Afghánský rébus
Osm let trvající okupace Afghánistánu ukazuje marnost úsilí Západu v této zemi. Tato bezvýchodná válka připravuje Baracka Obamu o podporu Demokratické strany a hrozí přerůst v jeho „Vietnam".
Bývalý americký prezident Ronald Reagan svého času vyzval: „Učiňme Rusům z Afghánistánu jejich Vietnam!" Povedlo se. Mudžáhidové dostali prostřednictvím Pákistánu výcvik, výzbroj, žold a sofistikovanou pomoc, kterou dodaly hlavně CIA a Saúdská Arábie. Když v Afghánistánu během deseti let položilo životy téměř 14 tisíc sovětských vojáků, expediční jednotky odsály z kolabující sovětské ekonomiky 70 miliard dolarů a žádoucí výsledek byl přesto v nedohlednu, Michail Gorbačov pochopil, že tento boj se vyhrát nedá a vojska z Afghánistánu odvolal.
Je ironií osudu, že teď je to soudobá Amerika, kdo stojí před stejnou otázkou. Od počátku invaze v roce 2001 v Afghánistánu položilo životy bezmála pět tisíc Američanů. V porovnání s válkou ve Vietnamu, kde padlo a zůstalo nezvěstných na 60 000 amerických vojáků, je to relativně málo, nicméně počty rakví odesílaných do různých koutů Ameriky narůstají, přestože americké velení dělá vše, aby ztráty minimalizovalo. Hlavní úlohu v tom hraje letectvo - ve snaze ušetřit životy pilotů, jsou do bojových akcí nasazovány bezpilotní letouny. Afghánistán se tak, spolu s Irákem a Pákistánem, stal polygonem pro nové válečné technologie. Ani ty se však nevyhnou chybám, třeba v informacích. Zaplatí je nevinní civilisté svými životy, jak o tom svědčí poslední případ s benzinovými cisternami v Kundúzu, kde zahynulo přes 70 civilistů. Čísla jsou neúprosná - z deseti zabitých Afghánců je v průměru osm civilistů. Tyto chyby jsou navíc tak časté, že se proti nim musel ohradit i sám Američany dosazený afghánský prezident Hamíd Karzáí. Prezidentovi Obamovi poslal dopis, v němž žádal, aby američtí vojáci přestali Afghánce zabíjet. Afghánská delegace v OSN pak na jeho pokyn požádala o vypracování harmonogramu odsunu amerických vojsk.
1 / 11
Afghánský rébus
Pro Bílý dům to byla rána pod pás, kterou Karzáímu nezapomněl. A tak není divu, že se v nedávných prezidentských volbách našel silný konkurent v osobě bývalého ministra zahraničí Abdalláha Abdalláha.
Za chyby se ale musí platit. Amerika za ně platí tím, že stále více ztrácí důvěru mezi Afghánci. I ti, kdo uvěřili, že USA a jejich spojenci je přišli ochránit před Тalibanem, přicházejí k závěru, že zde Západ sleduje především své vlastní zájmy.
Mění se i americké veřejné mínění. V průzkumu CNN z konce srpna se vyslovilo proti válce v Afghánistánu 57 procent dotázaných, zatímco ještě v dubnu to bylo jen 46 procent. Osmileté válečné tažení nepřineslo očekávané výsledky nehledě na to, že měsíční výdaje na válečnou epopej dosahují 10 miliard dolarů. Hledaný vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin dopaden nebyl, jeho eventuální smrt nebyla potvrzena, a tak se z něj stala jakási virtuální figura. Stále více je zřejmé, že jen vojenskou silou afghánský problém vyřešit nelze. Ozývají se navíc i obavy, že USA ve válce v Afghánistánu utrpí porážku, stejně jako ji před tím utrpěli Angličané, Němci a Rusové. Ministr obrany USA Robert Gates takovou možnost odmítá, i když je nucen přiznat, že k prokázání efektivnosti nové vojenské strategie už mnoho času nezbývá. Odmítá přitom i kritiku prezidenta Obamy, že afghánské tažení mu „proklouzává mezi prsty" a vítězství se tím pádem stává nedosažitelným. Prezident Obama už před časem rozhodl posílit vojenský kontingent v Afghánistánu o 21 tisíc vojáků, ale ne všechny se tam zatím podařilo přemístit. Ve finále by mělo sloužit v afghánské misi 68 tisíc vojáků.
Bude to stačit?
To je závažná otázka, nad kterou si lámou hlavu američtí vojenští experti, poradci prezidenta i kongresmani. Jejich názory se rozcházejí. Značné pochyby má viceprezident Joseph Biden, který se obává, že rozšíření americké přítomnosti v Afghánistánu odpoutá pozornost od daleko důležitější stabilizace situace v Pákistánu. Oproti tomu zvláštní zmocněnec pro tento region Richard Holbrooke, i když sdílí znepokojení ohledně Pákistánu, považuje navýšení počtu vojáků v Afghánistánu za nezbytné pro zajištění ochrany tamního civilního obyvatelstva a oslabení
2 / 11
Afghánský rébus
Talibanu i al-Káidy. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová podle všech předpokladů podpoří variantu na posílení přítomnosti, byť předseda sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen zdůrazňuje, že důležitější než počet vojáků je efektivnost jejich využití. S ním se zřejmě shoduje i Robert Gates, který si navíc uvědomuje, že rozšíření americké vojenské přítomnosti v Afghánistánu jen posílí názory, podle nichž USA tuto zemi prostě okupují.
Liberální a protiválečně naladění členové Demokratické strany budou chtít ukončit válku v Afghánistánu co nejdřív. „Není pochyb, že na levici už si připravují bubny," říká Matt Bennett z think tanku Third Way, který zastupuje umírněné hlasy progresivního proudu. „Obamovi spojenci v Kongresu nyní vedou skutečnou politickou bitvu, aby udrželi narůstající kritiku pod kontrolou." Ne vždy se to daří. Například demokratický senátor Russ Feingold už vyzval k časovému harmonogramu stažení amerických vojsk z Afghánistánu a přidala se k němu i vlivná šéfka Senátu Nancy Pelosiová, která varovala, že pro vyslání dalších vojáků do Afghánistánu nevidí „žádnou velkou podporu ve společnosti, ani v Kongresu". Další vysoce postavený demokrat, senátor John Murtha dodal, že je při představě vyslání dalších vojáků „velmi nervózní", neboť USA podle něj „nemají dostatek finančních prostředků na udržení dlouhodobé mise, nemluvě o jejím prodloužení".
Pokud tedy Obama bude chtít v Afghánistánu vést „dobrou" válku (na rozdíl od té irácké, kterou v předvolební kampani označil za „špatnou"), bude se muset opřít o hlasy politického soupeře, republikánů. Za prezidentem a jeho válkou tak dnes podle The NewYork Times stojí hlavně jestřábi, jakými jsou například John McCain nebo Lindsey Graham. A byl to také republikánský národní výbor, který oslovil Obamu v poselství nazvaném „Zůstaňte pevný, pane prezidente". „Jsme s prezidentem Obamou v jeho přesvědčení, že válku v Afghánistánu je třeba vyhrát a našim velitelům a vojákům na místě zajistit vše, co k tomu potřebují," konstatuje dokument.
V amerických médiích se mezitím začínají množit srovnání, která by byla za Bushe a jeho „vítězného tažení" označována za otevřeně protivlastenecká a kacířská - totiž srovnání Afghánistánu s Vietnamem. „Afghánistán se může stát Obamovým Vietnamem," napsal americký politolog Pat Buchanan, „a může ho svrhnout stejně, jako Vietnam svrhl Lyndona Johnsona." Bývalý vrchní velitel ozbrojených sil NATO Wesley Clark zase vyzval Obamu, aby se z Vietnamu poučil a přestal Američanům lhát o účelech války v Afghánistánu. „Musíme se vyvarovat, abychom pletli Američanům hlavy příliš mnoha zdůvodněními naší přítomnosti. Nejsme tam, abychom vytvářeli demokracii pro Afghánce, stabilizovali jaderný Pákistán nebo zkoušeli něco udělat se strategickou rivalitou na subkontinentu. To možná mohou být cíle na konec, ale do té doby musíme soustředit pozornost veřejnosti na al-Káidu. A musíme být opatrní, kdykoli začneme mluvit o pokroku," míní Clark. Barack Obama při výročí 11. září opravdu promluvil o neochvějném boji s Al Kajdou, ironií osudu však generál McChrystal týž den prohlásil, že zrovna v Afghánistánu po ní není ani památky...
3 / 11
Afghánský rébus
Obamovo rozhodování o dalším postupu proto nebude snadné, nicméně rozhodnout musí, tím spíš, že Afghánistán označil za jednu ze svých nejvyšších priorit. Na stole má nyní zprávu nově jmenovaného velitele spojeneckých vojsk v Afghánistánu generála Stanleyho McChrystala, který situaci označuje za „kritickou", zatímco jeho velitel Mullen ji označuje za „kritickou" a navíc i „zhoršující se". Postěžoval si přitom na nedostatečné materiální zabezpečení a doporučil mnohé pozměnit, zejména „způsob realizace strategie", a „přitvrdit při jejím prosazování". Podle zpráv amerického tisku hodnocení neobsahuje návrh na vyslání dalších vojsk, nicméně se očekává, že generál McChrystal tak učiní později. Chce podle všeho získat čas pro vytříbení názorů na americké politické scéně a zároveň na přípravu veřejného mínění, že válka bude eskalovat. Čas ale Obama potřebuje i proto, aby mohl tuto otázku prodiskutovat s partnery v NATO a zřejmě i s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Zatím se v americkém tisku spekuluje o tom, že kontingent navýší o deset až pětačtyřicet tisíc mužů.
Efektivní využití?
O efektivním využití vojáků se dá pochybovat už nyní. Ralph Lopez, spoluzakladatel hnutí Práci pro Afghánistán, v deníku The International Herald Tribune dokazuje, že Taliban ve své podstatě vůbec není povstalecké hnutí. Pod tímto souhrnným a zjednodušujícím názvem se totiž skrývá široká škála různorodých náboženských či etnických ozbrojených skupin. V čele původního Talibanu stojí skupina bojovníků pocházejících z ostatních muslimských zemí, přičemž vedle nich je ve hře asi deset až patnáct tisíc ozbrojenců, kteří bojují pro velitele Talibanu za žold pocházející převážně z pašování drog. Podle Lopeze většina Afghánců Taliban nenávidí, neboť si velmi dobře pamatuje například veřejné stínání hlav na kábulském Národním fotbalovém stadionu, nicméně, co dělat, když nezaměstnanost láme rekordy a jediný, kdo nabízí práci, je Taliban?
Jak připomíná politoložka Kolumbijské univerzity Kimberly Martenová v The International Herald Tribune, za této situace se americká a afghánská vláda pokusily zajistit svou bezpečnost uplácením kmenových milicí. Byla to stejná chyba, jaké se dopustili Angličané už v 19. století, neboť tím jen vznikla nová hierarchie, která proměnila poměry sil v jednotlivých regionech a vyvolala nespokojenost a mstu. Profesorka Martenová proto doporučuje, aby se USA soustředily na budování afghánské národní armády - na celonárodním a nikoliv kmenovém základě - coby garanta bezpečnosti a stability. S podobným názorem se z návštěvy Afghánistánu vrátil i předseda senátního výboru pro ozbrojené síly Carl Levin. Podle jeho
4 / 11
Afghánský rébus
představ by v roce 2011 mělo být v řadách afghánské armády 134 tisíc mužů a ke konci následujícího roku dokonce 240 tisíc. Je otázkou, zda je to reálné. Chybí důstojnické kádry, nemluvě o bariérách rodových a náboženských tradic a nejrůznějších tabu. Navíc není jasné, jak kvalitní by taková narychlo spíchnutá armáda byla za situace, kdy podle Buchanana „jsou bojovníci Talibanu v daleko větší míře ochotni umřít za Afghánistán bez Američanů než afghánští spojenci Západu za budoucnost, kterou pro ně Američané budují".
Neoliberalizace po afghánsku
Když se hovoří o Afghánistánu, zpravidla se rozebírá vojensko-politická situace, eventuálně i otázky humanitární pomoci. Podstatně méně se ví, jaké „blaho" postihlo Afghánistán v důsledku neoliberalizačního experimentu. Afghánský ekonom Ustad Saíd Masúd ho líčí takto: V Afghánistánu byl státní majetek privatizován za babku, čímž se podařilo zlikvidovat i poslední zbytky průmyslu, který v zemi ještě existoval - 168 zprivatizovaných podniků přestalo pracovat zcela. Staly se předmětem spekulativních operací spojených s překupnictvím. Z průmyslového kapitálu nezůstalo téměř nic, investice přešly do obchodního sektoru. Přežily pouze malé a střední podniky převážně v oblasti tradičních řemesel, obchodu a služeb. Při tom na dva a půl tisíce malých podniků a nevelkých fabriček zkrachovalo.
Tyto údaje však nejdou dohromady s oficiálními výkazy o růstu afghánského hrubého domácího produktu. Během sedmi let do roku 2008 totiž HDP vzrostl o 66 procent, což by mělo zemi směřovat k radostným zítřkům. Tragédie Afghánistánu ale spočívá v tom, že se tento nevídaný růst HDP opírá pouze o jediné - produkci opia. Afghánistán je největším dodavatelem opiového máku ve světě a podle údajů OSN ho bylo v roce 2007 vyrobeno na osm tisíc tun. Takové množství lze vyrábět pouze průmyslovou cestou s využitím laboratoří a moderních technologií. To není záležitost, kterou by mohli zvládnout prostí pastevci v nějaké kůlně.
Zajímavé je, že se opium vyrábí právě v těch lokalitách, kde působí vojska NATO. Další náhodou je, že narkotrasy vedou zeměmi, kde se nacházejí americké vojenské základny -Irákem, Bosnou, Kosovem, Německem, Španělskem, Kyrgyzií a podobně, kde nepodléhají žádné kontrole. A další náhodou je, že v Afghánistánu byly rozšířeny, opraveny a chráněny hlavně ty silnice, které vedou k opiovým továrnám.
5 / 11
Afghánský rébus
Jedním z největších odbytišť je Rusko, kde afghánský heroin pokrývá poptávku více než 90-ti procent trhu, a sousední středoasijské státy. V ruských zdravotnických a protidrogových institucích panuje přesvědčení, že to je součástí politiky, zaměřené na rozklad Ruska. Atta Muhammad Núr, guvernér severoafghánské provincie Balkh, zase tvrdí, že vše pečlivě řídí a organizuje narkomafie, jejíž kontakty sahají až do vládních kruhů USA, Velké Británie a Francie. Existují i náznaky, že na obchodu s drogami se podílí i CIA a americká armáda, které ze zisku financují operace, na něž by Kongres finance neschválil a o nichž by raději ani neměl vědět.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka poskytují Afgháncům prostředky na realizaci programů, které seznají účelnými. Podniky tak mohou získat úvěry při úrokovém zatížení ve výši 15 až 20 procent. Podporovány jsou místní banky budované podle západního stylu, přičemž některé odhady tvrdí, že v důsledku krize přišly o dvě miliardy dolarů. Afghánská Banka zemědělského rozvoje přežívá jen s velkými obtížemi. Zemědělství degraduje a poskytovaná pomoc je málo efektivní. Kapitál se koncentruje do oblasti obchodu se surovinami. Dovozní cla se snižují a naopak vývozní se zvyšují. Jinými slovy, celý systém je nastaven tak, aby zahraničnímu kapitálu umožňoval vysávat z Afghánistánu to poslední, co se ještě vysát dá. A proto se o těchto věcech raději nemluví.
Za této situace se země nachází v neřešitelné sociální situaci: 85 procent obyvatel žije za hranicí chudoby, 70 procent nezaměstnaných nedostává žádnou podporu, měsíční plat státních zaměstnanců činí v průměru 80 dolarů, zatímco zahraniční poradci jsou nuceni spokojit se přibližně s 20 tisíci měsíčně. Podle údajů OSN trpí 35 procent obyvatel podvýživou.
Kapitolou samou pro sebe je přitom zahraniční pomoc. Ze 32 miliard dolarů, které Afghánistán získal, byly pro jeho rozvoj využity pouze čtyři miliardy, zbylé peníze pohltily mezinárodní organizace, které se na rozdělování této pomoci podílely.
Chce-li někdo opravdu Afghánistánu pomoci, stabilizovat ho a zajistit mu bezpečnost, měl by přijít především s široce koncipovaným programem vytváření pracovních příležitostí. Přitom není třeba stavět nějaké mamutí podniky, ale začít s programy veřejně prospěšných prací, spojených s výstavbou silnic, hloubení zavlažovacích kanálů a budování drenáží. Ralph Lopez je přesvědčen, že k tomu by bohatě stačila desetina výdajů vynakládaných na vojenské operace. V takovém případě by podle něj tisíce bojovníků složily zbraně a odešly pracovat. Problém je ovšem v tom, že pro finanční kapitál to není vize nijak atraktivní.
Je možné, že o tom všem americký Kongres neví? Ale ví. Stačí si připomenout větu generála a
6 / 11
Afghánský rébus
budoucího Obamova vyslance v Afghánistánu Karla Eikenberryho, který před dvěma lety na půdě Kongresu řekl: „Mnoho nepřátelských sil se rekrutuje z řad nezaměstnaných mužů, hledajících výdělek k zajištění jejich rodin." Další otázka: Proč mlčí světoví exportéři demokracie a zastánci lidských práv, když jde o zajištění jednoho nejzákladnějšího lidského práva, jakým je právo na práci? Poté, co Taliban pozbyl politické moci na značné části území, dostal Afghánistán nevojenskou pomoc na obnovu rozbombardovaných objektů. Téměř polovinu z této částky však pohltily zisky bezpečnostních koncernů, jako jsou Dyncorp, Luis Berger Group a KBR. Tyto firmy ovšem postavily školy, které padaly, silnice plné výmolů a kliniky, které nemají doktory. Hlavně, že vydělaly.
Výsledkem je, že i bývalý vrchní velitel NATO, britský generál David Richards musel přiznat, že „většina afghánského obyvatelstva je silně zklamána tím, že v zemi se už hodně dlouho bojuje a životní podmínky se zhoršují, místo toho, aby se podle slibů zlepšovaly". Britský generál rovněž došel k poznání, že „Afghánci sice vládu Talibanu nechtějí, ale raději dají přednost chudobě a tvrdému životu pod Talibanem, než vyhlídce na další léta válečných akcí".
Ruská média jednu z hlavních příčin neúspěchu americké strategie spatřují v tom, že po vítězství koalice nad Talibanem v roce 2001 veškerou moc převzali velitelé Severní aliance ovládané převážně Tádžiky. Většina vůdců paštunských kmenů, které po staletí v Afghánistánu vládly, tím přišla o své tradiční postavení. Talibové proto nejsou mnohými chápáni jako teroristé, ale jako bojovníci proti tádžickým okupantům. Tento aspekt nutí jinak nesourodé paštunské frakce vystupovat společně. Američané se sice následně pokusili paštuny zapojit do silových struktur, ti to ale odmítli s tím, že „pod cizáky sloužit nebudou".
Jinými slovy, dokud Američané a jejich spojenci z NATO nepochopí psychologii a mentalitu afghánského kmenového života a neuznají, že místní lidé žijí podle jiné stupnice hodnot, nemají naději, že najdou tu správnou strategii pro další postup. A ona afghánská hodnotová stupnice nikdy nebude totožná s geopolitickými zájmy mocností, které do Afghánistánu kdy vtrhly.
Afghánistán ve středu pozornosti
Afghánistán za posledního půl roku navštívila celá plejáda politiků, americkým viceprezidentem
7 / 11
Afghánský rébus
Bidenem počínaje přes zvláštního Obamova zmocněnce pro Afghánistán a Pákistán Holbrooka, nového velitele amerických vojsk McChrystala až po generálního tajemníka NATO Anderse Foga Rasmussena, aby si na místě ujasnili, co je příčinou osm let trvajících neúspěchů při rozsévání západních hodnot. K určitému vystřízlivění a prozření zřejmě došlo, neboť všichni nyní hovoří o potřebě změn ve strategii a vytyčování cílů. Zásadní otázkou je, čeho se změny strategie budou týkat a kam povedou. V každém případě Afghánistánu v dané etapě nehrozí, že by ho Američané a jejich spojenci opustili v gorbačovském stylu, i když hlasy, které k tomu vyzývají, sílí. Afghánistán je z geopolitického a geostrategického hlediska příliš cenné a choulostivé místo, než aby tak USA v dohledné době učinily. Kábulská vláda na ovládnutí situace v celé zemi připravena není a poslední prezidentské volby provázené skandály s falšováním výsledků jí na autoritě nepřidaly. Přenechat Afghánistán Talibanu je z amerického pohledu vysoce nebezpečné, a to nejen pro samotný Afghánistán, ale především pro Pákistán, kde je v sázce i jeho jaderný arzenál. Afghánistán je proto označován za pověstný sud prachu, který může rozkolísat celou střední Asii a uvést do neřízeného pohybu další enklávy muslimského světa. Zapomíná se však na to, jak upozorňuje Noam Chomsky, že afghánské obyvatelstvo je víc než unaveno válečnými útrapami a touží po míru. Proto se tam vytváří stále příznivější klima pro sjednání smíru, a to s využitím osvědčených institucí a tradic.
Experti konstatují, že by Barack Obama a země NATO tuto tendenci neměli přehlížet a měli by hledat řešení, která by konečně přinesla nějaký efekt. Už dnes je přitom jasné, že tento úkol je nad síly samotných USA, které proto mobilizují své spojence v NATO. To ale věru není lehký úkol. Veřejné mínění takřka ve všech státech NATO totiž válku odmítá, dvě třetiny Britů požadují stažení svých jednotek, země jako Lotyšsko odsouvají své kontingenty kvůli finančnímu kolapsu, a několik set českých vojáků, přiznejme si, tuto situaci nevytrhne.
Poté, co se z německého kontingentu 4200 mužů vrátilo 35 domů v rakvích, si také dvě třetiny Němců myslí, že chránit mír v Hindukúši není jejich věc. Když ministr obrany Jung prohlásil, že vojáci by měli být v Afghánistánu ještě deset let, vyvolal bouři nevole. „Ještě dva roky a dost!"zní krátce před německými volbami heslo dne, které získává stále širší podporu. Deník Die Zeit bije na poplach, neboť má obavy, že afghánská anabáze může ohrozit samotnou existenci NATO. Vychází z prosté logiky: „Ten, kdo neví, pro co bojuje, prohrál dopředu." The New York Times proto vyzývá Baracka Obamu, aby Evropanům smysl afghánské války vysvětlil. A zřejmě nejen jim. Kanada, která nasadila své vojáky do bojů už v roce 2001 a má mezi spojenci třetí největší ztráty, ústy ministra obrany Petera McCaye upozornila, že nehodlá souhlasit s prodloužením pobytu svého kontingentu po roce 2011. Španělsko je sice ochotno svůj kontingent posílit o 220 mužů, jeho ministryně obrany Carme Chacónová však požaduje, aby byl stanoven limit pro stažení vojsk NATO. Navrhuje, aby se tak stalo do pěti let.
Je příznačné, že do boje v Afghánistánu se v současnosti hrne pouze gruzínský prezident Michail Saakašvili. Hodlá tam vyslat celý prapor vojáků, kteří nyní prodělávají speciální výcvik
8 / 11
Afghánský rébus
pod vedením amerických instruktorů. Je jasné, že tím chce ukázat svou loajálnost, získat další argumenty pro přijetí do NATO a dokázat, že Gruzie nebude jen pasivním členem.
Na porážce extremistů v Afghánistánu je zainteresována plejáda zemí, zejména těch, které na svém území nebo v sousedství přicházejí do styku s muslimským světem. Zejména se to týká Saúdské Arábie, Jemenu, Pákistánu, Indie, zemí střední Asie, ale i Číny a Ruska. O tom, nakolik to Rusko bere vážně, svědčí fakt, že od 7. září umožňuje americkému vojenskému dopravnímu letectvu každodenně až 15 přeletů přes své území do Afghánistánu. Jak uvedl představitel Ruska v NATO Dmitrij Rogozin, Američané tak ušetří miliardu dolarů ročně. Zda rusko-americká spolupráce půjde za tento rámec, ukážou jednání, která bude mít ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov s americkými partnery v New Yorku při zasedání Valného shromáždění OSN. Je však jasné, že Rusové se zdrží jakékoliv vojenské angažovanosti neboť nehodlají v Afghánistánu šlápnout po druhé na stejné hrábě. Podle představ Západu by Rusko spíš mělo pomáhat při tlaku na Írán. Když se však Lavrov vyslovil proti dalším ekonomickým sankcím vůči Teheránu, vyvolal v Bílém domě zklamání, byť Írán může podle Lavrova pomoci Západu kromě jiného při řešení situace v Afghánistánu a Iráku.
The New York Times upozorňují na tvrzení kritiků války, že CIA už zlikvidovala desítky vůdců al-Káidy a teroristé už nemají možnost nanést citelný úder USA nebo Evropě. Cíle kampaně, zahájené prezidentem Bushem po 11. září 2001 tím byly naplněny. Vyzývají proto Baracka Obamu, aby národu vysvětlil, jak posílení vojsk v Afghánistánu zvýší americkou bezpečnost. Experti na boj s terorismem poukazují, že Afghánistán je třeba proměnit v zemi, která se stane pro al-Káidu nepřátelskou. Jenže to je běh na velmi dlouhou trať a takto postavená otázka navíc až příliš zavání snahou vygenerovat argumenty, které by zdůvodnily dlouhodobou přítomnost amerických vojsk v geopoliticky významné Střední Asii. Vůbec není náhodné, že pro tento rok jsou USA ochotny na Afghánistán vynaložit 120 miliard dolarů, přičemž značná část těchto prostředků je určena na budování vojenské infrastruktury, která nikterak nesvědčí o tom, že má sloužit jen dočasnému pobytu. A tak se nutně vnucuje otázka, zda USA mají skutečný či pouze deklarovaný zájem na urovnání situace v Afghánistánu, která by jim umožnila stažení vojsk. Zakotvení vlivu ve Střední Asii není krátkodobou záležitostí. Není tajemstvím, že politické elity středoasijských republik stále balancují mezi vlivy Moskvy, Washingtonu, Pekingu a Dillí. Významnou roli má v této záležitosti sehrát výstavba plynovodu TAPI za 3,5 miliardy dolarů, který by měl vést z turkmenského Dauletabadu přes afgánský Herát a Kandahár do Pákistánu a Indie.
Za situace, kdy Taliban působí na 80 procentech afghánského území, je plynovod dál jen velkým snem. Írán mezitím plánuje výstavbu svého vlastního plynovodu, který by vedl přes východ Pákistánu do Indie. Pákistánci už s projektem v principu souhlasili (za což je nyní USA podle některých názorů trestají eskalací bojů v jejich zemi) a čeká se jen na stanovisko Indie. Pokud kývne, dostane americký sen o plynovodu přes Afghánistán těžkou ránu.
9 / 11
Afghánský rébus
Upřímně řečeno, kdyby ohromné prostředky, dosud vynaložené na válečné tažení, byly alespoň z části investovány do afghánské ekonomiky v nějaké skromnější obdobě Marshallova plánu, plynovod TAPI by byl své realizaci mnohem blíž než je tomu dnes. A znesvářené strany by už dávno odložily kalašnikovy.
BOX
Česká účast
V Afghánistánu v současné době působí v provinčním rekonstrukčním týmu (PRT) v Lógaru 215 českých vojáků a několik civilních odborníků. Dále jsou tam vojáci 601. skupiny speciálních sil, kteří bojují proti Talibanu v rámci operace Trvalá svoboda. Parlament České republiky už schválil plán nasazení českých vojáků v Afghánistánu i pro příští rok. Do mise Mezinárodních pomocných bezpečnostních sil (ISAF) jich bude nasazeno celkem 535.
Jak uvedli v České televizi ministr obrany Martin Barták a ministr zahraničí Jan Kohout, úřednická vláda rozpracovává koncepci české účasti v Afghánistánu na dobu dvou až tří let, kterou hodlá předložit ke schválení do konce svého funkčního období. Uvažuje se o tom, že do Afghánistánu by se v roce 2011 mohla vrátit česká polní nemocnice, která v Kábulu úspěšně působila do konce loňského roku. Bude však se vší pravděpodobností dislokována v lokalitě, kde budou působit čeští vojáci. V Afghánistánu bude po další dva až tři roky rovněž pracovat PRT, jehož personální obsazení bude v příštích letech pravděpodobně rozšířeno až o 350 vojáků. S civilními odborníky v něm budou působit vojáci 4. brigády rychlého nasazení či 7. mechanizované brigády, kteří už mají s misemi své zkušenosti. Další složku působení v Afghánistánu budou tvořit vojáci 601. skupiny speciálních sil, kteří byli už dříve nasazeni na jihu země. Také tito elitní vojáci by se do Afghánistánu mohli vrátit v roce 2011. Po zakončení mise policejního Útvaru rychlého nasazení by mohli eventuálně hlídat české velvyslanectví v Kábulu. Součástí české vojenské účasti se stanou i transportní vrtulníky, které by měly být v Afghánistánu nasazeny koncem letošního roku, dále pak meteorologická služba či odborníci na logistiku nebo řízení leteckého provozu.
10 / 11
Afghánský rébus
Ačkoli v porovnání s jinými členskými státy NATO se jedná o relativně skromnou účast, výdaje s tím spojené jsou pro náš vysoce zadlužený rozpočet bolestivé. Při tom je zřejmé, že účast je z politických důvodů nutná. Kterýkoliv členský stát nemůže být pouze pasivním uživatelem bezplatné bezpečnostní ochrany. Vedle toho armáda ČR jako každá jiná se snaží mít elitní jednotky, které prošly výcvikem nejen na „exerzierplatzu" či ve vojenských hrách, ale obdržely též křest skutečným ohněm. Taková je daň za členství v NATO. Může však mít podobu i cínové rakve, byť pokryté státní vlajkou.
Ladislav Balcar
Autor je publicista
11 / 11
