Seminární práce zpracovaná v rámci cyklu seminářů „Ženská práva jsou lidská práva“ pořádaného Nezávislým sociálně ekologickým hnutím (NESEHNUTÍ Brno) http://zenskaprava.ecn.cz/ Název: Vznik a raný vývoj manželství (aneb přechod z mateřskoprávního zřízení k otcovskoprávnímu) Autorka: Martina Hynková Ročník seminářů: 2001/02
Definice manželství Z přírodovědného hlediska definoval Westermarck manželství jako delší či kratší svazek samce a samičky, který trvá alespoň přes kopulační akt a dokud se nenarodí potomstvo. (To je definice chápána příliš monogamicky). Ze sociálního hlediska je manželství trochu jiná věc. Je společenskou institucí, privilegovanou a uznávanou právním řádem, svazek osob rozdílného pohlaví, ve kterém rozhoduje spíše činitel hospodářský než pohlavní, svazkem, který je založen nejen na tom, že dva lidé mají určitý smysl pro povinnost, ale který vyžaduje i uznání a záruku kohosi třetího. Je možný jen v právní organizaci, která zaručuje také vlastnictví, i když třeba celkem primitivního rázu. V živočišné říši se vyskytují pestré manželské formy, charakteristické a přirozené pro příslušný živočišný druh. U člověka se dlouho pokládala za přirozenou a normální jedině monogamie, doživotní manželství v jednom páru. Moderní etnologie a sociologie tento předsudek vyvrátila a ukázala, že člověk se svou nekonečnou schopností měnit se a přizpůsobovat se si nedal přírodou předepsat jedinou určitou manželskou formu, ale na různých stupních kultury a v různých národech přežívaly a přežívají všechny myslitelné manželské formy, které se pomalu vyvinuly z původní „promiskuity“ lidských tlup. Lidské formy manželství se mění tehdy, když vývoj kultury pokročí vpřed a za normální a přirozenou formu manželství se vždy považuje ta forma, která nejlépe odpovídá daným hospodářským a poté i kulturním poměrům.
Zákonné manželství je sociální instituce, která nemá mnoho společného s pohlavním poměrem. Pohlavní styk je dílem přírody, manželství zřídili lidé. Ve všech dobách existoval a bude nadále existovat čilý pohlavní styk i vedle zákonného manželství, neboť tato instituce jej
nemůže
pohltit.
Záleží
to
na
panujících
mravních
a
zákonných
normách,
zda se předmanželský a mimomanželský pohl. styk pokládá za špatný, tyto normy však vždy neodpovídají zájmům celé společnosti, často jsou jen důsledkem násilí, které na nich páchá určitá třída nebo kasta. Rodové mateřskoprávní zřízení Příbuzenská doba lidstva, tzn. dlouhá tisíce let lidského pokolení, kdy celá sociální organizace spočívala na příbuzenstvu, vyvrcholila v období, kdy se lidé začali usazovat, u prvních zemědělských a některých rybářských národů vynikajících kmenovou organizací s mateřskovpávními řády. Na tomto kulturním stupni dosáhlo ženské pohlaví společensky nejvyššího postavení, jaké kdy vůbec mělo, a v matriarchátu byla žena vládkyní. Manželství a rodina zcela ustoupili silnému rodovému svazku a nezřídka se vůbec rozpadly. Zde děti patřily mateřskému rodu a muž byl pouze přívěskem ženské organizace, od které si musel ženu vysloužit. Vedlejší podmínkou mateřskopváních řádů bylo usedlictví a jeho hospodářským základem především zemědělství (které připoutalo člověka k půdě a vytvářelo mezi ním a půdou trvalý a důvěrný vztah). Primitivní vývoj zákonného svazku a úloha, kterou v ní měla žena Manželství neexistovalo v lidské spolčenosti od začátku: mohlo se vyvinout až tehdy, když vznikl pojem soukromého vlastnictví a když byla známá souvislost mezi souloží a porodem. Podle názoru mnohých sociologů vzniklo manželství únosem. 1. Manželství únosem U nižších loveckých národů, chudých a roztříštěných, se vyvíjeli sociální poměry směrem otcovskoprávním, pro ženu málo příznivým. Silnější muž byl výlučně lovcem a bojovníkem, zatímco slabší a mateřstvím zatížená žena musela obstarávat potravu, vychovávat děti a starat se o oheň a přípravu potravy. Tak se obě pohlaví ocitla ve vzájemné hospodářské závislosti, ve které však měl muž-lovec převahu. V celé živočišné říši není samička vůči samečkovi natolik bezbranná jako lidská žena vůči svému ozbrojenému muži. Tuto převahu silnějšího využil muž postupně k tomu, aby nad ženou získal moc, a tak se v něm probudil první surový individualismus, který skončil zotročením bezbranné ženy a založením rodiny, první mužovi říše.
Tak jako se neví, zda bylo výše zmíněné mateřskoprávní zřízení všeobecným systémem příbuzenské doby lidstva na celém světě, tak se neví ani to, kdy vzniklo toto zotročení ženy, zda hned v počátcích lidské civilizace v končinách méně příznivých po vývoj lidského plemene nebo až později, u kmenů a národů zatlačených do neúrodných končin a dezorganizovaných těžkým zápasem o život. Víme sice, že mezi sousedícími tlupami docházelo k náhodným stykům, ať už klidným či násilným, a to zřejmě velmi brzy, a ty že jistě vedly i k unášení žen. Je však téměř jisté, že tyto unesené nebo v boji uloupené ženy byly zpočátku jednoduše zařazovány mezi ostatní ženy té které hordy. V tlupě, z disciplinované solidaritou a rovnoprávností, bylo jistě možné zajatou nebo uloupenou ženu sníst, ale nikdy se nemohla stát soukromým vlastnictvím jejího únosce. Až tam, kdy se rovnoprávnost pod vlivem těžkých životních podmínek porušila v neprospěch ženy, mohl vládnoucí muž použít svou exogamní kořist pouze pro sebe. Můžeme si to představit asi takto: Tlupa nižšího loveckého druhu najde nové dobré loviště. Potravy je zde dostatek, muži se zotavili, znovu dostali „chuť na ženy“, nové děti jsou vítané. Žen je však málo. Je to snad tím, že před odchodem z území, kdy už vše vyjedli, pobili staré ženy a děti ženského pohlaví, aby jim cestou nepřekážely. Např. na Tahiti tvořily ženy jen desetinu domorodého obyvatelstva. Takové a podobné stavy jsou špatným znamením pro budoucnost a touha po ženách je o to větší. Nezbývá tedy nic jiného, než si je obstarat u některé sousední tlupy. K válečné roztržce nemají příležitost, výměnný obchod ještě asi neznají nebo se nedá uskutečnit, zbývá tedy únos. Silný a statečný mladík riskuje život, aby se zmocnil ženy, která pro něj má i nyní velkou hospodářskou cenu, představuje kapitál, jenž se dětmi dobře zúročí. Tlupa už není stmelená rovnoprávní tolik jako předtím. Silní muži si už zvykli rozkazovat. Odvážný mladík si tedy osvojí výsadní právo na unesenou ženu a její děti, založí touto loupeží své osobní vlastnictví. A tak vedle žen z tlupy, společných všem jejím členům, se poprvé v lidské společnosti objevuje vlastní žena, s níž se vytvořil základ pro manželství a rodinu. Toto spojení se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků dává celé společnosti násilnický charakter a dodnes nemůže zapřít svůj loupežný původ. Vyvstává nyní otázka, proč záleželo lupiči na tom, aby si unesenou ženu přivlastnil, když ještě nezná milostné city a necení si jí ani jako milenky. Důvodem jeho konání bylo, že v ženě vidí především pracovní sílu. V tomto stádiu pochybného vývoje je tedy manželství výlučně hospodářskou otázkou.
Manželství
únosem
se
původně
vyskytovalo
zřejmě
jen
u
národů,
u kterých se mateřskopávní řády nemohly vyvinout, později, za patriarchálních poměrů, se však všeobecně rozšířilo a zachovalo dlouho do dob civilizace. 2. Manželství koupí Za vznik tohoto druhu manželství se považuje skutečnost, že muž obchodník a řemeslník se zmocnil bohatství, a tak si už nemusel ženu vysluhovat, ale mohl ji vykoupit z jejího rodu a udělat si z ní soukromé vlastnictví. Zemědělství získalo převahu nad předcházejícími výrobními metodami. Zároveň se ale ukázalo, že není nutné, aby se všichni starali jen o výrobu potravy, který byl nyní nadbytek. Když se orba natolik rozšířila, že stačila práce jedné části kmene, aby bylo pro všechny dost potravy, věnovala se část mužů jiným zaměstnáním: vznikali řemeslníci, obchodníci, bojovníci, vladaři, zvyšovala se tak kultura a rodilo bohatství. Toto bohatství uvázlo v rukou mužů, neboť si nechávali jako soukromé vlastnictví to, co si vyrobili řemeslem či obchodem a co ukořistili v boji. Zde v poměru muže k ženě nastal úplný převrat, neboť se muž stal hlavním živitelem rodiny. Tak mateřskoprávní služební manželství pomalu přecházely v manželství koupí. Zprvu to však byli jen zbohatlíci a náčelníci, kteří si kupovali ženy od jejich mateřského rodu a přiváděli je do svých rodů jako svou služku, avšak chudí si stále ještě musili ženy u jejich rodů vysluhovat. Příkladu boháčů však pomalu začali následovat všichni, žena přecházela do mužova rodu, mateřský rod se porušil a přecházel v rod otcovský. Žena, kterou koupili, se stala mužovým zbožím a soukromým vlastnictvím, vytlačili ji z pole, jejího dřívějšího majetku, a uvěznili v domácnosti, ve které panoval muž. Mateřské právo přešlo v právo otcovské, všechnu moc převzal muž a žena byla na dlouhá tisíciletí porobena. Rodina, první mužovo království, která za rozkvětu mateřskoprávního rodového zřízení neměla valného významu, nyní vzrostla a zesílila na úkor rodu. Stará rodová solidarita začala být zbohatlému muži zatěžko. Stal se vypočítavým a ziskuchtivým. Nechtělo se mu už žít se všemi příbuznými v bratrské hospodářské pospolitosti. Snažil se tedy svou individuální rodinu vyloučit z rodové organizace a přeměnit ji ve vlastní říši, kterou by měl zcela v moci. Především se však snažil vyrvat půdu rodu, dosud všem společnou, a udělat z ní vlastnictví své rodiny, tedy své soukromé vlastnictví. Také posilněné rodině už nevyhovovalo, aby vlastnictví zemřelého dědili jeho rodoví druhové a jeho vlastní děti byly z dědictví vyloučeny. Rod byl tedy vyděděný v zájmu rodiny, z rodového vlastnictví vlastnictví rodinné, rod se rozkládal, moc rodiny jako jeho protipólu rostla.
se stávalo
U přírodních rolníků existovala manželská forma sumandó, ve které manželé nežili ve společné domácnosti, ale zůstávali ve svých rodech. Vedle sumandó existovaly ještě další dva druhy manželství: ambilanak a djudjur. V prvním, které doslova znamenalo "přijmout děvče", kdy přijímali muže do ženina rodu, ve kterém měl postavení mezi synem a sluhou, šlo tedy o manželství mateřskoprávní. Druhé, vyskytující se hlavně u bohatých, znamenalo, že si muž kupuje ženu, přivádí si ji do domu a pokládá ji potom za svou služku a své vlastnictví (tak tedy přecházelo rodové movité i nemovité vlastnictví ve vlastnictví soukromé). Manželství koupí je nejrozšířenější formou sňatku u přírodních národů. Kupní cenu za nevěstu přináší obyčejně ženich v darech. Tato cena kolísá u různých národů v širokém rozpětí, žena stála např. u Bongů 20 liber železa a 20 oštěpových hrotů, u Tunguzů 20 sobů atd. Zároveň se ženy stávaly často platidlem, jakýmisi naturálními penězi. Kupní cenu nedostávají vždy pouze nevěstini rodiče, ale také nejbližší rodina či všichni příbuzní nebo rod, který se o ni rozdělil. Koupí ženy se však leckde získávalo pouze právo na ženu a nikoliv na její děti, které si v dobách přechodu z mateřskoprávního zřízení k otcovskoprávnímu ponechával matčin rod nebo kmen. Zde nepatří otci, kterého mohou dokonce někdy, když zemře některé dítě, přimět, aby zaplatil pokutu. Velké množství svatebních obyčejů, které se zachovaly u slovanských národů (např. u Kurdů, Eskymáků, Maurů a dalších), ve kterých docházelo k předstírání šarvátek a loupeží, svědčí o tom, že zde všude kdysi bylo rozšířeno manželství prostřednictvím únosu. 3. Manželství u pastýřských národů Zde platilo pravidlo, že ten, kdo byl vlastníkem stád a bohatství, tedy muž, je také vlastníkem žen, které si koupil, jejích dětí i vnoučat, se kterými však nezachází jako otec a příbuzný, ale jako vlastník. Synové jsou jeho sluhy, dcery zbožím, které prodává tomu, kdo dá víc. U mnohých pasteveckých národů trvá vláda patriarchy až do jeho smrti, u jiných se však stává, že otec velkorodiny musí ve stáří pykat za svá tyranství. Takzvané patriarchální mravy, které tak často zvelebují předpojatí nebo nevzdělaní konzervativci v zájmu vládnoucího pohlaví, byly od začátku protknuty násilností a krutostí ve svých polygamických i monogamických formách. Žena a zánik rodové organizace
Vznik soukromého vlastnictví a bohatství, rozkvět rodiny jako absolutního mužova panství pomalu roztrhaly prastará rodová pouta, která po dlouhá tisíciletí spojovala jednotlivce bratrstvem a rovností a nabádala je k vyšším kulturním stupňům. Vzdor tomu, že se ještě udržují rodové příbuzenské city, které jsou tmelem společnosti, přestává rod existovat jako hospodářská pospolitost a jeho hospodářským dědicem se stává rodina, přestává existovat i jako organizační politický systém a na jeho místo nastupuje stát. Jestliže byl předtím po dlouhá tisíciletí základem společnosti rod, stává se nyní na dlouhé časy základem společnosti stát a rodina. Takzvané základy společnosti tedy podléhají času a změně. Velkorodina, především ve vládnoucí třídě, nezahrnuje jen dospívající děti, vnoučata a vdané ženy, ale i otroky, a stává se důležitým hospodářským činitelem, protože se sama vyrábí téměř vše, co potřebuje. Zemědělství a dobytkářství jí dodává suroviny pro domácí zpracování, hlavním zaměstnáním ženy je nyní předení, tkaní, pletení, šití a vaření, je uvězněna v domácnosti a pole nechává otrokům. Přes některé dozvuky mateřskoprávního zřízení se stává zbožím a mužovou služkou. Nastává doba patriarchálního mnohoženství. Společnost se začíná dělit i na pány a sluhy. Žena už není jediným mužovým otrokem, nyní si muž začíná zotročovat i muže. Pro pochopení tehdejších společenských poměrů je nutné objasnit, že rodoví náčelníci se přeměnili se svými rodinami na dědičnou šlechtu, jsou zároveň bohatými statkáři a mají v rukou vládní moc, kterou už řádně zneužívají. Ostatní příslušníci rodu tvoří nižší třídu a zajatci, jakož i trestanci, třídu otroků. Tak vzniká trojtřídní společnost přímo z rodové organizace. Společnost se ale dělí i hospodářsky podle povolání, a to tím, že vznikají první řemesla. Dochází k diferenciaci mužů podle povolání, která v dalším vývoji vede ke vzniku stavů, což přispívá k rozkladu rodového zřízení. Polygynie, mnohoženství Mnohoženství bylo u přírodních národů tou nejrozšířenější formou manželství. Jen co se žena získaná koupí stala vlastnictvím a zbožím, snažili se muži dovést si tolik žen, na kolik jim stačily prostředky. Čím více se s rozkladem mateřskoprávních řádů zhoršovalo sociální postavení ženy, tím všeobecnější se stávalo mnohožensvtví jako manželská forma, a to hlavně mnohoženství fakultativní, nezávazné, jako výsada těch, kteří na to měli: náčelníků, vladařů, šlechticů a boháčů.
Polyandrie, mnohomužství Manželství jedné ženy s několika muži se vyskytovalo a částečně i vyskytuje na Cejlonu, v Indii, v Tibetu, u Eskymáků a u dalších kmenů různorodých končin. Např. u kmene Kulů má polyandrie tuto formu: když se ožení nejstarší bratr, většinou se stávají všichni jeho bratři manžely jeho ženy. Děti narozené z tohoto svazku nepatří jednotlivci, ale nazývají všechny manžele své matky otcem. Tak zde má žena čtyři manžele zároveň, ale jejich počet není nijak omezen. Kromě této pravidelné formy polyandrie má žena také právo vybrat si jednoho nebo několik mužů (ne milenců) vedle skupiny bratrů. Důsledkem tohoto zvyku je, že stav obyvatelstva se nezvyšuje, ale ani nezmenšuje. U Kulů je žena hlavou této pospolitosti, spravuje majetek, který manželé zvelebují a jehož výnos jí přinášejí. Svůj majetek odkazuje svým dětem jako dědictví . Je třeba zdůraznit, že postavení ženy v polyandrickém manželství je pochopitelně o mnoho vyšší a důstojnější než v manželství polygynickém a v patriarchální monogamii. Dá se také obecně říci, že polyandrie udržuje muže v určitých mezích, zatímco polygynie všude přispívá k zotročení ženy. Důvodem primitivního manželství nebyla láska, ale pracovní síla ženy a její mateřská schopnost. Žena je muži nejen služkou a dělnicí, ale v dětech mu dává další cenné kusy vlastnictví, o jejich výchovu se musí sama postarat. Žena a vývoj její manželská role v období starověku Muž viděl v manželství instituci, která mu především obstarává legitimní dědice jeho vlastnictví. Žena se stala jen služkou muže, rodičkou a kojnou jeho dědiců Jako děvče byla pod vládou otce, jako žena pod vládou manžela, jako vdova přecházela někdy pod vládu syna. Ženinu povaha byla formována dle vůle mužů. Aby ji mohli snadněji ovládat, ponechávali ji v nezkušenosti a nevědomosti, musela být počestná, poslušná, pokorná, plachá, musela mít všech pět „p“ takzvaného ženství, aby vyhověla mužovu vkusu. Protože manželé měli nezřídka značně rozdílné názory, žili vedle sebe bez hlubšího vzájemného porozumění, jejich vztah se podobal skryté válce. V ní byla žena podle teorie a zákona už předem podřazena, muž však se ve skutečnosti jen zřídka stával skutečným vítězem. A hospodářsky nesamostatná žena zpravidla zůstávala mužovým „věčným břemenem“, ať se jeho vztah k ní jakkoliv měnil.
Starověk manželství pokládal jen za nutné zlo, za břemeno, jehož účelem byly legitimní děti, které však neposkytovalo radost, protože žena-matka byla nevzdělaným tvorem. Křesťanství sice zrovnoprávnilo ženu s mužem, ale jen teoreticky („na onom světě“), nikoliv však v „praxi pozemského života“. Církev se snažila hlavní zásady pohlavní rodinné morálky potvrdit na všechny časy, ale celkový význam ženy nepovznesla, ba dokonce ještě více význam ženy znehodnotila. Zatímco se většinou zdůrazňovaly mužské ctnosti, statečnost, velkodušnost, hrdost, křesťanství zvelebovalo "ženské ctnosti" - lásku, pokoru, mírnost, odříkání. Hospodářství, mravy, zákony, stát a náboženství přispěly v tomto období k tomu, že muž se vysoko povznesl nad ženu, kterou už nechránil rozpadávající se rod, a rodina nabyla despotického charakteru, který odpovídal celé krvavé a násilnické době.
