Skvrny na slunci „Býváme hořcí i zlí, když příliš dlouho a beznadějně po něčem toužíme a o čemsi sníme, zatímco se nám lhostejnost světa vysmívá.“ (Věra Nosková, Proměny)
I. Řeka pomalu plynula a omývala šedé kameny v jejím korytě. Blízko řeky šuměl les tajemnou píseň. Byl předvečer, stmívalo se. Dmitrij seděl na jednom kameni na břehu řeky, nohy zabořené po kolena ve vodě. Přemýšlel. Vlahý větřík mu čechral našedivělé vlasy a šimral ho pod nosem. Vždycky se k ní vracel. Rok co rok. Měsíc co měsíc. Kdykoli padla-li na něj melancholie a chtělo se mu vzpomínat. Vrátil se k řece, do milovaných hor, aby mohl usednout znovu a znovu na známé kameny. Byl to rituál, který vykonával s naprostou přesností. Ač nepravidelně, zachoval si celý postup i jeho podobu. Na počátku to místo však vypadalo jinak i on se sám sobě moc nepodobal. Ale zbyly vzpomínky, a i když časem zšedivěly tak jako jeho dříve černé vlasy, našel si někdy chviličku, kdy se je rozhodl opět oprášit. Na nebi se objevily červánky a slunce pokorně tenčilo své paprsky, aby předalo noční službu měsíci. Vzduch se ochladil a les potemněl. Dmitrij se si utíral nohy do malého ručníku, který nosil s sebou. Nechtělo se mu pryč. Těžký magnet v jeho hrudi mu říkal „Zůstaň“ a lákal ho znovu stoupnout si do plynoucí vody. Tělo však tvrdohlavě překonalo tu silnou přitažlivost. V kolenech to zapraskalo, když se starý muž narovnal z podřepu a opřel se opatrně o nejbližší strom. Nebylo skoro vidět na nohy, bude muset tedy jít zpátky po paměti. Složil ručník a strčil si ho do podpaží, v druhé ruce
držel boty. Půjde bos, tak jak to dělává. Zavřel oči a nasál pomalu vzduch, rukou instinktivně přejel po kůře stromu. Co to jen bylo? Blankytná myšlenka mu připomněla cosi příjemného. Nepatrně se usmál a vykročil směle dopředu.
II. Grigorij seděl na dřevěné lavici a kouřil cigaretu. Hlavou opřený o okno srubu, brýle na křivo a za nimi oči, které upínaly flegmatický pohled k rannímu slunci. Bylo brzy z rána, slunce teprve vycházelo. Nad tmavým lesem se ještě vznášela mlha, mužům šla pára od úst, jak mezi sebou potichu nevzrušeně hovořili. „Už by to měl dávno být. Cesta tam a zpátky trvá sotva dvacet minut. Jsou to skoro čtyři hodiny, co jsi tam toho kluka poslal, Ivane!“ řekl chraptivě Grigorij a přitom mu z pusy vyšel obláček šedavého dýmu. Pět mužských tváří nejdřív pohlédlo do ohnivého kotouče na obloze a pak na Grigorije. V ohništi dohasínal oheň, bylo slyšet, jak se v něm Ivan šťourá klackem. „Nech toho šťourání, stejně to vyhasne. V pět už máme stát u lopaty a on si někde chodí po lese … Nebo tam beztak zůstal a chrápe tam s klukama na seně. Olaf ho jen tak nevyžene, to se klidně vsadím.“ Začal zase Grigorij a narovnal si zamatlané brýle, které jak se zdálo, nosil spíš už jen pro efekt. Jednou si totiž přečetl, že dodávají člověku na inteligenci, což se mu jako učenci ve městě docela hodilo. Teď však nošení brýlí nějak pozbylo na významu. Měl je věčně umazané, a pokud si je vyčistil, nikdo v jeho okolí nedostal záruku, že může od něj čekat cokoliv inteligentního. Patřily ale k němu tak jako těžké přírodopisné encyklopedie nebo těžká kocovina, jež právě sestoupila do klidnější fáze. Laicky řečeno: přestal zvracet a neměl náladu na sentimentální myšlenky.
„Ale stejně, ale stejně to bylo krásný. Všichni pod střechou, suchý nohy, plno jídlo a pití. Měsíc svítil přes řeku.“ Ivan se nejistě zvedl od ohniště a došoural se ke Grigorimu na lavici, kde si bez zeptání vzal taky jednu cigaretu. Zapálil si a natáhl nohy a ruce, aby si pořádně prokřupal v kloubech. „ Moc se tu neroztahuj,“ dloubnul ho naštvaný Grigorij do žeber „ a radši se projdi k lesu, jestli je někde neuvidíš. A když už tak kráásně mluvíš o včerejší pitce, tak bych ti chtěl připomenout, že to světlo přes vodu, který ti tak bezvadně svítilo do ksichtu, nebyl měsíc, jak sis myslel, ale Jan s baterkou, který s tebou šel před večerem pro dřevo a tys mu s celou tvojí neurvalostí vzal loďku a přejel si s ní na druhý břeh k nám. Nechal si mu tam i ty klády a on se neměl jak dostat zpátky.“ „A to tu vodu nemoh ´přeplavat?“ odvětil Grigorimu Ivan nepřítomně. Od ohně se kdosi ironicky zasmál. Grigorij si důležitě poklepal na čelo. „Kdy si naposledy plaval v noci proti proudu v řece se svítilnou v zubech a při sobě si měl přivázaný pětimetrový dřevěný klády? „Hele, kluci, koukněte, kdo se to k nám řítí!“ zvolal najednou Medvěděnko, který stál kousek opodál od ohně a rozhlížel se po krajině. „A kde?“ zvolala sborem celá šestičlenná skupina. „Támhle, pod kopcem.“ ukázal M. na pěšinu vedoucí od lesa ke starému srubu. „Vidím kluka a něco nebo někoho vedle něho.“ Dodal ještě M. „Něco nebo někoho?“ zamžoural Grigorij na Medvěděnka a podezřele rychle se postavil na nohy. „Nemyslím si, že byl dobrej nápad, že jsme pro Antona poslali zrovna Dmitrije.“ řekl si spíš pro sebe Ivan polohlasem a típnul do trávy cigaretu. „Ono to jde po čtyrech!“ zvolal Medvěděnko. poněkud udiveně a rozběhl se vysokou travou k pěšině. „Je to Anton!“ zaslechli muži, ale Medvěděnka už nebylo vidět. Najednou se všichni začali zvedat a vrávoravě se vydali stejným směrem. Slunce se tou dobou usadilo pohodlně na obloze a začalo po krajině snášet své zlaté paprsky. Pod ním letělo hejno ptáků. Přeletělo nad lesem, zakroužilo nad
zelenou loukou, kde stál srub, a zmizelo na západ k blyštivé hladině obrovského jezera. Z ptačího pohledu postupovalo šest malých teček po kopci k pěšině, kde se po ní už nějakou dobu pohybovaly tečky dvě. Ve skutečnosti těch šest teček byla skupina šesti mužů a ty dvě tečky byly malý chlapec a jeden muž. Teď Grigorij, Medvěděnko a ostatní už věděli, že je TO muž. Dokonce jak se přibližovali, poznali, že je to sám Anton. Ten je zřejmě také zaregistroval a obtížně se narovnal do stoje, přidržoval se přitom malého kluka, který trpělivě kulhal vedle něj. Dmitrij si samozřejmě skupiny také všiml a unavený s kruhy pod očima se zastavil. Anton přestal zvedat své nohy jako obr praštěný kladivem do hlavy a učinil totéž. Máchajícíma rukama udržoval rovnováhu. Skupina se dostala na dva metry k těm dvěma. Byl slyšet sípot a kašel, jak se zřejmě někdo příliš nadýchal čerstvého ranního vzduchu. „Nazdárek Antone, dal si dvouřadovku?“ zasípal pihatý Jan a znělo to, jakoby pasáček ovcí zapískal na píšťalu. „No nazdar,“ zamumlal na to Medvěděnko. Anton jen dál máchal rukama, Dmitrij si oddychl. „Kde jsi tak dlouho Dmitri? A co to máš s pravou nohou?“ promluvil na kluka Grigorij, který se došoural jako poslední a proto zatím viděl z něho Dmitrij jen kštici vlasů a obroučky brýlí. „Vyšli jsme včas, ale zabloudili jsme“ zašeptal napůl provinile kluk, a kdyby se Grigorij dostal k němu tak na čtvrt metru, všiml by si, jak mu ukápla slza z levého oka. Dmitrij pohotově zamrkal a utřel si jí do špinavého rukávu. Anton, nevšímaje si svého doprovodu, vyprostil své prsty z Dmitriových a začal pomalu ale jistě padat dopředu. První tři: Ilja, Jan a Medvěděnko zareagovali pohotově a zachytili jeho dvoumetrové tělo těsně před dopadem na zem. „Berme ho ke srubu,“ procedil mezi zuby Medvěděnko a skoro zavrčel námahou, jak se Antona pokoušel spolu s ostatními zvednout. „A pomozte mi, je těžkej jako prase.“ Zbytek skupiny se přidal, aby se bránící ho Antona podepřel, jen Grigorij vzal Dmitrije zlehka kolem ramen a vykročil po pěšině ke srubu.
Celou cestu, takových dobrých pět set metrů, se Anton vehementně snažil vymanit ze silného sevření deseti mužských rukou. Ty musely tak dvacet kroků před srubem stejně povolit a ponechat Antona jeho vlastní rovnováze. Ten se kupodivu dostal až ke srubu a pravděpodobně hledal nějaký vchod, kterým by do něj mohl vstoupit. Měl před sebou dva: okno bez skla a děravé dveře. Zřejmě to byla ale velmi těžká volba a tak se raději otočil o tři sta šedesát stupňů a opřel se o černý trám dveří. Potom zvedl pravou ruku do vzduchu před sebe a jal se počítat. „Neříkej mi, že by ji opravdu dal.“ nenechal se odradit Jan od otázky. „Olaf dal třičtvrtě a ty Eme, ty jsi dal jednu. No a měl si co dělat, abys nám po cestě nezůstal chrápat za stromem.“ M. se podrbal za uchem nevšímaje si poznámky. Podíval se na chlapy kolem a potom na Dmitrije. „Tys mu to asi nepočítal, co?“ Dmitrij napůl ve spánku zakroutil hlavou. Grigorij ho šťouchal do zad, aby nespadl dozadu. „Raz, DVA“ ozvalo se z Antona potom, co na prstech konečně dopočítal. Ve tváři se mu objevil vítězný pohled opilce. „Dvě řady,“ prohlásil vychloubačně a sesul se unaveně na lavici pod ním.
