Adventní duchovní obnova SRDCE

Adventní duchovní obnova

SRDCE

Praha-Vinohrady 13. prosince 2014

Adventní duchovní obnova SRDCE

PRVNÍ ROZJÍMÁNÍ «Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?» (Jer 17,9) vysvětlení volby tématu „srdce“(…) přiblížení celkové struktury obnovy (…) přiblížení struktury jednotlivých rozjímání a inspirace vzhledem k času (…)  kéž by se Vám obnova aspoň trochu zalíbila (…) a omlouvám se předem, pokud ne, určitě však za určitou neorganičnost a nesystematičnost (…) co to je vlastně srdce? různost spontánních odpovědí na otázku, co to je „srdce“? (…) „srdce“ má blízkost termínům jako „nitro“, „duše“, „centrum“ člověka: tyto termíny spolu úzce souvisí, leckdy označují tutéž skutečnost, jen s různými důrazy a z různých úhlů vidění, leckdy jsou to různé (a nějak rozlišitelné) roviny našeho já (…) „srdce“ má i úzký vztah s termínem „mysl“ člověka (už mnozí antičtí filozofové přemýšleli, zda centrum člověka je v hlavě či v srdci…) a také s chtěním či city člověka (…) mysl a srdce tvoří duši člověka (…) bylo-li z těchto dvou definováno „centrum“ života člověka především / spíš / se zvláštním důrazem v srdci, pak také platilo, že život je především v krvi (…) „srdce“ je samozřejmě také vnímáno jako sídlo lásky v člověku: srdce dává vzplanout žáru lásky všem lidským činnostem (a ostatně už samotný obrat, že někdo pro něco / někoho vykrvácel…) a jako krev proudí po celém těle, tak žár lásky „plane“ ve všech činnostech konaných láskou a zároveň je jejich zdrojem a silou a světlem (…)  „srdce“ je tedy pro život člověka nepostradatelné (…) v srdci (spolu s myslí) je tedy důležité jádro bytí živého člověka (…) toto jádro je ale někdy dávané do protikladu s myslí/rozumem (…) někdy v pojmu „srdce“ zdůrazňujeme především citovou, emotivní a vztahovou složku člověka (v jistém protikladu k té racionální, která v daném „souboji“ vyjde jako ta bezcitnější…) tento protiklad je ale někdy zbytečně vyhrocený (…) nicméně platí, že srdce je eminentním / primárním centrem našich emocí (emotiones / passiones) tedy těch mohutností, které zapříčiňují, že se nám něco poznaného líbí nebo ne: vnímáme (nebo také nevnímám) zalíbení (delectatio) vůči poznanému a toto zalíbení vnímáme právě v srdci (…) jestliže totiž člověka činí člověkem poznání-volba-vztahovost, pak v srdci se odehrává to nejdůležitější: rozhodnutí ke vztahu (výsledek…) na základě 2


poznaného (sice předpoklad, ale už i poznávat musím v mnohých situacích chtít…) pomocí kritéria zalíbení (delectatio), čímž se utvoří vztah (odmítající či žádající/přijímající): člověk se prostě rozhoduje pro to, v čem našel své zalíbení (…) v srdci se tedy rozhoduje, zda člověk má rád, nebo nenávidí (…), v srdci se rozhoduje, co člověk opravdu chce a co opravdu nechce (…) a tak na srdci záleží, zda vůbec budeme chtít něco pravdivě poznávat (…), a zejména pak, zda náš vztah bude láska nebo nenávist (…) chápejme tedy „srdce“ spolu s „myslí“ a následným vztahem jako skutečné já člověka (i proto je srdce v mnohých kulturách považováno spolu s myslí za „sídlo“ duše…), s důrazem na sídlo veškeré emotivity člověka: mysl poznává, srdce cítí a vnímá: v srdci člověk zažívá radost, úzkost, bolest, útěchu, strach, neútěchu, vzdor, přilnutí, sympatii (…) atd. je-li srdce to, co náš život konkrétně utváří, naše rozhodnutí, pak na srdci, v němž se rozhodnutí tvoří (protože v srdci se rozhoduje, zda mám delectatio v té či oné možnosti), záleží, zda naše rozhodnutí bude dobré nebo zlé, laskavé nebo nenávistné (…) proto na srdci záleží celý náš život (…) proto je srdce tak důležité (a proto má tak důležité místo v obecné, filozofické a především biblické a křesťanské tradici…) pouze v tomto smyslu je možné vnímat „primát srdce“ (…) v srdci je tedy (ve spojení s myslí…) jakoby shrnuta celá naše existence, protože v srdci se děje rozhodnutí (proto také starozákonní příkaz milovat Boha «celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou»…), a proto srdce je jakousi duší duše (anima animae), a proto je srdce jakožto anima animae církevními Otci nazýváno kentron tou anthropou (…) v tomto smyslu se dá říci, že srdce také „vidí“ ono kritérium zalíbení (delectatio) je totiž schopno mnohdy vnímat to, co (tělesné) smysly a dokonce ani pouhý rozum (smyslové vjemy zpracovávající) pochytit leckdy nejsou, totiž co je věc ve skrytosti (ve skutečnosti), to, co je „očím (těla) neviditelné“ toto vnímání je možné vnímat jako určitý „instinkt srdce“ (< in + stinguere = bodat, píchat do…) či dokonce jako „intelekt srdce“ (< legere intus = číst uvnitř…) tím srdce „doplňuje“ / „hodnotí“ / „prohlubuje“ rozumové poznání (…) o srdce je tak schopno „vidět“ jednak věci, které se skrývají za smyslově vnímatelnými a rozumově analyzovatelnými fenomény: např. dokáže z tváře člověka „instinktivně“ vyčíst, jaký ten člověk je (…) srdce je pak schopno „cítit“ to, co rozum už necítí, kam „nedohlédne“ (…)

3


o podobným způsobem je srdce schopno vnímat (právě i na základě některých smyslově vnímatelných a rozumem analyzovatelných fenoménů: viz důvody věřitelnosti a rozumnosti víry…) Boha samotného a jeho působení (…) ne nadarmo říkal Malý Princ, že podstatné věci jsou viditelné jen srdcem (…)  srdce „vidí“ to, co pouhé smysly nevidí a pouhý rozum neprohlédne: a to jednak proto, že v srdci se „hodnotí“ vše, co přijmou smysly a zpracuje mysl (…), a jednak proto, že v srdci/v duši je vnitřní schopnost „vidět dál“ než oči těla a rozumu (…), přičemž tato schopnost závisí na mravní kvalitě (čistotě) takového srdce  proto je tak (životně) důležité ptát se na kvalitu svého vlastního srdce jaké je mé srdce? o srdce člověka může být: dobré anebo zlé otevřené anebo uzavřené tvárné anebo ztvrdlé/zatvrzelé přímé anebo falešné čisté anebo zvrácené slepé anebo vidoucí milosrdné anebo mstivé pyšné anebo pokorné zdravé anebo nemocné atd. atd. o podle čeho člověk pozná kvalitu svého srdce (a tak trochu i někoho jiného)? podle (konkrétních) činů a (konkrétních) slov, tedy ze všeho ad extra («čeho je srdce plné, tím ústa přetékají», «to, co vychází z člověka, z jeho srdce, ho posvrňuje»…), zejm. takových slova činů, s nimiž se člověk skutečně vnitřně ztotožní, které vycházejí opravdu z něj (…) podle vnitřních hnutí / emocí (…) podle tajných tužeb (případně snů) (…) podle tváře (toto platí zejména u starších lidí, říká se, že po 40. roce života, a samozřejmě jen do určité míry: srov. Sir 13,25: «Srdce mění tvář člověka buď k dobrému nebo ke zlému»…; Boží dar poznání srdce druhého se nazývá kardiognozí) přičemž je třeba stále mít na paměti, že vnějšek může také klamat (…) o kdy člověk nejlépe pozná kvalitu svého srdce? zvláštním způsobem v „limitních situacích“ (viz naše „hořící metro“…) do určité míry také v nenadálých a nečekaných situacích (…) nejběžněji ale asi v těch dlouho promýšlených situacích / rozhodnutích / činech (…), s nimiž se vnitřně a reflektovaně ztotožňujeme (…) ale také třeba na základě zpětné vazby druhých lidí / bratří a sester (a zároveň z toho, co mi na druhých vadí / co se mi líbí…) 4


nebo po ovoci svého jednání (…) z dlouhodobého charakteru: myšlenka > čin (slova a skutky) > jednání > zvyk > charakter  proto tak důležité (pravidelné) a upřímné zpytování svědomí (ve kterém si chci přiznat pravdu a skutečný stav svého srdce): vzhledem k tomu, že mé činy nejsou vždy dobré (všichni jsme hříšníky…), tak je jasné, že mé srdce nikdy není jen dobré (základní důsledek porušenosti dědičným hříchem) nemůže však mé poznání sebe samého klamat? že se mohu plést u druhého člověka, je jasné a často i běžné (a je dobré si tuto možnost i programově připustit…) vždyť «člověk soudí podle zdání, jen Hospodin vidí do srdce» (1Sam 16,7) o ale podobně (a vlastně mnohem víc, protože jsem v tom mnohem více „zainteresován“) se mohu plést i sám u sebe: člověk má zpravidla tendencí se vidět sebeklamem lepší, než ve skutečnosti je, neboť naše sebe přesvědčující schopnost je opravdu mocná (a touha po svatosti / dobrém srdci je v nás přirozeně „zakódovaná“…) nebo naopak propadá zbytečné malomyslnosti a depresi, má-li pocit, že nemá dobré srdce (…), nebo se třeba vidí mnohem horším, než ve skutečnosti je (…) nebo uvěří mínění (ať už dobrému či špatnému), které o něm mají druzí, a nechá si vnutit jejich obraz o sobě samém (…) o skutečné pravdivé poznání o mně (stejně jako o mých bratřích a sestrách) má jen Bůh (srov. 1Sam 16,7 nebo Jer 17,9 a mnohá další místa Písma…) a to je dobré vědět (…) proto je vždy dobré Boha přizvat (v modlitbě, v Božím slově…), ptám-li se sám na sebe / na své vlastní srdce (…) ale také „hodnotíme-li“ druhé (…)  proto je třeba se snažit o kritickou a duchovní pravdivost sebepoznání s Boží pomocí (…) a Boha o tento dar neustále prosit (…) a druhé nesoudit předčasně dle zdání (ostatně konečný soud stejně přísluší jedině Bohu samotnému…) jak se ke svému srdci dostanu? srdce je tedy nejhlubší, nejniternější část mého bytí (…), spolu s myslí tvoří mou duši (…) a díky své zásadnosti (v srdci se rozhoduji…) je srdce duší duše (anima animae) (…) srdce je ve všech částech mého těla, mého bytí, ve všech jeho projevech (zejména v těch „volních“, tedy ve všech actus humanes…): pak se k srdci dostanu (samozřejmě i skrze vnější projevy…) „sestoupením do této hlubiny / do svého nitra“ (uslyšení Ježíšova «zajeď na hlubinu» či naplnění scholastického reductio in seipsum…) 5


proto se k srdci (a k mysli) dostanu jen tak, budu-li se snažit být před sebou sám sebou (bez masek, bez sebeklamů a sebepředstav…) tedy na základě: ztišení, upřímnosti, usebranosti, statečné poctivosti (…) s tím, že toto se sice děje i jednorázově (chvíle duchovního prozření, důležité okamžiky v procesu našeho duchovního zrání…), ale zpravidla sestoupení do vlastního srdce vyžaduje čas (…), a to jak ve smyslu chvíle prozření (ve smyslu delší doby ztišení, například duchovní obnovy…), tak i ve smyslu duchovního zrání (ve smyslu systematického duchovního života…), a také snahu / námahu (viz všechny „pomůcky asketiky“…)  k srdci / k jeho jádru se dostanu jen tak, budu-li chtít být nahý, obnažím-li se sám před sebou (…), což zpravidla vyžaduje čas a snahu (…) s kým se v srdci setkám a co tam najdu? v srdci najdu sám sebe (svou slávu i svou bídu…) a Pána Boha (Bytí samo, svého Tvůrce a Vykupitele…) už staří církevní Otcové totiž učili, že v srdci člověka je hegemonikon, místo, kde v člověku „je“ Logos (…) přičemž v srdci je ještě jakési „srdce srdce“ (a tam právě by měl člověk sestoupit v rámci reductio in seipsum): tam je Bůh „nejvíc“ / tam „bydlí“ / tam jsou ony „dveře“ do světa Božího, to je (slovy mystiků) „sedmá komnata“ nebo (slovy teologů a filozofů) „apex cordis“ (vlastně se kryjící s apex mentis…), tam je teprve (slovy sv. Terezie Veliké) onen „hrad v nitru“ (…) ovšem srdce, které chce v sobě (a ostatně i ve všem ostatním) najít Boha, musí být čisté, vždyť platí Mt 5,8 (…): hřích totiž Boha / Krista ze srdce „vyhání“ (…), hřích zavírá „sedmou komnatu“ (…)  srdce je místo, kde se setkávám sám se sebou a se světem Božím, v našem srdci jako v zahradě se prochází / by se měl procházet Logos; proto je srdce (spolu s myslí) místem naší modlitby (v srdci se dostává ona consolatio sine causa…), protože je to Bůh, který chce rozpálit naše srdce tou pravou Boží (sebevydávající se) láskou a ďábel? v mém srdci se chce místo Boha usídlit ďábel, který ale musí být (skrze vnějšek…) mnou do mého srdce vpuštěn: jedině člověk může otevřít dveře svého srdce (…) skrze tělesné a nižší duchovní vášně chce do mého srdce vniknout ďábel a satan (…) v srdci ďábel funguje jako „počítačový vir“, jako zákeřný virus (…)  ďábla nikdy do srdce nevpustit je jednou z našich základních snah (základní snahou našeho duchovního boje…): o tom ještě něco blíže ve třetím rozjímání (…)

6


závěrem i já mám srdce jako jednu z ústředních součástí své duše, svého pravého já, jako duši své duše (…), jako samotný střed svého vlastního já (…) je dobré chtít znát své pravé já: nakolik je v něm Bůh (když je srdce dobré…) a nakolik jsem do něj vpustil/a ďábla (když je srdce zlé a zvrácené…) poznání / sestoupení do srdce vyžaduje trochu času, usebranosti a odvahy: i od toho by snad měla být tato obnova (…) protože vidění srdcem skrytých skutečností světa i Boha v srdci i vně srdce (…) vyžaduje čistotu / svatost: i k tomu by mohla sloužit následující obnova (proto i příležitost ke svátosti smíření…) Biblické odkazy Gn 6,5 (člověk je porušen zlem v mysli i v srdci…) Přís 26,23-26 (vnější projevy člověka mohou klamat…) Sir 13,25-26 (srdce mění tvář člověka…) Mt 5,8 (blahoslavení čistého srdce…) Mk 7,6-8 (tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mne…) Lk 5,1-4 (Ježíšův příkaz zajet na hlubinu…) Žid 4,12-13 (Boží slovo vniká až do srdce…) Doplňující texty «A tak ti, kteří mohou Boha vidět, na něho skutečně patří, jen mají-li duchovní oči dokořán. Oči mají totiž všichni, ale někdo je má zastřené temnotou, takže nevnímá sluneční světlo. Z toho, že slepí nevidí, však přece neplyne, že slunce nesvítí; to musí připsat slepci sami sobě a svým očím. Také ty máš duchovní zrak zastřený tmou hříchů a vlastních zlých skutků. Duše člověka musí být čistá jako vyleštěné zrcadlo. Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha. Chceš-li ovšem, můžeš se uzdravit. Svěř se lékaři, ten už zákal z tvého duchovního oka odstraní. A kdože je ten lékař? Je to Bůh, neboť ten svým Slovem a svou Moudrostí uzdravuje a dává život. Bůh skrze Slovo a Moudrost učinil všechno. […] Jeho moudrost všechno převyšuje. […] Jestliže si to všechno uvědomíš, člověče, a budeš žit čistě, svatě a spravedlivě, můžeš vidět Boha. Nejprve ovšem musí zavítat do tvého srdce víra a bázeň Boží, a pak přijde poznání. Až odložíš vše smrtelné a oblečeš se v nesmrtelnost, pak ti bude dáno vidět Boha. Neboť Bůh vzkřísí s duší i tvé tělo k nesmrtelnosti; staneš se nesmrtelným a uvidíš Nesmrtelného, jestliže mu teď uvěříš» ( SV. THEOFIL Z ANTIOCHIE)

7


«A jako je dům bez pána zahalen tmou, hanbou a potupou a je v něm plno špíny a nečistoty, tak se i duše, kterou opustil její Pán, i když se v ní předtím radoval se zástupem andělů, naplní tmou hříchu, hanbou vášní a veškerou nešlechetností. […] Běda duši, nemá-li Krista, který by ji pilně obdělával, aby mohla přinášet dobré ovoce Ducha! Neboť zpustne, zaroste trním a hložím, nepřinese plody a nakonec bude vypálena. Běda duši, nepřebývá-li v ní její Pán, Kristus! Neboť zpustne, naplní ji zápach vášní a stane se příbytkem zla» (SV. MAKARIOS) «Hle, večer přichází na křídlech mlčení! Mlčení se snáší přes hory, přes plný okraj řeky, až do samého ticha Všehomíra! Hle, večer přilétá na křídlech mlčení! Ztište hlasy nevole a naslouchejte hlasu Mlčení! Miliony plamenů planou ve hvězdách, aby oslavily jeho: On je ve vás! Vylovte mlčení z nitra svého, přiložte je na své rány a zacelte je! Naslouchejte večernímu mlčení, naslouchejte tichu Všehomíra, naslouchejte tlukotu srdce Božího!» (INDICKÁ VEČERNÍ MODLITBA) «Kéž naše mysl nikdy nehostí myšlenku, která by tě zastiňovala našemu zraku, kéž naše rty nikdy nepronesou slovo, které by tě před námi zakrývalo. Kéž nikdy nekonáme skutky, které by tě přiměly k tomu, aby ses nám vzdaloval» (STAROÍRÁNSKÝ HYMNUS)

8


DRUHÉ ROZJÍMÁNÍ «Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí» (Oz 11,8) jestliže člověk je stvořen ad imaginem et similitudinem Dei a má srdce (jak jsme se snažili v úvodním rozjímání prokázat…), není divu, že právě a především Bůh („vzor“) má „srdce“ nyní tedy budeme „hledat“ Boží srdce ve Starém i Novém zákoně (…) projevy Božího srdce ve Starém zákoně stejně jako u člověka pojem „srdce“ má (předreflektivně) blízko k pojmům „duše“ a „nitro“ a symbolicky (antropomorfně, analogicky, alegoricky…) zdůrazňuje zvlášť centrum lásky člověka, tak podobně (předreflektivně a při vší nepodobnosti) je tomu i u Pána Boha (…) o krásné starozákonní výroky, že i Bůh „má srdce“ (a to dokonce „srdce“ par excellence…) jsou už v (nedokonalém) Starém zákoně chtějí především zdůraznit Boží vlastnosti jako: Boží lásku, která člověku stále něco dává (to už vidět od samotného počátku stvoření, přes celé dějiny spásy až po vrcholný projev v příchodu Mesiáše…) Boží milosrdenství (viz už i sama etymologie tohoto slova…), laskavost, dobrotu, soucitnost, empatičnost (…) a také „živost“ těchto Božích vlastností: zejm. srov. Oz 11,1-11(…) o v podobném duchu je možné číst také všechna přirovnání Boží lásky (k jeho lidu) k lásce manžela ke své manželce / nevěstě (…) to mj. krásně vyjádřeno v textech, kdy Bůh miluje svůj lid srdcem jako manžel svou nevěstu/manželku/snoubenku (viz celý alegorický výklad milostných pasáží v Pís a příslušné obrazy a přirovnání proroků…), a to i navzdory její nevěrnosti (viz životní osud a texty Oz…) Boží srdcem je zdůvodňuje skutečnost, že Bůh má skutečné zalíbení v člověku (ona filanthropia tou Theou…) navíc už ve Starém zákoně čteme na mnoha místech, že Boží srdce se pohnulo lítostí, Bohu bylo líto lidí, jeho srdce se nechalo se oblomit modlícím se člověkem, nechalo se pohnout bolestí a zkroušeností lidu (že například Bůh „ustoupil“ od svých plánů trestu…): toto bylo zvlášť připisováno Božímu srdci (…) všechny projevy Boží lásky je tak třeba vnímat jako projev Božího milujícího srdce (…)  už ve Starém zákoně se Bůh ukazuje jako živý a milující Otec, který dává a smiluje se (…), který umí „operativně“ zareagovat na potřeby a bolesti Božího lidu a všech lidí (…): proto „srdce“ je v jistém smyslu i „sídlo“ Boží lásky, Božího zalíbení v člověku (…)

9


vrchol Boží lásky je v dání Syna (na smrt) milující Bůh od počátku tvoření člověku stále jen něco dává (…) v plnosti času Bůh Otec dal to necennější, co má / co je: Syna, „kus sebe samého“ / „kus svého vlastního srdce“ / „paprsek svého srdce“ (…) «Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný» (Jan 3,16)  v daru / příchodu Božího Syna a v daru Ducha svatého je vrchol Boží lásky jako dávání / vrcholný projev Božího milujícího srdce: toto se vtělilo v srdci Ježíšově (…) o

 o

 o

Ježíšovo srdce Pán Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk: proto jeho srdce je Božské a lidské: „paprsek Božího srdce“ (…) a dokonalé srdce lidské (vzhledem k Ježíšově charakteristice homo perfectus, kdy zdokonalil, uzdravil a vykoupil lidskou přirozenost…) srdce (jako určité „centrum“ člověka, jako určitá „duše duše“) je navíc „místem“ spojení lidství s Božstvím (protože Božství a lidství Kristovo jsou spojeny mediante anima…) na projevech Ježíšova srdce poznáváme (nám blízkým a vnímatelným způsobem…), jaké je srdce Boží a jaké (jak dobré…) by také mělo být naše srdce lidské k obrazu a podobě Božího srdce stvořené jaké jsou tedy projevy Ježíšova boholidského (nejsvětějšího) srdce za jeho pozemského působení? jsou to vlastně všechny projevy Kristova milosrdenství a Kristovy dobroty: má soucit s hříšníky (…) má soucit / je mu líto zástupu, který je «jako ovce bez pastýře» (…) má soucit s utištěnými, opuštěnými a na okraji společnosti jsoucími (…) má soucit s veškerou lidskou bídou (…) má soucit s nemocnými a postiženými (explicitně například s Martou a Marií, naimskou vdovou, Zacheem, s chromým u rybníka Bethseda…) má soucit s lidskou slabostí (…) je dobrým pastýřem s láskou hledajícím ztracenou ovečku (…) atd. v celé Ježíšově lidské dobrotě se ztělesňuje dobrota Boží („Boží srdce“) a také nejvyšší možná dokonalost srdce lidského (…) a co probodené Ježíšovo srdce o velikonocích? na kříži je vrchol dobroty Kristova boholidského srdce, kdy dává za lidi svůj život (jako výkupné): «nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá za své přátele život» (…) proto z Ježíšova probodeného boku vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,33n): viz už starobylá patristická interpretace, že jde o vodu Ducha svatého a krev svátostí (…) 10


 na kříží je maxima uskutečnění a tím i maxima zjevení Boží lásky (…) a zároveň tak nejvyšší příklad k následování (…) úcta k srdci Ježíšovu už Otcové rádi rozjímali jednak o srdci jako o kentron Ježíšova lidství, v němž je spojeno s Božstvím (viz blízkost výrokům mediante anima), (…) a jednak rádi rozjímali o Ježíšově probodeném boku (…) někteří Otcové (Origenes) také rádi rozjímali o rození Krista v srdci křesťana (křtem, milostí…) a rození Krista ze srdce křesťana do světa (dobrými skutky, hlásáním evangelia…) úcta k Nejsvětějšímu srdci se pak rozvinula ve středověku v prostředí (zejm. ženských) klášterů v rámci emotivního / živoucího prvku mystiky (s čímž také soviselo rozvinutí myšlenky „rození Krista“ v srdcích lidí: viz Mistr Eckhart…) co do úcty k Srdci Ježíšovu to pak bylo rozvinutí této úcty zvlášť v novověké mystice (zvlášť spojeno se jmény sv. Jana Eudese a sv. Marie Markéty Alacoque…): viz zbožnost prvních pátků v měsíci a slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (…)  úcta k srdci Ježíšovu je úctou ke zdroji a vzoru proměny našeho vlastního srdce: sacratissimum Cor Jesu, miserere nobis et trnasformet cor meum secundum cor tuum konkrétní vzor a zdroj v srdci Ježíšovu hlavní konkrétní „vzorovost“ Kristova srdce je ve schopnosti milovat Boha a bližní opravdu celým srdcem (spolu s celou myslí…), a to navíc Boží láskou (celou silou…) což má v Ježíšově životě a působení mnoho konkrétních projevů (našeho milosrdenství a lásky…) jestliže u Kristova srdce to bylo přilnutí Ježíšova lidského srdce k srdci Otcovu (to znamená: mít zalíbení v týchž věcech jako Otec / milovat touž sebevydávající se láskou jako Otec / plnit Otcovu vůli…), tak stejně tak tomu musí být i u srdce našeho (…) to znamená chtít vykrvácet pro Boží slávu (pro zjevení Boží lásky…) a spásu bratří a sester (zaplatit za výkupné…), přičemž tyto dvě věci spolu velmi úzce souvisí (…): to bylo smyslem Kristova boholidského působení a je i naším povoláním (…)  Kristovo srdce je nám, kteří také máme «přinášet samo sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou» (srov. Řím 12,1) a «kráčet v Kristových šlépějích» (srov. 1Petr 1,22), proto nejdokonalejším vzorem (…) a díky milosti z něj pramenící i zdrojem (…): o uskutečnění tohoto dání nového srdce nám bude následující rozjímání (…)

11


závěrem cílem tohoto rozjímání bylo jednoduše připomenout dobrotu Božího srdce od samého začátku stvoření (…), které je zároveň vzorem srdci našemu (…) obsahem rozjímání by tedy mohlo být dvojí: nechat se nadchnout dobrotou srdce Božího / srdce Ježíšova porovnávat své srdce se srdcem Božím / se srdcem Ježíšovým a prosit o proměnu našeho srdce podle srdce jeho chtít být s Boží pomocí jako Ježíš: mít stejně smýšlející srdce, zatoužit po něm (…) Biblické odkazy Gn 8,15-22 (Hospodinu bylo líto člověka po potopě…) Ex 32,7-14 (Hospodin se dal pohnout k lítosti Mojžíšovou přímluvou…) Oz 3,1-5 (podobenství Hospodinovy lásky vůči nevěrnému lidu…) Oz 11,1-11 (mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo…) Jon 4,1-11 (Hospodin, narozdíl od Jonáše, má slitování nad Ninivem…) Mt 9,35-38 (Ježíšova lítost nad zástupy bez pastýře…) Mt 15,32-39 (Ježíšovi bylo líto hladového zástupu…) Lk 7,11-17 (Ježíšovi bylo líto naimské vdovy…) Jan 5,1-18 (Ježíšův soucit s chromým člověkem u rybníka Bethesda…) Jan 11,1-45 (Ježíš pohnut lítostí nad smrtí Lazara a pláčem jeho sester…) Jan 15,12-17 (nikdo nemá větší lásku…) Doplňující texty «A tak došlo Božím řízením k tomu, že jeden voják ten svatý bok proklál kopím. Z otevřeného boku se vyřinula krev s vodou, výkupné za naši spásu. Vytryskla z hlubin studnice Kristova srdce, aby dala svátostem církve moc vlévat život milost a zároveň aby pro všechny, kdo žijí v Kristu, byla nápojem z živého pramene, tryskajícího do života věčného. Nuže vzhůru, duše, přítelkyně Kristova, spěchej napodobit holubici hnízdící u samého ústí rozsedliny, nepřestávej se starat, abys tam, u Kristova srdce, jako vrabec nalezla pro sebe místo, tam ulož plody své čisté lásky, jako když hrdlička ukládá svoje mláďata, tam pospěš navážit vody z pramenů Spasitelových, přilož své rty a pij. Vždyť toto je ten pramen tryskající zprostřed ráje a rozdělený do čtyř proudů, který zaplavuje otevřená srdce a zavlažuje i zúrodňuje celou zemi. Pospěš k tomuto prameni života a světla, duše Boha milující, ať jsi kdokoli, a obrať se k němu s veškerou upřímností svého srdce» (SV. BONAVENTURA) «Ach, můj nejsladší Ježíši, ty dárce žití mého, zdroj blaha plyne v hojnosti mně z hlubin srdce tvého. Můj pane, věčná láska tvá, vše živí, zachovává a ze všech tvorů nejvíce nám milostí svých dává. Tys přišel, abys zachránil ty ovce, které hynou, a krví platíš velký dluh, který byl jejich vinou. Kam 12


zbloudily od tvé cesty, tam za nimi přicházíš a nástrahy všech nepřátel mocí své lásky maříš. […] A k poslednímu setkání, až budeš vážit mé dny, chci přinést všechnu lásku svou, ty na ni, Pane, shlédni. Dej, aby byla silnější než všechny moje chyby, a odměň ji svým dědictvím, jak jsi všem věrným slíbil» (VÁCLAV HOLAN-ROVENSKÝ) «Toto srdce není sebezachováním, nýbrž sebevydáním. Probodené srdce Ježíšovo zachraňuje tím, že se otevírá. Zvrat otevřeného srdce je smyslem velikonočního tajemství. Srdce zachraňuje, avšak tím, že se daruje. V Ježíšově srdci je tak před nás postaven střed křesťanství. V něm je vše řečeno, vše vskutku převratně nové, co se odehrává v Novém zákoně. Toto Srdce volá naše srdce. Zve nás, abychom zanechali marných pokusů o sebezachování a ve spolulásce a v sebedarování se jemu a s ním nalezli plnost lásky. Pouze ta je věčností, pouze ta udržuje svět» (JOSEPH RATZINGER) «Z tohoto božského Srdce neustále vytékají tři proudy milosti. Prvním se vylévá milosrdenství na hříšníky a dává jim ducha lítosti a pokání. Druhým je láska, přinášející pomoc všem, kdo se lopotí, a zvláště těm, kdo musí překonávat překážky na cestě k dokonalosti. A třetím se rozlévá láska a světlo na Ježíšovy dokonalé přátele, s nimiž chce být v nejužším spojení a dávat jim účast na svém poznání a na svých úmyslech, aby se, každý svým způsobem, úplně zasvětili šíření jeho slávy. Toto božské srdce je hlubina všeho dobra, a chudí mají do ní pohroužit všechny své potřeby. Je to hlubina radosti, a máme do ní ponořit všechny své smutky. Proti naší pošetilé domýšlivosti je to hlubina pokory, pro ubožáky hlubina slitování, je to hlubina lásky, v níž se má utopit všechny naše bída» (SV. MARKÉTA MARIE ALACOQUE)

13


TŘETÍ ROZJÍMÁNÍ / A «Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem» (Jer 31,33) poté, co jsme hovořili obecně o srdci lidském a konkrétně o svém vlastním (…) a porovnávali srdce lidské a srdce vlastní se srdcem Božím / Kristovým (…), nám musí být zřejmý obrovský deficit srdce lidského i našeho (…) porušenost lidského srdce hříchem porušenost srdce jeden z nejzákladnějších důsledků prvotního a dědičného hříchu: o tom jsou celé dějiny prvotního a dědičného hříchu (…) o tom zkušenost celého lidstva i naše vlastní zkušenost (…) i naše hříchy a náš sklon hřešit přeci vycházejí z porušeného srdce (…) o původně bylo srdce člověka Bohem utvořené tak, aby nacházelo prvotní zalíbení (delectatio) v Bohu (jako v summum bonum) a pak (v řádu, jaký věcem přísluší…) i v dobrých věcech stvořených (…) jenže prvotním hříchem se toto porušilo: člověk našel větší zalíbení ve stvoření než v Bohu (avversio a Deo et conversio ad creaturam) toto se předává od úsvitu dějin dědičným hříchem (jako „genetickou chybou“), proto srdce všech lidí je porušené hříchem: má větší zalíbení ve stvoření než v Bohu (…), ba dokonce ve zlých a špatných věcech (ve věcech, které jsou proti Božímu řádu…) proto člověk už nedokáže vnímat Boha „procházejícího se v zahradě své duše“ (Origenes), „utlumil ho“ (zahradil apex cordis…), Boha skoro „vyhnal“ (…): není schopen reductio in seipsum, které předpokládá Boží „Ty“ (…), nýbrž nastalo incurvatio in seipso (…) člověku se tak „porouchalo“ jeho delectatio: nejenže už nenachází přirozeně nejvyšší v Bohu, ale navíc nachází zalíbení i ve věcech, zlých, zvrácených (a tím se stává implicitním satanistou…)  zdrojem každého opravdového hříchu je tak narušené a od Boha odvrácené a tím zvrácené a sobě samému (svému určení a správnému řádu) odcizené srdce, které nemá prvotní zalíbení v Bohu, ale ve světě a v sobě samém, potažmo přímo ve zlu (…) nedostatečnost Starého zákona a zaslíbení nového srdce proto celé biblické dějiny (a celé dějiny spásy) můžeme vnímat jako cestu k novému srdci (…) Zákon (Desatero) ukázal, jak by mělo nové srdce smýšlet (co by mělo milovat/ v čem by mělo nacházet zalíbení…), ale ještě nedával dostatečnou vnitřní sílu to naplnit (…)

14


to ukazují celé následné dějiny Izraele (…)  ačkoli tedy už ve Starém zákoně máme mnohé krásné (mystické) texty o tom, jak Boží láska «zranila» srdce člověka (ať už u proroků, v mudroslovné literatuře, nebo zejména v rámci alegorického výkladu Pís…), nebo o tom, jak Bůh promlouvá (na poušti) s velikou láskou k srdci člověka (zejména krásné texty Oz…), přesto starozákonní člověk cítí, že (jako rod i jako jednotlivec…) není schopen milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a bližního jako sebe samého, a tak není schopen naplnit největší přikázání / naplnit Desatero jeho vlastním smyslem (…) zaslíbení a očekávání Mesiáše jedině Bůh může změnit srdce člověka (…) proto je Bohem (zvlášť skrze proroky) zaslíben a lidem (toužebně) očekáván Mesiáš, který dá nové srdce (…) to bude ten Mesiáš, který tak naplní prorocká zaslíbení nového srdce: Ez 36,25n: «A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám ti srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich» Jer 31,31.33: «Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinům, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu… Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem»  bude to Mesiáš, který učiní zázrak nového srdce (…) dání nového srdce Pánem Ježíšem v Zákoně novém s tímto „úkolem“ přichází Pán Ježíš, ve kterém přichází Boží království, království nového srdce / lidí nových srdcí (…) jak už bylo výše řečeno, Pán Ježíš přijal konkrétní lidství (skrze srdce…), lidství uvedl v dokonalost a napravil svou poslušností (zejména srdce…) a skrze oběť na kříži «zaplatil výkupné» (zachránil srdce…), svým darem Ducha svatého o Letnicích dal člověku Boží proměňující lásku (do srdce…) s Ježíšovým lidstvím je tajemně spojena celá lidská přirozenost: celý lidský rod i každý jednotlivec (ipse enim, Filius Dei, incaratione sua cum omni homine quodammodo se univit…) Kristovo lidství pokračuje ve viditelném křesťanství (…) přilnutím k Ježíšovu lidství, tj. křesťanstvím najde člověk „přístup“ / „cestu“ k Ježíšovu zdokonalujícímu a spásnému dílu («k trůnu milosti») (…) přičemž dárcem tohoto nového srdce (Boží silou, která lidská srdce promění, a tak naplní prorocká zaslíbení) je Kristem od Otce daný Duch svatý (…): ten rozpaluje lidská srdce pravou Boží láskou (proto je také symbolem Ducha svatého oheň…) 15


o některé zásadní biblické texty: Mt 11,29: Pán Ježíš ukazuje na své srdci, jaké by mělo být srdce člověka («učte se ode mne…») Jan 7,37-37: z nitra člověka, kdo bude pít od Ježíše «vodu živou», budou také tryskat «proudy vody živé» (pro druhé), protože dobrota srdce je něco Božího Jan 19,39: síla / uschopnění k tomu plyne z Kristova kříže: voda Ducha svatého a krev svátostí (oboje z Ježíšova probodeného boku / srdce…) Řím 5,5: Boží láska je vylita do srdce člověka skrze Ducha svatého (…)  Kristus je ten, který na kříži uzdravuje lidskou přirozenost (dává jí nové srdce…), a po svém zmrtvýchvstání dává dar Ducha svatého, který ze starého srdce každého člověka proměňuje: Ježíš Kristus je tak exepmplum et sacramentum salutis nostrae (…) et donator Spiritus Sancti (…) způsoby zisku nového srdce celá naše křesťanskost začínající křtem: ve křtu (završeném v biřmování) je člověku dáno a upevněno nové srdce, a to ve všech potencialitách jeho duše (osvícení rozumu, posila vůle, více lásky ve vztazích…), ale zvlášť právě v novém a silnějším delectatio v Božích věcech (…) o toto nové srdce ovšem musí být posilováno, živeno: četbou Písma svatého a křesťanské tradice: obsah / vzor (…) svátostmi (eminenter + ex opere operato…), modlitba, bohoslužba (…) společenství (s pastýři): bratrské a sesterské společenství jakožto civitas Dei (…)  což v praxi znamená: číst Písmo svaté a tradici > učit se (zejména od samotného Pána Ježíše…) přijímat často svátosti (zvlášť svátosti srdce konsekrující, posilující a uzdravující…), modlit se (i k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu…) > posvěcovat se (…) žít ve společenství bratří a sester (ve společenství bratrské a sesterské lásky…) > žít v lásce (…) závěrem toužit po novém srdci je jedna z nejzákladnějších tužeb člověka (…) dárcem nového srdce je Kristus: on uzdravil ve svém lidství lidské srdce a dal Ducha svatého, aby v nás toto nové srdce „aktualizoval“, aby v našem srdci zapálil «žár lásky Boží» (…)  proto je třeba u Krista hledat své nové srdce

16


Biblické odkazy Dt 30,1-20 (Hospodin dá lidem nové srdce milující Boha…) Ž 51 (kající žalm prosící o odpuštění hříchů a nové srdce…) Pís 8,6-7 (žár Boží lásky…) Jer 7,23-28 (zarputilost lidského srdce…) Jer 31,31-34 (Boží zákon bude zapsán do srdce lidí…) Ez 36,25-26 (zaslíbení nového srdce…) Mt 11,29 (já jsem tichý, srdce pokorného…) Jan 3,16-21 (Bůh tak miloval svět…) Jan 7,37-39 (Pán Ježíš dává nové srdce…) Jan 19,39 (z Kristova probodeného boku / srdce proudí krev a voda…) Doplňující texty «Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě» (SV. AUGUSTIN) «Ty mě znáš, Pane, kéž bych tě mohl poznat, jako znáš ty mne. Tys síla mé duše; vstup do ní a přizpůsob si ji, aby byla tvým majetkem a vlastnictvím bez poskvrny a vrásky. V tom je má naděje, a proto mluvím. […] Chci činit pravdu před tebou ve vyznání celým svým srdcem a před mnoha svědky svým perem» (SV. AUGUSTIN) «Pravý ctitel utrpení Páně ať hledí na ukřižovaného Ježíše očima svého srdce tak, že ztotožní své tělo s Kristovým. Celá země ať se chvěje při popravě svého Vykupitele, ať pukají skály nevěřících srdcí a ti, na kterých ležela tíha smrtelnosti, ať vyskočí, když kámen, který jim stál v cestě, byl odvalen. Ať se už také objeví ve svatém městě, to jest v Boží církvi, znamení budoucího vzkříšení, a co se má jednou stát s naším tělem, ať se nyní stane s naším srdcem» (SV. LEV VELIKÝ)

17


TŘETÍ ROZJÍMÁNÍ / B «Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán» (Řím 5,5) křesťanský charakter se tedy rovná nová srdce (…), jenže: složitost a nestálost lidského srdce, a to i křesťana nestálost a porušenost lidského srdce není jen problémem člověka před Kristem, ale i křesťana: viz už jen základní nauka (např. v tridentském vysvětlení), že křtem je sice odpuštěn hřích, dána milost posvěcující i pomáhající, srdce je uschopněno k víře, naději a lásce a je mu dáno (větší a pevnější) delectatio v Božích věcech (…), ale člověku jsou přesto ponechány důsledky porušenosti: sklon k hříchu, ke zlému (tedy i k delectatio ve věcech nebožských, ba hříšných…) to ostatně zakouší každý z nás (proto i prvotní úvahy o složitosti lidského srdce nám snad byly tak blízké a srozumitelné…) a ďábel se samozřejmě stále snaží ovládnout srdce každého z nás tím, že nám chce dávat zalíbení ve věcech zlých / co nejsou Boží vůle / co nás odvádí od Boha a našeho životního poslání (…): ďábel se tak zvenčí chce dostat do našeho nitra (a to se vlastně stane prvním osobním hříchem člověka…), aby byl uvnitř (tam je nějak od prvního osobního hříchů…) a aby pak i zevnitř pokoušel ke stále větším a horším hříchům (a byl v našem nitru víc a víc…) Bůh je však silnější (vždyť ďábel byl Kristem poražen i v nás, pokud mu znovu nedovolíme zvítězit…) o proto se je třeba s Boží pomocí snažit: sestoupit do svého srdce (být sám sebou…) a naslouchat mu (zkoumat svá hnutí, své tužby…), a tak poznat své vlastní srdce (…): rozeznat to Boží od ďábelského podle skutečného delectatio (viz ignaciánské kritérium concolatio sine causa…) a toužit, aby v srdci byl a vládl Bůh a ne ďábel (Bůh jde do srdce „zevnitř“, z nebe…, zatímco ďábel jako «vládce tohoto světa» ze světa, a to nakolik my sami ho do svého srdce vpustíme…), což znamená se pustit do duchovního boje Božími zbraněmi (ostatně ad pugnam nám byla ponechána porušenost, ad pugnam spiritualem nás uschopňuje křest, vysílá biřmování, posiluje eucharistie, očišťuje svátost smíření…) přijímat právě stálou pomoc shůry: svátosti, modlitba, duchovní četba, společenství víry (…) toužit, aby ďábel, jednou už poražený a ze srdce vyhnaný, se do srdce nikdy nevrátil (…), a bránit se jeho příchodu, „neotevřít mu dveře“ (viz evangelijní obraz o vyčištěném domu a jeho následném pádu…)

18


 proto k změně / nápravě / uchování čistého a svatého srdce potřebujeme nutně Boží pomoc, o kterou prosme a kterou hledejme (…) zázrak obrácení nové srdce – darované i uchované – je tedy darem Božím, dílem zázraku (…) i z hlediska profánní psychologie je totiž nějaká zásadnější a tím i trvalá změna smýšlení (metanoia) a proměna srdce („metakardia“) takřka nemožná, a proto takřka na rovině zázraku: zde důvod oné už tolikrát zmiňované (bezpodmínečné) nutnosti Boží pomoci (…) Bůh ale chce tento zázrak činit, protože chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1Tm 2,4) tento zázrak v nás chce učinit Ježíš, jediný Prostředník mezi Bohem a člověkem, skrze své zdokonalení a uzdravení lidství (…) a skrze dar Ducha svatého, který z nás činí Kristu podobné / křesťany (aktualizuje zdokonalení a uzdravení učiněné Kristem…) toto je jediný zázrak, který nám Bůh slíbil a o jehož uskutečnění smíme Boha směle prosit ve světle «proste a dostanete, tlučte a otevře se vám» (Duch svatý je jediný dar, který nám Bůh chce dát vždy) (…) tento zázrak však musíme chtít, o něj musíme prosit, Ježíše musíme vyhledávat (v evangeliu to byli také lidé, kteří Ježíšovi řekli, že je někdo nemocen apod.: my Ježíše hledáme zvláštním způsobem v Písmu a ve svátostech jako exemplum et sacramentum…) a proto pokud se budeme snažit o dobrý duchovní život a v návaznosti na něj o statečný duchovní boj, máme oprávněnou naději na duchovní (Boží) úspěch, tedy na spásu (…) přičemž tento dar jako praví modlitebníci můžeme a máme vyprošovat svým bratřím a sestrám (…)  o zázrak obrácení můžeme směle prosit vždy, Ježíše můžeme vždy vyhledat (skryl se zvláštním způsobem do svátostí…): proto tato pomoc přichází jakoby zvenčí, ale Kristus je stejný jako ten, co je v našem nitru, a proto i o nás platí «do vlastního přišel» proměňující setkání s Ježíšem v „pozadí“ je tedy nutnost spolupráce člověka s Boží milostí: nutnost Ježíše „vyhledat“, a to „uvnitř i venku“ (byť on se dává vyhledat, protože je to především on, kdo tajemně hledá člověka: staví se mu do cesty…) a „sáhnout“ po nabízeném zázraku (…) ten se zvlášť nabízí ve svátosti smíření (očištění…) a zcela zvláštním způsobem ve svátosti eucharistie (posila…): v eucharistii je přítomno i Kristovo lidství a tedy i jeho boholidské srdce eminentním způsobem (proto

19


také propojení úcty k Srdci Ježíšovu s úctou k Nejsvětější svátosti, tělu a krvi Páně: viz bohoslužby na první pátek v měsíci…) to zvlášť platí o rozjímavé modlitbě (nad Písmem, nad patristickými texty, nad životopisy svatých, nad událostmi, vlastními slovy…) čím delší dobu jsme s Ježíšem, tím více by nás tato setkání měla proměňovat a posilovat Boží milostí (…)  opravdovost / srdečnost (a nepovrchnost) / vytrvalost duchovního života (…) cesta obrácení ačkoliv v životě člověk jsou sice jednorázové zlomy (…), zpravidla ale (zejm. u křesťana, který je křesťanem od dětství…) to trvá a jde pomalu a postupně (…) to vyplývá z charakteru časoprostorovosti lidského života spojené se zákonitostí růstu člověka (viz Irenejova vize člověka…) proto je lidský život charakterizován (už na mnoha místech Písma a pak celé křesťanské tradice) jako cesta (viz mnoho biblických i patristických obrazů, ostatně sám Kristus o sobě říká «já jsem cesta, pravda a život»…) člověk na této cestě musí jít dobrým směrem (po dobré cestě…), dobrou silou (s dobrým průvodcem, tedy s Boží pomocí…), musí být vytrvalý (…) a trpělivý (…) trpělivé, vytrvalé a statečné kráčení „po cestě Ježíš“ by tedy zároveň mělo být růstem / proměnou do (stále větší) podoby Kristovy (…) přičemž k této cestě patří také odvaha ke stále novým začátkům (v případě pádů a neúspěchů) s Boží pomocí (…) s nadějí, že nám Bůh (jednou) pomůže (…), že uvidí naše boje (…), že si nás, nevzdáme-li to, ve své dobrotě a milosrdenství vezme k sobě do nebe (…) s naději i pro druhé, že jim i my dáme příklad k následování (uvidí-li naše proměněné srdce…), že svým bratřím a sestrám můžeme svou modlitbou a obětí mnohé vyprosit (…)  na cestě obrácení srdce je zásadní vlastností věrnost Kristu (…) a také trpělivost (se sebou samým) v jeho následování (…) stále větší radost nového srdce eudaimonia jako cíl lidského života byla velmi drahá celému antickému filozofickému hledání (…) k pravé a plné blaženosti může člověka dovést jen Bůh, protože jedině Bůh jako summum bonum je touto blažeností (…) v křesťanství je pravá radost vázaná na setkání s Kristem, protože on je «svatý Boží» (ostatně proto je evangelium „radostnou zvěstí“…) a protože on na této svatosti chce dát lidem podíl (…)

20


proto taková radost těch, co se opravdu setkali s Kristem: ať už v Písmu svatém (…) nebo kdykoli v dějinách křesťanství (…) radost je vázaná na stále rostoucí zalíbení ve věcech Božích (…) tato radost, tedy skutečné zalíbení ve věcech Božích a tím i v jejich konání (tedy v poslušném následování Krista…) je svatostí křesťana, a to jak co jednotlivých činů, tak i co do celkového nasměrování života (…) svatost je darem Ducha svatého, a proto radost / útěcha / pokoj je jeho dílem (…) pravá radost od Boha vázaná na svatost se projevuje právě jako ona ignaciánská consolatio sine causa, která se stává trvalým stavem našeho srdce a celého života (…) o různé druhy křesťanské radosti radost z víry v Boha a z poznání Boží dobroty a lásky radost z Boží dobroty a lásky radost z naděje na věčný život radost z naděje pro bratry a sestry radost ze svátostí, zvlášť z eucharistie radost z obrácení vlastního i druhých radost z dobrých skutků radost z hlásání radostné zvěsti radost z pravdy radost z utrpení pro Kristovo jméno (viz mučedníci…) radost z plnění Boží vůle (té „obecné“ i té „osobní“) radost ze slávy Boží  proto je pravá radost / radost v srdci (…) nejen důsledkem ale i kritériem / indikátorem míry pravosti našeho následování Krista (…) závěrem svým následováním uděláme radost Božímu milujícímu srdci (…) svým následováním budeme ve svém vlastním srdci mít radost (projev Boží lásky) živenou svatými svátostmi (…) svým následováním máme naději, že tuto radost ukážeme a zprostředkujeme svým dosud nevěřícím bratřím a sestrám (…) radost srdce je něco, co by mělo být našemu křesťanství vlastní, co by mělo být jeho výraznou charakteristikou přičemž tuto radost čerpáme při setkání s Kristem a dáváme dál Biblické odkazy Ž 1 (blaze muži, který miluje Hospodinův zákon…) Řím 5,1-5 (vytrvalost a Boží láska vylitá do srdce skrze Ducha svatého…) Řím 8,31-39 (nic nás nemůže odloučit od Boží lásky…)

21


Flp 4,4-7 (radost a pokoj v srdci i v mysli křesťana…) 1Tim 2,1-6 (modlitby za nevěřící; Bůh chce spasit; Kristus prostředník…) Jak 1,2-18 (výzva k vytrvalosti…) Doplňující texty «Chceme-li proto, aby v nás kraloval Bůh, „ať v našem smrtelném těle nevládne hřích“. Umrtvujme naopak své pozemské údy a přinášejme ovoce ducha, aby se v nás Hospodin mohl procházet jako v duchovní rajské zahradě a aby v nás kraloval on sám se svým Kristem sedícím v nás po pravici Otcovy duchovní moci, o niž prosíme. Ať tu sedí, dokud se všichni jeho nepřátelé, kteří jsou v nás, nestanou podnoží jeho nohou a dokud z nás nezmizí každá jiná vláda, síla a moc. Toto se může stát zajisté v každém z nás, a v každém z nás může být jako poslední nepřítel zničena smrt, aby i v nás mohl Kristus říci: „Smrti, kdepak je tvůj bodec? Peklo, kdepak je tvé vítězství?“ […] Aby tak v nás kraloval Bůh a my již nyní měli účast na dobru nového zrození a vzkříšení z mrtvých» (ORIGENES) «Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a mou vůli, všechno, co mám a co vlastním. Od tebe jsem to přijal a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám. Přijmi, Pane, a ujmi se celé mé svobody, mé paměti, mého rozumu a mé vůle. Všechno, co mám a co vlastním, jsem přijal do tebe. Tobě to navracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám» (SV. IGNÁC Z LOYOLY) «Ale především si uchovejte v srdci pokoj, neboť ten převyšuje všechny poklady. K jeho uchování není nic užitečnějšího než zříkat se vlastní vůle a na její místo klást vůli božského Srdce, aby nás vedla k tomu, co přispívá k jeho slávě, a my se jí s radostí podřizujme a zcela odevzdávejme» (SV. MARKÉTA MARIE ALACOQUE) «Chválím tě a děkuji ti, Bože, za to, že cítím nenávist i lásku – tu první abych stále překonával, tu druhou abych pěstoval jak růže, rozmnožoval jak boháč své statky, choval jako dítě, které musí růst. Ona je začátek a nikdy konec, ona je život a nikdy zkáza, ona je pramen, který naplní tvůj oceán. Za lásku děkuji ti, můj Bože, protože láska jsi ty sám» (ZUZANA NOVÁKOVÁ)

22

Adventní duchovní obnova SRDCE

Recommend Documents