Aktuality
1–2 / 2011
ISSN: 1213-2179
V preVeNci úrazů mezinárodní bezpečné školy
ÚVOD Vážení čtenáři, letošní Aktuality jsou téměř výhradně věnovány programu Mezinárodních bezpečných škol. Je to proto, že zájem o větší uplatnění prevence úrazů a násilí ve školách vzrůstá. Proto přinášíme autentické poznatky jednoho z prvních a nejdéle se prevencí zabývajících instruktorů. Dětských smrtelných úrazů sice ubývá, ale to hlavně díky zlepšené zdravotnické péči. Stále ztrácíme každoročně téměř tři sta dětí do stáří 19 let. Hospitalizovaných dětí je kolem 30 000 a ambulantně ošetřených až půl milionu. Z toho je 80 000 ošetřených zlomenin, které v dětském věku již mohou znamenat
vážný úraz s trvalým následkem. Mezi nejzávažnější úrazy dětí od 0 do 14 let patří úrazy dopravní a tonutí, nejčastěji se však děti zraní doma a v okolí domova, při sportu a ve škole. Počty školních úrazů sleduje Česká školní inspekce a ročně jich eviduje přes 30 000. I to je příliš vysoké číslo na to, že jde o prostředí kontrolované z hlediska bezpečnosti. Bezpečné školní prostředí je jen částí prevence, úkolem školy by mělo být vychovat žáky tak, aby získali znalosti, dovednosti a postoje, které chrání jejich zdraví a i všech spolužáků. Děti školního věku se začínají pohybovat více mimo domov a stávají se častěji součástí dopravy, začínají se sporty, a proto by se ve škole děti měly setkávat s dopravní výchovou a ochranou před sportovními úrazy.
Dalším problémem škol je, že se méně pracuje na sociálním klimatu školy, prevenci šikany a nedostatečná je i spolupráce s rodiči a rodinou. Prevence úrazů a násilí by měla prostupovat celým obdobím školní docházky a využít by se pro to měly i všechny organizované mimoškolní aktivity. Úrazy jsou věkově specifické, pro jednotlivá období dětství a dospívání jsou typické určité úrazy. Preventivní zásahy se proto musejí řídit věkem dětí, stupněm dosažených vědomostí a dovedností a ochotou rodičů či opatrovníků ke spolupráci. Závěrem bych chtěla říci, že dokud budou úrazy ve statistikách první příčinou úmrtí našich dětí, je každá snaha o účinnou prevenci hodná podpory a ocenění! Doc. MUDr. Veronika Benešová, CSc.
Jak a proč vznikl program Mezinárodní bezpečná škola Program se zrodil z programu WHO Bezpečná komunita. Při určování nejefektivnějších strategií pro prevenci úrazů a násilí se experti shodli na tom, že je nutno přistupovat k prevenci jako k celku a nejlépe na úrovni komunit. Proto na základě manifestu v roce 1980 vzniká Mezinárodní bezpečná komunita jako jeden ze stěžejních programů Světové zdravotnické organizace (WHO). Světová zdravotnická organizace si uvědomila, jak se rapidně změnilo prostředí během pouhých třiceti let a jaký to má dopad na naše děti. Že děti dříve mohly daleko bezpečněji objevovat okolí a že v současnosti je situace nesrovnatelně
horší. Postavili jsme nesčetně silnic a komunikací, automobilová doprava neuvěřitelně vzrostla, otevřel se kyber prostor (elektronická komunikace otevřela také prostor pro nové formy násilí) a v tom je umístěný malý nepřipravený tvoreček – naše dítě. Uvedu příklady chůze a jízdy na kole, jak se za posledních třicet let v číslech změnily tyto aktivity: • Množství dětí před třiceti lety a nyní, které chodí pěšky do školy a nebo jezdí na kole, se rapidně zmenšilo ze 71 % na 18 %. • Celkové číslo propadu je o 65 %. Celkově více než 2/3 dětí od 5–15 let jsou
dnes spolujezdci v dopravě. Proto WHO muselo reagovat a vytvořilo program Bezpečných škol, který využívá zkušeností Bezpečných komunit. Vedením tohoto programu byli pověřeni Max L. Vosskuhler a Ellen R. Schmidt, jež jsou dnes hlavními představiteli tohoto programu a oba mají velké zkušenosti s navrhováním a uplatňováním prevence úrazů a násilí ve školách. V současnosti bylo designováno 70 škol ze 12 zemí, z toho 6 českých škol a jedna mateřská škola, která je i jediná na světě, jak bude zmíněno v rozhovoru s ing. Vopičkou. Odkaz na manifest Bezpečné komunity: http://www.phs.ki.se/csp/pdf/Manifesto.pdf
Jak funguje program Mezinárodní bezpečné školy Mezinárodní bezpečné školy je program, který se snaží zahrnout všechny aspekty bezpečí ve školním prostředí, (ISS-International Safe School) do jednoduchého pojmu Bezpečná škola. Program Bezpečná škola zastřešuje aktivity, které vedou ke snížení úrazů a násilí ve školním prostředí a vychovávají děti a mládež k preventivnímu chování, které si osvojí na celý život. Nositelem programu v České republice jsme my, Centrum úrazové prevence při Fakultní nemocnici v Motole v Praze. Má statut certifikačního centra International Safe School Certifying Centre. Naším úkolem je koordinovat program, vzdělávat a informovat veřejnost o strategii a využití programu pro Českou republiku. Základním cílem programu Bezpečná škola je aktuální potřeba snížit úrazovost dětí a mládeže. A aby tomu tak mohlo být, je třeba, aby program obsahoval výuku a informace o bezpečí, nejen fyzickém, ale i emocionálním. Program celý můžete modifikovat hlavně podle potřeb školy za dodržení kritérií vytvořených na základě Bezpečné komunity.
Indikátory a kritéria • Realizační tým zahrnující pracovníky školy (pedagogy, technické pracovníky), žáky a rodiče. V čele realizačního týmu, jehož činnost je založena na partnerství a vzájemné spolupráci, stojí ředitel školy a jmenovaný člen Rady školy. Realizační tým je zodpovědný za přípravu, realizaci
i evaluaci programu Bezpečná škola. • Strategie Bezpečné školy, která je zpracována realizačním týmem ve spolupráci vedení školy, Rady školy a komunitní radou Bezpečné komunity. • Školní program Bezpečná škola je dlouhodobý, trvající a činný program, který vychází ze zvolené strategie a svými aktivitami směřuje k zajištění bezpečí pro všechny žáky školy. • Zaměřuje se na rizikové skupiny a ty složky prostředí, které jsou identifikovány z hlediska bezpečí jako specificky rizikové. • Programy dokumentující frekvenci
a příčiny úrazů, jak neúmyslných, tak úmyslných (násilné a sebepoškozující). • Evaluace – průběh programu, sledování přípravy a realizace programu a průběžné vyhodnocování jeho účinnosti. Je potřeba vyhodnocovat výsledky programu po určitých etapách jeho realizace – (stanovení proměnných indikátorů, které budou měřeny a poslouží k posouzení jeho efektivity) • Budoucí spoluúčast v síti bezpečných škol na úrovni komunitní, národní a mezinárodní. Tyto indikátory byly vytvořeny mezinárodním hnutím „Bezpečné komunity“ s cílem udělat svět lepším a bezpečnějším místem pro život, práci a hry.
Je potřebA detekovat Začněte detekovat různé druhy nebezpečí pro školáky dle věkových skupin. Analyzujte prostředí, rizikové faktory, sbírejte data o úrazech a vyhodnocujte je. Potom budete vědět, na jaké aktivity a jakým směrem se máte zaměřit. Tady uvádíme základní body detekce: •
Rizika na cestě do školy
•
Ve škole
•
Na hřištích a sportovištích
•
Doma
•
V dopravě
Využijte již fungující programy a přístupy: • Využijte možnosti žákovského parlamentu, zvláště u násilných činů a šikany.
•
Sociální klima (detekce šikany a agrese)
•
Ve veřejných prostorách a v dopravě
Po vyhodnocení míry rizika se zaměřte na snížení tohoto rizika a pozornost zaměřte na zranitelné skupiny dětí a ohrožené jedince.
• Programy zaměřené na vysoce rizikové skupiny dětí – se školním selháním, stresované, šikanované, příslušníky minorit.
Základní kroky pro přihlášení do programu: 1)
zjistit aktuální potřebu prevence úrazů a násilí ve škole
2)
porovnat s kritériem BŠ
3)
podat vlastní projekt a zveřejnit jej na webových stránkách
4)
vyhodnocení efektu programu – po alespoň dvouletém průběhu
5)
žádost o evaluaci a certifikaci Centrem úrazové prevence
• Doporučuje se pro sběr dat použít školní dotazník, který zachycuje údaje o úrazech, pocitech žáků, některé školy zjišťují i pocity rodičů.
Rozpis způsobu přihlášení do programu je na webu CÚP.
Patron dětí Najednou se objeví postava, která jde rázným krokem po školní chodbě a někam směřuje. Proběhnou kolem žáci, asi pozdraví a řeknou si, asi si jde pro vnučku a dál si ho nevšímají. Ale všechno je to trochu jinak, protože ing. Vopička si nejde pro jednu vnučku, ale jde za všemi dětmi, které tato budova školy v sobě má. Nakonec ho budou znát všechny děti. Dokonce pro některé z nich to bude osudové setkání pro jejich budoucnost, ale to ještě
netuší. Jako zrovna tak dnes netuší, že na chodbě právě potkaly svého patrona. Pan Vopička to možná úplně neví, že je jakýmsi patronem zranitelných dětí. Ale je! Je patronem malých a dospívajících dětí, které provází tak, aby se jim nepřihodil žádný ošklivý a nebezpečný úraz. A že toho má na práci opravdu hodně, on bezpochyby ví. Ví, kolik se ročně zraní dětí a kolik jich utone a kolik se jich zraní v dopravě a v domácnosti atd. Léta se
zabývá prevencí úrazů dětí a hrozivá čísla dětských úmrtí a zranění ho nenechávají v klidu. A hlavně ví, proč jsou děti tak zranitelné a ví, jak tomu zabránit. Ale pro lepší představu: tak třeba v roce 2008 u nás zemřelo na následky úrazu více než 180 dětí, v předchozích letech se přitom takto tragická čísla pohybovala spíše kolem 250 úmrtí. Avšak neméně smutné jsou statistiky dětí, které si jako následek úrazu odnesou celoživotní zdravotní následky, ty se počítají ročně na tisíce. Nejčernějším rokem v historii samostatné České republiky byl rok 1997, kdy si úrazy vyžádaly 421 obětí na životech. V současnosti se hospitalizuje kolem 30 000 dětí ročně a ambulantně je ošetřováno z důvodu úrazu až půl milionu dětí. Už je zcela zřejmé, že takovéhoto patrona je opravdu zapotřebí! Dopředu říkám, že jeden stačit nebude!!! Já jsem pana ing. Vopičku poznal před čtyřmi roky. A napadlo mě, že lidé mají různé koníčky. Někdo hraje šachy, jiný si lepí hrady a zámky, někdo sbírá známky a mince, někdo hraje piškvorky, prostě lidé mají spousty roztodivných koníčků, ale že bych se ve věku 63 let rozhodl a chodil za učiteli a přesvědčoval je, aby se více věnovali dětským úrazům, vypracoval jim metodiku a ukázal jim, jak funguje program Bezpečné školy a stal se jejím patronem a celé tohle koordinoval,
tak o takovémto výběru koníčku jsem ještě nikdy nikde neslyšel! A proto se naše centrum rozhodlo více zblízka popsat, jak takový patronát ze strany ing. Vopičky probíhá:
1. Co pro vás bylo impulzem, že jste se ve věku 63 let začal věnovat prevenci dětských úrazů a stal se koordinátorem programu Mezinárodních bezpečných škol? Všechno to začalo v letech 1994–95, kdy jsem se stal skautem Českého červeného kříže, kde jsem měl na starosti první pomoc a předcházení vzniku úrazů. Velkým impulzem mi byly samozřejmě údaje o nárůstu úrazů dětí, které jsem zde získal. Ale také zjištění, jak jsou děti bídně připravené, aby mohly čelit úrazům, a jak většina úrazů je zcela zbytečná.
Proto jsem se v roce 1999 stal členem týmu programu Světové zdravotnické organizace (WHO) Bezpečná komunita, kde jsem se zaměřil na prevenci úrazů pro nejmladší věkové kategorie, a zejména na I. a II. stupeň. Začal jsem vypracovávat a koordinovat preventivní akce, které jsme po dobu tří let postupně zkoušeli a ověřovali ve dvou třetích třídách. Pak jsme program ISS prezentovali na Mezinárodní konferenci Bezpečných škol v květnu 2004 a začali ho konkrétně připravovat do škol.
2. Jak dlouho pracujete na tomto projektu? Od roku 1999 bez přestávky.
3. Já od vás vím, že jste v začátcích celou školu pro tento program nezískal.
Nebylo jednoduché získat podporu škol pro realizaci programů prevence. Nejdříve jsem získal dva pedagogy třetích tříd, a to ještě k tomu z různých škol. Postupně se zapojovaly další třídy. Cestu si to hledalo různě, například v ZŠ Slovan bylo jednodušší přesvědčit učitele a ti pak přesvědčili vedení školy. Začátky
jsou vždy krokem do neznáma s minimem poznatků a zkušeností. V současné době je již poznatků a příkladů z praxe Bezpečných škol dostatek, a záleží pouze na vedení školy a její pedagogické obci, co zařadí a využije.
4. Co bylo nejtěžší? Jedním z hlavních problémů bylo získat a přesvědčit učitele, aby se prevencí úrazů vůbec zabývali. Říkají: „Děláme dozory, zapisujeme poučení do třídní knihy – a co tedy vlastně více chcete dělat?“ To byla také jedna z příčin, která mě vedla k přípravě a testování metodiky prevence úrazů pro první stupeň základních škol. Taková metodika totiž zatím není, a to z toho důvodu, že ji nelze nalinkovat pro školy různých států. Proto program Bezpečných škol stanovil určitý rámec, ale každá škola si podle svých podmínek vytvoří vlastní plán.
5. Co vás nejvíce trápí na celkovém poli prevence? Pozn. Posuďte sami stížnost odborníka: Vadí mi nejvíce určitý alibismus, kdy se více vydávají jakási doporučení, která ve skutečnosti ničemu nepomůžou, spekuluje se, kdo za stav úrazovosti dětí může. Pak jediné, co uděláme, je to, že se nad tím pohoršujeme, zaneseme to do grafů a budeme školní úrazy registrovat. Takhle se prostě situace v úrazovosti dětí nikdy nezmění, spíše naopak!
6. Jak tedy dostat program Bezpečných škol do škol? Chtělo by to podporu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví a program zahrnout do dlouhodobých akčních plánů a přidělit tomu pravidelné dotace. Stejně tak by hlavní podpora měla přijít od zřizovatelů. A tím by se věci podstatně pohnuly k lepšímu.
7. Co se děti v programu dozví a naučí? Naučí se naprosto konkrétní věci, které se dotýkají a souvisejí s jejich osobním bezpečím. Dozvědí se, jaké jsou hlavní příčiny a souvislosti závažných úrazů a jiných nehod. Ale hlavní je, že se naučí, jak se chovat, jak se chránit a jak si počínat, když se úraz stane. Nestačí jen zásady znát a vyjmenovat je, ale hlavně je umět dodržovat a nenechat se vyhecovat k rizikovým akcím atp. Děti většinou velmi dobře chápou, že je to vše v jejich prospěch.
8. Jak program děti přijímají?
Podle mých poznatků z mnoha tříd prvního a druhého stupně desítek škol je preventivní program přijímán velmi pozitivně. Ale musí být cíleně zaměřený pro určitou věkovou kategorii. Děti na prvním stupni přijímají program velmi dobře, jsou vnímavé a vstřícné, velice aktivně vystupují s vlastními poznatky a zkušenostmi. Někdy se divíte, co zajímavého vymyslí. Ten pohled malých dětí už jenom na dopravní situaci je někdy hodně zajímavý a mnohdy velmi prospěšný. Děti z druhého stupně, někdy „kafrají“, ale pak je baví, že můžou učit své mladší spolužáky a překvapí i své učitele tím, jak umějí problematiku vyjádřit.
9. Když začínáte s dětmi, jakou mají představu o prevenci úrazů? Na druhém stupni žáci většinou chápou smysl a význam prevence, dokážou
často, sice s obtížemi, vyjmenovat „co by se mělo“. Mají však mnohdy velice svérázné, spíše útržkovité znalosti související s prevencí úrazů a poskytování první pomoci a jak se chovat v krizových situacích. To jsou začátky. Ale pokud u žáků na druhém stupni je např. v rámci výchovy ke zdraví problematika prevence cíleně řešena, jak ukazují poznatky z Bezpečných škol, dochází postupně k tomu, že žáci druhého stupně se mohou do akcí k prevenci úrazů zapojit a začít s vrstevnickou výukou.
10. Čím vám udělají děti radost? Že si i po delším čase dokážou vzpomenout na podstatné zásady bezpečného chování. Děti, které prošly programem, používají ochranné pomůcky, vědí jak se chránit, a když tohle vidíte, udělá vám to radost, protože máte částečný pocit, jako byste je chránil osobně. A pak když
vidíte, jak žáci druhého stupně prakticky připravují aktivity a vyučují mladší spolužáky. Ale vždyť jste to viděl sám, dodal. A já musím přisvědčit, že je to opravdu radost, tohle vidět!
11. Jak přesvědčujete učitele, aby do programu vstoupili? Učitele jsem nepřesvědčoval, jen jsme hovořili o tom, kdo se má vlastně na prevenci podílet. Poskytl jsem jim v podstatě pohled na to, co děti znají z prevence úrazů, a to jak z domova, tak z okolí. Popsal jsem jim, jaké bývají následky úrazů pro děti i pro školu. Objasnil jsem jim úlohu rodičů, učitelů, vychovatelů, trenérů, vedoucích a dalších. A při všech setkáních s pedagogy je seznamuji s možnými přístupy k prevenci úrazů ve školních podmínkách. Základem je objasnit, že se dá dělat mnohem více, než se prozatím dělá. Je třeba učitelům ukázat současný stav v úrazovosti dětí a vysvětlit, že právě oniučitelé mohou být rozhodujícím faktorem ve snížení dětské úrazovosti v České republice. Když pochopí, že hlídání na chodbách není opravdu dostačující a že se dají dělat mnohem efektivnější věci, které děti mohou i bavit, tak se začíná o programu přemýšlet. Víte, učitelé mi často vysvětlují, že není dostatek času ani na normální výuku. Mají plno
administrativních a jiných úkolů nesouvisejících s výukou. Stěžují si, že nic pořádně nestíhají. Vím, že toho mají opravdu dost a že mají pravdu, ale snažím se jim vysvětlit, že ochrana zdraví dětí patří k tomu nejzákladnějšímu, co by škola měla děti naučit.
12. Jak to asi dlouho trvá, než učitele přesvědčíte, že program má smysl? To bývá různé, ale často až když učitelé vidí v programu souvislosti. Pak teprve plně chápou, jakým je program přínosem, a to nejen pro prevenci úrazů, ale i pro sociální klima ve třídě a ve škole. Sami zjistí, i na vlastní kůži, jak je program Bezpečné školy obohatil. Uvědomí si v souvislostech, jak program působí na kompetence k osobnímu bezpečí, a to nejen po dobu školní docházky, ale i pro další život. Kompetence zde znamená nabytí správných informací, dovedností a postojů k prevenci úrazů. A to je přesně to, čeho chceme tímto programem dosáhnout.
Jde o to, jak správně vsunout problematiku do výuky, a vytvořit mezipředmětové vazby. Tím myslím propojit prevenci do mezipředmětové výuky. Nejlepší by bylo, kdyby už toto propojení bylo nastavené ve všech učebnicích pro výuku v našich školách. Tady cítím jeden z největších dluhů pedagogů, při vytváření učebnic pro děti! Je třeba pochopit, že se za velmi krátkou dobu rapidně změnila společnost a že je dítě v nynější společnosti mnohem více ohroženo, než tomu bývalo před deseti lety! A když tohle učitelé pochopí a přijmou, tak se dá začít.
14. V čem jsou české Bezpečné školy unikátní a zajímavé? Zavedli jsme do programu metodu vrstevnické výuky „děti učí děti“. Žáci druhého stupně připravují programy k prevenci úrazů, a to včetně první pomoci, a učí to své mladší spolužáky z prvního stupně. To jiné školy v zahraničí nevyužijí ve svých programech Bezpečné školy.
15. Uveďte nám příklady dobré praxe, aby ostatní školy získaly 13. S čím nejvíce učitelé bojují, co představu, co je možné v prevenci je pro ně nejtěžší? dělat? Jak splnit všechny požadavky na kvalitní a moderní výuku. Nejtěžší je to uspořádat.
– Chceme se cítit bezpečně – Vidíš mne
– Olympiáda bezpečné jízdy – Bezpečná cesta do školy i za kamarády Projekty k prevenci úrazů podle ročních období Hovořit o jednotlivých projektech by bylo příliš dlouhé, jsou většinou na webových stránkách Bezpečných škol.
užívat v každodenním životě. Že je málo platné znát správné zásady a postupy, a pak se jimi neřídit. Je možné vysledovat z chování i jednání dětí ve škole i mimo školu, jakou odezvu a dopady má naše preventivní úsilí. Využití těchto poznatků je i zpětnou vazbou pro inovaci.
18. Co by podle vás mohlo nejvíce 16. Jaké jsou nejčastější problémy? napomoci k rozvíjení programu Objevují se spíše dílčí problémy ve školách? organizačního a technického charakteru. Souvisejí s přípravou a realizací projektů a aktivit prováděných žáky druhého stupně pro první stupeň. Počínaje přípravou názorných pomůcek, materiálu a prezentací, až po praktické provedení akce. Ale musím dodat, že mnohdy i sami učitelé jsou překvapeni, co žáci připraví. Rovněž to pomůže odhalit mezery ve znalostech, které s problematikou souvisejí.
17. Co je na projektu nejobtížnější? Na projektu je nejobtížnější zapojení učitelů a změna jejich postoje. Někdy je těžké je přesvědčit, že prevence úrazů je součástí procesu výchovy a vzdělání a že nejde jen o dozorování a seznam zákazů s podpisem o poučení v třídní knize. Z pohledu dětí je určitě nejobtížnější, jak všechno to, co se říká, učí, připomíná, pak
Zaprvé si myslím, že by se především ředitelé i zřizovatelé škol měli hlavně dozvědět, že takový program existuje. Dozvědět se, jaké jsou jeho indikátory a kritéria, a že v celosvětové síti Bezpečných škol jsou již české školy. Že na rozdíl od programu Zdravé školy je program Bezpečná škola cíleně zaměřený. Jsem přesvědčený, že by o tomto programu měli vědět na všech stupních státní správy, ministerstvy počínaje a regiony konče. Dále by program měl být zanesen do nabídek dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Měl by být součástí portálů i materiálů vydávaných pro pedagogickou obec, aby tak učitelé měli možnost se dozvědět o programu BŠ více. A hlavně by už konečně metodici prevence pro školy měli zahrnout do své kompetence i prevenci úrazů.
19. Mají děti po programu výhodu oproti nám starším, jsou méně zranitelné, než jsme byli my jako děti? A proč? Pokud bude program BŠ cílevědomě, diferencovaně a kvalitně prováděn, může být velmi účinný. Důvodem je, že program děti neučí pouze základní znalosti o prevenci, ale učí je, jak prakticky řešit potenciálně nebezpečné situace a buduje
jim pozitivní postoje k prevenci. To je taky podstata tohoto programu. V tom je pak výhoda dětí, které projdou tímto programem. O tom, jestli jsou nebo budou méně zranitelné, lze polemizovat. Vidím to asi takto: pokud dokážou uplatnit i jen několik preventivních zásad ve svém jednání a chování, mohou podstatně minimalizovat rizika vzniku úrazu. Pokud bych se chtěl dopustit nějakého generačního srovnání, tak mohu jen konstatovat, že děti a mládež mají v současnosti neskutečně více možností, jak si přivodit úraz a nebo ho způsobit někomu jinému.
závěrů a teoretických opatření nestačí a neřeší problémový stav! Většinou vzniknou jen grafy. A grafy v jakékoli podobě samy od sebe nic nevyřeší, představují mnohdy jen hřbitovy čísel různobarevných obrazců. Pokud jsou data publikována, tak s takovou prodlevou, že jejich eventuální využití je minimalizováno. Myslím si, že je třeba postupovat prakticky, a to zejména ve školách.
23. Co v programu chybí? Podle mého názoru v programu Bezpečné školy tak, jak jsou stanoveny indikátory a kritéria, nic podstatného nechybí.
20. Jak a jestli dostatečně něco 24. Co by se mohlo zlepšit, ale také suplovalo za komunismu tento zhoršit? program, jakou to mělo efektivitu? Pokud vím, tak se dříve o nutnosti prevence úrazů na školách moc nehovořilo. Jistou výjimkou byla dopravní výchova, která má u nás dlouholetou tradici, ale přesto musela prodělat výrazné změny. Tenkrát byla dopravní výchova postavena hlavně na znalosti dopravních značek, a nikoli na praktickém přístupu vedoucím k ochraně před úrazem. Dřívější systém zcela opomenul zabývat se úrazem v domácnostech či na hřištích. Dále nevnímal, jakou důležitou úlohu sehrává pozitivní školní a třídní klima pro prevenci úmyslných a neúmyslných úrazů. A tohle bylo a je třeba všechno změnit!
Program může zlepšit autoevaluaci a analýzu všech příčin, a to v místech, kde se podle kritérií nedaří vše splnit, jak je třeba. Co jej naopak degraduje, je formální přístup, nedůslednost, nepochopení záměrů a cílů, alibismus a omezení
rizika, jak se chovat, aby nezpůsobil úraz sobě nebo druhému, a jak si poradit při vzniku úrazu a v krizové situaci.
26. Jak udělat program co nejúčinnějším? Systémový přístup, každá akce, aktivita, výuka atd. musejí mít jasně vymezené cíle. Musejí mít jasnou podobu toho, co se bude učit. Kde je třeba si ujasnit, proč zrovna tohle a proč právě takhle chceme své žáky učit. Ujasnit si, co by děti měly vědět, znát a umět. A pak se snažit tomu vytvořit za pomoci Školního vzdělávacího programu mezipředmětové vazby. Využijte všeho, co se již ve škole provádí. Organizujte své aktivity v souladu s programem Bezpečné školy. Pamatujte na utváření sociálního klimatu ve třídách. Zapojte školní družinu, žákovský parlament atd. Nezapomínejte na cílenou informovanost rodičů, školní rady a zřizovatele o záměrech, naplňování a potřebách. A hlavně využijte všech možností dalšího vzdělávání pedagogů v oblastech s prevencí úrazů souvisejících.
21. Daří se školám snižovat úrazovost? Ani Bezpečná škola nemůže úplně odstranit úrazy, ale může mít takový školní řád či kodex a takové prostředí a zásady bezpečného chování, které napomůžou vytvářet a rozvíjet kompetence osobního bezpečí každého jedince na celý život. Je třeba se zaměřit na sociální klima, aby se osobní bezpečí stalo prioritou ve všem, co souvisí s výchovně vzdělávacím procesem. Máme určité výsledky, ale bude ještě třeba doladit systém evaluace. Je totiž těžké postihnout stále se měnící počty dětí a počty tříd, mění se prostředí, klima, mění se učitelé, mění se prostě vše. A hlavně registrace úrazů má nízkou vypovídací hodnotu, nezahrnuje úrazy žáků mimo školu.
22. Co neukazují grafy? V České republice je pět velkých institucí: Česká školní inspekce, Ústav pro informace ve vzdělávání, Český statistický úřad, Státní úřad inspekce práce a Ústav zdravotních informací a statistiky, které evidují školní úrazy, ale pouhé přijetí
se na pouhé nezávazné „hurá“ akce apod. Právě ty hurá akce jsou zase takové ty návraty a pozůstatky bývalého režimu. Tady musím zdůraznit, že v dnešní době už nepůjde prevenci úrazů řešit a suplovat nějakými „hurá akcemi“! Přístup musí být komplexní a trvalý, jak jsem se o něm již zmiňoval.
25. Které části fungují dobře, čím program vyniká nad podobnými? Program vyniká interaktivním a vrstevnickým způsobem výchovy a vzdělávání. Jsou srozumitelně a jasně vymezené výstupy. A to v podobě, co by měl žák vědět, umět, jak rozpoznávat a předvídat
27. Co byste vzkázal dalším školám, aby chtěly vstoupit do sítě Bezpečných škol? Seznamte se s poznatky z Bezpečných škol, které uvádějí certifikované školy na svých webových stránkách. Podívejte se na příklady dobré praxe a zvažte možnosti třeba i postupného využití programu ve třídách a v ročnících. Proberte indikátory, kritéria, porovnejte je s tím, co se ve škole dělá a nebo dělá jinak. Využijte poznatků a zkuste si představit, jakým přínosem by pro vaše děti i pro pedagogy mohl program mezinárodní sítě Bezpečných škol být.
28. Jak mohou pozitivně podpořit program rodiče, mohou-li? Pokud jsou rodiče seznámeni s celkovou koncepcí projektu a jeho přínosem a zjistí, k jakým cílům program směřuje, bývají často ohlasy pozitivní. Najdou se i aktivní rodiče. Příkladů je dost, od zapůjčení materiálů, – například autosedaček, ochranných reflexních pomůcek, obvazů atd. Rodiče, kteří pracují v systému Integrované záchranné služby, jsou často ochotni vypomoci i sami, nebo zprostředkují nějaké akce s profesionály. A to je moc dobré!
29. Co to je, to vaše pověstné Mauzoleum? Je to soustředění veškerých materiálů od roku 1999 na jednom místě. Materiálů, které souvisejí jednak s problematikou prevence, jednak s didaktickou výchovou a vzděláváním. Je to takové informatorium, počínaje materiály WHO, souvisejícími se Zdravím 21, sborníky, dokumenty MŠMT k rámcovým vzdělávacím programům, materiály Centra úrazové prevence, BESIPU, policie, hasičů (CD, kazety, brožury). Najdete zde také plno různých odborných příruček, didaktických materiálů pro různé typy škol, se zaměřením na výchovu ke zdraví, dopravní výchovu, na ochranu při mimořádných událostech a poskytování první pomoci. Dále tam najdete bakalářské a diplomové
práce, materiály k jednotlivým preventivním aktivitám a k výuce, ale také práce a projekty starších žáků, studentů, a ještě mnoho dalšího souvisejícího s ochranou zdraví a prevence úrazů.
30. Co vám dělá největší radost při práci na programu s dětmi? Když starší žáci provádějí a připravují programy aktivit prevence, a má to úroveň a vy na nich ještě k tomu vidíte, že je to baví, a víte, že to pro ně nebyl zabitý čas. A pak když učitelé vidí přínos programů nejen pro žáky, ale i pro sebe. To udělá radost. A samozřejmě nakonec když se všichni sejdeme na slavnostní certifikaci a přijetí do sítě Mezinárodních bezpečných škol. A naopak? Hlavně to jedno, že se pro projekt Bezpečné školy doposud nenalezly takové cesty a způsoby, aby se rozšířil do většiny škol v Česku. Je škoda, že je podstatně větší zájem o výsledky a zkušenosti z projektu v zahraničí než u nás.
31. Co naučily děti vás? Pracuji s dětmi, pokud se to tak dá nazvat, skoro neustále. Naučily mne hledat stále novější cesty, vymýšlet a inovovat přístupy v interaktivních metodách. A to se týká všech akcí a aktivit, kterými je provádím ať na táboře, na výpravách, soutěžích, setkáních, ve škole v přírodě, či ve škole při výuce. Naučily mne učit se,
a také trochu vnímat současný svět a dění kolem jejich očima.
32. Co děti na programu baví a naopak? Baví je, že mohou v programech samy sdělit své poznatky, zkušenosti, ukázat své znalosti nebo i ochranné pomůcky. Baví je co nejvíce praktické činnosti, dokonce i jejich přiznání, kde a co provádějí, co by provádět neměly. Převážnou většinu starších žáků baví příprava programů a aktivit. Mají jistou radost, že je mladší děti poslouchají a vnímají a zjišťují, že dokonce i něco znají. Nebaví je jen suchý
dlouhý výčet, co se nesmí nebo nemá. Vadí jim málo času při praktických činnostech, když se nestačí všichni vystřídat.
33. Certifikovali jsme první mateřskou školu ve světě – jaké máte pocity? Moc dobré, protože v naplňování programu Bezpečné komunity je to další podstatný střípek v celkové mozaice.
34. Jak bylo těžké adaptovat program na mateřskou školu? Rámcové vzdělávací programy pro předškolní vzdělávání obsahují dostatek podkladů pro cílenou výchovu k prevenci v MŠ. Jak bude prevence zahrnuta do školního vzdělávacího programu, je na rozhodnutí ředitelky mateřské školy. Paní ředitelka Šromotová vycházela z toho, co se již osvědčilo, doplnila nové prvky a vše systémově uspořádala. Tak vznikla aplikace, která se osvědčila, a Mateřská škola Štítného z Kroměříže byla přijata jako první předškolní instituce na světě do sítě Mezinárodních bezpečných škol.
tady je kontakt s rodiči a zapojení do programů nejčastější a velice vřelý! Poznámka: Tady musím jen a jen souhlasit a připsat, protože to, co jsem viděl v Mateřské škole Štítného v Kroměříži, bylo skutečně úžasné! Byla to opravdová radost pozorovat děti a sledovat, jak je program bavil, jak se děti hezky stavěly k aktivitám a s jakou lehkostí zvládaly všechny věci, že jste chvílemi zapomněli na to, že se vlastně učí. Tam si uvědomíte, jakou „investicí“ může být program pro děti a že tahle snaha má nejen svůj smysl, ale i kouzlo.
36. Čím se liší mateřské školy od základních škol? Mateřské školy mají ve svém Školním výchovném vzdělávacím programu
(ŠVVP) systémově řešenou problematiku prevence úrazů a jiných nehod. To je jejich velká výhoda. Obsah tematických bloků je uspořádán podle ročních období, takže je vše přehledné a aktuální pro určitou dobu. Úspěšně lze používat metodiku prevence pro první stupeň základních škol, která je již vyzkoušená. A hlavně v mateřských školách je prioritou sociální klima a utváření základů kompetencí osobního bezpečí. Takže se domnívám, že pokud budeme začínat již v mateřských školách, bude to mít velmi podstatný vliv na snížení úrazovosti dětí v České republice. Rozhovor s koordinátorem BŠ ing. Zdeňkem Vopičkou vedl Pavel Šulc
35. Jaké máte nové poznatky ze zavádění programu v mateřské škole? Znovu jsem si potvrdil své poznatky, a to že, „hrou proti úrazům“ dojdete k jedné z nejefektivnějších metod. Potvrdilo se, jak mohou být efektivní centra aktivit. Že předškoláci jsou velice tvární, vše je zajímá, jsou přizpůsobiví, rychle chápou a velice rádi se zapojují do rolí a chtějí si hned vše vyzkoušet. A také že právě
Kroměřížský unikát Kroměřížský unikát nezadržitelně pokračuje, a to nejen proto, že designoval první školy v České republice a má jich na svém kontě již šest a zbytek republiky nedesignoval ani jednu. Ale dnem 25.5.2011 byla v Kroměříži designovaná první mateřská škola na světě. Kroměřížský unikát pokračuje a vstupuje do sítě s raritou, na kterou může být právem hrdý, protože kvalita zavedeného programu v Mateřské škole Štítného z Kroměříže dosahuje jedné z nejvyšších úrovní ve výchově k trvalým kompetencím osobního bezpečí dětí. Jestli si kladete otázku, proč právě tolik škol je v Kroměříži, tak na to je v podstatě jednoduchá odpověď. Kroměříž má svého patrona dětí, ing, Vopičku. Kroměříž si svým patronem vede takto: Povedlo se jim designovat 7 škol za Českou republiku. Základní škola Zachar z Kroměříže byla dokonce
designovaná jako 4. na světě! Z celého světa díky Kroměříži figuruje Česká republika na 2 pozici ze všech designovaných škol !!! Za Taiwanem, před Novým Zélandem. Ale kroměřížský unikát se nezastavil a jako úplně prvnímu na světě se mu podařilo designovat Mateřskou školu Štítného z Kroměříže!!! Designované jsou tyto školy ZŠ Zachar, ZŠ Komenského, ZŠ U Sýpek a MŠ Štítného (Kroměříž), 3. ZŠ Holešov a ZŠ Bratrství Čechů a Slováků (Bystřice pod Hostýnem). A kdyby snad ještě někdo váhal, že program WHO – Mezinárodní bezpečné školy – není světový, tak mám pro něj malý důkaz.
Že nevíte, co to je?
Nápis znamená Mezinárodní bezpečná škola v čínštině. A třeba až české školy rozšíří ještě více celosvětovou síť Mezinárodních škol, tak zase nějaká čínská škola napíše nápis Mezinárodní bezpečné školy v českém jazyce a uvede ji jako důkaz, že patří opravdu do celosvětové sítě mezinárodně bezpečných škol. Zájemci získají mnoho dalších informacích na webové stránce – http:// www.cupcz.cz Toto číslo Aktualit bylo vydáno za podpory programu MZČR „Péče o děti a dorost“, dotace č. OZS 11/313 /2011 Vydává: CÚP ve FN Motol Autor: Pavel Šulc
Vybrali jsem pro Vás jeden z dobrých a unikátních nápadů, kterým je kalendář prevence úrazů, kteří vytvořili žáci 3. ZŠ Holešov pod vedením paní Lenky Antonovové
© Lenka Antonovová a kolketiv
v nouzové situaci Rada: • Umístěte tísňová čísla viditelně vedle telefonu. • Ujistěte se, že vaše děti vědí kam volat v nouzové situaci a co říct. • Řekněte jim o různých nouzových případech. Připomeňte hasiče, záchranou službu a policii, které jim v takové situaci pomohou.
Naučte své děti, jak se telefonicky dovolat pomoci. Vyzkoušejte to s dětským telefonem - hračkou, naučte je následující postup: 1. Zůstat klidný/ý 2. Počkat, až uslyší oznamovací tón. Vytočit jedno ze čtyř tísňových čísel (112, 150, 155, 158) 3. Volané osobě říci, co se stalo. Mluvit jasně a zřetelně. 4. Udat jméno a adresu a telefoní číslo. 5. Nezavěsit, dokud druhá osoba nezavěsí.
Podlehnete panice v případě nehody? • V případě nehody je třeba zůstat klidný/á a zároveň uklidnit oběť.
• Představa, že vaše dítě bylo poraženo autem nebo se dáví či topí před vašima očima, je hrozivá.
Česká mykologická společnost – poradna (houby) Karmelitská 14, 128 00 Praha 2 tel. 257 530 842
• Mnoho rodičů se domnívá, že by v takové situaci podlehlo panice. Skutečností je, že většina rodičů paniku překoná a reaguje okamžitě.
DROGOVÁ PROBLEMATIKA (poradensví, konzultační služby)
• Je pravděpodobné, že také budete schopni na danou situaci reagovat. Pokud budete vědět, co dělat, budete jednat rychle, sebevědomě a správně.
TÍSŇOVÁ VOLÁNÍ, KONZULTAČNÍ SLUŽBY TELEFONNÍ ČÍSLA TÍSŇOVÉHO VOLÁNÍ Záchranná služba 155 Policie 158 Hasiči – vyproštění 150 Euro číslo 112 (spojení na integrovaný záchranný systém) AKUTNÍ INTOXIKACE OTRAVY HOUBAMI PRŮMYSLOVÉ INTOXIKACE Toxikologické informační středisko Na Bojišti 1, 120 00 Praha 2 tel. 224 919 293 (non stop) 224 915 402 Ústav soudního lékařství a toxikologie Na Bojišti 3, 120 00 Praha 2 tel. 224 911 267
Středisko DROP-IN (bývalé středisko drogových závislostí) Karolíny Světlé 18, Praha 1 tel. 222 221 431 (no-stop) Nežádoucí účinky léků Informační středisko Státní ústav pro kontrolu léčiv Šrobárova 48, 141 00 Praha 10 tel. 272 158 111, 1. 333 (9–14 hod.) Otravy vysoce jedovatÝmi živočichy Klinika anesteziologie FN 1. LF UK U nemocnice 2, 120 00 Praha 2 Tel. 224 962 244 (non-stop) CENTRUM ÚRAZOVÉ PREVENCE FN Motol V Úvalu 84, 150 06 Praha 5 tel. 224 435 861 tel./fax: 224 435 941 www.cupcz.cz DĚTSKÉ KRIZOVÉ CENTRUM Linka bezpečí pro děti a mládež tel. 800 155 555 (non-stop)
Zájemci o zasílání Aktualit zašlete svou adresu na CÚP. Toto číslo Aktualit bylo vydáno za podpory programu MZČR „Péče o děti a dorost “, dotace č. OZS 11/313 /2011 Vydává: CÚP, FN Motol Sazba a layout: Tereza Kadeřábková
