AGEISMUS – problém (nejen) v rehabilitaci Klíčová slova: ageismus – stáří – věk – přístup ke stáří - senior Téma tohoto příspěvku je v našem blogu netradiční. Neklade si za cíl podávat návod jak a co v terapii provádět, něco představovat apod. Spíše se jedná o jakési pojednání o tomto nejen sociologickém jevu, který se rehabilitace a vlastně celého zdravotnictví dotýká. Podle mého názoru je potřeba o tomto problému začít mluvit, psát…přemýšlet. Proč jsem takto volil? Protože při své práci pozoruji dva faktory – jednak se mnoho zdravotních problémů, které řeším, objevuje s postupem času u stále mladších jedinců (infarkty myokardu, cévní mozkové příhody, onkologické diagnózy, traumata apod.) a na druhé straně rapidně přibývá „starších“ pacientů, kteří chtějí být aktivní, být bez omezení a fungovat ve svém životě na plno (trávit čas s vnoučaty, cestovat, příp. pracovat). Naše populace dle veškerých dostupných statistik stárne. Jen na úvod a pro představu několik dat: Podle střední varianty projekce demografického vývoje zpracované Českým statistickým úřadem by měli lidé starší 65 let v roce 2030 tvořit 22,8 % populace, v roce 2050 pak 31,3 %, což představuje přibližně 3 miliony osob. V roce 2007 tvořily osoby starší 65 let 14,6% obyvatel České republiky. Relativně nejrychleji se přitom bude zvyšovat počet osob nejstarších. Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 žít v České republice přibližně půl milionu občanů ve věku 85 a více let (ve srovnání s 124.937 v roce 2007). Naděje dožití při narození bude v roce 2050 činit 78,9 let pro muže a 84,5 pro ženy (oproti 73,7 let pro muže a 79,9 let pro ženy v roce 2007). Podle prognózy zpracované Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy bude naděje dožití při narození v roce 2050 činit pro muže 82 let a pro ženy 86,7 let. Úhrnná plodnost po značném poklesu v devadesátých letech 20. stol. pomalu stoupá. Demografické prognózy předpovídají další růst plodnosti, která v České republice v současnosti patří k nejnižším na světě. V roce 2007 úhrnná plodnost činila 1,44. Za úroveň plodnosti nezbytnou k přirozené obnově populace se přitom považuje plodnost 2,1. Mezi demografickými ukazateli však existují významné regionální a místní rozdíly odrážející různé faktory (Portál Ministerstva práce a sociálních věcí). Pojem ageismus je definován jako věková diskriminace a znevýhodňování osob na základě jejich věku, diskriminaci pak značí omezování a upírání práv určitým skupinám obyvatel na
základě důvodů etnických, společenských, náboženských, sexuálních atd. (Hartl, Hartlová, 2004). Obecně lze ageismus vnímat jako negativní předsudek vůči stáří a starým lidem. Poprvé se o věkové diskriminaci zmínil Robert Butler, první ředitel National Institute on Ageing a to již v roce 1969: „Ageismus můžeme chápat jako proces
systematického
stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví. Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech“ (Vidovičová, 2008, s. 111). Robert Butler také jako první použil pojem Ageismus, vycházející z anglického slova age – věk, stáří. PŘÍČINY AGEISMU Ageismus je současným negativním kulturním stereotypem a plyne z dnešního obecného kultu mládí (Tošnerová, 2002). „V naší kultuře jsou postoje ke stáří ambivalentní. Na jednu stranu jsou děti vychovávány k úctě ke stáří, na druhé straně bohužel velmi často hovoříme o starých lidech jako o zátěži, neproduktivním článku společnosti apod.“ (Pokorná, 2010, s.79) Podle Haškovcové (1989) mohou být příčinou ageismu některé předsudky, které definovala jako tzv. mýty o stáří:
mýtus falešných představ – starý člověk si nárokuje zabezpečení,
mýtus zjednodušené demografie – člověk se stává starým odchodem do důchodu,
mýtus homogenity – nerozlišujeme potřeby seniorů, protože se nám všichni senioři jeví stejní (podle zevnějšku),
mýtus neužitečného času – stáří se nám jeví jako doba „nicnedělání“,
mýtus o lékařích, pracujících v geriatrii – představa, že všechny problémy stáří vyřeší medicína,
mýtus o úbytku sexu – sexuální život ve stáří je tabuizované téma, zabývá se jím např. česká socioložka Jiřina Šiklová
Dalšími stereotypy o stáří jsou např.:
nemoc – většina lidí ve věku nad 65 let jsou nemocní, o nemocech také stále hovoří
ošklivost – tolik rozšířený kult mládí a krásy, staré tělo je povislé a vrásčité
pokles duševních schopností – duševní schopnosti od středního věku ubývají,
zbytečnost – staří lidé jsou k ničemu,
izolace – osamělost ke stáří patří a je na obtíž
chudoba vs. bohatství – buď jsou vnímáni jako chudí kvůli nízkým důchodovým příspěvkům nebo bohatí, protože nic nepotřebují a mohou si tak naspořit (Jirásková, 2005).
staří lidé jsou všichni stejní,
stáří je ekonomickou zátěží společnosti, staří lidé nemají čím společnosti přispět,
stáří je křehké – potřebuje péči (Tošnerová, 2002). AGEISMUS VE ZDRAVOTNICTVÍ
Ageistický přístup, který diskriminuje seniory, postihuje ve velké míře i sféru zdravotnictví. Pokorná (2010) dokonce uvádí, že se v ošetřovatelské péči ageistické postoje vyskytují častěji než v běžné populaci, protože zdravotníci, kteří se o seniory starají, považují jejich problémy za běžné a projevy stárnutí za typické pro všechny dlouhověké osoby. Zdravotníci se ve své praxi často setkávají se seniory s kognitivním či fyzickým omezením, které následně připisují všem starším pacientům, a to i bez jejich objektivního posouzení. Dále se senioři často setkávají s podceňováním svých potíží, zlehčováním své zdravotní situace, neochotou poslat je na specializované vyšetření atp. (Pokorná, 2010). „Ve stáří je člověk náchylnější k chorobám, které ovlivňují jeho zdravotní stav, podstatněji, než v mladším věku. Přidružená chronická onemocnění mohou urychlit pocit stárnutí, znásobit projevy stárnutí, zvýraznit celkový úbytek sil a zvýšit obtíže seniora při vykonávání běžných denních aktivit…Typickým příkladem ageismu ve zdravotní péči pak může být limitace některých screeningových vyšetření a v obecné rovině často postoj ke stáří jako k nevyléčitelné nemoci“ (Pokorná, 2010, s. 71). V této souvislosti existují také termíny jako „bed-blocker“ pacient dlouhodobě nemocný, tj. blokující lůžko anebo „frequent-flyer“, senior, který opakovaně v krátké době navštěvuje lékaře (Vidovičová, 2008). Mezi nejčastější projevy ageismu v ošetřovatelství Pokorná (2010, s. 82) řadí:
omezení diagnosticko-terapeutické péče a inhibici léčebných postupů,
ovlivňování v rozhodování o následné péči, nereálné hodnocení schopností seniora,
infantilizaci v jednání a chování (používání zdrobnělin, čtení pohádek),
nenavazování ošetřovatelských intervencí v rámci multidisciplinárního týmu,
nerespektování a neakceptování informací od blízkých,
kognitivní a emocionální manipulaci.
Ageismus v rehabilitaci se tak stává velkým problémem, protože přímo ovlivňuje pacienta, snižuje jeho sebedůvěru a ohrožuje jeho autonomii. Vzhledem k tomu, že hlavním cílem zdravotnictví je pomáhat, ať už zdravým či nemocným, mladým nebo starým, je ageismus v této oblasti alarmující. Nehledě na to, že tzv. Etický kodex fyzioterapeuta vypracovaný v souladu s "Etickým kodexem" WCPT (World Confederation for Physical Therapy), schválený výkonným výborem Unie rehabilitačních pracovníků dne 12.6.1992 a dále pak přepracován a schválen Sjezdem Unie fyzioterapeutů ČR dne 26.1.2002 jako "Etický kodex fyzioterapeuta" jasně hovoří v bodě I. – Obecných ustanoveních toto: Fyzioterapeut respektuje věk, národnost, víru, barvu pleti, politické přesvědčení, sociální statut, pohlaví a sexuální orientaci klienta. MOŽNOSTI ŘEŠENÍ AGEISMU VE ZDRAVOTNICTVÍ Prvním krokem k eliminaci věkové diskriminace je dostatek informací a edukace nelékařských a lékařských pracovníků. V žádné oblasti, která pracuje s lidmi, není generalizace prospěšná. Ke snížení ageismu by výrazně prospělo vzdělávání všech zdravotnických pracovníků v geriatrii a gerontologii, v neposlední řadě však také supervize v praxi, aby si zdravotníci uvědomili vlastní předsudky vůči starším pacientům a naučili se je vhodným způsobem snižovat. „Prvním a nezbytným krokem musí být rozpoznání neefektivního způsobu sociální interakce se seniory každým jednotlivým poskytovatelem péče a zhodnocení individuální příčiny využívání těchto postupů“ (Pokorná, 2010, s. 84). Fyzioterapeut se ve své praxi setkává nejen se seniory, ale navíc s nemocnými seniory, měl by mít empatii a citlivost vůči projevům nemocných. Je nutné si uvědomit, že populace stárne a stále více lidí se dožívá vyššího věku. Jakýkoli ageismus v medicíně je odrazem diskriminujících postojů vůči starším, které existují v celé společnosti, a dokud bude mít mládí přednost před stářím, těžko se ageismu ubráníme. Za tým REHABILITACE Re-habilis Mgr. Tomáš Cupian. V případě jakýkoliv otázek, rad nebo připomínek mne kontaktujte e-mailem.
POUŽITÁ LITERATURA HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 774 s. ISBN 80-7178-303-X HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 1. vyd. Praha: Panorama, 1989. 407 s. ISBN 80-7038-158-2 JIRÁSKOVÁ, R. a kol. Mezigenerační porozumění a komunikace. 1. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2005. 198 s. ISBN 80-86861-80-5 POKORNÁ, A. Komunikace se seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 160 s. ISBN 978-80-2473271-8 TOŠNEROVÁ, T. Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. 1. vyd. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK a FNKV Praha, 2002. 48 s. ISBN 80-238-9506-0 VIDOVIČOVÁ, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno: MU, 2008. 233 s. ISBN 978-80-210-4627-6 KOCIOVÁ, K., PEREGRINOVÁ, Z. Fyzioterapia v geriatrii.1. vyd. Martin: Grafické štúdio Osveta, 2003. ISBN 80-8063-132-8 MPSV. Příprava na stárnutí v České republice. [online]. [cit. 2014-10-06]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/2856
