OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI PROSINEC 2002 číslo: 26 ročník: V.
ZDARMA
☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼☼
ADVENT
***
„Maranatha“ (1Kor 16.22)
První nedělí adventní začíná nejen advent, ale i nový liturgický rok. Do obou vstupujeme ve skutečnosti již předcházejícím sobotním večerem. Odpovídá to staré církevní tradici, podle které mají významné slavnosti v církevním roce a také všechny neděle - tedy i první neděle adventní, svou vigílii - noční bdění, které je předchází. Tento zvyk má pravděpodobně svůj kořen již v židovském chápání dne, který nezačínal půlnocí, ale předcházejícím večerem. Vigílie před nedělemi a slavnostmi církevního roku není však jen nějakou kalendářní zvláštností, raritou zachovanou z dávných dob. Má svůj duchovní smysl. Je to čas přípravy - naladění na oslavu následujícího dne. Současně je to již určité předjímání toho, co ráno slavíme. Vigílie, bdění je symbolem skrytého Božího působení, Božích činů, které se uskutečnily předtím, než jsme je začali slavit v liturgii. Bůh sám mnohé tyto své činy konal v tichu noci. Ať již doslovně - například Kristovo narození a zmrtvýchvstání - či v přeneseném smyslu - když jsme byli ještě v temnotě hříchu a ve stínu smrti. V duchu této starobylé tradice nočních bdění se může konat žehnání adventního věnce již v předvečer první adventní neděle, tedy v sobotu, jakmile se začne snášet soumrak. Žehnání koná kněz, jáhen nebo laik - například v rodině může žehnat adventní věnec jeden z rodičů, jak podotýká český překlad Benedikcionálu - liturgické knihy obsahující texty žehnání pro různé příležitosti. Doba adventní trvá dnes čtyři neděle před slavností Narození Páně. První počátky adventu se objevují v jižní Galii a Španělsku koncem čtvrtého století. Od 12. - 13. století se stává advent začátkem liturgického, tedy církevního roku. Do té doby začínal liturgický rok slavností Narození Páně. Zvyk zhotovovat adventní věnce je mnohem mladšího původu. Vznikl v Německu. Původně měl věnec tolik svíček, kolik dní měl advent. Zjednodušením vznikl adventní věnec, jak ho známe dnes: svíce jsou jen čtyři, pro každou adventní neděli jedna. Pojmenování adventní doby pochází z latinského slova adventus - česky příchod. Celý náš život směřuje k osobnímu setkání s Kristem. On, Boží Syn nám vyšel vstříc, aby nám toto setkání umožnil a aby nám jej usnadnil. Adventní liturgie nám nejen připomíná, ale i zpřítomňuje čekání na jeho příchod. Nejen připomíná, ale i zpřítomňuje znamená, že nejde jen o něco vzdáleného, o čem bychom mluvili, ale co se nás netýká. Jde o očekávání, jehož jsme součástí. I my čekáme. I kvůli nám, pro nás, za námi Kristus přichází. Jsme vtaženi do děje, do tohoto očekávání... Naše touha po jeho příchodu má růst, stupňovat se... To je smyslem adventní liturgie. Toto očekávání Krista, které advent nejen připomíná ale i zpřítomňuje má čtyři stupně: V první řadě je to očekávání starozákonních proroků a ostatních spravedlivých, lidu Starého nebo jak se dnes snad správněji říká Prvního Zákona, kteří se těšili, až Vykupitel přijde. A je to i očekávání Panny Marie, Alžběty, Zachariáše, Jana Křtitele, jeho učedníků a dalších Ježíšových současníků, kterým bylo dopřáno stýkat se s ním, naslouchat mu, postupně rozpoznávat tajemství jeho osoby. Je to i očekávání každého z nás, kteří se shromažďujeme, abychom ve spojení s Kristem slavili bohoslužby. Nás, kteří očekáváme, že k nám promluví ve svém slově a setká se s námi v tajemství eucharistie. Je to však také očekávání toho, co teprve přijde: našeho osobního setkání s Kristem, až se naplní dny našeho pozemského putování a branou smrti vejdeme do věčnosti. Setkání, jehož čas neznáme, ale na které chceme být stále připraveni. -1-
A je to rovněž společné očekávání celé církve, která s jistotou, založenou na jeho vlastních slovech, očekává slavný druhý příchod Ježíše Krista na konci věků. Příchod toho, který řekl: Přijdu brzy... Což jsou slova předposlední věty Zjevení svatého Jana, knihy, která je zařazena na konec novozákonního kánonu a tím i na konec celé bible. Jsou to tedy slova, která celý text bible ukončují. Uskutečnění tohoto Kristova příslibu bude konečným naplněním všech našich očekávání... Zkusme nyní procházet jednotlivá očekávání, která advent nejen připomíná, ale i zpřítomňuje. Jako průvodci na této cestě se svěřme samotnému Božímu slovu Starého i Nového Zákona. Všimněme si nejdříve celkového biblického pohledu na očekávání, na příchod, tedy na advent: Bible je totiž především knihou očekávání, stálého příchodu něčeho nového. Líčí velké události minulosti, ale nezůstává u nich. Co přijde potom, předčí to, co se již stalo. Bůh vždy ještě umí překvapit... Velmi působivě o tom mluví 48. kapitola starozákonní knihy proroka Izaiáše. Nejdřív ve třetím verši zmiňuje to, co Bůh již vykonal: Co se stalo na počátku, oznámil jsem předem, z mých úst to vyšlo, ohlásil jsem to. Náhle jsem zasáhl a stalo se to. Už to, co bylo, bylo dost překvapivé, i když to Bůh předem ohlásil. Oč překvapivější bude to, co má přijít, jak říká šestý a sedmý verš: Od nynějška chci ohlašovat nové věci, utajené, že o nich nic nevíš. Právě teď jsou stvořeny, nikoliv předtím, přede dneškem jsi o nich nic neslyšel a říci nemůžeš: „Hle, já to znám.“ Okolní národy, které obklopovaly Izraele, chápaly dějiny jako koloběh. To vyjadřuje i vyprávění o bájném ptáku Fénixovi, který vždy znovu povstává ze svého popela. Ohlasy tohoto pojetí najdeme i ve Starém zákoně, třeba v knize Kazatel - „marnost nad marnost“. Pod Božím vedením vyvolený národ postupně poznává smysl dějin, které jsou dějinami spásy. Oproti chápání dějin jako kruhu tu stále jasněji vystupuje „chápání dějin, směřujících k cíli“. Dějiny mají svůj počátek, cíl, směr. Mají své jedinečné zlomové body, události, jež jsou neodvolatelné: Vyvolení Abraháma, vyvedení z Egypta, smlouva s vyvoleným národem na Sinaji – Zákon, který ani Ježíš nepřišel zrušit, ale naplnit. To vše vrcholí jedinečnými a neodvolatelnými Božími činy v Ježíši Kristu: vtělení, smrt na kříži, zmrtvýchvstání a jeho druhý příchod. Dokud ten nenastane, nedospějí dějiny vesmíru ke svému naplnění a dějiny lidstva budou neustále jedním velkým adventem. Od okamžiku, kdy se Bůh stal člověkem, nastala poslední etapa tohoto očekávání, biblicky nazývaná „poslední dobou“, „posledními dny“. List Židům začíná slovy: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Poslední doba, závěrečná fáze adventu lidstva již začala. Víme, kdy to bylo. Dva tisíce let již trvá. Čím skončí, víme také - druhým Kristovým příchodem; kdy to bude, nevíme. Dle Ježíšových slov to nevědí ani andělé v nebi - jen Otec. Položme si nyní otázku: Co říká bible - Boží slovo k jednotlivým vrstvám našeho prožívání adventu, k tomu, co nám advent nejen připomíná, ale i zpřítomňuje. Očekávání starozákonních proroků a spravedlivých, kteří s vírou hleděli k tomu, co Bůh zaslíbil, popisuje ve zkratce jedenáctá kapitola listu Židům. Je v ní výslovně zmíněno sedmnáct starozákonních postav od Ábela po krále Davida, osudy nesčetných dalších jsou pak jen naznačeny, pravděpodobně až po makabejské mučedníky. Celý tento výčet pak ukončují slova na začátku následující, dvanácté kapitoly listu Židům: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce. Prožíváme-li advent, vyvstávají před námi postavy těch, kteří jako my očekávali. Jsme součástí jejich společenství, jak v závěru zdůrazňuje 12. kapitola listu Židům. I my samozřejmě musíme překonávat pochybnosti. Ty si museli vyjasňovat i Ježíšovi současníci. Proč jinak by přišli učedníci Jana Křtitele k Ježíšovi s dotazem: Jsi to ty, nebo máme čekat jiného? Jak jinak chápat ještě po zmrtvýchvstání smutná slova učedníků jdoucích do Emauz: A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izraele. Prožívání adventu nás nespojuje jen se společenstvím těch, kteří očekávali naplnění Božích příslibů dávno před námi. Vytváříme společenství těch, kteří nyní očekávají a touží přijmout Krista. Děje se to při liturgii. To je druhá vrstva v prožívání adventu. Že tomu tak skutečně je, potvrzují rovněž slova Písma: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. Když se při liturgii shromažďujeme a vytváříme společenství v Kristově jménu, naše očekávání se již začíná naplňovat. Kristus skutečně již k nám přichází. Jeden z dokumentů Druhého vatikánského koncilu, konstituce o posvátné liturgii proto -2-
učí, že Kristus je při liturgickém shromáždění při slavení Eucharistie přítomen hned čtverým způsobem: ve shromáždění věřících, v Božím slově, ve svátosti Eucharistie a v osobě kněze. I když slavení Eucharistie částečně naplňuje naši touhu po setkání s Kristem, po jeho příchodu, současně naše očekávání prohlubuje, stupňuje: Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste! I tato slova mají biblický základ. Svatý Pavel v jedenácté kapitole prvního listu Korinťanům totiž říká: Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete jeho smrt, dokud on nepřijde. Prožívání Eucharistie v liturgickém shromáždění obrací náš pohled k třetímu a čtvrtému rozměru adventu: očekávání konečného setkání s Kristem. Mnozí dnes doufají, že modlitba a oběti spravedlivých mohou „odvrátit konec světa“, který jinak již hrozí. Porovnáme-li tento přístup s pojetím bible, vidíme na mnoha místech příkrý rozpor. Druhý list Petrův svědčí dokonce o netrpělivém očekávání Kristova příchodu ze strany křesťanů na přelomu I. a II. století. Ve třetí kapitole je použit výraz dychtivě očekávat... O takovém dychtivém očekávání svědčí i tehdy zřejmě rozšířený pozdrav: Maranatha! Přijď Pane! nebo Pán přichází! použitý nejen v závěru prvního listu Korinťanům, ale i na konci Janova Zjevení. Ti, kteří se takto zdravili, vzhlíželi k události druhého Kristova příchodu na konci světa s nadějí. Vždyť podobně vidí tento okamžik i sám Ježíš v Lukášově evangeliu: Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Tato slova jakoby potvrzovala úzkost, kterou i dnes mnozí cítí při zmínce o konci světa. Ale text pokračuje dál: Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Slova Maranatha, přijď Pane Ježíši, jsou použita jako odpověď lidu i v přímluvách při žehnání adventního věnce. Tento symbol předvánoční, adventní doby nám svým tvarem - kruh - tedy bez začátku i konce - připomíná věčnost, ke které jsme stvořeni. Svíce, postupně ubývající, naznačují čas, ve kterém nyní žijeme a který se krátí. Jejich plamen připomíná Ježíšova slova: Já jsem světlo světa. Zelený adventní věnec je rovněž symbolem života a společenství, je znamením naděje, že Boží láska vítězí nad temnotou a smrtí, vždyť Boží Syn, Ježíš Kristus, se pro nás již stal člověkem. On je ten, který byl, který je a který přijde... Pavel Zahradníček
KŘEST DĚTÍ Mnozí lidé si kladou otázku: "Proč křtít malé děti, když má být tento akt doprovázen svobodným, vědomým a dobrovolným rozhodnutím pro Krista?" Větší znalost, jakou dnes máme o jiných nekřesťanských náboženstvích, klade některým jiný problém: "Je křest vůbec nutný ke spáse, nebo může být člověk spasen i bez něho v jiných náboženstvích"? Církev křtí děti, protože chce být věrna příkazu Pána: "Jděte do celého světa, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého.." (Mt 28, 18-19). Praxe křtít malé děti vyrůstá z tradice a z praxe prvotní církve. Církev vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest. Trvalé pravidlo katolické víry ve věci křtu je tedy toto: Křest se má udílet i dětem, které se dosud nemohly provinit žádným osobním hříchem. Narodily se bez nadpřirozené milosti, kterou lidstvo ztratilo prvotním hříchem Adama a Evy, ale mají se zrodit znovu z vody a z Ducha svatého k božskému životu v Ježíši Kristu. Křest je tedy pro toto dítě projevem lásky Boží, kterou nás Bůh miluje jako první. Je to účast na životě Kristově a na novém životě v Duchu svatém.
-3-
Křest dětí a úkon víry Naskýtá se zde také jiná otázka: Jestliže ospravedlnění a účinky milosti závisí více na víře než na svátosti, proč křtít děti, které dosud nemohou tuto víru vyjádřit? Skutečnost, že děti dosud nemohou osobně vyznat svou víru, nebrání církvi, aby jim tuto svátost udělila. Křest ovšem nikdy nelze udělit bez víry. V případě, že jsou křtěny děti, je tu víra církve, kterou vyznávají rodiče, kmotři a další osoby účastné tohoto obřadu. Tito lidé zastupují jak místní církev, tak všeobecné společenství svatých a věřících. V evangeliu nechybějí příhody, kdy Ježíš vykoná zázrak poté, co přijal úkon víry jiných ručitelů např. víra setníka, kterému Ježíš uzdraví jeho služebníka atd. Předpokládá se však a vyžaduje snaha rodičů vychovat dítě ve víře, v níž bylo pokřtěno. Křesťanská výchova je právo dětí. Má je postupně vést, aby poznaly Boží plán v Kristu. Církev je povinna uspokojit práva církve věřící. Proto tam, kde není zaručena výchova ve víře, má kněz právo křest odložit, ne však odmítnout, na vhodnější dobu.
Křest dětí a osobní přivlastnění milosti Dítě je osoba mnohem dříve, než má možnost plně to projevit vědomými a dobrovolnými úkony. Jako osoba se již může stát prostřednictvím křtu Božím dítkem. Jakmile se probudí jeho vědomí a jeho svoboda, bude moci nakládat silami, které vlila do duše křestní milost.
Křest a svoboda Nejčastější námitkou proti křtu malých dětí je snad tato: Nedbá se na svobodu a důstojnost dětí, když se jim snad vnucuje úkon, který by snad v budoucnu raději odmítli? Ale ve skutečnosti činí rodiče už v přirozeném řádu nezbytná rozhodnutí o životě svých dětí a zaměřují je k pravým hodnotám. Jistě je nežádají o jejich mínění, když se rozhodnou z lásky přivést dítě na svět. Dobří rodiče se snaží poskytnout dětem od samého počátku jeho života to nejlepší. Pro křesťanské rodiče je i křest úkonem lásky a přístupem k pravé svobodě.
MALÝ SKEPTIK - V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya .Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se táže: "Věříte vlastně v život po porodu?" Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje . Náš život tady tu je jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu, abychom byla dost silná na to, co nás čeká." Malý skeptik: "To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?" Malý věřící: "Ani já to nevím přesně.Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy." Malý skeptik: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď." Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí." Malý skeptik: "Vždyť se ješte nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu." Malý věřící: "Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat .... ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará." Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?" Malý věřící: " Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat." Malý skeptik: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat." Malý věřící: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!" (Z casopisu YOU, 3/2002, str. 30, přeložil do slovenštiny M. Michalíček do casopisu NAHLAS, a do češtiny Zbutran.) -4-
EUCHARISTIE - naše posvěcení Raniero Cantalamessa Eucharistie má v sobě ukryto mnoho vzácných prvků, které jsou neseny vírou, symbolikou a hlavně samotným vnitřním obsahem této svátosti. Eucharistii je potřeba vnímat jako opravdu mystické setkání s Kristem. Při svatém přijímání k nám přichází Ježíš jako dárce Ducha. Ne jako někdo, kdo dal Ducha kdysi, před dávnou dobou, ale jako ten, kdo nyní, když byla dokonána nekrvavá oběť na oltáři, znovu „Ducha odevzdává“ (srov. Jan 19.30). Apoštol praví: „Neopíjejte se vínem, … ale dejte se naplnit Duchem“ (Ef 5,18) „ Kdo se opije vínem, vrávorá a je nejistý, ale kdo se opije Duchem, má pevné kořeny v Kristu…“(Sv.Ambrož, O svátostech V.) Odtud slavné zvolání svatého Ambrože v jeho hymnu: „Vínem Ducha vždy střízlivým se občerstvujme v srdci svém!“ Svatý Tomáš praví, že eucharistie je „svátost lásky“ (sacramentum caritatis). Říká-li se o Duchu svatém, že je „samo společenství“ s Kristem, je to proto, že Duch je Boží láska sama. Při eucharistickém přijímání se prostřednictvím Ježíše a jeho Ducha setkáváme nakonec i s Otcem. Ve své „velekněžské modlitbě“ říká Ježíš Otci: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně.“ (Jan 17,23) Eucharistie je hostinou, výrazem a poutem jednoty Božího lidu. Je to nadčasový dar, daný nám samotným Kristem pro věčnost. Lidé někdy přikládají větší význam zjevným prvkům než vnitřnímu obsahu. Z toho pak plynou mnohá povrchní nedorozumění a nesváry, kdy svědomí jednoho člověka zbytečně soudí svědomí druhého. Často se třeba jedná o formu přijímání. Podstata není ukryta ve formě, ale obsahu uskutečňovaného. Toto by mělo být znovu objevováno, uskutečňováno a prožíváno v plnosti tak, jak nám odkázal Ježíš Kristus. Kniha R.Cantalamessy je vynikající publikací, která vyšla v italštině již v 8. vydání. V roce 1997 ji vydalo u nás v prvním vydání Karmelitánské nakladatelství. Na svých 116 stránkách nás hlouběji seznamuje s tajemstvím a radostnou skutečností eucharistie. Čtvrtá kapitola knihy (str. 43-57) mi připadala inspirativní a aktuální. Nese název „NEBUDETE-LI PÍT KREV SYNA ČLOVĚKA…“ a zamýšlí se nad smyslem a významem přijímání Kristovy krve. Následující část bude výtahem z této čtvrté kapitoly. red.
vytryskla z jeho boku. Abyste se neoddělovali, jezte pouto své jednoty, abyste se nepodceňovali, pijte cenu, která byla za vás zaplacena.“ (Sv.Augustin, Sermo Denis3,3) Všechna láska a úcta prvních křesťanů ke Kristově krvi vysvítá ze způsobu, jak ji přijímali. Jeden biskup říkal svým věřícím: „Když jsi přijal Kristovo tělo, přistup ke kalichu jeho krve. Nenastavuj ruce, ale ukloň se, řekni amen na znamení pokory a úcty a posvěť se přijetím Kristovy krve. Utři rukou vlhké rty a dotykem posvěť své čelo, své oči a svá smyslová ústrojí. Poděkuj Bohu, že tě uznal za hodného účasti na takových tajemstvích.“ (Sv. Cyril Jeruzalémský, Mystagogická katecheze 5,22) Ve světle těchto předběžných údajů musíme přiznat, že prožívání eucharistie se poněkud vzdálilo od její původní podoby. Mnoho příčin udělalo nakonec mlčky z eucharistie svátost Kristova těla a mnohem méně svátost jeho krve. Především podávání svatého přijímání věřícím jen pod způsobou chleba. Neúmyslně k tomu přispělo i uctívání eucharistie mimo mši svatou. Výstav, adorace, eucharistické požehnání se konají jen s hostií. Některé z tradičních eucharistických zpěvů (Ave verum, Panis angelicus) představují eucharistii podmanivě, ale jednostranně jako „pravé tělo narozené z Marie“ a jako „chléb andělský“, bez jakékoli zmínky o krvi. Kristova krev nakonec vypadá jako „chudá příbuzná“ a jako jakýsi dodatek ke Kristovu tělu. Křesťanská zbožnost se snažila tuto nevhodnost napravit a rozvinula vedle eucharistického tajemství velmi kvetoucí úctu ke Kristově krvi. Důkazem toho je ustanovení zvláštního svátku Nejdrahocennější krve (1. července), jako kdyby svátek Kristova těla nebyl také svátkem jeho krve. Později byl na koncilu tento svátek zrušen a
Jednou mi na konci mše svaté vložila jedna žena do ruky lístek. Bylo na něm napsáno: „Ježíš nám říká: „Vezměte a pijte všichni, to je má krev.“ Proč nesmíme pít také my Kristovu krev, jak nás o to žádal? Tato krev má takovou moc, aby smyla naše hříchy, a my po ní žízníme. Proč jí máme být zbaveni? Na našich polích je dost vinic a vína, aby se mohla dávat pít Kristova krev křesťanským laikům třeba i každý den, chtějí-li. Proč jsme vůči němu lakomí, zatímco On je k nám tak velkorysý?“ Potom jsem s ní mluvil, a uvědomil jsem si, že ta žádost vycházela ze skutečné touhy po Kristově krvi, ne z kontestace (projev nespokojenosti, pozn.red.), a že ji doprovázela hluboká pokora a láska k církvi. Tato katecheze chce být odpovědí na tuto touhu, která je v křesťanském lidu stále rozšířenější. Chce pomoci objevit moc a líbeznost eucharistické krve Kristovy a povzbudit k praxi přijímání pod obojí způsobu, když to Druhý vatikánský koncil v katolické církvi znovu zavedl. Ježíš ustanovil eucharistii pod znamením chleba a vína, neboli jídla a pití, které spolu představují obraz hostiny a hodování. V Kafarnaum pravil: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ A opět: „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ (Jan 6,53.55) Když ustanovoval eucharistii, pravil: „Vezměte a jezte … Vezměte a pijte z něho všichni.“ Neříká: „někteří“ nebo „kdo chce“, nýbrž „všichni“. Svatý Pavel nám dosvědčuje, že se tento příkaz v apoštolské církvi věrně prováděl. Jednou jmenuje „účast v Kristově krvi“ přímo před „účastí v Kristově těle“. (1Kor 10,16) „Uvědomte si“, říkal svatý Augustin novokřtěncům, „že v chlebě je tělo, které viselo na kříži, a v kalichu krev, která -5-
současně s tím dostala takzvaná slavnost „Božího Těla“ přesnější pojmenování „slavnost Těla a krve Páně“ (Sanctissimi Corporis et Sanguinis Christi). Vraťme se ale k hlavní věci, k přijímání pod obojí způsobu. Je známo, že to byla obvyklá praxe i v latinské církvi až asi do 12. století. V 5. století papež Gelázius dokonce odsoudil některé, kteří se zdržovali od přijímání Kristovy krve. Prohlásil: „Ať přijímají celou svátost, nebo ať jsou jí celé zbaveni. Bez velké svatokrádeže se totiž nedá rozdělovat toto tajemství, které je přece jediné a totožné.“ Potom se z opatrnostních a praktických důvodů od praxe pod obojí postupně upouštělo a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno jen celebrantovi. Je poučné poznat, jak se s touto novou liturgickou praxí vyrovnala teologie. Její důvody se zakládaly na jistotě, že „v každé z obou způsob je obsažen úplně celý Kristus“. Tomáš Akvinský ve své Summě konstatuje: „Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se měli zdržet spíše přijímání těla než přijímáni krve.“ (Summa Theologiae III, q. 76) Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou způsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. „Nuže“, vykládá Tomáš, „žádná způsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, zadruhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj.“ (Summa q. 76) Co rozhodlo o tom, že se definitivně, teoreticky i prakticky upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnohých případech reakce na stanoviska protestantských reformátorů. Tridentský koncil neodsoudil praxi přijímání pod obojí způsobu, nýbrž teologické zdůvodňování, kterým se oháněli její zastánci (kališníci a utrakvisté) a podle kterého není Kristus přítomen pod každou způsobou. Koncil nechal dokonce otevřené dveře možným ústupkům na praktickém poli. Až později r. 1621, byl obřad přijímání pod obojí definitivně zrušen. To byl další smutný důsledek rozdělení křesťanů. Touto novou praxí zřejmě nebyla ohrožena podstata nebo platnost svátosti, ale dokonalost a úplnost znamení. Dále se totiž proměňovaly jak chléb, tak víno, a při každé mši alespoň celebrant přijímal i Kristovu krev. Druhý vatikánský koncil znovu zavedl možnost přijímání pod obojí způsobu. Přijímání pod obojí je nejen dovoleno, ale výslovně doporučováno. V jednom úředním textu čteme: „Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království.“ (Eucharisticum mysterium 32 /AAS 59, 1967, str. 558) Nicméně, málo by prospělo vrátit se k přijímání pod obojí způsobou i ve všeobecném měřítku, kdyby s tím nebyla spojena
katecheze, která by jasně ukázala smysl Kristovy krve a vzbudila touhu po ní. Nejde o to se vrátit ke znamení (sacramentum), ale především ke smyslu a skutečnosti (res sacramenti) přijímání podobojí. Velké obrazy Kristovy krve ve Starém zákoně jsou: krev velikonočního beránka (srov. Ex 12,7.13), krev smlouvy, kterou pokropil Mojžíš lid (srov. Ex 24,8), a krev na očištění od hříchů, s níž vcházel velekněz do velesvatyně v den velkého smíření. (srov. Lv 16,1n) Všechny tyto obrazy přitékají až k nám jako ohnivý potůček ve svátosti eucharistie. Ale je tu důležitá novota, která je příznačná pro svátost: místo skutečnosti, to je místo krve, je její znamení: víno. Víno je spřízněno s krví, je to „krev hroznů“ (Dt 32, 14). „Umožňuje vyhnout se přirozenému zděšení, jaké vyvolává krev, ale zachovává si nedotčenou účinnost jako cena vykoupení.“ (Sv. Ambrož, De sacramentis IV, 20) Ježíšova slova zní: „Má krev je pravý nápoj.“ Připomíná „nové víno“, víno „pravé révy“, čili novou úmluvu a Ducha svatého. „A jestliže obyčejné víno rozptyluje mysl a uvolňuje duši a zahání smutek, krev Pána a kalich spásy smazává vzpomínku na starého člověka, dává zapomenout na někdejší mravy, vyhání smutek, který se nahromadil v srdci následkem hříchů, a dává radost z Božího odpuštění.“ (Sv. Cyprián, List 63, 11) Kristova krev je jiskřivá pečeť na celém Písmě svatém. Svědčí, že „všechno je dokonáno“. Někdy když pozdvihnu kalich po proměnění, nutí mě to, abych vyčkal několik okamžiků v této pozici. Vím-li o někom, že je v obzvlášt těžké situaci, kdy musí s něčím bojovat, nebo kdy upadl do hříchu, svolávám na něho v duchu moc Kristovy krve. Jsem jist, že není nic účinnějšího, co by mohlo vzdorovat hrozivým léčkám temnot a zla. Jan Zlatoústý říkal: „Když viděl anděl zhoubce obraz krve na dveřích Hebreů, bál se, nevstoupil do nich a neudeřil. (srov.Ex 12, 13) Oč spíše odtáhne zlý duch, když vidí skutečnost? „Jestliže je krev prolévána pokaždé pro odpuštění hříchů, musím ji stále přijímat, aby mi stále odpouštěla hříchy. Stále hřeším, a proto musím mít stále po ruce lék.“(Sv. Ambrož, De sacramentis IV, 28.) Závěrem: co máme dělat, abychom vrátili Kristově krvi místo, jaké ji přísluší v teologii a v eucharistické zbožnosti? Kromě toho, že se znovu objevuje důležitost krve v Písmě a v stále rozšířenější praxi přijímání pod obojí, mělo by se myslet také na některá malá konkrétní znamení, která by mohla pomoci věřícím, aby pochopili eucharistii jako svátost současně Kristova těla i jeho krve. Například sloužit někdy mši s průhledným kalichem, skleněným nebo křišťálovým, tak, aby mohl lid vidět na vlastní oči Pánovu krev, jako vidí jeho tělo v hostii. Vhodné by také bylo uspořádat eucharistickou adoraci před tělem i krví Krista Pána nebo také jen před krví, aby se pamatovalo, že i v krvi je celý Kristus. Nejdrahocennější krev se má vymanit z oblasti pobožnosti a znovu být lépe chápána jako kerygma a svátost. Svatý Pavel píše: „Všichni pili stejný duchovní nápoj, pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1Kor 10,4) -6-
Němečtí křesťané: NATO nemá dost předpokladů k mírovým řešením 21.11. 2002 19:59 ČTK (Praha) (www.christnet.cz) Severoatlantická aliance nemá podle Manfreda Budzinského z Evangelické akademie z německého města Bad Boll dostatek předpokladů k prevenci konfliktů a k jejich řešení mírovými prostředky. Upozornila na to ČTK po skončení třídenního pražského diskusního fóra Dejte míru šanci, které uspořádala Ekumenická akademie v době konání summitu NATO. Pořadatelům šlo podle jejich vyjádření o kritický komentář vrcholného mezinárodního setkání. "Chtěli jsme obzvláště upozornit na novou doktrínu amerického prezidenta George Bushe, podle níž je, a to i preventivně, možné zakročit vůči jiné zemi bez projednání v OSN," upozornil Budzinsky, profesionálně se zabývající tématem bezpečnostní politiky a migrace. "O zrušení NATO se teď - bohužel - nedá jednat, buďme realisty; ale je třeba klást alianci otázku, zda je obranné společenství, nebo zda změnila strategii," uvedl. Další účastník fóra Hans Heiner Daut z Evangelické akademie ze saského města Míšeň se domnívá, že pro dosažení mírového soužití je nezbytná spolupráce armádní a občanské sféry, uplatnění civilních i vojenských prostředků. "Aktivizace všech sil občanské společnosti, které usilují o život v míru a nenásilí, je mimořádně důležitá," řekl. Budzinski se pozastavil nad klimatem provázejícím pražský summit NATO. "Byla vytvořena atmosféra strachu pro setkání organizace, která má přitom dávat státům a lidem pocit jistoty a bezpečí," podivil se s poukazem na policejní pohotovost a vylidnění Prahy pramenící z obav z demonstrací a protestů odpůrců globalizace. Nasazení zbraní jako "poslední možnost" v konfliktech je podle obou německých křesťanů sporné téma, o němž se v luterské církvi stále diskutuje. ************************************************************************************************************************************
SYMBOLIKA Pročítal jsem sobotní MF-dnes a najednou na mne přes půl strany zíral čert (viz. obr.), přesněji řečeno podivný zjev ďáblíka s přiloženými pyrotechnickými pomůckami. Říká se, že obrazy skutečného zla se nahradily postavičkami dobrosrdečných čertíků a pohádkovými zlotřilci s jedním kopytem, zelenou kamizolou a občas i s Káčou na zádech. Skutečnost zla ve světě a víra v to, že ďábel existuje byla jaksi vytěsněna a bagatelizována. Ďábel ale není v pojetí křesťanské teologie jen mytologické zosobnění zla ve světě, ale je mu přisouzena skutečná existence. Nesmí se chápat jako svébytný protivník Boha, ale jako absolutně konečný tvor, jehož zlé bytí trvá, ale je zcela obklíčeno mocí, svobodou a dobrotou Boží. (Ekumenický katechismus) Do učení o ďáblu se přimíchala řada mimokřesťanských prvků. Existence zla, kterou vykoupení předpokládá a překonává, je ale dána stvořenou svobodou, která je rozštěpena a ve své nejednotě spoluzakládá lidské dějiny. Podle učitelského úřadu církve neexistuje žádné zlo od počátku, ale všechno zlé má časově omezenou povahu a vzniklo svobodným rozhodnutím tvora. Rozhodnutí Kongregace pro víru z r.1975 označuje existenci démonů jako dogmatickou skutečnost, nikoli tedy dogma. Tyto strohé údaje zakazují spatřovat v démonech (jak to často dělá lidová zbožnost) rovnocenné protivníky Boha. V démonech nelze vidět strašidelné duchy, kteří se potloukají světem; spíše lze přijmout, že se právě zde jedná o síly tohoto světa, které mají personální povahu a působí na člověku nikoli nezávisle. Jakkoli je ale reálná moc zla v tomto světě v různých podobách, jakkoli reálná je moc válek uprostřed tohoto světa, tak ona skutečná moc zla je jenom troufalým zdáním ve smyslu pomíjivosti tohoto světa. (Katolický katechismus) Obětí Ježíše Krista jsme byli vykoupeni pro věčnost, démoni byli zbaveni moci a křesťani se stali následovníky svého Mistra, přijali ve víře křest, Ducha svatého a stali se těmi, kteří očekávají konečné vítězství Spasitele. O co víc byl takový čert z pohádky „Princezna ze mlejna“ přívětivější, než reklamní obrázek v MF - dnes. Jakoby tato zobrazení vyjadřovala absolutní skepticismus k podobám pohádkovým a zároveň silný realismus pro zosobnění démonického zla, které lze v těchto zobrazeních vysledovat. Mimo jiné, pokud se podíváme na rituální masky tibetských nebo sibiřských šamanů, indiánů a nebo si prohlédneme alba některých hudebních skupin, tak -7-
můžeme skutečně vysledovat silnou představivost lidí co se týče zobrazení zla, démonických sil, sil tohoto světa, které mohou ovládat člověka v tom smyslu, že vědomě odmítne a uzavírá se vůči Božímu hlasu a vedení. Každý to asi známe, zboží aby bylo prodejné, tak se využívá různých symbolů, které nejsou obsahově určeny ani tak pro firmu, producenta či interpreta, ale především pro získání pozornosti, zasažení určité cílové skupiny lidí, zvýšení prodejnosti, vytvoření image. Za vším stojí týmy lidí, které už vědí, co je to psychologie moci a davu a teorie marketingu, jež staví hlavně na podnikatelské filozofii související s usměrňováním a aktivním ovlivňováním hospodářské činnosti, tvorbou poptávky a propagaci výrobků aj. Nemohu nevzpomenout v této souvislosti na symboliku kříže, která je také často využívána, zpodobňována, komercionalizována. Kříž sám o sobě je velmi starý symbol. Neměl vždy onen charakteristický tvar, ale vždy se jednalo o motiv dvou nebo více se protínajících úseček. Křesťanský kříž je velmi rozšířený symbol a nemohl jsem přehlédnout, jak krásně zdobený kříž měla například Bára Štěpánová ve svém pořadu a nebo tradičně Lucie Bílá na svých plakátech. Rozhodně je ale tato symbolika na správnějším místě, než když léčitel vyjme ze své „pokladnice symbolů“ několik křížů a svatých medailek a začne s nimi manipulovat nad nemocným. K umocnění účinku používá předmětů o nichž ví, že mají významnější vazbu a vliv na nemocného. A jedná-li se o kříž křesťansky nebo egyptský je pak konkrétnímu léčiteli zcela jedno. Takto se pak otvírá prostor k lacinému duchovnímu fetišismu a fatalizmu a ztráty důvěry ve skutečnou Boží moc, která je nám v církvi nabízena a kterou často neumíme přijmout a využít v modlitbě a darech Ducha svatého. Tuto krátkou úvahu bych zakončil slovy z listu Římanům 12.2: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ - mk -
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
„KDYŽ KÁMEN MLUVÍ…“ Tak takto se jmenoval článek z 24. čísla Svítání a zabýval se náboženskými pomníky, pilíři, kříži na území města Lanškrouna. Snažil se obsáhnout smysl a poslání těchto kamenných svědků minulosti v současnosti značně poničených. Jedním z oněch zničených a zmizelých byl i kříž s masivním podstavcem asi 300 m za Lanškrounem po pravé straně silnice směrem na Nepomuky. Před lety býval ještě v perfektním stavu, ale současná doba se na něm destruktivně podepsala. Výsledkem byl povalený kamenný podstavec, roztříštěný kříž a zanedlouho už jen prázdné místo mezi stromy, kde bylo složeno dřevo a stavební materiál. Domníval jsem se, že zmizel navždy a protože jsem nedaleko před lety bydlel, cítil jsem v tomto směru určitou vazbu a chtěl jsem toto místo obnovit. Nákres už byl na papíře, finanční představa také a předběžná domluva s jistým kamenosochařstvím taktéž. Největším problémem by bylo pochopitelně sehnání peněz. Přesto se ale vše rozvinulo úplně jiným směrem. Na pastorační radě jsem se náhodně dozvěděl od ing. Jana Šebrleho, že pomníček není ztracen, existuje a je v dobrých rukou. Pokračoval jsem dále a zjistil přes pracovníka Městské policie P.Pecháčka, že pomníček je uložen v Kamenictví Picek a spol., kde je připraven k rekonstrukci a obnovení. Takto tam už ale leží více než rok, aniž na něm bylo zatím cokoli vyspraveno. V kamenictví jsem jej i fyzicky nalezl na otevřeném prostranství, kde byl uložen a připraven k restaurování. Se spolumajitelem kamenictví panem Zdeňkem Chládkem jsem hovořil a byl jsem ujištěn, že v tomto zimním období, až bude méně práce, bude obnova kříže konečně započata. Bylo mi řečeno, že veškeré práce bude hradit pan Jindřich Kysilka. Chtěl jsem mít konečnou jistotu a vypravil se tedy přímo za ním. Zastavil jsem se na benzinové pumpě, která mu patří a která vyrostla směrem na Nepomuky, v jejíž blízkosti se kříž nacházel. Chvíli jsme o záležitosti hovořili a na základě toho jsem pochopil, že v této věci se pan Kysilka chce aktivně angažovat a obnovu a instalaci kříže na původní místo považuje za samozřejmost. Masivní podstavec kříže byl svalen v období, kdy se v okolí započalo se stavebními pracemi. Když jsem před dvěma měsíci z původního místa kříže odstraňoval stavební materiál a proměřoval základní kamennou desku, tak jsem z rozhovoru s přítomnými stavebními dělníky pocítil určitý despekt k těmto místům a absenci vztahu. Z toho všeho jsem nabyl dojmu, že pomníček je zarovnán v nedaleké navážce hlíny u garáží atriových domků. Naštěstí situace byla zcela jiná, jak jsem se později dozvěděl a jsem velice rád, že podnikatel Jindřich Kysilka – DOTA je člověkem, který vnímá své podnikání komplexně s ohledem na okolí své firmy a zastává hodnoty, které přesahují materiální úroveň vztahů. -8-
Tento článek je psán právě v době, kdy v televizi běží zpráva o zdevastování hřbitova na liberecku v Raspenavě. Je smutné vidět, když převážně mladí lidé ničí památky a hřbitovy, místa, která byla v každé době považována za místa chráněná. Co je nám platné, když to psycholog nazve problémem vnitřní nevyváženosti a nebo ventilací agrese. Možná má skutečnost hlubší kořeny a nazývá se neúctou k hodnotám, nerespektováním základních lidských principů, nevěrohodnou výchovou bez hlubšího zakotvení, ateistickou vykořeněností bez pravdivějšího smyslu života, vyprahlostí a dezorientací ve společenském systému… O to více jsem potěšen, když je někdo, kdo se postará o obnovu těchto věcí. Nyní nám tedy už jen zbývá těšit se na den, kdy se po boku benzinové pumpy, mezi stromy, znovu objeví kamenný podstavec s křížem. Myslím, že to bude den s velkým D, protože to bude skutečnost symbolizující hodnotný vztah a vazbu k těmto památkám, ale také rozměr konstruktivního podnikání, které buduje, chrání a rozvíjí hodnoty, které přesahují rámec několika generací. - mk -
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
JAK TO VLASTNĚ BYLO SE SV. MIKULÁŠEM ? Přestože může mnohé připomínat jakousi legendu, je dobré hledat kořeny a pravdu skrytou v poselství minulosti. Mikuláš (z řeckého Nikolaos = vítěz nad národy) se narodil kolem r. 280 v městě Patary, na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc, patarský biskup Mikuláš, jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Když jel jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi. Mládencova ruka byla otevřená pro potřebné. Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho na to Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní vhodil Mikuláš opět do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal. Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země. Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do světa. Mikuláš poslechl, ale protože se chtěl vyhnout světské slávě, nevrátil se do Patar, ale odešel do města Myr, které bylo metropolí celé licijské oblasti. Zde žil jako poslední ubožák. V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátovi, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámě modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil. I jako biskup zůstával milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy otevřeny pro chudé. Za Diokleciánova pronásledování byl Mikuláš uvržen do žaláře, kde povzbuzoval zajaté křesťany. Když Konstantin Velký daroval Církvi svobodu, byl
světec propuštěn a vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony. Na prvním církevním koncilu v Nicei (r. 325) hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci. Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky. Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici, a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal. Když nastalo ve Frýgii povstání, poslal tam císař své tři vévody s vojskem, aby vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval. Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili. Když se vrátili, někteří lidé jim záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval, a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak -9-
sv. Mikuláš zachránil tři nevinné, a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo, a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil. Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: „Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.“ Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám. Když poutníci navštívili biskupa, ten je napomenul, aby se starali o svůj duchovní život, neboť u každého viděl těžké hříchy.
Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro. Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno. Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: „Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.“ Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek. R. 1034 obsadili mohamedáni Myry. r. 1087 ukořistila výprava z jihoitalského města Bari světcovy ostatky a převezla je do svého města. Tam byly 9.5.1087 uloženy v chrámě sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudovaného chrámu, zasvěceného sv. Mikuláši.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
KAREL ČAPEK : SPISY – Od člověka k člověku I. NOVÉ MAMINKY Nevím, změnily-li se naše oči proti dobám mírovým nebo je-li to skutečně pravda, - ale nikdy nechodilo tolik budoucích maminek jako teď. Na každém stém kroku jednu potkáte: pluje vznešeně, trochu prohnutá v kříži, lehce se kolébající jako loď dobře naložená; je mladičká a hezká, dvojnásob hezká svým potěšeným, pyšným, patrně prvním mateřstvím. Můj bože, za války to přece nešlo, vdávat se! a pak přišla sháňka po existenčních místech, drahota, nouze o byty a všechno možné; po šest let, zdá se, ženství bezmála jenom čekalo, a teď dohání ztracená léta. Pak aspoň si můžete vysvětlit to množství a tu ruměnou radost nových maminek, které tak dlouho čekaly; ale snad je v tom také hlubší znamení, hlas člověčenstva, které opět, konečně!, začíná důvěřovat v život a užuž si zase troufá poslat do něho nové, křehké, bezbranné životy. Je to pěkné; je to tak krásné jako kvetoucí stromy a jako celé to horlivé a živobytné jaro, které nás zaplavilo. A já už nebudu sedět doma a psát; půjdu po ulici alejí požehnaných maminek, jako bych se procházel sadem. Lidové noviny 24.5.1921
PADLA Pod mými okny pracují truhláři. Mám rád truhlařinu, je to pěkná práce; často, když píši, chtěl bych být raději truhlářem. Dnes jsem zrovna kousal péro, protože něco mne živou mocí nechtělo napadnout, a zatoulal jsem se očima na dvůr; zrovna tam tovaryš nařízl pilou krásné prkno a teď to mydlil, až se piliny sypaly a pila vjížděla do prkna jako nůž do čerstvého chleba. „Franto, padla“, křikl najednou káravý hlas z dílny; Franta se lekl, že ani nedořízl, a s námahou vyndával pilu z nakrojeného prkna. Tu jsem pochopil, že „padla“ je vyšší, přímo metafyzický rozkaz, a že by se stalo něco hrozného, kdyby Franta dořízl; že jsou i v této rozklížené době zákony, jež mají božskou a mystickou platnost, závaznost i autoritu; i nemohl jsem jinak, sklonil jsem se před imperativní mohutností slova „padla“ a položil jsem nakousnuté péro i s nakousnutou myšlenkou. Ano, „padla“, to je posvátný zářez ve dni, posvátnější než turecký pátek, židovská sobota a křesťanská neděle. „Neznesvětíš doby nepracovní“ nebo tak nějak. Lidové noviny 7.7.1923
- 10 -
PŘEHLED ZKRATEK v ČR vyskytujících se řádů a kongregací CCG - Congregatio Fratrum Consolatorum de Gethsemani - těšitelé CFSsS - Congregatio Fratrum Sanctissimi Sacramenti - petrini CMF - Congregatio Missionariorum Filiorum Immaculati Cordis B. M. V. - klaretini CMSSpS - Congregatio Missionalis Servarum Spiritus Sancti - misijní sestry CRV - Ordo Canonicorum Regularium S. Augustini, Congregatio Vindesemensis - Victorina - augustiniáni kanovníci CSJ - Congregatio S. Joseph - sestry sv. Josefa CSsR - Congregatio Sanctissimi Redemptoris - redemptoristé DKL - Dcery křesťanské lásky - vincentky DNS - Dcery Nejsvětějšího Spasitele - spasitelky FDC - Filiae Divinae Caritatis - Dcery Božské lásky FMA - Figlie di Maria Ausiliatrice - salesiánky FSP - Filiae S. Pauli - paulínky IBMV - Institutum Beatae Mariae Virginis - anglické panny MC - Missionaries of Charity - sestry Matky Terezy MIC - Congregatio Clericorum Marianorum sub titulo Immaculatae Conceptionis B. M. V. - mariáni MS - Missionarii Dominae Nostrae a La Salette - saletini OCarm. - Ordo Fratrum B. M. V de Monte Carmelo - karmelitáni, karmelitky OCist. - Ordo Cisterciensis - cisterciáci, cisterciačky OCD - Ordo Fratrum Discalceatorum B. M. V. de Monte Carmelo - bosí karmelitáni, bosé karmelitky OCr. - Ordo Militaris Crucigerorum cum stella rubea - křižovníci OFM - Ordo Fratrum Minorum - františkáni OFMCap. - Ordo Fratrum Minorum Capuccinorum - kapucíni OFMConv. - Ordo Fratrum Minorum Conventualium - minoritě OH - Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo - milosrdní bratři OM - Ordo Minimorum - pauláni OMI - Congregatio Missionariorum Oblatorum B.M.V. Immaculatae - obláti OP - Ordo Fratrum Praedicatorum - dominikáni, dominikánky OPraem. - Ordo Praemonstratensis - premonstráti OSA - Ordo Fratrum S. Augustini - augustiniáni OSB - Ordo S. Benedicti - benediktini OSC - Ordo S. Clarae - klarisky OSCCap. - Ordo S. Clarae Capucinae - klarisky-kapucínky OSE - Ordo S. Elisabeth - alžbětinky OSF - Ordo S. Francisci - františkánky školské OSFGr. - Congregatio sororum grisearum Ordinis S. Francisci - šedé sestry OSM - Ordo Servorum Mariae - servité OSU - Ordo S. Ursulae - voršilky OT - Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum in Jerusalem - němečtí rytífi OVM - Ordo de Visitatione B. M. V - vizitantky SCB - Sorores Caroli Boromei - boromejky SDB - Societas S. Francisci Salesii - salesiáni SDS - Societas Divini Salvatoris - salvatoriáni SI - Societas Iesu - jezuité SMOM - Sovrano militare ordine di Malta - maltézští rytíři SSJ - Societas sororum Jesu - Společnost sester Ježíšových
ŽÍT NAPLNO – Julián Melgosa
(kniha o dospívání)
Jedná se o vynikající knihu z produkce nakladatelství Advent – Orion. Poprvé vyšla v roce 1997 ve španělském nakladatelství Editioral Safeliz. Velmi přitažlivou a čtivou formou informuje o životních kapitolách dospívání, poskytuje odpovědi na běžné otázky spojené s dospíváním a je inspirující ve svém obsahu nejenom pro lidi věřící. Ve svém obsahu se dotýká změn v dospívání, přístupu ke studiu, volby povolání, umění komunikace, rodinného klimatu, funkce party, asociálního chování, módních trendů, krizí identity, zklamání v lásce, anorexie, drogové problematiky, sexuality, hodnotového žebříčku, mezigeneračních vztahů, morálního vývoje, víry a spirituality… V případě zájmu kontaktujte prosím redakci Svítání, tel.:465 325166,
[email protected]. Knihu Vám po sdělení adresy zajistíme a nebo budete-li mít zájem, tak kontakt na Vás předáme prodejci, který Vás navštíví a ukáže i další nabídku knih týkajících se např. zdravé výživy a životního stylu, výchovy dětí, vztahů v manželství a případně i věroučné náboženské literatury. Je to naprosto nezávazná nabídka. Využijte toho, protože tyto knihy nejsou k dispozici v knihkupectvích a navíc to zde máte i s donáškou do domu. (cena 278,- Kč, kvalitní provedení s pevnými deskami, ilustracemi a fotografiemi)
- 11 -
Jednání pastorační rady ze dne 5.11.2002 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Přítomni: P.Czendlik, J.Macháček, Z.Gregora, P.Doleček, V.Reslerová. Zpráva o situaci přestavby žichlínské fary na RDD. Informace o občanském sdružení Rodina sv.Zdislavy. Po konzultaci s katechety zvažována příprava Prvního sv.přijímání 2003. Na konec školního roku 2002/2003 se bude připravovat sv. biřmování, duchovní příprava bude možná formou buď misií nebo exerciciemi (pravděpodobně v postní době). Advent a Vánoce 2002: 24.12.02 Koledování u jesliček – Žížalky, Půlnoční mše svatá – bude zpívat chrámový sbor Rybovu vánoční mši, Adventní koncerty: 1.12. Lanškrounští pištci, 8.12. Smíšený sbor, 22.12. Chrámový sbor 14.12. natáčení „Bílých Vánoc Lucie Bílé“ jako živých koncertů u sv.Václava. Od první neděle adventní budou sobotní večerní mše sv. u sv.Václava (vyjma 14.12. 02) kvůli možnosti topení. Diskuse k provozu kavárny U Pastýře. 8.11.02 Lanškroun
Zapsala: V.Reslerová
Informace z IKD 14.12. Sobota – Nové Adalbertinum – Křesťanství v proměnách času, č.219 ( 9.00-15.00 hod.) (ThLic. Dominik Duka OP, Prof. Jiří Sláma, ThDr. Václav Ventura) 10.12. – 14.12. Adventní duchovní obnova, vede P. Jan Pavlík, SJ – Velehrad (cena 150-280/os. + strava 100/os.) (info:Poutní a exerciční dům Stojanov, 687 06 Velehrad 62, tel.: 572 571 420,
[email protected]) 11.12. 19.30 hod. koncert Evy Henychové - Lanškrounský zámek Svět očima Bible, Bible očima světa – úspěšná výstava především pro děti je instalována v Selesiánském středisku mládeže v Pardubicích na Zborovského náměstí (budova bývalé základní školy) PO-PÁ 8.30-14.00 hod. SO 9-13 hod.; skupiny nutno objednat předem, tel.: 466 335 178 p.Benáková od 7.30-14.30 hod.
28.12. 17.00 hod. Červený Kostelec – varhanní koncert – prof.Václav Uhlíř 6. – 22.12. denně od 10 – 17 hod. LETOHRAD, galerie Na Sýpce – pohyblivý betlém z Třebechovic… vstup: 20,- Kč 30.11. – 29.12.02 LITOMYŠL – výstavy betlémů, Městské muzeum. Po-Pá: 8-12, 13-16 info.: 461 615 287
Informace od pana faráře Neděle 8.12. v 15.00 hod. - v kostele sv.Václava – adventní koncert Lanškrounského smíšeného sboru. Pondělí 9.12. - slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie – mše svaté budou ráno v 8.00 hod. u Magdalény a v 18.00 hod. u sv.Václava. Sobota 14.12. od 20.00 hod. - proběhne v kostele sv. Václava natáčení televizního pořadu Bílé Vánoce, z toho důvodu se budou konat mše svaté v pátek večer a v sobotu v kostele sv. M. Magdalény !!! Prosím o pochopení. Neděle 15.12. mše svatá bude jako obvykle v kostele sv.Václava. Neděle 22.12. v 15.00 hod. - ukončí Chrámový sbor v kostele sv.Václava adventní koncerty svým vystoupením; představí se také Ženský pěvecký sbor. Štědrý den – 15.00 hod., kostel sv.Václava – Žížalky připravili vánoční pásmo pro děti. 24.00 hod., kostel sv.Václava – Půlnoční - zpívat bude Chrámový sbor českou mši vánoční od J.J.Ryby. Boží hod vánoční – kostel sv.Václava – 9.30 slavnostní mše, 15.00 Vánoční koncert Sv. Štěpána – mše sv. u sv.Václava v 8.00 hod. Sobota 28.12. 19.00 hod., kostel sv.Václava – Vlámské Vánoce – vystoupení hostů z Belgie (večerní mše svatá bude v kostele M. Magdalény!!!) Silvestr 31.12. v 15.00 hod. v kostele sv.Václava mše sv. na ukončení starého roku. Nový rok – mše svatá bude jen v kostele sv. Václava v 9.30 hod.(v 8.00 ani v 11.00 hod. mše sv. na vesnicích nebudou). V sobotu 4.1. proběhne charitativní Tříkrálová sbírka. REDAKCE: Jana & Mirek Kuťákovi, Lidická 823, Lanškroun TEL.: (465 325 166 & 602 828 751)
[email protected] Textové korektury: Olga Skalická Vítáme každou formu spolupráce a děkujeme za jakýkoli psaný příspěvek, který může obohatit obsah časopisu.
- 12 -
- 13 -
