ALMANACH LISTOPAD 2008 KUNRATICKÝ ČTENÁŘ. Základní škola KUNRATICE. TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ Ilustrace na titulní straně: II

ALMANACH 2008 – Kunratický čtenář

Základní škola KUNRATICE Předškolní 420, 148 00 Praha 4 Kunratice http://www.zskunratice.cz

MČ Praha Kunratice

LISTOPAD 2008

ALMANACH KUNRATICKÝ ČTENÁŘ TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ Ilustrace na titulní straně: II.A – Marti Šnobr 1


6. prosinec 2008 Prezentace oceněných prací

2


KUNRATICKÝ ČTENÁŘ TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ V úterý 25.listopadu proběhla na naší škole literární soutěž, které se zúčastnili všichni žáci . Žáci byli rozděleni do několika kategorií podle věku. Soutěž probíhala na dvou úrovních – tvůrčí psaní a ilustrace, které jsou součástí projektu rozvoje čtenářských dovedností. Seznamte se s vítěznými pracemi a jejich autory: Vyhlášení a předání odměn vítězům z jednotlivých kategorií proběhlo v sobotu 6. prosince 2008 v knihkupectví NEOLUXOR na Václavském náměstí od 12,00 hodin do 13,00 hodin. Součástí slavnostního vyhlášení bylo i autorské čtení nejlepších prací. Děkujeme Pláci knih NEOLUXOR a zejména panu Michalovi Suchánkovi za podporu při realizaci projektu.

Vítězové jednotlivých skupin: Pět Co kdo bude tvořit? Kdo byl ve své kategorii nejúspěšnější? skupin Stránku doplňujeme o texty nejlepších prací a o ilustrace k nim. Již brzy doplníme :-).

Leporelo – obrázkový a písemný příběh se zvířátky a lidmi. I.A - Anežka Křivánková, Vendula Macháčková, Veronika Chramostová, Nikola 1. ročník Appolonio, Matěj Roztočil, Petra Klembarová I.B - Míša Chytilová, Lucie Pokorná, Barbora Michlová, Jan Potůček, Eliška Zieglerová I.C - Daniel Jun

I.A I.B I.C

Příběh ve kterém autoři použijí předem určená klíčová slova. II.A - Matyáš Koc II.B - Sofie Círová 2. - 3. III.B - Daniela Nguyen ročník Do užšího výběru se dále dostali žáci: II.A - Martin Šnobr, Terezie Kubínová, Michaela Chlebová, Klára Jičínská II.B - Veronika Krejčová, David Chrudimský, Petra Hýblerová III.A - Tomáš Závodný, Barbora Nocarová, Jakub Macík III.B - Adéla Jindrová, Kristýna Novotná, Matěj Vaněk

3

II.A II.B III.A III.B


Pět Co kdo bude tvořit? Kdo byl ve své kategorii nejúspěšnější? skupin Stránku doplňujeme o texty nejlepších prací a o ilustrace k nim. Již brzy doplníme :-).

Příběh s dětským hrdinou navazující na předem zadaný úvodní text. IV.B - Jáchym Hobza V.A - Kristýna Hořejší 4. - 5. V.B - Jakub Horák ročník Do užšího výběru se dále dostali žáci:

IV.A - Johana Kopecká, Tereza Kytková, Sára Davisová, Petr Vaníček IV.B - Nicole Langrová, Filip Svěcený V.A - Kristýna Hořejší, David Novák, Pavlína Volková V.B - Kristýna Starcová, Denisa Springerová

IV.A IV.B V.A V.B

Klasická pohádka na téma „Strašidlo z Hrádku“ nebo „Kunratický vodník“. VI.A - Markéta Malá 6. - 7. VI.B - Gabriela Hýžová ročník VII.A - Jan Plaček

VI.A VI.B VII.A

Do užšího výběru se dále dostali žáci: VI.A - Martina Jiroušková, Martin Mikulec, Marek Dobeš VI.B - Barbora Běhounková VII.A - Martina Kratochvílová, Marek Žoha, Jitka Brandejsová

Pověst „Naše škola“ navazující na předem zadaný úvodní text. IX.A - Natálie Samková IX.B - Ly Nguyen 8. - 9. IX.B - Milan Janošík ročník

Do užšího výběru se dále dostali žáci: VIII.A - Dominika Sovová, Milan Kravar, David Kalina, Rudolf Novák IX.A - Veronika Dundychová, Tereza Menclová, Lukáš Koutný, Lucie Šimečková IX.B - Michaela Křížová, Lenka Tranová

Všem jmenovaným žákům blahopřejeme.

4

VIII.A IX.A IX.


Jak probíhala literární soutěž? Důležitá je příprava na tvůrčí psaní, vysvětlení žánru, tématu ... Ta bude probíhat v hodinách českého jazyka. V pátek 21.11. 2008 třídní učitelé na třídnických hodinách předají žákům zadání TVŮRČÍHO PSANÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽE. Žáci si mohou promyslet o čem budou psát, doma si mohou vytvořit přípravu – osnovu /nikoliv vlastní text!!!/. Všichni píšeme v úterý 25.11. 2008 první a druhou vyučovací hodinu /nezvoníme/. Čas na psaní jsou dvě vyučovací hodiny. Kdo ze žáků II. stupně dopíše dříve přejde do auly. Podle řádného rozvrhu učíme od třetí vyučovací hodiny. Žáci na I. stupni budou psát tento den také. Třídní učitelé v týdenním plánu upřesní čas. Píšeme na papíry, které jsou označeny razítkem školy, podpisem žáka, názvem práce, třídou. Na lavici má žák pouze psací potřeby, papíry s razítkem, písemnou přípravu - například osnovu. Rozsah textu: - I. stupeň dle uvážení učitele; - II. stupeň minimálně 1. strana. Píšeme čitelně, držíme se tématu a žánru. Vyhodnocení: Z každé třídy budou vybrána tři nejlepší práce. Pro výstavu a almanach, ve kterém budou uveřejněny nejlepší práce z každé kategorie budou v hodinách výtvarné výchovy výtvarně ztvárněny tři vybrané texty a to nejpozději do 5.prosince - formát a technika na vlastním uvážení autorů. Nejlepší práce budou přečteny a všichni ve škole se mohou účastnit ilustrátorské části projektu. Nejlepší práce budou vystaveny a otištěny společně s textem v almanachu. Almanach Vám nyní nabízíme. Almanach vychází s podporou grantových prostředků rozvojového programu MŠMT „Kunratický čtenář“. Za organizační výbor Ing. Bc. Vít Beran, MgA. Olga Králová, Mgr. Renata Čermáková, Mgr. Eva Jenšíková, PhDr. Dana Haladová, Mgr. Michal Střítezský

5


Výstupy z Kategorie I. Najdete na zadní obálce. KATEGORIE II. Kamarádi Klára Jičínská 2.A Byla jedna tichá vesnice a v ní žila kočička a ještě její kamarádi. Ta kočička si ráda hrála s klubíčkem. Ti kamarádi byli vrabec a sněhová vločka. Ta sněhová vločka byla smutná protože nemohla jít za svými kamarády. Ale najednou začalo sněžit. Na komín začalo sněžit tak moc, že to zasněžilo i domy i dokonce hrad. Šel pošťák a ten se nemohl dohrabat ani na poštu. Ale dohrabal se na poštu pozítří. takže pošta došla úplně bez chyby.Ale zvířátka poslala taky dopis, protože chtěli zkusit novou věc. Když napsali ten dopis, tak nevěděli co s ním. Tak nastalo jaro.Tak se šli projít a potkali slepici. a slepice se zeptal, co hledají a oni řekli, že nevědí. Co s tím dopisem? Slepice jim to všechno řekla. Tak to taky udělali. Ten dopis došel tetě., tak jak chtěli. Tak se naučili další věc. Tak měli radost, že se naučili, tak bezva věc a radovali se z toho celý večer. Kočička Martin Šnobr 2.A Jednou byla jedna kočička. Bydlela v malém domečku. Bylo to tam tak hezké, protože tam pískali vrabci. Jednou si kočička vyšla do města. Koupila si u pana prodavače kabelku. Pan prodavač říká: „ Tak to bude stát devadesát dva korun.“ Kočka šla do restaurace. Přišla do té restaurace a dala si tam smažený sýr. Uvědomila si, že by mohla mít svoji vlastní restauraci. Zabalila si svoje věci, vzala si smažený sýr a šla si vyrobit svoji vlastní restauraci. Přišla domů a začala si stavět svoji vlastní restauraci. Vzala ptákům zrní, aby měli co jíst. Zmuchlala si papírky, zavěsila na provázek, aby to vypadalo jako sněhové vločky. Nešly jí udělat v restauraci. Kdo šel kolem, tak slyšel bum, bum, řřř, bum. A najednou před kočičkou stála velká restaurace. Kočička řekla: „ Ale co když sem nikdo nepůjde, tak co?“ O vrabci Matyáš Koc 2.B Vrabec přistál na komíně. V krmítku nazobal zrní. Kočka se na ně mlsně kouká. V tom jí přistála vločka na nose, brr to studí. Ohnala se a vločka je pryč. Vrabec, frr a je pryč. Kam letěl? Napít se do louže. Louže je plná vody, pije a pije. Přiběhne Lenka s klecí, jéé a je v kleci. Pípá a pípá, tak ho pustí. Ale kde je? V 6


břichu micky. Micka je kočka. Mňam a jde na ni pes. Pes haf, haf a uteče na komín. Psa se bojí. Psa má Lenka. Pes se snaží a nedovede to. Proč? Protože není kočka. Pes neumí skákat jako kočka, je pes. Kamarádi Michaela Chlebová 2.A Byla jedna kočička a ta se jmenovala Lízinka. Neměla žádné kamarády. Hrála si s klubíčkem a to se zatoulalo. Tak ho šla hledat a místo klubíčka našla vrabce. Kočička Lízinka říká: „Jak se jmenuješ?“ Vrabec říká: „ Já se jmenuji Ferda a půjdu si hrát.“ Tak si šli hrát na honěnou a na schovávanou. Z ničeho nic byl večer. Tak se ještě domluvili. Ráno se vzbudili a nasnídali se, Lízinka měla mlíčko. Vrabec měl zrní. Tak dny rychle utíkaly. Když se zase uviděli, hráli si na babu a na honěnou. Kočička Lízinka říká: „ Co to na nás padá?“ Vrabec říká: „ To padají z nebe peříčka?“ „ Ale ne to je sníh,“ řekla sněhová vločka, „můžu si s vámi hrát?“ Lízinka a Ferda řekli: „ Tak jo.“ Hráli si, hráli až je vyrušil velký zlý pes. Kočička říká: „ Půjdeme se schovat za komín. Hráli si na honěnou, na babu, na slepou bábu, na hloupou kuchařku a na schovávanou. Blížil se večer a vločka musela jít domů a všichni se rozloučili. A to byl konec. O sněhové vločce Terezie Kubínová 2.A Sněhová vločka padá z nebe a říká: „ Juchů, juchů, to je sláva.“ Vrabec jí zrní a z komínu se kouří. Ryba vyskákala na břeh a mrskla ocasem. Další ryby byly ve vodě, jenom zlatá ryba vyskočila, hej rup. Teď už na ní skákala vločka. Ryba jí říká: „To studí. Běž pryč.“ Vločka se jen hloupě smála a ryba ještě zařvala, ale nepomohlo to. Anička a vrabci Veronika Krejčová 2.B Jednou dopoledne kolem chaloupky poletovali hladoví vrabci. „Počkejte, já vás nakrmím“, křičela na ně Anička z okna. „Nedávej jim zrní za okno“, zamňoukala žárlivě kočka. „Ale já jim zrní dám“, odsekla Anička a nasypala jim zrní za okno. „Děkujeme ti Aničko za to, že jsi nám nasypala zrní a dáme ti radu. Támhle padají sněhové vločky, chyť si je!“ poradili Aničce vrabci. „Mami, jdu ven,“ křikla na maminku Anička. Za chvilku dostala hlad, když ucítila kouř z komína. „Aničko, pojď na oběd“, volala na Aničku maminka. A tak Aničce a mamince u oběda zpívali vrabci. 7


Kočka Sofie Círová 2.B Naši sousedi měli kočku a ta kočka se jmenovala Sněhová vločka. Ale měla problém. Protože byla bílá, tak si ji každý všiml. Jednou přiletěl na zahradu vrabec zobat zrní. Sněhová vločka si ho všimla, ale jak byla bílá, všiml si jí i vrabec a vyletěl na komín. Sněhová vločka skočila na komín za ním. Vrabec uletěl a Sněhová vločka spadla do komína. Ale jedno štěstí měla a to bylo, že už nebyla bílá, ale černá. Přátelství na farmě David Chrudimský 2.B Na jedné farmě u lesa žije spousta zvířátek – kůň, kráva, prase, slepice a černá kočka. Jednou se ta kočka vyhřívala u komína a rozhlížela se kolem. Najednou si všimla, že paní domácí jde nasypat slepicím zrní. Přiletěl se tam najíst i vrabec. Kočka skočila dolů, že ho sní. Vyplašila slepice i vrabce. Vrabec vyletěl na střechu a kočka za ním. Začaly padat sněhové vločky. Střecha trochu klouzala a kočka sklouzla ze střechy a zranila si packu. Vrabec sletěl dolů a začal pípat. Paní domácí vyšla ven a kočku vyléčila. Od té doby jsou kočka s vrabcem kamarádi Zima Petra Hýblerová 2.B Jana jako každý rok, jezdí k dědovi na prázdniny. Vždycky se tam těší, protože si pro ni dědeček přijede do Prahy a jedou spolu vlakem. Když jeli tentokrát, tak se Jana skamarádila s holčičkou Klárkou. Zjistilo se, že bydlí o vesnici dál a tak k sobě chodily na návštěvu. Janě se u dědečka líbí. Dědeček sype každé ráno do krmítka ptáčkům zrní. Když se Jana dívala z okna, vyskočila k ní kočka. Viděly, jak jednomu vrabci spadla na zobák sněhová vločka. Jana se rozesmála. Jana si stěžovala dědečkovi, že je jí zima. Dědeček jí odpověděl, že bude určitě větší zima ptáčkům nežli jí. Janu napadlo, že by se ptáčkové mohli ohřát u komína. Najednou zazvonil telefon. Byla to babička Klárky a zvala Janu s dědečkem na návštěvu. Jana vyprávěla Klárce, co všechno prožila u dědečka. Kočka a vrabec Jakub Macík 3.A /ilustrace: Adéle Přívětivá/ Byla jedna kočka na komíně a ta měla schovanou vystřiženou sněhovou vločku. Měla kamaráda vrabce. Ten měl také vystřiženou sněhovou vločku. 8


Vždy, když šla kočka navštívit vrabce, přinesla mu trochu zrní. Vrabec jí za to dal vždy trochu mléka. Mají se rádi, chodí se navštěvovat skoro každý den. Také chodili spolu ven na dlouhé procházky. Hráli si na honěnou i na schovávanou. Jednoho dne viděla kočka kominíka, jak leze do komína. Chtěla se na něj podívat, koukla se tam a omylem tam spadla. Naštěstí se zachytila cihly. Vrabec k ní náhodou letěl na návštěvu a zrovna jí viděl, jak tam padá. Rychle vletěl do komína, vzal kočku za hřbet a vyletěl s ní za komín. Kočka byla tak vyděšená, že rychle usnula. Když se probudila, šli spolu zase ven. Vrabec Lojza Barbora Nocarová 3.A /ilustrace: Denisa Sklenářová/ Byla jedna kočka a ta se posadila za komín. Přiletěl k ní vrabec, který se jmenoval Lojza. Lojza byl celý černý a měl rád zrní z ječmene. Jednou si šel na pole zobat zrní. Farmáře to naštvalo, tak tam postavil strašáka. Ráno, když se farmář vzbudil, začaly padat sněhové vločky. Farmář měl radost, že ten otravný vrabec Lojza nebude na zrní létat, a po snídani chtěl zrní sklidit. Kočce bylo vrabce líto a tak, než se farmář nasnídal, šla na pole a nasbírala mu pár zrníček, aby neměl v zimě hlad. V noci šla za komín a nasypala zrní na střechu, aby měl vrabec Lojza co jíst. Vrabec si na jaře našel vrabčici a měli spolu čtyři mláďátka a byli šťastní až do smrti a jestli nezemřeli, jsou šťastní ještě teď. Z nebe padají kameny Tomáš Závodný 3.A Byl začátek zimy. Najednou kočce Micce, která právě seděla na komíně, spadla na nos sněhová vločka. Kočka se lekla a řekla: „Takové neštěstí, z nebe padají kameny!“ A rychle to šla říct vrabcovi, který právě zobal zrní. Vrabec řekl: „Taková hrůza, balvany padají z nebe?“ A rychle to letěl říct myšce Rýše. Myška řekla: „Ach ne, opravdu?“ A vrabec řekl: „Ano, opravdu.“ Myš to šla říct starému vlkovi, který si právě dělal doupě. „To zničí les!!!“ řekl starý vlk a rychle to šel říct lišce Gábině, která právě číhala na kořist. Hned jak to uslyšela, řekla: „Balvany? A z nebe? To je neštěstí!“ A šla to říct starému psovi, který právě spal. „Haf, haf, to je neštěstí,“ řekl pes a rychle to šel říct sýkorce. Ta řekla: „Ach ne!“ a šla to říct moudrému výrovi. Ten na to řekl: „Nemějte strach, to jen sněží. Na jaře sníh zase roztaje. Do té doby si tady můžete hrát, koulovat se, bobovat, sáňkovat a stavět sněhuláka.“ A všechna zvířátka byla ráda, že se nezboří svět. Kočka na starém komíně Adéla Jindrová 3.B Byl jeden komín a za ním žila kočka Micka. Nedaleko žil starý vrabec, který strašně kradl. Kočka měla dvě kamarádky Kláru a Manku a partnera Jacka. Bylo ráno, přišel kominík a Micka ještě spala. Ten kominík shodil omylem štětkou Micku dolů do komína. Micka vyběhla ven z kamen pořádně vylekaná. Schovala se do komůrky, kde bydlel Jack. 9


Jack se lekl, Micka ho utišila a vyprávěla mu, co se přihodilo. Když odcházela domů, začaly padat sněhové vločky. Protože její kamarádky bydlely kousek, zašla za nimi a řekla: „Mohly bychom postavit sněhuláka, co vy na to?“ Když šla domů, našla pod stříškou hromádku zrní a vzala si jí domů. Navečer se starý vrabec prolítával nad lesem a uviděl, jak šla Micka se zrním domů. Když už spala, chtěl jí zrní ukrást. Micka se naštěstí probudila a na vrabce skočila. Nechtěla mu ublížit. Do rána byl vrabec v pořádku. Na jaře měli Jack s Mickou svatbu a měli tři děti. Když chodili do školy, dělaly mámě samou radost. Vše nakonec dobře dopadlo… O lakomém králi Daniela Nguyen 3.B Jednou v jednom království vládl lakomý král. Má velmi mnoho zvířátek, ale bojí se, že když nakrmí zvířata dost, nebude mít jídlo. Přemýšlel a řekl pánovi, který zvířata krmil, ať jim dá málo jídla a zrní. A tak to běželo pořád a dlouho. Začala zima a vrabec už to nevydržel a říká kočce: „ kočko, já už to nevydržím, ten král je opravdu hrozně lakomý, musíme ho potrestat!“ Zvířata běžela ven. „ A jej, to je zima, musíme někoho najít.“ Viděli zasněžený komín a šli mezi zmrzlé sněhové vločky, až došli do vesnice. Zaklepali na dveře, otevřel jim pán a řekl: „pojďte, chudinky..“ Zvířátka vešla do domku a vyprávěla o lakomém králi. Když to pán slyšel, nakrmil zvířátka a zavolal celou vesnici. Když to všichni lidé slyšeli, tak šla celá vesnice do zámku. Všichni lidé pak křičeli: „ Lakomý král, lakomý král.“ Král to slyšel, bál se a sliboval, že už nebude lakomý. O sněhové vločce, která mluvila Kristýna Novotná 3.B

10


Jednoho dne přišli lidé na zahrádku, do krmítka nasypali zrní a odešli. Najednou přilétl vrabec, sedl si na krmítko. Kočka, která šla kolem si vrabce všimla, honem se schovala a pozorovala, jak vrabec zobe zrní. Píchla se o keř s trny a mňoukla bolestí. Vrabec to uslyšel, vylekal se, vzlítnul a letěl ke komínu. Kočka vylezla na střechu a skočila na komín. Postavila se na zadní a snažila se ho chytit. Ale marně. Najednou pták promluvil: „Prosím tě, nehoň mě.“ Kočka se podivila, „ty umíš mluvit, já jsem nevěděla, že vrabci mluví? Jak to, že na mě nemluví i ostatní vrabci?“ Vrabec na to, „asi proto, že se tě bojí, já se nebojím, já jsem statečný!“ Kočka se vrabce zeptala: „ budeme spolu kamarádit?“ „Tak jo,“ řekl vrabec. Oba se rozloučili a šli domů. Ráno se vrabec probudil a padaly sněhové vločky. Tak se radoval, že hned běžel ven pro kočku. Vzbudil ji a šli si spolu hrát. Hráli si a chytali sněhové vločky. Chytili takovou krásnou vločku, dívali se na ni a najednou ta vločka promluvila: „ Co na mě tak koukáte?“ „Ty umíš mluvit taky?“ Vločka řekla: „ No, ano.“ „ My jsme na tebe koukali, protože jsi taková krásná a moc jsme se na tebe a tvoje kamarádky těšili.“ Pes a kočka Matěj Vaněk 3.B Jednoho rána si kočka vyšla na lov. Chtěla si ulovit vrabce, ale před stromem, kde visela budka s vrabcem, seděl pes. Kočka se lekla a vylezla na střechu. Pes ucítil kočku, přiběhl k domečku a začal štěkat, vrčet a skákat. Kočička začala mňoukat strachy a pes se za chvíli vrátil zase ke stromu. Čekal, až vrabec vyleze, aby po něm mohl skočit a sníst ho. Kočka se schovala za komín a ulevila si od strachu. Vrabec ale ven z budky jít nechtěl, měl v budce pohodlí a mohl si zobat zrní. Den rychle uběhl a zase byl večer. Pejsek se měl dobře, v misce měl maso, zatímco kočka se třásla zimou. O tři měsíce později už byla zima a padaly sněhové vločky. Pejsek se štěstím válel ve sněhu. Vrabec byl na větvi, která byla nejvýše, aby byl v bezpečí, ale před kočkou nebyl v bezpečí nikde. Jen ve své shnilé ptačí budce. Letěl se schovat, ale kočka už po něm stejně nešla. Teď šla po myšce, která škodí jejich bramborám. Kočka už tu zimu nemohla vydržet. Začala mňoukat a škrábat na dveře domu. Pán pejska otevřel dveře a sklonil se: „ Co tu chceš?“ Kočička zamňoukala a ten pán okamžitě pochopil, co kočka chce. Vzal jí do malé místnosti a dal jí mléko. Od té doby žili pes, kočka a pán spolu. 11


KATEGORIE III. Honzík navštěvuje babičku Sára Davisová 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou usnul. On totiž jel k babičce, a jak spal přejel zastávku a pan řidič ho vzbudil až na konečné. Honzík smutně poděkoval a vystoupil. Čekal celou hodinu na další autobus. Když nastoupil do autobusu, tak se modlil, aby zase neusnul. Jel dvacet minut, a pak vystoupil a musel jít jeden kilometr, aby se dostal k babičce. Na štěstí měl jen jednu lehkou tašku. Když vstoupil na zahradu, uslyšel štěkot. V duchu si řekl : „ Vždyť babička přece nemá pejska.“ Ale najednou slyšel volat babičku : „ Ahoj, Honzíku, mám nového pejsánka.“ „ Proč jsi mi to neřekla?“ povídá Honzík . „Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Je to švýcarský ovčák a jmenuje se Megie,“ odpovídá babička. „To je hezké jméno,“ radostně souhlasil Honzík. Druhý den musel odjet. Rozloučil se s babičkou a také s Megii a vypravil se zase na cestu. Setkání s kamarádem Petr Vaníček 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou proti němu nastupoval jeho dobrý kamarád z loňského letního tábora. Jmenoval se Filip. Honzík Filipa přemluvil, ať jede kousek s ním. Filip souhlasil a jel s Honzou.Cestou v autobuse si povídali o loňském táboře. Nejvíce se zasmáli historce, jak jeden mladší kamarád při večerní bojovce vystrašil svého vedoucího. Ten se tak lekl, že zakopl o kořen a ukopl si palec. Když dojížděli na konečnou zastávku Kačerov, tak tam čekala na Honzíka jeho starší sestra. Měli jít společně do kina. Honzík se zeptal Filipa, jestli nechce jít s nim a jeho sestrou také do kina. Filip souhlasil a šel. Po kině už šli všichni domů. Cesta domů se změnila v báječnou cestu, když zjistili, že Filip bydlí jen o šest stanic autobusem dál než Honza. Napsali si svoje telefonní čísla a už se těšili, až si zavolají a půjdou spolu na bowling, jak si domluvili. O Honzovi, jak šel na houby Johana Kopecká 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou si vzpomněl, že doma zapomněl košík na houby. Jel na ně do Kunratického lesa. Pro košík se už nechtěl vracet, a tak jel dál. 12


Když vystoupil, tak se rozběhl do lesa a našel první houbu – křemenáče. Neměl ale košík, tak si sundal mikinu a dal si do ní první houbu. Šel dál a našel spoustu hub hřib, klouzka, kozáka a bedlu. Už měl mikinu plnou, tak nemohl sbírat houby, ale nechtělo se mu ještě domů, a tak si udělal procházku po lese. Potkal různá zvířata, například veverku, srnku, daňka a muflony. Jak tak koukal po zvířatech, nekoukal na cestu a spadl do díry a zvrtnul si nohu. Náhodou šel okolo jeho kamarád a pomohl ho odvést do Krčské nemocnice. Jak tam vstoupili, hned mu lékaři nohu vyšetřili a zjistili, že ji má zlomenou. Musel zůstat v nemocnici dva dny. Houby, které měl u sebe dal kamarádovi, aby je odnesl mamince domů. Jen tu nejhezčí dal holce, která s ním byla na pokoji. Za dva dny šel Honza z nemocnice domů. Doma byla na stole báječná polévka s houbami. Velký černý pes Tereza Kytková 4.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu č, 114 a najednou, těsně před tím než pan řidič zavřel dveře tak tam nastoupil černý velký pes. Byl úplně sám. Nikdo nevěděl kde se tam vzal. Osamělý černý pes byl roztomilý, ale strašně veliký. Honzíkovi to bylo líto ho tam nechat samotného, tak si ho chtěl vzít domů a poradit se s maminkou co s ním. A pak autobus zastavil na jedné zastávce a pejsek vyskočil z autobusu a utíkal jako o závod. Honzík se za ním rozběhl. Pejsek vyčuchal svůj dům a tak Honzík zazvonil a doprovodil ho domů. Paní byla moc překvapená kde se tam jejich pejsek vzal. Honzík jí všechno vysvětlil, jak pejsek sám cestoval autobusem a sám si našel cestu domů. Paní byla moc šťastná a moc Honzíkovi děkovala, že jejího pejska doprovodil. Mezitím už se vracel domů i nešťastný páníček, kterému se pejsek ztratil. Pejsek už na něj ale vesele štěkal ze zahrádky. Pán se lekl, kde se tam pejsek bere. Byl štěstím bez sebe a Honzíkovi moc poděkoval. Honzík za to dostal čokoládu ve tvaru boty a auta. Cesta do budoucnosti Filip Svěcený 4.B Toho dne nastupoval Honzík do autobusu číslo 114 a najednou omdlel zdál se mu sen jak kde po cestě do budoucnosti. Cesta vedla k obrovské raketě a jeden kosmonaut ho vyzval na let na Mars. Tak letěli. Když doletěli na Mars uviděli město zelených mimozemšťanů. Jmenovalo se želeno. Zelení mimozemšťani Honzíkovi řekli že potřebují pomoct. Prý je chtějí červený mimozemšťani vyhnat ze zelena a chtějí ho osadit a přejmenovat na Červeno. Ale to Honzík nedovolil. Vzal takzvaný šutromet ( to byla nejúčinnější zbraň kosmonautů ) a běžel proti červeným mimozemšťanům. Jakmile byl u města začal střílet balvany proti červeným mimozemšťanům ale těmi jenom prolítli jako by byly duchové a šli na Honzíka. Ten se tak bál že běžel rychlostí 10 km /hod. Cestou potkal kouzelného mimozemšťana ten mu řek že jediná zbraň co na červené platí na červené mimozemšťany je nebát se. Tak se Honzík vrátil do města červených mimozemšťanů a začal po nich střílet šutry ovšem teď jak mile se šutr nějakého z nich dotkl spadnul na zem a už se ani nepohnul. Tak Kouzelnému mimozemšťanovi moc poděkoval. Ovšem do města Zelených se už nemohl vrátit, protože se probral v nemocnici a zjistil že to byl jenom sen.l 13


Jak Honzík získal psíka Jáchym Hobza 4.B Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou autobus prudce zastavil a Honzík se praštil o tyč a omdlel. Zatím se mu zdál sen. Objevil se na neznámém kopci. Kolem kopce byly lesy, louky, ale ani jedno zvíře. Když se Honzík rozhlédl, náhle se z křoví vyřítil jezevčík. Honzík se polekal a dal se na útěk. Jezevčík běžel za ním a křičel: “Stůj! Počkej!“ Honzík si pomyslel: mluvící pes a stejně by mě dohnal. Honzík se zastavil a čekal. Jezevčík byl u něj hned. Pravil: „Můžeš mi říkat César, ale teď dobře poslouchej. Jediná cesta, která odtud vede, je přes pastýře.“ „Jak mi může pomoci pastýř?“ „Má kouzelnou hůl.“ „Tak abychom vyrazili. Ale kudy vede cesta?“ „No přes sad, Dračí skálu až k pastýři.“ Tak se Honzík s Césarem vydali na cestu. Šli z kopce, údolím do kopce až došli k sadu. Před sadem se zastavili a César pravil: „Až půjdeme sadem, budou tě motýli lákat aby sis vzal alespoň jedno jablko nebo hrušku. Ty si jich však nevšímej a projdi sadem jako po cestě. Kdybys jedno jablko snědl, objevil by ses zas na tom kopci, kde jsi byl ráno. Vešli do sadu a hned je motýli lákali: „Vem si alespoň jedno jablko, anebo hruštičku? No tak vem si, vem si.“ „Honzíku, nevšímej si jich!“ opakoval neustále César. Když tu přiletěl velký motýl a začal křičet: „Dělejte, vezměte si! Povídám vezmi si to jablko!“ Honzík se začal ptát: „Kdy už ten sad skončí?“ „Asi jedna míle.“ „Mám strašný hlad,“ stěžoval si Honzík. „Za sadem je švestka, z ní se můžeš najíst.“ Honzík se rozběhl k nejbližší jabloni. César křičel: „Honzíku nejez! Jestli to jablko sníš, půjdeš tu cestu znova!“ Honzík běžel po cestičce. Césarovi došlo, že vidí švestku. Tak Honzík doběhl ke švestce a najedl se. Potom šli dál, až Honzíka zastavil César. „Tak tady je Dračí skála. Je dlouhá asi pět mil. Nesmíš ani jednou promluvit, jinak probudíš draka, který spí pod skálou.“ Šli tedy nemluvně. Už byli na konci a Honzík vykřikl: „Konečně konec!“ Vtom se ozvalo funění draka. César řekl: „Ty ses prořekl.“ César zaběhl do křoví a vytáhl meč. Drak byl tady. Honzík začal bojovat a César kousal draka jen co to šlo. Až Honzík zapíchl meč do draka. César vykřikl: „Utíkejme! K pastýři je to asi půl míle.“ Honzík se zeptal: „Co je nám to platné?“ „U pastýře jsme v bezpečí.“ Běželi, co jim nohy stačili. Hned jak je pastýř uviděl, řekl jim: „Pospěšte si! Honzíku, řekni rychle jedno přání.“ „Až budu v autobuse, ať je tam se mnou i César.“ Najednou se probral a vedle něho seděl César, sice už nemluvil, ale kamarád byl dobrej. 14


To se mezi kamarády nedělá. Nicole Langrová 4.B Toho dne nastoupil Honzík do autobusu č. 114 a najednou si vzpomněl, že dluží kamarádovi Tomášovi zmrzlinu, kterou klukům koupila minulý týden Tomova maminka. Chlapci měli spolu sraz, že vyvenčí Tomášovo psa. Proto Honzík vystoupil na nejbližší zastávce a šel do obchodu koupit zmrzlinu za peníze, které měl z domova. Když se kluci setkali, Honzík nabídl Tomášovi zmrzlinu. Ten si jí s radostí vzal a Honzík řekl, že jsou si kvit. Ale Tomáš to viděl jinak a řekl:“Nejsme, ta moje byla dražší“. Honza byl smutný, že neudělal kamarádovi radost a zároveň byl také naštvaný. To se přeci mezi kamarády nedělá. Doma Honzík všechno vyprávěl mamince a ta se rozhodla upozornit Tomovu maminku. Tomášova mamka byla překvapená a řekla, že se Tom musí omluvit. Tomáš se styděl a přede všemi se Honzíkovi omluvil. Ten omluvu přijal. Teď si byli opravdu kvit. /Ilustrace: Michal Anh/ Honzík a kouzelný prsten Pavlína Volkeová 5.A Toho nastoupil Honzík do autobusu číslo 114 a najednou uviděl na sedadle krásný prsten. Byl celý ze zlata a jako ozdobu měl jednu nádhernou velkou perlu. Honzík se zaradoval a zdvihl prsten. Chvilinku přemýšlel, že by ho předal řidiči, ale nakonec ho rychle strčil do kapsy. Na konečné zastávce ho předá mamince. Když dojel na konečnou, vystoupil, ale maminka nikde! Ani auta tam nejezdila, jenom samé vozy, které táhly koně nebo voli. Honzík se otočil, aby nastoupil zpátky do autobusu, ale už tam nebyl. Najednou si pomyslel, co bude dělat, kde přespí a kdy uvidí maminku. Už měl slzy na krajíčku, když uslyšel, jak na něho volá z křoví tenký dívčí hlásek. „ Honzíku, Honzíku, přece se nerozpláčeš!“ Honzík celý zmatený jde blíže ke křoví, odkud ten hlas mluví. Z křoví najednou vyskočila víla Květinka. Honzík se celý se zaradoval, věděl totiž, že Květinka je hodná víla, která pomáhá všem dětem. Květinka pravila : „Sundej si prsten z ruky, nalíčil ho na tebe zlý skřet Doby. Každý, kdo prsten navlékne, octne se v říši kouzel.“ Jakmile Honzík prsten sundal, byl opět na konečné autobusu a uviděl maminku, jak vystupuje z auta a běží k němu. Nakonec vše dobře dopadlo a Květinka Dobyho prohnala přes celou říši kouzel, aby takové věci už dětem nedělal. 15


Nehoda David Novák 5.A Toho dne Honzík nastoupil do autobusu číslo 114 a najednou bum! Pan řidič vyběhl a uviděl, že píchl. Byla to pohroma. Honzík měl být za 15 minut ve škole. Řidič odhadl, že výměna kola potrvá nejméně 20 minut. Honzík se polekal, že přijde pozdě do školy, a že dostane poznámku. V tu chvíli ho však zároveň napadlo, že když panu řidiči pomůže, možná to tím urychlí. A tak za ním zašel a zeptal se: „Dobrý den, mohl bych vám pomoci?“ A pan řidič odpověděl: „ Ále jo, tam u dveří jsou taková malá dvířka a tam mám nářadí, to mi prosím přines.“ Honzík šel ke dvířkům a otevřel je. Bylo tam toho hodně, ale nakonec nářadí našel. Odnesl je panu řidiči, který táhl obrovské kolo. Honzík vzal hever a nadzvedl autobus. Všichni v té chvíli museli ven. Potom pomohl panu řidiči odšroubovat šrouby. Vzali společně kolo a řekli: „Héj rup!“... a povedlo se jim nasadit to obrovské kolo. Nakonec dotáhli opět šrouby a uklidili nářadí. Honzík byl celý špinavý, ale šťastný. Podařilo se jim autobus opravit a lidé mohli opět nasednout a jelo se. Z autobusu Honzík vyběhl a vletěl do školy. Za minulu byl ve třídě. Přišel včas. Sice byl úplně špinavý, ale měl radost, že pomohl dobré věci. /Ilustrace: Anička Tran Chi/ Pohádkový sen Kristýna Hořejší 5.A Toho dne nastoupil Honzík do autobusu číslo 114 a najednou se stalo něco neobvyklého,ocitl se v pohádkovém světě.První co chtěl udělat, bylo si štípnout jízdenku, ale žádný přístroj tam nebyl, nýbrž na zábradlí byl obtočený veliký obtloustlý had, který se k Honzíkovi natáhl, prokousl mu jízdenku a označil jí slizkým jedem.Když se Honzík podíval na řidiče, nebyl to člověk, ale dvouhlavá žirafa.Řidič musel mít vyříznutou střechu autobusu, aby mohl vystrčit svou velmi dlouhou hlavu a viděl na cestu.Měl veliké uši, kterýmí poslouchal, co se kde děje.Řidič pohlédl na Honzíka a barevnýma očima na něho zamrkal, zadním kopytem zařadil rychlost, předním kopytem šlápnul na plyn.Autobus se začal pomalu rozjíždět.Honzík se začal rozhlížet a uviděl zebru s osmi nohama a třema ušima dále chameleona s pětimetrovým jazykem,který si musel na něj nosit igelitovou tašku,protože by se mu do tlamičky nevešel.A ještě k tomu měl na zádech malý batůžek.Celý autobus byl plný zajímavých zvířátek.Zvláštní bylo,že všichni měly stejné batohy,ze kterých jim vykukovaly ostré hrany bruslí. Když autobus zastavil na konečné zastávce u Šeberáku, tak všichni vystoupili a nandali si brusle.Honzík si povšimnul, že venku se na vyhlazeném led koná veliká slavnost, které se zúčastnilo mnoho lidí z Kunratic.Honzíkovi se to tak zalíbilo,že si půjčil brusle a pořádně si zajezdil.Když se stmívalo,tak se ozývaly velké rány a spustil se pestrý rozzářený ohňostroj.Honzík otevřel oči a viděl, jak mu jeho malý rošťácký bráška bliká světýlkem před očima.Všechno to byl jen sen.A vždy,když Honzík jede okolo Šeberáku, tak si na ten sen vzpomene. 16


Hledání pokladu Kristýna Starcová 5.B /Ilustrace: Slavomil Vydra/ Tento den nastoupil Honzík do autobusu 114 a najednou vidí na oknech přilepené plakáty. Honzík jde k jednomu a přečte si co je na něm napsáno: ,,Tuto sobotu 10. července od 14:00- 16:00 hodin se v Pardubicích koná soutěž v hledání pokladu. Kdo najde poklad zvítězí!“ ,, Ta soutěž je v Pardubicích kde bydlí moje babička s dědou a za nimi právě teď jedu“, řekl si Honzík. Když dojel do Pardubic k babičce a dědovi řekl jim o tom, co se dozvěděl v autobuse cestou k nim a zeptal se jestli se může té soutěže zúčastnit. Řekli mu že ano. A tak v sobotu se šel na tu soutěž přihlásit. Když se přihlásil dostal mapu celého města, protože trasa soutěže vedla městem. Honzík musel hledat červené proužky papíru, které ho dovedou k pokladu. Ale bylo to těžké, protože ty proužky červeného papíru nebyli vyznačené na mapě,kterou dostal. Když prošel půl města objevil v parku na stromě proužek červeného papíru. Jde dál vidí další a támhle další. Když našel 20 proužků , uviděl na náměstí poslední, který byl přivázaný na stromě uprostřed náměstí. Honzík ji vzal, šel za pánem, který byl vedoucí této akce. Honzík mu poklad odevzdal. Ten pán ukončil soutěž a všem oznámil, že vyhrál Honzík. A pak šel Honzík domů. Když byl doma otevřel truhlu a viděl, že ten poklad je nový penál s pastelkami a diplom. Honzík byl velmi rád, že zvítězil, měl se čím před kamarády chlubit. Soví příběh Jakub Horák 5.B Tento den nastoupil Honzík do autobusu 114 a najednou zahlédl v příkopě něco se třepetat. Vystoupil na nejbližší zastávce a šel se na to podívat. Uviděl malou sovičku. Měla pocuchané pravé křídlo, ale jinak vypadala, že je v pořádku. Honzík si sundal mikinu a sovu do ni položil. Potom šel se zraněným ptákem k zvěrolékaři. Ten Honzíkovi řekl, že ta sova měla veliké štěstí, že ji našel, jinak by ji nějaký dravec nebo kočka ulovili. Pan doktor sovičce obvázal poraněné křídlo a zeptal se Honzíka, jestli se chce o sovu starat. Honzík kývl, že ano. A tak každý den, když přišel ze školy, dal Houkalce (tak se sova jmenovala) zrní a myš. Houkalka rostla, až se nevešla do své klece, tak jí Honzík koupil za svoje našetřené peníze novou a větší klec. Každý den na noc pustil Honzík Houkalku ven, aby se proletěla.

17


Houkalka si na Honzíka zvykla, že s ním byla všude, kde to šlo. Poraněné křídlo bylo už v pořádku. Honzík byl velice šťastný, že má tak věrného sovího kamaráda. Poučení: I když je někdo, či něco zraněné, neznamená to, že nemůže být dobrý a věrný kamarád. /Ilustrace: Olda Pluha/ Honzík a ztracený pes Denisa Springerová 5.B Tento den Honzík nastoupil do autobusu 114 a najednou na stanici U Tří svatých nastoupil do autobusu pejsek. Malý černohnědý yorkšírský teriér.Honzík neviděl, že by za pejskem šel nějaký páníček nebo panička.Pejsek si to mašíroval rovnou k Honzíkovi a sednul si k jeho nohám. Když Honzík vystupoval, pejsek vystupoval s ním. Honzík vzal pejska za obojek a přečetl si známku s jeho jménem. Jmenoval se Alík. Ale adresa ani číslo na známce nebylo. Honzík vzal pejska domů. Vykoupal ho, vyčesal, dal mu napít a najíst.Honzík vyrobil Alíkovi pelíšek ze staré krabice ve které se pejskovi moc líbilo.Další den hned napsal na počítači inzeráty s fotkou Alíka a svým telefonním číslem a adresou. Vytiskl je a rozvěsil v okolí zastávky, kde Alíka našel. Honzík čekal až se někdo ozve, ale nikdo se neozýval. Až za tři týdny se u Honzíka stavila mladá paní, která říkala, že má nemocnou, starou matku a že Alík je její pes. Aby jí Honzík uvěřil ukázala mu fotky s Alíkem a její maminkou. Honzík dal mladé paní Alíka. I když velmi nerad. Mladá paní doma své matce vyprávěla jak se Honzík o Alíka staral. Stará paní svolila, že si Honzík může Alíka vzít. Za pár dní se u Honzíka stavila mladá paní a řekla, že si tedy může Alíka vzít, ale že se musí každý týden za její maminkou stavit a Alíka jí ukázat. Honzík si Alíka moc rád vzal a byl s ním nejlepší kamarád. A každý týden Honzík chodil s Alíkem ke staré paní. Ta se vždy těšila na jejich návštěvu a vždy jim připravila něco dobrého jídlu a pomazlila se s Alíkem. KATEGORIE IV. Strašidlo z Hrádku Martina Jirounková 6.A Za devatero horami bylo jedno strašidlo. Bylo opravdu strašidelné, ale i přesto se jmenovalo Dráček. Dráček bydlel v Hrádku u Kunratic. Měl dlouhé nohy jako kormidla, na nohou i rukou měl blány, slizké, modré! Naštěstí mu do obličeje vidět nebylo! Dráček měl na Hrádku schovaný poklad. Už ho tam měl až moc dlouho, ale velmi dobře si ho hlídal. Jednou se však stalo, že šly děti ze školky na výlet a šly se zrovna podívat na Hrádek. A protože jsou děti moc chytré, tak Dráčkovi ten poklad našly a ukradly. Když na to Dráček přišel, byly už dávno ve školce. A protože Dráčkovi na tom pokladu záleželo, rozhodl se ,že si pro něj půjde. Protože má dobrý čich, tak děti vystopoval! Děti byly ve školce a Dráček se proměnil v normálního člověka, aby se ho nebály. Počkal si ,až půjdou na hřiště a pak se schoval za klouzačku, ukradl jednu 18


holčičku, která se jmenovala Anička, a začal jí říkat: „Vrať mi můj poklad! Já vím, že jste mi ho ukradli.“ „Ale já žádný poklad nemám!“ rozbrečí se Anička. „Vtom případě si tě vezmu na Hrádek a už tě nikdy nepustím!“ Ale naštěstí tento rozhovor uslyší Pepíček a rychle doběhne do školky pro poklad a dá ho Dráčkovi, ten celý šťastný odchází na Hrádek. Žil dál svůj spokojený život když v tom se stalo něco, co opravdu nečekal. Jednoho dne se probudil, podíval se z okna a uviděl venku překrásnou dívku, která si fotografovala Hrádek a okamžitě se do ní zamiloval. Tak ji u sebe na Hrádku uvěznil a už ji nepustil. Choval se k ní hezky a mile, ale dívenka se ho bála a brečela. Po čase si uvědomila, že má Dráček srdce na pravém místě. A stali se z nich přátelé. Dívenka mu řekla, že se jmenuje Matylda. Dráček si uvědomil, že je jeho vězněm až moc dlouho, a tak ji pustí. Matylda mu naslibuje, že ho bude pravidelně navštěvovat. Dráček věděl, že ho stejně nechce. Ale ještě jí dal svůj poklad, Matylda ho zvědavě otevřela a vtom se něco stalo. Stal se zázrak, všude okolo byla podivná záře z pod světla se vynořil krásný muž, který se Matyldě moc líbil, byl to Dráček. Zlomila se kletba, která ho už dlouhou dobu tížila. Stalo se to tak, že byl zlý a lakomý. Jediný člověk, kdo tu kletbu mohl zrušit, byla dívka, která ho měla opravdu ráda. Měli se rádi, a tak se rozhodli, že se vezmou, a tak žili trochu strašidelný život!! Strašidlo z Hrádku Martin Mikulec 6.A Za devatero horami a lesy bydlelo strašidlo Hrozík. Jelikož bylo malé, tak bydlelo ještě u maminky. Rádo strašilo malé děti, ale i lesní zvěř. Jednoho dne se maminka rozhodla, že Hrozík půjde na zkušenou. Maminka přišla k Hrozíkovi a povídá:,,Hrozíku, už jsi dost veliký, tak už můžeš jít do světa. Ale dávej pozor na různé nestvůry, jako např. ježibaby, hejkaly... . Také si nezapomeň najít hrad, na kterém budeš strašit." Hrozík mamince odpověděl:,, Ano, mami, neměj strach, já si poradím." Když vyšel, tak si prozpěvoval. Den uběhl rychle a Hrozík si řekl:,,Najdu si nějaký úkryt." Jak řekl, tak udělal. Našel si dutinu ve stromu. Když se ráno probral, tak šel dál od domova. Najednou uviděl krásný dřevěný dům, který stál na dřevěných kůlech ve vzduchu. To nejlepší nakonec - střechu měl z perníku. Hrozíka napadlo: ,,Mám už hlad, tak se tam půjdu zeptat, jestli by tam pro mne nebylo něco k snědku." Zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo:,,Kdo tam je a co chce?" Ježibaba vyšla ven a Hrozík ji pozdravil: ,, Dobrý den, nemáte tu něco k snědku?" Ježibaba byla chytrá a Hrozíkovi odpověděla: ,,Ale jistě, kloučku, zrovna jsem dopekla bábovku." Hrozík byl rád, tak se rychle vrhnul k ježibabě do domu. Ježibaba dala Hrozíkovi bábovku a zázračný nápoj, po kterém se hned spí. 19


Hrozík na to ale přišel, že ho ježibaba chce oklamat. Vylil zázračný nápoj na zem a dělal, že spí. Když ježibaba odešla, tak Hrozík utekl. Při útěku narazil na menší hrad, který se jmenoval Hrádek. Strašidlo Hrozík tam bydlí až dodnes. Má se velmi dobře. Pokud tam půjdete, dávejte pozor na Hrozíka ,který vás může vystrašit. /Ilustrace: Karolína Wernischová/ Strašidlo z Hrádku Markéta Malá 6. A Na kraji jedné malé vesnice strašilo lidi hrozivé Strašidlo, bylo to Strašidlo z Hrádku.Místní lidé říkali o Strašidlu pověst : „ Když se Strašidlu podíváš do očí, zmizíš ze světa“.Už dlouho se nikdo neztratil. Jednoho dne se tři vesnické děti vsadily o to, kdo půjde prozkoumat děsivý hrad.Daly do čepice lístky od jedné do tří.První losoval Zdeněk, vytáhl si číslo dvě.Jako druhá vybírala Alena, na tu padlo číslo jedna.Tomáš, třetí člen party, nabídl Alče, že když je holka, půjde místo ní první. „Ne, los padl na mě, půjdu první já, nejsem žádný strašpytel !“ řekla Alena. Odvážná holčička šla sama temným lesem, rozhlížela se doprava, pak doleva, nikde nebylo ani živáčka.Alča s hrůzou ve tváři a slyšící tlukot svého srdce vstupuje do hrozivého hradu.Cestou jí spadne něco do oka, vyndá zrcátko z kapsy a snaží se smítko vyndat.Vtom zahlédne v zrcátku Strašidlo.Najednou slyší babiččin hlas, jako kdyby tam byla s ní : „Nedívej se Strašidlu do očí, nebo zmizíš ze světa !“slyší Alča.Přestože se velmi bojí začíná si se Strašidlem povídat.V průběhu rozhovoru začne mít Alča chuť, vytáhne z kapsy poslední žvýkačku, chce si ji dát do úst, ale dá půlku Strašidlu.Za malý okamžik, co mu tu žvýkačku dala, událo se něco neuvěřitelného, Strašidlo se proměnilo v malého kluka Pepíka. Alena vede Pepu zpět ke kamarádům.Kluci vyjeveně koukají.Pepa jim začne vyprávět o lakomém chlapci, který se stal Strašidlem. Od té doby se nikdo neztrácel a všichni si vyprávěli pohádku o Strašidlu z Hrádku. /Ilustrace: Markéta Malá/ Strašidlo z hrádku Marek Dobeš 6.A V jedné malé vesničce, před dávnými časy, za devatero horami, byly zbytky rozbořeného hrádku. Kolem rostly jen stromy. Lidé sem chodili na dříví, na maliny a na houby. Jednou šly do lesa na šišky děti. Chodily po lese, zpívaly si a dováděly, až došly k rozbořenému hrádku.

20


Najednou uslyšely tenoučké sténání. Nejdříve si myslely, že je to nějaké zvíře a chtěly ho dostat ven. Když se ale přiblížily k jámě, uviděly prapodivné stvoření. Mělo velikou hlavu, malé ruce a místo nosu smrkovou šišku. Děti se lekly a utíkaly domů. Tam vše podrobně vyprávěly. Rodiče jim zakázali do lesa chodit. Děti ale neposlechly a druhý den šly do lesa znovu. Když tam ale přišly, nic už tam nebylo. Najednou se setmělo a z hrádku vyběhlo to prapodivné stvoření – strašidlo. Začalo šíleně hučet a nadávat. Děti hrůzou oněměly. Když strašidlo vidělo, že se děti bojí, přestalo na chvíli pouštět strach a povídá: ,, Utíkejte domů a už se tu neukazujte!“ Děti utíkaly, co jim nohy stačily. Jakmile přiběhly domů, vše vyprávěly a stařík, co ležel za pecí a vypadal, že spí, vyskočil a povídá:,, To bude strašidlo, které hlídá na hrádku poklad. Povídá se, že ho dostane jen ten, kdo strašidlo přemůže.“ Ta zpráva způsobila ve vesnici veliký rozruch. Lidé brali krumpáče, lopaty a motyky a rozkopávali půdu kolem hrádku. Přes den nikdo strašidlo neviděl. Když se ale setmělo, strašidlo vylezlo a vše, co lidé přes den vykopali, zasypalo. Po čase ten marný boj lidé z vesnice vzdali a na strašidlo a poklad skoro zapomněli. Až jednou šel tudy toulavý žebrák. Žil jen z toho, co mu lidé dali. Cesta ho zavedla k hrádku. Už se stmívalo a žebrák si řekl, že se tu utáboří. Sbíral větvičky na oheň. Jen co jej zapálil, objevila se kousek od ohně podivně skrčená postava. Žebrák na ni zavolal:,, Pojď sem, brachu, ve dvou nám bude čas lépe ubíhat!“ Vyndal skývu chleba, rozpůlil ji a jeden kus podal postavě. Ta se jen o kousek přiblížila, ale až k ohni se neodvážila. Žebrák najednou usnul. Když se probudil, šel se podívat na místo, kde stála postava. V zemi byla jáma a v ní truhlice s pokladem. Od té doby byl ze žebráka boháč a strašidlo už nikdo neviděl. Kunratický Vodník Barbora Běhounková 6.B

/Ilustrace: Denisa Vondrušková/

Bylo jednou jedno městečko, které se jmenovalo Kunratice. Jméno dostalo podle starosty, který se jmenoval Kunrať. Jednoho dne se Kunrať procházel okolo Kunratického rybníka a naneštěstí zakopl o kámen a do rybníka spadl. Proměnil se ve vodníka a od té doby se mu říkalo Kunratický Vodník.Většina lidí se ho bála, protože se povídalo, kdo okolo toho rybníka projde, toho tam vodník stáhne!!! Kunra‘t se v novém bydlišti zabydlel rychle. Udělal si tam malinkou kuchyňku a ze dřeva, které posbíral okolo rybníka si vyrobil postýlku a z mrtvých ryb si ušil peřinu a polštář. Jednou šla okolo Kunratická Víla. Sedla si k rybníku a pletla si nový věneček. Nohy měla namočené ve vodě a najednou jí vodník stáhnul k sobě. Ona se proměnila ve vodnici s věnečkem na hlavě. Lidé si povídali, jak je to divné, že nejdříve zmizel starosta a teď víla. Pak je napadlo, že je mohl vodník stáhnout do vody. Lidé se domluvili, že se sejdou u Kunratického rybníka. Tak se také stalo. Sešlo se jich tam na čtyři stovky. Část lidí se 21


potopila do hloubky a hned jak spatřili vodnici z věnečkem na hlavě, poznaly, že je to Kunratická Víla. Hned ji všichni chytli a vytáhli na břeh. Zavolali ostatní víly, ať jim půjčí kouzelný prášek, kterým posypali vodnici a ta se proměnila zpátky ve vílu. Jenomže za tu dobu co byla v rybníce, se s vodníkem do sebe zamilovali. Prosila všechny, ať ji pustí zpátky za svým vyvoleným. A ostatní si mysleli, že se asi zbláznila. Víly dnem i nocí hlídaly Kunratickou Vílu, aby jim neutekla. Ale jednoho rána, když se probudily, postel byla prázdná. Víla byla zase vodnicí s věnečkem na hlavě a spokojeně spala vedle svého vodníka. Všichni lidé pochopili, že to myslí vážně ,a že chce žít s vodníkem v rybníce. A tak tam tedy vodník a vodnice zůstali a narodili se jim dva maličcí vodníčci, kteří tam možná žijí ještě dodnes. Strašidlo z Hrádku Gabriela Hýžová 6.B /Ilustrace: Boris Němec a Patrik Rejhons/ Jednou časně ráno, bylo to asi v pátek, se dívalo strašidýlko smutně z vyvýšenin na lidská obydlí. Tuze by se tam chtělo podívat a skamarádit se s lidmi. Řeklo si tedy, že vymyslí plán, jak se dostat mezi lidská obydlí, aniž by se to dozvěděla jeho tetička Bílá paní. Jakoby slyšel její slova: ,,Nesmíš nikdy zamířit mezi lidi, nepochopí tě. Tak pamatuj, tímto jsou pro tebe, milé strašidlo, lidská obydlí zakázána.“ Ale přesto se strašidýlko rozhodlo, že se mezi lidi vydá. Netrvalo dlouho a malé strašidýlko doplulo vzduchem až do vesnic a lidských příbytků. Myslelo si, že bude ohromná legrace, když jen tak propadne podlahu, nebo zřítí lustr. Avšak bylo mu divné, že lidé neustále křičeli:,,Pomoc, au,“ nebo něco podobného. Nevědělo totiž, že lidé jsou zranitelní, že je to bolí. A tak radši od toho všeho uteklo na svůj rodný hrádek k Bílé paní. Ta už ale všechno věděla a nevypadala šťastně. Když strašidýlko dorazilo až k ní, otřásal už celým hrádkem její hlas: ,,Strašidýlko, mám tě moc ráda, ale myslím, že jsem ti jasně vysvětlila, že mezi lidi nesmíš, oni nás nechápou!“ Jenže strašidýlko bylo jiného názoru. Myslelo si, že Bílá paní nemá pravdu. Protože bylo moc smutné, raději prchlo do lesů. Mezitím se z vesnice vydala malá Evička do lesa a ztratila se. Moc se bála, že potká zlé krvelačné strašidlo. Tak lidé totiž mluvili o malém hodném strašidýlku. Oba bloudili lesem sem a tam, až na sebe narazili. Vtom Evička vzala nohy na ramena a utíkala, až se za ní prášilo. Strašidýlko ji ale zastavilo a řeklo:,,Počkej, jsem hodné strašidlo“. ,,A jak ti mám věřit?“ zeptala se Evička. Strašidýlko odpovědělo:,,Třeba mi věř proto, že jsem tě právě nesnědlo.“ Evička začala malému strašidlu důvěřovat. A tak se stalo, že se skamarádili. A protože strašidlo nemělo 22


žádné jméno, začala mu říkat Maxmilián. Evička mu vyprávěla, jak se ztratila. Strašidýlko jí také svěřilo, co se mu stalo. A na závěr dodalo:,, A tak jsme se s tetičkou pohádali a teď jsem tady.“….. ,,Měl by ses vrátit, Maxi, tvoje tetička má o tebe jistě strach.“ Jenomže strašidýlko bylo tvrdohlavé a tetičku neposlechlo. Žilo tedy ve skalním útesu poblíž Hrádku a Evička ho tam chodila navštěvovat. Pokaždé mu říkala, ať se vrátí na Hrádek, ale když si strašidlo něco usmyslí, nepustí a nepovolí. Strašidýlko začalo přemýšlet o tom, že se zase podívá mezi lidi. Vyplulo na oblohu a hledalo různá obydlí. Strefilo se zrovna do vesnice, kterou si vybralo minule. Lidé si mysleli, co jim zase strašného provede, a tak se pojistili. Chytili ho, hodili do místnosti bez oken, a protože strašidýlko nebylo tak učené, aby umělo procházet zdí, bylo v pasti. Druhý den hodily Maxíka před fontánu a chtěli ho namočit do medu. Každý totiž ví, že když se strašidlo namočí do medu, musí odejít do své rodné vlasti a již nikdy se nesmí vrátit. Takový je osud strašidel namočených do medu! O tomto namáčení se dověděla i Evička a rychle přiběhla k fontáně. Viděla strašidýlko, jak už je skoro v medu, a křikla: „Ne!“ Všichni, včetně strašidýlka, se na ni otočili. A Evička začala mluvit:,,Nemůžete ho tam namáčet. Víte proč? Protože je to moc hodné strašidlo a nemyslelo to vážně, dokonce má jméno, Maxmiliánek! Je to kamarád a nevěděl, že vám ubližuje, nechte ho tedy prosím být. Ručím za něj!“ Několik lidí se i rozbrečelo, a strašidýlko bylo rádo, že má lidskou kamarádku. Lidé ale chtěli prohlášení i od Maxe. Jen se tak rozhlížel, a potom řekl: ,,Má pravdu“. A nic jiného k tomu nedodal. Lidem to ale stačilo, začali ho mít rádi a strašidýlko se vrátilo k tetičce. Však už ji dávno opustil vztek a přijala i jeho jméno. Dokonce si rozumí i s jeho kamarádkou Evičkou. Když Evička trochu povyrostla, nezapomněla na strašidlo a pořád se kamarádili. Maxovi se občas podařilo postrašit nějakého kolemjdoucího na houbách. Všechno dobře klapalo. Jestli se vydáte na Hrádek, možná vám Bílá paní řekne, kde je strašidlo. A nebojte se, sami jste jistě po tomto příběhu poznali, že Maxík je hodné strašidlo. Třeba ho tam potkáte. A jestli neumřeli, jako že ne, žijí tam všichni dodnes. Strašidlo z Hrádku Martina Kratochvílová 7.A Byla jednou jedna zřícenina Hrádku a povídalo se, že tam straší a že je tam duch, který se jmenuje Ron Zacapa. Je to velký duch, který straší v noci lidi, kteří se tem utáboří. Ale ještě ho nikdo neviděl, jenom ho slýchali po večerech. Jednou k Hrádku přijel tábor a utábořil se.Řekli si, že tu zůstanou na týden,ale přišla k nim stará a nebohá babička a řekla jim, že by měli odjet, protože na Hrádku straší. Ale oni ji nebrali na vědomí a kempovali dál. Když už se setmělo, všichni usnuli. Začaly se dít divné věci, hlídka byla tak unavená, že usnula dřív, než něco viděla. Druhý den se sešla babička podívat, jestli jsou všichni v pořádku. Divila se, že jim duch nic neudělal a vedoucích se vyptávala, jestli něco neslyšeli. Ale nestalo se nic, a tak odešla. Opakovalo se to 4 dny po sobě. Poslední noc se však děly věci! Večer dali vedoucí dětem bojovku - vyjít na hrádek a přespat tam. Všichni byli nápadem nadšeni. Sbalili si věci a šli. Když tam došli, tak si lehli a usnuli. Ale o půlnoci všechny něco vzbudilo - takové jakoby vytí. Pak zaslechli hlasy. Duch se zeptal: „Co tady pohledáváte, vy škůdci?“ „My tady musíme přespat.“ „Jestli neodejdete, něco zlého se vám stane.“ „Neodejdeme!“ Všichni se schoulili do rohu a usnuli. Ale Zacapa myslel svou hrozbu vážně, snesl všechny děti do hladomorny. Dvě děti ale nestihl odnést. Ty když viděly, že jejich kamarádi nikde nejsou, šly je hledat. 23


Našly je v hladomorně. Vysvobodily je, utekly za vedoucími a přemluvily je, aby všichni odjeli. Než stačili odjet, objevila se babička a řekla: „Já vám to říkala.“ Vtom zmizela. Táborníci odjeli a na toto místo už se nikdy nevrátí. Strašidlo z Hrádku Jitka Brandejsová 7.A Byl jednou jeden hrad.Jmenoval se Hrádek, ale nebyl to Hrádek, který známe dnes. Stál ještě úplně celý. Bydlel v něm král, královna a princezna. Jenomže se říkalo, teda to byla pravda, že ve sklepě Hrádku straší Ve vesnici bydlel Kuba s rodiči. Kuba byl hodný, ale lín. Jediné co uměl bylo hrát kostky, karty a vymýšlet hádanky. „Kubo vylez z té postele,“ říká mu jeho tatínek. Ale Kubovi se moc z postele nechtělo. „Po vesnici jdou zvěsti o tom , že na Hrádku je strašidlo, lidé z vesnice mu říkají strašidlo z Hrádku.“ Kubu ani tohle z postele nedostalo. Za chvíli přiběhla maminka celá udýchaná. Když se zklidnila, řekla: „Král nechal vyhlásit, že kdo z hrádku vyžene strašidlo, dostane půl království a princeznu k tomu.“ Jak to Kuba slyšel, vyskočil z postele a běžel na Hrádek. Král mu řekl, že když strašidlo vyžene, tak mu dá, co slíbil. První noc a den ve sklepě čekal Kuba na strašidlo.Až o desáté hodině strašidlo přišlo. A říkalo: „Zahrajme si kostky, když vyhraješ nechám tě odejít a ne s prázdnou. Dostaneš mlýnek, který ti splní tři přání,ale když vyhraji já, budeš tady se mnou strašit sto let a den.“ Začali hrát. Nejdříve Kuba prohrával, ale při posledním hodu mu přálo štěstí. Dorovnal to na nerozhodně. Tak duch řekl: „Teď si tě tu nechám a budeš tady se mnou strašit.“ Kuba byl sice líný, avšak nebyl hloupý. Dohodli se na kompromisu. Duch si nechal mlýnek a Kubu musel pustit. To bylo o fous, málem Kuba musel zůstat! Přesto se Kuba vrátil i druhý den. Duch opět v deset hodin přišel a řekl: „Dnes si zahrajeme karty, když vyhraješ, pustím tě a ne s prázdnou,dám ti mlýnek,který ti splní tři přání, ale pokud vyhraji já, budeš se mnou strašit tisíc let a den.“ Hráli a hráli, ale stále to bylo nerozhodně. Proto duch Kubu opět pustil. Třetí den šel Kuba znova hrát s duchem. Když uhodila desátá hodina, duch se zjevil a říkal: „Dnes budeme hádat hádanky, když vyhraješ, odejdu nadobro, ale když to bude nerozhodně, nebo když prohraješ, budeš tu se mnou strašit napořád.“ Začali hádat a Kuba tentokrát vyhrál. Strašidlo se samou hanbou propadlo do země a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Kuba byl dobrý král, i když trochu líný. Lidé ho měli rádi a s princeznou měl tři syny a sedm dcer. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Strašidýlko z Hrádku Marek Žoha, 7.A

24


Byl jednou jeden člověk jménem Hugo. Byl to zdatný sportovec, který zvedal činky, běhal maratony, přeplaval kanál La Manche, jenže jednou jeho tým sjížděl Amazonku. Hugův tým vedl, byl to neuvěřitelně vyrovnaný závod, jenže v zápalu boje si nevšiml odbočky, kterou se závod projíždí. Už se radovali, že jim unikli, jenže spadli z vodopádu a zemřeli. Stala se z nich strašidla. Každý se vydal svou cestou. Strašidýlko Hugo, který byl zdatný sportovec, doletěl nejdál, a proto si dnes o něm budeme povídat. Strašidýlko Hugo doletělo až do Čech do Kunratic na zříceninu Hrádek, kde každý večer strašil zatoulané opilce z hospod. Jenže už ho to přestalo bavit. Opilci už moc nechodili, tak se přesunul jinam - před Kunratickou školu, kde každý den strašil děti. Ale tam se mu taky moc nelíbilo, protože z křiku dětí ho bolely uši, tak se přesunul ještě jinam - do autobusu, kde strašil cestující. Autobusem se dostal až do Řecka, Egypta, Turecka. Jenže v moři se nemohl koupat .Tak si jednou říkal, proč nemůžu být zase člověkem? Zjevila se mu sudička a řekla: „Chceš být zase člověkem? Tak buď hodné strašidlo. Pomáhej lidem. Vrátím se zase za rok, a pak se uvidí.“ Tak plynul čas, den co den, týden co týden. A z Huga se stávalo hodné strašidlo. Po roce se mu zjevila sudička: „ Byl jsi velmi dobré strašidlo, proto můžeš byt proměněn v člověka. Pokud ale chceš!“ A on souhlasil. „Ale jak pak budu pomáhat lidem, když jsem pořád na závodech?“ A sudička řekla: „Můžeš pomáhat i tak. Třeba při závodech nepodvádět, nešvindlovat...“ A tak Hugo slíbil: „Dobře budu dobrý člověk.“ A skutečně tak učinil, nepodváděl a nešvindloval a hned mu bylo dobře. A co z toho plyne? S poctivostí nejdál dojdeš. /Ilustrace: Sabina Pěničková/ Strašidlo z hrádku Jan Plaček 7.A Kdysi dávno žilo na hrádku strašidlo Bambulínek. Jeho jedinými přáteli byl vodník Kuňkžbluňk, veverka Vojta a sova Otylka. Jejich každodenní hra spočívala v tom, jak vystrašit co nejvíce obyvatel vesnice. Bambulínek a Kuňkžbluňk měli veliký úspěch, ale když na starostu vybafla mluvící veverka, tak z kadibudky nevylezl ještě půl hodiny. Starosta odedávna chtěl Bambulínka dostat a uvěznit ho, akorát se mu to ani jednou nepovedlo. Jednoho dne do lesa zabloudilo další strašidlo ze staré Prahy. Jmenovalo se Pikulínek. Pikulínek se se všemi obyvateli hrádku pozdravil, jen na Bambulínka zapomněl. Později si všichni hráli jen s Pikulínkem a tak Bambulínek žárlil. Jednoho dne se Pikulínek procházel po lese a chytil ho starosta v domnění, že to je Bambulínek. Přátelé naléhali na Bambulínka, aby ho vysvobodil. Ten jim řekl: „Nebudu pomáhat někomu, kdo mne ani nepozdravil, nemám k tomu důvod“. 25


Po několika dnech, když přátelé byli pořád smutní, tak se sebral a šel ho vysvobodit. Došel na zámek, kde sídlil starosta, ale tam už Pikulínek byl v kleci na nádvoří. Zavolal tedy na starostu: „Halo, tady jsem, zajal jsi nesprávného“. Starosta za ním poslal strážce, ale když je Bambulínek zlákal do bažiny, tak se stráže utopily. Vrátil se tedy na zámek a chtěl starostovi sebrat klíče od klece. Ten však klíče už u sebe neměl. Zakopal je na zahradě do pevné truhly. Bambulínek si tedy musel zavolat kamarády, aby mu pomohli najít truhlu s klíčem. Po několika hodinách se jim podařilo klíč najít a Pikulínka vysvobodit. Starostu zavřeli do truhly a poslali po vodě. Potom se vrátili zpět na hrádek a Bambulínek byl rád, že je za hrdinu a Pikulínek už nikdy na nikoho nezapomněl. A žili na hrádku až do nekonečné smrti. KATEGORIE V. Pověst o škole Dominika Sovová 8. A /Ilustrace: Tereza Bártová/ Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Chtěla bych Vám říci, jak tato pověst vlastně začala a co se zde odehrálo. Když se začínalo stavět podle zadaných materiálů, plánků a map, zemědělci měli za úkol postavit komoru pro školníka. Dělníci neváhali a pustili se do práce. Když ale začali vše kopat a bourat, aby se zde mohlo stavět, starší muži oděni v modrých uniformách na práci objevili v zemi díru, z které vedly schody dolů do podzemí. Dělníci si usmysleli, že se o nic nejedná, proto tedy díru zabetonovali. Najednou se ale začala třást půda, na které dělníci stáli, a z jámy se ozývaly strašidelné zvuky. Stavbaři zvolali: „Probudili jsme ďábla!“ a utíkali pro pomoc. Když se však vrátili, nikde nebylo památky po zabetonované díře. Dělníci byli nazváni hlupáky. Schylovalo se k večeru, když všichni stavbaři odjížděli domů. Tu najednou se zem zachvěla znovu. Nikdo si z toho ale nic nedělal. Zemětřesení se už neopakovalo. Proto se tedy od druhého dne dokončovaly základy a začalo se stavět dle pokračování ve stavbě na plánku. Když se po namáhavém půl roce škola dostavěla, všichni byli radostí bez sebe, že nikdo neutrpěl žádná vážná zranění. V září se začalo už chodit do nově vybudované , prostorné a útulné školy. Asi po ani ne půl měsíci děti začaly ničit školní nábytek, kradly materiály a pomůcky na vyučovací hodiny, čmáraly po zdech ….. Když se to dělníci, kteří měli stavět komoru pro školníka, dozvěděli, kladli si na srdce, že za to mohou oni a že ďábel, kterého probudili, už nikdy nenavštíví zemi snů a spánku, a nabádá děti, tedy žáky a studenty ZŠ Kunratice, ke zlomyslným věcem a řídí je. 26


Podle této události vznikla pověst, která čeká na to, až do naší školy nastoupí student, který ovlivní dění ve škole a ďábel bude moci zase pokojně spát. Celá tato událost byla zdokumentována dělníky, kteří věří, že čest bude na jejich straně a že nejsou hloupí. Těší se, až na škole nastanou dobré časy namísto těch zlých. Celá pověst je pravdivá, ale dělníci nemají důkazy, které by mohli předložit. Mají jen rozum, který se v dnešní době moc neuplatní, zejména, když je to takovýhle případ. Doufám, že se tato událost stane radostnou, vše se vyřeší po dobrém a dělníkům bude řečena omluva. /Ilustrace: Alena Fárová/ Pověst o naší škole Rudolf Novák 8. A Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Dne 7.7. roku 77 se na místě naší školy stala velká událost. Bojovaly zde totiž mezi sebou dva nenáviděné kmeny. Každý měl svého vojevůdce, jmenovali se Petr a Pavel a byli to dva bratři, kteří se odmalička neměli rádi. Už mnohokrát spolu bojovali, ale nikdo nebyl poražený, protože oba bratři počítali tolik ztrát, že raději bitvu ukončili a stáhli se. Petrova družina měla podle pověsti sídlit někde v okolí rybníka Šeberák, Pavlova družina na dnešní zřícenině v Krčském lese. Oba vůdci už toho měli dost a chtěli to skoncovat jednou provždy. A proto se střetli na místě, kde stojí dnešní moderní škola. Obě skupiny se do sebe hned pustily. Bojovalo se vším možným-kameny, meči, luky s ohnivými šípy. Střetnutí trvalo dlouhé hodiny a pokračovalo by ještě dál, kdyby se nestala tato věc. Pavel uviděl Petra a chtěl ho jít okamžitě zabít. Oba bratři bojovali mezi sebou. Najednou se Pavel zastavil a říká Petrovi, že to ještě mohou všechno skoncovat a ukončit bitvu. Ale Petr jen tak mávl rukou a Pavla probodl mečem. Jeden z vysoce postavených vojáků na Pavlově straně navrhoval ústup, a tak utíkali, ale Petrova skupina je do jednoho zahubila. Od té doby se zde děly divné věci. Například, když tu občané postavili své domy, na svých půdách slýchali divné věci. Nějaké skřeky a podobné zvuky. Po celá staletí zde nikdo nechtěl bydlet, protože této pověsti lidé dříve věřili. V moderní době ale těmto pověstem většina lidí nevěří, tak 27


se sem znovu začali stěhovat lidé a nakonec se tu postavila škola. Ve škole se občas dějí divné věci a je to vždy ve stejný den. 7.7. se každý rok ozývají zvuky jakoby zespodu budovy. Někteří lidé tak věří, že je to kvůli Pavlovi a jeho družině, která se ozývá, aby se dostala ven. Bezedná díra Veronika Dundychová 9.A Před dávnými lety na místě naší školy, ještě než existovala obec Kunratice, bylo malé městečko, jehož název mi už není známý. Městečko bylo poklidné a líbezné, ale jednu podivnost přece jen mělo. Na kraji tohoto městečka byla obrovská díra do země. Lidé se ji již několikrát snažili zalít, nebo zasypat, ale marně, díra v zemi byla bezedná. Obyvatelé se domnívali, že je to díra do pekel…. V městečku začal zmatek, lidé se báli a byli nervózní. Jednoho dne se v městečku objevil mladý odvážlivec, kterému okolnosti s bezednou dírou nedali spát, a tak poprosil obyvatele, aby ho zajistili provazy a spustili dolů. Obyvatelé to chlapci rozmlouvali, ale nakonec podlehli a spustili ho dolů. Najednou uslyšeli pronikavý jekot a volání o pomoc. Okamžitě začali chlapce tahat ven. Když ho po chvíli vytáhli, málem se jim při pohledu na chlapce podlomila kolena. Chlapec měl vyboulené oči, bílou pleť, šedivé vlasy a byl němý. Lidé se začali obávat o sebe a své děti, a tak pro ochranu celého městečka postavili na místě bezedné díry pevný a nedobytný kostel. Když se stavěla naše škola, obec Kunratice o této pověsti nic nevěděla, a tak nechala kostel zbourat a na jeho místě postavila školu. Také se jeden čas povídalo o tom, že se v této škole zbláznil školník, nikdo neví, jak se to stalo, ale našli ho u dveří od sklepení němého, se šedivými vlasy, přestože byl v té době relativně mladý. Od té doby po škole kolují o tomto příběhu divné řeči a školníci se bojí chodit do sklepení, bojí se, že se jim stane to samé jako mladému školníkovi. Nikdo neví, jestli je to celé pravda , ale něco na tomto příběhu určitě bude. /Ilustrace: Aneta Laudová/ Naše škola Tereza Menclová 9.A Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Někdo příběhu věří a jiní ho považují za pohádku pro malé děti. Ale je jisté, že v naší škole není něco v pořádku. Když se škola začala stavět, byla to velká sláva. Každý chtěl pomoci, nebo aspoň nějak přispět ke stavbě. Největší pozornost se věnovala bezpečnosti lešení, aby nedošlo k neštěstí. Ale mezi dělníky 28


byli i nepoctiví lidé, kterým na ničem nezáleželo. Stavba zdárně pokračovala a již zbývaly maličkosti, když se stala velká tragédie. Díky tomu, že dělníci nedělali svoji práci pořádně, zřítilo se hlavní lešení na malé dítě. Matka dítěte zešílela zármutkem a otci zkamenělo srdce smutkem. Ale přes všechno, co se v ten tragický den stalo, byla škola dokončena. Dnes si již nikdo nevzpomene na ten smutný den a málokdo si pamatuje, co se odehrálo. Ale žáci ZŠ Kunratice mohou potvrdit, že v brzkých ranních nebo pozdních večerních hodinách, můžete slyšet nářek malého dítěte, které nikdo neutěší. /Ilustrace: Lenka Krejčová/ Naše škola Lucie Šimečková 9.A Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Ale to ředitel a učitelé netušili. Škola byla zrekonstruována a pár dní na to otevřena. Do školy zavítalo přes tisíc dětí, prvňáčci, druháčci i třeťáčci, čtvrťáčci i roztomilí páťáci. A větší děti? Ty samozřejmě také, ale ty už nebyly tak tiché jako jejich mladší spolužáci. Na nové škole byl každý šťastný – učitel i žáci. Ve škole ale chyběl školník. Ředitel celé noci hledal inzerát. Pak ho našel. Inzerát byl velmi podivný, ale ředitel nad ním moc nepřemýšlel, zvednul telefon a vytočil číslo. Na druhém konci se ozvalo: „Prosím, pan Zelenka.“ „Dobrý den, u telefonu ředitel ZŠ Kunratice. Našel jsem inzerát, že sháníte práci školníka. Moc rádi bychom Vás přivítali mezi nás.“ Školník: „Ano, také bych byl rád mezi vámi. Když se škola stavěla, byl jsem u toho. Mám k ní už vyvinutý vztah.“ Ředitel: „To rád slyším. Zítra na Vás budu čekat, pane Zelenka. Zatím mockrát děkuji a nashledanou zítra.“ Nastal další den. Ředitel přijal pana Zelenku. A ve škole se začaly dít podivné věci.... Školník přespával ve škole, nebál se velké prázdné budovy, cítil se v bezpečí. Nevěřil ani na duchy, ani na strašidla. Když mu někdo vyprávěl svůj zážitek se strašidly, jen se mu vysmíval. Pan Zelenka nebyl dobrý člověk. Do školy nastoupil kvůli pomstě. Na pozemku, na němž dnes stojí škola, před dávnými lety chtěl jeho strýček vybudovat podnik. Pan Zelenka by ho zdědil. Tenkrát strýčkovi nepůjčili peníze, a tak musel pozemek prodat. Byla tam postavena škola. Pan Zelenka kolem ní chodil. Všem říkal, že je škola ošklivá, aby tam nikdo nedával svoje dítě. Toto ale nikdo nevěděl, jen on sám. Všichni ostatní si mysleli, že chce škole pomoci. Škola věděla, že je Zelenka prolhaný. Každou noc, když Zelenka usnul, se začaly třást zdi, přesouvat židle, stoly a drobné předměty padaly na zem. Poprvé Zelenka pocítil strach. Bál se o tom mluvit. Poté nastala další noc. Ta nejhorší. O půl noci Zelenka usnul, ale ne na příliš dlouho. Když se probudil, nevěřil svým očím. K jeho posteli šly židle, stoly a různé předměty. Zelenka koktavým hlasem křičel: „Prosím, neubližujte mi. Odejdu a nebudu o Vaší škole říkat špatné věci. Jen mne prosím nechte žít.“ V tu chvíli se vše 29


zastavilo, Zelenka sbalil své věci a utíkal, co mu nohy stačily. Druhý den již ředitel hledal nového školníka. Po Zelenkovi nepátral. Ve škole byly totiž umístěny kamery, a tak měl pan ředitel vše nahrané. Když to vše slyšel a viděl, byl rád, že školník odešel sám. O KRUTÉM KRÁLI LUĎKOVI Samková Natálie 9.A Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost.Od té doby se zde dějí divné věci. Stalo se to za vlády krutého krále Luďka, kterému doposud nebyl žádný z ušlechtilých princů pro jeho dceru dostatečně dobrý, úspěšný, krásný a chytrý zároveň. Zrovna se chystaly velké přípravy na princezniny dvacáté narozeniny.Celé království bylo tomu podřízeno. Princezna Kateřina vyjela se svou služebnou na nákup nových plesových šatů. Když měly nakoupeno, sedly si na lavičku v blízkém náměstí a posvačily. V tu dobu procházeli přes náměstí nějací potulní muzikanti, co hráli veselou a chytlavou píseň. Služebná i Kateřina strnuly, protože jejich hudba byla velice zvučná, nejlepší jakou kdy slyšely. Pozvaly muzikanty na královský ples, kde po celou tu dobu byla zábava na nejvyšší úrovni.Celé království bylo muzikanty uneseno –až na krále Luďka, kterému se obzvláště nelíbil harmonikář Honza, který po očku sledoval každý Kateřinin pohyb. Kateřina to věděla, velice jí to lichotilo.Honza se jí zamlouval. Byl statný, svalnatý. Měl hnědé husté vlasy, hnědé oči, velké dlaně, naprosto pohledný hoch! Honza požádal Kateřinu o tanec, protančili spolu celý večer. Oba byli do sebe zamilovaní a nechtěli se po skončení plesu od sebe oddělit. Kateřina se rozhodla, že společně s Honzou a muzikanty uteče do Kunratic, kde je jejich oblíbená krčma.Celé večery se tam protančí, to princeznu velice lákalo. Spustila se po laně z okna své ložnice, kde na ni již čekal Honza s muzikanty. Společně s nimi utekla z království. Všichni se vydali do Kunratic, kde žili spokojený život. Kateřina se z lásky provdala za harmonikáře Honzu a měli spolu dvě krásné děti. Kateřina byla velice šťastná, že může s Honzou žít, mít děti a po večerech tančit. To ale nedávalo klidného spánku králi Luďkovi. Už je to přesně deset let, co vyhlásil pátrání po ztracené princezně Kateřině. Jednou, když jako každý večer trávili manželé v kunratické krčmě svůj večer, vtrhli dovnitř královští vyslanci. Honzu s Kateřinou odvedli a nechali krčmu zbourat. Druhý den, ještě před svítáním, nechal král oba dva na místě bývalé krčmy popravit. Na místě tehdejší krčmy nyní stojí naše škola a povídá se, že každé ráno, již před svítáním, je možno zaslechnout tiché tóny harmoniky a klapání Kateřininých podpatků. Jak hrůzostrašné !! /Ilustrace: Lucie Smolíková/ 30


Naše škola Lukáš Koutný 9.A Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Jednoho krásného dne skončila škola. Kousek od školy se nacházel kostel, který stál na místě naší školy. Tam to všechno začalo..... Jeden mladý hoch Pavel vyrazil po škole do kostela, kde už netrpělivě čekal kněz jménem Petr. ,,Dobrý den, mistře Petře.“ ,,Ahoj Pavle, mám pro tebe špatnou zprávu.“ ,,Jakou?“ ptá se Pavel. ,,Budeš muset opustit kostel!“ ,, Co??JÁÁ?PRÓÓČ???!“ ,,Porušil jsi svatý zákon!“ ,,Ano, já vím, ale nemohl bych dostat ještě šanci?“ ,,NE! Byl to velký prohřešek. Je mi líto. Sbohem.“ ,,Sbohem, mistře,“ odpověděl Pavel s hlavou v dlaních. Když přišel domů, všiml si, že na něj už dávno čekají rodiče. Jakmile otevřel dveře, uslyšel:,,Ty parchante jeden.“,,Né, prosím.“ Bránil se Pavel, avšak marně. Pavel, zmlácen od otce, se plazil do pokoje, kde usnul na zemi.Druhý den ráno Pavel sotva došel do školy, kde se ho všichni ptali, co se mu stalo. Všem odpověděl, že spadl z kola, ale oni věděli, že kolo nemá. Po chvilce přišel ředitel. Tomu však vše svěřil a společně se vydali do kostela.V kostele však nebyl jen mistr Pavel, jak si oba mysleli, ale i Pavlův otec. Ihned začal řvát na Pavla, proč není ve škole a že dostane znovu. Ředitel ho zarazil a spustil na něj: ,,To, co jste mu udělal, se bude řešit s policií!!“ Otec se vrhnul na ředitele, chvíli se rvali. Přidal se mistr, ale ten se s nimi nechtěl prát. Jen je od sebe odděloval. Vtom však Pavel zařval: ,,Nechovejte se jak malí!!“ Otec vzal zlatý svícen a praštil mistra po hlavě. Pavel zbledl a rozeběhl se Petrovi pomoci, ale otec ho vzal za nohu a Pavel spadl rovnou na zlatý svícen a probodl se. Všichni ztichli a Petr se probudil. Sice se všichni tři snažili Pavlovi pomoci, ale bylo už pozdě. Kostel se uzavřel a po několika letech byl zbourán. Na místě kostela byla postavena obrovská budova, která později sloužila jako škola. Od té doby, co v kostele zahynul Pavel, zde straší jeho duch, který radí lidem, aby neprovedli nic, za co by mohli být potrestáni. Kunratické popraviště Milan Janošík z 9. B /Ilustrace: Vojta Vondráček/ Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci.V šestnáctém a sedmnáctém století se zřídilo na jedné kunratické louce popraviště. Na popravu se sem vozili odsouzenci z celé Prahy a okolí. Nebožtíky pohřbívali do nedalekého lesíka, aby se ušetřila zpáteční cesta na hřbitov. V osmnáctém století císař Josef II. toto popraviště zrušil a založil zde v Kunraticích rozsáhlé polnosti. Na louce, kde stávalo popraviště, se však obilí dařilo nejlépe. Lidé dobře věděli proč. 31


Roky plynuly a lidé na kunratické popraviště postupně zapomněli.Tato událost se připomněla ve dvacátém století, když se začaly kopat základy pro budoucí školu. Bylo nutné pokácet i část lesíka, kde mělo stát pravé křídlo budovy. Náhoda tomu chtěla, aby se našlo tělo jednoho z těch popravených lidí. Jeden dělník zrovna kopal výkop v bývalém lese a narazil na kost. Kopal dál a nacházel další a další kosti. Zdálo se mu to podivné, a tak šel za stavbyvedoucím. ,,Pane stavbyvedoucí, já vám jdu něco říct.“ ,,No, tak copak vám leží na srdci?“ Zeptal se vedoucí. ,,Já teď kopu u toho bejvalýho lesa a nacházím tam spoustu kostí, tak jestli by se to nemělo nějak ohlásit.“ Svěřil se kopáč. Stavbyvedoucí zpozorněl.,,Už teď máme skluz, jestli nás zdrží ještě tohle, tak tu školu nestihneme dodělat v daném termínu. Vykopejte ten výkop a další kosti, co najdete, tak zakopejte kousek dál.“ ,, Ale pane vedoucí…“ ,,Nebojte se, za tohle dostanete prémie, ale ať se tam nikdo moc nemotá, jo? Odpověděl. ,,Tak děkuju pěkně, na shledanou!“ poděkoval kopáč a odporoučel se. Nikdo o bývalém pohřebišti dodnes neví, kromě těchto dvou lidí, kteří už to stejně zapomněli. Nebo už jsou mrtví. Ale jedno je jisté. Duše těch nešťastníků nikdy nenajdou klid. Pořád nad nimi dupou nohy žáků, kteří pospíchají do hodin. Na oplátku se duchové pod naší školou v noci a časně ráno zjevují a občas je cítit vítr profukující chodbou a strašidelné zvuky se táhle ozývají školou. O psu Dvojhlavákovi Petr Holý z 9. B /Ilustrace: Jiří Ivančo/ Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde dějí divné věci. Něco kolem roku 1873, to byly Kunratice ještě malá víska, bylo zde jen pár chaloupek a nic víc. Ještě kousek za vesnicí se nacházelo veliké pole, do kterého se všichni obyvatelé Kunratic báli chodit, protože tam měla žít obluda v podobě velikého dvojhlavého psa. Někdy po setmění se pes Dvojhlavák, jak ho Kunratičáci nazývali, vypravil až na náves. A toho se každý bál. Jednoho krásného dne si všichni kluci z vesnice kopali se starým míčem na návsi. A v tom jeden z nich povídá: ,, Kluci, podívejte se na oblohu, asi bude pršet.“ A taky že jo. Obloha byla černá, kam až oko dohlédlo.Všechny děti se rozběhly ke svým rodičům. Ti je umyli a uložili ke spánku. Druhý den, když trubec zatroubil budíček, se rodiče probudili a své děti v chalupách nenašli. Ihned vyběhli před své chalupy a zjistili, že zmizely všechny děti z vesnice. Začali je hledat a na prvním sloupu směrem 32


do Kunratic našli připíchnutý vzkaz: ,,VAŠE DEŤY SEM VZAL JÁ PES DVOJHLAVÁK JAKO VÍSTRAHU. K MÝMU POLY SE ŇYKDO NEPŘIBLÝŽÍ!!!“ Všichni obyvatelé Kunratic se vydali na cestu směrem do Prahy, kde vše nahlásili četníkům. Ti hned připravili koně a tři desítky četníků se vydaly do Kunratic. Kunratičtí obyvatelé vzali hrábě, lopaty nebo vidle a šli do tajuplného pole. Když dorazili k veliké díře, pozastavili se nad ní a říkali: ,,Tak tady ta obluda žije.“ Nechali přivézt z řeznictví prasečí kýtu a položili ji před noru. Pes Dvojhlavák opatrně vylezl a v okamžiku, kdy se do kýty zakousl, se na něj všichni vrhli. Kunratičtí do něj píchali vidlemi, mlátili hráběmi a nejeden četník ho bil pažbou od pušky. Už to vypadalo, že je pes mrtev, ale on se ještě z posledních sil vymrštil a smrtelně kousl do krku nejsilnějšího obyvatele Kunratic Bivoje. Děti vyběhly z nory a padly svým rodičům do náruče. O šedesát jedna let později hledala komise vybraná ministerstvem školství vhodné místo pro výstavbu první kunratické školy. Procházeli kunratické pole, až došli k veliké díře a řekli si, že poslouží jako část základů budovy a postaví ji zrovna tam.Od té doby, co škola stojí, se v ní dějí opravdu záhadné věci. Třeba se někde z ničeho nic začnou ozývat divné zvuky podobné psímu štěkotu. Pověst o mrtvém kováři Ly Quynh Thi Nguyen 9.B Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci........... Na místě naší školy kdysi stál dům kováře. Jeho služby si každý cenil, jelikož široko daleko se nenašel lepší kovář. Měl manželku a dvě děti. Žili velice šťastně. Až jednou, když kovář dokoval podkovu pro svého koně, šel do stáje, aby mu mohl podkovu připevnit. Kůň nic netušíc, se lekl a kopnul kovářovi do hrudi. Kovář padl na zem mrtev. V domě nastalo ticho. Zanedlouho přišla kovářova manželka i s dětmi domů. Nikde neslyšeli zvukot řinčení a bušení kladiva. Manželka vytušila, že je to špatné znamení. Kovářovi se muselo něco stát. I tedy řekla svým dětem: „Děti moje, buďte tu hodné a nikam nechoďte, hned se vrátím, jen se porozhlédnu po vašem tatínkovi!“ Rozběhla se do všech místností, a když kováře nikde nenašla, utíkala do stáje. Tam na zemi uviděla mrtvého kováře. Nemohla ani slůvko vyslovit. Zděšením padla na kolena. Se vzlykotem po chvíli zvolala: „Můj milý, co si tu bez tebe počnu?“ Druhý den kovářovi přichystala slavnostní pohřeb. Všichni z okolí přišli, aby se s ubohou vdovou rozdělili o smutek. Její zármutek zhoršoval pohled na místo, kde kovář koval. Rozhodla se, že se přestěhuje ke své matce. Avšak s úplňkem se duch kováře vrátil. Myslel si, že ještě živ. Šel k domu a pootevřel dveře. Vykřikl: „Děti moje, kde jste kdo, táta je doma!“ Ale děti ho nepřišly uvítat. V domě byla tma. Byl prázdný a chladný. Kovář nevěděl, co se stalo.... Šel ke kovadlině a začal kovat. To se opakovalo každý večer. Nepomýšlel na to, proč se jeho žena i s dětmi odstěhovala. Na několik let se dům stal opuštěným, protože každý, kdo večer prošel kolem domu, uslyšel divné zvuky, které se stále opakovaly do brzkého rána. Nikdo se neodvážil vejít do domu. Vyprávěly se různé historky o tom domě. Až jednou, když kolem města projel bohatý obchodník, uslyšel, jak si lidé povídají o strašidelném domě. Nevěřil těm historkám. Vyprosil si od místního pana starosty, aby ten dům mohl koupit. Pan starosta bez váhání souhlasil. Obchodník zboural dům a na místo něj postavil malou školu, která tu dodnes stojí. Ale každý večer se ve škole dějí divné věci. Duch mrtvého kováře se stále vrací na místo, kde stál jeho dům. Prochází mezi místnostmi a zmateně hledá svoje nářadí. 33


Ještě dnes můžeme o půlnoci uslyšet dupot kováře, jak chodí a hledá kladívku a kovadlinu. Co způsobí požár Lenka Tranová z 9. B Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci.... Třeba se čas od času ve škole u šaten zjevuje Bílá paní, která se .... Ale víte co? Začneme od začátku. Kdysi dávno na místě naší školy stála velká, vysoká a stará věž. Povídalo se, že v té věži straší a že tam žijí duchové. Lidé si vždy mysleli, že je to pohádka, avšak tato pověst se šířila dál, až se o ní dozvěděla mocná čarodějnice z daleké vesnice. O čarodějnici se říkalo, že se dokáže převtělit do člověka a vydávat se za něj. Když se čarodějnice dozvěděla o strašidelné věži, rozhodla se, že musí tu záhadu rozluštit, a tak se vydala do věže. Ve věži bylo strašidelné ticho a tma. Pro čarodějnici bylo strašně těžké nečarovat, a tak si vyčarovala oheň. V tom okamžiku se objevili duchové a začali na čarodějnici křičet: "Co rušíš náš spánek? Do této věže nesmí nikdo vstoupit!" Čarodějnice se vyděsila a upustila oheň! Ten vzplál a věž začala hořet. Náhle se objevila Bílá paní, která byla vůdcem všech duchů a čarodějnici napadlo, že se do ní převtělí. A pak se staloto, co se stát nemělo.... Zřítila se věž a duchové zmizeli a nikdo už o nich neslyšel. Ptáte se, co se stalo s čarod ějnicí a s Bílou paní? O tom zatím nikdo nevěděl. O pár století později se lidé rozhodli, že na tragickou událost zapomenou a na místě, kde se událost stala, postaví školu. A stalo se ...... Žáci, kteří chodili do této školy, byli málo vzdělaní. Že by to bylo tím, že tu zůstali ještě nějací duchové? Kdo ví, co s nimi teď je.... Žijí ještě ...? To nikdo neví! /Ilustrace: Dan Vošahlík/ Naše škola Michaela Křížová 9. B Před dávnými lety se v místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Tato tragická událost je pořád nezapomenutelná. Stalo se, že jedna žákyně z první třídy zmizela a nikdo neví jak a proč. Říká se, že byla neposlušná a nechtěla se učit. Učitelé jí vždy říkali: "Vezme si tě čert!" Určitě peklo a čerti existují, protože naše žákyně není jediná. Nejvíce se ztrácejí chlapci-určitě jsou z nich "zlí čerti". Nezlobí však jenom děti, ale i dospělí. Také by si zasloužili pořádné peklo, peklíčko! Prostě všichni, kdo zlobí, patří do pekla. Od té doby se na naší škole všichni žáci učí a poslouchají. Když žáci zlobí nebo neposlouchají, začne se škola z ničeho nic třást a jsou po celé škole slyšet hrozné hlasy. 34


Takových škol by mělo být více. Já si myslím, že bychom se měli občas něčeho bát. Hrůzostrašná cesta Jana Zemanová z 9. B Před dávnými lety se na místě naší školy odehrála tragická událost. Od té doby se zde občas dějí divné věci. Jsou to spíše strašidelné věci. Stalo se to 400 let před tím, něž naši školu postavili.Vinula se zde polní cesta.Vedla přímo na Koňský trh do Prahy. Jednoho dne po ní klopýtala kopyta oslíka a za ním se drkotala dvě rozvrzaná kola starého vozu.To se mladý Honza vydal na ten proslulý koňský trh, aby prodal párek kuřat a dva plné košíky vajec. Jel už půl dne. Slunce vystřídal stříbrný měsíc a místo bílých beránků se na obloze rozsvítily malé lucerničky. Zrovna nastal úplněk.Osel byl strašlivě neklidný. Honza se k němu naklonil, rukou mu pohladil šíji a do ucha mu vystrašeně pošeptal: „Co se děje? Nikdo tu není…“. Od lesa se najednou ozvalo neobvykle hlasité vytí. Osel bezhlavě vyběhl, hýkal únavou, ale stále běžel. Honza se s hrůzou v očích otočil za vůz.Uviděl rudou záři, která se neustále přibližovala,během chvíle z toho rozeznal dvě rudě planoucí oči. Mladíka zachvátil hrozný strach. Popoháněl osla a křičel na něj: „Utíkej, osle, ďábel si jde pro naše duše!“. Najednou najel vůz na výmol a ubohý Honza vypadl z vozu na polní cestu. Osel běžel dále a zachránil si život. Tu noc se krajinou šířil strašlivý křik a nářek.Lidé kusy roztrhaného mladíka našli rozházené až k nedalekému lesu. Na tuto událost postupem času zapomínali, ale duše mladého Honzy už nikdy nenašla klidu. Když tu vystavěli školu, tak se v ní každý úplněk ozývá zoufalý křik a vytí té neznámé nestvůry. /Ilustrace: Petr Holý/ Poznámka: ilustrace, které jsou u textů bez označení autora, tvořili autoři textů.

Projekt „Kunratický čtenář“ - Co nás ještě tento školní rok čeká? •

KUNRATICKÁ JAHŮDKA A KUNRATICKÁ JAHODA - březen: Recitační soutěž má ve škole tradici, v níž chceme pokračovat a současně ji rozšířit i na II. stupeň. Účastnit se mohou všichni žáci školy. Přehlídka bude mít své třídní kolo. Recitátor v rámci třídního kola přednáší jednu „povinnou“ a jednu jím vybranou báseň. Úspěšní recitátoři třídních kol postupují do přehlídky rozdělené podle věkových kategorií. Pro toto kolo přehlídky si připraví jednu recitátorem vybranou báseň a jednu báseň, kterou se 35


pokusí sám sestavit. Podobně jako u tvůrčího psaní – literární soutěže, budou nejlepší výkony oceněny a vlastní tvorba bude ilustrována a vyjde v almanachu, který bude mít i svou webovou podobu. •

ČTENÁŘSKÉ ČTVRTHODINKY NA I. STUPNI: Jak jinak přivést žáky ke čtení než tak, že si každý udělá své „pohodlíčko“ vezme si knihu, kterou si sám vybere a čte si. Učitel vytváří podmínky pro čtení tak, aby žáci mohli číst prakticky každý den. Čtenář, který dočte knihu, dostává příležitost v hodinách literatury ostatní žáky na přečtenou knihu „nalákat“. Při prezentaci může používat svůj „čtenářský deník“, do kterého si vepisuje své prožitky z četby – mladší žáci doplní kresbou a starší žáci například kratičkým úryvkem – citací charakterizující uvedený prožitek z četby. S aktivitou souvisí vytvoření třídní knihovničky. Prezentace knížek je prima aktivita i pro společné setkání s rodiči.

•

ČTENÁŘSKÁ HITPARÁDA NA II. STUPNI: Ke každé knize, kterou žáci dočtou, vytvoří anotaci. Anotaci webmaster zveřejní na vymezené části webu školy. U anotace bude umístěno hlasovací zařízení. Vždy bude určeno období, kdy mohou všichni spolužáci hlasovat a přidělit své preferenční hlasy zajímavým anotacím. Autoři nejlepších anotací získají knižní odměnu. V rámci aktivity se budeme snažit doplnit knižní fond školní knihovny.

36


KATEGORIE I.

I.C - Daniel Jun – Pohádka o zajíčkovi

I.C Michaela Sovová – Pohádka o nemocné žirafě

I.C Nela Milerová – Pohádka o Večerníčkovi 37


I.A - Anežka Křivánková, Vendula Macháčková, Veronika Chramostová, Nikola Appolonio, Matěj Roztočil, Petra Klembarová ZÁKLADNÍ ŠKOLA KUNRATICE, Předškolní 420/5, 148 00 Praha 4 Kunratice – www.zskunratice.cz Tel.: 261097211, mobil: 724370813, e-mail: [email protected], Bankovní spojení: KB a.s. Praha Kunratice, č.ú.: 358912990277 / 0100, IČO: 629 31 377; DIČ: CZ629 31 377

38

ALMANACH LISTOPAD 2008 KUNRATICKÝ ČTENÁŘ. Základní škola KUNRATICE. TVŮRČÍ PSANÍ - LITERÁRNÍ SOUTĚŽ Ilustrace na titulní straně: II

Recommend Documents