Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
Bitva v Teutoburském lese aneb může být Kalkriese místem slavné bitvy? Svědectví písemných pramenů Ačkoli bylo Arminiovo slavné vítězství nad Germány ještě dlouhá léta oslavováno a vzpomínáno, jeho mýtus žil nejspíše ještě dlouhá desetiletilí, možná i staletí, postupně však upadal v zapomnění. Nebýt drobné zmínky v Tacitových Letopisech o tzv. Teutoburgiensis saltus, a nebýt toho, že v době renesance byly roku 1507 tyto Letopisy znovu objeveny, měli bychom o starost méně a problém lokalizace bitvy by se nás netýkal, neboť by byla bitva již dávno zapomenuta. O bitvě v Teutoburském lese ale psali i jiní autoři. Narozdíl od jiných lokalit, které byly zmiňovány v tomto semináři, existuje díky svědectví antických autorů poměrně velké množství informací o této bitvě. Problém zde tedy nečiní nedostatek informací, nýbrž nedostatek kvalitních, spolehlivých a užitečných informací, které by nám pomohly bitvu lokalizovat. Možná také proto se stále nedaří nalézt spolehlivou a zaručeně pravdivou odpověď na otázku, kde vlastně se ona slavná a pro Němce i historicky velmi významná bitva odehrála. Dalším problémem je to, že antičtí autoři častokrát informují velmi podrobně o všem možném, nicméně místo bitvy, resp. to, kde se nacházelo, nepopisují nijak detailně. Nyní se tedy přikročme k jednotlivým antickým autorům. Strabon Strabon byl řecký historik a zeměpisec žijící mezi lety 64 př.n.l. a 19 n.l. Byl tedy v době tragické události žijícím autorem. Uvádí se, že důležitost jeho díla spočívá právě ve spolehlivosti údajů čerpaných z vlastních zkušeností, četných svědectví a ze starších nedochovaných spisů. Je autorem sedmnáctidílného spisu Geógrafika (Zeměpis).Ve své sedmé knize zpracovává severní a severovýchodní část Evropy a my se díky němu dovídáme o léčce, do které Germáni vlákali Vara a jeho legie. „Známé jsou tyto národy díky tomu, že vedli válku proti Římanům, pak se vzdali a pak se znovu vzbouřili nebo opustili svá sídla (byli by ještě známější, kdyby Augustus svému vojevůdci při pronásledování tamějších usedlíků dovolil překročit Labe; takto si ale myslel, že by mohl snadněji vést okamžitou válku, když národy z druhé strany Labe zůstávaly v klidu, neznepokojené a nepodněcované k nepokojům. Válku začali Sugambrové, kteří sídlili v blízkosti Rýna, pod vedením jejich náčelníka Mailona. Od té doby válka pokračovala pod vedením mocnějších, kteří byli zbaveni moci a znovu se vzbouřili a obětovali svá rukojmí a porušili dohody. Nedůvěra vůči nim byla na místě. Ti, jimž se uvěřilo, způsobili pak největší škody, jako Cheruskové a jejich podvodné chování, kterým zničili tři legie Římanů spolu s jejich vojevůdcem Quintiliem Varem díky léčce. Ti všichni za to pykali a připravili mladšímu Germanicovi nejoslnivější triumfální tažení“ ... „Segimuntos Segestův syn – vůdce Cherusků a jeho sestra Thusnelda – žena Arminia, který byl u porušení smlouvy uzavřené s Varem a ještě stále pokračoval ve válce.“ Dále je zde výčet dalších osob, které byly přítomny. Mimo jiné také „Segestes – Arminiův tchán, který s ním od začátku nesouhlasil a při první příležitosti přeběhl k Římanům ...“ „A dále se toho vítězného tažení spoluúčastnili také lidé z válkou postižených národů – Chauků, Kampsanů, Brukterů, Usipetů, Cherusků, Chattů, Chasuarů, Landů a Tubantiů.“
1
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
Velleius Paterculus (cca 19 př.n.l. – 31 n.l.) – Historia Romana Sám se osobně účastnil například tažení proti Marobudovi roku 6 n.l. jakožto římský důstojník. Je tedy také autentickým svědkem událostí. Zdálo by se tedy, že je nejdůvěryhodnějším pramenem, ale začíná se ukazovat, že on ty události popisuje z hlediska toho, aby popsal hrdinské činy Tiberia – budoucího císaře, a tomu přizpůsoboval i své zprávy. Jeho snahou bylo vylíčit Tiberia jako vynikajícího vojevůdce, který má všechny předpoklady stát se dobrým císařem. Velleius Paterculus se chtěl Tiberiovi zalíbit. Mnoho jeho zpráv musíme tedy brát s rezervou, neboť jsou podané jednostranně a k Tiberiovi nekritické. Od Velleia Patercula se dovídáme něco málo o povahách Vara a Arminia. O tom, že Arminiova strategie vycházela z chytré myšlenky, že: „nikdo nepadne tak snadno do léčky, jako někdo, kdo se cítí zcela v bezpečí.“ Dále nás informuje o tom, jak Segestes varoval Vara. Vyzval ho, aby spiklence spoutal okovy. Varus měl ale zatemnělou mysl a nechtěl tomu věřit. Paterculus hodnotí porážku jako nejstrašnější katastrofu a nejtěžší porážku od dob Crassa, jenž byl poražen Parthy. Píše také o posmrtném osudu Varových ostatků: „mrtvola Vara barbarsky rozsekaná na kusy. Oddělili jeho hlavu a poslali Marobudovi. Ten ji poslal zpět Augustovi, který ho navzdory všemu pochoval se vší poctou do rodinné hrobky.“ Florus Pocházel z provincie Afrika. Jeho spis o římské historii vznikal v letech 98-138 n.l. a zaznamenal dobu do vlády Augusta. Florus tedy není dějepisec, který by dobu, o které píše, sám zažil. Je také při nejmenším zvláštní, že oproti líčení jiných autorů, podle Flora nepřepadli Germáni Římany na cestě do jejich zimního tábora na Rýně, ale v jejich táboře při obraně soudního dvora, což by mohlo nasvědčovat tomu, že Florus opsal úryvek o válkách s Germány z Tacitových Letopisů a ještě k tomu použil jiné prameny. Cassius Dio Řecký historik žijící mezi lety cca 155-235 n.l. pocházející z Níkaie v Bíthýnii. Sepsal 80 knih o římských dějinách, zachovaly se však pouze knihy 36-60 zachycující léta 68 př.n.l. – 47 n.l. a části 78 a 79 z let 216-218 n.l. Cassius Dio nás informuje především o povaze Vara jakožto místodržícího v provincii Germánia, o tom, jakým způsobem spravoval Germánii a že se ke Germánům choval jako k otrokům.Od něj víme, že se Varus zdržoval v táboře u Vezery v oblasti Cherusků. Cassius Dio také vypráví o tom, jak měl s Arminiem blízký vztah a dokonce mluví o přátelství. Tacitus Nejvíce informací pochází z pera Tacita, z jeho spisu zvaného „Annales“ – Letopisy. Narozdíl například od Cassia Dia jsou jeho texty detailnější. Letopisy vznikaly někdy v letech 100-120 n.l. Otázkou je tedy, z čeho při sepisování Tacitus vycházel a zda je možné jeho barvitému a detailnímu líčení bezmezně věřit. Zachyceny jsou události od počátku vlády Tiberia (14 n.l.) do konce roku 66 n.l. Porážka Vara je zde zmíněna jen jako vzpomínka na dobu vlády Augusta. Naopak velmi podrobně se věnuje událostem pár let po bitvě souvisejícím s Germanicovým tažením proti Germánům. Jak „Lucius Stertinius poslaný Germanicem při vraždění a kořistění nalezl orla 19. legie, ztraceného za Vara. Odtud vedl své vojsko až na konec území Bructerů (ad ultimos Bructerorum) a byl zpustošen celý kraj mezi
2
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
řekami Emží (Amisia) a Lippe (Lupia) nedaleko (haud procul) Teutoburského lesa (Teutoburgiensi saltu), v němž prý ležely nepohřbené ostatky Vara a jeho legií.“ Dále je zde vylíčeno, jak Germanicus pohřbil ostatky padlých. „Caesar si tedy přál ze srdce prokázat poslední poctu vojínům i vůdci“ ... „Caesina byl vyslán napřed, aby prohledal neznámá místa ve hvozdech a aby navezl pevný podklad pro cesty po mokřinách bažin a zrádných blatech; pak vstoupí vojska na truchlivá místa, odpuzující vzhledem a vzpomínkou. První Varův tábor prozrazoval rozsáhlou rozlohou i rozměry hlavního stanu práci tří legií, v dalším bylo vidět z náspu polozbořeného a mělkého příkopu, že se tam usadily již zeslabené zbytky. Uprostřed planiny se bělely kosti, rozmetané nebo nakupené, jak vojáci prchali, jak se stavěli na odpor. Vedle ležely kusy zbraní a koňské hnáty a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly oltáře barbarů, na nichž obětovali tribuny a setníky prvních setnin. A ti, kteří přežili tu porážku, vyváznuvše z bitvy nebo ze zajetí, vyprávěli, že tu padli legáti, tam byli vyrváni orlové, kde byla Varovi zasazena první rána, kde neblahým úderem své pravice nalezl smrt, z kterého výstupku řečnil Arminius, kolik bylo šibenic, které jámy byly vykopány pro zajatce a jak se Arminius zpupně posmíval praporům a orlům. Nyní tedy římské vojsko, které sem přišlo šest let po porážce, pohřbívalo kosti tří legií, aniž kdo věděl, klade-li do země pozůstatky cizí nebo svých drahých“ ... „První drn k navršení mohyly položil Caesar“ ... „Ale Germanicus stíhal Arminia ustupujícího do neschůdných končin, a jakmile ho dostihl, dal rozkaz, aby jízda vyrazila a zmocnila se roviny, na níž se nepřítel usadil. Arminius dal svým pokyn, aby se soustředili a postupovali k lesům, a pak se náhle obrátil; potom dal těm, které skryl v lesích, znamení k výpadu.“ ... Dále píše, jak byli Římané tlačeni do bažin, Caesar pak ale vyvedl do boje legie a nepřátelé se prý zalekli „a boj skončil nerozhodně. Potom odvedl vojsko zpět k Emži a legie odvezl po lodích tak, jak je přivezl. Část jízdy dostala rozkaz, aby po břehu oceánu táhla k Rýnu, Caecina, který táhl v čele svého vojenského oddílu, byl upozorněn, ačkoli se vracel známými cestami, aby co možná nejdříve překročil dlouhé hatě. Byl to úzký chodník mezi ohromnými bažinami, navezený kdysi Luciem Domitiem; celé okolí bylo bahnité, mazlavé hustým blátem, s nejistým dnem potoků, kolem se rozkládaly lesy na mírných stráních, jež nyní obsadil Arminius, který kratšími cestami a rychlým pochodem předešel vojsko, obtížené zavazadly a zbraněmi.“ ... Pak zde líčí, jak obtížný boj to pro římské vojsko byl. „hluboce močálovitá půda, vratká k stání, kluzká k chůzi; sami obtíženi brněním ve vodě nebyli ani s to metat oštěpy. Naproti tomu Cheruskové byli zvyklí bojům v bažinách, měli vzrostlá těla a ohromná kopí, jež zraňovala i zdaleka. Teprve noc vyprostila již kolísající legie z nepříznivého boje. Při tomto úspěchu Germáni nepociťovali únavu a ani potom si ještě nedopřáli odpočinku a všecky vody, které vyvěrají z pohoří vystupujících dokola, obrátili do nížiny. Zaplavením vykopané hlíny a sesutím stavby, pokud byla hotova, byla vojsku namahavá práce zdvojnásobena. Caecina sloužil již čtyřicátý rok jako podřízený nebo velitel, zkušený v případech příznivých i povážlivých, a proto neohrožený“ ... „uprostřed hor a bažin se totiž prostírala rovina, jež připouštěla jen úzký bitevní šik.“... „Tu dal Arminius Germánům rozkaz k útoku volaje: ’Hle, Varus a legie, sevřené týmž osudem podruhé!‘ Jen to řekl a již roztrhl s vybraným mužstvem táhnoucí vojsko a zasazoval rány hlavně koním.“ ... „Bylo nutno zřídit val, shánět navážku, ačkoli bylo z velké části ztraceno nářadí, jímž se vykopává hlína nebo vysekává drn ...“ V druhé knize Tacitus píše: „Ale zatímco se shromažďovaly lodě, dal Caesar legátu Siliovi rozkaz, aby s lehce ozbrojeným sborem vpadl do kraje Chattů, a sám táhl s šesti legiemi k tvrzi při řece Lippe, když se dověděl o jejím obležení. Avšak ani Silius pro náhlé lijáky nepořídil nic jiného, než že uchvátil skrovnou kořist a manželku i dceru náčelníka Chattů Arpa; ani Caesarovi neposkytli obyvatelé příležitosti k boji, rozprchli se při pouhé zprávě, že se blíží. Přece však rozmetali mohylu nedávno zřízenou Varovým legiím i starý oltář zbudovaný Drusovi. Oltář obnovil a na otcovu počest pochodoval kolem něho sám v čele 3
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
legií slavnostním pochodem; znovu zřídit mohylu neuznal za vhodné. Potom byla celá krajina mezi tvrzí Aliso a Rýnem silně opevněna hraničními náspy a hrázemi.“ O pár kapitol dále najdeme tuto zmínku: „Ale zpráva o ztrátě loďstva vzpružila jak Germány k nové naději na válku, tak Caesara k jejich zkrocení. Gaiu Siliovi uložil, aby táhl s 30.000 pěšáky a 3.000 jezdci proti Chattům. Sám s ještě větším vojskem vtrhl do kraje Marsů, jejichž vůdce Mallovendus, nedávno přijatý na milost, mu prozradil, že v blízkém háji je zakopán orel Varovy legie a že je hlídán jen malou stráží. Ihned byla vyslána branná četa, aby vylákala nepřítele zpředu, a jiní aby je obešli zadem a odkopali zemi; oběma přálo štěstí.“ Od Tacita se také dovídáme o tom, jak Segestes varoval Vara před léčkou, kterou na něj chystal Arminius. „Objevila se totiž naděje, že nepřítel je rozdvojen mezi Arminia a Segesta, z nichž jeden vynikal nedůvěryhodností, druhý věrností k nám. Arminius byl buřič Germánie (Arminius turbator Germanie), Segestes oproti tomu často i jindy, i při poslední hostině, po níž se šlo do boje, vyzradil, že se chystá vzpoura, a radil Varovi, aby uvěznil jeho i Arminia a ostatní předáky; že se lid ničeho neodváží, budou-li náčelníci odklizeni, on sám pak že získá čas, aby rozeznal vinné a nevinné. Ale Varus podlehl osudu a moci Arminiově.“ Segestova nenávist vůči Arminiovi vzrostla, když Arminius unesl jeho dceru zasnoubenou s jiným. Arminius byl nenáviděný zeť tchána, který ho bral jako osobního nepřítele. Jako jeden z důvodů, proč Arminius podněcoval Cherusky ke vzpouře proti Segestovi a Caesarovi uvádí, že Arminia dovádělo k šílenství pomyšlení, že mu byla uloupena jeho žena s ještě nenarozených dítětem. Toto jsou tedy základní písemné prameny k poznání místa bitvy. Nyní si shrňme fakta podstatná pro lokalizaci místa bitvy: Od Cassia Dia víme, že se Varus zdržoval v táboře u Vezery v oblasti Cherusků. Nikdo ale není dodnes schopen říci, kde se tento tábor nachází. V úvahu přichází tok Vezery, zhruba od soutoku s řekou Diemelo u Bad Karlshafen po prostor u Minden. Stejně málo víme o tom, na kterou světovou stranu pochodovalo nešťastné vojsko. Záchytným bodem jsou Tacitovy texty. Germanicus pochodoval v roce 15 n.l. ze severu přicházející proti proudu Emže a procházející asi 40 km odsud ležící Kalkriese aniž by ho musel vyhledávat. V jakém směru pak postupobvala Germanicova armáda? Co znamená Tacitovo „haud procul“ = nedaleko? Jednodenní nebo dvoudenní pochod? Jak daleko se dá dojít za 1 den? Podle terénu to mohla být vzdálenost mezi 10-50 km. Tacitus používá spojení „haud procul“ pro úseky od cca 20 km. Prokazatelně se podílel na bitvě kmen Marsů sídlící mezi horní Lippe a regionem Sauerland. Od nich získal Germanicus zpět orla Varových legií, který byl zakopán v jejich sídle. Stejně tak měli podíl na účasti Brukterové usídlení mezi Emží a Lippe. V jejich oblasti se našel orel 19. legie.
Hledání místa bitvy - do hry vstupují archeologické prameny Pokusy lokalizovat místo bitvy První pokusy lokalizovat místo římské porážky začaly již krátce po objevení Tacitových Letopisů roku 1507 a po objevení spisů Velleia Patercula a Cassia Dia. Hledání směřovalo do velkého prostoru Vestfálska. V roce 1539 bylo stanoveno místo bitvy mezi Rietberg a Delbrück na horním toku Emže. Roku 1564 Hermann Hamelmann poprvé přinesl římské nálezy, aby podpořily jeho tezi lokalizace k Winnfeldu u Berlebecku. V 17. století biskup Ferdinand von Fürstenberg z Paderbornu ztotožnil Tacitův Teutoburgiensis saltus 4
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
s pohořím u Osningu. Koncem 18. století v době nastupujícího romantismu a vzrůstajícího národního sebeuvědomování bylo chápáno a oslavováno Arminiovo vítězství jako osvobození Germánů z područí římské tyranie a později posloužilo jako symbol odporu proti „vlašskému impériu“ v boji proti Napoleonovi. První závažnější pokus o lokalizaci souvisel s objevením vůbec prvního armádního tábora u Haltern ve Vestfálsku ve 30. letech 19. století. Již koncem 19. století. uvedl Theodor Mommsen jako možné bojiště okolí vrchu Kalkriese. S pomocí berlínského numizmatika Julia Menadiera zaregistroval v majetku rodiny Von Bar sbírku římských mincí a sesbíral také veškeré zprávy o nálezech římských mincí v okolí údolí Kalkriese-Niewedder. Na základě tohoto pátrání a mapování míst nálezů dospěl Mommsen k názoru, že našel po staletí hledané místo Varovy bitvy. Ovšem jelikož v některých případech nebyly známy nálezové okolnosti mincí, byla jeho teorie byla brzy zavržena. V roce 1987 bylo v Kalkriese nalezeno velké množství římských mincí a později dokonce i militária. Tehdy byl zahájen rozsáhlý systematický archeologický výzkum, který trvá dodnes. Ovšem znovuobjevením lokality Kalkriese se rozhořel starý spor o to, kde se Teutoburský les nachází. Dodnes zůstaly 4 hlavní teorie prostoru, který přichází v úvahu: 1. Severní teorie – hledá místo bitvy na severním okraji pohoří Wiehen a Weser nebo v jeho rovinném předpolí. sem tedy spadá Kalkriese 2. Lipská teorie – umisťuje porážku do dnešního Teutoburského lesa nebo mezi Teutoburský les a Vezeru. 3. Münsterlandská teorie – odhaduje místo bitvy západně od dnešního Teutoburského lesa. 4. Jižní teorie – upřednostňuje region Sauerland.
Lokalita Kalkriese-Niewedder u Osnabrücku Místo se nachází v Dolním Sasku, na okraji Severoněmecké nížiny, u města Bramsche 16 km severovýchodně od města Osnabrück, na místě, kde přechází západní pahorkatina Weser v Severoněmeckou nížinu. Oblast výzkumu je cca 15 km dlouhý úsek, který se táhne západovýchodním směrem mezi vrchem Kalkriese (157 m. n. m., součást Wiehengebirge), tyčícím se 120 metrů nad údolím a bažinou Grosses Moor a ohraničený na západě řekou Hase a na východě řekou Hunte. Údolí je uprostřed zhruba 1 km široké a na obou koncích asi 2,5 km široké. Na nejužším místě se nachází naleziště Oberesch, kde probíhá již přes 20 let výzkum. Ze struktury a širokého rozptylu nálezů je patrno,že zde neproběhla jedna velká bitva, ale množství menších střetů. Problém je, že půda byla od cca 13. – 14. století kultivována a přetvářena zemědělskou činností a přihnojována rašelinou. Docházelo často k přemístění či poničení anebo úplné ztrátě velkého množství artefaktů uložených v půdě a také k narušení nálezového kontextu. Oblast byla v dřívějších dobách mnohem více vodnatá, ale došlo k odvodnění a poklesu hladiny spodní vody. Údolí Kalkrieser-Niewedder bylo až do odvodnění silně podmáčených půd průchozí pouze na dvou místech – na svahových píscích na úpatí hory a na jižním okraji bažin na hřbetu sypkých písků. Přepravu do roku 1845 zajišťovala stará vojenská cesta, která vedla po severním okraji údolí. Pak byla nahrazena silnicí přibližně v trase dnešní B 218 z Engteru do Venne. Archeologické nálezy Valové opevnění - bylo zde odkryto valové opevnění o délce cca 400 m probíhající východozápadním směrem. Materiál na stavbu (písek, drny, kameny) byl brán 5
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
z blízkého okolí a neucelenost a nestabilní konstrukce nasvědčuje domněnce, že stavba byla budována ve spěchu. Val byl vybudován římskou „valovou technikou“. Konstrukce byla doplněna zhruba 20 m dlouhou dřevěnou palisádou. Původně byl val nejspíše cca 4m široký a cca 2m vysoký. Val byl na několika místech obloukovitě prohnut, což mělo funkci jakéhosi bastionu a byl několikrát přerušen průchody, které umožňovaly rychlé protiútoky. Stavba byla opatřena ve střední části předprsní a na jižní straně byly vybudovány odtokové kanály zabraňující erozi stavby při prudkých deštích. Celkově byl val promyšlenou konstrukcí umožňující obranu i útok. Bylo nalezeno přes 5000 artefaktů, převážně ze železa. Jedná se o fragmenty zbroje (botky kopí, šípů, oštěpů, olověné prakové střely, části pancířů a přileb a dokonce i zbytky okovaných vojenských bot), ale i pozůstatky předmětů denní potřeby patřící nejspíše doprovodu vojska - lékařům, ošetřovatelům, spisovatelům, zaměřovacím technikům, řemeslníkům a zástupům otroků. Dále také luxusní zboží - fragmenty phalerae - kruhové medaile (bronzové, stříbrné a zlaté) s vyobrazením boha či bohyně a nošené na hrudi, lékařské nástroje – např. skalpel, páčidlo kostí, pouzdra pečetí, obličejová maska hrací kostky, stříbrné nádoby, střepy nádob, bronzový cedník, stříbrná lžička apod. S vojskem cestovaly nejspíše i ženy, protože byly nalezeny spony do vlasů a některé ze spon oděvu, které byly nalezeny, mohou být také ženské. Na několika předmětech byly nalezeny i nápisy. Například na dvou svorkách kroužkového brnění (lorica hamata) ve tvaru písmene S na koncích zdobených hlavou berana, na kterých jsou vyražena a vyryta jména vojáků první kohorty neznámé legie. Na kování jedné pochvy meče je několik grafit, které prozrazují, že legie byla dříve ve Španělsku, dokládají to i nálezy mincí. Mince - vysoká koncentrace mincí na tak malém prostoru jen několika málo čtverečních kilometrech nemůže být přičítána běžnému užívání byť důležité dálkové komunikace. Měděné mince představují žold římských vojáků. Datace mincí je však dosti problematická. Našly se i měděné mince s Varovou přeražbou „VAR“a mince Numonia Vala – Varova legáta. Další mince mají ražbu IMP (Imperator) a AVC (Augustus). Celkově nám římské nálezy z Kalkriese nabízí průřez vybavením, které měla římská armáda na pochodu.
Kalkriese jako místo Varovy bitvy? Průběh boje Díky výzkumu v Oberesch jsme schopni alespoň útržkovitě zrekonstruovat průběh boje. Na úzkém místě svahových písků mezi výběžkem podmáčené nížiny a svahem vrchu Kalkriese byla Germány nastražena past v podobě cestu vytyčujícího valu. Jelikož byly některé předměty – mimo jiné například bronzová obličejová maska - nalezeny pod zbytkem zdi a valu, dá se z toho usoudit, že val byl poničen již během bitvy. Z polohy opevnění na vrchu a z nálezů vyplývá, že jako stavitelé přicházeli v úvahu pouze Germáni. Podél cesty bylo nastraženo Germány nejspíše více pastí, nasvědčují tomu dobré okolní podmínky a také nálezy měděných mincí roztroušených na více místech podél cesty. Možná právě série různých pastí umožňovala Germánům bojovat s Římany na tak dlouhém úseku, jaký 6
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
představuje právě archeologicky prozkoumaný Oberesch. Trychtýřovitý tvar oblasti skýtal vhodné podmínky pro tento způsob boje, neboť jediná možnost, jak se odsud dostat bylo právě přes úžinu. Zajímavé je, že nálezy naznačují, že vojsko šlo zřejmě méně pohodlnou jižní trasou, což by mohlo souviset s přístupovou trasou římské armády. Plundrování Množství nálezů je kromě zemědělské činnosti ovliněno také nejspíše drancováním Germány. Bylo nalezeno velké množství hřebíků, nýtů, plíšků, kování apd. což poukazuje na cílené plundrování bojiště po bitvě a rozebírání sesbírané zbroje a výstroje. Ze štítů bylo sundaváno kování a kovové materiály byly cíleně spojovány pro snadnější transport. Vítězům pravděpodobně nešlo o samotné zbraně a zbroj, ale o surovinu pro další využití – svědčí o tom nález 400 zlomků bronzu nalezených u západní části valu. Kosti V předpolí valu se podařilo odkrýt 8 jam s kostmi, ve kterých se nacházely jak kosti zvířat, tak kosti lidské. Nálezy lidských kostí jsou mnohem vzácnější než nálezy kostí zvířat. Podle zkoumání antropologů ležely zvířecí i lidské kosti nejprve 2-10 let na povrchu a až poté byly uloženy do jam. Doposud určené kosti patřily dobře živeným mužům ve věku 20-40 let a vykazují částečně stopy po bojových akcích (smrtelné sečné rány). Tento nález bývá interpretován jako pohřby římských vojáků padlých při Germanicově tažení v roce 15 n.l. Tuto interpretaci však odmítá R. Wolters. Namítá, že bezohledné zahrabání mrtvých bez rozdílu, zda se jedná o člověka či zvíře, hovoří jednoznačně proti tomu. Vždyť římské porozumnění pro uctění památky padlých druhů dokládá i úryvek Tacita. Specifika bitvy: Arminius věděl, že utkat se s Římany na otevřeném terénu v regulérní bitvě by znamenalo zkázu Germánů, a tak chytře zvolil taktiku partyzánského boje. Falešnými zprávami o průběhu boje vlákal Vara a jeho legie do pro Germány příhodného terénu. Římané byli nuceni postupvat několik kilometrů dlouhým úzkým koridorem, kde měli po jedné straně svah s neprostupným lesem a po straně druhé hluboké bažiny. Navíc Varus si byl tak jist svým vítězstvím, že dovolil legionářům vzít si s sebou své rodiny. Jeho tři legie (přes 20.000 mužů) byly ještě doprovázeny devíti pomocnými sbory a četným vozatajstvem, což představovalo uskupení asi 30.000 mužů. Součástí kolony však bylo i nemálo obchodníků a otroků. Délka celé kolony tak bývá odhadována na 25 km a tudíž byla velmi zranitelná před možným útokem z boku. V bitvě nakonec padla naprostá většina vojáků, zachránit se podařilo pouze několika stovkám vojáků, především jízdním. Ostatní byli pobiti, prodáni do otroctví, popraveni, či obětováni germánským bohům. Zcela zničeny byly 3 římské legie – 17., 18., 19. V roce 15 n. l. navštívil Germanicus místo Varovy porážky, aby pohřbil římské vojáky a odnesl vojenské symboly, pokud by je zde Germáni zanechali. Závěr Z velkého množství a ze složení nálezů v Kalkriese je zřejmé, že se zde musela odehrát bitva Germánů s Římany obrovských rozměrů. Jasné je také, že bitva skončila římskou porážkou, neboť je z nálezů patrné, že tu došlo k rozsáhlému drancování, což se v dané situaci nedá přičítat Římanům. Terén v Kalkriese by odpovídal Tacitovu popisu místa bitvy a nalezený val by nám krásně zapadal do popisu podlého chování Germánů. Nicméně takovýchto velkých 7
Bitva v Teutoburském lese
Milena Šumanová
bitev se v daném období odehrála spousta a tak za současného stavu výzkumu není bohužel možné jednoznačně určit místo bitvy. Všechny indicie jsou pouze „nepřímé důkazy“, které mohou Kalkriese ztotožnit s místem bitvy, ale také nemusejí. Do této kategorie „nepřímých důkazů“ spadají i ženské spony do vlasů. U jiných bitev totiž není zrovna obvyklé, že by u nich byly přítomny i ženy. Jednoznačným důkazem by byl však pouze nález, který by se bezprostředně vztahoval pouze na tři Varovy legie (17., 18., 19.). Stačilo by například, kdyby u nápisů na sponách košil vojáků bylo kromě čísla kohorty uvedeno i číslo legie. Archeologům ztížilo situaci Germanicovo tažení roku 15 n.l., které se na místo Varovy porážky vrátilo a mohlo tedy „kontaminovat“ místo bitvy. Jsem tedy toho názoru, že pokud jsou Tacitovy údaje o Germanicovu tažení pravdivé a Germanicus se se svým vojskem na místě bitvy objevil, mohl zde taktéž zanechat určitou archeologickou stopu. V tomto případě by nálezy v Kalkriese mladší nežli je rok 9 n.l. nedokazovaly, že se zde nejedná o místo Varovy porážky.
Literatura:
Schlüter, W. 1992: Archäologische Zeugnisse zur Varusschlacht? Die Untersuchungen in der Kalkrieser-Niewedder Senke bei Osnabrück, Germania 70, 307-402. Franzius, G. 1992: Die Fundgegenstände aus Prospektion und Grabungen in der Kalkrieser-Niewedder Senke bei Osnabrück, Germania 70, 349-383. Salač, V. 1997: Vare, Vare, vrať mi mé legie!, Dějiny a současnost 20/1, 2-6. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Walther, L. 2008: Varus, Varus! Antike Texte zur Schlacht im Teutoburger Wald Lat./Dt.; Griech./Dt. Hrsg. Stuttgart. Hartmann, A.- Minařík, A. 1975: Tacitus Letopisy. Praha (Antická knihovna). 2000 Jahre Varusschlacht. Imperium – Konflikt – Mythos. Herausgegeben vom LWLRömermuseum / Museum und Park Kalkriese / Landesverband Lippe. 3 Bde., Theiss, Stuttgart 2009. Bauerová, A. 1998: Zapomenuté věky země Bójů. Plzeň.
Internetové odkazy: http://www.geschichte.uni-osnabrueck.de/projekt/pages/oob.html http://www.geschichte.uni-osnabrueck.de/projekt/pages/index.html http://www.kalkriese-varusschlacht.de/ http://www.archaeologie-online.de/magazin/thema/varusschlacht/forschungen-zurvarusschlacht/seite-1/
8
