Kapitola 1
ALESSANDRA
T
ajeb uchopil meč. Najednou se zastavil, sklonil hlavu a zaposlouchal se. Cítila jsem jeho napětí i přes kobaltově modrý závoj, který si vytáhl přes pusu a nos. Bojovník připravený zabíjet. Zadržela jsem dech a poslouchala. Nedaleko od nás šuměly vlny na pláži u Al-Iskandaríje. Trsy suché trávy na dunách šustily v nočním větru. Člun, v němž jsme přiveslovali z města, jsme na mělký břeh povytáhli jenom na tři nebo čtyři kroky, abychom mohli rychle uprchnout, kdyby na nás někdo zaútočil. Ticho. Co to Tajeb uslyšel? Srdce mi bušilo. V ruce jsem křečovitě svírala dýku, kterou jsem nosila pod arabskou abájou. Třebaže foukala studená bríza, zalil se mi obličej potem. „Pronásledují nás?“ Tajeb mi gestem naznačil, ať zmlknu, a zahleděl se do tmy. Oči mu jiskřily ve světle hvězd. Přiznávám, že na každé ze svých výprav za poklady zažívám vzrušení. Kdykoliv se přehrabuji v prachu klášterní knihovny v naději, že najdu nějaký ztracený skvost, zmocňuje se mě stále znovu. Jenže téhle noci jsem nehledala žádný pohřešovaný antický rukopis, nýbrž největší poklad lidstva, jenž zmizel už před staletími: slavnou Alexandrijskou knihovnu. Tajeb zasunul meč zpátky do pochvy a stáhl si závoj až pod 5
bradu. „Nechtěl jsem tě vylekat, Alessandro!“ zašeptal. „Ale měl jsem dojem, že jsem něco zaslechl.“ Položila jsem mu ruku na rameno. „Pojďme dál, Tajebe. Nemáme moc času.“ „Bismilláh!“ Tajeb si sáhl na stříbrné pouzdro amuletu s verši z Koránu, jež nosil v turbanu. Pak už si to rázoval hlubokým pískem pláže. Ještě než jsem se obrátila, abych vyrazila za ním do rozsáhlého zbořeniště, zahleděla jsem se zpátky. Bylo už pozdě, ale Al-Iskandaríja byla dosud jasně vidět. Prašný mrak, který sem hnal vítr z pouště, se snášel na město jako tajemný závoj z purpurového světla. Pro muslimy to byla jedna ze zimních nocí roku 842. Ortodoxní křesťané tohoto 24. prosince 1438 slavili narození Spasitele. Během večerní vánoční mše jsme s Tajebem spěchali uličkami tržiště k přístavu. Ale podařilo se nám skutečně uniknout našemu pronásledovateli? Podívala jsem se k přístavnímu nábřeží. Z majáku na ostrově Faru zbyly stejně jako z mnoha antických budov jenom trosky. Zřítily se při zemětřesení před dlouhými staletími. A tam naproti stávala Bibliotheca Alexandrina založená králem Ptolemaiem. Nejvýznamnější akademie na světě, v jejíchž prosvětlených čítárnách a stinných kolonádách bádali a vyučovali ti nejslavnější učenci. Ptolemaios, jenž doprovázel Alexandra Velikého až do Indie a po jeho smrti se prohlásil faraonem, napsal dopis všem panovníkům světa, aby mu do jeho knihovny poslali všechny knihy, co jich jen na světě existuje. Ptolemaios snil o tom, že nebude v ničem zaostávat za svým přítelem, dobyvatelem světa: shromáždí na jednom místě všechno nebeské i pozemské vědění. Od každého svitku, jenž na palubě cizí lodi dorazil do Alexandrie, se pořídila kopie – a výměnou za originál se vrátila majitelům. Knihovna zanedlouho obsahovala tisíce, desetitisíce a statisíce papyrových svitků. 6
Nad tou záhadou se mi už léta tajil dech: kam zmizel ten nejvzácnější poklad lidstva, Bibliotheca Alexandrina, čítající šest set tisíc knih? „… a také Plútarchos…“ Vytáhla jsem z police dílo řeckého historika a rozevřené je položila na stůl před Cosima. „… také Plútarchos píše, že knihovna podlehla zkáze roku 48 před Kristem, když Caesar za občanské války mezi Kleopatrou a jejím bratrem zapálil lodě v alexandrijském přístavu.“ Cosimo mne pozoroval se svraštělým čelem. Vážně pokývl. „Vím, co píše Plúta…“ „Jenže ani Caesar, ani Cicero, ani Filón Alexandrijský údajné zničení největší knihovny světa nezmiňují.“ Cosimo zkřížil ruce na prsou a pohodlně se opřel. Tušil, kam tahle disputace v jeho studovně směřuje? Kolikrát jsme vedli takové hovory předtím, než jsem odcestovala do Benátek, abych tam v podkrovních komorách dóžecích paláců pátrala po jiné zmizelé knihovně. Nebo do Montecassina a do Říma! Jenže tentokrát moje argumenty obsahovaly hořkou příchuť ospravedlňování mé patrně několikaměsíční nepřítomnosti ve Florencii. Nemohla jsem tu zůstat! Nesměla jsem! „Historku o požáru knihovny považuji za hanebnou politickou intriku,“ opáčil Cosimo. Stejně jako můj otec, „král knihkupců“ Luca d’Ascoli, chtěl i Cosimo de Medici učinit z Florencie dědičku Alexandrie a proměnit ji v nejvýznamnější město učenosti. Luca obchodoval s knihami, které jsme nacházeli v klášteřích a knihovnách, pořizovali jejich kopie a opisy prodávali učencům do celého světa. Cosimo sbíral knihy přímo vášnivě a každý rok vydával celé jmění, aby získal nové manuskripty. „Senekovo tvrzení, že požár zničil čtyřicet tisíc písemných svitků, se nevztahuje na královskou knihovnu. A tvrzení církevních otců, že knihovnu v roce 391 zničili fanatičtí křesťané, se 7
pořádně neprokázalo. Jeden muslimský historik píše, že arabští dobyvatelé v roce 640 všechny knihy spálili, poněvadž chalífa nařídil zničit všechna díla, která hlásají něco jiného než Korán. A ta, která hlásala totéž co Korán, dal spálit jako zbytečná. Ale pochybuji, že zničili všechny knihy.“ „Takže si myslíš, že část děl z Bibliotheca Alexandrina dosud existuje?“ „Jestli ne v originále, tak v opisech. A jestli ne v řečtině, tak v překladech do arabštiny.“ A já už tušila, kde ty knihy hledat. Můj otec se k tomu místu ukrytému v srdci pouště a obestřenému tajemstvím pokusil dostat už před třemi lety, ale neuspěl. Muslimský učenec z Agadezu jménem Tajeb mu zachránil život a doprovodil ho zpátky do Florencie. Od Lukova návratu pak žil v našem domě na Piazza del Duomo. Jednoho dne tu nebezpečnou cestu za ztracenými poklady podniknu. Leč i dlouhá cesta až na konec světa začíná prvním krokem. Do Alexandrie. Do trosek antického židovského města, centra rabínské učenosti. „Takže ses rozhodla vyrazit do Egypta?“ zeptal se Cosimo tiše. Přikývla jsem. „Kdy?“ „Zítra ráno,“ přiznala jsem. „Za svítání opustím Florencii a poplavím se z Pisy do Alexandrie.“ Postřehla jsem v jeho tváři zklamání. „Carissima, doufal jsem, že spolu pojedeme na Vánoce do Ferrary. Jenom ty a já – tvůj otec se zdráhá navštívit Ferraru v době koncilu. Budu jednat s papežem a císařem o přeložení koncilu do Florencie a ty zatím můžeš trochu rozvířit prach v univerzitní knihovně.“ „Ne, Cosimo.“ Bojovala jsem se svými city, studem i vinou a hlubokým smutkem. „Bude lepší, když se pár týdnů neuvidíme. Musím v klidu přemýšlet.“ 8
„Ví Luca, kde jsi byla minulou noc?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Neví, Cosimo. Ale znáš inkvizitora. Nemohu na jeho otázky neodpovědět. A nechci vidět jeho zděšení, kdyby se dověděl pravdu. Nechci se před Lukou ospravedlňovat a nechci ani, abys to dělal ty. Proto zítra brzy ráno odjedu.“ Se slzami v očích jsem zašeptala: „Žij blaze.“ A pak jsem z jeho pokoje utekla. Šla jsem za Tajebem směrem k jezeru Marjút třpytícímu se v dunách pod hvězdami. Jak byla Al-Iskandaríja nepatrná a bezvýznamná ve srovnání se starou Alexandrií! Městské hradby, které postavili Arabové, nechránily ani polovinu antické metropole. Město široko daleko obklopovaly ruiny. Co zbylo z nejdůležitějšího města starověku? Hroutící se trosky. Kořist mořských vln a větru. Sloupy a zdi vyčnívající z písku mi tak trochu připomínaly Forum Romanum. A stejně, pomyslela jsem si, když jsem z jedné duny klouzala dolů, bylo tohle zbořeniště jiné než římské forum. Spadlé sloupy a zřícené klenbové oblouky ležely všechny jedním směrem. Svalily se k jihu, jako kdyby je zachvátila obrovská přívalová vlna a strhla je s sebou. S podkluzujícíma nohama jsem se urputně škrábala na vrch duny vytvořené ve větrném stínu jedné zříceniny. Budova pohřbená do písku až po střechu musela být veliká. Že by někdejší synagoga? Tajeb už na mě čekal u trhliny ve zdi. Objevili jsme ji už včera. Vedle něj ležela na písku taška s lanem a svíčkami. Nářadí jako lopaty a páčidlo jsme s sebou netahali. Stropní klenba pukla patrně při zemětřesení. Několik kvádrů z ní vypadlo. „Půjdu napřed!“ „To jsem si mohl myslet,“ poznamenal Tajeb suše. Uvázal mi lano kolem pasu a zapátral očima v hlubině. „Tam dole budou štíři.“ 9
„Já vím.“ „Já vím, že to víš. Dávej pozor, kam šlapeš.“ Přehodil si lano kolem ramen, aby mě mohl spustit propadlinou v klenbě. Lezla jsem zády od zdi a nahmatávala nohama pevnou oporu. Pouštní vítr nahnal trhlinou dovnitř písek a ten uvnitř budovy vytvořil svah, po němž jsem teď sjela dolů v lavině prachu. Když jsem se dostala až na dno, odvázala jsem si lano a Tajeb ho vytáhl nahoru. Bylo zde horko a zatuchlo. A tma jako v Dantově Pekle. Vykřesala jsem oheň a zapálila svíčku. Podlaha byla na výšku lokte zasypaná pískem. Pár kroků odtud z něj trčela hromada rozlámaného dřeva – čtecí pult nebo kazatelna? Zřícenina byla veliká jako kostel. Boční lodě oddělovaly dvě řady štíhlých sloupů a podpíraly galerii, nyní částečně zřícenou. Ta budova byla… Tápala jsem se svíčkou v ruce přes rozbitou kazatelnu dál do sálu. … synagoga! Šla jsem dál. Tamhle ve výklenku ve zdi stávala schrána s Tórou. Patrně ji zničilo zemětřesení, které muselo poškodit synagogu natolik, že ji opustili. Pohled mi zavadil o něco bílého u mých nohou. Mušle! Bylo mi jasné, jak se do synagogy dostala… Minulý pátek mne přijal ortodoxní patriarcha. Filotheos chtěl poznat dceru slavného Fra Luky d’Ascoli, „Božího soudce“, jenž na koncilu v Kostnici sesadil tři papeže a sjednotil církev. Pověděla jsem Jeho Blaženosti o svém pátrání po Bibliotheca Alexandrina a požádala ho, aby mi umožnil přístup do své knihovny, kde jsem chtěla studovat latinská a řecká díla o historii – například ta od nejvýznam10
nějšího historika pozdní antiky Ammiana Marcellina. Ten velice působivě popsal katastrofu, jež v červenci 365 zničila Alexandrii: Před východem slunce rozjasnily oblohu blesky a městem zacloumalo strašlivé zemětřesení. Zhroutily se stovky domů, poškozeny byly i královský palác a knihovna. Moře ustoupilo až k obzoru a odkrylo své dno, kam až oko dohlédlo. Ryby se bezmocně mrskaly v mokrém blátě. Lodě v alexandrijském přístavu se octly na suchu. Vyděšení lidé se báli silného zemětřesení a nevysvětlitelného ústupu moře. Stáli na někdejší pláži a upínali zraky k dalekému obzoru. K městu se hnala vlna. Čím víc se přibližovala, tím byla mohutnější. Unášela lodě a rozbíjela je ve vysoko stříkající vodní tříšti. Záplavová vlna se neuvěřitelnou silou vylila do města a strhla vše, co předtím nezbořilo zemětřesení. Čluny odnesla dvě míle do pouště. Palác Ptolemaiovců se propadl do přístavní nádrže. Ve vírech povodně se utopilo padesát tisíc lidí. Shýbla jsem se a zvedla mušli. Zemětřesní a následná povodňová katastrofa poškodily tuto synagogu natolik, že je od té doby opuštěná. Najdeme v genize, komoře na spisy, vůbec ještě něco, co voda nezničila? Jedině pokud papyrové svitky a pergamenové kodexy zůstaly zapečetěné v hliněných nádobách, jak bylo ve starověku zvykem. Vrátila jsem se pod průlez klenbou a zabodla svíčku do písku. „Tajebe!“ Proti hvězdné obloze se hrozivě rýsoval temný stín. Zneklidnilo mě, že hned neodpověděl. Že by nás přece jen sledovali? Je to ten mladý muž, co nám slídil v patách od našeho překotného odjezdu z Florencie? Kdo ho poslal? Má ruka mimoděk sáhla po dýce. „Tajebe?“ „Čekáš snad dnes v noci ještě někoho dalšího?“ zeptal se při slaňování dolů. Vzápětí už stál vedle mě a vyklepával si prach ze záhybů v burnusu. 11
„Musíme najít genizu. Rukopisy, které obsahují boží jméno, se nezahazují, nýbrž pohřbívají v komoře na spisy. Třeba tam najdeme papyry z Alexandrijské knihovny.“ Kráčeli jsme se svíčkami podél zdi synagogy až k rozbité schráně na Tóru. Ale kromě zamčeného vstupního portálu a zříceného kamenného schodiště, jež kdysi vedlo na galerii, jsme nic jiného neobjevili. „Tamhle jsou dveře!“ Tajeb ukázal na kupu navátého písku, po níž jsme do synagogy sestoupili. Brodila jsem se hlubokým pískem na druhou stranu modlitebny. Tajeb se nemýlil: písek zasypal dveře. Vidět byl už jenom jejich vršek. Záhadné dokumenty v zapomenutých podkrovích a zazděných sklepech, zamčené dveře klášterních knihoven, tajemné truhly s poklady, od nichž se ztratily klíče – všechno zakázané mě magicky přitahovalo! Čím víc prachu a pavučin jsem musela odstranit, abych vyzkoumala mystérium nebo učinila spektakulární objev, tím větší vzrušení jsem zakoušela. A bavilo mě to! Zabořila jsem svíčku do náspu a začala oběma rukama odhrnovat písek od dveří. Ale jakmile jsem pár hrstí odhodila stranou, už se sypal další. „Takhle to nepůjde!“ „Nějaké prkno z boku by ten písek zadrželo.“ Tajeb vylezl na dunu. Sandály mu podkluzovaly. Potom se s rozpřáhnutýma rukama postavil vedle dveří. „Takhle, vidíš? Když sem upevníme prkno v tomhle úhlu, poteče písek tímhle směrem.“ Ukázal na protilehlou stranu lodi. „Mohli bychom některé křídlo vrat vysadit z pantů, vytáhnout sem nahoru a v pravém úhlu zaklínit vedle dveří, takže se nám sem při odhrabávání dveří nebude sypat nový písek.“ „Dobře, uděláme to.“ Mělo to pouze jeden háček: bránu nejspíš zamkli už před jedenácti sty lety – a zvenčí! A modlitebna byla pohřbená v písku až ke stropní klenbě. 12
Šla jsem prozkoumat portál. Železné kování už bylo chatrné a zrezivělé, dřevěné fošny zpráchnivělé a na některých místech odštípnuté. Rozemnula jsem v prstech jednu třísku a přičichla k ní. Páchla hnilobou. Vytáhla jsem dýku a zavrtala s ní ve dřevě. „Když uvolníme ty závěsy pantů, půjdou vytáhnout hřeby. A jakmile přestanou držet dveře, tlak písku zvenčí nám je vyrazí dovnitř.“ Tajeb si s drzým úsměškem odpustil poznámku, co se vzhledem k zpustošení synagogy asi stalo s rukopisy v genize. Očividně ani se špetkou vážnosti nepředpokládal, že tam najdeme jediný útržek papyru. A přece to teď už ani on nechtěl vzdát. A já? Trpěla jsem akutním návalem horečky z hledání pokladu. Příznaky: bušení srdce, nervozita, odhodlání nenechat se nikým a ničím odradit a téměř extatická euforie. Nevyléčitelná vášeň, jak jednou poznamenal Cosimo. Tajeb odtlačoval portál, zatímco já jsem odstraňovala poslední úchyt, jenž držel dveře, a odsunula ho směrem do interiéru synagogy. Vrzal stejně jako oba předchozí. Železo zasažené mořskou solí zrezivělo. A já si kladla otázku, v jakém stavu mohou být papyry – pokud tam vůbec nějaké najdeme. Bude tisíc let starý inkoust ještě čitelný? Nebo budou ztrouchnivělé papyrové proužky připomínat už jen hrstku chaluh, kterou poslední smršť vyplavila na pláž? Dveřní křídlo se pod tlakem písku prohýbalo. Tajeb se zapřel nohama do hlubokého písku, ale kožené sandály mu začaly podkluzovat. Vzdychal námahou. Já jsem vší silou tlačila proti portálu. Tajeb se otočil a opřel se proti němu napřaženýma rukama. „Teď!“ Uskočili jsme do stran a zároveň pustili dveře. Praštily sebou do písku a zvířily ho. Svíčky s mohutným zaplápoláním zhasly. Rozhostila se tma. Celá rozkašlaná jsem si na ochranu před zvířeným prachem 13
vytáhla přes nos a pusu závoj. Vedle sebe jsem slyšela Tajebovo supění. A ještě nějaký jiný zvuk. Tiché šustění. Zadržela jsem dech: štíři? Něco mi šustlo přes sandály. V panice jsem uskočila krok dozadu. Lemem abáji jsem převrhla svíce. Horký vosk mi postříkal nohy a způsobil palčivou bolest. Nebo mě kousl štír? Roztřesenými prsty jsem nahmatala křesadlo a vykřesala jiskru. Pak jsem zapálila první světlo a rozhlédla se. Otevřeným portálem tekla do modlitebny lavina písku. To bylo ono tiché šustění, kvůli kterému jsem zpanikařila. S úlevou jsem se nadechla – a potom jsem v té tmě uviděla písečnou zmiji, jak se plazí pryč. „Musíme to křídlo vytáhnout, než se nám úplně zasype,“ naléhal Tajeb a ukazoval na písek valící se bez ustání dovnitř. „Popadni ho! Vytáhneme ho na dunu.“ Klopotně jsme vydolovali těžký portál z kupy návějového písku a z posledních sil ho vyvlekli nahoru k zasypaným dveřím. Poté co jsme ten kus dveří správně nastavili, padli jsme vyčerpaní do písku. Tajeb mi podal měch s vodou. A co když se geniza propadla? To pak budou nádoby s papyry rozbité. „Tak pojď!“ Tajeb mi pomohl vstát. Opřel se do nastaveného křídla z brány, které pořád hrozilo, že sjede po písku dolů. Za pár minut jsem dveře komory odhrabala až do půlky. Zkusila jsem je ramenem odsunout, ale otevřít se nedaly. „Třeba je z druhé strany závora,“ domníval se Tajeb. „Nebo se to tam uvnitř taky zřítilo a dveře jsou zatarasené pískem a kamením. Nebo…“ „… se proti nim opírá archanděl Džibríl s rozpřáhnutými křídly, aby nám zabránil najít ztracenou Boží schránu,“ vyhrkla jsem. 14
