Poděkování: Děkuji sestře Karolině za to, že mě na toto téma navedla a v mnoha ohledech mi velmi pomohla, sestře Kristýně za motivaci a mamince za příležitost k bakalářskému studiu a tím i k napsání této práce. Děkuji PhDr. Zuzaně Kubišové za její odborné rady a celkový pozitivní a otevřený přístup.
Anotace Cílem mé bakalářské práce je zjistit, jak se ve společnosti proměňuje mužská identita, a to zvláště ve vztahu k roli otce. Proměnu mužské identity značně ovlivňuje vzestup feministických myšlenek. Jejich následkem je zpochybnění a oslabení tradiční mužské role i s hodnotami, které k ní náleží. Tento problém jsem se snažila postihnout s ohledem na změny ve společnosti, například i na průmyslovou revoluci. Otec je důležitou součástí rodiny a proměna, jíž jeho role prošla, má značné důsledky jak pro něj, tak i pro jeho potomky, čímž se dotýká budoucnosti nás všech. Klíčová slova: emancipace, identifikace, mužská identita, otec, sociální role.
Summary The aim of my bachelor’s thesis is to find out how the male identity has changed, especially with regard to the father’s role. The transformation of male identity has been considerably influenced by the rise of feminist thought. Due to that the traditional male role and its attendant values were challenged and weakened. I have tried to address this problem with respect to the changes in society, for
instance with regard to the industrial revolution. Father is an
important part of a family and the transformation of his
role has
a significant impact on him and his offspring alike which affects future of all of us. Keywords: roles.
emancipation,
identification,
male
identity,
father,
social
Annotation L´objectif de ma thèse est de relever la transformation de l´identité de l´homme, particulièrement en rapport de son rôle de père. Cette transformation est considérablement influencée par la hausse des idées féministes. L´affaiblissement du rôle traditionnel de l´homme, et
l‘affaiblissement des
valeurs qui sont en étroit rapport avec lui, c‘est le résultat de cette transformation. J´ai essayé d´éprouver ce problème du regard (de point de vue) des changements sociales, p.e. la révolution industrielle. Le père forme une partie importante de la famille. Le changement de son rôle a un impact grave pour lui-même et pour ses enfants. Ce fait donc influence l´avenir de tout le monde. Les mots-clé: émancipation, identification, identité de l´homme, père, le rôle social.
OBSAH 1. ÚVOD ........................................................................................................................ 10 2. ZÁKLADNÍ POJMY ............................................................................................... 11 2.1 Feminismus .......................................................................................................... 12 2.2 Gender .................................................................................................................. 14 2.3 Tradiční mužská role, patriarchát ......................................................................... 15 2.4 Otcovská a mateřská role ..................................................................................... 17 2.5 Vývoj pohlavní role.............................................................................................. 19 3. MUŽSKÁ IDENTITA – vývoj a proměny ............................................................. 21 3.1 Nadvláda a moc .................................................................................................... 23 3.2 Krize sedmdesátých let ........................................................................................ 23 3.3 Robert Bly a jeho teorie ....................................................................................... 26 3.4 Odpoutání syna od matky..................................................................................... 29 3.5 Vliv feministického hnutí na mužskou identitu ................................................... 31 4. DEVATENÁCTÉ STOLETÍ................................................................................... 33 4.1 Průmyslová revoluce a její dopady na roli otce ................................................... 33 4.2 Emancipace 19. a 20. století ................................................................................. 34 4.2.1 Čechy v 19. století ...................................................................................... 35 5. OTCOVSTVÍ A PROMĚNY .................................................................................. 36 5.1 Otec v rodině ........................................................................................................ 39 5.2 Otec živitel ........................................................................................................... 40 5.3 Současný otec ....................................................................................................... 42 5.3.1 Dvě skupiny otců ....................................................................................... 43 5.4 Rozvod ................................................................................................................. 43 6. ZÁVĚR....................................................................................................................... 45 SEZNAM POUŽITÉ ODBORNÉ LITERATURY.................................................... 46
SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................... 49 VYBRANÉ ODBORNÉ TERMÍNY ........................................................................... 50
1. Úvod Svou bakalářskou práci jsem se rozhodla zaměřit na téma mužské identity zvláště proto, že v souvislosti s výraznou proměnou ženské role se v posledních desetiletí značně proměňuje i role mužská a s ní i identita muže. Dochází k určitému opouštění původních, tradičních rolí. V současné době bývá hlavním tématem různých článků, televizních pořadů a debat ženská, respektive feministická tématika, týkající se emancipace, rovných příležitostí žen a mužů, seberealizace, zrovnoprávnění ženy a jejího růstu. Postavení ženy ve společnosti je v dnešní době aktuálním tématem, avšak málokdo se zamyslí nad tím, jaké důsledky mají tyto společenské proměny právě pro muže a jejich dosavadní roli. Společnost se zaměřuje spíše na ženské problémy a starosti a v menší míře se zamýšlí nad proměnami a těžkostmi, které mohou provázet muže. Ačkoliv lidé nemusí vnímat proměny, jimiž mužská role prošla za problematické, současná sociologie se touto tematikou zabývá. Při reflektování tohoto problému současné společnosti se mi naskytlo několik otázek vyplývajících z rozporu mezi tradičním postavením muže ve společnosti a rodině a jeho současným postavením, které se postupně proměňuje. Co si můžeme představit pod tradiční mužskou rolí? Jaký má současná proměna rolí ve společnosti vliv na mužskou identitu? Změny vyvolané feministickým hnutím mají vliv na muže jako otce. Jaký vliv má tedy současné postavení otce v rodině na jeho potomky? V současné situaci se ztrácí jedna z mužských funkcí, která jej vždy definovala. Jedná se o pozici muž - živitel. Tato pozice se v současnosti mění. Důvodem je vzrůstající emancipace žen, které již nechtějí být finančně závislé na svých partnerech. Muži tak přestávají být jedinými živiteli a tímto pomalu opouštějí svou tradiční roli. Mohou se tak ocitnout v krizi. Tato krize se může projevit na vnímání jejich mužské identity. Toto bylo však jen velmi stručné nastínění problému proměny sociálních rolí v dnešní společnosti. Mým cílem je zjistit, jakými proměnami mužská identita, neboli „maskulinita“, procházela. Zaměřím se na to, jak se mužská identita vyvíjí a jaké faktory její vývoj ovlivňují. Důležité je také poukázat na to, jak se proměna odráží na postavení otce v rodině a jak se tyto postupné změny promítají v jeho životě a také v životě jeho dětí. 10
2. Základní pojmy Je důležité vymezit si několik základních pojmů týkajících se problematiky, kterou se zabývá má bakalářská práce. Jestliže se chci zaměřit na to, jak se měnila a mění mužská identita, je důležité si objasnit, co se pod tímto pojmem vůbec skrývá. V souvislosti s tím vysvětlit, jaká byla tradiční mužská role a jaké jsou rozdíly mezi mužskou a ženskou sociálně-pohlavní rolí. Je třeba popsat, co se od mužů a žen očekávalo, abychom mohli pochopit, jak zásadní jsou změny, kterými mužská identita prošla. Ve srovnání s tradiční mužskou rolí (tradiční mužskou rolí míním patriarchální uspořádání společnosti v níž měl muž rozhodující a autoritářské postavení) se dnešní mužská, ale i ženská sociální role, razantně liší. Víme, že ženská sociální role se posunula výrazně kupředu a od základu změnila své původní stanovisko. Ženy si vlivem emancipace vybudovaly lepší postavení ve společnosti. Zlepšily se jejich příležitosti ke vzdělání a také uplatnění na trhu práce. Některým mužům nepřipadalo správné a vyhovující, jak se ženy stávají emancipovanější a samostatnější. Proto je důležité se zaměřit na to, proč je tato změna pro muže nevyhovující. Mohlo by se jednat o jakousi formu úzkosti pramenící z faktu, že ženy se svými cíli a jednáním stále více podobají mužům. Muži se však od počátku vůči ženám vymezovali. Vymezování se jednoho pohlaví vůči druhému legitimizuje biologický esencialismus tím, že považuje rozdíly mezi pohlavími za biologicky podmíněné. Biologický esencialismus je kulturně podmíněná „optika“, která racionalizuje a legitimizuje androcentrismus (tj. představa, že muži jsou ženám nadřazeni a jejich vnímání světa představuje normu) a genderovou polarizaci (tj. představa, že muži a ženy se navzájem razantně liší) tím, že je popisuje jako přirozené důsledky vrozených biologických rozdílů mezi pohlavími (Renzetti, Curran, 2003, s. 525).
11
2.1
Feminismus
Feminismus je velmi obšírné téma, a proto mu nemůžeme věnovat více prostoru. Považuji však za podstatné aspoň stručně nastínit jeho vznik a zmínit se o jeho vývoji, protože má velký podíl na proměnu mužské identity, což je ústředním tématem mé práce. Feminismus je považován za nejsilnější společenské hnutí a nejpřevratnější způsob myšlení sedmdesátých let ve Spojených státech, jak uvádí Oates-Indruchová. Postavil se proti patriarchátu a různým formám diskriminace žen. Tradičně se feminismus dělí do dvou vln. První vlna feminismu proběhla v osmnáctém století. Převážně vychází z problému, že ženské tělo umožňuje nadvládu mužů nad ženami. Šlo o předsudky o ženském těle ve vědě i společnosti, které ženy definovaly jako pohlaví fyzicky i intelektuálně méněcenné. Mezi autorky a autory první vlny feminismu patří Marry Wollstonecraft, John Stuart Mill a Virginia Woolf. Druhá vlna pak začíná koncem šedesátých let 20. stol. Mezi autorky patřící k tomuto období patří například Betty Friedan, Kate Millet a Shery B. Ortner, které vychází z biologického údělu zapříčiňující to, že jsou ženy v důsledku své budoucí role matky, diskriminovány na trhu práce (Oates-Indruchová, 1998, s. 10). Feminismus šedesátých let je tradičně označován za příčinu způsobující znejistění mužské identity. Za jeho důsledek je považována situace, kdy muž začne pochybovat o své identitě a začne pochybovat. Elizabeth Badinter tvrdí, že: „Západní feminismus není ani tak vinen vyvrácením orientačních bodů, jako tím, že ukázal, že král je nahý.“ (Badinter, 2005, s. 16). Osmdesátá a devadesátá léta přinesla rozdělení feminismu do několika různých proudů – radikálního, liberálního, socialistického, psychoanalytického apod. „Cílem liberálního feminismu je dosažení rovných legislativních, politických a sociálních práv pro ženy.“ (Oates-Indruchová, 1998, s. 11). Radikální feminismus se pak zaměřuje na kořeny mužské dominance a řadí všechny formy útlaku v mužské nadvládě. Feministické myšlenky však můžeme nalézt ještě před dobou tzv. první vlny feminismu. Již ve středověku ženy protestovaly proti patriarchálnímu útlaku, ale tyto myšlenky nebyly nikdy písemně zaznamenány a systematicky zdokumentovány. Důvod 12
je prostý – ženy byly vylučovány z utváření dějin, neboť: „Jen muži měli moc určovat, jak chápat dějiny a co je či není jejich relevantní součástí.“ (Lerner In Renzetti, Curran, 2003, s. 36). I přesto, že se ženy v různých historických etapách vzpíraly tradičnímu genderovému uspořádání, nemohly se nic dozvědět o předchozích snahách. Podle Renzetti a Currana se feministické sociální hnutí ustanovilo až na začátku devatenáctého století. Ženy této doby postupně dosahovaly vyšší úrovně vzdělání, ale vstup do mnoha profesí jim byl stále právně odpírán (Renzetti, Curran, 2003, s. 37). Základním cílem feministické kritiky je podle Zuzany Uhde „Emancipace žen ve smyslu jejich osvobození od utlačujících a ponižujících stereotypních norem a hodnot.“ (Uhde In Šubrt, 2007, s. 280). Upozorňuje na základy, které byly položeny v patriarchální společnosti a které zohledňovaly pouze mužské potřeby. Podle Herty Nagl-Docekal je dalším hlavním cílem tohoto hnutí „Konfrontovat feministickou filosofii s problematikou hierarchických vztahů mezi pohlavími.“ (Nagl-Docekal, 2007, s. 24). Společně s feminismem se pojí a užívá i pojem gender, avšak tyto dva pojmy nelze zaměňovat. „Gender je sociální konstrukt, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a společností.“ (Oates-Indruchová, 1998, s. 11). Ukazuje, že role, chování a normy jsou v různých společnostech odlišné a mění se s místem i časem.
Cílem feministických hnutí
a odpůrkyň tradičních genderových rolí nebylo pouze přiznání volebního práva, ale snažily se upozornit i na jiné aspekty nerovnoprávného postavení žen (Renzetti, Curran, 2003, s. 36). „Klasická sociální teorie i její formy vykazují sklony k vylučování žen se sociální sféry a k upřednostňování mužské představy o modernitě.“(Harrington, 2006, s. 322). I když v posledních desetiletích došlo k významným změnám a byla přijata různá opatření, jež mají předcházet asymetriím mezi pohlavími, jsou ženy i nadále málo zastoupeny v politice, vedoucích pozicích a vědě a celkově ve vyšších platových kategoriích (Nagl-Docekal, 2007, s.17).
13
2.2
Gender
Termínem gender označujeme společensky utvářené postoje a modely chování, obvykle dichotomicky dělené na mužské a ženské. Nejjednodušší způsob vymezování jedinců je vymezování z hlediska pohlaví. Řekneme-li o někom, že je „muž“ nebo „žena“, sdělíme tím mnoho informací nejen o jeho tělesné stavbě, ale současně i o jeho/její typicky předpokládaných vlastnostech. S pouhým termínem „muž“ či „žena“ si pak asociujeme i soubor určitých vzorců chování, které se k pohlaví vztahují. Lidské pohlaví je podle Renzetti a Currana chápáno jako lidská danost. Biologické pohlaví tedy slouží jako základ, na kterém lidé konstruují společenskou kategorii zvanou gender nebo-li maskulinitu či femininitu (Renzetti, Curran, 2003, s. 20). S termínem gender se pojí i různé generové stereotypy. Lidé všeobecně pokládají za platné takové vzorce, které se pojí s naší generovou identitou. Předpoklady, které se vztahují k genderu lidé považují za platné a správné. Generové stereotypy jsou: „Zjednodušující popisy toho, jak má vypadat „maskulinní muž“ či „femininní žena“ … Předpokládá se, že normální muž nenese žádné rysy ženskosti a naopak.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 20). V každé společnosti jsou zakotveny určité předpisy, které předepisují určité vlastnosti, způsoby chování a vzorce. Jedná se o pohlavně-genderový systém společnosti. Tyto předpisy jsou pak zakotveny v institucích, jako jsou hospodářství, politický systém, vzdělávací systém, náboženství či rodinné uspořádání.
14
2.3 Tradiční mužská role, patriarchát Pojem patriarcha je složeno ze dvou slov – „otec a vládce“. Tradiční mužská role je klíčovým pojmem. Je založena na tradici, že muži mají autoritativní a mocenské postavení prakticky ve všech oblastech života. Mají v daném společenství rozhodující slovo, vedoucí postavení ve veřejném životě a také autoritativní postavení v rodině. Žena má oproti muži podřízené postavení, je méněcenná a nemá téměř žádná práva. Patriarchát lze tedy definovat jako pohlavně-genderový systém, v němž muži zaujímají nadřazené postavení vůči ženám a v němž jsou vlastnosti a činnosti vnímané jako mužské hodnoceny výše, než ty, které jsou vnímány jako ženské (Renzetti, Curran, 2003, s. 22). Jako tradiční příklad, ve kterém se velmi názorně promítá patriarchální uspořádání společnosti, je doba starověkého Řecka a Říma. Doba starověku je pro nás důležitá tím, že v tomto období došlo k proměně matriarchální formy1 společnosti k patriarchátu a tím ke ztrátě mateřských práv výměnou za práva otcovská. Matriarchát je taková forma uspořádání společnosti, ve které měla hlavní moc žena – matka. Základní sociální jednotkou matriarchátu byla strukturovaná sociální jednotka, tzv. gent a jeho hlavou byla nejstarší žena rodu. Žena měla vsoké postavení jak v domácnosti tak v rámci celého gentu. Nejvyšší matka rodu měla rozhodující pravomoci v oblasti soudní a náboženské.2 Po přeměně na patriarchální uspořádání společnosti vzniklo mnoho domněnek, že se jedná o odplatu mužů za původní gentové uspořádání, ve kterém měl muž jen malé pravomoci. Patriarchát, vláda otců, se mohl prosadit pouze tak, že si muži podrobili matky. „Muži cítili, že se od ženy ještě nedokázali osvobodit, a tak se snažili spoutat její přirozenou moc … ženský svět byl stejně jako dříve předmětem mužské fascinace a obav.“ (Zoja, 2005, s. 64).
1
Pro zajímavost: někteří vědci zpochybňují existenci takové formy uspořádání společnosti, jako
byl matriarchát. Luigi Zoja tvrdí, že vědci nikdy nenašli dostatečné důkazy o matriarchátu. Podle něj se hypotézy o matriarchátu vztahují do dob, kdy ještě nebylo vynalezeno písmo. Usuzovat na moc ženy podle sošek a vyobrazení není důvěryhodné. 2
Brož, 1999, cit. online
15
Elizabeth Badinter tvrdí, že: „Od vzniku patriarchátu se muž vždy definoval jako privilegovaná lidská bytost mající něco navíc, co žena nemá. Pokládal se za silnějšího, inteligentnějšího, odvážnějšího, odpovědnějšího, tvořivějšího a racionálnějšího. A toto navíc ospravedlňovalo jeho nadřazený vztah k ženám.“ (Badinter, 2005, s. 16). Pierre Bourdieu navíc poznamenává, že: „Být muž s sebou automaticky přináší postavení spojené s mocí.“ (Bourdieu, 2000, s. 54). To, jaké mocenské postavení vůči ženám muži zaujímali, nám dokazuje i fakt, že ve francouzštině je slovo muž a člověk označováno jedním slovem – „homme“ a stejně tak i v angličtině je muž a člověk označováno jedním slovem – „man“. Tímto se potvrzuje tendence, projevující se již od starověku, klást mezi obě označení rovnítko. Tato tendence je označována jako generické maskulinum. Tradiční gramatická pravidla se zaměřují na to, aby se maskulinum užívalo nejen s výlučným odkazem k mužům, ale i k lidským bytostem všeobecně. Téměř ve všem se hledaly důkazy, které by ospravedlňovaly nadvládu muže nad ženou. Důkazy byly hledány v odkazech na „přírodu“ a „přirozenost“. Mužská nadvláda byla pojímána jako přirozená, protože muž se celkově jeví jako silnější. Dle Herty Nagl-Docekal bylo snahou tohoto dokazování najít nevyvratitelný argument. „Prezentuje-li se totiž příslušný řád pohlaví jako „přirozený“, jeví se jako nezvratně platný … Odvolávání na přírodu sloužilo k legitimizaci patriarchálních struktur.“ (Nagl-Docekal, 2007, s. 32-33). Odkazovat na „přírodu“ a tím vytvářet nevyvratitelný argument však podle Nagl-Docekal není zcela obhajitelné. Proti biologické determinaci pohlaví se staví takto: „To, že se na muže a ženy vůbec apeluje, aby určitým způsobem organizovali své vztahy, již samo o sobě vyjadřuje předpoklad, že jejich soužití neprobíhá „samo od sebe“, ale musí být utvářeno.“ (Nagl-Docekal, 2007, s. 35). Společenská struktura je tak často ospravedlňována odkazem na přírodu. Sociální role jedince jsou utvářeny podle jeho pohlaví. Každému pohlaví jsou pak stereotypně přiřazovány vzorce chování, jež je pro pohlaví typické. Patriarchát byl považován za dominantní ideologii, která se uplatňuje ve všech společenských systémech, i když v různých formách. Proti této dominantní ideologii vystoupil feminismus. Feminismus se postavil proti patriarchátu jako mocenskému
16
systému, který znevýhodňuje ženy prostřednictvím „společenských, politických a ekonomických institucí“. (Humm podle Oates-Indruchová, 1998, s. 10).3 Patriarchální tradice se nevztahuje pouze na to, jakým způsobem je chápán muž a jak má správný muž fungovat ve společnosti, ale také na to, jaká je jeho úloha při plnění role otce. Elizabeth Badinter popisuje patriarchální tradici ve vtahu otce k dítěti a to tím způsobem, že poukazuje na názor klasických psychoanalytiků, podle nichž otcové nejsou schopni primárního mateřského citu. Otec nemá nahrazovat mateřskou péči, ale měl by si od dítěte udržovat odstup. Těchto několik bodů je souhlasných s patriarchální tradicí a podle Badinterové „Vede k posílení dvojice matky a dítěte a zejména matky a syna.“ (Badinter, 2005, s. 68).
2.4 Otcovská a mateřská role V antickém Římě měli otcové téměř absolutní moc nad svými dětmi a práva matek prakticky neexistovala. Jestliže došlo k rozvodu, přešla péče o dítě automaticky na otce. Již zde vidíme, jak je dnešní situace zcela odlišná. V dnešní době přiznává soud děti většinou matkám a otcové musí o svá práva horlivě bojovat. Otec zastával několik úloh. Působil jako ochránce a pečovatel, vychovával a předával svým dětem morální zásady. Byl hlavou rodiny a jejich živitelem. Tradice otcovské nadřazenosti přetrvávala po řadu století a jen velmi pozvolna se uvolňovala a měnila. Jeho význam v rodině se měnil společně se společenským vývojem. Otec mohl rozhodovat téměř o všem, co se dítěte týkalo. Zároveň byl povinen se o dítě postarat a hradit veškeré jeho životní náklady. V průběhu staletí od středověku až k 18. století, které bylo významné ve změně vnímání mužské a ženské identity, docházelo k mnoha společenským změnám, které ovlivnily mužskou i ženskou sociální roli. Koncem devatenáctého a na počátku dvacátého století došlo ke změně týkající se otce a jeho vlivu na vývoj dítěte. Jeho vliv začal být podceňován. 3
Humm, M. The Dictionary of Feminist Theory, 1989
17
Dřívější preferování otců bylo zcela nahrazováno preferencí matek. Cituji: „Tento postoj společnosti byl ještě upevněn stále populárnější psychoanalytickou teorií, která kladla důraz na velký přínos matky k psychické pohodě dítěte. Usuzovalo se, že vztah dítěte s matkou je daleko důležitější, než vztah dítěte s otcem.“ (Černá, s. 23). Musím však připomenout, že postupné vytrácení otce z rodiny , ke kterému v průběhu staletí vlivem společenských změn docházelo, má velmi negativní dopad na jeho potomky a muže samotné. Role otce je v rodině nezastupitelná a s ohledem na budoucí plnohodnotný život jeho dětí i velmi důležitá a klíčová. Důležitý je takzvaný proces triangulace, ve kterém dochází k působení matky a otce na dítě, ale zároveň dítě pozoruje i vztah mezi matkou a otcem, což je nezbytné pro utváření jeho osobnosti a k tomu, aby bylo v budoucnu schopno vést svůj vlastní život. Učí se, jak matka s otcem řeší konflikty, jak si navzájem vycházejí vstříc. V rané fázi života, zhruba od tří let si dítě utváří svou vlastní identitu a uvědomuje si vědomí „já“ a v tomto období je pro něj proces triangulace velmi podstatný (Matějček podle Bakalář, 2002, s. 132).4 Otec zde také plní důležitý aspekt v tom směru, že pomáhá dítěti osvobodit se od matky. Podle Warshaka je pro děti bez otcovy přítomnosti obtížnější dosáhnout v psychické pohodě své nezávislosti (Warshak podle Bakalář, 2002, s. 132).5 Pro děti a jejich správný psychický a sociální vývoj jsou důležité obě osoby – jak matka, tak otec. Pakliže se zamýšlíme nad tím, co znamená pro dítě skutečnost, že vyrůstá bez otce, je třeba si tu samou skutečnost představit i na příkladě, že bude trávit málo času se svou matkou. S důležitostí tohoto procesu triangulace nejspíše není veřejnost zcela obeznámena, ačkoliv je to proces velmi zásadní a potřebný k tomu, aby se v budoucím životě dítě snadněji dokázalo odpoutat od jednoho z rodičů a to v mnoha případech právě od matky. Role otce je velmi důležitá v utváření hodnot dítěte, ať už chlapce nebo dívky. Zůstane-li dítě například po rozvodu pouze s matkou, nedochází k přímé identifikaci s mužským vzorem. Cituji: „Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sociální identity a role. Programuje-li matka, pak chlapci jsou – mnohdy nevratně – poškozování v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem,
4
Matějček, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, 1994
5
Warshak, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti, 1996
18
a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy.“ (Bakalář, 2002, s. 114).
2.5 Vývoj pohlavní role Termínem role nazýváme souhrn očekávaného jednaní vůči jedinci, jenž zastává určitou sociální pozici. Pohlavní roli vysvětluje Karsten jako: „Soubor směrnic, předpisů a pravidel chování určující pohlavně specifické chování osobnosti.“ (Karsten, H., 2006, s. 63). Děti a dospívající se učí svou pohlavní roli tím, že pozorují dospělé kolem sebe a hodnotí jejich chování. Jedná se o vzorce předávané rodiči nebo společností. Svůj podíl na utváření a vnímaní pohlavních rolí mají i média. Média hrají v ovlivňování dítěte a utváření jeho osobnosti velkou roli. Dítě, ať už chlapec nebo dívka, se identifikuje s pohlavní rolí otce nebo matky a učí se od nich základní vzorce chování. Sociální vzorce dítě vidí i v literatuře. V různých pohádkách a příbězích se objevují vzorce genderových stereotypů, jenž se dítěti vštěpují. Dítě v pohádkách vidí muže a ženy, otce či matky, kteří „hrají“ svou sociální roli podle společností připsaných vzorců. Určité vzorce chování nám udává i společnost, ve které žijeme. Tyto vzorce se poté promítají například do školství či do rodinných institucí.
Již od narození je k dítěti přistupováno rozdílně podle toho, zda je ženského nebo mužského pohlaví. S dívkou se tedy zachází jinak a jsou na ni kladeny zcela jiné požadavky než právě na chlapce. Existuje stereotypní představa, díky které jsou na děti kladeny jiné nároky s ohledem na jejich pohlaví. Očekává se, že dívka bude milá, poslušná. Celkově je dívka pojímána jako křehčí, jemnější a citlivější. Považuje se za normální, že si bude hrát s panenkami nebo s kuchyňkou. Chlapec je odolnější a divočejší. Očekává se, že se bude více projevovat a především si bude hrát s „chlapeckými“ hračkami, tj. s autíčky, stavebnicemi a podobně. Pakliže by si snad dívka hrála s autíčky, společnost tuto její potřebu bude chápat mnohem lépe, než v opačném případě, kdy by si chlapec začal hrát s panenkou a bavili by ho tzv. „dívčí“ hry v kuchyňce. Může se tak setkat s nepochopením a dokonce i s výsměchem ze strany 19
ostatních. O chlapce panují v rodině většinou větší obavy než o děvčata. Může tomu napomáhat fakt, že v minulosti byli chlapci žádanější než dívky a rodiče si často přáli, aby se jim narodil chlapeček.
Setkáváme se zde se stereotypními představami
genderové role. Pro rodiče není přípustné, aby si jejich malý syn hrál tzv. „na domácnost“, jelikož mají obavy, že s ním není něco v pořádku. Již od dětství se dětem vštěpují představy, co jako jedinci daného pohlaví mají „správně“ dělat. Rozdílné přístupy k dětem podle pohlaví jsou charakteristické jak v rodinné výchově, tak i ve školství. Na chlapce je kladen mnohem větší nátlak a to ze strany otců, aby se choval jako „správný chlap“. Jsou na něj kladeny nároky, aby nepůsobil zženštile, zbaběle. Jakmile se chlapec začne projevovat jemně a příliš ústupně, mají rodiče obavy. Dívky v tomto směru tak ostře sledovány a kritizovány nebývají (Karsten, 2006, s. 64-66).
Jestliže je tedy chlapec vychováván podle tradičních představ o pohlavní roli (viz. výše) pak je zřejmé, že se nerad přiznává ke strachu a k úzkostnosti, jak píše Karsten. Proč rodiče své děti takto vychovávají, plyne z faktu, že sami rodiče jako malé děti nereflektovaně přijímali tradiční stereotypy pohlavních rolí. Výchova dětí podle tohoto stereotypu má však na děti v mnohém negativní vliv, jak uvádí Karsten: „Rozdílnost výchovných cílů přináší nevýhody obojímu pohlaví. Dívky jsou brzděny ve výstavbě zdravého sebevědomí a s tím souvisejícího vnímání silných stránek své osobnosti, zatímco chlapci bývají pobízeni, aby se odpoutali od matky a sami bojovali s okolním světem.“ (Karsten, 2006, s. 68). K přijímání tradičních pohlavních rolí přispívají i sociální podmínky, ve kterých dítě vyrůstá a samozřejmě také okolnosti dané doby, které mají na rodinu vliv. Pro chlapce je nezbytně nutná identifikace se svým otcem, aby se naučil chování odpovídající mužské pohlavní roli. Otcové se snaží podporovat takové chování, které podle nich mužské pohlavní roli přísluší – projevy síly, sebevědomí a nezávislosti, zatímco slabost, empatie a soucit naopak odsuzují jako typicky „ženské“ vlastnosti. Podle Karsten pak chlapec hůře navazuje mezilidské vztahy a je méně citlivý vůči druhým lidem.
20
3. Mužská identita – vývoj a proměny Příčina proměny mužské role, jež se v průběhu několika desetiletí odehrála, je mnohdy odůvodňována feminismem a to převážně jeho druhou vlnou z šedesátých let. Tuto problematiku směřuji převážně na roli otce a na to, jaký důsledek má pro syna otcovo odcizení a jak je pro něj důležitá identifikace s otcem při vytváření mužské pohlavní role. Termín mužská identita či maskulinita může být definován z hlediska sociálních věd několika definicemi. Zároveň se však všechny tyto teorie shodují na faktu, že může existovat několik různých typů maskulinity, které se liší z hlediska etnického, kulturního, třídního postavení apod. Radka Dudová ve svém článku6 o maskulinitě popisuje tři teorie, které se snaží vymezit a definovat mužskou identitu, podle Edleye a Wetherella. Makulinita je tak pojímána z několika perspektiv. Tři teorie definující typy mužské identity: a) psychoanalytické hledisko: považuje mužskou identitu za něco nestálého a muži se pak cítí z hlediska genderové identity v nejistotě. Snaží se proto sobě a svému okolí své mužství neustále dokazovat. b) hledisko teorie rolí: vypovídá o tom, že existuje určitý soubor obsahující návod, jak svou specificky mužskou roli „hrát“. Součástí role jsou takové charakteristiky jako sebedůvěra, ambice a síla, které dávají předpoklad k tomu, aby mužská role byla rolí dominantní.
c) hegemonní maskulinita: má velký vliv na utváření mužské identity západních zemí. Tento typ maskulinity zdůrazňuje určité osobností vlastnosti, které by měl muž vlastnit. Jedná se například o to, že by měl být soběstačný, agresivní a také heterosexuální. Tyto požadavky pak
6
Dudová, 2005, cit. online
21
kladou na muže příliš vysoké nároky, muži se s nimi neustále srovnávají a v důsledku toho pak mohou mít pochyby o své vlastní identitě a o správném plnění své sociálně pohlavní role. Z mého pohledu se tyto tři typy teorií definující typy mužské identity prolínají. Mužům jsou předloženy určité vzorce, které následně vymezují a určují jejich chování. Chlapci je prostřednictvím rodičů, osob v nejbližším okolí, médii či literaturou určováno, jaké vlastnosti by měl mít a jak by se měl chovat. Existují tak určité standardy, jimiž jsou muži vymezováni a se kterými se tedy nějakým způsobem ztotožňují.
Muži
jsou
zkrátka
přiřazovány
určité
vlastnosti,
které
se většině lidí při vyslovení například pojmu mužství vybaví. Tyto vlastnosti jsou pak asociovány s pojmem mužství. Teorie hegemonní maskulinity je pádné v tom směru, že muži se ztotožňují s nároky, které jsou na ně kladeny a v důsledku toho mohou mít pochyby o své vlastní identitě. Mužství má potřebu být dokazováno. Kolikrát slyšíme výzvy typu: „Dokaž, že jsi muž!“. Muži jsou častováni přívlastky o opravdovém muži a tím je myšlen muž, jenž se chová „chlapsky“. Termín „opravdový muž“ znamená pro muže něco výsostného. Je-li nějaký muž tímto přívlastkem označen, je to pro něj pochvala na velmi vysoké úrovni (Badinter, 2005, s. 14). Důležité je také upozornit na poznatek Simone de Beauvoir, že: „Mužem se člověk nerodí, ale mužem se stává.“ (Simone de Beauvoir In Badinter, 2005, s. 35). Je tedy potřeba, aby se mohl v průběhu vývoje identifikovat s mužskou pohlavní rolí a byl tak schopen aplikovat vzorce chování, které se od něj v budoucnu budou očekávat. Stejně tak to platí i pro dívky, které také potřebují možnost identifikace.
22
3.1 Nadvláda a moc Mužství bylo vždy spojeno s mocí. Na tomto faktu dále Pierre Bourdieu zakládá, že mužnost spočívá v „libidu dominandi“, nebo-li touze ovládat. Tato touha „ovládat“ se pak stala nejvyšším kritériem mužské identity, jak uvádí Elizabeth Badinter. Vidíme, že významné a rozhodující posty ve vládě, regionální politice i v čele obchodních organizací jsou zaujímány muži. „Mužská nadvláda je přítomná ve strukturách rodiny, náboženství i intelektuálního života.“7 Někteří muži mají dojem, že mají na své mocenské postavení z hlediska genderu nárok. Důsledkem tohoto přesvědčení pak může být případná frustrace právě z nenaplnění této role. Muži si často asociují představy, které jsou s jejich pohlavní rolí tradičně očekávány. Její nenaplnění pak způsobuje případnou krizi jejich identity.
3.2 Krize sedmdesátých let V posledních několika desetiletí se udála proměna v pohlavních rolích. Jejím dokladem je stále vyšší počet žen, které mají vyšší vzdělání a které vykonávají stále kvalifikovanější práce (Karsten, 2006, s. 100). Studie uvádí, že ještě před třiceti lety se muži příliš netrápili otázkami nad svou identitou. Avšak podle některých vědců se později tato situace změnila. Elizabeth Badinter považuje za dobu, kdy se muži mohli cítit nejistí, sedmdesátá léta. Uvádí, že v těchto letech se muži začali nad svou identitou zamýšlet a za příčinu považuje feministická
hnutí
té
doby.
„Po
vzoru
feministek,
které
se
nahlas
a rozhodně vzepřely tradičně přisouzeným rolím, dali někteří muži najevo, že se chtějí osvobodit od jařma iluzorní mužnosti.“ (Badinter, 2005, s. 15). Elizabeth Badinter dále uvádí, že jako první se úvahami o ideální mužské roli začali zabývat američtí představitelé humanitních věd. Právě v sedmdesátých letech začala vznikat první pojednání o maskulinitě. Výsledkem pak byla krize, která nastala
7
Dudová, 2005, cit. online
23
v osmdesátých letech, kdy se muž začal jevit jako problém. Nastalo období nejistoty, nabyté úzkostí (Badinter, 2005, s. 15). Krize mužské identity není důsledkem úvah sociálních vědců. Muži by ji i tak pociťovali a uvědomovali by si svou nejistotu. Tyto úvahy však na daný problém ukázaly a potvrdily tak to, že daná krize jest. Radka Dudová ve svém článku píše, že feminismus sedmdesátých let se vyznačoval tvrzením, že ženy nemají fakticky žádnou moc a cítí se bezmocné, zatímco muži jsou držitelé moci. Zajímavé však je, že muži s tímto názorem zcela nesouhlasí a nemají dojem, že by měli takovou pozici. Toto stanovisko zaujímá většina českých mužů podle odpovědí uvedených Radkou Dudovou. Je důležité zohlednit různá hlediska jejich moci. Dalo by se říct, že na nějaké kolektivní úrovni skutečně zaujímají mocenské postavení oproti ženám, avšak v osobní a interpersonální sféře se muži necítí být natolik mocní.8 Ve dvacátém století se muži začali zabývat svou identitou a její krizí. Jednalo se především o muže bílé pleti, kteří byli vzdělaní. Podle Claire Renzetti a Daniela Currana lze tyto tendence nazvat mužskou emancipací. Tito muži se sdružovali do hnutí, v nichž diskutovali o svém chápání maskulinity a jeho důsledcích. Snažili se reflektovat omezení, jenž jim byla ukládána genderovými normami a stereotypy. V podstatě si nedovedeme představit, že by to byli zrovna muži, kdo by byli nějakým způsobem omezováni. Můžeme si říct, že oni přeci nejvíce těží z patriarchálního uspořádání společnosti. Avšak podle zmíněných autorů a autorek škodí tradiční pojetí maskulinity v mnoha směrech i jim. V sedmdesátých letech se muži začali scházet v malých neformálních skupinkách. „Diskutovali o svém prožívání mužské identity, o svých mezilidských vztazích, o svém chápání maskulinity a důsledcích tohoto chápání – pozitivních i negativních – na jejich životy.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 50). Jednalo se o hnutí za mužskou emancipaci. Koncem sedmdesátých let se však toto hnutí, vlivem rozdílných názorů, rozdělilo na dva proudy, které byly protichůdné jak zaměřením, tak cíly.
8
Dudová, 2005, cit. online
24
Antifeministický a profeministický proud:
a) Antifeministický proud: je mužsky identifikovaný a považuje tradiční mužskou roli za nevýhodnou a omezující. Podle zastánců tohoto proudu je postavení mužů ve společnosti zcela opačné. Považují sebe za ty, kteří jsou ve společnosti znevýhodňováni ženami a to tím, že se po nich žádá živení rodiny, jsou ženami sváděni a dokonce obviňováni ze znásilnění. Je jim po rozvodu odpírána role otce a jsou ženami podle všeho pouze zneužíváni (Renzetti, Curran, 2003, s. 51). Snaží se tedy čelit důsledkům feminismu, a kdybychom to napsali slovy Roberta Blye - najít svého zarostlého divocha uprostřed rybníku. Je zde výzva, aby se muži vrátili na své původní postavení a ujali se opět postavení hlavy domácnosti. Tento proud je tedy: „zaměřen na obhajobu mužských práv a je tedy jasně vyhraněně antifeministický.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 51). b) Profeministický proud: identifikovaný žensky. Muži, kteří zastávají tento proud, mají domněnku, že tradiční pojetí maskulinity mužům škodí. Tato hnutí byla brána s nedůvěrou. Byla považována za určitou strategii, která měla mužům pomoci obnovit feminismem narušenou autoritu. „Zpochybněna je vůbec ochota mužů přistoupit na skutečnou proměnu generových vztahů ve společnosti.“ (Hagan podle Renzetti, Curran, 2003, s. 52).9 Představitelé profeministického proudu, nebo-li „žensky identifikovaného“ proudu zastávají názor, že je nutné rekonstruovat gender a genderové vztahy ve společnosti. K tomu je zapotřebí, aby sami muži jednali protisexistickým způsobem. Na mužské hnutí se však mnohdy pohlíží s určitou skepsí a nedůvěrou. Převážně ženy aktivní ve feministickém hnutí pohlížejí na mužské hnutí s obavami a vykládají si je jako „strategii sledující obnovení autority mužů, narušené feminismem“ (Renzetti,
9
Hagan, K. L. Women respond to the men’s movement, 1992
25
Curran, 2003, s. 52). Zpochybňována je především ochota mužů přistoupit na skutečnou proměnu genderových vztahů ve společnosti.
3.3 Robert Bly a jeho teorie V teoriích Roberta Blye se setkáváme s obhajobou patriarchálního uspořádání, je proto vystaven kritice. Podle Blye je důležitým faktem v proměně mužské identity problém, že po mužích se již nežádá to, co bylo dříve jejich hlavní náplní. Obrátíme-li se do minulých staletích, kdy muži byli převážně lovci a jejich hlavní náplní byl lov a odvážné činy, uvědomíme si, jak podstatně se muži a jejich role ve společnosti změnila. V novověku a pozdějších staletích došlo k postupnému rozvoji industrializace a tím k ulehčení výrobních procesů. Činy, pro které byli muži velebeni v předchozích staletích a jimiž prokazovali svou odvahu a mužnost, od nich již nikdo nežádá. Změna nastala s rozvojem industrializace. S industrializací došlo k „Muži byli obdivováni pro svou úžasnou podnikavost, jež je vedla k tomu, aby se vydávali na plavby po širých oceánech, zakládali statky uprostřed hor … Nebáli se začít znova a pouštěli se do toho, co ještě nikdo před nimi nedělal.“ (Bly, 1999, s. 73). Od počátku byly ženy chápány jako pasivní a byla jim určována pasivní role v domácnosti, byly odříznuty od veškerých politických, ekonomických a jiných aktivit. Bylo jim ukládáno, aby potlačily své touhy a setrvávaly u „rodinného krbu“. Oproti tomu muži vystupovali jako ti aktivní a věnující se veřejné sféře života. Robert Bly však upozorňuje na to, že v současné době jsou muži spíše pasivní, oproti ženám, které směřují k aktivnímu pojetí života a jejich cíle se značně liší. Bly poukazuje na posledních třicet let, kdy se po mužích požadovalo, aby opustili své vedoucí postavení a zařadili se do davu. Kořeny pasivity jsou podle Williama Blakea v raném dětství. Popisuje malého chlapce, který musí odolat matčině touze jej utvářet podle vlastních představ a s tím je spojeno i trucování, jenž nastane v momentě, kdy se chlapci nedaří od matky osvobodit (Blake podle Bly, 1999, s. 74).10 Když muž trucuje stává se podle Blye netečný vůči 10
Blake, W. Napíšu verše kytkám na listy, přel. Z. Hron, 1996.
26
všemu, co ho zraňuje. „Když se neobjevují žádní starci, kteří by nás od trucujícího dítěte v nás osvobodili, návyk pasivity se šíří i do jiných oblastí našeho života.“ (Bly, 1999, s. 74). Pasivní muž také často neříká, co chce a úkolem ženy je pak jeho tužby vytušit. Jedním z kritiků teorií Roberta Blye je Andrew Samuels. Poukazuje na to, že Blyovy teorie jsou určitou obhajobou patriarchálních struktur. Tvrdí, že Roberta Bly je ovlivněn představou, že se z dívek mají stát pouze dobré partnerky pro muže. Bly však své teorie obhajuje tím, že prosazuje tradiční strukturu otcovství, a proto nabádá muže, aby v sobě našli tzv. „divocha“, a tím se navrátili k tradičním hodnotám mužství (Burgess, 2004, s. 32). Představa, že v každém současném muži se skrývá jakási původní bytost či divý muž, je ideálem muže s původními tradičními hodnotami. K těmto hodnotám by se podle Blye měli současní muži navrátit. Robert Bly poukazuje na to, že: „Dnešní muži si začínají uvědomovat, že vzory mužství, jež vytváří populární kultura, jsou najednou nepostačující.“ (Bly, 1999, s. 9). Dále popisuje to, že muži jsou prostřednictvím různých mýtů a pohádek, které přecházejí z generace na generaci, seznámeni s jakýmsi ideálem mužství. Dejme tomu s ideálem tvrdého opravdového muže. Problémem však je, že přijdou na to, že těmito ideály se nemůžou řídit, protože již v současné době a převážně také v naší kultuře neplatí. Robert Bly popisuje zajímavou charakteristiku proměny mužských ideálů od padesátých let 20. století. Jedná se sice o americké muže, nicméně zde tuto charakteristiku zmíním, protože s její pomocí je snazší si představit problémy, které muže mohou provázet, v konkrétnější podobě. Proměna mužských ideálů od padesátých let 20. století: a) Muž padesátých let: je svědomitý a zodpovědný. Finančně zajišťoval svou ženu a své potomky. Muž této doby působil jako „opravdový muž“, jenž se choval jako správný vlastenec a byl k sobě tvrdý. „Muž padesátých let měl jasnou představu o tom, co muže činí mužem, avšak omezenost a jednostrannost jeho názorů byly nebezpečné.“
27
b) Muž šedesátých let: hodnoty muže žijícího v šedesátých letech, byly ovlivněny brutalitou a ničivostí vietnamské války. Tito muži podle něj začali pochybovat o tom, v čem se skrývá podstata pravého mužství. Jejich pochybnosti byly ovlivněné také tím, že v této době se začalo formovat feministické hnutí, které nabádalo muže, aby se začali o své ženy více zajímat a zabývat se tím, co ženy trápí. c) Muž sedmdesátých let: „fenomén změkčilého muže“. Muži se více začali zajímat o své ženy, jejich psychiku a problémy. Stali se všeobecně něžnějšími a počali ztrácet své mužské „tvrďácké“ hodnoty. Tito muži měli výhodu v tom, že o ně byl ze strany žen větší zájem. Ženy všeobecně začaly prahnout po něžných mužích i přesto,
že
ony
samy
se
postupně
stávaly
těmi
tvrdšími
a průbojnějšími (Bly, 1999, s. 15–17). Výsledkem těchto preferencí bylo spojení mužské necitlivosti s násilím a naopak mužská citlivost byla odměňována. Podle Roberta Blye jsou muži frustrovaní a jedním z faktorů tohoto problému považuje nepřístupnost jejich otců. Dalším faktorem jsou také manželské neshody k jejichž vyřešení nestačila jejich citlivá povaha. Muži se tedy naučili rozvíjet svou „ženskou“ stránku avšak v konečném výsledku to pro ně znamená mnohé nesnáze. .
28
3.4 Odpoutání syna od matky Existuje mnoho různých teorií identifikace, asi nejznámější je psychoanalytická teorie Sigmunda Freuda. Jedná se o takzvanou koncepci identifikace. Freud zpočátku popisuje fáze, kdy se od sebe chlapci a dívky příliš neliší a soustřeďují své city především na matku, jež se o ně bezvýhradně stará. Dále Freud hovoří o falickém stadiu, ve kterém právě dochází k identifikaci dítěte s rodičem stejného pohlaví. Podle Freuda dochází v tomto stadiu u chlapce ke kastrační úzkosti, kdy začíná pociťovat sexuální touhu po matce a otce začíná chápat jako svého soka (to jest podstata oidipovského komplexu). „Z pocitu žárlivosti jej však rychle vyléčí, jakmile spatří ženské pohlavní orgány… pojme myšlenku, že všechny dívky byly z nějakého důvodu kastrovány, a začne se obávat, že stejný osud může potkat i jeho, nepřestane-li se svým otcem soupeřit … nakonec se chlapec snaží svému otci spíš připodobnit… chlapec se tak se svým otcem ztotožňuje a vstřebává jeho vlastnosti a způsoby chování.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 84). Jeho teorie je ještě rozšířena na dívky, přičemž u nich probíhá identifikace, podle Freuda, zcela odlišně. Podle něj je založena na tom, že dívka závidí otcův penis. Freudova teorie však v podstatě není objektivně dokazatelná, protože se předpokládá, že tyto identifikační procesy se odehrávají podvědomě. Navíc Claire Renzetti a Daniel Curran připomínají Freudovo protiženské vyznění identifikační teorie. „Ženy jsou v ní popisovány jako méněcenné … Freud ženy vymezuje jako méněcennou odchylku od mužské normy… Ve svém důsledku legitimizuje genderovou nerovnost.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 96). Další zajímavou teorií identifikace je teorie Nancy Chodorow. Chodorow reaguje na Freudovu psychoanaltickou teorii. Podle ní je pro chlapce pocit identifikace mnohem obtížnější, neboť: „Chlapci se musejí psychicky odpoutat od svých matek a utvářet svou osobnost po vzoru otců, kteří značnou část času tráví mimo domov.“ (Chodorow podle Renzetti, Curran, 2003, s. 97).11
11
Chodorow, N. Gender as a personal and cultural construction, 1995.
29
Chlapci jsou proto podle ní odtažitější než dívky. Matky a dcery nejsou odcizeny, a tak prožívají tento vztah intenzivněji. „Tímto způsobem získávají dívky duševní predispozici pro mateřskou péči.“ (Renzetti, Curran, 2003, s. 97). S myšlenkou vymezování syna od matky také pracuje Robert Bly. Podle něj je důležité, aby synovi měl kdo předat tzv. mužské hodnoty. Popisuje zde zásah starců například různých afrických kmenů, kdy starší muži ze skupiny distancovali dospívajícího chlapce od matky. Jedná se o jakýsi rituál, díky kterému se chlapec naučí být mužem a jsou mu předávány důležité znalosti a vědomosti. Užívají různé písně a příběhy, které charakterizují mužské hodnoty. „Součástí tradičního způsobu výchovy synů, který přetrvával po tisíce let, bylo, že synové žili se svými otci v úzké – až vražedně úzké – blízkosti a učili se od nich řemeslu … ze všech citových pout narušila průmyslová revoluce nejvíce právě toto pouto mezi otcem a synem.“ (Bly, 1999, s. 31). Podstatné podle Blye je to, že chlapcům chybí takováto „rada starších“, která by mu pomohla stát se mužem. Problémem dnešní doby je pro něj trend, jenž spočívá v individualistické výchově. Většina žen vychovává své syny samo bez přítomnosti mužského elementu.
To, že v dnešní společnosti jsou chlapci převážně vychováváni pouze svými matkami, má podle C. G. Junga za následek to, že: „syn přejímá ženský postoj k mužství a
získává
ženskou
představu
o
svém
otci
a
o
svém
mužství.“
(Jung podle Bly, 1999, s. 35). Jung jako první popisuje, jak silný vliv mají rodiče na své děti. Zmiňuje se o tom, že děti jsou ovlivňovány rodičovskými archetypy, které ovlivňují dětskou psychiku. (Burgess, 2004, s.7). Důležitou roli zde také hraje fakt, že otec s matkou a naopak, mezi sebou o syna navzájem soupeří. Může se tedy stát, že tak svému synovi často předávají o svém protějšku nespolehlivý a zkreslený obraz. Představme si pak, že otec je vzdálen od syna. Matka má tak možnost mu celé dny vštěpovat své ženské hodnoty, které jsou často převáženy v citové sféře na rozdíl od otce, jenž je často chápán, jako ten chladný a odtažitý. Matky samoživitelky, které žijí samy se svým synem, se mu často svěřují se svými problémy týkající se dospělých mužů.
30
Elizabeth Badinter se k tomuto tématu vyjadřuje tak, že chlapec se vůči své matce vymezuje v podstatě negativně. Jeho vymezování spočívá v tom, že: „Chce-li dát najevo mužskou identitu, musí sebe i ostatní přesvědčit o třech věcech: že není žena, dítě ani homosexuál.“ (Badinter, 2005, s. 40). Budování mužské identity se vytváří v kontrastu a ve srovnání s tím, co se pokládá za ženské. Jedním z hlavních cílů při budování mužské identity je odlišení od mateřského ženství. Z těchto důvodů se například u několika různých kultur provádí mužská obřízka, jež určitým způsobem odpoutává chlapce od matky. Cílem je zařazení chlapce do mužské společnosti. V tomto aktu je možné vidět obdobnost s teorií Roberta Blye zmíněnou výše.
3.5 Vliv feministického hnutí na mužskou identitu Nejspíše nejznámějším cílem feministek je touha po dosažení rovnosti s muži a to jak v mužských pracích, tak v zaměstnání. Feminismus odmítá uspořádání společnosti, v němž muži a ženy zaujímají rozdílná postavení. Eduard Bakalář uvádí, že od počátku lidských dějin byl význam mužství a otcovství vždy uznáván a preferován. Zároveň však poukazuje na to, že v průběhu několika desetiletí se tato situace razantně změnila a objevují se ideologie, které jsou velmi nepřátelské vůči všemu mužskému a otcovskému. Jako příklad uvádí jeden z nápisu v New Yorském metru: „A woman needs a man like a fish needs a bicycle“. (Bakalář, 2002, s. 152). Vliv feminismu má v tomto směru v podstatě negativní roli. Bakalář zmiňuje knihy R. Epsteina „Žaloba na protidiskriminační zákony zaměstnání“ a M. Levina a jeho knihu „Feminismus a svoboda“. U obou autorů seznamuje
s pojetím
radikálního
feminismu.
Epstein
popisuje
zavedení
protidiskriminačních zákonů (Zákon občanských práv v USA, zaveden roku 1964) jako systém přinášející spíše větší míru diskriminace. Epstein uvádí, že cílem radikálního feminismu byla dekonstrukce patriarchátu a tradiční rodiny spolu s posílením
31
mocenského postavení žen. Tím se však ztrácí mnohé hodnoty, které jsou pro muže a otcovství velmi podstatné.
V důsledku emancipace žen, vyrovnávání sil na trhu práce, požadování stejné mzdy a prostě celkové snahy o zrovnoprávnění byla v 19. a 20. století podkopávána mužská identita. Začínali cítit úzkost z podobnosti pohlaví. „Muž tušil, že je v ohrožení jeho moc, jeho identita a každodenní život.“ (Badinter, 2005, s. 24). Tím vznikaly snahy dokazovat ontologickou podřadnost ženy. Vznikaly tak teorie, které ženu přibližovaly zvířeti a černochovi. „Žena se nechává unášet primitivními pudy, žárlivostí, marnivostí … a jejím jediným pravým posláním je mateřství … všechny ženy prohlašující se za emancipované jsou tudíž špatnými matkami.“ (Badinter, 2005, s. 26). Pro devatenácté století byla charakteristická záplava děl hanobící ženské tělo. Snahou filozofů, psychologů i biologů bylo prokázat ontologickou podřadnost žen. Muži se snažili nějakým způsobem navrátit původní uspořádání, snažili se obnovit původní hranice mezi pohlavími. Vliv mělo také to, že muži přestávali mít zaměstnání, ve kterém by mohli uplatnit tradiční hodnoty a vlastnosti. Jak uvádí Badinter: „K zajišťování obživy již nebyla zapotřebí síla, podnikavost ani nápaditost“ (Badinter, 2005, s. 25). Badinter dále také uvádí, že tuto krizi pomohla alespoň trochu rozptýlit první světová válka, kdy měli muži pocit, že je jim alespoň z části navrací jejich tradiční hodnota pravého muže. „V období dekonstrukce jsou zpochybněny osvojené jistoty, zanikají orientační body a muž se už nedokáže definovat.“ (Badinter, 2005, s. 25).
32
4. Devatenácté století Devatenácté století bylo dobou mnoha změn. Nejzásadnější podíl na ovlivnění mužské identity a role otce měla v první řadě průmyslová revoluce, která se v tomto období odehrála. Mimo to bylo devatenácté století ovlivněno vlnou ženské emancipace, projevující se jak ve vzdělávání tak na trhu práce.
4.1 Průmyslová revoluce a její dopady na roli otce V důsledku ekonomické změny došlo k rozpadu tradičních rodinných hodnot. To mělo samozřejmě další negativní vliv na mužskou identitu. Stejně tak i na roli s mužstvím úzce související, totiž roli otce. Vliv průmyslové revoluce v polovině 19. století je velmi zásadní. Do této doby byl způsob obživy v rodině zajišťován tak, že celá rodina společně pomáhala v hospodářstvích, dílnách nebo například v obchodě. Byli tak zvyklí být pohromadě, vídali se denně. Důležitým aspektem bylo, že děti měli možnost sledovat, jak se k sobě matka s otcem chovají, přejímat sociálně pohlavní vzorce a v případě syna nebo dcery se lépe identifikovat se svou pohlavní rolí. S industrializací společnosti však nastaly změny v zajišťování financí. Otcové byli donuceni změnit své dosavadní návyky a bylo nutné, aby začali pracovat mimo domov. V důsledku toho se otec začal postupně vytrácet, stal se pro své děti vzdálenější osobou. Dalším důsledkem bylo: „De facto radikální oddělení rolí … svět se rozdělil na dvě různorodé zóny, jež téměř nic nespojuje: na soukromou sféru rodinného krbu, kde kraluje žena, a na veřejnou či profesionální sféru, která je výlučným hájemstvím mužů.“ (Badinter, 2005, s. 88). Moderní společnost potřebovala, aby muži dojížděli za svou prací, a tím pro ni bylo nevhodné a nevýnosné, aby se nějak více sbližovali. Byli nabádáni, aby si udržovali emocionální i fyzický odstup od svých dětí. Nejzásadnějším důsledkem průmyslové revoluce byla tedy ta skutečnost, že se otec odcizil a matka přejala téměř všechny povinnosti ve výchově dětí. Povinnosti matek byly rozšiřovány, kdežto otcovy povinnosti téměř vymizely. Otcovo vzdalování 33
se však bylo mnohými ospravedlňováno a to tím, že fyzickou sílu a úspěch nahradila oceňovaná práce a peníze. Tím, že se otec nyní stal pro rodinu vzdálenějším, začalo docházet také ke ztrátě jeho vlivu na syna (Badinter, 2005, s. 88). Z nastávající situace vyplynuly dva důsledky. Jedním důsledkem bylo, jak jsem již zmínila, že se otec vzdaloval od rodiny a druhým byl pravý opak – tedy muž, jenž ztratil práci, a tím tedy výhradně neplnil své mužské poslání, které se od něj očekávalo. Tito muži se cítili frustrovaní a dotčení tím spíš, když ženy začaly být emancipovanější a toužily po nějakém uplatnění. V době, kdy otcové začali pracovat v továrnách a na úřadech, začali jejich synové docházet do škol, kde učily převážně ženy. Podle Roberta Blye tak: „Ženské hodnoty, jakkoli skvělé, se stanou jedinými hodnotami v domě. Můžeme říci, že soudobý otec ztrácí svého syna již pět minut po jeho narození.“ (Bly, 1999, s. 31).
4.2 Emancipace 19. a 20. století V devatenáctém a dvacátém století nastala nová vlna krize mužské identity v důsledku emancipace žen. Muž začal vlivem feminismu ztrácet své mocenské postavení hlavně v soukromé sféře. Ženy měly více možností ke vzdělávání a více pracovních příležitostí. Vznikaly obavy z ženské konkurence na trhu práce. Ženy také požadovaly za stejnou práci stejnou mzdu, což muže celkově znepokojovalo. Muži se cítili ohroženi, že žena se jim začíná stále více podobat, má stejné cíle a chce být na stejné úrovni jako oni (Renzetti, Curran, 2003. s. 24). Rodinný trend, jenž je charakteristický tím, že hlavní povinností muže je starat se výhradně o zaopatření příjmů, kdežto hlavní povinností ženy je zajišťovat kvalitní mezilidské vztahy je podle Singly ovlivněn v padesátých až šedesátých letech. Žena získávala více možností (Singly,de, 1999, s. 103-104). Talcott Parsons rozděluje rodinné role na instrumentální a expresivní. Instrumentální rodinná role v sobě soustřeďuje vedoucí a rozhodovací pravomoci a vykonává ji ten z partnerů, jenž rodinu
34
ekonomicky zajišťuje – převážně otec. Expresivní role je role matky, jež se stará o domácnost a uspokojení citových potřeb.
4.2.1 Čechy v 19. století
V Čechách usilovaly o emancipaci žen v 1. polovině 19. století například Božena Němcová, Bohuslava Rajská (manželka F. L. Čelakovského) a Marie Čacká. Úloha žen v této době nebyla jednoduchá – po celé 19. století neměly ženy právo volit. Hlavní životní úlohou ženy byly vdavky a starost o rodinu (ženy se vdávaly velmi mladé a musely mít dobré věno, muži se ženili až v pozdějším věku svého života). Po svatbě za ženu rozhodoval její muž. Neprovdala-li se žena do zhruba 18 let, byla považována za starou pannu. Pro dívky pocházející z chudých rodin byl problém se provdat – neměly dobré věno, tyto ženy zůstávaly s rodiči či svými sourozenci, pomáhaly v domácnosti a víceméně byly rodině jen na obtíž. Pracovalo jen minimum žen (většinou neprovdaných) jako vychovatelky či učitelky, raritou byly ženy, které pracovaly jako knihovnice či ženy spisovatelky. V průběhu 2. pol. 19. století se však situace vzdělávání žen zlepšovala – zakládala se řada nových dívčích škol a ženských spolků, na vzdělávání žen přetrvávaly dost rozdílné názory, nezáleželo ani tak na pohlaví těch, kteří to obhajovali, spíše na jejich přesvědčení. Odpůrce měly i mezi ženami a muži s tradiční představou o ženách. Dost velké rozdíly panovaly i mezi zastánci ženské emancipace – jedna strana byla umírněnější (Magdalena Dobromila Rettigová, Věnceslava Lužická-Srbová). Hlavní úlohou ženského vzdělávání pro ně byla výchova dětí, zatímco radikálnější strana (Karolína
Světlá, Eliška Krásnohorská)
propagovala využití vzdělání
v zaměstnání, ekonomickou soběstačnost žen (Bahenská, 2005, s. 21-65).
35
5. Otcovství a proměny Role otce prošla v průběhu staletí mnoha změnami – od původního patriarchálního vlivu otce, jenž měl hlavně autoritativní postavení v rodině a jehož hlavním úkolem bylo předávat dětem hodnoty, přes tzv. otce živitele. Otec živitel se stal pro rodinu velmi vzdáleným a došlo tedy k procesu odcizení a nakonec k tzv. „novému“ otci, jenž se snaží přebírat péči za potomky a být zodpovědný jak ve výchově, tak i ve starostlivosti o své děti. Ve starověku byli otcové velmi vyvyšování a mezi otcem a matkou panovala značná nerovnováha. Podle Zoji byl starověk dobou nejistoty. Otcové byli nejistí a potřebovali si nějakým způsobem podmanit a ospravedlnit svou moc. K legalizaci moci pak vznikla věda a filosofie, které objasňovaly určité nejasnosti mezi mužem a ženou. „Respekt k plodivé ženské síle zamítli se slepým, fanatismem rasistů a nahradili jej vírou v plodivou všemoc mužů: Mateřské lůno je jen teplou stájí nebo polem, které je třeba zorat a jediným a pravým rodičem dítěte je otec.“ (Zoja, 2005, s. 107). Podobné myšlenky nalezneme u Aristotela, jenž zavedl mýtus tzv. jediného rodiče. Aristoteles vymezil schopnost plodit pouze muži a to proto, že: „Žena nevytváří semeno.“ (Zoja, 2005, s. 110). Matka byla odsunuta na pouhou pozici živitelky a její role je brána jako pasivní. Muži starověku měli velkou moc nad svými dětmi. Mohli rozhodovat o životě svých potomků po zbytek jejich života a dokonce i o ženě jako o dceři či manželce.12 Během prvního tisíciletí našeho letopočtu se stalo pro utváření rodinných a manželských stavů hlavním pilířem křesťanství. „V 11. století křesťanství ustavilo instituci manželství, která byla pevně svázána s legitimním otcovstvím. (Burgess, 2004, s. 16). Ženatý muž se tak stal otcem všech dětí a to i těch nemanželských, naproti tomu otec, jenž byl nezadaný, žádná práva neměl.
12
Brož, 1999, cit. online
36
Adrienne Burgess dále ukazuje otcovskou roli ve středověku na postavě Josefa, který je v průběhu století pojímán a znázorňován odlišně. Josef je však představitelem adoptivního otce a na svátek sv. Josefa tak připadá i „Den otců“ (Zoja, 2005, s. 148). Na těchto několika příkladech z různých století je vidět, jak se postupně role otce proměňovala. Například v 15. století byl Josef zpodobňován jako laskavý otec, jenž se stará o domácnost. Je takto znázorněn na několika ilustracích.
Obrázek 1: Domenico Paola, Svatý Josef a svatá rodina. (In Zoja, s. 288).
Naopak v 17. století již Josef o svého potomka tolik nepečuje, nýbrž je na ilustracích zobrazen jako muž pečující o Marii. Není však od dítěte zcela odcizen, je zastižen i v situacích, kdy potomka chová či o něj pečuje. V době
mezi
pozdním
středověkem
a
počátkem
renesance
posunula
římskokatolická církev do popředí postavu Marie jako Matky (Zoja, 2005, s. 151).
37
Zlom nastal v osmnáctém století, kdy se z otců stali zákonodárci a živitelé. „Z otce se stal přemýšlivý muž, jenž se o samotě modlí nebo studuje.“ (Burgess, 2004, s. 16). Byly přijaty zákony týkající se otce a rodiny. Vliv na radikální změnu v chápání otcovy autority mělo republikánství a sekularizace. Zhruba od poloviny osmnáctého století se začal prosazovat obraz „ideálního páru“, tj. obraz ideálního muže a ideální ženy. Tyto vzorce určily každému pohlaví jiné sociální úkoly. Herta Nagl-Docekal zmiňuje, že pro muže byla vyhrazena veřejná sféra, kdežto pro ženy sféra domácí (Nagl-Docekal, 2007, s. 33). Osmnácté století bylo významné také tím, že se začalo radikálně rozlišovat pohlaví. Do této doby totiž panoval názor, že ženy mají stejné genitálie jako muži. Byl zde pouze jeden rozdíl a to ten, že žena má genitálie uloženy uvnitř těla, kdežto muž vně. V osmnáctém století se odlišnost ženy a muže se začala pojímat z přirozeného hlediska, nikoliv ze společenského hlediska. Panoval názor, že muži a ženy se vyskytují ve dvou odlišných světech a stýkají se leda v rozmnožování. Žena má moc pouze ve schopnosti dát život, vede domácnost, vychovává děti a ztělesňuje morální zákon rozhodující o dobrých mravech. Muži pak patří zbytek záležitostí (Badinter, 2005, s. 18). Ideální představou bylo, aby žena ztělesňovala morální a citový zákon a muž zákon politický a ekonomický.
Devatenácté století bylo významné tím, že začaly být zpochybňovány teze o nerovnosti mezi pohlavími. „Rozdílnost neumožňuje srovnávat bod po bodu a tím muž ztrácí postavení měřítka … muž zůstal kritériem pro poměřování ženy … žena je ta druhá, neznámá a nesrozumitelná.“ (Badinter, 2005, s. 19). Více se devatenáctým stoletím zabývám v následujících subkapitolách.
38
5.1 Otec v rodině Dlouhou dobu se projevy lásky a citu otců k dětem považovaly za nežádoucí. Otcové byli často nabádáni, že emoce vůči jejich potomkům nepatří k jejich roli. Otec měl působit přísně a autoritativně a veškeré své city za svým nedostupným zevnějškem skrývat. „V celé Evropě byli otcové zobrazováni jako hrdinové a rádcové … dobrý otec měl být jako statný buk.“ (Burgess, 2004, s. 18). Citlivý s pečovatelskými sklony ke svým dětem, se setkával s výsměchem. Citovost otců byla považována za něco, co oslabuje jejich maskulinitu. Adrienne Burgess uvádí, že od pozdního středověku do 19. století existovalo jen málo děl zobrazující muže v situaci, kdy pečují o své potomky. Muž byl v podstatě vždy zobrazován tak, aby byla poznat jeho moc a autorita (Burgess, 2004, s. 19). Právě představa, že otec má plně zastupovat svou roli otce coby živitele a zaujímat svůj autoritářský post v rodině, je nejspíš důvodem, proč dodnes přetrvávají představy, že otec o své děti nepečuje a není vůči nim nijak zvlášť citlivý. Tato představa může být ovlivněna také tím, že muži se zkrátka snaží takto na veřejnosti působit. Někteří se domnívají, že je to z obavy, aby neprojevili své pečovatelské sklony na veřejnosti, či se k nim přiznali, ztratili by tak něco ze svého mužství a byli by považováni za slabochy a „citlivky“. Realita je však jiná. Adrienne Burgess hovoří o tzv. „nových tatíncích“. Došlo k ovlivnění ideálů otcovství. Tento tzv. nový otec se začal dělit o domácí povinnosti s matkou. Takto vznikají ideály o partnerské rovnosti. Trend „nových otců“ se začal rozvíjet ve 20. století a byli jím označováni právě tatínci, kteří o své děti pečují a nestydí se o ně starat ve všech ohledech. Do této doby se prohlašovalo, že otcové by měli vládnout pomocí strachu a případně uplatňovat fyzické tresty. Představa, že by otcové pociťovali ke svým dětem nějaké bližší emocionální pouto, byla téměř nemyslitelná. Ve 20. století se vlivem bádání ukázalo, že otcové jsou ke svým dětem připoutáni velmi silným poutem, a to v každém historickém období. Dokonce i to, že dřívější otcové se potýkali s problémy stejnými, se kterými se potýkají otcové dnes (Burgess, 2004, s. 41).
39
5.2 Otec živitel Hlavní úkol otce spočíval v předávání hodnot a panovala představa, že děti může vychovávat jenom otec a to i přes jeho pracovní vytížení. Existovaly i případy, kdy byly děti po rozvodu svěřovány do opatrovnictví otce (Zoja, 2005, s. 236). V původní tradiční společnosti byla hlavní rolí otce a muže jeho role živitele a finančního zajišťovatele. Žena, která se starala výhradně o domácnost, byla na muži zcela závislá, hlavně po finanční stránce. S příchodem industrializace v 19. století byla role otce vymezena pouze na roli živitele. Hlavním cílem a úlohou otce se tak stalo zajišťování financí a starání se o blaho rodiny. Role otce jako živitele byla pojímána jako jeho základní činnost. Obraz otce jako jediného živitele rodiny byl běžný a žádaný.
V průběhu doby se kladly na otce jako živitele rodiny čím dál větší nároky. Do třicátých let 20. století se jejich životní situace proměňovala. Jednou měli víc, pak míň. Na této skutečnosti nebyl závislý jejich společenský žebříček. Postupem času se však na muže začaly klást nároky, aby byl také, a to předně, dobrým živitelem. Jakmile náleželi k určité společenské třídě, byly od nich požadovány určité nároky. Například pokud patřili ke střední třídě, považovalo se za běžné utrácet. Otec tak předně vydělával peníze, aby zajistil své rodině potřebný komfort, jenž byl od něj vyžadován společností. Důsledkem tak bylo čím dál větší odcizování otce od rodiny (Burgess, 2004, s. 19-21). Otec živitel tak věnuje svým dětem minimum času a jeho jediným cílem je zbohatnutí a komfortní život. Nemá tak pocity viny z toho, že své děti vidí podstatně méně často, než tomu bylo dříve (Zoja, 2005, s. 237). Syn tak má možnost svého otce posuzovat na základě jeho pracovního úspěchu a na tom je i závislá otcova identita. S rostoucí emancipací žen roste i jejich uplatnění na trhu. Ženy se dožadují rovnoprávnosti ve všech směrech. Vlivem těchto sociálních změn pak muž přichází
40
jednak o svou tradiční roli autority v rodině, ale zároveň s ní i svou funkci živitele rodiny. I když si normálně tento problém příliš neuvědomujeme, zamyslíme-li se nad tím, musí být zřejmé, že pro muže tato skutečnost není příliš snadná. Jak se s tím mají muži vyrovnat, když jsou na ně kladeny nároky, aby měli a využívali své tradičně dané vlastnosti, které specifikují „pravého“ muže se vším všudy? Mnoho mužů se s těmito výsledky emancipace žen těžko vyrovnává. Často za příčinu situace, ve které se nacházejí, nepovažují ženy samotné, ale proces feminizace, jenž proběhl. Další nevýhodou je trend, který v podstatě po rozvodu zbavuje muže jejich otcovských práv. Najednou jsou to muži, kdo je diskriminován. Často mají mnohem menší možnosti zasahovat do výchovy dětí a rozhodovat o nich, i když na to mají plné právo (pomíjím však ty případy, kdy někteří otcové o své děti nestojí a jsou rádi, že „mohou“ nechat plnou o děti na matkách). Společnost se již začala zabývat touto problematikou, a tak jsou zde jisté snahy navrátit mužům jejich pravomoci a pomoct jim udržovat vztah s potomky.
41
5.3 Současný otec V současné společnosti, v naší kultuře, panuje trend již zmíněného „nového“ otce. Tento trend se, jak jsem již zmínila, začal objevovat ve 20. století. Avšak Radka Dudová se ve svém článku obrací na Johna Plecka, podle kterého je fenomén „nového“ otce starý jako pojem „patriarchát“. Tvrdí, že otcové se snažili více věnovat svým dětem již dříve.13
Obrázek 2: Jan Saudek, Otec a dítě. (In Zoja, s. 300).
13
Dudová, 2005, cit. online
42
5.3.1 Dvě skupiny otců
V současné době vedle sebe stojí dvě skupiny otců. Jsou to buď otcové, kteří rádi a zodpovědně přebírají péči o své děti a drží se tohoto „nového“ trendu, nebo naopak otcové nepřítomní, kteří svou roli neplní. Burgess uvádí, že otcové působící lhostejně ke svým rodičovským povinnostem vůbec lhostejní být nemusí. Chyba může být například v tom, že otcovské role nejsou tak přesně definovány. Je samozřejmé, že jsou i muži neplnící své otcovské povinnosti, protože zkrátka nechtějí, avšak jsou i tací, kteří jsou pod velkým vlivem matek. Matky určují jejich povinnosti a veskrze se cítí být ve výchově svých dětí zodpovědnější a vhodnější. Otce pak může tížit strach z toho, že nesplní svou roli dobře a případně budou vypadat trapně. Bojí se, že budou v péči o děti působit neobratně. Na plnění role otců mají vliv právě matky, které velmi často nechtějí přiznat rovnoprávnost
ve
výchově
svých
dětí
a
snaží
se
otce
omezovat
(Burgess, 2004, s. 135-136).
5.4 Rozvod V dnešní době je vysoké procento rozvodovosti. Rozvod má však negativní vliv nejen pro děti, ale také pro otce, jenž je od dětí často odtržen. Jeho role přejde od otcepečovatele k pouhé roli otce-živitele. To se podílí na jeho krizi. Otcové jsou najednou odcizeni a další problém je ten, že byli velmi často zvyklí na to, že jim čas s jejich dětmi organizovala manželka. Najednou, pokud nastane střídavá péče, nejsou schopni čas organizovat. V případě rozvodu jsou matky velmi často zvýhodňovány. Otcům často v plnohodnotné péči brání kulturní a ekonomické faktory. Muži často dopředu vzdávají
43
soudní „pranice“ o dítě, protože mají pocit, že nemají šanci. Také jsou často přesvědčeni o tom, že matky budou zvládat výchovu lépe, podceňují se (Burgess, 2004, s. 194-195). Vztahy mezi dětmi a otci jsou velmi ovlivněny především tím, jak je chápe společnost. Záleží tedy na tom, jak daná společnost tento vztah pojímá. Víme, že otec je pro děti nepostradatelný právě v předávání hodnot. Je smutné, že otcové nemají, často kvůli pracovnímu nasazení, čas se svým dětem plnohodnotně věnovat. Je prokázáno, že přítomnost otce v určitých věkových obdobích dítěte je pro dítě velmi prospěšná. Mají-li děti se svým otcem dobré vztahy, má to pro ně přínos v touze po vyšším vzdělání a často lépe plní své povinnosti (Burgess, 2004, s. 180). Otcovo menší angažování může být způsobeno tím, jak je definována mužská identita, totiž že je příliš zaměřována na významu profesní práce (Singly, de, 1999, s. 116). V současnosti se rozvodová politika snaží zvýhodňovat otce a myslet na jeho práva a to v souvislosti se zákonem o dětech. V oslabování funkce otce nese jistý podíl i stát. Jeho pravomoce jsou limitovány zájmy dítěte na jedné straně a zájmy partnerky na straně druhé (Singly, de, 1999, s. 43). V souvislosti s proměnou rodiny se mění i role otce a podle Burgess jsou: „Možnosti otců velmi omezené a než skutečně provedeme volbu, je nutné předestřít nové možnosti.“ (Burgess, 2004, s. 211). Důležitým poznatkem je, že tato změna je vyvolána především vlivem prostředí a proměnou v chování žen.
44
6. Závěr Mužská identita a role otce prošly v průběhu staletí mnoha změnami. Tyto proměny byly vždy vyvolány dobovými změnami kulturních a sociálních vzorců ve společnosti. Jinak tomu není ani v současnosti. Mužská role prošla vývojem od otce autoritářského, který dětem předával hodnoty, přes otce živitele, jenž byl v rodinném životě a výchově dětí posunutý na druhé místo, až po v současnosti stále sílící model tzv. „nového“ otce. Ten sice ztratil část svého tradičního postavení v rodině, není již jediným živitelem, ale začal přejímat zodpovědnost za péči a výchovu svých dětí. Proto má v dnešní době na mužskou otcovskou roli nezanedbatelný vliv vysoké procento rozvodovosti, která je spojena s nabouráním již tak křehké „nové“ mužské otcovské role a znejišťuje „novou“ mužskou identitu, stavějící právě na vztahu k dětem. Řešení by mohlo vypadat jednoduše – ztížení rozvodu a snaha donutit manželské páry spolu vycházet. Na děti by však mělo toto řešení nepříznivý dopad. Dalším extrémním řešením by mohl být návrat k původnímu uspořádání společnosti. Vrátit ženy z trhu práce domů a omezit dívkám možnost vzdělávání. To je však v moderní době zcela nepřijatelná představa. Je nutné obrátit se k samotnému počátku odcizení otců. To leží hluboko v minulosti v jejich výchově, která se snažila potlačit v nich slabost a soucit, a zároveň v nadhodnocování mateřství chápaného jako přírodní danost. Krize mužské identity a nejistota mužů v otcovské roli může být odstraněna, stanou-li muži v oblasti výchovy a rodiny na stejné pozici jako ženy. K tomu je třeba, aby se ženy dokázaly vzdát svého výlučného postavení ve výchově dítěte a umožnily tak zrovnoprávnění rolí v rodině.
45
Seznam použité odborné literatury
1.
BADINTER, E. XY: o mužské identitě. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2005. 266 s. ISBN 80-7185-727-0.
2.
BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze. 1. vyd. Praha: SLON, 2005. 175 s. ISBN 80-86429-48-2.
3.
BAKALÁŘ, E. Průvodce otcovstvím: aneb bez otce se nedá (dobře) žít. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-605-0.
4.
BECK, U. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. 1. vyd. Praha: SLON, 2004. 431 s. ISBN 80-86429-32-6.
5.
BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 145 s. ISBN 80-7184-775-5.
6.
BURGESS, A. Návrat otcovství: jak se stát moderním otcem. 1. vyd. Brno: Jota, 2004. 217 s. ISBN 80-7217-296-4.
7.
BLY, R. Železný Jan: kniha o mužích. 1. vyd. Praha: Argo, 1999. 278 s. ISBN 80-7203-086-8.
8.
ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 114 s. ISBN 80-86432-11-4.
9.
HARRINGTON, A. a kol. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 495 s. ISBN 80-7367-093-3.
10. KARSTEN, H. Ženy – muži: genderové role, jejich původ a vývoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 183 s. ISBN 80-7367-145-X.
46
11. MOŽNÝ, I. Moderní rodina: mýty a skutečnosti. 1. vyd. Brno: Blok, 1990. 184 s. ISBN 80-7029-018-8. 12. NAGL-DOCEKAL, H. Feministická filosofie. 1. vyd. Praha: SLON, 2007. 316 s. ISBN 978-80-86429-68-7. 13. OATES-INDRUCHOVÁ, angloamerického
L.
Dívčí
feministického
válka
myšlení.
s 1.
ideologií: vyd.
Praha:
klasické
texty
Sociologické
nakladatelství, 1998. 304 s. ISBN 80-85850-67-2. 14. RENZETTI, M. C., CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. 642 s. ISBN 80-246-0525-2. 15. SINGLY,de, F. Sociologie současné rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 127 s. ISBN 80-7178-249-1.
16. UHDE, Z. Feministická společenská kritika: rovnost a diference, 2005. In ŠUBRT, J. a kol. Soudobá sociologie I: teoretické koncepce a jejich autoři. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 334 s. ISBN 978-80-246-1275-1. 17. ZOJA, L. Soumrak otců: archetyp otce a dějiny otcovství. 1. vyd. Praha: Prostor, 2005. 306 s. ISBN 80-7260-145-8.
Elektronické zdroje 18. BROŽ, J. Postavení ženy ve starověku [online]. 1999. Dostupné z
. 19. DUDOVÁ, R. Muži, moc a emoce. Maskulinita a maskulinity. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. 2005. Dostupné z . 47
20. MAŘÍKOVÁ, H. Rodina na prelome tisícročia aneb o „starých“ a „nových“ otcích. SOÚ AV ČR, v.v.i.: Gender & sociologie, ročník 6, číslo 1/2005 [online]. Vydáno 17. 01. 2006. Dostupné z .
Další prameny Ottova všeobecná encyklopedie. 1. vyd. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2003. 736 s. ISBN 80-7181-938.
48
Seznam příloh Příloha:
Vybrané odborné termíny
49
Příloha
Vybrané odborné termíny
Biologický determinismus
kulturně podmíněná „optika“, která racionalizuje a legitimizuje androcentrismus a genderovou polarizaci tím, že je popisuje jako přirozené důsledky vrozených biologických rozdílů mezi pohlavími
Elektřin komplex
založen na latentně sexuální fixaci dítěte na toho z rodičů, který je opačného pohlaví, respektive dívky na otce
Gender
společensky utvářené postoje a modely chování
Generické maskulinum
užívání maskulina nejen s odkazem k mužům, ale k lidským bytostem všeobecně
Gent
„rod“, strukturovaná sociální jednotka fungující před vznikem patriarchátu. V popředí gentu stála nejstarší matka rodu
Maskulinita
mužská identita
Mateřská role
souhrn očekávaného chování vůči ženě, která zastává pozici matky
Matriarchát
forma uspořádání společnosti, ve které měla hlavní moc žena – matka
50
Mužská identita
určitý soubor obsahující návod, jak plnit specificky mužskou roli
Oidipovský komplex
založen na latentně sexuální fixaci dítěte na toho z rodičů, který je opačného pohlaví, respektive chlapce na matku. Jeho obdobou je vztah děvčete k otci nazvaný Elektřin komplex
Otcovská role
souhrn očekávaného chování vůči muži, který zastává pozici otce
Patriarchát
pohlavně-genderový systém, v němž muži zaujímají vůči ženám nadřazené postavení a mužské vlastnosti a činnosti jsou ceněny výše než ženské
Pohlavní diferenciace
společenská struktura je ospravedlňována odkazem na přírodu
Pohlavní role
soubor směrnic, předpisů a pravidel chování určující pohlavně specifické chování osobnosti
Sociální role
souhrn očekávaného jednaní vůči jedinci, který zastává určitou sociální pozici
Triangulace
proces, ve kterém dochází k působení matky a otce na dítě. Zároveň dítě pozoruje i vztah mezi matkou a otcem, což je nezbytné pro utváření jeho osobnosti
51
