Ukázky | Próza | Afonso Cruz: Kokoschkova loutka /ukázka/
Afonso Cruz: Kokoschkova loutka /ukázka/ Román, odměněný Cenou Evropské unie za literaturu, je originální výpovědí o životě člověka a jeho údělu. Osudy postav jsou líčeny v duchu netradiční poetiky, zachycující vše z co nejvíce možných perspektiv, takže jediná postava je zároveň postavami několika a tatáž událost se dá nahlížet různě. Příběh ukradeného rukopisu Thomase Manna, muže, který na základě manželčiných snů rekonstruuje starověkou alexandrijskou knihovnu, či židovského chlapce, jenž se skrývá v podzemí obchodu s ptactvem, i další vytvářejí osobitý svět, v němž lidé žijí pod hranicí svých možností a příčinou stárnutí je promrhaný čas.
Afonso Cruz: Kokoschkova loutka
Argo 2015 Překlad: Marie Havlíková 244 stran
Hlas, který přichází ze země
Ve dvaačtyřiceti letech, přesněji dva dny po svých dvaačtyřicátých narozeninách, začal Bonifác Vogel slyšet nějaký hlas. Zpočátku se domníval, že to jsou myši. Později chtěl zase povolat odborníka, který by ho zbavil červotoče. Cosi mu v tom ale zabránilo. Možná to byl způsob, jakým mu to ten hlas zakázal – stejně autoritativně jako hlasy, které přebývají kdesi hlouběji v nás. Věděl, že se to odehrává v jeho hlavě, zároveň však měl zvláštní pocit, že ta slova přicházejí z podlahy a procházejí mu nohama. Přicházela z hlubin a naplňovala jeho obchod s ptactvem. Bonifác Vogel nosil stále, dokonce i v zimě, sandály, a tak cítil, jak mu slova klouzají po zažloutlých nehtech a po prstech sevřených ve snaze zachytit celé věty, jež mu narážely do chodidel, šplhaly výše po bílých, kostnatých nohách, aby mu je nakonec zadržel v hlavě klobouk. Několikrát ho zkusil na pár vteřin smeknout, ale cítil se pak jako nahý.
Pod plstěným kloboukem (který každé léto vyměnil za jiný, lehčí) měl Bonifác Vogel bílé, hebké a vždycky pečlivě učesané vlasy.
Trávil celé dny na vyplétané židli, již mu jeden strýc přivezl kdysi z Itálie.
„Jednou na ní seděl sám Duce,“ prozradil mu strýc.
Jakmile se Bonifác Vogel toho dne, kdy ji dostal jako dárek k narozeninám, na židli poprvé posadil, hned si ji oblíbil: byl to dobrý kus nábytku s bytelnými nohami a sedělo se mu na ní pohodlně. Popadl ji, zvedl nad hlavu a odnesl si ji do svého obchodu. Jeden papoušek zahvízdal, když kolem něho procházel, a Vogel se na něho usmál. Postavil si ji poblíž kanárků, posadil se pod jejich trylky a dovolil, aby zaplnily prázdná místa v jeho hlavě. Když ptáčkové zpívali hlasitěji, zůstával Bonifác Vogel nehybně sedět, protože se obával, že když vstane, narazí hlavou do nejkrásnějších trylků.
Nechal kamarádovu hlavu za sebou celou věčnost
Izák Dresner si hrál se svým nejlepším kamarádem Perlmanem, když se mezi jedním rohem a míčem do břevna objevil německý voják. Voják držel v ruce zbraň a střelil Perlmana do hlavy. Chlapec padl tváří na Izákovu pravou botu a voják na něho chvilku civěl. Muž byl nervózní a potil se. Měl na sobě dokonale čistou uniformu barvy velmi blízké smrti, s černými, zlatými, bílými a červenými distinkcemi. Na vytáhlém zažloutlém krku mu vystupovaly dvě modré, dokonale nacistické žíly, lesknoucí se potem. Oči měl přimhouřené, proto nebylo vidět, jakou mají barvu. Voják těžce dýchal a jeho robustní tělo se kývalo nahoru a dolů. Namířil zbraň na Izáka Dresnera, ale ta mlčela, nevystřelila: zasekla se. Perlmanova hlava sklouzla z Izákovy boty na zem a dopadla na dlažbu, přičemž způsobila zvláštní hluk, téměř neslyšný jako ty ohlušující zvuky. Zůstala tam ležet v křečovité, nepřirozené poloze.
Izákovýma ušima proběhlo toto:
1. Vojákův dech. 2. Cvaknutí mauserovky, která nevystřelila. 3. Téměř neslyšný zvuk, který se ozval, když hlava jeho nejlepšího kamaráda Perlmana dopadla na zem poté, co sklouzla z jeho pravé boty.
Izák se na svých hubeňoučkých nožkách rozběhl dolů ulicí, nechávaje kamarádovu hlavu za sebou (za sebou celou věčnost). Voják znovu zamířil a vystřelil. Izáka Dresnera, běžícího s botami nasáklými krví a mrtvými vzpomínkami, však netrefil. Těsně kolem Izákovy duše zahvízdaly tři střely a zaryly se do zdí ghetta.
Ač Perlmanova hlava zůstala celou věčnost za ním, zůstala navždy připoutána k Izákově pravé noze oním železným řetězem, který poutá jednoho člověka k druhému. To byl důvod, proč lehce kulhal a proč bude muset pokulhávat celý život. Ještě o padesát let později bude muset Izák Dresner pravou nohou nadále vláčet tíhu té vzdálené hlavy.
Izák běžel dál, vyhýbaje se osudu, který svištěl kolem něho
Izák Dresner běžel dál, vyhýbaje se osudu, který svištěl kolem něho. Několikrát zahnul za roh, vojáka nechal daleko za sebou a vběhl do obchodu s ptactvem Bonifáce Vogela. O několik let dříve zbudoval jeho otec ve stejném obchodě sklep. Izák ho při práci sledoval a viděl, jak ten tmavý prostor pod zemí vyrůstá. A tehdy pochopil, že:
Stavba budovy se neomezuje jen na cihly, jež se pokládají jedna k druhé, a na kameny a střechy, nýbrž jsou to také prázdné prostory, takové nic, které roste uvnitř věcí jako jejich žaludek.
Udýchaný Izák otevřel poklop, aniž si toho Bonifác Vogel všiml, a vhrnul se dovnitř jako voda do výlevky. Zůstal tam dva dny a nahoru vylézal jen v noci, aby se napil z pítka pro ptáčky (neviděl vodovodní kohoutek, i když byl dobře viditelný) a pojedl semenec. Třetího dne už to nevydržel:
„Pane Vogel, dejte mi něco k jídlu. A přineste mi nočník.“
Bonifác Vogel, který právě seděl na své vyplétané židli, zbystřil sluch. Slyšel nějaké hlasy. Právě v tom okamžiku začal slyšet hlasy. Ten zvuk do něho vstupoval kalhotami podél nohou a přicházel mu do uší s dětským témbrem, stejně jako se k nám kočka na zavolání nepřibližuje přímo, nýbrž „po esíčku“. Izák Dresner prosbu zopakoval – podruhé zněla téměř jako rozkaz – a Vogel se zvedl a šel pro něco k jídlu. Izák mu nakázal, aby podnos položil k pultu. Byl moc rád, když tam v noci našel talíř ovesné kaše a pár bonbonů. A vedle něj taky nočník.
Bonifác Vogel, sedící uprostřed války na vyplétané židli, byl jako porcelán v obchodě se slony
Ten malý – a neviditelný – Žid žil dál v temném sklepě pod podlahou a stal se pouhým hlasem. Bonifác Vogel žil se slovy, která mu Izák říkal skrz podlahu jeho obchodu s ptáky.
Říkal mu: „Pane Vogel, položte bonbony na zem k pultu, pod polici se semencem.“ A on to udělal. Shýbl se, na určené místo opatrně položil bonbony na kousku balicího papíru a vedle postavil řádně vymytý nočník. Modlil se, což spočívalo, jak to při intimních modlitbách bývá, jen v jakémsi drmolení, v němž se slova slévala v jediný slepenec. Potom se pokřižoval a po několik slavnostních okamžiků zíral na cukrátka.
Jednoho dne k nim z vlastní iniciativy přidal pár sépiových kostí, těch, co je dával ptákům, ale hlasu nechutnaly.
Obzor hned na protější straně ulice
Bonifác Vogel se vždycky probouzel časně ráno a s neměnnou přesností se pak oblékl, učesal a nasadil si klobouk. Klobouk nosil stále: měl jeden plstěný a jeden slamák (na léto). Bonifác Vogel říkával, že je z podobných slámek jako ta židle, ta, která posloužila jako opora jistému diktátorovi. Pojedl kousek chleba a zapil ho čajem. Potom se svými hebkými vlasy, bílými jako peří na rackově hrudi, a s rukama v kapsách nebo na šedých či hnědých šlích zamířil do obchodu. Z kapsy svrchníku vyndal svazek klíčů, odemkl vchodové dveře a otočil cedulku, na které stálo „Zavřeno“, čímž ji změnil v cedulku, na které stálo „Otevřeno“. Potom, ať byla ulice vylidněná nebo plná lidí, udělal napůl nacistický pozdrav. Na obrovském svazku klíčů našel ten nejmenší, silně zrezivělý, nicméně funkční, a odemkl skříň, do níž ukládal mop a čisticí prostředek. Za pultem si natočil vodu do kbelíku a začal v obchodě uklízet. Tahle činnost mu pak zabrala celé dopoledne: vyčistil všechny klece, umyl podlahu i stěny. Dělal to se stejným zaujetím, jako by se sám koupal. Vyčistil všechny záhyby, všechna podpaží, všechna třísla i ta nejskrytější místa svého obchodu. Občas úklid přerušil, aby si odpočinul, což obnášelo to, že se potichoučku usadil pod trylky svých kanárků. Oči upíral k obzoru, jímž pro něj byla hned protější strana ulice.
