Alpy. Andy. Gruzie. Karakorum. Nový Zéland. Tatry. Holeček. Pasaban. Aufschnaiter. Jištění v ledu. Mejcup

GRIFF

U

J.

H IT

ZIVNĚ:

Alpy . Andy . Gruzie . Karakorum . Nový Zéland . Tatry . Holeček . Pasaban . Aufschnaiter . Jištění v ledu . Mejcup

E X KL

ČESKOSLOVE

EZ NSKÝ L

OPI

S

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 3.49 €

2013.1

ČAS ECKÝ

79 Kč

WW W.M ONT ANA.C Z

1

KEYWORDS

OBSAH

Úvodník Lucie Hrozová

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Spiderman redakce

4

Alpine Exposures, Chamonix, Innominatia, Mt. Blanc, Mt. Maudit, Nord Dru, Photography.

Jonathan Griffith J. Griffith, Martin Stolárik

6

Holeček, Hrubý, interview, Nanga Parbat.

Principiálně nic neřeším Tomáš Roubal

Eptiden, Jasper, Spiderman, e first ascent by woman.

Hohe Tauren, Schareck Mittlere Rinne, Rauris, Sonnblick Nordwandrinne.

High Tatras, Ľadový hrb, Ľadový štít, Východná Vidlová veža, winter climbing tips. Edurne Pasaban, eight-thousenders, Kaltenbrunner, Oh, e crown of the Himalayas. Aoraki, Aspiring, Mount Cook, New Zealand.

Argentina, Atacama, Bolivia, Chile, El Tatio, Palce, Illimani.

Caucasus, Georgia, Kazbek, mountaineering.

Pročistit si krevní řečiště… Rauriser Nordwände Jiří „Švihy“ Švihálek

12

18

Tipy na zimné túry vo Vysokých Tatrách Martin Hatala

22

Baskické prvenství Martin Krejsa

26

Snění o Aoraki Kateřina Vlhová

32

K vrcholu Illimani (6.438 m) – krížom cez Južnú Ameriku Miloš Kuchárek

6

36

Jištění v ledu Roman Kubiena

42

Mytický Kazbek Jiří Valenta

44

O smrti! O radostné smrti! Rostislav Tomanec

48

„Za slobodný pohyb v našich horách“ Občianska iniciatíva Naše hory

49

Peter Aufschnaiter Pavel Roháček

50

Dionýz Kuráň: Liezol tam, kam málokto Igor Koller

54

Hnutí Brontosaurus shání dobrovolníky do Malého Tibetu

55

Zajímavé knihy

55

Slovo předsedy Zdeněk Hrubý

56

Jak se věci testují SingingRock Team

57

Tatry Jozef Gurník

58

Na pultech

60

Závody mr. Mejcuppucini, Marie Dichtlová

62

A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch

70

Hovory z Montany Martin Stolárik

72

Nick Bullock v nové cestě v oblasti Argentiere Rive Gauche (VIII,8)

12

18

26

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Competitions, Fickuljaková, Stráník, Mejcup, Ondra, Růžičková, Stráník, Švub.

4

44

foto: Jonathan Griffith Monte Castello foto: Michal Bulička

1

ÚVODNÍK

Lucie Hrozová Mrazivý únor 2012 někde v italských Alpách: Když mi v polovině přelezu obtížné mixové cesty „Illuminati“ začaly omrzat prsty na nohou, tak se mi kromě klasických existenčních otázek, které mi zrovna vířily hlavou, jako jak co nejrychleji bezpečně dolézt nahoru, jak zvládnout dostat se v pořádku dolů, jak zůstat maximálně koncentrovaná, jak se nedopustit

A N K E TA

žádné chyby a  ke všemu si ještě nepřipustit ten plíživý strach, který se vám při podobném přelezu stále vkrádá do mysli, tam objevila ještě jedna otázka. Ve chvílích, jako je tato, když nejde jen o mě, ale i o mého parťáka, přesně v těchto chvílích nedokážu pochopit, proč mi hlavou prolétne i myšlenka, jestli vůbec budu moct přijít na ten ples, který je za dva týdny, v lodičkách, když mi ty prsty fakt omrznou…

Jsem v první třetině cesty, v místě, kde je vypadlé jištění (po předchozích pokusech jiného lezce upadla planžeta z nýtu) a kde by mě opravdu jen stěží chytil i zkušený jistič. Proč se v těch pár vteřinách nesoustředím jen na to, kam přesně položit nohu a jak zatížit cepín, ale i na to, že jestli se teď a tady rozsekáme, tak nestihnu tomu milému klukovi, co mě jistí, říct o telefon?

A jen tři měsíce poté: Je horké léto a já ležím v nemocnici po operaci kotníku. Že to nespraví jen sádra, jsem tušila už v tu chvíli, kdy jsem nešťastně dopadla na zem při přebíhání silnice ke skále a noha okamžitě začala získávat několikanásobný rozměr. Nevím, proč mi zrovna v ten opravdu bolestivý moment přišla jako nejdůležitější otázka na světě ta, kdo zatraceně sundá nacvakané expresky? Jako by to v tu chvíli nebylo úplně jedno…

A proto nám všem do nového roku přeju kromě toho, abychom se nezaobírali maličkostmi a dokázali zůstat soustředěni na ty podstatné momenty, také spoustu vytrvalosti (abychom se nevzdávali jít dál svou cestou), trochu toho morálu (abychom měli odvahu pohnout se v životě vpřed), sílu v prstech (aby nám to štěstí neproklouzlo pod rukama), a hlavně hodně té čiré radosti nejen na skalách.

Necelý měsíc zpátky jsem přelézala nebezpečný úsek v čistě drytoolové cestě „Spiderman“:

Kdy ses naposledy srdečně zasmál(a) a čemu?

Už ani nevím… Dnešní doba není moc veselá, ale vzpomínám na oslavu jednoho silvestra asi před 15 lety, kdy jsme stříkali hydrantem a jedna přítomná slečna se jala chytat tuto tekutinu do šampusky v domnění, že plýtváme šampaňským. Než jsme jí to vysvětlili, tak jsme smíchem málem pošli. Josef Rakoncaj Prvovýstupy na písku i v Himálaji. Dvakrát (různými cestami) na K2. Vždy svůj. Prostě Sir Joseph.

Nedávno v  Keni, když jeden v letadle vedle mě sedící Ital při mezipřistání „utíkal“ fotit nabourané letadlo, kde se naštěstí nikomu nic nestalo. Celou dobu byl bledý, potil se a třásl, ale jakmile měl možnost natočit na kameru cizí neštěstí, zázračně ožil. Přišlo mi komické, že v jeho zdravotní situaci byla naděje, že natočí záběr na cizí krev či výbuch a požár tou jedinou věcí, která ho tak úžasně probudila k životu. Smála jsem se dlouho, nemohla jsem přestat ani ve chvíli, kdy si sednul zpět na své místo. Co si o mně myslel, nevím. Dina Štěrbová První čs. horolezkyně, která vylezla na osmitisícovku – 1984. Od r. 1977 držela 17 let národní výškový rekord. Od r. 2006 spoluprovozuje v Karakorumu jedinou českou himálajskou nemocnici

2

Potká ve vesmíru Zemi jiná planeta: „Co seš taková zkroušená?“ „Ále, vyrazili se mi lidi,“ povídá Země. „Buď v klidu, to přejde...“ Jiří „Šťáva“ Šťastný Známý pískovcový lezec, nyní člen VV ČHS.

"DCIÑA6C8B6H>KÐ=6BDC>MÐG6C8>:YDIDDG:@#:8=6C>8@ƒ

SPIDERMAN

Lucie Hrozová

4

+) (M11+, WI6 ti a in m u l l Cesta: I ) rder (M13+ O d n a w Cesta: La erman Cesta: Spid tní D13)

M13 (mís Obtížnost: tingen Oblast: Ep rsko Stát: Švýca bert Jasper Hrozová Autoři : Ro řelez : Lucie p ý sk n že První 12. 2012 Datum : 7. Styl : PP Pokusů: 4

) man (D14 n o r I : ta s e C

5

„Začalo to tak, že jsem si vypůjčil fotoaparát svého otce (Nikon FM2). Bohužel, vůbec jsem neměl tušení, do čeho se pouštím. On-line manuál mě akorát ještě víc zmátl, takže jsem se ze svého prvního výletu vrátil vyzbrojen fotkami, dle kterých se zdálo, že jsem celý ten čas strávil pod konstantně bílou, a ne nádherně modrou oblohou, která v té době nad Zermattem převládala…“

Jon Griffith je poloviční Belgičan a mluví plynně francouzsky. V Chamonix žije asi čtyři roky, do tohoto horského ráje se přestěhoval jen dva týdny poté, co dokončil studium na univerzitě. Jeho fotografová-

Jon Griffith, autoportrét

ní se od těch dob s Nikonem FM2 docela změnilo, v současnosti řídí úspěšnou společnost zabývající se fotografováním hor – Alpine Exposures. Je ovšem nejen vynikajícím fotografem, ale také vynikajícím alpinistou. Jon začal lézt v Avon Gorge v Bristolu a od té doby vylezl mnoho obtížných klasických cest v evropských Alpách i mimo ně.

Jonathan

Griffith

6

Cretier na Mont Maudit

Lezecké začátky „Viděl jsem obrázek, na kterém nějaký chlápek lezl a pomyslel jsem si, že by to mohla být zábava. Ale neznal jsem nikoho, kdo by lezl. Takže jsem si v secondhandu koupil za sto liber výbavu z UKC fóra a učil se sám v Avon Gorge. Nebylo to nic moc, abych byl upřímný, ale následující léto jsme s pár přáteli vyrazili lézt vysoko do Pyrenejí. Oni

to zabalili už po prvním dni, takže jsem jel zbytek na vlastní pěst. Byla to zábava, ale neměl jsem ani tušení, co dělám, a nakonec jsem to stejně zabalil, protože jsem měl příliš mnoho zátěže. Když jsem byl na cestě zpět, potkal jsem francouzského průvodce, který mi řekl, že Pyreneje jsou jako královna evropských Alp – z  údolí můžeš udělat všechno během jednoho

dne. Chamonix pak byl král – všechno trvalo více než jeden den, byly tam ledovce a takové šílenosti, o kterých jsem předtím neslyšel. Takže jsem byl přirozeně zvědavý a v zimě jsem se do Chamonix na dva týdny vydal, abych viděl, jaké to tam je. Protože se mi skály nikdy moc nezamlouvaly, vrhl jsem se na tradiční sněhové túry a potřebné věci jsem se učil za pochodu. 7

7

Po mé první sezoně v  Chamonix jsem strávil ještě další čtyři ve Valais a pomalu jsem si odškrtával většinu čtyřtisícovek bez chat nebo lanovek. Potom jsem chtěl zkusit něco náročnějšího a vrátil jsem se

Viděl jsem obrázek, na kterém nějaký chlápek lezl a pomyslel jsem si – to by mohla být zábava…

do Chamonix. Přestěhoval jsem se sem asi dva týdny poté, co jsem složil poslední zkoušku na univerzitě, před čtyřmi lety, a do dnešního dne toho nelituji.“ Začínám jako fotograf „V  Bristolu jsem se šel podívat na přednášku Iana Parnella o Annapurně III a byl

jsem ohromen tím, jak dobré byly jeho fotky. Myslím, že právě to mi vštípilo ten původní nápad stát se fotografem. Navíc jsem si uvědomil, že pořizováním lezeckých fotek si vlastně můžu vydělávat na živobytí. Když jsem poprvé přijel do Chamonix, lezl jsem jen velmi zřídka, protože celou dobu jsem se soustředil především na to, aby ze mě byl dobrý fotograf. Za dva roky jsem pak vyfotil svůj první důležitý snímek (mimochodem také díky Ianu Parnellovi) pro Berghaus a od té doby se mi práce valí z celého světa.“ Vláčení obrovského fotoaparátu „V žádném případě ještě stále nejsem nějaký úžasný horolezec, ale mám za sebou už spoustu obtížných alpských túr a  mnoho z  nich v  super rychlém stylu.

Dru North Couloir Direct

Kvůli tomu se také vyhýbám každému přebytečnému gramu, nicméně přesto trvám na tom, že s sebou musím mít svou zrcadlovku, která váží 1,8 kg, což mého lezeckého partnera více než rozčiluje! Hlídáme si totiž, aby naše batohy vážily okolo 4 kg, takže když do batohu hodím foťák, mám půlku limitu vyčerpanou. Snažím se při lezení zachytit skutečný alpinismus. Lehký, rychlý a  snadný postup bez zbytečného zdržování. Lidé jen zřídkakdy vytáhnou své foťáky, když postupují v  tomto stylu, protože chtějí postupovat rychle a dojít do svého cíle, a ne dělat nějaké barevné obrázky.“ Každodenní pracovní život „Můj běžný den v práci může zahrnovat cokoliv, od pořizování snímků pro katalog Úzké místo

8

Supercouloir na Mont Blanc du Tacul

v některé části Evropy, o které jsem předtím sotva slyšel, až po slaňování severní stěny Grandes Jorasses a  focení Ueliho Stecka v akci. A potom tu jsou ty vzácné, ale úžasné dny, kdy fotíme z helikoptéry.

V Chamonix všechno trvalo více než jeden den, byly tam ledovce a takové šílenosti, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel… Říkal jsem, že pokaždé, když jsem vyrazil lézt, bral jsem s sebou svou zrcadlovku, takže z každé cesty, kterou jsem tu kdy prošel, mám doslova knihovnu záběrů. Nicméně ve skutečnosti moje práce většinou obnáší sezení za počítačem, takže zas až takový romantický job to není!“

„Mezi mé nejděsivější momenty při pořizování fotek patří focení lyžařů zespodu, když hodně sněží. Jsem docela posedlý myšlenkou dostat se k mému objektu co nejblíže, což může být občas katastrofální. Musíte se potýkat nejen s tím, že se na vás řítí někdo s ostrými prkny přidělanými k nohám a mine vás jen o malý kousíček, ale musíte také počítat s rizikem padající laviny. Mám tendenci jen strčit můj BD Avalung (speciální dýchací přístroj) do pusy a doufat, že to dobře dopadne, protože být zasažen lavinou, když stojíte, to je katastrofa. Jedna mě zasáhla, když jsem fotil pro Berghaus, ale kupodivu ne díky mému modelovému lyžaři, ale kvůli jednomu francouzskému průvodci vysoko nad námi. Byl jsem právě pod malým kuloárem a nasazoval si

lyže, když do mě udeřila jako vlak a nesla mě hluboko dolů po ledovci. Nejhorší na tom bylo, že pode mnou byla obrovská trhlina a pokaždé, když jsem byl o kousek níž, viděl jsem tu díru blíž a blíž. Je hrozné spadnout nejištěný do takové trhliny, ale spadnout do takové trhliny nejištěný, a ještě ke všemu být zasypán tunou sněhu, který se valí za vámi, to je opravdu děs. Kupodivu jsem se zastavil kousek před trhlinou a celý zavátý jsem vysoko posazeným hlasem křičel na toho průvodce. Po chvíli jsem byl venku, ale měl jsem natržené šlachy v rameni. Ten průvodce se mi později omluvil a  řekl, že mi může být útěchou, že měl kvůli tomu příšerný den a stále musel myslet na to, co provedl. No upřímně, žádná útěcha to nebyla.“ 9

Hřeben Innominata na jižní straně Mont Blancu

10

„Mým nejlepším focením byla asi moje první práce s  Uelim Steckem. Požádal mě, abych přijel a  nafotil ho při zopakování jeho rychlé sólo jízdy po klasické linii ,Colton Macintyre‘ v  severní stěně Grandes Jorasses. Zpočátku nám nechtěli dát povolení k  přistání s  vrtulníkem na vrcholu, takže jsme si udělali lyžařskou túru k nástupu, abychom tam druhý den vylezli. Byl jsem zděšen. Lézt na něco tak velkého a  významného s  nejlepším světovým alpinistou pro mě bylo dost skličující. Ne proto, že bych se bál lezení, ale protože jsem musel doslova vytáhnout veškeré fotografické vybavení nahoru a přitom s ním udržet tempo. Na-

Z každé cesty, kterou jsem tu kdy vylezl, mám doslova knihovnu záběrů. štěstí nám na poslední chvíli zavolali, že to povolení máme, takže jsme sjeli zpět dolů do města a následující ráno za rozbřesku jsme už s  helikoptérou odlétali. Přistání na vrcholu severní stěny nejslavnějšího horského hřebenu Mont Blancu bylo docela šílené. Byl leden, všechno kolem bylo pod nadvládou zimy. Přístup na vrchol Jorasess bývá v zimě vyhrazen pouze pro ty nejsilnější lezce. Takže jen vyskočit z vrtulníku a dívat se na východ slunce nad Mont Blancem bylo z  toho-

to pohledu tak trochu snobské. Ale měl bych říct, že to není zas až tak šílené jako ten první moment při sestupu do hlubin severní stěny Jorasses a postupné 1.200 metrů dlouhé slaňování!“ „Mou nejhorší prací bylo moje první focení pro Mountain Hardware. Všechno bylo špatně. Počasí bylo hrozné. Můj výběr cesty byl příšerný, vzhledem k schopnostem ostatních. Dostal jsem se do velkého stresu a choval jsem se jako idiot. Hodně jsem se z toho focení poučil, už nikdy více. Naštěstí mi MHW dali další šanci, takže ne všechno bylo ztraceno!“ A samozřejmě lezení „Snažím se být venku, co jen to jde, ale nikdy nemám dost. Zaměřuji se na velké alpské lezení, ale protože to jsou obvykle několikadenní záležitosti, musím, když se vrátím zpátky dolů, dohánět práci a  nemám čas na horolezectví. To mě omlouvá. Minulé léto jsem lezl téměř každý den, ale to letošní jsem se více zaměřil na práci. Stejně se mi nejvíce zamlouvá zima a myslím, že v zimě jsem někde venku v horách skoro každý den v týdnu po celou sezonu. Je těžké vyzvednout blízko Chamonix jednu cestu jako tu nej, která stojí za vylezení. Je jich tam spousta! Myslím, že v létě bych nejlépe hodnotil ,Peuterey Integral‘.

V  evropských Alpách opravdu není žádná jiná taková cesta. Není nijak těžká, ale ta délka je neskutečná. A bylo to vlastně poprvé, co jsem se dostal na vrchol Mont Blancu. V zimě je tu na výběr mnoho úžasných klasických tras. Nemohu vybrat jen jednu konkrétní, ale já osobně preferuji severní stěnu Grandes Jorasses nebo stěnu Brouillard na Mont Blancu. Mým oblíbeným zimním výstupem je ,Colton Macintyre‘ na Grandes Jorasses nebo ,Cechinel Nomine‘ na Grand Pilier D’Angle. Vůbec Grand Pilier D’Angle je fantastický a je to obrovská cesta k vrcholu Mont Blancu! Byl to tehdy perfektní den a  tu sezonu jsme byli na této hoře jako první. S lezeckým partnerem jsme se cítili silní a lezli jsme opravdu dobře. Vrcholu jsme dosáhli už za čtyři hodiny a čtyřicet minut. ,Colton Macintyre‘ je mnohem náročnější, ale tohle byl cíl, kterého jsme s kolegou chtěli dosáhnout už roky. Předtím jsem byl tam nahoře třikrát, ale přímo na vrchol jsem se nedostal a můj parťák Will snil o této cestě již od té doby, co začal přemýšlet o alpském lezení. Takže pro nás pro oba to byl naprosto úžasný pocit, stát na vrcholu této nádherné hory.“ text překlad foto

J. Griffith, Martin Stolárik Veronika Hadaji Jonathan Griffith

PROVLÉKÁNÍ HLAVNÍHO OKA

É N OV Y R BA V

SLOT NOSIČE MATERIÁLU

ROZEPÍNÁNÍ NOHAVIČEK

Lightning v pro de jní síti

Allround úvazek s vynikajícím poměrem váha/pohodlí. Jedinečný systém zapínání usnadňuje navlékání v jakýchkoli podmínkách. Ať se rozhodnete pro lezení velkých stěn, nebo skialpovou tůru, všude Vám bude Lightning ideálním partnerem. Váha: 350 g (M) Velikosti: XS, S, M, L, XL Barva: šedá/ limetka

ROZHOVOR

Poslední pomazání a taktéž pohled vzhůru před vrcholovým útokem

Principiálně NIC NEŘEŠÍM

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybychom to věděli, tak to stejně nejspíš valná většina z nás pos…e.“ Mára „Hele, takže já přijedu zítra někdy odpoledne, mám tam v Café Práh nějakou přednášku. Už jsem se koukal na mapu a je to někde blízko autobusového nádraží…“ „Jo, v poho, vím, kde to je.“ „Ty vole, to mě dost překvapilo, že tam máte autobusový nádraží. Já myslel, že ještě jezdíte na povozech.“ „Na povozech už nejezdíme, ale máme tu Úvoz.“ „A Výpřež tam nemáte?“ (pozn.: Hudyho hostinec v Hřensku). Můžete ho obdivovat, nebo zatracovat. Jinak to snad ani nejde. Hlavně ale, jemu je to celkem jedno. Jak ho vidíte, je hlavně váš problém. Takže můj rým o přednášce: Na přednášce stoleček, Za stolečkem… Sám vesele doplňuje: „Já vím… Holeček blbeček. To jsme měli na pohlednicích z expedice lepší: „Hrubý, Holeček… hrobeček!““ Pamatuju ho od doby, kdy před blanenským kinem potahoval z cigarety a tehdy ještě čerstvou Filkovu smrt komentoval tím, že se bojí, kdy ukrojí z toho svého „salámu štěstí“ poslední kolečko. Tak jako mu snad ještě žádný z jeho sponzorů nevysvětlil, jak je má správně propagovat („Víš, já jim to všechno odkývám a pak si to musím udělat po svém. Oni si myslí,

12

že jsem nepoučitelnej blbec, ale mně to tak vyhovuje a výsledek je nakonec pro všechny akceptovatelný.“), tak se ani mně ještě nepodařilo mu vysvětlit, že z  textu, který vesele odešle na všechny možné weby, článek dělat nemíníme. Informace k  výstupu na Nanga Parbat se k vám určitě už dostala (Holeček, Hrubý, Nangá Parbat výstup Kinshoferovou cestou, čestné uznání ČHS) a jedinečnou formu, kterou Mára svým textům dává, si můžete vychutnat přímo na: www. marekholecek.cz. Zkusili jsme proto na to jít jinak. Nechat Máru Holečka okomentovat některé komentáře, které jejich poslední výprava vyvolala. Je férové hned na začátku přiznat, že po následné autorizaci došlo v původním rozhovoru k řadě změn. Přece jen, kdo zná autentický Márův projev, ani se nemůže moc divit. Původní zvukovou nahrávku zatím necháváme v archivu s tím, že ji v pravý čas uveřejníme. Tak jdeme na to? Dobrý, Tome, já jsem ready, to znamená, budeme muset naladit nějaký tón a  já ho budu dolaďovat pod nealkoholickým pivem, páč v  noci odjíždím z  Asie do Práglu. Budu vybírat nejzajímavější: Na VHT je to dost rozvlekle popsané... No nic, ale bylo snad jasný, že Nan-

gu normálkou a pak ještě prváč Rupálem by nedal ani Messner a pod. :-( Hele, ten člověk si v  podstatě sám odpověděl. Je to krásný zhodnocení situace, kdy my jsme tam se Zdendou odjížděli plni nadějí a očekávání, přitom on už to věděl. Což je vlastně boží schopnost, no ne? Příště se ho zeptám, co mám teda dělat. Díky, česká matičko, že dokážeš vyrodit ze svého lůna takové myslitele. Ale vážně, jsem rád, když mám před sebou neošahanou výzvu spojenou s touhou, za níž můžu jít. Vím, že si hraji s menší dávkou pravděpodobnosti úspěchu než v prošlapaných cestách. V  takovém případě vždy stojím na začátku před spoustou proměnných, které nedokážu dopředu přesně rozluštit, nicméně jsem na ně připraven a pln odhodlání začít je rozplétat. Nicméně, čistokrevně na vodě se stavět nedá, takže ve skutečnosti odjíždím s konkrétním plánem, kde zlehýnka si načechrávám peří, které mi dává následný vztlak pro mé další konání. Standardní to není, ale zábavnější rozhodně ano. Pro přesvědčení těla včetně hlavy mi slouží reálné prožitky, jež si postupně nabaluji z  předchozích akcí. Bez tohoto zdravého podstavce bych extrémně hazardoval, nicméně v  horách platí, že sebelepší rozvaha se může během okamžiku zhroutit a nastupuje na scénu pouze improvizace. Pak záleží na jediném,

jak bohaté jsou zažité ochranné mechanizmy pro nastalou událost s  nezbytným štěstím v  odhadu. Jít do akce s  nepodloženým namachrovaným žvástáním, je přímý expres do pekel. Čímž se vracím k otázce, zda jsem realista ve svém odhadu. Já jsem přesvědčený, že ano. Jinak řečeno, když házím devadesát metrů oštěpem, tak při dobré konstelaci jsem schopen hodit svůj osobák, neboli devadesát dva. Ten přesah a důvěra ve vizi je jediným kupředným procesem posouvání sebe sama. Já si myslím, že příběhy, které se odehrávají v  horách, takové to nezávodní lezení, se odehrávají několikrát. Jednou, jak to prožil ten konkrétní lezec, jednou, jak o tom povídal dole v hospodě, jinak o tom mluví jeho kamarádi, jinak se to napíše na web do časopisu. Není možné, že ten komentář jde, byť nevědomky, po tom, že kdyby se nevědělo, kam se chystáš, odjedeš si, jak chceš a kam chceš a nikdo nebude hodnotit, co že jsi měl vlastně v plánu? To je prostě stinná stránka medializace. Já nejsem přece žádný zloduch, tím že dávám o sobě vědět do časopisů, televizí a bůh ví kam. Dříve, ještě za „bolšána“, když někdo přitáhl „časáky“ ze zlé ciziny, tak jsem si v duchu přál být tím barevným klukem na fotkách v pestrých hadrech a polepený jak závodník F-jedna, jenž nic jiného nedělá, nežli leze. Dobře vím, že v tomto snění jsem nikdy nebyl sám. Realita, bohužel, nemá nic společného s utopií předchozích představ. Tím, že chci házet oštěpem, respektive jenom lézt, nikoho zásadně neohromím. Nejsme v atletice

Kdo je kdo? Když jsem dostal cenu Sport Film Liberec za dokument „Chytnout nebe za kšandy“, hned jsem dostal další cenu od pisatelů na Lezci.cz a to Piolet d´Or v kategorii šašek a klaun

daleko ušlechtilejší než jenom vylézt Kinshofferem, ale sněhové podmínky, které panují na kopci, již po tři léta znemožnily výstupy všem předchozím výpravám z  Rakhiotu, Diamiru a Rupálu. Jediný výstup stráněmi Nangy je náš a další již nebyl. Vykoupení za vrchol bylo likvidační a na další plán již nezbylo sil. Angličani sice letos taktéž vylezli na vršek, ale po hřebenu Mazeno s masivní podporou nepálských Šerpů. Není nikterak složitou záhadou, že hodně lidí sklouzává do té jednodušší formy, která nestojí tolik času a přináší více lezení za méně peněz. Hory jsou o velkých obětech s nejistým výsledkem. Takže je škoda, že tu byla generace, která už odešla a na kterou se nenavázalo. Například zmíněný Zolo na Dhaulágirí, ve své nejlepší formě udělal parádní výstup. Jinými slovy ideální výtah pro mladé adepty, neboli chytnout se ho za šos a rychle hltat jeho

Kluci sami sobě. 6.400 m a pohoda před bouří, která dorazila ještě v noci a dva dny nás zde uvěznila. Malinkatý stan prověřil oddanost a vzájemnou lásku obou zúčastněných 10. den po našem návratu z vrcholu Nangy. Ještě nás čekala jedna noc a sestup kilometrovým kuloárem

nebo na fotbale. Samotný výkon nestačí. Firmy projevily o mne zájem až ve chvíli, kdy jsem nabídl reportáže z expedic, filmy, fotky a další aktivity. Mé tělo se zároveň stalo výrobním prostředkem v  podobě živoucího pohyblivého bigboardu. Nu což, mám svůj sen a plním si ho. Varianta bohaté tety by vše elegantně vyřešila, bohužel ji nemám, a tak jdu jedinou možnou cestou, která se mi nabízí. Jednoduchá matematika a doporučení zároveň, jestli se to někomu nelíbí, já ho nenutím, aby to četl nebo se na to koukal.

zkušenosti. Pak ten odraz ze zad má reálnější šanci na uchycení než začínat sám na vlastní pěst. Úspěšní a přeživší té doby, kterou bych označil za silnou generaci, se na vrcholu sportovní kariéry při změně režimu v  devadesátých letech většinou vrhli do byznysu. Tím vznikla díra, jež se jen nesměle zaplňuje. Teď bohužel vládne v nejvyšších horách spíše oligarchie starších, a ať mi odpustí, ale z hlediska světového horolezectví se jedná o výkony průměrné, které bohužel nepředají nic jiného než zase průměrnost.

Já jen že světové horolezectví je bohužel někde trochu jinde. Škoda, že u nás dnes nemáme nějakou extraligu jako byli třeba Demján nebo Just... A k literární kvalitě – Messner nebo Bonatti například nikdy nekňučeli jako tady n. turista Jaroš, že je zima a nechce se jim vstávat, měli trošičku vyšší pohnutky... K začátku té myšlenky. Já jsem stejného názoru jako on. Tady neexistuje širší základna, ve které by se mohlo přehrabávat. Letošní horské výstupy, to není nic světoborného včetně našeho se Zdendou… vždyť je to výkon padesát let starej! Sice v dobrém alpském duchu provedený, ale přesto cestou, kterou již prošly desítky nohou. Když se ale vrátím k Nanze, tak cíl byl

Co bys řekl na tvé srovnání se starými mistry… „nekňučeli a měli vyšší pohnutky“? Já můžu posoudit pouze jejich sepsané příběhy. Každý otevírá své nitro do té míry, jak uzná za vhodné. Lezení samo o  sobě není moc nosný prvek na dlouhé vyprávění a  tak se tam zákonitě musí dosadit pocity, které dokážou lépe opsat prožitky. Následně se příběh stává daleko čitelnější i pro laika, jelikož úzkost, myšlenkové pochody, včetně zoufání tvořící celek s názvem napětí, které si každý z nás dokáže s „rádoby“ obdobou dosadit. A že bych viděl ve svém sobeckém masochismu nějaký vyšší cíl? Tak ten nevidím…

„Hrdinové“ Himálaje po jedenácti dnech zase na louce a natřásání peří před baterií cvakajících objektivů a zástupem pištících fanynek

13

ROZHOVOR

Mára to na ten Zlatej krumpáč možná dotáhne, ale to se musí „poučit z krizového vývoje“ a pokud možno si najít na akce typu alpský prvovýstup Rupálem asi i  odpovídající(ho) spolulezce, nejlíp z ciziny (i SK)... Co třeba Dodo? Doda znám z náhodných setkání, a upřímně se v  něm nevyznám. Jeho působení má spousty škraloupů, které nevytvořila média, ale samotné vystupování Doda. Nehodlám ho soudit, ta úloha je příslušná především jemu a ne mně. Nicméně najít mladšího spolulezce je jasný cíl. Zdenda mi to léta tluče do hlavy. To není žádné novum. Ovšem najít za něj náhradu je velký oříšek. Vzájemná lidská symbióza, zkušenosti, neuvěřitelná odolnost s vytrvalostí jsou těžký kalibr. Proti určitě mluví věk. Mně Zdendova žena Olga již před časem řekla: „On už je starej, nech ho doma…!“ „Máš pravdu, Olgo, taky mě to sere.“ „Tak vidíš.“ „Špatně jsi to ale pochopila, mě štve, že spoustu dalších výprav už spolu jen neodjezdíme.“ „Jsi stejně pitomý jako on.“ Tím přemlouvací debata skončila a mohli jsme se soustředit na zcela jiná témata. Zdeněk vždy pro tyto chvíle k  dobru dodává: „Čeho se bojíš, ženo má, vždyť jsem dobře pojištěný.“

On je to výkonný člověk, který dostal od pánaboha nadlidskou vytrvalost, jak mentální, tak i fyzickou. To není nějaký lůzr, kterého bych s sebou bral ze soucitu. Ve velkých horách je stále fantastický parťák. No, upřímně, mě by celkem zajímalo, jak probíhá taková noc třeba ve druhém táboře. Představuju si to tak, že on mlčí, něco analyzuje a ty právě zjistíš, že třeba nemáš druhou botu. No, pravda je, že principiálně nic neřeším, jen si tam tak bzučím a on to nechá třeba bez odezvy. Neryje do mě, já neryju do něj. Občas se nadhodí téma a  zábava je téměř barová, ovšem bez chlastu a  oživující dámské společnosti. Jinak pohoda. Kliku na parťáky přeji všem. Já ji rozhodně měl, ať s Fildou, Dejvisem, Doudlebákem, Houbou, Chobotem, Šatavisníkem, Jonym, Krajsošem, Otíkíkem nebo Zdeňkem… ty naše společné zážitky se přetavily do celoživotního přátelství. Maroušku, tebe je škoda na lezení :-) – psaní by tě uživilo… Kéž by. Buďme ale soudný… blbost! … a na to je tu reakce: dyť taky leze hovno, akorát ojebali to, co slíbili, jednoducho na to nemaj. Je strašná bžunda, že když si tohle hodnocení přebereš, očekáváš, že ten člověk by

měl být v té problematice minimálně kovaný. A třeba je. Nicméně v tom případě ho musím znát a pak se divím jeho reakci. Něco málo nad šest tisíc byla hranice po tři roky nejvyšší dosažené výšky na osmitisícovém kopci, což je dost žalostný. Nemohli jsme se aklimatizovat nikde výš než 5.800 metrů a pak následovalo jediné možné řešení. Dáme pokus, jinak se utavíme. Takže sníh do pasu a jdeš, co to dá. Výsledek byl takový, že jsme i v této první „aklimatizační“ fázi museli bojovat a vydat vše, co v nás bylo. Lezení bez podpory, fixů, vybudovaných placů pro stan, jediné lidské stopy, jedenáct dní stále vzhůru stěnou až na vršek. Za daných podmínek náš krajní výkon. Víc šoumen než horolezec. Aha. Víš, pro mě dokument, článek nebo přednáška je ztvárnění zážitku, který má pobavit. Především se cítím jako lezec, ale pakliže lidi mají úsměvy na rtech, beru své konání na poli showbyznysu, což mimochodem nic jiného není, jako úspěšné. Nechci dělat chladivé drama, kde si mají trhat vnucovanou hrůzou vlasy, ale mají si ho pokud možno odnést v podvědomí a s úsměvem. „Já myslím že to je Márovi stejně u prdele. Co jiného? Taky si myslím, že spousta těch kritiků tady ho, tváří v tvář, poplácá po ramenou a budou se tvářit, jakože já nic, já kamarád.“

Jura utopený ve sněhové nadílce na hřebínku, který spojoval druhý a třetí tábor

14

Jinými slovy… přemýšlíš o tom tak, že ti, kteří do tebe anonymně ryjí, se mohou tváří v tvář tvářit jako velcí kamarádi…? Jejich problém, nikoliv můj. Své životní pilíře mám postavené na časem ověřených kamarádech a  rodině, od kterých můžu čekat podporu, která je oboustranná, včetně věcné

ní části tohoto rozhovoru. Čili věřil jsem v realizaci, bez jakýchkoli rádoby zákulisních čachrů. Já myslím, že tam odjel Mára s tím, že si našlape sestup pro případný prvovýstup v příštím roce a Zdeněk si jel vylézt další osmitisícovku. To je celkem logický, jen si nějak museli obhájit prachy.

nebo mu Mára někdy šlápnul na kuří oko. Nebo je naštvanej, že třeba nedostal dotace on? Tak nějak si myslím, že to nebude někdo úplně neznámej z davu :-) Jen pro vysvětlení. Dotaci Českého horolezeckého svazu, která činila 135 tisíc, dostala čtveřice kluků, kterou jsem přifařil k nám se Zdendou,

Druhá po Tibetu nejvýše položená náhorní planina se nachází ve výšce 4.000m – Deosai. Pakliže vám Alláh dovolí, tak na východní straně uvidíte osamělý solitér Nanga Parbatu, jenž trčí nad krajinou, jakoby ho tam shodili z vesmíru

kritiky, nebo střízlivé chvály. Na jejich mínění se především soustředím. Takže, pochvala i opačná strana této mince, je určitě vždy dobrá zpětná vazba pro zamyšlení. Nicméně, každá přehnaná reakce, ať kladná nebo s minusovým znaménkem, se stává spíše bzučením mouchy v mých uších. Proto je dobré chodit do hospod a  naslouchat tamním řečem. Tak, tak. Trochu pozorování po hrabalovsku určitě neuškodí. Kniha – dobrý nápad. No. Bude tedy nějaká? Chystá se každý rok s novoročním předsevzetím a já vám teď povím, kde je hlavní zádrhel. Má příkladná lenost. Člověk se zkušenostma Hrubýho (8x8000!!!!) skutečně věřil tomu, že dá normálkou vrchol, pak pár piv v BC, a pak si švihne Rupál? Prostě při veškerý úctě, kterou k jeho výkonnosti mám, a to myslím zcela vážně!, je tohle už mimo jeho schopnosti. A jsem přesvědčen, že to věděl a ví, a Mára taky. A podobně si fakt nemyslím, že by Mára věřil tomu, že s Hrubým dá vrchol normálkou, a SÁM pak dá Rupál. Mára na Rupál může mít, samozřejmě to nikdo neví, ale nikdy bych si nedovolil tvrdit že ne, ale sotva tímhle způsobem. Odpověď je stále neměnná, aspoň z mého pohledu, a vše potřebné bylo již napsáno v hor-

Dobrá úvaha s jedním háčkem, proč bych ztrácel jeden rok „pokusem“, když plánů je na tisíc. V každém případě sestup už znám a na prvovýstup si stále myslím. Příští rok 2013 si nechám na nějaké starší plány, jet tam třikrát za sebou zavání upoceností bez střízlivého odstupu. Když se víc chce, než se těší, vzniká nerovnováha. Jezdit na jedno místo můžu třeba do Thajska, kde to mám rád, lehnout si do sítě a cucat mojito. Odpočívat v tropickém klídku mě neomrzí. Jet ale na hranici svých možností má své limity. Nanga bude až v létě 2014. Pokud by byly tak špatné sněhové podmínky nad 6000 m, musel by jejich postup nahoru být zákonitě pomalejší, než jak uvádějí. Možná doopravdy narazili na úseky, kde se bořili hodně, ale asi jich moc nebylo... Znovu stojím s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo to 11 dní v kuse. Devět nahoru, dva dolů. Místo tří, maximálně čtyř campů jsme jich museli dát šest. Kličkovali jsme tam jak střelení zajíci, protože ideální linií se to lézt nedalo. Vrcholový den trval 22 hodin. Je pravda, je-li člověk sám a užívá si dovči, má pocit, že dny letí jak splašený. Když ale ten čas tráví s rodinou, kde malí caparti v podobě dětí kmitají kolem, tak subjektivní pocit je, že ho nekončící dny stály málem život. Jinak řečeno, úhel pohledu. Tak si lámu hlavu, zda odpověď je, „jsme dobří, nebo dobře prolhaní“. Mě by zajímalo, jestli ten anonym, co tady neustále znova a  znova plive síru na Máru a  spol., má k  tomu pohnutky čistě morální,

Basecampová kuchyně měla všechny trumfy ve svých rukách. Od salmonely, svalovce, améby, až po žloutenku, zimnici a dráždivé zvracení. Co si vyberete k večeři je jen na vás, jelikož Allichán připraví dokonce i kombinaci zmíněných dobrot

Škareďák, jinak jsme mu neříkali

jako vstřícné gesto na podporu nových tváří ve vysokohorském lezení. Dle mého ušlechtilý čin, který v negativní podobě bumerangu se stále vrací a fackuje mě do tváře. Věřte, konec konců, čemu chcete, ale má pravda je taková, krom geometrického nárůstu práce spojené s organizací jsem utržil z dotace akorát příjemnou společnost v podobě Radara, Míši, Jury a Pavlíka pod strá-

15

ROZHOVOR

Jakmile se člověk ocitl v šesti tisících, tak se krajina rozestoupila a nabídla krásné mrazem nasáté výhledy

A také chamtivost, urvat si ze společného co nejvíc pro sebe. A Mára dokáže tyto vlastnosti druhých lidí mistrně využít ve svůj prospěch, a díky nim tak získat peníze na svoje expedice… No, já doufám, že to nebudeš nikde šířit, aby si toho na tom Svazu nevšimli. V olizování klik jsem jednička. Ale vážně, nedá se s tím nic dělat, baví mě to. Nezbývá než souhlasit a pochválit to mistrné oko, které odhalilo takovou „fuj ošklivou“ věc.

Diamírská potvora ve své kráse. Basecamp i vrchol v jedné lajně s převýšením přes čtyři kilomery

Vidíte tu radost a nadšení cákající všude kolem? Tak vypadá vrchol NP a mé již „X-té“uvědomění si skutečnosti, co tam hledám dop…le, když tam nic není

Oblíbený druh lezení? Já jsem v tomhle všežravec. Mě na tom baví hlavně ta barevnost. Já pořád věnuju nejvíc času skalnímu lezení. Je tam nejlepší poměr mezi investovaným časem a časem stráveným při lezení. Ty velký kopce mě finančně i tělesně nejvíc masakrujou. Rád bych tam dodělal, co jsem si kdysi dávno vysnil. A další vývoj lezení? Horské lezení není zdaleka mrtvé… teprve se probouzí. S vyšší technicko-fyzickou dovedností se otvírá širší spektrum možností. Obrovská výhoda horského lezení oproti skalkám je nehrané drama, žádné nacvičování a výmluvy na „bolavé ruce“, jednoduše nosný příběh, který se vždy rozeběhne s novou výzvou. Obdivuji Adama po lezecké stránce, ale i jako zrající osobnost. Když vezmu jeho videa, kde se prochází v 9a, prostě za pár minut je vše posekaný, pak další a další, tak já je upřímně nedokážu vzájemně od sebe rozlišit. Vím jedi-

němi Nangy. Samo sebou, po napadání uzrával ve mně pocit, že už nikdy nikoho dalšího nevezmu a příště se vykašlu na bližního svého. Raději ale kálím na hlavu těm, jimž žluč otravuje vlastní život a totéž se snaží předat i okolí.

A jak si na to všechno vyděláváš? Matlala-patlala žbluch. Trošku kradu, šidím a přátelím se s podsvětím. Jinak mám roztříštěnou pracovní náplň. Jedna část je pidi firma na revize fasád a opravy administrativních budov. Další patří do profese spojené s lezením. Psaní článků, dělání rozhovorů pro časáky, periodika, ročenky, rádia, telku, vše na jedno zapísknutí. Dvě písknutí jsou příprava podkladů pro telku, což znamená přivézt film, napsat rámcový scénář, dodělat dotáčky a protlačit ho do vysílání. Film se také předělá pro přednášku a  teambuilding, se kterými následně obrážím českou hroudu. Na základě těchto dovedností oslovím partnery a přesvědčuji je, že já jsem zlatý důl pro jejich cílovku. Pak následuje organizace výprav a tak dále. Nepodstatná na první pohled, ale nejdůležitější ze všech je příprava pro činnost, která mě donutila dělat všechny vyjmenované aktivity, jež jsem nabalil, jako vedlejší produkt po cestě za snem žít život lezce. Zapomněl jsem ještě něco? Jasně, na rodinu, ta má absolutní přednost nad vším vyjmenovaným. za Montanu se ptal za sebe odpovídal foto

Chtěl bych ale dodat, že kromě lezení Mára také dokáže využít ve svůj prospěch jednu z  lidských vlastností, kterou já osobně strašně nesnáším a  kterou jsou zasaženy i  vztahy mezi lidmi v  ČHS. A  to je patolízalství. … Mé životní štěstí, Kája a Viktorka foto: Ťuňk Mjuňk – hřbet slona, ajsko

16

né, byl to prásk, protože někdo dá k  obrazu mluvený komentář, případně napíše číslo. Není pochyb o jeho výjimečnosti a mistrnosti v tom co dělá, ale pro „běžnou a širokou nelezeckou veřejnost“ bohužel nebude velkého rozdílu při pohledu na „mé“ video, kde přelézám 9áčko ve Žlebu, nebo jeho o deset tříd těžšího. Naopak, trekaři, lyžaři, cyklisti, sváteční horalové, dokonce i gaučoví fandové se daleko lépe vžijí do chladu, opuštěnosti, vyčerpání, které nabízí nádherné panoráma hor. Právě zájem nelezecké sféry je vodou na mlýn sponzorům, médiím, tak i příležitost pro nové nápady a tváře.

Tomáš Roubal Mára Holeček Z. Hrubý, P. Kořínek, J. Domanský, M. Holeček

K příspěvku na expedici… Každý, kdo tuší, kolik stojí expedice, zjistí, že to je malý příspěvek. Bez něj by alespoň dva z kluků jet nemohli. Odnesl jsem to možná ještě více. Sám jsem tak nas..ný, že už bych to v životě neudělal. Ty peníze jsem si neodklepl já, byl to jasně navržený a odůvodněný projekt, v soutěži s jinými. To jsme už fakt takový spolek, že jsme ochotni poplivat a popravit jiného lezce za to, že jde nějaká podpora na expedici, jíž se sám účastní? Když sám z toho nic nemá.

Pár postřehů od Zdeňka Hrubého: Opravdu věřili v double-úspěch? Suchý fakt je takový, že jsme to měli moc dobře rozmyšlené. Mám double na osmitisícovkách dobře vyzkoušené a už na Gasherbrumu I jsme nedělali nic jiného: Normálkou rychle nahoru, aklimatizovat, připravit sestup, nechat si tam stan a šup do prvovýstupu na druhé straně kopce. Při předchozím pokusu v Rupalu jsme si vyzkoušeli, že tam

spolu lézt můžeme. 14 hodin v kuse na předních hrotech denně, stálá palba šutrů a takové zábavy. Ale šlo to. Pak jsem dostal šutrem a jednou rukou se Rupal šolichat nedá. Situace na kopci jeho očima… Mára říkal, že jsme museli jít bez budování postupných táborů, že se jinak utavíme, já bych ještě doplnil: Nebo v horším případě to s námi dřív nebo později celé odjuchá do údolí, případně spadne na kebule něco velké-

NEVER STOP EXPLORING

Marek Holeček používá bundu Diez Jacket

Svrchní odolná textilie Pertex®

Plnivost husího peří 900 cuin

Diez Jacket

Oblíbená péřová bunda je pro letošní sezónu vyráběna s vylepšenou svrchní textilií Pertex®, která z modelu Diez dělá jednu z nejlehčích zateplených bund všech dob. Na výplň je použito nejkvalitnější peří z maďarských hus s obrovskou plnivostí 900 cuin. To umožňuje sbalení bundy do vlastní kapsy! Dostupná v mnoha Extrémně barevných kombinacích. lehká

(± 450 g)

6.750,- Kč

Sledujte Markovy expedice na www.thenorthface.cz

Zdenda hodlá spořádat k večeři tužkové baterie, jelikož podle jeho slov už mu tady nic jiného nechutná. Bivak 7.400 m a filmový důkaz najdete na: www.marekholecek.cz

ho a ošklivého. Taneční sál nebyl v úplně nejlepším stavu, nechtěli jsme se promenovat týdny po kopci nahoru dolů. Při sestupu byla naše původní místa bivaků pod lavinami. Pár desítek metrů vedle nás spadla ze sedmi tisíc taková obluda, že úplně zarovnala oblast velkých trhlin na úpatí stěny, profičela ledovcem a vyjela až na základní tábor o pár kilometrů dále. Naši místňáci v základním táboře jsou na Nanze docela zkušení, ale tohle ještě nezažili a vykuleně se pořád vraceli, nemohli se z toho vypovídat. V Rupalu by to bylo úplně stejné. Navíc vlézt do těchto podmínek ještě jednou na dalším sestupu, úplně našrot po vylezení Rupalu, by byla hra na sebevraždu. My nejsme sebevrazi, máme své chaotické životy dost rádi.

Lehce sbalitelná do kapsy Sna Snadno S nadno stahovatelný staahovatelný st hovatteln elnný pás

OC Arkády Na Pankráci 86,

OC Chodov Roztylská 2321/19,

OC Nisa České Mládeže 456,

OC Avion Rudná 3114/114,

OC Futurum Brněnská 1825/23a,

Praha 4

Praha 4

Liberec

Ostrava-Zábřeh

Hradec Králové

Tel.: +420 725 932 444

Tel.: +420 601 348 388

Tel.: +420 606 643 989

Tel.: +420 606 644 191

Tel.: +420 601 352 955

www.thenorthface.cz

Pročistit si krevní řečiště...

Rauriser Nordwände

Je začátek dubna, Velikonoce, a ve Vysokých Taurách je skialpová sezona v plném proudu. I náš Kejda Ski Team vycítil příležitost a s vírou, že i strmé skiextrémy na tamních třítisícovkách už budou v podmínkách, vyrážíme do Raurisu. Konkrétně máme zájem o prudké a ponuré žlaby v severních stěnách místních dominant Scharecku a Sonnlicku, které tvoří společně s Hocharnem pomyslnou korunku štítů uzavírajících toto malebné a klidné údolí, jež není plundrováno žádným větším lyžařským střediskem.

Do Taxenbachu přijíždíme za jarního počasí, jižní stráně už se začínají vesele zelenat. O to větší rozdíl nás čeká další den ráno. Hustě sněží i  v  nižších polohách, vločky zasypávají ony zelené stráně a zima dává jasně najevo, že tady, v nejvyšším rakouském pohoří, ještě neřekla poslední slovo. Plány musíme rozhodně přehodnotit, strmé žlaby vedoucí z nejvyšších vrcholů se nenávratně plní čerstvým sněhem.

18

Volba padá na lavinově bezpečnou Kolmkarspitze, aspoň se na něčem rozhýbeme a zařádíme si v prašanu, kterému už touto dobou mělo odzvonit. Vláčíme se nahoru v silné mlze, která na rozlehlých pláních hodně zhoršuje orientaci, ale po pár zaváháních nakonec vrchol nalézáme. Mraky se trhají a my můžeme obdivovat panoráma kopců, na nichž si sníh ještě pěkných pár týdnů poleží. Studená fronta byla hodně rychlá, a tak honem prášíme dolů, prašan se začíná lepit. Večer řešíme dilema číslo jedna: jít, nebo nejít už zítra na Sonnblick Nordwandrinne? Předpověď počasí vypadá fantasticky, jaro se vrátilo a čeká nás slunečný den. Kardinální otázka ale zní, kolik nahoře napadlo sněhu? Do karet nám sice hraje oteplení, sníh si už během dnešní túry pěkně sedl, ale o pět set výškových metrů výše to může v severech vypadat jinak… Nakonec vítězí kompromis: vyšlápneme nahoru normálkou a při slanění se pak koukneme, v jakém stavu žlab je. Porušujeme tím sice zlaté pravidlo skiex-

trémů, že tím, čím člověk chce lyžovat, by měl nejdřív vylézt nahoru a prozkoumat přitom podmínky, ale v dané situaci je to asi to jediné, co můžeme dělat. Sonnblick Nordwandrinne Budík zvoní už ve 4.30, na jaře se nevyplácí nechávat na skialpech něco až na pokročilé odpoledne, do 14 hodin musí být posekáno. Už za světla dojíždíme na parkoviště ke Kolm-Saigurn, na samý konec údolí. Čeká nás asi 1.500 metrů převýšení, ale po vyšlapané stopě to bude rychlovka. Sonnblick patří mezi velké ,,Frühjahrs-klasikker“ a stopa je tu snad pořád. Slunce praží, jak se sluší a patří, stoupáme za exkluzivního počasí. Tak jsme si ten Rauris přesně představovali! Po zhruba čtyřech hodinách dorážíme na vrchol ležící v  3.106 metrech. Romantiku tady kazí jen nejvýše položená meteostanice v Rakousku, která nabízí i možnost nějakého toho občerstvení. Jen co se trochu rozkoukáme, jdeme omrknout Nordwandrinne.

Předpověď počasí vypadá fantasticky, jaro se vrátilo a čeká nás slunečný den

Sonnblick Nordwandrinne je asi nejproslulejším skiextrémem celé Goldberggruppe a od nás jej (zajisté kromě jiných) slyžovala například Iva Filová, která si tím zase jednou získala respekt ve světě dámského skimountaineeringu. Sklon a vůbec obtížnost tu velmi závisí na aktuálních podmínkách. Ale ať tak či onak, horních 300 metrů žlabem, místy celkem úzkým, má stále sklon 50–55°. Pa-

dat se zkrátka rozhodně nedoporučuje. Po této peprné části už jde o nádherný sjezd pláněmi s  konstantním sklonem asi 35–40° dalších 600 metrů až dolů ke Kolm-Saigurn. První pohled do žlabu je naprosto odstrašující… Padák jako blázen, občas protkaný trčícími kameny, lemovaný ponurou a stinnou kulisou skal severní stěny. V dobrých podmínkách žlab urči-

tě není. Ne však kvůli čerstvému sněhu, ten se v  tomto sklonu stejně neudržel. Máme přesně opačný problém: je to tvrdé, zmrzlé a občas s rigoly po lavinkách. Ve žlabu je mnohem méně sněhu než jiné roky touto dobou. Házíme dolů lano a  slaňujeme, abychom prozkoumali tvrdost sněhu. Samotný horní lem žlabu tvoří asi čtyřmetrový skalní pás, ten určitě s  lyžemi nepůjde. Pod tímto pásem vysekávám plošinku, na které naklapneme lyže. Sníh je tvrdý, ale dobře nabroušené hrany by snad měly podle našeho odhadu podržet. Pád by byl fatální. Po krátké poradě, jestli do toho jít, se rozhodujeme, že ba. První na řadě je Máca. Na plošince dlouho váhá, první oblouk je vždycky nejhorší a dokud ho nezkusíte, zdá se skoro nemožný. Nakonec do toho jde a vskutku po hlavě: hned první oblouk mu smekly hrany hodně nízko, ale nějak to ustál. Nám nahoře zatrnulo. Pak už trochu srovnal čakry a  koncentrovaně roluje jeden skákaný oblouk za druhým a po chvíli je z nejhoršího uvnitř. Teď už jen musí doufat, že mu my ostatní nesletíme na hlavu. Druhý jde Ondra a také mi nahoře docela proplachuje krevní řečiště. Pak už je řada konečně na mně. To je dost, nervozita při čekání stoupá a před-

Sonnblick Nordwandrinne

19

Padat se zkrátka rozhodně nedoporučuje

stavení těch dvou přede mnou mi na kuráži také moc nepřidalo… Jsem na plošince, ještě musím stáhnout lano a opatrně jej sbalit do batohu. No hlavně do té šlichty nezahučet už teď! Pak už se s tím radši moc nemažu, protože čekat na první oblouček příliš dlouho není k ničemu. Buď do toho jít hned po pár nadechnutích, nebo vůbec. Se srdcem v  krku se také dostávám přes nejstrmější pasáž ke klukům a pak už takto na střídačku sjíždíme postupně celý žlab. Sklon se trochu zmírňuje, ale hlavně přibývá vrstva měkčího sněhu, který je daleko lépe lyžovatelný. Dolní část žlabu a celá druhá polovina sjezdu do údolí nás vítá hlubokým prašanem, který ale na podkladu perfektně drží a co mělo spadnout, už spadlo. Už jenom bezpečně objet pár trhlin ve stěnovém ledovci. Toto je ta pravá odměna! Rochníme si po kolena v prašanu ve stinných severních expozicích a  už jen vychutnáváme úspěch a ukládáme předchozí infarktové momenty hluboko do šuplíků našich vzpomínek. Dole na parkovišti otevíráme zasloužená pivka a jen v tričkách se hřejeme na slunku, s výhledem na naši lajnu. K našemu značnému překvapení přijímáme, než dopijeme, četné gratulace od místních skialpinistů, kteří jsou z  našeho sjezdu nadšeni skoro jako my. 20

No hlavně do té šlichty nezahučet už teď!

Schareck Mittlere Rinne Počasí se drží a podmínky jsou vyzkoušeny. Na srovnatelně vysokém Scharecku by to mělo být teoreticky velmi podobné. Není tedy čas ztrácet čas. Hned další den jdeme na druhý velký cíl tohoto výletu, kterým je další klenot Raurisu, Schareck Mittlere Rinne, přímá lajna z vrcholové-

ho plató do chřtánu strmé severní stěny. I tento sjezdík si už připsala na své konto první dáma československého skialpu Iva Filová. Je o něco snazší než žlab ze Sonnblicku, přes 50° tu najdeme jen na prvních padesáti metrech, zato je celý žlab skoro dvakrát delší, má přes sedm set metrů.

Ze včerejška už víme, že žlabem nahoru se kvůli prašanu neprobagrujeme, a tak jdeme zase normálkou okolo. Čeká nás obligátních 1.500 metrů převýšení na vrchol. Ale už jsme si zvykli a jde to líp než včera. I vrchol Scharecku bohužel skrývá škraloupek ve věcech romantiky, na druhé straně hory nás totiž čeká tepající lyžařské středisko Mölltaler Gletscher. Tady se ale dlouho neohřejeme a  po vychutnání výhledu se pouštíme do sjezdu ,,stressfrei“ vrcholového plata. Na jeho okraji chvíli opatrně traverzujeme podél skal pod námi a hledáme správný vstup do žlabu. Zpočátku to není tak úplně žlab jako spíš diagonální exponovaná rampa napříč horní částí stěny. Bohužel právě tady má sjezd také největší sklon. Avšak sněhové podmínky jsou tady oproti včerejšku hodně rozdílné. Vrcholové plató představuje dostatečný zdroj sněhu, který je sfoukáván do stěny, a prašan nás tu čeká hned od začátku, což lyžování hodně ulehčuje, ale jinak situaci po lavinové stránce notně dramatizuje. Horní rampu jedeme co nejblíže k vnitřnímu okraji podél skal strhávajíce množství sněhu dolů přes její okraj. Ale jinak sníh hezky drží a sjezd není tak nebezpečný z hlediska potenciálního pádu. Ve žlabu se sklon už zlidšťuje a  prašan je dokonalý a bezpečný. Nic nebrání Informace Popisy túr: www.bergsteigen.at Více fotek a nákresy sjezdů: http://www.facebook.com/KejdaSkiTeam Video ze Sonnblicku: http://vimeo.com/41528865

Schareck Mittlere Rinne

druhému lyžařskému orgasmu ve dvou dnech: prášíme a prášíme stovky metrů, v grandiózním prostředí Vysokých Taur, s azurovým nebem nad hlavou! Po vyšlápnutí protisvahu na Niedersachsenhaus nás čeká druhá část sjezdu, západně orientovaná, kterou odpolední slunce pěkně rozkašuje do dokonalé kejdy, jíž se rochníme až dolů k autu. Další dny se počasí kazí, ale krevní řečiště už je stejně pročištěno dokonale! Takže Taurám zdar a jarnímu skialpu v nich zvláště! Rádi bychom poděkovali našemu partnerovi Humi Outdoor, s  kterým jsme úspěšně prošli sezonou 2012. text foto

Jiří „Švihy“ Švihálek Jakub Macek, Ondřej Švihálek

SV stenou Východnej Vidlovej veže – Ján Kořínek dolieza 5. dĺžku

TAT R Y

TIPY NA ZIMNÉ TÚRY V O

V Y S O K Ý C H

V  minulej jeseni a  zimnej sezóne 2011/2012 sa nám v  Tatrách podarilo preliezť aj niekoľko ciest, ktoré sme nenašli v  žiadnom z  dostupných slovenských či poľských sprievodcov, a myslíme si, že môže ísť o prvovýstupy. S faktom, že tieto cesty nie sú nikde publikované, sme sa neuspokojili, a tak sme pátrali ďalej. Informácie sme sa snažili získať najmä od starších lezcov, ktorí majú v Tatrách podstatne viac nalezené, častokrát majú nákresy ciest a  fotografie stien, ktoré neboli uverejnené a  pamätajú si aj veci,  ktoré sa nikde nezaznamenali. Týmto by sme chceli poďakovať najmä Paľovi Jackovičovi, Vilovi Jakubcovi, Mariánovi Bobovčákovi, Mirovi Jílkovi, Tomášovi Petríkovi a Štefanovi Kuchárovi za cenné rady a pripomienky a tiež za poskytnutie množstva dôležitých informácií a materiálov z vlastných archívov. Malý Ľadový štít – SV stena Pekné a  chladné počasie v  neskorej jeseni 2011 a  nedočkavosť na zimné lezenie nás už začiatkom novembra vyhnali do Malej Studenej 22

T A T R Á C H

doliny, v  závere ktorej nás zaujala trochu skrytá SV stena Malého Ľadového štítu. V  staršej literatúre  (60. roky minulého storočia) o nej Vlado Petrík píše ako o  jednej zo „zabudnutých“ tatranských stien. V pravej časti tejto neveľkej steny možno jasne rozoznať niekoľko logických línií. Najvýraznejšou je vhĺbenie spadajúce z Ľadových vrátok, ktorou podľa všetkého vedie cesta dvojice Koubek–Urbanec: „Krištáľový sen“, V, 80°. Túto cestu som preliezol s  Petrou Pogányovou 13. 11. 2011 a  16. 11. 2011 ju preliezli Janko Korenko s Lukášom Michaľákom. Ide o pekné lezenie v kombinovanom teréne s niekoľkými skalno-ľadovými prahmi. Vľavo od línie Koubek–Urbanec sme s  Jankom Kořínkom v  dňoch 2. 11. a  12. 11. 2011 preliezli dve zaujímavé cesty. Ľahšia z nich – „U Suchánkov“, V, ľad 70°, vedie úzkym vhĺbením s dvoma skalno-ľadovými prahmi a ďalej peknou dĺžkou v pevnej skale do ľahkého terénu na nevýrazný pilier. V  ceste Kořínek–Hatala, VI-, ľad 60° (12. 11.

2011) je viac skalného lezenia – kľúčová je platňa (VI-) v tretie dĺžke s úzkymi lištami a problematickými nohami (ponechaná skoba v platni a na štande) a ďalšia, štvrtá dĺžka, začínajúca trochu rozbitým úzkym komínom (V+). Obe cesty doliezajú na hrebeň JV ramena Malého Ľadového štítu, odkiaľ sa dá pomerne jednoducho a rýchlo zostúpiť k Téryho chate, alebo, v prípade dobrých podmienok a časovej rezervy, sa dá pokračovať hrebeňom (II) na vrchol Malého Ľadového štítu. Treba poznamenať, že všetky uvedené cesty sme preliezli na začiatku zimy (neskorá jeseň), pri nedostatku snehu, takže počas regulérnej zimy s  poriadnou nádielkou snehu môžu byť skalné prahy v cestách kratšie a ľahšie, resp. bez ľadu alebo prisypané snehom. Predný Ľadový hrb – SV stena, „Merťuch“ VI Pravá časť SV steny Predného Ľadového hrbu je so svojimi krátkymi cestami tak trochu v tieni monumentálnych línií amfiteátra Čiernej Javorovej doliny, ale práve pre jej charakter a pomerne ľahkú dostupnosť môže byť táto stena zaujíma-

Pohľad do SV steny Malého Ľadového štítu z Malého Pyšného štítu s nástupmi ciest

vá pre lezcov pohybujúcich sa v  týchto končinách v období horších podmienok. V tejto časti steny je známa legendárna cesta Vlada Tatarku s klientom – Ľadopád IV/70°, ktorý nebol už minimálne dve zimy poriadne vytečený a nová cesta dvojice Miloš Suchý – Anton Sedlák: „Nedokončená kantiléna“ M5+ (5. 3. 2011). Pobyt v  Javorovej doline na konci januára 2012, síce s dostakom snehu, ale mizernými podmienkami a silným mrazom, nás prinútil vybrať si kratšiu lezeckú túru. Nápad Janka Kořínka, aby sme sa išli pozrieť do malej skalnej galérie naľavo od cesty „Tatarka–klient“ sa nám preto zdal ako najlepšia voľba. A tak ráno 29. 1. 2012 sme s Jankom a Martinom Buliakom–Bulom vyrazili pod stenu a naliezli do nej. Prvá dĺžka pustila Janka voľne, ale druhá už nie. Na rad prišli skoby, camaloty, rebríček a poctivé hákovanie. Jankovi sa podarilo doliezť na štand, ale silný mráz a nepríjemný vietor, ktorý nám všetkým fúkal do očí snehové kryštáliky a nadrobenú hlinu s lišajníkmi, nás všetkých natoľko demotivoval, že sme zatrúbili na ústup. Ešte sa sem vrátime… Mrazivé ráno 11. 2. 2012 stojíme opäť všetci traja pod stenou. Tentokrát idem do vedenia ja. V prvej a asi aj najťažšej dĺžke (VI), v ktorej som bol pri prvom pokuse na druhom konci lana akýsi doľakaný a rozhodnutý rozpredať lezecký materiál, som sa prekvapene prešiel. Chalanom dole na štande to samozrejme zdvihlo náladu a po dolezení na štand ma nechali ťahať ďalej. Do druhej dĺžky, na začiatku ktorej si Janko pred dvoma týždňami pomohol s rebríčkom (A2), naliezam viacej

Malý Ľadový štít, SV stena, línie ciest

Prehľad ciest v SV stene Malého Ľadového štítu

23

TAT R Y

sprava a voľne. Zatĺkam tri tutové skoby a druhá dĺžka ma púšťa voľne (V+). Nebola však zadarmo. Na druhom štande toho mám dosť a po dolezení Janka a Bula sa nechám vystriedať. Tretiu, poctivú dĺžku V+, vytiahol s prehľadom Bulo až na hranu skalnej galérie. V ľahkom (II – III), ale nepríjemnom teréne preberá vedenie Janko a vzhľadom k podmienkam a pokročilému času sa rozhodujeme vytraverzovať a zostúpiť. Cestu je možné doliezť napojením sa do línie „Tatarka–klient“ až na samotný Predný Ľadový hrb. „Merťuch“ (vraj po liptácky „svišť“) nás pustil. Cesta predstavuje poctivé skalné lezenie s  krátkymi pasážami v  trávach a dobrými možnosťami istenia. Na prvom a  druhom štande sme zanechali skoby a vklinence spojené slučkami a „mailonkou“ do pavúka, v druhej dĺžke sú v kľúčovej pasáži tri skoby. Napriek tomu, že prvú dĺžku sme takmer celú preliezli po zbraniach, ostali sme pri klasickej tatranskej klasifikácii a nami navrhovaná celková obtiažnosť cesty je VI.

Predný Ľadový hrb – celkový pohľad

Merťuch, detail steny

Poznámka: Na začiatku tejto zimnej sezóny (24. 11. 2012), pri nedostatku snehu a teplotách nad 0 °C, cestu zopakovali Martin Smatana a Peter Köteleš a jednotlivé dĺžky ohodnotili V+, V, V. 24

Ján Kořínek dolieza na vrchol Kežmarského štítu

SV stenou Východnej Vidlovej veže S blížiacou sa jarou v horách prichádzajú väčšinou aj lepšie podmienky. A platí to. V polovici marca si v práci vypisujem dva dni dovolenky, aby som si predĺžil blížiaci sa víkend. S kamarátmi ideme opäť na obľúbenú Chatu pri Zelenom plese, ktorá vďaka pánovi chatárovi Tomášovi Petríkovi a obetavému personálu poskytuje návštevníkom Doliny Zeleného plesa príjemné útočisko s výbornou domácou kuchyňou. 18. 3. 2012 je pekne, sucho a prijateľná teplota. Ráno nastupujeme opäť v trojici (ja – Kořínek – Buliak) do zaujímavej cesty Paľa Jackoviča – „Wildova hrana“, VI, na Szczepanského vežu v  Malom Kežmaráku. Kľúčové dĺžky s prehľadom naťahuje Janko a my s Bulkom sa pohodlne „vezieme“. Popoludní si pred chatou na jarnom slnku vychutnávame pivko a podvečer ešte pomáhame chatárovi Tomášovi Petríkovi voziť skútrom brikety na kúrenie.

Ďalší deň je opakom predchádzajúceho. Teraz už vo dvojici (s Jankom) prichádzame ráno pod Jacovu cestu „Tobogan“. Je zamračené, hmla a dosť teplo. Všetko sa začína odtápať. Trochu neisto naliezam do prvej dĺžky, z  ktorej hneď uhýbam mimo originálnu líniu. Trávy akosi nedržia a  máme obavu z  voľných kameňov. Rozhodneme sa ukončiť naše nepodarené divadlo a ideme späť na chatu. Narýchlo vymyslený náhradný plán – popoludňajší výstup na lyžiach smerom do Baranieho sedla – sa predčasne končí nad „Fľaškou“, keď okolo nás prefrčal kameň, kotúľajúci sa svahom odkiaľsi zhora z  hmly. Lyžovačka späť na chatu tiež za veľa nestála. Zajtra musí byť lepšie… Ráno 20. 3. 2012, okolo 6.30 vyrážame z chaty. V noci sa vyjasnilo a do rána začalo zase mrznúť. Presne podľa predpovede, ktorú vychytal „meteorológ“ Janko. Všetko pekne stvrdlo. Pomerne rýchlo vystupujeme do Medenej kotliny a podľa pre-

Pohľad do SV steny Veľkej Vidlovej veže a Východnej Vidlovej veže

SV stena Východnej Vidlovej veže

fotenej skice sa snažíme nájsť cestu Fiala– Hazucha, V+ (28. 6. 1971) v masíve Veľkej Vidlovej veže, ktorej prvé zimné opakovanie s variantom priamo z Medenej kotliny urobili Zoltán Demján s Jozefom Justom dňa 28. 2. 1975. Nákres schémy nevieme dostatočne presne zidentifikovať so stenou, a tak sa rozhodujeme vystúpiť až na Hornú Medenú lávku. Na Hornej Medenej lávke nás zaujalo zdanlivé vhĺbenie, ktoré by vyššie malo

ubiehať vľavo, až do strmého žľabu, spadajúceho z Kežmarskej štrbiny, ktorým podľa Puškášovho sprievodcu vedie pôvodne letná cesta „Gadowski a druhovia“ z roku 1900. Je asi 8.30 hodín. Rozhodujeme sa teda naliezť do steny tu a vyššie sa uvidí, kam nás to pustí. Trochu neisto začínam ťahať prvú dĺžku, ale potom sa už rozbiehame. Po prekonaní nepríjemnej skalnej platne (V-) v tretie dĺžke sa v rozľahlej stene snažíme intuitívne hľadať spomínané vhĺbenie, ktoré by nás malo doviesť do žľabu, pod Kežmarskú štrbinu. Striedame sa a traverzom v stene sa dostávame konečne do žľabu (Gadowski), v ktorom nachádzame to, pre čo sme sem išli – lezenie v  kvalitnom, dokonalom alpskom ľade. Vo všetkých vhĺbeniach a na platniach naokolo je nalepená pomerne hrubá vrstva výborne držiaceho ľadu, ktorý sa takmer vôbec neštiepe. Oteplenie počas predchádzajúceho dňa a následné prudké ochladenie v noci urobili svoje. Dokonalé podmienky ako v Alpách! Ďalšou dĺžkou križujeme žľab a odliezame do skalnej stienky (III), ktorou sa dostávame pod hrebeň. Ľahkým terénom doliezame na hrebeň a tesne pred 15.00 na vrchol Kežmarského štítu. Slnko je ešte vysoko, prichádzajúcu jar je už cítiť. Dávame si krátku prestávku a balíme veci. Pred zostupom ešte s  obdivom hľadíme na elegantnú líniu oblúkov v  žľabe pod vrcholom po bratoch Mirovi a  Rasťovi Peťovcoch, ktorí pred troma dňami kompletne zlyžovali Tatarkovu cestu v JZ stene. Asi za hodinu bezpečne zbiehame späť na Chatu pri Zelenom plese, kde si vychutnávame vydarený deň. Budeme radi, keď nami uvedené výstupy niekto zopakuje a potvrdí ich klasifikáciu, prípadne ju upraví. Vzhľadom k  pomerne jednoduchým prístupom k týmto cestám a ich celkovej obtiažnosti rátame aj s tým, že niektorú z týchto ciest už niekto v minulosti (najmä v období 1970–1990) preliezol, ale výstup nebol publikovaný. Za akékoľvek informácie a pripomienky budeme vďační. Kontakt: Martin Hatala, tel.: +421  904  292 516, e-mail: [email protected]

Trekingová obuv • lezecká obuv • sandály Rozšíření nabídky tradičního českého výrobce

KABRU

Pevná a pohodlná trekingova obuv pro každé roční období s robusní podešví Vibram Literun s PU mezivrstvou zlepšující pohodlí při chůzi. Kvalita použitých materiálů a konstrukce nabízí spolehlivost a odolnost do každého terénu.

KABRU City Pevná a pohodlná trekingová obuv s  podešví CROSS s  PU mezivrstvou vhodná pro každé roční období. Spolehlivá obuv určená pro nepříliš náročný terén a běžné nošení.

PHET MAAK Velcro lady

PHET MAAK Velcro

Za materiálnu podporu ďakujeme Stanovi Bobekovi a firme Žilmont s.r.o., Žilina – výrobcovi dynamických a statických lán. text foto a nákresy

Martin Hatala Ján Kořínek, Martin Hatala, Martin Buliak, Viliam Jakubec, Marián Bobovčák

TRIOP - výrobce sportovní obuvi Holešovská 406, 763 16 Fryšták tel/fax: 00420 577101270 e-mail : [email protected]

Nový e-shop na www.triop.cz

PORTRÉT

Baskické prvenství Portrét významné baskické horolezkyně Edurne Pasaban, která jako první žena prokazatelně zlezla všech 14 osmitisícových štítů

Obdivuji horolezce, kteří jsou schopni a ochotni odolávat nesmírné fyzické dřině a odříkání, spojeným se zlézáním nejvyšších štítů. O to víc mne fascinuje, když podobné útrapy mají v lásce i ženy, které to vzhledem k fyzickým nárokům mají oproti svým mužským protějškům o mnoho těžší. Jednou z předních himálajských horolezkyň, které v poslední době kralovaly na osmitisícovkách, je i sympatická Edurne Pasaban ze severošpanělského Baskicka, se kterou jsem se setkal v tatranském Zakopaném jednoho podzimního odpoledne. Abych přiznal barvu, médii patřičně sledované soutěžení ve sbírání osmitisícových vrcholů mne příliš neoslovuje. Během rozhovoru, který nám Edurne poskytla, jsem však přece jen shledal několik natolik zajímavých skutečností, že by byla škoda se s nimi nepodělit také se čtenáři Montany. Edurne Pasaban, baskická horolezkyně žijící v  provincii Guipúzcoa na severu Španělska, se 17. května 2010 stala 21. osobou a první ženou, které se výstupem na Shisha Pangmu podařilo zdolat všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Její prvenství se ale definitivně potvrdilo až o tři měsíce později od zeleného stolu, pro horolezce ne zcela typického. Snaha Edurne získat tzv. Korunu Himálaje byla již několik let všeobecně známa. Ve zdolávání osmitisícovek ale nebyla zdaleka sama. V  ženském himálajském horolezectví se významně prosadila také italská horolezkyně Nives Meroi a zejména Rakušanka Gerlinde Kal-

26

tenbrunner1, se kterou si Edurne na své konto připsala 12. července 2007 i vrchol Broad Peaku, svou devátou osmitisícovku. O rok později pak obě stanuly ve stejný den – 1. května 2008 – i na vrcholu Dhaulágirí, který pro 1 Gerlinde Kaltenbrunnerová (narozena 13. prosince 1970) je rakouská horolezkyně, která jako dvacátý osmý člověk, třetí žena a první rakouský občan vystoupila na 14 osmitisícovek. Navíc to dokázala bez použití umělého kyslíku, což před ní dokázalo pouze jedenáct lidí a žádná žena. Poslední chybějící osmitisícovku, druhou nejvyšší horu světa K2, zlezla až na čtvrtý pokus. Na vrcholu stanula 23. srpna 2011 po vylezení severozápadního hřebene. V roce 2007 se provdala za německého horolezce Ralfa Dujmovitse, který jako 19. člověk rovněž vystoupil na všech 14 osmitisícových vrcholů.

Gerlinde Kaltenbrunner

Edurne Pasaban na vrcholu své 13. osmitisícovky – Annapurny

Gerlinde Kaltenbrunner znamenal dokonce již jedenáctý zlezený osmitisícový štít. Otázku vzájemného závodu o prvenství, která z nich se stane první ženou se všemi vylezenými osmitisícovkami, však Edurne i Gerlinde v médiích shodně bagatelizovaly. Edurne pak 5.  října 2008 vystoupila na Manaslu a 18. května 2009 i Kanchenjungu, mimo jiné s  dalším baskickým horolezcem Juanito Oiarzabalem2 a polskou horolezkyní Kingou Baranowskou3. Tímto výstupem se stala první ženou, která vylezla na 12 osmitisícovek. Gerlinde tak učinila až o  dva dny později, kdy stanula na vrcholu Lhotse. Nives Meroi s jedenácti vylezenými osm tisíc metrů vysokými štíty se pak pokusila dosáhnout vrcholu Kanchenjungy, svůj pokus ale musela vzdát ve chvíli, kdy její manžel a  spolulezec Romano Benet začal mít zdravotní problémy. Do seznamu zlezených osmitisícovek pak přidala Edurne 17. dubna 2010 také Annapurnu a ihned pokračovala k Shisha Pangmě, kterou zdolala 17. května 2010. Přesto byla o prvenství připravena korejskou horolezkyní Oh Eun-Sun, která se prezentovala zlezením své čtrnácté osmitisícovky – Annapurny, již o tři týdny dříve, 27. dubna 2010. Události, které následují po této „honičce“ za ženským prvenstvím v  získání Koruny Himálaje, pak vrhají nesmazatelný stín na tyto jistě úctyhodné sportovní výkony. Po avizovaném úspěchu Oh vzápětí odborníci i samotná Edurne Pasaban zpochybňují její výstup na vrchol Kanchenjungy v roce 2009. Elizabeth Hawley4 po rozhovoru s Pasaban oznámila, že výstup Oh na vrchol Kanchenjungy bude mít v budoucích vydáních její himálajské databáze označení „sporný“. Oh Eun-Sun se s Elizabeth Hawley sešla v  Káthmándú 3. května 2010 a vedla s ní hodinu trvající rozhovor, kdy byla požádána o  podrobnosti svého výstupu na Kanchenjungu. Hawley pak později řekla tisku: „Výstup na Kanchenjungu bude Oh připsán, bude mít ale označení sporný.“ „Opravdu ale nevím, kdo má pravdu,“ dodala. Hawley údajně také řekla, že výstup Oh na Kanchenjungu bude považovat za „úspěšný“, pokud španělský tým odstoupí od svého tvrzení. Také Oh se nechala slyšet, když odmítla nařčení Edurne: „Věřím, že někteří Šerpové řekli Pasaban, že jsem Kanchenjungu nevylezla, ale proč se zatím neobjevilo jediné konkrétní šerpské jméno?“ Hned následující den Edurne uvádí jmé2 Juanito Oiarzabal (narozen 30. března 1956) je španělský horolezec, který se stal šestým horolezcem, kterému se podařilo vylézt na všech 14 osmitisícovek, a čtvrtý, kterému se to podařilo bez pomoci kyslíku. Zároveň drží rekord s 26 úspěšnými výstupy na štíty vyšší osmi tisíc metrů. 3

Kinga Baranowska (narozena 17. listopadu 1975 ve městě Wejherowo na severovýchodě Polska) je polská himálajistka, která doposud vylezla na osm osmitisícovek. Jako první Polka stanula na vrcholech Dhaulagiri, Manaslu a Kangchenjongy (výstup Wandy Rutkiewicz z roku 1992 zůstává stále zahalen tajemstvím, které už pravděpodobně nikdo neodhalí). V květnu 2013 se chystá na svou další výpravy, směřující k Makalu.

4 Elizabeth Hawley (narozena 9. listopadu 1923, Chicago, Illinois, USA) je bývalá americká novinářka a uznávaná kronikářka himálajských výprav. Do Nepálu přicestovala v roce 1960 a trvale se zde usadila. Je respektována mezinárodní horolezeckou komunitou zejména pro její úplné a přesné záznamy, které pravidelně uveřejňuje v prestižním časopise American Alpine Journal.

V Údolí ticha pod jihozápadními srázy Mount Everestu v roce 2011

Z rozhovoru ve Vysokých Tatrách Zakopane, listopad 2011

Edurne Pasaban cestou do základního tábora pod Shisha Pangmou v květnu 2010

na sedmi Šerpů – Dawa Sherpa Ongchu, Pema Chiring Sherpa, Chheji Nurbu Sherpa, Dawa Sangge Sherpa, Ong Darchi Sherpa, Cuombi Sherpa a Phurdorchi Sherpa. Zdůvodnila také, proč nechtěla tato jména poskytnout dříve – protože tito Šerpové ještě pracovali pro korejské horolezce, a  tak jim nechtěla příliš zkomplikovat život na expedici. Na vyústění citlivého sporu dvou himálajských horolezkyň bylo potřeba počkat do 29. srpna 2010, kdy bylo jihokorejskou horolezeckou federací definitivně oznámeno, že po posouzení důkazů předložených Oh odmítají uznat její výstup na Kanchenjungu, a přijímají verzi Šerpů, podle kterých nebyla schopna dokončit výstup z  důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek. Oh Eun-Sun později přiznala, že se musela zastavit několik metrů pod vrcholem Kanchenjungy. Uznávaný horolezecký webový server ExplorersWeb pak 10. prosince 2010 definitivně potvrdil, že Edurne Pasaban je první ženou, která vystoupala na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Tím byla ukončena půl roku trvající polemika ve prospěch sympatické baskické horolezkyně.

Mohla bys přiblížit svou cestu k horolezectví? S  lezením jsem začala ve čtrnácti letech v horolezeckém klubu ve městě, kde jsem se narodila – v Tolose na severu Španělska. Mí rodiče mne samozřejmě brali do hor již dříve, s nimi jsem ale dělala jen treky a podobné věci. Pak jsem jednoho dne přišla do horolezeckého klubu a začala jezdit za lezením s naší partou. Navštěvovali jsme různé lezecké oblasti u nás v Baskicku. V té době jsem vedla normální život jako každý jiný mladý člověk, chodila do školy. Netrvalo ale dlouho a velmi jsem si zamilovala hory. Začala jsem jezdit do Pyrenejí a do Alp. Na Mont Blanc, Monte Cervino – Matterhorn nebo Monte Rosu jsem vylezla již v patnácti a šestnácti. V osmnácti jsem se poprvé dostala do And, kde jsem poprvé vystoupala na šestitisícové Chimborazo. Žila jsem v  podstatě dva životy – jednak jsem veškerý volný čas trávila v  horách, na druhé straně jsem vedla spořádaný život, studovala na univerzitě a  začala chodit do práce. Jako čerstvá inženýrka se zaměřením na průmysl jsem pracovala v  rodinné strojírenské firmě šest let. V roce 1998 jsem poprvé vycestovala do Himálaje. Expedici tvořili členové našeho klubu z Tolosy a cílem byla sedmá nejvyšší hora světa Dhaulágirí. Náš výstup jsme ale museli vzdát tři sta metrů pod vrcholem pro velké množství sněhu. Mým dalším záměrem bylo pokusit se o výstup na Mount Everest, což se mi v letech 1999 a 2000 nepodařilo. Začala jsem pravidelně jezdit na expedice do nejvyšších hor. Skloubit každodenní docházku do práce s  dva měsíce trvajícími

27

PORTRÉT

horolezeckými výpravami bylo ale hodně náročné. Při mém prvním odjezdu do Himálaje řekl otec a majitel firmy: „V pořádku.“ Podruhé s mým odjezdem také souhlasil. Potřetí už to ale v pohodě nebylo a otec řekl: „Musíš se rozhodnout, jestli chceš nadále pracovat v mém podniku, nebo být horolezkyní.“ Z práce jsem tedy odešla a otevřela si malý hotel s restaurací Abeletxe ve městě Zizurkil, který mi umožňuje skloubit živobytí s mou životní zálibou. Těch výprav, kterých ses zúčastnila, byla spousta. Dá se o některé z nich říct, že byla pro tebe nejvýznamnější? Moje první úspěšná výprava na osmitisícovku směřovala k  Mount Everestu v  roce 2001. Pak jsem se zúčastnila několika zcela odlišných expedic na Makalu a  Cho Oyu v roce 2002. O rok později jsem pak zvládla tři vrcholy – Lhotse, Gasherbrum I a Gasherbrum II. Přitom jsem pracovala ve svém hotelu, díky kterému jsem si vydělala peníze na tyto výpravy. Každý, kdo s  výškovým horolezectvím začíná, se většinou hned nestane profesionálním horolezcem. Obvykle chodí do práce a pak jede v době svého volna na výpravu. Kdo si to zkusil alespoň jednou, dá mi určitě za pravdu, jak je v takové situaci složité získat peníze na expedici. V roce 2004 se ve Španělsku vysílal televizní program s názvem „Al filo de lo imposible“5. Jednoho dne mi zavolal ředitel tohoto programu, jestli bych s nimi nechtěla odjet na K2. Myslím si, že toto byl v mém lezeckém životě velice důležitý moment. Proč? Ke K2 mohu říci jen tolik, že ze všech osmitisícových vrcholů je to ten nejobtížnější a nejvíce ceněný. Navíc tým, který sponzorovala španělská televize, byl velice silný a skládal se z nejzkušenějších horolezců, kteří se v té době ve Španělsku nacházeli. Byla to obrovská příležitost, pokusit se vylézt na K2 s tak silným kolektivem. Proto byla tato výprava pro mne tak významná. Vrchol jsme tehdy úspěšně zdolali. K2 byla již moje sedmá osmitisícovka a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nejobtížnější. Při výstupu jsem se úspěšně zapojila do práce celého týmu a byla platným členem výpravy. Tehdy jsem si také začala pohrávat s myšlenkou, že bych mohla pokračovat ve výstupech i na zbývající osmitisícovky, a že by se mi to snad mohlo i podařit. První žena, která zlezla K2, byla Wanda Rutkiewicz, považovaná za jednu z nejvýznamnějších postav ženského horolezectví. Některé své výstupy podnikla v čistě ženském družstvu. Jaký je tvůj názor na expedice složené výhradně jen z horolezkyň? S  Wandou jsem se osobně neznala, protože když jsem začínala s  výškovým horolezectvím, byla již po smrti.6 Bylo to prostě ne5 Al filo de lo imposible – Na hranici nemožného, je španělský televizní program, který se již 25 let zaměřuje na tvorbu dokumentů, jejichž společným tématem je dobrodružství a zkoumání nedotčených míst Země. Kromě horolezectví na osmitisícové vrcholy to jsou například průzkumné výpravy do polárních krajin nebo potápění do velkých hloubek. 6 Wanda Rutkiewicz zahynula 13. května 1992 při výstupu na svou devátou osmitisícovku – Kangchenjungu.

28

Edurne Pasaban těsně pod vrcholem K2 v červenci 2004

na horách se v ní vyrovnávají. Ženy se zase na rozdíl od mužů řídí daleko více instinktem, což může být také pro expedici přínosem.

Mezi 1. a 2. výškovým táborem během výstupu na Dhaulágirí v roce 2008

možné a je mi to hodně líto. Vím o ní, že to byla velmi silná žena, a to nejen fyzicky, ale zejména svou vůlí. Dokázala se prosadit ve výškovém horolezectví, což je většinou čistě mužská záležitost. Bylo nesmírně obtížné dostat se do společnosti mužů, kteří ženy do svých výprav nebrali příliš rádi. Zřejmě proto uskutečnila expedice s čistě ženským složením. Nevím přesně, co Wanda podnikla za výstupy, vím ale, že měla výjimečný charakter. Kdyby to bylo možné, přála bych si s ní strávit alespoň jeden den. Ptala bych se jí na věci, které mne zajímají. Třeba jak se cítila v určitých situacích. Otázka zněla, jestli věřím v  úspěch čistě ženských výprav? Ne, nejsem si jistá, že tento druh horolezectví je tím nejlepším řešením. Myslím si, že ideální jsou smíšené výpravy. Ano, ženy mohou být v horolezectví hodně silné a v ženském týmu jsou bezesporu schopny zlézt mnoho vrcholů. Jejich povaha bývá ale pro některé situace až příliš složitá. Můj názor je, že když uskutečníme čistě ženskou výpravu, dosažení vrcholu bude podstatně náročnější, než by bylo při expedici složené jen z mužů. Proč? Protože v  ní mohou vzniknout velice rychle nepokoje. Nejsem teď ale schopna říct úplně přesně proč. Možná to tuším, ale zcela jistě to nedokážu vysvětlit. Pro mne je ideálním týmem expedice smíšená, protože v ní panuje rovnováha a rozdíly v citlivosti mužů a žen

Na horách ses potkala i s dalšími horolezkyněmi, které mají za sebou výstupy na řadu osmitisícovek. Můžeš některé z nich zmínit? Určitě musím zmínit Gerlinde Kaltenbrunner z Rakouska. V novinách a časopisech se hodně psalo o  tom, že jsme mezi sebou závodily. Není to ale pravda. To, že mezi námi probíhal nějaký závod a rivalita, je dílem novinářů. Mohu říct, že s Gerlindou jsme dobré přítelkyně a  rozhodně mezi námi nevznikla nějaká konkurence. To jsou skutečně výplody sportovních novinářů, kteří mají rádi otázky typu: „Jak žena dokáže zvládnout všechny osmitisícovky?“ Pro mne i Gerlindu je společná skutečnost, že rády chodíme do hor a na základě vývoje našeho horolezectví jsme začaly jezdit do Himálaje. Pro mne je lezení v Himálaji koníčkem. Ráda jezdím do těchto hor s přáteli, cítím se v nich svobodná. To je ten hlavní důvod, proč se účastním výprav, které směřují do Himálaje. S Gerlinde jsme v roce 2007 společně vylezly na Broad Peak. Byla to moje devátá osmitisícovka a já už vážně uvažovala, že zlezu i  těch pět zbývajících. V  tomto okamžiku se objevila osoba Oh Eun-Sun, která v červenci 2007 zlezla K2, svou teprve pátou osmitisícovku, čímž začala být ve hře o Korunu Himálaje také. Myslím si ale, že při dalším rozhodování na ni byl vyvíjen obrovský tlak ze strany vlády a sponzorů. Vím, kolik korejských horolezců tráví svůj volný čas v Himálaji a jak chtějí být v mnoha směrech první. Proto si dovedu představit, jaký tlak byl na Oh vyvíjen, aby zlezla všechny osmitisícovky. Je hodně jiná než já nebo Gerlinde. Peníze na výpravy se snažím sehnat sama, podobně jako moje rakouská kamarádka. V případě korejské horolezkyně byl její rozpočet mnohonásobně vyšší než ten náš, díky čemuž mohla zorganizovat skutečně

mamutí výpravy s jediným cílem – být první se všemi zlezenými osmitisícovkami. V tom je přístup Oh zcela odlišný. Nezmínila ses o  italské horolezkyni Nives Meroi, která zlezla se svým manželem Romano Benetem jedenáct osmitisícovek. Své působení v nejvyšších horách nakonec musela přerušit kvůli zdravotním potížím Romana, nicméně jsem zaslechl, že se už objevili v Nepálu na treku… Nevím. Když jsem se s Romanem potkala naposledy, necítil se zrovna nejlépe. Potýká se s velkým zdravotním problémem a hodně zvláštním onemocněním – aplazií kostní dřeně. Hodně času strávil v nemocnici, kde dvakrát podstoupil transplantaci kostní dřeně. Oba mi při našem posledním setkání tvrdili, že Romano teď musí chvíli odpočívat. Přála bych si, aby se oba do hor vrátili. Byli velmi silný a milý tým. Všechny osmitisícovky zlezli společně, to nemá ve světě výškového horolezectví obdoby.

Italská horolezkyně Nives Meroi se svým manželem Romanem Benetem

Tehdy jsem měla velké deprese a hned řeknu proč. Moji blízcí přátelé se tehdy začali ženit a vdávat, zakládali rodiny. Začali vést normální život, na rozdíl od toho mého, ve kterém bylo jen lezení, odjezdy na výpravy a podobné věci. Díky těmto skutečnostem jsem si prožila hodně ošklivé období, ve kterém jsem se snažila si ujasnit, co vlastně dělám a co chci dělat. Přemýšlela jsem, jestli je horolezectví a cesty do Himálaje v mém životě opravdu to nejdůležitější. Chtěla jsem také přítele, dítě jako všichni ostatní. Možná se vrátit i do rodinné firmy… Za to, že jsem se nakonec z krize dostala, vděčím svým kamarádům. Při jejich návštěvách v nemocnici mi říkali: „Edurne, co kdyby ses odjela vyléčit do Himálaje? My víme, že hory jsou tvůj život a jsi v nich šťastná, protože jsme tě tak vždy viděli. Pojď se s námi vrátit do Himálaje. Uvidíš, jak se v nich budeš cítit.“ Nakonec jsem se opravdu dala dohromady. Vnitřně jsem se utvrdila, že budu šťastná, když se mi podaří vylézt na další kopec. Vyrazili jsme tedy na Broad Peak s opravdu skvělou partou

Pod Kangchenjungou v roce 2009

V soukromí působíš jako velmi křehká žena, na horách ale podáváš neuvěřitelné výkony. Jak to děláš? Nevím. Každodenně žiji naprosto obyčejný život. Inspiroval tě někdo ve tvé horolezecké kariéře? Na začátku mne ovlivnili a  inspirovali v  podstatě všichni, se kterými jsem tehdy chodila lézt. Ve městě, kde jsem začínala, byla naštěstí spousta lezců, kteří se věnovali lezení a alpinismu. Přivedli mne k lásce k horám. Za vše, co jsem se v horách naučila, vděčím právě jim. Samozřejmě že jsem přečetla hodně o lidech, co v horolezectví něco dokázali. A jestli bych měla zmínit jen jedinou osobnost, která mne velmi oslovila, byla by to asi již zmiňovaná Wanda Rutkiewicz. Změnil se nějak tvůj život po dosažení všech osmitisícových vrcholů? To, že jsem vylezla na všechny osmitisícové vrcholy, je pouze jedna epizoda z mého života, kterou jsem úspěšně zakončila. Udělala jsem to pouze pro sebe, nelezla jsem na ty štíty pro nikoho jiného. Když to tak v životě děláš, může ti to přinést pocit štěstí. A já to udělala opravdu jen pro sebe. A také si myslím, že Koruna Himálaje osobu jménem Edurne Pasaban nijak nezměnila. Mám pořád tu stejnou rodinu, stejné přátele. Vnímám svět úplně stejně jako před dvaceti lety. Dobře, udělala jsem ve svém životě zřejmě důležitou věc, ale myslím si, že mne opravdu moc nezměnila. Pamatuješ si přesně na okamžik, kdy ses definitivně rozhodla pro dokončení Koruny Himálaje? Bylo to po vylezení Broad Peaku v  roce 2007. Tehdy jsem hodně přemýšlela o svém dosavadním horolezeckém i  osobním životě. Když se podíváš na můj životopis, v roce 2006 jsem vůbec nelezla, protože jsem byla nemocná. V  nemocnici jsem strávila třetinu roku, byla jsem tam dvakrát po dvou měsících.

Edurne Pasaban při výstupu na Kangchenjungu v roce 2009

a řadou blízkých přátel. Tam jsem si dokázala, jak jsou pro mne hory životně důležité. Také jsem se tam rozhodla, že zkusím dokončit Korunu Himálaje.

Edurne Pasaban na titulní straně módního časopisu Vogue

Letos ses vrátila pod Everest, takže dokončení Koruny Himálaje asi neznamenal konec tvé horolezecké kariéry… Ano, pod Everest jsme se vrátili. V  roce 2001 jsem na něj vylezla jako na svou vůbec první osmitisícovku. Tehdy jsem ale lezla s kyslíkem, protože jsem ještě neměla úplně přesnou představu, jak se ve výšce budu cítit a co osm tisíc metrů udělá s mým tělem. Na Everest opravdu vyleze bez kyslíku jen zlomek horolezců, odhadem asi tak dvě procenta. Byla jsem tehdy hodně mladá a rozhodně ne nějaká super žena. Proto jsem se vydala nahoru jako téměř každý – s kyslíkem. Dnes, po dokončení Koruny Himálaje, jsem si jistá, že to dokáži i bez něj. Jsem přesvědčena, že Everest se určitě dá zlézt i bez podpory umělého

29

PORTRÉT

kyslíku, a proto jsem se pod něj vrátila znova. Bohužel se nám to nepodařilo. Budeš se o Everest pokoušet znovu? Možná. Co tě nutí se do vysokých hor stále vracet, i když v nich často zažíváš hodně složité situace? Když lezeme nahoru, každý z  nás cítíme něco odlišného. Nejsem to schopna definovat, určitě to závisí na adrenalinu a podobných věcech. I když ve vysoké výšce zažiješ hodně ošklivé situace, po návratu domů na tyto negativní prožitky zapomínáš. V horách prožíváš opravdu těžké chvíle, cestou domů se ale vzpomínky na ně někam vytratí a ty začneš přemýšlet o tom, jak se na hory zase vrátit. Pro mnoho lidí je to naprosto nepochopitelné a často se mne ptají: „Když to bylo tak náročné, proč se tam chceš znovu navrátit? Co tě k tomu nutí, když jsi tam zažila tolik děsivých dnů…?“ Těžko se něco podobného vysvětluje lidem, kteří nikdy nebyli v horách. Neumí pochopit, že na špatné věci se zapomíná rychle, a když se vrátím domů, začnu se těšit, až zase někam vyrazím znova. Tak to prostě je. Snažíme se uchovat hlavně ty hezké prožitky. A v horách lze prožít tolik krásných chvil! Pro mne je důležitý hlavně pocit, že se na nich cítím hodně svobodná a  šťastná. To je důležitý faktor, proč se tam chci vracet.

Cestou do 4. výškového tábora během pokusu o výstup na Mount Everest bez kyslíku v roce 2011

Který okamžik v  horách byl pro tebe nejhorší? Nejhorší okamžiky v  horách bývají spojeny se situacemi, kdy některý ze členů výpravy zahyne. Každému, co pravidelně jezdí do hor, se to může jednoho dne přihodit. Po výpravě na Everest v roce 2001 jsme se přesunuli k  Dhaulágirí. Z  pěti kamarádů se ale domů vrátili pouze čtyři. Chvíle, kdy slezeš do zá-

Pohled na tábor v Jižním sedle při pokusu o výstup na Mount Everest bez kyslíku v roce 2011

V traverzu při výstupu na Kangchenjungu v roce 2009

kladního tábora, chystáš si věci domů a stan tvého kamaráda s jeho věcmi balíš bez něj, se nedají zapomenout. To jsou ty nejtěžší okamžiky v horách... Co děláš v základním táboře, když se zrovna nedá lézt? Čtu si knížku, dívám se na filmy, dneska je to podstatně snazší než dříve. Expedice

30

se v průběhu posledních let v tomto ohledu hodně změnily. Já se narodila v  roce 1973 a  vůbec mi není jasné, co v  té době mohli horolezci v Himálaji pod kopcem dělat. Dnes je naopak tolik možností, jak lze čas v základním táboře zužitkovat… třeba vést svůj blog na internetu nebo vložit čerstvé zážitky na Facebook. Před několika roky mohli horolezci nanejvýš napsat dopis, se kterým pak nosič běžel do poslední vesnice. Podrobnosti o průběhu výstupu se lidé doma dozvěděli až ve chvíli, kdy se expedice vrátila domů. Bylo to klidně s měsíčním zpožděním poté, co zlezli vrchol. Obyčejní lidé ani neměli moc možností se k lezení a k horolezectví dostat blíže. S  využitím moderních technologií je to podstatně snazší a  díky nim lze do éte-

ru poslat informace o novinkách v expedici v podstatě ihned. Máš představu, jakým směrem se bude himálajské horolezectví ubírat v budoucnu? Dá se tam ještě něco nového vymyslet? Myslím si, že o hledání nových výzev se v Himálaji pokouší řada horolezců. Bohužel, pro novináře je důležitější výstup na osmitisícovku než zlezení nějaké nové stěny nebo prvovýstup v neznámé a odlehlé oblasti. V nejvyšších horách se stále pohybují lidé, kteří lezou velmi těžké cesty a dělají zajímavé věci. Problémem ale je, že jsou pro většinu lidí téměř neznámí. Opravdu se dá najít pár horolezců, kteří dělají daleko zajímavější věci nežli zdolávání osmitisícovek normálkami. Docela mne mrzí, že

horolezkyni Edurne Pasaban zná spousta lidí, protože vylezla na všechny osmitisícové vrcholy. Přesto si myslím, že je několik o mnoho zajímavějších věcí, které se v médiích téměř neobjevily. Vím opravdu dobře, kde jsou moje hranice a co si na horách mohu dovolit, na co mám. Které vize mohu zrealizovat. Své výstupy na osmitisícovky jsem vedla po normálních cestách nebo liniemi, které nebyly příliš obtížné. Přesto jsem se u veřejnosti stala známou osobností. A horolezce a horolezkyně, kteří přelezli o mnoho těžší věci nežli já, nezná nikdo. Je to věc politiky žurnalistů, kteří mají o horolezeckých problémech psát. A je to škoda, že se o spoustě zajímavých výstupů od nich nikdo nedozví. Můžeš prozradit své plány do budoucna? Je hodně míst, která jsem ještě nenavštívila a ráda bych je poznala. Možná se vypravím do úplně jiných horských oblastí na něco hodně dobrodružného. Jedna z věcí, kterou bych ještě chtěla uskutečnit, je udělat nějaký prvovýstup. Samozřejmě ale ve vysokých horách, v Himálaji. Jen stále netuším, jestli to bude na osmitisícovku, nebo na nějaký nižší nebo úplně neznámý kopec. Určitě to ale bude úplně něco jiného, než co jsem dělala doposud. Dnes už vím, jak lze zorganizovat výpravu do Himálaje, ráda bych ji ale vedla jiným způsobem. Když totiž chcete vylézt na K2 nebo Cho Oyu, není dneska problém sehnat všechny potřebné informace. Když máte ale v  plánu udělat prvovýstup, čeká vás hodně práce s průzkumem. Musíte se správně rozhodnout, kterým směrem se vydat a kolik k tomu budete potřebovat lidí. Takové dobrodružství mám ale také ráda. Chtěl bych touto cestou poděkovat svému příteli Jerzy Porebskému z Varšavy i organizátorům festivalu „XII Dni Lajtowe“ v polském Zakopanem, kteří nám setkání s Edurne Pasaban umožnili. Bez jejich laskavosti by tento článek nemohl vzniknout. text foto

Martin Krejsa Petr Piechowicz a archív Edurne Pasaban

Edurne Pasaban Lizarribar Narozena 1. srpna 1973 ve městě Tolosa v baskické provincii Gipuzkoa ve Španělsku Baskická horolezkyně, která jako první žena prokazatelně zlezla všechny osmitisícové vrcholy Přehled výstupů na osmitisícové vrcholy 2001 Mount Everest (8.848 m), cesta přes J sedlo a JV hřeben, vrchol dosažen 23. května, s podporou umělého kyslíku, spolulezci: Silvio Mondinelli, Mario Merelli, Iván Vallejo a Dawa II Sherpa 2002 Makalu (8.481 m), cesta přes sedlo Makalu La a SZ hřeben, vrchol dosažen 16. května, spolulezci: Carlos Pauner, Silvio Mondinelli a Mario Merelli Cho Oyu (8.201 m), cesta Z hřebenem a Z stěnou, vrchol dosažen 5. října, spolulezci: Juanito Oiarzabal, Iván Vallejo a José Ramón Aguirre Marrón 2003 Lhotse (8.516 m), Z stěna, vrchol dosažen 26. května, spolulezci: Iván Vallejo a Ion Goikoetxea Gasherbrum II (8.035 m), cesta JZ a V hřebenem, vrchol dosažen 19. července, spolulezci: Juanito Oiarzabal, Mariane Chapuisat, José Ramón Aguirre (sletěl dolů na padákovém křídle z výšky 7.500 m) a Josu Bereciartúa Gasherbrum I (8.080 m), cesta Japonským kuloárem, vrchol dosažen 26. července, spolulezci: Juanito Oiarzabal, Mariane Chapuisat, José Ramón Aguirre (nedosáhl vrchol) a Josu Bereciartúa 2004 K2 (8.611 m), JV hřeben (Abruzziho žebro), vrchol dosažen 26. července, spolulezci: Juanito Oiarzabal, Juan Vallejo, Ferrán Latorre a Mikel Zabalza 2005 Nanga Parbat (8.126 m), Kinshoferova cesta, vrchol dosažen 20. července, spolulezci: Josu Bereziartu, Marianne Chapuisat, Ester Sabadell a Iván Vallejo 2007 Broad Peak (8.051 m), cesta Z ostruhou přes sedlo Broad Col a S hřeben, vrchol dosažen 12. července, spolulezci: Iván Vallejo, Gnaro Mondinelli, Fabio Iacchini, Gerlinde Kaltenbrunner a Ralf Dujmovits 2008 Dhaulágirí (8.167 m), SV hřeben, vrchol dosažen 1. května, spolulezec: Iván Vallejo Manaslu (8.156 m), SV stěna, vrchol dosažen 5. října, spolulezci: Alex Txikon, Asier Izaguirre, Mikel Zabalza, Ester Sabadell, Ferrán Latorre, Juanjo Garra, Muktu a Pemba 2009 Kangchenjunga (8.586 m), JZ stěna, vrchol dosažen 18. května, s použitím umělého kyslíku v nouzi, spolulezci: Juanito Oiarzabal, Ferrán Latorre, Alex Txikon, Asier Izaguirre, Jorge Egocheaga, Pasang Sherpa a Zangmu Sherpa 2010 Annapurna (8.091 m), S stěna, vrchol dosažen 17. dubna, spolulezci: Asier Izaguirre, Alex Txikon, Joao Garcia a Nacho Orviz Shisha Pangma (8.013 m), cesta centrálním traverzem na V hřeben, vrchol dosažen 17. května, spolulezci: Asier Izaguirre, Alex Txicon a Nacho Orviz Knihy 2010 Angela Benavides Barahona: los 14 ochomiles de Edurne Pasaban, Planeta, Spain, ISBN: 978-84-08-10066-9. 2012 Pasaban Edurne: Catorce veces ocho mil, Planeta, Spain, ISBN: 978-84-08-00870-5. Pasaban Edurne, Pinto Josep Maria: Quattordici volte ottomila, Corbaccio, Italy, ISBN: 978-88-6380-312-9. Pasaban Edurne, Angélica del Carpio: Objetivo confianza, Conecta, Spain, ISBN: 978-84-15-43135-0.

Na vrcholu své 14. osmitisícovky – Shisha Pangmy, 17. května 2010

Webové stránky http://www.edurnepasaban.com/

31

Vrcholový kuloár

Snění o Aoraki Wanaka na Jižním ostrově nás přivítala nepříznivým počasím: déšť, vichřice a ve vyšších polohách také sníh. Den přímo stvořený k odpočinku v jedné ze skvělých místních kaváren. Na výborné kafíčko vzpomínám ještě dnes. Následující ráno se počasí obrátilo o  neuvěřitelných sto osmdesát stupňů. Nebe bylo bez mráčku a  hory celé pocukrované. Obrázek jako vystřižený z  pohádkové knížky. Balíme proto věci na naši menší expedici.

Mount Aspiring (3.033m) 20. 10.–23. 10. 2011 Z malého parkoviště vede značená stezka k chatě Mt. Aspiring (411 m), pojmenované po druhé nejvyšší hoře Nového Zélandu. Ta bývá díky svému tvaru také přezdívána novozélandský Matterhorn. Stejnojmennou chatu dávají po zimě do pořádku místní rangeři chystající se na nadcházející sezonu. Nikam se nežene32

(Mount Cook)

Hory Nového Zélandu mají své magické kouzlo. Když jsem odtud posledně odlétala, věděla jsem, že se sem musím zase vrátit. Jejich krása a zároveň přání na ně vylézt, se pro mě staly magnetem. Ledová čepice Mt. Aspiring

me, máme na výstup celý den. Pohledy na okolní přírodu nám dobíjejí energii. Všude se pasou těhotné ovce a sem tam vypadne z lůna matky nějaké to mládě. Následujícího rána se počasí obrátilo o neuvěřitelných sto osmdesát stupňů. Nebe bez mráčku a hory celé pocukrované. Obrázek jako vystřižený z pohádkové knížky.

Od chaty je to na konec údolí Pearl Flat už jen hodinu a půl, přičemž náročnější pasáž začíná přímo za řekou. Stezka vede lesem vzhůru mezi kořeny stromů, ruce a kolena dostávají pořádně zabrat. Rychle nabíráme výškové metry a pod námi se rýsuje řeka zařezávající se do žlutavého údolí, z něhož se zvedají strmé kopce pokryté hustými lesy. Konečně máme cíl dnešního dne před očima. French Ridge Hut (1.480 m) je příjemná chatička, kterou sdílíme se třemi místními kiwáky, kteří mají v plánu vystoupit na vrchol o něco těžší trasou po jihozápadním hřebeni. Na Zélandu funguje výborný informační systém. Na většině chat jsou bezpečnostní rádia s  pravidelným večerním vysíláním o  počasí. Předpověď na další den nevypadá vůbec dobře, a tak může začít společný večírek. Večerní zprávy nezklamaly. Ráno je mlha všude, kam oko dohlédne. Motivace vylézt z teplého spacáku nám chybí. V jedenáct se konečně vyhrabáváme z pelíšků a opouštíme chatu. Podmínky jsou horší, než jsme čekali. Přes noc napadlo nejméně čtyřicet centimetrů nového sněhu. V prošlapávání stopy se musíme střídat, protože rozbředlý sníh nám postup vpřed příliš neusnadňuje. Bere to hodně sil, přesto jsme odhodláni to nevzdávat. Skupince kiwáků za námi jsme vyšlapali chodník, a ušetřili jim tak dost energie. V místech, kde začínal ledovec, jsme se navázali na lano. Mapu a GPS navigaci jsme vytáhli až v sedle Quarterdeck (2.290 m), kde začala být orientace docela obtížná.

Na cestě k vrcholu Mt. Aspiring

Po pár hodinách se na chvíli mlha rozestoupila a odkryla několik záchytných bodů. Napravo jsou patrné skály, které nám dávají jistotu, že se držíme správného směru. O ledovci Bonar máme jen kusé informace, vůbec nevíme, jak vypadá po minulém sněžení. Nevýhodou je, že procházíme ledovcem podélně ve směru trhlin. To může při jednom nevydařeném kroku znamenat zároveň krok poslední. Proto volíme takovou techniku chůze, kdy jeden z nás jde vepředu napravo a druhý vzadu nalevo. Zkoušíme se držet vrstevnice ve výšce 2.000 m. Viditelnost se konečně zlepšuje a na chatu Collin Todd (1.799 m), která stojí na skalnatém hřebínku, je to už jen kousek. Po šesti hodinách jsme v  bezpečí a  za odměnu si můžeme dopřát dobrou večeři z pytlíku zalitého vroucí vodou. O páté hodině ranní protrhává tmu jen svit čelovek. Dvě světlušky doprovází na cestě severozápadním hřebenem obloha posetá hvězdami. Pod Rampou (2.200 m) budujeme depo pro naše batohy. Plánujeme sestup stejnou trasou, a proto se vydáVýchodní stěna Mt. Cook

váme na vrchol jen nalehko. Východ slunce nás zastihne na zmrzlé rampě, kde není lezení s  jedním cepínem ve  45–50stupňovém sklonu moc jisté. Po překonání této nejnáročnější části následuje již chodecký terén. Podmínky jsou ideální, lepší snad ani být nemohou. Co víc si můžeme přát. Poslední metry vrcholu připomínají zub pokrytý sněhovou glazurou. Kvůli velké exponovanosti se musíme soustředit na každý krok. A konečně stojíme na samém vršku. Objetí a  vrcholová pusa nesmějí chybět. Kocháme se výhledem na park Mount Aspiring. Za několik málo minut přicházejí i Kiwáci. Děláme rychle pár fotek a raději vrcholovou část opouštíme, aby bylo místo pro všechny. Sestup bych přirovnala k bleskové akci. Přecházíme Bonar Glacier až do Quarterdeck sedla (2.290 m), kde konečně svačíme. Sněhová pole k chatě French Ridge (1.480 m) sjíždíme po zadku. A po druhé hodině se už sluníme na terase. Pozor musíme dávat jen na nestory key – papoušky, kteří se nebezpečně motají kolem našich věcí. Stačí nechat jedinou věc z dohledu a už ji mají ve svém zobáku. Po pořádném spánku se vracíme do Wanaky. Cestou se nezapomeneme vykoupat v průzračně čisté řece Matukituki, která nás příjemně osvěží. Večer pak patří finále ragby mezi Novým Zélandem a  Francií, které sledujeme na stadionu plném fanoušků. To by bylo, aby NZ All Black nevyhráli. Žádné bujaré oslavy se však na počest výhry nekonaly. Po zápase se místní odebrali domů a možná oslavovali někde potají.

Aoraki/Mt. Cook (3.754m) 26. 10.–29. 10. 2011 O  pár dní později míříme do vesnice Mount Cook, odkud je vidět přímo magický tvar nejvyšší hory Nového Zélandu. Její tři vrcholy vidíme už na dálku. Vypadá to téměř jako typicky letní výlet. Nepředvídatelné počasí nám ale opět uká-

Míříme do vesnice Mount Cook, odkud má nejvyšší hora Nového Zélandu přímo magický tvar.

zalo svou nevlídnou stránku. Už nás asi nic nepřekvapí. Poznáváme, jak rychle se může vše obrátit naruby. Nocí se o rychlosti 130 km/h prohání vítr a do rytmu mu u toho bubnuje déšť. Ráno je vše zahalené mlhou. Zvažujeme, zda se vydat nahoru, nebo ještě den počkat v údolí. Odpoledne se mraky protrhávají jako mávnutím kouzelného proutku, a tak je rozhodnuto. Rychle si půjčujeme potřebné vybavení a také „lo33

Exponovaný hřeben Mt. Cook

lidí. Jsou zde čtyři plynové vařiče a nádobí na vaření. Světlo je vyráběno pomocí energie ze solárních panelů, a tak večer nezůstáváme potmě. Budík máme natažen na čtvrtou ranní, kdy ho jen zaklapneme a spíme dál. Budíme se až o hodinu později. Slunce už začíná olizovat první vrcholky hor. Dole v  údolí se převalují mraky sem a  tam. Máme zpoždění, ale dnes to snad nevadí. Sníh přes noc zmrzl a voda v nádrži před chatou také. Naštěstí jsme si ji večer nalili do nádob a schovali do teplíčka chaty. Přecházíme přes Grand Plateau k Linda ledovci, kde se trhliny čím dál více zvětšují. Jen opatrně se vydáváme přes ledovcové mosty. Séraky hrůzostrašně vykukují všude kolem nás. Přes ledovec Linda vede sice nejjednodušší cesta na vrchol, ale zároveň také jedna z  nejnebezpečnějších, právě kvůli ohrožujícím sérakům. Kolem půl jedenácté dosahujeme úrovně 3.100 m. S přibývajícím časem se spouští na strmějších svazích lavinový řetězec. Občas to někde v dálce zakřupe a slyšíme valící se sníh. Svištíme zpátky na chatu, abychom nezachytili jeden z padajících kamenů nebo nějakou tu lavinu. Po dvanácté už relaxujeme na terase chaty a těšíme se na zítřejší výstup. V sedm večer přichází spojení s okolním světem přes chatovou vysílačku. Informují nás

Kvůli velké expozici se musíme soustředit na každý krok. A konečně stojíme na samém vršku. Objetí a vrcholová pusa nesmí chybět.

Summit Rocks

cator beacon“. Což je docela užitečná věc, která se v novozélandských horách může hodit. Při aktivování lokátoru se odešle přes satelit signál na centrálu. Vaše souřadnice jsou zaznamenány a následně se spustí záchranná akce. Všude se pasou těhotné ovce a sem tam vypadne z lůna matky i nějaké to mládě.

Cestu k  našemu novému ubytování nám urychluje helikoptéra. Kvůli častému výskytu lavin v  tuto roční dobu nakonec volíme tento způsob dopravy na chatu Plateau Hut (2.210 m). Výstupová cesta přes sedlo Cinerama Col (2.333 m) trvá den a půl, a protože nemáme mnoho času, zdá se nám tato varianta nejlepší. Usmálo se na nás štěstí. Další partička Kiwáků míří nahoru na Tasman Saddle 34

Hut (2.316 m) na skialpy, a tak můžeme sdílet jednu helikoptéru. Za několik málo minut již všichni sedíme uvnitř a letíme vzhůru za dobrodružstvím. Deset minut letu, načež zvuk motoru utichl a  kolem nás se rozprostřelo posvátné ticho hor. Nikdo nikde. Jen my a hory. Silné sluneční paprsky se odrážejí od sněhu a spalují naše tváře. Rychle se jdeme schovat do chaty. Chvíli se nemůžeme vzpamatovat z okolní scenérie hor. Před námi pózují východní stěny Mt. Cooku (3.754 m), Mt. Tasmanu (3.497 m), Silberhornu (3.300 m), Mt. Dixonu (3.004 m) a ledovec rozpukaný trhlinami přímo pod chatou. Přes noc napadlo šedesát centimetrů nového sněhu a v okolí chaty se boříme po kolena. Doufáme, že v noci bude mrznout. Raději ještě den počkáme, než se stabilizují podmínky a  sníh trochu sedne. Chata je zařízená pro třicet

o zítřejším počasí. Vypadá to, že v noci můžeme vyrazit. Čtyři hodiny spánku musí stačit. Motivace je velká, a tak nám vstávání nedělá žádný problém. Tělo zahřejeme teplým čajem a v 1.45 opouštíme chatu. Je tma jako v pytli. Není vidět ani na krok. Jen čelovky osvětlují několik málo metrů před námi. Jsme rádi, že jsme si včera prošlápli stopu a  nemusíme bloudit skrz labyrint trhlin. Jinak bychom se určitě o několik hodin zdrželi. Celý úsek, který jsme si včera prošli, překonáváme rychle. Plán byl vylézt jedním z  kuloárů až k Summit Rocks. Ale jak už to bývá, plány se mění. Nalezli jsme přes docela dlouhou trhlinu až do kuloáru, který měl sklon okolo 45 stupňů. Vnitřní znamení, prapodivné skřípnutí sněhové vrstvy a člověk ví, že by se měl vrátit. Takto přesně to bylo i v našem případě. Divný zvuk při každém kroku. Část sněhové vrstvy se odtrhuje. Sakra. Raději odtud rychle mizíme pryč, než se to s námi celé zřítí do hlubin. Oba kuloáry obcházíme delší cestou zleva.

Východ slunce nás zastihl až na Zurbriggen Junktion. Konečně začíná lezení na skále, v obtížnosti III až IV. Pod sebou už máme jen několikasetmetrový spád. Občas přelézáme i sněhová pole o 40–50 stupních, po kterých postupujeme rychle vpřed. Dohromady je to 5 délek lezení. Sněhové podmínky jsou neskutečně dobré. Máme opravdu štěstí, a  nemusíme tak obcházet ledový hřeben zprava. K vrcholu se pohybujeme tancem na hraně. Po šesti a  půl hodinách stojíme na vrcholu. Jsme šťastni, že zde stojíme Počasí opět ukázalo svou nevlídnou stránku. V noci se opřel do chaty silný vítr. Její konstrukce je dost vysoká, a tak to kvílelo na všechny strany.

ve zdraví. V roce 1991 se kus hory urval a deset milionů krychlových metrů horniny bylo smeteno dolů. Část skončila až tři sta metrů vysoko na protějším svahu.

zalo svou nevlídnou stránku. V  noci se opřel do chaty silný vítr. Konstrukce je dost vysoká, a tak to kvílelo na všechny strany. Vítr snížil teplotu uvnitř chaty přibližně na pět stupňů nad nulou. Snídáme a diskutujeme o situaci. Vrtulník pro nás určitě v tomhle počasí nepřiletí a sestup pěšky by byl velmi riskantní. Navíc předpověď na další dny je špatná. Kontaktujeme letiště. Máme prý počkat do tří hodin a pak se uvidí. Ve tři posunují let na pět večer a ani to ještě není jisté. Vítr stále sílí a viditelnost se začíná zhoršovat. Po šesté hodině nám potvrzují, že pro nás přiletí. Fouká rychlostí kolem 80 km/h. Venku se skoro nedá stát. Jeden z  nárazů větru mě svalil k zemi. Pilot volá pár minut před přistáním. Vidíme vrtulník v dálce jako tečku, která se ztrácí v  ledovcové moréně. Batohy házíme dovnitř kabiny, protože vítr má takovou sílu, že úschovna pro batohy nejde otevřít. Pilot se na nás směje. Nám určitě do smíchu není. Cítím se jako na kolotoči. Propadáme se

Noční relax na chatě

INFORMACE Doprava: Letecky do Christchurch. Odtud pak autem do vesnice Mt.Cook – tři a půl hodiny. Do Wanaky pět hodin. Termín: Nejvhodnější doba je od konce října do začátku ledna. Průvodce: Allan Uren and John Cocks: The Mount Aspiring Region, NZAC, 2009 Alex Palman: Aoraki Mount Cook. A guide for mountaineers, NZAC, 2001 Mapy: Aspiring Flats 50-CA11, 1:50000, NZTopo50 Mount Cook 260-H36, 1:50000, Terralink Půjčovna vybavení: www.alpineguides.co.nz Internetové stránky: www.doc.govt.nz (DOC – informační centrum) www.metservice.com (počasí)

Výhled z Mt. Cook na Mt. Tasman a Tasmanovo moře

Počasí je perfektní. Bezvětří, které tu často nebývá. Výhledy jsou fantastické na všechny strany. V dálce ční nad mraky i Mt. Aspiring (3.033 m) a Mt. Brewster (2.423 m). Půlhodinka nám nahoře stačí. Slaňujeme načtyřikrát. Až na ledovci Linda nám dochází, že jsme stáli na vrcholu. Naše těla zaplavuje endorfin. Slunce peče a sníh začíná být rozbředlý. Po jedenácti hodinách jsme zpátky na chatě. Byl to rychlý výstup i  sestup, normálně trvají patnáct až osmnáct hodin. Někdy, při horších podmínkách, i déle. Večer přichází přes vysílačku první gratulace. Následující den jsme měli v plánu vylézt ještě na Mt. Dixon. Počasí opět uká-

vzduchem o několik metrů níže. Když ve zdraví dosedáme zpět na letištní dráhu, děkujeme pilotovi za úchvatný let. Zeptali jsme se, zda za tak silných turbulencí létá často. Odpověděl po pravdě, že ani ne. Večer zakončujeme u  krbu v  Uwin chatě, kde místní prezident Alpin klubu slaví své šedesáté narozeniny. Na závěr našeho výletu je to velmi povedená akce. Plamínky ohně se odráží v našich očích a u srdce nás hřeje pocit, že jsme si splnili jeden sen v krásné a pozoruhodné zemi. text foto

Kateřina Vlhová Kateřina Vlhová a Gernot Lachmaier Autorka

35

Delta rieky Paraná a najväčšie vodopády sveta Začiatkom júna pristávame v  hlavnom meste Argentíny – Buenos Aires, ktoré sa nachádza na brehu najširšej rieky sveta menom Rio de la Plata. Jej ústie do Atlantiku je široké 220 km. Štrnásťmiliónové mesto je okrem miláčika národa – Evity Perónovej známe aj tangom a  asadom. Obrovský, grilovaný hovädzí steak zvaný asado sme si dali v jednom z množstva tangobarov. Z  pamiatok sme navštívili tretiu najvýznamnejšiu operu planéty – Teatro Colón a tiež veľkolepý cintorín La Recoleta, kde v  honosnej hrobke odpočíva telo Evity. Satelitné mestečko Tigre je obľúbeným letoviskom smotánky Buenos Aires. V  niečom pripomína Benátky. Budovy majú miesto základov koly a  všetko je prepojené systémom kanálov. Sem sme sa dostali za hodinu cesty prímestským vlakom z nádražia Retiro. V prístave nasadáme na loď a ponárame sa do labyrintu ostrovov s bujnou, subtropickou vegetá-

ciou. Delta Rio Paraná má rozlohu 21.000 km a neustále sa mení následkom usadzovania sedimentov, ktoré sem prináša druhá najväčšia rieka J. Ameriky, hneď po Amazonke. V prístave Puerto Buenos Aires sa vyloďujeme už za tmy. Na neďalekom autobusovom terminále nasadáme na diaľkový autobus. Po devätnástich hodinách cesty sa ocitáme v mestečku Puerto Iguazú na argentínsko–brazílsko–paraguayských hraniciach. Puerto Iguazú je východiskom k  vodopádom Iguazú. Tieto vodopády sa vo všeobecnosti považujú za najkrajší prírodný výtvor J. Ameriky. Unikátny skvost ponúka jeden z najúchvatnejších pohľadov na svete. Iguazú sa ocitli na zozname „Siedmych prírodných divov sveta“ na prvom mieste. Jedná sa o najväčší systém vodopádov na svete. Tvorí ho 275 kaskád, z ktorých je najimpozantnejší Diablov hrtan – Garganta del Diablo. Celý jeden deň sme strávili pobytom na argentínskej strane vodopádov. Jednotlivé vyhliadkové trasy sú zbudované

z oceľových roštov a dá sa nimi dostať až do bezprostrednej blízkosti vodopádov. Z malého prístavu sme podnikli aj plavbu k nim. Nasledujúci deň sme sa odviezli taxíkom na brazílsku stranu vodopádov. Tu sme si z panoramatických pohľadov na ne spravili komplexnejší pohľad na celý ich systém, ktorý je štyrikrát širší a o tridsať metrov vyšší ako Niagara. Cestou naspäť sme sa stavili ešte v Paraguayi. Tu bola v deväťdesiatych rokoch 20. storočia postavená na rieke Rio Paraná vodná elektráreň Itaipú. V tých časoch bola najväčšou hydroelektrárňou sveta. Naša cesta na západ, krížom cez celý juhoamerický kontinent, nás priviedla do provincie Chaco. Tu, v  meste Sáenz Peňa, žije veľká komunita československých vysťahovalcov zo začiatku dvadsiateho storočia. V  meste majú postavený veľký kultúrny dom a vedľa neho múzeum. Na SZ krajiny sa nachádza mesto Salta, ktoré je hlavným mestom rovnomennej provin-

K vrcholu Illimani (6.438 m) KRÍŽOM CEZ JUŽNÚ AMERIKU Naša dvojčlenná miniexpedícia sa rozhodla dostať k druhej najvyššej a najkrajšej hore Bolívie tak povediac „spoza bučka“. Mali sme v pláne prejsť od pobrežia Atlantického oceána v Argentíne k Tichému oceánu v Chile a potom zamieriť na severovýchod do Bolívie. Malo to pre nás dve výhody. Cestou poznáme jedny z najzaujímavejších miest týchto troch štátov a dvojitým prechodom cez hlavný hrebeň Ánd sa dostatočne aklimatizujeme na výstup na posvätnú horu indiánov – Illimani. Pod ňou už potom nebudeme nútení zbytočne strácať čas.

36

cie. Múzeum MAAM v ňom bolo založené pod špecifickým cieľom. Oboznamuje verejnosť s jedným z najdôležitejších archeologických nálezov Argentíny. Jedná sa o tzv. „Deti z Llullaillaca“. V roku 1999 našla expedícia horolezcov na chílskej hranici na vulkáne Llullaillaco vo výške 6.700 metrov tri mumifikované incké deti. Boli obetované inckým božstvám okolo roku 1490 n. l. V miestnostiach múzea je cez 100 artefaktov, ktoré sa našli spolu s obetovanými. Za Saltou sa začína terén prudko zdvíhať k  hraniciam s  Chile. Cesta stúpa neuveriteľnými serpentínami a  je jednou z najdramatickejších v regióne. Lemujú ju obrovské kaktusy Cardón. Vo výške cca 4.000 m sa pred nami otvára majestátna krajina Altiplana. Vystupujú z  nej vysoké hory so zasneženými vrcholkami, ktoré obkolesujú soľné jazerá. Cez jednu takú blyštiacu sa snehovobielu plochu menom Salar de Cauchani vedie aj naša cesta. Argentínsko – chílsku hranicu prekračujeme v sedle Paso de Jama vo výške 4.320 m. Na neďalekej hranici s  Bolíviou čnie k  nebu impozantný vulkán Licancabur (5.916 m). Je to typický, kužeľovitý stratovulkán. V kráteri je jazero, ktoré nezamŕza ani v zime v najtuhších mrazoch. Na výškomere mám 4.830 metrov.

Pinaya 3.850 m

Atacama – najsuchšia púšť sveta Druhým z troch hlavných programov expedície bolo poznať púšť Atacama s  jej prírodnými krásami a  zaujímavosťami. Jej územie sa tiahne pozdĺž tichomorského pobrežia v  dĺžke 1.000 km a  do Schádzajúci nosiči z C1 do B.C.

Lagúna Miscanti

37

C 1 – pamätník obetiam

V kaňone Palca

El Tatio

38

vnútrozemia zasahuje až k svahom Ánd v  priemernej šírke 100 km. Púšť je mozaikou pieskov, slanísk, lávových prúdov a  enkláv, kde nepršalo už stovky rokov. Dažďové mraky od Atlantiku sa sem nedostanú cez hradbu Ánd. Vlaha sa sem nedostane ani od Pacifiku, lebo potenciálne dažďové mraky sa vplyvom zemskej rotácie stáčajú späť nad oceán. Atacama je pre svoju tvár nazývaná aj „mesačnou krajinou“ a  skutočne tu boli testované výskumné moduly pred ich pristátím na Mesiaci a Marse. Minimálny počet oblačných dní bol dôvodom pre zriadenie astronomických observatórií. My sme videli najdrahší astronomický projekt na svete, skrátene zvaný ALMA. Na projekte sa podieľajú Kanada, Japonsko, Európska únia a mnohé iné krajiny. Hlavným centrom cestovného ruchu v regióne je maličké mestečko San Pedro de Atacama. Stále si uchováva svoj pôvodný kolorit. Nenájdu sa tu žiadne poschodové budovy a nízke domčeky sú postavené z tehál adobe. Tu sa ocitáme krátko pred zotmením. Už za hlbokej tmy si staviame stan a potom sa ideme

oboznamovať s  okolitým prostredím. Výmena peňazí funguje bez akýchkoľvek formalít snáď v každom druhom obchode. V jednej z početných cestoviek sme si na zajtra objednali výlet ku gejzírom El Tatio, a keďže odchod je plánovaný na ráno na 4.00, ideme spať. Gejzírové pole El Tatio leží vo výške 4.300 m a je vzdialené od San Pedra 98 km. Je najvyššie položeným gejzírovýn poľom na svete, a čo sa jedná do veľkosti, je po Yellowstone a Údolí gejzírov na Kamčatke tretím najväčším. V oblasti sú nebezpečné miesta, kde je zemská kôra tak tenká, že sa človek môže prepadnúť do vriaceho bahna. U najväčšieho z gejzírov stojí neustále strážna služba, lebo už niekoľko ľudí doň spadlo a umrelo. Neďaleko od neho je termálne jazierko, kde sa dá okúpať. Voda má okolo 30 °C a je to dosť nevšedný pocit kúpať sa v mrazivom vzduchu v 4.300 metrov. Nasledujúci deň máme namiereno do Salar de Atacama – veľkej soľnej púšte, ktorá je najväčšou soľnou panvou v Chile a druhou na svete, hneď po Salar de Uyunii v Bolívii. Pred miliónmi

rokov tu bolo more. Vplyvom horotvorných procesov bolo obkolesené horami a nakoniec vyschlo. Zostala po ňom soľ a  zásoby lítia sú tu najväčšie na svete. U soľných lagún možno vidieť brodiace sa plameniaky, ktoré sa živia červeným planktónom. Po okolí sa povaľujú balvany boraxu. Na obzore si bafká vulkán Lascar (5.154 m). Je jednou z najaktívnejších sopiek v  Chile. Indiáni ho nazývajú „Hrobka ohňa“. Ak vraj dymí, je dobre. Keď prestane, treba utekať. Zo Salar de Atacama stúpame svahmi Ánd stále vyššie a vyššie. Cesta pretína divoké lávové prúdy, ktoré ešte nestačili ani zerodovať. Nakoniec sa ocitáme u lagún Miscanti a Miňiques. Na ich brehoch sa na chudobných trsoch žltej trávy pasú vikune. Keby sme si odmysleli snehom pokryté šesťtisícovky okolo nás a vodu v  lagúnach, tak by si podľa červenej farby skál a  pôdy všade v  okolí človek myslel, že je na Marse. Do San Pedra to máme 120 km. Hneď po návrate do San Pedra si požičiavame terénne bicykle a  vyrážame do „Údolia Mesiaca“. Valle de la Luna sa nachádza 15 km na západ od mestečka. Tvoria ho pieskovcové skaly prevažne v  odtieňoch červenej farby, ktoré boli formované vetrom a k nášmu prekvapenie aj vodou. Pred 14.000 rokmi rástol totiž na Atacame dažďový prales. Erózia vytvorila kaňony, fantastické skalné útvary a  obrovské piesočné duny. Najznámejším skalným útvarom je Tres Marias, ktorý evokuje obraz troch žien – „Troch Márií“ – kľačiacej, stojacej a opäť

kľačiacej. Údolie je jedným z najpozoruhodnejších a  aj najsuchších miest Atacamy. Okrem úzkych kaňonov, chodieb, previsov a  skalných amfiteátrov je populárnym hitom údolia „Obrovská duna“ – Duna Grande. Jej rozmery sa dajú vnímať len z dostatočne veľkého odstupu. V neskorých poobedňajších hodinách je údolie nádherne nasvietené lúčmi zapadajúceho slnka. Pieskové duny a skalné útvary vrhajú dlhé tiene a dávajú krásne vyniknúť reliéfu krajiny. Údolie vtedy hrá všetkými farbami. Celkový dojem umocňujú zasnežené vrcholy Ánd na obzore. A práve táto hra svetla a tieňa sa dá najlepšie sledovať v podvečerných hodinách z temena Duna Grande z výšky 2.650 m. Ráno nasadáme na autobus a púšťou bez akejkoľvek stopy vegetácie sa dostávame do baníckeho mesta Calama. 16 km na sever sa nachádza Chuquicamata – mestečko s obrovským náleziskom medenej rudy. V súčastnosti sa jedná o najväčšie povrchové doly na svete. Jama meria 4,3×3 km a hĺbku má 850 m. My však pokračujeme do mesta Arica na pobreží Tichého oceána. Do jeho vĺn by sa však neponoril asi ani najväčší masochista. Na južnej pologuli panuje teraz zima a na plážach vidíme v pochmúrnom počasí len niekoľko rybárov. Na rozbúrenom oceáne sa preháňa zopár windsurfistov v neoprénoch. V Arice je viacero dopravných spoločností, ktorých autobusy idú priamo do hlavného mesta Bolívie – La Paz. To využívame a o dve hodiny už sedíme v jednom z nich.

Výstup na druhú najvyššiu a najkrajšiu horu Bolívie – Illimani Zasa stúpame prudkými serpentínami na hlavný hrebeň Ánd. Popri ceste sa teraz objavuje iný typ kaktusov. Jedná sa o kaktus svietnikový (Bowningia candelaris) so spleťou akýchsi pseudokonárov. Na Altiplane sa pohybujeme vo výškach okolo 4.500 m. Na hraniciach s Bolíviou nás víta najvyššia hora tejto krajiny Sajama (6.549 m). Pred dvoma rokmi sme stáli na jej vrchole. V jej blízkosti sú dvojičky Pomerape (6.222 m) a  Paricanota (6 330 m). Kedysi sme sa na nich chceli aklimatizovať, ale nakoniec sme zvolili priamy výstup na Sajamu. Tento rok je na vrcholkoch týchto hôr podstatne viac snehu než pred dvoma rokmi. Za tmy prichádzame do La Paz. Ubytovávame sa v  starom známom hoteli Torino v  samom centre mesta. Hneď na druhý deň si vybavujeme terénne auto na odvoz do dedinky Pinaya, východiska na Illimani. Nasledujúce ráno nás spred hotela berie indiánsky šofér Pacifico z  kmeňa Aymara. Stúpame do výšky 4.200 m na hranu obrovského kaňonu, v ktorom sa La Paz nachádza. Po ľavej ruke klesá Valle Animal so zlepencovými skalnými formáciami, ktoré pripomínajú obrovské varhany. Nad údolím sa týči rozložitá Mururata s plochým vrcholom a v diaľke vidno Illimani. Opýtali sme sa Pacifica, prečo je pre indiánov Illimani posvätná, a on nám povedal povesť. Na Mururate sídlil zlý obor. Svojou namyslenosťou rozhneval najvyššieho inckého boha Virakoču, ktorý sídlil na

Illimani pri západe slnka

39

Illimani, a  ten mu sťal hlavu. Obrova hlava odletela na západ a  tam kde dopadla, vyrástla najvyššia hora Bolívie – Sajama, ktorá je od nás vzdialená vzdušnou čiarou 200 km. Bohyňa Pachamama (Matka Zem) plakala nad svojim synom a z jej sĺz vznikla veľká soľná púšť – Salar de Uyunii. Po prašnej ceste plnej serpentín pokračujeme vysoko nad strmým, divokým kaňonom Palca. Cesta sa zarezáva do takmer kolmých svahov stovky metrov nad údolím. Do Pinaye sme prišli za tri a pol hodiny strastiplného trmácania. Sme vo výške 3.850 m. Pacifico sa hneď ujal organizovania odvozu do základného tábora a o chvíľu už stúpame širokým údolím s muličiarkou, ktorá nesie na chrbáte dojča a  poháňa dve mulice. V  BC s názvom Puente Roto sme za dve a pol hodiny pochodu. Tábor je vo výške 4.450 m na príjemnej lúčke s trávou a tečúcou vodou. Po udomácnení v tábore sa informujeme na nosičov, lebo zajtra chceme vyjsť do tábora Nido Condores 5.450 m. Podarilo sa nám zaobstarať dvoch indiánov na ráno 9.00 hodín. Ráno začíname mierne stúpajúc traverzovať skalné úbočia päťvrcholového masívu Illimani. Na jej najvyšší južný vrchol, Pico Sur, máme v úmysle vystúpiť. Nasleduje strmý a  nepríjemný výstup jemnou sutinou okrovej farby na západný hrebeň hory. Čisto skalné lezenie po ňom má obtiažnosť okolo II–III UIAA.

Záverečný výšvih na J vrchol

Vidíme tu zlanovávať zostupujúcich horolezcov, ale aj pobehovať indiánky v širokých, dlhých sukniach. Obuté sú naboso v sandáloch. Cestu nám spestrila lavína, ktorá sa odtrhla z hlavného hrebeňa Illimani medzi Pico Norte a Pico Central. V tábore Nido Condores sme o 15.30. Skala sa končí tesne pod ním a my stojíme na tvrdom firne pokrývajúcom ľadovec. Ďalší deň sme si naplánovali ako oddychový. Tábor sa pomaly vyľudňuje, až nakoniec zostávame úplne sami. Poobe-

de prichádza zospodu akurát aymarský vodca Hugo s Nemcom Martinom. Hugo nám vysvetľuje, že život na hore sa zastavil, lebo Aymarovia tento víkend oslavujú Nový rok 5523. Hugo nám ale sľúbil, že dvoch nosičov potrebných na znesenie nákladu nám zoženie. Tesne nad Nido Condores je na ostrom, skalnatom hrebienku niekoľko krížov. V  roke 1989 sa tu zabili miestni vodcovia spolu so svojimi chílskymi klientami. U krížov ležia neustále nejaké darčeky ako keksy, Coca

Pohľady pri zostupe

40

ŽÁDEJTE ORIGINÁL! MOIRA JE JEN JEDNA!

Pohľady z J vrcholu Illimani

Cola apod. Nosia ich sem miestni horskí vodcovia, aby uctili pamiatku svojich druhov. Slnko pomaly zapadá a my o 18.15 zaliezame do spacákov. O  2.00 vyrážame na vrchol. Hlboko pod našimi nohami svieti dvojmiliónové La Paz. U susedov je kľud. Martin nakoniec na vrchol kvôli žalúdočným problémom nešiel a na Pico Sur vystúpil len Hugo, ktorý nás cestou predbehol. Západný hrebeň, ktorým stále vystupujeme, je chránený od sérakov a obrovských ľadovcových trhlín po jeho stranách. Jeho sklon je 50° a  výstup prebieha v  ľade a  firne. Jediným problémom je krutá zima, lebo slnko na západný hrebeň počas celého výstupu nezasvietilo. K zime

Na J vrchole Illimani 6.438 m

sa pridáva aj silný vietor, ktorý ju znásobuje. Lúčov slnka sme sa dočkali až tesne pod vrcholom, kde stojíme krátko pred 12.00. Počasie je krásne, výhľady perfektné, a  tak fotím najvyššiu horu Bolívie – Sajamu spolu s šesťtisícovými dvojičkami Pomerape a Paricanota. Nad La Paz zasa vyčnieva šesťtisícovka Huyana Potosí. Zostup prebehol bez problémov a o 16.00 sme v Nido Condores. Náš stan stojí sám a sám a nikde nie je ani človiečika.

Hugo slovo dodržal a  na druhý deň prišli dve nosičky, ktoré zniesli náklad do základného tábora. Tu nás čakali dva kone a s nimi sme pokračovali do Pinaye. Z hlavného námestia sa ozýva hudba a začínajú sa oslavy Nového roku. Počujeme tóny píšťal, bubnov a  spev. Do toho sa pridávajú svojimi hlasmi aj domáce zvieratá – somáre, kone, kravy. Oslavy sú v  plnom prúde a  na okolitých kopcoch horí suchá tráva. Na druhý deň cestujeme ráno spolu s indiánmi mikrobusom miestnej dopravy do La Paz. Do odletu nám ostáva ešte pár dní, a tak sa rozhodujeme navštíviť Santa Cruz. Toto mesto leží v tropickom podnebí savany na mieste, kde Amazonská nížina prechádza do predhoria Ánd. V jeho blízkosti sa nachádza El Fuerte de Samaipata, čo do dôležitosti druhá predincká pamiatka v  Bolívii, hneď po Tiahuanacu. Mysteriózna stavba je silným magnetom pre turistov z  celého sveta. Ešte nikdo nedokázal poriadne vysvetliť, na čo slúžila. Určite sa tu konali rituálne obrady. Niektoré obrazce podnietili aj teórie, že sa jedná o  vesmírne observatórium. Erich von Däniken prišiel zasa s teóriou, že šikmá plocha obrovskej skaly slúžila ako odpaľovacia rampa pre lietajúce taniere mimozemšťanov. Je isté, že červený pieskovec obsahuje veľké množstvo kovov a  toto rituálne miesto vyžaruje obrovskú energiu. Cestou späť do La Paz sme sa zastavili ešte v Cochabambe. Na vrchole kopca San Pedro (2.840 m) tu stojí socha Krista, ktorá je väčšia než tá v Rio de Janeiro. Betónová socha Cristo de la Concordia s  rozpaženými rukami meria 40,24 m a  hmotnosť sochy je 2.200 ton. Potom nás čaká už len let z La Paz cez Limu do Madridu, Mníchova a Viedne. text foto

Miloš Kuchárek archiv autora

Č ESKÝ VÝRO B CE F U NKČNÍHO P R Á DL A ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 2; O RLÍ 17, B RNO 2  Č ESKÉ B UDĚJOVICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H RADEC K RÁLOVÉ 1 - V K OPEČKU 88  J IHLAVA - M ASARY KOVO NÁM . 1220/53  J INDŘICHŮV H RA DEC - N ÁM . M ÍRU 86  K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29  L IBE REC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽ NICKÁ 332/20  O STRAVA - OC LASO M ASARYKOVO NÁM . 15  P ARDUBICE - S MI LOVA 386  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A MERICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACH TY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN - K VÍT KOVÁ 475  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121, 386 01 S TRAKONICE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

JIŠTĚNÍ V LEDU Pokud lezete ledy, na prvním konci samozřejmě, a nejste úplní blázni, takže se cestou snažíte jistit, máme pro vás pár užitečných informací Zavrtat v  dnešní době kvalitní šroub není žádné umění ani dřina. My starší to dovedeme ocenit o to více, že porvat se v tvrdém ledu s ruským titanem byl někdy nadlidský výkon. Tím spíše člověk zajásal, když cestou narazil na opuštěnou díru po svých předchůdcích. To bylo radosti. Této taktiky se hojně využívá i dnes, je to přece jen rychlejší, a když je to trochu do kopce, člověk je rád za každou ušetřenou vteřinu a  zbytky sil. V těžších ledech je navíc možností jiště-

42

Převrtané díry Autoři provedli dva typy testů: 1. Statické zatížení šroubů, které byly umístěny v ledu vytvořeném přirozenou cestou na hladině jezera. Kromě neomezeného množství testovacího materiálu byla důvodem jednoduchost použití a relativně stejná kvalitu ledu při testování poskytující srovnatelné výsledky. 2. Pádové zkoušky na přírodním ledu (oblast Ouray v Coloradu). Pádový test provedli autoři jak na převrtaných dí-

mechanické poškození oka šroubu. V případě, že šroub vykazoval viditelné známky poškození, byl vyřazen a nahrazen novým. Pro testování byly použity šrouby různých délek a výrobců. Autoři nedefinují, které konkrétně, na konci studie však děkují firmám Grivel, Petzl a Black Diamond, což mluví za vše. Všechny šrouby byly zavrtány v pozitivním úhlu, v rozsahu 0–20°. Pro neznalé – šroub je vrtán takzvaně zespodu nahoru. V  kvalitním ledu mají takto zavrtané šrouby výrazně vyšší pevnost (studie firmy Black Diamond, o které jsme psali v  Montaně 1/2000). Nutno ale podtrhnout, že se musí jednat o kvalitní led. Jak ho ovšem jednoduše poznat, je dost problematická otázka, je to věc zkušeností. Za dostatečnou pevnost pro zachycení reálného pádu autoři považují 7–8 kN a vycházejí ze své dřívější studie (viz výše). Pozn.: Při testování ledovcových šroubů výrobcem je testována jen jejich mechanická odolnost (ne pevnost šroubu v ledu). Dle normy EN musí vydržet zatížení 10 kN a dle normy UIAA 9 kN.

Horizontální Abalakovy hodiny

Vertikální Abalakovy hodiny

Výsledky Celkem bylo provedeno patnáct pádových zkoušek a osmatřicet testů statického zatížení, což není nijak závratné číslo, a vidím ho jako největší slabinu této studie. Bez ohledu na to autoři přišli s překvapivými závěry. Při pádovém testování převrtaných děr byla nosnost šroubů v průměru 10,6 kN, při statickém zatížení 11,1 kN. Roz-

ní poskrovnu, a když náhodou vhodné místo najdeme a už tam nějaká díra je, novou vývrtku není kam umístit a další by mohla led poškodit ještě více. A možná si někdo z vás položil otázku, jestli je takto umístěný šroub stejně pevný jako ten zavrtaný do čistého ledu, nebo aspoň dostatečně pevný pro zachycení pádu. A nebyli jste sami. Na začátku loňské zimy se na internetu objevila studie pánů J. Marca Beverlyho a Stephena W. Attawaye s názvem Ice Climbing Anchor Strength: An In-depth Analysis. Testování proběhlo v zimě 2007–2008 a  navazovalo na jejich dřívější testování krátkých šroubů (13 cm) z  let 2005–2006 (Dynamic Shock Load Evaluation of Ice Screws: A  Real World Look). Důvodem pro testování těchto „převrtaných děr“ (interní název, v originále „re-bored ice screws“) bylo několik případů selhání tohoto jištění s následkem zranění. Kromě toho si vzali na mušku Abalakovy hodiny, konkrétně testovali hypotézu, že jsou pevnější než šrouby.

Vrtání šroubu v pozitivním úhlu

Vrtání šroubu v negativním úhlu

rách, tak i  na takzvaných prodloužených dírách (do otvoru po kratší vývrtce je navrtána delší, v originále „over driven ice screw“). Pak také testovali nosnost krátké vývrtky v delším otvoru (předpokladem bylo, že je to nejhorší možná varianta použití). Autoři při testování používali stejné šrouby, některé proto při opakovaném testovaní praskly, nejčastější příčinou bylo

díl je dán jednak plasticitou ledu při statickém zatížení a  předpokladem slabší kvality přírodního ledu při pádových zkouškách. Tyto hodnoty ještě porovnali se svým dřívějším testováním krátkých šroubů (13 cm, prvozavrtané, přírodní led) Grivel a Petzl, kdy byla při pádovém zatížení zjištěna nosnost 10,14 kN. Zajímavostí je, že jeden šroub nechali na místě přes noc při teplotě -30 °C a jeho pevnost byla 22,5 kN.

poručuje vrtat hodiny co nejdelším šroubem; T horizontální hodiny v  pozitivním úhlu (2) jsou slabší (9–10 kN) než čistě horizontální (1); T vertikální hodiny (4) jsou pevnější (14,4  kN) než horizontální (1) (11,3 kN); T vertikální hodiny (4) provázané plochou smyčkou vykazovaly pevnost 12,5–20 kN, zatímco se 7 mm kulatou smyčkou pouze 10–15 kN. Obecnou podmínkou dostatečné pevnosti Abalakových hodin je kvalitní led, v provzdušněném ledu je jejich pevnost mnohem menší, dokonce menší než u šroubů ve stejně špatném ledu (studie firmy Petzl). Poznámka z praxe: Vertikální hodiny se oproti klasickým horizontálním vrtají trochu nešikovně, bude to chtít trochu cviku, abychom se druhým šroubem trefili. Ale jak víme, cvičení dělá mistry.

Slanění z Abalakových hodin

Jak bylo řečeno, všechny šrouby byly vrtány v pozitivním úhlu. Ukázalo se, že optimální úhel je mezi 8–16° (pevnost více než 9 kN), zatímco při úhlech kolem 0° a nad 25° vykazovaly pokles pevnosti (mezi 7–8 kN). Při statických testech šroubů v dírách různých délek se ukázalo, že čím delší šroub, tím větší pevnost (asi se to dalo předpokládat). Avšak při pádových zkouškách se tyto výsledky nepotvrdily. Nutno ale uvést, že malý počet pádových testů neumožňuje dělat nějaké obecné závěry. Abalakovy hodiny Při testování hodin autoři experimentovali s jejich orientací a úhly vrtání, byly testovány 4 typy: 1. horizontální hodiny s  úhly ramen 60°×60°×60° (nejpoužívanější typ); 2. horizontální hodiny, vrtané pod pozitivním úhlem 20°, s  úhly ramen 60°×60°×60°;

3. vertikální hodiny (nebo také A hodiny nebo Andersonovy hodiny), kdy jedno rameno je vrtáno pod úhlem 90° a druhé 60°; 4. vertikální hodiny s  úhly ramen 60°×60°×60°. Hodiny byly vrtány 22 cm dlouhým šroubem Grivel, takže délka ramen byla cca 18 cm (s výjimkou případu 3. Hodiny byly provázány buď sedmimilimetrovou kulatou smyčkou, nebo 2,5 cm širokou plochou smyčkou. Celkem bylo provedeno dvacet osm statických testů (osmnáct pro horizontální a deset pro vertikální hodiny). A výsledky byly v některých případech překvapivé. Ukázalo se například: T pevnost hodin závisí na mase ledu, který smyčka obepíná, tzn. že případ 3 dopadl nejhůře, pevnost se pohybuje v rozmezí 9–10 kN, proto se do-

Další postřehy: T pevnost krátkých 13cm šroubů a standardních převrtaných děr je stejná, v obou případech se pohybuje v intervalu 10–15 kN; T Abalakovy horizontální hodiny jsou stejně pevné jako převrtané díry; T dlouhý šroub je pevnější (10–20 kN) než horizontální Abalakovy hodiny (pevnost 7,5–17,5 kN); T pevnost převrtaných děr je větší, když se při jejich „erozi“ (opětovné zamrzání ledem) zmenší jejich průměr, což se projevuje výraznějším odporem při vrtání. Závěrem je třeba uvést, že při veškerých testech byla pevnost jisticích bodů dostatečná pro zachycení pádu prvolezce, ale v případě slanění z hodin (zvlášť když si nejsme jisti kvalitou ledu) platí staré dobré pravidlo a rada – zálohovat, zdvojovat. Dvoje hodiny jsou přece víc než jedny. podle odborné studie přepracoval a zkrátil obrázky

Roman Kubiena Miroslav Pinka

Cestou na vrchol – svahy nad plató

Kazbek je legendární hora, o níž psali ve svých bájích již staří Řekové. Právě ke skále na Kazbeku měli řečtí bohové přikovat Titána Prométhea za to, že dal lidem oheň. Po dvanáct generací pak denně přilétal orel vyrvat mu játra. Ta mu vždy do druhého dne dorostla,

Tolik praví legenda.* Vydejme se ale k vrcholu. Proč právě na Kazbek? Vždyť sopky obvykle nenabízejí nejlepší horolezecké terény – sopečný prach, nepevná skála a hodně volného kamení zrovna neposkytují horolezecké slasti. Odpověď je prostá: může za to prachobyčejná, leč odvěká fascinace sopkami. Ostatně jak jinak by se mohla tak vzdálená hora dostat do starořeckých legend? Za tuto fascinaci zajisté může velké převýšení sopek a  skutečnost, že domi-

aby jeho utrpení mohlo začít znovu. A skutečně, orla *

tu zahlédnout můžete. Prométhea však už nikoli – nakonec dostal od Dia milost.

44

Druhá legenda říká, že na úbočí hory ve výšce asi 4.000 m n. m. se nachází poustevna Bethelem. Je to ledová jeskyně, kde už od středověku žili někteří gruzínští poustevníci. Dnes již však obývána není. Podle tradice zde má být uložen Abrahamův stan či jesličky, do nichž byl v Betlémě uložen novorozený Ježíš Kristus. Právě od toho je odvozen název poustevny i nové jméno meteostanice. O této poustevně a jejím obyvateli, poustevníkovi, který přijal na nocleh pastýřku, svedl ji a nakonec z výčitek svědomí spáchal sebevraždu, napsal gruzínský básník Ilja Čavčavadze známou baladu Poustevník (zdroj: Wikipedie).

Mytický Kazbek

logramů vážící batohy značně omezují naše vášně i radost z krásy okolních hor. Jsme ale dobře aklimatizováni z  treku ve Svanetii, takže postupně předbíháme i  turisty jdoucí s  malým batůžkem na jednodenní výlet pod ledovec. Jediným zpestřením je poměrně komplikovaný přeskok ledovcové bystřiny a  samozřejmě nezbytné focení hory z  tisíce a  jedné pozice – ta další se zdá vždycky lepší. Nakonec je ještě nutné přejít ledovec se závěrečným kličkováním mezi trhlinami. Pak už stavíme stany u chaty. Z celodenního stereotypu nás vytrhuje až pomocník chataře, horský „guide“, který nás chce nalévat „stakany“ místní pálenky zvané čača, jako bychom byli be-

Nejnebezpečnější část výstupu – kamenopád mezi Bethlemi hut a plató

Kazbek z ledovce – cestou z Bethlemi hut dolů

nují okolí. Lidé jim kvůli tomu přisuzovali různé pověsti a  mytickou moc. Ani u Kazbeku tomu není jinak. Již první pohled na 5.047 metrů vysokou horu z vesnice Kazbegi, kde zahajujeme výstup, vše potvrzuje. Zasněžený kužel, typický pro sopky, převyšuje ostatní vrcholy bezmála o kilometr. Představa opačného pohledu, tedy z vrcholu dolů, tu jistě vzrušuje nejen každého horolezce, ale i nejednoho turistu. A fakt, jak moc je Kazbek opředený legendami, všemu dává to správné koření. Stereotyp v rytmu čači Cílem prvního dne je bývalá meteorologická stanice, nyní horolezecká chata zvaná Betlemi Hut, která se krčí na svazích Kazbeku ve výšce 3.650 metrů. Z vesnice je to k ní dva tisíce výškových metrů, které trpělivě ukrajujeme prakticky celý den. Cesta je zdlouhavá. Přes dvacet kiBethlemi Hut – bývalá meteostanice

45

zední. Gruzínská pohostinnost a tradice si žádá své. Svolně si dáváme po kalíšku. Pak už ale brzdíme. On však naše odmítání úspěšně ignoruje. V této nadmořské výšce a  téměř nalačno nám stačí málo. Proto raději s díky a rozzářeným úsměvem zahajujeme – jakmile si chatař opíše iniciály z našich pasů – taktický ústup. Jak z amerického filmu Ráno se rozdělujeme. My se rozhodujeme pro variantu výstupu se spaním na plató ve výšce 4.200 m. Věříme, že se tak lépe aklimatizujeme a ušetříme si noční průstup rozpraskaným ledovcem. Kamarádi chtějí zůstat spát další noc u stanice. Záhy proto vyrážejí na obhlídku popraskané části ledovce, kterou budou muset absolvovat v  noci za svitu čelovek. My balíme stany a do oběda čekáme na naše známé Gruzínce ze včerejška. Domluvi46

li jsme se, že půjdeme společně. Aniž to tušíme, dopouštíme se čekáním velké školácké chyby. V horách se má vyrážet vždy brzy, dokud je vše zmrzlé, než slunko začne uvolňovat led, sníh a kamení. Gruzíni jdou velmi pomalu a navíc stále spekulují nad správnou trasou. Chtějí udělat okliku přes střed ledovce. Brzy se od nich proto odpojujeme. Asi po hodině přicházíme k  nebezpečnému úseku. Výstupová trasa je tu neustále ostřelována padajícím kamením z úbočí Kazbeku. Je už odpoledne a sluneční paprsky začínají dopadat přímo na nestabilní svah. Tím se uvolňují zamrzlé kameny a voda z roztátého sněhu pak strhává celé laviny kamení a suti. Už jsou nám jejich spekulace nad správností cesty jasné. Bojí se tudy projít. Ani se nedivím, protože to vypadá, jako by nahoře někdo neustále vyklápěl tatry s kamením. Nám nezbývá než jít dál a doufat.

Chvílemi si připadáme jak v závěru amerického filmu – za námi se vše hroutí a padá. Pár kamenů nám dokonce přelétne nad hlavou. Správný americký film má však happy end, a tak i my nakonec živí a zdraví rozděláváme tábor v kotli pod plató. Večer je ve znamení vrcholových příprav a  nekonečného tavení sněhu na vaření a pití. Ovšem poslední výzvou dne je odmítnutí „stakanu“ čači, jejž nabízí gruzínský známý. Pomalý začátek, rychlý konec Zvoní budík na mobilu. Než ho stačím vypnout, prosvítá skrze stan světlo čelovek prvních horolezců. Jaké je překvapení, když ze směru světel slyším hlasy kamarádů. Jsou čtyři ráno. To znamená, že cestu z meteostanice zvládli o hodinu rychleji, než je běžné. Dlouho se však nezdržují. Ve studeném větru by rychle prochladli. Na vrchol tedy půjdeme sami.

dnes na vrcholu první. My to tam máme sice ještě dvě hodiny, ale začínáme pevně věřit v úspěch. Jen kdyby ty nohy tolik nezábly. Po chvíli se míjíme při sestupu. Vzájemně se fotíme a my se vyptáváme na závěrečný výšvih, který je z celého výstupu nejprudší. Optimismus v  nás uvolnil skryté zásoby energie. Konečně se dostáváme do tempa. Netrvá to dlouho a jsme v sedýlku před finálním výšvihem. Ten je strmý „tak akorát“. To znamená, že ještě není dost prudký na to, aby bylo nutné dělat postupové jištění, či dokonce štandy. Na druhou stranu je už dost prudký na to, aby pád jednoho z dvojice navázané na laně strhl dolů i toho druhého, protože by to cepínem neubrzdil. Odvazujeme se tedy a  nahoru stoupáme každý na své triko. Podmínky jsou dobré a sníh pevně drží,

takže si za z chvíli ch hvíli užíváme vrcholu. Pak už děláme jen j pár p povinných fotek a rychle míříme mířím me dolů do olů sbalit stan a ještě rychleji dál, než neež zase zasse začne kanonáda kamení.

text foto

Jiří Valenta autor

Cestou na vrchol – svahy nad Plató

Zato nám to jde zprvu velmi pomalu. Na cestu se vydáváme o tři čtvrtě hodiny později oproti plánu a ani první kroky nejsou nejrychlejší. První hodinu dopadá krize střídavě na oba z nás. Chůze je pomalá. Co deset kroků zastávka. Vydýchat a zanadávat: „Proč to nejde, když i s těžkými batohy to šlo včera lépe?“ A  aby toho nebylo málo, tak mi ukrutně mrznou nohy. Včera promáčené pohorky mi v noci totálně zmrzly. Při pomalém tempu, a navíc ve stínu je šance na zahřátí nohou nulová. Snad mi neomrznou. Červíček pochybností o úspěchu se oběma vkrádá do mysli. Nikdo ale pochyby nevysloví nahlas. Netřeba přece otáčet ihned. Navázáni na laně se proto vytrvale suneme výš a traverzujeme za další horizont. Tam uvidíme. A  skutečně vidíme: dvě postavičky nám mávají z  vrcholu. Kamarádi jsou Pohled na Kazbek z městečka Kazbegi

47

ÚVAHA RT

O smrti! O radostné smrti! V poslední době zase čtu Montany a co mě překvapilo, kromě mnoha krásných článků, bylo to, nakolik se i horolezci stále bojí smrti! Ti, kteří se ke smrti přibližují tak blízko, až se jí téměř dotýkají, s ní povětšinou stále nemají vyřešený vztah. Přitom člověk, který nemiluje smrt, nemůže milovat ani život. Člověk, který nepřijal smrt, nepřijímá ani život a nedovede naplno žít. Možná i proto je v lezení, v němž by zážitky měly být dostačujícím naplněním, tolik alkoholu. Blízkost smrti ostré hochy roztřese. Kdysi se mě lidé vyptávali, proč horolezci tolik riskují životy a vydávají se na nebezpečné výpravy do velkých hor. To bylo v době, kdy jsem ještě s chutí přelézal skalní převisy patnáct metrů nad zemí, a nezasvěcení lidé se domnívali, že tedy jistě jezdím i do Himálaje. Odpovídal jsem, že důvod vidím ten, že když se člověk dostává na hranici života a smrti, zažívá hluboké a dosud nepoznané pocity a obrovskou euforii, když obtíže překoná. Díky tomuto doteku smrti se lidé dotýkají zároveň i něčeho hlubokého uvnitř sebe samých, a proto neváhají dobrovolně podstupovat až nelidské utrpení v horách a pustinách. To, co tam nalézají, nalézají vlastně v sobě. Dotknout se smrti a setkat se s velkým strachem však člověk může i ve čtyřce na vápně anebo v trojkovém komíně na písku. Záleží jen na osobních limitech. Když člověk projde branou svého strachu, který je vždy spojený se strachem ze smrti, vyleze svou obtížnou cestu, najednou zažívá hluboký stav euforie a vnitřní radosti. Může být celý sedřený, mokrý nejen potem, ale třeba i deštěm, promrzlý, hladový, ale kupodivu nenadává, cítí se šťastný. Dotek své vnitřní hlubiny je spojen vždy s  pocitem naplnění a  štěstí! Překonal svůj limit. Prošel branou svého strachu ze smrti. Prošel však nevědomě. Horolezectví je pořád ještě nevědomou cestou k  sobě, proto se lezci snaží vyhrocené momenty neustále opakovat a posouvat své limity, neustále se setkávat s rizikem, aby dosáhli naplnění. Je pro mě stále neuvěřitelné, že i ostřílení horolezci toto ještě nepochopili a se smrtí se nespřátelili. Nespřátelili se sami se sebou. Když jsem četl o jedné rozlučce se známým umírajícím horolezcem, kde se pisatel dokonce pyšnil tím, že o smrti nepadlo ani slovo, byl jsem šokovaný. Jakou hloubku mohlo mít takové setkání a co skutečně účastníkům přineslo, když 48

odmítli přirozenost života a  zůstali jen u povrchních vzpomínek. Jak jinak, než že se cítili po takovém setkání, které je mohlo nabít, úplně vyčerpaní. Setkání se smrtí, hledění do její tváře, může být naopak nabíjejícím zážitkem, protože „nebesa jsou otevřena“. Prostor vědomí je nebývale otevřen. Lze to cítit na pohřbech. Jaký mír a láska obestírají tento posvátný obřad. Kdo si dovolí se tomu otevřít, zažije něco, k  čemu normálně nemá přístup. Kdo se tohoto pohledu bojí, promarní příležitost pro sebe i pro umírajícího. Protože umírajícímu se uleví, když cítí, že jeho okolí je se smrtí smířené. Jeho odchod je snadnější. Smutné zjištění. Horolezci, kteří se často dotýkali smrti, smrt stále ještě vytěsňují ze svého vědomí. To, co dává rozměr životu, co dává rozměr i  horolezectví, se snaží ze života vytěsnit… Jednou za mnou přišel jeden horolezec a  vyprávěl, jak psychicky ubíjející bylo snášet mrtvého kamaráda z himálajské stěny a převážet ho do Česka. „Proč jsi tam jeho tělo nenechal? On chtěl zůstat tam, jinak by ho třeba přejelo auto.“ Takovou odpověď lidé nechápou, naivně věří ve „zlé“ náhody. Má odpověď ho proto šokovala, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. Konečně se trochu smířil se smrtí. Přijatá smrt dává sílu, zato odmítaná sílu bere. Toť tajemství. Přičemž je zřejmé, že od prvního nádechu v  životě se začínáme přibližovat k druhé bráně – smrti. Jenom ten, kdo se nebojí setkání s touto bránou, kdo ji přijímá s  úctou jako součást a  průvodce životem, může naplno život ochutnat a poznat. Jen toho zavede život do své hloubky, jen tomu odhalí mnohá tajemství. A jsou to kouzelná, pohádková tajemství. Je zjevné, že četní sóloví lezci v Himálaji a opuštěných roklích zapomenutých hor tohle vědí anebo alespoň cítí a toto tajemství poodhalují. Proto chtějí být sami. Lze to vnímat z řádků jejich příběhů, číst nevyřčené z jejich očí. Samozřejmě – odpovídám lidem – tohoto naplnění lze dosáhnout i  jinou cestou než horolezectvím. Možná těžší cestou, než je strádat sám opuštěný ve sněhem zaváté stěně. A to tím, že člověk zůstává v tichu sám se sebou uprostřed každodenností obyčejného života a  odpoutává se od svých povrchových tužeb a návyků. Učí se vcházet do ticha svého nitra pomocí pozornosti, vědomé pozor-

nosti, kterou v horách musíte mít, abyste nespadli, ale doma to vyžaduje úsilí. V bezpečí obýváku vám normálně o život nejde. I na této cestě se musíte setkat se smrtí, tedy se svými strachy, a  necouvnout, projít bránou strachu i  bránou mentální smrti, jinak není možné svou hlubinu odhalit. Existuje ještě třetí možnost. Nejtěžší možnost. Žít přirozený a přírodní život spojený se zemí. Tomu jsme se totiž vzdálili nejvíce, a právě horolezectví bez ambicí, horolezectví dělané srdcem, nás tomu může přiblížit. Dobře víte, jak klidně působí babička anebo dědeček někde v podhorské vesnici, kteří celý život obdělávají svá políčka a starají se o dobytek. Ve skromnosti a v jednotě s přírodou. Umírání mají denně na očích. Jak říká jeden můj přítel, který žije v šumavských hvozdech: „Příroda je nesmírně tvrdá a smrt je v ní přirozeností. Mohl jsem už tisíckrát umřít, ale příroda mě nakonec vždy zachránila.“ On se smířil se smrtí, odevzdal se životu v  jeho ryzosti i syrovosti a dosáhl hloubky. Jeho mír přitahuje desítky návštěvníků a přátel. Velké civilizace dávnověku vždy uctívaly smrt, tito lidé pohřeb slavili, tančili a zpívali. Smrt byla oslavou, protože znali tajemství. Věděli, že život pokračuje v novém hávu, v jiných rozměrech nezměrné Reality. Vždycky jsem říkával, že lezení je předstupněm jógy. Lidé v  touze vylézt skálu soustředí svou mysl a udržují ji na jediné myšlence: nejbližší chyt, nejbližší krok. Proto jsou tak šťastni – v  okamžiku lezení. Soustředěním se dostávají hlouběji do sebe a překonávají své omezující mentální limity včetně strachu. Je to však neuvědomělé. Lezení se ale může stát stupněm jógy – vědomým lezením. Vědomým spojováním (jógou) malého já s velkým Já a vědomým umíráním. Vědomým necháváním zmírat své malé omezené a ustrašené já i nabubřelé ambiciózní já a vstupovat do uvědomění většího Já, kterým jsme a které je se vším v míru, i  se smrtí. Jinak jsem náchylný považovat nádherné horolezectví za promarněnou příležitost… dotknout se své hlubiny a odhalit tajemství. Ačkoli mě má intuice před takovou myšlenkou varuje: „Nic v životě není promarněno a každá zkušenost bude využita.“ Hory každého změní. Jednou zcela změní! text

Rostislav Tomanec

„Za slobodný pohyb v našich horách“ Už počas verejnej diskusie na tému „Trináste komnaty Vysokých Tatier“ sme zistili, že naša Občianska iniciatíva Naše hory (OI Naše hory) má širokú podporu verejnosti. Na spustenej internetovej stránke www.nasehory.sr sme po upozornení na problematiku Návštevného poriadku Tatranského národného parku (NP TANAP) zaznamenali viac ako 15 tisíc kliknutí len v prvých dňoch. Ľudia sa na nás začali obracať s rôznymi podnetmi, skúsenosťami, faktami, postrehmi a návrhmi, ako súčasný stav nielen v  TANAPe zmeniť. Po prvých vzájomných kontaktoch s najväčšími slovenskými klubmi pôsobiacimi v oblasti turistiky a horolozectva sme boli prizvaní k spolupráci na systematickej zmene vo veciach ochrany prírody a sprístupnenia rôznych doteraz nezmyselne zakázaných oblastí našich hôr vo viacerých sférach rekreačného športu a turistiky. Päť slovenských organizácií zameraných na športové a rekreačné vyžitie nielen v horách, ale predovšetkým v otvorenej prírode – Klub slovenských turistov, Slovenský horolezecký spolok JAMES, Slovenský vysokohorský turistický spolok, Slovenský cykloklub a Občianska iniciatíva Naše hory – sa rozhodlo spoločne odštartovať iniciatívu, ktorá doposiaľ nemá v dejinách slovenskej turistiky obdobu. Zúčastnené kluby a  spolky, ktorých história siaha desiatky rokov dozadu a  ktoré združujú viac ako 23 tisíc aktívnych členov po celom Slovensku, sa rozhodli zásadným spôsobom zmeniť zavedený pohľad na ochranu prírody a životného prostredia, a tým dosiahnuť urýchlenú prípravu nového Zákona o ochrane prírody a krajiny. Tento krok následne umožní aj zmenu NP TANAP, ktorý zúčastnené strany vidia ako prekážku vo voľnom a  slobodnom pohybe vo vysokohorskom prostredí Tatier. Formuláciou a podpisom Dohody o spolupráci v oblasti ochrany prírody, krajiny a cestovného ruchu chceme aktívne vstúpiť

Zľava Martin Porada, Jozef Zábojník, Igor Koller, Peter Perhala, Juraj Hlatký, Marek Heinrich

do procesu legislatívnych zmien súvisiacich s trvalo udržateľnou ochranou prírody a zároveň so slobodným pohybom v našich horách. Neprichádzame s ničím novým ani prevratným. Naším cieľom je, aby Slovenská republika bola štátom univerzálnej slobody s  konkrétnymi výnimočnými zákazmi, a nie štátom univerzálneho zákazu s konkrétnymi výnimočnými povoleniami. Ako prioritu si stanovujeme urýchlenú a  kvalitnú prípravu nového Zákona o ochrane prírody a krajiny. Žiadame, aby sa zaviedol systém individuálnej zodpovednosti v oblasti ochrany prírody na úkor systému kolektívnej zodpovednosti. Zároveň zdôrazňujeme, že práve turisti sú osobami, ktoré sa ako prvé začali o prírodu starať a bojovať proti jej devastácii. Systém univerzálneho povolenia a individuálnych zákazov chceme presadiť vo všetkých oblastiach turistiky (pešia, vysokohorská, cykloturistika, horolezectvo, lyžiarska, jazdecká, vodná turistika, paragliding atď.). Výsledkom verejnej diskusie by malo byť rozdelenie hôr na oblasti, kde je zakázaná akákoľvek činnosť všetkým osobám bez výnimky a na oblasti, v ktorých sa môže

turizmus v jeho jednotlivých formách pestovať. Dôraz kladieme na otázky ochrany prírody a krajiny, ako aj na bezpečnosť pobytu v horách. Zároveň sa budeme snažiť presadiť také zmeny návštevného poriadku v TANAPe, ktoré by viedli k maximálnej bezpečnosti pre návštevníkov: značenie turistických chodníkov, technické zabezpečenie vysokohorských chodníkov – napr. ferratový prístup k  zabezpečeniu istenia v  kritických miestach, orientačné a  informačné body apod. Naším cieľom bude rovnako ešte pred prijatím nového zákona spolupracovať na urýchlenom sprístupnení turistických, cykloturistických a iných trás v  lokalitách, v  ktorých nedochádza sprístupnením k poškodzovaniu životného prostredia a prírody. Ako najbližší krok našej spoločnej činnosti chceme otvoriť otázku prijatia dočasného návrhu Návštevného poriadku TANAPu, ktorým by sa sprístupnili na prechodné obdobie vybrané oblasti Vysokých Tatier. Občianska iniciatíva Naše hory (OI Naše hory)

CK Livingstone a Karel Wolf vás zvou na CESTOVATELSKÝ FESTIVAL

KOLEM SVxTA 23. - 24. 3. 2013 Praha KD LADVÍ A MULTIKINO LÁDVÍ

PROMÍTÁNÍ FILMµ A FOTOGRAFIÍ REPORTÁŽE Z DALEKÝCH ZEMÍ SVxTA EXOTICKÉ TANEoNICE

SPOLUPO¢ÁDÁ

ZNÁMÍ CESTOVATELÉ

www.kolemsveta.cz

49

PETER AUFSCHNAITER

...ten , který došel s Harrerem do Tibetu

V  roce 1973 zemřel kitzbühlský rodák a Tyrolan tělem i duší Peter Aufschnaiter. Jeho jméno začalo být mladší veřejnosti známé teprve po uvedení filmu Sedm let v Tibetu s hlavními představiteli Bradem Pittem a Davidem Thewlisem. Druhý jmenovaný představoval právě Petera Aufschnaitera. I  přes svou poutavost tento film ani zdaleka nevystihl dramatičnost knihy napsané Heinrichem Harrerem, natož pak reálnou strastiplnost a  drsnost celého sedmiletého pobytu na cestě z Indie do Lhasy. Jméno Aufschnaiter bylo známé především z odborných publikací zabývajících se hlavně zeměměřičstvím a plastickou kartografií. V knihách, které psal převážně činorodější Heinrich Harrer, Peter neprávem vystupoval vždy jako „ten druhý“. Skutečnost však byla jiná. Byla to jen jeho přirozená skromnost a duchovní nadhled, které potlačovaly prosazovaní sebe sama do pozice hrdiny, jímž bezesporu byl. Setkání s východní filozofií a její následné praktikování, jež si přivezl s sebou do Evropy (zejména zenový buddhismus), mu otevřelo oči natolik, že považoval reálný život, jak sám píše ve svých denících, za běžící film a sám sebe za diváka, který si jen čas od času zastaví jednotlivé sekce. Jestli někdo z  této dvojice pochopil reálný buddhismus a dokázal ho praktikovat ve svém životě, byl to Peter Aufschnaiter. Narodil se v Kitzbühlu 2. listopadu 1899. Peterovi rodiče sice pocházeli z nedalekého Sankt Johannu, ale brzy po svatbě se přestěhovali do „Husího domku“, který jim pomohli financovat rodiče Peterovy matky Kateřiny Seilwandové. Ti vlastnili poměrně dobře prosperující hostinec „Medvědí boudu“ nedaleko kitzbühlského nádraží. Peter byl jediným synem svých rodičů, ale paní Aufschnaiter-Seilwandová si do manželství přivedla dcerku Therese z předchozího vztahu. Mládí prožívali oba nevlastní sourozenci v  pohodě. Otec byl uznávaný stolařský mistr a jeho práce byla velice žádaná i za hranicemi okresu. Matka vypomáhala střídavě ve stolařské dílně nebo v hostinci. Obě děti se mohly věnovat zábavě a o nové kolo, mičudu nebo nové šaty nebyla nouze. Peter se mohl přihlásit také na cyklistický závod v  Tyrolích. Účast byla podmíněná mnohdy pouze tím, že závodník měl vlastní kolo. Chudoba byla v této části monarchie veliká. Přes tento relativní finanční nadstandard si Peter nemohl dovolit studovat na gymnáziu v  Kufsteinu. Pomohla mu 50

pobytu v Tibetu, ovládal některá místní nářečí tak brilantně, že byl – velice kuriózně – zván často do Potaly (dalajlámova sídla před čínskou invazí) jako tlumočník domácích jazyků a nářečí. S Heinrichem Harrerem se stali dalajlámovými poradci pro věci zahraniční. Tato činnost spočívala mimo jiné v  tom, že poslouchali v rádiu cizí stanice a předávali mnichům zprávy ze světa. Peter nikdy neshazoval autoritu moudrých mnichů, ale rozdíl mezi západní a východní filosofií byl veliký. V jednom rozhovoru pro rakouský časopis uvádí: „Jako vždy před obědem jsme se sešli v  jedné z  dalajlámových

Aufschnaiter s Harrerem

Auschnaiter s čínskými oficíry

Osmnáctiletý Aufschnaiter

Peter Aufschnaiter

v této věci paradoxně nešťastná nehoda při lyžařském závodě, při němž se před Peterovými zraky zabil jeho nejlepší přítel, jeden ze tří bratrů Reischových, Ernst. Jejich matka si Petera natolik oblíbila, že spolufinancovala studium jak svým synům, tak Peterovi. Peter později podnikl s  Ernstovým bratrem Francem neuvěřitelná dobrodružství v  Dolomitech a  na Wilden Kaiseru. Jeho studium probíhalo podobně jako na základní škole. Každým rokem byl vyhlašován nejlepším studentem, což mu zaručovalo jakési finanční zázemí pro jeho další studium na vysoké škole. Zejména jazyky ovládal perfektně, jako by sudičky věděly, že právě je bude v dospělosti ke svému přežití nejvíce potřebovat. Plynně se domluvil anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a  samozřejmě latinsky. Později, při sedmiletém

předkomnat. Předali jsme zprávy ze světa. Tyto zprávy mniši zpracovali po svém a přednesli je dalajlámovi. Ten si nás jednou pozval, abychom mu vysvětlili jednu pro něho nepochopitelnou událost. Nějaká zaoceánská loď, jejíž jméno už si nepamatuji, získala modrou stuhu, která se dávala za nejrychlejší přeplutí Atlantiku z Evropy do Ameriky. Ten čas byl na tehdejší dobu úctyhodný a mysleli jsme, jak mnichy a dalajlámu touto zprávou ohromíme. Nakonec ohromil on nás otázkou, proč to všechno někdo dělá a jaký to má duchovní smysl pro člověka.“ Peter byl na rozdíl od Harrera mnohem pozitivnějšího smýšlení, dokázal velice snadno navázat kontakt s lidmi a proniknout do východní mentality prostých tibetských horalů. Maturitu musel kvůli vypuknutí první světové války složit až v roce 1919. Jako voják nastoupil spolu s  mnoha Tyrolany k horským myslivcům. Byl v jednom pluku i  s  jedním Reischovým bratrem, Francem, a podnikali při volných chvílích horské výpady. S neuvěřitelně primitivní výstrojí, mnohdy prakticky s prádelní šňůrou a  podomácku vyrobenými skobami, se dostávali do neskutečných výšek, které by jim záviděl nejeden fundovaný horolezec. Přišly samozřejmě také prekérní

situace odporující horolezecké abecedě, ale v ten moment jim to bylo jedno. Slíbili si, že po válce vyrazí do Himálaje a udělají pro zdar akce všechno. Byly to smělé plány, odpovídající jejich mládí, ale pozdější aktivity obou dokazují, jaké houževnaté povahy to byly. Oba vylezli hodně vysoko, v  roce 1929 a  1931 na Kančendžengu a Peter Aufschnaiter byl vedoucím ne zrovna šťastné expedice na Nanga Parbat, při níž bohužel došlo k jejich zatčení a internaci do vězeňského tábora v Indii (v  důsledku vyhlášení války mezi Anglií a Německem v roce 1939). Angličané si byli vědomi terénní neschůdnosti této himálajské lokality a hlídali tábor poněkud ležérněji. Zapomněli však, že internují také špičkové horolezce, a tito jejich liknavosti několikrát využili. Peter s Harrerem uprchli celkem pětkrát. Bohužel byl terén opravdu neschůdný, ne však nepřekonatelný. Při pátém pokusu to nevzdali jen Peter a Heinrich. Stali se z nich po sedm let nerozluční přátelé, kteří se navzdory strastiplné cestě přes Himálaj, kdy byli napadeni útočnými a nesmlouvavými loupežníky (Khanpy) a kdy při nich stáli snad všichni himálajští bohové, dostali do Lhasy. Jejich pouť přes vysoká himálajská pohoří a to, že přežili zimu, hlad a nemoci, byly hotovým zázrakem. Ve Lhase byli přijati velice přátelsky. Když státní orgány zjistily, že jejich pobyt schvaluje i dalajláma, přestaly se o jejich činnost zajímat. Tato ostražitost byla nutná zejména v době, kdy hrozila čínská okupace a jednání s vůdcem Maem byla více než chladná. Mladičký dalajláma byl vděčný za každou lidskou radu, která by byla prospěšná pro tibetský lid, ale bohužel žádná aktivita nemohla pozdější čínské okupaci zabránit. Spolupráce dalajlámy s oběma neoficiálními zástupci ze západního světa byla pro obě strany velice prospěšná. Dalajláma poznával západní materiální pohled na svět, který byl jeho učiteli značně omezen. Seznámil se také s vymoženostmi západní techniky, jako byla kamera, filmová promítačka nebo pravý terénní džíp. Některé přístroje dokázal bravurně rozmontovat a  – k  překvapení všech – také složit. Východní myšlení a  náboženství pochopil více Aufschnaiter. Poznal, že Buddhovy čtyři vznešené pravdy a nauka o osmidílné stezce vedoucí k osvícení jsou pro Tibeťany tou nejdůležitější cestou, a začal se s touto naukou blíže seznamovat. Celé jeho spisovatelské dílo – jak učebnice technického charakteru, tak dobrodružné knihy a encyklopedie – je prodchnuto touto myšlenkou. V  poslední době, kdy se svět začal o tuto filosofii více zajímat, se dalajláma dostal do špatného světla,

když mu někteří odpůrci vyčítali přátelství s Harrerem, který byl prokazatelně v nacistické straně, a dokonce činný v SS. Je však nutno přihlédnout k  Barterově i  k  dalajlámově mládí a  k  tomu, že nejen Peterova a Heinrichova horolezecká činnost byla bohatě financována nacisty, kteří toužili po propagaci stranických myšlenek a využili k tomu zejména mladé a  ambiciózní lidi, kteří neodhalili zrůdnost a dosah těchto myšlenek. Na druhé straně pak byl nezkušený dalajláma, jenž si s  tím i  přes moudrost a  prozíravost svých lámů-poradců nevěděl rady a  odsuzovat někoho se příčilo jeho duchovní filosofii. Pravda také je, že se Harrer několikrát za svou předválečnou platformu omluvil a snažil se celý svůj život o přátelství východu se západem. Jedním z prvních Evropanů, kteří vstoupili na čínskou a pravděpodobně také tibetskou půdu, byl Odorico da Pordenone. Byl českého původu a byl členem františkánského řádu. Říkalo se mu bratr Oldřich. Jako papežský nuncius procestoval Čínu, potažmo Tibet v letech 1316–1330 a napsal poté v Padově nesmírně cenné poznatky z této cesty, v nichž zmiňuje nejen odlišnosti krajiny, zvířectva a klimatu, ale především lidské stránky domorodých lidí, jejich práce a náboženského vnímání světa. Tato cenná kniha se dostala Peterovi do rukou a ten jí byl téměř posedlý. Srovnával své poznatky se zápisky bratra Oldřicha a s filosofií buddhismu a zjistil, že je po celá tisíciletí téměř stejná. To ho jen utvrdilo v jeho odhodlání jít touto východní cestou, což se mu – podle jeho slov – mnohokrát vyplatilo. Auschnaiterově dobrodružné knize Osm let v Tibetu a dalším se bohužel nedostalo filmového zpracování jako Harrerově knize Sedm let v Tibetu. Především proto, že ačkoli je v nich kladen důraz na duchovní hloubku himálajských národů, postrádá dramatičnost, která je v  jeho knihách mnohdy zlehčována východním, přímočarým pohledem na svět. Jinou stránkou věci jsou jeho kartografické publikace či zemědělské poznatky. Mezi odborníky jsou dodneška velice uznávané. Zavlažovací vodní systém s vodní elektrárnou, který vybudovali H. Harrer a Peter Aufschnaiter ve Lhase, je funkční do nynějška. Také jeho kartografická mapa tohoto města je i jako replika mezi sběrateli velice ceněna. Větší část svého života po válce prožil Peter v Nepálu. Dostal také nepálský pas a mohl se volně pohybovat po celé zemi. Zachránil mnoho buddhistických fresek a pomohl k emigraci do Indie mnoha Tibeťanům toužícím žít v blízkosti dalajlámy. Od roku 1956 zastával funkci exper-

ta pro zemědělství a výživu v Organizaci spojených národů. Peterovy výkony v  horách nebyly na rozdíl od Harrerových nijak nadčasové a oslňující, ale jeho přátelský duch dovedl stmelit partu a zažehnat „ponorkovou nemoc“ při četných zdlouhavých expedicích. Jeho vůdcovské schopnosti, pronikavá inteligence a v neposlední řadě také správná intuice a umění poradit si v jakékoliv situaci, zachránily mnoho ohrožených životů v Himálaji i jiných horách. Z  Nepálu jezdil každý třetí rok do svého milovaného Kitzbühlu, kde na něj obyčejně již čekal Heinrich Harrer a společně podnikali výstupy na nesčetné alpské vrcholy. Peter Aufschnaiter zemřel v Innsbrucku v roce 1973. Pohřben je na městském hřbitově v  Kitzbühlu. Čas od času se na jeho náhrobku objevují bílé tibetské plenty od známých i neznámých přátel, ovázané přes kříž jako symbol symbiózy, čistoty a přátelství všech živých tvorů.

Potála z roku 1924

Hrob Petera Aufschnaitera

text foto

Pavel Roháček archiv autora

51

a  tak jsme skončili v  sedle pod vrcholem. Výstup vede širokým a  zvlněným údolí, výstupových i sjezdových linií je mnoho. Nejprudší je široký svah pod skalnatým vrcholem, kde bylo nejlepší lyžování. Pokud napadne prašan, dostane se určitě na všechny, rozjezdit široké svahy je „práce“ pro stovky lidí.

Dolomitské štíty nad chatou Fanes Vyrazit na skialp do Dolomit mě lákalo už léta. Dolomity nedisponují tolika vhodnými horskými chatami s dobrými možnostmi túr jako jiné části Alp, ale když se naskytla možnost vyrazit na chatu Fanes, která nabízí vícero túr do tří světových stran, nebylo co řešit.

52

Nedaleko populárního Kronplatzu byla v NP Sennes – Fanes – Braies postavena chata Rifugio Fanes. Jsme v Jižním Tyrolsku, na italském území, přesto je zde prvním jazykem němčina. V oblasti, kde je chata se navíc mluví specifickým místním dialektem, zvaným ladinština.

tě bagáž rolba, což není špatné. Po upravené cestě tak v pohodě stoupáme vzhůru a  po 600 výškových metrech jsme na chatě. Cestou jsme se pokochali červenajícím se západem slunce. Na chatě bylo skvěle, kombinace italské a rakouské stravy a k tomu obsluha v češtině.

Rolbou jedou bágly Z parkoviště od údolní chaty Pederü vozí nocležníkům na cha-

Monte Castello První túra míří pod skalnatý vrchol Monte Castello, jdeme širo-

kým údolím Valon Bianco, sníh je vyfoukaný do tvrdosti umělého sněhu. Vystoupáme do 2.760 m, kde je ke skále „přilepená“ bivakovací chata. Notně prokřehlí silným větrem se zahřejeme čajem a testujeme první oblouky ve sněhu, který nepatří k jednoduchým. Přes náročné podmínky jsme si sjezd parádně užili, místy jsme našli i trochu prašanu. Cima Dieci Německy Zehnerspitze je nejzajímavější horou v  okolí chaty. Má výšku 3.026 m a  výstup na vrchol je okořeněn via ferratou. Bohužel jsme neměli jisticí sety

Col Becchei di Sopra Poslední den máme na túru jen dopoledne a  tak vyrážíme ještě za tmy přes sedlo Limojoch a dále stoupáme vpravo od skal po tvrdém sněhu, který navíc vítr bizarně vytvaroval. 150 m pod vrcholem je jasné, že stoupat v botách bude rychlejší i méně namáhavé, navíc není třeba nasazovat mačky. Nahoře na hřebenu jdeme opět na lyžích a po dvou hodinách jsme u vrcholového kříže (2.794 m). Počasí s  námi od rána laškuje a tak sněžení střídá slunce za mlhavým závojem a atmosféra je místy až mystická. Je čas jet dolů. Sjezd byl nad očekávání dobrý, místa s  vyfoukanými koryty šla dobře objet a tak jsme si to opět parádně užili… Info o chatě: http://www.rifugiofanes.com

text foto

Gabo Adamec horský vůdce UIAGM Michal Bulička

Dynafit – revoluční novinky světové značky Dynafit je světově nejsilnější značkou v  oboru vybavení pro skitouring. Nejen podle objemu prodaného zboží, ale také v  aktivitě při vývoji novinek. Pro příští zimu se právě testují nové univerzální lyže Cho Oyu a Nanga Parbat a  také očekávané boty TLT 6 – lehké jako pírko a přitom tuhé jako ocel. Nejvíce pozornosti ale získává nejlehčí vázání Beast, určené pro freeride. Zapadá do filozofie značky Dynafit, kterou lze shrnout větou: „Lehkost nade vše“. Dynafit BEAST – revoluční freeridové vázání Světlo světa spatřilo první freeridové vázání Dynafit Beast, které je unikátní tím, že ačkoliv nemá rámovou konstrukci, je při nabízených vypínacích silách absolutně nejlehčí. Ačkoli vychází z  oblíbené touringové „pastičky“, přesto

BEAST

jde o vázání nášlapné. Rozsah vypínacích sil DIN 6 – 16 je srovnatelný s konkurencí, ovšem Beast je s hmotností páru 1.850 g (včetně brzd) zhruba o 1 kg a lehčí než ostatní vázání podobných parametrů. Špička je v  módu „sjezd“ otočná, stoupací opěrky lze volit ve dvou polohách. Speciální je nové „kování“ na patce boty, které lze snadno namontovat na místo stávajícího. Zatím byla vyrobena exkluzivní limitovaná edice 2.500 ks, kdy každý majitel může mít na vázání vyryté své jméno. Znáte už Radical? U  nejmodernějšího vázání Radical pro touring a skialp je zásadní inovací snadné našlápnutí špičky

TLT RADICAL ST

do vázání a pohodlnější ovládání stoupacích opěrek. Odpadá otáčení patky hůlkou mezi čtyřmi polohami, které mohlo někomu činit potíže. Teď jsou polohy dvě – sjezdařská a  stoupací, mezi nimiž se pata přemisťuje otáčením. Při výstupu si můžete zvolit standardně tři výškové polohy patní opěrky, pro jejichž změnu stačí jemné „ťuknutí“ sněhovým talířem nebo hrotem hole. Lehké vybavení má smysl… Netahejte do kopce nadbytečnou váhu. Váhový rozdíl mezi turistickým (nezávodním) vázáním Dynafit a rámovým vázáním jiných značek činí zhruba 1 až 2 kg. Každý výstup představuje tisíce kroků. Proč tedy tahat do kopce tisíce kilo navíc při každé túře… Očekávané lyžáky TLT6! Ti, kterým padla jako ulitá užší bota TLT5, jsou s ní nadmíru spokojeni, alespoň takovou zpětnou vazbu slýcháme od skialpinistů na výstavách, veletrzích nebo závodech. Pro jejich kolegy, kteří mají trošku širší nohu však byly tyto boty těsné. TLT6 jsou proto určeny širší chodidla a určitě uspokojí více lyžařských turistů, hledajících optimální boty pro dlouhé výstupy i technické sjezdy.

TLT6 PERFORMANCE

chyby. Ale pozor, na jejich místo se už tlačí nové univerzálky…

DY12 ONE WOMEN PX

a „walk“. Pro výstup přezky vůbec nemusíte zapínat, jen pomocnou sponou zachytíte lanko přezky za hřeben ve zvolené poloze. Po zapnutí boty před sjezdem vám hranatý kolík, který je součástí horní přezky, spojí komín se spodní částí skeletu a  po jejím vypnutí zase skelet uvolní pro pohodlnou chůzi. Náhle je z pevné sjezdařské boty komfortní výstupová obuv s rozsahem pohybu v kotníku až 60°, který umožní opravdu pohodlný výstup. Legendární Baltoro a Seven Summits Většina příznivců lyžařských túr zná dva modely lyží, které jsou už nějaký čas etalonem kvality. Jde o lyže Seven Summits a především Baltoro. Oboje lyže mají jádro z  ultralehkého dřeva Paulownia, což ve výsledku přináší nízkou hmotnost lyže. Design Baltora s tygřím motivem, který ladí i  s  barevně podobným vázáním, tak dotváří parádní univerzální lyže do jakéhokoli sněhu, které navíc „umí odpouštět“ jezdecké

TLT6 se dodává v  provedení Performance s karbonovým komínem nebo Mountain s komínem z osvědčeného plastu Pebax. Karbonová varianta nabízí opravdu fantasticky tvrdou botu, která je zároveň neuvěřitelně lehká. Přepínání ski-walk je minulostí Díky unikátní fixaci polohy komínu Ultra-Lock-System odpadá ruční přepínání mezi módy „ski“

Nové lyže Cho Oyu a Nanga Parbat Lyže, které nesou názvy osmitisícovek, se určitě stanou hitem alpských i  mimoevropských svahů. Z vlastní zkušenosti můžeme říct, že lepší univerzálku jsme dosud nepoznali, a to už leccos pamatujeme.

CHO OYU

NANGA PARBAT

Cho Oyu je s  geometrií 12588-111 při hmotnosti 1.080 g jedničkou pokud jde o poměr plochy lyže k  její hmotnosti. Tenká lyže má skvělou torzní tuhost, stabilitu na hranách a přímý přenos lyžařových sil na lyži je výsledkem spojení karbonové technologie 3D-Suspension, lehkého jádra ze dřeva Pauwlonia a částí zesílených laminátem, karbonem a titanalem. Samozřejmostí je konstrukce Rocker. Výjimečný je trojitý rádius, vykrojení lyže má směrem ke špičce stále menší poloměr a tak je snadné navést lyži do oblouku. Nanga Parbat jsou o  1 cm užší než Cho Oyu, a proto i lehčí, na druhou stranu o  něco méně tuhé v torzi. Hodně příjemných lyžařských zážitků nejen v tuto zimu vám přeje, Dynafit team

BALTORO -placená inzerce -

53

Dionýz Kuráň: Liezol tam, kam málokto Jeden z najlepších slovenských alpinistov a dlhoročný reprezentant zahynul dva dni pred Vianocami

V predvianočnom čase so skúsenou bratislavskou horolezkyňou Petrou Š. liezli cestu „Poludňajší kľud“. Podmienky neboli najlepšie, ale cesta je pomerne krátka a  nemohla byť pre nich technickým problémom. D. Kuráň, Manín, leto 2008

Pre Dionýza Kuráňa (16. 3. 1971– 22. 12. 2012) sa však stala osudnou. V stene bol nový sneh a aj z horných partií padali prachové lavínky. V poslednej ľahkej dĺžke jedného z najlepších slovenských alpinistov pravdepodobne strhla lavína, spôsobila jeho dlhý pád, ktorý neprežil. Dino bol vynikajúci lezec v  skale a v stredných veľhorách, naša absolútna špička v zimnom ľadovom a mixovom lezení. Zanechal za sebou skvelé nové cesty na skalách v jeho domácej Manínskej úžine, v pieskovcových oblastiach, množstvo prvovýstupov a prvých zimných prelezení vo Vysokých Tatrách, v Dolomitoch aj v ďalších horách.

Svoje lezecké umenie ukázal najskôr celkom prirodzene na domácich skalách, v Manínskej úžine, na Súľove a inde na Slovensku. Okrem väčšiny najťažších ciest otvoril desiatky svojich vlastných prvovýstupov – v posledných rokoch napríklad pri Ladcoch alebo Sokolie skaly. K  jeho najťažším a  najznámejším cestám patrí „Vertikálny balet“, stupeň obťažnosti 9+, prvé voľné prelezenie „Veľkého Hermana“, 9+/10-, „Pre bicepsa“, 9+/10- a iné. Jeho cesty sa stali známe nielen tvrdou klasifikáciou, ale aj psychickou náročnosťou s minimom istení. V podobnom štýle sa mu darili aj prelezy ťažkých ciest v pieskovcových oblastiach, v ktorých si v deväťdesiatych rokoch zapísal aj niekoľko náročných prvovýstupov, napríklad „Clearingové saldo“ alebo „Vysoký vztlak“. Tieto Kuráňove výstupy majú pre ich charakter minimum opakovaní, niektoré dokonca žiadne. Tieto skúsenosti boli pre Dina Kuráňa základom jeho úspechov v  Tatrách, Dolomitoch, Západných Alpách i v ďalekom Karakorame. V mixovom zimnom tatranskom a alpskom lezení bol Kuráň slovenskou jednotkou. Množstvo ťažkých tatranských ľadov dokonca vyšiel sám celkom bez istenia. Skutočnú hodnotu a obťažnosť napríklad Marekovho komína na Vežu Železnej brány ukáže až budúcnosť.

Z Manína Považskobystrický rodák sa nadchol lezením v  druhej polovici osemdesiatych rokov v prostredí krásnych skál v Horolezeckom klube Manín. Ten patrí medzi najstaršie a najväčšie na Slovensku a má bohatú tradíciu vo výkonnostnom horolezectve, mnoho jeho členov sa dostalo do slovenskej špičky i reprezentácie. V  týchto podmienkach sa Kuráňov talent rýchlo rozvíjal a  po niekoľkých rokoch patril medzi najlepších už nielen v  klube. V  roku 1992 sa dostal do reprezentačného družstva Slovenska, v  ktorom sa s  malými prestávkami pre zdravotné problémy udržal až do minulých dní.

Aj ja, starý jamesák Mal som šťastie stáť po Dinovom boku v jeho začiatkoch v Dolomitoch. Keď sme boli v lete 1991 po prvý raz spolu na Marmolade, ešte sa mnohým veciam učil, ale aj tak sa nám podarilo vyliezť dva nádherné prvovýstupy. Doma na Manínoch bol, pravdaže, už vtedy vynikajúci lezec, ale pre skúsených horolezcov bol stále uchom, lebo oni boli „starí jamesáci“. Pamätám si to ako dnes, keď sme po poslednom zostupe sedeli v  sutine pod sedlom Ombretta a  vysýpali drobné kamienky z  topánok, Dino s hrdosťou vyhlásil: „A teraz som už aj ja starým jamesákom!“ Áno, z  Dina Kuráňa vyrástol jeden z našich najlepších alpinistov, pre mnohých vzor. Pre mnohých aj zložitá povaha a osobnosť, ako každý, kto dokázal oveľa viac, ako je priemer. Strácame v ňom nielen výborného kamaráta, ale jednu z najvýraznejších postáv slovenského horolezectva posledných rokov. Igor Koller

Led v západnej stene Stredohrotu z Velkej studenej doliny, polovina 90. let

54

V Dolomitoch a Alpách vyliezol Dino veľa nových skalných ciest, ktoré v  cudzine preslávili slovenské horolezectvo. Tí, čo sa podujali ich opakovať, svorne tvrdili, že cesty sú oveľa obťažnejšie, než ich autor tvrdil. Nebolo to však len Kuráňovým prísnym hodnotením, ale hlavne jeho psychickou odolnosťou: aj vysoko nad posledným istením dokázal robiť krajne ťažké kroky, ako keby to bolo niekde blízko dobrého istiaceho nitu na skalách. A tak sa Dinove hodnotenia 8+ či 9posúvali a zvyšovali až k hranici desiateho stupňa. V  prípade cesty „Posledný prezident“ na Marmolade prelezci navrhli zvýšiť stupeň 8+ až na 9+/10-. Ešte väčší ohlas vyvolal marmoladský prvovýstup „40 rokov pre Falier“ z roku 1993. Keď sa ho po takmer dvadsiatich rokoch podarilo zopakovať extrémnym dolomistským lezcom, nielenže zvýšili klasifikáciu o celý stupeň, ale dokonca vyjadrili pochybnosť nad tým, či bolo možné také ťažké dĺžky s takým slabým istením vôbec vyliezť. Keď sme sa o tom s Dinom rozprávali, smial sa: „Už je málo skutočných alpinistov, pre väčšinu sa pár metrov od istenia obťažnosť prudko zvyšuje.“

ZAJÍMAVÉ KNIHY

Hnutí Brontosaurus shání dobrovolníky do Malého Tibetu Hnutí Brontosaurus – http://www.brontosaurivhimalajich.cz Hnutí Brontosaurus shání dobrovolníky, kteří by chtěli odjet pomáhat do školy v  Malém Tibetu. Dobrovolníci mohou učit děti nebo pomáhat na stavbě v průběhu letních prázdnin, učit ve škole po několik měsíců nebo odborně asistovat v rozvoji školy třeba jako projektant nových školních budov. Všichni, kteří se chtějí v  pomoci zapojit, se mohou do poloviny ledna přihlásit! Cesta do Himálaje je pro dobrovolníky úžasnou zkušeností, při které mohou poznat z blízka kulturu Malého Tibetu a  zároveň udělat něco dobrého. V průběhu pobytu bydlí dobrovolníci u  rodin dětí ze školy, mohou vyrazit s dětmi na školní piknik nebo se zúčastnit různých oslav, které ve vesnici probíhají. Kontakt lidí rozdílných kultur vede k  vytvoření reálnějšího pohledu na život na druhé straně planety a  poučení na obou stranách.

Brontosauři pomáhají obyvatelům vesnice Mulbekh v  rozvoji jejich školy. Poskytují finanční dary, odborně asistují v jejím rozvoji a zajišťují pomoc od českých dobrovolníků. Brontosauři vyslali do vesnice Mulbekh v průběhu posledních 5 let přes stovku dobrovolníků, mezi nimiž jsou české osobnosti jako například Světlana Nálepková. Hnutí Brontosaurus je jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. dalajláma a za jeho rozhodnutí mu předal poděkování Václav Havel. V létě 2012 zprostředkovali Brontosauři dobrovolníkům setkání s  14. dalajlámou, které se stalo součástí filmu o dobrovolnictví natáčeným Brontosaury. Kontaktní osoba: Jiří Sázel Telefon: +420 603534730 e-mail: [email protected]

SMIECH NA LANE „Smiech na lane je zbierka humorne ladených príbehov o horolezcoch, turistoch a hubároch. Autor textu a  kresieb je Ivan Bajo, osobnosť, ktorú dobře pozná už niekoľko generácií slovenských a českých horolezcov. Veselé historky o drsných mužoch z  hôr najprv rozprával iba při táborákoch. Neskôr texty a kresbičky publikoval časopisecky. Prvé vydanie Smiechu na lane vyšlo v roku 1977…“

milovníci čerstvého prašanu ve všech výkonnostních kategoriích. Co víc si může vášnivý lyžař – našinec přát? Podrobné návody, mapky, topa a  fotografie z  výstupu. Srozumitelné piktogramy. Německý text doplněný stručnou sumarizací v angličtině. 15,4 x 22 cm, brož 336 stran, vydal Alpinverlag Cena v  horokupectvi.cz (při předchozí platbě na účet): 940 Kč.

Čtvrté vydání kultovní lezecké knížky. Na www.horokupectvi.cz (při předchozí platbě na účet) cena: 290 Kč

SKI EXTREM GUIDE Michael Pichler, Hannes Pichler, Peter Kolland Příkré sjezdy ze 78 vrcholů Štýrska, Dolního Rakouska a Salcburska, doplněné normálními výstupovými trasami. Své si zde najdou

Kvalitní zimní obutí Hanwag Järv GTX®

SOUTĚŽ

Robustní zimní boty vyrobené z kvalitní kůže a patentovaného textilu xtilu (z polysteru a bavlny). Lehké a prodyšné, bytelné boty moderního stylu, se kterými se nemusíte musíte bát zimy! Pánské boty, velikost 42,5. Cena asi 5.000 Kč. Otázka: Kolik kategorií obuvi vyrábí (podle svých webových stránek) německá firma Hanwag? Adresa pro odpovědi: [email protected] Soutěž končí 28. 2., výherce oznámíme v následujícím čísle. Poznámka: Pozor, u vyhraných bot není možné měnit jejich typ ani velikost!

55

SLOVO PŘEDSEDY

TĚLO BOLÍ, SRDCE ZPÍVÁ Raz dva, raz dva, dokonalá estetika zaříznutých vymrzlých stop, mráz pálí v  hrdle, kopec přede mnou, kopec za mnou. Slunce ještě červené vylézá nad les a  nádherně oslepuje, láká do slunečné brány. Nikde nikdo, ticho, jen svist lyží. Vevnitř řičím radostí, vydávat zvuky navenek by byla svatokrádež. Čiré blaho, podvědomě zrychluji, až mne do reality vrací vlastní docházející dech. Je ještě krátce po Novém roce, po tom pravoslavném ještě kratčeji. Konečně přestalo slzavé údolí nepravé zimy schované za clonu dešťů vysoko nad nulou. Přímo fyzicky cítím, jak nedaleko kolem mrznou rampouchy a slévají se do festovních ledů – kam jsem vlastně zasul zbraně? Hned polekaně zaháním chuť umanutě bušit hroty do jiskřivé nádhery ledu, neboť nechci nedávné ortopedovo rochnění se v  kuchaném kolenu přivést vniveč. Na ledy přijde řada, dočkej času. Už tak blahořečím tělu, že zase mohu svištět liduprázdnými Jizerkami a  nabírat cosi síly.

Neboť jest krásný zámek nedaleko Jičína, jak všeobecně známo. Méně známo je o neméně krásném pilíři v  Himálaji, tam mne mysl žene a jaro jemu zaslíbené se blíží. Tak zase a pořád dokola raz dva, raz dva, soupaž, skluz. V minulé Montaně Lynn Hill mluvila o  tréninku. I  když to není úplně tenhle případ, protože ji srdce do zimy ani do vysokých hor netáhne. Tělo po týdnech nucené nečinnosti bolí, srdce zpívá. Kde teď vlastně jsem, v Jizerkách, či v Himálaji? Konec světa nikde, máme další rok. Bude zase o  lezení a s lezením, to je jisté. Český horolezecký svaz jede dál, to je jisté rovněž a jsem tomu rád. Je to jednota protikladů, Hegel by měl dialektickou radost. Samotné lezení a organizační a administrativní bigbít kolem toho. Abychom utažením sedáku mohli všechno hodit za hlavu s  vědomím, že věci fungují. Že je kde lézt, výjimky a povolení na skalách jsou vyjednány. Že se ve skalách a ke skalám chováme, jak máme. Že spolu v míru žijeme, tradicionalisté s modernisty. Že závodníci

závodí a vozí medaile, ostatní lezou řádné záseky do historie až po to v krátké době už legendární Adamovo 9b+ v Norsku. Že se jezdí na expedice a vrcholy osmitisícovek od českých horolezců neosiřely. Vůči kolegům z ostatních sportů, zvláště těm s mičudou, a  také vůči rozdělovačům peněz ve státních úřadech jsme napevno obhájili pozici horolezectví jako sportu, a to velkého a  úspěšného sportu. Konec poznámkám o tlupě exotů, kteří se zabývají krajně podezřelými aktivitami. Proto podmínky zlepšujeme, vybojovali jsme i více peněz, přes krizi se Sazkou a financováním sportu obecně. Začalo přibývat členů ČHS. Posílili jsme sekretariát, abychom to zvládli a pomáhali komisím sportovním i technickým. Užívejte si to, od skialpinistů po závodníky. Jako já v jiskřivém sněhu a v lezeckých plánech. Hore zdar. text foto

Zdeněk Hrubý předseda ČHS archiv autora

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

JAK SE VĚCI TESTUJÍ

Bivak na dohled od chalupy Krkonošské hřebenové partie jsou za krásného počasí ideální pro běžkařské výlety s nádhernými výhledy. A tam se Michal hned zrána vydal. Netušil, že meteorology slíbená studená fronta dorazí o půl den dříve. Během chvilky byla pohoda ta tam. Husté sněžení, vítr, mlha, zima. Tou dobou se Michal nacházel kousek od Lysé hory a snažil se držet směr na Mísečky. Přesto sešel z  cesty a  návrat ve vlastních stopách byl díky silnému větru a sněžení nemožný.

teli poslouží a  na horách třeba i zachrání život. Velký důraz klademe na výběr materiálů. Všechno se pečlivě testuje v laboratorních i reálných podmínkách. Úzce spolupracujeme s vědci i studenty z Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Cílem je co nejvyšší kvalita při odpovídající ceně. Jsou to pro zákazníka neviditelné rozdíly, které Direct Alpine staví v kvalitě mezi špičkové značky. Důležité podněty přichází také od domá-

Cepíny Zima v  plném proudu a  mnoho z vás už určitě vyzkoušelo letošní ledy nebo mixy. Když zasekáváte cepíny a  visíte na pár centimetrech hrotu, možná vám probleskne hlavou, co takový cepín vydrží a jak se vlastně testuje? S  vývojem ledového lezení a  hlavně drytoolingu se v  roce 2011 změnila i norma EN 13089, která stanovuje bezpečnostní požadavky a  metody zkoušení pro nářadí do ledu. Kromě drobných oprav byly v normě změněny, případně vypuštěny, některé pevnostní testy. Také se změnily definice dlouho zažitých kategorií B a T. Jedná se sice jen o slovíčkaření, ale jako zákazníky, by vás právě tato drobná změna značení mohla zmást.

vého zatížení pro cepíny typu 2. Důvodem byla jeho složitá proveditelnost a  hlavně fakt, že byl mnohem měkčí než ostatní zkoušky, tedy víceméně zbytečný. Už od úplného začátku ale v normě chybí ještě jeden důležitý test a tím je pevnost spodního hrotu. Kolik připojovací oko ve spodním hrotu vydrží, je jen na libovůli výrobce. Přitom odsedávání, nebo dokonce jištění za spodní oko je v praxi poměrně časté. Jak tedy vidno, než se vám cepín dostane do ruky, projde si opravdu pořádným očistcem. Takže mějte v  něj plnou důvěru, pořádně nabroušené hroty a hlavně neváhejte a zasekávejte! text obr.

Singing Rock Team archiv Singing Rock

PEVNOST NÁSADY

Jak je to tedy teď? Norma rozděluje cepíny následovně: Typ 1: cepín do sněhu a  ledu. Dříve třída B. Dnes se značit nemusí. Pokud tedy na cepínu žádné písmeno v kroužku nenajdete, nejedná se o chybu značení, ale jde o staré „béčko“. Patří sem většina klasických „turisťáků“. Typ 2: cepín do sněhu, ledu a skály. Cepín, případně vyměnitelné části (hroty) se značí písmenem T v kroužku. Sem spadá většina cích i  zahraničních profesionálů – členů Test Teamu, kteří se pohybují v extrémních podmínkách a  na oblečení mají vysoké požadavky. Oblečení od Direct Alpine nosí i alpští záchranáři a horští vůdci, jejichž zpětná vazba je velmi cenná. Funkčnost modelů vylepšujeme hybridní kombinací materiálů. Lidské tělo se na některých místech potí více a  na jiných méně. Proto používáme na jednom modelu i  více druhů materiálů. Některé modely tak mají na hrudníku softshell proti větru a chladu a na zádech pleteninu, která dobře větrá a odvádí pot. Na dlouhé túře s batohem proto neprochladnete a přitom vás nebudou trápit mokrá záda. Zimní bundy plníme Primaloftovým rounem, které hřeje srovnatelně jako peří, má jednodušší údržbu a nevadí mu případné navlhnutí – schne velmi rychle. Každé kolekci se snažíme věnovat maximální pozornost jak ve vývoji, tak ve výrobě. Věříme, že oblečení Directalpine bude i  nadále přispívat k vaší spokojenosti při oblíbených outdoorových aktivitách i vysněných výpravách za dobrodružstvím.

X Y

Y X

TYP 1: 250 kg TYP 2: 250 kg TRVALÁ DEFORMACE V PÙSOBIŠTI SÍLY MAX. 3mm

PEVNOST PØI ZATÍŽENÍ VE SMÌRU Y-Y

0,5m Y X

X Y

TYP 1: 60 kg TYP 2: 90 kg NESMÍ SE ZLOMIT NEBO UVOLNIT

technických cepínů s  vyměnitelnými hroty, nehledě na to, jestli jsou vhodné pouze do ledu nebo jsou to speciály na drytooling. Většina výrobců nabízí pro oboje použití shodně certifikované (téčkové) hroty, které se však liší geometrií, tvarem zubů a  dalšími specifiky. Jak probíhají základní pevnostní testy cepínů je zřejmé z následujících obrázků. Pokud není cepín dostatečně dlouhý, přepočítává se zatížení tak, aby byl v kritickém místě zachován původní kroutící moment. Nenechte se zmást relativně malými působícími silami. Na půlmetrové páce dokáže i 60 kg vytvořit obrovský moment. Všechny vzorky jsou klimatizovány na -30 °C. Jak už jsme zmínili na začátku, z normy byl vypuštěn test únavo-

PEVNOST PØI ZATÍŽENÍ VE SMÌRU X-X

0,01m

0,25m X Y POPRUH ŠÍØE 50mm

Y X

POPRUH UPEVNÌNÝ “NA LIŠKU”

TYP 1: 250 kg TYP 2: 400 kg NESMÍ SE ZLOMIT NEBO UVOLNIT TRVALÁ DEFORMACE V PÙSOBIŠTI SÍLY MAX. 10mm

PEVNOST ZOBÁKU

TYP 1: 13 kg TYP 2: 18,5 kg

0,33m

25mm

Zoufalý Michal volá mobilem o pomoc. Kolem 18:00 hodiny se i  přes nepříznivé počasí rozjíždí pátrací akce Horské záchranné služby. Několikahodinová pátračka byla úspěšná. Michal byl nalezen v  provizorním záhrabu pod klečí nedaleko Vrbatovy boudy. Jak uvedl velitel zásahu: „Mladík perfektně nouzově zabivakoval, jeho stav byl vzhledem k  objektivně náročným podmínkám velmi dobrý. Zhoršení počasí jej sice zaskočilo, ale na túru vyrazil připraven. Do  batohu si kromě svačiny a tekutin vzal i záložní tepelnou vrstvu v  podobě primaloftové bundy Belay českého výrobce Directalpine. Jedinou slabinou ve výbavě tak byl mobilní telefon, kterému v mrazu vypověděla baterie.“ Takovéto zprávy se šťastným koncem jsou pro vývojáře outdoorové firmy Directalpine rajskou hudbou. Všichni jsme zapálení bikeři, paraglidisté, horolezci, skialpinisté, zkrátka aktivní lidé. Nové oblečení vyvíjíme vlastně sami pro sebe. Ve vývojové dílně zúročujeme své zkušenosti, aby dokonalejší střihy a jednotlivé detaily tvořily kvalitní celek, který maji-

0,5m

NESMÍ SE ZLOMIT NEBO UVOLNIT TRVALÁ DEFORMACE V PÙSOBIŠTI SÍLY MAX. 70mm

placená inzerce

57

TAT R Y

MALÁ SNEHOVÁ VEŽA 2.160 m (SZ STENA)

 

Prvá veža v  hrebeni Snehových veží, ktorá spadá do Čiernej Javorovej doliny mohutnou, približne 550 m vysokou stenou. Z lezeckého hľadiska je to zaujímavá stena. Od Prostrednej Snehovej veže ju oddeľuje Predná Snehová štrbina Prístup: Z chodníka vedúceho z Javoriny do Sedielka odbočíme v mieste, kde sa chodník stáča prudko doprava (2 h) a vľavo dole je znateľná čistina – tou prudko dole a lávkou cez potok Javorinka už nad sútokom s Čiernym potokom. Znateľným chodníkom, ktorý traverzuje svah nad Javorinkou hore doprava a potom serpentínami lesom a pomedzi kosodrevinu k Čiernému Javorovému plesu (1 h). Od plesa pravou stranou doliny až ku svahu pod Ľadovou dolinkou, ktorú sprava ohraničuje Malá Snehová veža svojou SZ, Z a JZ stenou. Zostup: Do Prednej Snehovej štrbiny, ktorá oddeľuje Malú a  Prostrednú Snehovú vežu hrebeňom na JV (ako celým hrebeňom Snehových veží), Z  vrcholu niekoľko metrov na východ a potom priamo hrebeňom na JV cez platňu stĺpovitej vežičky a  dolu do Prednej Snehovej štrbiny (I, 45 min). Zo štrbiny dole pravým rebierkom (z  pohľadu dole) a  ďalej dole roklinou šikmo doprava, na S do Kotlinky pod Snehovým (II). Cesta č. 12. Prehľad výstupov: 1. „SZ hrebeň“, klas. III, 3 h (AP/II/44) J. K. Dorawski, A. Szczepaňski, J. A. Szczepaňski, 24. 7. 1929 2. výstup: Z. Dobrowski, J. Orenburg, 11. 8. 1934. Variant od zárezu po sedielko, úsek od zárezu po sedielko možno prejsť priamo po hrebeni (asi IV) 1. zimný: J. Mlezák, L. Vodháněl, 24. 3. 1953 2. „Ľavým vhĺbením steny – Bublíkova cesta“, klas. IV–V, 4 h (AP/II/50) O. Bublík, 3. 8. 1950 3. „Bakoš – Petrík“, klas. V, A1, 7½ h D. Bakoš, V. Petrík, 8. 9. 1971, použili 15 skôb 4. „Prostriedkom steny – Plšková cesta“, klas. VI, 6 h (AP/II/51) M. Jílek, F. Plšek, 7. 8. 1951 Zimný: má viac prestupov, podrobnosti o zimných priestupov niesu známe Pozn.: podľa WHP 19/2896 je táto cesta oklasifikovaná ako VI, A0! 5. „Stanislawského cesta“, klas. V, 4–6 h (AP/II/47) W. Stanislawski, L. Skotnicowa, A. Kenar, 18. 8. 1929

58

2. výstup: T. Bernadzikiewicz, T. Pawlowski, 8. 9. 1932 3. výstup: M. Šádek, K. Zlatník, 28. 7. 1949 – s novým variantom v dolnej časti 1. zimný: K. Cerman, J. Mašek, 24. 3. 1953 2. zimný: K. Cerman, O. Kopal, R. Kuchař, 3. 4. 1956 6. „Pravou časťou steny – Ľavým pilierom“, klas. V+, 17 h J. Janiš, Z. Pošek, L. Stoy, R. Klimeček, 4.–5. 4. 1973 použito 20 skôb, bong-bong, jednička 7. „Pravou časťou steny“, klas. IV+, 6 h J. Flejberk, V. Tatarka, 17. 12. 1972 8. „Mentálne rolety“, klas. VI, 15 h F. Gero, R. Svitek, 23.–24. 10. 2010, lezené za zimných podmienok 9. Z. Kuleszyna, M. Lažniewski, H. Mogilnicki, W. Wasiutyňski, 30. 7. 1933, klas. III, 3½ h (AP/II/46) 10. W. Stanislawski, H.Mogilnicki – 1. 7. 1931, klas. IV, 4½ h (AP/II/52)

11. J. Gnojek, T. Pawlowski, W. Stanislawski – 28. 6. 1930, klas. V, 4 h (AP/II/41) 12. V zostupe do Prostredného kotla – klas. II, 1½ h (AP/II/42) W. Stanislawski, A. Zalewski – 28. 6. 1931 spracoval foto

Jozef Gurník Ján Korienok, Dodo Kopold

N A P U LT E C H

CLIMBING BALM

ROLL N LOCK

Unikátní regenerační balzám pro ošetření prolezené či poraněné kůže na prstech a  dlaních sportovců, především lezců. Obsahuje výhradně přírodní látky s rychle hojícím efektem na bázi olejů, másel, výtažků z bylin a vitamínů. Promašťuje, vyživuje, hydratuje, zvláčňuje, prokrvuje a zklidňuje. Velmi rychle se vstřebává bez zanechání mastného filmu na kůži, což umožňuje aplikaci i během lezení.

Novinka od Climbing Technology – univerzální blokant s kladkou vážící pouhých 80 g.

Hmotnost obsahu: 15 g Doporučená MOC: 185 Kč www.amuerte.cz

BUNGEE Pružná smyčka s  dvěma rameny a malými karabinami pro uchycení k cepínu. T Lehká pružná smyčka sloužící k připojení cepínu k sedacímu úvazku. T Umožňuje lezení bez poutek a zároveň zamezuje ztrátě či pádu cepínu. T Jejich pružnost zaručuje maximální dosah. T Karabiny lze přichytit za spodní hrot nebo hlavu cepínu. T Rozsah prútažnosti ramen 64–136 cm včetně karabin. T Různobarevná oka pravého a levého ramena eliminuje jejich zauzlování. T Nosnost 300 kg umožňuje odsednutí do zaseklých cepínů. T Uchycení nijak neomezuje manipulaci s cepínem při lezení nebo chůzi. Pevnost: 3 kN Váha kompletu: 94 g Světlost karabin (d): 14 mm Délka: 64 cm včetně karabin Materiál: karabiny – slitina hliníku, popruh – PAD Doporučená MOC: 550 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

Doporučená cena: 1.599 Kč Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk

TENDON MASTER 7.8 Jedno z nejlehčích lan na trhu, kdy vynikající parametry, výborná manipulovatelnost, vysoký komfort užívání a  dlouhá životnost jsou synonymem ideálního parťáka pro ledy a mixy. Možnost použití jako půlka i dvojče z něj dělá univerzála, pro kterého nejsou s teflonovou úpravou Complete Shield žádné podmínky příliš náročné. Doporučená MOC Complete Shield 2.403 Kč/60 m. Více informací o lanech TENDON na: www.mytendon.com

SKIALP

PHET MAAK VELCRO

Lehký a jednoduchý úvazek z dílny firmy Rock Empire speciálně vyrobený pro skialpinismus a pohyb po ledovci – celoroční využití včetně VHT. Odepínatelné nohavičky úvazku umožňují snadné a  rychlé obléknutí s  mačkami či lyžemi na nohou. Bederní pás s dvěma poutky.

Phet Maak nabízíme ve šněrovací i  velcro verzi. Sportovní lezečka pro nejobtížnější lezení postavená na zcela novém kopytě. Praktický moderní střih se dvěma poutky oceníte již při nazouvání. Podešev Vibram XS GRIP zajišťuje maximální přilnavost i na nejmenších stupech a hranovou stabilitu. Výborná pata je uzpůsobená pro hákování. Správná volba pro komfort a víceúčelové lezení.

Hmotnost: 230 g / (M-L) Velikost: XS, S, M, L, XL CE 1019, EN 12277 Cena: 690 Kč HUDYpartner: 642 Kč Podrobné informace na: www.hudy.cz nebo prodejnách HUDY

KETIL

Doporučená MOC: 1.770 Kč

CERRO TORRE

Celorozepínací bunda s  kapucí z  ultralehkého materiálu zateplená syntetickým rounem ClimashieldR Apex. Velmi lehká, teplá a dobře sbalitelná bunda. Tři vnější kapsy. Anatomicky tvarované rukávy. Prodloužený zadní díl. Stahování v bocích. Možnost sbalení bundy do vnitřní kapsy.

www.triop.cz

Sportovní nemembránová softshellová bunda s  výbornou prodyšností, určena pro aktivní sportovce, skvěle ochrání proti větru a  přitom zaručuje komfort a  odvětrávání těla i při zvýšené aktivitě (vyjížďky na kole, VHT, skialpinismu či výletu na běžkách). Anatomicky přesný střih zaručuje vysokou pohyblivost.

Materiál: 100% polyamid Izol. vrstva: ClimashieldR Apex 60 g/m2 Hmotnost: (L) 370 g Cena: 3.990 Kč www.tilak.cz

60

Použití pro lana průměru 8 až 13 mm a šité smyčky 10 až 16 mm. EN 12278:2007, EN 567:1997 Vyrobeno v Itálii!

Doporučená MOC: 3.590 Kč www.directalpine.cz

RUGGED MOUNTAIN PANT Lehké strečové kalhoty. Původně vyvinuty pro trekking, postupně se ale staly velmi populárními pro celé spektrum outdoorových aktivit. Pohodlné, větruodolné a trvanlivé. Vyráběny ve třech různých délkách: krátké, standardní a  prodloužené. K  dostání v  síti obchodů Rock Point. T Dvě přední a jedna zadní kapsa na zip. T Boční kapsy, jedna navíc s další vnitřním oddělením na mobil. T Deštiodolná kolena z materiálu FlexAble™, deštiodolné nárty z polyamidu. T Háčky na spodním okraji nohavic usnadňující uchycení za tkaničky. T Elastický pás se zapínáním na knoflík. T Anatomicky tvarovaná kolena. T Ventilační otvory. … a další vychytávky. Hmotnost: 760 g (velikost L) Velikosti: XS – XXXL  Více informací na: www.haglofs.se

THERMO SADA Velmi teplé a technicky propracované ponožky určené do náročných podmínek. Špička a  pata jsou matriálově zesíleny a na patu navazuje zesílená zóna ochraňující Achillovu šlachu. Dva bandážové pruhy, přes nárt a  nad kotníkem, dobře fixují ponožku na noze. Ponožky jsou ukončeny středně vysokým lemem s rovnoměrným svěrem. Ponožky Thermo se dodávají zároveň s  vložkami do ponožek jako sada. Ve zvlášť chladném počasí tyto vložky vynikající vlastnosti ponožek ještě umocní. ponožky: černá / fialový norský vzor, natur / černý norský vzor cena: 355 Kč vložky: bílá, černá cena: 99 Kč (vel.:1-2), 109 Kč (3 až 13) www.moira.cz

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu.

LEZECKÉ CHYTY SQUADRA Lezecké chyty vyráběné z vysoce kvalitní polyesterové pryskyřice, splňující normu DIN EN 12572-3. Rozmanité chyty v  různých barvách. Větší chyty jsou duté, což při úspoře materiálu dovoluje dělat při stejné pevnosti chyty mnohem lehčí. Chcete-li lézt skutečně dobře, měli byste na své tréninkové stěně mít co možná nejvíce různých chytů. Chyty Squadra jsou dobrou volbou. Více informací na: [email protected]

Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

SKIALPOVÁ KOLEKCE LA SPORTIVA Skialpová La Sportiva kolekce 2013 to je velká porce vášně, inovací, moderní technologie a puntičkářského smyslu pro detail. Cíl je jasný: ta nejlepší výstroj a  výzbroj pro všechny skialpinisty. Pro každou situaci. Na horské túry, extrémní skialpové přechody i na závody. Známá italská značka se tak kromě lezeček a  pohorek „obula“ i do skialpových bot, skialpových lyží a  oblečení. V  HUDY sportu vám představujeme kolekci na rok 2013. MY JSME SKIALPINISTÉ! Podrobné informace na: www.hudy.cz nebo prodejnách HUDY A  testovat můžete na HUDY SNOW TOUR 2013, www.hudy.cz/ snowtour.html

MONTANA V MOBILU! Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech.

A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/ montana nebo vložte tento kód (Programy pro načtení QR kódů v mobilních tel. jsou k dostání zdarma)

A co na vás na zmíněné www stránce čeká? • Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) • Denně aktualizované zprávy a informace • Přehled o aktuálním čísle v prodeji • Seznam trafik pro celou ČR • Funkce pro nalezení nejbližší trafiky s Montanou v místě, kde se právě nacházíte Servis poskytuje Straper, s.r.o.

61

ZÁVODY

 Nejde nebýt. Boulderingová štafeta smíšených čtyřčlenných týmů.  Vzor nemám žádný. Nejvíc mě

MEJCUP Adam Ondra 1. místo

 Proč Mejcup? Protože je za rok jen jeden.

 Jsi spokojen(a) se svým  výsledkem na Mejcupu? Neměl bych?

 Co je pro tebe největší motivací v lezení? Máš nějaký vzor? Já mám to štěstí, že lezení mě baví natolik, že to neřeším. Už odmala vím naprosto přesně, že lezení je pro mě jako stvořené. Obdivuji Wolfganga Güllicha, ale motivuje mě kdokoliv, u něhož vidím známky správného lezeckého fanatismu.

 Myslíš, že je dobře, že je lezení čím dál tím víc populárnější? Přináší to podle mého názoru víc výhod než nevýhod. Co jsou výhody a nevýhody, to si myslím skoro každý domyslí.

 Co se ti na posledním Mejcupu nejvíc líbilo a co je naopak potřeba změnit? Mejcup jako celek mi přišel úžasný, jediná výtka by možná mohla být směřována k chytům, po kte-

62

rých se lezlo finále. Jsou to téměř stále ty samé. A poslední kapela mě příliš neoslovila.

motivuje lezení na skálách. Čím je cesta těžší, tím je hezčí, což je má motivace do tréninku.

Trénuješ systematicky? Píšeš  Jak se to vezme. Má to výhosi tréninkový deník? Podle tréninkového teoretika asi trénuju nesystematicky, ale trénuju tak, jak mi to vyhovuje, podle zkušeností, co u mě funguje, a jak mě to baví – a to tak, že velmi. Deník si nepíšu, pouze před významnějšími cíli si v obrysech trénink na papíře rozplánuju.

Kdybys měl(a) vymyslet novou lezeckou disciplínu, co by to bylo? Lezení v  komisňácích, flanelové košili a s kloboukem. Petra Růžičková 1. místo

 Je to nejlepší závod v Brně. Je určen pro všechny a závod je zakončen velkou afterparty, takže má každý příležitost povykládat si s kamarády, které dlouho neviděl, a pro nováčka je to ideální příležitost, jak zapadnout do kolektivu. Líbí se mi, že pořadatelé vždy vymyslí nějakou novinku, takže je na co se těšit.

du v tom, že díky popularitě budou dostupnější sponzoři. Také jak se přeplní stěny, začnou stavět další, což je super. Ale na druhou stranu z  toho nadšená nejsem. Do skal si jedu odpočinout a  chci mít klid. Takže čím míň lidí, tím je to lepší. Ale naštěstí ještě jsou oblasti, o kterých moc lidí neví.

 Nejlepší byla koule, krásně postavené bouldery a atmosféra vytvořená diváky. Změnit? Všechno bylo super, jen bych vyhodila všechny, kteří chtějí během závodu kouřit. To bylo při lezení hodně nepříjemné. Kvalifikace je vždy náročná, kvůli počtu lidí, ale s tím se nedá nic dělat. Stačí si přivstat a být rychlý.

Systematicky netrénuji. Lezu, když mám chuť a když mě někdo jiný naláká. S deníkem byl učiněn pokus, ale skončil na první stránce. Ta byla poté vytržena a deník s  prázdnými papíry využit pro školní účely.

Matěj Švub 2. místo

 Na Mejcup jezdím každý rok, je to parádní závod se super účastí a atmosférou, proto se na něj rád vracím.

 Já na Mejcup nejezdím kvůli co nejlepším výsledkům, ale spíš si chci co nejlépe zalézt. Ale ano, spokojený jsem i s umístěním.

 Mou motivací je brácha Humpi, motivuje mě stylem: jestli to přelezl on, tak to snad musím dát i já.

 Určitě je to dobře, hlavně když se zvyšuje účast lidí na závodech jako je Mejcup, určených pro každého, kde si každý fanda lezení dokáže najít ty své bouldery, na kterých si dobře zaleze. 

 Ta koule byla úplně super, také skvěle postavené bouldery. Nelíbí se mi jenom, že někdy je v kvalifikaci na bouldrovkách příliš moc lidí a skáčou si po hlavách. Třeba kdyby to bylo rozděleno na dvě tři skupiny, tak je víc prostoru na lezení.

Trénuju chaoticky a  deník nemám.

63

ZÁVODY

Biatlonicke lezení. Lezlo by se s puškou do štandu, kde by sportovci museli nastřílet terče a čím víc terčů trefí, tím víc budou mít v dalším úseku chytů. Nelly Kudrová 2. místo

 Bezbřehá radost a tak trochu povinnost…

 Ale jo. Jen doufám, že se mi ještě někdy podaří vyhrát.

 Lezení samotné, lidé, kteří tím opravdu žijí, a také výkony těch nejlepších na SP.

 Aspoň mám práci. Zatím ale devětadevadesáti lidem ze sta vysvětluju, jaký je rozdíl mezi horolezením a lezením a že na metry se naše výkony neměří, takže to asi nebude s tou popularitou tak hrozné.

 Atmosféra – jako vždycky, pěkné bouldery a  Kotelna! Nelíbil se mi KO systém ve finále, neustálé přesouvání se a  poněkud rozvleklé superfi nále, kdy jsem měla pocit, že už to lidi ani moc nezajímá.

Martin Stráník 3. místo

 Jednu z nejlepších akcí sezony

Lezení na jeden nádech.

64

na vytrvalost, jeden boulder, jedna cesta na rychlost, vše během jedné hodiny.

bych si nenechal ujít.

 Cílem je vždy finále, vyšším

Katarína Fickuliaková 3. místo

cílem bedna, to se povedlo, takže jsem.

 Polezeníčko bez povinnos-

 Největší motivací jsou videa,

tí. Konečne si zaleziem aj inde ako v práci.

přelezy nabouchaných Američanů v  čele s  Woodsem a  Robinsonem. Vzor je odjakživa Chris Sharma.

 Asi ano, lezení to pomáhá tím, že jsou v něm větší peníze, objevují se nové lezecké oblasti, více lezců může dělat lezení profesionálně, a my tedy můžeme častěji kulit oči nad jejich přelezy.

 Asi jako všem finálová koule. Dále „naše“ finálové bouldery, kvalifikace na Kotelně. Také atmosféra závodů, ale tou je Mejcup typický. Líbilo by se mi, kdybych mohl odevzdat závodní tiket na jakémkoliv kvalifikačním stanovišti, jsem líný. A  nafoukl bych budovu Flédy, aby tam bylo víc místa. Zlepšil informovanost.

Třeba teď jsem si dala syste- Systematicky netrénuju, ale matickou měsíční pauzu. Tréninkový ne…

Lezecký trojboj, jedna cesta

snažím se momentálně držet systému: dvakrát týdně boulderovka, jedenkrát kampus, o víkendu skály, závody…

 V  poslednej chvíli vydalo na finále, tak jasne.

 Lezenie samotné. Mňa to jednoducho baví.

 Určite. A hlavne to nikomu neškodí. Lezecké steny sú plné a na skalách je to stále v pohode, keďže veľa z tých nováčikov nikdy na skaly nepôjde. Škoda len, že ani

tá lezecká komunita nie je celkom odolná voči blbcom. Ale tí sú asi jednoducho všade.



Myslím, že gula bola krásna. Je otázne, či to je lezecky atraktívne, ale na pohľad určite áno. Trošku škoda je, že sa to celé začína sústrediť už iba na finále a kvalifikácia sa berie jako povinné zlo, lebo pre väčšinu ľudí je práve tam priestor, aby si zaliezli. A čo tie žinenky v kvalifikácii?



Nie. Iba leziem a  tak to aj vyzerá.

Ak by som niečo vymyslela, tak to máme na Vertigo Open. ptal se foto

mr. Mejcuppucini Pavel Žo a, Radmil Schneider

HOSPUL CUP 2012 – desátý ročník závodů ve dvanácti letech Náš horolezecký oddíl Spartak Ústí nad Labem pořádá závody na umělé stěně již od roku 2000 víceméně pravidelně. Měl jsem to štěstí být u všech deseti ročníků. Malými oddílovými závody v  letech 2000–2002 počínaje, přes monster akci s  řadou reprezentantů a  mezinárodní účastí v  letech 2003 až 2004 a pomalu sešupem z kopce zpět ke kořenům – závodům regionálního významu s vysokým „společenským a propagačním“ dopadem. Naší velkou ambicí bylo připravit závody s dobrou sportovní úrovní, ale hlavně klání, při němž dostanou šanci nejmenší v  jeden den společně se seniory i  veterány. Vedle měření sil byl podstatný i  společenský rozměr akce. Potkat se s  přáteli, poklábosit, motivovat sebe či své ratolesti. Každý se někam posouvá. Někdo výkonnostně ještě nahoru a někdo zase směrem opačným. Abychom zajistili atraktivitu, byť na úkor objektivity, od počátku jsme ignorovali izolaci a lezlo se dle losu. Koho by bavilo být celý den zavřený v šatně, že? Letošní ročník se poprvé uskutečnil na rozsahem velmi slušné stěně HO Bělá (součást Děčí-

Pavla Vopatová, vítězka kategorie Ženy

na), protože stěna na univerzitě v Ústí nad Labem už má nejlepší léta za sebou – bohužel. Provozovatel stěny v Bělé nám společně s  tradičním stavěčem všech deseti ročníků Patrikem Černým připravili i díky velikosti stěny super závody! Každý lezl tři až pět cest a  výsledky se sčítaly. I  ten největší „průměrák“ toho vylezl dost; a na stranu druhou rozsah těch, kteří topovali, byl vždy rozprostřen maximálně mezi tři závodníky. Letos se kvůli velké převislosti a zároveň menší výšce stěny neuskutečnila soutěž v lezení na rychlost. Nejmladšímu závodníkovi byly čtyři roky. Naopak veterán nad pětačtyřicet let nám letos závodil bohužel pouze jeden – Míra Dvořák –, a  tím zákonitě vyhrál. Ale lezl, jako kdyby jich bylo padesát. Nejmladší kategorii 0–6 let vyhrál Kryštof Thomayer z  USK Slávie Ústí. Kategorii 7–10 let vyhráli Petr Fišer a Tomáš Pešta z HO Bělá. V kategorii 11–14 zvítězil devítiletý Jan Vopat. Závodit za starší s výjimkou veteránů bylo možné. Mezi chlapy zvítězil v superfinále Matěj Burda z Hudy týmu Hřensko. Ženám kralovala

Rozlézání nejmenších

Pavla Vopatová. Celkem závodilo úctyhodných devětapadesát účastníků. Časově to vyšlo parádně a díky spojení stěny s restaurací se dal v sokolovně strávit společně s přáteli příjemně celý den. Celkem i se závodníky přišlo sto dvacet návštěvníků. Na závěr se sluší zmínit sponzory, bez kterých by to nešlo, nebo šlo, ale dost by to dřelo. Všude kolem samá krize, ale nevím čím to, že s námi jsou někteří partneři od samého počátku, a to je již dvanáct let. Nejedná se asi o úplný sponzoring s jasným marketingovým dopadem, ale spíše filantropii s nespecifikovaným eko-

nomickým výsledkem, ale snažíme se firmám jako je Saltic, Rock Empire, Yate, KUR Sport Děčín, VP Climbing Servis a dalším jejich podporu oplácet nákupem jejich výrobků a služeb nejen pro oddíl. Letos byla cena v součtu 25.000 korun. Kolem 20.000 se držíme pravidelně každý rok! Až se někdy divím, jak je to jednoduché. Ještě jednou všem díky, Montanu a  Horokupectví za mediální partnerství a ceny nevyjímaje! Tak zase v listopadu 2013 – pokud nebude konec světa už letos! text foto

Radim Bzura archiv autora

Tři generace

65

ZÁVODY

Andrea Pavlincová

EYC KRANJ 2012 A ZHODNOCENÍ MEZINÁRODNÍ MLÁDEŽNICKÉ SEZONY Posledním letošním závodem Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost a zároveň naším asi nejúspěšnějším letošním závodem byl ve dnech 24. a 25. 11. závod ve slovinské Kranji. Jana Vincourková tam excelentním výkonem ve finále získala v kategorii B zlatou medaili! A jak to probíhalo? Klání se zúčastnilo  186 závodníků, našich reprezentantů bylo čtrnáct. Jediným zádrhelem závodů v Kranji je vždy organizace kvalifikací – pořadatel má postaveny pouze tři cesty (pro šest kategorií), takže každou cestu lezou dvě kategorie za sebou. Cesty jsou navíc stavěny tak, aby se rozhodovalo v horní části stěny, a tak Tereza Svobodová

66

se kvalifikace neskutečně táhnou a  končí často až kolem deváté hodiny večer. Ale cesty jsou vždy krásné a zajímavé. Největším úspěchem a  vlastně i  překvapením pro účastníky z ostatních zemí byl fenomenální výkon Jany Vincourkové ve finále. Už kvalifikace ukázala, že se Jana opravdu potkala s  formou v  pravý čas. V  jedné kvalifikační cestě spadla z topu, ve druhé spadla těsně pod topem, a tak postupovala do finále z krásného pátého místa. Ve finálové cestě dívek se nejtěžším místem ukázal být těžký zdvih do spoďáku nad táhlým převisem, na kterém (nebo těsně před kterým) skončily všechny ostatní závodnice před Janou. U Jany to vypadalo, že v tomto místě leze asi

nějakou jinou cestu – porovnala se pod převískem, v pohodě se zvedla a chyt udržela… Udělala pak ještě asi pět kroků, než jí „konečně došlo“, a průběžně tedy byla první. A pak už jsme jen čekali, jak si s cestou poradí její soupeřky, mezi nimiž byly hvězdy kategorie B – Molly Thompson-Smith z  Velké Británie a Hannah Schubert z Rakouska. Obě lezly výborně, ale na tenhle krok (a na Janu) tentokrát prostě neměly… Takže jsme si pak vychutnali Janu stojící na nejvyšším stupni, a mohli jsme si tak konečně zase poslechnout na závodech v obtížnosti českou hymnu. Celkově Jana v  letošním Evropském poháru obsadila krásné deváté místo. Výsledek v  Kranji, ale i celkové umístění jsou velkým úspěchem a  doufejme, že pro Janu i obrovskou motivací do dalšího roku, kdy bude moci závodit i v kategorii dospělých. Naše dvě letošní nejlepší závodnice Tereza Svobodová a Andrea Pavlincová (obě kategorie A) oproti tomu asi na Kranj nebudou

Kranj, Jana Vincourková

vzpomínat úplně nadšeně. Tereza byla před tímto závodem na třetím místě v průběžném pořadí na EYC a v podstatě i jen účast ve finále jí skýtala reálnou naději si toto umístění udržet. Což samozřejmě nevyšlo – Tereza lezla kvalifikace sice dobře, ale příliš váhavě, takže jí v jedné kvalifikační cestě začal tlačit čas, což u ní vedlo k chybě v dynamickém kroku a bylo z toho nejnepříjemnější umístění – 11. místo (do finále postupuje deset závodníků). A to v takovém závodě „naštve“. Takže při finále se Tereza už jen mohla dívat, jak ji na celkovém třetím místě střídá německá závodnice Ana Tiripa. Co se dá

dělat, v tu chvíli to jistě zamrzí, ale Terezino celkové čtvrté místo v letošním Evropském poháru a stříbrná medaile ze závodu EYC ve Voironu ukazují, že patří stabilně do evropské mládežnické špičky. Z  našich lezla v  kvalifikacích nejlépe Andrea Pavlincová (kategorie A) – v  obou cestách top. Andrea ukázala, že už je zase ve „staré“ formě (v  létě opakovaně bojovala s nemocemi a musela pak rychle dohánět ztracenou výkonnost), a kvalifikacemi se v podstatě „prošla“. Ve finále pak skončila v klíčovém místě cesty, které z její kategorie přelezly pouze dvě závodnice. Přestože Andrea postupovala z  prvního místa v  kvalifikacích, tak ji o zasloužený bronz připravilo opravdu velmi zvláštní pravidlo, že při shodě v cestě rozhoduje čas, a ne výsledky z minulých kol. A  protože Andrea lezla rozvážně a v klidu a na těžký krok se precizně připravovala, bylo z  toho „díky času“ a  shodě ve finále s ostatními „jen“ 7. místo, což je sice výborný výsledek, ale v této situaci je to spíše k pláči. Andrea si tím ale zapsala cenné body do rankingu a v celkovém pořadí letošního Evropského poháru mládeže skončila na 8. místě. Celkové umístění v letošním EYC a schopnost tak rychlého návratu do excelentní formy potvrzují, že Andrea patří ve své kategorii mezi nejlepší. Z  ostatních našich závodníků dále nejlépe lezli Katka Zachrdlová (kategorie B), 14. místo, a z chlapců Petr Čermák (kategorie A), 16. místo. Další naši závodníci dopadli takto: kategorie B – Eliška Vlčková 21. místo, Vojta Sedláček 32. místo, Petr Kliger 39. místo. Kategorie A – Šárka Hvězdová 31. místo, René Daňa 32. místo, Martin Jech 33. místo a Mára Škorpil 35. místo. V juniorech byl Roman Kučera 23. a Michal Štěpánek byl na 24. místě. Celkově se letošní závodní sezona ve všech směrech povedla, jak nejlépe to šlo, komisi se povedlo zrealizovat i  s  omezeným rozpočtem všechny plánované akce včetně účasti alespoň výběru reprezentace na MS v Singapuru. V  Evropském poháru se naši závodníci, nebo spíše závodnice, také neztratili(y) – tři umístění do desátého místa, z toho dvě v kategorii A jsou dobrou nadějí do budoucna. Za komisi soutěžního lezení mládeže text foto

Marie Dichtlová archiv M.D.

Příběh červené papriky Asi to s  lezením nemá moc nic společného, ale nemohu se s  vámi nepodělit o  zkušenost, kterou jsem nedávno nabyl. Začátkem ledna jsem si byl s  kamarádem zalézt v  Brně na Klajdě. Po dvouměsíční pauze a  dvou hodinách lezení mi odumřely prsty (nejsem žádný profík a lezení je jedním z mnoha koníčků, které praktikuji), tudíž jsme si řekli „dost“. Sedíme u  stolku, tlacháme o  proběhlém silvestru, zraky upřené ke stropu, kde se v  převisu lopotí jiní borci. Hlad a zároveň novoroční předsevzetí (proč si je pořád lidé dávají?), že se nebudu přejídat, mne nutí vytáhnout z báglu papriku. Takovou tu krásně vyšlechtěnou, bez jediné vady, velikou, křupavou, dokonale tvarovanou (kdo ví, kolik chemie se na ní spotřebovalo?). Kapesním nožíkem papriku krájím vejpůl a dělím se s kamarádem. Vnitřní část papriky, obsypaná drobnými bílými semínky mne úplně dostala. Ne že bych tohle nikdy neviděl, ale moment totálního vyčerpání spojený s krásou, se kterou si příroda dokázala vyhrát uvnitř tohoto kousku zeleniny, udělaly své a já byl na chvíli ohromen. „To musím zvěčnit“, říkám a vytahuji půjčený testovací vzorek úplně nového, super odolného foťáku – Olympus Tough TG-2. Původně jsem s ním chtěl udělat pár zkušebních fotek z lezení, ale z toho nakonec sešlo, jelikož mne totálně uchvátila červená zelenina. Rozkrojenou papriku dávám na stůl a fotím. Dobrý, ale fotku rozkrojené papriky už asi viděl každý. Pak si vzpomínám, že v tiskové zprávě k foťáku jsem četl něco o  super-makro, nebo spíš mikro režimu, který ten foťák umí. Je to tak. Na přepínači režimů nacházím symbol tulipánu, označující makro režim. Zapínám ho, přibližuji se k paprice asi na 10 cm a zkouším zaostřit. Jde to. Přibližuji se ještě víc. Pořád to ostří. Skončil jsem ani ne 5 mm od semínek papriky, kdy na mne foťák zařval, že dál už to opravdu nezaostří. Fotím z cca 1 cm a jsem nadšen. Takovýto pohled do nitra papriky se jen tak nevidí. Na druhou stranu na tom není nic mikroskopického, tak co to vlastně psali v té tiskové zprávě? Zkouším různé varianty, když najednou zůstávám nechápavě stát (tedy sedět) s  pusou otevřenou dokořán. Foťák je stále 1cm od papriky a přitom mi to dovoluje opticky zoomovat. Něco podobného

jsem nikdy na jiném foťáku neviděl. Už to není makro záběr vnitřku papriky, už je to skutečně záběr podobný fotkám z  polního mikroskopu. V první chvíli ani nejsem schopen rozeznat, co že to vlastně na obrazovce vidím, až pak si uvědomuji, že se jedná o  okrajovou část jednoho paprikového semínka. Funkce mne natolik ohromila, že okamžitě zapomínám na lezení, nevnímám své okolí a  pořád jen zkouším a zkouším a zkouším. Fotím obrázek vytištěný v letáku – na fotce je vidět jen několik teček ofsetového tisku, fotím svoji karabinu – vidím všechny detailní mikroskopické rýhy, které se na ní v  průběhu let utvořily, fotím povrch lana – člověk se až děsí, když vidí každé jemné vlákénko, které z  lana při tomto zvětšení vystupuje. Ne že by tato super makro a  super-mikro funkce měla být tou stěžejní, ale po pravdě řečeno mne skutečně dostala na lopatky.

Papriková semínka, tak, jak je všichni známe

Detail paprikového semínka, tak, jak jej neznáme

Abych ale nemluvil jen o makro světě, novinka Olympus TG-2 dokáže i  spoustu jiných věcí. O předchůdci TG-1 jsme psali již v  čísle 4/2012, takže je vám asi známo, že se jedná o bezkonkurenčně nejodolnější a  obrazově nejlepší Tough foťák na trhu. TG-2 se oproti předchůdci v pár věcech polepšil. TG-2 je vodotěsný až do hloubky 15 metrů (bez jakéhokoli dalšího pouzdra, s  pouzdrem až do 45 m). Na přepínači režimů přibyl jeden velmi důležitý parametr – totiž režim preferen-

Olympus TG-2

ce clony, označený písmenem A. Pokud fotíte pod vodou ve velkých hloubkách, kde je nedostatek světla, nebo jste suchomilci a fotíte v podvečer, nebo kdekoli, kde není světla nazbyt, je dobré mít možnost otevřít clonu dokořán, tudíž nastavit v  tomto případě f2.0. Ano, vynikající světelnost objektivu je další předností TG-2. Třetím vylepšením je výše popsaný super makro režim, se kterým dokážete i při té nejkratší zaostřovací vzdálenosti ještě navíc zoomovat. Co se odolnosti týká, nic lepšího dnes na trhu není: Vodotěsný do 15 m, prachotěsný, nárazuvzdorný pro pády z výšky 2,1 m, mrazuvzdorný do -10 °C, tlakuvzdorný do 100 kg. Schopnost nasazení výměnných předsádkových čoček jen umocňuje univerzálnost fotoaparátu. Malý výběžek na horní straně fotoaparátu naznačuje přítomnost GPS s  elektronickým kompasem, díky kterému se nejen neztratíte, ale u všech fotek budete znát přesně jejich polohu pořízení, což lze následně doma, v teple u počítače, zobrazit na mapě. Jakmile se TG-2 dostane do prodeje, což by mělo být již v průběhu února, hned se jeden zabydlí u mne v báglu. Tuto věcičku chci mít pořád s sebou. A vděčím za to červené paprice. Možná i proto si TG-2 nekoupím v černé, ale v červené barvě. Jeden „lezeckej paprika“ Foto by: Olympus TG-2

placená inzerce

67

ZÁVODY

ZHODNOCENÍ SERIÁLŮ ZÁVODŮ MLÁDEŽE TENDON CUP V LETOŠNÍ SEZONĚ Závody mládeže v  lezení na obtížnost pod značkou Tendon jsou stálicí české závodní scény. Zásluhu na tom má především firma Lanex, a. s., vyrábějící lana, které značka Tendon patří a která se již před více než deseti lety rozhodla zaměřit svou podporu (v podobě cen pro vítěze, lan pro závody) na mládež a její soutěživost.

Kategorie A

Kategorie D

Letošní rok ovšem přinesl do zaběhlé koncepce mládežnických závodů změny, protože firma Lanex se rozhodla podporovat nejen oblíbený Tendon Cup pro začínající a  středně pokročilé lezce do šestnácti let, ale také „první ligu“ mládežnického lezení

68

– Český pohár. Od letošního roku jsou tedy „Tendony“ dva: Tendon Cup regionální pohár, který je pokračovatelem tradičního Tendon Cupu, a Tendon Český pohár mládeže, oba v lezení na obtížnost. Většinu změn v  organizaci i  pravidlech přijali nakonec závodníci, ale i rodiče, vedoucí oddílů a trenéři kladně – například přidání kategorie „mini“ pro děti do devíti let v regionálním Tendon Cupu, sjednocení ostatních věkových kategorií v  obou seriálech s kategoriemi IFSC nebo povinný přestup do Českého poháru pro první tři závodníky z regionálního Tendon Cupu. Na druhé straně se bohužel ukazuje diametrální rozdíl v  názorech mezi některými finalisty Českého poháru a  jejich rodiči a  trenéry a  relativně velkou skupinou rodičů začátečníků a některých oddílů s nejmenšími dětmi. Někteří z  nejlepších jako by zapomněli na své začátky a  kritizují existenci regionálních závodů – „však by mohl být jen jeden seriál závodů, s využitím prostředků z regionálních Tendonů by byl kvalitnější a  není důvod podporovat více začátečníky, naberou zkušenosti rovnou na Českém poháru“. Věřím, že to je spíše jen žehrání na stálý nedostatek peněz v našem sportu, i když nutno říci, že se situace stále zlepšuje, a právě díky Lanexu je komise schopna poskytnout pořadatelům dotaci na závody i  hodnotné ceny pro závodníky. Komise nehodlá přestat podporovat z tohoto pohledu i závody „druhé kategorie“, ne každé z dětí chce opravdu objet celý pohár nebo celý seriál závodů, ale chce si jen občas zajít na nějaký jednodušší závod spíše pro radost a pro možnost vyzkoušet si vůbec atmosféru závodů. Na druhé straně je zde relativně silná skupina „odpůrců“ sjednocení původních dvou kol regionálního Tendon Cupu (ten se dříve dělil na českou a moravskou část, každá měla pět závodů a  v  každém regionu se zvlášť vyhlašovaly celkové výsledky), svůj nesouhlas dokonce vyjádřili peticí, ale… Sjednocení obou regionálních kol, redukce počtu závodů z deseti na šest a  celkové vyhlášení

celého regionálního Tendon Cupu – tyto zřejmě nejnepopulárnější změny v  rámci koncepce celého soutěžního lezení mládeže pramení z několika důvodů: pořádání tolika závodů je jak časově, tak finančně mnohem náročnější, ceny a i organizace závodů musí vycházet i  z  možností, které nám dopřává hlavní partner, firma Lanex, a  díky redukci počtu závodů mohla komise zdvojnásobit dotaci, kterou poskytuje z rozpočtu ČHS pořadatelům těchto závodů. Zkušenosti z  minulých ročníků navíc ukázaly, že se občas obě regionální kola stejně stávala doménou několika závodníků, kteří chtěli prostě objet (a vyhrát) všechny závody – což nám při rozdělení na regiony přišlo poněkud zvláštní. Do celkových výsledků se nyní počítají pouze čtyři ze šesti závodů a komisi se podařilo najít pořadatele tří závodů v Čechách (Praha, Sobotka, Trutnov) a tří závodů na Moravě (Vyškov, Jeseník, Lanškroun), aby byla zachována možnost účastnit se většiny „povinných“ závodů ve svém regionu. Chápeme problémy, které způsobuje nutnost zavítat do druhé části republiky, pokud chtějí závodníci bodovat a umístit se v  celkovém regionálním Tendon Cupu, ale na druhou stranu, pokud oddíl nebo rodič podporuje i u mladších kategorií snahu svých svěřenců o to uspět v celém seriálu závodu, přijde nám cesta na závod do vzdálenější destinace jako dobrá zkušenost jak pro rodiče a  oddíly, tak zejména pro malé začínající závodníky – přece jen jeden dvoudenní výjezd na závod za sezonu lze brát jako velký zážitek a opravdu dobrou přípravu na eventuální účast třeba na nějakém mezinárodním závodě dětí. Chápeme, že je to finančně i  organizačně velmi náročné, ale myslím, že děti to berou jako super zážitek, že byly na závodě třeba až… (můžete si každý doplnit dle pro vás nejvzdálenější destinace). Ale už dost o problémech s organizací závodů, nakonec alespoň několik „nej“, které jsme na závodech letos zaznamenali. Nejvíce dětí se zúčastnilo v  dubnu regionálního Tendon Cupu v Praze na Cibulce, 211 závodníků – to tu ještě nebylo. Zde je nutno smeknout před pořada-

teli, že tento nápor zvládli, a  před rodiči a  závodníky, že to přežili. Nejmladšími závodníky byly děti narozené v  roce 2006 – Barbora Jedličková, Veronika Pokorná, Šimon Baláž a  Tomáš Valenta. Což mi připomíná, že jsem jednou na závodech málem odbyla jednu malou holčičku, která stála před tabulí se startovkami a ptala se mě, kolikátá závodí. V první chvíli jsem jí chtěla říct, že je to tam přece napsané, než mi došlo, že asi ještě neumí číst… Suverénně nejlepší závodnicí byla Veronika Peltrámová, která vyhrála všechny závody ČP, jichž se zúčastnila. Veronika patří mezi velké naděje soutěžního lezení a příští rok se již pravděpodobně objeví v reprezentaci mládeže, tak snad se má Evropa na co těšit! Nejrychlejším závodem byl závod v Jičíně, nejvíce se naopak táhl závod v  Jablonci, kde bylo 86 závodníků a závod trval déle než regionální závod v Praze na Cibulce se svými 211 účastníky. Jablonec ale má i  kladné „nej“ – s nejdelší finálovkou. Stěna na to má opravdu parametry. Jako jedno z  největších „nej“ letos považuji osobně to, že na závodě Tendon Českého poháru v Písku stavěl cesty jediný český stavěč s mezinárodní licencí Honza Zbranek, a  děti si tak mohly vyzkoušet, jak asi vypadají cesty na mezinárodních „velkých“ závodech (a jak vypadá takový „velký světový“ stavěč). Na úplný závěr bych chtěla jménem ČHS a  komise soutěžního lezení mládeže poděkovat zejména firmě Lanex a. s. za podporu mládeže a stejně tak i ostatním firmám, které podpořily jednotlivé závody obou našich seriálů. Velký dík patří pořadatelům za ochotu a obětavost, s nimiž závody pořádají, a všem rodičům, kteří na závodech aktivně pomáhají. Závodníkům, jejich trenérům a rodičům přeji do další sezony hodně úspěchů, ale i  hodně radosti z vlastního lezení, ať už to na závodech dopadne jakkoliv, a  všem nám přeji hodně trpělivosti, tolerance a  snahy o  porozumění si napříč celým spektrem našeho krásného sportu a koníčku. text foto

Marie Dichtlová archiv M.D.

ELITE aneb Na čem visí váš život… Pro tento rok přicházíme na trh s  novou a  naprosto jedinečnou řadou lan a šňůr: Elite. Produkty této řady mají výjimečné vlastnosti, které je odlišují od ostatních, zdánlivě podobných lan ve stejných kategoriích. BEZPEČNOST ODOLNOST PŘÍJEMNÁ MANIPULACE Podobná slova jste už v  souvislosti s lany a „repkami“ už určitě mnohokrát slyšeli. Pořád je ale co vylepšovat. Víme, že na našich produktech závisí vaše životy. Nasloucháme tomu, co od našich výrobků očekáváte, a  díky dlouhé historii a vlastnímu vývoji umíme přicházet s originálními řešeními. A proto jsme pro příští rok přišli s novou, patentovanou „vychytávkou“, která vás má ještě lépe chránit. Zkrátka bezpečnost především. Nově vyrábíme vybraná lana a „repky“ takovou technologií, která i  při přeseknutí ople-

tu zabraňuje úplnému přetržení lana a  ponechává čas na rychlý únik z  nebezpečné situace. Neskromně se proto domníváme, že výrobky z řady Elite se rychle stanou celosvětově velmi žádanými. Novou řadu tvoří již úspěšně vyráběné a praxí mnohokrát prověřené statické lano SECURE, přibude dynamické lano HATTRICK, canyoningové lano SALAMANDER a reep šňůra ELITE.

Celá řada Elite je vyráběna v České republice námi vyvinutou a  patentovanou technologií Secure. Díky této technologii snesou naše produkty vyšší mechanickou zátěž a najdou uplatnění hlavně v situacích, kde může při manipulaci dojít k prodření nebo porušení opletu. Díky za vaši důvěru, která nás posouvá dál, váš Tendon

Více o technologii o řadě Elite najdete na: www.mytendon.cz nebo v Montaně 6/2012

Speciálně upravené PA vlákno, které díky interakci s ostatními vrstvami lana zaručuje nulový posuv opletu.

DUŠE:

Oplet z PA materiálu v SBS konstrukci usnadňuje manipulovatelnost a zvyšuje mechanickou odolnost lana.

MEZIOPLET:

OPLET:

10.2

Zárukou kruhového průřezu lana je pletené jádro s paralelními dušemi. Má pozitivní vliv na míru posuvu opletu a celkovou bezpečnost lana.

LANO S NULOVÝM POSUVEM OPLETU VYROBENO UNIKÁTNÍ PATENTOVANOU TECHNOLOGIÍ SECURE. DÍKY SENDVIČOVÉ KONSTRUKCI PLETENÝCH VRSTEV A POUŽÍVÁNÍ SPECIÁLNĚ UPRAVENÝCH VLÁKEN JE LANO BEZPEČNÉ I V PŘÍPADĚ ZNAČNÉHO POŠKOZENÍ OPLETU.

A JDI...

Rok se sešel s  rokem a  už tady zase máme první číslo nového ročníku a s ním i první A jdi. A bohužel, stejně jako v minulém čísle, máme tady hned na začátek smutné zprávy. Jen co jsme se v  poslední Montaně loňského roku zmínili o  smrti Patricka Edlingera (do příštího čísla připravujeme na Patricka vzpomínku), tak české a slovenské weby zahalila smutná zpráva o  tragickém úmrtí Dina Kuráně. Jemu se podrobněji věnuje na jiném místě tohoto čísla Igor Koller. No a  celosvětovou sítí se rozletěla také informace o tom, že 13. prosince 2012 odešla i  jedna legenda himálajského lezení, a  to Maurice Herzog. Ten se narodil 15. ledna 1919 v Lyonu a do celosvětového povědomí se zapsal ve svých jednatřiceti letech, když 3. června 1950 se svým krajanem Louisem Lachenalem stanul bez použití kyslíku na vrcholu jedné z  nejobávanějších osmitisícovek, Annapurně (8.091 m). Byla to zároveň první zdolaná osmitisícovka vůbec a  za zmínku určitě také stojí, že další úspěšný výstup na tento vrchol uskutečnil až o dvacet let později Chris Bonington. Francouzská expedice pod vedením Herzoga započala svůj pokus o  výstup relativně pozdě, až 14. května, kdy se už pomalu, ale jistě schylovalo k  monzunu. K výstupu zvolili velice náročnou a  lavinami permanentně ohrožovanou severní stěnu. Herzog spolu s  Lachenalem se 1. června vystřídali ve vedení na kopci s dalšími dvěma členy Terrayem a  Rebufattem a  spolu se dvěma Šerpy postavili čtvrtý výškový tábor. Následující den s  nimi pokračoval jeden Šerpa, který je doprovodil až do pátého tábora ve výšce 7.400 m. Vrcholový den 3. června se však změnil v noční můru. Oba lezci bojovali s vysokou nadmořskou výškou v  kombinaci s  technicky náročným sestupem po dosažení vrcholu. Maurice Herzog navíc ztratil své rukavice. Cestou dolů je čekal ještě nepříjemný bivak v  ledové jeskyni, to už jim na pomoc přišli i Terray a Rebufatt, ale nakonec se všichni dostali do bezpečí základního tábora. Herzog za tento heroický výkon zaplatil všemi prsty na nohou a většinou prstů na rukou. Doma ve Francii ho čekaly monumentální oslavy, a to i přes určitou kritiku od ostatních členů expedice, s  nimiž se nepohodl a rozhádal kvůli postupu expedice a přílišnému riziku, jež byli nu-

70

ceni všichni podstoupit. V letech 1958 až 1963 pak působil Herzog jako ministr pro mládež a tělovýchovu a  od roku 1968 do 1977 byl starostou Chamonix. Mimo jiné byl také po dobu pětadvaceti let od roku 1970 členem Mezinárodního olympijského výboru a od roku 1995 pak čestným členem tohoto výboru. Příběh první úspěšné expedice na osmitisícový vrchol Maurice Herzog shrnul v knize Annapurna Premier 8000, která byla přeložena do čtyřiceti jazyků a  prodalo se jí přes jedenáct milionů kusů. Dodnes je tato kniha nejprodávanějším titulem s horolezeckou tematikou. Kdo si to doteď nespočítal, tak Maurize Herzog zemřel v Neuilly-sur-Seine v  úctyhodném věku třiadevadesáti let, a to přirozenou smrtí. Svět tak přišel o  jednoho z  posledních žijících velikánů, kteří se zasadili o  dobývání těch nejvyšších hor světa. Tak a teď už opravdu za lezením, i když toho je celkem pomálu. Co také chcete? Pořádná zima nikde, v Patagonii také nic moc počasí, ale přece jen se něco od posledního čísla urodilo. A i když ledové podmínky nejsou úplně ideální, tak na vylezení nějakých těch extrémů to bohatě stačí. Prvním takovým ovocem letošní zimy je nový ledík v oblasti všem Čechům dobře známé. Kdo by to byl řekl, že v Maltatalu může být ještě nějaký nevylezený směr. Toho si všimli Markus Pucher a  Alois Krenn. Ani se nedivím, že daný směr zatím nikoho moc neoslovil. Za vše mluví už jenom obtížnost WI7+, M7 a Jasperova emoční stupnice E6! Navíc na celých sto šedesáti metrech nenechali jediný nýt. No a  jméno „Schwarzer Engel“, tedy „Černý anděl“, moc morálu k opakování také nepřidá. Prostě je na světě jeden z  dalších nejtěžších ledů na světě. Další zajímavé výstupy v ledu se udály v  Ötztalském údolí (pro neznalé také v  Rakousku). Cepínů se chytil známý drtič Hansjörg Auer a  přizval k  sobě kamarády Heiko Wilhelma a Mathiase Nössiga. Okoukli údolí, vybrali tři nepřelezené linky a pustili se do práce. A když vzpomeneme třeba na Auerovo sólo v  Rybě či jiné jeho počiny, tak veškeré dění ve zmrzlém Ötztalu se samozřejmě obešlo nejen bez nýtů, ale i bez skob. A  co že za sebou úderní-

ci zanechali? Den před silvestrem bouchli pětašedesát metrů dlouhý led „Spongebob“ (WI7), což je soustava nad sebou volně visících rampouchů. Hned první den v  novém roce tam poslali odpočinkové WI6, které nazvali „Lucky Strike“. Krásný, čtyřicet pět metrů vysoký, kolmý až převislý ledový sloup. Podle Hansjörga je to jedna z  nejkrásnějších cest v celém Ötztalu. No a perličku si nechali na 3. ledna 2013. Cestu „Rätselburg“ Auer hodnotí jako jednu z  nejtěžších v  celém Rakousku a  směle dal této osmdesátimetrové dardě hodnocení WI7+. A jak že taková cesta vypadá? Vzpomeňte třeba na takové pecky jako je „Centrecourt“ nebo „Land Under“ v Gasteinu a máte něco podobného v Ötztalu. Prostě ledem poprskaná skála… Teď tady máme opravdovou pecku. Vzpomínáte na „Spray On“ (80 m, 2010) od dvojice lezců Will Gadd (Kanada) a  Tim Emmet (Velká Británie) a následující „Spray On... Top!“ (230 m, 2012), kde opět figuroval Tim Emmett a  s  ním jeden z  nejlepších světových ledolezců, Slovinec Klemen Premrl? Pro připomenutí, jsou to cesty v Kanadě v oblasti Helmcken Falls a svého času doslova zbořily tabulku obtížnosti u  ledového lezení, jelikož pár nejtěžších ledů v té době bylo (a stále je) v obtížnosti WI7+ a naráz se tady objevilo něco, co mělo obtížnost WI10 (u  „Spray On... Top!“ pak ještě k  tomu M10+). A  teď prosákly na povrch informace, že Emmet a Premrl po sobě zanechali ještě jednu cestu s názvem „Wolferine“. A co že je na téhle jednodélkovce tak zajímavého? No ona ta cesta je totiž v obtížnosti WI11 a to tu opravdu ještě nebylo. Klemen Premrl, který má za sebou třeba přelez cesty „Centercourt“ (WI7+) od Alberta Leichtfrieda nebo „Second Choice“ (WI7+) od Willa Gadda o „Wolferinovi“ říká, že je s ohledem na fyzickou zátěž lezce absolutně nesrovnatelný s jakýmkoliv WI7+ na světě a jediná cesta, se kterou ji může reálně srovnávat, je „Spray On“. A že „Wolferine“ je prostě těžší, srovnatelná snad jen s nějakým M11. Tak co vy na to? Že by absolutně nejtěžší čistě ledová cesta na světě? Teda až do dalšího výletu Tima Emmeta do Kanady, kdy tam po sobě určitě nechá nějaké to WI12… A aby to pro normální lidi nebylo až tak deprimující a  demotivují-

cí, tak tady mám i jeden nový led v  přijatelnější obtížnosti. Nový rok pro Cristiana Candiotta začal pěkným prvovýstupem. Už v létě si ve skryté soutěsce ve Val Budria vyhlédl jeden ne příliš výrazný vodopád a čekal, co z toho bude v  zimě. Po deštivém podzimu a prvním záchvěvu zimy nedočkavě čekal, až teploty patřičně spadnou pod nulu. Hned po Novém roce se nedočkavě vypravil do soutěsky, o  které nikdo nevěděl, a jeho tušení bylo správné. Krásný kolmý led na dvě délky. Štand v jeskyni a celkem devadesát metrů lezení za WI5/5+. A  název? Odpovídá tomu, že do poslední chvíle máte pocit, že tam přece žádný led nemůže být – „Illusion“. Dolomity zná našinec spíš v létě, ale ony se tam podnikají i zajímavé výstupy v zimě. O to zajímavější jsou, když se jedná o čistě skalní výstupy. Právě jedním takovým je cesta „Via Ladri“ v  masivu Brenta, ve stěně Campanile Basso. Směr měl už delší dobu vyhlédnutý Massimo Faletti. K zimnímu prvovýstupu si přivzal Cristiana Brenna a  bratry Silvestra a  Tomase Franchiniovi. Povedla se jim prý velice pěkná linie v kompaktní převislé skále, ale pokud někdo čeká řadu nýtů, tak má na cestu zapomenout. Vcelku běžně lezené 7a totiž doporučují jen zkušeným alpinistům. A že je Massimo Faletti v  oblasti Brenty opravdu činný, o  tom svědčí i  jeho další prvovýstup, tentokrát v  severní stěně Cima Groste. Sem si k lezení pozval svého bratra Giordana a vylezli sto patnáct metrů dlouhou mixovou cestu s  výstižným názvem „Brothers“. Nejtěžším místem třídeskové cesty je hned první, klíčová délka za M6+, jištěná jen velice sporadicky mikrovklíněnci a nejmenšími camaloty. Stejně jako u předchozí cesty, tak i  zde platí Massimovo doporučení: „Jen pro zkušené alpinisty!“ Další krásný prvovýstup je také v  masivu Crozzon di Brenta. Gianni Canale a  Aldo Mazzotti tu v západní stěně po předchozí rekognoskaci terénu hned po novém roce vylezli ve dvou dnech nádhernou, dvě stě sedmdesát metrů dlouhou cestu WI6, M4+, VI+. První den dali první tři délky, kdy štandy poctivě osadili nýty, pak slanili, přespali ve stanu a druhý den dolezli a štandy osadili zbylé tři délky až na výraznou polici ve stěně, kde jejich výstup končí. Vznikla tak krásná a do té

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

doby kupodivu ještě nevylezená cesta, kterou Canale a  Mazzoti pojmenovali „Valeria“ na počest výborného alpinisty Valeria Brunelliho, který tragicky zahynul na podzim 2012 pod kamennou lavinou během bivaku na úpatí Vedretta dei Camosci. Pěkný počin se povedl britským alpinistům Mattu Hellikerovi a Jonu Braceyovi v masivu Mont Blancu. Vyhlédli si devět set metrů vysokou severovýchodní stěnu Mont Rouge di Greuvetta (3.477  m), která ještě neměla kompletní průstup, a vytočili v ní celkem dvacet lanových délek, skalními a  mixovými pasážemi počínaje přes komíny a následná těžko zajistitelná sněhová pole až na lehčí podvrcholové délky po hřebenu. Jelikož byli díky počátečním obtížím v  poledne teprve v  jedné třetině stěny, na vrchol dorazili až hodně pozdě večer. Protože ale nebyli vybaveni věcmi na bivak, zvolili raději noční slaňování v linii cesty. To jim zabralo dalších sedm hodin. Za sebou nechali krásnou cestu „Eyes Wide Shut“ (900 m, ED1, M6, AO, IV+). Angličané samozřejmě lezou i  doma na Ostrovech. A  když v zimě, tak samozřejmě v severní stěně Ben Nevisu. Tady hned ze začátku zimy přidal novou cestu Greg Boswell spolu s  Adamem Russellem. Nová cesta „Tomahawk Crack“ (VIII, 9) vede výraznou spárou mezi už existujícími cestami „Sioux Wall“ a „Apache“

a je to taková klasická „ben nevisovina“. Cepíny kvedlají ve špatně zajistitelné otevřené spáře, mačky na tření ve sněhem omítnuté stěně a vzlínej! Na závěr tady máme jedno pěkné opakování v jižní stěně Matterhornu. V roce 1983 Renato Casarotto a Gian Carlo Grassi vylezli v této impozantní stěně na předvrchol Pic Tyndall tisíc tři sta metrů dlouhou linii v takové té klasické alpské a nic neříkající obtížnosti ED. Prvního opakování se cesta dočkala hned o rok později, v zimě v  podání tria Barmasse – Cazzanelli – Tamone, a na další přelez si cesta počkala šestnáct let. To ji přelezl syn Marca Barmasse, výborný alpinista a  horský vůdce Hervé Barmasse. A  potom zase dvanáct let nic. Až na konci loňského roku začal informace o cestě zjišťovat Marco Farina. Moc jich nebylo, stěna obrovská, cesta špatně čitelná. Přizval Françoise Cazzanelliho a Robyho Ferrarise a s předtuchou opravdu dlouhého dne vyrazili v 5.00 na lyžích z Cervinie pod stěnu. Ve stěně je čekal opravdu různorodý terén. Firn se střídal se skálou, ledem, glazurkami a zase skálou, převážně špatně zajistitelnou a  rozbitou. V  16.00 konečně dolezli na hřeben vedoucí na vrchol Pic Tyndall. Sestoupili normálkou Lvím hřebenem zpět k nástupu a na lyžích dojeli dolů do Cervinie. Tak takhle se teď lezou velké stěny v Alpách! text

Martin Stolárik

Drama před kamerou

Desátý ročník uznávaného a známého festivalu se konal v největším počtu měst v historii festivalu. Bylo jich úctyhodných 35. To ale neznamená, že se promítalo jen na 35 místech. V některých městech byla promítací místa dvě, a v některých dokonce tři! Festival se neodehrával jen v České republice, ale i na Slovensku v Žilině, Ružomberoku a Liptovském Hrádku. Do soutěže bylo přihlášeno přes 100 filmů z 16 zemí světa. Porota nakonec vybrala do čtyř kategorií – A) sportovní film, B) horský film, C) sportovní vodní film, D) cestopisný film – přes 70 filmů! Navíc dramaturgie festivalu zařídila v  rámci jubilea některé vítězné filmy minulých let, což diváci přivítali s  oblibou. Prostě, bylo na co dívat. Na celém festivalu nechyběly ani desítky doprovodných programů. Tentokrát v  režii jednotlivých spolupořadatelských měst: výstavy fotografií, besedy, koncerty, soutěže apod. Letošním čestným hostem festivalu byl známý polský horolezec Krzysztof Wielicki – pátý člověk na světě, který zdolal všechny osmitisícovky světa. Mohli jste se s ním setkat na besedách pod názvem Koruna Himaláje. Divácky atraktivním se stal i závěrečný slavnostní večer v pražské Lucerně (8. 12. 2012), kde se předávaly ceny těm nejlepším. Večer byl obohacen kulturním programem jako např. tancem čínského draka, vystoupením dětské sólistky Pavly Tesařové, z Londýna přijela zazpívat Melis Soyaslanová za doprovodu poetického klavíru Richarda Vaculy. Diváci ocenili dechberoucí show dvojnásobného mistra světa Pepy Dresslera v biketrialu, který se na kole nad hlavami diváků projížděl po balkónové balustrádě Lucerny! Takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vždyť tento festival je za svých 10 let opravdu nekonečný. Již nyní už připravujeme zase další ročník. V některých městech bude probíhat projekce vítězných filmů (ECHO) a  již teď přicházejí nové a nové filmy ze všech koutů světa. Pořadatelé připravují koncepci nového ročníku, porota vybírá a hodnotí filmy, připravují se tiskové konference … nové kolo se roztáčí naplno. MFOF je tedy festival se vším všudy co festival může nabídnout.

Skalní muž

aneb Ohlédnutí za jubilejním 10. ročníkem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů 2012

Fly and Climb

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ Tentokrát budeme „luhovat“ za delší období, minule dostala logicky přednost informace o odchodu jedné velké lezecké legendy. Doufám, že takových zpráv nebude přibývat. Začněme ve stěnách vyšších. Čtveřice J. Lautner, F. Habelka, M. Otáhal a C. Kratochvíl přelezla na podzim na Madagaskaru ve známé oblasti vícedélkového lezení Tsaranoro novou velmi hezkou přímou linii. Cesta má tři sta dvacet metrů a obtíže dosahují až stupně 8a. Nejtěžší délka má šedesát metrů, přičemž čtyřicet z nich je homogenní lezení bez odpočinku. Parádní zářez českého družstva ve stále oblíbenější lokalitě, jejímž nejtěžším skvostem je „Tough Enough Originál“ za 8c. Její první souvislý přelez neměl v roce 2010 na svědomí nikdo jiný než Adam Ondra. O Adamu Ondrovi jsme mohli nedávno slyšet i v kruzích nelezeckých, protože v anketě o nejlepšího juniora ČR roku 2012 obsadil devátou pozici. Myslím, že je to skvělý úspěch, vezmeme-li v potaz, že na předních příčkách jsou pouze zástupci olympijských sportů a Adamovou nejsilnější disciplínou není závodní lezení, ale skály, u nichž čísla a výkony běžný občan neholdující našemu sportu chápe přece jen hůře než „placky“ z MS. Na skalách a šutrech to tak trochu vypadá, že všichni buď leží u televizních obrazovek, nebo makají a s příchodem tepla se máme na co těšit. Světlou výjimkou je neustále se zlepšující už skoro veterán Lumír Fajkoš, který se cestou „Marjetica“ (Osp, Slovinsko) posunul až na metu 8b/b+. V boulderingu zaznamenal skvělý úspěch Jirka Švácha přelezem kousku „Guardian of the forest“, 8B Fb v Magic Wood ve Švýcarsku. Petr Resch

Nejde pouze o  přeposílání filmů po městech. Mezinárodní festival outdoorových filmů měl v loňském ročníku i  mimořádnou mediální podporu. Česká televize odvysílala deset hodinových dílů seriálu Minuty dobrodružství. Televize Noe vysílala přímý přenos ze slavnostního zakončení festivalu v Praze a celoročně vysílá každou sobotu v měsíci divácky sledovaný 90ti minutový pořad Outdoorfilms se zajímavými hosty a ukázkami filmů. Hlavní cenu GRAND PRIX získal snímek slovenského režiséra a  filmaře Pavola Barabáše pod názvem Pygmejovia – deti džungle. Vítězství v  kategorii sportovních filmů si odnesl film s  názvem The Felix Baumgartner Story (Gerald Salmina) Rakousko zachycující něuvěřitelné skokanské projekty unikátního B.A.S.E jumpera Felixe Baumgartnera. V kategorii horský film vyhrál Máš jen jednu šanci (Hynek Bernard) ČR, který ukazoval pětici odvážných žen, trpících nevyléčitelnou chorobou při pokusu o dobytí nejvyššího vrcholu Afriky. V  kategorii sportovní vodní film obdržel prvenství snímek Apneaman na Valhalle – Kanárské ostrovy (Vlastimil Urban) ČR o freedivingu na Kanárských ostrovech a v poslední kategorii dobrodružného a cestopisnho filmu (kategorie D), získal nejvyšší obdiv poroty film Siberut (Miroslav Haluza) ČR. Stejnojmenný autor získal v předchozím ročníku cenu za nejlepší amatérský film. Už nyní se hlásí nová a  nová města. Pořadatelé věří, že další 11. ročník festivalu bude jistě neméně úspěšný. Na podzim letošního roku se tak máme určitě na co těšit!! placená inzerce

71

Podrobný návod na úhradu předplatného najdete na: www.montana.cz/predplatne

HOVORY Z MONTANY

Ledová stěna v provozu! Více na: www.ledovastenavir.cz

Skutečnost, že pro Montanu pracují mezi muži jen samí džentlmeni, je všeobecně známa. Ti mají ve zvyku dámám přidávat na kráse a ubírat na věku. V případě portrétu Lynn Hill v Montaně 6/2012 se nám to celkem povedlo. Správný letopočet narození sympatické lezkyně je 1961, a nikoliv 1962, jak bylo nesprávně publikováno. Lynn Hill i čtenářům se omlouváme.

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

6-

VIIIa

6a+

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

8

IXb

8+

IXc

5.15a

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

Xa Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

5

5.8

7

9

4

5+

7-

9-

3

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

V roce 2009 jsem měl nějak moc času a z nudy jsem si procvičoval cizí jazyky tím, že jsem pro některé weby překládal články jen tak pro zábavu. Jednou mi jeden takový článek o Robertu Jasperovi dal dost zabrat na to, aby měl upadnout v zapomnění té bezedné propasti jedniček a nul internetu, a nenapadlo mě nic lepšího, než si najít e-mail roubal@montana. cz a poslat text do redakce. Zpět mi tehdy přišla dost odměřená odpověď, že Montanu nezajímá něco, co se už jednou někde ve stejné podobě objevilo na netu. No co, řekl jsem si. Nevadí. Ale ono to mělo kupodivu pokračování. Asi po týdnu mi přišel od pana Roubala ještě jeden e-mail. Psal tam nějaká sociologická moudra o tom, že každý má dostat šanci, a když někdo chce pracovat, tak se mu má práce dát, a že jestli chci, tak mám dva dny na to, abych napsal „A jdi“. To byl podzim 2009 a Montana 05/09. Někdy na konci podzimu 2012 začal šéf dělat úklid v redakční poště. A abych z toho taky něco měl, tak mi občas od něj přišel e-mail s tím, co tam zajímavého našel. Většina takových e-mailů začínala standardním oslovením adresáta a mně to přišlo pouze ve skryté kopii. Pak se za oslovením adresáta začínalo v závorce objevovat „v kopii Martinovi – na vědomí“. U některým dalších e-mailů se pak místo „na vědomí“ objevilo „k vyřízení“. To už jsem začínal cítit nějakou zradu. A pak to přišlo! Krátká korespondence Roubaláka a Mrázy o nějakém dohodnutém rozhovoru na příští rok. A e-mail končil: „kopie pro informaci borcovi, co bude od 1. 1. 2013 šéfredaktorem, aby mě dokopal to dotáhnout do konce“. Zatrnulo mi, protože v kopii byl uvedený zase jen ten můj e-mail. Takže konec světa 21. prosince 2012 nenastal, já zase píšu Hovory do prvního čísla nového ročníku, ale už ne jako „stálý spolupracovník“, ale že prý jako „šéfredaktor“. Tak jsem ukončil pracovní úvazek na Akademii věd a jdu s kůží na trh v jediném pořádném horolezeckém časopisu v té naší zemičce. Ale už jsem na to přišel. On prostě pan vydavatel a doteď i šéfredaktor v jedné osobě ze sebe elegantně střepal tu nejméně záviděníhodnou práci, protože pokud se někomu nebude něco v Montaně líbit, tak se už nebude nadávat jemu, on přece od teď už zodpovídá „jen“ za všechny ty věci kolem provozu, kterým já třeba vůbec nerozumím, ale nadávat se bude mně, protože za obsah přece ručí šéfredaktor. Ať se vám tedy další ročník pod novou taktovkou líbí, a nadávejte, prosím, co nejméně. A když už nadávat budete, nenadávejte v hospodě, jak je to u toho našeho švejkovského národa zvykem, ale sedněte k počitadlu nebo třeba k pergamenu s husím brkem v ruce a napište mi to. Jakýkoliv názor, konstruktivní kritika, připomínka i nápad jsou vítány. A nejen to. Neupřednostňujte elektronické médium na úkor toho tištěného a pište i své zážitky, úvahy nebo aspoň pošlete fotky a podělte se o ně s ostatními. Dělejme tenhle časopis co nejlepší společně… Ze severu

7-

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

(č. 143) ročník XXIV (Hotejl XLVII)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Martin Stolárik, tel.: 777 950 376, e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2, 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Libor Machata, Mike Jäger, Štěpán Cháb, Petr Piechowicz, Vincent Belej, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 16,9 € (Sk) Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6+

7+

1/13

ISSN 1212-7957

6

7

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333. T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 777 950 376. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390, +420 775 261 390.

Bankovní spojení: č.ú. 169897423, kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Číslo 1 2 3 4 5 6

Uzávěrka 4. ledna 8. března 7. května 4. července 6. září 1. listopadu

Vyjde 4. února 4. dubna 11. června 9. srpna 8. října 2. prosince

Uzávěrka inzerce po domluvě.

72

www.hudy.cz