ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉ APLIKACE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA FINANCÍ A ÚČETNICTVÍ KATEDRA MĚNOVÉ TEORIE A POLITIKY OBOR: BANKOVNICTVÍ A POJIŠŤOVNICTVÍ

ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉ APLIKACE

Autor diplomové práce:

Bc. Jana Chaloupková

Vedoucí diplomové práce:

doc. Ing. Jitka Koderová, CSc.

Rok vypracování:

2013

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Alternativy centrálního bankovnictví a možnosti jejich praktické aplikace“ jsem vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu literatury.

V Plzni dne …………………

………………………… (podpis)

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí práce doc. Ing. Jitce Koderové, CSc. za pečlivé vedení mé diplomové práce, řadu cenných rad a připomínek a za její ochotu a čas, který mi věnovala.

ANOTACE Diplomová práce se na teoretické úrovni zabývá možnými alternativami dvoustupňového bankovního systému s centrální bankou. Detailně pak řeší analýzu jedné z nich – měnového výboru. Aplikační část je zaměřena na tři úplně odlišné země, které se s tímto systémem setkaly a byly ním výrazně ovlivněny. Jedná se o evropský stát Estonsko, latinskoamerickou Argentinu a Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Hongkong. Předkládaná práce analyzuje každý měnový výbor zvlášť, popisuje ekonomickou situaci před a po jeho zavedení a rovněž nastiňuje současný vývoj dané ekonomiky. V závěru je umístěno jejich srovnání a zhodnocení úspěšnosti jednotlivých měnových výborů.

Obsah

1

BANKOVNÍ SOUSTAVY ......................................................................................9 1.1 VYMEZENÍ................................................................................................................ 9 1.2 DVOUSTUPŇOVÉ BANKOVNÍ SOUSTAVY ........................................................................ 10 1.2.1 Dvoustupňová bankovní soustava s centrální bankou .............................. 10 1.2.2 Jiné dvoustupňové bankovní soustavy ....................................................... 12 1.3 JEDNOSTUPŇOVÉ BANKOVNÍ SOUSTAVY ....................................................................... 13

2

ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ.................................................. 16 2.1 MĚNOVÝ VÝBOR ..................................................................................................... 16 2.1.1 Ortodoxní měnový výbor............................................................................ 17 2.1.2 Neortodoxní (moderní) měnový výbor ....................................................... 20 2.1.3 Měnový výbor vs. systém s centrální bankou ............................................ 22 2.2 DOLARIZACE ........................................................................................................... 24 2.3 SVOBODNÉ BANKOVNICTVÍ ........................................................................................ 26

3

APLIKACE MĚNOVÉHO VÝBORU ...................................................................... 29 3.1 BULHARSKO ........................................................................................................... 30 3.2 LITVA .................................................................................................................... 32

4

MĚNOVÝ VÝBOR V ESTONSKU ........................................................................ 33 4.1 ÚVODNÍ INFORMACE O ZEMI...................................................................................... 33 4.2 VÝVOJ ESTONSKÉ EKONOMIKY VE 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ ............................................. 35 4.3 PRŮBĚH ESTONSKÉ MĚNOVÉ REFORMY ........................................................................ 36 4.4 SITUACE V ESTONSKU PO ZAVEDENÍ CURRENCY BOARDU.................................................. 40 4.5 ESTONSKO NA CESTĚ DO EMU................................................................................... 48

5

MĚNOVÝ VÝBOR V HONGKONGU.................................................................... 54 5.1 VÝCHOZÍ INFORMACE O HONGKONGU ......................................................................... 54 5.2 MODERNÍ EKONOMICKÉ DĚJINY HONGKONGU............................................................... 55

5.3 CESTA K HONGKONGSKÉMU CURRENCY BOARDU ............................................................ 58 5.4 CURRENCY BOARD V HONGKONGU ............................................................................. 59 5.5 SOUČASNÝ VÝVOJ V HONGKONGU .............................................................................. 67 6

ZKUŠENOSTI ARGENTINY S MĚNOVÝM VÝBOREM ........................................... 70 6.1 ARGENTINSKÁ REPUBLIKA.......................................................................................... 70 6.2 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI MĚNOVÉHO VÝBORU .............................................................. 72 6.3 ARGENTINSKÝ CURRENCY BOARD ................................................................................ 74 6.4 ARGENTINSKÁ MĚNOVÁ KRIZE .................................................................................... 79 6.5 POKRIZOVÝ VÝVOJ V ARGENTINĚ ................................................................................ 81 6.6 ROLE MĚNOVÉHO VÝBORU V ARGENTINSKÉ KRIZI ........................................................... 83 6.7 SOUČASNÝ VÝVOJ .................................................................................................... 85

ZÁVĚR .................................................................................................................... 88 SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY A ZDROJŮ ............................................................ 92 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ................................................................................... 96 PŘÍLOHY................................................................................................................. 98

Úvod Ve spojitosti s globální hospodářskou krizí, která menším či větším způsobem zasáhla celý svět a způsobila některým zemím velké, až existenční, problémy, jsem se zamyslela nad otázkou typů bankovních systémů a jejich role při vypořádávání se s následky krize. Většina zemí má ve své ekonomice zavedený tradiční dvoustupňový bankovní systém s centrální bankou. Napadlo mě tedy v této souvislosti prozkoumat ještě další možné systémy, protože potencionální změny tohoto typu se diskutují nejčastěji právě v období krizí. Hlavním cílem této práce je detailně analyzovat jednu z nejběžnějších alternativ centrálního bankovnictví – měnový výbor a na konkrétních zemích ukázat, jak funguje a k čemu jednotlivým zemím dopomohl. Přitom jsem si chtěla ověřit hypotézu, že tento systém není všemocný a že k tomu, aby přispěl k dosažení pozitivního vývoje ekonomiky a hlavně k jeho udržitelnosti, musí být splněna řada podmínek.

Mé soustředění na analýzu právě této alternativy běžného dvoustupňového systému s centrální bankou vyplývá z jeho stálé aktuálnosti. Zavádění currency boardu v průběhu minulých dvaceti let v různých zemích způsobilo jeho úspěšné oživení a vyvolalo debaty mezi účastníky trhu, ekonomy, politiky, ale i mezi širším okruhem populace nad principy, na kterých funguje. Dodnes je používán některými zeměmi napříč celým světem. Navíc česky psaná literatura, která se v širším rozsahu zabývá tímto tématem, prakticky neexistuje. Má práce by měla tedy také sloužit pro lepší pochopení měnového výboru jako typu bankovního systému.

Diplomová práce se skládá ze dvou hlavních částí. První část tvoří teoretická základna, kde vymezuji bankovní soustavy, rozděluji je na jednostupňové a dvoustupňové a uvádím čtenáře do problematiky jako takové. Dále se zabývám jednotlivými alternativami k běžnému bankovnímu systému, tj. dvoustupňovému bankovnímu systému s centrální bankou a srovnávám je s ním. Popisuji jejich základní charakteristiky a hledám výhody a nevýhody.

7

Druhá část práce se již zabývá aplikacemi měnového výboru na konkrétních zemích. V jejím úvodu okrajově seznamuji čtenáře s jednotlivými ekonomikami, které operovaly nebo ještě stále operují v podmínkách currency boardu. Věnuji se zde především Bulharsku a Litvě. Tyto dva státy jsem si vybrala proto, abych ukázala, že Estonsko nebylo jedinou postkomunistickou zemí v regionu, která přijala měnový výbor jako svůj systém a nastínila tak jeho pozitivní fungování i u nich. Přestože měly jmenované země trochu odlišné okolnosti vzniku tohoto systému, do všech byl currency

board

zaveden

s cílem

podpory

měnové

důvěryhodnosti

a

makroekonomické stabilizace. Následně se soustředím na detailnější analýzu měnových výborů v Estonsku, Hongkongu a Argentině. Rozebírám je především proto, že každá tato země měla jinou motivaci pro jeho zavedení, rozdílnou podobu systému a v každé zemi také odlišně zafungoval. Struktura těchto tří analýz bude podobná. Nejdříve každou zemi představím, poté uvádím minulý vývoj tamější ekonomiky, jaká byla motivace k přistoupení ke currency boardu a poté definuji konkrétní podobu tohoto systému v každé zemi. Dále pokračuji analyzováním situace po zavedení diskutovaného systému a zpracovávám i současný vývoj jednotlivých ekonomik. Cílem této části je pokusit se odpovědět na otázku a zjistit, jak je možné, že zatímco v jedné zemi tento systém funguje, jinou ekonomiku dokonce dovede do Evropské měnové unie, tak v jiné zemi je spojen s obrovskými problémy? Možné řešení této problematiky rozebírám a shrnuji v závěru své práce.

8

1

Bankovní soustavy

1.1

Vymezení Ve všech vyspělých ekonomikách je nějaký bankovní systém. Tento

bankovní systém v sobě zahrnuje všechny bankovní instituce na daném území (zejména v jedné zemi) a organizaci vztahů mezi nimi. Možné způsoby institucionálního uspořádání vztahů mezi různými bankami, míru vzájemných vlivů a vztahy nadřízenosti a podřízenosti vyjadřuje právě bankovní soustava. Ta může být v každé zemi jiná a lišit se řadou znaků. Jedním z důležitých důvodů rozdílnosti bankovních systémů je to, že si každá země prošla odlišnými historickými skutečnostmi. Především záleží na konkrétním vývoji dané ekonomiky.

Nicméně

bankovní

systém

není

neměnný.

V souvislosti

s ekonomickými podmínkami a politickými okolnostmi může země přistoupit na vhodnější bankovní systém, než měla do této doby. V praktické podobě je to realizováno například centralizací dříve existujícího dvoustupňového systému nebo naopak vznikem bank jako podnikatelských subjektů a zároveň oddělením emisní a obchodní činnosti centrální banky či v teoretickém případě zrušením centrální banky vůbec. Země převezme model, který více odpovídá aktuální ekonomické situaci a tento systém jí poté svým způsobem pomáhá ke stabilnějšímu a důvěryhodnějšímu fungování ekonomiky daného státu.

9

tabulka 1 - Typy bankovních soustav

Bankovní soustavy

Dvoustupňové

Jednostupňové

1. stupeň

2. stupeň

CB, resp. jiná měnová autorita

Síť obchodních bank

Systém pouze s CB

Systém bez CB

zdroj: vlastní zpracování

1.2 Dvoustupňové bankovní soustavy 1.2.1

Dvoustupňová bankovní soustava s centrální bankou

Za světově nejrozšířenější bankovní systém je označován dvoustupňový bankovní systém s výsadním právem centrální banky emitovat hotovostní peníze, který je typický pro tržní ekonomiky. V současné době se nachází i v České republice, kde se používá více jak dvacet let, poté co se zreformoval jednostupňový bankovní systém na současný dvoustupňový. Ve všech tržních ekonomikách není tento dvoustupňový bankovní systém úplně totožný. Mezi jednotlivými zeměmi fungujícími na základě tohoto typu bankovního systému najdeme určité rozdíly. Proto se diskutovaný systém dále větví na univerzální, specializovaný, vysoce otevřený, málo otevřený, aj.

Jak název napovídá, systém se skládá ze dvou stupňů. První stupeň tvoří centrální banka, ve druhém je obsažena síť obchodních bank. Charakteristickým znakem je oddělení centrálního a obchodního bankovnictví, kde centrální banka neprovádí téměř žádné obchodní činnosti a přímo neřídí činnost ostatních bank. Je to měnová autorita, která má monopol na emitování hotovostních peněz a touto cestou

10

pak kontroluje nabídku peněz, stanovuje pravidla bankovní regulace a dohlíží na jejich plnění. Diskutovaný systém tedy na jedné straně umožňuje konkurenci mezi bankami v oblasti poskytování depozitních služeb, ale na straně druhé uvaluje monopol na nabídku hotovostních peněz. Centrální banka je nadřazená ostatním bankám, tvoří základ dvoustupňového bankovního systému a tak se dostává do klíčového postavení v sektoru. Je to specifická instituce, která má za úkol plnit specifické úkoly. Tímto se zřetelně odlišuje od obchodních bank, které provozují jen podnikatelské činnosti a vznikly za účelem zisku. Centrální banka má přesně danou náplň své činnosti, vedle funkcí emisního monopolu1, provádění měnové politiky, regulace a dohledu bankovní soustavy2 se uvádí i další funkce: centrální banky zabezpečují také základní operace s hotovostními penězi, operují s devizovými prostředky a vystupují jako banky bank a státu3.

Co se týká úspěšnosti centrálního bankovnictví, jako hlavní kritérium se posuzuje míra dosažení makroekonomických cílů měnovou autoritou, které si předem sama stanovila nebo jí byly stanoveny zákonem – to je případ České republiky. Jinými slovy se posuzuje kvalita a účelnost provádění měnové politiky centrální

bankou,

jedná

se

tedy

o

makroekonomický

pohled.

Vedle

makroekonomického hlediska, které je většinou bráno jako základní kritérium úspěšnosti fungování centrální banky, existuje ještě hledisko mikroekonomické. „ Alternativním přístupem je přístup, který můžeme označit jako ‚mikrosuverenita‘ (posuzuje účelnost měnového systému z hlediska mikroekonomického, tj. hlediska suverenity jedince, která je manifestována v jeho svobodné volbě). Základní otázky tedy zní: Slouží měnový systém zájmům uživatelů peněz, tak jak oni sami tyto zájmy vidí? Reaguje měnový systém na změny v preferencích jednotlivců?“4 Vývojem tohoto bankovního systému se ukázalo, že centrální banka má největší úspěchy v plnění svých úkolů v případě, kdy je maximálně nezávislá. Míra nezávislosti této instituce se řeší především ve vztahu vůči vládě a může být 1

emisní monopol = výsadní právo k emisi hotovostních bankovek, popřípadě mincí na území daného státu 2 zpracováno dle: Pavlát, V.: Centrální bankovnictví. Praha, Eupress, 2004 3 zpracováno dle: dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011 4 Janeček, T.: Teorie svobodného bankovnictví a možnosti její aplikace v současném světě [online]. Diplomová práce, 1999, str. 7

11

v každém státě jiná. V současné době jsou centrální banky ve většině tržních ekonomik na vládě nezávislé a mají dokonce zakázáno poskytovat úvěry vládě a tím financovat schodky státních rozpočtů.

1.2.2

Jiné dvoustupňové bankovní soustavy

Vyskytují se i takové dvoustupňové bankovní systémy, kde centrální banka vůbec neexistuje a přesto se jedná o dvoustupňovou bankovní soustavu. Roli měnové autority, která řídí měnovou politiku, totiž vykonává nějaký jiný pověřený orgán, obvykle měnový institut. Tento případ se týkal například Lucemburska před tím, než vstoupilo do Evropské unie nebo České republiky od roku 1918 do roku 1926. Další alternativou může být situace, kdy měnovou politiku v zemi řídí měnová rada. Touto problematikou se detailněji zabývám v podkapitole 2.1.

V současných tržních ekonomikách existuje i případ, kdy v jedné ekonomice je centrálních bank více. To je případ Spojených států amerických, kdy v zemi vykonává funkci 12 Federálních rezervních bank, 3 poradní rady a Federální výbor pro operace na volném trhu (Federal Open Market Committee FOMC). Tyto všechny instituce jsou spojené do Federálního rezervního systému (zkr. FED). Federální rezervní systém pak působí jako centrální banka celých Spojených států a určuje základní principy a cíle monetární politiky. Je řízený Výborem guvernérů, který zastřešuje celý federální systém a jednotlivé federální rezervní banky, které jsou rovnoměrně rozloženy v hlavních městech po celých Spojených státech amerických, jsou tomuto výboru podřízené a musí respektovat jeho rozhodnutí včetně jmenování jejich guvernérů. Federální výbor pro operace na volném trhu je výkonným subjektem, který prostřednictvím operací na volném trhu provádí měnovou politiku. Personálně je tento subjekt řízen dvanácti odborníky. Sedm míst je obsazeno z Výboru guvernérů a zbylých pět je složeno z prezidentů dvanácti rezervních bank, přičemž prezident Federální rezervní banky v New Yorku je členem vždy a ostatní prezidenti rezervních bank se střídají v ročních intervalech na základě rotačního principu. Federální

12

rezervní systém v sobě obsahuje i některé komerční banky, které se označují jako členské banky. Díky skutečnosti, že ve Spojených státech amerických nějaké komerční banky jsou členy Federálního rezervního systému a některé nikoliv, je tato americká verze bankovního systému označovaná jako duální bankovnictví.

Zvláštním případem je také bankovní systém nacházející se v měnové unii. Vhodné vysvětlení nastínění fungování takovéhoto systému se nabízí přímo na příkladu Evropské unie. V této unii se nachází Evropský systém centrálních bank (ESCB), který funguje od 1. června 1998 a skládá se z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank všech zemí, které jsou členy Evropské unie, tzn. i z České národní banky. Vedle toho stojí dále Eurosystém, jehož články jsou Evropská centrální banka a národní centrální banky zemí nacházejících se v eurozóně. To jsou země, které zavedly euro, a tudíž patří do Evropské měnové unie. Zde je pak uplatňovaána jednotná měnová politika Evropské centrální banky. Eurosystém a Evropský systém centrálních bank budou fungovat souběžně do té doby, než se všechny státy patřící do Evropské unie stanou členy eurozóny, tím pádem zavedou euro jako svou jedinou platnou měnu. Případ měnové unie je tedy ukázka přijetí jedné měny několika zeměmi. Mimo Evropy se s tím můžeme setkat i v Africe, v té frankofonní části a na některých karibských ostrovech.

1.3 Jednostupňové bankovní soustavy5 Tento typ bankovního systému existuje ve dvou podobách. Buď se jedná o systém, který v sobě zahrnuje jen centrální banku, nebo jde naopak o systém absolutně bez centrální banky a tudíž v zemi působí pouze komerční banky.

5

zpracováno dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, str. 18 - 19

13

Co se týká první zmiňované možnosti, tak zde se nachází jen jedna banka. Jedná se o centrální banku, která provádí téměř veškeré operace v oblasti bankovnictví. Ve vrcholné formě tohoto modelu se nevyskytují vůbec žádné obchodní banky, ale jinak zde často působí ještě i jiné, zpravidla státní, banky. Ty jsou však buď úzce specializované na konkrétní bankovní činnosti, sektory či oblasti, nebo jsou v absolutní míře závislé na rozhodnutí centra, a tedy ve své podstatě jen vykonávají „politickou vůli“. Zaměřují se především na zahraniční obchod, sektor obyvatelstva, zemědělství a investiční výstavbu. Nevznikly za účelem zisku, tudíž to nejsou podnikatelské subjekty a můžeme je chápat pouze jako specializované pobočky centrální banky. Tento jednostupňový systém se vyskytoval a stále ještě v malé míře vyskytuje, (např. Severní Korea), především v netržních ekonomikách. Je tedy typický pro centrálně plánované, socialistické ekonomiky, kde v podstatě potlačuje konkurenci a podnikání v bankovní oblasti. Systém však není příliš efektivní, proto se v tržních ekonomikách od něj okamžitě ustoupilo a byl nahrazen dvoustupňovým. Neefektivita spočívá v postavení bank v systému. Kromě toho, že se zde nachází velmi malý počet bank, jejich činnost je řízena centrálně a hlavním (měnovým) úkolem je plnit plány, které odpovídají více potřebám politiky než ekonomiky, tak je největším problémem, že banky nefungují na podnikatelské bázi. To mj. znamená, že zaujímají pasivní roli při shromažďování a realokaci peněžních úspor, úvěry se poskytují na základě minimálních kritérií jejich návratnosti a to se často odráží nejen v nedostatečné finanční disciplíně, ale způsobuje to také významné zpomalení dalšího rozvoje ekonomiky. Jinými slovy řečeno, poskytnutí úvěru je zde mnohdy závislé pouze na rozhodnutí vlády. Vzhledem k tomu, že úvěry podnikatelskému sektoru poskytuje zejména centrální banka a celkově zde má dominantní postavení, je tento bankovní systém často označován jako systém „monobanky“. Zmiňovaný bankovní systém se týkal několik let také naší země, kdy u nás působila Státní banka československá jako centrální banka. Cesta k jednostupňové bankovní soustavě se začala formovat již krátce po skončení 2. světové války. V tomto období se řešilo nové uspořádání státu, které přijetím tzv. Košického vládního programu směřovalo k centrálně řízenému hospodářství, což mělo za následek významný posun i k socializaci peněžnictví na našem území. Nejdůležitějším rysem této transformace bylo znárodnění stávajících bank a centrální direktivní řízení. Postupem času byly

14

mnohé banky na území Československa zrušeny nebo sloučeny a do velkých bank zaváděny národní správy. Všechny tyto kroky vedly k přetvoření českého bankovního systému na podobu sovětského modelu. Proces bankovní centralizace vyvrcholil zestátněním tehdejší centrální banky, která byla z akciové společnosti přeměněna na tzv. veřejný ústav a poté přejmenována z Národní banky československé (NBČS) na Státní banku československou (SBČS). Tím byla zcela potlačena plnohodnotná role bankovnictví a vznikl státní monopol i v této oblasti.6 V roce 1950 zákon o Státní bance československé legislativně zastřešil reorganizaci československého bankovnictví podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky

se

všemi

výše

popsanými

charakteristikami.

Jedním

z nejnebezpečnějších prvků takto nastaveného hospodářství bylo kromě vyloučení peněžního a kapitálového trhu, direktivní řízení i devizových vztahů. To vyústilo ve skutečnost, že měnový kurz nebyl výsledkem devizového trhu (tj. výsledkem poptávky a nabídky po dané měně), ale kurz koruny k dolaru byl zkrátka úředně stanoven, navíc velmi nereálně, např. kurz k dolaru ve výši 7, 20 Kčs7. Hospodářské problémy, které vznikly jako následek direktivního centrálního řízení, na sebe nenechaly dlouho čekat. Již několik let před transformací naší země na demokratickou

republiku

byly

zřejmé

neúspěchy

centrálního

plánování

v ekonomickém vývoji naší země, zejména v měnové a finanční oblasti. Zvyšující se inflace, především díky růstu zásob tzv. rozpracovanosti ve výrobních podnicích, struktura výroby i její rozsah neodpovídaly domácí ani zahraniční poptávce a zásadní izolace celé domácí ekonomiky od světového dění, které prožívalo prudké změny, mělo velmi negativní dopady na vnitřní měnové poměry a celkovou neefektivnost a nerovnovážnost ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice. Ačkoliv se změny v rámci tzv. přestavby hospodářského mechanismu připravovaly již před rokem 1989 a položily základní rámec bankovní reformy, zásadní proměnu československého bankovního systému umožnil až listopad 1989. Země se vrátila k demokratickým a tržním principům a ocitla se tváří v tvář svému

6

zpracováno dle: Nepožitková, I.: Přechod jednostupňového bankovního systému na dvoustupňový v České republice. In Šaradín, P.: Acta universitatis palackianae olomucensis facultas philosophica, Politologica 1. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2003 7 Podrobněji viz Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a peníze. Česká národní banka.

15

kritickému stavu vzhledem k západoevropským demokratickým zemím. Hlavní cíl měnové politiky, zabezpečování stability měny, byl stanoven zákonem. Zahájila se rozsáhlá privatizace státního majetku nejen v bankovní sféře a tím se v Československé republice odstartoval přechod z jednostupňového bankovnictví zpět na dvoustupňové. Druhým typem diskutovaného systému je situace, kdy centrální banka vůbec neexistuje a naopak se v systému nachází pouze soukromé banky, které si navzájem konkurují. Takovýto model se označuje jako svobodné bankovnictví. Podrobněji je tomuto tématu věnována podkapitola č. 2.3.

2

Alternativy centrálního bankovnictví

2.1

Měnový výbor Měnový výbor, měnová rada či anglický výraz currency board je označení

měnového režimu, na který se můžeme dívat ze dvou pohledů:

a) Měnový výbor chápeme jako systém měnového kurzu, který je nejtvrdší formou fixního měnového kurzu. Je to systém absolutně pevného kurzu bez fluktuačního pásma. b) Typ bankovního systému, jako systém bez centrální banky. Představuje jednu ze základních alternativ k existenci centrální banky. V tomto případě měnový výbor reprezentuje měnovou autoritu podobně jako centrální banka, která má na starosti emisi peněz s důležitým rozdílem, že funguje na základě předem jasně stanovených pravidel.

V mé diplomové práci se budu zabývat především tím druhým pohledem, kde měnový výbor představuje alternativu k centrálnímu bankovnictví. Může existovat

16

ve dvou základních podobách. Buď měnová rada působí samostatně, nebo souběžně s existující centrální bankou. V obou případech se ale funkčně jedná o dvoustupňový bankovní systém. Měnový výbor funguje na základním principu, kdy konkrétní země emituje vlastní domácí měnu (na rozdíl například od dolarizace, kde země pasivně přebírá cizí měnu, viz podkapitola 2. 2) výhradně oproti měně zahraniční (rezervní), kterou si zvolí. Konkrétní ekonomika si tedy ponechává svou vlastní měnu, a tudíž do ní plynou i zisky z ražebného. Emise probíhá při fixním měnovém kurzu mezi měnou domácí a měnou rezervní a domácí měna je pak kdykoliv plně směnitelná za měnu zahraniční na základě neodvolatelného měnového kurzu. Domácí měnová báze musí být plně krytá stanovenou rezervní měnou. Načež se měnová autorita vzdává téměř všech svých nástrojů k ovlivňování měnové politiky kromě nesterilizovaných devizových intervencí.

2.1.1

Ortodoxní měnový výbor

Ortodoxní měnový výbor je čistá podoba tohoto systému, která se vyznačuje tím, že zde neexistuje centrální banka. Můžeme ho chápat jako předchůdce dnešního měnového výboru, jelikož už v žádné zemi dnes neexistuje. Domácí měna je napojena na zahraniční měnu, tj. měnu rezervní. Ta by měla být stabilní, důvěryhodná, s nízkou mírou inflace a mezinárodně uznávaná. Navíc by rezervní měna měla být měnou země, na níž je domácí ekonomika nějakým způsobem navázaná, např. s ní udržuje úzké obchodní vztahy. Země s vůdčí měnou by měla také mít dostatečnou konkurenceschopnost, protože pokud její konkurenční schopnost ve vztahu k jiným zemím klesá, snižuje se také v domácí zemi. Nejčastěji je proto vybírán americký dolar nebo euro, v minulosti to byla i britská libra nebo německá marka. Teoreticky může být domácí měna navázána i na měnový koš nebo zlato – zlatý standard můžeme chápat jako zvláštní případ měnové rady, kde je hodnota národní měny spojena s hodnotou zlata. Tato měna bude po vzniku měnového výboru držena jako rezerva pro případ náhlého výběru všech klientů. Domácí měna je navázána na zahraniční měnu v pevném kurzu bez pásem fluktuace a s neodvolatelnou paritou, tzn. bez možnosti devalvace, resp. revalvace.

17

Velmi podstatnou charakteristikou tohoto systému je podmínka plného krytí domácí měnové báze měnou zahraniční (devizovými rezervami). Měnový výbor tedy drží takové množství cizích (rezervních) aktiv, aby jimi pokryl minimálně 100 % měnové báze. V ideálním případě je to alespoň o 10 % více, než je hodnota domácích aktiv, která jsou předmětem krytí. Takže i v takové situaci, kdy by chtěli všichni držitelé domácí hotovostní měny směnit tuto měnu za rezervní, musí být měnový výbor schopný tento závazek splnit. Takto stanovený rezervní poměr je velmi důležité pravidlo pro kredibilitu diskutovaného systému. Příslušná měnová autorita drží pouze vysoce likvidní a málo riziková aktiva znějící na rezervní měnu, tedy především státní pokladniční poukázky, vysoce bonitní krátkodobé cenné papíry a bankovní depozita v zemi původu rezervní měny. Co všechno může držet měnový výbor jako rezervu za účelem krytí domácí měny a za jakých podmínek, záleží na konkrétní právní úpravě dané země.

Pro systém měnového výboru je také typická oboustranná plná směnitelnost mezi měnou domácí a měnou rezervní v hotovostní podobě (bankovky a mince). Množství domácí měny musí být plně kryto množstvím devizových rezerv v domácí měně. Kvůli tomu jsou v tomto systému uplatňována restriktivní opatření ke kontrole emise peněz, aby byla zabezpečena plná směnitelnost. Každá emise domácí měny je podmíněna přírůstkem aktiv denominovaných v příslušné měně. Měnový výbor však nenese žádnou zodpovědnost za směňování bankovních depozit denominovaných v domácí měně do rezervní měny. Nechává tak na samotných obchodních bankách odpovědnost držby výše oběživa, kterou chtějí držet na pokrytí potřeb svých zákazníků. Veškerá směnitelnost probíhá při fixním měnovém kurzu. Z výše uvedeného vyplývá, že rezervy neudržuje pouze měnová autorita, ale drží je i komerční banky.

Měnová politika jako taková zde nemá smysl. Tento systém je založen na opuštění standardní měnové politiky. Veškeré operace měnového výboru jako měnové autority jsou pasivní a automatické, spočívající pouze ve směně domácí měny za měnu rezervní při fixním kurzu. Někteří ekonomové dokonce říkají, že zde dochází k pasivnímu dovozu měnové politiky z rezervní země. Jedná se o problém 18

obětování nezávislosti země v měnové oblasti. V případě, že tedy země přistoupí k systému měnového výboru, vzdává se tak plně své měnové politiky. Jediný nástroj, který se v currency boardu využívá, jak již bylo výše naznačeno, jsou nesterilizované

devizové

intervence,

jež

zde

představují

samoregulační

mechanismus. Pomocí těchto intervencí se neustále vyrovnává nabídka s poptávkou po penězích, aby nenastala v ekonomice v tomto směru nerovnováha. Ostatní nástroje měnové politiky, jakou jsou operace na volném trhu, diskontní a lombardní úvěry, centrální banka nevyužívá.

Když se na měnový výbor podíváme z jiného hlediska, a to z pohledu měnové politiky, tak tento systém teoreticky vychází z tzv. monetárního přístupu k platební bilanci, který je založen na důsledné aplikaci monetárního vyrovnávacího procesu platební bilance.8 Za příčiny nerovnováh platebních bilancí považuje nerovnováhu mezi peněžní nabídkou a poptávkou po penězích. V praxi to vypadá tak, že pokud je poptávka po domácích penězích větší než jejich nabídka, tato skutečnost způsobuje přebytek platební bilance, což následně vede k tlaku na zhodnocení domácí měny a naopak. Ale protože v tomto systému nemůže domácí měna volně apreciovat, za této situace se provádí devizové intervence, kdy země prodává domácí měnu, tím ji dostává do oběhu a nakupuje devizy, které poté zvyšují stav na účtu devizových rezerv. Tímto způsobem se uvádí nabídka s poptávkou po penězích zpět do rovnováhy při zachování pevného kurzu.

Měnový výbor nestanovuje úrokové sazby v domácí ekonomice jako je to u systému, kde plnohodnotně funguje centrální banka. Výše úrokových sazeb je na stejné úrovni jako v rezervní zemi (za předpokladu nízkého – nulového politického rizika a neexistenci obchodních bariér). V realitě jsou právě však často úrokové míry v domácí zemi vyšší než v zemi rezervní. Je to dáno určitou pravděpodobností, že bude měnový systém změněn (politické riziko) nebo že domácí banky nebudou schopny uspokojit poptávku svých zákazníků po hotovosti. Tyto uvedené faktory se pak v úrokové míře odrážejí jako určitá výše rizikové prémie. Pokud se tedy v dané

8

zpracováno dle: Mandel, M. - Tomšík, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha, Management Press, 2. rozšířené vydání, 2008

19

zemi zavede currency board, začne domácí úroková sazba kopírovat vývoj úrokové sazby hlavní měny.

Dalším důležitým charakteristickým prvkem tohoto systému je, že měnová rada má zákaz poskytovat jakékoliv úvěry. Kvůli absenci funkcí centrální banky je výbor v postavení, kdy neposkytuje krátkodobé půjčky bankám, ani nevystupuje jako věřitel poslední instance. To znamená, že nemá žádnou odpovědnost za ochranu komerčních bank před krachem. Je ovšem faktem, že v tomto systému jsou krachy bank ojedinělé. Ty se totiž právě chovají obezřetněji, zodpovědněji a jsou nuceny mít vyšší finanční disciplínu, než když tento institut existuje. Měnová rada neposkytuje půjčky ani vládě. Tento zákaz ukotvený v dané legislativě významně odlišuje systém měnové rady od systému klasického centrálního bankovnictví, kde se centrální banky v určité míře podílejí na monetizaci státních deficitů. Takováto podmínka významně působí na fiskální disciplínu, což může některým zemím bezprostředně po zavedení měnového výboru způsobovat velké problémy s financováním výdajů státního rozpočtu. Ortodoxní měnový výbor také běžně nepřijímá vklady od komerčních bank.

2.1.2

Neortodoxní (moderní) měnový výbor

V současné době dochází k prolínání obou systémů, tzn. ortodoxního měnového výboru a systému s centrální bankou. Jako moderní měnové výbory označujeme ty měnové systémy, kde měnový výbor existuje souběžně s centrální bankou. V této modifikované podobě se tedy zpravidla centrální banky v systému vyskytují a mají zde důležitou pozici. Existují v takové podobě, že buď je jedna z jejich hlavních činností – měnová politika – svěřena měnovému výboru a centrální banka plní další funkce, např. za určitých okolností může poskytnout nouzový úvěr ohrožené obchodní bance. Nebo má centrální banka dokonce k dispozici určité nástroje pro aktivní ovlivňování měnové báze. Centrální banky či vlády si především ponechávají možnost zásahů v podobě změny podmínek krytí. Hlavním úkolem centrální banky v měnové radě je však regulace a dozor nad bankovním sektorem. Významný rozdíl mezi ortodoxním měnovým výborem a jeho novější moderní 20

variantou je také neplatnost pravidla o nepřijímání depozit měnovým výborem od komerčních bank. Zároveň je tu porušeno pravidlo ponechání volnosti obchodním bankám při stanovování úrovně svých rezerv. Současné měnové výbory zpravidla obsahují mechanismus povinných minimálních rezerv, a tak komerční banky u měnové autority drží své rezervy. Hlavním úkolem centrální banky v diskutovaném systému je však regulace a dozor nad bankovním sektorem.

Možnost devalvace by neměla mít vůbec žádný význam ani v tomto moderním měnovém

systému.

S největší

pravděpodobností

by

to

vedlo

ke

ztrátě

důvěryhodnosti a zpochybnění celého měnového systému v očích zahraničních subjektů, což by mohlo mít za následek masivní odliv kapitálu z domácí ekonomiky. Z podstaty věci by neměla být měnová autorita vůbec oprávněna fixní kurz měnit, ten by měl být zmrazený. Výrazný pohyb kapitálu a vnější šoky jsou totiž i přes záruky, které měnový výbor nabízí, problémem i v tomto systému. Teoreticky lze předpokládat, že je zde zajištěna lepší ochrana vzhledem k důvěryhodnosti tohoto systému v porovnání s jinými systémy, ale zranitelnost z tohoto pohledu přetrvává i v systému měnového výboru. Náhlé, spekulativní pohyby kapitálu mají hluboce destabilizující účinek. Měnový výbor je sice schopen sterilizovat účinky těchto toků, ale masivní únik kapitálu s sebou přináší přesto značné problémy.

Měnový výbor v té modernější podobě je v současné době aplikován např. v Bulharsku (od r. 1997). Na tomto principu fungovala i argentinská ekonomika, ale v roce 2002 tam byl měnový výbor zrušen kvůli tamější velké hospodářské krizi (viz podkapitola 3.3). K aplikaci moderního měnového výboru v zásadě přistupují země, které jsou nějakým způsobem nestabilní. Ať už politicky nebo ekonomicky, což jde většinou ruku v ruce. Takovým důvodem může být např. válečný konflikt, přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku, apod. Proto je měnový výbor typický pro malé rozvíjející se nebo transformující se země. Velmi často je také zaváděn v zemích, které mají velmi vysokou inflaci nebo dokonce hyperinflaci. Nestabilní domácí měna, nestabilní bankovní sektor a celkově špatná výkonnost celé ekonomiky většinou také vede ke ztrátě důvěryhodnosti centrální banky. Cílem zavedení tohoto specifického systému je vytvořit stabilní měnu a vrátit

21

důvěryhodnost tamějšímu peněžnictví. Předpokládá se, že měnový výbor by měl získat přirozeně kredibilitu díky jasně stanovenému, jednoduchému pravidlu a také požadavku, že devizové rezervy musí svojí velikostí absolutně pokrývat velikost měnové báze. Někteří odborníci uvádějí, že negativní vliv na ekonomiku má inflace, která překročí referenční hranici 8 %. Z mého pohledu bych žádné takovéto přesné číslo ale neuváděla. S větší pravděpodobností totiž záleží především na volatilitě míry inflace. Pro ekonomiku je mnohem nebezpečnější například inflace, která dosáhne jeden rok 2 %, další rok 10 % a poté 5 %, než dlouhodobě stabilní 8% inflace. Tuto vyšší, přesto stabilní inflaci totiž hospodářské subjekty očekávají a tudíž pro ně není takovou hrozbou. Naopak velmi nestabilní, ač nižší, inflace může mít na chování subjektů v ekonomice opravdu negativní vliv a poté i nepříznivé dopady. Currency board by měl být velmi účinnou zbraní v boji proti inflaci, neboť z podstaty tohoto měnového systému nemohou do ekonomiky proudit „nadbytečné“ peníze, které způsobují růst cen.

Ač to vypadá jako velmi dobré řešení jak odolávat inflačním tlakům, ve velké míře tento měnový režim rozšířen není. Důvodů, proč se zavádí zpravidla v ekonomikách s velmi vysokou inflací a v celkově ekonomicky či politicky nestabilním prostření a ne celoplošně, je řada. Týká se to především problémového úvěrování bank, které činí systém náchylnější k podlehnutí systémovému riziku, automatismus měnové politiky a úzká vazba na ekonomický vývoj té země, na jejíž měnu je domácí měna fixována9 - domácí ekonomika je tak více zranitelná při případných zahraničních šocích (viz. Argentina).

2.1.3

Měnový výbor vs. systém s centrální bankou

Jak z předchozího textu vyplývá, měnový výbor je stejně jako centrální banka měnová autorita, která mimo jiné emituje peníze. Z tohoto důvodu se domnívám, že je na místě, pokusit se konfrontovat tyto dva různé systémy a shrnout jejich výhody a nevýhody. Jelikož se v současných ekonomikách využívá pouze moderní verze 9

zpracováno dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011

22

měnového výboru, tato podkapitola se soustředí na porovnání neortodoxního měnového výboru a systému s centrální bankou.

Velmi výrazné rozdíly mezi jednotlivými druhy systémů jsou v oblasti měnové politiky. Když vyjdeme ze základních charakteristik měnového výboru, důležitým faktorem je, že funguje na základě předem jasně stanovených pravidel. Systém je kvůli svým striktním pravidlům fungování absolutně transparentní, poměrně jednoduchý a díky tomu pro veřejnost snáze pochopitelný. Ale na druhé straně ho to podstatně svazuje v rozhodování o měnové politice. Někteří ekonomové upozorňují na fakt, že v případě nečekaných změn v ekonomice není měnový výbor schopen pružné a rychlé reakce. V případě druhého diskutovaného systému je řízení měnové politiky zcela na centrální bance, pokud ta je maximálně samostatná a nezávislá. Vybírání měnových nástrojů, stanovování cílů měnové politiky a zaujímání operativních řešení je v kompetenci právě centrální banky. V praktické rovině je však národohospodářský cíl povětšinou určen zákonem. Dobrým příkladem odlišného řízení měnové politiky je politika úrokových sazeb. Při fungování měnového výboru výše domácích sazeb velmi značně konverguje k úrokovým sazbám v zemi s rezervní měnou, tato měnová autorita nemá možnost stanovovat úroveň domácích úrokových sazeb. Naproti tomu v systému s centrální bankou je možnost pohybovat s úrokovými sazbami podle aktuální ekonomické situace v zemi. Zde hrozí však riziko, že centrální banka bude provádět takovou měnovou politiku, která je složitá a pro veřejnost nepřehledná.

Dalším rozdílem, který stojí za zmínku, je skutečnost, že měnová autorita v systému měnového výboru nemůže držet aktiva denominovaná v domácí měně. Všechna aktiva jsou držena v rezervní měně, a tak tu nevzniká žádný prostor pro financování vládních deficitů, jak to často bývá u centrální banky v podobě držby vládních cenných papírů a tudíž nehrozí inflace z důvodu monetizace státního dluhu. Vládě tedy nezbývá nic jiného, než být ve svém rozpočtovém chování více zodpovědná, protože je pak velmi obtížné tyto deficity řešit. Působení měnového výboru v zemi tedy vyvolává tlak na vyrovnání státního rozpočtu a tím pádem zvyšování důvěryhodnosti domácí měnové a fiskální politiky, což pak příznivě

23

působí na ekonomický růst. Tady se však objevuje hrozba nedodržení dostatečného množství držených devizových rezerv, která se u některých dosud zaváděných měnových výborů potvrdila a způsobila určité problémy. Navíc pravidlo o 100% krytí měnové báze se týká pouze té části měnové báze, která je nově emitována měnovou autoritou po zavedení měnového výboru a dostatečně se do krytí nezohledňuje pravomoc komerčních bank vytvářet peníze ex nihilo. Přesto je zde tento problém „nekrytých peněz“ výrazně menší než v tradičním systému řízeném centrální bankou.

2.2

Dolarizace Dolarizace je systém podobný měnovému výboru. Jedná se však o ještě

přísnější způsob stabilizace měny pomocí neodvolatelného zafixování měnového kurzu, kdy ekonomika přijme ukotvující zahraniční měnu za domácí měnu. A protože se původní domácí měna nahrazuje nejčastěji americkým dolarem, používá se pro to termín dolarizace. Funkčně se tedy opět jedná o dvoustupňový systém. Každý systém má pochopitelně své výhody i nevýhody. Když srovnáme dolarizaci s měnovým výborem, tak za kredibilnější systém se považuje právě dolarizace. Tato její přednost vyplývá z ještě tvrdšího pravidla využívání zahraniční měny jako měny domácí. Naopak země, která přijme dolarizaci, musí popřít svou nacionalistickou povahu, jelikož se vzdává existence své vlastní jedinečné měny a dochází tak k přímému napojení na měnovou politiku té konkrétní zahraniční centrální banky.

Dolarizace může být přijata v ekonomice oficiálně nebo neoficiálně - záleží na příčině a průběhu zavedení tohoto systému. O oficiální dolarizaci se jedná, pokud vláda rozhodne o konci používání národní měny a nahradí ji jinou. Prakticky to vypadá tak, že stáhne svoji měnu a vymění ji za dolar (např. Ekvádor). Spontánní (neoficiální) dolarizace naopak vzniká v situaci, kdy národ ztratí důvěru ve svoji domácí měnu a lidé se tak začnou sami této měny zbavovat a vyměňovat ji za dolar (např. Zimbabwe). Země, které si vyzkoušely systém dolarizace, jsou např. Panama a Ekvádor. Většinou se k tomu uchylují velmi malé státy, pro které je neefektivní 24

udržovat v oběhu vlastní měnu nebo ekonomiky s vysokou inflací, na které negativním způsobem zapůsobila situace v Argentině po zavedení tamějšího měnového výboru a jeho následný zánik, a proto se rozhodly pro ještě přísnější uspořádání. Dolarizace může být také vhodným řešením pro země, které jsou hospodářsky velmi slabé a jejich měny by trpěly malou důvěryhodností a nekonkurenceschopností. Takovýmto měnám by mohlo hrozit, že budou vytlačovány jinými měnami. V případě, že tedy takovéto země přistoupí na dolarizaci své ekonomiky, začnou využívat jednu z největších výhod tohoto systému, a tím je vyloučení nákladů na konverzi měn. A protože jsou všechny ceny uvedeny v jediné měně, kupující tak využívá další výhodu možnosti přímého srovnání cen statků oproti zahraničí, aniž by se musel obávat výkyvů kurzu. Zde se ale nabízí otázka, zda dokáže ekonomicky slabší země vyrábět za stejné dolarové ceny jako ostatní země.

Tento systém je ještě vhodné rozlišovat z hlediska míry „zdolarizované“ ekonomiky. Může se jednat o tzv. plnou dolarizaci, kdy v ekonomice obíhá výsadně zahraniční měna a domácí centrální banka zde vůbec nemusí existovat, nebo je v ekonomice pouze částečná dolarizace, která vyjadřuje souběžné obíhání domácí a zahraniční měny, pak zde existuje i domácí centrální banka. „Teoreticky by za částečně dolarizované (či euroizované) bylo možné považovat ekonomiky s relativně vysokým podílem (řekněme alespoň 50 %) depozit v domácích bankách denominovaných v zahraniční měně.“10

V této souvislosti je ještě vhodné zmínit relativně nový pojem euroizace. Znamená to samé jako dolarizace, pouze s tím rozdílem, že národní ekonomika jako svoji oficiální měnu převezme měnu euro, ačkoliv není členem eurozóny (např. Monako, Kosovo). Takto euroizované ekonomiky nemají žádnou možnost zasahovat do měnové politiky eurozóny, pouze pasivně přijímají její měnu za vlastní.

10

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 519

25

2.3

Svobodné bankovnictví Svobodné bankovnictví je další alternativou k centrálnímu bankovnictví,

avšak jen hypotetickou. V historii ani v současnosti zcela svobodného bankovnictví nikdy žádná země na světě nedosáhla. Nejblíže k tomuto systému mělo Skotsko v 18. století a v první polovině 19. století, které bylo v té době charakteristické relativně malými překážkami vstupu do bankovního odvětví a většina měnových odborníků ho charakterizuje jako svobodné. Jako další příklad tohoto systému se někdy uvádí bankovní situace v USA v rozmezí let 1838 – 1863. Většina stoupenců svobodného bankovnictví však tento bankovní systém ve Spojených státech nepokládá za příliš vhodný příklad, zejména protože tam bylo velké množství státních zásahů. O teorii svobodného bankovnictví se začalo ve velké míře diskutovat v 70. letech minulého století, především díky špatnému inflačnímu vývoji v ekonomicky vyspělých zemích v té době.

Tento bankovní systém můžeme označit dokonce jako protiklad k systému v čele s centrální bankou. Je totiž založen na existenci pouze obchodních bank, nikoliv centrální banky. Vůbec žádná centrální banka v takovémto bankovním prostředí nepůsobí. Její emisní monopol na hotovostní peníze je nahrazen právem každé obchodní banky emitovat své vlastní bankovky a mince. Peníze tedy vydávají soukromé instituce, kterých je v systému mnoho, každá banka má jedinečné peníze a vzájemně si konkurují. Jedná se tak o úplně odlišný institucionální charakter bankovního systému než představuje centrální bankovnictví. Zastánci této formy bankovního systému a zároveň radikální odpůrci bankovního systému v čele s centrální bankou jsou především představitelé rakouské školy ekonomického myšlení v čele s M. Rothbardem. S poněkud modifikovanou verzí se můžeme setkat také u F. A. Hayeka, který však nebyl vždy myšlence odstátnění neboli denacionalizaci peněz nakloněn. Na začátku své ekonomické kariéry dokonce zdůrazňoval užitečnost a důležitost centrálního bankovnictví. Ve prospěch myšlenky laissez faire i v bankovnictví se vyjádřil až ke konci svého života. Hlavní argument ve

26

prospěch soukromých peněz tento ekonom staví na skutečnosti, že peníze jsou podle něj komodita jako každá jiná a že tedy jejich nabídka bude lépe zajištěna soukromými emitenty než vládním monopolem.

Takovýto systém je založený na konkurenci a svobodném podnikání. Právě konkurence mezi bankami má zajistit jejich disciplínu. Jak již bylo výše zmíněno, každá banka by měla možnost svobodného soukromého vydávání svých vlastních peněz, tzv. soukromých peněz, jejichž množství a hodnota by byla určována silami trhu. Lidé by při jejich používání brali v potaz solventnost a důvěryhodnost jednotlivých emisních bank. Fungovaly by zde obvyklé tržní zákony – bankovky vydávané bankami se špatnou pověstí by nebyly přijímány a naopak bankovky dobře známých a kredibilních bank by bez problému obíhaly. Banka by tedy teoreticky mohla vydat libovolné množství hotovostních peněz, ale veřejnost by v tomto případě rozhodla, kolik peněz zůstane v oběhu a kolik se vrátí emitujícímu subjektu. Fungování tohoto systému vychází ze závazku každého soukromého emitenta zajistit stabilní kupní sílu definovanou na daném spotřebním koši. Obchodní banka, která by nebyla schopna zajistit relativně stabilní kupní sílu svých peněz, která se v tomto systému odvíjí od tržní situace, by byla nucena stáhnout své bankovky z oběhu nebo by dokonce musela podnikání ukončit. Zastánci tohoto systému se tedy domnívají, že by v tomto případě nehrozila emise inflačních peněz, protože by zde existovala disciplína proti jejich nadměrnému vydávání. Možnost takovéhoto podnikání pro banky znamená, že všichni účastníci trhu sledují jen svůj zájem a maximalizují svůj užitek. Celý tento proces by podle zastánců svobodného bankovnictví vyústil do situace, kdy by banky emitovaly pouze takové peníze, které by co nejvíce vyhovovaly potřebám veřejnosti.

Toto bankovní uspořádání vychází z myšlenky svobodného trhu v oblasti peněz, která byla jednou z prvních věcí, kterou státy cíleně ovládly. A podle silných kritiků centrálního bankovnictví Šímy a Šťastného díky tomu během relativně krátké doby dokázal státní aparát vyrůst v monstrum a požírat až

27

polovinu vytvořeného bohatství11. Zároveň upozorňují na to, že peníze jako takové nijak za svůj původ státu nevděčí. Nekryté papírové peníze byly dokonce jednotlivcům vždy vnuceny násilím a s původními komoditními penězi, kteří jednotlivci jako nositele směnné hodnoty dobrovolně přijímali, mají pramálo společného. A ve své argumentaci proti existenci centrální banky jdou ještě dál. Poukazují na problém „centrálních bankéřů“, jak oni nazývají osoby, které získaly moc rozhodovat o emisi nekrytých papírových peněz, jak je známe dnes. Zjednodušují problematiku „tisknutí peněz“ na pouhých pár kroků o papíru, nůžkách a nejbližší tiskárně. Nabízí tak úplně odlišný (snad i zkreslující) pohled na tuto činnost. Zaujímají závěr, že podnikání v centrálním bankovnictví neodpovídá obecnému principu podnikání., protože „centrální bankéři“ nevytvářejí žádnou hodnotu a jen parazitují na zbytku společnosti. Tudíž aby mohlo fungovat, musí mít státní privilegium a centrální bankovnictví dokonce označují jako státní licenci k falšování peněz. „Komerční banky pomáhají vytvářet tlak na to, aby se do bankovního systému nedostalo příliš zahraniční konkurence, a proto centrální banku vybízejí k řádnému výkonu role ,regulátora bankovního systému‘. Všichni tito lidé táhnou za jeden provaz a vytvářejí mocnou bankovní lobby, jejímž cílem je zachovat ,nezávislost monopolního falšovatele peněz‘“.12 Vrcholem jejich kritiky je pohled na centrální banku jako představitele fatálního narušení tržní koordinace, což pak způsobuje v ekonomice obrovské plýtvání zdroji. Podle nich má na svědomí rozsáhlé a systematické přerozdělování bohatství od produktivních členů společnosti směrem k parazitům.

11,12

Šíma, J. – Šťastný, D.: Centrální bankovnictví – iluzorní „výdobytek“ civilizace. V Rothbard, M.: Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001, str. 14

28

3

Aplikace měnového výboru Currency board se původně zaváděl u koloniálních zemí jako elegantní

řešení rostoucích požadavků kolonií na vlastní měnu. Takto si totiž kolonizátoři měli možnost i nadále udržet závislé postavení svých kolonií na svém měnovém vývoji.13 Jako příklad lze uvést britské kolonie v 19. stol, kde byl však tento systém implementován především kvůli snížení nákladů na dopravu při obchodování, tedy kvůli minimalizování nákladů spojených s konverzí měny, ale zároveň s úmyslem ponechání místní vládě zisků z ražebného (z toho důvodu zde nebyla zaváděna dolarizace).

Jako první území, které začalo používat

měnový výbor, se v odborné literatuře uvádí Mauricius. Na tomto ostrovním státě v Indickém oceánu byl tento systém zaveden již v roce 1849. Měnovým systémem se stal v jednom období i pro Irsko, a to v letech 1928 – 1971. Další rozsáhlejší uplatnění nalezl v devadesátých letech 20. století, kdy se využíval zejména u ekonomik s vysokou inflací, např. v Argentině. Mezi evropské státy, které mají zkušenost s měnovým výborem, patří Estonsko, Litva, Bulharsko a Bosna a Hercegovina. Na zmíněné reformní země měl tento systém vesměs ozdravný vliv. A zatímco politika a ekonomika každého z těchto čtyř států byla odlišná, motivaci pro zavedení a dlouhodobý cíl měly shodný – vstup do eurozóny. Což se podařilo zatím jen jednomu z nich, a to Estonsku. V minulosti se uvažovalo o zavedení měnového výboru i u našeho sousedního státu Polska. K realizaci ale nedošlo. Svého času byly diskuze o zavedení diskutovaného systému také v Mexiku po krizi roku 1995, Peru, Brazílii a Rusku kvůli zvýšení kredibility a transparentnosti měnové politiky.

13

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011

29

3.1 Bulharsko Důvodem zavedení měnového výboru v Bulharsku byla vážná bankovní, resp. finanční krize v letech 1996 – 1997. Došlo k uzavření několika bank, ekonomiku trápila hyperinflace, která se ročně zvýšila o neuvěřitelných 2000 % a výrazně tak znehodnotila domácí měnu14. Vysoká a výrazně kolísající inflace zde existovala však již od počátku 90. let. Jako hlavní příčina jejího nastartování se uvádí opuštění cenových kontrol u téměř veškerého zboží a služeb. Inflace tak destabilizovala makroekonomické prostředí v zemi, která byla současně vystavena poklesu tamější hospodářské činnosti až na dva roky. Centrální banka Bulharska zpřísnila měnové podmínky a snažila se odčerpávat nadměrnou likviditu v bankovním sektoru pomocí měnového nástroje operací na volném trhu. Na druhé straně však pomáhala státním bankám, které měly vleknoucí se problémy již z minulého režimu, kdy v Bulharsku vládla komunistická strana – plně loajální k tehdejšímu Sovětskému svazu. Dodáním potřebné likvidity těmto bankám zastávala funkci věřitele poslední instance. Takto vytvořená dodatečná likvidita byla sice centrální bankou odčerpávána (tj. sterilizována), ale bohužel s vedlejším efektem – růstem úrokových sazeb. Ale, nejenže Národní banka Bulharska pomáhala problémovým bankám, ale dokonce půjčovala prostředky i vládě k financování deficitu státního rozpočtu. Celá tato situace pak vedla k monetizaci ekonomiky a monetární politika i přes veškeré snahy centrální banky působila proinflačně a rozhodně nepředstavovala stabilizační prvek v hospodářství. Bylo zřejmé, že se musí urychleně zavést opatření, která umožní obnovit důvěru v tamější hospodářství a znovu ho nastartuje v růstové. Bulharská centrální banka věděla, že díky nepříznivým podmínkám v reálném sektoru její měnové nástroje nejsou zdaleka tak účinné, jak situace žádala a díky tomu se jí nedařilo snižovat inflaci. Přesto diskuze mezi Mezinárodním fondem a bulharskými měnovými

orgány

nevedla

ihned

k přijmutí

optimálního

řešení.

Podle

Mezinárodního měnového fondu se měla bulharská finanční situace stabilizovat skrze změnu monetárního režimu z centrálního bankovnictví na měnový výbor. Jednání zejména o výběru rezervní měny v tomto měnovém systému byly 14

bulharská měna = leva

30

zdlouhavé. Zastánci upevnění bulharské měny na americký dolar se velmi snažili o své prosazení, a přestože měli významný argument rozsáhlých neformálních transakcí v zemi v této měně, bulharská leva byla ukotvena na německou marku. Tím, že v roce 1997 byl směnný kurz plně zafixován na německou marku, se v Bulharsku zavedl nový systém a tím jasně stanovil cíl měnové politiky. Již rok po zavedení měnového výboru se díky tomuto striktnímu měnovému režimu finanční a ekonomická situace v zemi nejen stabilizovala, ale podařilo se i snížit míru inflace a obnovit, po dva předešlé roky ztracený, ekonomický růst. Většina odborníků hodnotí změnu stávajícího měnového systému v Bulharsku za jiný v daném okamžiku jako správné rozhodnutí. Tato země díky zavedení currency boardu splnila svůj ekonomický cíl - dosáhla nízké a především stabilizované míry inflace, která se začala pohybovat lehce nad úrovní evropského průměru kolem 2,3 %. Na začátku ledna 1999 se měna, na kterou byla leva zafixovaná, změnila na euro. I přesto, že vláda už si z podstaty věci nemohla v tomto období půjčovat prostředky od centrální banky, nezvedla se ani výše zahraničního dluhu. Naopak hrubý zahraniční dluh se také významně snížil. Navíc se Bulharsku začalo dařit i ve fiskální disciplíně. Své úspěchy v této oblasti zahájilo udržováním schodků deficitu na nízké úrovni, v období 2000 – 2009 se zde dokonce dařilo udržovat přebytkový rozpočet. Díky tomuto ekonomickému vzpamatování se i tato země v roce 2007 připojila k Evropské unii. To jí přineslo na jedné straně výraznou liberalizaci obchodu, na straně druhé byla však díky tomu tamější ekonomika vystavena silnějšímu inflačnímu tlaku. Tyto okolnosti způsobily, že se Bulharsku stále nedaří plnit kritéria vstupu do eurozóny, a tak v současné době nelze s určitostí stanovit termín zavedení eura.15

15

dostupné na WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/bulharsko/ekonomika/ekonomicka_charakteris tika_zeme.html, ze dne 13. 4. 2013

31

3.2 Litva Litva, inspirována rychle dosaženými a přesvědčivými výsledky v oblasti měnové stability estonského currency boardu, začala silně přemýšlet o nápravě svého stávajícího měnového systému, kterým byl řízený floating. V té době zde nebyla situace z hlediska měnové stability vůbec příznivá. Po roce 1992 její národní měna (litevský litas – LTL) ztratila velmi rychle více než polovinu své nominální hodnoty vůči americkému dolaru. Poté se i tato země začala potýkat se značně vysokou mírou inflace, která nejprve převyšovala až 180 % a zanedlouho překonala dokonce hranici 1000 % ročně. Hyperinflaci logicky doprovázel ruku v ruce velký ekonomický propad. Měnové orgány se nejprve snažily nastalý stav zachránit pomocí provádění diskreční politiky, ale po krátké době zjistily, že tato politika nepovede k vytčenému cíli a silnou a stabilní měnu vybudují účinněji naopak pomocí zavedení currency boardu, který je založen na pravidlech. Zákon ze dne 1. dubna 1994 stanovil jako kotvu domácí měny pro snížení inflace dolar (1 $ = 4 LTL )16 a tím se tento pobaltský stát stal součástí zemí, které používají měnový výbor. Volba dolaru jako rezervní měny byla motivována dvěma hlavními důvody. Za prvé, hlavní položka importu v litevském hospodářství byla olej, jenž byl nakupován v dolarech a za druhé, ekonomika se nacházela pod vlivem trendu rozsáhlé dolarizace. I zde byla měnová reforma úspěšná, rok po změně systému došlo v zemi k významnému snížení inflace a obnovení růstové ekonomiky v druhé polovině 90. let. Tato země sice nedosahovala takových pozitivních výsledků jako dále analyzované Estonsko, přesto zde také docházelo ke zrychlování tempa hospodářského růstu. Od té doby tamější inflace stále klesala, díky měnové (růst úrokových sazeb) a současně i fiskální restrikci klesla míra inflace dokonce i pod jedno procento. Kromě roku 2001, ve kterém inflace mírně vzrostla, trval v zemi jasný desinflační trend zároveň s hospodářským růstem až do roku 2003. Od tohoto

16

Ponsot, J. F.: The european experiences of currency boards – Estonia, Lithuania, Bulgaria and Bosnia & Herzegovina. In Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization, No panacea. Great Britain, MPG Books Ltd, Bodmin, Coornwall, 2006, str. 29

32

roku se inflace každoročně nepříznivě o něco zvyšuje, což byla také příčina nepřijetí Litvy do eurozóny v roce 2006.

4

Měnový výbor v Estonsku

4.1 Úvodní informace o zemi Republika Estonsko (Eesti Vabariik), což je oficiální název tohoto státu, je položena nejseverněji ze všech pobaltských republik17 a nejvíce spojena a ovlivněna Baltským mořem. Má podobu poloostrova s mnoha ostrovy a ostrůvky, který je poznamenán čtvrtohorním zaledněním. Díky tomu zdejší krajina obsahuje asi 1000 ledovcových jezer. Velkou část území pokrývá zemědělská půda a lesy. Hlavním městem je historické město Tallinn, které je jedno z nejzachovalejších středověkých měst v Evropě a zároveň se jedná o nejvýznamnější estonský přístav. Estonci představují ugrofinský národ, jehož oficiálním jazykem je estonština, která je příbuzná finštině, ale nijak se nepodobná jazykům ostatních pobaltských států ani ruštině. Vzhledem k tomu, že v zemi žije početná ruská menšina, která tvoří téměř jednu třetinu obyvatelstva, hovoří se zde rovněž rusky. Základem estonského hospodářství jsou služby. Významný je především sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Co se týká průmyslu nejdůležitější je zde oblast elektrotechniky, strojírenství, výroba kovů, chemických látek, výrobků ze dřeva a potravinářská produkce. Tamější zemědělství je rozvinuté a plně zajišťuje potřeby země, přestože zaměstnává sotva pětinu práceschopného obyvatelstva. Co se týká přírodních zdrojů, Estonsko v tomto směru příliš bohaté není. Za zmínku stojí však těžba rašeliny, vápence a především hořlavé břidlice jakožto zdroj pro výrobu elektrické energie a jako surovina pro chemický průmysl.

17

Baltské státy = Estonsko, Lotyšsko, Litva

33

Historie estonského národa, který to neměl po celá staletí s cizí nadvládou vůbec jednoduché, sahá zřejmě až 5 000 let nazpět. Ve 13. století uplatňovali svou moc na tomto území Dánové, o tři století později v severní části pak Švédové. O Estonsko se v té době však zajímali i Rusové, zejména o přístavy na Baltském moři. Ti díky Petru Velikému a válce proti Švédsku nakonec v 18. století získali všechny pobaltské státy. Estonsko bylo tak od roku 1710 součástí Ruska. Až v roce 1918 se této zemi podařilo vymanit z ruské nadvlády a na pozadí ruské revoluce vyhlašuje 24. února nezávislost. Nezávislá Estonská republika však neexistovala dlouho, již v roce 1940 se musela potýkat s okupací Sovětským svazem, která byla završena 21. července vyhlášením Estonské sovětské socialistické republiky a připojením se k Sovětskému svazu. V roce 1941 bylo Estonsko navíc obsazeno německou armádou a stalo se součástí říšského komisariátu Ostland18. Avšak o tři roky později toto území opět dobyla sovětská armáda, což bylo důvodem pro mnohé Estonce pro uprchnutí ze země. Po 2. světové válce se naopak Rusové začali masově stěhovat do Estonska, a tak se zde vytvořila početná ruská menšina. Svou nezávislost získalo Estonsko zpět v roce 1991 odloučením se od Sovětského svazu.

tabulka 2 – Základní údaje o Estonsku za rok 2011 Oficiální název Rozloha v km2 Počet obyvatel (v mil.)

Estonská republika 45 100 1,34

Hustota zalidnění (obyv. na km2)* Hlavní město Politický systém Měna HDP na obyvatele (v USD)

31,62 Tallinn republika euro 16 555,76

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.google.cz/publicdata/explore, ze dne 2. 12. 2012, Všechno o zemi. Praha: Reader`s Digest Výběr, 1998, str. 179) * údaj za rok 2010 18

Ostland = civilní okupační režim zřízený nacistickým Německem v okupovaných Baltských státech během 2. světové války

34

4.2 Vývoj estonské ekonomiky ve 2. polovině 20. století

Po skončení 2. světové války Estonskou ekonomiku na několik let ochromilo centrálně plánované hospodářství. V roce 1944, kdy se tato země ocitla pod sovětskou nadvládou, byl oficiální měnou ruský rubl a zdejší centrální banka fungovala jen pro financování potřeb centrálně plánované ekonomiky. Důležitým obdobím pro estonskou ekonomiku byl rok 1987 – 1989, kdy v Rusku probíhala ekonomická krize, která se zanedlouho přelila i do Estonska. V tu dobu se začaly objevovat návrhy na osamostatnění země a současně vznikat první komerční banky, které byly úplně první v celém Sovětském svazu. V prosinci 1989 světlo světa spatřila Estonská národní banka a začaly se vytvářet mantinely pro obchodní banky. O dva roky později 20. srpna 1991 Estonsko získává svoji nezávislost. A přestože je tato země nejmenší pobaltskou republikou, po pádu socialistického režimu dosáhla největšího ekonomického úspěchu ze všech bývalých sovětských zemí. Důležitým faktorem jejího prvenství je poměrně krátká doba, kdy byla pod ruskou nadvládou oproti ostatním sovětským republikám a zejména to, že její zeměpisná poloha jí umožňovala celkem snadné obchodování s evropskými zeměmi. Na druhou stranu v tomto období Estonsko zaznamenalo pokles průmyslové produkce. Zapříčinilo to rozhodnutí o cíleném omezování a odstávce neefektivních provozů, pozůstatků sovětského průmyslového komplexu, produkujícího především elektrotechniku. Díky tomu však vznikla centra (např. převážně ruskojazyčná Narva na hranicích s Ruskou federací) s vysokou nezaměstnaností a sociálním napětím. Na pozadí omezení průmyslové výroby existoval ještě jeden záměr, který byl spíše politický. Estonská vláda totiž v té době chtěla také docílit návratu ruskojazyčného obyvatelstva do Ruska, které sem přišlo v sovětské době právě jako experti a dělníci v rámci industrializace. Tento cíl však nebyl naplněn a přivedl navíc estonskou ekonomiku k vedlejšímu efektu, kterým je poměrně nízká industrializace země.19 19

dostupné na WWW: , ze dne 8. 4. 2013

35

Nicméně brzy po přechodu z centrálně plánovaného na tržní hospodářství začaly do země plynout zahraniční kapitálové investice a země přilákala ve velké míře i turisty. Toto vše se dělo především proto, že Estonsko bylo v té době největším výrobcem spotřebního zboží v rámci všech bývalých sovětských republik, navíc s nejrozvinutějšími službami. Velmi rychle se začalo přibližovat západním tržním ekonomikám. Nejenže většinu průmyslových podniků zprivatizovalo, ale i celkem brzy navázalo úzké styky s Evropskou unií a tím se velkým krokem posunulo vpřed v transformaci. Bohužel v roce 1992 došlo k uvolnění cen v Rusku a Estonsko následně upadá do hyperinflace. Tomuto období se věnuji v následující kapitole.

4.3 Průběh estonské měnové reformy Měnový výbor v Estonsku se uvádí jako úspěšný příklad jeho zavedení. Tato země přešla na currency board v roce 1992 a díky tomu se jí podařilo měnově stabilizovat. Avšak k realizování procesu rychlého přechodu a zároveň distancování od starého systému a celého bývalého Sovětského svazu se přiklánělo již o rok dříve. Mezinárodní měnový fond v Estonsku v té době prosazoval myšlenku zavedení curreny boardu jako logickou součást ekonomického stabilizačního programu. Hlavním hospodářským cílem bylo omezení růstu nezaměstnanosti, vyrovnání státního rozpočtu a zajištění stability tehdejší národní měny. Především díky poslednímu cíli bylo jasné, že řešením špatné ekonomické situace je přistoupení k pevnému směnnému kurzu.

V roce 1990 poznamenala Estonsko cenová liberalizace. V následujících měsících došlo k uvolnění cen značné části zboží a rozsáhlým reformám v reálném sektoru. Tato situace vedla ke značnému nárůstu inflace, která přesáhla v roce 1991 až 200 %. Bohužel krátce na to navíc přešlo Rusko na obchodování za světové ceny. Tyto změny a cenová konvergence k Rusku měly významný vliv na tehdejší estonskou cenovou hladinu. Zvyšování inflace vygradovalo na začátku roku 1992, kdy se tato země propadla do hyperinflace. Inflační krize, do které se Estonsko dostalo, však přispěla k téměř okamžitému rozhodnutí vlády o realizaci měnové 36

reformy a vymanění se tak z rublové zóny. Zákonem ze dne 20. června 1992 byla ustanovena teoreticky nová národní měna – Estonská koruna (EEK), která byla v té době zavěšena na německou marku (DM 1 = EEK 8).20 Prakticky o novou měnu ale nešlo, používala se na tomto území již od roku 1928, nicméně během existence Sovětského svazu byla nahrazena ruským rublem. Za výběrem rezervní měny stál především cíl přeorientovat obchod směrem k západní Evropě. Samotné rozhodnutí a následná realizace zafixování národní měny na německou marku v roce 1992 byla poté celkem rychlým aktem, vzhledem k tomu, že Estonsko bylo do počátku 90. let součástí Sovětského svazu, nazývané jako Estonská sovětská socialistická republika. Estonsko tak bylo prvním státem bývalého „východního bloku“, který se vymanil z měnové zóny ruského rublu, zavedlo novou měnu a přešlo na jiný měnový režim – currency board. Nová měna se tak stala symbolem obnovené estonské nezávislosti.

20

Ponsot, J. F.: The european experiences of currency boards – Estonia, Lithuania, Bulgaria and Bosnia & Herzegovina. In Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization, No panacea. Great Britain, MPG Books Ltd, Bodmin, Coornwall, 2006, str. 29

37

tabulka 3 – Popis estonského měnového výboru

Charakteristika

Datum zavedení

červen 1992

Pozadí

nezávislost, plán přechodu na tržní ekonomiku

Předchozí měnový režim

režim ruského rublu

Motivace

vytvoření důvěry

Pověřená měnová autorita

Estonská národní banka (BOE)

Právní základ

Zákon o bezpečnosti estonské koruny

Oficiální měnový kurz

E 1 = EEK 15,645 (DM 1 = EEK 8)

Rezervní měna

euro (do r. 1999 německá marka)

Rezervní poměr

> 100 % měnové báze

Pravomoci měnové autority

právo na revalvaci měnového kurzu, devalvace podléhá schválení parlamentem, věřitel poslední instance (omezeno: pouze v případě systémové krize)

Měnové nástroje

povinné minimální rezervy (10 %), vkladové certifikáty BOE

Půjčky vládě

zakázáno

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 42, Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 148)

38

Po definitivním rozhodnutí o zavedení currency boardu byla na řadě otázka devizových rezerv. Získání devizových rezerv mělo poněkud neočekávané, jednoduché řešení. Ve chvíli, kdy se anglická centrální banka dozvěděla, že Estonská národní banka je oficiálním právním nástupcem meziválečné estonské centrální banky, vrátila jí zahraniční aktiva, která u ní byla uložená po dobu „členství“ Estonska v Sovětském svazu. Takto získané devizové rezervy, spolu s dalšími prostředky drženými Bankou pro mezinárodní platby (BIS) a vrácenými rezervami od Švédské národní banky, postačily nejen k plnému pokrytí měnové báze, ale ještě si Estonsko mohlo vytvořit přebytečnou rezervu, tzv. polštář. Estonský měnový výbor tím tedy splňoval podmínku krytí minimálně 100 % měnové báze, tzn. oběživa a rezerv bank, ve skutečnosti kryl ale ještě více.

Estonský currency board měl velmi blízko k teoretickému modelu moderního měnového výboru. Byl zakotven v ústavě konkrétním zákonem – Zákonem o bezpečnosti estonské koruny, řízen politicky nezávislou Estonskou národní bankou, která měla zakázáno půjčovat veřejnému sektoru, ale neměla formálně oddělenou bankovní a emisní činnost. Zatímco měla právo revalvovat estonskou korunu, devalvace jí tak jednoduše dovolena nebyla. Devalvace měny mohla proběhnout pouze v tom případě, pokud tento akt odsouhlasila většina členů parlamentu. Centrální banka držela rezervy komerčních bank a pravidelně informovala veřejnost o své držbě devizových rezerv, které kryly měnovou bázi. Původní rozvaha centrální banky byla změněna, resp. upravena tak, aby se oddělily operace currency boardu od zbytku centrální banky. Po dvou letech úspěšného fungování byl zdejší měnový systém upevněn krokem, který vedl k úplné liberalizaci mezinárodních kapitálových toků. Model estonského měnového výboru představuje kombinaci poměrně tvrdého pevného kurzu a omezené možnosti provádění měnové politiky. Ta šla provádět pouze skrz zásobu devizových rezerv nebo nastavením, resp. změněním požadavků na povinné minimální rezervy – od roku 1996 prostřednictvím vkladů komerčních bank u centrální banky a aukcí depozitních certifikátů centrální banky21. Přestože currency board přinesl do země makroekonomickou stabilitu, ekonomickým krizím 21

Omezeno jejich splatností v květnu 2000.

39

se Estonsko nevyhnulo. Kromě několika menších krizí, kterým čelilo v roce 1990, se brzy po zavedení koruny ocitlo tváří v tvář bankovní krizi. Během ní se dostaly do vážných platebních potíží tři velké banky a země se tak ocitla před typickým konfliktem vnitřního cíle finanční stability a vnějšího cíle zachování currency boardu. Z následujícího vývoje je zřejmé, jak se v Estonsku tato situace vyřešila. Problémové komerční banky byly v listopadu 1992 uzavřeny a měnový výbor pokračoval ve svém fungování. Banky byly většinou zlikvidovány bez jakékoliv náhrady nebo ve výjimečných případech se zanedbatelnou náhradou pro věřitele. Následkem toho se výrazně snížil počet licencovaných bank v zemi (z 22 v roce 1994 na 6 v roce 1998).22

4.4 Situace v Estonsku po zavedení currency boardu Nově vzniklé nezávislé Estonsko se na počátku roku 1992 potýkalo s nepříznivou ekonomickou situací v podobě prudkého oslabení ruského rublu. Jak již bylo výše uvedeno, currency board byl zde zaveden kvůli zrychlujícímu se tempu růstu inflace a zároveň poklesu HDP v celé oblasti, kde byl oficiálním platidlem rubl a jejímž členem bylo právě Estonsko několik let. Nicméně měnový výbor zde začal plnit svůj cíl téměř okamžitě. Došlo k hospodářskému oživení a byla zahájena éra estonské stabilizace.

Centrální banka (Eesti Pank či BOE), která byla v systému nadále ponechána, se svou monetární politikou soustředila především na vytvoření stabilního a důvěryhodného finančního systému. Během 90. let intervenovala na devizových trzích, aby splnila svůj hlavní cíl, a to stabilitu národní měny. Postupem času Estonsko dosáhlo hospodářského růstu, inflace se začala postupně snižovat, ale stále byla vyšší než ve sledovaném Německu. Tato skutečnost měla příčinu hlavně ve značném přílivu zahraničního kapitálu do země kvůli brzkému odstranění překážek

22

zpracováno dle: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 151 - 153

40

jeho volného pohybu už v roce 1994. V roce 1999 Estonsko změnilo rezervní měnu a tamější koruna tak byla zavěšena na euro ve fixním poměru E1 = EEK 15,645623.

Do roku 1992, kdy byla zahájena činnost měnového výboru, inflace několik let prudce stoupala. Jak je vidět z uvedeného grafu (viz graf 1), ve svém maximu dosáhla až čtyřmístné hodnoty. Poté však začala významně klesat. Pozitivní vliv currency boardu byl zaznamenán i u vývoje HDP (viz graf 2), jeho pokles se výrazně zpomalil a po roce 1995 dokonce tento makroekonomický indikátor dosáhl růstu. Výkonnost estonské ekonomiky byla ve velké míře podpořena rostoucím exportem (graf 3). Trendový růst vývozu trval i přes reálnou apreciaci estonské koruny vůči německé marce. Nicméně kombinací právě těchto dvou aspektů z podstaty věci vyplývá, že původní parita byla podhodnocena. Estonsko v té době vykazovalo velké deficity běžného účtu, což nebylo ani pro ostatní tranzitivní ekonomiky nic výjimečného. Deficity běžného účtu se zde financovaly především přílivem přímých zahraničních investic, které do země plynuly ze dvou hlavních důvodů. První motivace spočívala v záměru využití zdejší vysoce vzdělané pracovní síly a v dalším případě lákal investory podhodnocený reálný kurz v době, kdy bylo Estonsko na prahu vstupu do Evropské unie. Následujícím vývojem estonské ekonomiky se zabývám v dalších odstavcích.

23

Ponsot, J. F.: The european experiences of currency boards – Estonia, Lithuania, Bulgaria and Bosnia & Herzegovina. In Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization, No panacea. Great Britain, MPG Books Ltd, Bodmin, Coornwall, 2006, str. 29

41

graf 1 – Meziroční vývoj inflace (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku do roku 1995

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 155

graf 2 – Vývoj HDP na osobu (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku do roku 1995

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 155

42

graf 3 – Vývoj exportu (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 155

Navzdory úspěšné stabilizaci estonského hospodářství, několik bankovních krizí a určité strukturální reformy zpomalily růst finančního zprostředkování. Avšak díky trvalému přílivu zahraničního kapitálu do země pokračoval reálný růst domácích úvěrů, který posiloval růstový trend estonské ekonomiky. Zavedení měnového výboru má velký význam pro příliv zahraničních investic. Jelikož podstatně napomáhá stabilizovat nejen domácí měnu, ale i celou ekonomiku, vytváří tak důvěryhodné prostředí pro investory. Nejen, že je tedy minimalizováno kurzové riziko, ale je i zaručeno stabilní ekonomické prostředí. Příliv přímých zahraničních investic byl zpočátku v Estonsku spojen především s několika vlnami privatizace. Menší útlum byl zaznamenán v období 1997 – 1999. Tyto roky nebyly pro Estonsko nikterak příznivé. Všeobecně ekonomiku ovládla mezinárodní finanční nestabilita. Jak můžeme vidět z níže uvedeného grafu, tato celková změna klimatu měla za důsledek zpomalení přílivu kapitálu, tudíž také domácí banky snižovaly množství poskytovaných úvěrů soukromému sektoru, který vedl ke zpomalení ekonomického růstu. Výsledkem toho bylo, že se Estonsko poprvé po několika letech ocitlo v recesi, a to v roce 1999. Nicméně nastalá situace byla zhodnocena jako úspěšně zvládnutá zkouška pro estonský currency board. Bez zásahu měnových orgánů ukázal schopnost odolávat problémům v nestabilním prostředí, do nichž můžeme

43

zahrnout i několik spekulativních útoků, které byly zahájeny proti estonské koruně. Po odeznění účinků ruské krize bylo Estonsko nadále úspěšné v získávání zahraničního kapitálu s výjimkou roku 2002, kdy kvůli zhoršení jeho vnější stability začalo ztrácet důvěru zahraničních investorů. Velký deficit běžného účtu způsobený značným nárůstem importu oproti exportu si ale Estonsko nemohlo dovolit především kvůli plánovanému přistoupení k EMU, a tak přistoupilo na okamžitou restriktivní fiskální politiku. Poté se do estonské ekonomiky vrátil opět růstový trend zahraničních investic, který vyvrcholil v roce 2005. Od této doby se celkově ekonomika v Estonsku začala zhoršovat především v důsledku globální ekonomické krize, což se projevilo i na poklesu meziročního nárůstu přílivu přímých zahraničních investic. Největší propad investice zaznamenaly v roce 2011, načež po vstupu do eurozóny se situace v této oblasti začala opět zlepšovat. Hospodářskému vývoji v tomto období se věnuji v následující kapitole.

graf 4 – Příliv přímých zahraničních investic do Estonska v letech 1995 – 2012

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://statistika.eestipank.ee/?lng=en#listMenu/1017/treeMenu/MAJANDUSKOOND, ze dne 8. 4. 2013)

44

Vzhledem k mobilitě kapitálu a jejímu omezení, estonský currency board provozoval kontrolu kapitálu, která sloužila především k omezení jeho přílivu. Estonsko mělo po své počáteční stabilizaci totiž problém s přetrvávajícím přílivem kapitálu do země. V období 1992 – 1993 však byla kontrola kapitálu relativně nezávazná a měla pravděpodobně vliv pouze na příliv spekulativního kapitálu z Ruska. Větší pohyb kapitálu, zejména spekulativního, totiž může příležitostně způsobit velké problémy ve fungování měnového výboru. Obecně se má za to, že za určitých podmínek může být zvýšená kontrola kapitálu prospěšná. Tento případ je například, když se currency board nachází v průběhu přechodného období, kdy ještě není dokončena finanční liberalizace, nebo když je měnový výbor zaveden v ekonomice s neseriózními bankami nebo slabým bankovním dohledem.

Další důležitou veličinou, která stojí za zanalyzování vzhledem k jejímu vývoji po přistoupení země k měnovému výboru, je úroková míra. Jak jsem zmiňovala v teoretické části diplomové práce, v situaci, kdy země přistoupí k tomuto systému, nestanovuje výši úrokové sazby domácí centrální banka, jak je to v běžném systému s centrální bankou. V tomto případě podléhají domácí úrokové míry vnějším vlivům a měly by tak konvergovat k úrokovým měrám v zemi s rezervní měnou. Přesněji řečeno by měly být o něco málo vyšší kvůli rizikové prémii. Umožnění konvergence domácích úrokových sazeb na mezinárodní úroveň je jedou z hlavních výhod systému currency board. Budeme-li vycházet z dále uvedených grafů, vývoj úrokových měr v Estonsku v období po zavedení currency boardu tuto teorii potvrzuje. Došlo zde ke značnému poklesu úrokových sazeb, což můžeme přičíst právě větší důvěryhodnosti tohoto systému. Kvůli dřívějšímu zafixování estonské koruny na německo marku mělo na Estonsko největší vliv vývoj Německa. Úrokové míry v Estonsku viditelně konvergovaly k těm německým, s tím že Estonsko mělo o něco vyšší rizikovou prémii. V průběhu let 1994 – 1996 se estonská mezibankovní úroková sazba neodlišovala od německé v průměru o více než 0, 5 % (viz graf 5) a v tom samém období také docházelo k postupnému snižování rozdílu mezi depositními sazbami v obou těchto zemích. I v období, kdy byla domácí měna

45

zavěšena na euro, konvergovaly zdejší úrokové míry k těm v euro-zóně, rozdíly způsobené odlišným rizikem se postupem času neustále zmenšovaly.

graf 5 – Mezibankovní úroková míra (p. a.) v Estonsku a Německu za jednotlivé roky

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 33

graf 6 – Depositní úroková míra (p. a.) za jednotlivé roky v Estonsku a Německu

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 33

46

Co se týká dalšího vývoje makroekonomických veličin po zavedení měnového výboru v Estonsku, určitou představu získáme po zanalyzování níže uvedené tabulky, která se zabývá daty do roku 2005. Následujícímu vývoji ekonomiky se věnuji v další kapitole. Pokud budeme vycházet z diskutované referenční hodnoty pro míru inflace 8 %, tak k té se Estonsko přiblížilo poprvé v roce 1998. Vzhledem k tomu, že v předchozím roce ekonomický růst dosáhl úctyhodné hodnoty přes 11 %, což znamenalo posun o 6 % vůči roku předchozímu a tomu, že Estonsko začínalo se stabilizací v podmínkách hyperinflace, můžeme to hodnotit jako významný ekonomický úspěch. Jenže s meziročně se zrychlujícím tempem hospodářského růstu vzrůstaly i obavy z přehřátí ekonomiky, a tak vláda na danou situaci zareagovala restrikcí. Díky restriktivní fiskální politice, která trvala do první poloviny roku 1998, následným přizpůsobovacím procesům uvnitř ekonomiky a zahraničním vlivům se inflace nadále snižovala, až v roce 1999 dosáhla hodnoty 3,3 %, přičemž se ale zdejší ekonomika dostala do stagnace. Ve druhé půlce roku 1999 již růst nabídky peněz odpovídal obnovené ekonomické aktivitě v zemi a přílivu kapitálu do země. Od roku 2000 vykazovalo Estonsko každoročně vysoká tempa růstu HDP s nízkou inflací, kterou se dařilo udržovat na poměrně stabilní úrovni i v následujících letech. „Vývoj cenové hladiny v Estonsku je značně determinován vývojem cen v eurozóně. V roce 2001 však Estonsko zaznamenalo o více než tři procenta vyšší míru inflace než eurozóna. Tento rozdíl spočíval v růstu domácích cen elektřiny, tepla, veřejné dopravy, ale také mléčných výrobků v důsledku jejich nedostatečné nabídky na trhu.“24 V následujících dvou letech pak inflace klesala. V roce 2004 však došlo ke změně trendu a míra inflace až do roku 2008 (včetně) naopak rostla. Nárůst inflace v roce 2004 byl způsobem z 80 % růstem cen potravin. V roce 2005 se pak na růstu inflace pravděpodobně nejvíce podílel růst cen paliva a energií v zemi, který byl posílen i rychleji rostoucími mzdami než produktivita práce.25 Růst mezd byl dán silnou poptávkou na trhu práce právě v důsledku

24,25

Černíková, P.: Vliv monetární politiky na ekonomický růst u vybraných zemí. Working paper č. 7/2008, Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, str. 11

47

vysokého

tempa

hospodářského

růstu.

Problém

mělo

Estonsko

s nezaměstnaností, její růst se od konce roku 1994 nedařilo zastavit.

také

26

tabulka 4 – Hlavní makroekonomické ukazatele do roku 2005

Ekonomický ukazatel

1995

1996

1997

1998 1999

2000

2001

2002 2003 2004

2005

Reálný růst HDP v%*

2,8

5,7

11,7

6,7

-0,3

10,0

6,3

6,6

7,8

6,3

8,9

Míra inflace v % **

29,0

23,1

11,2

8,2

3,3

4,0

5,8

3,6

1,3

3,0

4,1

Saldo běžného účtu (% z HDP)

-4,2

-8,4

-11,1

-8,6

-4,3

-5,4

-5,2 -10,6 -11,3 -11,3

-10,0

Míra nezaměstnanosti v%

9,7

9,9

9,6

9,8

12,2

13,6

12,6

10,3

10,0

9,7

zdroj: vlastní zpracování (zdrojdat:http://statistika.eestipank.ee/?lng=en#listMenu/1017/treeMenu/MAJANDUSKOOND, ze dne 26. 2. 2013) * ukazatel počítaný na základě řetězového indexu ** index spotřebitelských cen (CPI)

4.5 Estonsko na cestě do EMU

Prvním krokem, kterým se Estonsko přiblížilo k členství v Evropské měnové unii, bylo podání žádosti o přistoupení k Evropské unii 24. listopadu 1995. O dva roky později se zařadilo do skupiny kandidátů na členství jako jediný pobaltský stát. Další krok, který následoval, bylo uspořádání nezávazného referenda v roce 2003, ve 26

zpracováno dle: Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization: No panacea. UK, Edward Elgar Publishing, 2006, str. 42

48

7,9

kterém se pro vstup do Evropské unie vyslovily přibližně dvě třetiny obyvatel. Spolu s tím bylo nutné odsouhlasení změny ústavy z roku 1992, která nedovolovala přímou účast země v jakékoli unii omezující estonskou suverenitu. Jelikož měl tento stát historické zkušenosti s nuceným začleněním do Sovětského svazu, zanesení této podmínky do zákona mělo v Estonsku pochopitelné opodstatnění. Estonsko tedy vstoupilo do Evropské unie 1. května 2004.

Pokud chce země vstoupit do třetí etapy integračního procesu, tedy vstoupit do Evropské měnové unie, minimálním požadavkem je splnění určitých ukazatelů, které jsou souhrnně nazývané jako maastrichtská kritéria. Jak uvádí Mandel – Tomšík (2008) jedná se o soubor pěti měnových a finančních ukazatelů, ve kterých je zahrnuto sledování inflace, úrokové míry, měnového kurzu, deficitu veřejných rozpočtů a veřejného dluhu. Podle těchto kritérií nesmí být průměrná inflace v kandidátské zemi vyšší než referenční hodnota, tj. nesmí být vyšší než 1,5 procentního bodu nad průměrem inflace tří zemí Evropské unie s nejnižší mírou inflace. Dlouhodobé úrokové míry pak nesmí být vyšší než 2 procentní body nad průměrem sazeb tří zemí Evropské unie, které mají nejnižší míru inflace. Před vstoupením do eurozóny, musí být země součástí tzv. ERM II27 systému po dobu minimálně dvou let. Tato účast s sebou nese podmínku nevybočení měnového kurzu z fluktuačního pásma + 15 % od centrální parity k euru. Co se týká deficitu veřejných rozpočtů, ten nesmí převýšit limit 3 % HDP a veřejný dluh nesmí překročit 60 % HDP.

Estonsko vstoupilo do ERM II krátce po vstupu do Evropské unie. Začala zde rychlá ekonomická reforma, díky níž si tato země zasloužila název „Baltský tygr“. Se vstupem do ERM II byla estonská koruna v červnu 2004 revalvována, avšak méně než o 0.001%, tzn. 1 EUR= 15,6466 EEK28. A jelikož tato země v té době úspěšně praktikovala systém měnového výboru, nebylo pak již dále nutné jakkoliv zasahovat do kurzu estonské koruny k euru. Na samotné fungování currency boardu 27

ERM II = Evropský mechanismus směnných kurzů II (angl. European Exchange Rate Mechanism

II) 28

dostupné na WWW: , ze dne 7. 4. 2013

49

neměl vstup do Evropské unie žádný vliv. Ke zjištění plnění měnového kritéria cenové stability se obvykle používá harmonizovaný index spotřebitelských cen29, který byl vytvořen pro mezinárodní srovnávání inflace. Jak můžeme vidět z následujícího grafu, kromě roku 2004 a 2009 se Estonsku nedařilo udržet svoji inflaci pod referenční hodnotou. V tomto období však vykazovalo silný růst reálného HDP, což mluví v jeho prospěch a v roce 2008 na tento vývoj působil také vliv vyšších světových cen potravin a energií. V roce 2009 Estonsko splnilo kritérium cenové stability s hodnotou příslušné míry inflace -0,7 %, k tomu mu „dopomohla“ globální ekonomická krize. 30

graf 7 – Harmonizovaný index spotřebitelských cen v Estonsku za jednotlivé roky

zdroj:http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/menova_politika/monitoring_centralni ch_bank/download/1002_mcb.pdf, ze dne 7. 4. 2013

Dalším kritériem, které Estonsko muselo splnit, bylo udržet stav veřejných financí pod požadovaným limitem. Estonská vláda si během posledních let vedla 29

Evropská centrální banka definuje cenovou stabilitu na základě roční míry změn harmonizovaných indexů spotřebitelských cen ( HICP) v eurozóně. HICP jsou sledovány na základě harmonizovaných standardů závazných pro všechny členské státy EU. 30 dostupné na WWW: , ze dne 7. 4. 2013

50

velmi dobře a dokázala plnit obě fiskální kritéria. V oblasti veřejných financí nebyl totiž pro tuto zemi úspěšný pouze rok 2009, schodek nižší než 3 % si udržela i během hluboké hospodářské recese (viz graf 8). Dokázala si tak vybojovat silnou výchozí pozici pro situaci nepříznivého ekonomického prostředí a jako jedna z mála zemí Evropské unie si výrazně zlepšila stav veřejných financí. Vládní dluh všechny diskutované roky vykazoval nízké hodnoty, např. v roce 2009 dosáhl 7,2 % HDP31, což bylo nejvíce za posledních 6 let. V roce 2012 se zvýšil na úroveň 10,10 % HDP32. Estonsko je v současné době dokonce jednou z mála zemí, která hospodaří s rozpočtovým přebytkem – v roce 2010 vytvořila rozpočtový přebytek ve výši 0,2 % HDP33. Tato fiskální disciplína byla potvrzena i rokem 2011, kdy dosáhla přebytku na úrovni 1,1 % HDP34, tento rok se navíc považuje za prozatímní vyvrcholení dluhové krize v eurozóně. Co se týká splnění kritéria dlouhodobých úrokových sazeb, tak pro Estonsko není statistika harmonizovaných úrokových sazeb k dispozici. Protože byl poslední roky vládní dluh nízký, neexistoval ani trh dlouhodobých státních dluhopisů v estonských korunách.

graf 8 – Situace ve státní „pokladně“ v Estonsku za jednotlivé roky

zdroj:http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/menova_politika/monitoring_centralni ch_bank/download/1002_mcb.pdf, ze dne 1. 12. 2012

31

dostupné na WWW: , ze dne 14. 4. 2013 32 dostupné na WWW: , ze dne 14. 4. 2013 33 dostupné na WWW: , ze dne 14. 4. 2013 34 dostupné na WWW: http://www.stat.ee/57191, ze dne 14. 4. 2013

51

tabulka 5 – Vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů v Estonsku za poslední roky

Ekonomický ukazatel

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

Reálný růst HDP v%*

10,1

7,5

-4,2

-14,1

3,3

8,3

3,2

Míra inflace v % **

4,4

6,6

10,4

-0,1

3,0

5,0

3,9

Saldo běžného účtu (% z HDP)

-15,3

-15,9

-9,1

3,4

2,9

2,1

-1,2

5,9

4,7

5,5

13,8

16,9

12,5

10,2

Míra nezaměstnanosti v%

zdroj: vlastní zpracování (zdrojdat:http://statistika.eestipank.ee/?lng=en#listMenu/1017/treeMenu/MAJANDUSKOOND, ze dne 12. 3. 2013) * ukazatel počítaný na základě řetězového indexu ** index spotřebitelských cen (CPI)

Jak je dobře patrné z tabulky, již od roku 2006 se Estonsko potýkalo se snížením tempa růstu jeho ekonomiky. Jednotlivé roky po té se nepříznivý vývoj dále prohluboval, v roce 2008 se jednalo dokonce již o pokles hrubého domácího produktu a Estonsko tak po letech ekonomického růstu zasáhla hospodářská recese. Nejnižšího poklesu dosáhl vývoj HDP v roce 2009, kdy došlo k prudkému snížení i exportu, zahraničních investic, poklesu domácí poptávky a růstu nezaměstnanosti. Hrubý domácí produkt se v roce 2009 propadl o 14,1 % vůči roku 2008. Tuto ekonomickou recesi způsobila v první řadě malá domácí poptávka, která klesla o 26 %, což bylo ovlivněné omezením investic do dlouhodobého majetku firem, snížením

52

spotřeby domácností a ve druhé řadě oslabením exportu.35 Příčiny této situace, do které se Estonsko dostalo, nalezneme v globální finanční a hospodářské krizi. Tato krize se mimo jiné projevila v Estonsku tak, že postihla rozhodující obchodní partnery, což mělo dopad na pokles exportu. Příznivá situace nebyla ani na trhu s nemovitostmi a v sektoru stavebnictví, kde převládala nabídka nad poptávkou, a tak ceny nemovitostí výrazně klesaly. Problémy v estonské ekonomice také způsobil vysoký růst mezd v minulosti, který měl dopad na ztrátu konkurenceschopnosti v některých odvětvích (především v textilním průmyslu a zpracování dřeva). Avšak kvůli cíli přistoupení Estonska do eurozóny, vláda držela i přes ekonomickou recesi fiskální politiku na uzdě, aby byla dodržena maastrichtská kritéria. Díky tomu se jí také podařilo nepříznivý vývoj tamějšího hospodářství udržet v mezích.

V roce 2010 se již estonská ekonomika začala vzpamatovávat a dosahovat dobrých hospodářských výsledků, vyjádřeno v číslech to znamená meziroční nárůst HDP o 3,3 %. Rok 2011 potvrzoval trend zotavování ekonomiky a růst se zvýšil dokonce o 7,6 %, čímž se Estonsko zařadilo k zemím Evropské unie s největším hospodářským růstem. Tohoto úspěchu země dosáhla především díky domácím investicím a exportu. Avšak spotřeba domácností ani v tomto roce nedosáhla úroveň z období před krizí. Rok 2011 byl ale pro tuto zemi významný hlavně z jiného důvodu – 1. ledna byl opuštěn měnový výbor kvůli přechodu na euro. Od této doby je tedy tato země součástí eurozóny jako její 17. člen a Estonci platí eurem. Rada Evropské unie dala svolení k přijetí eura 13. července 2010. V roce 2012 se růst estonské ekonomiky zpomalil, což bylo i očekáváno. Estonská národní banka upozorňovala, že může dojít ke značnému zpomalení ekonomického růstu země a tato její prognóza se také při růstu HDP 3,2 % potvrdila. Co se týká míry inflace, její vývoj byl poměrně nepříznivý. Zvýšení o 3,9 % v porovnání s předchozím rokem ji dostalo na nejhorší pozici v rámci zemí Evropské unie. Všeobecný růst cenové hladiny v zemi byl nejvíce ovlivněn růstem cen elektrické energie, tepla a paliv. V posledních dvou letech se Estonsku daří pomalu snižovat míru nezaměstnanosti, což je pro tuto ekonomiku důležitý úspěch, protože snižování tohoto 35

dostupné na WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/estonsko/ekonomika/ekonomicka_charakterist ika_zeme.html, ze dne 28. 3. 2013

53

makroekonomického ukazatele je jeden z dlouhodobých cílů estonské vlády. V roce 2012 zde byla průměrná míra nezaměstnanosti 10,2 % a dosáhla tím nejnižší úrovně za poslední čtyři roky. Naopak z hlediska zahraničního obchodu je na tom Estonsko o něco hůře než v roce 20 11 36. Tamější export vzrostl méně (o 4 %) než import (o 9 %), to tedy způsobilo, že je bilance zahraničního obchodu za rok 2012 pasivní.37

5

Měnový výbor v Hongkongu

5.1 Výchozí informace o Hongkongu Hongkong je unikátní oblast v rámci dnešního světa. Jedná se o bývalou britskou kolonii, která se ve druhé půlce 90. let připojila ke komunistické Číně. A i když ta se smluvně zavázala, že zde na dalších 50. let (tj. do roku 2047) zachová svobodné kapitalistické podnikání, tedy jeho dosavadní ekonomický systém, přesto v Hongkongu existují obavy, že Čína nebude dodržovat demokratické zásady a místo volených zástupců bude dosazovat jmenované funkcionáře. Dnešní oficiální název tohoto čínského města a regionu ležícím na pobřeží Jihočínského moře je Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky.

Tato kolonie prošla poměrně zajímavou historií. Bylo dokázáno, že oblast byla osídlena již v době kamenné. Do 19. století ji obydlovali především rybáři a nezřídka byla navštěvována i piráty, poté byl Hongkong vystaven britské okupaci. V 17. století byla v Evropě velká poptávka po čínském zboží. Číňané za své zboží požadovali od Evropanů platby ve stříbře. Britové to řešili tak, že do Číny začali pašovat opium a tak si vydělávat. Čínská vláda zasáhla proti těmto nelegálním obchodům protiopiovou kampaní, což zanedlouho poté vyústilo v opiovou válku. Čína boje prohrála a musela postoupit Británii kamenitý ostrov Hong Kong a poté i území na pevnině naproti tomuto ostrovu. Téměř o 40 let později Čína pronajala na

36

V roce 2011 zaznamenal export i import růst o 37 %. dostupné na WWW: , ze dne 7. 4. 2013

37

54

99 let Británii větší území na pevnině a přilehlé ostrůvky38. Mohli bychom tak říci, že Britové v 19. století získali Hongkong pomocí ilegálního obchodu s opiem. Avšak od této doby se začal Hongkong značně rozvíjet. Poté co vypršela Británii smlouva o pronájmu zmiňovaného území, musela ho vrátit pod správu Čínské lidově demokratické republiky. Tímto se Hongkong 1. července 1997 stal její zvláštní administrativní oblastí (angl. SAR) a zároveň byla zahájena neobvyklá čínská politika „jedna země, dva systémy“.39

tabulka 6 – Základní informace o Hongkongu pro rok 2011 Oficiální název

Xianggang

2

Rozloha v km Počet obyvatel (v mil.)

1 092 7,07

Hustota zalidnění (obyv. na km2)* Hlavní město Politický systém Měna Roční příjem na hlavu (v USD)

6 782,92 Victoria Zvláštní správní oblast Číny hongkongský dolar (HKD) 34 456,96

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.google.cz/publicdata/explore, ze dne 2. 12. 2012, Všechno o zemi. Praha: Reader`s Digest Výběr, 1998, str. 244, 245) *údaj za rok 2010

5.2 Moderní ekonomické dějiny Hongkongu V 19. století, kdy se Hongkong nacházel pod britskou koloniální vládou, dosáhl významného obchodního rozvoje. To do těchto míst tehdy, možná trochu paradoxně, přilákalo mnoho Číňanů, kteří v dnešní době tvoří až 98 % tamějšího obyvatelstva. O spojení s Čínou se ale jedná daleko více, než jen skrze tamější obyvatele. Hongkong je významným exportérem do celého světa. Jeho mezinárodní obchod přesahuje objem obchodu daleko větších zemí, jako jsou Brazílie, Indie, Jihoafrická republika atd. Předmětem vývozu jsou například rozhlasové přijímače a oblečení. 38 39

Pronájem trval od roku 1898 do roku 1997. zpracováno dle: Všechno o zemi. Praha, Reader`s Digest Výběr, 1998, str. 244

55

Není náhoda, že většina surovin, které Hongkong zpracovává je právě z Číny. Bohužel pro něj nemá ale vlastní přírodní zdroje, nerosty ani paliva, jeho prosperita je v tomto ohledu ve značné míře závislá na Číně. Jenže tento vztah funguje i obráceně, hongkong je pro prosperitu Číny také velmi důležitý.

Jeho dnešní

hospodářskou pozici a původ úspěchu můžeme shrnout do třech klíčových výhod. Zřejmě nejdůležitější je jeho umístění blízko hlavních obchodních cest v Tichém oceáně a také možnosti využívat obchodního ruchu v jeho přírodním přístavu, který je jedním z nejlepších a nejrušnějších na světě. Další podstatnou výhodou je to, že Hongkong má velmi tvrdě pracující obyvatelstvo. S nadsázkou můžeme říci, že zde lidé pracují dvacet čtyři hodin denně.

Od druhé poloviny minulého století byla ekonomická výkonnost Hongkongu obdivuhodná. Trvalý hospodářský růst začal v roce 1961 a nepřetržitě trval až do roku 1998. Tato oblast měla stále dostatek kapitálu potřebného k financování ekonomické expanze, tudíž jí z tohoto hlediska nic nebránilo v každoročním růstu HDP (viz graf 9). Nicméně proces sloučení s pevninskou Čínou v roce 1997 způsobil příliv značné nejistoty na toto území. Současně Hongkong významně ovlivnila hospodářská krize, která vypukla v červenci 199740 v Thajsku a rozšířila se do dalších zemí i mimo jihovýchodní Asii. Pokles poptávky v celém regionu vážně narušil výkonnost hongkongské ekonomiky, míra nezaměstnanosti se více jak zdvojnásobila, v roce 1998 dosáhla 5 % 41, což byla její nejvyšší úroveň od zavedení měnového

výboru

v roce 1983.

Navíc v sousedních

státech

se

výrazně

znehodnocovaly domácí měny, a tak se hongkongský export stával méně konkurenceschopným než dříve. Avšak i přes výrazné zpomalení ekonomické aktivity a zvyšování deficitu obchodní bilance, si Hongkong udržel svoji tradiční otevřenost v obchodování i investicích a nepřijal žádná opatření, která by ovlivnila dovozy nebo přímé zahraniční investice. V červnu 1998 zavedla vláda balíček záchranných opatření včetně několika "mimořádných" opatření ke stabilizaci mezibankovní úrokové míry, akciových a devizových trhů. Nicméně jinak vláda nezasahovala do fungování tamější ekonomiky a snažila se respektovat tržní principy a nastavení měnového výboru, který je považován za základní kámen 40 41

dostupné na WWW: , ze dne 25. 4. 2013 dostupné na WWW: , ze dne 25. 4. 2013

56

finančního a měnového systému. Hongkongská ekonomika se poté začala vzpamatovávat, k čemuž napomohlo i oslabování amerického dolaru, zejména ve vztahu k japonskému jenu a snížení úrokových sazeb v USA. .

graf 9 – Vývoj ukazatelů HDP na hlavu a HDP deflátoru (v %, období 1983 – 2007)

Pozn.: HDP deflátor = poměr HDP v běžných cenách k HDP ve stálých cenách zdroj: Schenk, R., C.: Hong Kong SAR's monetary and exchange rate challenges, historical perspectives. Great Britain, Chippenham and Eastbourne, Pal Grave Macmillan, 2009, str. 8

Hongkongské hospodářství bylo a stále ještě je založeno na tržních principech, liberalismus zde podporoval volný obchod, víra v „samočistící“ funkci trhu šla ruku v ruce s minimálním zasahováním státu do ekonomiky. Díky tomu je celá hongkongská ekonomika privátní, kromě několika málo případů ve veřejném sektoru. Jedná se o jednu z nejotevřenějších ekonomik na světě, a tudíž je výše agregátní poptávky značně závislá na mezinárodním obchodu, navíc je zde vykazována vysoká míra úspor. Další charakteristikou hongkongského hospodářství

57

je, že tamější odbory mají velmi malý politický vliv, což zde snižuje riziko neopodstatněného zvyšování nominálních mezd. Toto vše dává dobré předpoklady a přispívá k hladkému fungování zavedeného měnového systému.

5.3 Cesta k hongkongskému currency boardu Pro Hongkong nebylo zavedení měnového výboru v 80. letech 20. století, kterým se budu v mé práci dále zabývat, první zkušeností s tímto systémem. Přesněji řečeno bylo to již jeho třetí setkání s currency boardem – byl zde totiž používán i v letech 1935 – 1941 a 1945 – 1974. Zavedení tohoto systému v roce 1983 můžeme brát tedy jako obnovení měnového výboru v Hongkongu, který funguje dodnes. V minulosti však bylo vytváření zdejší měnové politiky spíše náhodné, nesouvislé, než aby to byl promyšlený, ucelený proces. Navíc na tomto území nebyla příliš důsledně zpracovávána statistická data, která by sloužila jako základ pro rozhodování o měnové politice. Jeden z tehdejších ministrů financí dokonce prohlásil, že konkrétní hodnoty ekonomických ukazatelů (např. HDP) nejsou pro nastavení vhodné měnové politiky nezbytné a další ministr se snažil řídit měnové záležitosti absolutně bez statistických údajů. Takovémuto postupu nahrávala skutečnost, že vláda byla pod velmi malým tlakem vysvětlovat rozhodnutí o přijatých krocích v rámci své politiky. Z dnešního hlediska potřebné údaje k řízení měnové politiky byly zde k dispozici až od 70. let 20. století. Od tohoto období také přestala být vzácná veřejná projednávání měnové politiky.

V období před zavedením současného currency boardu se domácí měna nacházela v režimu volně pohyblivého kurzu, tj. floatingu42. Již koncem 70. let 20. století ale začal mít hongkongský dolar problémy. Stejně tak jako mnoho jiných měn, čelil dlouhotrvajícímu propadu vůči americkému dolaru. Navíc měl Hongkong v té době výrazné cyklické výkyvy v ekonomice a rostoucí inflace již od roku 1974 byla jen dalším indikátorem, že s tamějším hospodářstvím není něco v pořádku. Do roku 1981 to však odpovědné autority neviděly jako závažný problém a 42

V období 1863 – 1935 byl hongkongský dolar v režimu pevného (fixního) kurzu navázaný na stříbro.

58

neobjevovaly se tak ani pochyby o vhodnosti dosavadního měnového systému. Důkazem je, že se do té doby řešily pouze příznaky problémů, např. pomocí zásahů na devizovém trhu na podporu domácí měny, místo jejich základních příčin, o kterých se zmiňuji v následující kapitole. Dalším konkrétním případem nevhodného řešení tehdejší ekonomické situace je řešení insolvence bank pouze pomocí zpřísněné regulace a dohledu měnovou autoritou. Tato situace vyústila ke konci roku 1982 až ve finanční krizi, která vyvrcholila v září 1983.

5.4 Currency board v Hongkongu Jak již bylo zmíněno výše, před zavedením měnového výboru byl Hongkong vystaven měnové krizi. Prudké oslabení hongkongského dolaru způsobené odlivem kapitálu ze země mělo za následek oslabení mezinárodního obchodu a investic a snížení hospodářského růstu z 9,2 % v roce 1981 na 2,7 % v roce 1982

43

. Avšak

nedlouho po zavedení currency boardu získal Hongkong opět ekonomickou i měnovou stabilitu, což vedlo k návratu kapitálu, oživení mezinárodního obchodu, investic a hospodářského růstu. Působení měnového výboru totiž vyvolalo tlak na vyrovnání státního rozpočtu a snížení inflace. Tím se zároveň zvýšila kredibilita tamější měnové i fiskální politiky, což mělo blahodárný vliv na přilákání zahraniční investorů a na ekonomický růst.

43

Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 9

59

tabulka 7 – Popis hongkongského měnového výboru

Charakteristika

Datum zavedení

říjen 1983

Předchozí měnový režim

floating

Pověřená měnová autorita

Měnový fond (EF) pod dohledem Hongkongské měnové autority (HKMA)

Oficiální měnový kurz

US$ 1 = HK$ 7,8

Rezervní měna

americký dolar

Rezervní poměr

> 100 %

Aktiva způsobilá ke krytí měnové báze

zahraniční aktiva

Povinné minimální rezervy

ne

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 43)

Zde byl currency board znovuzaveden 15. října 1983

44

na základě rozhodnutí

britských správních úřadů s fixní vazbou 7,8 hongkongských dolarů za jeden americký dolar. Od července roku 1984 se měnový kurz nikdy neupravoval o více než 1 % 45. Některými ekonomy je považován za poslední ortodoxní měnový výbor, 44

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 518 45 Schenk, R., C.: Hong Kong SAR's monetary and exchange rate challenges, historical perspectives. Great Britain, Chippenham and Eastbourne, Pal Grave Macmillan, 2009, str. 95

60

který ve světě existuje. S tím se už ale nyní nedá příliš souhlasit, protože díky určitým opatřením vlády, které popíši v následujícím textu, se tento systém začal pomalu vzdalovat od čisté formy currency boardu a dnes už se blíží spíše jeho moderní podobě.

Důležitým prvkem institucionálního prostředí v Hongkongu bylo, že zde do roku 1988 neexistoval žádný mechanismus k přímému ovlivnění měnové báze. Během prvních pěti let od října 1983 do července 198846 tedy nefungoval měnový výbor úplně ideálně. Jedním z jeho nedostatků bylo neúplné dodržování pravidla o rovnosti změn měnové báze a devizových rezerv. Sice bylo striktně hlídáno emitování bankovek, bohužel to neplatilo pro tzv. „celkový zůstatek“47. Ačkoliv tyto bankovní rezervy slouží k vypořádání finančních transakcí, hongkongský currency board nezaručoval jejich plnou směnitelnost za oficiální měnový kurz, toto garantoval spíše jen u hotovosti. Žádná banka neměla ve svém názvu „centrální“, byla tu však jedna dominantní banka – HSBC48, která fungovala jako zúčtovací banka

platebního

systému.

V Hongkongu

byl

platební

systém

převzat

z koloniálního období, kde HSBC řídí clearingový dům, který je pod Hong Kong Bankers´Associations´s (HKBA). Clearingový dům funguje na duálním systému, který se skládá z deseti zúčtovacích bank v prvním stupni a jiných finančních institucí ve druhém stupni. Zúčtovací banky vedou své účty u HSBC. Její klíčové postavení však skončilo v roce 1996, kdy vznikl požadavek, aby všechny banky měly své účty u Exchange Fund (EF). Tato instituce byla založena již v roce 193549 a dnes je spravována Hong Kong Monetary Authority (HKMA)

- viz dále.

V Exchange Fund jsou především koncentrovány devizové rezervy, kterými hongkongský currency board udržuje kurz a stabilitu domácí měny. V Hongkongu je dnes měnová báze pokryta devizovými rezervami více než 100 %. 46

dostupné na WWW: , ze dne 18. 4. 2013 47 tzv. celkový zůstatek, angl. aggregate balance = součet zůstatků na clearingových účtech a účtech komerčních bank vedených u centrální banky , zde u Hong Kong Monetary Authority (HKMA), pro vypořádání mezibankovních plateb a plateb mezi bankami a HKMA, v podstatě se jedná o mezibankovní likviditu 48 HSBC = bankovní společnost, která byla založena v Londýně mateřskou společností The Hongkong and Shanghai Banking Corporation 49 dostupné na WWW: , ze dne 18. 4. 2013

61

Směnný kurz byl v té době udržován běžným způsobem – devizovými intervencemi. V období 1988 – 1996 stál měnový výbor již na pevnějších základech a tzv. „celkový zůstatek“ byl zahrnut do zmiňovaného měnového pravidla. Po tento čas fungování currency boardu se neobjevily žádné spekulativní útoky na hongkongský dolar, kromě jedné situace na začátku roku 1995, kdy ve světě vládnul všeobecný zájem o rozvíjející se trhy a svou roli v tom sehrála i mexická krize. V důsledku mexické krize byla hongkongským currency boardem vytvořena možnost měnové autority získat automatickou podporu od jiných měnových autorit – v tomto případě to byly jiné asijské centrální banky. Vývoj inflace po zavedení měnového výboru nebyl v Hongkongu tak jednoznačně pozitivní. Poměrně vysoká inflace na začátku 90. let, vzhledem k ostatním rokům, byla v Hongkongu částečně výsledkem „dovážení“ měnové politiky ze Spojených států amerických. V tomto období totiž v Hongkongu probíhala významná ekonomická expanze, která by požadovala růst úrokových sazeb. Problém nastal kvůli situaci ve Spojených státech amerických, kde byly nastaveny nominální úrokové sazby na nízkou úroveň. Protože Hongkong operující v podmínkách měnového výboru neměl možnost ovlivnit měnovou politiku, byly i zde úrokové sazby nízké. Nákladem této nesladěnosti ekonomického vývoje v obou zemích byla tedy vyšší míra inflace, jak vidíme v grafu 10.

62

graf 10 – Vývoj meziroční inflace v Hongkongu a Singapuru (v %, období 1983 - 2004)

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 87

I když je bankovní systém v Hongkongu obecně silný a prosperující, prošel si dvěma bankovními krizemi od zavedení měnového výboru. První bankovní krize proběhla v období 1982 – 1986 a byla výsledkem rozsáhlých půjček ze strany místních bank a nedokonalého bankovního dohledu zejména právě v oblasti nadměrného úvěrování.

Ke druhé krizi došlo v roce 1991. Ta byla vyvolána

uzavřením významné mezinárodní banky Bank of Credit and Commerce International (BCCI) na hongkongském území, což vedlo k runům na některé místní banky. HSBC v tu dobu představovala hlavní zdroj pomoci nelikvidním bankám. Nicméně při první bankovní krizi byl nedostatek likvidity u bank, kterých se krize bezprostředně týkala, opravdu velký, a tak se funkce věřitele poslední instance ujala vláda a také převzala některé krachující banky. V roce 198850 bylo vytvořeno nové účetní uspořádání mezi HSBC a Exchange Fund, které znamenalo omezení role

50

Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str 37

63

HSBC ve funkci věřitele poslední instance a během druhé krize již podporu poskytoval Exchange Fund.

Jak jsem již popisovala u Estonska, jeden z přínosů currency boardu je usnadnění přiblížení domácích úrokových měr na mezinárodní úroveň. Jedná se tedy o důležitý ukazatel fungování měnového výboru, a tak se jím budu zabývat i v této kapitole. Hongkongská mezibankovní úroková míra (HIBOR) začala konvergovat k londýnské mezibankovní úrokové míře (LIBOR) na dolarová deposita krátce po zavedení měnového výboru. Jak je vidět z následujícího grafu, kromě let 1985 – 1987 byly rozdíly mezi těmito dvěma sazbami velmi malé. V té době oslaboval americký dolar a některými spekulanty tak bylo očekáváno přecenění směnného kurzu hongkongského dolaru (viz další odstavec). Zatímco v tomto období vykazovala hongkongská mezibankovní úroková sazba poměrně vysokou volatilitu, po zavedení Liquidity Adjustment Facility (LAF)51 v červnu 199252 a přijetí strategie cílování úrokové sazby HIBOR v březnu 199453 ze strany HKMA, se významně snížila. Průměrná denní odchylka tříměsíční sazby HIBOR počítaná pětidenním klouzavým průměrem, která ještě v období říjen 1983 – květen 1992 činila 2, 03 %, se zmenšila v období červen 1992 – únor 1994 na 0,11 % a v období květen 1994 – prosinec 1995 dokonce na 0,09 %. Spready mezi hongkongskou tříměsíční depositní úrokovou mírou a americkou tříměsíční depositní úrokovou mírou se postupem času také zmenšovaly (viz graf 11).

51

LAF = nástroj používaný v měnové politice, který umožňuje bankám půjčovat si peníze prostřednictvím dohod o zpětném odkupu. Umožňuje tak bankám reagovat na tlaky vyvolávané potřebou likvidity a je používán vládami k zajištění základní stability na finančních trzích. LAF bankám pomáhá vyřešit si své likvidní pozice pomocí možnosti získání prostředků přes noc od HKMA. 52 Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 34 53 Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 34

64

graf 11 – Úroková míra (p. a.) v Hongkongu za jednotlivé roky

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 34 * HIBOR = hongkongská mezibankovní úroková míra, LIBOR = londýnská mezibankovní úroková míra

1. dubna 1993 byla založena Hong Kong Monetary Authority a tím se měnová rada přetvořila na „kvazi-centrální“ banku. Tato měnová autorita měla od začátku svého vzniku výsadní právo emitovat oběživo a prováděla některé další činnosti, které jsou víceméně prováděny centrálními bankami v tržních ekonomikách. Takováto podoba systému, která byla ovšem postupně upravena ještě o řadu změn, funguje v Hongkongu dodnes. Hlavním cílem měnové politiky Hong Kong Monetary Authority je zabezpečovat stabilitu směnného kurzu skrze správu 65

Exchange Fund, ve kterém jsou umístěny devizové rezervy ke krytí domácí měny. V oblasti dohledu a regulace se Hongkong liší od zemí, ve kterých existuje centrální banka. Tuto funkci v roce 1993 získala HKMA s cílem posílit regulační rámce, což byla reakce na opakovanou nestabilitu ve finančním sektoru v průběhu 80. let 20. století. HKMA zavedla přísnější pravidla a např. požadavek kapitálové přiměřenosti, který byl standardně ve výši 8 %, má právo zvýšit na 12 % u hlavních licencovaných bank a u ostatních až na 16 % v případě potřeby. Od prosince 199654 může Hong Kong Monetary Authority zasahovat na mezibankovním trhu. Základní charakteristika měnového výboru v podobě fixní vazby změn měnové báze na změny zahraničních aktiv při pevném kurzu ale zůstala zachována. Hlavním cílem měnových operací je zabránit změnám v likviditě bankovního systému, které by narušily stabilitu tržního směnného kurzu a posílit stabilitu a důvěryhodnost oficiálního směnného kurzu, a tím upevnit kredibilitu tamějšího currency boardu. Před rokem 1994 se HKMA zaměřovala na čistý objem likvidity, která byla vykazována na clearingových účtech všech licencovaných bank, prostřednictvím operací na volném trhu nebo devizových operací. Po roce 1994 se pro tyto účely stala důležitá mezibankovní úroková míra HIBOR jako ukazatel pro operace na volném trhu a cílem HKMA je její stabilizace. Po zavedení cílování úrokové míry se významně zmenšil spread mezi HIBOR a LIBOR a zároveň zůstal stabilní i tržní kurz. Existují tvrzení, že pokud by HKMA měla možnost provádět měnové operace dříve, mnohem lépe by se řešila měnová krize, která zde byla v roce 1988. Po výrazném oslabení amerického dolaru vůči ostatním měnám, se očekávalo přecenění oficiálního kurzu hongkongského dolaru a tak se hromadně převáděly vklady do této měny. Ani prudký pokles tamějších depositních úrokových sazeb nestačil k zastavení přílivu likvidity do Hongkongu. V té době však Hongkong neměl žádné vhodné měnové nástroje, jak se mohl s nastalou situací efektivně vyrovnat.

Exchange Fund měl možnost ovlivňovat domácí

peněžní trh pouze přes devizové intervence a převodem vládních deposit mezi účty v bankách a Exchange Fund.

54

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 518

66

5.5 Současný vývoj v Hongkongu

Hongkong je malá velmi otevřená ekonomika, která má vysoce sofistikovaný bankovní a finanční systém. Uvádí se, že je to jedna z nejdynamičtějších světových ekonomik a zároveň jedno z nejvýznamnějších světových finančních center. Je zde největší koncentrace bankovních institucí, své zastoupení tu má 71 ze 100 největších bank55. V současné době stále funguje v podmínkách měnového výboru, který zde přetrvává

především

kvůli

historickému

vývoji

monetárního

systému

a

geopolitickým faktorům. Díky důvěryhodnosti tohoto pevného měnového režimu a přítomnosti aktivních mezinárodních bank v Hongkongu byl zde umožněn vývoj offshore bankovnictví56. Co je z mého pohledu velmi zajímavé, tak ačkoliv je toto území považováno za asijské finanční centrum, chybí mu právní norma pro ochranu hospodářské soutěže. Tento významný nedostatek bude konečně napraven a v roce 2014 by mohl být uveden v platnost nový, na tomto území úplně první, zákon týkající se této problematiky, který byl schválen v loňském roce, tj. v roce 2012. Zdejší ekonomika je zaměřená především na služby (finanční, obchodní služby, cestovní ruch atd.), které mají největší podíl na HDP a zaznamenaly v předešlých letech výrazný růst. Ten byl způsoben především poptávkou z pevninské Číny v oblastech jako logistika, obchod, právní a finanční služby. V Hongkongu působí mnoho bankovních a finančních institucí světa, součástí finančních služeb je i hongkongská burza. Průmyslová výroba byla postupně přesunuta do kontinentální Číny. Co se týká zemědělství, to tvoří méně než 0,1 % HDP, naprostá většina potravin se sem totiž dováží z Číny, USA, Austrálie, Nového Zélandu a Evropy.

55

dostupné na WWW: , ze dne 22. 4. 2013 56 offshore bankovnictví = mezinárodní bankovnictví, které přináší výhodu investorům nebo obchodníkům, kteří chtějí přesunout nebo investovat kapitál v zahraničním prostředí, kde jsou zákony a předpisy považovány za příznivější a liberálnější než v onshore jurisdikcích

67

Celý svět je postižen zpomalením ekonomiky, což je způsobeno především nestabilním hospodářským vývojem v Evropě a USA. Ani Hongkong není výjimka, v roce 2012 vykázal pouze mírný růst ve výši 1,4 %. Jak uvádí Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, zdejším hlavním ekonomickým motorem byla domácí poptávka, která zaznamenala nárůst o 4 %, naopak export k tomuto růstu moc nepřispěl. Jak vidíme z grafu 12, míra nezaměstnanosti postupně klesala již od poloviny roku 2009 z 5,5 % na aktuální hodnotu 3,4 %. Tento pozitivní vývoj měl příčinu ve vládních opatřeních, které podporovaly vytváření nových pracovních míst. Míra inflace se od loňského roku o něco snížila, což bylo poměrně zklamáním, protože hongkongská vláda očekávala pokles výraznější. Co se týká toků zahraničního kapitálu, toto území má velmi liberální podmínky pro vstup zahraničního kapitálu. Pro zahraniční investory neexistují žádná omezení, mají stejné postavení jako domácí. Ani dnes nemá Hongkong vůbec žádné problémy v přílivu přímých zahraničních investic, v roce 2011 byl dokonce s objemem 83 mld.57 USD čtvrtým největším příjemcem přímých zahraničních investic na světě. Jeden z důvodů je existence pouze standardního rizika při investování v tomto teritoriu, ale především to vyplývá z faktu, že přes Hongkong posílají investiční prostředky ve velkém firmy z kontinentální Číny tak, aby tam pak využívaly daňové investiční pobídky pro zahraniční investory. Současně je však Hongkong sám jedním z největších asijských investorů.

57

dostupné na WWW:

, ze dne 22. 4. 2013

68

graf 12 – Vybrané makroekonomické ukazatele v Hongkongu za posledních pět let

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/hongkong/ekonomika/ekonomicka_charakteristika _zeme.html, ze dne 22. 4. 2013)

Důležitá změna, která ve fungování hongkongského měnového výboru za poslední roky proběhla, se uskutečnila v květnu roku 2005 58. Tato změna spočívala v mírné modifikaci měnového kurzu, který se od té doby může pohybovat v rozmezí 7,75 – 7,85 za americký dolar. Jak dokládá následující tabulka, kurz hongkongského dolaru byl v posledních letech velmi stabilní a bez problémů se udržel ve stanoveném rozpětí. Co se týká hongkongského zahraničního obchodu, je založen na vývozu služeb a reexportech. Zdejší export totiž směřuje nejvíce do výrobních kapacit v oblasti jižní Číny, odkud se následně reexportuje do zahraničí. Hongkong je nejdůležitější mezičlánek čínského obchodu, i s reexporty je asi pětina celého zahraničního obchodu Čínské lidové republiky každoročně uskutečňována

58

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 518

69

právě prostřednictvím Hongkongu. Hlavními vývozními komoditami jsou produkty v oblasti textilu, hračky, hodinky atd. Předmětem dovozu jsou především surové materiály a polovýrobky, také palivo, které je však většinou reexportováno.

tabulka 8 – Vývoj kurzu hongkongského dolaru v období 2008 -2012

2008

2009

2010

2011

2012

7,7588

7,7500

7,7591

7,7728

7,7662

Kurz měny v HKD (za 1 USD)

zdroj:http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/hongkong/ekonomika/ekonomicka_charakte ristika_zeme.html, ze dne 22. 4. 2013

6

Zkušenosti Argentiny s měnovým výborem

6.1 Argentinská republika Tato druhá největší jihoamerická země má poměrně blízko k Evropě. Značný evropský vliv působí na Argentinu především proto, že její obyvatelé jsou potomci jihoevropských přistěhovalců, především Španělů. Díky povstáním proti španělským kolonizátorům a následné občanské válce, která trvala od roku 1816 až do roku 1853, mohla pak vzniknout nezávislá Argentinská republika tak, jak ji známe dnes. Na přelomu 19. a 20. století byla Argentina cílem přistěhovalců z Itálie a Španělska, kteří ze své země prchali před bídou a zvyšovali tak zdejší osídlení. Jejich počet zanedlouho dokonce převýšil počet původních obyvatel. V hlavním městě Buenos Aires, které se dosti podobá evropským městům a je jedním z největších měst na světě, žije třetina všeho obyvatelstva. Většinu obyvatel tvoří Argentinci evropského původu, hlavně španělského, italského a francouzského.

70

tabulka 9 – Základní informace o Argentině za rok 2011

Oficiální název

Argentinská republika

2

Rozloha v km Počet obyvatel (v mil.)

2 780 092 40,76

Hustota zalidnění (obyv. na km2)* Hlavní město Politický systém Měna Roční příjem na hlavu (v USD)

14,77 Buenos Aires federativní republika peso 10 940,6

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.google.cz/publicdata/explore, ze dne 2. 12. 2012, Všechno o zemi. Praha: Reader`s Digest Výběr, 1998, str. 38, 39) * údaj za rok 2010

V minulosti se mohla Argentina pyšnit větším bohatstvím, než měly ostatní státy ležící na latinskoamerickém území, hlavně kvůli výrobě značné části světové spotřeby masa (skopové, hovězí) a obilovin z jejích rozlehlých, úrodných plání na severu země, nazývajících se pampy. Argentina ve své době byla jedním z největších světových producentů pšenice a kukuřice a řadila se mezi nejvyspělejší a nejbohatší země světa. Poté se zde začal rozvíjet i průmysl, jehož výrobky (např. karoserie do automobilů) se ve velké míře exportovaly do světa. Prosperita přilákala obchodní partnery, spolupráce s Velkou Británií, která posílala do země peníze, ještě tento růst podpořila. Bohužel ale nedávná minulost ukázala, že se nejednalo o dlouhodobý či dokonce trvalý trend růstu jejího hospodářství. Tento příznivý ekonomický vývoj zpomalila 1. světová válka a za krátkou dobu ho úplně zastavila Velká hospodářská krize (1929), která měla vliv na celý svět. Došlo k útlumu jak zemědělského vývozu, tak i dovozu průmyslových výrobků. Tím pádem argentinská ekonomika začala ztrácet kontakt se světem. Těmito událostmi se spustil nepříznivý řetězec vážných ekonomických a politických problémů v zemi. Názorným příkladem je skutečnost, že se Argentina z pozice sedmé nejbohatší země na světě ocitla v 60. letech až na 77. příčce.

71

6.2 Historické souvislosti měnového výboru59 Tento stát si prošel poměrně komplikovaným politickým vývojem. Vliv na to měly také samozřejmě její hospodářské potíže. Střídaly se zde různé vlády s odlišnými metodami a přístupy k ekonomice. Velmi významným politikem pro Argentinu byl plukovník Juan Domingo Perón, který se dostal k moci po druhé světové válce. Byl to nacionalistický a autoritářský prezident slibující sociální spravedlnost, politickou svrchovanost a ekonomickou nezávislost země. Díky tomu si ho oblíbili především průmysloví dělníci, kterým navíc zvýšil mzdy i přes pokles produktivity práce. Jenže na druhé straně podcenil zemědělství, a tak velmi uškodil argentinskému hospodářství a urychlil jeho úpadek. Další jeho rozhodnutí vedlo ke znárodnění velkého množství podniků, které byly v rukou zahraničních vlastníků, tím zvýšil vliv státu na rozhodování o ekonomice, který ani do té doby nebyl zrovna malý. Jenže ztráty ze znárodnění se brzy promítly do stavu veřejných financí v podobě narůstajícího deficitu státního rozpočtu a vláda to bohužel neřešila jinak než emisí peněz. Jak se dalo očekávat, tato situace vedla k inflaci. Díky vojenské a občanské revoluci byl Perón v roce 1955 přinucen své prezidentování skončit a utekl ze země. Pak zde následovala řada vojenských režimů, Argentinu zachvátila doba politické nestability až do Perónova návratu k moci v roce 1973. Jeho působení v čele státu však tentokrát netrvalo dlouho – již po roce bylo ukončeno jeho smrtí. V roce 1980 byla situace v Argentině velice špatná, dostihla ji ekonomická a finanční krize a inflace stále více rostla. Kvůli bankrotu Obchodní regionální banky, zavládla v zemi finanční panika, která způsobila silný odliv krátkodobého kapitálu. Vysoká inflace snížila poptávku po penězích, měna rychle ztrácející hodnotu přestala být totiž důvěryhodná.

Na konci 80. let se situace ještě zhoršila. V roce 1989 zažila Argentina hospodářský kolaps v podobě hyperinflace, který vedl k další změně ve vládě volby dostaly do prezidentského úřadu Carlose Saúla Menema. Velké problémy

59

zpracováno dle: Jonáš, J.: Argentina: The anatomy of a crisis. Working paper. Zentrum für Europäische Integrationsforchung, Bonn, 2002

72

s měnou navíc doprovázel pokles produkce a investic. Nicméně toto vedení už konečně alespoň začalo nějakým způsobem řešit hospodářské problémy v zemi. A protože se ani po roce úřadování nového prezidenta stále nedařilo inflaci zastavit a už vůbec ne snížit, přistoupil prezident k zahájení nových kroků, jak dostat Argentinu z hospodářských problémů a tak se oprostil od populistické politiky jeho předchůdce. S podporou Mezinárodního měnového fondu zahájil rozsáhlou makroekonomickou stabilizaci a uskutečnil řadu strukturálních reforem. Jedním z konkrétních řešení byla například masová privatizace a liberalizace zahraničního obchodu. Tento stabilizační baliček svůj úspěch získal, ale pouze dočasně. Sice se vládě podařilo výrazně snížit inflaci, zasloužila se i po letech stagnace o nastartování hospodářského růstu a stabilizovala měnový kurz, ale na druhé straně se dopustila významné chyby. Na konci roku 1990 centrální banka totiž přistoupila na monetizaci státního dluhu, který byl důsledkem fiskální nedisciplinovanosti vlády, která vyústila v nedostatek financí v systému sociálního zabezpečení. V té době několik argentinských bank zažilo hromadné výběry vkladů a s ohledem na historii argentinské měnové stability nebylo překvapením, když trh zareagoval poměrně rychlým odlivem kapitálu ze země a Argentinu to vrátilo v hodnotách inflace zpět. Zanedlouho se však v rukou ekonomického ministra Dominga Cavalla zrodil návrh rozsáhlé reformy argentinského měnového systému, jehož konečným cílem bylo přijmutí currency boardu, avšak ne v jeho čisté podobě. Tento ekonom viděl zavedení měnového výboru především jako lék proti problémům, které jsou tvořeny ze strany fiskální politiky. Zavedení měnového výboru se tak stalo nejdůležitější částí stabilizačního programu skrze Plán konvertibility z dubna 1991.

73

graf 13 – Reálný růst HDP v Argentině před zavedením měnového výboru

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 121

6.3 Argentinský currency board Jak uvádí Revenda (2011), argentinský currency board je brán jako první dobrovolné zavedení tohoto systému ve smyslu rozhodnutí vlády v domácí zemi a bez přímých historických důvodů (viz Hongkong). Argentina je země, která diskutovaný systém asi nejvíce proslavila, bohužel ne úplně v tom pozitivním smyslu. Zdejší currency board je spojován se vznikem hluboké měnové a hospodářské krize na podzim roku 2001. Nicméně já se přikláním k názoru, že problém této země nebylo přímo rozhodnutí přistoupení k tomuto systému, ale naopak nedodržení zásad a pravidel při jeho zavádění a fungování ze strany argentinské vlády, což bude diskutováno dále. Mimo této negativní zkušenosti Argentiny s měnovým výborem totiž není znám jiný případ, kdy by musela nějaká země pod tlakem opustit tento systém.

74

tabulka 10 – Popis argentinského měnového výboru

Charakteristika

Datum zavedení

duben 1991

Předchozí měnový režim

floating

Pověřená měnová autorita

Argentinská národní banka (CBAR)

Oficiální měnový kurz

US$ 1 = Arg$ 1

Rezervní měna

americký dolar

Rezervní poměr

100 % měnové báze

Aktiva způsobilá ke krytí měnové báze

zahraniční aktiva, zlato, část vládního dluhu denominovaného v amerických dolarech limitováno

Povinné minimální rezervy

ano, do srpna 1995, poté nahrazeny požadavkem likvidity

Půjčky vládě

ano, s limity

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 42, 46)

Jak již bylo v předchozích kapitolách naznačeno, hlavním důvodem zavedení měnového výboru v Argentině byly chronické problémy s vysokou inflací, která přešla v určitém období až do hyperinflace. Tato jihoamerická země dlouhodobě bojovala se získáním měnové stability, tento cíl se jí ale stále nedařil dosáhnout.

75

Toho je názorným důkazem fakt, že v roce 1948 měly německá marka i peso shodný směnný kurz vůči americkému dolaru, a to čtyři ku jedné. Přibližně o 50 let později se však situace rapidně změnila, a zatímco německá marka během tohoto období posílila v poměru dvě ku jedné vůči americkému dolaru, peso se neuvěřitelným způsobem propadlo až na hodnotu 10 000 000 000 000 peso za 1 dolar60.

Argentinský currency board se v mnoha ohledech odlišoval od tradičního modelu, byl zde nastaven tak, aby zejména poskytoval určitý prostor pro provádění vlastní měnové politiky. Ačkoliv měnový výbor nepožaduje existenci centrální banky a už vůbec ne, aby fungovala plnohodnotně vzhledem ke všem jejím funkcím vycházejícím ze dvoustupňového bankovního systému s centrální bankou, jak bylo diskutováno v podkapitole 1.2.1., stejně tak jako estonský měnový výbor, tak i ten argentinský byl vystaven z hlediska institucionálního rámce na stávající centrální bance. I v tomto případě se tedy jedná o currency board, který v sobě zahrnuje centrální banku a který si udržel mnoho jejích tradičních funkcí včetně platebního systému (vypořádání transakcí). Předmětem modifikace argentinského výboru byla existence možnosti, aby určitý podíl devizových rezerv (původně 10 %, později 20 %61) mohl být držen v krátkodobých vládních dluhopisech denominovaných v amerických dolarech. Další úpravou bylo právo centrální banky odkoupit státní dluhopisy za tržní ceny, kterých mohla ve svém portfoliu držet až třetinu měnové báze. Měla také možnost poskytovat plně zajištěné půjčky bankám, které si potřebovaly doplnit likviditu, a to až na třicet dní, v objemu až do hodnoty kapitálu banky. Tyto změny tedy zdejší centrální bance umožnily částečně provozovat měnovou politiku a v omezené míře zastávat funkci věřitele poslední instance, kdy v krizové situaci poskytovala pomoc bankovnímu systému. Z mého pohledu se však Argentina dopustila největší chyby při dovolení financování fiskálního deficitu centrální bankou. Tímto způsobem modifikovaný měnový výbor také pochopitelně nebudil navenek takovou důvěru, jakou by Argentina ve své situaci potřebovala.

60

Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str 119 61 Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 120

76

Další negativní vlastností zdejšího currency boardu bylo, že devizové rezervy Argentiny nepokrývaly celou měnovou bázi, což později způsobilo velké problémy (viz podkapitola 6. 4). Měnový kurz zde mohl být oficiálně měněn, ale jen se souhlasem parlamentu.

tabulka 11 – Vývoj makroekonomických indikátorů v Argentině za jednotlivé roky až do vypuknutí krize

Ekonomický ukazatel

1980

Reálný růst HDP v %

0,7

Míra inflace v % **

100,8

1985

-0,7

1990

1991*

1992 1993 1995 1997 1999 2001 2002

-1,3

10,5

10,3

6,3

-2,8

8,1

-3,4

-4,4 -10,9

672,2 2341,0

171,7

24,9

10,4

3,4

0,5

-1,2

-1,1

25,9

Saldo běžného účtu (% z HDP)

-1,2

-1,1

3,3

-0,2

-2,8

-3,4

-2,0

-4,1

-4,2

-1,2

8,9

Míra nezaměstnanosti v %

3,0

6,2

7,6

6,5

7,1

11,7

18,9

15,9

16,2

20,7

20,7

Depositní úroková míra

79,6

630,0 1517,9

61,7

16,8

11,3

11,9

7,0

8,0

16,2

39,2

Saldo vládního sektoru

-3,4

-1,2

-0,4

0,0

-2,3

-2,1

-4,2

-3,9

-1,7

-6,1 -16,7

zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 141 – 143) * v březnu r. 1991 byla zahájena činnost měnového výboru ** průměrná hodnota v daném období

Nicméně i přes veškeré změny, které si Argentina do systému implementovala, rozhodnutí se pro měnový výbor začalo přinášet již během krátké doby své ovoce. Z počátku se tomuto systému dařilo v zemi napravovat ekonomické problémy a jeho zavedení doprovázely úspěchy. Inflace, která se vyšplhala v roce 1989 – 1990 až na několik tisíc procent, v roce 1991 klesla na 171, 7 %, v roce 1992 na 24,9 % a v roce 1993 dokonce na 10,4 %. Jak vidíme z grafu 14, v následujících letech zde tento trend přetrvával. Od roku 1993 byla dokonce nižší, než v sousedních státech

77

Mexiku a Chile. První tři roky po zavedení vykazovala Argentina i poměrně vysoká tempa růstu ekonomiky. Jak ukazuje tabulka 11, od roku 1980 se jednalo spíše o hospodářský pokles, avšak v letech 1991 a 1992 se tento indikátor vyšplhal až na více než 10% růst a o rok později argentinská ekonomika dosáhla růstu ekonomiky ve výši 6,3 %. Další rok se však tento trend změnil a hospodářský růst začal upadat. Touto situací se zabývám v následující podkapitole.

graf 14 – Inflace v Argentině po zavedení měnového výboru až do vypuknutí krize (v %)

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, 121

graf 15 – Vývoj reálného růstu HDP po zavedení měnového výboru v Argentině

zdroj: Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, sr. 121

78

6.4 Argentinská měnová krize Na první test zdejšího currency boardu nečekali Argentinci dlouho. Hned v roce 1994 byl vyzkoušen díky mexické (tequila) krizi, která měla mimo jiné za důsledek pád významné banky Banco Mayo. Nejenže se do země zastavil příliv kapitálu, ale docházelo i k jeho odlivu. Během tří měsíců bylo vybráno 18 %62 vkladů z bankovního sektoru. Problém s nedostatkem likvidity způsobený pochybnostmi o zdraví argentinského bankovního systému a udržitelnosti currency boardu, zapříčinil růst domácí depositní úrokové sazby. Dolarová depositní úroková míra sice taky v té době rostla, ale mnohem méně. To způsobilo nárůst spreadu mezi těmito dvěma sazbami o více než 5 procentních bodů. Nicméně Argentina tlakům nedůvěry nepodlehla a potvrdila svůj závazek k měnovému výboru. Na podporu bankovního systému snížila povinné minimální rezervy a snížila tak požadavek na likviditu jednotlivých bank, navíc zpřísnila fiskální politiku v rámci programu podporovaného Mezinárodním měnovým fondem. Realizování těchto kroků přesvědčilo trh a Argentina se tak nedostala do větších problémů. V roce 1995 se opět obnovil příliv kapitálu a argentinská ekonomika zažívala oživení. V roce 1996 se začalo argentinské hospodářství dostávat z krize a přecházet znovu do růstu. Ovšem nezaměstnanost zůstala přesto vysoká. Ta a zahraniční zadluženost jsou velkým problémem Argentiny dlouhodobě. Její dluhy jsou tak vysoké, že na roční splátky vynakládá část příjmů z exportu. V roce 1995 bylo nezaměstnaných přes 2 miliony63 Argentinců, což je přes 18 % aktivního obyvatelstva. Nicméně po úspěšném absolvování této první velké zkoušky, získal v té době currency board na oblibě.

Bohužel se ve druhé polovině devadesátých let pozitivní výsledky argentinské ekonomiky začaly opět vytrácet. V roce 1997 byl ještě v Argentině úctyhodný ekonomický růst 8, 1 %64, což můžeme vidět z grafu 17, ovšem o půl roku později 62

Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 122 63 Všechno o zemi. Praha, Reader`s Digest Výběr, 1998, str. 39 64 Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 124

79

už se začal výrazně snižovat. Na toto zpomalování argentinské ekonomiky měla vliv právě probíhající krize v Rusku, která způsobila problémy v přísunu kapitálu na rozvíjející se trhy. V té době začal zhodnocovat americký dolar a zanedlouho poté v roce 1999 navíc devalvovala svoji měnu Brazílie. To mělo velmi negativní vliv na argentinský export, který se díky tomu stával nekonkurenceschopným. Následovalo prohloubení deficitu výkonové bilance, pokles ekonomického růstu a zvýšení nezaměstnanosti. V roce 1999 se argentinská ekonomika dostala do nejhorší recese za posledních 20 let.65 Bohužel tamější vláda tomu nehodlala jen tak nečinně přihlížet a ve snaze oživit ekonomický růst zvyšovala deficit státního rozpočtu až k hodnotám 8 % HDP66. Důsledkem toho byl evidentní nárůst veřejného dluhu a i růst domácích úrokových sazeb, přestože situace vyžadovala naopak spíše snížení úrokových sazeb. „Úrokový diferenciál k americkému dolaru u měsíčních depozit začal narůstat od druhé poloviny roku 1999, a to až na 73 % na podzim roku 2001. V prosinci 2001 vláda pod tlakem ,runu‘ na banky zmrazila bankovní depozita. Přesto odliv kapitálu byl v roce 2001 odhadován až na 20 mld. USD.“67 Měnový výbor byl vážně ohrožen a víra v udržení měny byla minimální. Navrhovaná řešení se pohybovala od přijmutí dolarizace po zavedení floatingu, jímž se navrhovatelé inspirovali ze situace v Brazílii a Mexiku. Nakonec byl přechod na floating 6. ledna 200268 faktickým koncem currency boardu v Argentině. Někteří autoři, ačkoliv uznávají klíčovou roli currency boardu v dosahování argentinské makroekonomické stability, však tvrdí, že měla Argentina přejít na pružnější měnový režim mnohem dříve. Argentina pak splatila asi jen 1/3 jistiny zahraničních dluhů, což můžeme brát jako historicky rekordní „státní bankrot“.69

65, 61

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 518 66, 59, 60 Mandel, M. - Tomšík, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha, Management Press, 2. rozšířené vydání, 2008, str. 93

80

6.5 Pokrizový vývoj v Argentině Argentinská ekonomika byla krizí značně ovlivněna, měla negativní dopad na všechny makroekonomické indikátory. Propadla se životní úroveň obyvatelstva a v důsledku státního bankrotu se nezaměstnanost vyšplhala přes 20 %. Jak znázorňuje graf 16, tato země se díky rapidnímu poklesu HDP ocitla v recesi. Avšak z tohoto poklesu se Argentina vzpamatovala velmi rychle – během pár měsíců se začala postupně dostávat z recese a vykazovat mírný pokles míry nezaměstnanosti. Z pohledu fiskální politiky se vláda snažila restrukturalizovat argentinský dluh. Vydala tak státní dluhopisy, které si z části nakoupila Venezuela. Za účelem snížit inflaci vláda zmrazila ceny hlavních komodit, toto opatření bylo účinné. Od roku 2003 se inflace snižovala a Argentina již vykazovala růst HDP.

graf 16 – Pokrizový vývoj vybraných makroekonomických ukazatelů

* průměrné hodnoty za období zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.econstats.com/weo/CARG.htm, ze dne 1. 5. 2013)

81

Protože do roku 2002 bylo peso v rámci měnového výboru fixováno na americký dolar, nemohlo docházet k výkyvům ve směnném poměru, jak je názorně vidět v grafu 17. Po přechodu na floating argentinská měna zažila prudké znehodnocení

na

3,8

pesa

za

1

USD.

To

však

způsobilo

zvýšení

konkurenceschopnosti domácích exportérů, tudíž obnovení obchodu se zahraničím, což vedlo k podpoření růstu ekonomiky. Opětovná prosperita země zařadila Argentinu mezi atraktivní obchodní partnery a přilákala do země investory. Během dalších let se peso vůči dolaru zhodnotilo a poměrně stabilizovalo kolem hodnoty 3 pesa za dolar.

graf 17 – Vývoj měnového kurzu 1995 - 2008

zdroj: http://www.latin-focus.com/latinfocus/countries/argentina/argexchg.htm, ze dne 1. 5. 2013

82

6.6 Role měnového výboru v argentinské krizi Argentinský currency board vyvolává otázku ohledně jeho viny na diskutované krizi. Je logické se ptát, zda není odpovědný za zhroucení celé tamější ekonomiky v roce 2002, když jsou mu přičítány úspěchy za předchozí stabilizaci. Pohledy na zodpovězení této otázky se výrazně liší. Někteří ekonomové vidí měnový výbor vyloženě jako příčinu tamějších problémů, ostatní vidí původ krize ve více faktorech. Na jedné straně se jedná o faktory domácí, které přicházejí z vnitřku ekonomiky, ty zahrnují především nedostatek fiskální zdrženlivosti tamější vlády, křehkost finančního sektoru a politickou nestabilitu. Dále jsou diskutovány některé externí faktory, které argentinská ekonomika nemohla ovlivnit, protože přišly z venku – např. brazilská krize.

Mnoho ekonomů také uvádí za hlavní příčinu neúspěchu argentinského currency boardu nedodržení pravidla 100% krytí měnové báze devizovými rezervami. To souvisí s tvrzením většiny ekonomů, že zdejší měnový výbor nebyl „čistý“ a tudíž docházejí k závěru, že buď se právě kvůli tomuto faktu Argentina ocitla v krizi, anebo tato její zkušenost nemůže být použita pro odvození poučení o výkonu a vlastnostech „pravých“ měnových výborů. Zde totiž devizové rezervy kryly pouze 66, 6 % pasiv centrální banky a to významně podlomilo kredibilitu tohoto systému v Argentině70. Avšak ani 100% krytí nemusí být dostatečné - systém může být absolutně kredibilní pouze v tom případě, pokud devizové rezervy kryjí všechny likvidní devizové závazky země (tj. všech sektorů – stát, domácnosti, firmy a banky).71 Může totiž nastat v ekonomice situace, kdy splatné devizové závazky země mohou být ve skutečnosti výrazně vyšší než pasiva centrální banky, což byl bohužel právě případ Argentiny, která do tohoto problému zabředla díky dlouhodobému deficitu běžného účtu a schodkového hospodaření státního rozpočtu.

70

Základní ukazatel kredibility currency boardu z monetaristického pohledu, tj. poměr devizové rezervy/měnová báze, by měl mít hodnotu jedna (tj. 100 %). 71 Mandel, M. - Tomšík, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha, Management Press, 2. rozšířené vydání, 2008, str. 93

83

graf 18 – Vývoj celkových devizových rezerv v Argentině za jednotlivé roky (v mil. peso)

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 40

Argentinská krize v roce 2002 byla v podstatě krize veřejného dluhu. Nejednalo se tedy o klasický případ měnové krize, kdy centrální banka „tiskne“ peníze nebo země utrpí externí šok a vyčerpá svoje rezervy, se kterými chrání fixní kurz. Navíc vzniklá bankovní krize zde sehrála také důležitou roli. Je totiž velmi pravděpodobné, že by k hromadným výběrům depozit ze stran vkladatelů vůbec nedošlo, kdyby existovala důvěra ve schopnost vlády dostát svým závazkům. Bankovní systém v Argentině byl poměrně kvalitní, ale bohužel banky ve svých portfoliích držely značný objem státních dluhopisů. 72

72

Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008, str. 129

84

6.7 Současný vývoj

Z pohledu hospodářského růstu na tom poslední roky nebyla Argentina špatně. V roce 2011 zaznamenala dokonce největší ekonomický růst v regionu Latinské Ameriky a zůstává tak třetí největší ekonomikou na tomto území. Jak uvádí Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, rozvoj ekonomiky Argentina zdůvodňuje úspěšnou identifikací strategických partnerů – Brazílie a Číny. Objevuje však i nové trhy v zemích severní Afriky. Největší podíl na výsledku z roku 2011 měl sektor automobilového průmyslu, kde Argentina dosáhla rekordu ve výrobě osobních automobilů. O rok později již však Argentina takové úspěchy v růstu neslavila. Ekonomický růst totiž začal výrazně klesat a činil pouhých 1,9 %73. Hlavními důvody jsou i přes uzavřenost argentinského hospodářství dopady globální krize a zpomalení ekonomického růstu jejich obchodních partnerů – Brazílie a Číny. Příčinu ale také najdeme v domácích faktorech - upadající tamější zemědělství, průmysl a stavebnictví mají na poklesu argentinské ekonomiky také velký podíl. Negativní skutečností je také to, že se Argentina významně propadla v indexu rizikovosti ekonomiky a hrozí jí dokonce ekonomická recese. Zhoršující se pohled na argentinskou ekonomiku měl za následek přinucení země uhradit splátky dluhů z období tamější krize 2001 – 2002. Když se na tuto ekonomiku podíváme z jiného pohledu a budeme zkoumat inflaci, tak v této oblasti má Argentina přetrvávající problém. Nejen, že je problémem vysoká míra inflace, ale jako ještě důležitější věc se tu ukazuje otázka správného vykazování tohoto ukazatele. V národním statistickém úřadu INDEC se totiž v roce 200774 vyměnilo vedení, které je nakloněno vládním požadavkům na hodnotu některých klíčových údajů o vývoji argentinského hospodářství. Dle nezávislých zdrojů totiž inflace v roce 2011 dosáhla hodnoty 22,8 %, zatímco oficiální hodnota vykazovaná dle INDEC je mnohem nižší,

73

dostupné na WWW: , ze dne 27. 4. 2013 74 dostupné na WWW: , ze dne 27. 4. 2013

85

a to 9,5 %. Argentina tak byla Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou vyzvána, aby přehodnotila uváděné údaje, a tak je uvedla v soulad s realitou. Pokud by totiž pokračovala v úpravách dle politického zájmu, s největší pravděpodobností ji to poškodí na mezinárodním poli. Údaje, které uvádí INDEC totiž logicky nebudou brány jako věrohodné pro mezinárodní instituce a to velice ztíží postavení země např. pro možnost získání úvěrů. Na druhou stranu v otázkách fiskální disciplinovanosti, se kterou měla léta velké problémy, si tamější vláda vede vcelku dobře. Deficit státního rozpočtu v roce 2011 ve výši 0,5 %75 byl mírný.

graf 19 – Vybrané makroekonomické ukazatele v Argentině za posledních 6 let

Pozn.: Údaje o inflaci podle národního statistického úřadu. zdroj: vlastní zpracování (zdroj dat: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/argentina/ekonomika/ekonomicka_chara kteristika_zeme.html, ze dne 22. 4. 2013) 75

dostupné na WWW: , ze dne 27. 4. 2013

86

Za poslední roky se zdálo, že se zahraniční obchod země vyvíjí vcelku příznivě. Jak již bylo výše uvedeno, největšími argentinskými obchodními partnery jsou Brazílie a Čína. Argentina zavedla nové přísnější restrikce k dovozům, což mělo zpočátku příznivý efekt na postupné vyrovnání salda zahraničního obchodu. Avšak v současné době to má na Argentinu spíše nepříznivý dopad. Ta se totiž díky svým opatřením pro ochranu vnitřního trhu stále více uzavírá světu, což pro ni může mít do budoucna opravdu negativní dopad. Zde bych chtěla připomenout situaci po Velké hospodářské krizi 1929, kdy následkem útlumu zemědělského vývozu, tak i dovozu průmyslových výrobků Argentina začala ztrácet kontakt se světem. Měla poté vážné ekonomické a politické problémy, ze kterých se jen těžko dostávala. Argentinská ekonomika se poslední dobou nejvíce soustředí na rozvoj investic. Je to pro ni tak důležité, že zahájila některé radikální kroky a opatření, které jsou předmětem světové kritiky. V roce 2011 Argentina usilovala o podmínění dovozu u zahraničních firem buď zajištěním nákupu zboží v minimálně stejné hodnotě jako importovaného zboží, nebo podmínkou investování do některého z prioritních sektorů argentinské ekonomiky.76

I v tomto roce Argentina pokračuje v trendu rostoucí inflace a zkreslovaného vykazování její míry v oficiálních zdrojích, díky čemuž má významný spor s Mezinárodním měnovým fondem. Po letech ekonomické prosperity dnes čím dále více pociťuje únik kapitálu a pokles investic. Navíc stále více Argentinců z obavy o vývoj domácí měny vyměňuje pesa za americké dolary, aby si uchovali hodnotu svého bohatství, prodeje domů a obchodní kontrakty probíhají především v dolarech, a tak peso rychle ztrácí svoji hodnotu. Reakce tamějších obyvatel se dá pochopit s ohledem na jejich zkušenosti s nedávným státním bankrotem této země. Jejich obavy o tamější ekonomiku, které způsobila vysoká inflace, se vláda pokusila zmírnit dočasným zmrazením některých cen. Navíc k nákupu dolarů v současné době musí mít Argentinci zvláštní povolení. Pokud tedy Argentina nezastaví tento nepříznivý vývoj, bude se pravděpodobně velmi brzy opět potýkat s velkými problémy. 76

dostupné na WWW: < http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu>, ze dne 20. 4. 2013

87

Závěr Jaký typ bankovního systému je v určité zemi nastavený, je dáno především potřebami dané ekonomiky, které se samozřejmě v čase mění. V dnešní době, kdy se některé státy stále potýkají s negativními následky celosvětové ekonomické krize, se může stát, že země bude okolnostmi donucena se rozhodnout, zda si ponechá stávající bankovní systém nebo přistoupí k jeho změně. V minulosti se totiž ukázalo, že vhodnou změnou systému se může ekonomika, která se ocitla v krizi, poměrně rychle přenést přes problematické období a začít opět prosperovat. Institucionální uspořádání bankovního systému a organizace vztahů uvnitř je velmi důležitým prvkem ve fungování ekonomiky a liší se napříč zeměmi. Při studování problému jsem zjistila, že jedna z nejčastějších transformací bankovního systému, pokud opomenu éru monobank v dobách socialismu, probíhá přijetím měnového výboru místo dvoustupňového bankovního systému s centrální bankou. A právě na tuto variantu jsem se ve své práci zaměřila především.

Currency board vidím jako poměrně účinný nástroj pro prevenci vzniku měnové krize. Ze zkušeností v minulosti se totiž ukázalo, že v případě spekulativních útoků na měnu centrální banka většinou měnový kurz neubrání. V případě měnového výboru, i když ten nedisponuje nástroji jako centrální banka, by z mého pohledu k měnové krizi logicky nemělo vůbec dojít, protože jeho nejdůležitější úkol je právě hlídat oficiální kurz za každé situace. Země však musí dodržovat stanovená pravidla. Tuto myšlenku potvrzuje i fakt, že měnové výbory jsou zejména v době vysoké a stále rostoucí mobility kapitálu vnímány jako méně citlivé na jeho destabilizující pohyb. Měnový výbor se ale nejčastěji do ekonomiky zavádí v souvislosti se snahou snížit vysokou inflaci, resp. hyperinflaci, což vyplývá už z jeho základních charakteristik. Tento systém dále odstraňuje volatilitu měnového kurzu, tím sníží rizika spjatá s mezinárodními obchody a investováním, a tak způsobí příliv potřebného kapitálu. V delším časovém horizontu tedy významně napomáhá podpořit mezinárodní obchod a růst investic, protože díky němu odpadají náklady na zajištění se proti riziku. Tyto skutečnosti pak mají blahodárný účinek na

88

hospodářský růst a země získává ekonomickou a měnovou stabilitu. Kromě toho také snižuje rizikové prémie v úrokových sazbách a tak by měly domácí úrokové sazby poměrně rychle konvergovat na úroveň v zemi s rezervní měnou a zůstat blízko mezinárodní úrovni. Měnový výbor nabízí levný a automatický monetární mechanismus a pasivní měnovou politiku. S tím souvisí i jeho jednoduchost a transparentnost, které zvyšují i jeho důvěryhodnost. Je založen na pravidle, a tak má i větší předpoklady být odolný vůči politickému tlaku. Odstraňuje možnost měnového financování fiskálního deficitu a je méně náchylný k politickým zvratům než jiné systémy. Tato vlastnost měnového výboru s sebou ale nese velké nároky na disciplinovanost vlády, která musí respektovat tvrdou rozpočtovou politiku, což může být v některých zemích obtížně dosažitelné.

Na druhé straně však v sobě měnový výbor nese i nevýhody, které mohou být pro některé ekonomiky podle mne dosti nepříjemné. Slabé stránky jsou v podstatě opakem uvedených výhod. Zatímco v době nestability je závazek uchování stanoveného fixního kurzu výhodou, může nastat v zemi situace, kdy by trh stanovil měnový kurz přesněji na odpovídající úroveň než je administrativně určený poměr. Problém stanovení optimální úrovně měnového kurzu pokládám za stejně tak podstatný, jako vybrání vhodné rezervní měny. Je velmi důležité, aby si země zvolila napojení na měnu takové země, na jejíž vývoj má úzkou vazbu a aby obě země měly obdobnou strukturu ekonomiky. V opačném případě může měnový výbor sloužit naopak proti domácí ekonomice. V čisté podobě currency boardu nemá měnová autorita možnost provádět měnovou politiku, čímž v podstatě rezignuje na svou měnovou politiku a plně akceptuje měnovou politiku „rezervní“ země. Jako další nevýhodu vidím v neexistenci věřitele poslední instance, která může způsobit obrovské problémy při neopodstatněných útocích na banky, v podobě hromadných výběrů vkladů a tudíž zde není obrana proti těmto událostem.

Ukázkovým příkladem správného fungování je Estonsko. To bylo první tranzitivní ekonomikou, která převzala model měnového výboru. Prostřednictvím zavěšení se na německou marku, později na euro, chtělo obnovit důvěryhodnost v peněžní systém a celé estonské hospodářství. Rozhodnutím se pro currency board

89

se sice vzdalo měnové autonomie, ale na oplátku za to získalo měnovou stabilitu. Při studování vývoje estonské ekonomiky, mi ale bylo poměrně rychle jasné, že byl zde currency board přijat jen jako dočasné řešení měnové politiky s jasným cílem přistoupení Estonska k Evropské unii a posléze do eurozóny. Estonský currency board přesto trval téměř 20 let a dovedl úspěšně Estonsko až do EMU. Navíc si estonské hospodářství vede tak dobře, že jako jedna z mála zemí pracuje s přebytkovým státním rozpočtem. Přijetím eura však pro tuto ekonomiku boj neskončil. Dnes musí dodržovat společnou politiku Evropské měnové unie zacílenou na stimulaci hospodářského růstu, vytváření pracovních míst a udržování inflace pod kontrolou. S tím by ale Estonsko podle mého názoru nemělo mít žádný problém.

Je nutné si však uvědomit, že měnový výbor není samospasitelný. Nelze očekávat, že se do problémové ekonomiky implementuje a automaticky ji vyvede z krize. To se ostatně ukázalo u Argentiny, která období používání měnového výboru zakončila státním bankrotem. Avšak v žádném případě tomuto systému nelze upřít počáteční úspěch, který Argentina díky němu dosahovala. Po jeho zavedení zažila devět po sobě jdoucích let jednociferné inflace a celkovou stabilizaci ekonomiky. Navíc díky němu přežila mexickou krizi vcelku bez úhony a dokonce se v té době stala vzorem pro ostatní země, které chtěly bojovat s vysokou inflací, resp. hyperinflací. Základní otázka, kterou jsem si u této země tedy musela položit, zněla, proč argentinský currency board nezafungoval tak jako u Estonska? Estonská ekonomika vždy byla velmi flexibilní a disciplinovaná, narozdíl od té argentinské. Po dobu téměř dvaceti let byla schopna se přizpůsobit pevnému směnnému kurzu a během tohoto období rostla - ne náhodou si vysloužila přezdívku „Baltský tygr“. A v současné době, přesto, že na ni dolehla světová krize, dokázala splnit všechny podmínky pro vstup do EMU. Tato země tedy byla jak z fiskálního, tak i z monetárního hlediska vždy maximálně ukázněná. Hlavní rozdíly mezi těmito dvěma státy vidím především v přístupu vlády. To byl podle mě hlavní kámen úrazu při státním bankrotu Argentiny v roce 2002 a současná situace a chování dnešní argentinské vlády se tomu nápadně podobá. Obecně je známo, že si země své systémy přizpůsobují podle místních faktorů, zavádějí do nich různé modifikace, ovšem v rozumné míře a s ospravedlnitelnými důvody. Změny

90

v systému mají pouze reflektovat charakter země, charakter dané ekonomiky a rozhodně nesmí být zaváděny z důvodu ulehčení si platných pravidel. To pak změna systému ztrácí původní smysl a může podle mě efektivně fungovat opravdu jen krátkodobě. V argentinském krachu vidím totiž jako hlavní příčinu porušování původních pravidel měnového výboru, což vedlo především k nízké rozpočtové disciplíně, která způsobila následné fatální problémy. Již při zavádění měnového výboru si vláda nechala značný manévrovací prostor a přistoupení k financování státního dluhu centrální bankou byl dle mého začátek konce. Abych nebyla pouze jednostranná a nedávala všechnu vinu na chování vlády, upozorním zde ještě na jeden možný problém argentinského currency boardu, a to výběr rezervní měny. Když vyjdu z teorie měnového výboru, rezervní měnou by měla být měna země, se kterou je domácí ekonomika mimo jiné úzce spojena. To však u Argentiny ne zcela platilo. Zahraniční obchod Argentiny s USA nebyl stěžejní, jen malý podíl exportu směřoval do této země, navíc si ani tyto dvě ekonomiky nebyly podobné. Nabízí se tedy ještě otázka, zda neměla být argentinská měna spíše ukotvena na více měn, tedy na měnový koš, do kterého by byli začleněni také její hlavní obchodní partneři. Já se přikláním spíše k variantě zafixování pesa na měnový koš.

V Hongkongu bylo ke currency boardu přistupováno také úplně odlišně než v Argentině. Na tomto území se pracovalo s tímto systémem již od roku 1935. Důvod pro přetrvání měnového výboru až dodnes, s několika přestávkami, kdy byl nahrazen floatingem, nacházím především v historickém vývoji monetárního systému a geopolitické situaci. Tento systém zde fungoval a stále ještě funguje velmi dobře. Jeho úspěch vidím především ve vysoké úrovni devizových rezerv, díky nimž úspěšně přestál hongkongský dolar nejeden útok.

Hlavní literatura o currency boardu vznikla až ke konci minulého století. Určitý formální teoretický rámec tohoto systému vznikl tedy poměrně pozdě a výrazně se o něj zasloužil Steve H. Hanke a Kurt Schuler, z jejichž publikace jsem ve své práci také čerpala. Informace jsem tedy získávala především z anglicky psané literatury a internetových zdrojů příslušných měnových autorit a statistických úřadů.

91

Seznam odborné literatury a zdrojů Knižní a jiné publikace

Baldwin, R. - Charles W.:

Ekonomie evropské integrace. Praha, Grada

Publishing, a. s., 2008.

Durčáková, J. - Mandel, M.: Mezinárodní finance. Praha, Management Press, 4. aktualizované a doplněné vydání, 2010.

Hanke, S. H. – Schuler, K.: Currency boards for developing countries. San Francisco: An International Center for Economic Growth Publication, ICS Press, 1994.

Hayek, F. A.: Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku? Praha, Liberální institut, 1999.

Mandel, M. - Tomšík, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha, Management Press, 2. rozšířené vydání, 2008.

Nepožitková,

I.:

Přechod

jednostupňového

bankovního

systému

na

dvoustupňový v České republice. In Šaradín, P.: Acta universitatis palackianae olomucensis facultas philosophica, Politologica 1. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2003, str. 83 – 97.

Pavlát, V.: Centrální bankovnictví. Praha, Eupress, 2004.

92

Ponsot, J. F.: The european experiences of currency boards – Estonia, Lithuania, Bulgaria and Bosnia & Herzegovina. In Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization, No panacea. Great Britain, MPG Books Ltd, Bodmin, Coornwall, 2006, str. 28 – 56.

Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011.

Schenk, R., C.: Hong Kong SAR's monetary and exchange rate challenges, historical perspectives. Great Britain, Chippenham and Eastbourne, Pal Grave Macmillan, 2009.

Šíma, J. – Šťastný, D.: Centrální bankovnictví – iluzorní „výdobytek“ civilizace. In Rothbard, M.: Peníze v rukou státu. Praha, Liberální institut, 2001.

Vencovský, F. - Kopecký, L. a kolektiv: Lidé a peníze. Česká národní banka.

Vernengo, M.: Monetary integration and dollarization: No panacea. UK, Edward Elgar Publishing, 2006.

Všechno o zemi. Praha, Reader`s Digest Výběr, 1998.

Wolf, H., C. – Ghosh, A., R. – Berger, H. – Guld, A.: Currency boards in retrospect and prospect. London, The MIT Press, 2008.

93

Studie a jiné zdroje

Černíková, P.: Vliv monetární politiky na ekonomický růst u vybraných zemí. Working paper č. 7/2008, Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky.

Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997.

Janeček, T.: Teorie svobodného bankovnictví a možnosti její aplikace v současném

světě

[online].

Diplomová

práce,

1999.

Dostupné

z:

http://www.libinst.cz/Files/KqLFy4r2/profile/2563/tjanecek.pdf, ze dne 14. 4.2013

Jonáš, J.: Argentina: The anatomy of a crisis. Working paper. Zentrum für Europäische Integrationsforchung, Bonn, 2002.

94

Internetové zdroje

http://www.cnb.cz http://www.cnb.cz/miranda2 http://europa.eu/about-eu/countries/member-countries/estonia/ http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu http://www.google.cz/publicdata/explore http://statistika.eestipank.ee http://www.stat.ee/main-indicators https://www.euroskop.cz/516/sekce/estonsko/ http://ec.europa.eu/news/economy/101228_cs.htm http://www.hkma.gov.hk http://www.wto.org/english/tratop_e/tpr_e/tp95_e.htm http://www.businessinfo.cz http://www.econstats.com http://www.latin-focus.com http://www.bcra.gov.ar http://cuabroad.cua.edu http://www.penize.cz http://www.minceostrava.cz

95

Seznam tabulek a grafů Seznam tabulek

tabulka 1 - Typy bankovních soustav ....................................................................... 10 tabulka 2 – Základní údaje o Estonsku za rok 2011 ................................................ 34 tabulka 3 – Popis estonského měnového výboru ..................................................... 38 tabulka 4 – Hlavní makroekonomické ukazatele do roku 2005 ............................... 48 tabulka 5 – Vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů v Estonsku za poslední roky ...................................................................................................... 52 tabulka 6 – Základní informace o Hongkongu pro rok 2011 .................................. 55 tabulka 7 – Popis hongkongského měnového výboru .............................................. 60 tabulka 8 – Vývoj kurzu hongkongského dolaru v období 2008 -2012 .................... 70 tabulka 9 – Základní informace o Argentině za rok 2011 ....................................... 71 tabulka 10 – Popis argentinského měnového výboru .............................................. 75 tabulka 11 – Vývoj makroekonomických indikátorů v Argentině za jednotlivé roky až do vypuknutí krize ......................................................................... 77

Seznam grafů

graf 1 – Meziroční vývoj inflace (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku do roku 1995 ........................................................................... 42 graf 2 – Vývoj HDP na osobu (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku do roku 1995 ............................................................................................. 42 graf 3 – Vývoj exportu (v %) před a po zavedení currency boardu v Estonsku ...... 43 graf 4 – Příliv přímých zahraničních investic do Estonska v letech 1995 – 2012 ... 44 graf 5 – Mezibankovní úroková míra (p. a.) v Estonsku a Německu za jednotlivé roky ........................................................................................................... 46 graf 6 – Depositní úroková míra (p. a.) za jednotlivé roky v Estonsku a Německu . 46 graf 7 – Harmonizovaný index spotřebitelských cen v Estonsku za jednotlivé roky 50 graf 8 – Situace ve státní „pokladně“ v Estonsku za jednotlivé roky ...................... 51 96

graf 9 – Vývoj ukazatelů HDP na hlavu a HDP deflátoru (v %, období 1983 – 2007) ....................................................................... 57 graf 10 – Vývoj meziroční inflace v Hongkongu a Singapuru ................................. 63 graf 11 – Úroková míra (p. a.) v Hongkongu za jednotlivé roky ............................. 65 graf 12 – Vybrané makroekonomické ukazatele v Hongkongu za posledních pět let ................................................................................................................................. 69 graf 13 – Reálný růst HDP v Argentině před zavedením měnového výboru ........... 74 graf 14 – Inflace v Argentině po zavedení měnového výboru až do vypuknutí krize (v %) ......................................................................................................... 78 graf 15 – Vývoj reálného růstu HDP po zavedení měnového výboru v Argentině .. 78 graf 16 – Pokrizový vývoj vybraných makroekonomických ukazatelů .................... 81 graf 17 – Vývoj měnového kurzu 1995 - 2008 ......................................................... 82 graf 18 – Vývoj celkových devizových rezerv v Argentině za jednotlivé roky ......... 84 graf 19 – Vybrané makroekonomické ukazatele v Argentině za posledních 6 let.... 86

97

PŘÍLOHY příloha 1 – Meziroční inflace bezprostředně po zavedení currency boardu a její následující vývoj v Estonsku (v %) a ostatních pobaltských státech

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 9

příloha 2 - Sada estonských euro mincí

zdroj: http://www.minceostrava.cz/sady-1c-2/945-sada-euro-minci-estonsko-2011.html, ze dne 5. 5. 2013

příloha 3 – Mapa Hongkongu

zdroj: http://cuabroad.cua.edu/programs/HongKong.cfm, ze dne 5. 5. 2013

příloha 4- Hongkongský dolar – bankovka v hodnotě 100

zdroj: http://www.penize.cz/muzeum-bankovek/189975-hongkongsky-dolar 100?sectionid=187190&side=lic, ze dne 5. 5. 2013

příloha 5 - Nová mince argentinského pesa od 12. 12. 2011

zdroj: http://www.bcra.gov.ar/index_i.htm, ze dne 5. 5. 2013

příloha 6 – Vývoj meziroční inflace v Argentině za jednotlivé roky ve srovnání s Mexikem (v %)

zdroj: Baliño, T. J. T. - Enoch, Ch.: Currency Board Arrangements: Issues and Experiences. Occasional paper. Washington DC, 08/1997, str. 8

příloha 7 – Aktuální ratingy jednotlivých zemí MOODY'S

Fitch Investiční stupně

Aaa

Austrálie, Dánsko, Finsko, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, N. Zéland, Norsko, Rakousko, Singapur, Švédsko, Švýcarsko, USA

AAA

Dánsko, Finsko, Francie, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Rakousko, Singapur, Švédsko, Švýcarsko, USA, Austrálie

Aa1

Francie, Hongkong, Velká Británie

AA+

Hongkong, Velká Británie

Aa2

Kuvajt

AA

Belgie, Kuvajt, Nový Zéland

Aa3

Belgie, Čína, Chile, Japonsko, Korea, S. Arábie, Tchaj-wan

AA-

S. Arábie, Korea

A1

ČESKÁ REPUBLIKA , Estonsko, Izrael

A+

ČESKÁ REPUBLIKA, Čína, Estonsko, Chile, Japonsko, Malta, Slovensko, Tchaj-wan

A2

Polsko, Slovensko

A

Izrael

A3

Malajsie, Malta

A-

Malajsie, Polsko, Slovinsko

Baa1

Litva, Mexiko, Rusko, J. Afrika

BBB+

Irsko, Itálie, Kazachstán

Baa2

Brazílie, Bulharsko, Itálie, Kazachstán, Slovinsko

BBB

Brazílie, Litva, Mexiko, Rusko, Španělsko, J. Afrika, Lotyšsko

Baa3

Chorvatsko, Indie, Indonésie, Island, Lotyšsko, Rumunsko, Španělsko

BBB-

Bulharsko, Chorvatsko, Indie, Rumunsko, Island, Indonésie, Turecko

Spekulativní stupně Ba1

Irsko, Maďarsko, Turecko

BB+

Maďarsko, Makedonie, Portugalsko

Ba3

Portugalsko

BB-

Kypr, Srbsko

B1

Mongolsko

B+

Mongolsko, Vietnam, Egypt

B2

Egypt, Vietnam

B

Ukrajina

B3

Argentina, Bosna a Hercegovina, Moldávie, Kypr, Ukrajina

B-

Caa1

Kuba, Pákistán

CCC+

Caa2 C

CCC Řecko

Řecko

C

http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/mezinarodni_vztahy/rating/, ze dne 5. 5. 2013