Adele Caroline Sandersonová
adele C a r o l i n e S a n d e r s o n o vá
M l adá f r o n ta
Když jsi byl mladý a volný jako pták, jak se ti líbilo být sám?
Only Love Can Break Your Heart, Neil Young, 1970
Je lepší, když je něco špatně Right As Rain, Adele, 2008
Copyright © Caroline Sanderson, 2012, Omnibus Press Translation © Petra Vander Sloot, 2012
ú vo d
To něco extra To jsem já úplně na kolenou.
Adele o písni Someone Like You
Úterý, 15. února 2011 Toho večera ovládla jeviště sama hudba. Neměla zapotřebí ho dobývat nadávkami, pózami nebo připravenými vtipy. Obešla se bez podnapilých žertíků a urážek chrlených na své rivaly. Potřebovala jedno jediné – Adele. Kvůli nařčení, že se každoroční spektákl cen stal nejenom „suchopárným, trapným a bezvýznamným“, ale i „zbytečným přežitkem“, se British Phonographic Industry rozhodla na rok 2011 představit řadu novinek. Tou první byl přesun místa konání 31. ročníku z Earls Court na východ do O2 Arény. Další změnou byla nová podoba ceny z dílny Vivienne Westwoodové, která ikonickou sošku Británii zahalila do vlajky Spojeného království. Tím nejdůležitějším však byla živá vystoupení nejpopulárnějších umělců za příslušný rok, která ze scény vytlačila dovádění celebrit, jehož už měli podle všeho všichni dost. Nastupující předseda cen a výkonný předseda Universal Music UK David Joseph pro deník Guardian uvedl: „Zoufale potřebujeme dodat cenám větší váženost. Chci, aby prioritou byla opět hudba.“ Pořadem provázel herec a komik James Corden, který
na scéně v průběhu večera přivítal hvězdný zástup nových držitelů sošky Británie, Rihannu, Plan B, kapely Mumford & Sons a Arcade Fire, Tinieho Tempaha, Ceeho Lo Greena, Palomu Faithovou a Take That. A pak tu byla Adele, která si tento rok žádnou nominaci nevysloužila. Take That megalomansky napochodovali na jeviště v závěsu za svým velkolepým tanečním doprovodem, představujícím četu pro boj s výtržníky, písmena TT výmluvně na štítech. Adele nakráčela na pódium, kde na ni čekal pouze pianista. A zpívala tak, že jste jí věřili každičké slovo. Účinek jejího přednesu na obecenstvo byl téměř hmatatelný. Její čarovný hlas se rozvlnil a zasáhl každičký kout, každého v publiku, každého hosta z řad celebrit, každého mocného člena hudebního průmyslu. V pěti úchvatných minutách připomněla publiku, že hudba má moc chytnout za srdce ty, co jí naslouchají, a napojit se přímo na jejich vlastní pocity tak, jak to žádné jiné médium nedokáže. Jak se píseň Someone Like You chýlila ke konci, Adelin hlas přeskočil nefalšovanou emocí a ona se snažila zahnat slzy, které jí vzpomínka na minulost vháněla do očí. Když zpívala, vše ostatní náhle bledlo. Šampaňské, požitky rock‘n‘rollu, nacvičené pózy i ceny samotné se vypařily do noci. Výroční ceny britské populární hudby Brit Awards získaly zpět určitou integritu. A z Adele se stala hvězda. Reakce na její vystoupení byly nadšené a ve své chvále téměř identické. „Virtuózní přednes Someone Like You arénu uchvátil a okouzlil,“ rozplýval se Guardian. „Ačkoli má O2 Aréna dostatečnou kapacitu pro ohňostroj
i velkolepá představení o tisíci účinkujících, jednoduchost Adeliny písně a bezchybný přednes doprovázený klavírem, to bylo to, co zvedlo obecenstvo ze židlí v němém úžasu,“ stálo na webových stránkách BBC News. Deník Mirror zase prohlásil: „Na včerejších Brit Awards Adele každého zastínila.“ „Adele všechny vyvedla z míry svým přednesem prostým všech příkras. Postaral se o to její grandiózní hlas, klavír a kolosální píseň,“ básnil Daily Telegraph. Neohromila však jen hudební kritiky. Bezprostředně po vystoupení ji 5,5 milionu lidí sledovalo na YouTube. Singl Someone Like You, vydaný o tři týdny dříve, vyletěl záhy na první příčku. Její druhé studiové album 21 se už na zlaté pozici nějakou dobu vyhřívalo, a tak se Adele stala první žijící umělkyní od dob Beatles, jíž se současně podařilo obsadit přední místa jak v oficiální hitparádě alb, tak i v hitparádě singlů. Později Adele mluvila o 15. únoru 2011 jako o „noci, která jí nejvíc změnila život“. Za sebou již v té době měla několik přelomových nocí, jako když náhodně objevila CD Etty Jamesové nebo když její kamarád zveřejnil její rané písně na síti Myspace. Rozhodující bylo také ostře sledované vystoupení v pořadu Saturday Night Live nebo večer, kdy svému záletnému příteli vrazila facku, rozběhla se a při úprku ji napadl budoucí hit. Ale večer na Brit Awards byl něčím skutečně neobyčejným. A na svědomí to mělo to něco extra, čím její vystoupení překypovalo. Adele je jedinečná a tohle je její příběh. Alespoň prozatím.
k ap i t o l a p rv n í
Sny Zpívat jsem se naučila sama. Adele, 2008
Tohle je příběh, který oslavuje sílu místa, kde jsme se narodili. Začíná se v severním Londýně, přesněji v Tottenhamu. Tottenham je jedna z etnicky nejrůznorodějších částí Londýna, proslavená mimo jiné prvoligovým fotbalovým týmem Spurs. Od ruchu, pozlátka a zářivých světel West Endu jej dělí necelých deset kilometrů na sever, ale ve skutečnosti jako by těch kilometrů byly stovky. Ačkoli v jeho lesích, které dávno vzaly za své, lovil samotný Jindřich VIII., tato dnes již zanedbaná část Londýna někdejší královskou slávu rozhodně nepřipomíná. Má nejvyšší míru nezaměstnanosti v Londýně a jednu z nejvyšších v celém Spojeném království. Tottenham je gangsterským rájem a také dlouhodobým ohniskem napětí mezi afrokaribskou komunitou a policií. V létě roku 2011 zde smrtelný incident, během něhož metropolitní policie zastřelila míšence, odstartoval nepokoje, jež se v zápětí rozšířily po celé zemi. Do této problémové oblasti hlavního města Británie se 5. května 1988 v nemocnici North Middlesex Hospital narodila Adele Laurie Blue Adkinsová. Tehdy osmnáctiletá bohémská Penny Adkinsová se stala svobodnou matkou. „Otěhotněla se mnou ve chvíli, kdy se měla hlásit na univerzitu, ale dala přednost
mně,“ řekla později Adele. Jejím otcem, jehož jméno se v rodném listě neobjevuje, byl Mark Evans, „udělanej velšskej chlápek, kterej pracoval na lodích a kde se dalo“. V době, kdy vyrůstala, se Evans Adeliným životem jen mihl, ale početná rodina matky jeho absenci bohatě vynahradila. „Kousek od nás bydlelo mých asi třicet bratranců a sestřenic a já jsem je vždycky navštěvovala a viděla, jak se hádají a jak nesnášejí dělení. Pak jsem se zase vrátila do svýho uklizenýho pokoje, ke svým nerozbitým hračkám, a užívala si ten pocit, že se s nikým nemusím přetahovat o svou barbínu. Mohla jsem si vybrat to nejlepší z obou světů,“ říká. Na tuhle dobu vzpomíná Adele ráda. „Neměly jsme sice peníze, ale svoje dětství bych za nic nevyměnila.“ Tyto mírně chaotické první roky života s všudypřítomnou družnou rodinou bezesporu přispěly k Adelině pozoruhodné vyzrálosti a ukotvenosti, které se staly důležitými faktory jejího pozdějšího úspěchu. Podle vlastních slov projevovala Adele velký zájem o hlasy už od svých tří let, tedy od doby, již si většina z nás nepamatuje. „Vždycky jsem fascinovaně poslouchala, jak hlas přejde z rozčilení do vzrušení, změní se v radost a ta zase v rozrušení.“ První koncert, na který ji Penny jako malou vzala, byli The Cure ve Finsbury parku. Postpunková kapela s gotickými rysy a texty chlácholícími temné a trýzněné duše si za léta vybudovala věrnou základnu fanoušků. Na svém druhém albu 21 vzdala Adele této kapele hold osobitou verzí jejich písně Lovesong. Právě koncerty patří k Adeliným nejranějším vzpomínkám. Vybavuje si, jak ji máma propašovala na živé vystoupení The Beautiful South do Brixtonské akademie. „Bylo to úžasný, fakt divočina, ale naprosto fantastickej zážitek,“ vzpomíná. „Byla jsem tak malá, že jsem nic neviděla. Naštěstí vedle nás stál pořádně namakanej chlápek a máma mě posadila na jeho
ramena, takže jsem nakonec o nic nepřišla.“ V šesti letech objevila Adele skupinu East 17. Tato dětská láska k chlapecké kapele z Walthamstow jí vydržela až do osmnáctých narozenin, kdy zavítala na jejich koncert v Shepherds Bush Empire, velkolepé setkání všech členů po letech. „To byl nejlepší koncert, jaký jsem kdy viděla! “ řekla nadšeně časopisu Q. Penny, vyškolená masérka, umělkyně, která vyráběla nábytek, a tak trochu hippie, zasvětila svou dceru do rozličných hudebních žánrů, když ji jako malou s sebou brala na koncerty. Tím ale její hudební výchova zdaleka nekončila. Adelin pěvecký talent stimulovala například tak, že v domě nastavovala lampy tak, aby vrhaly světlo na její dceru, a imitovaly záři reflektorů. Tento obraz je zvláštně prorocký, protože o osmnáct let později scéna pro koncertní turné Adele připomínala retro lampami intimitu obývacího pokoje. Když jí bylo pět, v době, kdy ostatní děti dávno spí, Adele stála na stole a bavila hosty večírků svou verzí Gabrielliny písně Dreams, která byla roku 1993 v Británii hitem číslo jedna. Držitelka Brit Awards Gabrielle, černošská zpěvačka a skladatelka z nedalekého Hackney, se stala Adeliným prvním pěveckým vzorem. Gabriellinu nekonvenční sexy image doplňovala černá páska přes oko posetá flitry, jež měla zamaskovat její pokleslé víčko. Adele tento styl krátce přijala za svůj, když poprvé veřejně vystoupila na školním představení s dalším Gabrielliným hitem Rise. Později pro deník The Sun řekla: „Je trapný to přiznat, ale máma mi ušila flitrovou pásku přes oko, abych vypadala jako Gabrielle. Když jsem něco provedla, nasadila jsem si ve škole pásku a vymlouvala se, že jsem se zranila.“ Brzy ale okopírovanou image zavrhla, protože si z ní ostatní začali utahovat. Dalším zásadním raným hudebním vlivem se pro Adele stala
dívčí skupina Spice Girls. „I když je spousta lidí nepovažuje za dost dobrý, já se nikdy nebudu stydět přiznat, že ty holky miluju, protože ze mě udělaly to, co jsem dnes,“ prohlásila. „Hudbě jsem propadla v době, kdy byly na vrcholu.“ Popový fenomén Spice Girls vznikl roku 1994. Slavné přezdívky zpěvaček – Scary, Baby, Ginger, Posh a Sporty, se okamžitě a navždy vryly do srdcí a myslí jejich mladých fanoušků. Spice Girls byly často napadány kritikou, která je označovala za uměle vytvořenou kapelu bez špetky hudebního talentu. To, co ale naopak zapůsobilo na mladé dívky a teenagery do takové míry, že se to stalo mantrou pro miliony z nich, byl jejich nekompromisní slogan „Girl Power“ přenášející moc tentokrát na dívčí svět. „Kvůli nim jsem chtěla do showbyznysu. Samozřejmě mi už v sedmi bylo jasný, že to nejsou bůhvíjaký zpěvačky. Ale to, co vyvolaly v lidech, bylo neuvěřitelný,“ vzpomíná. Podobně jako ostatní dívky jejího věku, i Adele milovala popové kapely devadesátých let typu East 17 a All Saints, které na krátký čas plnily přední místa hitparád. Na rozdíl od většiny vrstevníků však Adele díky své matce objevovala daleko bohatší hudební svět. Penny doma poslouchala Toma Waitse, Jeffa Buckleyho, 10 000 Maniacs a samozřejmě The Cure. Adele Laurie Blue Adkinsová nasávala a do paměti ukládala každý takt a později tyto rané zdroje inspirace daly vzniknout hudbě, která zasáhla široké publikum a učinila z ní vyhledávanou a vydávanou zpěvačku. Postupně nacházela nové hudební vlivy a její neobyčejná otevřenost nejrůznějším hudebním žánrům, jež je pro ni charakteristická, se znovu a znovu potvrzovala. Když bylo Adele devět let, přestěhovaly se s matkou do Brightonu. Penny doufala, že bohémské přímořské město bude tím pravým místem, kde bude moci plně rozvinout své umělecké ambice. Adele však nový domov nesnášela. „Lidi v Brightonu byli namyšlený snobové a nežili tam žadní černoši,“
řekla Timesům. „V Tottenhamu jsem byla jediná bílá holka ve třídě!“ Naštěstí pro Adele přesun nesplnil Pennyino očekávání a v jedenácti letech už byla Adele zpět v britské metropoli. Tentokrát se s matkou přestěhovaly do bytu v Západním Norwoodu v severním Londýně. V té době Penny taky poznala muže, který se později stal Adeliným nevlastním otcem. Adelini noví přátelé poslouchali hlavně černošský soul a brzy ji nadchli pro R&B a trio Destiny’s Child a umělce jako Faith Evansovou, Lauryn Hillovou, Mary J Blige a P Diddyho. Více než kdy jindy se Adele neupínala jen k jednomu hudebnímu stylu. Vybavuje si, jak jako jedenáctiletá doprovázela hlas Toma Jonese z jeho alba Reload. Místo mikrofonu zpívala do lahvičky od tělového spreje a moc jí lichotilo, když její matka a nevlastní otec překvapeně zvolali: „Zatraceně, holka, ty jsi rozená zpěvačka!“ Jako náctiletá učinila Adele další hudební objevy, které měly později zásadní vliv na její vlastní tvorbu. Tím nejvýznamnějším byla pravděpodobně Pink, drzá americká zpěvačka a skladatelka s hlasem jako zvon, jejíž jméno je údajně poklonou postavě pana Pinka z debutového filmu Quentina Tarantina Reservoir Dogs (česky pod názvem Gauneři, pozn. překl.). V listopadu 2002 zavítala Adele na její koncert v Brixtonské akademii, kterým Pink propagovala své druhé album M!ssundaztood. „Nikdy jsem nikoho takhle zpívat naživo neslyšela. Připadala jsem si jak ve ventilační šachtě, do který burácel její hlas. Bylo to neuvěřitelný,“ vzpomínala Adele později. Téže noci byl na vystoupení přítomen i kritik z hudebního týdeníku NME a ten o něm napsal: „Ačkoli se Pink nezastaví absolutně před ničím, aby dosáhla vytouženého uznání, na rozdíl od popových hvězdiček, které by pro pět minut slávy udělaly, cokoli se po nich chce, se Pink nikomu nepodřizuje
a dělá si vše podle svého. Nejde jí jen o slávu. Chce především něco znamenat.“ Možná že za hlubokým dojmem, který Pink na Adele udělala, nestál jen její hlas, ale také opravdovost a vážnost, s jakou k vlastní hudbě přistupovala. Právě ta jako by se té noci do čtrnáctileté Adele otiskla. Není přehnané tvrdit, že se v mladé Adele zanedlouho měla zrodit její nová hudební filozofie inspirovaná ledabylým procházením desek v hudebninách. „Hrála jsem si na pořádnou drsňačku, když jsem se ochomýtala v metalový sekci,“ vzpomíná pro deník The Sun na jedno odpoledne, které jí změnilo život. „Ve skutečnosti jsem taková třída nebyla, když jsem předstírala, že jsem celá žhavá do Slipknot, Korn a Papa Roach. Představte si mě, jak tam stojím ve vytahaných džínách, kolem krku obojek a vtom vidím jedno album v přihrádce se zlevněnými nosiči.“ Tím albem bylo CD Etty Jamesové a Adele ho původně koupila jen proto, aby jí kadeřnice vytvořila na hlavně stejný účes, jaký měla zpěvačka na obalu. Kromě toho ji ale taky uhranul výraz Ettiny tváře. „Vypadala tak nespoutaně a její výraz jako by říkal: ‚Nezahrávej si se mnou‘.“ „Pak jsem si jednou uklízela pokoj, narazila na to CD a pustila si ho. Ve chvíli, kdy jsem uslyšela její píseň Fool That I Am, se pro mě všechno změnilo. V ten moment jsem věděla, že chci být zpěvačka.“ Americkou R&B zpěvačku Ettu Jamesovou, která už překročila sedmdesátku (Etta Jamesová zemřela 20. ledna 2012, pozn. překl.), nejvíce proslavila její verze hitu Muddyho Waterse z roku 1954 I Just Want To Make Love To You, jež se také objevila v televizní reklamě na dietní kolu. Píseň z pera Willieho Dixona přezpívala spousta interpretů, například Rolling Stones ji v roce 1964 zařadili na své první britské elpíčko. Ale bluesově podmanivý hlas Etty způsobil, že mu Adele nenávratně propadla. „Původně mě hlavně zaujalo to,
jak vypadala… ty její nádherný kočičí oči a obrovská vlna, kterou si v tý době česaly hlavně bělošky,“ řekla časopisu Blues & Soul. „Ale když jsem ji pak konečně slyšela zpívat, ... její projev byl tak upřímnej a přesvědčivej, že jsem cítila, jako by zpívala jen pro mě. To jsem nikdy předtím nezažila.“ Časopisu Rolling Stone Adele svěřila, že Etta Jamesová ovládla její duši i tělo. V této době začala Adele poslouchat také jazzovou legendu Ellu Fitzgeraldovou, jejíž čistota hlasu společně s jeho neuvěřitelným rozsahem pomohly ještě více vytříbit Adelin hudební rozhled a umožnily jí nalézt vlastní hudební Olymp. „Byla jsem odchovaná na hitparádových písničkách. Vím, že to bude znít lacině, ale když jsem pak objevila hudbu Etty a Elly, bylo to pro mě jako procitnutí,“ vybavuje si. „Říkala jsem si, jak je fascinující, že se z některých lidí prostě stanou legendy. Doslova mě přivádělo v úžas, že jsem ve svých patnácti poslouchala hudbu, která vznikla někdy ve čtyřicátých letech. Představa, že by mě za padesát let mohli lidi taky poslouchat, mě totálně nakopla.“ Fool That I Am se později stala coververzí, s níž Adele nejčastěji vystupuje a již zařadila taky na druhou stranu desky svého prvního singlu Hometown Glory. Na koncertech ji uvádí jako svou vůbec nejoblíbenější píseň. Ačkoli doba vyprodaných koncertů na sebe ještě nechala pár let čekat, Adele začala oživovat své hudební ambice podporována matčinou kamarádkou, kterou popsala jako fantastickou zpěvačku typu Faith Evansové. Ta Adele řekla, že má talent a že by se měla věnovat zpívání naplno. „Najednou do sebe všechno začalo zapadat.“ Adele se učila hrát na kytaru, pak přidala basovou kytaru a klavír. I přesto, že se na školním hřišti pravidelně utkávala při pěveckých bitvách s jinými hlasově nadanými vrstevníky, přestávala ji střední škola v jižním Londýně uspokojovat. Timesům
řekla: „Vůbec mě nepodporovali v tom, v čem jsem byla dobrá. Vlastně nepodporovali nikoho v ničem. Věděla jsem, že se chci věnovat hudbě. Ale i když jsem se v sedmé třídě chtěla stát kardiochirurgem (dědeček zemřel na srdeční selhání), nikdo mě k tomu nevedl. Jejich přístup byl asi takovej: ‚Snaž se dodělat školu a neotěhotnět.‘“ Adele se tedy, poté co dala poslední sbohem dohasínajícím ambicím stát se novou Spice Girl, rozhodla přihlásit na uměleckou školu BRIT School v nedalekém Croydonu. „Původně jsem se chtěla dostat na školu Sylvie Youngové (hlavní londýnská divadelní škola), protože ji absolvovala Emma Buntonová (Baby ze Spice Girls),“ řekla časopisu Q. „Nemohly jsme si to ale s mámou dovolit. Byla jsem hrozně zklamaná a zahořklá.“ BRIT School je jedinou britskou bezplatnou uměleckou a technickou institucí určenou studentům ve věku čtrnáct až devatenáct let. Je financovaná státem a specializuje se na vzdělávací a odborné programy jak v oblasti umění a médií, tak designu a technologií, které jsou zahrnuty do procesu nahrávání a samotného vystupování. Adele se zúčastnila dne otevřených dveří a tehdejší studentka Beverley Tawiahová ji školou provázela. „Beverley byla sama skvělá zpěvačka a ujišťovala mě, že já budu jednou taky. Řekla jsem si, ‚tohle je ono, hlásím se sem.‘“ Podivnou souhrou okolností se později Tawiahová přidala ke kapele Adelina budoucího producenta Marka Ronsona. V roce 2003 byla Adele na BRIT School přijata. Pro Guardian ji popsala jako místo plné lidí ochotných tancovat bosky osm hodin v kuse v mrazivých prostorách budovy. „Ze svý předešlý školy jsem byla zvyklá na flákače a darebáky, který se nemohli dočkat, až vyrostou a budou moct okrádat lidi. A najednou jsem se ocitla v místě, kde se každej snaží něco dokázat a pořádně na sobě maká. Bylo neuvěřitelně inspirující do takový instituce každý ráno jít.“ V době, kdy Adele nastoupila,
se už školní kantýnou rozléhaly písně někdejší studentky, jež právě vydala své první album Frank. Amy Winehouse nebyla zdaleka jedinou absolventkou, která oslovila davy hudebních fanoušků. Na svých webových stránkách škola zdůrazňuje, že se nejedná o továrnu na slávu. Seznam jejích úspěšných absolventů je však úctyhodný, a to i pokud pomineme samotnou Adele. Leona Lewisová, Katie Meluaová, Kate Nashová či poměrně čerství absolventi Katy B a Joe Worricker, ti všichni prošli jejími branami. Navzdory své pověsti velmi družné studentky si Adele všechny své spolužáky nevybavuje. Pro The Sun roku 2008 například řekla: „Ta Leona Lewisová musela být pořádná puťka, protože si ji vůbec nepamatuju. A to jsem tam znala všechny. Absolutně jsem to tam milovala, je to naprosto skvělý místo a způsob, jakým rozvíjejí váš talent, je fantastickej. Některý představení, který uvádějí, jsou bezkonkurenční, daleko lepší než cokoli, co se hraje momentálně ve městě.“ Adele však není zaslepená v hodnocení některých svých rádoby talentovaných spolužáků. „Některý z nich byli fakt příšerní. Jeden vedle druhýho chtěli zpívat soul. Já fandím lidem, který se vyvíjejí, ale nesnáším, když je někdo na škole čtyři roky, na začátku je nula a na konci není o moc lepší.“ Adele taky věděla, že samotná škola ji naučit zpívat nemůže. „Nikdo ve škole mě nenaučil zpívat,“ řekla později. „Zpívat jsem se naučila doma posloucháním Etty Jamesové. Ukázali mi ale, jak hudební byznys funguje.“ Svou šanci však málem promarnila, když jí hrozilo vyloučení za pozdní příchody. „Do školy jsem třeba dorazila o čtyři hodiny později. Nebyla jsem za školou, prostě jsem spala a nebyla schopná vstát,“ řekla. Rozhodující okamžik nastal ve chvíli, kdy zaspala a nedorazila na plánovaný výjezd pro nejslibnější studenty na festival do Devonu. „Srdce se ve mně
zastavilo. Bylo to příšerný. Málem mě za to vyhodili.“ Po tomhle incidentu a v přetrvávajícím údivu nad spolužáky dělajícími piruety, kde se dalo, Adele naplno využila zázemí BRIT School, aby si osvojila praktickou stránku hudebního průmyslu. Naučila se, jak funguje nahrávací studio, seznámila se s triky ve smlouvách a rozpočtech a pravidelně četla Music Week, povinnou literaturu lidí z hudební branže. Bylo jasné, že Adele nehodlala být nikomu pro smích. Později řekla Timesům: „Většina umělců neměla o praktických věcech ani ponětí. Já jsem ale byla dobře připravená. V praxi to vypadá asi tak, že po mně chtějí, abych podepsala smlouvu, která je pro mě nevýhodná. Zeptají se mě: ‚Adele, víš, co znamená tady to dlouhé slovo?‘ A já na to: ‚Jasně že vím. Znamená, že se mě snažíte oškubat.‘“ Její odhodlání řídit svou vlastní kariéru se taky projevilo v tvůrčí oblasti. Naučila se hrát na klavír, klarinet a kytaru. A po letech zpívání předělávek začala psát svou vlastní hudbu. Tím vůbec prvním, co jako osmnáctiletá složila, byl strhující hold rodnému městu, které zažehlo její hudební ambice, píseň Hometown Glory. Adelinou sousedkou v Západním Norwoodu byla toho času Shingai Shoniwaová, nynější zpěvačka bluespunkové kapely The Noisettes, která proslula svými ohlušujícími koncerty. Shoniwaová si vybavuje, jak slyšela Adele hrát na uvřískaný saxofon. „Bydlely jsme v bytech hned vedle sebe nad obchodem, který by si teď zasloužil dvě modré pamětní desky. To byla supr doba: Ona měla klavír, já zase bicí.“ V tomto bytě napsala Adele většinu písní na své první album 19. Ani tenkrát Adele příliš o slávě nefantazírovala. Její spolužák a nyní už dlouholetý kytarista Ben Thomas řekl pro Rolling Stone: „Na škole byla spousta lidí, kteří prostě chtěli být slavní. Bylo vám jasné, že sláva a úspěch je cíl, za kterým si tvrdě
jdou. Tohle v Adele nikdy nebylo. Ale pak, když začala zpívat, všichni byli zticha a jen zírali.“ Hudební ředitelka BRIT School zase vzpomíná, že Adele už na škole byla téměř hotová zpěvačka: „Velice brzy bylo jasné, že ji pohání touha skládat vlastní hudbu. Často jsme ji vídali, jak postává na chodbě, píše texty a učí se doprovázet se na kytaru.“ Na svých webových stránkách BRIT School se v sekci o absolventech píše: „Tohle je důvod, proč je tak důležité snít… Protože výjimeční lidé si nemohou dovolit měřit své vize podle vizí svých vrstevníků. Svá měřítka si musí utvářet na základě svých vlastních snů… a toho, co si pro sebe přejí. Tvůrčí lidé si vytvářejí své vlastní světy.“ S blížícími se osmnáctými narozeninami a dospělostí Adele začala praktikovat právě tuto filozofii. Tak jako Gabrielle slibovala ve své písni v době, kdy Adele Laurie Blue Adkinsonová byla ještě dítě, sny se plní. Scéna pro Adeliny sny byla připravená a ona měla zanedlouho začít veřejnosti odkrývat tvůrčí divy svého světa.
k ap i t o l a d ru h á
A vylétají slavíci Někteří o mně básnili, jako bych už vydala přinejmenším další Dark Side Of The Moon! Adele, 2008
V květnu 2006 Adele úspěšně ukončila studium na BRIT School. Ve stejný měsíc oslavila své osmnácté narozeniny v hospodě v Brixtonu, kde směle zazpívala pár písní. V publiku se nachomýtl i hledač talentů Nick Huggett z hudebního vydavatelství XL Recordings. V té době si Adele představovala svou kariéru právě jako hledačka nových talentů. Časopisu Rolling Stone řekla: „Chtěla jsem pomáhat jiným lidem s prodejem desek.“ Není až tak překvapující, že tehdy Adele ještě stále přemýšlela o své hudební kariéře ryze prakticky. Do té doby napsala všeho všudy tři autorské písně: Hometown Glory, Daydreamer a My Same. Její kamarád Lyndon zveřejnil demoverze všech tří písní na právě se rodící sociální síti Myspace roku 2005. Ohlasem na ně však bylo hrobové ticho. A pak se najednou zpěvačce jménem Lily Allen, jež taky koncem roku 2005 zveřejnila dema svých sedmi nebo osmi písní na Myspace, začalo dostávat pozornosti. V novém roce 2006 si už její nahrávky pouštělo více a více lidí a její až doposud lhostejná nahrávací společnost Parlophone najednou otočila. O Myspace se postupně začalo hovořit jako o síti, která skrývá dosud neznámé hudební talenty, což okamžitě přilákalo
hudební vydavatelství. Tak se stalo, že Adeliny písně vzbudily zájem u oslavované Island Records i respektované nezávislé značky XL Recordings. XL Adele oslovilo, ale protože o nich nikdy neslyšela, domnívala se, že e-mail poslal nějaký internetový zvrhlík nebo že se přinejmenším jedná o podvod. Jak později zjistila, XL je ve skutečnosti velmi vyhledávanou značkou, která vydává kapely zvučných jmen jako The White Stripes, MIA, Dizzee Rascal a Peaches. Nebylo vůbec obvyklé, aby hudební značka tohoto jména oslovovala čerstvé absolventy BRIT School. Adelino demo z Myspace doporučil Nicku Huggettovi další lovec talentů. Nick byl právě v Barceloně s Dizzeem Rascalem, když si Adele pustil poprvé. „Slyšel jsem ten úžasný hlas a řekl si: Tahle holka je fakt výjimečná,“ načež se o ni začal zajímat více. Adele měla plné ruce práce s organizováním své narozeninové oslavy a plánováním studia na liverpoolském Institutu umění, a tak se stalo, že Huggetův e-mail odbyla slovy: „Můžete mi, prosím, přestat psát? Mám toho teď nad hlavu.“ Hugget na to zareagoval takto: „Omlouvám se, jen jsem se chtěl zeptat, jestli jste už podepsala.“ A Adele na to: „Podepsala co jako?“ „Smlouvu na desku“, zněla Huggetova odpověď. Po téhle virtuální konverzaci Adele konečně souhlasila se setkáním a jako morální oporu si přivedla svého kamaráda a kytaristu Bena Thomase. Adele si stále ještě myslela, že ji v XL možná chtějí navrhnout pozici stážistky. Brzy jí ale došlo, že se skutečně zajímají o její hudbu. Se svou charakteristickou upřímností o tom později řekla: „A to byl moment, kdy jsme si uvědomili, která bije.“ Nick Hugget, který založil XL ještě jako londýnský teenager, doporučil Adele Jonathanu Dickinsovi ze společnosti September Management. Dickins pochází z významné hudební rodiny. Jeho dědeček spoluzaložil hudební týdeník
NME a v padesátých letech udělal z hitparád populární fenomén. Dickinsův otec je zase manažerem hvězd jako Bob Dylan a Diana Rossová. Adele tvrdí, že smlouvu podepsala právě s ním proto, že ji dokázal rozesmát tak, až ji z toho bolelo břicho ještě druhý den. Dalším důvodem bylo také to, že byl manažerem jejího kamaráda Jamieho T, s nímž se Adele seznámila prostřednictvím Myspace. „Odjakživa jsem milovala Billyho Bragga a hudba Jamieho T zněla jako jeho pouliční verze. Poslal mi e-mail, ve kterém mi řekl, že se mu strašně líbí Hometown Glory, a tak to všechno začalo,“ řekla Adele o jejich přátelství. Adele a Dickins si hned padli do oka. Dickins na začátky vzpomíná takto: „Já jsem zkrátka jen poslouchal, přihodil pár svých nápadů a ono to do sebe skvěle zapadlo. Podepsat s ní smlouvu byla jedna z nejméně komplikovaných věcí, na kterých jsem se kdy podílel.“ Adele si hlavně vybavuje záchvaty smíchu, ale Dickins byl přesvědčen o tom, že našel hvězdu. „Od samého začátku bylo jasné, že má absolutní talent od Boha. Má ten nejlepší hlas, jaký jsem kdy slyšel.“ V září 2006 podepsala tehdy teprve osmnáctiletá Adele smlouvu s XL Recordings. Začátkem roku 2007 Adele vystoupila v několika barech a pak se jako předskokanka zúčastnila tichého turné dalšího kamaráda z Myspace, zpěváka a písničkáře Jacka Peñateho. Adele nazpívala vokály k písni My Yvonne z jeho debutového alba Matinee. Podle vlastních slov se Peñate s šestnáctiletou Adele seznámil v klubu. „Poznali jsme se bez všeho toho pozlátka a humbuku a spřátelili se, protože se nám líbila hudba toho druhého na Myspace,“ řekl BBC. „Jsme si opravdu blízcí.“ Na oplátku mu Adele vzdala hold za to, že ji podporoval od samého začátku. Deníku The Sun řekla: „Jackovi jsem
strašně moc vděčná. Potkala jsem ho na jeho koncertě a byla to hotovka. Vyrazili jsme ven a nespali dva dny. Potloukali jsme se v okolí Chelsea a King’s Road a hledali, kde by se dalo najíst. Byla to strašná sranda. Pak mě vzal na svý turné a chtěl mě na svý desce. Jack byl u toho, když jsem začínala.“ Adele slavila podepsání smlouvy s rodinou a přáteli v hospodě U Vévody z Wellingtonu v londýnském Notting Hillu. Její budoucnost vypadala růžově. Ihned po podpisu ji však zachvátila panika. Uvědomila si totiž důležitost tvůrčího projektu, který na sebe vzala. Přestože byla pod tlakem, že musí napsat své první album, měla v únoru 2007 v repertoáru stále jen čtyři písně. Osm měsíců po podpisu cítila, že nemá absolutně o čem psát. „Smlouva na desku mě naprosto zaskočila, protože to všechno přišlo jako blesk z čistýho nebe,“ řekla. „A potom jsem potkala svýho přítele a po čase se s ním rozešla a s písněmi se najednou roztrhl pytel.“ Do června napsala dalších osm kousků. Adele se se svým přítelem, s kterým chodila půl roku, rozešla, když zjistila, že ji podvádí. „Přišla jsem do hospody, ve který právě byl, a vrazila mu facku,“ řekla Rolling Stone. „Vyhodili mě, a jak jsem tak odtamtud utíkala, najednou mě napadlo spojení ‚honit se za přízraky‘. Něco jsem nazpívala do telefonu, a když jsem dorazila domů, dala jsem dohromady tři akordy.“ Adele se často ptali na to, co se stalo s jejím bývalým přítelem. „Jsme pořád přátelé. A já jsem mu vlastně vděčná. Díky našemu rozchodu vznikla multiplatinová deska a on ještě pořád prodává v obchodě s telefony.“ Navzdory zlomenému srdci se Adele dařilo hudebně. Písně, které by vydaly na album, byly hotové a v červnu ji čekal televizní debut, který pro ni znamenal všechno. Od čtyř let a pak celé dětství jí matka povolovala zůstávat vzhůru a koukat s ní na páteční pořad Joolse Hollanda. Hudební show BBC2
vznikla roku 1992, tedy v době, kdy ji začala sledovat i malá Adele. Uvádí ji někdejší geniální klávesista kapely Squeeze, Jools Holland, a v současnosti běží 39. řada. Každý týden se v programu objevovali již zavedení a úspěšní muzikanti společně s těmi méně známými, kteří se ale záhy stali novými hudebními objevy. Na základě svého dema byla Adele pozvána, aby v programu 8. června vystoupila. Toto pozvání pro ni bylo nesmírně významné. Nestávalo se, aby zvali umělce, kteří na hudební scéně ještě ani nedebutovali. Adele byla jednou z prvních, jimž se to podařilo. „Když nás někdo oslní, musíme ho mít,“ řekla Guardianu produkční této show Alison Howeová. „Adele je ikona. Nelze ji nijak zaškatulkovat. Má zkrátka neuvěřitelný hlas, který z její tvorby činí klasiku.“ Dalšími hudebními hosty toho večera byli Paul McCartney a Björk. Je pochopitelné, že televizní debut ve společnosti takových osobností představoval pořádnou dávku stresu a Adele byla náležitě nervózní. Později prozradila Timesům: „Když za mnou máma přišla do zákulisí, nemohla jsem nervozitou ani otevřít pusu. Určitě se bála, že spadnu ze židle, omdlím nebo to prostě jinak zpackám.“ Adele vstoupila na jeviště, nebo spíše improvizované pódium ve studiu. „Většinou šoupnou lidi doprostřed místnosti, ale z nějakýho důvodu mě postavili na kraj, přímo naproti divákům. Björk po mé levici, Paul McCartney napravo a máma v slzách přede mnou.“ Posadila se na stoličku, v rukou kytaru, vlasy vyčesané do uličnického drdolu, a i navzdory svému strachu naprosto omráčila publikum procítěnou akustickou verzí písně Daydreamer. „Její přednes byl jednoduchý, téměř naivní,“ řekla Alison Howeová později. „Můžete si všimnout, jak se chvílemi chvěje… Vnímáte napětí a obavy z toho, co se právě chystá udělat, a o to byl její výkon lepší.“ Léto a podzim 2007 strávila Adele koncertováním s Jackem
Peñatem a folkovým hippie umělcem z Texasu Devendrou Banhartem a zároveň nepřestávala přitahovat pozornost médií. Když vystoupila v Red Roaster Cafe v Brightonu jako součást festivalu Great Escape, inspirovala jednoho recenzenta k památnému výroku, že „když tahle zpěvačka otevře hubu, vylétnou z ní slavíci“. V létě vystoupila na festivalu v Glastonbury, kde se jí od publika dostalo velmi příznivého přijetí. V září vyšel v Guardianu článek Paula Lestera s názvem Dej si pozor, Amy Winehouse!, v němž Adele předvídal skvělou hudební budoucnost. S nevinnou prostořekostí, která ve světle pozdějších událostí vyznívá morbidně, Lester napsal: „Tak jak se to v poslední době s Amy Winehouse má, to abychom se pomalu poohlíželi po nové indie soulové zpěvačce Amyina ražení. Jen pro případ, že by vaše oblíbená zpěvačka, která to tak zpackala a dokázala projet i cenu Mercury Prize, podlehla přemíře slávy a předávkovala se svým oblíbeným tetovacím inkoustem.“ 22. října vyšla limitovaná edice sedmipalcového singlu Hometown Glory pod značkou Pacemaker Jamieho T. Na straně B této desky byla její „nejoblíbenější píseň všech dob“ Fool That I Am, hit Etty Jamesové z roku 1961. Na obalu desky je melancholicky vyhlížející Adele u kavárenského stolu. Vydání singlu žebříčky hitparád ještě vůbec neovlivnilo. Nicméně zpráva o Adelině mimořádném talentu se šířila dál. „Od tohoto singlu jsme toho ani moc neočekávali, i když se samozřejmě jedná o vynikající hudební počin,“ řekl Jonathan Dickins Music Weeku. „Svědčí o tom i to, jak se o něm vyjadřoval tisk a že ho začala hrát rádia.“ Pár dní po vydání debutového singlu Hometown Glory zazářila Adele jako hudební host speciálního vystoupení producenta Marka Ronsona u příležitosti zahájení festivalu BBC Electric Proms 2007 v londýnském Roundhouse. Dalšími
hosty, které toho večera doprovázel Koncertní orchestr BBC, byli Terry Hall, Sean Lennon a Ricky Wilson. Adele poprvé vystoupila naživo s písní Cold Shoulders, kterou pro ni Ronson produkoval na chystané album, a znovu vyvolala ovace. Elisa Brayová pro deník The Independent napsala: „Hvězdná vystoupení Tima Burgesse z The Charlatans a Rickyho Wilsona z Kaiser Chiefs nebyla horkou novinkou, o které každý mluvil. Nijaké vystoupení Amy Winehouse či Lily Allen se rovněž nestalo námětem číslo jedna pokoncertních debat. Senzací naopak byla málo známá soulová zpěvačka Adele.“ 22. listopadu se Adele objevila na akci v Union Chapel v Islingtonu po boku Willa Younga, který byl její hlavní hvězdou. Jednalo se o sérii akustických koncertů nazvaných Little Noise Sessions konajících se každoročně ve prospěch charity Mencap. Adele se kdysi o Youngovi vyjádřila jako o své první lásce, a tak pro ni tato událost musela být vskutku mimořádná. „Byla jsem jím naprosto posedlá. Na týden mě tenkrát vyloučili ze školy, protože jsem se poprala s fanoušky Garetha Gatese. A on mi přitom nevěří, jak moc ho miluju.“ Na tomto koncertu ještě Adele netušila, že od dalšího společného vystoupení s Youngem ji dělí pouhých pár měsíců. A tentokrát se mělo jednat o mnohem exkluzivnější událost. O dva týdny později, 7. prosince, se Adele znovu objevila v televizi, tentokrát v populárním pořadu Jonathana Rosse na BBC1 Friday Night With Jonathan Ross. Toho času jej sledovalo přes 3,5 milionu diváků a hosty pro tento večer byli Jerry Seinfeld, Renée Zellwegerová, Jeremy Clarkson a hvězdy britského seriálu Little Britain David Walliams a Matt Lucas. Toto hvězdné obsazení bylo zárukou, že Adelino sice decentní, ale dojemné provedení písně Chasing Pavements neunikne pozornosti milionů diváků. O dva dny později byla Adele jednou z účinkujících na koncertu Hudebního klubu rádia BBC2 v Shepherds Bush
Empire v západním Londýně. Toto pozvání odpovídalo zájmu, který o Adele BBC2 projevovalo. Zakladatel vydavatelství XL Recordings Richard Russell prozradil, že Adele se stala jejich prvním umělcem, který byl zařazen na seznam skladeb do vysílání na Radiu 2. Následující den bylo oznámeno, že se Adele stala první držitelkou Ceny kritiků, jež se roku 2008 připojila k cenám britské populární hudby Brit Awards. Shodou okolností se toto nové ocenění zaměřovalo na talentované umělce, kteří ještě nevydali svou první desku. Rozhodovalo o ní na padesát autorit hudební kritiky a Adele daleko předstihla Duffy i Foals. Toto předčasné oznámení Ceny kritiků mělo za účel přitáhnout pozornost na jejího vítěze celé dva měsíce před samotnými Brit Awards. A přesně to se taky stalo. Pokud do té doby někdo ještě nezaregistroval Adelinu stoupající popularitu, její vítězství se postaralo o to, že teď už se o ní všeobecně vědělo. Adele ale sláva nestoupla do hlavy. V rozhovoru pro Timesy na konci prosince řekla, že vyhrát ceny je sice skvělé, ale taky „strašně divné“. „Doufám, že ta náhlá sláva nebude kulminovat příliš rychle. Je sice povzbudivý vědět, že všechno jde hladce, ale přece jen je to trochu absurdní, když jsem ještě ani nevydala desku.“ S blížícím se rokem 2008 se plynulý tok pozornosti roku 2007 změnil v rozbouřený příval. Na Silvestra napsal proslulý a celebritami posedlý americký blogger Perez Hilton o Adele na svých webových stránkách, a rozpoutal tak zájem Američanů, který dokázal překopat Adelin pracovní plán na měsíce dopředu. Ohromená Adele o tom pro Time Out řekla: „Je docela děsivý, jaký vliv ten člověk má. Aniž o mně veřejnost kdy slyšela, hudebnímu průmyslu za oceánem nejsem neznámá. Ale protože se o mně Perez zmínil na svých stránkách, musím do Ameriky už teď. Přitom jsem tam měla jet až v květnu.“
Nový rok začal další peckou hned v prvním lednovém týdnu, kdy se Adele dostala na vrchol každoročního hlasování ankety BBC Sound of…, která sází na nové hvězdy nadcházejícího roku. Adele vedla žebříček, do jehož čela ji zvolilo téměř 150 britských hudebních kritiků, editorů a hlasatelů. Znovu porazila například velšskou zpěvačku Duffy a rovněž manchesterské garážové popové duo The Ting Tings. „Tím prvním, co posluchače sevře a nepustí, je její ostře pronikavý hlas prosáklý duší skrz naskrz, který se vydává na jazzovou výpravu, jak si tak rozmarně přelétává mezi smyslností a čirou radostí,“ komentuje BBC na svých stránkách, proč zvolilo jako vítězku Adele. Někdejší redaktor časopisu Q Paul Rees řekl, že je velmi osvěžující slyšet pro změnu něco tak jiného než záplavu kapel, které se snaží znít jako The Libertines. O Adelině hlasu prohlásil, že by dokázal zastavit dopravu. Sečteno a podtrženo, dosavadní úspěchy Adele připravily velmi příznivé klima pro vydání jejího druhého singlu Chasing Pavements, naplánované na 14. ledna. Na straně B desky byla živá akustická coververze písně Sama Cooka That’s It, I Quit, I’m Movin’ On v Adelině energicky jazzovém podání. Pozornost médií společně s hudebními nominacemi sklízely své ovoce. Chasing Pavements dosáhlo druhého místa britské hitparády a zůstalo tam následující dva týdny, přičemž v první čtyřicítce se udrželo čtrnáct týdnů po svém vydání. Americký raper a producent Kanye West zveřejnil na svém blogu videoklip s ústředním motivem autonehody k písni Chasing Pavements s nadšeným komentářem: „Tohle je fakt nářez!“ Adele byla požádána, aby s písní Chasing Pavements vystoupila na nominačním večeru Brit Awards v londýnském Camden Roundhouse. Její výkon byl fantastický. Na bouřlivý aplaus zareagovala spontánně mírovým véčkem a kamera zachytila, jak její rty neslyšně vyslovují: „Byla jsem
příšerná.“ Později pro týdeník The Observer zděšeně přiznala: „Nemůžu uvěřit, že jsem v televizi udělala mírovej znak… jako nějakej Ringo Starr!“ Z pohledu reportéra, který byl tak jako ostatní omámen Adeliným hlasem, to bylo úplně jedno. „Její hlas je tak čistý, oduševnělý a mocný, že by dokázal převrátit přirozený rytmus oceánů naruby. Je to hlas, jaký jsme slýchávali předtím, než televizní reality show přišly s jódlováním à la Mariah (Carey) jako oficiálním stylem rychlokvašených popových hvězdiček.“ I přes obdiv, kterým byla ze všech stran zahrnována, měla Adele výhrady k tomu, jak ji všichni cpou do středu zájmu veřejnosti. „Připadá mi, že je mě všude moc. Nejvíc se bojím toho, že moje hudba se k lidem přes tuhle clonu nedostane.“ Pro kameru nasadila masku hrané statečnosti. V rozhovoru pro BBC6 Music z nominačního večera Brit Awards se vysmála návrhu reportéra, že cenu mohla odmítnout, a vyhnout se tak tlaku na desku, která měla teprve vyjít. „Nene, já jsem prospěchář. Jasně že bych tu cenu neodmítla,“ prohlásila a vydala ze sebe svůj charakteristický záchvat chrčivého smíchu. Reportér rovněž naznačil, že cena mohla být vytvořena speciálně pro ni. Adele na to reagovala slovy: „Nemyslím si, že vznikla kvůli mně. Ale kdyby náhodou jo, to by teda byla pecka.“ Zároveň přiznala, že „dostat tohle hudební ocenění předtím, než jsem něco pořádně dokázala, je trochu divný“. Ve skutečnosti ji dělil jen krůček od něčeho vskutku mimořádného. 28. ledna vyšlo její dlouho očekávané debutové album, které nazvala jednoduše 19. Okamžitě vystřelilo na vrchol britské hitparády alb. Její největší obava z toho, že její hudba nepronikne k posluchačům, se očividně nepotvrdila. Ironií osudu se však stalo, že zpěvačka, která získala cenu kritiků, je následně svým albem neoslnila. Okamžitě se rozpoutala ohnivá diskuze o tom, nakolik byl celý ten humbuk
okolo Adele opodstatněný. Týdeník The Observer zastával názor, že album 19 je „mimořádným debutem“, načež Adele přirovnal k Joni Mitchellové. Nadšení ostatních kritiků však bylo o poznání střídmější. Na jednu stranu uznávali její talent, na stranu druhou se ale pozastavovali nad neúměrností bombastické reklamy předcházející vydání alba, které debut 19 podle nich neučinil zadost. Cena kritiků tak začínala připomínat otrávený pohár, neboť spustila lavinu kritiky ještě předtím, než deska vůbec vyšla. Adele čekal tvrdý náraz. Reportér Guardianu Dorian Lynskey ve své recenzi na album 19, které ohodnotil dvěma hvězdičkami, poznamenal, že vydání desky připomínalo „spíše korunovaci než samotné uvedení na scénu, o které vlastně šlo“. Podle jeho názoru „Adeliným textům chybí říz a jejímu výjimečně bohatému hlasu zase citová hloubka“. Andy Gill z deníku Independent zastával názor, že Adele je klasickou ukázkou toho, jak revoluce iTunes/Myspace kultury „zrychlila hudební proces do té míry, že nový talent se nemá čas ani rozkoukat, přes noc se stává všemi milovanou hvězdou a nevěřícně sleduje, jak jeho debutové album letí na vrchol hitparád“. 19 označil jako docela slušný debut, který však mohl být o to lepší, kdyby se od něj dopředu tolik neočekávalo. Vlivný hudební týdeník NME také přilil oleje do ohně, když se vyjádřil v podobném duchu jako Andy Gill. Albu dal jen pět hvězdiček z deseti a poznamenal, že „na desce je žalostně málo něčeho, co by ji zachránilo před pádem pod tíhou vlastního očekávání“. Online kritik pro BBC Chris Long byl shovívavější a 19 označil za „upřímně dojemné, zrale promyšlené a skvěle zazpívané dílko, které zdaleka neodpovídá nízkému věku interpretky“. Také on se však pozastavil nad množstvím cen a vyznamenání, kterými veřejnost Adele zasypala navzdory
tomu, že „jejímu hlasu přece jen schází větší oduševnělost a její skladatelské schopnosti zatím postrádají hloubku“. Tyto nepříznivé recenze byly do jisté míry důsledkem načasování Adelina vstupu na hudební scénu a zpěvačka se zkrátka stala obětí média zvaného Myspace, které ji zároveň proslavilo. Do středu pozornosti se dostal nový internetový fenomén, který způsobil, že kapelám, jež se velmi rychle staly extrémně populárními, srazil vaz právě tento zájem jejich fanoušků. První takovou kapelou byli sheffieldští The Arctic Monkeys. V září 2005 doslova vtrhli na hudební scénu s nejrychleji se prodávajícím debutovým albem v historii britské hitparády. Tradiční pomalá a trnitá cesta za slávou se stávala minulostí. Hudební nadšenci tento vývoj přirozeně vnímali s notnou dávkou despektu. Ačkoli veřejnost zdráhavě uznávala, že Adele oplývá „naprosto jedinečným hlasem“, za převažujícím negativním hodnocením desky byla jasně cítit shoda v tom, že čím rychleji její hvězda stoupla, tím tvrdší bude i její pád. Adele se úplně nedařilo přimět kritiky, aby ji brali vážně. Úspěšný prodej jejího alba však prokázal, že veřejnost přesvědčit dokázala. I mezi veřejností se však našli tací, kteří se na internetu vysmívali jejím úspěchům, utahovali si z její korpulentnější postavy a napadali ji za to, že okradla Amy Winehouse. Naštěstí si Adele od negativních kritik vypěstovala zdravý odstup. „Ze začátku jsem je všechny četla. Ale pak jsem narazila na pár fakt hnusných a řekla si: Odteď to pouštím z hlavy. Zas tak moc mi na tom nesejde. Vždyť je to normalní. Já taky píšu pěkný zákeřnosti na YouTube. Kdybych byla fakt strašně hodná holka a chtěla žít se všema v harmonii, tak by mě to asi pořádně zdeptalo. Ale já dokážu být taky pěkná potvora.“ I tak byla napsána celá řada zářivých recenzí, kterými by si mohla vytapetovat celý pokoj, kdyby si zamanula.
Na webových stránkách allmusic.com se objevila tato ovace: „Bluesově, jako by o nic ani nešlo, současně smyslně funky, tak zní Adele na svém debutu 19, který svým pravdivým zvukem a zcela jedinečným hlasem znovu a znovu uchvacuje.“ Na závěr recenze přidává nezapomenutelnou větu: „Adele je magická a vymyká se jakémukoli srovnávání.“ Takové hodnocení je samozřejmě příjemné slyšet, pravdou ovšem zůstává, že Adele porovnávali v podstatě s kdekým. Nejvíce však s Amy Winehouse. Mělo to co do činění s tím, že obě zpěvačky vyrostly v jižním Londýně, navštěvovaly stejnou školu a obě spolupracovaly s Markem Ronsonem. Deník Guardian pro jeden ze svých rozhovorů s Adele zvolil titulek: Volné místo po Amy. Článek citoval Jamese McMahona z NME, který prohlásil, že „Adele rozdělila kancelář na dva tábory. Někteří si myslí, že je nemastná neslaná. Ale to stejné jsem je slyšel říkat před dvěma lety o Amy Winehouse“. Adele se nechala slyšet, že srovnávání se zpěvačkou, kterou velmi obdivuje, bere jako lichotku. „Pořád mě někdo označuje jako novou Amy Winehouse a tak podobně. Nevadí mi to, protože jsem její největší fanoušek.“ Zároveň ji ale znepokojovalo to, že ji někdo může vnímat jako Amyinu kopii. Věřila však, že až posluchači uslyší více než jen pár singlů z její desky, uvědomí si, že jejich hudba vlastně vůbec podobná není. „Já jsem nenatočila soulově popovou desku, jako je Back To Black. Moje album je moderní pop.“ Adele se taky obratně vyhla přirovnávání k další absolventce BRIT School, Kate Nashové. „Když jsem podepisovala nahrávací smlouvu, hudební průmysl zrovna hledal novou Lily Allen, ne novou Amy Winehouse,“ řekla pro Time Out. „Když se pak Kate Nashová vypařila, v tisku se objevily názory, že já jsem její nástupkyně. Poté, co slyšeli můj první singl, ale obrátili: ‚Bereme to zpět. Adele je novou Amy Winehouse.‘“
Pak tu taky byla Duffy, které Adele vyfoukla jak Cenu kritiků, tak cenu v anketě BBC Sound of… K tomuto Adele poznamenala: „Duffy je fantastická a já si osobně myslím, že je tady dost místa pro každýho.“ Hudební blog Guardianu si však neodpustil položení otázky: „Kdo je lepší: Duffy, nebo Adele?“ Duffyin debut Rockferry vyšel ve Spojeném království ve stejnou dobu jako 19 a najednou to vypadalo, jako by se tisk snažil ze všech sil vytvořit ze dvou zpěvaček úhlavní rivalky. „Někde jsem četla, že jsme se strašně pohádaly na toaletách nějakýho klubu, a to jsme se tenkrát ještě vůbec neznaly! Když jsme se pak konečně potkaly, bylo to, jako by byla moje ségra. Díky novinářům jsme o sobě věděly úplně všechno,“ řekla k tomu Adele. Na webových stránkách Pop Justice si z neustálého poměřování Adele a Duffy udělali legraci a zveřejnili humornou analýzu kvalit obou zpěvaček. Duffy získala 100 % v kategorii, která z nich je pravou Velšankou. Vzhledem k faktu, že se otec Adele ve Walesu narodil, se to nezdá příliš fér. Celkově však Adele zvítězila ve více kategoriích, například v otázce pravděpodobnosti, že v rámci propagace svého alba řekne něco zajímavého (100 % ku 19 %), a šanci, že za šest let vydá své největší hity, kterých se prodá přes milion kusů (49 % ku 12 %). Adele byla pevně rozhodnuta nezaplést se do pavučin bombastické reklamy, kterou kolem ní média měsíce spřádala. V časopisu Q řekla: „Nikdy jsem se ke svýmu úspěchu nevyjadřovala. To všechno média. Někteří o mně básnili, jako bych už vydala přinejmenším další Dark Side of The Moon!“ Adele dobře věděla, že se v první řadě musí zaměřit na své fanoušky. „Hudební průmysl si mě sám našel, a to mi samozřejmě lichotí, ale konec konců oni moje desky nebo lístky na koncert kupovat nebudou,“ řekla Time Outu. „Potřebuju, aby za mnou stála
veřejnost. Jestli někdy provedu něco stupidního, budou to oni, kdo řekne: ‚Mně je to jedno, i tak ji miluju.‘“ Její mimořádně zdařilá živá vystoupení umlčela kritiky obviňující Adele z toho, že si vzestup mezi hvězdy hudebního nebe nezasloužila. Zároveň prokázala, že ji sláva nijak nezměnila. Její dosud největší vystoupení, které se konalo na konci ledna v Londýně, sklidilo samou chválu. „Dechberoucí sebejistota, kterou Adele ukázala v divadle Bloomsbury, naznačuje, že předpokladem pro nový zdroj originality by mohla být netečnost k předchozím generacím hudebníků. Adkinsonové se v posledních měsících dostalo tolik pozornosti médií a veřejnosti, že by to dokázalo rozhodit i toho nejvyrovnanějšího člověka. Ona však působí dojmem, že se jí to vůbec netýká. Nakráčí na pódium, odzpívá, o něčem chvíli tlachá. Působí, jako by v životě nedělala nic jiného a jako by se vystupování v divadle Bloombsbury v ničem nelišilo od toho v jejím obývacím pokoji,“ napsal Guardian. Živá vystoupení holky od vedle a jejich útulnou intimitu se Adele podařilo přenést z jeviště do nahrávek. Tisíce lidí, z nichž většina ji předtím neviděla naživo, začala zjišťovat, že Adele je skutečný talent. Dívka, která zněla, jako kdyby stále ještě zpívala jen doma v obýváku, se velmi rychle stávala oblíbenou hudební společnicí v obývacích pokojích po celé zemi. Zanedlouho se ta stejná dívka měla stát také televizní společnicí diváků na celém světě. Začátkem února dosáhl její debut 19 přední příčky v britské hitparádě alb a razil si cestu ke svým prvním statisícům prodaných desek. S rychle se blížícími cenami britské populární hudby Brit Awards, které ji v duchu strašily, Adele zrušila plánovanou cestu do Japonska, kde měla vystoupit s Jackem Peñatem. Tenkrát časopisu Q odhodlaně řekla: „Nehodlám se vyčerpat. Za dva týdny zpívám na Brit Awards a nechci to
zvorat.“ Netrpělivě očekávaný večer v londýnském Earls Court, kde měla Adele převzít vůbec první Cenu hudebních kritiků, konečně nastal. Podle odhadu sledovalo 20. února slavnostní ceremoniál 6,1 milionu diváků po celém světě. V rozhovoru před samotným večerem Adele prozradila, že její oblíbenou písní roku 2007 byla Bleeding Love spolužačky z BRIT School Leony Lewisové. Ta s písní toho večera rovněž vystoupila. Adele byla dotázána, co by zazpívala na karaoke s přáteli. „Jednoznačně Valerie a Let’s Stay Together Ala Greena,“ zněla její odpověď. „Vždycky volím tyhle dvě.“ Ačkoli ji znervózňovalo nadcházející živé vystoupení, zároveň ji uklidňoval fakt, že na jevišti nepobude příliš dlouho. Měla zazpívat hit Coldplay z roku 2003 v první části večera, která sestávala ze směsice písní pod taktovkou Marka Ronsona. „Asi byste do mě neřekli, že vystoupím zrovna s touhle písní. Je na mě docela klidná,“ poznamenala už předem. Dalším hudebním hostem doprovázejícím Ronsona s písní Stop Me byl Daniel Merriweather, jehož záhy vystřídala se závěrečnou písní Valerie Amy Winehouse. V kategorii nejlepší zpěvák byl také nominován Adelin kamarád Jamie T, ale obecně se očekávalo, že se vítězem stane Ronson. Jednak byl velice populární díky své vlastní tvorbě, ale taky kvůli spolupráci s Winehouse na jejím vychvalovaném albu Back To Black. Toho večera měla Adele na sobě už tradičně volnou halenku, legíny a boty na nízkém podpatku. Jako ústupek slavnostní atmosféře večera svůj oděv doplnila zapůjčenými diamantovými naušnicemi od firmy Van Cleef & Arpels. Kvůli tomu ji musela na každém kroku doprovázet ochranka. Slavnostní večer v neformálním duchu uváděla Sharon Osbournová, kterou v menší míře doplňovali i zbylí členové Osbournova klanu – Ozzy, Kelly a Jack. Na pódiu stály dva pozlacené trůny,
na nichž se střídavě povalovali právě nemoderující Osbournovi, zatímco Sharon předváděla plejádu svých extravagantních modelů. Na jeviště vstoupil Will Young, aby předal Adele Cenu hudebních kritiků. Osbournová mu projevila svůj obdiv, když jej nazvala úžasným mistrem Willem Youngem. „Jsem strašně ráda, že tu dnes můžu být. Je těžký uvěřit, že tenhle blázinec začal sotva před třemi měsíci,“ řekla Adele. Od mikrofonu poděkovala své mámě, která raději nepřišla, aby Adele neměla ještě větší trému, rodině, přátelům, hudebním kritikům, kteří ji na cenu navrhli, a v neposlední řadě taky Jamiemu T a Jacku Peñatovi. Adele o necelou hodinu později nakráčela na pódium stále ještě váhajíc, zda má píseň God Put A Smile Upon Your Face zazpívat vysoko s tím, že vysoké tóny nemusí vyzpívat, nebo naopak nízko, ale riskovat, že tím publikum dostatečně neuchvátí. Nakonec zvolila risk a předvedla decentní, ale smyslné číslo, při kterém se uvolnila natolik, že na závěr předvedla i roztomilý taneček. MTV nazvala její vystoupení „naprosto úchvatným“. Celkově to byl skvělý večer, jejž zastínilo jen Adelino pobouření nad nelichotivým výrokem kapely The Arctic Monkeys o BRIT School, který utrousili při přebírání ceny za nejlepší album. „Zasraní idioti. Myslí si, že jsou pracující třída, a přitom jejich matky přednášejí o umění.“ O pár dní později, kdy diamanty putovaly zpět do sejfu firmy, která je zapůjčila, a kdy po opici nebyly ani památky, se časopis Q zeptal Adele, jakou radu by dala příštím vítězům Ceny hudebních kritiků. „Řekla bych jim, aby si to užili, protože je fakt parádní. Teda pokud vám nevadí, že o vás každý básní, jako byste byli přinejmenším noví Pink Floyd.“ Když se jí ptali, jestli si tyto velkolepé události užívá, odpověděla: „Abyste věděli, zas tak okouzlující to teda není.“ Tenkrát ještě nevěděla, že za tři roky omámí celý svět svým zpěvem na Brit Awards a zastíní všechny rádoby hvězdičky populární hudby.
19: Ve středu pozornosti láska Je to takový dětský pohled na lásku. Adele o albu 19
Album 19, vydané v Británii 28. ledna 2008 a v USA o šest měsíců později, bylo podle všech měřítek výtečným debutem. Do září 2011 obdrželo čtyři platinové desky a na celém světě se ho prodalo přes čtyři miliony kusů. Adelin „grandiózní hlas a obličej jako od Botticelliho“ by samy o sobě byly zárukou toho, že album stojí za poslech. Ale přidejte k tomu oduševnělou čistotu jejích písní obohacenou jazzem, popem, pro zpestření trochou funku a folku, a tohle album se rázem stalo objektem masového zájmu, jenž ho katapultoval na první příčku britské hitparády a zařadil na seznam nejhranějších skladeb tisíců lidí. Pozoruhodný byl také v názvu alba zvěčněný nízký věk zpěvačky, která ho složila a nahrála. Na některé působil jako výsledek chytrého minimalistického marketingu, ale ve skutečnosti Adele názvu nepřikládala takovou váhu a pojmenovala ho jednoduše 19, protože ji v té době nic lepšího nenapadlo. Jeho přímočarost však byla zajedno s Adelinými oblíbenými názvy alb jiných interpretů. „Nejlepší jsou podle mě Debut od Björk a Miseducation od Lauryn Hillové. Jednak je znají všichni, jednak je název každýmu jasný a nemusíte o něm dlouho přemýšlet.“ A ačkoli název vznikl z nutnosti a v podstatě nahonem,
Adele od začátku cítila, že zvolila dobře. V otevřeném rozhovoru, který poskytla pro Blues & Soul v létě 2008, kdy také oslavila své dvacáté narozeniny, řekla: „Tahle deska ztělesňuje mých devatenáct let. V době, kdy jsem ji tvořila, mi bylo teprve devatenáct a já si pamatuju, že jsem se začínala cítit jako žena. Myslím, že se to do písní promítlo. Takže pokud si někdo myslí, že jsem svůj věk využila ve prospěch prodeje, tak se hodně mýlí. Když jsem podepsala smlouvu v osmnácti, sama jsem do tý doby napsala jen tři písničky. Ale doslova měsíc po mých devatenáctých narozeninách jich ze mě najednou vytryskla hromada.“ Za nenadálým inspiračním zdrojem stál rozchod s první opravdovou láskou, již v rozhovoru pro Vogue označila za „prvotřídního lumpa“. Bolest z rozchodu se stala okamžitým katalyzátorem a dala vzniknout písním, o jejichž napsání se měsíce marně pokoušela. „Ještě jako malá jsem psala mámě naštvaný dopisy, kdykoli mě něco hodně namíchlo. S písničkama se to má stejně.“ O své zlomené srdce se postarala, jak nejlíp uměla, a z tohoto tvůrčího léčení vzniklo jedenáct písní, které vydaly na album. Kdyby tyto písně, složené během několika týdnů, byly jen adolescentním vyjádřením žalu nad mrtvou romancí, oslovily by jistě jen zhrzené teenagery. Adeliny texty a vystoupení ale představují vyzrálost jejího myšlení i cítění, které neodpovídá jejímu nízkému věku. „Já osobně nesnáším, vlastně mě vyloženě uráží, doslovný jednoduchý texty, který jsou myšlenkově prázdný a vznikly jen proto, aby se rýmovaly... Já... vždycky usiluju o to, aby mý texty byly vyzrálý a měly myšlenku,“ prohlásila později. Na svou debutovou desku se snažila promítnout svůj citový zmatek, aby oslovila a uchlácholila kohokoli, kdo kdy bez ohledu na věk zažil muka zlomeného srdce.
Adele přiznává, že skládání desky inspirované rozchodem nebylo vůbec snadné. „Tohle album mě pořádně vysálo. Místo abych na minulost zanevřela a požádala někoho, aby pro mě písně složil, šla jsem do sebe a snažila se naplno si to připustit a vložit to do písní. Vím, že to bude znít lacině, ale je to upřímná výpověd o rozchodu psaná z hloubi mýho srdce. Tahle deska opravdu vznikla velice přirozeně a organicky.“ Ačkoli byla i nadále upovídaná a společenská, během práce na albu to byla velmi odlišná Adele. „Když skládám, sedím celou věčnost sama ve svým pokoji. Nesnesu kolem sebe nikoho jinýho. A tak píšu. V takovým prostředí vzniká atmosféra mých písní.“ Právě tato vyzrálost mladé zpěvačky přitáhla vydavatelství XL jako magnet. „Filozofie značky XL byla vždy stejná, to znamená pracovat s originálními umělci, kteří mají výjimečnou schopnost se na lidi napojit a skutečně je oslovit. Adele tuhle schopnost v sobě rozhodně má,“ řekl zakladatel značky Richard Russell. „A každý, kdo ji uslyší, to hned rozezná... Většina jejích písní vypovídá o tom, jaké to je být na kolenou, a ona to sděluje otevřeně a s neuvěřitelnou upřímností.“ Její písně upřímné bezesporu jsou, ale deska 19 zdaleka není jen o tom. Adeliným záměrem bylo na desku zařadit všechny různé druhy hudby, které má ráda. Ačkoli ji už v té době v NME přejmenovali na soulovou laureátku se zlomeným srdcem, Adele dala jasně najevo, že se jako soulová zpěvačka zaškatulkovat nehodlá. „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych snad byla nějaká bílá soulová holka!“ Na webových stránkách BBC Music v recenzi 19 pochvalně usoudili, že „album nabídne každému něco, a přitom se nepodbízí určitému trendu“. Adele sama složila jedenáct z dvanácti písní desky nebo se aspoň autorsky podílela na jejich napsání. Tou dvanáctou je předělávka písně Boba Dylana Make You Feel My Love. Hometown
Glory, Daydreamer a My Same jsou úplně první písně Adele, které se vztahují k době mezi jejími šestnáctými a osmnáctými narozeninami. Ostatní skladby napsala po rozchodu s „prvotřídním prevítem“ a jsou všechny o něm. Na albu, které nahrála mezi dubnem a říjnem 2007, se podílelo trio zkušených producentů. Jim Abbiss, jehož proslavila spolupráce s The Arctic Monkeys a Kasabian, produkoval osm písní. Francis „Eg“ White, známý ze spolupárce s Willem Youngem, Joss Stoneovou a Jamesem Morrisonem, se podepsal pod třemi. A posledním z trojice byl Mark Ronson, jenž byl v době, kdy produkoval jednu jedinou píseň z Adelina debutového alba, známější než ona. Měl za sebou produkování nejprodávanějšího alba Back To Black Amy Winehouse a na hudebních cenách 2008, kde Adele obdržela Cenu kritiků, zvítězil v kategorii nejlepší mužský výkon. Právě protikladné vlivy těchto tří rozdílných producentů pomohly z debutového alba vytvořit album vítězné. Adele vyjádřila svou vděčnost v bookletu desky, kde Abbissovi poděkovala za „skvělý zachycení atmosféry písní“, Whiteovi za to, že jí pomohl „vzdychat o lásce produktivně“ a Markovi za to, že „tóny dokázal přivést k životu“. Day d r e am e r
První píseň alba představuje nový talent s velmi osobitým projevem. Je to folkově působící píseň s dominantním kytarovým doprovodem, jenž dává vyniknout Adelině talentu v té nejčistší formě. Hořkosladkou Daydreamer složila jako jednu z prvních písní, o chlapci, do něhož se opravdově zamilovala. V lednu 2008 řekla Adele deníku The Sun, že onen chlapec, který „je pořád jeden z mých nejlepších přátel“, je bisexuál. „Já jsem normálně hodně žárlivá na holky, takže kdybych měla soupeřit
ještě s klukama, to by už bylo trochu moc. Kolem mých osmnáctých narozenin jsem se do něj i přesto zamilovala. On mě přesvědčil, že to bude fajn, ale pak jsem ho načapala, jak líbá mýho dobrýho kamaráda, a řekla si: ‚Tak, a je to. Končím!‘“ Její věcný popis celé události romanticky zrovna nevyznívá. Navíc se do toho vložil bulvár a píseň okomentoval obscénními titulky jako „Adelin bisexuální kluk“. Píseň samotná je však podmanivou romantickou představou, již si ve své mysli o něm vysnila. Daydreamer vypovídá o tom, jakého ho ona chtěla mít, je to její fantazírování o něm. Namísto věčného utíkání je tam pro ni, sedí na zápraží a vypadá, jako by tam mínil zůstat navěky. Muž, který by byl schopen „změnit svět s rukama za zády“, ten jediný, „kterého si přála mít“. V napolo mluveném zpěvu se silným londýnským přízvukem Adele místy připomíná Lily Allen a v refrénu zase zní jako Nina Simone. Píseň Daydreamer produkoval Jim Abbiss. Pokud bylo cílem akustických skladeb dát plně vyniknout čisté kvalitě Adelina hlasu, pak byl Abbiss tím správným mužem pro tento úkol. V rozhovoru pro Sound on Sound v září 2006 poznamenal: „Cesta, kterou se hudební průmysl ubírá, se mi naprosto hnusí. Mám tím na mysli způsob, jakým si někteří hájí své role a dělají ze sebe důležitější, než ve skutečnosti jsou. Přitom naší úlohou je přijít se skvělou myšlenkou a dostat ji na desku. Na mé práci mě baví hlavně to, že se s každým novým projektem snažím zrealizovat nápady jiných lidí. Pokaždé je to vzrušující proces, a když pak ve finále našeho společného úsilí zní jejich hudba z repráků a oni můžou běžet domů a pochlubit se tím svým kamarádům, jsem spokojen.“ Popmatters.com ohodnotil Abbissovu volbu jednoduchých aranžmá ve skladbách Daydreamer a Best For Last tak, že právě díky nim dosáhl Adelin hlas „vrcholného výkonu“.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
