anna gavalda
lepší život I. Mathilde II. Yann
Mladá fronta
Přeložila Dana Melanová La vie en mieux Copyright © Editions Le Dilettante, 2014 Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l´Est“ Translation © Dana Melanová, 2014 Cover Photo © Profimedia
Marianně
Mathilde
první dějství 1. Kavárna u Vítězného oblouku. Skoro vždycky sedím na stejném místě. Vzadu, nalevo za barem. Nečtu, nehýbu se, nedívám se na svůj mobil, někoho čekám. Čekám na někoho, kdo nepřijde, a protože se nudím, dívám se, jak se nad hotelem Escale de l´Étoile stmívá. Poslední kolegové, poslední skleničky, poslední otřepané vtipy, příliv už skoro hodinu proudí Paříží a město se konečně protahuje: taxíky pomalu projíždějí, z Lesíka vycházejí vysoké, mohutné dívky, šéf tlumí světla a číšníci mládnou. Stavějí na každý stůl svíčičku – umělou, která sice bliká, ale neteče – a diskrétně mě vybízejí: dej si ještě něco k pití, nebo uvolni místo. Ještě si dám něco k pití. Už posedmé se napájím v téhle nalévárně v hodině mezi psem a vlkem, tedy když nepočítám ty dvě první návštěvy. Vím to přesně, protože jsem si schovala všechny účty. Zpočátku jsem si myslela, že je to na památku nebo ze zvyku nebo z fetišismu, ale co dneska? Dneska to znamená jenom to, že se něčeho zachytím, když strčím ruku do kapsy svého pláště. Jestli ty kousky papíru existují, pak je to důkaz, že… že co, vlastně?
Že nic. Že život blízko Neznámého vojína je drahý.
2. Jedna hodina v noci. Pořád nic. Vracím se domů. Bydlím u montmartreského hřbitova. Nikdy v životě jsem se tolik nenachodila. Měla jsem kolo – řečené Jeannot –, ale tuhle jsem o ně přišla. Nevím přesně kdy. Po jednom mejdanu u lidí, které jsem neznala a kteří, teda aspoň mám dojem, bydlí někde blízko nádraží Saint-Lazare. Jakýsi mladík mě pak odvedl k sobě domů. Zavěsila jsem se do něj a byla jsem veselá, ale v jeho posteli už jsem veselá nebyla. Kočičí záchod, vzor na jeho povlečení, plakát Fight Club nad postelí z IKEA, prostě jsem… nemohla. Alkohol mě neuvolnil tak, jak jsem předpokládala. Stalo se mi poprvé, že jsem couvla a najednou vystřízlivěla, a bylo mi z toho pěkně mizerně. Přesto jsem na to měla chuť. Jo, líbilo by se mi, kdybych se trochu odvázala. Měla jsem to ráda. A klidně jsem si pak při tom mohla představovat Brada Pitta a Edwarda Nortona. Ale tělo mě zklamalo. Jak je to možné? Moje tělo. Tak vstřícné.
V tu chvíli jsem odmítala si to připustit, ale dneska večer, po těch o samotě nachozených kilometrech a tom prázdnu, po tom nic, po tom nedostatku, nedostatku všeho, všude a pořád, to vzdávám: může za to on. On je ten parazit a jeho podkopávací práce se poprvé projevily pod tím ohavným povlečením. Svlečená, roztrpčená, jsem se opírala zády o stěnu a prožívala své zklamání, když jsem zaslechla zastřený hlas, jak mě konejší: „Ty… Stejně tu klidně můžeš zůstat…“ Kdybych měla po ruce pušku, ustřelila bych mu palici. Kvůli tomu „stejně“, tomu pohrdání, té shovívavé přízni, kterou přesto in fine projeví káče, která mu ho ani nevykouřila. Bang. Celá jsem se klepala. Na schodišti, na ulici, a když jsem hledala svoje kolo u kandelábru. Klepala jsem se vzteky. Nikdy jsem se ještě nedostala do takového stavu. V puse jsem měla chuť po zvratkách a plivala jsem na zem, abych se toho zbavila. Protože neumím pořádně flusnout, poslintala jsem si rukáv a svůj krásný šátek, ale bylo to tak v pořádku, protože jak jinak projevit takovou nechuť? Žila jsem, jak jsem si zasloužila, a žila jsem… stejně.
3. Jmenuju se Mathilde Salmonová. Je mi čtyřiadvacet let. Oficiálně ještě studuju dějiny umění (krásný výmysl), ale ve skutečnosti pracuju pro svého švagra. Bohatého, krásného, cool. Který si neustále mne špičku nosu a nikdy nenosí kravatu. Řídí velkou digitální kreativní agenturu designu, brandingu a rozvoje pro web (překládám: pokud máte matroš a chcete ho nabídnout po netu, vymyslí vám skvělou výlohu a provede vás nákupními kroky až k placení) (zabezpečenému) a loni mě zlanařil. Potřeboval námezdní síly, já zase kapesné, měla jsem zrovna narozeniny, a tak jsme si plácli a zapili to. Nejhorší způsob uzavření pracovní smlouvy. Jako studentka mám spoustu výhod, v kině, v muzeích a v galeriích, ve fitkách a v menzách, ale protože trávím většinu času před obrazovkou, protože už z toho blbnu a vydělávám si dost peněz, nemusím chodit do menzy a vůbec ty slevy vlastně nevyužívám. Pracuju doma svým tempem a načerno, mám tisíce jmen, tisíce adres, tisíce pseudonymů a stejně tolik virtuálních podob a celý den vymýšlím a sepisuju podfuky. Vzpomeňte si na Gainsbourgovu písničku Proštipovač lístků, se mnou je to přesně totéž. Plodím jich tolik, že bych vám je taky klidně mohla zpívat:
Dělám pořád komentáře, komentáříčky, a zase komentáře, komentáře druhé třídy, komentáře první třídy… Předají mi seznam stránek opatřených poznámkami „setřít“ nebo „praise only“ (když je něco šik, tak je to v digitálním světě pouze anglicky), to všechno, abychom znejistili, rozkolísali a potom úplně srazili na dno eventuální klienty, načež jim představili naše služby, nechali je pořádně klopit a pak jim nabídli spoustu pozitivních reakcí v diskusním fóru a nejlepší doporučení na Googlu. Příklad: Společnost superjojo.com vyrábí a prodává superjoja, ale vzhledem k tomu, že jejich stránky jsou supertrapné /přesvědčte se, stačí se jen podívat na nelichotivé komentáře, které jsou sem tam poslány, zanechány, utroušeny, sdíleny, blogovány, catchovány, spotovány, tweetovány, chatovány, boardovány sem a tam jakousi Micheline T. (moje maličkost), Jeannotdu41 (já), Choubi_angel (moje já), Helmutvonmunchen (Ich) nebo NYUbohemiangirls (me and myself)/, v Jojolandu vypukne panika. Nakonec se pán a paní Jojo nějak dovědí o fantastických úspěších mého švagra a působením strategie stejně krkolomné jako geniální (ale to by bylo příliš dlouhé vysvětlování, takže od toho upustím) (nakonec to pro naše vyprávění nemá význam) totálně vyměknou a začnou ho prosit: naprosto nutně potřebujou nové stránky. Ale ano! Je to otázka života nebo smrti pro jejich podnik! On, velký pán a Mistr, se
nakonec uvolí pro ně něco udělat a tři týdny nato, ó, jaký zázrak, když si vyťukáš na klávesnici „jo“ nebo „joj“, se okamžitě octneš v Jojolandu (samotné „j“ zatím nestačí, ale makáme na tom jako zběsilí), a najednou zase, ó, a zase zázrak, kdosi (já) objedná deset jojo od každého pro všech svých šest vnoučat, moje další já jásá a ujišťuje výrobce, že je bude vychvalovat jako nejlepší superjojo na světě, moje ještě další já říká, že je to „teda fakt supr kúúl!!!“, Ich bych chtél spousta info, abych móchl doporučit jojosektor a me and myself are soooo excited coz yoyos are sooooo french. Takže to je celé: to já píšu ty připomínky. A můj švagr ze svého obrovského bytu v 16. okrsku vymýšlí, jak to ještě vylepšit. Je to podfuk, není to nic moc, vím. Daleko lepší by bylo, kdybych dokončila (teda začala) diplomku na téma „Od královny Vilemíny k Paulu Jouannymu, historie a koncepce maringotek akvarelistů a jiných komediantských vozů, které používali malíři v plenéru“ (ohromující, co?), nebo myslela na budoucnost, na svoji obživu, na svoji penzi, ale bohužel jsem ztratila víru v životaběh a žiju jenom zachycením okamžiku stejně jako ti moji impresionističtí akvarelisté. Poněvadž všechno je podvod… Poněvadž všechno je jenom virtuální, vymyšlený komentář… Poněvadž tají ledovce na pólech, bankéři jsou konečně odškodňováni, sedláci se věší ve svých stodolách a veřejné lavičky se odstraňují, aby si na ně nemohli sedat
bezdomáči… Upřímně? Mám si vůbec vyčítat, že kladu oka v takovémhle světě? Co? Abych na to zapomněla, jedu dál v té chytristice svého šváry a Larryho Page: lžu od rána do večera a tancuju od večera do rána. Teda… tancovala jsem. Teď si jenom utáhnu pásek a chrápu tady za měsíčního svitu při čekání na chlápka, který ani neví, že na něj čekám. To je fakt terno. Musím být pěkně cáklá, vadná, měkká, že jsem se dostala až sem.
4. Pauline a Julie D., dvě holky, co se s nimi dělím o 110 m v rue Damrémont, jsou dvojčata. Jedna pracuje v bance a druhá v pojišťovně. Styl rock´n´roll. Nemáme nic společného a právě to je tajemství našeho harmonického soužití: jsem doma, když ony doma nejsou, a když se vrátí domů, já už jsem pryč. Ony mají na starosti účty a já přejímám jejich balíčky (blbosti s placením PayPal), nosím k snídani croissanty a ony vynášejí odpadky. Je to senzační. 2
Podle mě jsou trochu pitomoučké, ale jsem ráda, že jsem uspěla v jejich castingu. Zorganizovaly celou sérii pohovorů ve stylu hledám novou spolubydlící skoro dokonalou (můj ty Bože…) (úžasné…) (zase jedna
nezapomenutelná epizoda mého bláznivého mládí…) a já jsem byla ta Vyvolená. I když jsem nikdy skutečně nepochopila, proč vlastně. V té době jsem dělala poskoka, co to říkám, poskoka! Hlídače! Přímo ochranku! v muzeu Marmottan a myslím, že vliv starého Moneta hrál v můj prospěch: dívka upravená a korektní, která tráví tolik času v prostředí Nymphéas, teda mezi samými lekníny, musí být určitě poctivá. Zkrátka trochu pitomoučké, jak jsem řekla. Paříž je jenom povinnou přechodnou zastávkou v jejich cívíčku. Moc se jim tady nelíbí a sní o tom, že se vrátí do Roubaix, kde bydlí s tatínkem, maminkou a velikou kočkou Papouille a kam jezdí, jak nejčastěji to jde. Využívám tedy toho štěstí (superbejvák pro mne samotnou každý víkend a jejich komínek pečlivě složených utěrek z mikrovlákna, kterými utírám zvratky všech svých kámošů), než se rozhodnou, že se vrátí domů nadobro. Řekněme, že jsem využívala. Teď, teď už nevím. Myslím, že je přestávám snášet… (Nosí doma vyšívané balerínky Isotoner a při snídani poslouchají Chante France, někdy se to nedá vydržet), ale je to můj problém, jsem si toho vědoma. Ony jsou vždycky diskrétní a ztlumí zvuk, když vdechuju výpary jejich Ricoré. Nemám, co bych jim vyčítala. Je to tak, jen já mám problém. Už skoro tři měsíce se nedokážu z ničeho radovat, nikam nechodím, nepiju a… A jde to se mnou z kopce.
* Před třemi měsíci vypadal náš byt ještě jako staveniště. Nebyl zrovna v dobrém stavu a Pauline (mazanější z těch dvou) přesvědčila našeho domácího, že si můžeme samy zařídit renovaci bytu, a on nám za to odpustí nájemné do výše konečné faktury za stavební práce. (Trochu komplikovaná věta, já jsem ji teda nevymyslela, to vás ujišťuju!) Byly vzrušené jako panny před deflorací, měřily, kreslily plány, listovaly katalogy a požadovaly spoustu rozpočtů, nad nimiž pak celé večery koumaly a chlemtaly při tom své bylinkové odvary. Někdy jsem si říkala, jestli se neminuly povoláním. Ten rozruch mi lezl na nervy. Abych měla klid, musela jsem dezertovat a smolit ta svoje literární veledílka v úlu svého švagra se všemi těmi zformátovanými počítačovými maniaky, ale jo, uznávám, že elektřina už potřebovala renovaci (když byla zapnutá trouba, počítač mi blikal), že malba a nátěry se všude loupaly a že koupelna nebyla zrovna praktická (člověk musel pořád překračovat starý bidet). Nestarala jsem se o nic, a když mi holky nabídly, že zaplatíme v hotovosti, abychom dostaly zpátky daň z přidané hodnoty (aspoň!) a také přízeň pana Carvalha (vyvoleného podnikatele, prohnaného a zavaleného prací), nedala jsem se prosit. Ani v tomto ohledu nejsem nepřístupná.
Proč to všechno připomínám? Protože kdyby nebylo jemného vydírání onoho pána, „rrrozhoščeného“ na zbytečné výdaje a kalkulujícího s melouchářským honorářem „na ruku“, a kdyby nebylo naší hamižnosti – teda vlastně hlavně jeho, to jemu se to vyplatí –, nebyla bych dneska tady, v téhle deprimující čtvrti, a nevyhlížela svoji nicotu. Vyprávím:
5. Bylo to v kavárně u Vítězného oblouku. Seděla jsem vzadu, nalevo za barem. Nečetla jsem, nehnula jsem brvou, ani jsem se nekoukla na mobil, čekala jsem na Julii. Moje spolubydlící, ta, co maká v obchodní bance (ona sama ráda říká celý název, BNP Paribas) a umí počítat, čímž pádem se stará o to, abychom se spravedlivě dělily o všechny náklady (nájem, zásoby, dárky, zálohy, spropitné, prací prášky, toaletní papír, sprchový gel, rohožka, crackery a spousta jiných blbostí). Daly jsme si schůzku vpodvečer onoho pátku v hospůdce blízko její práce. Trochu mě štvalo, že se musím kvůli jejím krásným očím táhnout přes celou Paříž, ale věděla jsem, že spěchá na vlak, a navíc to bylo nejmenší, co jsem mohla… udělat… jinak všechno zařizovaly ony dvě.
Měla mi předat jejich dva finanční podíly pro našeho vyčuraného zedníka, s nímž jsem měla rande druhý den ráno, teda trošičku napapanou obálku, v níž bylo 10 000 eur v hotovosti. No jo… Jasně… Stavěly jsme Versailles. Využila jsem toho, že jsem se na odpoledne ulila z práce, a oběhla obchody – v té době jsem byla ještě úplně normální holka, brunetka: pitomá, veselá, malicherná a rozhazovačná – a čekala jsem na Julii obložená taškami plnými různých cetek, doplňky, krémíčky, dalšími botami, které jsem nepotřebovala, to všechno bylo vedle mě na lavici potažené koženkou. Měla jsem za sebou kilometry a kilometry výloh a teď jsem srkala mojito, abych se vzpamatovala z toho vzrušení. Byla jsem utrmácená, úplně švorc, děsně provinilá a naprosto šťastná. Holky pochopí.
*
Dorazila nachlup přesně v kostýmku myší šedivé barvy. Neměla čas na skleničku, ale tak teda jo, dám si jenom neperlivou vittelku. Počkala, až číšník poodejde, podezřívavě se kolem sebe rozhlédla a nakonec vytáhla z aktovky obálku, kterou mi svěřila s bolestným výrazem, jaký nasazují všichni bankéři, když jsou nuceni vydat vám nějaké peníze. „Nedáš si ji do kabelky?“ zeptala se neklidně. „Jo, jo. Dám. Promiň.“
„Je to přece jenom dost značná suma…“ Koukala na mě, jak míchám ve skleničce mátovými lístky, a moc ji to neuklidňovalo. „Dáš na to pozor, viď?“ Vážně jsem přisvědčila (chudák, kdyby věděla, že se mi hlava nezatočí z trochy rumu a limetkové šťávy…), načež jsem zasunula jejich prachy do kabelky a položila jsem si ji na kolena, abych ji upokojila. „Je to ve stoeurových bankovkách… Nejdřív jsem to dala do obálky s hlavičkou banky, ale pak jsem si řekla, že je to moc nápadné. Kvůli tomu logu, chápeš… Takže jsem obálku vyměnila.“ „Dobře jsi udělala,“ odpověděla jsem a pokývala hlavou. „A viděla jsi, že jsem ji nezalepila, abys tam mohla přidat svůj podíl…“ „Skvělé!“ A protože se pořád ještě neuvolnila: „No tak, Julie… Je to dobré, koukni…,“ pípla jsem a přehodila si řemen svého žebradla přes hlavu. „Podívej! Hotovej bernardýn! Ten váš syčák Antonio dostane svoje prachy, neboj!“ Lehce pohnula pusou, nevím, jestli to byl úsměv nebo povzdech, to bylo těžké poznat, načež začala zkoumat účet. „Nech to, já to vezmu. Tak už padej, nebo zmeškáš vlak. Pozdravuj rodiče a řekni Paulině, že její balíček dorazil v pořádku.“ Zvedla se, vrhla poslední úzkostný pohled na moji starou dobrou kabelku, utáhla si pásek trenčkotu a jakoby nerada odkráčela směrem ke svému ovčinci, kde stráví víkend.
Teprve potom, když jsem v té kavárně u Vítězného oblouku seděla sama vzadu atd., jsem hledala svůj mobil. Marion mi nechala vzkaz, chtěla vědět, jestli jsem vyplázla prachy za ty krásné modré šatičky, které jsme spolu viděly minulý týden, jak daleko jsem s tím novým objevem a jestli dneska večer něco mám. Zavolala jsem jí, děsně dlouho jsme spolu kecaly a řehtaly se. Popsala jsem jí svoji kořist kousek po kousku, šatičky jsem si sice nekoupila, zato nádherné sandály, že z nich padne na zadek, kouzelné sponky do vlasů a úžasné prádýlko, ale jo, víš, tu podprdu, jak měli u Eres, s takovými těmi košíčky a těmi ramínky, podobnými tamtěm, pamatuješ? A pak kalhotky, ale fakt k sežrání, ne, ne, vůbec nebyly drahé, přísahám, ale jsou fantastické, jo, víš, krásně krejou předek a navíc mají nádherné zoubkované lemování, a blablablabla a tatata a ratata a ólala. Potom jsem jí vykládala o tom projímavém rozhovoru, teda o té obálce s logem a jak jsem si pověsila svou značkovou mošnu Upla kolem krku jako stará skautská vedoucí, jen abych ji uklidnila, a řehtaly jsme se ještě víc. Pak jsme mluvily o vážných věcech, třeba o tom večírku, kdo tam bude a co si vezmeme na sebe. Nezapomněly jsme udělat přehlídku všech přijatelných mladých chlapů a pořádně rozebraly jejich profil: najeté kilometry, stav pneumatik, rodinnou situaci, postavení, poměry a schopnosti. Z tohohle blábolení jsem dostala žízeň a objednala jsem si další mojito, už bylo načase. „Co to tam chroupeš?“ udivila se náhle přítelkyně.
„Drcený led,“ přiznala jsem se. „Jak můžeš?“ vyděsila se a já jsem udělala idiotskou narážku s jasným sexuálním podtextem o tom, jak je dobře, když má člověk v puse ledové kostky, za určitých okolností se to může hodit. Samozřejmě to bylo jenom takové tlachání, starý vtip, jen abych slyšela, jak moje dobrá kámoška hýká smíchy, a už jsem na to zapomněla, ale mělo se mi to vrátit o několik dní později, aby mě to naprosto zdrtilo. Uvidíme proč. Marion nakonec zavěsila, já jsem nechala na stole dvě bankovky, sebrala své saky paky, a právě když jsem chtěla odemknout zámek na svém kole, obešla mě hrůza. Měla jsem všechno, botičky, krémy proti vráskám a puntíkované kalhotky, ale chyběla mi jediná taška, na níž záleželo. Do prdele, zamumlala jsem, já jsem přece kráva… a bleskově jsem se tryskem vracela a pořád jsem si nadávala, dávala jsem si všechna možná jména.
6. Vtom jsem se začala děsně potit… A ty kapky potu, co mi stékaly po zádech, mě tak studily… A moje nohy... byly najednou tak slabé… Bojovaly s chodníkem, který se pod nimi propadal… Přesto jsem uvažovala, jo, uvažovala jsem. Přesvědčovala jsem samu sebe, když jsem přecházela vozovku mimo přechod za hlasitých protestů
vyděšených řidičů. Říkala jsem si: No tak, je to sotva pár minut a jen několik stovek metrů. Ještě tam musí být. Číšník si jí všimne, vezme ji k sobě, až strčí do kapsy štědré spropitné, a vrátí mi ji za dvě minuty, přičemž zvedne oči k nebi: No jo, ty holky… Uklidni se, děvče, uklidni se. Málem jsem se nechala přejet, ale vůbec jsem se neuklidnila. Lavice byla ještě trochu teplá, na kožence byla dosud prohlubeň od mého zadku, účet ležel spořádaně na stolečku a moje taška nikde.
7. Číšníci nechápali. Šéf nechápal. Ne, opravdu nic nenašli, ale víte, ta čtvrť, člověk se nesmí divit. Minulý týden jim dokonce ukradli stojánky na mýdlo. To je k neuvěření, co? Zkrátka je odšroubovali. Je to svět! A to není řeč o kytkách kolem terasy, které musí každý večer dávat na řetěz. No jo! A příbory? Víte, kolik nám jich každý rok šlohnou? No ano! Tipněte si cenu, abyste viděla. Samozřejmě jsem tu směsici nářků neposlouchala. Bylo mi to úplně fuk. Totálně jsem panikařila, a pokud neviděli nikoho vycházet po mém odchodu, znamená to, že ten syčák bude ještě tady. Obešla jsem lokál, pročesala terasu, dívala jsem se
na lavice, na židle, na kolena hostů, pod stoly, prohlížela věšáky. Vrážela jsem do lidí, omlouvala se, zadržovala slzy, zašla jsem na toalety, Ženy, Muži, Vstup zakázán, vnikla do kuchyně, vyptávala se, strkala do těch, co mě nechtěli pustit dál, prosila, slibovala, zapřísahala, usmívala se, žertovala, prohlížela každou maličkost, skenovala, zoomovala, hlídala dveře a nakonec rezignovala: nebyl tu ani můj vak ani žádný podezřelý na obzoru. Lhali mi. Nebo jsem přišla o rozum. Bylo to možné. Jo, asi to tak bude. Už jsem nemyslela, jen jsem mlela pantem: ztratila jsem tu tašku cestou ke kolu? Možná řemen povolil, aby mě potrestal za to, že jsem se vysmívala hodným skautským vedoucím? Stala jsem se snad obětí nějakého zkušeného kapsáře, který působí v horní části Champs-Élysées? Je to moje první odpolední vycházka? Jsem zavřená všechny ostatní dny v týdnu v blázinci? Odešla jsem naprosto zdeptaná, doprovázená deprimujícím chlácholením, jaké se k té situaci hodilo: „Opravdu je nám to moc líto, slečinko. Nechte nám tady pro všechny případy své číslo. A každopádně se koukněte do všech popelnic v okolí. Víte, jde jim jenom o peníze, všeho ostatního se hned zbaví. Ještě chvíli počkejte, než půjdete na policii, i když doklady, to víte, mají dneska cenu zlata. Každopádně vám řeknu, že se všemi těmi Romy, co se potulují po Champs už dva roky, se člověk nemůže ničemu divit. Tak hodně štěstí… Držíme vám palce.“
Jakmile jsem byla venku, rozbrečela jsem se. Nad sebou. Nad svou blbostí. Nad těmi pitomými taškami, které jsem pořád držela v rukách. Nad všemi věcmi, které jsem nepotřebovala, které mi byly úplně volné, jen mě tížily a… A moje africké amulety, všechny ty důležité zbytečnosti, moje fotky… A můj telefon a moje krásná kosmetická taštička a moje klíče a zámky, co se budou muset vyměnit, a holky, co byly daleko a nebudou mít zrovna porozumění pro moje eskapády tohoto druhu… A moje modrá karta a moje peněženka, kterou jsem měla tak ráda, a moje prachy a jejich prachy… Jo, jejich prachy, kristepane! Deset tisíc eur! Deset tisíc eur, které musím dát zítra ráno tomu jejich chlápkovi! Jak může být někdo tak stupidní? No jasně, na to, abych přetřásala blbosti a žvanila jako nějaká štětka s Marion do telefonu, na to jsem šampion, ale jakmile mi někdo svěří něco důležitého, jsem naprosto nemožná, nula. Co budu dělat? Co bych měla dělat? Jak se jmenuju? Proč jsem tak příšerně neschopná? Proč? A jak s tím mám skoncovat? Kde je vlastně Seina? Maminko. Panenko Marie. Můj Bože. Pomozte mi. Pane Bože, učiň, aby… Pane Bože, slibuju. Ježíši, Panno Marie, Josefe, vím, že to tak nevypadá, ale já na vás fakt strašně často myslím, víte, a… A těch 10 000 eur, kurva! Co to mám v hlavě? Jak může být někdo tak debilní? Ó… Svatý Antoníčku… svatý Antoníčku Paduánský, prohledej prosím všechny díry… Slituj se… Moje fotky, můj telefon, vzkazy, které
jsem si do něj ukládala, moje kontakty, moje vzpomínky, můj život, mí přátelé… A teď i moje kolo… Moje pěkně připoutané kolo, které na mě čumí jako blbec a které mi co nevidět někdo ukradne, to taky! A nemám ani na taxíka… A už vůbec nevím, z čeho vyplatím ty slečinky z Rochefortu… Pane Bože, moje modrá karta, můj kód, to číslo, na které se má volat pro zablokování, mí přátelé, moje neomezená karta na slevu do kina, video s prvními Louisonovými krůčky, moje řasenka od Diora, moje rtěnka Chanel, můj diář, klíče od agentury, fotky z automatu, kde jsme Philou a já v hypermarketu v Plancoët v Bretani… a můj zápisník, který miluju, a všechny vzpomínky v něm… a můj pilníček na nehty… a těch 10 000 babek… a… ó… A brečela jsem. Strašně. Strašlivě. Někdy některé slzy vezmou s sebou i ty ostatní. Já jsem brečela děsně. Brečela jsem nad vším. Nad vším, co jsem u sebe nesnášela, nad blbostmi, které jsem doteďka udělala a nepřiznala, a nad vším, co jsem poztrácela cestou od chvíle, kdy jsem dospěla do věku, kdy člověk chápe, že něco se ztratí nenávratně. Brečela jsem od náměstí de l´Étoile až na náměstí de Clichy. Brečela jsem nad Paříží. Brečela jsem nad svým životem.
8. Domovnice měla duplikát. Byla bych jí dala pusu. Dokonce jsem pohladila jejího psa. Z pevné linky jsem zablokovala kartu, zahrabala ve složce „Práce“ a nechala vzkaz seňoru Carvalhovi, abych získala čas. Štěstí v neštěstí bylo, že mi odpověděl záznamník. I když silně pochybuju, že by mohl pochopit něco z mého oddrmoleného vzkazu jásevámděsněomlouvám. Na tom nesejde, teď jsem k nezastižení. Zamkla jsem se na dva západy, poslala zoufalý mail Marion, osprchovala se, prohrabala věci holkám a čmajzla jim prášky na spaní, přetáhla jsem pokrývku přes tu trosku, co ze mě teď byla, a zavřela oči. Opakovala jsem si pořád dokola totálně nepravdivou větu Scarlett O´Harové: Zítra bude líp. Co kecáš, ty náno, co kecáš… Zítra bude o moc hůř… Měla jsem chuť umřít. Vím, je to pitomost, po dvou tabletách donormylu člověk v takový zázrak doufat nemůže, ale toho večera jsem toužila po něčem takovémhle: po mamince, která by seděla u mé postele, sladce mi zpívala písničku a hladila mě po hlavě a nikdy to nepřestalo. Potichoučku jsem si prozpěvovala, abych se jaksepatří přehlušila, a když už jsem neměla v zásobě žádné slzy, vydala jsem se hledat nějakou lahev nebo dvě, abych si vyrobila novou zásobičku.
* Dalo mi takovou práci vypůjčit si od švagra těch 3000 eur, abych mohla dát do placu svoji část, že jsem viděla jako úplný nesmysl žádat ho o deset táců navíc… Už tehdy mi vykládal o veverkách, cikádách a mravencích. Ne že by byl nějak moc nepříjemný, ale stačilo to. Byl trochu shovívavý. Trochu paternalistický. Neměla jsem ráda, když se mnou někdo jednal jako s malou holkou. Maminka umřela, když mi bylo sedmnáct, a Arthur Rimbaud mě opíjí svými malými pivy a limonádou. Člověk může být i v tom zasraném věku dost vážný. Záleží ovšem na tom, aby to nedal najevo. Pořád máte děravé kapsy, kupujete si spousty blbin, abyste si něco vykompenzovali, a když máte něco fakt vzácného, pak si to necháte ukrást. A navrch k tomu ještě kázání, ne, díky. Tohle už ne. Lidi, kteří vědí a kteří vám vysvětlují, jak máte žít, zadupat do země. Seděla jsem ve tmě vedle dveří do trouby a nechávala na panu Gordon´s a paní Smirnoffové, aby mě uchlácholili a utišili můj smutek. Nehodlám se pouštět do psychotřeštění, ale fakt je, že když umřela, musela jsem pořádně stisknout zuby (co mi taky zbývalo) a ztráta té mošny, která patřila jí, se vším, co obsahovala, vazby, nálady, vzpomínky a všechny ty něžné a nenahraditelné věci, byla tím správným spouštědlem. Konečně jsem ji oplakala.
Smála jsem se, brečela a zase se smála. Popořád jsem něněco blábolila a všechno se něnějak roz… roz… rozpetylovalo… Povoli… ly ty zá… zá… brany ve mně. A všechno šlo ven. Všechno. Všechno. Všechno.
9. Probudila jsem se ve 13.38, dixit trouba, a měla jsem teda pořádnou kocovinu. Nejlepší exemplář z celé své sbírky. Ležela jsem stočená na kuchyňské podlaze a zírala na spáry v dlaždicích a sumarizovala bordel pod nábytkem. Hele, říkala jsem si, tady je ten nožík, co jsme si myslely, že jsme ho vyhodily se slupkami, a on je tu… Jak dlouho jsem takhle ležela? Hodiny. Hodiny a hodiny. Slunce už bylo v obýváku. V našem krásném obýváku, úplně novém a ještě nezaplaceném. Uf… Ještě minutu, madam Maškaro… Ještě minutu nebo dvě s nosem v popelnici a pak půjdu na komisařství, slibuju. Taky uvědomím své dvě drahé spolubydlící a zavolám švárovi. Řeknu mu: Hele, mám pro tebe fajn zprávu, Jefe! Potřebuju ještě 10 000 táců navíc. No tak, buď kámoš, ne? Budu ti psát debilní zprávy sto padesát let, abych ti vrátila, co ti dlužím. Každopádně stejně k ničemu jinému nejsem… Být kýmkoli a vykládat cokoli.
Byla jsem v parku Marevski ve Varennes. Maminka mi vysvětlovala, proč nemám trhat maličké bílé bramboříky, které rostly pod lipami: „To proto, aby se mohly vysemenit, víš?“ Řekla mi to už stokrát, ale byla jsem tak vzrušená a dojatá z toho, že jsem se s ní zase setkala, že jsem se neodvažovala ji přerušit. A pak jsme zaslechly zdálky děsný hluk. To je hrom? zeptala se znepokojeně, ale já jsem se zasmála, že ne, že jsou to řemeslníci, to víš, teď bourají v bytě všechno, načež mi… Někdo bušil na dveře. Kruci, kolik je vlastně hodin? Zvonění, křik, pekelný kravál. Auvajs, moje hlava… Zvedla jsem se, měla jsem… cosi přilepeného na tváři… Drobek chleba… 18.44… Kruci, celý den jsem chrněla pod dřezem a… au… pod tím zasraným sifonem. „Otevřete, nebo zavolám hasiče!“ ječel hlas. Domovnice. Byla celá rozvrkočená. Už potřetí vyběhla ke mně nahoru. Od rána se mi pokouší volat. Mé spolubydlící mě taky nemůžou sehnat a neustále ji otravují. „Přísahala jsem jim, že jste doma, a ony měly o vás takový strach, chápete? Myslely jsme si, že se vám něco stalo. Ach můj Bože… měly jsme takový strach! Vy jste nám tedy dala!“ Volal jim můj otec. Můj otec, s nímž jsem už léta nepromluvila a kterého jsem ještě měla uloženého v mobilu jako „táta“ z čiré slabosti a/nebo jako pozůstatek dceřiny piety a… paní Starovičová si uvědomila, že
jsem naprosto mimo a že nevnímám vůbec nic z toho, co se mi snaží sdělit, a tak mě jen chytila za paži a jemně mnou zatřásla: „Někdo našel vaši kabelku…“ Pustila mě a vykulila oči. „No tak? Proč pláčete? Tohle přece nestojí za pláč! V životě se vždycky všechno urovná!“ Bulila jsem až moc, takže jsem jí nemohla dát za pravdu. Pokoušela jsem se vzpamatovat, uklidnit ji, ale viděla jsem, že mě považuje za úplného šílence a cvoka, a zatímco jsem se na ni usmívala skrze nudle, slyšela jsem, jak se mi v té mé palici úplně nadranc ozývá hlásek a říká: Ach, díky… Děkuju, maminko.
10. Zatelefonovala jsem na Velký Sever. Naštěstí jsem padla na Paulinu, jinak bych byla akorát tak zralá na proces podle mustru „Chlodvíkova váza v Soissons“. Takže poměrně chladné přijetí, bolestné povzdechy, úsečná slůvka ceděná skrze zuby. Už jsem toho měla dost, a tak jsem jí nakonec namluvila obří lež (vím, vím, není to žádná zásluha, živím se tím), ale radši to, než abych ji rovnou poslala do háje. Na jeden den bylo až příliš emocí pro mou maličkost. A tak jsem jí unaveným tónem sdělila, že se mnou nemusí mluvit jako s duševně zaostalým jedincem, že jejich obálka v té době už v kabelce nebyla a že jejich prachy jsou živé a zdravé. Všechno je v pořádku. Konec dramatu.
Opona. Ááááách… Najednou se ta kočička moje uvolnila… Její hlas byl o deset stupňů vřelejší a její vysvětlování jasnější. Samozřejmě jsem vyslechla, co mi chtěla tak veledůležitého sdělit, ale přesně v tu chvíli už mi bylo jasné, že je konec nudných let našeho srdečného soužití a že co nejrychleji z rue Damrémont vypadnu. Život je krátký a radši půjdu do exilu někam na sídliště (jééžiš, jen to ne), než bych žila s lidmi, kteří se cítí silnější v kramflecích, když mě vychovávají a něco mi vyčítají. Kašlu na morálku a na moralizátory. Seru na ně. A ještě víc proto, že ten posvátný oheň, kterým planou, ta jejich kázání, ty jejich homilie a vznešený a spravedlivý hněv má počátek v bankovkách. No… teda tohle… tahle krásná, vznešená a pěkně rozvinutá věta se vším, co potřebuje Totor Hugo v záhybech draperie, zní v mé hlavě jaksi dutě: 10 000 eur je v trapu a já už dávno nevěřím na Ježíška. A i jestli ten chlápek, který volal řečenému „tátovi“ z mého seznamu, můj vak našel, určitě mi ho nevrátí správně vybavený. To teda fakt těžko… Všechno se urovnávalo, ale od tohohle prohlášení k tomu, že život je krásný, je ještě hódně daleko. Kde sakra splaším tu podělanou škváru? A hop, už mi to zase začíná v hlavě bzučet a už zase trpím samomluvou. Jenomže teď je to jiné. Teď jde o materiálno, o prachy a na prachy se kašle. Na prachy se v nemocnici neumírá.
Jediný háček je v tom, že ten týpek upozornil mého zploditele – a ten to zopakoval těm dvěma pusinkám –, že nebude o prodlouženém víkendu v Paříži (v pondělí je volno) a že se se mnou sejde v té kavárně, kde jsem zapomněla tašku, až v úterý kolem páté odpoledne. Nejdřív mě napadlo, že je pěknej nadutec a že by mohl tu tašku klidně dát majiteli baru, ale pak jsem si zase řekla, že možná právě kvůli těm penězům nechce nic riskovat. Nakonec ta obálka byla otevřená… Zase jsem, já chudinka, začala věřit na Ježíška… Potom jsem si zašla na vzduch k Marion a tam jsme oslavily mé znovuvzkříšení. Pořádně.
11. Ty tři následující dny byly podivné. Holky byly pořád na prázdninách (no jo, je jim osmadvacet a všechno dělají společně, navíc jsou nejraději spolu s rodiči a tlustou kočkou Papouille) a já jsem byla sama až do úterního večera. Málem mi z toho hráblo. Čekala jsem. Na někoho, na něco, na úlevu, na zklamání. Jsem případ. Pustila jsem se do činností, které mi nejsou zrovna blízké: uklízení, domácnost, vyřizování pošty a žehlení. Srovnala jsem si šaty, papíry, knihy a cédéčka. Sem tam jsem si znovu přečetla nějaký odstavec nebo
pár stránek. Nezapnula jsem počítač. Zaměstnávala jsem ruce, abych utlumila mozek. Vytáhla jsem na světlo boží své přednášky a poznámky k diplomce a našla náčrtky, které jsem si dělala v muzeu vozů v Compiègne. Od té doby uplynulo celé století, byl tehdy krásný podzimní den… připomínalo mi to měkké světlo na mých skicách. Říkala jsem si, proč jsem toho nechala. To moje téma historie a vývoj maringotek bylo docela zajímavé a nemusela jsem se stydět, že přidávám svůj oslí náklad nejapností ke všem těm, co už umění inspirovalo. Proč prodávám místo toho nějaká joja? Proč si říkám Choubi_angel a vyjadřuju se jako naprostá blbka a ještě to dotvrzuju legračními smajlíky? Proč jsem ještě nejela do koníren paláce Het Loo v Apeldoornu a neobdivovala tam rozkošný kočár královny Vilemíny podobný skříňce na akvarelové barvy a její bílý pohřební vůz? No? Proč asi? :-( :-/ :´-( Učila jsem se žít bez telefonování, bez esemesek, bez vzkazů a záznamníků. Bez médi na spaní, kterého můžeme po libosti hníst… Snažila jsem se nalézt zalíbení v únavných denních pracích. Kdy začnu zavařovat a vyšívat na bubínku? Byla jsem roztržitá, bloumala jsem, myslela na toho… muže, který odjel na víkend a odvezl si s sebou na řemeni kousek mne. Říkala jsem si, kolik je mu asi let, jestli je diskrétní, dobře vychovaný, zvědavý, jestli
vyťukal i jiná čísla, než padl na číslo mého otce, jestli viděl mé fotky, když prstem přejížděl po displeji, jestli si prolistoval můj zápisník, podíval se, jaké mám fotografie na dokladech, na řidičáku, kde jsem ještě měla oholenou hlavu (každý nosí smutek jinak), a na mé kartě na slevy do kina, kde vypadám, jako bych šla ke svatému přijímání do chrámu Madeleine, jestli vyčenichal moje prezervativy Hello Kitty, mé krémy proti vráskám, můj čtyřlístek, moje tajemství… Co když právě všechno pitvá, zatímco já na něj myslím? A co těch 10 000 babek? Přepočítal je? Nenakoupil si zatím něco, aby vykompenzoval svoje služby? A co když bude hrát udiveného? Prosím? Říkáte, že jste tam měla obálku? O tom nic nevím, ničeho jsem se ani nedotkl… Ano, byla jsem připravená i na tohle, protože jestli sebral můj vak hned po mém odchodu, proč mě nechytil na ulici? Nešla jsem tak rychle. Měla jsem v sobě dvě mojita a před sebou celý život… Proč? Byl pomalý? Roztržitý? Invalida? A kde vlastně seděl? Proč jsem si ho nevšimla, já, která děsně ráda pozoruju lidi a při tom se příjemně opíjím? Dlouhý velikonoční víkend byl klidný a současně horečný, jak jsem toho neměla moc na práci v bytě, který jsem měla tak ráda, ale kde už jsem nechtěla žít, v těch hodinách mlčení, smíření, soustředěných na jakousi schůzku, která zaměstnávala všechny moje myšlenky, a zároveň mě nechávala poměrně lhostejnou.
Poprvé po dlouhých letech se mi zdálo o mamince, kterou jsem viděla takovou, jaká byla, a slyšela jsem její hlas. Tenhle dárek stál za těch deset tisíc eur a za tolik slz, a kdybych to věděla, ztratila bych tašku mnohem dřív…
12. S odstupem času bych nepochybně mohla pátrat po tom, proč jsem tak blbla… v to úterý, řekněme od 13 hodin, samozřejmě. Mohla bych si klást otázku, já prosťáček, proč jsem strávila tolik času úpravou svého zevnějšku. Proč jsem se vypílingovala, nakrémovala, vyhřebelcovala, nazdobila, proč jsem si vzala nejdřív šaty, potom kalhoty, potom zase šaty a proč jsem toho dne měla pletičku jemňoučkou, paže holé a rtíky třešňové. Tak to je fakt, Mathilde. Proč? Tyranie. Tyranie zatrpklých. Byla jsem hezká, protože jsem byla veselá, a byla jsem veselá, protože jsem byla šťastná. Ve skutečnosti houby záleželo na tom, jestli je mým strážným andělem muž (podle toho, co jsem o tom věděla) (jakýsi „týpek“, opakovala Pauline, „jakýsi týpek vzal tvoji tašku v tom baru, kde jste byly“), kdyby mi ohlásili starou dámu nebo nejhorší nedochůdče, připravovala bych se stejně pečlivě. Nechtěla jsem uctít jeho, když jsem vyrazila do města lehká a v krátké sukničce, uctívala jsem život.
Život a jeho laskavosti, tak řídké. Život, jaro a mé setkávání. Byla jsem hezká z vděčnosti. Mathilde… Dobrá, O. K. Byla jsem hezká taky proto, že to byla schůzka. Zatím po telefonu, účelová, to jistě, ale schůzka, v jakou jsem nedoufala. Schůzka, která mi spadla z nebe, schůzka s lidskou bytostí, rande v Paříži, u velkého krámu legendy císaře Napoleona I. v hodinu čaje a z počestných důvodů. Byla jsem hezká, protože to přece jenom vypadalo líp než seznamka po internetu, kruci! Tak, teď víte všechno, doktore… U parku Monceau jsem koupila kytku. Dala jsem ji do košíku a pádila ulicí, jak nejrychleji to šlo. Pugét růžových pivoněk pro neznámého, který mě zase postavil na nohy.
13. Tak jo, tak jo, tak jo… podle bleskového ústního podání, tím myslím nejnejistější a nejméně věrohodné pozemní předávání zpráv, on, teda ten týpek, neřekl „v pět hodin“, ale řekl „kolem páté“, dolovala jsem
v paměti, vzhledem k tomu, že už bylo půl a moje kytky začínaly vadnout. Nepoznávala jsem žádného z číšníků, kteří tu byli, a nemohla jsem si pomoct, napadlo mě, že nikdy nikdo nepřijde, že to byla jenom bouda, pitomý vtip, pomsta nějakého perverzáka nebo další ponížení, které mi uštědřil můj otec. Nebo první represálie dvou zlých Popelčiných sester. Někdo si ze mě vystřelil. Někdo mě trestá za to, že jsem byla tak nezodpovědná a potom tak naivně důvěřivá. Někdo mě tu připravoval o štěstí, boural mi vzdušné zámky. Všechno bylo zase podfuk. Někdo napsal k mému profilu negativní komentář. Někdo mě napadl po síti. Někdo zničil moje stránky a moje fórum. Nějaký debilní kretén mi čornul tašku, doklady, vzpomínky, prachy mých spolubydlících a vzal s tím i moje poslední iluze. Nebo třeba… Pokoušela jsem se uklidnit: možná má třeba jenom zpoždění? Nebo jsme si špatně rozuměli a to rande není v úterý, ale ve středu. Nebo v úterý příští týden? Přesto jsem pořád seděla na stejném místě jako tehdy a chovala se rozumně. Na začátku jsem předstírala nenucenost, ve stylu jako že čtu uchvacující román a čekám, až mě nějaký otrava vytrhne ze soustředění, zakašle „Ehm, ehm…“ a bude lehce rozpačitý, ale teď už jsem vůbec nebyla Šípková Růženka, nevydržela jsem na místě, zoufale jsem upírala oči na vchodové dveře jako superošklivka, hrůza z fotošopu, až to muselo být dojemné. Trhla jsem sebou, jakmile se někdo objevil, a vzdychala, když prošel kolem mě bez povšimnutí.
Ještě počkám čtvrthodinu a pak se zase pokusím zavolat Paulině. Otci ne. To bych radši chcípla. Jeden trochu pozornější číšník si nakonec všiml mé cukatury. „Hledáte toalety?“ „Nn… ne,“ vykoktala jsem, „mám tady schůzku s… ehm… To je jedno, prostě na někoho čekám…“ „Ta taška, co?“ Byla bych tomu dlouhánovi dala pusu. Asi to musel uhodnout, protože lehce couvl. „Ale… on ještě neodešel, ne?“ Opřel se o sloup po mé levé straně a obrátil se k lavici, schované za ním: „Hej, Romeo… Probuď se, máš tady tu kočku.“ Pomalu jsem se ototčila. Ne že bych byla vystrašená, ale byla jsem strašně zaražená. Dokonce skoro pokořená, dotčená, když jsem si představila, že je tak blízko a tak dlouho. Už minule musel sedět na stejném místě, na číhané, schovaný ve stínu a… ehm… to bylo… No, rozhodně to nebylo fér… Chlap se dámě ukáže, mladíku, když má vychování. Velmi pomalu jsem se otočila, protože jsem si najednou vzpomněla na všechno, co mohl, nebo spíš musel slyšet. O mém rande se spolubydlící, o její „diskrétní“ obálce, o jejím strachu, o tom, jak jsem se vytahovala a jak jsem ji vlídně utěšovala a dvě minuty nato ji imitovala do telefonu, když jsem klábosila s Marion. A… Jéžiš… Ten telefon… Všechno to
povídání o tom, jak balíme kluky, kecy o šukačkách, zkrátka vyslechl všechny žvásty nadržených holek… A pak… ty moje kalhotky… A kouření s kostkou ledu v puse… Jéžiš… Pomoc! Obrátila jsem se, stiskla zuby a hledala pohledem nějakou díru, kde bych se schovala, ještě než se úplně probudí. Ale on spal. Teda vlastně ne, nespal, protože se usmíval. Usmíval se se zavřenýma očima. Jako kočka. Jako tlustý kocour, který se právě napil smetany. Šklíba v Mathildě v říši sraček. „Vidíte… Nebyl daleko… Jo jo, tak vás nechám, vyřiďte si to,“ utrousil číšník a vytratil se. Bingo.
14. Po několika vteřinách, které mi připadaly nekonečné, ale během nichž jsem měla čas si ho stáhnout: kruci, zase průšvih, je ošklivý, tlustý, má hrozné, trčavé vlasy, oblečený je jako vidlák, oholil se těsně předtím, než vyrazil, a dvakrát se při tom řízl, kouše si nehty, nějak divně páchne a nevidím svoji tašku. Konečně otevřel oči. Podíval se na mě fakticky dost divně. Jako by na mě mířil, nebo mě nějak skrytě vyzýval. Protřel si víčka, sebral jednu řasu a zase zavřel oči.
To je mizérie, řekla jsem si v duchu, nejenomže je ošklivák, ale navíc je ožralej. Nebo si právě dal jointa. Jo, to je ono, má v krvi celou Jamajku, ten kretén… Lehce jsem se sklonila, abych se podívala, jestli nemá u nohou moji tašku, v tom případě bych ji popadla, vypařila se a nechala ho těm jeho travním potěšením. Bohužel nic, jenom děsivá bagančata. Takové ty černé boty s kulatými špičkami, co nosili kdysi četníci, a bílé tenisové proužkované ponožky. Holka, holka… To jsi teda klesla hluboko. No, nebudu tady jen tak stát, koukat na něj, jak chrní, a počítat mu odřeniny. Obrátila jsem se, vzala jsem si knížku a čekala, až se moje rande… jak jsem ho nazvala? „v jaké jsem ani nedoufala“, „jaké mi spadlo z nebe“, uráčí vzít na vědomí. Deset minut uplynulo a já jsem nepostoupila ani o milimetr. Vůbec nic jsem nechápala. Co tady proboha dělám? A koho jsem čekala? Kdo si ze mě takhle dělá srandu? Nechala jsem všechno plavat, vzala si kytku, vypadnu odtud. „Mathilde?“ Potom velmi zřetelně: „Mathilde, Edmée, Renée, Françoise?“ Nastražila jsem uši a lehce zvedla obočí. „Můžu vám nabídnout něco k pití, holky?“ To je klika, dokonce máme smysl pro humor.
Tak jo, držel v ruce mou občanku. Aspoň to. Protože jsem pořád váhala a ještě si k němu nepřisedla, začal si pomalu rozepínat zip bundy a já jsem si všimla, že má mou kabelku na hrudi. Nechal to tak, položil obě ruce na stůl, chvilku je pozoroval, potom zvedl bradu a podíval se mi zpříma do očí: „Omlouvám se… Vstával jsem hrozně brzy. Přisednete si?“
15. Sedla jsem si proti němu. Hráli jsme si zdálky a dost dlouho na „kdo se první pohne“. Nakonec jsem to nevydržela já. Zeptala jsem se ho: „Vy jste tady byl už v pátek?“ „Ano.“ „Spal jste?“ „Ne.“ „Probudila jsem vás?“ „Ty kytky jsou pro mě? To je milé.“ Vzal mi kytku z rukou a výměnou mi podal moji tašku. Byla celá teplá. Přitiskla jsem ji k sobě a… život se mi vrátil. Podle váhy, podle instinktu, podle jeho ošklivosti, podle jeho úsměvu, podle té malé řezné rány, která vypadala jako hnědá čárka pod pravým uchem, podle jeho laciného humoru a podle způsobu, jakým skrýval
zívání za svou velkou tlapou, jsem uhodla, že mi nic nečornul. A když jsem si to říkala, uvědomila jsem si, že nemyslím ani tak na tu obálku, ale na všechno ostatní. Na sebe. Na svoji pravou podstatu, na svoji důvěru v lidi. Na všechny ty rány, které jsem schytala do ksichtu ve věku, jemuž se říká nevinný, a které mnou pořádně otřásly, to ano, ale neznetvořily mě… „Co budete pít?“ Objednal a zase jsme na sebe čučeli jako porcelánoví psi. Ve stylu – první setkání dvou dosud neposkvrněných mormonů, bylo to žhavé. Po nějaké chvilce jsem přesto trochu nešikovně sešlápla spojku a lehce neobratným hlasem pronesla: „Vy se opravdu jmenujete Romeo?“ „Ne.“ „Aha?“ „Jmenuju se Jean-Baptiste.“ „Aha…“ „Jste zklamaná?“ „Ehm… ne.“ Obrovský závod v rétorice… Myslela jsem na obrazy svatého Jeana-Baptista – Jana Křtitele, které jsem znala, nebo spíš na jeho hlavu na stříbrném podnose, a úplně jsem ho v tom viděla. Chyběla jenom petržel v nosních dírkách. V duchu jsem se tomu chechtala a trochu jsem pookřála, i když mi to trvalo. Podráždilo mě, že mě tak obyčejný chlap tolik rozhodil.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
