Šamani a děti květin - za tajemstvím přitažlivosti psychedelik

Šamani a děti květin - za tajemstvím přitažlivosti psychedelik PhDr. Veronika Novotná, PhDr. Jan Sebastian Novotný

Psychedelika (LSD, lysohlávky atd.) a jejich psychoaktivní účinek zná lidstvo už několik tisíciletí. Již staré šamanské kultury používaly tyto látky k navození různých extatických stavů, při rituálech, nebo při snaze o komunikaci s bohy, duchy a jinými světy. Ale i dnes se těší „elesdíčko“, „papírky“, „houbičky“ či „lysoně“ (jak se často označují) velké popularitě, především mezi mladými lidmi. Proč tomu tak je? Čím jsou psychedelika tak lákavé? Co člověku nabízí? A pro koho jsou přitažlivé? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v následujícím textu.

Jak fungují psychedelika LSD i Psylocibin (účinná látka v lysohlávkách) působí, na některé části mozku a zesiluje nebo naopak tlumí jejich činnost. Nejvýrazněji se to projevuje ve smyslovém vnímání. Na člověka neustále působí obrovské množství informací ze smyslů (zrak, sluch, chuť, čich, hmat). Aby jimi nebyl člověk úplně zahlcený (a dokázal se soustředit, přemýšlet a fungovat, má člověk v mozku určitou část (thalamus), která se při běžném životě snaží filtrovat informace, které k nám přicházejí ze smyslů (takové zahlcení informacemi ze smyslů si můžete představit například jako sledování filmu v kině, kdy se na plátně děje spousta věcí najednou, do toho Vám něco říká Váš soused, tlačí vás peněženka v kapse a chce se vám na záchod. V tuto chvíli na vás působí tolik podnětů najednou, že nedokážete pořádně vnímat ani jednu z těch věcí a špatně se vám soustředí – např. na obsah filmu, nebo na to, co vám říká kamarád). Právě thalamus filtruje tyto tisíce informací a do mozku pouští jenom ty důležité a potřebné pro aktuální fungování. A právě drogy (jako LSD nebo psylocibin – lysohlávky) narušují tuto funkci thalamu a člověku se do vědomí dostává mnohem více informací (Gouzoulis-Mayfrank, Schreckenberge, Sabri a kol., 1999). Je jimi přehlcen. Halucinogen (jeden z názvů pro drogy jako LSD či lysohlávky; budeme používat také pojem psychedelika, ale stále myslíme to samé) sám o sobě není nositelem prožitku, ale tím, jak působí, porušuje jisté řídící, výběrové, hodnotící a kontrolní mechanismy, které neustále vedou naše myšlení a vnímání (Leary, 1997) a dává tak možnost vzniku zcela nových prožitků na základě chemických změn, které probíhají v našem těle. To se projevuje jako změna ve fungování vědomí. Pro tyto stavy se používá termín „změněné stavy vědomí“. Pro většinu psychologů je přítomen změněný stav vědomí, kdykoli „došlo ke změně normálního stavu duševních funkcí do stavu, který se jeví být odlišným osobě prožívající tuto změnu“ (Atkinsonová a kol., 1995, s. 213). Přestože to není příliš přesná definice, odráží 1

skutečnost, že stavy vědomí jsou subjektivním jevem a sahají od rozptýlení denním sněním až po zmatenost při deliriích či změněné vnímání při intoxikaci drogou. Tyto extrémní stavy lze rozdělit do dvou kategorií: změněné stavy vyvolané uměle a často též záměrně (člověk si vezme látku - drogu) a přirozeně vzniklé změněné stavy vědomí (tj. psychózy, horečnaté stavy, hypnóza, sen atd.). Stanislav Grof (1998) se snaží odlišit změněné stavů vědomí transcedentánního charakteru od patologických stavů tím, že používá název holotropní vědomí. Složený výraz holotropní znamená orientované směrem k celistvosti nebo pohybující se ve směru celistvosti (z řeckého holos – celý a trepein – pohybující se směrem k něčemu). Naznačuje, že ve svých běžných stavech vědomí nejsme ve skutečnosti celiství – jsme fragmentováni a ztotožňujeme se pouze se zlomkem toho, čím opravdu jsme. Jak je vidět, některé stavy vědomí, přestože se výrazně liší od „běžného fungování mysli“, tak nejsou projevem patologie, nebo poruchy. Právě těm se říká „změněné stavy vědomí“.

Změněné stavy vědomí Jak lze tedy definovat zněměné stavy vědomí? Milan Nakonečný uvádí následující definici. „Jedná se o stavy vědomí, rozšířené za hranice běžné empirické skutečnosti, která je z hlediska konvenčního názoru na svět chápána v podstatě fyzikalisticky (skutečné je to, co vnímáme prostřednictvím smyslů a fyzikálních aparatur, tedy to, co je dáno ve smyslové zkušenosti bezprostředně nebo zprostředkovaně, např. mikroskopem apod.). Takové fyzikalisticky omezené pojetí skutečnosti je však diskutabilní. Mezi vědeckými a tzv. transpersonálními psychology, kteří zkoumají různé formy rozšířeného vědomí, existuje zásadní spor o to, čím vlastně tato skutečnost vystupující v transpersonálních formách vědomí je. Jsou to pouhé halucinace, či se zde za zvláštních okolností vykazuje jakýsi běžně neviditelný svět? Tento spor mezi konvenční empirickou a velmi nekonvenční transpersonální psychologií nemůže být spolehlivě vyřešen, protože stavy rozšířeného vědomí jsou jen velmi obtížně sdělitelné a přístupné zkoumání běžnými vědeckými metodami“ (Nakonečný, 2003, s. 25). Holotropní či změněné stavy charakterizuje tedy specifická proměna vědomí spojená se změnami vnímání ve všech smyslových oblastech, s intenzivními a často neobvyklými emocemi a s hlubokými změnami v procesu myšlení, při kterých však není oslaben intelekt, ale funguje způsobem, který se významně liší od jeho běžné činnosti. Můžeme být doslova zahlceni pozoruhodnými novými informacemi o celé řadě témat. Jsme schopni hlubokého psychologického vhledu do své vlastní osobní minulosti, nevědomé dynamiky, emočních potíží a mezilidských vztahů. Můžeme zažít i mimořádná odhalení týkající se různých aspektů přírody a vesmíru, které zcela překračují naše vzdělanostní a intelektuální pozadí včetně zajímavých vhledů týkajících se filosofických, metafyzických a spirituálních otázek. Jsou 2

obvykle provázeny škálou intenzivních psychosomatických projevů a nekonvenčních forem chování. Při holotropních stavech zakoušíme průniky jiných rozměrů bytí, jež mohou být velice intenzivní a dokonce i ohromující (Grof, 1998). Podle Huxleyho (1996) je potřeba transcedence (přesáhnutí sebe sama a rozšíření svých obzorů někam za běžnou realitu) základní pohnutkou každé lidské duše. „Transcendence – poznání reality mimo čas, prostor a milované ego – byla odedávna základní lidskou výsadou a touhou“ (Leary, 1997). Člověk může prožívat úctu ke světu, dělat dobré skutky nebo praktikovat různá duchovní cvičení. Pokud však z jakéhokoli důvodu v tomto přirozeném sebetranscendentu neuspěje, stává se podle Huleyho (1996) náchylným obrátit se k chemickým náhražkám náboženství. Za tyto chemické náhražky považuje alkohol a všelijaké prášky na moderním Západě, alkohol a opium na Východě, hašiš v muslimském světě, alkohol a marihuanu ve Střední Americe, alkohol a koku v Andách, alkohol a barbituráty ve vyspělejších oblastech Jižní Ameriky.

Změněné stavy vědomí po požití psychedelik Někteří odborníci se snaží popírat jakoukoli přítomnost „reality“ v pozměněných stavech vědomí vyvolaných psychoaktivními látkami a staví se k nim jako k iluzím a zkresleným reflexím všedního vědomí. Dle etnografických záznamů je však patrná úloha, jakou sehrály pozměněné stavy vědomí v utváření kultury. Například kultura indiánského kmene Tukano, z kolumbijské severozápadní Amazonie, považuje pozměněné stavy vědomí vyvolané halucinogenními rostlinami za nadřazené obyčejnému stavu vědomí (Rudgley, 1996). Změněné stavy vědomí či holotropní zážitky lze navodit řadou různých starých a primitivních „posvátných technik“. Zvlášť účinnou „posvátnou technikou“ bylo i rituální požívání různých psychedelických látek (Grof, 1998). Účinek tzv. psychedelických drog (psilocybin, LSD, meskalin a jiné) na lidskou psychiku vypadá obvykle následovně – člověk po požití určité dávky ztrácí běžnou základnu svého vědomí a schopnost normálního vnímání času a prostoru. Mnohem více se cítí být žit, okolní předměty ho najednou přímo oslovují. Jak bylo již zmíněno, působení těchto drog je do velké míry pravděpodobně vyvoláno tím, že psychika je najednou zaplavena náporem vjemů. Člověk se najednou mnohem více stává součástí svého okolí na úkor vyhraněnosti sebe sama. Přestává existovat něco jako striktní oddělení sebe od okolí (Stella, 2003) a právě psilocybin je jednou z látek, která je schopna tyto jevy vyvolat. McKenna (1999, s. 307) ve své knize Pokrm bohů sám říká, že „psychedelika jsou nejsilnějším myslitelným nástrojem pro studium lidského vědomí“. Obdobně i Grof (2000, s. 275) zmiňuje, že „čerstvé i sušené houby rodu Psilocybe mají v psychedelických kruzích pověst nejjemnější a nejmírnější látky navozující změny vědomí, která je k dispozici. Často se doporučují jako ideální látka, která nováčkům zprostředkuje vstup do světa psychedelických 3

zážitků“. DeKorne (1997, s. 179) říká, že „podle mé zkušenosti jsou psilocybinové houbičky nejkonzistentnějším, nejefektivnějším a nejdostupnějším katalyzátorem rozšířeného vědomí, jaký je v současné době k dispozici.“ „Psychedelické látky obyčejně navozují intenzivní prožitky, které mohou mít … hluboký transformativní charakter, často obsahují zážitky smrti a znovuzrození, jednoty s vesmírem a další transpersonální jevy“ (Kudrle in Kalina, 2003, s. 83). Někteří se domnívají, že lysohlávky prostě zesílí kvalitu jejich vnitřního já. Jiní jsou zase přesvědčeni, že jim houby pomáhají najít jejich místo ve vesmíru a pochopit spojení s planetou Zemí. Mnozí mají náboženská vidění, anebo cítí, že se navždy změnili k lepšímu (Stamets, 2000). Psilocybinové houby, resp. psilocybin a psilocin, tedy mohou mít na psychiku hluboký a hluboce religiózní účinek (Stafford, 1997). Jak je vidno, názory na LSD, houbičky a podobné drogy se různí. Na jedné straně se setkáváme s pohledem, že pozměněné stavy vědomí v rámci intoxikace houbičkami jsou jen pouhým zkresleným a patologicky pokřiveným vnímáním, na straně druhé nacházíme zástupce názoru, že houbičky (a jiné psychedelické látky) nám mohou otevřít brány nepoznaného.

Jaké zážitky přináší psychedelika Zkušenosti a zážitky po požití psychedelik mohou mít celou řadu podob. Ukážeme si ty nejčastější. Již jsme zmínili změněné zrakové či jiné vnímání věcí nebo celého prostředí je převážně jevem tzv. smyslové úrovně. V následujícím textu se pokusíme přiblížit tyto různé zážitky výpověďmi uživatelů psychedelik: „V hlavě se mi vytvářely takový barevný obrazce, pořád jsem se dostával hloubš, hloubš, hloubš, až z toho bylo takový vlnění bíločerný, který tak nějak plulo tím vesmírem.“ „Většinou vnímám všechno, že je to takové živé.“ „Dokázal jsem si půl hodiny hrát třeba s ubrouskem nebo s kapesníkem, protože to bylo naprosto vynikající na omak, a můžeš si do toho představit, že hladíš deset druhů zvířat, že se dotýkáš spousty věcí.“ „Dokázal jsem si půl hodiny hrát třeba s ubrouskem nebo s kapesníkem, protože to bylo naprosto vynikající na omak, a můžeš si do toho představit, že hladíš deset druhů zvířat, že se dotýkáš spousty věcí.“ 4

Jako poměrně častý zážitek je popisována zkušenost, kdy člověk promítá své vědomí ven ze svého těla a potom se dokáže na tělo dívat tak, jako by stál opodál po jeho boku nebo se na něj díval shora. (Hasler a kol., 2004). Někdy se dokonce dostavují i pocity, že člověk žádné tělo nemá. Tento fenomén je podle většiny lidí nezachytitelný a neexistence těla je pak většinou prožívána v rámci „mystické zkušenosti“. „Tady u toho zážitku jsem ztrácel představu o svým těle.“ „Nejsilnější zážitek byl asi tělesný, když jsem si připadal, že je moje hlava a moje tělo nějakým způsobem prostě není, že prostě mám hlavu, ale necítím ruce, a ta hlava se nějakým způsobem dostala do výšky asi 1,5 metru, možná výš a prostě tak nějak plula mezi těmi lidmi. Já jsem tak nějak chodil, nebo plaval. Nevím, co dělá hlava, když nemá tělo. A bylo to strašně zvláštní, protože jsem vůbec nevnímal že jdu, já jsem prostě nevnímal pohyby, vůbec jsem necítil svoje tělo a cítil jsem se neskutečně lehký.“ „Snad můžu uvést jeden krátký zážitek mimo tělo, kdy jsem se na pár vteřin viděla seshora.“ „Zpředmětnění“, které se také nezřídka objevuje, je proměna v neživý předmět. Má mnoho forem. Tento prožitek se projevuje tím, že se osoba buď ztotožní s předmětným objektem v místnosti a stane se jím, nebo zjistí, že se přeměnila v nějaký imaginární objekt. V souvislosti s tím se může člověk proměnit v celou řadu věcí, např. v rostlinu, v zemi, oheň, vodu, vzduch, ale i v humanoidní předmět, jako je robot nebo mechanický člověk atd. Tento zážitek popisuje například Hofmann ve své knize „LSD mé nezvedené dítě“. „S každým krokem, který jsem podnikal, jsem si více a více připadal jako robot. Působilo to obzvláště silně na mé obličejové svalstvo, tak silně, že se mi zdálo, že nad tím ztrácím úplně kontrolu – byl jsem přesvědčený, že moje tvář úplně ztuhla, byl jsem zcela bez výrazu“ (Hofmann, 1997, s. 57). Ztotožnění se zemí, ohněm nebo vodou pocházejí podle některých názorů z mystických a teologických zdrojů: např. hořící keř, pilíře plamenů, stvoření člověka ze země nebo hlíny, tušení živelných duchů apod. Lidé, kteří se proměnili v neživé předměty, shodně líčili, že v mnoha ohledech porozuměli podstatě předmětu, že vědí, co předmět „cítí“ (Masters, Houstonová, 2004). Lidé také mohou při pohledu do zrcadla prožívat zajímavé a často i povznášející zkušenosti. Tělesný nebo citový stav osoby případně to, co si myslí, může určovat výslednou podobu, kterou zrcadlo odráží. Někdy tak zrcadlo bez jakéhokoli přičinění ukazuje vnitřní tíseň, touhy i mínění. A i když tvář osoby nemá žádný výraz, jí připadá, že zrcadlo odráží to, co si myslí. Je však faktem, že mezi změny fyziologických funkcí vyvolané psychedeliky patří i změny postihující vizuální vnímání, mj. rozšíření očních zřítelnic. Už jenom tyto aspekty vyvolávají jistá zkreslení zrcadlené podoby. Nemusí tedy jít pouze o odraz vnitřních stavů jedince. Jistou deformaci při pohledu do zrcadla prožívá naprosto každý intoxikovaný, přičemž okolo 90% osob prožívá alespoň některá z těchto zkreslení jako nepříjemná. Tyto reakce se pohybují od 5

mírné nelibosti až po silné pocity strachu a prudké citové změny. Velice často se lze setkat s karikováním sebe nebo ostatních, tváře nebo celého těla. Samozřejmě že i vnímání druhých lidí je pod vlivem psychedelik jiné než obvykle, a to v mnoha pozoruhodných ohledech. Jak již bylo několikrát zmíněno, dochází k základním změnám zrakových vjemů a tak i způsobu, jak vidíme druhou osobu, což mnohdy souvisí s citovým stavem člověka. „Hodně jsem vnímala to, že se mi lidi jakoby rozdělili na dobrý a zlý. Že jsem dost intenzivně vnímala veškerý projevy lidí, jak mluví, co říkají, jak se chovají a tak.“ Zrakové deformace se často vážou k osobám, které člověk dobře zná. Láska, silné přátelství a touha obecně vyvolávají zrakové vjemy, jež mohou toho dalšího obdařit výjimečnou krásou nebo nějakou jinou velice cennou vlastností. Mnoho osob se shodlo na tom, že u druhých poznaly jejich skutečné hodnoty. Jedním z velmi častých příkladů psychedelické zkušenosti jsou také pocity „všeobecné lásky“, „kamarádství“ nebo „lásky k celému lidstvu“. Řada lidí prohlašovala, že se po požití psychedelik stali „láskyplnějšími“, „vstřícnějšími“ a „spřízněnějšími“ s blízkými lidmi, altruističtějšími atd. (Pahnke, 1966). Tato prohlášení jsou ale do jisté míry zpochybnitelná, protože se obtížně určuje, zda k tomu skutečně došlo. Jak ale uvádí Miovský, „není důležité, zda tyto fenomény objektivně existují, důležité je, že jsou intoxikovanými osobami prožívány a zažívány a existují tudíž minimálně v jejich fantazii a mysli“ (Miovský, 1996, s. 19). „No přímo jako setkání s něčím vyšším ne, ale spíš taková ta, propojenost s tím světem, kterej nás obklopuje. Jako kdybych měla pocit, že mám trychtýř v hlavě a byla jsem napojená na to celý dění.“ „Ten první zážitek byl strašně harmonický, že jsem cítil soulad všeho se vším, jako sebe, přírody...i celého vesmíru, když to tak řeknu ...A ten zážitek je každý jiný, ale je společný v tom, že tam cítím nějakou sounáležitost s tím celkem...a určitě mě to ovlivnilo.“ Osoby pod vlivem psychedelik vypovídají, že jsou schopny „naladit“ se přímo do nálad a myšlenek druhých. Přibližně 90% osob prožilo pod vlivem psychedelických látek alespoň jednou stav mysli označovaný jako empatie. Lidé hovoří o soucitu, souladu, spojení, náklonnosti, psychologickém porozumění, pochopení, myšlenkovém souznění, jednotě, společenství nebo jejich určité kombinaci. Vciťování do předmětů a hudby je však běžnější než vcítění do osob. Na druhou stranu úspěšná empatie s věcmi může člověka podpořit, aby se posul k úspěšné empatii s lidmi. LSD, Psilocybin (i další psychedelika) a jejich vliv na ztrátu hranic sebe sama (svého Já) se zde projevuje neschopností rozlišovat mezi sebou a vnějším prostředím, která je právě doprovázena výše zmíněnými vhledy a zážitky typu sjednocení (Hasler a kol., 2004). 6

„Jak jsem říkala, taková empatie, zájem o druhý a zároveň s druhý strany, že i oni o mě....Že jsem měla vždycky takovou silnou touhu ty lidi poznat, zajímat se o ně.“ „Prožitek takové té ne úplně telepatie, ale toho souznění s těma lidma, že jsme věděli, na co myslíme a nemuseli jsme o tom mluvit, a byla tam taková jako mnohem větší vazba mezi těma lidma, tak to se mi zdálo jako nejhezčí zážitek.“ „Nejvíc mě oslovil zážitek na tom koncertě, kdy jsme stály já, V. a za náma H. a právě, že jsem měli, jak to říct....propojený mozky (úsměv). A byl to fakt strašně silnej zážitek, na kterej strašně ráda vzpomínám, a když se řeknou houby, tak si ho vždycky vybavím. Bylo to takový to pouto. Strašně moc bylo cítit takový to pouto mezi těma lidma a takovou tu blízkost, a že si člověk uvědomí, že tam něco takovýho je a že kdyby jsme o tom mluvili, tak to nemá takovou tu sílu.“ Za nejzásadnější transformující psychedelické prožitky jsou považovány náboženské a mystické zkušenosti. Zjevuje se tehdy, když se člověk na vlastní nejhlubší úrovni sjednotí se zdrojovou úrovní celé skutečnosti. Ve stavu vyvolaném psychedeliky se mohou kromě náboženských zážitků vyskytovat také velké i malé formy mystiky např. v podobě prožívání jednoty s vnějším světem, nebo prožívaní jednoty s nicotou (Stríženec, 2003). „V průběhu jedné intoxikace jsem měl zážitek, že mám nesmírnou moc a projevovalo se to asi tak, že jsem měl nesmírnou moc měnit to, co se v tomto světe děje...něco podobnýho jako že jsem byl Bůh, v úvozovkách, který hraje šachy, a ty šachy jsou různé věci nebo lidi, a ty s nima můžeš hýbat jak chceš a dostat je na přesně dané pole, které je pro tebe důležité. Můžeš měnit tu hru tak, že bude hrát ve tvůj prospěch. Nevím, jestli je to nějaká omnipotence nebo jak to nazvat. Ale tak jako, že když někam půjdu a někoho se dotknu, tak to prostě něco udělá. A viděl jsem strašnou návaznost věcí na to, kam až to můžu dopracovat, a strašně cíleně jsem dělal určité věci pro to, aby to vždycky dopadlo, tak jak chci. Každopádně tu moc teďka nemám, což jsem taky rád, protože bych z toho asi zblbnul.“

Jak ovlivňují tyto zážitky osobnost člověka Podle řady výzkumů docházelo v průběhu intoxikace ke změnám systému hodnot a postojů, a to také následně vedlo k lepší adaptaci na realitu (Dytrych, Grof, 1964). Co se týče přetrvávajících pozitivních změn postojů a osobnosti objevujících se po psychedelických prožitcích, lze je rozdělit do čtyř hlavních oblastí. Jedná se o změny ve vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k životu a k mystickým zkušenostem jako takovým. Pozitivní změny v rámci vlastní osoby zahrnují: 7

-

osobností integraci, pocit vnitřní autority jako zdroje síly, novou vitalitu, vnitřní optimistické ladění, nárůst kreativity, celkové zvýšení pocitu kvality vlastního života. „Na těch houbách člověk jakoby prožije takovou lásku sám k sobě, a není to taková ta sobecká láska, ale jenom fakt taková ta přijímající. A je to strašně obohacující v tom, že člověk přijímá sám sebe a nemusí ho přijímat někdo druhej. To není až tak běžný. Tak to se u mě určitě změnilo k lepšímu.“

Na úrovni nových postojů a chování k lidem se tato zkušenost projevuje jako více citlivosti, tolerance, lásky a autenticity. Tito jedinci jsou otevřenější a upřímnější k sobě i k druhým. Ve vztahu k životu pak dochází k pozitivním proměnám životní filosofie, která zahrnuje: -

smysl pro hodnoty, pocity smysluplnosti vlastní existence, oddanost své práci, potřebu pomáhat druhým, nové porozumění životu a celému světu. „Přestal jsem se bát smrti.“ „Nejspíš to taky posílilo něco, co by se odvážně dalo nazvat smysl života, víru v to, že tento svět má svůj význam, že to nějak funguje a je to tak v pořádku, což je dost uklidňující....Já myslím, že u mě to byly prostě takový malý jemný posuny, který ve mě spíš nastartovaly něco dalšího, co už pak šlo dál bez drog.“ „Tak určitě větší úcta k té přírodě. Vzhledem k tomu, že jsem se fakt uvědomil, že je to život, tak se k tomu určitě chovám jinak...ke stromům a tak vůbec k přírodě, ke všemu i k bytostem...i k věcem. Mě to pomohlo se zkontaktovat s tím životem, který je ve všem a strašně mě to obohatilo. “ „Zpětně to můžu ohodnotit jako fascinaci světem, bytím.“

Pozitivními změnami ve vztahu k mystickým zkušenostem jako takovým se myslí to, že jsou vnímány jako hodnotné, poučné a užitečné. Tyto zážitky jsou pociťovány jako zdroj růstu a síly (Pahnke, 1966). Podobně na situaci pohlíží i Jackson (in Dytrych, Grof, 1964), který říká, že prožití intoxikace může poskytnout novou zkušenost, která rozšíří obzor pokusné osoby a prostřednictvím jistých velmi silných prožitků dá nový smysl jejímu životu. Transcendentální reakce na intoxikaci je totiž také dočasnou ztrátou diferenciace vlastního já a zevního světa.

8

Může tak vést k snížení pocitu odcizení, znovuobjevení sebe sama, k nové hierarchii hodnot, k objevení nového potenciálu pro růst a vývoj a k novému začátku. Stavy změněného vědomí mohou mít prospěšný transformační vliv. Může dojít ke zmírnění emočních i psychosomatických poruch stejně jako problémů v mezilidských vztazích. Mohou se také snížit agresivní tendence, zlepšit vystupování, zvýšit míru tolerance k druhým a podstatně zlepšit obecné kvality lidského života. Mezi kladné účinky patří i hluboký pocit spojení s ostatními lidmi i přírodou. Spiritualita tohoto druhu je pak založená na přímém osobním poznání (Grof, Grofová, 1999). „Spiritualita vždy souvisela s objevováním jiných úrovní vědomí, než na konvenční hmotnou realitu orientované vědomí. Vědomí touží poznat samo sebe a stimulus pro transcendenci je hluboce vnitřní“ (Kudrle in Kalina, 2003, s. 94).

Objevování sebe sama Pokud jedinec překročí rámec smyslových zážitků v průběhu intoxikace, může vstoupit do dalšího stádia prožitku, jehož obsah je převážně introspektivní. Při těchto typech prožitků dochází k přezkoumávání osobních problémů, zejména pak problematických vztahů a životních cílů. Vybavují se závažné minulé zážitky, které lze znovu a mnohem citlivěji oživovat. Mohou se vyplavit psychické obsahy, které si člověk normálně neuvědomuje. Byl to například právě psilocybin, který sloužil k urychlení a zintenzivnění psychoterapeutického procesu. V průběhu intoxikace psilocybinem často docházelo k vyjádření traumatických zkušeností (Hausner, Doležal, 1963). V rámci intoxikací tak může dojít i k intenzivnímu sebepoznání (Masters, Houstonová, 2004). Hluboké zážitky při intoxikaci někdy způsobují vytváření nového systému hodnot, dochází ke změnám i v základním vztahu k podstatě utrpení, zkoušek a trápení, kterým jsme vystaveni v běžném životě, a můžeme je tak snadněji zvládat (Grof, 1998). Některé osoby uvádí, že zkušenost s psilocybinem byla jedním z velice smysluplných a spirituálně významných zážitků v životě. „Tehdy jsem byla prostě nesebevědomý adolescentní děcko, který si myslím mělo dost problémů samo ze sebou. Byla jsem prostě taková nespokojená. Nedařilo se mi asi úplně jít takovým směrem, jakým bych v životě chtěla, ale to hodně souviselo s nízkým sebepojetím, to vím. To se tak nějak postupně dalo dohromady. Jako že dneska si o sobě myslím, že už jsem fakt docela zdravě sebevědomá, vím, v čem jsem dobrá a kde mám svoje mezery, a taky se trochu víc znám i díky těmto zkušenostem. Rozhodně jsem klidnější a spokojenější se svým životem než dřív.“ To, co člověk zažívá, pak často vede i k jistým změnám chování. Jako by mnohé typické způsoby chování, které považoval za špatné a sebezničující, začaly mizet, byly přesunuty 9

nebo překryty určitým procesem učení se nových vzorců chování. Člověk je dokonale přesvědčen o tom, že do budoucna bude reagovat podle nových vhledů a nové orientace (Masters, Houstonová, 2004). To, zda tomu tak skutečně bude, je věcí druhou. Lidé dosahující těchto prožitků se vyznačují pochopením sebe sama, mají mnohem intenzivnější pocit, že prožívají harmonické vztahy s jinými osobami a věcmi – tedy se světem obecně. Pociťovaný tělesný vzhled jako by se měnil k lepšímu. O tom, že některé z psilocybinových hub a další psychedelické látky dokáží vyvolat u lidí velmi působivé a poučné psychické zážitky, nemůže být na základě zkušeností pochyb (Stafford, 1997), přesto je však nelze brát jako univerzální recept na sebepoznání, seberozvoj či jako terapeutickou pomůcku při řešení svých potíží. Je třeba si uvědomit, že typy zážitků, o kterých se zde hovoří, jsou vysoce specifické a souvisí s velkým množstvím aspektů, které do průběhu intoxikace zasahují. Rozhodně by tak nebylo vhodné nabýt dojmu, že psychedelika jsou spásnou cestou k vlastnímu sebepoznání nebo vhodnou formou automedikace v případě psychických problémů. Naopak, je třeba mít vždy na zřeteli i všechna případná rizika.

Pro koho jsou psychedelika přitažlivá Z předchozích odstavců je vidět, že psychedelika mohou nabídnout člověku řadu nevšedních zážitků. Ale pro koho jsou tyto nabídky přitažlivé? Kdo jsou nejčastější uživatelé psychedelik? A co z výše uvedeného je přitahuje? Z výzkumů vyplývá, že nejčastějšími experimentátory s psychedeliky jsou vysokoškolští studenti (v menší míře pak také psychologové, filozofové apod.). Proč tomu tak je? Věkové období vysokoškolského studia spadá zejména do tzv. mladé dospělosti. Je to rozmezí okolo 19-20 let do 26-30 let. Samozřejmě je to poměrně široký časový úsek, ale věk dnes není pro studium zásadní překážkou, a proto se setkáváme i s ještě staršími vysokoškolskými studenty. Pro člověka v mladé dospělosti je typická značná četnost nových zážitků a zkušeností. Mladý člověk je otevřený všemu novému. Chápe to jako předpoklad získání nezbytných znalostí, prožitků i sebepotvrzení (Vágnerová, 2000). Potřeba sebepoznání a sebeutváření je uváděna mezi základními potřebami a hodnotami vysokoškoláka, a je dokonce považována za příznak adekvátního, harmonického duševního rozvoje. Erickson nepřímo vysvětluje velký zájem o sebepoznání mladých lidí tzv. potřebou nalezení totožnosti, identity (Langmeier, Krejčířová, 1998). Vysokoškoláci jsou schopni poměrně vysoké úrovně sebepoznání, pokud jsou seznámeni se základními poznatky psychologie. Sebepoznání, tedy důkladná analýza vlastní osobnosti, je též považována za zvláště cennou pro dobrou adaptaci osobnosti. Čím více se známe, tím lepší je naše adaptace. 10

Součástí hodnotové orientace mladého moderního člověka je převzetí odpovědnosti za sebe sama. Typickou charakteristikou pro mladou generaci je tak i aktivní hledání, otevřenost vůči nové zkušenosti a přemýšlení o sobě samém, stejně jako zkoušení nových rolí, objevování nových hodnot a rozvíjení různých zájmů (Macek, 2003). Jednou z dimenzí osobnosti, jejíž koncept se poslední dobou stává stále častěji předmětem diskusí stejně jako výzkumů, je spiritualita. Opakovaně bývá zdůrazňována i v rámci problematiky sebevymezení a sebepoznávání. Při spiritualitě klademe důraz na osobní hledání spojení s něčím vyšším, posvátným. V současném chápání spirituality se pak často zdůrazňuje právě osobní zážitek s transcendentnem (Stríženec, 2001). Mezi některé charakteristiky transcendence jako jedné z dimenzí spirituality, patří i pocity spojení s ostatními lidmi, přesvědčení, že člověk je součástí lidského společenství, přesvědčení o jednotné podstatě života, tolerance paradoxů stejně jako touha přijímat zkušenosti jako příležitost pro růst a potěšení a schopnost akceptovat život jiných lidí v jejich vztazích (Stríženec, 2003). Tyto charakteristiky až nápadně připomínají popisy zážitků osob intoxikovaných psychedeliky. Ještě markantnější je pak tato podobnost při sledování charakteristik spirituality, jak je popisuje Reich (2001 in Stríženec, 2001). Patří k nim následující: -

vhled a porozumění, smysl pro kontext a perspektivu, uvědomění si vzájemné spojitosti věcí, jednoty v rámci rozdílnosti, schémat v rámci celku, integrace těla, mysli, duše a ducha jako i různých dimenzí života, smysl pro zázrak, tajemství a úžas, vděčnost, potěšení a pokora ve vztahu k životu, naděje a optimismus, odvaha, „duchaplný přístup k životu“, energie, odpoutanost, přijetí nevyhnutelnosti, láska, citlivý, starostlivý přístup k druhým lidem, sobě a ke kosmu jako celku.

Na základě popisu toho, jak je spiritualita vnímána a charakterizována, si opravdu nezle nevšimnout výrazné podobnosti s popisy psychedelických zážitků. Minimálně po stránce psycholingvistické bychom tak mohli hovořit o jisté spojitosti spirituality a psychedelických zkušeností. Jeden z faktorů spirituality (mystický) pak dokonce na tyto zkušenosti odkazuje. Můžeme tak říci, že určité formy spirituálních prožitků, nebo alespoň to, co za ně obecně považujeme, lze navodit také prostřednictvím látek, jež mají psychedelický potenciál.

11

Závěr Jak je možné vidět v předchozím textu, nabízí psychedelika člověku řadu nových, netypických zážitků, příležitost nového pohledu na sebe i realitu. Dalo by se říci, že nabízí „něco jiného, většího“. Nejspíš i proto jsou psychedelika oblíbené právě u mladých lidí na prahu dospělosti. Protože v době osamostatňování, hledání práce, zakládání rodiny apod. (čili v době kdy přichází mnoho nového) nabízí další dimenzi „novosti“. Ale i přesto je potřeba přistupovat k psychedelikům s opatrností, respektem a znalostí. Přestože se někdy využívají i k terapeutickým účelům, nemusí být tou pravou cestou pro každého (jak i někteří uživatelé zjistili). Závěrem by se tak dalo uzavřít ještě jednou myšlenkou. Pokud chceme využít potenciál psychedelik a zažít něco z výše uvedeného, tak ani tak nezáleží na tom, jakou drogu si člověk vezme, protože psychedelika mají podobný účinek. Mnohem důležitější je nastavení člověka v danou chvíli (tzv. setting), protože to představuje výchozí bod a určuje, jakým směrem se budou naše zážitky z psychedelik ubírat.

Literatura DeKorne, J. (1997). Psychotropní šamanismus. Psychotropní rostliny v čarodějnictví. Praha: VOLVOX GLOBATOR. Dytrych, Z., Grof, S. (1964). LSD-25 a jeho využití v klinické praxi. Praha: VÚPs. Gouzoulis-Mayfrank, E., Schreckenberger, M., Sabri O. et. al. (1999). Neurometabolic Effects of Psilocybin, 3,4-Methylenedioxyethylamphetamine (MDE) and d-Methamphetamine in Healthy Volunteers A Double-Blind, Placebo-Controlled PET Study with [18F]FDG. Neuropsychopharmacology, 20. 565-581. Zdroj: http://www.nature.com/npp/journal/v20/n6/ full/1395272a.html. 22.11.2007 Grof, S. (1998). Kosmická hra: Zkoumání hranic lidského vědomí. Praha: Perla. Grof, S., Grofová, Ch. (1999). Krize duchovního vývoje. Když se osobní transformace promění v krizi. Praha: Chvojkovo nakladatelství. Grof, S. (2000). Dobrodružství sebeobjevování. Praha: Perla. Hasler, F., Grimberg U, Benz MA, Huber T, Vollenweider FX (2004). Acute psychological and physiological effects of psilocybin in healthy humans: a double-blind, placebo-controlled dose-effect study. Psychopharmacology. 172 (2), 145-156. Zdroj: http://www.maps.org/w3pb/new/2003/2003_hasler_6232_1.pdf. 12.11.2007. Hausner, M., Doležal, V. (1963). Praktické zkušenosti s halucinogeny v psychoterapii. Československá psychiatrie. 59 (5), 328-335. 12

Hofmann, A. (1997). LSD mé nezvedené dítě. Praha: Profess. Huxley, A. (1996). Brány vnímání. Praha: DharmaGaia. Kalina, K. a kol. (2003). Drogy a drogové závislosti 1. Mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky. Langmeier, J., Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Praha: Grada. Leary, T. (1997). Politika extáze. Olomouc: Votobia. Macek, P. (2003). Adolescence. Praha: Portál. Masters, R., Houstonová, J. (2004). Druhy psychedelické zkušenosti: klasický průvodce účinky LSD na lidskou psychiku. Praha: Maťa a DharmaGaia. McKenna, T. (1999). Pokrm bohů. Praha: Maťa a DharmaGaia. Miovský, M. (1996). LSD a jiné halucinogeny. Boskovice: Nakladatelství Albert, Sdružení Podané ruce Brno. Nakonečný, M. (2003). Úvod po psychologie. Praha: Academia. Pahnke, W. N. (1966). Drugs and Mysticism. The International Journal of Parapsychology. 8 (2), 295-313. Zdroj: http://www.erowid.org/entheogens/journals/ entheogens_journal3.shtml. 18.11.2007. Rudgley, R. (1996). Kulturní alchymie: Omamné látky v dějinách a kultuře. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Stafford, P. (1997). Encyklopedie psychedelických látek. Praha: VOLVOX GLOBATOR. Stamets, P. (2000). Halucinogenní houby světa. Praha: VOLVOX GLOBATOR. Stella, M. (2003). Něco málo o vědomí. Zdroj: http://www.cts.cuni.cz/club/stella.html. 26.8.2007. Stríženec, M. (2003). Škály spirituality. Československá psychologie. 47 (6), 548-553. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.

13