ANALÝZA ZAPOJENÍ ČÍNY DO SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ

Masa rykova un iverz it a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika

ANALÝZA ZAPOJENÍ ČÍNY DO SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ Analysis of China’s Involvement in the World Economy Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

doc. Ing. Libor Žídek, Ph.D.

Jana Hortová

Brno, duben 2008

2

J mé no a p ř í j me ní a ut or a:

Jana Hortová

Ná z e v di pl omo vé p r á c e :

Analýza zapojení Číny do světového hospodářství

Ná z e v p r ác e v a nglič t i ně:

Analysis of China’s Involvement in the World Economy

Ka t e dr a:

ekonomie

Ve d ou c í di p l omo vé p r á c e:

doc. Ing. Libor Žídek, Ph.D.

Ro k ob ha j ob y:

2008

Anotace Tato práce analyzuje zapojení Číny do světového hospodářství prostřednictvím zahraničního obchodu. Jejím cílem je zjistit, jaké dopady má růst čínského zahraničního obchodu na čínskou ekonomiku a na světové hospodářství. První kapitola se věnuje obecnému politickoekonomickému vývoji Číny ve 2. polovině 20. století. Druhá kapitola podrobně popisuje vývoj čínského zahraničního obchodu, s důrazem na změny v jeho komoditní a teritoriální struktuře. Třetí kapitola pak zkoumá dopady tohoto vývoje na čínskou ekonomiku a světové hospodářství prostřednictvím HDP, cenové hladiny, zaměstnanosti a platební bilance. Dále jsou zkoumány dopady na konkrétní země, a sice USA a Vietnam.

Annotation This paper deals with China’s involvement in the world economy through international trade. Its aim is to investigate the impacts of growing China’s international trade on its domestic economy and on the world economy. The first chapter provides general politicaleconomic background on China in the second half of the 20th century. The second chapter provides detailed description of the evolvement of China’s international trade, emphasizing its changing commodity structure and changing trade patterns. Final chapter analyses the impacts on China and the world economy via GDP, price level, employment and balance of payments. Also the impacts on specific countries are analyzed, including the USA and Vietnam.

Klíčová slova Čína, politika otevřených dveří, zahraniční obchod, světové hospodářství, USA, Vietnam, obchod a růst

Keywords China, open door policy, international trade, world economy, USA, Vietnam, trade and growth

3

4

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Analýza zapojení Číny do světového hospodářství vypracovala samostatně pod vedením doc. Ing. Libora Žídka, Ph.D. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 29. dubna 2008 vlastnoruční podpis autora

5

6

Poděkování Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala doc. Ing. Liboru Žídkovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Stejně tak mu děkuji i za ochotu, přátelský přístup a nemalé množství času, které práci věnoval. Dále děkuji mým nejbližším za podporu, kterou mi v průběhu tvorby práce poskytovali.

7

8

ÚVOD ...........................................................................................................................11 1.

POLITICKÝ A EKONOMICKÝ VÝVOJ VE 2. POL. 20. STOLETÍ .......15 1.1. 1.2.

2.

SITUACE PŘED REFORMAMI (1949 – 1977) .....................................................15 REFORMY A EKONOMICKÝ VÝVOJ OD ROKU 1978 DO SOUČASNOSTI ..............17

ZAPOJENÍ ČÍNY DO MEZINÁRODNÍHO OBCHODU .............................23 2.1. HLAVNÍ TENDENCE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU VE 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ ..23 2.2. VÝVOJ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY V OBLASTI ZAHRANIČNÍHO OBCHODU .........26 2.2.1. Obchodní politika.....................................................................................27 2.2.2. Kurzová politika .......................................................................................30 2.3. CHARAKTERISTIKY ČÍNSKÉHO ZAHRANIČNÍHO OBCHODU .............................32 2.3.1. Komoditní struktura a mezinárodní specializace čínské ekonomiky .......32 2.3.2. Teritoriální struktura ...............................................................................38 2.3.3. Obchodní bilance .....................................................................................40

3.

ANALÝZA

DOPADŮ

INTEGRACE

ČÍNY

DO

SVĚTOVÉHO

HOSPODÁŘSTVÍ ..................................................................................................................45 3.1. DOPADY NA ČÍNU ..........................................................................................45 3.1.1. Modely zahraničního obchodu a jejich aplikace na Čínu........................46 3.1.2. HDP .........................................................................................................48 3.1.3. Cenová hladina ........................................................................................54 3.1.4. Zaměstnanost, mzdy a produktivita práce................................................56 3.1.5. Platební bilance a devizové rezervy .........................................................59 3.2. DOPADY NA SVĚTOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ ...........................................................60 3.2.1. Tendence v mezinárodním obchodu .........................................................61 3.2.2. Světový HDP ............................................................................................63 3.2.3. Cenová hladina a směnné relace ............................................................64 3.2.4. Zaměstnanost a trhy práce .......................................................................66 3.2.5. Vnější rovnováha......................................................................................68 3.2.6. Dopady na vybrané země .........................................................................69 ZÁVĚR.........................................................................................................................81 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................84 SEZNAM GRAFŮ ......................................................................................................88 SEZNAM TABULEK .................................................................................................89 SEZNAM PŘÍLOH .....................................................................................................89 PŘÍLOHY ....................................................................................................................90 9

10

ÚVOD Čína prošla za posledních 30 let jedinečným vývojem, kdy se jí za poměrně krátkou dobu (při uvážení výchozího stavu, ve kterém se nacházela) podařilo získat významné postavení ve světovém hospodářství. V roce 2006 se zařadila velikostí HDP podle směnného kurzu na 4. místo za USA, Japonsko a Německo, podle HDP v paritě kupní síly byla dokonce na druhém místě (i když ekonomickou úrovní se s těmito zeměmi nemůže rovnat).1 Čína je dnes 3. největším vývozcem průmyslového zboží, je celosvětově největším vývozcem oděvů a textilního zboží, druhým největším vývozcem telekomunikačních zařízení, oceli a železa.2 Lardy (1994) už v roce 1994 zdůrazňoval, že ještě nikdy nehrál komunistický stát, navíc s tak nízkou ekonomickou úrovní, tak významnou roli ve světovém hospodářství jako Čína. Expanze Číny a záplava levného čínského zboží na trzích vyspělých zemí často vede k obavám, že Čína poškozuje domácí výrobce a zvyšuje nezaměstnanost, USA a EU mají obavy z rostoucího deficitu obchodní bilance s Čínou, na stránkách novin i odborných časopisů se píše o vlivu Číny na světové ceny, nově i v souvislosti s nynější potravinovou krizí. Autorka si téma vybrala z řady důvodů. Jedním z nich je právě aktuálnost tématu spolu tím, že je dle jejího názoru často prezentováno v neucelené a zjednodušení podobě. Od toho se odvíjí snaha zjistit, do jaké míry jsou obavy z Číny odůvodněné, respektive co všechno Čína ve světovém hospodářství působí. Práce se tedy věnuje analýze zapojení Číny do světového hospodářství a implikacím z toho vyplývajícím pro čínskou a světovou ekonomiku. Zkoumaným obdobím jsou obecně roky 1978 až 2006, s tím, že některá data byla k dispozici jen do roku 2005. Kde je to možné, snaží se autorka uvádět co nejaktuálnější údaje. Volba roku 1978 jako počátku není náhodná, jde o rok, kdy v Číně započaly významné reformy, tzv. čtyři modernizace. „Zapojením do světového hospodářství“ autorka myslí integraci Číny do systému mezinárodního obchodu, jejímž měřítkem je otevřenost ekonomiky, standardně měřená jako podíl exportu a importu na HDP. V integraci do světového hospodářství hrají významnou, v dnešní době stále rostoucí, roli také kapitálové trhy. Původním záměrem autorky bylo zkoumat i integraci Číny do světových trhů kapitálu, ale vzhledem k obsáhlosti problematiky byla práce po uvážení omezena na výzkum zahraničního obchodu. V některých pasážích se ale zmíníme i o přímých zahraničních investicích, které jsou v případě Číny se zahraničním obchodem 1

IMF World Economic Outlook Database, October 2007 a výpočty autorky.

2

WTO International Trade Statistics, 2007.

11

úzce

propojeny.

Dopady

bude

autorka

zkoumat

prostřednictvím

hlavních

makroekonomických agregátů, HDP, cenové hladiny, zaměstnanosti a platební bilance. Autorka si v souladu s výše uvedeným stanovuje následující cíl práce: zjistit, jaké jsou dopady integrace Číny do světového hospodářství prostřednictvím zahraničního obchodu na čínskou ekonomiku a současně na světové hospodářství. Struktura práce odpovídá sledovanému cíli. První, kratší, kapitola se věnuje ekonomickopolitickému vývoji Číny ve 2. polovině 20. století, tak aby byl zachycen stav ekonomiky před začátkem reforem v roce 1978 a mohl být porovnán se současnou situací. Rovněž jde o to, abychom si vývoj čínského zahraničního obchodu zasadili do širších souvislostí. Ve druhé kapitole je podrobně popsán vývoj čínského zahraničního obchodu se všemi jeho aspekty, jako je komoditní a teritoriální struktura, vývoj obchodní bilance a také vliv hospodářské politiky na zahraniční obchod. Třetí kapitola je pak rozdělena na dvě hlavní podkapitoly, ve kterých je zkoumán dopad integrace Číny do mezinárodního obchodu nejdříve na Čínu a poté na světovou ekonomiku. Struktura těchto podkapitol je obdobná, u obou se věnujeme dopadům na HDP, cenovou hladinu, zaměstnanost a vnější rovnováhu (v čínském resp. světovém měřítku). Nástroje k dosažení cíle: v prvních dvou kapitolách je nástrojem zkoumání popisná analýza souhrnného ekonomicko-politického vývoje ve 2. polovině 20. století a vývoje sektoru zahraničního obchodu. Ve třetí analytické kapitole zkoumá autorka dopady na Čínu pomocí komparace s teorií, ekonomicko-matematických metod (lineární regresní model, korelace) a opírá se o výsledky dosavadních studií; u dopadů na světové hospodářství pak jde spíše o prozkoumání vazeb, kterými Čína může působit na jednotlivé ekonomiky. Dále jsou pro zkoumání dopadů zvoleny dvě reprezentativní země USA a Vietnam. V práci je použito poměrně velké množství grafů a tabulek (z větší části vlastních). Autorka se domnívá, že jejich užití je u práce tohoto typu nezbytné k ilustraci popisovaných jevů. S dostupností dat, přes počáteční obavy autorky, v podstatě nebyl problém. Databáze mezinárodních organizací jako je IMF, WTO a OSN obsahují poměrně podrobná data už i pro Čínu. Důležitým zdrojem dat se stal i Čínský statistický úřad, především pro data týkající se struktury zahraničního obchodu. Jediným výraznějším problémem byla nedostupnost čtvrtletních dat ve volně přístupných databázích, což ztížilo použití ekonomicko matematických metod ve třetí kapitole.

12

Literatura k tématu je obsáhlá, určitý specifikem je existence poměrně malého počtu monografií k dané tematice. Hlavními zdroji se tak staly publikace, studie a working papery mezinárodních organizací OECD, IMF a WTO. Autorka používá následující způsob citací: citace literatury jsou uváděny v textu, citace datových zdrojů jsou uváděny v poznámce pod čarou. Tento způsob zvolila autorka z čistě praktických důvodů – v práci je uváděno velké množství dat a jejich neustálé citace by mohly činit text nepřehledným. Internetové odkazy na všechny databáze jsou uvedeny zvlášť v seznamu literatury.

13

14

1. POLITICKÝ A EKONOMICKÝ VÝVOJ VE 2. POL. 20. STOLETÍ Po téměř tisíciletí více méně stabilního vývoje pod vládou dynastií Ming a Čching (1368 – 1911), bylo 20. století pro Čínu3 obdobím převratných politických změn následovaných neméně převratnými změnami v ekonomickém vývoji. Ke konci století se Čína konečně vydala na cestu zatím trvalého ekonomického růstu, ale tomu předcházelo několik ekonomických experimentů, které zemi zanechaly vždy v hluboké recesi, a které její ekonomický vývoj vrátily o několik (desítek) let zpátky. Cílem následujícího textu bude zasadit zkoumaný problém do širšího kontextu vývoje čínské ekonomiky, aby bylo zřejmé, z jakých specifických podmínek se zahraniční obchod Číny utvářel. V roce 1977 měla Čína zanedbatelný podíl jak na světovém HDP, tak na mezinárodním obchodu. V této kapitole budou tedy nejdříve stručně shrnuty hlavní politické a ekonomické události, které předcházely roku 1978, kdy v Číně započaly reformy, a bude nastíněn stav, ve kterém se země před jejich započetím nacházela. V další části je představen vývoj od roku 1978 do současnosti, s důrazem na uskutečněné reformy, zhodnocení dnešního stavu ekonomiky a jeho srovnání s výchozím stavem v roce 1978.

1.1. Situace před reformami (1949 – 1977) V říjnu roku 1912 abdikoval poslední císař Číny, teprve šestiletý Pchu-i z mandžuské dynastie (dynastie Čching), poté co byla 1. ledna 1912 vyhlášena Čínská republika a vznikla Národní strana – Kuomintang. V roce 1921 byla v Šanghaji založena Komunistická strana Číny a po zbývající část první poloviny 20. století probíhají boje mezi vládnoucím Kuomintangem a formující se Komunistickou stranou o udržení, respektive získání, vlády nad zemí. Situace vrcholí

rokem

1949,

ve

kterém

definitivě

vítězí

Komunistická

strana,

v čele

s Mao Ce - Tungem. Vzniká Čínská lidová republika a je zavedena centrálně plánovaná ekonomika. Následující období, roky 1949 – 1978, jsou charakteristické střídáním období růstu a rozvoje s obdobími naprostých katastrof (Fairbank, 1998). První roky komunistické vlády (1949 – 1957) byly poměrně úspěšné, následuje však Velký skok, 1958 – 1961, který zanechá celou zemi v zdevastovaném stavu. V letech 1961 – 1965 probíhá obnova země, ale Kulturní revoluce od roku 1966, zakončené smrtí Mao Ce-Tunga v roce 1976, má na ekonomiku opět destruktivní dopady a bývá označováno jako „deset ztracených let“ 3

Pojmem Čína je v celém textu myšlena Čínská lidová republika.

15

(Fairbank, 1998). Zajímavým postřehem je skutečnost, že v obdobích rozvoje ekonomiku organizovali administrátoři Komunistické stany, kdežto Velký skok a Kulturní revoluce byly realizovány s dominancí Maových představ (Fairbank, 1998). Výsledkem téměř 30let ekonomických a sociálních experimentů byla propastně nízká ekonomická úroveň země, Číňané patřily k nejchudším na světě. HDP v běžných cenách per capita v roce 1977 bylo pouhých 183 USD,4 což řadilo Čínu v žebříčku zemí až na 170. místo ze 187. zemí, pro která má OSN za tento rok k dispozici data; podle HDP per capita pomocí parity kupní síly byla Čína s hodnotou 270 USD5 na 153. místě ze 156 sledovaných zemí. I podíl Číny na světovém HDP byl zanedbatelný. HDP v běžných cenách v roce 1977 činilo pouhých 172 mld. USD6 (viz Graf 1). Ve struktuře HDP v roce 1977 vedl sekundární sektor (průmysl a stavebnictví), který tvořil 47 % HDP, primární sektor odpovídal za 29 % HDP a služby tvořily pouze 24 % HDP.7 Graf 1: Podíl na světovém HDP v roce 1977 podle HDP v b.c. (podle směnného kurzu) rest of the w orld 23%

China 2%

Japan 9%

USA 26%

Europe 40%

Zdroj: UN National Accounts Main Aggregates Database , vlastní výpočty

Podívejme se, v jakém stavu se na konci 70. let nacházely jednotlivé sektory ekonomiky (Jaggi a kol., 1996 a Fairbank, 1998). V zemědělství existovalo kolektivní vlastnictví, fungovala třístupňová struktura, kdy jednotlivé domácnosti byly organizovány do výrobních družstev, která tvořila brigády, a ty se slučovaly do komun.8 Systém nepodporoval 4

UN National Accounts Main Aggregates Database a výpočty autorky.

5

Penn World Table Version 6.2.

6

UN National Accounts Main Aggregates Database a výpočty autorky.

7

ibid.

8

5 mil. výrobních družstev bylo organizováno do 750 000 brigád a ty tvořily 70 000 komun. Komunu

tvořilo asi 4000 domácností (Fairbank, 1998).

16

specializaci na různé plodiny, komuny měly být soběstačné v produkci obilí. Výroba rostla bez odpovídajícího růstu produktivity, protože růst obyvatel převyšoval růst výnosů z půdy. Průmysl byl charakterizován existencí státních podniků a orientací na těžký průmysl, ocel a energie. Finanční sektor v podstatě neexistoval, až na stát vybírající a přerozdělující daně prostřednictvím People’s Bank of China (centrální vláda přerozdělovala většinu vybraných daní). V obchodě se prosazoval princip soběstačnosti (self reliance). Zahraniční obchod nebyl zcela vyloučen, měl ale druhořadý význam. Prioritou bylo využití vlastních zdrojů a před využíváním importované technologie měla přednost vlastní zkušenost (což je pro Čínu ostatně typické po celou její historii); před využitím zahraničního kapitálu Čína radši spoléhala na domácí úspory. Za období Maovy vlády bylo dosaženo i některých pozitivních výsledků, především se zlepšila situace ve zdravotnictví a vzrostla gramotnost.9 Dále se jako pozitiva uvádí nízké deficity veřejných rozpočtů

a zanedbatelný veřejný dluh (na rozdíl od mnoha jiných

rozvojových zemí), nízká inflace a průměrný růst 7 – 8 % ročně (Jaggi a kol., 1996), vybudování silnic a rozvoj masové komunikace prostřednictvím tisku a rozhlasu (Fairbank, 1998). Počet obyvatel se díky úspěchům ve zdravotnictví a zelené revoluci v zemědělství (chemická hnojiva, pesticidy, lepší odrůdy plodin apod.) téměř zdvojnásobil.10

1.2. Reformy a ekonomický vývoj od roku 1978 do současnosti V roce 1978 byl pod vedením nového předsedy Komunistické strany Teng Siao-Pchinga schválen nový program reforem k dosažení intenzivního růstu. Jeho hlavním rysem se stalo obnovování a navazování zahraničních vztahů, tzv. politika otevřených dveří (open door policy). Ta vycházela z poznání, že se čínská ekonomika nemůže rozvíjet bez přísunu kapitálu a technologie ze zahraničí, čehož mělo být dosaženo skrze kontrakty se zahraničními firmami. Jedním z hlavních nástrojů otevírání čínské ekonomiky se tak staly přímé zahraniční investice (FDI). Program ekonomických reforem z roku 1978 je znám pod jménem „čtyři modernizace“. Ty se týkaly zemědělství, průmyslu, vědy a techniky a obrany. Reformy spočívaly na dvou hlavních principech, pragmatismu a gradualismu (Fairbank, 1998). Pragmatismus spočíval v ústupu ideologie ve prospěch hospodářských reforem a 9

V roce 1964 bylo negramotných 33,58 % populace, v roce 1982 22,8 % (Čínský statistický úřad). Na

druhé straně jen malé procento mělo vysokoškolské vzdělání, což byl důsledek Maovy politiky potírání inteligence. 10

V roce 1953 byl počet obyvatel 594 milionů, v roce 1982 už přesáhl 1 miliardu (Čínský statistický

úřad, China Statistical Yearbook 2006, výsledky sčítání lidu v těchto letech).

17

rozvoje, v

politickém systému ale k žádným změnám nedošlo a nadále byla zakotvena

vedoucí úloha Komunistické strany.11 Oficiálně byla uznána slučitelnost myšlenek socialismu s tržním systémem, tzv. idea „socialistického tržního hospodářství“ až v roce 1992. Gradualistický přístup se uplatňoval ve dvou podobách (Prasad, 2004). Reformy se prováděly nejdříve jako experimenty či pilotní projekty pouze v malých oblastech, a teprve když se ukázaly jako úspěšné, přistoupilo se k jejich rozšíření na celé území. Takto byl získán čas k nápravě špatných či nedostatečných opatření a k vytvoření institucionálního rámce pro jejich plné zavedení do praxe. Druhou, často užívanou, strategií bylo užití určitých zprostředkujících mechanismů, které měly usnadnit transformaci k tržně orientované ekonomice. Jako příklad této strategie uvádí Prasad tzv. zvláštní ekonomické zóny (special economic zones), zakládané v 80. letech. Šlo o oblasti se zvýhodněnými podmínkami pro zahraniční investory a firmy, k přilákání technologií a podpoře exportu. Zvláštní ekonomické zóny lze ale chápat rovněž jako experiment či pilotní projekt, protože k jejich rozšiřování se přistoupilo až poté, co se první otevřené oblasti ukázaly jako úspěšné. Průběh reforem zde bude pouze stručně nastíněn, v kapitole věnující se zahraničnímu obchodu bude podrobněji popsán vývoj tohoto sektoru. Na počátku reforem proběhla především reforma zemědělství a průmyslu, která úzce souvisela s pozvolnou liberalizací cen. Nejdříve byl zaveden v zemědělství tzv. systém odpovědnosti domácností a „systém dvojích cen“ - pevně stanovený, dopředu smluvně ujednaný, objem produkce byl prodán za určené výkupní ceny státu, nadprodukci si zemědělci mohli ponechat a prodat na trhu za volné tržní ceny. Byla podporována diverzifikace zemědělské produkce a specializace. Úspěch reformy zemědělství byl klíčový pro pokračování dalších reforem (Naughton, 2006). Později byl obdobný systém zaveden i v průmyslu, tzv. systém odpovědnosti v průmyslu – podniky platí určitou část zisku vládě, zbytek si ponechají. Od počátku reforem se rovněž začal obnovovat zahraniční obchod a v roce 1980 se zakládají první zvláštní ekonomické zóny. Další reformy vedly k postupné fiskální decentralizaci, vytvoření diverzifikovaného bankovního systému, rozvoji kapitálových trhů a prudkému růstu nestátního sektoru. Od 90. let až do dneška můžeme mluvit o druhé fázi reforem, kdy probíhají především institucionální reformy restrukturalizace bankovního systému, daňového systému, vnějšího sektoru, pokračují reformy státních podniků. Vše se ovšem i nadále děje pod vedením Komunistické strany. V listopadu 1993 bylo rozhodnuto o částečné liberalizaci trhu, současně ale i o posílení 11

V březnu 1979 vyhlásil Teng čtyři základní principy: socialistická cesta, diktatura proletariátu,

vedoucí úloha strany, Mao Ce-Tungův marxismus-leninismus (Fairbank, str. 450)

18

makroekonomických kontrol a právu mocensko-politických struktur zasahovat do chodu ekonomiky (Sereghyová, 2003). Tato koncepce byla znovu potvrzena na 16. sjezdu KSČ v listopadu 2002. „Bylo sice rozhodnuto o zlepšení podmínek pro rozvoj soukromého podnikání jak po stránce finanční a fiskální, tak i zlepšením právní ochrany soukromého vlastnictví i usnadněním přístupu soukromých podnikatelů k trhům (zahraničním i provinčním), zároveň však bylo zdůrazněno, že státní sektor si i nadále zachovává dominantní roli v čínské ekonomice i kontrolu nad „životně důležitými“ podniky“ (Sereghyová, 2003, str.8 ). Graf 2: Vývoj reálného HDP Číny a tempa růstu HDP, 1980 – 2008 (stále ceny roku 1990; predikce na roky 2007 a 2008) 12000

16

15,2 14,2 14

13,5

13,1

10000 11,611,3

mil. CNY

10,9 9,1

10,9 9,2

8,8

7,9

10,410,7 10 10,1 10

9,3 7,8 7,6

8,4 8,3

9,1

12 9,5

10 8 % 6

4,7

4000

14

GDP constant prices 10

8000 6000

GDP growth

4,1 3,8

4

2000

2 2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

0 1980

0

Zdroj: IMF World Economic Outlook Database, October 2007, vlastní výpočty

Čína během uplynulých 30ti let učinila vcelku ojedinělý skok kupředu, který lze přičíst z velké míry právě politice otevřených dveří, a stala se významným aktérem, politickým i ekonomickým, ve světovém hospodářství. HDP Číny v běžných cenách v roce 2006 dosáhlo 2644 mld. USD,12 čímž se Čína zařadila na 4. místo po USA, Japonsku a Německu. V roce 2008 by podle stávajících odhadů IMF měla dokonce předhonit Německo a s HDP kolem 3700 mld. USD obsadit 3. místo. Ještě o něco lépe si Čína vede, pokud měříme HDP pomocí parity kupní síly, kde Čína zaujímá s HDP ve výši 10 147 mld. USD 2. místo hned za Spojenými státy (12 964 mld. USD). Navzdory velké ekonomické síle má obyvatelstvo Číny stále nízkou ekonomickou úroveň. Podle HDP per capita v běžných cenách Číně v roce 2006 patřilo až 109. místo, podle HDP per capita pomocí parity kupní síly místo 87. Od roku 1978 také trvale roste podíl Číny na světovém HDP. Pokud měříme HDP v běžných cenách, podíl 12

IMF World Economic Outlook Database, October 2007 a výpočty autorky. Platí i pro ostatní data

týkající se HDP v této části.

19

Číny na světovém HDP činil v roce 2006 5 % (viz Graf 3), při měření HDP pomocí PPP to bylo ovšem 15%,13 tedy podstatně více než Japonsko (6 %) a jen o něco málo méně než USA (19 %). Průměrné tempo růstu reálného HDP během sledovaného období (do roku 2005) dosahovalo 9,75 %, zatímco tempo růstu reálného světového HDP pouze 3,51 %. Graf 3: Podíl Číny na světovém HDP v roce 2006 podle HDP b. c. a HDP pomocí PPP Podíl na světovém HDP v běžných cenách v roce 2006 (mld. USD)

Podíl na světovém HDP podle PPP v roce 2006

rest of the world 28%

China 15% rest of the world 39%

China 5%

USA 27%

USA 19% Japonsk o 9%

Japonsk o 6%

EU 27 31%

EU 27 21%

Zdroj: autorka podle dat IMF World Economic Outlook Database October 2007

Složením HDP se Čína blíží vyspělým zemím, i když v jejím hospodářství má stále největší podíl sekundární sektor (průmysl a stavebnictví). Čínský statistický úřad uvádí pro rok 2005 (novější data nejsou k dispozici) podíl primárního sektoru 12,6 %, sekundárního sektoru 47,5 % a podíl terciárního sektoru 39,9 %. Podíl průmyslu se od roku 1978 příliš nezměnil, hlavní změny se děly v podílu sektoru zemědělství a služeb. Zatímco podíl zemědělství s občasnými výkyvy trvale klesá, podíl služeb se zvětšuje (viz Tabulka 1). Tabulka 1: Podíl jednotlivých sektorů hospodářství na HDP Podíl na HDP (%) Primární sektor Sekundární sektor Terciární sektor Zdroj: Čínský statistický úřad

1978 27,9% 47,9% 24,2%

1989 24,9% 42,8% 32,3%

1997 18,1% 47,5% 34,4%

2005 12,6% 47,5% 39,9%

Vývoj zaměstnanosti v jednotlivých sektorech je zobrazen v Tabulce 2. Pro Čínu, jako tranzitivní ekonomiku, byl charakteristický pokles podílu zaměstnaných v primárním sektoru

13

Měření HDP s využitím parity kupní síly zohledňuje i cenovou hladinu ekonomiky (resp. životní

náklady). V Číně je nižší cenová hladina než ve vyspělých zemích, lidé si tedy za stejnou sumu peněz mohou v Číně koupit více statků než např. v USA, proto je HDP Číny (a chudých zemí obecně) při měření HDP touto metodou mnohem vyšší.

20

na celkové zaměstnanosti, i když celkový počet zaměstnaných v tomto sektoru vzrostl. V roce 2005 téměř 45 % zaměstnaných v zemědělství vytvořilo pouze 12,6 % HDP, což ukazuje na stále velký přebytek pracovních sil na venkově. Podíl zaměstnaných v sekundárním sektoru se výrazně nezvýšil, počet zaměstnaných v tomto sektoru pak mezi lety 1997 a 2005 více méně stagnoval.14 Velkou změnou prošel sektor služeb: počet zaměstnaných ve službách vzrostl od roku 1978 téměř pětkrát, podíl na celkové zaměstnanosti vzrostl z 12% v roce 1978 na 31 % v roce 2005. Tabulka 2: Struktura zaměstnanosti a počet pracujících v sektorech hospodářství Zaměstnanost (%, mil.osob) Primární sektor Sekundární sektor Terciární sektor Primární sektor Sekundární sektor Terciární sektor Zdroj: Čínský statistický úřad

1978 70,5% 17,3% 12,2% 283,1 69,5 49,0

1989 60,1% 21,6% 18,3% 332,5 119,5 101,3

1997 49,9% 23,7% 26,4% 348,4 165,5 184,3

2005 44,8% 23,8% 31,4% 339,7 180,5 238,1

Ve všech sektorech ekonomiky došlo k velkému růstu produktivity práce (viz Tabulka 3). Nicméně v produktivitě práce vede sekundární sektor, následován terciárním, a primární sektor za nimi v produktivitě stále hluboce zaostává. Na Grafu 4 níže jsou zobrazeny příspěvky jednotlivých sektorů k růstu HDP. Tabulka 3: Vývoj produktivity práce v jednotlivých sektorech (celková zaměstnanost/HDP b.c.) Produktivita práce Celková produktivita Primární sektor Sekundární sektor Terciární sektor Zdroj: Čínský statistický úřad

1978 917 353 2732 1938

1989 3099 1292 6033 5469

1997 11382 4095 22927 14943

2005 24246 6664 49735 31195

Ekonomický úspěch Číny s sebou nese řadu vedlejších efektů. Navzdory velkému ekonomickému růstu vládne v zemi stále chudoba, rapidně se zvyšují příjmové nerovnosti a rozdíly v celkové životní úrovni mezi obyvatelstvem žijícím ve městech a pobřežních oblastech a obyvatelstvem žijícím ve vnitrozemském venkově. Rostoucí nerovnost můžeme ilustrovat pomocí Giniho koeficientu.15 Hodnoty Giniho koeficientu pro Čínu uvádí Naughton (2006, str. 217-218). V roce 1978 byla hodnota Giniho koeficientu pro Čínu pouhých 0,16. Čína tedy byla velice egalitářskou společností, což je na jednu stranu pro socialistické země 14

Souvisí to s restrukturalizací a propouštěním zaměstnanců státních podniků a s růstem městské

nezaměstnanosti, což ztížilo další přesun zaměstnanců ze zemědělství do průmyslu (Naugton, 2006). 15

Giniho koeficient nabývá hodnot z intervalu <0;1>. Hodnota 0 by znamenala absolutní rovnostářství,

hodnota 1 naopak znamená, že pouze jedna osoba je příjemcem veškerého důchodu v ekonomice.

21

typické, ale jak Naughton uvádí, vzhledem k velikosti země a nízkému stupni rozvoje je to velmi neobvyklé. Od začátku reforem se příjmové nerovnosti zvětšovaly a v roce 2001 Giniho koeficient dosáhl výše 0,447, což je rapidní nárůst. Jeho hodnotou Čína dokonce předstihla USA. Jak si všímá Naughton, Čína se během pouhých zhruba 20let změnila z jedné z nejvíce rovnostářských ekonomik na jednu ze zemí s největšími příjmovými nerovnostmi. Stojí za tím právě nerovnoměrný vývoj mezi východem, kde jsou soustředěna velká města a otevřené přístavy, a převážně zemědělským vnitrozemím, které je od hlavního rozvoje většinou odříznuto. Ekonomický růst Číny je provázen také alarmujícím znečištěním životního prostředí

Graf 4: Příspěvek jednotlivých sektorů k růstu reálného HDP Číny v letech 1990 – 2005 16 terciární sektor

14

sekundární sektor

12

primární sektor

10 %

8 6 4 2 2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

0 roky

Zdroj: Čínský statistický úřad

Přes kapitalistické změny v hospodářství a určitý posun k demokratizaci, v zemi vládne Komunistická strana a vnímání Číny jako rovnocenného politického partnera rozvinutých demokratických zemí je skrz to stále problematické, časté jsou například spory o dodržování lidských práv v Číně. Určitým potvrzením integrace Číny do mezinárodní ekonomické komunity se stal vstup této země do Světové obchodní organizace v roce 2001 a konečně v letošním roce se Čína stane dějištěm jedné z nejočekávanějších událostí tohoto roku, kterou jsou Letní olympijské hry v Pekingu, i když přidělení jejich pořádání právě Číně vzbudilo rozporuplné reakce.

22

2. ZAPOJENÍ ČÍNY DO MEZINÁRODNÍHO OBCHODU V této kapitole bude popsán vývoj zahraničního obchodu Číny, tak abychom si vytvořili podklady pro analýzu v další kapitole. Nejdříve shrneme hlavní tendence ve vývoji zahraničního obchodu včetně situace před rokem 1978, aby byla zřejmá výchozí pozice vnějšího sektoru, ze které vycházela politika otevřených dveří. Dále se budeme věnovat vlivu hospodářské politiky na zahraniční obchod, budeme se tedy zabývat obchodní a kurzovou politikou, následovat bude analýza jednotlivých aspektů obchodu, tj. vývoje komoditní a teritoriální struktury čínského zahraničního obchodu a vývoje obchodní bilance.

2.1. Hlavní tendence zahraničního obchodu ve 2. polovině 20. století16 V roce 1977, tedy těsně před zahájením reforem, byla Čína až 30. největším exportérem a na světovém obchodě se podílela pouhými 0,67 %, i když v letech 1927 –1929 byl její podíl 2 % (Lardy, 2004). Čínská ekonomika byla velice uzavřená, podíl obchodu na HDP se v průběhu 60. let pohyboval kolem 6%, v 70. letech před začátkem reforem pak vzrostl nad 8 % HDP (viz Graf 5).

Čína byla uzavřena i vůči mezinárodním tokům kapitálu, neinvestovala

v zahraničí a ani nebyla příjemcem zahraniční pomoci. Před rokem 1978 byl veškerý obchod kontrolován Ministerstvem zahraničního obchodu. Obchodovat se zahraničním mohlo pouze 9 národních korporací (National Foreign Trade Corporations, NFTC’c), ty byly vázány plány stanovenými ministerstvem, které určovalo objemy a ceny dovozu i vývozu. Kvůli nadhodnocení juanu bylo obvyklé, že korporace byly ztrátové v exportu a naopak měly zisky z importu. Zároveň, jak je v centrálně plánovaných ekonomikách obvyklé, korporace nebyly motivovány k efektivnímu chování, ztráty hradilo ministerstvo, stejně tak jako odčerpávalo i zisky (Lardy, 2004). V prvním desetiletí Maovy vlády byl hlavním obchodním partnerem Číny Sovětský svaz. Čína importovala především stroje, těžkou techniku, ocel a železo a platila za to převážně vývozem zemědělské produkce. Jak je vidět v Grafu 5, do roku 1955 Čína dosahovalo deficitu na běžném účtu platební bilance, dále s výjimkou let 1960, 1971 a 1974 – 75 dosahovala přebytků. V 60. letech, po roztržce se SSSR a po neúspěchu Velkého skoku, zahraniční obchod stagnoval, počátkem 70. let však Čína obnovila obchodních vztahy s USA a dalšími 16

Pokud není u prezentovaných čísel uveden jiný zdroj, jde o výpočty autorky na základě dat, jejichž

zdroje jsou uvedeny u tabulek a grafů v této podkapitole.

23

kapitalistickými zeměmi, byl obnoven dovoz průmyslových zařízení a objem obchodu i podíl obchodu (export + import) na HDP výrazně vzrostl. Tempo růstu exportu i importu dosáhlo v roce 1972 30 %, v roce 1973 tempo růstu exportu vzrostlo na 69 % a tempo růstu importu dokonce na 80 %. Při počáteční nízké úrovni obchodu

ale nejsou tak výrazné nárůsty

překvapivé. Na Grafu 6 vidíme, že po celé období docházelo k prudkým výkyvům v tempech růstu exportu a importu, přes vysoké kladné hodnoty po hodnoty nízké záporné, což dobře odráží, v první kapitole zmíněné, střídání období rozvoje s recesemi způsobenými experimenty Velkého skoku a Kulturní revoluce. Ve výsledku průměrné tempo růstu exportu v letech 1952 až 1977 činilo 10,6 %, průměrné tempo růstu importu pak 10 % a průměrné tempo růstu nominálního HDP 6,78 %. Celková suma exportů činila 74, 5 mld. USD, suma importů 71,47 mld. USD a výsledná bilance běžného účtu přebytek 2,68 mld. USD. Graf 5: Vývoj čínského exportu a importu a podíl obchodu na HDP (b.c.), 1952 – 1977 (levá osa – export a import, pravá osa – podíl obchodu na HDP)

12

9 8

Trade/GDP ratio

7

Total IM

10

Total EX

mld. USD

6

8

5

6 %

4 3

4

2

2

1

Zdroj: United States Department for Agriculture, vlastní výpočty

24

1978

1976

1974

1972

1970

1968

1966

1964

1962

1960

1958

1956

1954

0 1952

0

Graf 6: Tempa růstu HDP (b. c.), exportu a importu Číny, 1952 - 1977

80

Tempo růstu HDP

70

Tempo růstu EX

60

Tempo růstu IM

50 40 %

30 20 10 0

1977

1976

1975

1974

1973

1972

1971

1970

1969

1968

1967

1966

1965

1964

1963

1962

1961

1960

1959

1958

1957

1956

1955

1954

-30

1953

-20

1952

-10

Zdroj: United States Department for Agriculture, vlastní výpočty

Od roku 1978 pokračoval prudký růst obchodu, tentokrát už provázený reformami politiky otevřených dveří. Čína se orientuje na obchod s rozvinutými kapitalistickými zeměmi, mění se struktura dovozu i vývozu. V dovozech klesá podíl potravin a zemědělské produkce a roste podíl strojního vybavení, v exportech výrazně roste podíl výrobků. Po většinu 70. let má Čína deficity obchodní bilance (kromě mírných přebytků v letech 1982 a 1983), dále už, s výjimkou roku 1993, dosahuje přebytků. Průměrná tempa růstu nominálního exportu a importu za celé období (1978 – 2006) jsou poměrně vyrovnaná, u exportů je to 18,47 % a u importů 18,72 % (při průměrném tempu růstu nominálního HDP 15,78 %), tedy výrazně vyšší než v předchozím období. Volatilita je naopak oproti předchozímu období nižší, nedochází k tak extrémním výkyvům ani na jednu stranu. Významně se rovněž zvýšil podíl Číny na objemu světového obchodu, z 0,77 % v roce 1980 na 5,57 v roce 2005.17 V roce 2005 přesáhl podíl obchodu na HDP 60 % (viz Graf 7), Čína se tedy stala velmi, na svou velikost až neobvykle, otevřenou ekonomikou. Podle dat OSN18 je otevřenost čínské ekonomiky ještě větší, 60% překročila už v roce 2004 a v roce 2006 se zvýšila na 73 %, WTO uvádí průměrnou otevřenost za roky 2004 – 2006 69 % (WTO: Trade Profiles 2007) Pro srovnání: Brazílie má poměr obchodu ku HDP 26,4 %, Indie 41,8 %, USA 25,9 %, Rusko 55, 8 % (průměr 2004 – 2006; ibid. ). 17

Podíl Číny na světovém exportu v roce 1980 činil 0,73 %, v roce 2005 5,57%; podíl na světovém

importu v roce 1980 0,8 %, v roce 1980 5,2 %. 18

UN Handbook of Statistics 2007 online.

25

Graf 7: Vývoj čínského exportu a importu a podíl obchodu na HDP (b.c.) , 1978 – 2005 (levá osa – export a import, pravá osa – podíl obchodu na HDP)

70

900 Trade/GDP ratio Total EX Total IM

800 700

60 50

mld. USD

600 500

40

400

30

%

300

20

200

10

100

0 2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

1978

0

Zdroj: United States Department for Agriculture, vlastní výpočty Graf 8: Tempa růstu HDP (b. c.), exportu a importu Číny, 1952 - 1977 60 Tempo růstu HDP 50

Tempo růstu EX Tempo růstu IM

40 30 % 20

0 -10

1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

10

-20

Zdroj: United States Department for Agriculture, vlastní výpočty

2.2.

Vývoj hospodářské politiky v oblasti zahraničního obchodu

Reformy čínského hospodářství započaté v roce 1978 „šly ruku v ruce“ s politikou otevřených dveří. Reformy a politika otevřených dveří se vzájemně podporovaly a posilovaly, vnější sektor byl zároveň hlavním „tahounem“ reforem a rozvoje. Když mluvíme o čínské politice otevřených dveří, je ovšem nutné si uvědomit, že v žádném případě nešlo o volný obchod. Přetrvávala existence devizových kontrol (zpočátku veškeré devizy plynuly do Bank of 26

China) a veškeré exporty a importy musely být oficiálně schváleny (Srinivasan, 1994). Postupně se ale kontroly uvolňovaly, podniky, provincie či místní samosprávy si mohly ponechat stále větší díl získaných zahraničních deviz a správa obchodu byla decentralizována na nižší správní celky. Během první fáze reforem byla důležitým nástrojem ovlivňování obchodu spíše kurzová politika, po roce 1994, kdy se juan stal směnitelný na běžném účtu platební bilance, rostl význam nástrojů obchodní politiky (Wu, 1995). Níže se tedy budeme zabývat nejdříve obchodní politikou Číny, v jejím rámci se budeme věnovat i vstupu Číny do Světové obchodní organizace (dále WTO), a pokračovat budeme kurzovou politikou. 2.2.1. Obchodní politika Čína kombinuje strategii nahrazování dovozu, tj. prostřednictvím dovozu rozvíjet kapitálově a technologicky náročná odvětví, ve kterých nemá komparativní výhodu, a exportní orientace, tj. podpora exportu pracovně náročných odvětví, kde má komparativní výhodu (WTO, Trade Policy Review: China 2006; kap. 3). Od toho se odvíjí selektivní obchodní politika s odlišnými nástroji na podporu exportu a importu (Lemoine, 2002). Hlavními nástroji obchodní politiky bylo jednak snižování celních a necelních bariér, kvót a licencí, a dále výjimky ze cla na vybrané kategorie dováženého zboží. Tato strategie měla urychlit vytvoření exportně orientovaného průmyslu a podpořit příliv kapitálu a investic ve formě FDI (Lemoine, 2002). Tabulka 4: Vývoj cel do roku 2000 (prostý průměr celních sazeb v daném roce) 1982 1985 1988 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 2000 55,6 43,3 43,7 44,1 42,9 39,9 36,3 35,2 23,6 17,6 17,5 16,4 Zdroj: Prasad (2004)

V čínském zahraničním obchodu šlo rozlišit čtyři široké skupiny obchodu, podle uplatňování různého celního a daňového režimu (Lemoine, 2002 a Sereghyová, 2003). 1. Běžný obchod, který tvoří importy určené pro domácí trh, podléhající obecným clům, a exporty využívající domácí vstupy. 2. Dovozy výrobků a polotovarů (tzv. „processing trade“, zpracovatelský obchod), které jsou určené pro další zpracování a opětovný vývoz (vůbec nevstupují na čínský domácí trh) v rámci zahraničních subdodavatelských vztahů. Tyto dovozy jsou osvobozeny od veškerých cel. 3. Dovozy zahraničních firem, které jsou vnímány jako součást jejich investice, tj. dovozy strojů, zařízení apod.; rovněž jsou vyjmuty z celního režimu. 27

4. Zvláštní obchodní operace, které nepodléhají normálnímu celnímu režimu (např. kompenzační obchody, mezinárodní pomoc, skladování a překlad v bezcelních přístavech apod.). Z tohoto výčtu je zřejmé, že čínské podniky byly v zahraničním obchodu poměrně znevýhodněny oproti zahraničním firmám - kromě nevýhodného celního režimu podléhaly i administrativně složitějším postupům; např. získat povolení k dovozu bylo pro zahraniční firmy ve zvláštních ekonomických zónách, ve srovnání s domácími firmami, mnohem jednodušší (Sereghyová, 2003). Jinak takto nastavený celní režim jasně ukazuje záměr čínské vlády podpořit rozvoj exportních odvětví a také přilákat zahraniční firmy, k čemuž sloužil i další prvek politiky otevřených dveří, institut zvláštních ekonomických zón, kterým se budeme věnovat podrobněji níže (podle Srinivasan, 1994). Po vstupu Číny do WTO v roce 2001 byly celní režimy sjednoceny. Oblasti otevřené obchodu tvořily tří stupňovou strukturu. Na vrcholu stojí zvláštní ekonomické zóny s největší mírou autonomie, pod nimi pobřežní otevřená města se střední mírou autonomie a pobřežní otevřené oblasti s nejnižší mírou autonomie. První čtyři zvláštní ekonomické zóny byly založeny v roce 1980 v pobřežních provinciích Guangdong a Fujian, v blízkosti Hong Kongu, Taiwanu a Macaa (Jaggi, 1995). Zpočátku měly zvláštní ekonomické zóny výsadní postavení, ale postupně se rozdíly mezi nimi a ostatními otevřenými oblastmi stíraly. Zvláštní ekonomické zóny lákaly zahraniční investory nízkou 15% daní, zatímco jinde v Číně byla daň 30 %. Tato konkurenční výhoda se ale s postupným otevíráním dalších otevřených oblastí vytrácela a zvláštní ekonomické zóny byly nuceny k poskytování dalších úlev. V roce 1984 bylo vyhlášeno 14 otevřených pobřežních měst. Většina z nich založila oblast „Economic and Technology Development District (EDDT)“, ve které platila také 15% daň. Daň v této výši byla dále poskytována i vybraným podnikům mimo zvláštní ekonomické zóny a EDDT (investice více jak 30 mil. USD, dlouhá doba trvání investice). Ve zvláštních ekonomických zónách se rovněž uplatňuje volný pohyb kapitálu a zboží. V první polovině 90. let vzniklo dalších 18 zvláštních ekonomických zón.

Vstup do WTO Od zahájení reforem Čína usilovala i o členství v mezinárodních organizacích, které by institucionálně zaštítily její integraci do mezinárodní ekonomické komunity. Už v roce 1980 se stala členem Mezinárodního měnového fondu (IMF) a následně Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a pochopitelně usilovala i o vstup do WTO. Čína byla v roce 1948

28

jedním ze signatářů GATT, její členství ale v 50. letech zaniklo.19 Žádost o obnovení členství Čína podala v roce 1986, ale trvalo dlouhých 15 let, než se v prosinci roku 2001 znovu stala členem, tentokrát WTO. Žádost Číny byla zprvu zamítnuta, ale v zápětí byla vytvořena speciální pracovní komise GATT, která měla prozkoumat, do jaké míry odpovídají praktiky čínského obchodu pravidlům GATT (Sereghyová, 2003). Výstupem jejího zkoumání v roce 1995 bylo konstatování, že „praktiky uplatňované Čínou v zahraničním obchodu hmotným zbožím vybočují v mnoha ohledech z principů a pravidel, které jsou členové WTO povinni dodržovat, přičemž v jejím obchodu se službami, pokud jde o respektování duševního vlastnictví je toto vybočování spíše pravidlem než výjimkou“ (Sereghyová, 2003, str. 46). Jednání o vstupu započala v roce 1999. V jejich průběhu musela Čína nejdříve uzavřít bilaterální dohody s těmi členy WTO, kteří o to požádaly (44 států z tehdejších 142 členských států WTO), což byl náročný proces a řada závazků z něj vyplývající je pro Čínu značně nevýhodná. Týká se to například podpory v zemědělství - rozvojové země mají nárok na subvence domácím zemědělcům ve výši 10 %, pro tyto účely ale nebyl status rozvojové země Číně uznán a má nárok na subvence jen ve výši 8,5 %. Významným krokem na cestě ke vstupu do WTO se stal 15. listopad 1999, kdy se podařilo po dlouhých vyjednáváních uzavřít bilaterální smlouvu mezi Čínou a USA (WTO pact). Čína souhlasila otevřít svoje trhy, přes zemědělství, finanční sektor až po telekomunikace a povolila investic do internetového průmyslu. Zavázala se snížit celní zátěž z 22,1 % na 17 %, odstranit exportní subvence a snížit cla na dovoz zemědělských produktů a automobilů (Global Policy Forum, 1999). Všechny podmínky, na které Čína během bilaterálních jednání přistoupila, se staly součástí dohody o vstupu do WTO, a v souladu s pravidly WTO je Čína povinna ústupky vyjednané s jedním státem aplikovat na všechny členy WTO.20 Vzhledem k množství opatření, které musela Čína přijmout, jí bylo uděleno přechodné období, umožňující jí splnění některých podmínek v rozmezí 2 až 8 let po tom, co se stane členem WTO. Pro Čínu je hlavním okamžitým přínosem vstupu do WTO usnadnění vstupu na zahraniční trhy. Číně byl garantován statut MFN, platí pro ni tedy cla jako pro ostatní členy WTO. Čína se také automaticky stala smluvní stranou Dohody o textilu a oblečení (Agreement on 19

Přešlo na vládu Taiwanu, kam přesídlil poražený Čajnkajšek v roce 1949, ta ale nebyla s to dostát

závazkům, které ze členství plynou (Sereghyová, 2003) 20

Jde o základní princip WTO, tzv. statut MFN (most favored nations), česky doložka nejvyšších

výhod. MFN zavazuje členské země poskytnout si navzájem všechny výhody (tj. především snížení cla), které již v minulosti poskytli a nebo poskytnou kterékoliv jiné zemi.

29

Textiles and Clothing, ATC), která k 1. 1. 2005 ruší kvóty na dovoz a vývoz a textilu.21 Na druhou stranu, díky výraznému poklesu dovozních cel, čelí čínští výrobci větší konkurenci ze zahraničí. Na grafech vývoje obchodu, uvedených výše, lze pozorovat, že po roce 2001 výrazně vzrostl jak objem obchodu a tempo růstu exportu i importu, tak i podíl obchodu na HDP. Čína se zavázala dodržovat všechny principy WTO, princip nediskriminace, který kromě MFN obsahuje požadavek národního zacházení22 (Čína se zavázala postupně zrušit většinu omezení na import a export, kterým podléhaly zahraniční firmy), omezení exportních subvencí, snížení subvencí čínským zemědělcům a zrušení veškerých exportních subvencí na vývoz zemědělské produkce (Tihelka, 2006). Významný byl rovněž závazek Číny přistoupit k dohodám TRIPS (Trade-related aspects of intellectual property rights) - dodržování práva duševního vlastnictví, Čína se zavázala posílit ochranu duševního vlastnictví; a TRIMS (The Agreement on Trade-Related Investment Measures), tj. Dohoda o investičních opatřeních souvisejících s obchodem, která stanovuje zakázaná investiční opatření, která stát nemůže na zahraničních investorech vynucovat (Tihelka, 2006). Tabulka 5: Vývoj cel (průměr cel MFN) po vstupu do WTO 2001 2002 2003 2004 2005 15,3 12,3 11 10,2 9,7 Zdroj: WTO Trade Policy Review: China 2007

V dubnu 2004 vstoupil v platnost Nový zákon o zahraničním obchodu (New Foreign Trade Law), který revidoval Zákon o zahraničním obchodu z roku 1994, tak aby byl v souladu s ustanoveními WTO. Poprvé zákon povoluje provozování zahraničního obchodu i fyzickým osobám, nově byla přidána část věnující se ochraně práv duševního vlastnictví (Wei, 2004). 2.2.2. Kurzová politika Před rokem 1978 byl pohyb zahraničních deviz velice omezen a striktně kontrolován. Vývozci museli zboží odprodat státním společnostem, které jediné mohly obchodovat se zahraničím, a za zboží obdrželi juany23 ve stejné ceně, jakou by získali prodejem zboží na čínském trhu; systém tedy vůbec nepodporoval obchod. Navíc juan byl značně nadhodnocen. 21

I tady se ale na Čínu uplatňuje zvláštní opatření, vývoz textilu z Číny bude podléhat množstevním

omezením ještě 4 roky po vstupu Dohody v platnost (Sereghyová, 2003). 22

Režim národního zacházení znamená zákaz diskriminace cizích produktů, služeb a státních

příslušníků na domácím trhu (Tihelka, 2006). 23

Oficiální měnou Čínské lidové republiky je čínský juan (CNY), často se používá i označení renminbi

(RMB).

30

Od roku 1978 byl systém směnného kurzu postupně reformován, devalvace juanu a uvolňování devizových kontrol představovaly významný nástroj podpory obchodu, zvláště exportu (Srinivasan, 1994). Od roku 1979 lze rozlišit tři fáze reforem (Wu, 1995). 1979 – 1986: V roce 1979 byl zaveden systém, kdy si exportní podniky poprvé mohly ponechat část zahraničních deviz (tzv. foreign exchange retention system), které získaly obchodem, jejich užití ale bylo značně regulované. V roce 1981 byl zaveden „stínový“ směnný kurz, tzv. Internal Settlement Rate for Trade, na úrovni 2,8 CNY za 1 USD. Oficiální kurz juanu byl 1,55 CNY za 1 USD, tento krok se tedy fakticky rovnal 80% devalvaci juanu. V roce 1985 se oba směnné kurzy oficiálně sjednotily na úrovni 2,8 CNY za USD. 1987 – 1993: V tomto období byl nastartován postupný přechod k více tržně determinovanému směnnému kurzu. Na konci roku 1986 byl zaveden sekundární trh, na kterém se mohlo obchodovat s devizami, které si podniky díky „foreign exchange retention system“ mohly ponechat. Fungoval tzv. duální režim, kdy se vedle oficiálně stanoveného kurzu utvářel kurz na základě tržních sil na sekundárním trhu. Oficiální kurz juanu byl dále devalvován, ale vůči kurzu na sekundárním trhu zůstával po celé období výrazně nadhodnocen. Lze říci, že nadhodnocený oficiální kurz představoval implicitní zdanění exportu a podhodnocený kurz sekundárního trhu implicitní clo na dovoz (Wu, 1995). Postupně se zvyšovalo množství deviz, které si podniky mohly ponechat, zvláště pro podniky ve zvláštních ekonomických zónách a otevřených pobřežních oblastech. 1994 – současnost: V roce 1994 byl oficiální kurz juanu devalvován a došlo ke sjednocení s kurzem sekundárního trhu. Tou dobou se už 80 % transakcí s devizami odehrávalo na sekundárním trhu (Lardy, 2005). Byl zrušen „foreign exchange retention system“ a byla zavedena směnitelnost juanu na transakce na běžném účtu. Režim směnného kurzu byl oficiálně změněn na řízený floating, ale od roku 1995 Čína fakticky fixovala juan k USD (Prasad, 2004). Po roce 1994 kurz juanu nejdříve mírně aprecioval, v roce 1997 byl zafixován na úrovni 8,28 juanu za 1 USD. V červenci 2005 byl režim směnného kurzu změněn na řízený floating s referenčním košem měn a nominální kurz mírně aprecioval. Na Grafu 9 je znázorněn jednak vývoj nominálního kurzu juanu a jednak vývoj efektivního směnného kurzu. Do roku 1994 oba kurzy shodně depreciovaly, po zafixování nominálního kurzu k USD reálný efektivní kurz aprecioval až do roku 1998, kvůli vyšší inflaci v Číně než v zemích jejích obchodních partnerů, další pohyb pak odráží spíše vývoj kurzu USD oproti jiným měnám (Prasad, 2004).

31

Graf 9: Vývoj oficiálního nominálního kurzu čínského juanu (CNY per USD) a reálného efektivního směnného kurzu (2000=100), 1978 – 2006 10

350

9

300

8 250

juan per USD

7 6

nominální kurz

5

REER

200 150

4 3

100

2 50

1 2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

0 1978

0

Zdroj: Čínský statistický úřad (nominální kurz CNY), IMF Financial Statistics (REER)

2.3. Charakteristiky Čínského zahraničního obchodu24 V předchozích částech byl představen obecný vývoj zahraničního obchodu Číny. V následujících třech oddílech budou podrobně zkoumány jeho další charakteristiky, protože právě od těch (a ne od celkových čísel) se odvíjí důsledky pro Čínu a světové hospodářství. Věnovat se budeme komoditní struktuře čínského zahraničního obchodu, tj. v jakých produktech má Čína komparativní výhodu (v čem je silná její exportní pozice) a jaké produkty naopak dováží. V teritoriální struktuře si ukážeme toky exportu a importu mezi Čínou a ostatními zeměmi a jejich vývoj. Obchodní bilance pak představuje v podstatě výsledek těchto charakteristik. 2.3.1. Komoditní struktura a mezinárodní specializace čínské ekonomiky Vzhledem k početné a levné pracovní síle má Čína komparativní výhodu v pracovně náročných odvětvích. Na počátku reforem se ovšem ve vývoji čínského zahraničního obchodu příliš neprojevila. Čína se zaměřovala na export nerostných surovin, hlavně surové ropy a ropných produktů a podíl průmyslových výrobků25 na exportu se nezvětšoval (přestože jeho objem rostl). Mezi lety 1977 a 1985 se export ropy a ropných produktů více než ztrojnásobil z asi 11 mil. metrických tun na více než 36 mil. metrických tun (Lardy, 1994). Šlo o období 24

Opět pokud není uvedeno jinak, vztahují se data v textu ke grafům z této kapitoly a tudíž pochází ze

zdroje uvedeného pod daným grafem. 25

Anglický pojem „manufacured goods“ autorka překládá jako průmyslové výrobky, resp. jen výrobky.

32

druhého ropného šoku, kdy ceny ropy byly na vysoké úrovni a zisky z exportu ropy tak výrazně vzrostly, z 1 mld. USD v roce 1977 na 6,7 mld. USD v roce 1985 (Lardy, 1994). Lardy dále uvádí, že tato strategie byla poměrně nevhodná, protože Čína sama se v tomto období potýkala s nedostatkem energie. Od druhé poloviny 80. let se komoditní struktura pomalu měnila, Čína konečně začala využívat své komparativní výhody a rostl podíl výrobků na exportech, zatímco export ropy a ropných produktů klesal jak v absolutních hodnotách, tak i svým podílem na celkovém vývozu. Export výrobků se mezi lety 1980 – 1989 více než ztrojnásobil (v roce 1989 představoval 315 % exportu zpracovatelského průmyslu z roku 1980). Nejvíce rostl export výrobků odvětví náročných na práci jako jsou textil, oděvy, obuv, hračky a sportovní zboží. Podíl těchto čtyř kategorií na celkovém exportu vzrostl z 29,6 % v roce 1985 na 40,2 % v roce 1990 (Lardy, 2004). Významný růst zaznamenal i export elektrických zařízení, 2 % v roce 1985, 11 % v roce 1990 (Lardy, 1994). Na straně importu došlo během prvního desetiletí reforem rovněž k významným změnám. Především došlo k významnému poklesu podílu odvětví prvovýroby (zemědělských výrobků a surovin) na dovozu (z 35 % na 20 %). Jejich objem se sice nějak dramaticky nezměnil, ale několikanásobně vzrostl objem celkových importů a prudce rostl podíl průmyslových výrobků na celkovém dovozu, z 65 % v roce 1980 na 80 % v roce 1989 (viz Grafy 10 a 11 ). Ke změně komoditní struktury obchodu směrem k většímu využívání komparativních výhod přispěla především postupná liberalizace cen (posun k tržnímu určení cen), růst konkurence v obchodě, mírná devalvace juanu a samozřejmě také obchodní politika podporující dovoz vstupů pro zpracovatelský průmysl. V dalších obdobích pokračovaly uvedené tendence. Podíl primární produkce na celkovém exportu během 90. let dále klesal, ještě v roce 1990 tvořil téměř 26 % exportu, v roce 1999 už jen přibližně 10 % a v roce 2005 jen 6,4 %. Stejně tak pokračoval

růst exportu

zpracovatelského průmyslu. Ten v roce 1999 dosáhl téměř 90% podílu a v roce 2005 93,5 %. Objem exportu výrobků se od roku 1990 do roku 1999 trojnásobně zvýšil a znovu se pak ztrojnásobil během pouhých pěti let mezi roky 2000 a 2005. Na straně importu je situace více méně stabilní, za povšimnutí stojí výrazný nárůst dovozu primární produkce během posledních několika let, ze 49 mld. USD v roce 2002 na 147 mld. USD v roce 2005, což je téměř trojnásobné zvýšení. Její podíl na celkových exportech se zvýšil za toto období ze 17% na 22,3 %.

33

Graf 10: Vývoj celkového exportu a podílu primární produkce a průmyslových výrobků na celkovém exportu v letech 1980 až 2005 (data za rok 1980, 1985, od roku 1989 jsou dostupná roční data) 100%

90 primary goods manufactured goods total EX

90% 80%

80 70

70%

50 50% 40 40%

10 mld. USD

60

60%

30

30%

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

0

1991

0%

1990

10 1989

10% 1985

20

1980

20%

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Graf 11: Vývoj celkového importu a podílu primární produkce a průmyslových výrobků na celkovém importu v letech 1980 až 2005 (data za rok 1980, 1985, od roku 1989 jsou dostupná roční data) 100%

70

90%

60

80%

60%

primary goods manufactured goods total IM

50%

40 30

40% 30%

10 mld. USD

50

70%

20

20% 10

10% 2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

1989

1985

0 1980

0%

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Podrobnější přehled o složení exportu a importu poskytuje členění podle devíti kategorií SITC (Standardní klasifikace zahraničního obchodu, OSN), 26 viz Grafy 12 a 13. Kategorie 0 – 4 odpovídají primární produkci, kategorie 5 – 8 průmyslovému zboží.

26

Podrobná struktura SITC viz Příloha 1.

34

Graf 12: Složení čínského exportu podle členění SITC ve vybraných letech (0=potraviny a živá zvířata, 1=nápoje a tabák, 2=nepoživatelné surové materiály kromě paliv, 3=minerální paliva a maziva, 4=živočišné a rostlinné oleje, tuky a vosky, 5=chemikálie a příbuzné výrobky, 6=tržní výrobky tříděné podle materiálu, 7=stroje a dopravní prostředky, 8=průmyslové spotřební zboží, 9=komodity a předměty obchodu neklasifikované jinde)27 100%

9 8 7 6

80%

5 4 3 2 1

60%

40%

20%

0 0% 1980

1985

1990

1995

2000

2005

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Pokud jde o export, je vidět postupně naprostou převahu kategorií 6, 7, 8, do kterých spadají právě výrobky z kůže, textilu, dřeva, plastu, kancelářské potřeby, apod. Ještě v roce 1995 dominovala kategorie 8 (36 % celkového exportu), což jsou např. oděvní výrobky a doplňky, obuv, kabelky a nábytek, ale v roce 2005 má už výraznou převahu kategorie 7 (46 %), což je zboží výrobně náročnější, např. telekomunikační zařízení, elektrické spotřebiče, strojní zařízení pro různá průmyslová odvětví, dopravní prostředky, kancelářská technika. Největší podíl tvoří právě vývoz kancelářského a telekomunikačního zařízení: v roce 2006 s hodnotou 287 mld. USD tvořil 30 % celkového vývozu Číny a zároveň téměř 20 % celosvětového vývozu.28 Když se na složení této skupiny vývozu zaměříme podrobněji, zjistíme, že v roce 2006 téměř polovinu vývozu této skupiny (134,5 mld. USD, 26 % světového vývozu) představovaly zařízení k elektronickému zpracování dat (EDP,Electronic Data Processing Equipment). Je zde tedy vidět posun Číny směrem k technologicky náročnější výrobě.

27

Český

překlad

názvů

kategorií

SITC

podle

Českého

statistického

úřadu,

http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/2500266615/$File/6001080206a.pdf 28

Data pro celkový obchod a hlavní kategorie SITC pro rok 2006 jsou z databáze UNCTAD Handbook

of Statistics 2007. Data pro podrobnější členění SITC a podíly na světovém obchodu jsou z WTO International Trade Statistics 2007.

35

Graf 13: Složení čínského importu podle členění SITC ve vybraných letech (0=potraviny a živá zvířata, 1=nápoje a tabák, 2=nepoživatelné surové materiály kromě paliv, 3=minerální paliva a maziva, 4=živočišné a rostlinné oleje, tuky a vosky, 5=chemikálie a příbuzné výrobky, 6=tržní výrobky tříděné podle materiálu, 7=stroje a dopravní prostředky, 8=průmyslové spotřební zboží, 9=komodity a transakce neklasifikované jinde) 100%

9 8

80%

7 6 5

60%

4 3

40%

2 1

20%

0

0% 1980

1985

1990

1995

2000

2005

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Na straně importu má největší podíl kategorie 7. V roce 2006 byl celkový import kategorie 7 v hodnotě 357 mld. USD a z toho největší část tvořily kancelářské a telekomunikační zařízení v hodnotě 197 mld. USD (což je 25 % celkového dovozu). Z toho dále 121 mld. USD (15 % celkového dovozu) představovaly integrované obvody a elektrické komponenty. Dovoz integrovaných obvodů do Číny tvořil v roce 2006 také 27,5 % jejich celosvětového dovozu.29 Významnou položkou dovozu jsou i surové materiály pro další zpracování, chemikálie, roste dovoz paliv (mezi roky 2004 a 2006 se více než zdvojnásobil, ze 47 mld. na 89 mld. USD). Značný pokles v celkovém dovozu zaznamenala kategorie 6, v roce 1995 představovala 21 %, v roce 2005 už jen 12 % celkového dovozu. I v dovozu je tedy zřejmý posun k větší technologické náročnosti. Vedle výše zkoumané struktury obchodu je užitečné zabývat se i rozdělením zobrazeným v Tabulce 6, které eviduje Čínský celní úřad. Zpracovatelský obchod znamená dovoz/vývoz meziproduktů a polotovarů (pomocné materiály, komponenty, doplňky, balící materiály apod.), které jsou určeny k dalšímu zpracování a následně k reexportu. Jak jsme viděli v části věnované obchodní politice, součástí čínské strategie na vytvoření exportně orientovaného průmyslu bylo poskytování celních výjimek právě na tyto kategorie dovozu, což přispělo 29

Integrované obvody se využívají ve veškeré spotřební elektronice, např. televize, rádia, satelitní

přijímače, rádia, CD a MP3 přehrávače, digitální hodinky, kalkulačky, mobilní telefony, fotoaparáty, počítače, tiskárny, monitory, automobily, letadla apod. , a v různých vědeckých, lékařských a měřících přístrojích (Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Integrovan%C3%BD_obvod ).

36

k jejich velkému nárůstu. V první polovině 80. let zpracovatelský dovoz činil necelých 9 %, ale už v dalších pěti letech vzrostl jeho objem téměř na 27 % a v první polovině 90. let dosáhl 40%. Zpracovatelský export označuje export surovin a komponentů ke zpracování v zahraničí a následný re-import hotových výrobků. I tady pozorujeme obdobný nárůst jako u zpracovatelského dovozu. Ve zpracovatelském průmyslu jsou aktivní hlavně firmy se zahraničním vlastnictvím.30 Tabulka 6: Struktura obchodu (%) Obecný obchod

Zpracovatelský obchod

Ostatní obchod

roky

Export

Import

Export

Import

Export

Import

1981-1985

91,71

90,01

7,81

8,67

0,48

1,32

1986-1990

66,39

63,42

31,77

26,76

1,84

9,83

1991-1995

49,76

36,31

47,64

40,09

2,60

23,60

1996-2000

41,53

35,60

55,83

45,21

2,64

19,19

2001-2005

41,45

44,09

55,08

40,26

3,47

15,64

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Ještě podrobnější data zobrazuje následující Tabulka 7. Obsahuje sice data pouze pro roky 1997 a 1999, nicméně ukazuje další významný rys čínského obchodu. V tabulce je použita klasifikace obchodu BEC (Broad Economics Cathegories). Jde o klasifikaci založenou na SITC, ovšem údaje ze SITC shrnuje do širších ekonomických kategorií tak, aby data byla použitelná pro systém národních účtů; tj. rozděluje obchod podle tří základních skupin zboží na kapitálové statky, spotřební statky, polotovary/meziprodukty a suroviny. V tabulce lze vidět, že polotovary tvoří téměř dvě třetiny čínského dovozu v pozorovaných letech, zatímco dovoz hotových výrobků zhruba čtvrtinu. Na straně vývozu je situace opačná. 60 % exportu tvoří konečné výrobky, zhruba jednu třetinu polotovary. Rovněž vidíme, že čínský export se konstituuje hlavně ze spotřebního zboží, podíl kapitálových statků je nízký. Čína má deficity v obchodu s polotovary, přebytky má naopak pouze v obchodu se spotřebním zboží. Vysoký podíl polotovarů v dovozu i vývozu svědčí o významném zapojení podniků operujících v Číně (především jde o podniky ve zvláštních ekonomických zónách) do mezinárodní dělby práce (zejména v rámci asijského regionu), jejíž hlubší prohlubování je jedním z hlavních rysů světové ekonomiky v posledních letech. Ve většině odvětví průmyslu uplatňuje Čína vertikální integraci (Lemoine, 2002 ). Tzn., že se specializuje jen na určitý stupeň výroby, ve 30

V roce 1998 se zahraniční firmy podílely na 54,7 % celkového dovozu. Zpracovatelský dovoz

v tomto roce činil 48,9 % dovozu, domácí firmy dovezly 14,5 % a zahraniční firmy 34,4 % (Sereghová, 2003). V roce 2000 zahraniční firmy vyprodukovaly 48 % čínského exportu a dovezly 52 % importu, v roce 2005 zahraniční firmy stály shodně za 58 % čínského exportu i importu.

37

kterém má komparativní výhodu, zatímco v jiných stupních má komparativní nevýhodu. Čína se specializuje na pracovně náročné stupně výroby. Tabulka 7: Struktura čínského obchodu podle stupně výroby, 1997 - 1999

Zdroj: Lemoine, 2002.

2.3.2. Teritoriální struktura Se změnou v obchodní politice po roce 1978 následovaly i změny v teritoriální struktuře obchodu. Čína se rychle přeorientovala od obchodu s ostatními socialistickými a centrálně plánovanými ekonomikami k obchodu s demokratickými a rozvinutými zeměmi. Přirozeně se obchod Číny zpočátku orientoval hlavně na region jihovýchodní Asie, od konce 80. let roste v zahraničním obchodě Číny význam Japonska. Postupně získává na významu obchod s USA a Evropou. Obchodní partneři se liší podle toho, zda jsou destinací pro čínské vývozy, nebo jsou dodavatelé do Číny. Autorce se nepodařilo získat data o podrobné teritoriální struktuře obchodu od začátku sledovaného období (1978), proto je na následujících grafech zachycen vývoj čínského exportu a importu podle místa destinace, resp. původu až od roku 1996. Vidíme na nich ale pokračování předchozích trendů v územní struktuře obchodu. Pokud jde o destinaci čínských exportů, trvale klesá podíl Asie a zvětšuje se podíl Severní Ameriky (z toho naprostá většina směřuje do USA) a Evropy. Na dovozu do Číny se stále nejvíce podílí Asie, v posledních několika letech se pak zvětšuje i vývoz ze Středního Východu, Afriky a Jižní a Střední Ameriky. Podíl Evropy a Severní Ameriky na celkových dovozech klesá. Nejvýznamnější odběratelé čínského zboží v roce 2006 byli: USA (21 % celkového exportu), EU 25 (11,4 %), Honk Kong (16 %)31, Japonsko (9,5 %) a Korea (4,6 %).32 Kdybychom nepočítali EU jako celek, následovaly by Německo, Velká Británie a Nizozemí, dále pak Singapur, Rusko a Indie.33 V dovozech do Číny byla v roce 2006 má 31

U Honk-Kongu jde z velké míry o re-exporty.

32

WTO International Trade Statistics 2007.

33

China Customs Statistics.

38

vedoucí roli Japonsko (14,6 % celkových dovozů), EU 25 (11,4 %), Korea (11,3 %),34 následují Taiwan, USA, Malajsie, Německo, Austrálie, Filipíny a Thajsko.35 Graf 14: Teritoriální struktura čínského exportu v letech 1996 – 2006 (CIS=země Commonwealthu, S&C America=Jižní a Střední Amerika) 100%

80% Asia Middle East

60%

Africa CIS

40%

Europe S&C America N. America

20%

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

0%

Zdroj: WTO International Trade Statistics 2007, výpočty autorky

Graf 15: Teritoriální struktura čínského importu, 1996 – 2006 (CIS=země Commonwealthu, S&C America=Jižní a Střední Amerika) 100%

80%

Asia Middle East

60%

Africa CIS

40%

Europe S&C America N. America

20%

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

0%

Zdroj: WTO International Trade Statistics 2007, výpočty autorky

V předchozí části jsme se zabývali komoditní strukturou čínského obchodu, nyní si k ní můžeme přiřadit i obchodní partnery. Ve vývozu je situace poměrně jednoduchá, čínské 34

WTO International Trade Statistics 2007.

35

China Customs Statistics.

39

exporty jsou podobné nezávisle na tom, kam směřují (více než 90 % vývozu tvoří průmyslové zboží, převážně z kategorií SITC 6,7 a 8). U předmětů dovozu se už místa původu liší. Z vyspělých asijských zemí, jako jsou Japonsko, Korea a Malajsie, Čína dováží především vstupy pro další zpracování (komponenty, meziprodukty), z chudších asijských zemí pak dováží zemědělskou produkci a suroviny. Země Středního Východu, Afriky a Střední a Jižní Ameriky jsou zdrojem ropy a nerostných surovin. Z USA a Evropy (i z Japonska) pak dováží především technologicky náročné výrobky a strojní vybavení. 2.3.3. Obchodní bilance Posledním aspektem čínského obchodu, kterému se budeme věnovat, je vývoj obchodní bilance (viz Graf 16). Čína v prvních čtyřech letech od zahájení reforem dosahovala deficitů na běžném účtu platební bilance (i když v roce 1981 byl běžný účet téměř vyrovnán). V dalších dvou letech byl běžný účet v přebytku, ale potom byl až do konce 80. let opět deficitní. Největšího deficitu bylo dosaženo v letech 1985 a 1986, kdy deficit vystoupil v prvním případě na téměř 15 mld. USD a ve druhém na 12 mld. USD.36 Deficity na běžném účtu měly několik příčin: jednak určité uvolnění devizových kontrol

a kontrol dovozu

(zvláště ve zvláštních ekonomických zónách), které vedlo k velkému růstu importů, dále nadhodnocený směnný kurz (v letech 85 a 86 byl sice juan dvakrát devalvován, ale deficity přetrvávaly) a také cyklický vývoj ekonomiky (Srinivasan, 1994) – importy jsou výrazně procyklické. V prosinci 1989 byl juan znovu devalvován o dalších 21 % oproti USD a další akce na podporu exportu následovaly na počátku 90. let, v roce 1991 byly zrušeny vývozní subvence a podíl zahraničních deviz získaných obchodem, které si podniky mohly ponechat, byl zvýšen na 80 % (Srinivasan, 1994). V roce 1993 měla Čína naposledy deficit obchodní bilance, od té doby dosahuje v obchodu se zbožím přebytků. Zatím nejvyšší přebytek, ve výší 142 mld. USD (což odpovídá 5,4 % HDP), zaznamenala Čína v roce 2006. Přitom ještě v roce 2004 přebytek činil „pouhých“ 32 mld. USD.

36

Tyto deficity kryla Čína z přebytků na finančním účtu platební bilance, které tvořil z velké části příliv

přímých zahraničních investic.

40

Graf 16: Bilance běžného účtu a její podíl na HDP b.c., 1978 – 2005 (levá osa – bilance B.Ú, mld. USD; pravá osa – bilance/HDP, %) 160

6% Bilance běžného účtu

140

Bilance BÚ/HDP

4%

120

mld. USD

100

2%

80 60

0%

40 -2%

20 0 2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

-40

-4% 1978

-20

-6%

Zdroj: United States Department for Agriculture, vlastní výpočty

Abychom mohli vývoj obchodní bilance lépe analyzovat, na Grafu 17 je ukázán vývoj bilance obchodu s primární produkcí a s průmyslovým zbožím. Deficity obchodní bilance, které měla Čína v 80. letech po nástupu politiky otevřených dveří, byly způsobeny velkými dovozy průmyslového zboží (příčiny deficitu byly uvedeny výše). Od roku 1994 lze pozorovat rozevírající se nůžky mezi rychle rostoucím přebytkem v obchodu s výrobky a deficitem v obchodu s primární produkcí. Dynamika na obou stranách prudce vzrostla po roce 2003. Graf 17: Vývoj obchodní bilance v obchodu s primární produkcí a s průmyslovým zbožím, 1980 – 2005 (roky 1980 a 1985, od roku 1989 následují roční data) 250 primary goods

200

manufactured goods

100 50

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

1996

1995

1994

1993

1992

1991

1990

-100

1989

-50

1985

0 1980

mld. USD

150

-150

Zdroj: Čínský statistický úřad, vlastní výpočty

Úplný obrázek o stavu čínské obchodní bilance získáme po doplnění o vývoj bilance s hlavními obchodními partnery. Současně je tím doplněna část o teritoriální struktuře 41

čínského obchodu. Bylo uvedeno, že hlavním odbytištěm vývozu čínských výrobků jsou vyspělé státy, na

Grafu 18 lze pozorovat dynamický růst přebytků obchodu s USA a

Evropskou unií. Naproti tomu hlavními dovozci do Číny jsou ostatní asijské země. Hlavním zdrojem deficitu s Asií je Japonsko. Skupina šesti vyspělých zemí jihovýchodní Asie měla s Čínou přebytky, ale v roce 2006 se překlenula do záporného salda. Ostatní asijské země mají v souhrnu s Čínou přebytek, je to díky vývozu zemědělské produkce. Vysoká tempa růstu jak na straně exportu, tak na straně importu jsou jedním z efektů vstupu do WTO v roce 2001. Graf 18: Vývoj obchodní bilance Číny s vybranými státy a skupinami států (mld. USD) (skupina šesti zemí jihovýchodní Asie zahrnuje: Hong Kong, Korea, Singapur, Taipei, Thajsko, Malajsie) 160 United States European Union (25) Japan Middle East Six East Asian traders Other Asia

140 120 100

mld. USD

80 60 40 20 0

2006

2005

2004

2003

2002

2001

2000

1999

1998

1997

-40

1996

-20

-60 -80

Zdroj: WTO International Trade Statistics 2007, výpočty autorky

V této kapitole byl z různých úhlů pohledu představen vývoj čínského zahraničního obchodu. Na závěr tedy budou ještě jednou shrnuty jeho hlavní proměny a současné tendence. Číně se podařilo dosáhnout značného růstu exportu, stojí za tím především specializace výroby, ale také její diverzifikace (Amiti, 2007). Zároveň se exporty stávají více sofistikované (klesá podílu exportu oděvů a látek, obuvi apod., roste podílu exportu technologicky náročnějších výrobků – průmyslové stroje, kancelářské zařízení, telekomunikace, elektronika), což se děje především díky vyšší sofistikovanosti dovážených vstupů (Amiti, 2007). To můžeme ilustrovat např. na růstu dovozu integrovaných obvodů, jak bylo uvedeno výše, na který je navázán export právě telekomunikačních a elektronických zařízení. Od roku 2005 tempo růstu celkového importu nově zaostává za tempem růstu exportu, ke zpomalení růstu importu výrazně přispěl pokles podílu zpracovatelského dovozu v čínském importu, což ukazuje na rostoucí domácí nabídku zpracovatelských vstupů. Tím se mění jedna z důležitých 42

charakteristik čínského obchodu, kterou byla výrazná provázanost importu a exportu (Cui, 2007). Jak Cui

uvádí, Čína tím byla do jisté míry chráněna před šoky ve světovém

hospodářství. Pokud došlo vlivem vývoje ve světové ekonomice k poklesu čínského exportu, projevilo se to odpovídajícím poklesem v importu a ne v domácí ekonomice. To nyní podle Cui přestává platit, větší část dovozu je určena pro domácí trh, a Čína může být šoky ve světovém hospodářství více ovlivněna.

43

44

3. ANALÝZA

DOPADŮ

INTEGRACE

ČÍNY

DO

SVĚTOVÉHO

HOSPODÁŘSTVÍ Obsahem této kapitoly je analýza dopadů integrace Číny do světového hospodářství prostřednictvím zahraničního obchodu. Náplní dalšího textu je tedy zkoumání dopadů liberalizace zahraničního obchodu, která byla významnou součástí reforem zahájených v Číně v roce 1978, a rostoucí otevřenosti ekonomiky jednak na čínskou ekonomiku a jednak na světové hospodářství jako celek. Kapitola je logicky rozdělena na dvě podkapitoly. První se věnuje dopadům na čínskou ekonomiku, druhá pak dopadům na světové hospodářství. V analýze autorka vychází z vlastní analýzy dat, z výsledků již vydaných studií zabývajících se danou problematikou a z aplikace ekonomické teorie v oblasti zahraničního obchodu na čínskou ekonomiku.

3.1.

Dopady na Čínu

Integrace Číny do světového hospodářství prostřednictvím zahraničního obchodu bezpochyby měla, a má, vliv na domácí ekonomiku Číny, tento vliv ale není jednoduché kvantifikovat. Dopady a význam liberalizace obchodu na ekonomický vývoj zemí jsou velmi diskutovanou otázkou. Liberalizace obchodu má velké zastání v moderní ekonomické teorii jako významný faktor růstu a je doporučována mezinárodními ekonomickými organizacemi jako je WB, IMF nebo OECD jako vhodná strategie rozvoje. Přesto není jednoduché odlišit podíl liberalizace obchodu od ostatních faktorů růstu. Dobré shrnutí transmisních kanálů, kterými obchod působí na hospodářství, uvádí World Bank (1997). Jde např. o následující: dosažení lepší alokační efektivnosti díky specializaci na výroby s komparativní výhodou, „factor accumulation and investment“, přelévání znalostí prostřednictvím FDI a obchodovaného zboží, zlepšení hospodářské politiky díky většímu tlaku na udržení makroekonomické stability než v uzavřených ekonomikách. Analýzu dopadů liberalizace obchodu na čínskou ekonomiku zahájíme nejdříve z pohledu teoretických modelů mezinárodního obchodu a dále budeme zkoumat konkrétní vliv zahraničního obchodu na vývoj hlavních makroekonomických agregátů v Číně.

45

3.1.1.

Modely zahraničního obchodu a jejich aplikace na Čínu

Přínosy obchodu a příčiny existence obchodu vysvětlují modely mezinárodního obchodu. Představíme si tři hlavní modely, a sice ricardiánský model, model Hecskser-Ohlinův a model specifických faktorů (Krugman, 2003 a Holman, 2005). Ricardiánský model Ricardiánský model je založen na ideji komparativních výhod a na rozdílech v produktivitě práce mezi zeměmi (práci uvažuje jako jediný výrobní faktor). Při existenci mezinárodního obchodu se tedy porovnává relativní cena statku (cena vyjádřená v jednotkách jiného statku) v obou zemích. Země, kde je statek levnější, vyváží statek do země, kde je dražší, dokud nedojde k vyrovnání relativních cen. Přínosy z realizace obchodu vycházejí ze specializace země na výrobu toho statku, v jehož výrobě má země komparativní výhodu. Ve specializované výrobě roste produktivita práce, země je schopna vyrobit statku více,

a

v důsledku toho mohou díky mezinárodní směně všichni zvýšit svou spotřebu. Ricardiánský model nevysvětluje rozdělení příjmů z obchodu; uvažuje jen jeden VF, práci, která se může volně přesouvat mezi jednotlivými odvětvími, nehrozí tak, že by někdo z obchodu tratil, každý jedinec se má lépe než v situaci bez obchodu (Krugman, 2003). Tento nedostatek ricardiánského modelu odstraňuje model specifických faktorů) Model specifických faktorů Jeho autory jsou neokeynesiánci P. Samuelson a R. Jones; oproti ricardiánskému modelu uvažují 3 výrobní faktory: mobilní VF – práce, specifické VF – kapitál a půda, které mohou být využity jen v určitém odvětví. Model představuje určitou nástavbu ricardiánského modelu, který uvažuje pouze přínos mezinárodního obchodu pro stát jako celek, tím, že vysvětluje i rozdělení příjmů z obchodu uvnitř země. Z mezinárodního obchodu získávají VF specifické pro exportní odvětví a VF v odvětvích konkurujících importu ztrácejí. Touto distribucí příjmů vysvětluje i to, proč obchod není svobodný Hecksher – Ohlinův model (teorie podílu VF) Eli Hecksher a Bertil Ohlin jsou zástupci švédské ekonomické školy. Podle jejich modelu komparativní výhoda nevyplývá jen z rozdílů v produktivitě práce, ale také z rozdílů ve vybavenosti zemí jednotlivými výrobními faktory, přičemž tyto rozdíly považuje za příčinu vzniku mezinárodního obchodu. Pokud má země velkou zásobu určitého VF, bude vyrábět větší množství statku, jehož výroba je náročná právě na tento faktor a bude tento statek exportovat. Vlastnící hojného VF mezinárodním obchodem získávají, vlastníci vzácných VF ztrácejí. Mezinárodní obchod by měl podle tohoto modelu vést k vyrovnání cen VF (pokud 46

jsou ceny výrobků v různých zemích stejné a existuje svobodný obchod mezi zeměmi, což v realitě naplatí – bariéry obchodu, rozdílné VF, různé technologie). Kritikou modelu vycházející z empirických dat obchodu USA se stal tzv. Leontiefův paradox. Leontief empiricky prokázal, že exporty USA byly v období 25 let po druhé světové válce méně kapitálově náročné než importy, ovšem podle modelu by to mělo být naopak. Existují ale jiné studie, které platnost H.-O. modelu potvrzují (Bowen, Learmer, Sveikauskas 1987, potvrdily H.-O. model na globálních datech). Počátek liberalizace čínského obchodu byl spojen s požadavkem na dovoz zahraničních technologií, které by Číně pomohly nastartovat ekonomický rozvoj. Prostředky na dovoz mohla Čína získat vývozem. V situaci, kdy neměla k dispozici moderní technologie, ale disponovala obrovskou zásobou pracovní síly, zcela logicky se orientovala na výrobu technologicky nenáročných produktů, k jejichž výrobě je ovšem potřeba „hodně práce“. Čína v těchto odvětvích ani nemusela dosahovat větší produktivity práce, k získání komparativní výhody stačí, že její pracovní síla je nesmírně levná, což se samozřejmě promítá i do nízké ceny konečné produkce. Je zajímavé si uvědomit, že Čína vyváží do celého světa, do oblastí vzdálených často desítky tisíc kilometrů. Její výrobní náklady (včetně pracovních nákladů) jsou tak nízké, že i po započtení dopravních nákladů a zisku výrobce a distributora je čínské zboží pro spotřebitele po celém světě stále levné. Náklady na hodinu práce čínského pracovníka byly v roce 2003 0,8 USD, projekce na 2009 počítá s 1,27 USD, což představuje pouze zlomek pracovních nákladů ve vyspělých ekonomikách. Ve Velké Británii dosáhly průměrné pracovní náklady v roce 2003 téměř 18 USD, v USA 25 a v Německu 30 USD (Boston Consulting Group, 2004: China and the New Rules for Global Business). Díky liberalizaci obchodu mohla Čína využít svou komparativní výhodu v pracovně náročných odvětvích (relativně levná pracovní síla ve srovnání s jinými zeměmi a zároveň práce jako hojný faktor) a levný čínský export mohl expandovat. Tím Čína získala jednak prostředky na dovoz technologicky náročnějších produktů, což bylo jedním z cílů obchodní politiky, ale zároveň se také zvýšily spotřební možnosti celé ekonomiky. Tento vývoj také podpořil změny ve struktuře zaměstnanosti, docházelo k přesunům z primárních odvětví do průmyslu a ke stěhování obyvatel z měst na venkov. Tyto implikace jsou zcela v souladu s ricardiánským modelem i s modelem Hecksher-Ohlinovým (Čína má velkou zásobu práce, vyrábí tedy statky náročné na tento výrobní faktor). Skutečnost, že Hecksher-Ohlinův model lze dobře aplikovat na čínský zahraniční obchod, uvádí i Yarbrough (2000), i když k ilustraci používá data z roku 1990. Yarbrough faktor práce dále rozděluje na práci kvalifikovanou a nekvalifikovanou. Čína oplývá spíše zásobou nekvalifikované práce, což se projevuje i 47

v jejích vývozech. Yarbrough rozdělil vzorek 131 průmyslových odvětví do decilů podle stupně kvalifikace práce, která je v nich využívána. 2 decily s nejméně kvalifikovanou prací tvořily v roce 1990 40 % čínských exportů do USA, a naopak 78 % importů z USA do Číny putovalo do třech nejvyšších decilů, s největšími nároky na kvalifikovanou práci. Modely mezinárodního obchodu vysvětlují primárně příčiny a podmínky vzniku mezinárodního obchodu a celkový užitek z existence obchodu, nezabývají se však podrobně dopady na ekonomiky zemí, které svůj obchod liberalizují. To bude obsahem následující části, ve které budeme zkoumat vztah liberalizace obchodu a rostoucí otevřenosti čínské ekonomiky k vývoji hlavních čínských makroekonomickým agregátů, tedy k HDP, inflaci, zaměstnanosti a platební bilanci. 3.1.2.

HDP

Dopadům na HDP bude věnován největší prostor, vzhledem k tomu, že jde o vazbu, která má při posuzování vlivu liberalizace obchodu asi nejzásadnější význam. Uveďme si nejdříve výsledky některých studií, které se zabývaly vztahem otevřenosti ekonomiky/liberalizace obchodu a ekonomického růstu obecně. Sachs and Warner (1995)37 zkoumali skupinu zemí v letech 1970 – 1989 a zjistili, že rozvojové země otevřené zahraničnímu obchodu rostly v průměru tempem růstu 4,5 %, zatímco země uzavřené pouze 0,7 %. Frankel a Romer (1999)38 se zabývali vlivem geografických faktorů na obchod a vlivem otevřenosti ekonomiky na HDP na hlavu. Uvádí, že růst podílu obchod/HDP o 1 procentní bod zvýší příjem na hlavu o 0,5 – 2%. Určitou kritikou závěrů těchto studií, i jiných, představuje Rodriguez a Rodrik (2000), kteří upozorňují na problematické užití různých způsobů měření otevřenosti (objem obchodu/HDP, průměrná cla, atd.), které autoři těchto studií používají, a vybízí k větší obezřetnosti před jednostrannou interpretací liberalizace obchodu jako přínosné pro ekonomický růst a zanedbáváním jiných determinant růstu. Johnson (2006) ve Finance and Development uvádí, že společnou charakteristikou rozvojových zemí, kterým se podařilo dosáhnout dlouhých období růstu, bylo kromě liberalizace obchodu (a to především exportu), vyvarování se nadhodnocení měny a makroekonomických nestabilit. Jedním z hlavních faktorů dlouhodobého ekonomického růstu je podle neoklasické ekonomie technologický pokrok. Je tedy otázkou, jakými kanály může zahraniční obchod působit na zlepšení technologie, a tím na růst. Zlepšení domácí technologie lze dosáhnout prostřednictvím dovozu výrobků a služeb. S vyšší otevřeností ekonomiky roste dovoz zboží a 37

In Weil

38

ibid

48

služeb, které obsahují nové zahraniční technologie, domácí výrobci si tyto technologie postupně osvojí, roste efektivita výroby a s ní celková produktivita, což vede k rychlejšímu růstu ekonomiky. Finanční prostředky, které země potřebuje k tomu, aby mohla dovážet, může získat vývozem. Snaha o konkurenceschopná exportní odvětví a růst jejich efektivity tedy může být dalším transmisním kanálem růstu. Význam obchodu pro technický pokrok uvádí např. Winters (2002). Prostřednictvím obchodu může dle něj být dosaženo výroby nových vstupů, technologií, užití nových manažerských technik. Dále Winters rovněž uvádí, že existují důkazy, že dovoz podporuje růst, zatímco tento vztah je u vývozu mnohem slabší. Podle Weil (2005) otevřenost ekonomiky na růst působí buď skrz kanál „factor accumulation“ (otevřená ekonomika bude mít více fyzického i lidského kapitálu na pracovníka), nebo skrz kanál vyšší produktivity (lepší, efektivnější užití výrobních faktorů). Autorka se přiklání k určitému střednímu proudu a domnívá se, že pozitivní přínos rostoucí otevřenosti ekonomiky, přinejmenším v dlouhém období, nelze zpochybnit. Ale v každém případě záleží na konkrétní situaci země. S rostoucí otevřeností se ekonomika zároveň stává zranitelnější vnějšími šoky. Při kombinaci negativních šoků, jako je např. pokles světových cen významných exportních komodit a růst cen dovozu, může větší otevřenost ekonomiky přispět ke zpomalení ekonomického růstu. A stejně tak může restriktivní obchodní politika krátkodobě přispět k růstu ekonomiky (např. strategie nahrazování dovozu, argument nedospělých odvětví). Pozitivní dopad liberalizace obchodu na růst je těžké oddělit od přínosů jiných determinant růstu, jako je stav institucí, vzdělanost obyvatel, přírodní podmínky atd. Korelaci růstu s liberalizací obchodu mohou mít na svědomí i faktory, které mají sice přímý pozitivní dopad na růst, ale zároveň působí i na růst obchodu, např. přírodní podmínky, či stav institucí. Korelace obchodu a růstu tak může vycházet kladně díky nim, ne kvůli přímému vlivu obchodu na růst (Rodrik, 2000). Rovněž je obtížné kvantifikovat technologický pokrok způsobený zahraničním obchodem a není žádoucí tento vliv přeceňovat. Na technologickém pokroku se podílí celá řada faktorů, významné jsou přímé zahraniční investic a také investice do vědy a výzkumu. Prostředky na tyto investice ovšem země může získat právě prostřednictvím obchodu, což je i případ Číny, která dosahuje velkých přebytků jak na běžném účtu, tak na kapitálovém účtu platební bilance. Jak bylo zmíněno výše, vztah liberalizace obchodu a vývoje HDP, tedy ekonomického růstu, přes velké zastání v ekonomické teorii není jednoduché kvantifikovat, přesto se o to v následující části pokusíme. Liberalizace čínského obchodu probíhala postupně, zpočátku byla omezena pouze na zvláštní ekonomické zóny a na obchod s vybranými produkty, pro ostatní oblasti a kategorie obchodu přetrvávala vysoká cla. Liberalizace exportu proběhla už 49

v 80. letech, liberalizace importu získala na síle až počátkem 90. let (Nye a kol., 2000). V souladu s tím Nye a kol. (2002) uvádí, že vliv liberalizace obchodu na růst ekonomiky se začal výrazně projevovat až v 90. letech, zatímco dříve převažoval vliv ostatních reforem. Podíl obchodu na HDP rostl po celá 80. a 90. léta více méně plynule bez skokových změn, skutečně výrazný nárůst nastal až po roce 2000, kdy se podíl obchodu na HDP zvýšil ze 40 % v roce 2000 až na více než 60% v roce 2005. Vztahem otevřenosti a růstu v Číně se zabývá Jin (2004), který tento vztah zkoumá ve 20 čínských provinciích, na ročních časových řadách pokrývajících období 1978 – 1998. Otevřenost měří standardně jako podíl celkového obchodu na HDP. Používá model založený na neoklasické produkční funkci, přičemž otevřenost ekonomiky ztotožňuje s technologií. Parametry odhaduje metodou nejmenších čtverců. Výsledky se liší podle geografické polohy provincií. Pro 7 východních pobřežních provincií vychází pozitivní vztah mezi otevřeností a růstem, pro 4 z nich je tento vztah statisticky významný. Naopak pro 9 ze 13 provincií ve vnitrozemí Číny byl zjištěn negativní vztah mezi otevřeností a růstem HDP, z toho ve 3 provinciích se tento vztah ukázal jako statisticky významný. Výsledek této studie potvrzuje, že vztah otevřenosti a růstu skutečně není jednoznačný, dále ukazuje, jak rozdílná je situace mezi pobřežními oblastmi Číny a vnitrozemím. Vnitrozemí bylo od obchodu dlouhou dobu úplně odtrženo, po otevření zvýšená zahraniční konkurence vytlačuje domácí investice a jejich pokles často převyšuje příliv investic ze zahraničí. Model vztahu otevřenosti čínské ekonomiky a růstu HDP Autorka pro účely této práce vytvořila obdobný model pro celou Čínu. Sestavený lineární regresní model tedy rovněž vychází z neoklasické produkční funkce, ve které výstup závisí na kapitálu, práci a technologii. Podle výše uvedené studie Jin (2004) technologie v tomto modelu závisí na otevřenosti ekonomiky.

Y = f ( K , L, T ), T = f (obchod / HDP) S vyšší otevřeností a zapojením do mezinárodního obchodu se do domácí ekonomiky prostřednictvím dovozu dostávají výrobky a služby obsahující zahraniční technologie, které pak působí na růst produktivity a lepší výrobní možnosti ekonomiky. Aby export uspěl na zahraničních trzích, je rovněž třeba usilovat o technologická zlepšení v exportních odvětvích (Jin, 2005). Model pracuje s ročními časovými řadami 1978 – 2006. Použitá data jsou reálný HDP, hrubé investice do fixního kapitálu, celková zaměstnanost a podíl obchodu na HDP. Data pro HDP, investice, export a import pocházejí z databáze OSN, UN National Main Aggregates Database, jsou měřena v juanech, ve stálých cenách roku 1990. Údaje o 50

zaměstnanosti jsou převzaty z Čínského statistického úřadu, otevřenost ekonomiky je dopočítána jako podíl exportu a importu na HDP. Autorka si uvědomuje, že v neoklasické produkční funkci figuruje kapitálová zásoba, ale tato data bohužel nejsou ve volně přístupných databázích pro Čínu k dispozici. Je tedy možné, že model bude ukazovat vyšší vysvětlovací hodnotu, protože investice jsou úzce korelovány s HDP, a můžou být zkresleny odhady parametrů. Nicméně výše citovaná studie rovněž v modelu používá investice. V modelu pracujeme s tempy růstu sledovaných veličin, které získáme jako diference jejich logaritmu. Takto upravené řady by měly splňovat předpoklad slabé stacionarity.39 Vysvětlovanou proměnnou je tedy tempo růstu HDP, vysvětlujícími proměnnými jsou tempo růstu investic, tempo růstu práce a otevřenost ekonomiky. Otevřenost ekonomiky je ponechána v původní podobě, protože nás zajímá vliv právě rostoucí otevřenosti ekonomiky, což tempo růstu otevřenosti nezachycuje. Grafy vývoje nominálních veličin byly prezentovány ve 2. kapitole, v Příloze 2 a 3 jsou grafy vývoje těchto veličin a jejich temp na datech, se kterými pracujeme v modelu.

Model je tvaru: ∆ ln t y = b0 + b1 ∆ ln k t + b2 ∆ ln Lt + b3 (OPEN ) t , kde:

b 0 je úrovňová konstanta, b1 je parametr tempa růstu investic, b 2 je parametr tempa růstu zaměstnanosti a b 3 je parametr otevřenosti ekonomiky. Parametry modelu byly odhadnuty metodou nejmenší čtverců v programu Matlab, významnost parametrů je ověřena pomocí ttestu. Všechny statistické testy jsou prováděny na hladině významnosti α = 0,05 . Pokud je hodnota t-statistiky větší než příslušná kritická hodnota Studentova rozdělení, zamítáme na hladině α hypotézu, že je parametr statisticky nevýznamný.

39

Konstantní střední hodnota, konstantní rozptyl, normální rozdělení, neautokorelovaná rezidua.

51

Výsledky modelu:

∆ ln t y = 0,0857 + 0,2310 ∆ ln k t − 0,2201 ∆ ln Lt − 0,0002 (OPEN ) t Významnost parametrů (1 = parametr je statisticky významný, 0 = parametr je statisticky nevýznamný): parametr

t-statistika

Kritická hodnota

Významnost parametru

b1

0,0857

6,4720

2,0639

1

b2

0,2310

5,8681

2,0639

1

b3

-0,2201

-1,8410

2,0639

0

b4

-0,0002

-0,9229

2,0639

0

Parametry úrovňové konstanty ( b 0 ) a investic ( b1 ) se ukázaly jako statisticky významné, parametr zaměstnanosti ( b 2 ) a otevřenosti ( b 3 ) jako statisticky nevýznamný. Interpretaci získaných výsledků se budeme věnovat níže, po zhodnocení výsledků další verifikace modelu. Verifikace modelu: Verifikace modelu ověřuje jednak předpoklady pro použití metody nejmenších čtverců (normalita náhodné složky, homoskedasticita, neautokorelovaná rezidua, nekorelované vysvětlující proměnné) a dále celkovou vysvětlující schopnost modelu. Koeficient determinace: 0,65; model tedy vysvětluje 65 % variability chování tempa růstu HDP. P-value: 0,0003; p-value udává pravděpodobnost, s jakou model není statisticky významný, požadujeme tedy, aby p-value byla menší než riziko, se kterým pracujeme (tj. hladina významnosti 5 %). V našem případě je p-value 0,03 %, což je v pořádku. Autokorelace reziduí: Durbin-Watsonův test zkoumá, zda jsou rezidua v čase vzájemně nekorelovaná. Výsledky testu nabývají hodnot z intervalu <0,4>; hodnoty blízko 0 vypovídají o pozitivní autokorelaci reziduí, hodnoty blízké 4 o negativní autokorelaci a hodnoty blízko 2 značí nekorelovanost. Durbin-Watsonova statistika nabývá hodnoty 1,4597, což je pro řadu délky 29 pozorování a o čtyřech parametrech v intervalu, ve kterém nemůžeme o autokorelaci rozhodnout. Normalita reziduí: hodnoty šikmosti a špičatosti jsou 0,5919 a 0,1222, tyto hodnoty by se v normálním rozdělení měly pohybovat kolem nuly, což je splněno, i když hodnota šikmosti 52

je o něco vyšší. Přesto všechny použití testy, Jarque-Beryův, Kolmogrov-Smirnovův a Lillieforsův, hypotézu normality nezamítly. Heteroskedasticita: heteroskedasticita znamená nesplnění předpokladu konstantního rozptylu, k jejímu ověření se používá tzv. Goldfeld-Quandtův test, který porovnává hodnotu F statistiky s příslušným kvantilem Fischerova rozdělení. V našem případě je 14,8083 > 2,2115, hypotézu heteroskedasticity tedy zamítáme. Multikolinearita: multikolinearita znamená korelaci vysvětlujících proměnných, které by ovšem měly být vzájemně nekorelované. Korelační koeficienty mezi vysvětlujícími proměnnými mají nízké hodnoty a jsou statisticky nevýznamné, tudíž můžeme mulitkolinearitu zamítnout (hodnoty kor. koef.: zaměstnanost a kapitál -0,2385; zaměstnanost a obchod/HDP –0,3; kapitál a obchod/HDP 0,1449). Verifikace modelu dopadlo celkově poměrně úspěšně, nižší hodnota koeficientu determinace může být způsobena tím, že pracujeme s ročními daty, proložení metodou nejmenších čtverců potom není tak přesné. Případná autokorelace reziduí může být způsobena právě tím, že pracujeme s investicemi, které jsou pozitivně korelovány s HDP. Bohužel, jako statisticky významné se v modelu ukázaly pouze parametry úrovňově konstanty a investic. Kladná hodnota parametrů znamená pozitivní přínos pro růst HDP (role investic je zřejmá, parametr úrovňové konstanty lze chápat jako příspěvek té části technologie, kterou nevysvětluje otevřenost). V modelu nás především zajímalo, jaká bude hodnota parametru otevřenosti ekonomiky (-0,0002). Autorka se domnívá, že jeho nevýznamnost ukazuje na to, že přestože otevřenost čínské ekonomiky od roku 1978 nesmírně vzrostla, ve srovnání s některými malými otevřenými ekonomikami, jako je např. i Česká republika, není její otevřenost až tak významná. Jin (2005) rovněž zjistil, že otevřenost v řadě provincií snižuje růst HDP, je tedy možné, že by agregátní dopad otevřenosti na HDP mohl být i záporný (což by vysvětlovalo zápornou hodnotu parametru). Nelze říci, že by výsledek modelu vyloučil vliv otevřenosti na růst HDP v Číně, problémem je spíše nedokonalost modelu a jeho neschopnost zachytit i nepřímé kanály, kterými otevřenost na výstup ekonomiky působí. Otevřenost byla zástupcem technologie, na zlepšení technologie působí ale i jiné vlivy (zmiňované výše), jejichž přínos pro růst může být větší než přínos otevřenosti. Vzhledem k velké rozloze čínské ekonomiky a rozdílným ekonomickým podmínkám v jejích částech je možná vhodnější zkoumat vliv otevřenosti pro jednotlivé provincie, jako ve výše citované studii (Jin, 2004).

53

Dále budeme zkoumat vztah tempa růstu HDP a tempa růstu exportu, importu a otevřenosti ekonomiky pomocí korelačních koeficientů (Graf temp růstu je v Příloze 4). Korelační koeficient nabývá hodnot z intervalu <-1; 1>. přičemž hodnota „-1“ značí silnou negativní korelaci a „1“ značí silnou pozitivní korelaci. Křížový korelační koeficient rovný „0“ znamená nezávislost (nekorelovanost) veličin. Tabulka 8: Korelace mezi tempy růstu HDP a exportu, importu, obchodu/HDP a FDI (v této a následujících tabulkách 0 = statisticky nevýznamný koeficient, 1 = statisticky významný koeficient) Korelační koeficient t-statistika kritická hodnota významnost kor. koef. HDP x export 0,0742 0,3719 2,0595 0 HDP x import 0,5248 3,0829 2,0595 1 HDP x obchod/HDP 0,1225 0,6175 2,0595 0 HDP x FDI 0,4329 2,3525 2,0639 1 Zdroj: výpočty autorky

Statisticky významný se ukázal pouze korelační koeficient mezi tempem růstu importu a HDP, což potvrzuje teoretický předpoklad, že import má větší význam pro růst HDP než export. Výsledek ukazuje na silnou korelaci importu, synchronní s tempem růstu HDP. Nevýznamný korelační koeficient podílu obchodu na HDP potvrzuje výsledky modelu. Sice se primárně nevěnujeme kapitálovým tokům, nicméně se autorka domnívá, že je zde vhodné uvést výsledek korelace tempa růstu HDP a přímých zahraničních investic (FDI), protože FDI jsou jedním z významných faktorů růstu. Korelační koeficient 0,4407 je skutečně statisticky významný a ukazuje na pozitivní korelaci FDI s HDP, i když o něco slabší než v případě importu. 3.1.3. Cenová hladina

Vlivem liberalizace obchodu a liberalizace cen byly čínské ceny postupně utvářeny na základě působení tržních sil nabídky a poptávky a ceny obchodovaných statků se významně přiblížily cenám světovým (Prasad, 2004). Díky integraci do světového hospodářství jsou čínské ceny ovlivňovány vývojem cen na světových trzích, prostřednictvím cenového vývoje statků a služeb, se kterými země nejvíce obchoduje. Rovněž záleží na cenovém vývoji v těch zemích, které jsou hlavními obchodními partnery Číny (importovaná inflace/deflace). Čína, jako velká otevřená ekonomika, však není pouhý „price taker“, příjemce světových cen, ale rovněž působí na jejich utváření (o tom více v části věnované dopadům na světové hospodářství).

54

Graf 19: Vývoj inflace CPI a inflace deflátoru HDP, 2000 = 100 (roční změny, %), 1980 – 2008 (inflace CPI pro rok 2007a 2008 je predikce) 30 inlace CPI

25

inflace deflatoru

20 15 % 10 5

2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

-5

1980

0

Zdroj: IMF World Economic Outlook Database (CPI), IMF International Financial Statistics (deflátor)

Průměrná inflace CPI v Číně v letech 1980 – 2006 činila 5,96 %, průměrná inflace deflátoru HDP, reprezentujícího celou cenovou hladinu, pak 5,73 %. Vzhledem k tomu, jak prudkým vývojem procházela transformující se čínská ekonomika, není průměrná hodnota inflace příliš vysoká. Ale jak vidíme na Grafu 19, ve vývoji inflace byly velmi prudké výkyvy. Čína zažila tři inflační cykly vrcholící v letech 1985, kdy míra inflace CPI dosáhla 9,3 %, 1988/9 s mírami inflace CPI přesahujícími 18 % a v roce 1994, kdy míra inflace dosáhla dokonce 24 %. Po roce 1994 došlo k dezinflaci, která po krizi v roce 1997 přešla v deflační roky 1998/9 a 2002. Za rok 2007 ještě nejsou potvrzená data, ale podle predikce IMF inflace poměrně prudce vzrostla. Cenovým vývojem v období 1996 – 2003 se zabývá Prasad (2004). Cenovým vývojem v období 1996 – 2003 se zabývá Prasad (2004). Jako hlavní zdroje změn cen v Číně uvádí na straně nabídky růst produktivity práce a růst konkurence, pokles cel a vývoj cen na světových trzích. Kromě vývoje světových cen, kde vliv není jednoznačný, působí ostatní faktory na snížení cen. Pokles cel má přímý dopad na snížení spotřebitelských cen, nepřímý dopad prostřednictvím levnějších dovozů zpracovatelských a jiných vstupů. Současně jsou čínští výrobci vystaveni zahraniční konkurenci, což opět tlačí na pokles cen. Na straně poptávky Prasad uvádí vývoj příjmů (pomalý růst příjmů v zemědělských oblastech jako faktor snižující inflaci) a změny v zahraniční poptávce (např. nízká zahraniční poptávka za Asijská krize prohloubila tlak na pokles cen).

55

Autor se snažil vysvětlit především dezinflaci a deflaci v období 1996 - 2003, nicméně faktory, které uvádí, můžeme považovat za univerzální, působící na cenový vývoj v otevřené ekonomice obecně. Pro zkoumané období Prasad (2004) dále sestavil lineární regresní model popisující inflaci pomocí následujících vysvětlujících proměnných: zpožděná inflace CPI, růst produktivity, změny v průměrných clech, mezera výstupu (% HDP), fiscal balance (jako % HDP), agregát M2 a změny v indexu světových cen komodit (bez paliv). Model ukázal jako významné faktory determinující inflaci především strukturální změny, tj. růst produktivity práce a pokles cel, dále vývoj světových cen komodit (bez cen paliv) a růst čínského HDP. Naopak nominální efektivní směnný kurz se ukázal pro vývoj inflace jako nevýznamný a do výsledného modelu nebyl zahrnut. Tyto závěry ukazují, že otevřenost čínské ekonomiky se promítá do jejího cenového vývoje. Níže uvedená tabulka zobrazuje výsledky křížových korelací temp růstu čínského deflátoru HDP40 a exportu, importu a obchodu/HDP. Hodnoty korelačních koeficientů vyšly blízko nule, což ukazuje na nezávislost veličin, ale t-testem byly zamítnuty jako statisticky nevýznamné. Při zkoumání zpožděných temp růst vyšel statisticky významný koeficient korelace deflátoru HDP a obchodu/HDP v čase t-1 (-0,3843), což znamená, že tempo růstu obchodu/HDP předbíhá o 1 období (tedy o rok) vývoj celkové cenové hladiny. Záporný korelační koeficient odpovídá předpokladům, že rostoucí otevřenost působí na pokles cen. Dále byla zkoumána i korelace temp růst CPI se světovým CPI, ale ani tady se neukázal žádný statisticky významný vztah.41 Tabulka 9: Korelace mezi tempy růstu deflátoru HDP a exportu, importu a obchodu/HDP

defl. x export defl. x import defl. x obchod/HDP Zdroj: výpočty autorky

korelační koeficient -0,0780 0,1086 -0,0603

t-statistika -0,3911 0,5464 -0,3021

kritická hodnota 2,0595 2,0595 2,0595

významnost kor. koef. 0 0 0

3.1.4. Zaměstnanost, mzdy a produktivita práce

Vývoj zaměstnanosti je od roku 1978 charakterizován trvalým růstem počtu zaměstnaných osob, v roce 1978 počet zaměstnaných činil 401 milionů, v roce 2005 pak 758 milionů (viz Graf 20), a strukturálními změnami, které byly popsány v 1. kapitole. 40

Deflátor HDP pochází rovněž z UN National Accounts Main Aggregates Database a je ve stálých

cenách roku 1990. CPI ve stálých cenách roku 1990 se autorce nepodařilo získat. 41

Jako zajímavost by zde autorka uvedla, že při zkoumání korelací cyklických složek čínského a

světového CPI vyšel pro období 1978 – 2006 významný korelační koeficient (0,4491) v čase t-1, což ukazuje, že cyklický vývoj čínských cen předbíhá o rok vývoj cen světových.

56

Dopady liberalizace obchodu na zaměstnanost můžeme částečně vysvětlit s pomocí Samuelsonova modelu specifických faktorů, který byl uveden v úvodu kapitoly. Ten říká, že výrobní faktory použité v exportních odvětvích získávají a naopak výrobní faktory v odvětvích konkurujících importu ztrácí; rovněž lze říci, že domácí ceny výrobků určených na export rostou a zvětšují se výnosy/zisky hojného faktoru. Mzdy a počet zaměstnaných v odvětvích orientovaných na export tak rostou rychleji než v odvětvích konkurujících importu, což pro Čínu platí. V Tabulce 10 je zobrazen průměrný roční růst zaměstnanosti v různých odvětvích. Největší růst zaměstnanosti v letech 1980-1996, 7,5 %, zaznamenala exportně orientovaná odvětví, naproti tomu v odvětvích konkurující importu zaměstnanost rostla průměrně o 4,5 %. Graf 20: Vývoj zaměstnanosti a míry nezaměstnanosti v Číně, 1978 - 200542 5

800 Míra nezaměstnanosti

4,5

700

Zaměstnanost (v mil.)

4

600 3,5 500

3

% 2,5

400

2

300

1,5 200 1 100

0,5 2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

0 1978

0

Zdroj: Čínský statistický úřad (zaměstnanost), International Financial Statistics IMF (míra nezaměstnanosti)

Tabulka 10: Průměrný roční růst zaměstnanosti v daných odvětvích (%) Exportně oreintovaná odvětví 1980 - 1986 4,8 1987 - 1996 7,2 1980 - 1996 7,5 Zdroj: Ghose (2000)

42

Odvětví konkurující importu

Potraviny, nápoje, tabák

2,3 5,3 4,5

4 6 5,9

Jiný Celkový zpracovatelský manufacturing průmysl 3,4 9,3 7,7

3,7 6,2 5,9

Na Grafu je patrný skokový nárůst zaměstnanosti mezi roky 1989 a 1990. Autorce se nepodařilo najít

vysvětlení tohoto zlomu, nicméně se domnívá, že jde o změnu v metodice měření zaměstnanosti.

57

Stejně jako v předchozích částech byly spočítány hodnoty korelačních koeficientů, tentokrát pro tempa růstu zaměstnanosti a exportu, importu a obchodu/HDP, následně byla zaměstnanost nahrazena produktivitou práce. Bohužel, ve volně přístupných databázích nebyla k dispozici podrobnější data o zaměstnanosti, která by umožnila zjistit např. vliv na zaměstnanost v jednotlivých sektorech ekonomiky, rovněž se nepodařilo najít relevantní data k vývoji mezd (ale je zřejmé, že mzdy pracovníků v v pobřežních oblastech, kde jsou soustředěna exportní odvětví, rostou výrazně rychleji než mzdy pracovníků v zemědělství, viz. Gini koeficient v 1. kapitole). Tabulka 11: Korelace mezi tempy růstu zaměstnanosti a exportu, importu a obchodu/HDP korelační tkritická významnost kor. koeficient statistika hodnota koef. EMP x export -0,3301 -1,7843 2,0595 0 EMP x import -0,4733 -2,6866 2,0595 1 EMP x obchod/HDP -0,4105 -2,2507 2,0595 1 Zdroj: výpočty autorky

Jak je vidět v tabulce 4, všechny korelační koeficienty u zaměstnanosti jsou záporné, z toho statisticky významné jsou korelační koeficienty tempa růstu zaměstnanosti a importu, a zaměstnanosti a obchodu/HDP. Tento výsledek je poměrně zajímavý. Obecně import zahrnuje kromě spotřebních statků i statky investiční (stroje, technologie), které mohou nahrazovat práci při produkci výstupu, a tím působit na pokles zaměstnanosti. Na grafu v Příloze 3 lze od 90. let skutečně pozorovat spíše zpomalování tempa růstu zaměstnanosti. Na Grafu 20 pak pozorujeme trvale rostoucí míru nezaměstnanosti od roku 1986, od kterého jsou k dispozici data. Vzhledem k vysokému podílu zpracovatelského obchodu, jak v dovozech tak i vývozech, by bylo možné očekávat, že import i export budou zdrojem pracovních příležitostí (protože jde o pracovně náročná odvětví) a nemuselo by tudíž platit, že s růstem obchodu se snižuje zaměstnanost. Vysvětlení může tedy být v celém průběhu transformačního procesu, kdy v Číně, stejně jako v jiných zemích s centrálně plánovanou ekonomikou, existovala přezaměstnanost a s přechodem k tržnímu systému postupně docházelo k propouštění ve velkých státních podnicích. K tomu se přidal vliv rostoucího zahraničního obchodu, který působí na růst efektivity, což může vést k dalším ztrátám zaměstnání. Výsledky korelací s produktivitou práce už dopadly podle očekávání (a podle teorie). Vysoká pozitivní korelace importu a produktivity práce ukazuje na pozitivní vliv importu na zlepšování technologie, a tím růst produktivity, jak bylo uvedeno v úvodu části 3.3.2. u dopadů na HDP. Kdybychom měli k dispozici potřebná data, bylo by dále zajímavé sledovat,

58

jak by dopadly např. korelace s produktivitou práce v pracovně náročných odvětvích, která se nejvíce orientují na export. Tabulka 12: Korelace mezi tempy růstu produktivity práce a exportu, importu a obchodu/HDP korelační tkritická významnost kor. koeficient statistika hodnota koef. PROD x export 0,2499 1,2902 2,0595 0 PROD x import 0,5983 3,7332 2,0595 1 PROD x obchod/HDP 0,3281 1,7364 2,0595 0 Zdroj: výpočty autorky

3.1.5. Platební bilance a devizové rezervy

Ve 2. kapitole byl popsán vývoj obchodní bilance (viz Graf 16), viděli jsme, že Čína od začátku 90. let dosahuje přebytků obchodní bilance, které zvláště v posledních letech prudce rostou. Čína dosahuje ale také přebytků na finančním účtu platební bilance. Dříve především kvůli přílivu přímých zahraničních investic, zhruba od roku 2000 roste příliv i portfoliových investic a spekulativního kapitálu (Prasad, 2005). To vede k velkému nárůstu devizových rezerv. Ještě v roce 2000 devizové rezervy tvořily cca 14 % HDP, v roce 2006 už téměř 40 % HDP. Velké devizové rezervy dle některých ukazují na podhodnocení juanu. Graf 21: Vývoj čínských devizových rezerv a jejich podíl na HDP, b.c. (mld. USD, %) 1200

45

1000

devizové rezervy

40

DR/HDP

35

mld. USD

800

30 25

600

20 % 400

15 10

200

5 2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

1980

-200

1978

0

0 -5

Zdroj: Čínský statistický úřad (devizové rezervy), UN National Accounts Main Aggregate Database (HDP)

59

Graf 22: Struktura tvorby rezerv (tvorba rezerv, bilance běžného účtu, přímé zahraniční investice, ostatní příliv kapitálu)

Zdroj: Prasad, 2005.

3.2. Dopady na světové hospodářství V úvodu předchozí kapitoly bylo uvedeno, že kvantifikovat dopady, které měla na Čínu integrace do světového hospodářství, není jednoduché. Kvantifikovat tyto dopady na světové hospodářství je ještě obtížnější. Proto budou v této části prezentovány spíše kanály, kterými Čína na světovou ekonomiku a jednotlivé země působí. Abychom vliv Číny zasadily do širšího kontextu vývoje světové ekonomiky, představíme si nejdříve hlavní charakteristiky a tendence v mezinárodním obchodu za posledních 30 let. Dále budeme pokračovat podle struktury z minulé podkapitoly, budeme tedy zkoumat dopady na světové HDP, cenovou hladinu (resp. relativní ceny a směnné relace) a zaměstnanost (resp. trhy práce). Abychom si názorně ukázaly, jak Čína ovlivňuje ekonomiky jiných zemí, vybrala autorka dvě reprezentativní země, na kterých budeme tyto dopady analyzovat. První je zemí, která zapojením Číny do světového hospodářství spíše získává, i když navenek se jeví, že Čína jí působí nemalé problémy, a sice USA. Ukážeme si, že stížnosti na velký deficit USA s Čínou a na podhodnocení čínského juanu nejsou úplně oprávněné. USA autorka zvolila rovněž s ohledem na to, že jsou vhodným reprezentantem dopadů, které má Čína ve větší či menší míře na všechny vyspělé země. Druhou zemí bude země, které mohl velký rozmach čínského zahraničního obchodu spíše uškodit, ale přesto se jí v posledních letech daří dosahovat vysokého ekonomického růstu – Vietnam. Vietnam je také vhodným zástupcem méně rozvinutých zemí jihovýchodní Asie, na které má Čína podobné dopady - jde o chudší země ASEANU, jako je Laos, Barma, Filipíny, Kambodža a Indonésie.43 43

ASEAN má 10 členů: Vietnam, Laos, Barma, Filipíny, Kambodža, Indonésie, Singapur, Malajsie,

Thajsko a Brunei.

60

3.2.1. Tendence v mezinárodním obchodu

Jak jsme viděli v předchozích kapitolách, Čína se od téměř naprosté uzavřenosti v roce 1978, se zanedbatelným podílem jak na světovém HDP tak na objemu světového obchodu, stala významným hráčem ve světové ekonomice. Bylo uvedeno, jak vzrostly objemy čínského zahraničního obchodu a jejich podíl na čínském HDP, specifika obchodu s velkým podílem zpracovatelského obchodu, i změny v teritoriální struktuře. Tento vývoj byl součástí změn probíhajících v celém systému světového obchodu. Nejvýraznější tendencí je postupující liberalizace a velký růst světového obchodu. Růst podílu světového obchodu na světovém HDP se zvýšil z 24 % v roce 1980, na 60 % v roce 2006, nyní tedy tvoří téměř dvě třetiny světového HDP (viz Graf 23). V průměru dosahuje světový obchod výrazně vyšších temp růstu než světové HDP: průměrné tempo růstu světového obchodu mezi lety 1980 a 2006 činilo 5,8 %, zatímco tempo růstu světového HDP je za stejné období pouze 3,5 % (viz Graf 24). Tento růst byl způsoben především klesajícími dopravními náklady, technologickými inovacemi a právě liberalizací světového obchodu (Dadush, 2007). V liberalizaci světového obchodu ve 2. polovině 20. století sehrála významnou roli WTO (dříve GATT). WTO podporovala i přijetí Číny za svého člena, navzdory obavám některých zemí. WTO má dnes 151 členů, kteří vytváří více než 90 % světového obchodu (Dadush, 2007), a dále usiluje o přijetí dalších zemí. Z posledních je to i Vietnam, který do WTO vstoupil v roce 2007. Růst mezinárodního obchodu je provázen prohlubováním vertikální specializace světového hospodářství. Tato problematika už byla zmíněna u mezinárodní specializace čínské ekonomiky. Čínská ekonomika rozhodně k prohloubení vertikální specializace ve světovém hospodářství přispěla, je to dáno především její velikostí, velkým objemem pracovní síly a obchodní politikou, která umožnila výhodný přístup zpracovatelského dovozu na svoje trhy a byla otevřena přílivu zahraničních investic. V základech ale platí, že tento vývoj byl umožněn výše jmenovaným poklesem dopravních nákladů a technologickým vývojem, což umožnilo, aby firmy měly rozmístěny jednotlivé části výroby po celém světě, a přesto mohly efektivně fungovat. Další charakteristickým rysem jsou změny v komoditní struktuře obchodu. Pokračuje dlouhodobý trend poklesu podílu potravin a surovin na celkovém obchodu, provázený růstem obchodu s výrobky. V roce 1979 se obchod s potravinami podílel na světovém obchodu 12%, obchod se surovinami 29% a obchod s výrobky 59%. V roce 2005 bylo složení obchodu ve stejné, pořadí 8,6 %, 17,6 % a 73,8 % (Žídek, 2007). 61

Také roste vliv rozvojových zemí ve světovém obchodu. (Economist, 14th Sept. 2006) V roce 1980 podíl rozvojových zemí na světovém exportu činil 22 %, v roce 2005 už 32 % (Dadush, 2007). Zde opět můžeme pozorovat vliv vertikální specializace ve světovém hospodářství: nižší stupně výroby, které jsou obvykle pracovně náročné, jsou přesouvány do rozvojových zemí s levnou pracovní silou. Vývoz manufacturing exports z rozvojových zemí a zemí emerging markets (bez Číny a Indie) do vyspělých se od roku 1990 ztrojnásobil (IMF WEO, April 2008, kapitola 5). Významným faktorem zůstává rostoucí poptávka po dovozu nerostných surovin z těchto zemí, nově jsou ovšem zdrojem této poptávky jiné rostoucí rozvojové země. Kromě tradičního dovozu ropy z oblasti Středního Východu se ve vývozu surovin stále více prosazuje Afrika a Latinská Amerika. Růst vlivu rozvojových zemí provází také změny v teritoriální struktuře obchodu. Výrazně posílil obchod mezi rozvojovými zeměmi navzájem (asi polovina jejich vývozu), zvláště pak uvnitř asijského regionu (IMF WEO, April 2008, kapitola 1). Graf 23: Vývoj světového HDP, světového obchodu a podílu obchodu na HDP (b.c., mld. USD), 1980 – 2008 (2007 + 2008 předpověď; levá osa - obchod , HDP, pravá osa - podíl obchod/HDP) 70000

70

60000 50000 mld. USD

60

world trade GDP world trade/GDP

50

40000

40

30000

30

20000

20

10000

10

%

Zdroj: IMF World Economic Outlook Database, October 2007

62

2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

0 1980

0

Graf 24: Tempo růstu světového HDP (b.c.) a tempo růstu světového obchodu, 1981 – 2008 (2007 a 2008 předpověď) 20 TR world GDP TR world trade 15

10

% 5

2007

2005

2003

2001

1999

1997

1995

1993

1991

1989

1987

1985

1983

1981

0

-5

Zdroj: IMF World Economic Outlook Database, October 2007

3.2.2. Světový HDP

Čína se stala velmi dynamickou ekonomikou, která se už téměř 30 let daří držet vysoká tempa růstu, která v průměru výrazně převyšují tempo růstu světového HDP (viz. 1. kapitola). The Economist (July 30th, 2005) uvádí, že vstup Číny do světového hospodářství lze v podstatě považovat za pozitivní nabídkový šok, který srovnává se vstupem americké ekonomiky do světového hospodářství na konci 19. století (The Economist, Sept. 30th, 2004). Vzrostla nabídka produkce a díky jejím nízkým cenám se ceny řady statků snížily. Současně ovšem miliarda Číňanů představuje obrovský nárůst na straně poptávky, a tím velké možnosti pro výrobce v ostatních zemích. Jak dále uvádí The Economist (Oct.19th, 2006), tahounem světového hospodářství byla v posledním desetiletí poptávka amerických spotřebitelů, ale dnes tuto roli může převzít Čína. Poptávka čínských spotřebitelů, která má dle všeho stále velké rezervy, může vyrovnat zpomalení světové ekonomiky, případně recesi v USA. Kromě toho, prohloubení vertikální specializace ve světovém hospodářství, ke kterému Čína přispěla, a čínská konkurence, je zdrojem růstu produktivity práce a efektivity firem. Pro případné vyrovnání recese ve vyspělých zemích, je důležitá míra synchronizace hospodářského cyklu Číny s cyklem světového HDP. IMF (WEO, April 2004) uvádí, že v letech 1979 – 2003 hospodářský cyklus Číny vykazoval nekorelovanost s cyklem světového hospodářství a pouze nízkou korelaci (0,2) s cyklem USA. IMF uvádí, že je ale pravděpodobné, že s prohlubující se integrací do světového hospodářství se čínský hospodářský cyklus stane více synchronizovaný se zbytkem světa.

63

Graf 25 znázorňuje příspěvky USA, Japonska, Číny, Indie a dalších skupin zemí k růstu světového HDP od roku 1970. Příspěvky k růstu se výrazně proměňují, od 90. let lze pozorovat stále rostoucí příspěvek Číny a rozvojových zemí. Za posledních 5 let emerging markets a rozvojové země stály za 2/3 světového růstu, Čína sama ke světovému růstu přispěla asi jednou čtvrtinou. Graf 25: Příspěvek k růstu světového HDP (v %, podle PPP)

Zdroj: IMF World Economic Outlook April 2008, Chapter I, str. 25

3.2.3. Cenová hladina a směnné relace

Na světovou cenovou hladinu působí Čína prostřednictvím klasického zákona nabídky a poptávky. Ceny statků, které Čína nabízí na světových trzích (exportuje) klesají a ceny statků, které Čína poptává (importuje), naopak rostou. I když vzhledem k podílu Číny na světovém obchodu (v roce 2006 6 % světového obchodu, 6,6 % světových exportů, 5,47 % světových importů), jakkoliv od roku 1978 vzrostl, pocítí tento dopad na ceny spíše konkrétní ekonomiky prostřednictvím změn ve směnných relacích.44 Čím bližší jsou země svou strukturou obchodu (exportu a importu) Číně, tím horší budou dopady na jejich směnné relace. Za své vývozy dostanou méně a za dovozy zaplatí více. To se týká hlavně států, které si s Čínou konkurují ve vývozu pracovně náročných výrobků do třetích zemí (v jižní a jihovýchodní Asii se to týká např. Bangladéše, Kambodži a Vietnamu). Naopak státy, které dováží produkty z Číny a/nebo do Číny vyváží, získávají díky lepším směnným relacím. U většiny států se ale tyto dopady nejspíš vyrovnají. Příkladem toho může být i Česká 44

Směnné relace: ceny exportu/ceny importu

64

republika: přísun levného textilu, obuvi a spotřební elektroniky na jedné straně a na druhé straně rostoucí ceny energie. Na Grafu 26 je znázorněn vliv dovozních cen (bez ropy) na spotřebitelské ceny ve vyspělých zemích a USA. Není zde sice odizolován pouze vliv Číny, ale Čína bezpochyby představuje významný faktor ve vývoji dovozních cen. Dovozní ceny v uplynulých letech, podle autorů grafu, snižovaly inflaci ve vyspělých zemích o 0,5 – 1 procentní bod, což bylo při nízkých mírách inflace v těchto zemích snížení poměrně významné. Tento efekt se ale od roku 2004 zdá být vyčerpán. Může to být důsledkem rostoucích cen komodit, na jejichž zvýšení se Čína také podílí nemalým dílem. Graf 26: Vliv dovozních cen (mimo ropu) na CPI ve vyspělých zemích a USA (v %)

Zdroj: Helbling, Jaumotte, Sommer, 2006

Podle Helbling (2008) je růst poptávky po komoditách, zvláště v emerging markets, hlavní příčinou růstu jejich cen. Graf 27 ukazuje příspěvek vybraných regionů k růstu spotřeby hlavních komodit. Největší vliv Číny pozorujeme u kovů. Čína stojí asi za 60% růstu poptávky v letech 2001 – 2006. U mědi, která je nepostradatelná ve výstavbě, je to dokonce 90 % (Helbling, 2008). Čína se značně podílí i na růstu poptávky po hlavních zemědělských plodinách. V roce 2005 spotřebovala jednu pětinu světové spotřeby pšenice, kukuřice, rýže a sojových bobů (Helbling, 2008).

65

Graf 27: Příspěvek vybraných regionů k růstu spotřeby komodit (ad 1: kovy jsou měřeny v 100 000 metrických tun, zemědělské plodiny v 1000 metrických tun; ad 2: pšenice, kukuřice, rýže, sojové boby)

Zdroj: Helbling, Mercer-Blackman, Cheng, 2008

Čína rovněž působí na změny relativních cen určitých typů statků. Se vstupem Číny, Indie a Ruska do světového hospodářství se téměř zdvojnásobila světová pracovní síla, přičemž objem kapitálu se příliš nezměnil (The Economist, July 30th, 2005). Snížil se tedy podíl K/L. Poklesla cena práce a naopak vzrostla cena kapitálu; kapitál se stal relativně vzácným a pracovní síla relativně hojnou, což se odrazilo na cenách statků, při jejichž výrobě jsou používané různé kombinace práce a kapitálu. Poklesly ceny pracovně náročných výrobků a ceny kapitálově náročných výrobků rostly. 3.2.4. Zaměstnanost a trhy práce

Čína má vliv na pokles zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu ve vyspělých zemích (textil, spotřební elektronika, apod.). Jde o odvětví, která levné čínské produkci nemohou konkurovat, zejména kvůli vysokým pracovním nákladům. Tato odvětví jsou ovšem ve vyspělých zemích dlouhodobě na ústupu, i bez vlivu Číny. Pracovní náklady v Číně tvoří skutečně zlomek pracovních nákladů ve vyspělých zemích (viz oddíl Zaměstnanost v kapitole Dopady na Čínu). Kromě přímé konkurence čínského exportu roli hraje i vývoz kapitálu do Číny. Nízké pracovní náklady jsou totiž motorem přesouvání výrob zahraničních firem do Číny, což má další dopady na ztrátu pracovních míst ve zpracovatelském průmyslu ve vyspělých zemích. Zároveň na trhy práce působí efekt prohlubující se mezistátní vertikální specializace. V rozvinutých ekonomikách by měla vznikat nová místa v odvětvích, která stojí výše ve 66

výrobním řetězci, ve službách. Záleží tedy na schopnosti jednotlivých ekonomik těmto změnám se přizpůsobit, na flexibilitě nejen trhů práce, ale všech výrobních faktorů, a na schopnosti provést potřebné strukturální reformy. Právě flexibilita pracovních trhů je ve vyspělých zemích problémem, zejména v Evropě.

Není ale správný pohled, že Čína

vyspělým zemím „bere pracovní místa“. Čína peníze získané za export utratí obvykle za importy z těchto zemí (Čína je významným odbytištěm kapitálově a technologicky náročných produktů) a svou poptávkou přispívá k vytváření nových pracovních míst v těchto ekonomikách. Stejně tak řada firem, které přesunou své výroby do Číny, tím získá prostor pro svůj další růst a expanzi, což jim umožní vytvářet i nová pracovní místa v domácí ekonomice. Graf 28: Zaměstnanost a mzdy kvalifikované a nekvalifikované práce, 1980 – 2004

Zdroj: IMF World Economic Outlook April 2007, Chapter 5: The Globalization of Labor

V minulé části bylo zmíněno, že vlivem vstupu Číny a dalších velkých ekonomik do světového hospodářství a růstem nabídky pracovních sil došlo k poklesu ceny práce. Podle The Economist (July 30th, 2005) skutečně reálné mzdy ve vyspělých zemích rostly v posledních letech neobvykle pomalu a jejich růst zaostával za růstem produktivity. Dopady se také liší podle toho, zda jde o kvalifikovanou či nekvalifikovanou práci. Čína přispívá k tomu, že se mzdy nekvalifikované práce v rozvojových zemích drží na velmi nízké úrovni, zaostávání mezd nekvalifikované práce se ale projevilo i ve vyspělých ekonomikách – viz 67

Graf 28 vlevo dole, znázorňující index podílu mezd kvalifikované a nekvalifikované práce. Pravý dolní graf pak ukazuje pokles zaměstnanosti nekvalifikované práce ve vyspělých ekonomikách. Autorka si uvědomuje, že tyto grafy neilustrují pouze vliv Číny, nýbrž celkový vývoj. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že Čína vliv na trhy práce, zejména nekvalifikované, skutečně má a k tomuto vývoji tedy přispívá. 3.2.5. Vnější rovnováha

Pojďme si ještě jednou shrnout kanály, jejichž prostřednictvím Čína působí na jednotlivé země (a jejich prostřednictvím na světové hospodářství). Jde o změny ve směnných relacích (tedy v cenách vývozu a dovozu, které závisí na podobnosti dovozu a vývozu země s dovozy a vývozy Číny), změny v relativních cenách mezi pracovně náročnými a kapitálově náročnými statky, a s tím související změny v zaměstnanosti. Země dále mohou těžit z růstu exportních příležitostí do Číny, které se po vstupu Číny do WTO dále prohloubily díky poklesu bariér obchodu. OECD v China Survey 2005 uvádí jako hlavní exportní příležitosti do Číny kapitálově náročné produkty, služby, potraviny, energie, meziprodukty a komponenty pro další zpracování. Yang (2003) jako další vliv zmiňuje komplementaritu nebo konkurenci vývozů. Země, které vyváží statky, které jsou komplementární k čínským exportům (tedy hlavně suroviny a meziprodukty) jsou ve výhodě oproti zemím, jejichž produkty si konkurují s čínskými na třetích trzích (hlavně spotřební zboží). Jde především o trhy vyspělých zemí, kde se projevuje tendence substituovat dovozy z jiných zemí za dovozy z Číny (do vyspělých zemích směřuje cca 50 % čínského vývozu). Tyto efekty působí proti sobě a u některých zemí se mohou vyrovnat – země sice ztratí některé exportní trhy, ale zároveň může posílit exporty do Číny, a také těžit z lepších směnných relací. S růstem specializace uvnitř asijského regionu (hlavně JV Asie a ASEAN) se prohloubila i komplementarita obchodu mezi asijskými zeměmi. Týká se to ovšem spíše vyspělejších zemí, jako je Korea, Malajsie, samozřejmě Japonsko, které vyvážejí

do Číny meziprodukty, které Čína dále zpracovává. Naopak

konkurence v obchodu je spíše záležitostí méně rozvinutých zemí. Pro tyto země spatřuje Yang (2003) příležitost ve vývozu například některých zemědělských produktů a minerálů, případně s tím, jak Čína bude stoupat po technologickém žebříčku, mohou se stát zpracovateli čínských meziproduktů. Tyto efekty se odráží ve vnější rovnováze zemí (nejsou jedinými, prolínají se s ostatními tendencemi světového obchodu, které byly popsány výše). Země, které vyváží produkty, které Čína nejvíce poptává, mají s Čínou přebytky obchodu. Jde především o nově industrializované asijské země a exportéry ropy. Vyspělé země, které jsou hlavními odběrateli 68

čínského spotřebního zboží, mají s Čínou obvykle deficity. Čína sama dosahuje velkých přebytků obchodní bilance (viz 3. kapitola, oddíl 3.3.4.). Graf 29 zobrazuje vývoj bilance běžného účtu (jako % HDP) pro různé země/skupiny zemí a dobře ukazuje, jak se v posledních letech proměňuje globální vnější rovnováha. Za posledních 5 let výrazně vzrostl přebytek Číny a exportérů ropy ze Středního Východu. Stejně tak ostatní rozvojové země se od záporného salda obchodní bilance, typického před rokem 2000, dostaly k velkým přebytkům. Většina těchto zemí je i příjemcem rostoucího přílivu kapitálu, což vede k hromadění zahraničních devizových rezerv, často v kombinaci s vysokou mírou úspor (což je případ především Číny). Finanční zdroje těchto zemí se tak stávají prostředkem k financování deficitů vyspělých zemí. Graf 29: Bilance běžného účtu, 1975 - 2007 (v % světového HDP)

Zdroj: IMF World Economic Outlook April 2008

3.2.6. Dopady na vybrané země USA USA navázaly obchodní vztahy s Čínou v 70. letech 20. století, ještě před začátkem čínských

reforem.45 Od té doby se Čína stala významným obchodním partnerem USA, ale zároveň také v určitém směru „problémovým“ partnerem, čemuž se budeme věnovat níže. Z hlediska vývoje čínsko-amerických obchodních vztahů se mezníkem stal rok 1980, kdy USA poprvé udělily Číně statut MFN (tzn. uplatňování cel jako na člena WTO), což vedlo k významnému poklesu celní zátěže na čínské dovozy. Statut MFN, udělený netržní ekonomice, se musí 45

V roce 1972 za tímto účelem podnikl cestu do komunistické Číny prezident Nixon.

69

každý rok znovu obnovovat. Až do událostí na náměstí Tien-an-men v roce 1989 bylo obnovování MFN pro Čínu témě automatické. Po těchto událostech se ale uvažovalo o neobnovení MFN, přičemž jedním z důvodů bylo, že by to mohlo přimět čínskou vládu k zlepšením v oblasti lidských práv. Ale důvody ekonomické převážily a nestalo se tak. Lardy (1994) uvádí, že stažení MFN by se pravděpodobně setkalo s odvetnou akcí na čínské straně. Číně tedy statut MFN zůstal až do jejího vstupu do WTO. Významným z hlediska obchodních vztahů se stal dále rok 1999, kdy Čína s USA uzavřely smlouvu o vstupu Číny do WTO (více viz oddíl 3.2.1.). Dále si představíme vývoj čínsko-amerického obchodu a poté se zaměříme na nejvíce diskutované otázky obchodních vztahů mezi USA a Čínou, a sice velký deficit obchodní bilance USA v obchodu s Čínou, stížnosti ohledně podhodnocení juanu a ztrátu pracovních míst v některých odvětvích přičítanou opět Číně. Vývoj obchodu USA s Čínou46 Vývoj obchodu USA s Čínou je zachycen na Grafu 30. Bohužel se autorce nepodařilo najít data o obchodu USA s Čínou dřívější než z roku 1984.47 Od tohoto roku trvale roste objem americko-čínského obchodu a rovněž vidíme rozevírající se nůžky mezi růstem dovozu z Číny v kladných hodnotách a v záporných hodnotách růstem deficitu americké obchodní bilance s Čínou. V celkovém objemu obchodů s USA byla Čína v roce 1984 na 19. místě, v roce 1994 na šestém a v roce 2004 na čtvrtém místě. V roce 2006 byla Číny třetím největším importérem do USA, po EU 25 a Kanadě, s podílem na celkových dovozech 16 %. Nárůst amerických exportů do Číny však také není zanedbatelný. Ve stejném roce byla Čína pátou nejvýznamnější destinací amerického vývozu (5,3 % celkových exportů; nejvíce exportů jde do Kanady, EU25 a Mexika – víc než 55 % exportů, následuje Japonsko 5,8 %). Ve vývoji obou položek, dovozu z Číny a vývozu do Číny, znamenal zlom rok 1999, kdy byla podepsána bilaterální smlouva o vstupu do WTO. Objem čínského dovozu se mezi lety 2000 a 2004 zdvojnásobil, průměrné tempo růstu dosáhlo zhruba 18 %; zároveň se mezi lety 1999 a

46

Zdrojem dat v této části je International Trade Data Network: U.S. Aggregate Foreign Trade Data

www.itdn.net 47

Data uváděná USA a Čínou na vzájemný obchod se liší, hlavní rozdíl je v zaznamenávání obchodu,

který jde přes Hong Kong (USA: i když jde export přes H.K., počítá ho jako export do Číny, Čína: obchod do USA, který jde přes H.K., počítá jako export do H.K., country of destination metodika). H.K. firmy mají lepší znalost trhu v USA, marketingové zkušenosti apod., proto jdou některé čínské výrobky přes H.K.

70

2004 téměř ztrojnásobil objem amerických exportů do Číny a jejich průměrné tempo růstu činilo 21 %. Graf 30: Vývoj obchodu USA s Čínou, 1987 – 2007 400 EX IM bilance

300

100

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

-100

1986

0 1984

mld. USD

200

-200 -300

Zdroj: International Trade Data Network: U.S. Aggregate Foreign Trade Data http://www.itdn.net/data/statmenu.htm

Struktura čínsko-amerického obchodu Dovozy do USA pochopitelně tvoří především výrobky zpracovatelského průmyslu. Jde hlavně o oblečení a textil, obuv, hračky, kancelářskou techniku, počítače a spotřebitelskou elektroniku apod. Mezi lety 1999 a 2004 např. nejvíce vzrostly dovozy zařízení k automatickému zpracování dat, kancelářských a telekomunikačních zařízení48 (hlavně mobilní telefony), nábytku, hraček a sportovních potřeb, obuvi, domácích spotřebičů, televizních přijímačů a zařízení k záznamu zvuku a TV obrazu, výrobky z plastů, kufry, látky a oblečení (v žebříčku 50ti největších změn v dovozu mezi těmito lety byla Čína zastoupena patnáctkrát).49Vývozy z USA do Číny jsou samozřejmě zcela jiného charakteru. Jednak jde o technologicky náročné produkty jako integrované obvody, letadla, optické, lékařské a chirurgické nástroje, chemické výrobky, ale i zemědělské produkty, např. sojové boby a bavlna. Obchod USA s Čínou je komplementární, země si nekonkurují na třetích trzích. Zajímavá je struktura obchodu podle vlastnické struktury firem. Na vývozech z Číny do USA se velkou částí podílí podniky zčásti nebo zcela vlastněné zahraničními investory (viz. Graf 31 a 32). Na Grafu 33 a 34 vidíme obchod podle celních kategorií. V čínských exportech do 48

Dovoz z Číny činil 37 % dovozu kancelářských a telekomunikačních zařízení USA. Tato skupina má

také na svědomí 34 % obchodního deficitu USA s Čínou (WTO, ITS 2007). 49

International Trade Data Network: U.S. Aggregate Foreign Trade Data

71

USA převažuje zpracování importovaných vstupů, v této kategorii mají ale opět dominantní postavení firmy se zahraničním vlastníkem (v roce 2004 až 94 %). Graf 31: Dovozy USA z Číny podle typu podniku

Graf 32: Vývozy z USA do Číny podle typu podniku

Zdroj: Hammer (2006)

Graf 33: Dovozy USA z Číny podle celního režimu

Graf 34: Vývozy z USA do Číny podle cel. režimu

Zdroj: Hammer (2006)

Deficit obchodní bilance Od roku 1983 pravidelně končí obchod USA s Čínou deficitem, který se neustále zvětšuje. Tato skutečnost je v USA často prezentována jako velký problém a jako důkaz toho, že je Čína uzavřená a protekcionisticky se chovající ekonomika. Ovšem za rostoucím deficitem obchodní bilance se skrývá řada skutečností, které tento vývoj staví poněkud do jiného světla. Na prvním místě je změna teritoriální struktury dovozů USA. Dříve měly USA deficity s jinými státy, jako např. Honk Kong a Taiwan. S růstem obchodu s Čínou ovšem klesal deficit, který USA měly s těmito zeměmi a naopak se zvětšoval deficit s Čínou. Jde také o to, že země jako Honk Kong a Taiwan s otevřením Číny a uvolněním toků kapitálu přesouvaly své výroby do Číny a samy se zaměřovaly na technologicky náročnější stupně výroby. Čína se tak postupně stala centrem pracovně náročného průmyslu pro celý region jihovýchodní 72

Asie. Konečné výrobky jsou tedy do USA dováženy z Číny, ale jejich komponenty z velké části pochází z jiných zemí (už vícekrát uváděný velký podíl zpracovatelského dovozu na celkovém dovozu Číny). Čína tedy sice má přebytek obchodní bilance s USA, ale na druhé straně má deficity s asijskými zeměmi, od kterých dováží vstupy pro výrobu pracovně náročných výrobků (viz část 2.3.2). Růst dovozů z Číny je pouze jednou stranou mince, roste i export z USA do Číny. Už výše bylo uvedeno, že americké exporty do Číny rovněž významně vzrostly, což je skutečnost, na kterou nelze zapomínat. V roce 1978 exporty do Číny představovaly 3,5 mld. USD, v roce 2004 34,72 USD. Výši deficitu s Čínou je nutné posuzovat v kontextu celková výše deficitu obchodní bilance USA. Deficit obchodní bilance s Čínou je pouze částí celkového deficitu obchodní bilance USA. Mezi roky 1991 a 1998 deficit s Čínou představoval 30-47 % celkového obchodního deficitu USA, poté poklesl pod 30 % a v roce 2006 představoval 30,52 % celkového deficitu. Celkový obchodní deficit USA činil v roce 2004 téměř 6 % HDP, z toho deficit s Čínou jen 1,76 % HDP.50 Největší schodek obchodní bilance mají USA se zeměmi, odkud dováží ropu – Střední Východ, severní Afrika a Latinská Amerika; importy z těchto zemí také nejrychleji rostou. Nelze opomíjet vlastnickou strukturu dovozů z Číny. Jak bylo uvedeno výše, na dovozech z Číny mají velký podíl podniky vlastněné zahraničními investory, i Američany. Tyto podniky jsou zároveň velkými odběrateli americké produkce. Lze říci, že část dovozů z Číny tak je vlastně amerického původu. V souvislosti s deficitem se často objevují i stížnosti na podhodnocený kurz juanu. Ve skutečnosti je obtížné určit, jaký by měl být rovnovážný kurz a jak moc se od něj skutečný kurz odchyluje (The Economist, June 21st 2007). Studie, které se snaží míru podhodnocení čínské měny změřit, dospívají k různým výsledkům. Pravdou ovšem je, že levný juan americké ekonomice spíše pomáhá, než škodí. Je dalším faktorem, který udržuje nízkou cenovou hladinu v USA; navíc devizové rezervy, které Čína obchodem s USA získává udržují (udržovaly) nízké ceny kapitálu, tedy i hypoték. Za stížnostmi ohledně deficitu tedy stojí především obavy z čínské konkurence, spojené s obavami o ztrátu pracovních míst v určitých sektorech. Ekonomicky deficit obchodní bilance neznamená nic jiného, že američtí obyvatelé chtějí spotřebovávat čínské výrobky,

50

International Trade Data Network: U.S. Aggregate Foreign Trade Data a vlastní výpočty.

73

které dobře uspokojují jejich poptávku. Velký deficit obchodní bilance USA odráží makroekonomickou nerovnováhu v podobě nízké míry úspor americké ekonomiky při její velké spotřebě. USA si k financování své spotřeby musí půjčovat v zahraniční, a pokud by jiné země neměly z obchodu s USA přebytky, neměly by si USA od koho půjčovat. Čína drží velký objem amerických vládních dluhopisů, takže lze říci, že zároveň částečně sponzoruje spotřebu amerických obyvatel, kteří nespoří. Dopady obchodu s Čínou na americkou ekonomiku Nejvíce viditelné jsou ztráty pracovních míst v odvětvích konkurujících čínským vývozům. Toto jsou ale pouze krátkodobé dopady. V dlouhém období bude mít obchod s Čínou efekt v podobě vyšší průměrné produktivity práce; firmy, které neobstojí, opustí odvětví, a naopak firmy, které obstojí, zvýší svou produktivitu a budou efektivnější. Jsou ale i odvětví, hlavně v sektoru služeb, na které má obchod s Čínou pozitivní dopady v podobě vyššího výstupu i růstu zaměstnanosti. Rovněž firmy, které z Číny dováží vstupy, mají zisk v podobě nižších nákladů. Studie China Business Forum (in Britton, 2006) zkoumala, jaké budou dopady vstupu Číny do WTO oproti situaci, kdyby Čína do WTO nevstoupila (což by bylo spojeno s menšími objemy obchodu mezi oběma zeměmi a existencí vyšších bariér obchodu). Výsledky jsou veskrze pozitivní. Dopad na výstup ekonomiky USA by měl v roce 2001 činit +0,4 % a na zaměstnanost pouhých -0,04, v roce 2010 pak dopad na výstup bude +0,7 % a na zaměstnanost nulový. Spolu s poklesem cenové hladiny o 0,8 % v roce 2010 to znamená, že si každá průměrná domácnost reálně polepší o 1000 USD ročně. Produktivita práce vzroste o 0,7 %. Ztráta zaměstnanosti ve zpracovatelském průmyslu bude do roku 2010 činit 500 000 pracovních míst. Podle projekcí by ale měla být vynahrazena srovnatelným nárůstem pracovních míst ve službách. Je pochopitelné, že odvětví, kterých se ztráty týkají, se snaží čínské konkurenci bránit. Pro konkrétní postižené obyvatele ztráta práce představuje velký problém, zvláště v některých oblastech, kde není dost jiných pracovních příležitostí. Navíc je to téma vděčné pro odbory, lobbyisty a politiky. Průběžně se objevují snahy uvalit dodatečná cla na čínské importy, například v roce 2005 se zvažovalo uvalení cla ve výši 27,5 % na všechny čínské dovozy, pokud Čína o stejnou výši nerevalvuje svou měnu. Jsou to spíš populistické kroky, které se zaměřují na povrchní hodnocení situace ve stylu „Čína nám bere pracovní místa a bohatství, když na ně uvalíme cla, budeme se mít lépe“. Takové kroky by ovšem vedly pouze k dražším dovozům, tím k růstu cenové hladiny, menší konkurenci a menšímu tlaku na růst efektivity firem a produktivity práce. Řadu produktů, které USA z Číny dováží, už jejich domácí ekonomika

74

vůbec nevyrábí, takže by stejně musela hledat zásobování v jiných zemích. O co by se tak snížily dovozy z Číny, o to více by se pravděpodobně zvýšily dovozy z jiných zemí. To by mohlo být příležitostí pro jiné asijské země, které si s Čínou konkurují, které by tak možná mohly být jedinými subjekty, které by z takového kroku skutečně těžily. Často se také uvažují dopady obchodu s Čínou na cenovou hladinu USA. Empirické výsledky ale ukazují, že tyto dopady nejsou příliš významné. Výše byla uvedena projekce do roku 2010, která počítá se snížením cenové hladiny o 0,8 % díky Číně. Kamin (2006) zkoumal dopad čínských dovozů na ceny v USA v letech 1993 až 2003. Studie dospěla k závěru, že vztah mezi podílem dovozu z Číny a americkými dovozními cenami je statistický významný. Odhadují, že čínské dovozy snižovaly dovozní ceny USA o 0,8 % ročně (od roku 1993). Při podílu dovozu zboží na HDP v průměru kolem 12%, tak efekt na spotřebitelské ceny odhadují na pouhých 0,1 procentního bodu. Dále dospívají k tomu, že dopad na ceny domácích výrobců byl zanedbatelný. Významnější dopady by možná odhalil výzkum dopadů ne na celou cenovou hladinu, ale například pouze na ceny pracovně náročných výrobků. Nelze zapomínat na to, že tyto dopady mohou být částečně (či zcela) eliminovány tím, že čínská poptávka působí na růst cen surovin. Na závěr si autorka dovoluje upozornit, že přestože je objem obchodu mezi USA a Čínou velký, podíl obchodu s Čínou představuje pouhých 2,6 % HDP USA (rok 2006), při nepříliš vysoké otevřenosti americké ekonomiky s podílem obchodu na HDP cca 28 % a podílem importu cca 20% HDP. Není tedy překvapivé, že celkové dopady nejsou příliš signifikantní. Dopady se týkají spíše jednotlivých skupin obyvatel a jednotlivých odvětví než celé ekonomiky. Tímto směrem by se mohly vydat i další studie.

Vietnam51 Zatímco u zkoumání dopadů na USA bylo těžiště ve vzájemném americko-čínském obchodě,

u Vietnamu půjde spíš o konkurenci na třetích trzích, než o bilaterální obchod. Nejdříve se budeme věnovat vývoji vietnamského zahraničního obchodu obecně (autorka to považuje za

51

Autorka v této části pracuje s velkým množství dat z různých zdrojů. Data týkající se HDP: United

Nations National Accounts Main Aggregate Database: http://unstats.un.org/unsd/snaama/dnllist.asp; data ke struktuře obchodu podle kategorií SITC: UNCTAD Handbook of Statistics 2007 online: http://www.unctad.org/Templates/Page.asp?intItemID=1890&lang=1; data k teritoriální struktuře vietnamského zahraničního obchodu, k obchodu s Čínou, struktuře obchodu: General Statistics Office of Vietnam: http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=491

75

vhodné vzhledem k tomu, že Vietnam není tak známou zemí jako USA), dále obchodu s Čínou a jeho implikacím. Vietnam nastartoval ekonomické reformy, známé jako „Doi Moi“ v roce 1986. Spočívaly ve snižování role státu a otevření země zahraničním investicím. Liberalizace obchodu proběhla v roce 1991 a ve stejné roce došlo i k obnovení vietnamsko-čínských vztahů. Vietnamu se daří dosahovat poměrně vysokých temp růstu, od roku 1990 reálný HDP roste průměrně o 7,5 % ročně, Vietnam (spolu s Laosem) bývá někdy označován jako třetí vlna asijských tygrů (Žídek, 2003). V lednu 2007 se Vietnam stal členem WTO, což přineslo výrazné změny z hlediska zahraničního obchodu. Vietnam získal lepší přístup na zahraniční trhy, a tím větší možnosti pro export, druhou stranou je ale také snížení dovozních cel, a tedy růst konkurence na domácím trhu. Týká se to především odvětví textilu52 a obuvi, která jsou, z hlediska exportu, pro Vietnam klíčová. Snížení cel ale znamená levnější dovoz zpracovatelských vstupů, což může posílit konkurenceschopnost vietnamských exportérů. Podrobná data o obchodu za rok 2007 bohužel neměla autorka v době psaní práce k dispozici, případné změny způsobené vstupem do WTO nemůže tedy zatím hodnotit. Nehledě na to je jeden rok příliš krátké období na to, aby se nějaké změny výrazně projevily. Vývoj a struktura vietnamského zahraničního obchodu V roce 1986 podíl obchodu na HDP (s.c.1990) činil 57 %, v roce 2006 140 %. Vietnam se tedy z dosti uzavřené ekonomiky stal ekonomikou otevřenou, jak je typické pro země jeho velikosti. Vietnamský zahraniční obchod končí pravidelně deficitem, v roce 2005 a 2006 se deficit pohyboval kolem 8 % HDP (s.c.1990). Nejvýznamnější exportní destinace vietnamského zboží jsou USA, země ASEANu, EU, Austrálie, Japonsko a Čína, největším dovozcem je Čína, opět země ASEANu – Singapur, Taiwan, Korea, a Japonsko. Deficit obchodní bilance má Vietnam s Čínou a s ASEANem, přebytku obchodní bilance naopak dosahuje s USA, Evropskou unií a Austrálií. Zhruba 50 % vietnamského exportu tvoří primární komodity (tento podíl posledních několik let více méně stagnuje, ale ještě v roce 1995 podíl primární produkce činil 67 %), hlavními exporty jsou ropa, uhlí, rýže, rybí produkty a textilní zboží a oděvy. Podle jiného členění, které uvádí Vietnamský statistický úřad, za rok 2005 těžký průmysl a nerostné suroviny tvoří 36 %, lehký průmysl a rukodělná výroba 41 %, zemědělské a lesní produkty 14,6 % a mořské produkty 8,4 %. Z hlediska vlastnické struktury roste podíl firem se zahraničním vlastnictvím 52

V tomto odvětví byl Vietnam před vstupem do WTO znevýhodněn kvůli dohodě Aggreement on

textile and clothing, která od roku 2005 rušila pro členy kvóty na dovoz textilu a oblečení.

76

na úkor domácích podniků; v roce 1995 domácí firmy vytvořily 73 % exportu, v roce 2005 už jen 42 %. Naopak v dovozu vedou manufactured goods, které tvoří zhruba 75 %. Hlavními dovozními produkty jsou motory, elektronické součástky, počítače a jejich součástky, strojní vybavení a součástky pro různé výroby (telekomunikace, letadla, atd.), materiály pro textilní a obuvnický průmysl, rafinované ropné oleje (benzín, diesel), ocel, hnojiva. Spotřební statky tvoří pouze malý podíl dovozu, v roce 1995 to bylo 15 %, v roce 2005 jen 8 %. Ostatní dovozy tvoří výrobní prostředky: paliva a nerostné suroviny zhruba 67 % a stroje, přístroje a jejich součásti zhruba 25 % (2006). V dovozu se také projevuje rostoucí podíl firem se zahraničním vlastníkem, ale podíl domácích firem převládá (v roce 1995 82 %, v roce 2005 63 %). Obchod s Čínou Od roku 1991 prudce roste vzájemný obchod mezi těmito dvěma zeměmi: v roce 1991 činil pouhých 32 milionů USD, v roce 2000 už 2,5 miliard USD a v roce 2005 8,7 miliard USD. Od roku 2001 končí ovšem obchod s Čínou deficitem, který se stále zvětšuje. V roce 2001 představoval 118 milionů USD, v roce 2005 2,6 miliardy a v roce 2006 4,3 miliardy USD. Hlavními exportními produkty z Vietnamu do Číny jsou ropa, uhlí, káva, ovoce a zelenina, mořské plody a obuv; dovoz z Číny tvoří farmaceutické produkty, stroje a strojní zařízení, auta a motocykly a jejich součásti (Asian Times online, July 21st 2005). Export do Číny se pohybuje v průměru kolem 8 % celkového exportu, v roce 1995 tvořil 6,6 %, v roce 2005 asi 10 %. Naopak dovoz z Číny tvořil v roce 2005 16 % celkového dovozu a v roce 2005 jen 4 %. Graf 35: Vývoj obchodu Vietnamu s Čínou – export, import, obchodní bilance (mil. USD) a jejich podíl na celkovém exportu a importu Vietnamu (%) 8000

18 export

6000

16

import bilance

4000

14

podíl na celk.ex.

12

mil. USD

podíl na celk.im. 2000

10

% 8

0 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

6 -2000 4 -4000

2

-6000

0

Zdroj: General Statistics Office of Vietnam: http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=491, vlastní výpočty

77

Dopady obchodu s Čínou na Vietnam Velkou část vývozu Vietnamu tvoří, na rozdíl od Číny, primární produkty. Proto se jeví, že v této části obchodu Čína Vietnamu nekonkuruje, naopak čínský trh může představovat pro Vietnam významné odbytiště těchto produktů. Jak bylo uvedeno výše, do Číny zatím směřuje pouze 10 % vietnamského exportu. Autorka se tedy domnívá, že je zde prostor pro další růst, jak ve vývozu paliv, tak ve vývozu zemědělských produktů, Yang (2003) například zmiňuje potenciál obchodu s rýží. Vietnam rovněž může těžit z rostoucích cen komodit na světových trzích, zvláště z rostoucích cen ropy (paliva v roce 2006 tvořila 26 % exportu). Export výrobků, který představuje asi polovinu celkového exportu Vietnamu, je už ovšem plně vystaven čínské konkurenci. Kategorie 6 a 8 v členění SITC (tržní výrobky tříděné podle materiálu a průmyslové spotřební zboží) představují téměř 40 % celkového exportu, jen textilní průmysl (kategorie SITC 26, 65, 84. tj. textilní vlákna, textilní příze, tkaniny a tržní výrobky z nich, oděvní výrobky a doplňky) pak 18 % exportu. Právě textilní průmysl, obuv a elektronické součástky čelí na zahraničních trzích asi největší čínské konkurenci. Exporty obou zemí směřují na podobné trhy, jak už bylo zmíněno, hlavními odbytišti vietnamského exportu jsou USA (v roce 2005 18,3 % celkového exportu, v roce 1995 pouze 3,1 %), následují země ASEANU (v roce 2005 17,7 %, jejich podíl se příliš nemění, nyní spíše mírně klesá, v roce 1995 činil 18, 3 %), EU a Japonsko (v roce 2005 podíl 17 % a 13,4 %). Je otázkou, nakolik, a jak významně, si vietnamské výrobky s čínskými na trzích v USA a EU skutečně konkurují. Čína získala výhodu svým vstupem do WTO v roce 2001, a další v roce 2005, kdy vstoupila v platnost Dohoda o textilu a oblečení rušící kvóty na dovoz těchto produktů (viz 3. kapitola). Vietnam se stal členem WTO v lednu 2007, takže nyní by se jeho exportní pozice mohla výrazně zlepšit, je ale pravdou, že na růstu vietnamského exportu do USA se ani vstup Číny do WTO nějak negativně nepodepsal. V roce 2002 uzavřeli USA s Vietnamem obchodní smlouvu, kterou následoval meziroční růst exportu z Vietnamu do USA o 130 %. V roce 2003 strmý růst pokračoval, meziročně došlo ke zvýšení o 60 %. V roce 2004 se dokonce Vietnam umístil v žebříčku 50ti největších dodavatelů do USA na 38. místě (předtím v první padesátce nebyl). Zdá se tedy, že Vietnam je schopen Číně konkurovat, např. cenou práce, která je ještě nižší než v Číně (The Economist, Sept. 8th, 2005). Vietnam je rovněž atraktivní pro zahraniční investory, což odráží růst přílivu přímých zahraničních investic. 78

Stále více firem se zajímá o umístění (a skutečně i umisťuje) svých poboček i v jiných asijských zemích než v Číně. The Economist (January 11th, 2007) pro to uvádí několik hlavních důvodů. Diverzifikace produkce mezi státy je běžnou strategií, v tomto případě za tím stojí např. obavy z protekcionismu vůči vývozům z Číny ze strany USA a EU. Dalším důvodem jsou rostoucí mzdové náklady v Číně. Možností je přesunout výroby dále na východ Číny, ale to pro řadu investorů není atraktivní, zvláště pokud se orientují na export, zvětšily by se tím jejich dopravní náklady, nehledě na horší infrastrukturu a nedostatek kvalifikované pracovní síly. Stálým problémem je rovněž ochrana práv duševního vlastnictví či obavy ze zhodnocujícího se juanu. Přestože Čína je, a v dohledné době rozhodně nepřestane být, pro firmy atraktivní lokalitou (už jen kvůli velikosti trhu a potenciální poptávce), výše uvedené problémy představují výzvu a zároveň určitý „návod“ pro ostatní asijské země, které Číně konkurují. Můžeme si to ilustrovat na příkladu textilního průmyslu (The Economist, September 8th, 2005). Země ASEANu se snaží konkurovat čínskému vývozu i jinak než cenově. Kambodža usiluje o striktní dodržování pracovních předpisů a řada západních firem na to skutečně „slyší“. Thajsko se snaží zvyšovat kvalitu a hodnotu svých exportů, což například znamená, že se orientuje i na design a marketing. Indonésie usiluje o zlepšení investičního prostředí. Znehodnocení měny by krátkodobě mohlo rovněž pomoci, ale je třeba usilovat o strukturální změny, ze kterých země bude těžit v dlouhém období.

79

80

ZÁVĚR Cílem práce bylo zjistit, jaké dopady má rostoucí otevřenost čínské ekonomiky a její čím dál vyšší účast na mezinárodním obchodě na domácí ekonomiku a na světové hospodářství. V prvních dvou kapitolách bylo pojednáno o souhrnném ekonomicko-politickém vývoji a v jeho kontextu o vývoji čínského zahraničního obchodu. Bylo ukázáno, jak se proměňovala struktura čínského obchodu směrem k větší technologické náročnosti, jaký význam v čínském obchodu hraje zpracovatelský obchod, které země jsou hlavními obchodními partnery Číny a jak se vyvíjela obchodní bilance. Vlastní analýza byla předmětem třetí kapitoly. Ekonomická teorie i empirické výsledky obvykle zdůrazňují pozitivní přínos rostoucí otevřenosti ekonomiky pro ekonomický růst. Model sestavený pro Čínu ale ukázal odlišný výsledek a parametr otevřenosti ekonomiky byl záporný (i když statisticky nevýznamně). Na druhé straně byly prezentovány výsledky obdobného modelu pro jednotlivé čínské provincie, které ukázaly v některých případech pozitivní vliv otevřenosti a v některých případech vliv záporný. Podle autorky je přínos zahraničního obchodu pro růst čínské ekonomiky nezpochybnitelný, protože působí i

jinými nepřímými kanály, které model nemusí

postihnout. Vzhledem k rozloze Číny a diverzifikaci podmínek v jejích regionech je možné, že jsou některé oblasti ztrátové. To je ale spíš problémem místní hospodářské politiky. Dopady na světové hospodářství nelze zobecňovat. Jsou státy, které mají lepší předpoklady pro to, aby z rostoucí otevřenosti Číny těžily, jiné státy naopak mají předpoklady horší. Hlavní „kanál“, kterým Čína ovlivňuje ostatní země, je její působení na změny směnných relací a relativních cen mezi pracovně a kapitálově náročnými výrobky. Dále záleží na struktuře zahraničního obchodu zemí, zda mohou využít velké čínské poptávky pro odbyt svých výrobků, nebo si s Čínou spíše konkurují na třetích trzích. Ale na příkladu Vietnamu, který bývá uváděn při hodnocení dopadů Číny na straně „ztrátových“ států, jsme zatím neviděli, že by byl Čínou nějak ohrožen. Autorka se domnívá, že jádrem zkoumaného problému je samotný proces liberalizace čínského zahraničního obchodu, který vedl Čínu k využití její komparativní výhody. Čína představuje v podstatě „učebnicový“ příklad využití komparativní výhody, s pozitivními efekty z toho plynoucími. Čína se specializovala na produkci výrobků pracovně náročných odvětví a jejich prodejem získala prostředky na potřebný dovoz surovin a kapitálových statků pro svůj vlastní rozvoj. Díky rozloze Číny, její početné (téměř nesčetné) pracovní síle a 81

objemům výrobků, které je schopna vyprodukovat, tento posun nezůstal ve světovém hospodářství bez odezvy. Levné čínské pracovní síly začaly využívat i zahraniční firmy, Čína se stala významným střediskem zpracovatelského obchodu, a tak přispěla k prohloubení vertikální specializace ve světové ekonomice. Růst specializace je ekonomy vždy oceňovaný jako nástroj pro růst produktivity práce a efektivnosti. Ale záplava levného čínského spotřebního zboží, která v to vyústila, vzbuzuje obavy vyspělých zemí z vytlačování jejich domácí produkce a z růstu nezaměstnanosti v odvětvích konkurujících čínským dovozům (viz příklad USA). Autorka se domnívá, že není správné těmto dovozům nějak bránit, vyspělé země mají naopak možnost takto uvolněnou pracovní sílu přesunout do jiných odvětví. Provést strukturální změny je ale vždy těžší a představuje méně populární krok než ukázat viníka a uvalit na něj restrikce. Obavy z Číny se promítly také v procesu jejího přijetí do WTO, kdy se Čína zavázala k nebývalému množství výjimek a pro ni nevýhodných ústupků. Dále se autorka domnívá, že vinit Čínu z toho, že zaplavuje trhy levným zbožím, není správné i z dalšího hlediska. Čínský zahraniční obchod je úzce propojen s přílivem přímých zahraničních investic. Na zahraničním obchodu Číny se významně podílí společnosti se zahraničním kapitálem (zčásti či zcela vlastněné zahraničními vlastníky), které do Číny přesunuly své výroby s cílem snížit výrobní náklady a zvýšit zisk. Zboží je poté sice vyvezeno z Číny, ale ve skutečnosti často putuje do mateřské země dané firmy. Tento aspekt byl zachycen v části věnované USA. Pokud by vyspělé země nechtěly přijít o tyto výroby, muselo by jejich podnikatelské prostředí skýtat pro tento typ produkce lepší podmínky než Čína. Což vzhledem k výši mzdových nákladů v Číně není možné (navíc mzdové náklady vyspělých zemích odráží i vyšší kvalifikaci pracovní síly). Nadnárodní společnosti, přesouvající své výroby do Číny, tak činí zcela racionální podnikatelské rozhodnutí. A výsledné prohloubení specializace ve světovém hospodářství, které s sebou nese změny v tocích obchodu, je výsledkem právě onoho rozhodování tisíců podniků a nadnárodních korporacích, které jsou motivovány možností snížit přesunem výroby do Číny své náklady a zvýšit zisk. Nelze opomenout, že Čína zároveň představuje významné odbytiště pro vývoz jiných zemí, zvláště v asijském regionu. Navíc zpracovatelský dovoz zahraničních firem a následný reexport má jen malou (nebo téměř žádnou) přidanou hodnotu pro HDP Číny. Přítomnost zahraničních firem má ovšem jiné přínosy. Do Číny se tak dostávají nové technologie, čínští výrobci a obchodníci mají kontakt s odborníky z vyspělých zemí, je zde prostor pro předávání znalostí a manažerských

82

technik. V Číně mají dnes pobočky snad všechny největší světové společnosti včetně finančních institucí. Právě proto zasluhuje pozornost skutečnost, že přes velkou otevřenost ekonomiky, účast v mezinárodních organizacích a příliv FDI zůstává Čína stále komunistickým režimem. Ekonomika dnes už sice funguje podle zásad tržního hospodářství, ale např. internet podléhá cenzuře, americká televize CNN přiznala, že její vysílání se v Číně vysílá se zpožděním 10 sekund, o nedávném konfliktu v Tibetu mají čínští obyvatelé diametrálně odlišné informace od zbytku světa. Je zajímavé, že zahraniční podniky se těmto podmínkám přizpůsobují. Autorka chce poukázat na to, že přes pozitivní přínosy zahraničního obchodu pro růst čínské ekonomiky se v případě Číny obchod zdá slabým prostředkem na to, aby z ní učinil demokratickou zemi. V posledních několika letech, zvláště od vstupu Číny do WTO v roce 2001, lze v čínském obchodu pozorovat měnící se tendence a i motivaci firem, proč tam přesouvat svoje výroby. S tím, jak roste příjem na hlavu a bohatství Číňanů, stává se Čína stále atraktivnějším trhem pro zahraniční firmy díky poptávce, kterou miliarda Číňanů představuje. Číňané také mají zájem o náročnější produkty, za poslední rok zažívá boom například automobilový průmysl. Pokud jde o tendence v čínském zahraničním obchodu, Čína jakoby vstupuje do nové fáze. Daří se jí vyvážet technologicky náročnější výrobky, kapitálové statky a komponenty pro další výroby,

zpracovatelský dovoz klesá, roste dovoz pro domácí spotřebu a dovoz

kapitálových statků pro domácí firmy (Cui, 2007). Roste opět význam těžkého a strojírenského průmyslu, který si ovšem žádá obrovský dovoz nerostných surovin a ropy (Economist, 15th March 2008), což kromě světových cen komodit „vyhnalo“ nahoru za poslední rok i inflaci v Číně. Čína rovněž investuje do vědy a výzkumu a už neplatí, že její výrobky jsou jen plagiáty (Němec, 2008). Na druhou stranu jsme často svědky nedodržování zdravotních předpisů, viz nedávný příklad nebezpečných dětských hraček vyrobených v Číně, a značka „made in China“ není vnímána jako synonymum kvality. Spotřebitelé i firmy si rovněž uvědomují, jakým způsobem Čína zachází s přírodními zdroji a jak devastuje životní prostředí. Tyto aspekty, spolu s rostoucími pracovními náklady v pobřežních oblastech, představují pro jiné země možnosti, jak Číně konkurovat. Na Číně je, jak se s těmito výzvami vyrovná, jestli půjde dál cestou „růstu za každou cenu“ nebo se bude snažit o citlivější zacházení se zdroji a zvyšování kvality. Druhá cesta je nezbytná, pokud se Čína chce stát plnoprávným členem světového hospodářství a partnerem ostatních zemí. Z toho, co se děje v poslední době při přípravách na Olympijské hry v Pekingu, ale není zřejmé, zda je to cíl, který Čína sleduje.

83

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY [1]

AMITI, M., FREUND, C.: China’s Export Boom. Finance and Development, September 2007.

[2]

ANDERSON, J.: Solving China’s Rebalancing Puzzle. Finance and Development, September 2007.

[3]

ASIAN TIMES ONLINE: China, Vietnam find love [online]. July 21st, 2005. [cit. 2008-20-04]. Dostupné na WWW: http://www.atimes.com/atimes/Southeast_Asia/GG21Ae01.html

[4]

AZIZ, J., DUNAWAY, S.: China’s Rebalancing Act. Finance and Development, September 2007.

[5]

BRITTON, E., MARK, C. T.: The China Effect: Assessing the Impact on the US Economy of Trade and Investment with China [online]. Washington, D.C.: The China Business Forum, 2006. ISBN 1-929892-14-4. [cit. 2008-15-04]. Dostupné na WWW: http://www.chinabusinessforum.org/pdf/the-china-effect.pdf

[6]

CUI, L.: China’s Growing External Dependance. Finance and Development, September 2007.

[7]

FAIRBANK, J. F.: Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9

[8]

FISHMAN, T. C.: China Inc.: Jak Čína drtí Ameriku a svět. Praha: Alfa Publishing, s. r. o., 2006, 1. vydání. ISBN 80-86851-44-3

[9]

FOLTÝN, J.: Co sděluje tzv. nová geografie světového obchodu, Mezinárodní politika č. 1, 2007, s. 6 – 9.

[10] GHOSE, A. K.: Trade liberalization and manufacturing employment [online]. ILO, Employment paper 2000/3. ISSN 1020-5322. [cit. 2008-06-04]. Dostupné na WWW: http://www.ilo.org/public/english/employment/strat/download/ep3.pdf [11] GLOBAL POLICY FORUM: Trade Pact Promises China Lower Prices [online]. 16th November, 1999. [cit. 2008-11-04] Dostupné na WWW: http://www.globalpolicy.org/socecon/bwi-wto/china/china3.htm [12] GRESSER, E: US-China Trade in Perspective: Asia’s Emerging Union and Implications for the United States [online]. The China Business Forum, 2005. ISBN 1-929892-13-6. [cit. 2008-15-04]. Dostupné na WWW: http://www.chinabusinessforum.org/pdf/gresserreport.pdf [13] HAMMER, A. B.: The Dynamic Strucuture of US-China Trade, 1995-2004 [online]. US International Trade Commision, Ofiice of Economics working paper, 2006. [cit. 2008-15-04]. Dostupné na WWW: http://www.usitc.gov/ind_econ_ana/research_ana/research_work_papers/documents/EC 200607A.pdf [14] HELBLING, T., JAUMOTTE, F., SOMMER, M.: Globalization may no longer contain inflationary pressures [online]. In IMF Survey, 17th April 2006. [cit. 2008-19-04]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/survey/2006/041706.pdf [15]

HELBLING, T., MERCER-BLACKMAN, V., CHENG, K.: Riding a Wave. Finance and Development, March 2008.

[16] HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck, 2005, 3.vydání. ISBN 8071793809 84

[17] HU, Z., KHAN, M.: Why Is China Growing So Fast? Washington: IMF, 1997. ISBN 1-55775-641-4 [18] CHOW, G. C.: China’s Economics Transformation. Oxford: Blackwell Publishing, 2007, 2. vydání. ISBN 978-1-4051-5624-0 [19] IMF: China's Emergence and Its Impact on the Global Economy [online]. Kapitola 2 In World Economic Outlook, April 2004. [cit. 2008-12-02]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2004/01/index.htm [20] IMF: Globalization, commodity prices and developing economies [online]. Kapitola 5 in IMF World Economic Outlook April 2008. [cit. 2008-19-04]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2008/01/index.htm [21] IMF: The Globalization of Labor [online]. Kapitola 5 in World Economic Outlook, April 2007 [online]. [cit. 2008-19-04]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2007/01/index.htm [22] IMF: Vietnam: Selected Issues [online]. IMF Country Report No. 07/385, December 2007. [cit. 2008-18-04]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2007/cr07385.pdf [23] JAGGI, G., RUNDLE, M., ROSEN, D., TAKAHASHI, Y.: China’s Economic Reforms – Chronology and Statistics [online]. Institute for International Economics, working paper 96-5, 1996. [cit. 2008-12-02]. Dostupné na WWW: http://www.iie.com/publications/wp/96-5.pdf [24] JANG C. JIN: On the Relationship Between Openness and Growth in China: Evidence from Provincial Time Series Data [online]. Oxford: Blackwell Publishing Ltd 2004. [cit. 2008-02-03]. Dostupné na WWW: http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/j.1467-9701.2004.00667.x [25] JOHNSON, S., OSTRY, J. D., SUBRAMANIAN, A.: Levers for Growth [online]. Finance and Development 2006/3. [cit. 2008-26-03]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2006/03/johnson.htm [26] KAMIN, S. B., MARAZZI, M., SCHINDLER, J. W.: The Impact of Chinese Exports on Global Import Prices [online]. Review of International Economics, 14(2), 2006. Blackwell Publishing Ltd. 2006. [cit. 2007-12-04]. Dostupné na WWW: http://www.blackwell-synergy.com/doi/abs/10.1111/j.1467-9396.2006.00569.x [27] KOHOUT, P.: Čína, investice a růst ekonomiky [online]. Mezinárodní politika 9/2004. [cit. 2007-12-04]. Dostupné na WWW: http://pavelkohout.blogspot.com/2004/08/nainvestice-rst-ekonomiky.html [28] KRUGMAN, P. R., OBSTFELD, M.: International Economics: Theory and Policy, Boston: Addison-Wesley, 2003, ISBN 0-321-11639-9 [29] LARDY, N.: China in the World Economy. Washington D.C.: Institute for International Economics, 1994. ISBN 0-88132-200-8 [30] LARDY, N.: Exchange Rate and Monetary Policy in China [online]. In Cato Journal, Vol. 25, No.1. Cato Institute, 2005. [cit. 2008-14-04]. Dostupné na WWW: http://www.cato.org/pubs/journal/cj25n1/cj25n1-6.pdf [31] LEMOINE, F., UNAL-KESENCI, D.: China in the International Segmentation of Production Process [online]. Paris: CEPII, 2002. [cit. 2008-01-03]. Dostupné na WWW: http://www.cepii.fr/anglaisgraph/workpap/pdf/2002/wp02-02.pdf [32] NĚMEC, P.: Východ dobývá Západ. In Ekonom, č.14, 3.-9.4 2008, str. 52-57.

85

[33] NAUGHTON, B.: The Chinese Economy: transitions and growth. Massachusetts : The MIT Press, 2006, 1.vydání. ISBN 0-262-14095-0. [34] NOLT, J.H.: China in the WTO: The Debate [online]. [cit. 2007-12-04]. Dostupné na WWW: http://www.globalpolicy.org/socecon/bwi-wto/china/china5.htm [35] NYE, H., REDDY, S., WALKINS, K.: Dollar and Kraay on „Trade, Growth and Poverty: A critique“ [online]. 2002. [cit. 2007-12-04]. Dostupné na WWW: http://www.maketradefair.com/en/assets/english/finalDKcritique.pdf [36] OECD: OECD Economic Surveys: China, 2005 [online]. Volume 2005/13, ISBN 92-64-01182-X. [cit. 2007-25-06]. Dostupné na WWW: http://team.univparis1.fr/teamperso/DEA/Cursus/M1/DocChine/China%20Economic%20Survey%20O CDE.pdf [37] PRASAD, E.: Next Steps for China [online]. Finance and Development, 9/2005. [cit. 2008-26-01]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/fandd/2005/09/prasad.htm [38] PRASAD, E., ed.: China’s Growth and Integration into the World Economy [online]. Washington D.C.: IMF, 2004. [cit. 2008-26-01]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/op/232/op232.pdf [39] PRASAD, E., RUMBAUGH, T.: Beyond the Great Wall. Finance and Development, December 2003. [40] RODRIGUEZ, F., RODRIK, D.: Trade Policy and Economics Growth: A Sceptic’s Guide to the Cross-National Evidence [online]. NBER Macroeconomics Annual 2000. [cit. 200720-03]. Dostupné na WWW: http://ksghome.harvard.edu/~drodrik/skepti1299.pdf [41] RODRIK, D.: Comments on “Trade, Growth, and Poverty,” by D. Dollar and A. Kraay. 2000 [online]. [cit. 2007-20-03]. Dostupné na WWW: http://ksghome.harvard.edu/~drodrik/Rodrik%20on%20Dollar-Kraay.PDF [42] RUOEN, R., WING, W.T.: Employment, Wages and Income Inequality in the Internationalization of China’s Economy [online]. ILO, Employment Paper 2002/39. [cit. 2007-12-04]. Dostupné na WWW: http://www.ilo.org/public/english/employment/strat/download/ep39.pdf [43] SCOTT, R.E.: U.S.-China Trade, 1989-2003: Impact on jobs and inustries, nationally and state-by-state [online]. Economic Policy Institut Working Paper, 2005. [cit. 200806-04]. Dostupné na WWW: http://www.epi.org/workingpapers/epi_wp270.pdf [44] SEREGHYOVÁ, J. : Vybrané institucionální a strukturální aspekty otevírání čínské ekonomiky. Praha: Professional Publishing, 2003, 1. vydání, ISBN 80-86419-44-4 [45] SRINIVASAN, T. N.: Agriculture and Trade in China and India: Policies and Performance since 1950. International Center for Economic Growth Publication. San Francisco: Institute for Contemporary Studies Press, 1994. ISBN 1-55815-281-4 [46] THE ECONOMIST: A stitch in time. September 8th, 2005. [47] THE ECONOMIST: From T-shirts to T-bonds. July 30th 2005. [48] THE ECONOMIST: Iron Rations. March 15th, 2008. [49] THE ECONOMIST: China’s New Trade Horizons. February 19th 2007. [50] THE ECONOMIST: Misleading misalignments. June 21st 2007. [51] THE ECONOMIST: The Alternative Engine: October 19th 2006. [52] THE ECONOMIST: The Good Pupil. May 6th, 2004. 86

[53] THE ECONOMIST: The Halo Effect. September 30th 2004. [54] THE ECONOMIST: The Perils of Abundance. March 15th, 2008. [55] THE ECONOMIST: TheProblem with Made in China. January 11th, 2007. [56] TIHELKA, R.: Vstup Číny do Světové obchodní organizace [online].Bakalářská práce, 2006. [cit. 2008-10-02]. Dostupné na WWW: http://www.is.muni.cz/th/103195/fss_b/Tihelka_Bakalarska_prace.pdf [57] TUMBARELLO, P.: Vietnam’s WTO Accession: What Does It Imply for Vietnam and the Rest of the Region [online]. In Regional Economic Outlook, Asia and Pacific, Box 1.4, p. 13, April 2007 (Washington: IMF, 2007). [cit. 2008-18-04]. Dostupné na WWW: http://www.imf.org/external/pubs/ft/reo/2007/APD/ENG/areo0407.htm [58] VOŘECHOVSKÝ, D.: Juan, dolar, mezinárodní obchod a hospodářský cyklus [online]. Praha: Liberální institut, 2006. [cit. 2008-12-02]. Dostupné na WWW: http://www.libinst.cz/komentare.php?id=82 [59] VOŘECHOVSKÝ, D.: Juan, reformy a hospodářský cyklus [online]. Praha: Liberální institut, 2006. [cit. 2007-18-10]. Dostupné na WWW: http://libinst.cz/etexts/PA_1_2006.pdf [60] WEI, Z.: A Look at China's New Foreign Trade Law [online]. [cit. 2008-05-03]. Dostupné na WWW: http://www.chinaembassycanada.org/eng/xwdt/t85448.htm [61] WEIL, D. N.: Economic Growth. Boston: Addison-Wesley, 2005, 1.vydání. ISBN 0-20168026-2 [62] WINTERS, L. A.: Trade Liberalisation and Poverty: What are the Links? [online] Oxford: Blackwell Publisher Ltd 2002. [cit. 2008-17-03]. Dostupné na WWW: http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-9701.00495 [63] WORLD BANK: China 2020: Development Challenges In The New Century. 1997, ISBN 0-8213-4042-5 [64] WTO: International Trade Statistics 2007 [online]. c2007 [cit. 2008-28-01]. Dostupné na WWW: http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2007_e/its2007_e.pdf [65] WTO: Trade Policy Review China 2006 [online]. [cit. 2008-01-02]. Dostupné na WWW: http://www.wto.org/english/tratop_e/tpr_e/tp262_e.htm [66] WTO: Trade Profiles 2007 [online]. [cit. 2008-01-02]. Dostupné na WWW: http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/anrep_e/trade_profiles07_e.pdf [67] WU, L.: Reform of China’s Foreign Trade Policy [online]. Parliamentary Research Service Australia, Research Paper No 19 1995-6. Department of the Parliamentary Library, 1995. [cit. 2008-26-04]. Dostupné na WWW: http://www.aph.gov.au/library/pubs/rp/1995-96/96rp19.pdf [68] YARBROUGH, B. V., YARBROUGH, R. M..: The World Economy: trade and finance. Mason: Thomson South-Western, 2006. ISBN 0324231954 [69] ŽÍDEK, L.: Dějiny světového hospodářství. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. ISBN 97880-7380-035-2. [70] ŽÍDEK, L.: Historie světového hospodářství. Brno: ESF MU, 2003. ISBN 80-210-19263. [71] ŽÍDEK, L.: Hospodářský vývoj Číny (1949-2005). Národohospodářský obzor, Brno: ESF MU Brno, VI, 2, od s. 72-90, 2006. ISSN 1213-2446.

87

Datové zdroje:

[1] China Customs Statistics: http://www.hktdc.com/chinastat/ [2] General Statistics Office of Vietnam: http://www.gso.gov.vn/default_en.aspx?tabid=491 [3] IMF: World Economic Outlook Database (October 2007): http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2007/02/weodata/index.aspx [4] International Trade Data Network: U.S. Aggregate Foreign Trade Data: www.itdn.net [5] National Bureau of Statistics of China: China Statistical Yearbook 2006: http://www.stats.gov.cn/tjsj/ndsj/2006/indexeh.htm [6] Penn World Tables 6.2. Alan Heston, Robert Summers and Bettina Aten, Center for International Comparisons of Production, Income and Prices at the University of Pennsylvania, September 2006. http://pwt.econ.upenn.edu/php_site/pwt62/pwt62_form.php [7] UNCTAD: FDI Statistics online: www.unctad.org/fdistatistics [8] UNCTAD: Handbook of Statistics 2007 online. http://www.unctad.org/Templates/Page.asp?intItemID=1890&lang=1 [9] UN National Accounts Main Aggregates Database, 2007: http://unstats.un.org/unsd/snaama/dnllist.asp [10] USDA (United States Department for Agriculture): China Agriculture and Economic Data. http://www.ers.usda.gov/Data/China/NationalForm.aspx [11] USDA: International Macroeconomic Data Set. http://www.ers.usda.gov/Data/Macroeconomics/

SEZNAM GRAFŮ Graf 1: Podíl na světovém HDP v roce 1977 podle HDP v b.c. (podle směnného kurzu) ....... 16 Graf 2: Vývoj reálného HDP Číny a tempa růstu HDP, 1980 – 2008 ...................................... 19 Graf 3: Podíl Číny na světovém HDP v roce 2006 podle HDP b. c. a HDP pomocí PPP...... 20 Graf 4: Příspěvek jednotlivých sektorů k růstu reálného HDP Číny v letech 1990 – 2005 ..... 22 Graf 5: Vývoj čínského exportu a importu a podíl obchodu na HDP (b.c.), 1952 – 1977 ..... 24 Graf 6: Tempa růstu HDP (b. c.), exportu a importu Číny, 1952 - 1977.................................. 25 Graf 7: Vývoj čínského exportu a importu a podíl obchodu na HDP (b.c.), ........................... 26 Graf 8: Tempa růstu HDP (b. c.), exportu a importu Číny, 1952 - 1977.................................. 26 Graf 9: Vývoj oficiálního nominálního kurzu čínského juanu (CNY per USD) a reálného efektivního směnného kurzu (2000=100), 1978 – 2006 ................................................... 32 Graf 10: Vývoj celkového exportu a podílu primární produkce a průmyslových výrobků na celkovém exportu v letech 1980 až 2005 ......................................................................... 34 Graf 11: Vývoj celkového importu a podílu primární produkce a průmyslových výrobků na celkovém importu v letech 1980 až 2005 ......................................................................... 34 Graf 12: Složení čínského exportu podle členění SITC ve vybraných letech .......................... 35 Graf 13: Složení čínského importu podle členění SITC ve vybraných letech .......................... 36 Graf 14: Teritoriální struktura čínského exportu v letech 1996 – 2006 ................................... 39 Graf 15: Teritoriální struktura čínského importu, 1996 – 2006................................................ 39 Graf 16: Bilance běžného účtu a její podíl na HDP b.c., 1978 – 2005 .................................... 41 Graf 17: Vývoj obchodní bilance v obchodu s primární produkcí a s průmyslovým zbožím, 1980 – 2005 ...................................................................................................................... 41 Graf 18: Vývoj obchodní bilance Číny s vybranými státy a skupinami států (mld. USD) .... 42 88

Graf 19: Vývoj inflace CPI a inflace deflátoru HDP, 2000 = 100,1980-2008 ........................55 Graf 20: Vývoj zaměstnanosti a míry nezaměstnanosti v Číně, 1978 - 2005 .........................57 Graf 21: Vývoj čínských devizových rezerv a jejich podíl na HDP, b.c. .................................59 Graf 22: Struktura tvorby rezerv ...............................................................................................60 Graf 23: Vývoj světového HDP, světového obchodu a podílu obchodu na HDP,1980-2008 ..62 Graf 24: Tempo růstu světového HDP (b.c.) a tempo růstu světového obchodu,1981-2008 ...63 Graf 25: Příspěvek k růstu světového HDP (v %, podle PPP) .................................................64 Graf 26: Vliv dovozních cen (mimo ropu) na CPI ve vyspělých zemích a USA .....................65 Graf 27: Příspěvek vybraných regionů k růstu spotřeby komodit ............................................66 Graf 28: Zaměstnanost a mzdy kvalifikované a nekvalifikované práce, 1980 - 2004..............67 Graf 29: Bilance běžného účtu, 1975 - 2007 (v % světového HDP) ........................................69 Graf 30: Vývoj obchodu USA s Čínou, 1987 – 2007 ...............................................................71 Graf 31: Dovozy USA z Číny podle typu podniku Graf 32: Vývozy z USA do Číny podle typu podniku ..............................................................72 Graf 33: Dovozy USA z Číny podle celního režimu Graf 34: Vývozy z USA do Číny podle cel. režimu .................................................................72 Graf 35: Vývoj obchodu Vietnamu s Čínou – export, import, obchodní bilance (mil. USD) a jejich podíl na celkovém exportu a importu Vietnamu (%)............................................77

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Podíl jednotlivých sektorů hospodářství na HDP ...................................................20 Tabulka 2: Struktura zaměstnanosti a počet pracujících v sektorech hospodářství ..................21 Tabulka 3: Vývoj produktivity práce v jednotlivých sektorech (celková zaměstnanost/HDP b.c.) ...................................................................................................................................21 Tabulka 4: Vývoj cel do roku 2000 (prostý průměr celních sazeb v daném roce) ...................27 Tabulka 5: Vývoj cel (průměr cel MFN) po vstupu do WTO ..................................................30 Tabulka 6: Struktura obchodu (%)............................................................................................37 Tabulka 7: Struktura čínského obchodu podle stupně výroby, 1997 - 1999 ............................38 Tabulka 8: Korelace mezi tempy růstu HDP a exportu, importu, obchodu/HDP a FDI ..........54 Tabulka 9: Korelace mezi tempy růstu deflátoru HDP a exportu, importu a obchodu/HDP ...56 Tabulka 10: Průměrný roční růst zaměstnanosti v daných odvětvích (%) ...............................57 Tabulka 11: Korelace mezi tempy růstu zaměstnanosti a exportu, importu a obchodu/HDP ..58 Tabulka 12: Korelace mezi tempy růstu produktivity práce a exportu, importu a obchodu/HDP....................................................................................................................59

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Standardní klasifikace zahraničního obchodu (SITC, 4. revize)..............................90 Příloha 2: Vývoj čínského HDP, exportu, importu, investic do fixního kapitálu (mld. CNY, s.c. 1990) a zaměstnanosti (100 000 osob), 1978 – 2006 .................................................91 Příloha 3: Vývoj tempa růstu čínského HDP, investic do fixního kapitálu, zaměstnanosti a otevřenosti ekonomiky (%), 1978 - 2006 .........................................................................91 Příloha 4: Vývoj tempa růstu čínského HDP, exportu, importu a otevřenosti ekonomiky (%), 1978 - 2006 .......................................................................................................................92

89

PŘÍLOHY Příloha 1: Standardní klasifikace zahraničního obchodu (SITC, 4. revize) 0 00 01 02 03 04 05 06 07

Potraviny a živá zvířata Živá zvířata Maso a masné výrobky Mléčné výrobky a vejce Ryby, korýši a měkkýši Obiloviny a obilné výrobky Zelenina a ovoce Cukr, výrobky z cukru a med Káva, čaj, kakao, koření a výrobky z nich

54 55 56 57 58 59 6 61 62

Léčiva a farmaceutické výrobky Silice a vonné látky; leštící a čistící přípravky Hnojiva umělá Plasty v prvotní formě Plastické hmoty v neprvotních formách Chemické prostředky a výrobky, j.n. Tržní výrobky tříděné hlavně podle materiálu Kůže, kožené výrobky, j.n. a vydělané kožky Výrobky z pryže, j.n.

08 Krmiva pro zvířata (kromě nemletých obilnin) 63 Výrobky z korku a dřeva (kromě nábytku) 09 1 11 12

Různé jedlé výrobky a přípravky Nápoje a tabák Nápoje Tabák a tabákové výrobky Surové materiály, nepoživatelné, s 2 výjimkou paliv 21 Usně, kůže a kožešiny, surové 22 Olejnatá semena a olejnaté plody Surový kaučuk (vč. syntetického a regenerovaného) 24 Korek a dřevo 25 Vláknina a sběrový papír 23

26 Textilní vlákna a jejich odpad 27

Surová hnojiva a surové nerosty (mimo uhlí, ropy)

28 Rudy kovů a kovový odpad

64 65 66 67

Papír, lepenka a výrobky z nich Textilní příze, tkaniny, tržní výrobky z nich, j.n. Výrobky z nekovových nerostů, j.n. Železo a ocel

68 Neželezné kovy 69 Kovové výrobky, j.n. 7 Stroje a dopravní prostředky 71 Stroje a zařízení k výrobě energie 72 Strojní zařízení pro určitá odvětví průmyslu 73 Kovozpracující stroje Stroje a zařízení všeobecně užívané v průmyslu, 74 j.n. 75

Kancelářské stroje a zařízení k autom. zpracování dat

76

Zařízení k telekomunikaci, záznamu, reprodukci zvuku

29

Suroviny živočišného a rostlinného původu, j.n.

77 Elektrická zařízení, přístroje a spotřebiče, j.n.

3

Minerální paliva, maziva a příbuzné materiály

78 Silniční vozidla

32 33 34 35 4 41

Uhlí, koks a brikety Ropa, ropné výrobky a příbuzné materiály Topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný Elektrický proud Živočišné a rostlinné oleje, tuky a vosky Živočišné oleje a tuky Nevysychavé rostlinné tuky a oleje, surové, 42 rafinované

79 8 81 82 83 84

43 Tuky a oleje zušlechtěné, vosky

87

Odborné, vědecké a řídící přístroje a zařízení, j.n.

5

88

Fotografické přístroje, optické výrobky, j.n., hodiny

Chemikálie a příbuzné výrobky, j.n.

51 Organické chemikálie 52 Anorganické chemikálie

Ostatní dopravní a přepravní prostředky Průmyslové spotřební zboží Prefabrikované budovy; výrobky zdravotnické Nábytek a jeho díly Cestovní galanterie, kabelky a podobné výrobky Oděvní výrobky a doplňky

85 Obuv

89 Různé výrobky, j.n. 9 Komodity a předměty obchodu, j.n.

53 Barviva, třísloviny a pigmenty

Zdroj: Český statistický úřad, http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/04004474D1/$File/6001080106a.pdf

90

Příloha 2: Vývoj čínského HDP, exportu, importu, investic do fixního kapitálu (mld. CNY, s.c. 1990) a zaměstnanosti (100 000 osob), 1978 – 2006

9000 gdp ex im inv emp

8000

7000

6000

5000

4000

3000

2000

1000

1980

1985

1990

1995

2000

2005

Zdroj: UN Main National Aggregates Database, Čínský statistický úřad (zaměstnanost), výpočty autorky Příloha 3: Vývoj tempa růstu čínského HDP, investic do fixního kapitálu, zaměstnanosti a otevřenosti ekonomiky (%), 1978 - 2006

gdp inv emp otev

30

25

20

15

10

5

0

-5

-10

-15

1980

1985

1990

1995

2000

2005

Zdroj: UN Main National Aggregates Database, Čínský statistický úřad (zaměstnanost), výpočty autorky

91

Příloha 4: Vývoj tempa růstu čínského HDP, exportu, importu a otevřenosti ekonomiky (%), 1978 - 2006

gdp ex im otev

35 30 25 20 15 10 5 0 -5 -10 -15 1980

1985

1990

1995

2000

2005

Zdroj: UN Main National Aggregates Database, Čínský statistický úřad (zaměstnanost), výpočty autorky

92