Ukázky | Próza | Alena Mornštajnová: Slepá mapa /ukázka/
Alena Mornštajnová: Slepá mapa /ukázka/ Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.
Alena Mornštajnová: Slepá mapa
Host 2013 396 stran
Od zmizení Antonínova otce uběhlo několik týdnů, ale zdálo se, že maminka ani nezaznamenala, že tam její muž už není. Dál každý večer zamykala všechna dvířka u kredence, seděla na židli u bíle prostřeného stolu a s úderem desáté chodila spát. Někdy se během dne vypravila ven, ale mezi dveřmi se zastavila, jako kdyby najednou nevěděla, kam vlastně chtěla jít a jakým směrem vyrazit. Bezradně se vrátila na svou židli a bez pohnutí čekala, dokud hodiny neodbily desátou. Pak se zvedla a šla spát.
Postupně přestala dělat všechny domácí práce a soustředila se jen na kontrolu zamčených skříněk. Nakonec si mladší děti odvezli prarodiče. Chtěli s sebou vzít i dceru, ale ta odmítla vyjít ze dveří, dívala se na vlastní rodiče, jako kdyby je nepoznávala, a zoufale se držela stolu.
Starost o pomatenou maminku byla brzy nad Antonínovy síly. Bál se nechat ji samotnou, protože občas se stávalo, že překonala strach a vydala se do města. Bezmocně bloudila ulicemi, tiskla se ke stěnám domů, a když ji Antonín po hodinách zoufalého hledání našel, byla úplně vyčerpaná a jen tiše plakala.
Po čase už nepoznávala ani nejstaršího syna, a když se ji snažil dovést domů, vyškubávala se mu, bránila se a prala se s ním, takže se kolemjdoucí zastavovali a Antonín musel vysvětlovat, že není žádný násilník, že se snaží udělat jen to, co je pro matku nejlepší. Začal ji zamykat, ale při návratu domů nacházel maminku zoufalou a šílenou strachy, a tak znovu nechával odemčeno a riskoval, že stráví dlouhé hodiny prohledáváním města.
Tehdy se jako neocenitelná pomocnice ukázala dcera domovnice z bytu v přízemí. Znal ji už od dětství a všiml si, že je stejně zvědavá a řečná jako její matka. Upřímně hubenou blondýnku nesnášel. Do všeho strkala nos, nic jí neuniklo a Antonín měl vážné podezření, že na něj číhá, aby s ním z nudy mohla zapříst rozhovor a klást mu neomalené otázky. Byl si jistý, že copatá světlovláska ví o jeho přátelství s Janinkou, a nepochyboval, že všechno, co se dozví, roznese po okolí stejně jako její matka.
Anna svou zvídavost a upovídanost asi opravdu zdědila po matce. Na rozdíl od ní ale neměla pohled na lidi potemnělý špatnými zkušenostmi a dívala se na ně očima radostného mládí, měla lidi opravdu ráda a chtěla o nich vědět co nejvíc jenom proto, aby je lépe poznala a dozvěděla se, jak žijí.
Šedivý dům a okolní ulice pro ni byly světem, v němž se den za dnem, hodinu za hodinou odvíjely životy sousedů, a ona je pozorovala, a pokud bylo potřeba, dokázala i pomoci. Zdravila a oslovovala kolemjdoucí známé, kladla jim otázky, které pro jejich upřímnost mohly být považovány za dotěrné, a pár lidí — obzvlášť ti, kteří měli co tajit, stejně jako Antonín — se jí raději vyhýbalo.
Možná dřív než Antonín sám poznala, že chlapcova maminka, i když docela mladá, má nemoc starých lidí, nemoc zvanou zapomínání. Tak dlouho se snažila potlačovat strach a myšlenky na prožívané trápení, až ji unavená a zmučená mysl přestala poslouchat a vzpomínky a obrazy známých věcí se postupně rozpíjely a černaly.
Celý svět se proměnil v neznámou krajinu zabydlenou cizími lidmi, o nichž nevěděla, jestli jsou jejími přáteli. Jen občas se odkudsi z hlubin mysli vynořila vzpomínka a žena ve snaze zachytit ji se vydala do ulic, aby okamžitě zapomněla, kam jde a co vlastně hledá. Šla a nevěděla kam, toužila požádat o pomoc, ale nevěděla o jakou.
Pokud Anna zahlédla zmatenou ženu vycházet z domu, vydala se za ní a často dlouhé hodiny prochodila v jejích stopách, přestože se bála, že se na ni budou doma zlobit. Když se přiblížila doba, kdy se Antonín vracel z práce, rozběhla se k domovu, aby ho alespoň přibližně nasměrovala k místu, kde by mohl matku najít.
Jen jednou se pokusila zabránit nemocné odejít z domu, ale Antonínova maminka se strašně roztřásla a rozkřičela, nečekanou silou se vytrhla a utíkala pryč. Z domovnického bytu vyběhla Annina matka, dceru zfackovala ještě přede dveřmi a vynadala jí, že strká nos do cizích věcí místo toho, aby dělala něco užitečného.
Antonín byl Anně vděčný, ale stejně se snažil ochotné pomocnici vyhýbat. Nevěděl, co si s ní má povídat, ale to okaté světlovlásce nevadilo, protože většinu konverzace obstarala sama. Vyprávěla mu o své rodině, sourozencích, zvycích sousedů, z nichž některé vůbec neznal, přestože je potkával na schodech, o dětech, které si hrály na dvorku, i o jejich rodičích.
Antonín odpovídal jenom krátce, občas se na něco zeptal, ale stačilo mu, že nemusí moc přemýšlet, a časem si na dívčinu společnost docela zvykl, tak jako si člověk zvykne na chladné dny či hlučné sousedy.
Maminčin stav se časem zhoršil natolik, že už ani nevstávala z postele, nedokázala se sama najíst
a potřebovala celodenní opatrování. Antonínovi nezbývalo nic jiného než znovu požádat prarodiče, aby se jí ujali. Tentokrát už se maminka odvozu nebránila, protože, i když se okolo sebe dívala široce otevřenýma očima, nevnímala.
Jednoho nedělního rána Antonín maminku naposled objal a pohladil po vlasech. Mučily ho výčitky svědomí a vědomí, že pro člověka, který je mu na celém světě nejblíže, nemůže vůbec nic udělat. Ale nejvíc ze všeho se styděl, protože cítil úlevu.
Za šestnáct dní maminka zemřela. Byl podzim, vítr rozfoukával barevné listí po chodnících, déšť je přibíjel k zemi a rozpíjel jeho smutnou krásu do rozměklého bahna. Nahé koruny stromů natahovaly vrásčité paže k nelítostné šedé obloze a ve vzduchu byla cítit první noc, která pokryje trávu bílým mrazíkem.
Všechno bylo stejné jako toho večera před lety, kdy Antonín viděl naposled svého otce, jak se opilý potácí podvečerním městem domů. Najednou zavrávoral, noha mu sklouzla z obrubníku a s rukama roztaženýma nad hlavou se svalil k zemi. „Co čumíš,“ zablábolil směrem k synovi, když k němu přiběhl. Položil hlavu tváří na mokré listí, zavřel oči a usnul spánkem blížícím se bezvědomí.
Antonín nezaváhal ani na okamžik. Rozhlédl se, a když nikoho neviděl, popadl otce za paže a odtáhl ho do dvora nejbližšího domu. Sundal hubenému muži kabát a nechal ho ležet s opilecky napuchlým obličejem v bahnité louži v nejtmavším koutě dvora za hromadou odpadků, kam podle něj patřil.
Pak odešel, aniž přehnaně spěchal, cestou zahodil plášť do smetí, oklikou se vrátil domů a za celý život ani jednou nezapochyboval, že udělal správně. Litoval jen, že neměl příležitost zbavit se otce mnohem dřív.
Po matčině pohřbu Antonínův život nabral podivně pravidelný ubíjející řád. Celý svět se smrskl na byt v prvním poschodí, několik ulic vedoucích do práce, tovární halu a Janinčinu ložnici. Kyprá tmavovláska s bujnými ňadry mu poskytovala iluzi domova a zázemí. Přicházel k ní několikrát týdně, vždycky po setmění, aby ho nikdo neviděl. Pomilovali se na velké posteli s dřevěným záhlavím a měkkými matracemi, která Janince zbyla z krátkého manželství, a pak vedle sebe usnuli.
Na zdi nad hlavou postele kdysi visel obrázek Marie s dítětem, ale ten po Antonínově první návštěvě zmizel kdesi za skříní a na jeho místě se objevila podzimní krajinka. Na obrazy, sošky a dečky si Janinka potrpěla. Sňatkem se z ní stala slušně zaopatřená žena, ale paničky z okolí jí nikdy nezapomněly, že bývala jen služkou, a dívaly se na ni spatra, a tak si Janinka své společenské postavení dokazovala nákupem maličkostí, které si dříve nemohla dovolit.
Na skříňkách a poličkách, stolcích a okenních rámech se postupem času nahromadili porcelánové baletky, psi, sloni a černoušci, na stěnách visely krajinky všemožných barev a všech ročních období hned vedle pestrých talířů z Chodska a vyřezávaných kukačkových hodin. Majitelka slunného bytečku si uvědomovala, že krásné maličkosti jí začínají přerůstat přes hlavu a zabírat životní prostor, ale nevěděla si s nimi rady stejně, jako si nedokázala poradit se vztahem k Antonínovi.
Měla mlčenlivého mladíka ráda, nechtěla přijít o příjemné společné chvíle, ale viděla, že čas běží a její půvab a živočišná přitažlivost, kterou uměla tak dobře použít, začínají uvadat. Nechtěla strávit život sama,
i když zabezpečená, a nebyla natolik sobecká ani hloupá, aby k sobě mladého milence připoutala natrvalo.
S neodbytnou myšlenkou na nejasnou budoucnost se svěřila vdově Bártové, mohutné šedesátnici s velikýma rukama, jejichž hřbety byly plné stařeckých skvrn, vydělávající si na život posluhováním na faře. Bártová o sobě ráda mluvila jako o farské hospodyni a tvrdila, že je hluboce věřící žena, která žije jen pro Boha a konání dobra.
Mezi nejoblíbenější dobré skutky patřilo dohazování vhodných ženichů a nevěst a sbírání pokoutních zpráv a zpráviček o lidech z farnosti, což vedlo ke smutné skutečnosti, že o nebohé ženštině lidé nemluvili jinak než o drbně Bártové. A drbna Bártová se pustila do pátrání po vhodném kandidátovi na volné místo v Janinčině posteli a životě s vervou odpovídající její pověsti.
Zanedlouho předložila seznam kandidátů, z něhož si Janinka — po pečlivé a dlouhé konzultaci s Bártovou — vybrala zlatníka Rauera, vdovce se dvěma dětmi.
„Mám ráda děti,“ odpovídala na vdoviny námitky.
„Jste ještě mladá, můžete mít vlastní.“
Ale Janinka věděla, že už není tak mladá, jak vypadá, a když neotěhotněla v tříletém manželství, kdy se o to poctivě snažila, ani během radovánek s Antonínem, kdy se tomu naopak svědomitě bránila, vlastní děti asi nikdy mít nebude.
Rauer jí nebyl nesympatický, navíc bude jistě trávit hodně času ve své dílně za obchodem, děti už chodí do školy, a tak Janince zbude dost času, aby si na změnu ve svém poklidném životě zvykla. A možná se jí poštěstí a najde si občas chvilku i pro Antonína… Jen kdyby ten Rauer pořád nemlel o nebožce ženě!
Teď už jenom zbývalo oznámit chystanou novinku Antonínovi. Nedovedla si představit, jak se zachová. Mlčenlivý mladý muž pro ni byl i po letech záhadou. Znala však silnější pohlaví natolik, aby věděla, že odmítnutí — a tohle bylo odmítnutí — žádný muž nemá rád. Promýšlela, jakým způsobem Antonínovi o svatbě řekne, co Antonín asi odpoví, jestli se s ní bude chtít dál tajně scházet, jestli se nerozzlobí a ve zlosti jejich tajemství Rauerovi neprozradí.
Pokaždé, když za ní přišel, byla přichystaná povědět mu o svém plánu, ale pak Antonína viděla a bylo jí líto si ještě jednou — možná naposled — neužít chvilek v jeho objetí. A když potom leželi ve velké vyřezávané posteli, připadalo jí hloupé vyrukovat se svatebním oznámením a odložila nepříjemnou nutnost na další den.
A snad právě tehdy polevila v opatrnosti nebo se jí možná opravdu podařilo přesvědčit samu sebe, že její lůno je neplodné, a necelý měsíc před svatbou během jednoho z večerů, které se s blížícím se rozchodem stávaly více a více vášnivými, počala s Antonínem syna.
Nakonec se Antonín dozvěděl pravdu od někoho úplně jiného.
Z upovídané bledulky Anny vyrostla dívka obdařená neobvyklou křehkou krásou. Veliké modré oči se sice dívaly na svět s dětskou bezelstností, ale viděly více, než by si přály. Anna si nepamatovala hodinu, den a dokonce ani rok, kdy se rozhodla, že se jednou stane Antonínovou ženou, a byla přesvědčená, že se s láskou k vysokému tmavovlasému mladíkovi narodila.
Chápala, že si jí nevšímá, protože kdo by si všímal malé holky, jakých je ve městě na tucty, ale trpělivě ho každý den vyhlížela a znala ho lépe, než se možná znal on sám. Moc dobře věděla, za kým Antonín chodívá, a tušila i proč, ale nikdy to nedala najevo.
Za života Antonínovy maminky je na čas spojila starost o nemocnou, avšak pak jako by na ni Antonín zapomněl. Nechtěla mu nadbíhat, ale bála se, aby mu úplně nevymizela z mysli, a tak si občas, ale opravdu jen občas, zařídila nějakou pochůzku, aby ho potkala. Někdy se jí dokonce zdálo, že má Antonín ze setkání radost, ale nikdy toho moc nenamluvil, tak se konverzace většinou ubírala směrem, který udala řečná Anna.
Anně povídání nedělalo potíže, ale s Antonínem bylo těžké mluvit, protože skoro neodpovídal. Sama už kolikrát nevěděla, co říct, plácala páté přes deváté a večer před spaním se tloukla do čela, co za nesmysly vykládala. Toužila být hezká, chtěla být pěkná pro něj, ale jinak jí vlastní krása byla spíš na obtíž a ztrpčovala jí život.
Sotva dospěla a rodiče — či spíše matka — pochopili, jak neobvykle hezkou dceru mají a že by konečně mohli výhodným sňatkem zajistit rodině průlom do lepší společnosti, začali se pídit po vhodném nápadníkovi. Pohled na dceřinu krásu byl ovšem poněkud zkreslen rodinnou hrdostí a rodičovskou nekritičností, takže v jejich očích byla Anna božsky krásná, zatímco vybraní ženichové, jimž ji předváděli jako kobylku na trhu, viděli sice hezkou, ale upovídanou a chudou holku.
Rodiče pak Anně vyčítali, že se nesnaží, že odhání nápadníky naschvál, že nemyslí na rodinu a přidělává jim starosti. Anna je pokorně vyslechla, slíbila, že se příště bude víc usmívat a méně mluvit, ale na rozdíl od rodičů chápala, že problém je spíš ve věnu než v úsměvech.
Novinku o Janinčiných vdavkách už věděli snad i ve Vídni, jenom Antonín nic netušil. Pokud si někdy s někým popovídal, bylo to v práci a tématem byla výhradně kvalita skloviny, nepříjemný mistr nebo rozpis směn. V domě se bavil jen s Annou, a tu vídával tak málo, že už skoro zapomněl, že existuje.
V myšlenkách se zabýval jen knihami, občas prací a stále častěji Janinkou. Zdálo se mu, že se poslední dobou jejich vztah dostal na jinou úroveň. Uvědomoval si, že za Janinkou dávno nechodí jenom kvůli chvilkám rozkoše, ale že k ní cítí víc, že chce v její společnosti trávit čas, dívat se na ni, poslouchat její hlas a sledovat, jak přechází po pokoji a konečky prstů kontroluje prach na hlavičce porcelánové tanečnice či na rámu nového zátiší.
Chtěl vedle ní usínat, ráno se vedle ní probouzet, vracet se k ní a ukázat všem, že patří k sobě. Začínal si přát, aby mohl Janinku chránit a byl pevným bodem jejího života. Nepochyboval, že ona si přeje totéž a společně dokážou překonat patnáct let, které je rozdělují. Dříve nebo později si s ní o svých pocitech hodlal promluvit, proč ale mluvit o něčem, co je zjevné?
Od maminčiny smrti uplynulo několik měsíců a v domě, v němž ještě před několika málo lety prožíval děsy z otcova návratu, se docela nic nezměnilo, snad jen zdi byly trochu víc oprýskané, schodiště sešlapané a zábradlí ohmatané. Letní dny byly nejen žhavé, ale i dlouhé, a tak Antonín v duchu počítal hodiny, které zbývají do doby, než se snese noc, aby se za tmy mohl vydat za Janinkou.
Po celodenní směně vstoupil do chladivého stínu staré chodby, zaklapl za sebou domovní vrata a nadechl se vzduchu plného známých vůní. Ze dveří přízemního bytu stejně jako pokaždé zvědavě vykoukla kostnatá domovnice, a když zjistila, kdo stoupá po schodech, lhostejně za sebou zase zavřela. V mezipatře její dcera zalévala muškáty, přes den vysoušené horkým létem, a Antonína napadlo, že by se jí nejraději vyhnul, aby nemohla zapříst další z nekonečných rozhovorů.
Jiná cesta domů ale nevedla a obrátit se na patě a utéct by bylo nápadné i hloupé. Zabručel něco na pozdrav, dívka se otočila, nasadila překvapený výraz, jako kdyby si ho všimla teprve teď — podvodnice, tak naivní nebyl ani Antonín, aby nevěděl, že ho musela slyšet, už když stiskl kliku u vchodových dveří — a spustila:
„To je ale krásný den, že? Podívej se na ty chudinky muškáty, už jsem se na to nemohla dívat a musela jsem jim popřát trochu vody! Vím, že bych měla počkat, až to parno trochu přejde, ale potřebovala jsem se dostat z domu. Máma zase zuří. Myslela si, že by mě snad mohla provdat za starého Rauera, má dvě děti, krasavec zrovna není, a tak si nemůže moc vybírat, ale už jí ho vyfoukla Tyršová. Víš, ta, co kdysi sloužila s tvojí maminkou.“
Antonínovi začalo hučet v hlavě a před očima se mu zatmělo. Najednou se nedokázal pohnout.
Anna znejistěla, ale pokračovala dál tak, jak si to naplánovala: „Drbna Bártová říkala, že se berou příští sobotu.“
„Jsi stejná drbna jako ona,“ přerušil ji Antonín. „Koho myslíš, že to zajímá?“ Dlouhými kroky vyběhl do schodů a práskl za sebou dveřmi.
Anna vyděšeně zírala z okna. Kolena se jí rozklepala tak, že se musela posadit na schody, a hrdlo se jí stáhlo strachem. Takhle to přece být nemělo. Antonín si měl uvědomit, že Tyršová ho vodila za nos, pochopit, že Anna jediná mu rozumí a myslí to s ním dobře. Měla ho utěšovat a on se do ní měl zamilovat. Vždyť promýšlela každou větu několik večerů… Neplakala, z pootevřených rtů se ozývaly neartikulované vzlyky, ale oči zůstaly suché.
Ani ve snu by ji nenapadlo, že Antonín za Janinkou nechodí ze stejného důvodu, z jakého někteří jiní muži chodí za lehkými holkami. Nevadilo jí, že se s někým dělí o radosti těla, ale nedokázala snést myšlenku, že ta stárnoucí vdova ukradla i Antonínovu duši.
Večer Antonín za Janinkou nešel a nikdy v životě s ní už nepromluvil. Proto se nikdy nedozvěděl, že chlapec, jenž se trochu předčasně narodil z nepříliš vydařeného manželství a jehož životu dal Rauer přednost před životem své druhé ženy, je jeho syn.
Manželství bylo pro Janinku i dobráckého zlatníka velikým zklamáním. Novomanželka se nedokázala přizpůsobit životu nové rodiny, chyběla jí volnost, na niž si během dlouhého vdovství zvykla, a příliš pozdě si uvědomila, že děti nestačí jen milovat, ale je třeba věnovat jim péči a čas.
Rauera překvapil Janinčin lhostejný přístup k plnění denních i nočních manželských povinností a čím dál tím častěji vzpomínal na nebožku ženu. Bohužel nahlas, což ke štěstí ve vztahu také příliš nepřispívalo. Jen Janinčin předčasný odchod ze světa způsobil, že se manželství nezměnilo ve vězení a peklo, kam krůček po krůčku směřovalo.
Těžký porod v pozdním věku Janinku vyčerpal a po nekonečně dlouhých hodinách bylo jasné, že spěje ke smutnému konci. „Pravděpodobně se nepodaří zachránit dítě i matku,“ oslovil domnělého otce lékař. „Ale snad alespoň jednoho… Musím se vás zeptat…“
Zlatník dlouhé zaváhání jenom předstíral: „Dítě.“
A tak se do židovské rodiny narodilo kukaččí mládě, syn, který měl osud vepsaný v chybném rodném listě a po třech desetiletích zemřel společně s laskavým otcem a sourozenci, jež vždycky považoval za vlastní, v koncentračním táboře.
