohoto spojení vzniklo, se následně vyklubala krásná Helena, „příčina“ Trojské války.24 Symbol labutě nebo podobného ptáka se objevoval již v paleolitu. Patrné bylo spojení tohoto ptáka s kultem plodnosti a bohyní úrodnosti. Husy a labutě patřily k oblíbeným tématům různých národů. V době bronzové byly spojovány se solárními symboly. Ptáci vyobrazovaní na řecké pozdně geometrické keramice většinou připomínali právě husy. Například v druhé polovině 7. století př. n. l. působil umělec označovaný jako „Rytec labutí“, od něhož byla na sponě dochována rytina koně a ptáka, snad husy nebo labutě. Později se labutě a husy staly symbolem nejen Afrodity, ale i jiných božstev a zejména symbolem Diova svazku s Lédou.25

20

Ovidius, Proměny, kniha XII, Kyknos (1974, s. 323nn).

21

Pausaniás, kniha I, kapitola 30 (1973, s. 88n).

22

Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 32

http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A chapter%3D32 23

Hall, 2008, s. 245.

24

Graves, 1982, s. 129.

25

Armstrong, 1944, s. 54nn; Coldstream, 2004, s. 184.

12

Atributem Afrodity se labuť stala díky své ladné stavbě těla a kráse. 26 Stejně jako u Afrodity byla překvapivá její temná epiteta, u labutí bylo zajímavé, že v evropské mytologii působily jako ptáci smrti.27 Husa k Afroditinu doprovodu patřila, protože byla spojována s láskou a plodností, ovšem více byla spojována s Hérou. Jako solární symbol byla labuť i husa atributem Apollóna a symbolizovala tak čistotu a světlo.28 V Římě patřila husa k bohyni Junoně. V Etruském pojetí tvořila husa doprovod bohyně porodu. Velkého významu dosáhla husa v Egyptě, kde měla snést „kosmické vejce“, z něhož se vylíhnul sluneční bůh Ra, čímž i zde byla patrná souvislost husy se sluncem. Zároveň tvořila propojení mezi nebem a zemí. Pro náboženství Malé Asie byla labuť ztělesněním světla, čistoty a půvabu. U Keltů husa působila ve zcela odlišné funkci – jako doprovod bohů války a zároveň jako posel duchovního světa. Labuť pro Kelty znamenala symbol nadpozemského vědění.29 V umění patřila labuť a husa zejména k Afroditě Úranii, narozené z moře (viz katalog „Labuť“).30 Tito ptáci buďto působili jako spřežení jejího vozu (viz Kat. č. 4), nebo bohyně seděla nebo stála přímo na jejich zádech (viz Kat. č. 1-3, 5-7, 9, 10 a12). Vyobrazení Afrodity jedoucí na labuti nebo huse bylo jedním z nejoblíbenějších. Nejvíce objektů s tímto tématem bylo vyrobeno v klasickém a helénistickém období řeckého umění. Motiv Afrodity s labutí nebo husou byl tvořen nejen na území Řecké pevniny i ostrovů, ale i v Itálii a Malé Asii. Husa a labuť ve společnosti Afrodity se stala předlohou jak pro vázové malíře, tak pro sochaře. Milostnou tématiku vyjadřovala vyobrazení Lédy s labutí, tedy proměněným Diem, vyskytujíci se jak v antickém umění, tak hojně na obrazech renesančních či barokních malířů. Holubice V mýtech vypovídajících ještě o období matriarchátu měla bohyně Eurynomé, jež povstala na počátku z Chaosu, mimo stvoření větrů a dalšího, vysedět na mořských vlnách v podobě holubice vejce všehomíra. S holubicí souviselo také sumerské jméno této bohyně, Iahu, což mělo znamenat „vznešená holubice“. Holubice patřila také jako hlavní pták k Diově matce Rhei.31 Mytická proměna člověka v holubice se týkala tří dcer jistého Ania, vladaře na 26

Hall, 2008, s. 245.

27

Graves, 1982, s. 133.

28

Cooper, 1999, s. 58; Lurker, 2005, s. 171 a 252.

29

Lurker, 2005, s. 181; Armstrong, 1944, s. 55nn; Becker, 2007, s. 70 a 142; Cooper, 1999, s. 58.

30

Gimbutas, 1982, s. 149.

31

Graves, 1982, s. 23n a 41.

13

Délu, které chtěl pro sebe a svou výpravu získat Agamemnón, protože všechny tři získaly od Dionýsa zvláštní schopnosti - jedna dokázala měnit věci v olej, druhá ve víno a třetí v obilí. Jelikož se vzpíraly, Odysseus je z nařízení Agamemnóna spoutal a přitáhl na loď násilím. Všechny se snažily utéct, ale únosci je dohonili a dívky se musely vzdát. Obrátily se však na Dionýsa o pomoc a ten je proměnil v holubice, aby mohly svobodně odlétnout. Od té doby byly holubice na Délu chráněným ptákem.32 Holubice svůj význam našla již v neolitu, kde působila jako průvodce mrtvých.33 Jako doprovod u Afrodity se ukázala již při zrození bohyně. Souvislost Afrodity s holubicí by mohla být viditelná i v souvislosti s mýtem, v němž je Afrodita dcerou Dioné. Ta totiž byla bohyní dubu, na němž sídlila právě holubice.34 Objevovala se také u orientální bohyně plodnosti Astarté, stejně jako u mezopotamské bohyně erotické lásky a plodnosti Ištar. K Afroditě byla připojena jako znak lásky a plodnosti. Pár holubů se stal symbolem svornosti a odrůda holubice hrdlička symbolem věrnosti v manželství. V místech kultu bohyně plodnosti, hlavně v Malé Asii, byla chráněným zvířetem. Bílá holubice se stala symbolem prostoty a čistoty. Jakožto nesoucí olivovou ratolest byla poslem míru a symbolem obnovení života. Vedle zmíněných vlastností působila také jako věštecký pták a to v Diově věštírně v Dódóně, kde kněžky naslouchaly jejich vrkání.35 Stejně jako labuť a husa, byla i holubice oblíbeným doprovodem Afrodity na uměleckých dílech (viz katalog „Holubice“). Mnohdy byla podle holubice i bohyně identifikována. Často se společně s holubicí u Afrodity nacházel i malý Erótek. Holubice k Afroditě patřila již v mykénském umění (viz Kat. č. 13). Vyobrazována byla napříč řeckým i římským uměním a to jak ve vázovém malířství a na prstenech, tak na reliéfech i mramorových, terakotových či bronzových sochách. Afroditu doprovázela i na mincích a to nejen v řeckém prostředí, ale i například v Levantě (viz Kat. č. 22). Mezi nejmladší památky, na nichž se holubice s Afroditou objevila, patří mramorový náhrobek z Říma (viz Kat. č. 24).

32

Graves II, 1982, s. 282.

33

Podborský, 2006, s. 168.

34

Graves, 1982, s. 47n.

35

Svoboda, 1973, s. 238; Hall, 2008, s. 163; Graves, 1982, s. 185nn.

14

Vrabec Stejně jako holubice, doprovázel i vrabec Afroditu již při jejím zrození. Do Afroditina doprovodu byl zařazen díky své potenci. Někdy se vrabci jako doprovod objevovali i u Dioskúrů Kastora a Polydeuka, z nichž Poseidón učinil zachránce ztroskotaných námořníků. Jako symbol nevázanosti se objevoval v rukou mladé ženy.36 V blízkosti Afrodity bývali zobrazováni různí ptáci a rozpoznat vrabce by bylo celkem obtížné. Tím pádem mohl být v identifikaci lehce zaměněn, třeba i za holubici, za níž bývá považován téměř každý menší ptáček vyobrazený ve společnosti Afrodity. Delfín Delfín patřil k nejoblíbenějším mořským živočichům a tvořil doprovod bohům spojených s mořem, hudbou a zpěvem. Dobrý vztah měl i k lidem, jichž byl mnohokrát zachráncem. Hejno delfínů zachránilo například pěvce Arióna, kterého chtěli zabít námořníci, kvůli jeho bohaté výhře v hudební soutěži. Jindy Apollón v podobě delfína zachránil Ikadia a dovedl ho do Delf, které Ikadios následně pojmenoval. S Poseidónem mohl být delfín někdy i ztotožňován, spíše byl však součástí jeho družiny. Jako průvodce se objevil u Tritóna nebo Néreovny Galateie, jindy se na něm projížděla Thetis. V delfíny byli Dionýsem proměněni tyrhénští plavci, piráti, kteří chtěli boha unést a prodat do otroctví. Jako zachránce pomyslně působí i v záhrobí, kde převáží duše mrtvých na ostrov blažených.37 Jako psýchopompos, který dovážel duše na ostrovy blažených, byl vypodobňován i na římských náhrobcích. Jindy však znázorňoval spojení s mořem a v myšlení Řeků i Římanů byl považován za podobného bohům. Často se tak objevoval na mincích, ať už sám, nebo společně s Afroditou nebo malým Erótem.38 Vedle spojení s mořem, byl dáván do souvislosti také s měsícem a sluncem, kdy se traduje, že původně byl znakem Měsíční bohyně; se sluncem ho pak spojoval bůh Apollón. V úplně odlišné roli se objevoval v kultu Afrodity, u níž zejména upomínal na její původ z moře. O jeho spojení s ženami a milostnou symbolikou by mohla vypovídat i podobnost slov delphis, delfín a delphys, děloha. V náboženství jiných zemí byl opět spojován s vodstvem, jako například u Keltů.39 36

Lurker, 2005, s. 413n; Graves, 1982, s. 167 a 258; Hall, 2008, s. 489.

37

Graves, 1982, s. 303; Svoboda, 1973, s. 135n.

38

Lurker, 2005, s. 86n; Becker, 2007, s. 50.

39

Graves, 1982, s. 349; Copper, 1999, s. 35n.

15

V umění se delfín často objevoval vedle stojící sochy Afrodity a tvořil tak její oporu (viz Kat. č. 28-30, 32, 33, 35 a 36). Nejednou se k nim připojil i malý Erós, stojící poblíž nebo jedoucí na delfínu (viz Kat. č. 29, 30 a 35). Někdy se na delfínu proháněla i sama Afrodita (viz Kat. č. 25-27). Identifikace Afrodity vedle delfína však není vždy jistá. Mohlo by se totiž jednat o některou z Néreoven, nějčastěji o Amfitrítu, manželku boha Poseidóna. Delfín jako jízní zvíře Afrodity byl námětem spíše u starších sošných či reliéfních vyobrazení. Později se stal zvířetem stojícím po jejím bohu, na jehož zádech se často proháněl malý Erós. Jak již bylo zmíněno, hojně se společně objevovali také na řeckých i římských mincích (viz katalog „Delfín“). Koroptev První koroptví na světě se stal synovec a žák umělce a stavitele Daidala Perdíx. Daidalos na něj žárlil, protože Perdíx už jako dvanáctiletý chlapec dokázal vynalézt kružítko a pilu podle vzoru páteřní kosti ryby. Jeho strýc ho zato shodil z athénských hradeb. V tom zasáhla Athéna, jakožto patronka řemesel a umění a chlapce proměnila koroptev, která se dodnes bojí vylétnout do výšin kvůli vzpomínce na to, z jaké výšky byl Perdíx shozen. Podle jiných verzí se chlapec jmenoval Talós a byl synem Daidalovy sestry Perdiky, jejíž jméno znamenalo „koroptev“.40 Koroptev patřila k Afroditě zejména díky své plodnosti. Dala by se také spojovat s Afroditiným oficiálním manželem Héfaistem, který nejenže sdílel s Perdíkem (Talóem) stejný osud v podobě svržení na zem z velké výšky (Héfaistos byl shozen z Olympu svojí matkou Hérou, protože byl již při narození velmi ošklivý), ale jeho kulhání se spojovalo s „kulháním“ koroptvího kohoutka při jeho „svatebním tanci“.41 Koroptev jakožto další pták zasvěcený Afroditě by byla na vyobrazeních těžko rozpoznatelná a lehce zaměnitelná s jinými ptáky. A tak, stejně jako v případě vrabce, nebyla součástí známějších vypodobnění bohyně. Kozel Kozel u Afrodity symbolizoval její temnou stránku, kdy byla, mimo již výše zmíněné, označována například jako Anosia „bezbožná“, Tymbórychos „pohřbívající“ nebo Persefaessa jako královna podsvětí. Na několika vyobrazeních Afrodita seděla na kozlu a jako taková byla označována jako Epitragia. Podle mýtu měla toto přízvisko Afrodita získat poté, co ji 40

Ovidius, Proměny, kniha VIII, Perdíx (1974, s. 220n); Graves, 1982, s. 50.

41

Graves, 1982, 328n.

16

Théseus na radu delfské věštírny chtěl získat jako svého průvodce a obětoval jí kozu, která se náhle před smrtí změnila v kozla. Kozel se také stal atributem žádostivosti, která byla typická pro Pana a Satyry, stvoření s kozlími rysy. Také byl atributem a obětním zvířetem boha Dionýsa.42 Kozel ztělesňoval mužskou sexualitu a plodivou sílu. Kupříkladu pro Kelty byli kozel a beran symbolem plodnosti. Taktéž v Egyptě kozla vzývaly ženy, aby jim zajistil hodně dětí. Naopak koza ztělesňovala ženský princip a tak i plodnost a funkci živitelky. Toho byla největším příkladem koza Amaltheia, která živila malého Dia a z jejíhož ulomeného rohu pak Zeus vytvořil roh hojnosti. Divoká koza pak byla zasvěcena Artemidě.43 Jak již bylo zmíněno, kozel byl vypodobňován jako jízdní zvíře Afrodity Epitragie. Případně se zvíře nacházelo někde poblíž bohyně nebo jej sama držela v náručí (viz Kat. č. 39 a 40). To však bývalo ojedinělým případem u starších vyobrazení. Afrodita jedoucí na kozlu (nebo beranovi) se stala předlohou nejen pro vázy, reliéfy a sochy, ale i pro různé umělecké předměty, jako například zrcátka, medailony, přívěšky či gemy (viz katalog „Kozel“). Někdy je kozel těžko odlišitelný od berana, který patřil k Afroditě zejména v jejím uctívání na Kypru. I beran ztělesňoval plodivou sílu. Koza se pak objevovala ve vyobrazení v kultu Afrodity v Afrodisias, který je popsán níže v samostatné podkapitole. Mušle Mušli považovali za posvátné zvíře Afrodity zejména v Knidu v Malé Asii, k čemuž se vztahuje mýtus o jejím zrození z mušle, v níž měla doplout nejprve ke Kythérám a poté do Knidu. Mimo to se mušle objevovala ve vyprávění o Afroditě a Néritovi, jediném synovi mořského boha Nérea. Nérités byl milencem Afrodity jakožto mořské bohyně. Když ale bohyně měla vystoupat na Olymp, odmítl Nérités přijmout křídla, která mu nabízela a odejít tam s ní. Následně jej proměnila v mušli a jako doprovod si vybrala malého Eróta, jemuž připjala Néritem odmítnutá křídla. Robert Graves zmínil informaci o tom, že mušle pokrývaly podlahu Afroditiny palácové svatyně v Knossu a že vedle mušle jí z mořských tvorů byli zasvěceni mořský ježek a sépie. Mušle byla zasvěcena většině božstev spojených s mořem, například Poseidónovi i římskému Neptunovi, Galateii nebo Tritónovi.44

42

Graves, 1982, s 352; Hall, 2008, s. 231; Cooper, 1999, s. 84; Becker, 2007, s. 129.

43

Podborský, 2006, s. 356n; Lurker, 2005, s. 235; Becker, 2007, s. 129.

44

Kerényi, 1996, s. 58n; Graves, 1982, s. 48; Hall, 2008, s. 287.

17

Díky své podobnosti s ženským pohlavím se stala symbolem ženskosti a vzhledem k tomu, že v ní roste perla i symbolem plodnosti. Lastura mušle může svým pevným spojením znázorňovat i sexuální žádostivost. Objevovala se však i v pohřebních obřadech, kde ztělesňovala znovuzrození. To bylo důsledkem toho, že v sobě mušle rodila perly, což si antičtí lidé spojovali se znovuzrozováním.45 Vyobrazení mušle většinou souviselo s Afroditou Anadyomené, tedy vynořivší se z moře. Mušle měla znázorňovat Afroditin původ z moře. Afrodita tak obvykle na mušli pluje nebo v ní sedí. Často je mušle vyobrazena tak, že bohyni vytváří jakoby křídla, které vystupují z půlky jejích zad (viz Kat. č. 52 a 58). Oblíbeným se tento motiv stal také na figurových lekythech (viz Kat. č. 51 a 55). Povětšinou byla mušle masivní, velká stejně jako bohyně nebo i větší. Obvykle také Afroditu opět doprovázel její společník Erós, nebo více malých Erótů. Ti pak drželi Afroditin šat, který tak někdy napodoboval či nahrazoval lasturu mušle. Afrodita na mušli byla tématem pro umělce téměř celé antiky. Toto vyobrazení se dá nalézt jak na vázovém malířství, tak v sochařství či na gemách (viz katalog „Mušle“). Množství těchto děl opět svědčí o oblibě Afrodity v umění a o důležitosti jejího spojení s mořem. Vlaštovka Někdy bývá mezi Afroditiny atributy zařazována i vlaštovka. V tu byla proměněna dcera athénského krále Pandióna Prokné. Její manžel Téreus znásilnil její sestru Filomélu a pak jí vyřízl jazyk, aby to nikomu neprozradila. Filoméla však tuto událost vetkala do látky a tu poslal své sestře. Společně pak sestry zabily syna Prokny a Térea Itya a předložili ho Téreovi k jídlu. Do toho již zasáhl Zeus a všechny tři proměnil v ptáky. Z Térea se stal dudek, z Filomély slavík a z Prokny vlaštovka. Takto to sepsal Ovidius. V některých pramenech ale byla jako vlaštovka uváděna Filoméla. Vraždu, kterou Prokné (Filoméla) spáchala, mělo na vlaštovce znázorňovat červenohnědé peří na jejím hrdle.46 V minojském náboženství patřila vlaštovka k Velké bohyni Matce. V Řecku vlaštovka, stejně jako v dnešních dobách, ztělesňovala příchod jara, a tím i světlo, plodnost, naději a štěstí. Zcela opačně však byla vnímána v Římě, kde pro věštce augury znamenala nositele špatného osudu.47

45

Lurker, 2055, s. 308n; Becker, 2007, s. 182; Cooper, 1999, s. 118n.

46

Ovidius, Proměny, kniha VI, Téreus, Prokné a Filoméla (1974, s. 173nn); Svoboda, 1973, s. 505.

47

Lurker, 2005, s. 564; Cooper, 1999, s. 209.

18

Častěji než s Afroditou se v umění, zejména ve vázovém malířství, objevovala vlaštovka sama jakožto posel právě příchozího jara. Žába a želva Žába nabývala většího významu v Egyptě, kde symbolizovala plodnost a znovuzrození a patřila k bohyni porodů Heket. V Mezopotámii také souvisela s plodností. Z tohoto důvodu a i díky blízkosti k vodě se stala atributem Afrodity i římské Venuše, u níž značila navíc mileneckou harmonii. Její spojení s měsícem vycházelo z vývoje žáby z pulce v dospělého jedince, což připomínalo měsíční fáze.48 Želva se díky vysokému věku, jehož se dožívala, stala symbolem nesmrtelnosti a často jí bývá přiřčeno stvoření světa a jeho udržování. V Řecku nabyla zcela jiných funkcí. K Afroditě byla řazena pro svou plodnost. Hermes zase z jejího krunýře vytvořil lyru. Jelikož byla stejně jako žába přiřazována spíše k měsíci, v Egyptě byla nepřítelem slunečního boha.49 Děl s těmito dvěma tvory také nebylo vytvořeno a dochována mnoho. Příkladem však může být bronzové držadlo zrcátka s Afroditou stojící na žábě a mramorová socha s želvou umístěnou nenápadně pod nohou bohyně (viz katalog „Želva a žába“).50 Motýl Motýl byl k Afroditě připojen až v období helénismu, kdy přestal být vnímán jen noční motýl jako ztělesnění duše, ale do popředí vstoupil motýl denní. Jako roztomilý, malý tvoreček byl spojován i s Erótem. Díky svému životnímu cyklu, proměně z housenky v okřídleného tvora, býval spojován se znovuzrozením, případně s nesmrtelností. U spousty národů, včetně Keltů motýl ztělesňoval duši. Odkaz spojení Afrodity s motýlem je patrný například v rodovém názvu jednoho druhu amerického motýla Aphrodite Fritillary (Speyeria Aphrodite).51 Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její moudrost a tvořivou sílu. Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její moudrost a tvořivou sílu. Ve společnosti Afrodity se moc často v umění neobjevoval (nebo se 48

Lurker, 2005, s. 596n; Becker, 2007, s. 346; Cooper, 1999, s. 224; Podborský, 2006, s. 43.

49

Lurker, 2005, s. 598; Becker, 2007, s. 347n; Cooper, 1999, s. 225n.

50

Gisler, Müller, Augé, 1984, s. 48 a 65.

51

Lurker, 2005, s. 306; Becker, 2007, s. 181; Cooper, 1999, s. 118; Wisconsin butterflies [online].

Aphrodite Fritillary. [cit. 2014-05-14]. Dostupné z: http://wisconsinbutterflies.org/butterfly/species/65aphrodite-fritillary.

19

alespoň takových děl moc nedochovalo), snad proto, že jej většinou nahrazoval malý roztomilý okřídlený Erótek. Také je to určitě způsobeno tím, že oproti ostatním zvířatům se k Afroditě připojil až v pozdějším období. Jedním z děl, která se dají dobře dohledat, je stříbrný medailon (nebo část misky) uložený v Britském muzeu. Pravdou však je, že by zde mohl spíše patřit k Erótovi, než k Afroditě (viz katalog „Motýl“).52

Další živočišné metamorfózy související s Afroditou Afrodita nepatřila mezi bohyně přespříliš mstivé, jako byla například Héra. Přesto se v mýtech několikrát objevila v roli bohyně měnící něčí lidskou podobu na zvířecí jako odplatu. To se stávalo tehdy, když některý z lidí odmítal přijímat její dar – lásku. Z pomsty za urážení její osoby proměnila Akmóna a některé z jeho druhů ve volavky. Akmón patřil do družiny Dioméda, hrdiny, který bojoval u Tróje a v boji poranil samotnou Afroditu. Když se bojovníci vraceli a ztráceli již síly při dlouhé plavbě, Akmón začal neuvážlivě urážet Afroditu za její krutost. To a vzpomínka na zranění v bitvě Afroditu natolik rozezlilo, že změnila jejich podobu v tyto ptáky podobné labutím. Jindy zase jisté „Roháče“, muže z ostrova Kypr, proměnila v býky za to, že na oltáři v blízkosti jejího chrámu byl zavražděn host.53 Tyto proměny se však nestávaly tématem pro některé z uměleckých děl. Krása Afrodity byla natolik silná, že sama sebe většinou neproměňovala v nějaké zvíře. K získání lásky, či jen ke vzplanutí vášně u jiné osoby jí stačil její kouzelný pás. U Ovidia se proměna Afrodity objevila jen v jediném případě. Když Olympany ohrozil Tyfón, obluda s hadím tělem zrozená Zemí, většina bohů měla utéct do Egypta a tam ještě změnit svoji podobu. Tak se prý Afrodita proměnila v rybu.54

52 53

Saunders, 1996, s. 128. Ovidius, Proměny, kniha X, Roháči (1974, s. 276n); Ovidius, Proměny, kniha XIV, Druhové

Diomédovi (1974, s. 390nn). 54

Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n).

20

Kult Afrodity v Afrodisias Kult bohyně Afrodity nabyl velké důležitosti ve městě Afrodisias v Kárii, což ostatně vystihuje i samotný název města. V archaické době zde byla uctívána místní bohyně, která byla v průběhu helénistického období ztotožněna s řeckou Afroditou, od níž také nabyla své známé ikonografické podoby svým stylem připomínající vyobrazení starší Artemidy Efeské.55 Pausaniás ve svém díle informoval o studni se slanou vodou umístěnou ve zdejším Afroditině chrámu.56 Blízké spojení s vodou mělo více bohyň a snad i původní archaické božstvo zde uctívané, přičemž skutečnost, že Afrodita byla zrozena z mořské vody, mohla být jedním z důvodů, proč byly tyto bohyně spolu ztotožněny. V kultu bohů plodnosti, zejména Afrodity, se vyskytovaly posvátné háje s kvetoucími stromy a různými rostlinami. Takový háj se kromě Knidu, Milétu či Korintu nacházel i v Afrodisias.57 Posvátným zvířetem Afrodity zde byla zejména holubice, jíž bylo zakázáno lovit, chovat nebo plašit. Ve svatyni byly nalezeny terakotové sošky holubic, zřejmě určené jako votivní oběti bohyni. Jak již bylo zmíněno, holubice byla důležitou součástí kultu Afrodity i na pevninském Řecku. Dalším zvířetem náležícím k Afroditě zde byl lev, jehož původ v Afroditině kultu je ovlivněn Východními bohyněmi, zejména bohyní Kybelé vyobrazované obvykle v doprovodu dvou lvů.58 Sošné vyobrazení Afrodity v Afrodisias mělo danou formu, která bývá popisována na základě sochy z helénistického období. Socha byla vždy frontální s nohama těsně u sebe a rukama pokrčenýma v loktech a napřaženýma před sebe. Na hlavě měla nasazenou tzv. hradební korunu, corona muralis, jako symbol své role ochránkyně města. Někdy měla na hlavě zdobenou čelenku nebo vavřínový či spíše myrtový věnec s drahokamem umístěným nad čelem. Kolem krku měla zpravidla náhrdelník s vypracovaným motivem palmet a přívěškem ve tvaru půlměsíce. Hlavu jí lemoval dlouhý závoj. Kus látky pokrýval bohyni ramena a paže a na pravé části těla či na obou stranách splýval až na zem. Oděna byla do dlouhého chitónu, který vyčnívá u krku, na pažích a u nohou. Přes chitón měla oblečenou dlouhou těžkou tuniku. Vlivy pevninského Řecka se objevovaly zejména na motivech reliéfů znázorněných ve čtyřech horizontálních pásech na oděvu bohyně. Reliéf v nejvyšší části

55

Brody, 2001, s. 93nn.

56

Pausaniás, kniha I, kapitola 26 (1973, s. 76).

57

Brody, 2001, s. 98n.

58

Brody, 2001, s. 99nn.

21

v oblasti pasu znázorňoval tři Charitky, které byly Afroditě velmi blízké a jejichž úkolem bylo ji oblékat. Charitky stály uprostřed mezi portréty dvou lidí, muže a ženy. Jejich interpretace je nejistá, nejpravděpodobněji se však jednalo o Zemi, v peplu s pláštěm přehrnutým přes hlavu, typickým výjevem pro vdané ženy, a jejího manžela Úrana, mytického otce Afrodity. V druhém pásu se nacházeli bůh slunce Hélios a bohyně měsíce Seléné. Hlavu Hélia korunovalo jedenáct nebo dvanáct slunečních paprsků. Hlavu Selény korunovaly dva srpky měsíce, každý vycházející z jednoho ramene. Výjev byl spojován s Afroditou Úranií, tedy nebeskou. Ve třetím pásu se nacházela ve středu výjevu samotná bohyně Afrodita jedoucí na tzv. capricornu - „mořské koze“, mytické obludě s kozí hlavou a tělem napůl kozím a napůl rybím. Afrodita byla do půli těla nahá, nohy jí zakrýval plášť, který držela levou roku a který jí vlál kolem hlavy. Okolo bohyně byli vyobrazení delfín a Tritón. Tato scéna odkazovala na spojení bohyně s mořem. Na posledním pásu se nacházeli tři okřídlení bůžci lásky Eróti, kteří vykonávali kultovní rituály. Tato scéna byla na různých vyobrazeních odlišná. Vyobrazení Afrodity z Afrodisias se zejména v období římského císařství postupně rozšiřovalo do různých částí Středomoří a vedle volně stojících soch bylo raženo i na mincích či ryto na gemách (viz katalog „Afrodita Afrodisias“). Také všechna dochovaná vyobrazení této bohyně vznikla v římském období.59

59

The Iconography and Cult of the Aphrodite of Aphrodisias. Lisa R. Brody. Internet archive.

http://web.archive.org/web/20030923074738/http://www.geocities.com/lisa_brody/diss.htm

22

Artemis „O Artemidě chci pět, té lovkyni s vřetenem zlatým, střelkyni šípů honící jeleny, ctihodné panně, zrozené z rodičů týchž, co Apollón se zlatým mečem. Po stěnách stinných hor a po kopcích šlehaných větrem napíná, lovem se těšíc, své lučiště zlaté a metá nemilosrdné střely; tu zachvívají se všude vrcholy vysokých hor a v hustých lesích se strašně rozléhá šelem řev, až hrůzou se otřásá země, taktéž rybnaté moře. Však bohyně statečné mysli na všechny strany se vrhá a zmar nese divoké zvěři.“ (Homérské hymny, VIII. Na Artemidu60)

Vývoj Artemidina kultu Artemis byla již od svého narození většinou zastíněna svým bratrem Apollónem. Jejich otcem byl Zeus, a tak, jako většinu jeho milenek, jejich matku Létó stihl Héřin hněv a touha po pomstě. Létu potrestala tím, že směla porodit jen na místě, kam nedopadá sluneční svit. Při svém bloudění nakonec porodila nejprve Artemidu na Ortýgii poblíž Délu a samotná Artemis jí pak pomohla na Délu porodit Apollóna. Délos byl do té doby plující ostrov, po narození Apollóna se však ustálil na jednom místě. Vzhledem k významu kultu pak bylo koncem 5. století (425 př. n. l.) zakázáno, aby se zde kdokoliv narodil nebo zde zemřel. Těhotné ženy a nemocní tak byli převáženi právě na Ortýgii. Ortýgia byla Artemidě zasvěcena a byla také označována jako „Křepelčí ostrov“.61 Předchůdkyní Artemidy byla bohyně-paní zvířat Potnia thérón. Tato bohyně mohla vzniknout již v období kultury Sesklo, tj. přibližně v 6.-5. tisíciletí př. n. l., spojením asijské bohyně matky a tamního kultu jelena.62 Na minojské Krétě byl atributem této bohyně had, jenž se na Krétě vyskytoval poměrně hojně. Vedle hadů ji doprovázeli také ptáci, zejména holubi a havrani. Bohyně měla také funkci ochránkyně stavení, což bylo značeno modelem 60

Homérské hymny, VIII. Na Artemidu, 1959, s. 97.

61

Graves, 1982, s. 54nn a 83nn.

62

Hošek, 2004, s. 28.

23

holubice na každém domě.63 Jako A-ti-mi-te či A-ti-mi-to64 se objevovala i na destičkách z Pýlu s lineární písmem B. Stejně tak se na nich vyskytovala i Potnia jako Po-ti-ni-ja. Některými svými rysy byla velmi podobná bohyni Hekaté, která byla asijského původu. Obě bohyně byly spojovány s Měsícem. Rozdíl mezi nimi byl však v tom, že Hekaté byla spojena se smrtí, kdežto Artemis s mateřstvím, respektive porody. Jako pomocnice při porodu byla nazývána Eileithyia. V souvislosti s oběma bohyněmi se také vyskytoval pes. Hekaté se mohla sama v psa proměňovat a zároveň to bylo její hlavní obětní zvíře.65 U Artemidy se pes objevoval jen jako její doprovod. Artemidinou hlavní funkcí byla vláda nad přírodou a zvířaty, s čímž souvisela i její plodivá moc a její uctívání jako bohyně svateb, živitelky nebo plodnosti. S těmito jejími kulty souvisely různé slavnosti a zvyky. Tak například ve Spartě byli každým rokem před svatyní Artemis Orthye pruty mrskání efébové, aby na ně byla přenesena plodivá síla. Vedle toho, že měla dodávat plodivou sílu, byly jí také přičítány léčivé účinky některých vod. 66 V rozporu s její panenskou čistotou však stojí doklady lidských i zvířecích obětí, jež jí byly přinášeny. Například ve Spartě při slavnostech Tithénidií, kdy byli narození chlapci přinášeni do Artemidina chrámu, jí byla obětovávána sající podsvinčata. Naopak v Athénách při slavnostním lovu na jelena (slavnost Elafébolia) byla oběť živého zvířete nahrazena jeleny vyrobenými z pšeničného těsta, medu a sezamu.67 Artemis představovala v řecké mytologii období dívčího dospívání. Byla zobrazována jako mladá, vitální dívka, zároveň však na ní vždy byla patrná její až chlapecká drzost a přísnost, typická pro tento dívčí věk. Homér ji popisoval jako pannu převyšující ostatní dívku svojí krásou i výškou.68 V helénistické době spolu byly ztotožňovány Artemis, Hekaté a Seléné, jejichž společným motivem byl měsíc. Etruskové převzali Artemidin kult od Řeků. V Římě byla s Artemidou ztotožňována Diana, původně staroitalská bohyně měsíce a ochránkyně žen. Opět se zde ale objevovala

63

Hošek, 2004, s. 42.

64

Genitiv nebo dativ jejího jména. Gimbutas, 1982, s. 197.

65

Graves, 1982, s. 83nn; Gimbutas, 1982, s. 196nn.

66

Svoboda, 1973, s. 79n; Hošek, 2004, s. 50n.

67

Hošek, 2004, s. 50nn; Homér, zpěv VI (1984, s. 81).

68

Wentworth Higginson, 2007, s. 196n; Kerényi, 1996, s. 113n.

24

Hekaté, s níž byla Diana ztotožňována v souvislosti s funkcí bohyně hájů, měsíce, žen a porodu. Od Artemidy na sebe převzala také funkci lovkyně a ochránkyně zvěře a lesa.69

Artemidiny atributy Ze živočišné říše patřili k Artemidě laň, jelen, křepelka, pes a medvěd. Vedle toho její doprovod tvořila různá další zvířata. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. K jejímu kultu v Efesu, který bude podrobně popsán níže, se pojily atributy jako datlová palma, jelen a včela. Datlová palma se objevovala již v mýtu o zrození Apollóna, jemuž byla Artemis nápomocna. Létó jej měla porodit mezi olivovníkem a datlovou palmou.70 Nedílnou součástí Artemidy byl vždy luk a zlatý toulec se šípy, které jí vyrobili Kyklópové. Už když byla malá, vyžádala si od svého otce Dia vedle luku a šípů také šafránovou loveckou tuniku ke kolenům s červeným lemováním. Jako svůj doprovod si přála šedesát mladých mořských nymf a vedle toho dvacet říčních nymf z krétského Amnysu, které se měly starat o její lovecké boty a psy.71 V Artemidiných svatyních se objevovaly přesleny, tkalcovské stavy a člunky. Nápisy ve svatyních také prozrazovaly, že obětními dary zde bylo vlněné oblečení a nitě navinuté na cívkách.72

69

Neškudla, 2004, s. 56.

70

Graves, 1982, s. 83nn a 54nn.

71

Graves, 1982, s. 83nn; Homér, zpěv IV (1984, s. 46).

72

Gimbutas, 1982, s. 196nn.

25

Artemidiny živočišné atributy Jakožto Potnii therón, „paní zvěře“, ji doprovázelo obrovské množství zvířat. Typickým pro tento druh vyobrazení je Artemis stojící uprostřed výjevu. Po jejích obou bocích jsou zvířata, která někdy drží za krk, čímž umocňuje dojem z toho, že je jejich paní a vládkyní. Obvykle má bohyně na zádech připjatá křídla. Tento druh vyobrazení se objevoval ve starších dobách, zejména během 7. a 6. století př. n. l. Později se u Artemidy objevoval spíše její aspekt lovkyně a ochránkyně zvěře, než její zdůraznění jakožto vládkyně nad zvěří. Nejčastěji se tento výjev objevoval ve vázovém malířství, případně na reliéfech (viz katalog „Potnia therón“). Nejdůležitější a nejčastěji zobrazovaní průvodci bohyně jsou blíže popsáni níže. Vedle těchto ji doprovázely šelmy, jako tygr nebo lev, z ptačí říše například labuť, ale i bájné bytosti jako gryfové a mnozí další tvorové. Laň a jelen Mytologický příběh o proměně lovce Aktaióna v jelena patří bezpochyby mezi nejznámější. Jednou při lovu Aktaión zabloudil k jeskyni, v níž se v pramenu omývala panenská bohyně Artemis. Aktaión ji tak spatřil nahou, což bohyně vzápětí ztrestala. Pokropila lovce vodou z pramene a učinila jeho proměnu, kterou Ovidius popisuje následovně: „…Dál nechala hrozeb a jenom na pokropenou hlavu mu jelení parohy dala, prodloužila mu šíji a uši mu zašpičatila, v nohy mu změnila ruce a paže ve dlouhé běhy, tělo Aktaiónovo pak pokryla skrvnitou srstí. Plachost mu nádavkem dala. A potomek Kadmovy dcery běží a diví se sobě, že najednou rychlosti nabyl.“ Tím však Aktaiónovo neštěstí neskončilo. Když vyběhl z jeskyně, jeho vlastní psí smečka jej dohnala a rozsápala na kusy. Podle jiných (starších) verzí se snad měl Aktaión k Artemidě připlížit vědomě zahalený do jelení kůže. Svým neuváženým činem a následným trestem se Aktaión stal varovným příkladem pro ostatní, kteří by chtěli zapomenout na hranici dělící božstvo od obyčejných lidí.73

73

Ovidius, Proměny, kniha III, Aktaión (1974, s. 88nn); Kerényi, 1996, s. 113n; Becker, 2007, s. 10.

26

Artemidina laň se objevuje v mýtu o Ifigeneii, dceři mykénského krále Agamemnóna. Ta měla být bohyni obětována za to, že Agamemnón zabil Artemidinu posvátnou laň a Artemis pak způsobila naprosté bezvětří, jehož vinou nemohla Agamemnónova vojska vyplnout z přístavu. Ifigeneia se tak měla stát obětí, aby byla bohyně usmířena. Když nastala chvíle oběti a věštec Kalchás, který informoval krále o nutnosti dívku obětovat, se chystal vrazit do Ifigeneie obětní nůž, náhle se na oltáři místo dívky objevila laň, kterou tam nastrčila sama Artemis. Ifigeneiu pak unesla do Tauridy, kde se stala kněžkou bohyně. Když po dlouhých letech do Tauridy dorazil Orestés, aby se zde očistil. Společně se svou sestrou Ifegeneií utekli. Útěk však dívku nevysvobodil ze služby bohyni Artemidě, alespoň však mohla být blíže své rodné vlasti, protože novým místem, kde udržovala kult Artemidy, byl Braurón.74 Scéna únosu Ifigeneie se stala námětem pro mnohá umělecká díla. Vyobrazování jelena, lovu na něj nebo lidí oděných do jelení kůže se objevovalo již na paleolitických jeskynních malbách. Pro pravěké lidstvo byl významný zejména díky své velikosti zajišťující dostatek potravy pro větší kolektiv, a zároveň nebyl tak nebezpečným nepřítelem jako jiná zvířata té doby. Již v pravěku a rané době dějinné byl vnímán jako ztělesnění duše nebo posel bohů. Díky pravidelnému shazování svého paroží se stal symbolem koloběhu přírody, klíčení rostlin a obnovy. Jako takový býval spojován se stromem života, což dále evokovalo plodnost. To, jak se jelen chová v období své říje, způsobilo, že se stal ztělesněním mužské sexuality a vášně. Stal se také symbolem souboje protikladů, kdy znázorňoval dobro (světlo); zlo (tmu), jež porážel, ztělesňovala chthonická stvůra, had. Z bohů doprovázel nejen Artemidu, ale i Praotce Času, Apollóna, případně Athénu a Afroditu, jakožto měsíční bohyně. Jako průvodce působil u zemřelých duší. Někdy svým „průvodcovstvím“ pomohl lovci, jenž ho pronásledoval, najít skrytá místa a tajemství. Existovala dokonce i slavnost, při níž si muži na hlavu nasazovali srnčí parohy.75 Naproti jelenovi stála laň, jako symbol ženství a s ním spojeného mateřství. Laně do svého spřežení si bohyně chytila sama. Jak píše Robert Graves, byly to „dva živé páry parohatých laní“. Jedna laň však Artemidě utekla a objevila se v mýtu jako cíl třetí Héraklovy práce. Nazývala se Kerynejská laň a Artemidě byla zasvěcena. Měla mosazná kopýtka a kvůli zlatému paroží byla někdy označována za jelena.76

74 75

Zamarovský, 2005, s. 202n. Podborský, 2006, s. 42; Saunders, 1996, s. 86n; Lurker, 2005, s. 193; Becker, 2007, s. 105;

Kerényi, 1996, s. 116. 76

Graves, 1982, s. 83nn; Becker, 2007, s. 143nn; Graves II, 1982, s. 109nn.

27

V jiných kulturách nabyl velkého významu u Keltů, kde byl uctíván v podobě boha Cernunna s jelením parožím. Značil zde léčivé síly, obnovu, hojnost, plodnost, mužnost i válečnictví a také působil jako průvodce bohů i zemřelých duší, případně jako zvíře táhnoucí božské vozy.77 V šestém tisíciletí př. n. l. se umělci pokoušeli ztvárnit jelena nebo laň v podobě hliněných figurek.78 V řeckém a zejména pak římském umění bylo jeho ztvárnění dovedeno k dokonalosti (viz katalog „Jelen, laň“). Oblíbený byl motiv Artemidy lovící jelena, objevující se na keramice již od 6. století př. n. l. Z většiny památek se dá vyčíst i mytologický příběh, o němž výjev vypovídá. Tak se například objevoval Héraklés při svém lovu Kerynejské laně, čemuž Artemis zblízka přihlíží (viz Kat. č. 12), nebo motiv únosu (či její výměny za laň na obětním oltáři) Ifigenie samotnou Artemidou (viz Kat. č. 23). Nejčastěji však byla vyobrazována smrt lovce Aktaióna. V případě reliéfu na metópě z chrámu E v Selinuntu se jedná o starší verzi příběhu, kdy Aktaión má na sobě jelení kůži (viz Kat. č. 15), naopak na malbě na lukánské nádobě je znázorněna postupná Aktaiónova přeměna v jelena, kdy už má na hlavě parohy (viz Kat. č. 19). Dále se v umění objevovalo vyobrazení srny nebo jelena po boku lovící Artemidy, případně bohyně na zvířeti jela. Umělci neopomněli ani vyobrazení jelenů jakožto zvířat zapřažených v Artemidině voze. Křepelka, perlička Křepelka i perlička jsou obě ptáky z rodu hrabaví a jsou si celkem podobné tvarem těla, které je kulaté a obrovské oproti malé hlavičce. V křepelky měl údajně Zeus proměnit sebe a Létu předtím, než zplodili Artemidu a Apollóna. Křepelky byly Artemidě zasvěceny a pravidelně se při svém tahu na sever zastavovaly na Ortýgii. Ta pak bývala označována jako „Křepelčí ostrov“. Jako hodně jiných ptáků, i křepelka byla spojována s jarem. V Římě však nabyla zcela jiného významu, jakožto symbol odvahy a vítězství v bitvě.79 Perlička nacházela svůj původ v mýtech. Meleagros, hrdina, jenž se utkal s Kalydónským kancem, měl osudem určeno, že bude žít tak dlouho, dokud bude existovat polínko, jež hořelo v krbu při jeho narození. Jeho matka polínko dobře uschovala, avšak když Meleagros zabil bratra své matky, probudil se v ní vztek. Přestože v ní dlouho bojovala láska mateřská proti sourozenecké, nakonec se rozhodla a polínko vhodila do ohně. Meleagrovy

77

Cooper, 1999, s. 65n; Podborský, 2006, s. 356n.

78

Gimbutas, 1982, s. 171

79

Graves, 1982, s. 54nn a 86; Cooper, 1999, s. 89n.

28

sestry bratra tak oplakávaly, že je Artemis proměnila v ptáky – perličky, které se řecky nazývají meleagrides. Jako perlička, čili Meleagris byla uctívána na ostrově Lérónu a na Akropoli v Athénách. Vyznavači tohoto kultu, snad původem z východní Afriky, měli zakázáno perličky jíst.80 Existují vyobrazení, na nichž se ve společnosti Artemidy nachází nějaký pták. Snad by se mohlo jednat o křepelku, která byla pro kult Artemidy tak důležitá (viz katalog „Křepelka, perlička“). Pes V mýtech psi vystupovali většinou ve smečce doprovázející lovce na honu. Takto byla nejznámější smečka lovce Aktaióna, která pak svého pána proměněného v jelena rozsápala. Artemidinu smečku měli tvořit tři lovečtí psi a sedm ohařů, které jí daroval bůh Pan. Kromě Artemidy pes doprovázel boha lékařství Asklépia, protože jeho slinám se přičítal léčivý účinek, bohyni Hekatu, jíž bývali obětováváni, boha cest Herma, boha války Area nebo také Velkou bohyni Matku, u níž ztělesňoval její temné aspekty. To mohlo být způsobeno faktem, že dříve byli psi spojováni se smrtí a živili se jako mrchožrouti.81 Pes byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec a stal se tak věrným společníkem a průvodcem lidí i duchů zemřelých. Zároveň se ale stal již v neolitu obětním zvířetem a zvířetem pohřbívaným společně s lidmi. Jeho štěkot měl znamenat blížící se smrt.82 Pohlížení na psa bylo různé. Na jednu stranu byl domácím a strážným zvířetem, na druhou stranu špinavým tvorem, který se toulá po zemi a žere mršiny, a jako takový se stal součástí kleteb nebo nadávek. Jeho negativní rysy se projevovaly například i v psí obludě Kerberovi, strážci podsvětní brány. Naopak chválen byl pro svou věrnost, bdělost a ušlechtilost.83 Pro Římany znamenalo vití psů předzvěst neštěstí a smrti. Zároveň však také vnímali obrovskou věrnost psa vůči člověku a tuto věrnost brali jako něco, co přetrvává i po smrti. Tak platil pes stále za průvodce duší a za tvora stojícího mezi říší mrtvých a světem živých. 84 V Egyptě byl spojován s bohem smrti Anubisem, který ale působil spíše pozitivně, jako ochránce pohřebišť a mrtvých a pán pohřebních obřadů, který doprovázel duše zemřelých 80

Ovidius, Proměny, kniha VIII, Smrt Meleagrova (1974, s. 227nn); Graves, 1982, s. 278.

81

Woloy, 2005, s. 46nn; Svoboda, 1973, s. 466; Lurker, 2004, s. 374.

82

Podborský, 2006, s. 42 a 168; Woloy, 2005, s. 25.

83

Svoboda, 1973, s. 466; Cooper, 1999, s. 141n.

84

Lurker, 2005, s. 374; Becker, 2007, s. 215n.

29

k poslednímu soudu. Jako bůh asistující u balzamování mrtvých měl hlavu šakala, divokého zvířete podobného psovi. Pro Kelty znamenal spojení s léčivými vodami a zároveň byl průvodce bohů lovu a války a také hrdinů.85 Psi bývali často vypodobňováni sami, ať už v sochařství, vázovém malířství nebo na freskách. Společně s Artemidou býval zobrazován po jejím boku, jakožto její průvodce při lovu (viz katalog „Pes“). Artemis v takovém případě byla vybavena svými typickými loveckými atributy – toulcem se šípy a lukem. Někdy pes klidně kráčel po boku bohyně, jindy je znázorněno, jak oba běží. Pes vždy působí dojmem věrného a oddaného společníka. V římském prostředí se stalo běžným, že na náhrobcích mladých dívek byly tyto dívky vyobrazeny v podobě lovkyně Diany (Artemidy). I v tomto případě se většinou kromě luku a šípů stal jejím atributem pes (viz Kat. č. 39). Celkem bylo takových náhrobků dochováno sedm. Kromě náhrobků byly k tomuto účelu vytvářeny i sochy dívek stylizovaných do podoby Diany (Artemidy). Těch bylo dochováno celkem jedenáct, přičemž nejoblíbenější byl typ Diany Versailleské. Pro tento druh umění byla zvolena podoba Artemidy hned z několika důvodů. Jedním z nich je ten, že byla panenskou bohyní, čímž se přibližovala dívčímu věku. Dále pak se Diana stala ochránkyní žen, jak již bylo zmíněno výše. Vyobrazením v podobě ctnostné a hrdé bohyně tak mělo být mladým zesnulým dívkám nahrazeno to, jak brzy opustily svět a také to, že všech ctností a slávy nemohly dosáhnout samy během svého života.86 Medvěd V medvědici byla proměněna krásná arkadská dívka Kallistó, jedna z panenských družek bohyně Artemidy. Jednou Kallistó samotná odpočívala na palouku, když ji spatřil Zeus. Hned se mu zalíbila a chtěl ji získat. Tentokrát se proměnil v Artemidu, aby se dostal k dívce co nejblíže. Když už byl u ní, začal ji objímat a líbat tak vášnivě, že se prozradil a nebohou dívku znásilnil. Dívka se pak přidala zpátky k Artemidině družině, ale svůj stud a provinění nedokázala skrývat. Po nějakém čase se bohyně s celou družinou chtěla vykoupat v prameni. Kallistó však byla v takovém stádiu těhotenství, které již nelze skrývat a Artemis jí zakázala vstup do pramene, aby jej neznečistila a vyhnala ji pryč od své družiny. Zde se však verze mýtu rozcházejí. Podle jedné sama Artemis Kallistu za trest proměnila v medvědici. Podle verze jiné Kallistó odešla a po čase porodila syna Arkada. Žárlivá Héra ale

85

Saunders, 1996, s. 74; Becker, 2007, s. 215n; Cooper, 1999, s. 141n.

86

D´Ambra, 2008, s. 171nn.

30

nezapomněla na tuto Diovu nevěru a tak se rozhodla pomstít. Dívku si našla a odebrala jí její krásu i lidskou podobu; takto proměnu popisoval Ovidius: „Řekla [Héra] a chytila vztekle ji [Kallistu] za vlasy nad čelem vpředu, smýkla jí před sebou na zem. Ta prosí a paže k ní vzpíná, paže se začaly však hned ježit černými chlupy, ruce její se křiví a zahnuté drápy z nich rostou, slouží jí místo nohou, a obličej, kdysi tak Iovem chválený, znetvoří se až do hrůzné široké tlamy. Aby snad prosby a nářek hněv Junonin nemohly zmírnit, možnosti mluvit ji zbaví: jen zlostné, hrozivé zvuky, plné děsu a hrůzy, se z drsného hrdla jí derou. Bývalá mysl však trvá i po změně v medvěda: dívka mručením neustálým dál dosvědčuje svou bolest; ruce, ač jsou-li to ruce, přec k nebi a ke hvězdám zdvíhá, srdcem, když nemůže mluvit, si vzpomíná na Iovův nevděk.“ Když pak po lesích bloudila a snažila si zvyknout na novou podobu, potkala svého syna Arkada. Chtěla k němu jít, ale ten by ji snad ze strachu zabil, kdyby nezasáhl Zeus a oba nepřenesl na nebe jako souhvězdí „Medvěda s Hlídačem synem“.87 Medvěd byl uctívaným zvířetem zejména u loveckých společností. Již v dávných dobách byl pro svou schopnost chodit po zadních vnímán jako předek člověka a byly mu přisuzovány mnohé další funkce spojené se světem duchů i s léčením.88 Medvěd se stal symbolem znovuzrození, plodnosti a stvoření, což souviselo s jeho probuzením ze zimního spánku, kdy zároveň do jarní přírody vyváděl svá mláďata. Medvědice se v mýtu objevila i jako zachránkyně člověka, když ji Artemis poslala, aby kojila Atalantu, dceru Iasa a Klymény, kterou otec odložil, protože si přál syna. Spojován byl jak se sluncem, tak i s měsícem, záleželo na tom, v jakém mýtu a po boku jakého boha se zrovna objevoval. Tak se po boku Artemidy stával zvířetem lunárním a vedle hrdinů zvířetem solárním. Také u Keltů byl spojován s měsícem, vedle toho však zároveň i s válečnictvím.89 Medvěd souvisel s Artemidiným kultem v Braurónu, městě na východě Atiky. Svatyně zde byla zasvěcena Artemidě jakožto bohyni pomáhající při porodu. Jako takovou ji zde 87

Ovidius, Proměny, kniha II, Iuppiter a Kallistó (1974, s. 67nn.).

88

Podborský, 2006, s. 42.

89

Saunders, 1996, s. 76n; Cooper, 1999, s. 113; Graves, 1982, s. 275.

31

uctívaly především dívky a ženy.90 Byly zde provozovány slavnosti na počest bohyně medvědice, v jejichž průběhu se athénské dívky „stávaly“ medvědicemi, neboli arktoi. Názory na to, v jakém věku se dívky rituálu účastnily, se různí. Maria Gimbutas tvrdí, že se jednalo o dívky ve věku vhodném na vdávání. Toto tvrzení však ve svém článku vyvrací Michael B. Walbank s teorií, že věk dívek se pohyboval mezi sedmi a deseti lety. Dívky na sobě měly mít krokoton, krátký chitón v barvě šafránu, tedy žlutý, připomínající barvu medvědí srsti. Dříve snad mohly nosit přímo medvědí kůži, ta se však postupně stala vzácnější a tak byla nahrazována speciálním šatem. V tomto šatu měly dívky předvádět jakoby medvědí tanec za doprovodu hry na dvojitou flétnu, diaulos, ale mnoho bližších informací o průběhu rituálu není známo.91 Přestože byl medvěd významným zvířetem v Artemidině kultu, jejich společná vyobrazení nejsou známa.

Další živočišné metamorfózy související s Artemidou U Artemidy bylo časté, že sama svou podobu měnila v různá zvířata. V mýtu o Tyfónovi, kde svoji podobu změnila většina bohů, se Artemis stala kočkou. Tato proměna by snad mohla poukazovat na podobnost a ztotožnění s egyptskou bohyní Bastétou, jíž byla kočka zasvěcena.92 V mýtu o Alóovcích Efialtovi a Ótovi se proměnila v laň. Alóovci byli potomky Ifimedeie a Poseidóna. Oba rostli neuvěřitelnou rychlostí, v devíti letech měřili devět loktů na šířku a devět loktů (nebo sáhů) na výšku. Jejich rozměry jim dodali odvahy a tak zaútočili na Olymp a vyhrožovali Héře a Artemidě, že je znásilní. Když ničili Olymp i zemi, Artemis dala na radu svého bratra Apollóna a v dopise přislíbila Ótovi, že se mu dobrovolně vydá na Naxu. Na schůzku šli oba bratři, jenomže se začali hádat o to, kdo se Artemidy zmocní. V tom se Artemis zjevila jako bílá laň. Oba bratři ji chtěli oštěpem ulovit a dokázat tak, kdo z nich je lepší. Artemis však rychle proběhla mezi nimi a bratři se oštěpy zasáhli navzájem.93 Také se soudilo, že se Artemis dříve objevovala v podobě medvědice. Usuzováno tak bylo i na základě jejího jména, které by snad mohlo být odvozeno od slova arktos, znamenající právě „medvědice“. 90

Brauron (Vraona) Attica, Greece. The Princeton Encyklopedia of Classical Sites.

http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006:id%3Dbrauron&redirect=true 91

Gimbutas, 1982, s. 198; Walbank, 1981, s. 276nn; Hughes, 1990, s. 191nn.

92

Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n).

93

Kerényi, 1996, s. 113n; Graves, 1982, s. 141nn.

32

Artemis efeská a elementy znázorněné na její kultovní soše V Efesu, městě na pobřeží Malé Asie, se Artemis těšila odlišnému kultu, než v jiných městech. Zdejší Artemision, iónský chrám z poloviny 6. století př. n. l. jí zasvěcený, patřil díky své velkoleposti mezi antických sedm divů světa. Místní kult Artemidy se obecně považoval za ovlivněný asijskými vlivy a maloasijským kultem Potnia therón, paní zvěře, přičemž bohyně měla představovat plodivé síly přírody a vystupovat jako matka všeho živého.94 O tom, co je znázorněno na vyobrazeních Artemidy Efeské, zveřejnili vědci různé teorie. Nejčastějším tvrzením je, že se jedná o bohyni s mnoha prsy, jež mají symbolizovat mateřství, plodnost a ochranu. Bohyně bděla nad legitimním manželstvím a nad plozením dalších generací. Rozhodně však nebyla nijak spojována s erotickou tématikou. Jiné verze identifikovaly její „výzdobu“ v oblasti hrudníku jako velké datle, jež byly symbolem plodnosti, nebo jako varlata obětních býků.95 Pro město Efesos představovala tato bohyně pečovatelku a ochranitelku jak místních obyvatel, tak i samotného města. Tato její funkce se postupně stávala obecnější, nejvíce pak v období římské nadvlády. Kromě asijských vlivů měla být Artemis v Efesu spojována také s egyptskou bohyní Isis, přičemž společným rysem pro ně měla být ochrana a péče o lid.96 První formou vyobrazení Artemidy Efeské bylo dřevěné xoanon, určené pouze k pohledu zepředu. Jedním z autorů, který vytvořil sochu této bohyně ze dřeva nebo slonoviny, měl být jistý Endoios, údajný žák sochaře Daidala, působící v průběhu 5. století př. n. l.97 Jak již bylo zmíněno, typickým znakem sošných vyobrazení této bohyně bylo velké množství prsů. Bohyně na sochách zaujímala statický postoj s nohama semknutýma u sebe. Na sobě měla dlouhý oděv splývající těsně kolem těla s množstvím reliéfů zvířat. Reliéfy zvířat se nacházely i okolo hlavy bohyně a na hlavě měla korunu připomínající hradby města, tzv. corona muralis. Ruce měla ohnuté v loktech a rozevřené směrem k pozorovateli díla. Dále měla obvykle tlustý náhrdelník oddělující od sebe dvě scény. V horní části byla většinou scéna s lidskými postavami, ve spodní části zvířata. Po celém těle soch se nacházela

94

Svoboda, 1973, s. 80 a 163; Lurker, 2005, s. 360; ARTEMIS: Greek Goddess of Hunting & the

Wilderness. Encyclopedia, Greek Gods, Spirits, Monsters. http://www.theoi.com/Olympios/Artemis.html. 95

Hughes, 1990, s. 192; LiDonnici, 1992, s. 393 a 409; Hall, 2008, s. 378.

96

LiDonnici, 1992, s. 394 a 405nn.

97

Boardman, 1978, s. 82.

33

vyobrazení zvířat ve vysokém reliéfu, např. lvi, jeleni, býci či koně (viz katalog „Artemis efeská“).98 Dalším důležitým, ač nenápadným živočichem, nacházejícím se poblíž efeské bohyně byla včela. Ta se v antice stala symbolem panenství a neposkvrněného početí. Tradovalo se totiž, že včela své potomky sbírá na květech. I panenské kněžky, nazývané Μέλισσα, v Efesu byly označovány jako včely. Včela se stala důležitou součástí i v kultu Artemidy na Krétě.99

98

Hughes, 1990, s. 192.

99

Lurker, 2005, s. 552; Becker, 2007, s. 315, Elderkin, 1939, s. 203nn.

34

Athéna „Palladu Athénskou počnu opěvat, bohyni mocnou, důvtipnou, jiskrné zraky a tvrdé mající srdce, ctihodnou pannu cudnou, měst silnou ochranitelku, Trítónovnu, již všemoudrý Zeus sám od sebe zrodil ze své vznešené hlavy hned ve vší válečné zbroji, veskrze zářící zlatem. A tenkrát úžas se zmocnil blažených bohů všech, když zřeli, jak z nesmrtelné hlavy před Dia oblačného se prudkým seskokem snesla, kopím pak potřásla ostrým; tu velký Olympos hrozně pod silou zrozené Panny se chvěla a kolkolem země strašlivě zaduněla, v tu chvíli i moře se zdvihlo, vlnami rozbouřenými se vzdouvajíc, potom však náhle solný se zarazil příboj. I jasný syn Hyperiónův zastavil na dlouhou chvíli své rychlé oře, až božská zrozenka Athénská Pallas si nebeské brnění sňala s nesmrtelných plecí. A všemocný Zeus se radoval v srdci.“ (Homérské hymny, X. Na Athénu100)

Vývoj Athénina kultu O zrození Athény, bohyni vítězné války a moudrosti, patronce Athén a jedné z nejvýznamnějších bohyň řeckého panteonu, kolovalo více pověstí. Podle některých verzí měla být dcerou Poseidóna, ale jeho se jako otce vzdala a požádala Dia, aby ji adoptoval; nebo byl jejím otcem okřídlený kozlí obr Pallas, kterého Athéna zabila, když ji chtěl znásilnit.101 Hésiodos však popisuje pověst, ve které se Athéna narodila z Diovy hlavy, poté, co spolkl těhotnou Métidu, bohyni moudrosti. Bylo totiž souzeno, že „přemoudré děti porodí Métis, především dívku sivého zraku, rozenku moře, o téže síle co otec a o stejně rozumné mysli“.102 S pomocí Héfaistovou nebo Prométheovou103 „z vlastní hlavy však porodil okatou

100

Homérské hymny, X. Na Athénu, 1959, s. 99.

101

Graves, 1982, s. 41nn.

102

Hésiodos, 1976, s. 74.

103

Kerényi, 1996, s. 95.

35

chovanku vodstva, hroznou strůjkyni vřavy a vůdkyni nepřemoženou, vládkyni, které se zalíbil ryk a války a bitvy“.104 Platón ji ztotožňoval s libyjskou bohyní lásky a války Neith. Neith byla egyptskou bohyní, Velkou matkou, s kultem zejména ve městě Sais. Byla také bohyní stvořitelkou a jejím atributem byl štít se dvěma zkříženými šípy. Od ní taky převzali Řekové Athénin oděv a aigidu. Další spojení Athény s Libyí se nachází u Pelasgů, podle nichž se Athéna narodila poblíž jezera Tritónis ležícího v Libyi. Zde ji měly najít a postarat se o ni tři libyjské nymfy, které se odívaly do kozích kůží.105 Americko-litevská archeoložka Marija Gimbutas spojovala kult Athény s ptačí bohyní, jejíž kult sahal až do doby železné, protože samotná Athéna bývala někdy vyobrazovaná okřídlená. Ptáci byli Athéniných atributem a ona sama měla někdy na sebe brát podobu například orla, racka, vlaštovky, supa nebo holubice. Její vypodobnění s křídly však může být také odkazem na mýtus o jejím zrození, v němž byla dcerou okřídleného obra Pallada. Když jej Athéna zabila, měla si z jeho kůže vytvořit aigidu a zároveň si připnout jeho křídla k sobě.106 Jak dokládají památky z Knossu, Athéna se v řeckém náboženství objevovala i v době mykénské. V lineárním písmu B byla psána jako Atana. Na jedné tabulce z Knossu bylo její jméno napsáno jako Atana Potnia, což by mělo znamenat „Athéna Vládkyně“ nebo spíše „Mocná bohyně z Athén“.107 Její funkcí byla ochrana vladařova paláce a připojených sídlišť, poskytování úrodnosti okolní půdě a doprovod vladaře a jeho ochrana v boji. Jakožto přední bojovnici jí náležel epiteton Promachos. Již v mykénské době byla Athéně zasvěcena oliva, která byla významnou plodinou v zemědělství Athén. Proto se také Athéna stala bohyní a ochránkyní atického zemědělství.108 S nástupem městských států získala úlohu ochránkyně města, a jako ochránkyně Athén byla nazývána Polias. Její ochranou se těšila celá Atika poté, co podle mýtu vyhrála v souboji s Poseidónem nadvládu nad tímto územím. Soutěž zvítězila díky tomu, že obyvatelům města darovala olivu. V této době se jí také začalo přisuzovat, že lidstvo naučila některým řemeslům, jako tkaní, používání pluhu, voru a korábů, krocení koní, atd. Vedle toho vynalezla flétnu, trubku, hliněný hrnec, pluh, hrábě, volské jho, uzdu, válečný vůz a loď.109 Řemeslníci 104

Hésiodos, 1976, s. 75.

105

Willis, 1997, s. 50; Graves, 1982, s. 41nn.

106

Gimbutas, 1982, s. 147nn; Kerényi, 1996, s. 96.

107

Hošek, 2004, s. 49n.

108

Svoboda, 1973, s. 84n; Hošek, 2004. s. 49n.

109

Graves, 1982, s. 97nn.

36

si ji jako Athénu Ergané zvolili za svou ochránkyni. Znalosti o architektuře, astronomii, matematice, mořeplavbě, lékařství atd., které Prométheus předal lidem, jej měla naučit právě Athéna.110 Athénin kult byl nadále rozvíjen a prohlubován různými slavnostmi na její počest nebo velkolepými stavbami, z nichž nejznámější je Parthenón na athénské Akropoli, který jí dal vystavět Periklés. Parthenón byl zasvěcený Athéně Parthenos, čili Panenské. V helénistickém období byla uctívána hlavně jako Níkéforos, tedy Nositelka vítězství a jako ochránkyně řemeslníků a jejich sdružení. Athéna měla představovat vývoj ženy následující po dospívání, tedy panenské ženství plné rozjímání, ale stále ještě ne vášně.111 V římském panteonu byla uctívána jako Minerva, původně sabinská bohyně řemesel a obchodu, jejíž etruskou podobou byla Menerva. Postupně však byla ztotožněna s řeckou Athénou a i v Římě jí byly přisuzovány zásluhy, že naučila lidstvo řemeslným dovednostem, domácím pracím, ale i lékařství a různého umění. Zůstávala bohyní moudrosti, rozvahy, války, ale byla také bohyní umění a hudby. Římští císařové ji považovali za bohyni vítězství, byla vzývána a oslavována jako Minerva Victrix, a jako taková se stala osobním božstvem císaře Domitiana.112

110

Svoboda, 1973, s. 84nn; Graves, 1982, s. 149.

111

Svoboda, 1973, s. 84nn; Wentworth Higginson, 2007, s. 197.

112

Neškudla, 2004, s. 134n.

37

Athéniny atributy Ze živočišné říše patřila k Athéně vrána, sova a had. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. Z rostlinné říše byla Athéně přisuzována oliva, jakožto strom, který poprvé vypěstovala, když jej darovala Athéňanům v soutěži o Atiku. Vyobrazována byla zpravidla s helmicí, štítem a kopím. Umělci ji ztvárňovali jako vážnou mladou ženu oděnou do dlouhého peplu nebo pancíře.113 Již při svém narození měla Athéna vyskočit z Diovy hlavy oděná ve zlaté zbroji. Tělo jí chránila aigis114 z kozí kůže, na níž byla vyobrazena hlava Gorgony115 Medúsy. Původně krásná dívka Medúsa byla Athénou proměněna v nestvůru poté, co se jednou pomilovala s Poseidónem v Athénině chrámu. Athéna jí za trest změnila vlasy v hady a její pohled učinila vražedným tak, že kdo Medúse pohlédl do očí, ten zkameněl. Když ji Perseus zabil, usekl jí hlavu a tu pak daroval Athéně. Ovidius pak vysvětloval, že „proto má Pallas i dnes, aby zděsila odpůrce hrůzou užaslé, na prsou na štítě hady, jež stvořila sama“.116 Podle některých tvrzení měla být Athénina aigida vytvořena z Medúsiny kůže. Dle jiné pověsti si ji vytvořila z kůže kozla Pallada. Hlava Gorgony byla později vyobrazována jako výzdoba Athénina štítu.117 V kultu Athény Lindie byla vypodobňována sedící na trůně s korunou na hlavě. Podobně tomu bylo i v kultu Athény Polias v Eretrii, a samozřejmě nejen zde, kde navíc v každé ruce držela vřeteno. Vřeteno bylo častým motivem, někdy bylo dokonce vyobrazeno i na válečném motivu, kdy Athéna držela v jedné ruce právě vřeteno a v druhé ruce kopí. Podle některých nápisů mohla Athéna Poliás v Athénách navíc v rukou držet fialé, mísu používanou na úlitby nebo jako nádobu na ostatky při kremaci. Tento motiv se objevoval i v kultu Matky Země. Kult Athény Níké umísťoval do rukou bohyně helmici a granátové jablko, symbol podsvětí.118

113

Zamarovský, 2005, s. 74.

114

Původně Diův ochranný štít, s hlavou Medúsy – gorgoneiem je to odznak Athény. Později také atribut

helénistických vládců a římských císařů. Svoboda, 1973, s. 40. 115

Gorgony byly celkem tři – Stheinó, Euryalé a Medúsa. Byly to dcera Kétó a Forkyna, které sídlily

v Libyi. Medúsa byla jako jediná z nich smrtelná. Graves, 1982, s. 131nn. 116

Ovidius, Proměny, kniha IV, Perseus a Medúsa (1974, s. 134n).

117

Graves, 1982, s. 131nn a 315; Hall, 2008, s. 275.

118

Luyster, 1965, s. 135nn.

38

Athéniny živočišné atributy a jejich původ Seznam zvířat doprovázejících Athénu je mnohem kratší a ucelenější než v případě předchozích dvou bohyň. Nedílnou součástí Athénina kultu se stala sova, doprovázející Athénu téměř na všech vyobrazeních. Stejně tak důležitým byl i had, nejčastěji lemující Athéninu aigidu. Jen ojediněle se po boku Athény vyskytovala jiná zvířata, jako například kůň, šelmy či mytická stvoření vyobrazená na její helmici. Tak se na její helmici často vyskytoval reliéf znázorňující Skyllu, jejímž úkolem bylo totéž, co v případě gorgoneia na aigidě, tedy zastrašení případného nepřítele.119 Na helmici Athény Parthenos se nacházela Sfinga mezi dvěma Pegasy. Tento výjev by se dal intrepretovat tak, že Sfinga doplňuje Athéninu moudrost a Pegas vyznačuje spojení s gorgoneiem, protože je potomkem Medúsy, jejíž hlava Athéninu aigidu zdobila. Vrána, havran Ještě předtím, než se Athéniným doprovodem stala sova, doprovázela ji vrána. Do této podoby proměnila Athéna nádhernou dívku jménem Korónis, dceru fóckého krále Korónea. Po ubohé dívce totiž zatoužil sám bůh Poseidón. Korónis mu vzdorovala a tak se jí chtěl zmocnit násilím. Nešťastná dívka se před ním snažila uprchnout a prosila o pomoc lidi i bohy. Její volání uslyšela Athéna a pomohla jí tak, že ji proměnila ve vránu. Ovidius proměnu popisoval takto: „Volám pak o pomoc lidi i bohy, však k nikomu z lidí nedoléhá můj hlas, jen dolehl od panny k Panně, která mi na pomoc přišla. Co ruce tak k nebesům zdvíhám, černavé, lehoučké peří mi začne obrůstat paže; chtěla jsem šat si z ramenou odhodit, roucho však přešlo v peří, jež do kůže mně své kořeny hluboko zatklo. Chtěla jsem do nahých prsou se v úzkosti rukama tlouci, avšak neměla jsem ni nahá prsa ni ruce. Do běhu dám se, však nohy jak dříve už necítí písek, neboť se nad zemí vznáším, pak letím již vysoko vzduchem, za družku panenskou byla jsem přiřčena Athéně Panně.“120

119

Hopman, 2013, s. 149n.

120

Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova (1974, s. 72nn).

39

Vrána se objevovala jako atribut již u Krona. I jeho samotné jméno mělo snad znamenat „vrána“, přičemž v latině se vrána řekne cornix, v řečtině korone. Vrána někdy doprovázela i Apollóna či Asklépia. Byla považována za věšteckého ptáka a měla se v ní skrývat duše obětovaného posvátného krále. Athéně mělo náležet epiteton „Korónis“, odvozené právě od věštecké vrány případně havrana.121 Podle Roberta Gravese Athéna bývala Trojjedinou bohyní – pannou, ženou a stařenou. Její postava jako ženy však byla přenesena snad na Afroditu a Athéna tak zůstala pannou, oděnou do kozí kůže a zabývající se válkami, a stařenou, dohlížející na věštectví a umění. A právě v podobě stařeny měly Athénin doprovod tvořit sova a vrána.122 Vedle toho, že byli vrána a havran považováni za věštecké ptáky, byli zajímaví také věkem, kterého se dožívali. Vrána prý žila až devětkrát déle než člověk a havran až třikrát déle. Navíc byli vrána i havran vnímáni jako poslové deště.123 Athéna vránu zapudila poté, co jí vyprávěla o Aglauré, jež neuposlechla Athénina rozkazu ohledně hlídání malého Erichthonia a nahlédla do košíku s dítětem. Když spatřila dítě s hadíma nohama nebo samotného hada, zešílela a skočila z Akropole (viz kapitola „Had“). Po této zprávě Athéna zakázala přístup na Akropoli všem vranám a podle některých verzí až v tuto chvíli proměnila vráně původně bílé peří na černé. Stejně tak je tato změna peří u vran připisována Apollóvi, jemuž vrána zvěstovala zprávu o tom, že jeho těhotná milenka Korónis ho podvedla s jiným mužem. Kdyby Athéna nebyla striktně považována za panenskou bohyni, dala by se snadno s touto Korónidou ztotožnit. Vrána zůstala u Apollóna jako znak věštění.124 Pravěcí obyvatelé země vnímali havrana i vránu jako zvěstovatele blížící se smrti. V Řecku i Římě se vrána i havran těšili z poměrně pozitivního vnímání a přijetí ze strany lidí. Nejen, že jim byla přičítána velká inteligence a snad i schopnost mluvit a věštit, ale také se stávali lékařskými symboly. Římanům navíc jejich krákání připomínalo volání cras, cras, tedy „zítra, zítra“, a tak se stali symbolem naděje.125

121

Graves, 1982, s. 35 a 101.

122

Graves, 1982, s. 100.

123

Plinius, kniha VII, kapitola 48 (1974, s. 91); Luyster, 1965, s. 152.

124

Graves, 1982, s. 98 a 181nn.

125

Podborský, 2006, s. 43; Lurker, 2005, s. 145n; Becker, 2007, s. 79; Cooper, 1999, s. 117.

40

Postavení havrana (i vrány) bylo různé, někde byl spojován se sluncem, inteligencí, někdy naopak zvěstoval nemoci, válku a smrt. V Keltské víře havran i vrána působili jako ptáci provázející smrt, případně jako vůdci válečných tažení.126 Pausanias informoval o kovové soše Athény v Messénii ve městě Koróné, jež měla v ruce držet havrana.127 Spíše se však vrána vyskytovala ve společnosti Juno Sospity. Sova Když Athéna zavrhla vránu jako svůj doprovod, nahradila ji sovou. V sovu byla proměněna Nyktimené, dcera Epópea z Lesbu, za to, že „znesvětila smilstvím otcovo lože“.128 I po svém proměnění se však nadále styděla za svůj čin, a tak se před všemi schovávala pod rouškou tmy. V jiném mýtu byl hlídač podsvětí Askalafos proměněn Persefonou nebo Démétrou ve výra. Měl totiž Persefonu udat, že v podsvětí snědla pár zrníček granátového jablka, což ji odsoudilo k tomu, že se nemohla vrátit zpět na zemi. Taková sova byla vnímána jako „zvěstovatel budoucího smutku“.129 Se sovou spojuje Athénu také její epiteton Glaukópis, znamenající „sovooká“ nebo snad „s jasnýma očima“. Pausaniás informoval o soše Athény stojící před chrámem Héfaistovým v Athénách, která měla mít oči modré. To by se podle Pausania dalo vysvětlit na základně libyjského mýtu o Athénině zrození, kdy byl jejím otcem Poseidón, jehož oči měly být jasně modré.130 Vnímání sovy a vlastnosti jí přisuzované se v různých krajích lišily. V neolitických kulturách byly sovy zvěstovatelkami smrti. V Řeckém prostředí snad Athény jako jediné vnímaly sovu pozitivně. Říkalo se, že před bitvou s Peršany létala právě sova nad hlavami athénských vojáků, což si vykládali jako dobré znamení toho, že nad nimi bdí ochrana Athény. Právě díky spojení s Athénou se sova stala symbolem moudrosti. V jiných řeckých městech byla však symbolem temnoty, smrti a většinou poslem katastrof. V některých zemích východního Středomoří byla považována za vtělení zemřelého člověka. Z druhů sov popisoval Plinius sýčka jako upištěnou sovu spojenou zejména s pohřby a výra označoval

126

Lurker, 2005, s. 145n; Becker, 2007, s. 79.

127

Pausaniás, kniha IV, kapitola 34 (1973, s. 351).

128

Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova (1974, s. 74).

129

Graves, 1982, s. 96; Ovidius, Proměny, kniha V, Askalafos (1974, s. 153n).

130

Pausaniás, kniha I, kapitola 14 (1973, s. 51).

41

jako rohatou sovu.131 Ostatně rodové jméno sýčka zní latinsky Athene. A konkrétně „Athéninu sýčkovi“, tedy sýčku obecnému, náleží latinské jméno Athene noctua, jež ho označuje jako nočního ptáka.132 Pro Římany sova rozhodně neznamenala to, co pro Athéňany. Plinius o sovách napsal, že bývají předzvěstí požáru a jako příklad jejich špatné pověsti uvedl příběh, kdy jednou vlétl sýček v Římě do Kapitolu a následně muselo dojít k očištění obce. Pro Kelty byla sova také nepříznivým ptákem, dokonce chthonickou bytostí spojenou s čarodějnictvím a mrtvolami.133 Přestože se sova snažila ve tmě skrýt před zraky všech lidí, její vyobrazení se nacházela téměř všude (viz katalog „Sova“). V Athénách se stala symbolem moudrosti a byla hojně ražena na mincích jako znak města. Objevovala se také na mincích římských, hojně konkrétně na mincích císaře Domitiana (viz Kat. č. 15). Existuje i řada památek vyobrazující sovu samotnou (viz Kat. č. 4). V takovém případě by se snad mohlo jednat o ztělesnění samotné Athény. Ve vázovém malířství byla sova vyobrazována již při scéně zrození bohyně. Sova se vedle Pegasa či jiných tvorů objevovala také jako dekorace Athénina štítu (viz Kat. č. 3). Když na uměleckých dílech sova nepoletovala někde okolo bohyně, držela ji Athéna v rukou (viz Kat. č. 6, 13, 16 a 18), případně se sova zrovna chystala z jejích rukou vzlétnout (viz Kat. č. 10 a 14). Sova byla oblíbeným námětem červenofigurových skyphů, na nichž byla vždy ústředním motivem zabírajícím téměř celou plochu nádoby, přičemž okolo ní byly zpravidla větvičky vavřínu nebo snítky olivy (viz Kat č. 11). Na jednom z těchto skyphů se dochovalo komické vyobrazení sovy, která měla na hlavičce helmici a v lidských rukách připojených k jejímu tělíčku držela oštěp a štít (viz Kat. č. 8). Ojedinělým příkladem vyobrazení Athénina symbolu je tzv. „The Biel Throne“ z Athén, kde sovy tvořily jakoby přední nohy trůnu (viz Kat. č. 17). Had Athénin had nacházel svůj původ v Erichthoniovi. Héfaistos chtěl jednou Athénu znásilnit, jeho semeno však vystříklo jen na bohynino stehno a ta jej s odporem setřela kusem látky, kterou zahodila na zem. Země pak z toho zplodila malého Erichthonia, napůl dítě napůl hada. Podle jiné verze měl Héfaistos Athénu požadovat za manželku za to, že pomohl jejímu narození. Bohyně mu však měla utéct ze svatebního lože a jeho semeno mělo ukápnout na 131

Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 16.

http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.02.0137:book=10:chapter=16&highlight=owl 132

Podborský, 2006, s. 168; Luyster, 1965, s. 151; Lurker, 2005, s. 475.

133

Plinius, kniha X, 1974, s. 116; Cooper, 1999, s. 173n.

42

zem. Příběh vždy pokračuje tím, že Athéna chtěla dítě skrýt před zraky všech, a tak jej ukryla do košíku, jenž dala na hlídání třem dcerám Kekropa (také napůl had a napůl člověk) Hersé, Pandrossos a Agraulé. Buď Agraulé sama nebo všechny sestry se však přes zákaz podívaly do košíku a z pohledu na malého Erichthonia zešílely a skočily z Akropole. Podle verze Ovidia bylo v košíku normální dítě, ale vedle něj ležel had, kterého zde položila Athéna, aby dítě hlídal. Athéna se o malého Erichthonia starala, schovávala jej pod svou aigidou, z níž občas vykukoval jako malý hádek nebo jako dítě s hady místo nohou. Jako dospělý se měl stát králem v Athénách, zavést zde kult Athény slavený pravidelně každý rok při slavnosti panathénají a každé čtyři roky při tzv. Velkých panathénajích. Každopádně od Erichthonia odvozoval svůj původ prastarý královský rod v Athénách, jehož členové nosívali přívěšek ve tvaru zlatého hada a v Erechtheiu chovali posvátného hada.134 Snad žádnému jinému zvířeti nebylo přičítáno takové množství různých vlastností. Již v pravěku se díky svému pravidelnému svlékání staré kůže stal symbolem obnovy, či dokonce nesmrtelnost a znovuzrození. Pro svou nebezpečnost a schopnost zabít svým jedem nebo uškrcením však mohl znamenat i smrt; spojení s podsvětím nasvědčovalo i jeho ukrývání v zemi.135 Co se týče kladných vlastností přičítaných hadovi, byla to zejména moudrost, díky které byl řazen k Athéně, dále vzkříšení a léčení, což ho spojilo s bohem lékařství Asklépiem a až do dnešních dní se stal symbolem lékařství, jako had obtočený kolem Asklépiovy hole. Hadi, kteří člověku vyčistili uši, mu tím dokázali předat dar věštění a moudrosti. Tak například Erichthonios jako had vyčistil uši známému věštci Teiresiovi, který díky tomu dokázal rozumět řeči věštných ptáků. Již na mínojské Krétě značil plodnost a objevoval se v kultu Velké Bohyně. Taktéž v lidských myslích existovala představa, že duše opouští člověka v podobě hada. Vzhledem ke svému falickému tvaru vyznačoval i mužskou potenci, sexuální sílu a plodnost. V opozici k těmto vlastnostem stál had jako chthonická stvůra, náležející bohům podsvětí a bojující se světlem, jako například boj hada Pýthóna s Apollónem. Jeho podoba byla součástí mnoha mytologických nestvůr, například Echidny, napůl ženy a napůl hada, Chiméry či Hydry. Z dalších negativních vlastností mu byla přičítána lstivost, temnota, záludnost či zkaženost.136

134

Kerényi, 1996, s. 97; Graves, 1982, s. 42 a 97nn; Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova

(1974, s. 72n); Zamarovský, 2005, s. 119. 135

Podborský, 2006, s. 43; Saunders, 1996, s. 102; Cooper, 1999, s. 46nn.

136

Becker, 2007, s. 76n; Graves II, 1982, s. 8n; Saunders, 1996, s. 102nn; Cooper, 1999, s. 46nn.

43

Římané často chovali hady ve svých domech, jako své domácí a rodinné duchy. V domech však plnili i funkci lovce myší. U bohyně Minervy zůstával, stejně jako u řecké Athény jako znak moudrosti. Také se stal součástí kultu různých božstev léčení a plodnosti.137 V Egyptě značil had (kobra) nejen moudrost, ale i božskou a královskou moc. Tzv. uroboros, had stočený do kruhu a zahryznutý do svého ocasu, symbolizoval koloběh života. V představách Keltů se u hada vesměs opakovaly již zmíněné vlastnosti – značil stále se opakující životní cykly, plodnost, duchy a démony. S léčením byl spojen skrz léčivé vody a prameny.138 Když budou opomenuta spojení Athény s minojskou hadí (či ptačí) bohyní, objevoval se had po boku Athény již v archaickém umění. V některých případech bývá většinou vyobrazená bohyně identifikována jako Athéna právě díky hadovi (viz Kat. č. 19 a 20). Postupně se v umění ustálil výjev, na němž se hadi objevují na Athénině aigidě a to jak ve vázovém malířství, tak i v sochařství (viz Kat. č. 22-24, 29 a 30). Výjimkou nebyl ani had stočený či vzpřímený po boku bohyně (viz Kat. č. 25, 28 a 29). Námětem pro umělce se stal i mýtus o narozeném Erichthoniovi ukrytém v bedně střežené hady (viz Kat. č. 26). Symbolem Athény na mincích byla většinou sova, ale existují i mince, na nichž Athénu doplňuje bohyně Níké s hadem po svém boku (viz Kat. č. 27).

137

Becker, 2007, s. 76n; Cooper, 1999, s. 51.

138

Podborský, 2006, s. 356n; Cooper, 1999, s. 49n.

44

Další živočišné metamorfózy související s Athénou Když se Athéna převtělovala do nějakého zvířete, nejčastěji to byl pták. Většina z vyobrazení sovy by měla znázorňovat samotnou Athénu. O jejích proměnách v jiné ptáky psal Homér jak v Iliadě, tak i v Odysseii. V pátém zpěvu Iliady Homér přirovnal Athénu s Hérou k holubům, když kráčely k Tróji na pomoc řeckým vojskům. Ve zpěvu sedmém se zase vyskytovala po boku Apollóna v podobě supa, když oba poslouchali Hektorovu promluvu k trojskému vojsku. V podobě ptáka Athéna odletěla otvorem ve stropě v prvním zpěvu Odysseii po rozhovoru s Télemachem. Ve třetím zpěvu Odysseii po promluvě s Nestórem odletěla v podobě orla. Ve zpěvu dvaadvacátém zkoušela Odysseovu zdatnost a sílu v boji a pozorovala jej v podobě vlaštovky.139 Proměna dívky Arachné v pavouka byla v mýtech jednou z nejznámějších a nejčastěji popisovaných proměn člověka ve zvíře. Důvod její proměny v pavouka se v různých verzích lišil. Vždy však proměně předcházela dívčina troufalost vůči Athéně, kdy s ní chtěla soupeřit ve tkaní, dovednosti, jež Athéna ženy naučila. Arachné vetkala do látky milostné pletky olympských bohů. Její práce byla nádherná, ale zároveň pro bohy tak urážlivá, že Athéna látku ve vzteku roztrhala na kusy. Arachné se rozzuřené bohyně tak vyděsila, že se pokusila oběsit na trámu. A v tu chvíli Athéna proměnila lano v pavoučí nit a Arachnu v pavouka, aby mohla vyšplhat do bezpečí a zachránit tak alespoň svoji duši. Podle jiné verze Athéna Arachnu proměnila ihned, když spatřila utkanou látku, pouze kvůli pomstě za její drzost.140 Vedle této proměny učinila Athéna ještě další, která již byla popsána výše u bohyně Afrodity v podkapitole „Koroptev“. Pomsta Athény na dívce Medúse již byla také popsána výše v souvislosti s Athéninou aigidou a Medúsiny hlavy na ní umístěné.

139

Homér, zpěv V a VII (1980, s. 103 a 124); Homér, zpěv I, III a XXII (1984, s. 16, 39n a 305).

140

Graves, 1982, s. 97nn; Svoboda, 1973, s. 63.

45

Héra „O Héře zlatotrůnné, již zrodila Rheia, chci zpívat, královně nesmrtelných, jimž vévodí postavy krásou, bouřného Dia sestře i choti, nad jiné slavné, jež je u věčných bohů, co širý jich Olympos chová, v stejně vysoké úctě jak Zeus sám, vládnoucí blesky.“ (Homérské hymny, XXVIII. Na Héru141)

Vývoj Héřina kultu Héra byla dcerou Krona a Rheii, tedy sestrou Hestie, Démétry, Háda, Poseidóna a Dia, jehož byla zároveň i manželkou. Narodit se měla na ostrově Samos nebo ve městě Argu. Vychovávat ji měl Pelasgův syn Temenos. Héřin doprovod tvořily bohyně ročních období Hóry.142 V lineárním písmu B se Héřino jméno objevovalo jako E-ra. Někdy bývalo její jméno vysvětlováno jednoduše jako „Paní“. Hlavními místy jejího kultu byla mykénská města Argos, Sparta, Mykény, Korinth, Sikyón, Tirynth a Pylos. Kromě měst v severovýchodní části Peloponésu pronikl její kult i na některé ostrovy, například na Krétu, Paros, Théru, Rhodos a Samos. Zejména v Argu byla hlavní bohyní a jako taková uctívána jako Potnia, tedy strážkyně místního paláce. Ve městech se starala o plodnost nejen lidí, ale i zvířat. Zejména v Argu takto dbala o plodnost dobytka, k čemuž by se mohla vztahovat představa Héry jako krávy. Tuto představu by umocňovalo i epiteton boópis („volooká“, či „s očima krávy“), které ji přiřknul Homér. Krávy se také stávaly jejími oběťmi při různých svátcích a slavnostech. Do sféry jejího vlivu spadal také dozor nad uzavíráním a naplněním manželství.143 Mimo již zmíněná pole její působnosti byla také strážkyní námořníků a vládkyní nad pastvinami. Jako votivní oběti jí bývaly přinášeny terakotové sošky hadů, rohatých zvířat, telat, apod.144

141

Homérské hymny, XXVIII. Na Héru, 1959, s. 117.

142

Graves, 1982, s. 48nn; Zamarovský, 2005, s. 186.

143

Hošek, 2004, s. 53n.

144

Gimbutas, 1982, s. 149n.

46

Stejně jako Démétér měla Héra několik rysů, které by ji mohly spojovat s předřeckou Velkou Bohyní. Vedle toho měla také hodně společného s neolitickou Hadí bohyní. Hadí bohyně by se dala ztotožnit s Ptačí bohyní, která byla spojována s Athénou, protože jejich funkce si byly velmi podobné. Snad to mohla být jedna a ta samá bohyně, která někdy vystupovala jako had a někdy jako pták. Tato nebo tyto byly bohyněmi vody a vzduchu. Tak také Homér a Platón spojovali Héřino jméno se vzduchem a podle některých teorií měla být ženským aspektem nebe a vzduchu.145 Héřin kult byl zejména spojován s Diem poté, co se stali manželskou dvojicí. Tak také Héra většinou vystupovala v mýtech jako žárlivá manželka, která se mstila Diovým milenkám nebo dětem a do jejich života vnášela jen útrapy. Tak například pronásledovala nebo potrestala Íó, Kallistó nebo Hérákla. Zeus bděl nad ochranou obce a nad právy mužů, přičemž Héra jej doplňovala jako ochránkyně rodiny, sňatku, žen a manželských dětí. Také měli vládnout nad úrodou, jakožto božstva panující nad mračny, bouřemi a dešti. Stejně jako Artemis vystupovala Héra jako Eileithyia, tedy strážkyně rodiček a stejně tak byla i bohyní měsíce.146 Postupně se její kult rozšířil do celého Řecka. V helénistickém období ji ztotožňovali s libyjskou bohyní, jako taková se nazývala Héra Ammóniá a měla být ženou Ammóna. Ten byl egyptský bůh a byl ztotožňován s Diem.147 Přibližně koncem 6. století př. n. l. ztotožnili Římané svoji bohyni Junonu s řeckou Hérou. Etruskové pak od Římanů převzali Junonu v podobě bohyně Uni. Původně Junona vystupovala jako ochranné božstvo a u žen měla stejný význam jako u mužů jejich genius, nadpřirozená síla sídlící v každém jedinci jako jeho plodivá síla. I v římském kultu byla manželkou nejvyššího boha Jova. Junona měla být bohyní kalendářního roku, který původně začínal v březnu, nebo snad vtělením měsíčního cyklu a jako takové jí byly zasvěceny každé Nony a Kalendy. Ochraňovala také ženy, zejména vdané, bděla nad zásnubami, manželstvím, těhotenstvím i porodem.148

145

Graves, 1982, s. 48nn; Gimbutas, 1982, s. 112 a 149n.

146

Svoboda, 1973, s. 227.

147

Svoboda, 1973, s. 51.

148

Svoboda, 1973, s. 212; Neškudla, 2004, s. 93nn.

47

Héřiny atributy Ze živočišné říše patřili k Héře páv, kukačka, kráva a husa. K římské Junoně navíc vrána. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. Z rostlinné říše jí bylo, stejně jako Persefoně, zasvěceno granátové jablko. Jestliže byla vyobrazena s žezlem s kukačkou v jedné ruce a granátovým jablkem v ruce druhé, znázorňovalo to Héru jako bohyní kalendářního roku a kukačka zde symbolizovala jaro a granátové jablko podzim nebo také smrt roku. Jako svatební dar od Gái - Země dostala Héra jabloň se zlatými jablky, kterou dala na hlídání Hesperidkám ve svém sadu na hoře Atlas. Dále jí byla zasvěcena planá hrušeň.149 Héra svým vzezřením znázorňovala královnu, oproti Athéně, která měla vystupovat jako „princezna“. Stejně jako u Athény, i u Héry se často objevovala nádoba zvaná fialé. Jakožto k jediné legitimně vdané bohyni, jejíž manželství bylo naplněno, patřil k ní svatební závoj. Její moc byla ztělesňována v koruně a žezle. Vyobrazována byla jako krásná majestátní žena s velkýma očima a sebejistým úsměvem. Jako vládkyně měla (zlatý) trůn na různých vrcholcích a často byla vyobrazována sedící na trůně.150 Hésiodos i Homér Héru popisovali jako bohyni „s bílými lokty“ obutou „v opánky zlaté“.151

149

Graves, 1982, s. 48nn; Graves II, 1982, s. 22.

150

Wentworth Higginson, 2007, s. 199; Kerényi, 1996, s. 78.

151

Hésiodos, 1976, s. 43nn; Homér, zpěv I (1980, s. 8); Homér, zpěv XI (1984, s. 158).

48

Héřiny živočišné atributy Héru na rozdíl od předchozích bohyň nelze na některých uměleckých dílech identifikovat na základě zvířat, která ji doprovázejí. Bezpečně ji lze však rozeznat podle koruny, případně závoje, trůnu, fialé a hlavně žezla, které třímá v ruce. Nejčastějším zvířetem doprovázejícím Héru byla kukačka symbolizující Héřin svazek s Diem. Snad ještě častěji Héru doprovázel páv. Zcela jiného pojetí se dočkala Junona v římském náboženství, kde k ní byla řazena husa a vrána. Juno Sospita byla někdy vyobrazována s kravskými rohy. Jiná zvířata se u Héry objevovala jen ojediněle, někdy to byl nějaký neurčitý pták, někdy kůň či snad osel. Kukačka Spojitost Héry s kukačkou spadá do doby, kdy se Zeus do Héry zamiloval a rozhodl se, že ji pro sebe získá. Héru měl vyhledat buď v Knossu, nebo v Argolidě na hoře Thornaku, „Trůnním vrchu“, později přejmenované na Kokkyx nebo Kokkygion, „Kukaččí vrch“. Když Héru nezískal svým dvořením, použil na ni lest. Proměnil se v malou kukačku, přivolal déšť, a když ho Héra spatřila, zželelo se jí malého ptáčka, schovala jej pod svůj šat a hřála na prsou. Toho Zeus, ostatně jako vždy, hbitě využil, proměnil se zpět do své podoby a Héru znásilnil. Následně, aby se Héra vyhnula ostudě, byla s Diem spojena v posvátném svazku, zvaném hieros gamos. Své panenství však Héra pravidelně obnovovala v prameni Kanathos u Argu, tak jako to prováděla Afrodita v Pafu. Její pravidelné obnovování panenství souviselo s její funkcí jakožto bohyně vegetačního roku a kukačka byla ptákem spojovaným s jarem. Ve spojení s Hérou a vzhledem k její úloze při svazku Héry a Dia se kukačka stala symbolem manželství.152 Pausaniás popisoval chryselefantínovou trůnící sochu Héry v její svatyni, Héraiu v Argu. Sochař Polykleitos zde bohyni znázornil s věncem na hlavě, granátovým jablkem v jedné ruce a žezlem v ruce druhé. Na tomto žezle seděla kukačka na památku chvíle, kdy se Zeus do Héry zamiloval a ona, jak píše Pausaniás, „jej polapila jako hračku“.153 Kukačka byla s Hérou vyobrazována zejména ve vázovém malířství, a to v černofigurovém i (hlavně) červenofigurovém stylu. Téměř vždy kukačka sedí na špičce Héřina žezla, ojediněle poletuje někde okolo.

152

Graves, 1982, s. 48nn; Kerényi, 1996, s. 78; Cooper, 1999, s. 93; Puhvel, 1997, s. 158.

153

Pausaniás, kniha II, kapitola 17 (1973, s. 157n).

49

Kráva Héřina posvátná kravka spadá do příběhu o Íó, dceři boha argolské řeky Ínacha. Tak jako mnoho jiných krásných panen, i Íó si vyhlídl Zeus a chtěl ji pro sebe získat. Dívka před ním sice prchala, ale mocný bůh zahalil krajinu mlhou, dívku v ní skryl a potěšil se z její krásy. Když žárlivá Héra spatřila na louce mlhu za slunečného dne, začala mít podezření, zda jí není Zeus opět nevěrný. Snesla se tedy na zem, ale Zeus ji ihned spatřil a Íó proměnil v bílou kravku. Existovaly však i verze příběhu, v nichž Íó proměnila v kravku Héra. Bohyně přistoupila na Diovu hru, a jakoby netušila původ kravky, začala se na ni Dia tázat a lstivě si ji přála jako dar. Zeus jí svou milenku raději daroval a Héra ji dala na hlídání stookému obru Argovi. Když otec Íó Ínachos zjistil, co se jeho dceři stalo, povolal Herma, aby Arga zabil. Poté co Hermes úkol splnil, Héra se znovu naplnila vztekem, poslala na kravku Lítici, aby ji děsila. Vystrašená Íó prchala před Líticí až k Nilu, kde se dala do nářku. Dia jí bylo líto a tak požádal Héru, aby ji přestala pronásledovat a slíbil, že se s Íó již nikdy neulehne na lože. Héra souhlasila a Íó se zpět proměnila v krásnou dívku a v Egyptě pak byla uctívána jako bohyně Ísis.154 Uctívání Héry v podobě krávy bylo nejrozšířenější v Argu, kde se v podobě krávy uctíval i měsíc, díky tvaru svého sprku, jenž připomíná kraví rohy. S krávou byla spojována nejen plodnost, ale i mateřství a s ním spojená ochrana, výživa a hojnost. Héře patřil ostrov Euboia, který byl označován jako „kraj, v němž se daří kravám“. Kráva byla také obětním zvířetem Héry pří příležitosti her konaných na počest bohyně. Ty založila Hippodameia z vděčnosti za sňatek s Pelopem, který jí Héra umožnila. Šlo o běžecký závod panen konaný jednou za čtyři roky, vždy před olympijskými hrami. Výhrou byl olivový věnec a část z krávy obětované bohyni.155 V Egyptě kráva patřila sluneční bohyní Hathor, u níž kravské rohy na její hlavě pomyslně ohraničovaly prostor značící nebe, na němž se střídá měsíc a hvězdná obloha se sluncem. Keltové si zase krávu spojovali s mateřskými božstvy.156 Na vyobrazeních většinou kráva znázorňovala již proměněnou Íó (viz Kat. č. 6 a 10). V její blízkosti stáli Zeus, Héra, Hermés a obr Argos. Motiv Héry stojící u kravky Íó a Herma zabíjejícího Arga se stal oblíbeným zejména pro vázové malířství. Jindy byla spojitost Héry

154

Ovidius, Proměny, kniha I, Iuppiter a Íó (1974, s. 46nn).

155

Graves, 1982, s. 200; Kerényi, 1996, s. 78; Graves II, 1982, s. 38nn.

156

Lurker, 2005, s. 236n; Becker, 2007, s. 131.

50

s krávou naznačena kravskými rohy a ušima na Héřině (Junonině) hlavě. Tento motiv se stal oblíbeným zejména pro chrámové antefixy (viz katalog „Kráva“). Páv Páva měl Héře darovat bůh Pan.157 Avšak svůj krásný ocas, díky němuž je tak pozoruhodným zvířetem, získal až od Héry. O tom jako k tomu došlo, informoval Ovidius. Příběh se vztahuje k předešlému mýtu o Íó, konkrétně k jejímu stookému hlídači Argovi. Poté, co jej Hermes hrou na sýringu a vyprávěním o jejím vzniku uspal, ho mečem seknul do krku a shodil ze skály. To, co následovalo, popisuje Ovidius takto: „Mrtev jsi, Argu, a světlo, jež v tolika zracích ti plálo, nadobro zhaslo, a jediná noc sto očí ti kryje. Juno vezme ty oči a vsadí je na peří páva, svého ptáka, a ocas mu pokryje třpytnými skvosty.“158 Páv byl řazen mezi sluneční symboly, patrně proto, že velkolepost a krása jeho roztaženého ocasu připomínala krásu slunce.159 Plinius informoval o některých vlastnostech přičítaných pávovi, a to skvělý instinkt a marnivost, i když sám nechápal, jakým způsobem se k pávům tyto vlastnosti přiřadily.160 U Héry působil jako symbol hvězdné oblohy, stejně jako u římské Junony. V Římě navíc páva považovali za znak vladařky a císařovny.161 V ikonografii se páv po boku Héry Reginy, královny, vyskytoval většinou až po přelomu letopočtu. Obvykle stál po jejím boku jako symbol Héřiny majestátnosti. Nejčastěji se společně vyskytovali na římských císařských mincích, někdy však i na mincích řeckých. Na mincích zpravidla držela Héra (Junona) v rukou žezlo a fialé a páv stál po jejím boku. Vedle toho doprovázel páv Héru na tzv. kamenech čtyř bohů, což byl čtyřboký kámen, jenž měl na každé straně vyobrazeného některého z bohů (viz Kat. č. 19 a 21). Nejednou se také společně stali předlohou pro sochaře (viz katalog „Páv“).

157

Saunders, 1996, s. 120.

158

Ovidius, Proměny, kniha I, Sýrinx a Pán (974, s. 50n).

159

Saunders, 1996, s. 120; Cooper, 1999, s. 137n.

160

Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 22.

http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A chapter%3D22 161

Cooper, 1999, s. 137n.

51

Husa Husa v Řecku patřila k Afroditě i Héře. Jak již bylo zmíněno, k Afroditě byly přiřazovány jako symbol plodnosti. Ovšem u Héry značily bdělost a manželskou lásku a věrnost. V Římě byly husy mimo jiné považovány za bdělou stráž díky tomu, když svým kejháním prozradily chystaný útok Galů na Kapitol.162 Byly zasvěceny Junoně a bohu války Martovi a jejich spojení s bojem a válkou se objevovalo například i v keltských pověstech.163 Vrána Mytologický původ vrány byl uveden již u Athény v podkapitole „Vrána“. Vrána se objevovala jako symbol bdělosti v kultu římské Junony Sospity, který uctíval Junonu jako zachránkyni či spasitelku. Kromě vrány se vedle ní objevoval had, oděv jí doplňovala kozí kůže přehozená přes ramena a v rukou obyčejně držela štít a kopí. Tento kult se objevoval zejména v Lanuviu, kde byl postaven i chrám na počest této bohyně. Příkladem vyobrazení Junony Sospity s vránou jsou mince z období římské republiky (viz katalog „Vrána“).

Další živočišné metamorfózy související s Hérou V mýtu o Tyfónovi na sebe Héra měla vzít podobu bílé kravky, čímž ji tento mýtus spojuje s egyptskou bohyní Ísidou, kdysi dívkou Íó. Z tohoto důvodu se dochovala vyobrazení, na nichž má Héra kravské rohy. Dalším dokladem o Héřině uctívání v podobě krávy je její epiteton „velkooká“, „volooká“ nebo „s kravskými očima“, jak ji označoval Homér.164 Héřin hněv a touha po pomstě proměnila spoustu lidí ve zvířata, rostliny či věci. Kromě již zmíněné Íó a Kallisty proměnila například družky Ínó v nějaké ptáky, zvané Isméňanky, Antigonu v čápa a pygmajskou ženu Geranu v jeřába. Družky Ínó Héra potrestala za to, že jí nadávaly za její krutost. Antigoně se pomstila za její drzost, když srovnávala svoji krásu s krásou bohyně. Gerana byla proměněna kvůli své nenávisti vůči Héře.165

162

Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 26

http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A chapter%3D26 163

Saunders, 1996, s. 122.

164

Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n); Homér, zpěv I (1980, s. 22); Kerényi, 1996, s. 78.

165

Ovidius, Proměny, kniha IV, Družky Íniny (1974, s. 126n); Ovidius, Proměny, kniha VI, Koberec

Athénin (1974, s. 163).

52

Závěr Při prozkoumávání problematiky živočišných atributů vybraných bohyň jsem zjistila, že neexistuje žádné ucelené dílo, které by se tímto tématem zabývalo. Má práce se tak stala skládáním jednotlivých dílků rozesetých do spousty děl, které nejednou stály i ve vzájemném rozporu. Mnohdy se autoři rozcházeli i v názorech na mytologický původ jednotlivých živočichů, v takovém případě, jsem do své práce zakomponovala všechny verze, se kterými jsem se setkala. Přestože mi není známa žádná komplexní práce zpracovávající tuto problematiku, jednotlivé dílčí prameny jsou dobře dostupné. I když jeden z hlavních pramenů mé práce – LIMC – je místy nepřehledný a neposkytuje u všech děl všechny dostupné informace, ve většině případů jsem se snažila potřebná fakta dohledat přímo u muzeí, ne vždy se to však podařilo. Mezi nedostatky v LIMC bych zařadila také malý výběr uměleckých děl například v případě tak významného atributu jakým je Athénina sova. Při zpracování vývoje kultu je jasné, že Řekové často přejímali své náboženské představy od jiných národů, zejména však od Východních kultur. Nejvíce patrný je tento vliv u Afrodity, u níž její synkretismus s Aštarté zanechal holubici, která byla Afroditiným častým doprovodem již od narození bohyně. V symbologii je většina zvířat s Afroditou spojována na základě jejich plodnosti, krásy, sexuální síly či jiného spojení s erotickou tématikou. Naproti tomu labuť, delfín a mušle připomínali u Afrodity její původ z moře a poukazovali tak na důležitost znalosti mýtů pro správný výklad jejich původu v Afroditině společnosti. Nakonec i původ holubice v Afroditině kultu nemusí být vysvětlen jen na základě Východních vlivů, ale může být odrazem jiné verze mýtu, v němž je Afroditinou matkou Dioné, bohyně dubu, na němž holubice sídlí. Opakovaně se Východní vlivy objevily i v kultu Afrodity v Afrodisias. V případě Artemidy je původ velkého množství zvířat v jejím doprovodu jednoduchý. Souvisí zejména s pravěkou paní zvířat zvanou Potnia thérón, předchůdkyní Artemidy. Již u ní se vyskytoval jelen, který Artemidu (Dianu) v umění doprovázel až do konce antiky. V případě křepelky vedle Artemidy se opět projevila důležitost znalosti mýtů, protože tento pták vychází z příběhu o početí Artemidy a Apollóna, kdy jejich matka Létó byla proměněna právě v křepelku. Ke křepelce patří i jí blízká perlička, ve kterou zase Artemis proměnila sestry hrdiny Meleagra. Původ psa vedle Artemidy spadá již do doby jejího dětství, kdy si od svého otce Dia vyžádala smečku psů jako doprovod. V umění však po boku Artemidy většinou stojí nebo sedí jen jeden pes, který měl vyznačovat bohyni jako lovkyni. Zajímavým případem je medvěd v kultu Artemidy, jenž je očividně pozůstatkem totemismu, kdy 53

existovala představa bohyně právě v podobě medvěda. Objevoval se v jejím kultu v Braurónu, ovšem není známo umělecké dílo, které by ukazovalo medvěda vedle Artemidy tak, jako je tomu v případě jelena, laně a psa. Kult Artemidy v maloasijském Efesu opět vykazuje vlivy původní paní zvířat, Potnia therón, kde výzdobu na šatu bohyně tvoří kromě pro tento kult důležité včely i šelmy, či mytická stvoření. Athéna patří k nejstarším řeckým božstvům, která se vyskytovala již v mykénském období, kde byla jejím úkolem ochrana vladařova paláce. Vlivy cizích kultur na Athénin kult se objevovaly zejména v Platónově ztotožnění Athény s libyjskou bohyní Neith. V případě Athény se lišily představy různých kultů bohyně, kdy působila někdy v roli bojovnice, jindy jako patronka řemesel či opět jako ochránkyně paláce a tím pádem celého města. Oba hlavní zvířecí atributy Athény, sova a had, mají svůj jasný původ v mytologii a oba mají za úkol symbolizovat moudrost, kterou Athéna oplývala. I zvířata na Athénině helmici odkazovala na mýty spojené s Athénou, tak okřídlený kůň Pegas doplňoval gorgoneion na Athéniny aigidě, které bylo hlavou Medúsy, matky Pegasa. Sfinga pak doplňovala symboliku moudrosti bohyně a Skylla opět souvisela s gorgoneiem, kdy oba symboly měly za úkol zastrašovat nepřítele. Athéna je jediná z bohyň, v jejímž případě bývá její atribut – sova – vyobrazený samostatně interpretován jako ztělesnění bohyně. V případě poslední z vybraných bohyň, Héry, nacházejí její živočišné atributy vždy původ v mytologickém příběhu a mají na něj upomínat. Kukačka tak má za úkol symbolizovat posvátný sňatek mezi Hérou a Diem, kráva upomíná na potrestanou Diovu milenku Íó a oči na ocase páva odkazují na zabitého hlídače Íó Arga. Páv také u Héry umocňuje její pozici vznešené panovnice. V případě Héry nastalo jasné vymezení některých odlišných živočišných atributů oproti Junoně. Té byla zejména v Římě zasvěcena husa s odkazem na Kapitolské husy, jež zachránily Řím před útokem Galů. Na mincích se zase vyskytovala vedle Junony Sospity vrána, symbol bdělosti u Junony jakožto bohyně zachránkyně a spasitelky. Hlavním cílem této práce bylo poukázat na důležitost znalosti mytologie při interpretaci uměleckých děl vyobrazujících božstva. V případě Afrodity zvířata poukazovala na její původ z moře a na její pozici jako bohyně lásky a s tím spojené plodnosti. U Artemidy a Athény zvířata specifikovala úlohu bohyň, Artemis jako lovkyně, Athény jako bohyně moudrosti. Héřin zvířecí doprovod upomínal na mýty týkající se bohyně. Ze všeho zmíněného vyplývá, že mnohdy lze díky zvířatům bohyně identifikovat, jindy zvířata doplňují samotný charakter bohyně. 54

Resumé Knowledge of ancient mythology and gods and goddesses is very important for understanding the fine arts. Every goddess (and god) has attributes that identify her (or him). The aim of my thesis is to select the animal attributes of four main Greek goddesses and their Roman equivalents, it means Aphrodite - Venus, Artemis - Diana, Athena – Minerva and Hera - Juno; than to describe the (mythological) origin of this animals in goddesses´ cults and according to comparative mythology analyse their symbolism. The thesis deals about the development of cults of selected goddesses, their general attributes and iconography. Information contained in the thesis is based both on classical sources, as well as on monographs, encyclopaedias and essays by modern scientists dealing with mythology and symbolism of animals. Important part of the thesis is the catalogue with selected artworks and brief description of iconography of animals with goddesses connected with it. This catalogue is based on selected artworks from the Lexicon iconographicum mythologiae classicae and from online catalogues of some museums. The purpose of the catalogue is to highlight a number of different kinds of artworks (i. e. statues, reliefs, lamps, vase paintings, mosaics, gems etc.), whose theme is exactly the goddesses with their animals. In the process of formation of goddesses´ cults the influences of surrounding nations were important. So Aphrodite was influenced by the syncretism with East goddess Astarte. Artemis was developed from prehistory mistress of animals, Potnia thérón. The cult of Athena was created in Mycenaean religious; however, Plato saw her origin in Libyan goddess Neith. The origin of Hera can be found in prehistoric Great Mother Goddess or Neolithic Snake Goddess. The main aim of this thesis was to highlight the importance of mythology in interpretation of artworks depicting the gods. In the case of Aphrodite animals pointed to her origin from the sea and specify her position as the goddess of love and fertility. With Athena and Artemis the animals specify the character of goddess, Artemis as the huntress, Athena as the goddess of wisdom. Animals next to Hera refer to the myths connected with her. Of all aforementioned information emerged that we can often identify the goddess (or god) according to the animals; and sometimes the animals complement character of the goddess.

55

Použitá literatura a prameny Prameny Hésiodos. Železný věk. Praha: Odeon, 1976. Homér. Ílias. Praha: Odeon, 1980. Homér. Odysseia. Praha: Odeon, 1984. Homérské hymny. Praha: Státní nakladatelství krásné literatura, hudby a umění, 1959. Ovidius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974. Pausaniás. Cesta po Řecku I. Praha: Svoboda, 1973. Plinius Starší. Kapitoly o přírodě. Praha: Svoboda, 1974.

Monografie Boardman, J. Greek Sculpture: The Archaic Period. London: Thames and Hudson, 1978. Coldstream, J. N. Geometric Greece 900-700 BC. 2nd edition. New York: Routledge, 2004. Gimbutas, M. The Goddesses and Gods of Old Europe: 6500-3500 BC: myths and cult images. Berkeley: University of California Press, 1982. Graves, R. Řecké mýty I a II. Praha: Odeon, 1982. Hopman, M. G. Scylla: Myth, Metaphor, Paradox. Cambridge: University Press, 2013. Hošek, R. Náboženství antického Řecka. Praha: Vyšehrad, 2004. Kerényi, K. Mytologie Řeků I: Příběhy bohů a lidí. Praha: OIKOYMENH, 1996. Podborský, V. Náboženství pravěkých Evropanů. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Puhvel, J. Srovnávací mytologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Rolley, C. La sculpture grecque 2, La période classique. Paris: Picard, 1999. Saunders, N. J. Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub, 1996. Willis, R. Mytologie světa. Praha: Slovart, 1997. Woloy, E. M. Pes a lidská duše: Studie o povaze vztahů mezi člověkem a psem a o významu symbolických obrazů psa v mýtech, snech a představách. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005.

56

Encyklopedie a slovníky Becker, U. Slovník symbolů. Praha: Portál, 2007. Cooper, J. C. Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů. Praha: Mladá Fronta, 1999. Gisler, J.-R., Müller, P. a Augé, Ch. Lexicon inconographicum mytologiae classicae (LIMC). II, Aphrodisias-Athena. Zürich: Artemis, 1984. Hall, J. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Paseka, 2008. Lurker, M. Slovník symbolů. Praha: Knižní klub, 2005. Müller, P., Augé, Ch., Vollkommer, R. a Gasser, M. Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). IV, Eros-Herakles. Zürich: Artemis, 1988. Müller, P., Augé, Ch., Vollkommer, R. a Brönnimann, J. Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). V, Herakles-Kenchrias. Zürich: Artemis, 1990. Müller, P., de Bellefonds, P. L., Megow, W.-R., Magri, B. Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC). VIII, Thespiades-Zodiacus. Zürich: Artemis, 1997. Neškudla, B. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. Svoboda, L. et al. Encyklopedie Antiky. Praha: Academia, 1973. Zamarovský, V. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Brána, 2005.

Časopisecké studie Armstrong, E. A. The Symbolism of the Swan and the Goose. Folklore, 1944, Vol. 55, No. 2, pp. 54-58. Brody, L. R. The Cult of Aphrodite at Aphrodisias in Caria. Kernos, 2001, Vol. 14, pp. 93-109. Budin, S. L. A Reconsideration of the Aphrodite-Ashtart Syncretism. Numen, 2004, Vol. 51, Fasc. 2, pp. 95-145. D´Ambra, E. Daughters as Diana: Mythological Models in Roman Portraiture. Memoirs of the American Academy in Rome, 2008, Suppl. Vol. 7, pp. 171-183. Elderkin, G. W. The Bee of Artemis. The American Journal of Philology, 1939, Vol. 60, No. 2, pp. 203-213. Hughes, J. D. Artemis: Goddess of Conservation. Forest & Conservation History, 1990, Vol. 34, No. 4, pp.191-197.

57

LiDonnici, L. R. The Images of Artemis Ephesia and Greco-Roman Worship: A Reconsideration. The Harvard Theological Review, 1992, Vol. 85, No. 4, pp. 389415. Luyster, R. Symbolic Elements in the Cult of Athena. History of Religions, 1965, Vol. 5, No. 1, pp. 133-163. Walbank, M. B. Artemis Bear-Leader. The Classical Quarterly, New Series, 1981, Vol. 31, No. 2, pp. 276-281. Wentworth Higginson, T. The Greek Goddesses. New England Review, 2007, Vol. 28, No. 4, pp. 194-207.

Internetové zdroje Internet Archive: Wayback Machine [online]. [cit. 2014-05-03]. Brody, L. R. The Iconography and Cult of the Aphrodite of Aphrodisias [online]. [cit. 2014-0503]. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20030923074738/http://www.geocities.com/lisa_brody/di ss.htm Perseus Digital Library [online]. [cit. 2014-04-13]. Pliny the Elder. The Natural History. Translated by John Bostock. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Plin.+Nat.+toc Perseus Digital Library [online]. [cit. 2014-04-21]. Stillwell, R., MacDonald, W. L., Mc Allister, M. H., Ed. The Princeton Encyclopedia of Classical Sites. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006 Theoi Greek Mythology: Exploring Mythology in Classical Literature & Art. [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.theoi.com/

58