Rituály, jejich vývoj v současné společnosti, možné „podhoubí“ extremismu? JUDr. Josef Pelant
Anotace Příspěvek poukazuje na současné změny ve společnosti a v důsledku toho i na rituály a jejich význam; na negativní změny v jejich významu a na důsledek těchto změn. Dále uvádí riziko jejich možného nahrazení jinými způsoby, které by nespokojeným
skupinám
umožnilo
sociální
v extremistických skupinách.
Klíčová slova Rituály, iniciace, změny rituálů, extremistické skupiny
zakotvení,
zejména
členstvím
Úvod Lidské společenství se neustále vyvíjí a jeho proměny se v poslední době urychlují v důsledku zásadních změn, obecně je tento fenomén nazýván globalizací. Dochází k propojování a „mísení kultur“, k migraci velkých skupin lidí z různých národů a kulturních prostředí, jejich působení na „místní“ obyvatele a obráceně. V této souvislosti bych rád upozornil na jeden z důležitých aspektů uvedených změn, který se týká rituálů - na slavnostním způsobem provedeném deklarování, potvrzení určité důležité změny v životě člověka během jeho osobního, současně i společenského vývoje. Zejména v jeho postavení a vztahu k ostatním, k celému společenství, a na případné důsledky narušení tohoto tradičního způsobu „správného zakotvení“ jedince ve společnosti.
1. Rituály a jejich význam Význam a úloha rituálů je ve vývoji člověka velmi důležitá, aniž si to možná v běžném životě uvědomujeme; i když jejich význam nemůžeme ani přeceňovat. Samotný význam tohoto pojmu může být chápán z různých úhlů pohledu, od náboženství, přes magii až po vědecký přístup, jak ve společenských, tak přírodních vědách. Zpravidla je spojován s výrazy „slavnostní zvyk“ nebo „soubor zvyklostí“ pro průběh specifických úkonů (původně zejména náboženských), popřípadě ve spojení s obřady či ceremoniály. Rozumíme tím tedy průběh nějaké opakující se ustálené činnosti při příležitosti symbolického konstatování důležité změny v životě jedince, rodiny, společenské skupiny nebo celého společenství, která je přijata a respektována a způsobuje vnitřní i vnější změnu účastníka. Navenek se demonstruje změnou chování, která je způsobena postupným přijetím a zastáváním nové role apod. Informaci o této změně získáváme díky označení nebo symbolům, což může být například oblečení (uniforma u policistů, včetně pokrývky hlavy), oholení hlavy nebo zvláštní účes (skinheads, hnutí punk), nové jméno (nebo hodnost), tetování apod.1 V kontextu našeho pohledu budou důležité zejména rituály (které mohou být děleny z více úrovní a podle různých autorů) z hlediska života společenství, tedy ty, které se vztahují k bytí jedince v lidském společenství, např. rituály přechodu (přechodové), 1
Volně podle BLAŽEK, Roman, Vratislav POKORNÝ a Jana TELCOVÁ. Nebezpečí sekt. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002, s. 147 – 151 a n., 155 – 157, 168.
2
resp. iniciační rituály. Iniciační rituály jsou postupy, kdy adept odkládá svoji současnou roli, aby mohl být uveden – iniciován, do nového, zpravidla vyššího sociálního postavení nebo skupiny, čímž také všem poskytuje jistotu a bezpečí. Potřeby těchto procesů jsou významné, stále v nás žijí, a proto není dobré je opomíjet, naopak, měli bychom se jim věnovat a pečovat o ně. Jejich prospěšnost při působení na člověka můžeme vidět, kromě jiného, i v tom, že dobře provedený rituál může být významnější, zvláště z hlediska trvání účinků, než několik hodin moralizujícího řečnění.
Přináší jak
samotnému účastníku, tak i ostatním, silné pozitivní emoce, od zážitku něčeho slavnostního, výjimečného, motivujícího, až po pocity středu pozornosti, sounáležitosti s nějakým řádem, celkem. Důsledkem těchto hlubokých prožitků pak může být pocit společné síly a posílení v náročných situacích. 2 Jako typické příklady můžeme uvést slavnostní rituály sňatku, přísahy vojáků nebo příslušníků bezpečnostních složek, promoce absolventů vysokých škol (Hippokratova přísaha lékařů) apod. V čem spočívá ona vnitřní i vnější změna? U prvního z příkladů, žena přijímá příjmení svého muže, ten se již nenazývá „svobodný“, jako dosud, ale je ženatý! Pro oba to znamená velkou změnu, jak navenek, tak i uvnitř. Navenek jsou „označeni“ snubním prstenem – již jsem vdaná, ženatý! Uvnitř to symbolizuje soužití s tím druhým, věrnost vůči němu, dá se říci téměř úplné propojení životů muže a ženy. Pro ostatní jsou oba již „zadaní“ a porušení tohoto závazku může přinášet problémy a je i v rozporu s právem. U jiných národů je to symbolizováno zásadně, např. u Beduínů barvou oblečení. Dále přísaha u příslušníků ozbrojených složek pak symbolizuje „přijetí“ člověka, jako plnohodnotného člena takové instituce; u absolventů VŠ řádné dokončení vzdělání pro výkon určitého povolání či profese. Zkrátka pomocí rituálu (můžeme využít i výraz „zasvěcení“), došlo k určité změně či proměně, kdy adept získal potřebné znalosti a dovednosti k výkonu určité specifické činnosti, která jej odlišuje od ostatních. Analogicky na příkladu policisty, již jsem „někdo jiný“, sám musím přesně dodržovat zákony, lidé to citlivě vnímají, protože já chráním a kontroluji ostatní, proto to oni zcela samozřejmě očekávají ode mne! Navenek se odlišuji uniformou, odznakem, zvláštním postavením ve společnosti, jsem symbolem ochrany práva a spravedlnosti. Vnitřně to znamená přijetí této role, na základě slavnostního aktu – rituálu. Odložil jsem předchozí roli „obyčejného“ občana, nyní jsem přijal status policisty. Mám odlišné závazky než ostatní (povinnost zakročit při páchání trestného činu, riskovat při tom zdraví i život), 2
Volně podle předchozí citace, s. 169 – 171, 176.
3
k čemuž jsem se dobrovolně zavázal a sociální okolí to ode mě očekává a
vyžaduje.
2. Negativní změny ve významu rituálů V naší, údajně moderní, společnosti však dochází i v této oblasti k nepříznivému posunu. Společně s vývojem jedince se vyvíjí i pocit sounáležitosti, jistoty a bezpečí k danému společenství, který nelze naučit. Současný vývoj však směřuje k tomu, že společnost komunikuje s jedincem bez vnímavého lidského přístupu, přes instituce a systémy. V nich se člověk setkává s proklamováním morálních hodnot, ale téměř nepřetržitě je konfrontován s naprosto opačnou zkušeností, potom nejen tyto hodnoty, ale i jejich „nositelé“ ztrácejí důvěru.3 Aféry příslušníků vládnoucí vrstvy, často přítomná korupce nebo alespoň velmi závažné podezření (na základě důsledků téměř hraničící s jistotou), často bezzubý postup státních orgánů proti „velkým rybám“ atd. Co bude tedy člověk akceptovat? Již při výchově platí, že pokud dítě cítí nějaký rozpor mezi verbálními proklamacemi rodičů a jejich skutečným chováním, přejímá spíše vzory jejich faktického jednání, podle kterých rodina žije, než ty, které jsou pouze ústně předkládány za správné 4. V kontextu s výše uvedeným dochází k institucionalizaci rituálů! Důsledkem toho může být pocit, že taková společnost svého plnohodnotného člena vlastně nikdy nepřijala a díky tomu může prožívat pocity vykořenění, rezignace a lhostejnosti. Člověk může vnímat na jedné straně svůj život pouze jako přechody z jedné instituce do druhé a následkem toho prožívat pocit odosobnění, na druhé straně je tato společnost charakteristická tlakem na „radikální individualismus“.5 Lidské společenství samozřejmě prochází neustálým vývojem a s ním se mění také rituály a jejich význam.
Dalším negativním případem tohoto vývoje může být jejich
„nešetrné uchopení“ byznysem, jejich komercionalizace. Klasickým případem mohou být Vánoce, konec roku nebo zvláště u nás v nedávné minulosti naprosto neznámý svátek sv. Valentýna atd. Nepříznivým důsledkem je pak jakési „vykradení“ formy
3 4 5
Opět volně tamtéž, s. 177 - 178 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost , stáří.Praha: Portál, 2000, s. 142. Volně podle BLAŽEK Roman, Vratislav POKORNÝ a Jana TELCOVÁ. Nebezpečí sekt. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002, s. 177 – 180.
4
rituálu, jeho naprosté vyprázdnění; rituál zcela ztrácí původní smysl a význam, tedy i to, co je jeho cílem! Společnost proto musí důležitý rituál nejen provádět, ale také se snažit o dosažení jeho výsledku. Tomu by měla zvláště přispívat i vůle zejména oficiálních představitelů, kteří jsou pro ostatní jakýmsi „zřetelně viditelným vzorem“ a proto by sami měli nejen vyžadovat, ale hlavně svým osobním příkladem demonstrovat naplňování těchto rituálů.6 Jak je již ale popsáno výše, člověk si spíše vybírá faktické chování (příklad), než rozporuplné řečnění o tom, co by mělo být správné. Jako jeden z významných rituálů v životě jedince i společnosti jsme již uvedli - uzavření manželství. Nejen, že se počet sňatků neustále, až dramaticky snižuje, ale jak je vnímán jejich význam a cíl? Panuje obecné povědomí, že tento původně dosmrtný, svatý svazek (člověkem nezrušitelný), může být dnes, kdykoliv, i z malicherných důvodů, ukončen (u soudu je běžně manželství rozvedeno i za deset minut). A jaký vzor poskytují někteří oficiální nejvyšší představitelé (raději bez komentáře). Popřípadě se současná společnost rituálů zcela vzdává. Stále méně se uzavírají sňatky, které jsou považovány za přežitek, „Vánoce jsou pro děti…“. Smrt je přesunuta do nemocnic, tam se na ni nemusíme dívat. Hlava rodiny ve Starém Římě pozvedal dítě, což vedlo k psychickému zrození syna i otce, dítě se symbolicky proměnilo v syna a muž v otce. Byl to rituál „se vším všudy“ a novopečený otec tím současně deklaroval, že dítě nejen zplodil, ale že přijímá i plnou zodpovědnost za péči o něj. A toto nebyl vůbec poslední rituál pro syna, jen pomocí rituálů se mohl dostat do světa dospělých mužů. A jak dále uvádí autor: „Podle Zoji (italský psychoanalytik Luigi Zoja, str. 23 citovaného periodika) jsou synové i otcové bez podobných rituálů neukotveni, opuštěni a vydáni napospas svým vlastním pudům“.7 Jako doklad mohu uvést vlastní smutnou zkušenost z praxe policisty: Na lipenské přehradě došlo k utonutí desetiletého dítěte rakouské turistky. Ta pak své mrtvé dítě „chovala“ asi hodinu, než byla ochotna jej předat k odvozu. Zcela spontánně, na základě, dá se říci nejsilnějšího emotivního prožitku, provedla „rituál rozloučení“.
6 7
Volně podle předchozí citace, s. 180 – 181, 174. SUCHÝ, Adam. Muži močící v sedě. Psychologie dnes. 2010, roč. 16, č. 9, s. 24.
5
Ještě v nedávné době u našich prarodičů se takovýto rituál odehrával zcela samozřejmě v domě zemřelého, kde byl zemřelý upraven a vystaven v rakvi. Nemožnost
provedení
rituálu
rozloučení,
například
následkem
uvedené
institucionalizace, může být i dlouhodobě velmi negativně vnímán, což se může podvědomě demonstrovat pocity viny v důsledku nesplnění důležité morální povinnosti vůči svému nejbližšímu.
3. Následek uvedených negativních změn v současné společnosti A jaký je a bude do budoucna dopad na vývoj celé společnosti, „podrobené“ výše uvedenému rozporuplnému působení? Důsledek uvedených změn (opomíjení rituálů, rezignace na jejich významný vliv, umožnění jejich komercionalizaci či zneužití - tedy společnost, jako nositel tradice, neplní své nutné role v procesu vývoje člověka) může být ten, že tato absence důležitých a vnitřně potřebných rituálů bude nahrazena, zvláště u mladých lidí, něčím jiným! „Falešné iniciace nastupují jako bezděčné náhražky tehdy, chybí-li skutečné vedení a dobré zasvěcení.“8 A odtud je již „jen krůček“ ke skupinám, které nabízejí vyplnění takto
vyprázdněného
prostoru
„falešnými
zkratkami“,
iluzorními
ujištěními
o sebepotvrzení a nalezení „pravdy“ a díky tomu získání pocitu jistoty a bezpečí. Takto uprázdněný prostor pak může být nahrazen jinými rituály, které však mohou být pro takové společenství nepotřebné nebo dokonce nebezpečné!9 Již se pouze nabízí otázka, kdo tedy bude takto nespokojeného člověka oslovovat? Nebudou pro něj „zajímavé“ skupiny, popř. politické strany, nabízející rychlá, zásadní a jednoduchá řešení, které mu jednoznačně „předhazují konkrétního viníka“ nebo jako příčinu populisticky označují konkrétní aktuální změny ve vývoji společnosti (aniž by však uvedly, že se jedná o zákonité, objektivní změny) A nemůže být tento negativní vývoj umocněn dlouhodobou zásadní nespokojeností většiny obyvatel se situací ve společnosti, kdy již dochází neustálým zdražováním i ke snižování životní úrovně. A „ze všech stran“ (včetně zahraničí) se ozývají hlasy, že je to způsobeno korupcí, která údajně nabyla neskutečných rozměrů. V této souvislosti již můžeme pouze poukázat na to, že nejčastější reakcí na stres je agrese. 8 9
BIDDULPH, Steve. Mužství: jak zvládat všechny mužské role. Praha: Portál, 2007, s. 169. Volně podle BLAŽEK, Roman, Vratislav POKORNÝ a Jana TELCOVÁ. Nebezpečí sekt. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002, s. 169, 177.
6
Pokud se ve společnosti začne projevovat sociální krize, má to za následek radikalizaci společenských skupin, které jsou touto krizí nejvíce ohroženi a jako kompenzaci jejich, z toho pramenící sociální nejistoty, je sdružování se v radikálních skupinách, kde mohou rázněji vyslovit nesouhlas s takovým postavením. „Sociální nejistota, pocit neúspěšnosti a tápání ve společnosti, absence náležení k elitě a anonymita ve společnosti jsou rozhodujícími faktory, které vedou zejména mladou populaci k vytváření extremistických hnutí.“10 A tato hnutí zase naopak mohou členstvím mladého člověka v takové skupině, která mu nabídne své zázemí (a tím uspokojení jeho zejména sociálních potřeb, zvláště u jedinců nějakým způsobem strádajícím), jej také může nadchnout pro nějakou konkrétní ideologii! Často je pro něj důležitější to, že jej vůbec někdo přijímá a je součástí skupiny, než její samotné ideologické cíle. Vazba na takovou skupinu pak přináší tomuto člověku uspokojení obecné potřeby sociálního zakotvení.11 Výše uvedený mechanismus se pak dá shrnout, dle mého názoru, do jakési „dvojité formy“ nebezpečí. Důsledkem sociální krize je radikalizace postižených sociálních skupin a následkem toho je sdružování jejích členů v radikálních skupinách extremistických
hnutí.
Tyto
skupiny
mohou
nabídkou
svého
členství
dalším
nespokojeným osobám, kterým tím umožňují uspokojení jejich sociálního zakotvení (kterého se jim nedostává od oficiální společnosti), je takto případně nadchnout pro určitou (extremistickou) ideologii, i když „jen zprostředkovaně“ – osobní vazbou na takovou skupinu. Takže extremistické skupiny na sebe mohou „nabalovat“ další nespokojené jedince a tím zvyšovat svůj počet a sílu a v důsledku toho možné působení na ostatní společnost. Rituály sehrávají významnou úlohu i v životě sekt. Mají velkou roli zejména při vstupu do sekty, ale i v ostatních fázích jejího působení, podílí se na soudržnosti sekty, jsou společným majetkem i tajemstvím, umožňují její odlišení od ostatní společnosti apod.12
10 11
12
CHMELÍK, Jan. Symbolika extremistických hnutí. Praha: Armex , 2000, s. 23 a 24. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 692. BLAŽEK, Roman, Vratislav POKORNÝ a Jana TELCOVÁ. Nebezpečí sekt. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002, s. 224.
7
Závěr Jak z výše uvedeného vyplývá, rituály tvoří významnou součást života jak jednotlivce, tak celého společenství. Tím ale nechci tvrdit, že jejich současné změny jsou jedinou, popř. nejdůležitější příčinou případného negativního vývoje ve společnosti nebo i možného potencionálního nárůstu extremismu. Pouze chci upozornit na jeden z možných, méně zřejmých aspektů, který k tomu může přispívat, a proto by bylo vhodné jej také zkoumat a na základě toho se jej snažit příznivě ovlivňovat. Ve své připravované disertační práci na téma extremismu a zejména jeho prevenci se tomuto aspektu budu dále věnovat. Budu se snažit uvedenou problematiku prevence blíže zkoumat a to i na základě přístupu současné společnosti k rituálům a možného nástinu posunu naší společnosti k jejich plnohodnotnému nahrazení.
8
SEZNAM LITERATURY: BIDDULPH, Steve. Mužství: jak zvládat všechny mužské role. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-209-6. BLAŽEK, Roman, Vratislav POKORNÝ a Jana TELCOVÁ. Nebezpečí sekt. Brno: Ústav psychologického poradenství a diagnostiky, 2002. ISBN 80-86568-07-05. CHMELÍK, Jan. Symbolika extremistických hnutí. Praha: Armex, 2000. ISBN 80-8624414-8. SUCHÝ, Adam. Muži močící v sedě. Psychologie dnes. 2010, roč. 16, č. 9, s. 20 – 24. ISSN 1212-9607. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-308-0. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-414-4. URBAN, Lukáš, Josef DUBSKÝ a Jan BAJURA. Sociální deviace. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. 231 s. ISBN 978-80-7380-397-1.
9
