Adéla Fárková
RUMUNSKO
SRPEN 1999
8.srpna 1999 Brzy zrána vyrážím vlakem ze vsetínského nádražíèka a pøejíždíme slovenskou hranici. Jsem rozhoøèena, když nedostáváme razítka do pasù, ale nic s tím nenadìlám. Naše zatím bezstarostná jízda v bezpeèí vlaku konèí v Žilinì. Odtud nás èeká neznámé dobrodružství. Stopujeme. Až do Košic. Na to, že jsme stopovaly poprvé, to šlo bez problémù. Maminka je sice v lehèím šoku, neboĢ nemùže uvìøit, že jsme to zvládly. V Košicích jsme si zakoupily jízdenky na mezinárodní rychlík Varšava BukurešĢ a v 15:30 už si to zvesela drncáme v CFR (C¡aile Ferate Române Rumunské státní dráhy) smìr Cana Miskolc HavanLzolnok -
Bekescsaba….. Osmihodinová cesta Maïarskou pustou ubìhla v plánování dalšího dobrodružství okoøenìného drobnými støevními potížemi.
Kolem pùlnoci pøijíždíme k rumunským hranicím. Je hluboká letní noc, nebe samá hvìzdièka, vùkol cvrkot cvrèkù, všude jinde už všichni jistì spí a sní o samých krásných vìcech, jen tady na rumunských hranicích to vøe životem. Kontrola je pøísná, tvrdá, neoblomná a nesmlouvaná jako ameriètí federální agenti ve filmech. Rumuni nejspíš kšeftují s Poláky. Dostáváme razítka do pasù a pár zkoumavých pohledù. Republica Ceha? Pak pøichází opìt nìkdo v uniformì s notýskem v ruce a klade nám otázku, zda máme namíøeno do Bukurešti nebo do Brašova. Netušíme proè. Váháme. Co byste odpovìdìli vy, kdyby jste už od poslední zastávky pøed hranicemi jeli naèerno? No do Bukurešti pøece! Spadl nám obrovský balvan ze srdce, když se vlak opìr rozjel a my mìly první nebezpeèí za sebou. Další na nás èekalo co nevidìt, to až bude chodit prùvodèí a chtít po nás jízdenky, které nemáme. V nejedné pøíruèce však stálo, že se s ním dá, za menší obnos, domluvit a on nám vystaví jízdenku kamkoli budeme chtít. Uvidíme, jestli je to pravda. Usínáme. Vlak si to bezstarostnì drkotá, bodejĢ by ne, však už je doma, po rumunských kolejích, po rumunské zemi, kolem rumunských stromù, cest, polí, obydlí, vesnièek (které nevidíme, protože je tma), skrz rumunský vzduch a my s ním. Jsme v Rumunsku a žijeme!
9. srpna 1999 Jsme tedy v Rumunsku. V zemi, kde mùžeme v klidu mluvit, jak je nám libo a stejnì nám nikdo nebude rozumìt. Na jednu stranu je to skvìlé, ale na druhou … my taky nikomu nerozumíme. Chvilku po první hodinì ranní bez problémù pøijíždíme na nádraží v Aradu. Vlak zastavuje a my se rozmýšlíme, jestli máme riskovat a jet dál nebo radìji zavèasu vystoupit. Pár minut ve váhavé nejistotì a nakonec zvolíme cestu jistého bezpeèí vlaku než nejistou budoucnost na nádraží. Pøisedá si k nám nìjaký muž, asi tak tøicetiletý, tmavé vlasy, tmavé oèi, nìjaké to strnisko na tváøi, nijak zvláštní, zkrátka úplnì normální èlovìk. Jedeme dál, bez jízdenky ještì vùbec netušíme, co nás èeká. Asi tak po další hodinì bezstarostné jízdy, kdy nás všechny zmohl spánek a já už spala jak zbitá, mnou náhle cloumá mamka a chce po mnì naivní vìc. Abych tlumoèila - anglicky. Svìt se se mnou toèí, prùvodèího ve dveøích kupé vidím na tøikrát a ještì k tomu nám mluvit anglicky. Rychle se donutím k nevalné mozkové èinnosti. Normální èlovìk pøihlíží. Prùvodèí chce jízdenky. Ale my je nemáme. Dìláme blbé, i když máme nahnáno. Smlouváme. Nemáme zatím vùbec žádné zkušenosti, takže nám to moc nejde. Do Bukurešti za 60 marek obì dvì. Zbývá dodat, že v hotovosti jsme mìly celkem 200 marek. Podle normálního èlovìka byl kurz 5 000 lei : 1 marka. Prùvodèí pøitakává. Nic netušíme. Jenže nastal problém. Nemìly jsme drobné. Atak se prùvodèí rozhodl, že pùjde najít nìkoho, kdo je mìl. Dlouho se nevracel. Po chvíli vyšel ven i normální èlovìk. A my zùstaly samy. Co teï? Vrátí se? Nebo ne? Má naše peníze, my se klepeme strachy, jestli jsme nebyly okradeny a spíláme si, že jsme byly tak hloupé a své peníze bezhlavì svìøily nìjakému cizímu èlovìku v cizí zemi. Naše fantazie zaèíná pracovat naplno. Koneènì se oba vrátili. Vše probìhlo hladce a my si oddychly. No jo, ale co když pùjde další prùvodèí? Byly jsme ujištìny, že ten další nás nechá být. Moc jisté jsme si nebyly. Mohl to øíct tøeba jen tak, aby nás uklidnil a domluvit se s tím dalším, jestli si nechce taky pøivydìlat. V takovém strachu a nejistotì jsme se utápìly až dokud ten další prùvodèí opravdu nepøišel. Bylo to už za Braºovem, zaèal nový, krásný, sluneèný den a v našem kupé se zatím vystøídali spolucestující. Opravdu po nás nic nechtìl. Ze srdce nám spadl tak obrovský kámen, že to bylo skoro slyšitelné. Zbytek cesty do Bukurešti ubíhal už nesmírnì rychle. První nebezpeènou èást jsme mìly za sebou a plánovaly
si ty další. Zatímco vlak si to hnal zvesela malebnou krajinou karpatských hor. Bylo to nádherné. Pøísahaly jsme si, že do hor se urèitì nìkdy podíváme. To až budeme mít víc èasu, zkušeností a hlavnì financí. Teï ale ještì nìco k tomu normálnímu èlovìku. Jakmile ten první prùvodèí odešel, dal se s námi do øeèi. Anglicky. Dovìdìly jsme se, že dìlá u drah, má všechny cesty vlakem zadarmo a že už procestoval celé Rumunsko. U nás však padl do podezøení, že si ty naše peníze s tím prùvodèím rozdìlil fifty fifty - na pùl. A ještì jedna vìc, která nás zaskoèila, ale až v Bukurešti. Kurz nebyl 5 000 : 1, ale 8 000 : 1!!!
Rumunsko - první kontakt
Co se mi vybaví, až budu vzpomínat na svou dobrodružnou cestu do Rumunska? Urèitì to bude slunce, vedro, minerálky, horko, melouny, troubení, minerálky, záchody, bagety, minerálky, vlajky, … BUKUREŠġ!!! Po šestnácti hodinách nepøetržité jízdy vlakem nekoneènou a nudnou krajinou se mi zdálo neskuteèné, že èlovìk mùže stát a svìt kolem nìj nebude utíkat. BukurešĢské nádraží je nádherné. Je to jedna z mála vìcí, které jsou v metropoli Rumunska aspoò trochu pìkné. Máme na nìj ovšem taky hned dvì špatné vzpomínky. Pochopily jsme tvrdou realitu. Všude na svìtì se prostì snaží cizince oškubat v domnìní, že má dost zbyteèných penìz. HAHAHA. A to jakýmkoli zpùsobem. Zvláštì nemilé pøekvapení nás potkalo, když jsme omylem vyšly z nádražní haly do vestibulu, kde se prodávaly jízdenky. Jakmile jsme s chtìly vrátit a uložit si zavazadla, narazily jsme na tvrdý odporu. Východ na peróny totiž hlídala drsná ženská posádka, která by se vskutku vyrovnala bodyguardùm od Luneticu, a za vstup bez jízdenky vybírala 2 000 lei. Toto opatøení mìly zøejmì zamezit vniknutí rùzných pochybných individuí na nádraží., ale nikdo už nás nikdy nepøesvìdèí, že to nesloužilo i jako další, a nikoli jediný, prostøedek, jak si vydìlat pár lei na bezradných cizincích jako jsme byly tøeba právì my.
Dalším zpùsobem velmi lukrativního pøivýdìlku byly veøejné záchody. I za páchnoucí díru v zemi se tu platí 2 000 lei. I pøesto však srdce každého vlastence prokøehne, když v barevné smìsi vlajek všech národù, uzøí právì tu svou. Koneènì se vymotáváme z toho hrozného chaosu, který vládne všem nádražím po celém svìtì, abychom záhy zjistily, jak se vìci mají tøeba na takových rumunských silnicích. Po dalších zkušenostech mohu konstatovat, že Rumuni pøímo bezmeznì zbožòují troubení. Což ovšem vede k šílenému hluku, zvláštì na dosti frekventovaných silnicích nebo, nedej bože, pøímo na køižovatce. Taky jsme zjistily, že jízdní pruhy a èáry namalované na silnicích a znaèky jsou pro nì zøejmì jen nìèím, co èiní silnici silnicí a jich se to už netýká, neboĢ nic z toho vùbec neberou na vìdomí. A jaká tedy je Paøíž Východu? Jedním slovem: HRÙZOSTRAŠNÁ! Mapy mìsta jsou vám k dispozici na každém rohu. Ale k èemu je dobré vìdìt, že ulicí toho jména se dostanete do ulice jiného jména, když ty ulice sami nevìdí, jak se jmenují. Zkrátka si nemusíte namáhat svùj krk
„Venku huj, uvnitø fuj” aneb krásné fasády domù, za kterými nic není. Bucureºti = žluté tramvaje.
... a žluté jízdenky. (Rumuni mají rádi žlutou barvu!)
hledáním nìjakých znaèení, protože tam žádná nejsou. Inu, nezbývá, než se zcela spolehnout na dobrou vùli a pomoc starousedlíkù.Odvážné duše to mùžou risknout a vydat se na okružní jízdu autobusem, tramvají nebo trolejbusem. Hromadnou mìstskou dopravu zde sice mají, ale znaèení zastávek a nìjaký jízdní øád… to už by byl asi pøepych.
Peèivo, jak v hlavním mìstì,tak v celé zeji stojí od 1 500 lei nahoru. Bagety jsou nezapomenutelné. Ovšem daleko palèivìjší otázkou pro nás byla voda a vlastnì cokoli, co se dá pít. Rumunsko, jako hornatá zemì, má nesmírné bohatství pøírodních minerálních pramenù vynikající kvality. Kam se hrabe naše Mattoni! V Rumunsku mají tolik druhù, že by se z toho jeden zbláznil.
Minerálka, v domácí hantýrce Apâ mineralâ, vyjde na 3 500 lei a výše. Pokud jsem tímto popisem ještì nikoho od prohlídky Bukurešti neodradila, je to buï silná povaha nebo stejnì jako my chce vidìt život v cizím kraji takový, jaký opravdu je. Samy jsme se totiž øídily prùvodcem z roku 1991 Let's go Europe '92, v nìmž byla jediná pravdivá vìta:
"Budoucnost Rumunska je otevøená a informace v této kapitole mohou rychle zastarat." Musím však uznat, že svého èasu to musel být opravdu dobrý prùvodce.
Chtìly jsme si koupit pohledy, ale nikde jsme nìco takového nenašly. Chtìly jsme nasednout do tramvaje, ale zastávky jsme taky nenašly. Ještì dnes se divím, že jsme našly obchod s potravinami!
Co stojí zato v Bukurešti vidìt je urèitì malá èást pamìtihodností, které naštìstí ušly Ceausescuovì pozornosti a nebyly bezhlavì znièeny. Za zmínku stojí Vítìzný oblouk - Arcul de Triumf, na jehož vrcholu se slavnostnì tøepetá rumunská vlajka. Byl vybudován v období mezi svìtovými válkami na pamìĢ rumunských vojsk v první svìtové válce. A vùbec, Rumuni jsou asi dìsní vlastenci, neboĢ na každé vládní budovì, historické památce a dokonce i na tom nejmenším nádražíèku najdete vlajku. Dokonce se prodávají i sluneèníky v barvách státní trikolory! Èlovìk se ve svìtì opravdu neztratí. Protože až nebude vìdìt, kde právì je a na každém kroku narazí na modrou, žlutou a èervenou, tak nemùže být nikde jinde než v Rumunsku. Na území dnešní Bukurešti se lidé usadili už pøed 150 000 lety, ale abych pravdu øekla, zrovna moc nás to nepøesvìdèilo. Hodnì jsme vidìly a zažily, ale ještì víc je toho, co jsme nevidìly a nezažily. Nìjaký velký ohromující dojem jsme z "Paøíže východu" nemìly, ale tak veliké mìsto se nedá poznat jen za pùl dne. Urèitì se tam ještì vrátím (nevím, jak maminka).
TRH V BUKUREŠTI Oldøich Vyhlídal Chlap s pletí lepkavou jak slupka ananasu poèítá v duchu lei ukryté za òadry a žena na voze uléhá na hadry, osmahlá od prachu, nedbalá na svou krásu A mezi melouny velký prs odhalila a kojí dìĢátko, nahé a od sena: kùò stojí u vozu, má žebra odøená a spí a od huby mu kape slina bílá. Po zemi kolem nich, na pultì, na talíøi rajèata s cibulí voní a sladce èpí. V køiku a smlouvání na horké zemi spí chlapec, tak osmahlý, že má až bílé chøí A slunce rozlévá støíbrnì zlatou lávu na lidi, na lilky, na meloun rozbitý u schodù, které jsou do staré mešity, kde svíèkou lojovou knìz žehná dívèí hlavu.
K pozdnímu odpoledni se již dostáváme na výpadovku smìrem na sever. V plánu máme navštívit údajnì místo posledního odpoèinku Vlada Þepeºe - Draculy - Snagov. Nìkde poblíž se má nalézat camping, a tak doufáme, že ho najdeme, protože bychom jinak nemìly kde spát. Jak jsme se ovšem v našem skvìlém prùvodci doèetly, je prý zvykem na autostop v Rumunsku platit 50-100 % ceny jízdného autobusem nebo vlakem. Samozøejmì máte-li na to peníze. My jsme je nemìly (Proè bychom asi teda stopovaly, že?), a tak jsme toto ponauèení tvrdì ignorovaly. A ignorovaly jsme taky øidièe, když nás vysazovali na místì, kde jsme chtìly a házeli po nás finance oèekávající pohledy. Pravda je, že jsme dvakrát tìm pohledùm neodolaly, ale vždy to bylo v krajní nouzi. Poprvé nás øidiè obral o 50 000 lei, když nás zavezl do Snagova. Žádné smlouvání by nepomohlo. Nemìly jsme stále praxi a navíc to byl dìsnì protivný èlovìk. Kdo ví, co by nám mohl provést, kdybychom nezaplatily. Ale èlovìk z toho nejhoršího vytìží vždycky trochu dobrého. Dozvìdìly jsme se, že tak jako se v Èeskoslovensku povinnì vyuèovala ruština, tak v Rumunsku se povinnì vyuèovala francouzština. Proto se tu èlovìk snadnìji a spíše domluví francouzsky než rusky. Pøinejmenším je to zajímavé, ale po úvaze to dává smysl. Rumunsko se samozøejmì jako jediný románsky mluvící stát ve východní Evropì obklopený Slovany musel odvolávat na Francii. Stopování v Rumunsku je tedy vcelku bez problémù. Snad jen ještì jedna vìc. Podle našeho skvìlého prùvodce platí na rumunské øidièe spíše zbìsilé mávání rukama než zdvižený palec. Omyl. Stopaøi tam nemávají, ani nedávají šanc své prsty. Oni zkrátka jenom tak stojí u sil-
nice na nìjakém pøíhodném místì a dìlajíc na øidièe psí oèi, trpìlivì vyèkávají, až jim nìkdo zastaví. Svìte div se, ono to funguje. Nám se to ovšem stejnì zdálo málo, a tak jsme suverénnì mávaly dál. I to fungovalo. Naším prvním stopem jsme se tedy ve zdraví dostaly do malé, úplnì obyèejné vesnièky Snagov. A jako vždy opìt nikde žádný ukazatel. Ale zastávku tu mìli! Vydaly jsme se tedy nìjakým smìrem v naivní nadìji, že jeto tøeba zrovna ten správný. Pøi našem štìstí samozøejmì že nebyl. Dorazily jsme do malého obchodu, kde jsme si zajistily životnì dùležitý nákup minerálek. Jedna dobrá žena nám poradila, kudy se máme dát a zápalky, které jsme si chtìly koupit, nám dala darem. Milá to osoba. Dle laskavé rady a plny nové nadìje jsme se vydaly smìrem na klášter netušíce, že nás èeká šest kilometrù dlouhá pìší túra v plné polní. A tak jsme tedy šly a šly kolem domkù, zahrádek, ovocných stromkù bohatì ovìšených sladkými plody, kolem mnoha a mnoha potulných psù… Proè je v Rumunsku tolik toulavých psù? Žil byl jednou jeden Ceauºescu, který vládl v Rumunsku a ten si usmyslel, že urbanizaci mìst udìlá maximálnì. A tak se stalo, že lidi, kteøí se museli stìhovat z vesnic do mìst si s sebou nemohli vzít své ètyønohé miláèky. A ti zùstali napospas volnì v pøírodì bez svých milovaných pánù. Smutné, že? Cesta vedla i skrz nìjaký objekt - Astoria sat. Nejspíš nìco rekreaèního. Byly tam totiž rozestavìné moc pìkné døevìné chatky. Asi kolem desáté hodiny veèerní jsme se skuteènì dotrmácely do campingu. Až druhého dne ráno jsme si uvìdomily, že policista, který camping tu noc hlídal a se kterým jsme prohodily dokonce i pár slov, z nás musel být asi pìknì na vìtvi, protože nechtìl žádné peníze!!!!! (Dokonce !!! tam mìli i velice dobøe èitelný ceník, jenže v té tmì opravdu nebyl vidìt. Všimly jsme si ho až ráno na druhý den). Už tu byly rozdìlané dva tøi stany, takž jsme si rychle rozdìlaly ten svùj a s úlevou rychle usnuly. První den je za námi. Copak nás asi tak èeká zítra?
10. srpna 1999 Hned brzy z rána nás èekalo nemilé pøekvapení. Stan jsme si totiž nevìdomky rozdìlaly vedle obrovského hnízda nìjakého obrovského a dotìrného hmyzu. Odnesla jsem si na nì taky památku, na kterou nikdy nezapomenu. Ty potvory totiž probodly i rifle! Takže jsem se z tohoto místa rychle klidily pryè a pokraèovaly dále v cestì neskuteènì krásným prostøedím. Není nic krásnìjšího než právì se probouzející pøíroda, až jste v kterékoli zemi. Radši ani nebudu blíže popisovat, kolik práce nám dalo najít snagovské jezero a posléze i pùjèovnu lodìk. Nikde žádná loïka, ani ukazatel nebo nìco, co by nasvìdèovalo tomu, že se po tamním jezeru dá plout, jak nás pøesvìdèoval náš skvìlý prùvodce. Podle nìj to však možné bylo. Za 11 lei na 90 minut. Jenže èasy se mìní. Lodièky totiž byly zamèené u rybáøského mola v nepatrné chajdì a hlídal je tam policista. A stojí asi tolik, na kolik ho ukecáte, protože tam nemají žádný ceník. Nám poruèil za 120 minut 100 000 lei. Moc smlouvat se nám s ním zrovna nechtìlo, takže jsme v skrytu duše nadávaly, že nás tak oškubal a pøísahaly si, že už se tak obrat o peníze rozhodnì nedáme. Nicménì, projížïka loïkou to byla nádherná. Všechno se teprve probouzelo. Bylo krásné letní ráno slibující pøekrásný den.
A jaká radost nás pohltila, když jsme najednou uvidìly malebné vìžièky kostelíka opatrnì vykukující zpoza spousty zelenì na malém ostrùvku, ve kterém se prý mají nacházeti klidu svatého ostatky Vlada Þepeºe. A jaké zdìšení a kruté rozèarování nás náhle z toho unešení probralo, když jsme se pøiblížily blíže a zjistily, že ten roztomilouèký malinký kostelík je obehnán lešením!
Pár fotek, veslování zpátky, šestikilometrová pìší túra do Snagova, nemálo kradených mirabelek (zakázané ovoce pøeci nejvíce chutná), životnì dùležitý nákup minerálek a stop smìr na Ploieºti. Dále na Tîrgoviºte - Cîmpulung - hrad Bran - noc v campingu pod troskami romantického hradu Riºnov a ráno cesta do Braºova - zatmìní… Tak to mìlo být. Kdo ale mohl èekat, že se dostaneme tak akorát do Tîrgoviºte. Svezla nás tam taková povedená dvojice chlapíkù v ještì povedenìjším autì. Po dalších mnohých zkušenostech jsme dospìly k závìru, že Rumuni jezdí v èemkoli co má právì ètyøi kola, aĢ už si to hrká a rachotí jak chce. Poprvé u tìchto lidí jsme si všimly navíc ještì jedné vìci, které jsme si všimly i pozdìji. Rumuni jsou silnì vìøící. V autì netelefonují, ale jakmile minou i ten nejmenší kostelík v nejmenší vesnici, tak se zkrátka bìhem jízdy pokøižují. Nikde jinde jsme se s tím ještì nesetkaly. Tak jsme se tedy dostaly vcelku nechtìnì do Tîrgoviºte.
V popøedí: maminka s naším vybavením.
A ani jsme toho moc nelitovaly. Litujeme až teï. Že Tîrgoviºte bylo po tøi staletí, až do r. 1734, sídelním mìstem valašských knížat a že zde na pøelomu 15. a 16. století pøivedl kníže Radu srbského mnicha Makaria, aby zde zøídil první tiskárnu ve Valašsku (v roce 1508 byla vytištìna bible jako první kniha v zemi), že z knížecího hradu, který byl vybudován v 16. století jsou jen zøíceniny v areálu hradu bylo za vlády knížete Michala Chrabrého 40 kostelù a že z historických budov se v hradním areálu dochovala vìž Chindia - nyní muzeum knížete Vlada Þepeºe a mnoho jiných, stejnì pozoruhodných památek se tu ještì
Turnul Chindiei nachází - tak o tom jsme tenkrát nemìly ani ponìtí. Jo, jakési vykopávky tu byly, nìjaké ty pìkné historické budovy taky, ale že se pod tím skrývá nìco tak velikého, to jsme opravdu ani netušily. Mìsto vùbec bylo pìkné, èisté a udržované. Spadl nám kámen ze srdce, protože nás celou dobu dìsila pøedstava, že všechna mìsta v Rumunsku jsou á la Bucuresti. Nadìje, že ještì dnes uvidíme Bran a noc strávíme pod troskami Riºnova jsme se tedy musely vzdát, neboĢ jsme nenašly smìr na Cîmpulung. Ještì štìstí, že jsme si stihly pøi stopování koupit meloun. Takový pravý rumunský meloun, to není jak u nás. Tady je všechno prostì nád-
hernì plné sluncem. (Jestli se na nìco budu do Rumunska tìšit, tak to vždycky budou melouny!) Celý meloun nás pøišel na 10 000 lei. Nebyla tedy jiná možnost než se vydat na výpadovku smìrem Pucioasa - Sinaia - Braºov. Do Pucioasy nás vezl podivný manželský pár. Tam nás pak vzala jedna starší paní. Byla velmi pøátelská. Zjistily jsme, že se jmenuje Vera. Poslouchala techno, v zatáèkách to øezala bez problémù sto dvacet, byla velmi živá a veselá a taky se nám svìøila, že je uèitelkou. Velmi ji potìšilo, že moje mamka taky uèí. Ovšem její nejhezèí gesto, na které budu ještì dlouho vzpomínat, bylo, když si smìrem k nám po zjištìní, že stopujeme skrz celé Rumunsko, bláznovsky poklepala na hlavu. Byl to vskutku milý zážitek. Další však na sebe nedal dlouho èekat. Úsek Sinaia - Braºov jsme absolvovaly TIRákem, ve kterém nás svezl veselý mužík trošinku pøi tìle. Dorozumívaly jsme se s ním snad všemi jazyky svìta. Byl totiž taky velice mluvný a veselý. Jakmile zjistil, že jsme Èešky, zvesela zvolal Znojmo a hned se jal ukazovat nám mapy všech míst, kde byl. Dále jsme se mimo jiné dozvìdìly, že je gùd šofer. Cesta z Tîrgoviºte do Braºova byla neskuteèná. Samá serpentina. Jako bychom byly doma, u nás na Valašsku. A ta architektura… No prostì nádhera. Kdyby si v Èechách nìkdo nìco takového postavil, tak má hned zjištìné doživotní prázdniny v psychiatrické léèebnì. Jenže v Rumunsku se žije docela jinak. Doslovnì tam totiž platí heslo: "Mùj dùm - mùj hrad." A fantazii a originalitì se meze nekladou! Tak jsme tedy skonèily v jedenáct hodin veèer na vlakovém nádraží
v Braºovì. Náš náhradní plán byl tento: ranní s topování na Bran, prohlídka hradu, zatmìní, návrat do Braºova a pokraèování na Sighiºoaru. Plny dobré nadìje, že máme tak pìkný plán a znechuceny tím, že nemáme, kde spát, jsme si daly nepotøebné vìci do úschovny s tím, že dnes stejnì asi vùbec spát nebudeme a že si je následujícího dne vyzvedneme, až se budeme vracet z Branu. Pak jsme si ovšem uvìdomily, že netušíme, jak se dostat na výpadovku ku Branu. Na informacích jsme se tedy poinformovaly, kdy tím smìrem jede vlak. Nejede. Ale za to tam jezdí autobus Linia I v 5 hodin a 50 minut z autobusového nádraží. Vydaly jsme se tedy na noèní prohlídku mìsta. Budeme ignorovat spánek, najdeme to nádraží a poèkáme na autobus. Jenže nádraží jsme bohužel taky nenašly. Takže i tento plán spadl. Uchýlily jsme se tedy zpátky na vlakové nádraží a naši druhou noc v Rumunsku prospaly tam. Naštìstí je vlakové nádraží v Braºovì moc pìkné. Braºov je nejvìtším železnièním uzlem v Transylvánii a staví tam všechny vlaky jedoucí z Budapešti do Bukurešti. Takže to tam tak i vypadá. Noèní život v plném proudu, fast foody a prodejci melounù jedou non stop. Na nádraží jsme samozøejmì nebyly samy. Byly tam i jiní. Jenže ti na rozdíl od nás skuteènì èekali na vlak. A pak tam byli ještì jiní a ti na rozdíl od nás a narozdíl od tìch prvních na nic neèekali. Jednou jsme se trochu probudily a v polospánku jsme uvidìly, jak se k nám blíží postava bezdomovce, který v rukou držel rozdìlanou papírovou krabici a karton pøipomínající podušku nám soucitnì nabízel. Bylo opravdu velice tìžké mu to vymluvit. A tak jsem tedy zakusily, že v Rumunsku jsou opravdu milí, pøátelští a hodní lidé.
11. srpna 1999 Ráno jsme si tedy ujasnily, že se Branu vzdáme a radìji strávíme klidný, odpoèinkový den prohlídkou mìsta. Poèkáme si na zatmìní a pak pocestujeme dál. A tak jsme chvíli chodily a mùžu øíct, že v Braºovì bych urèitì nezabloudila, i kdybych mìla zavázané oèi! Pak jsme ale radìji nasedly na autobus a nechaly se odvézt na námìstí.
Moderní èást mìsta
Historická (stará) èást mìsta
Cetatea Braºov
Po celém pùldni, co jsme strávily v Braºovì, mohu s klidnou duší øíct, že je to neskuteènì pitoreskní, ale opravdu nádherné mìsto. Zvláštì jeho stará èást je skuteènì nezapomenutelná. Ve srovnání s Bukureští je to nebe a peklo. Klid, poøádek, èistota. (Byly jsme tam, ale jen v ranních a dopoledních hodinách, takže o pozdìjším stavu nemáme ponìtí.)
Biserica Neagrã - Èerný kostel
Èerný kostel (pohled z námìstí - Piata Sfatului)
Nejvìtší kulturnì historickou pamìtihodností je zcela urèitì øímskokatolický chrám P. Marie, neboli Èerný kostel - Biserica Neagrã, pozdnì gotická stavba, budovaná ve druhé polovinì 14. století a v první polovinì 15. století. Prý je to nejvìtší gotická stavba v Rumunsku, v interiéru má být bohatá sbírka orientálních kobercù ze 16. a 17. století a obrovské varhany. Konají se tu i varhanní koncerty.
Casa Sfatului z 15. století
Název Èerný kostel dostal chrám od zaèazení pøi požáru koncem 17. století, když bylo Sedmihradsko prohlášeno za èást Rakouska roku 1689. Mìsto se tomu nechtìlo podøídit, avšak mìšĢanská garda byla rakouským vojskem poražena a velká èást mìsta lehla v bojích popelem.
A co zatmìní? Teï budu tak ironická, že mi z toho bude špatnì! Opravdu jsme si ho velice užily! Aspoò ètvrt hodiny pøed tím, než to velkolepé divadlo mìlo zaèít, jsme se usadily na pøíjemném místeèku. Nebyly jsem ani samy. Byly tam i jiní lidé. A byly tam i mraky. A bylo jich opravdu moc. Bylo jich dokonce tak moc, že schovaly sluníèko a zaèalo trochu poprchávat. Pak se ještì pøidal strašný vítr a vše nasvìdèovalo tomu, že co nevidìt tu bude konec svìta. Konec svìta to sice zrovna nebyl, ale nìjaké zatmìní, tak to už tedy vùbec ne. I tak v tom musela být osudovost, protože po pùldenním toulání se mìstem pro nic za nic jsme shledaly, že nejlepší záchody mají u Macdonald´s! Naprosto zhnusené tolik opìvovaným zatmìním jsme se vydaly na další pokraèování naší cesty. Jakmile jsme si však na nádraží vyzvedly naše bágly a vyšly ven s úmyslem, že pùjdeme na výpadovku do Sighiºoary, byly jsme podruhé v jednom dni nemile pøekvapeny. Venku se strhl hrozný liják. Ale všechno zlé je k nìèemu dobré, a tak se stalo, že jsme mìly aspoò dostateènou výmluvu na cestu vlakem. Dokonce se na nás usmálo i štìstí a my se mohly radovat, neboĢ vlak do Sighiºoary
odjíždìl za pár minut a ani jízdenky nebyly pøíliš drahé (Braºov Sighiºoara … nìco kolem 50 000 lei pro dvì osoby….vlakem persoane). Jízda byla vcelku nudná, kontrolor šel asi tøikrát kolem, ale jízdenky po nikom nechtìl, takže jsme dohánìly spánek. Vlaky mají v Rumunsku docela normální. Naskytla se nám však jedna ožehavá otázka a dnes lituji, že na ni neumím odpovìdìt. Jaképak asi jsou záchody ve vlacích? Taky turecké?
Co jsme v Rumunsku nevidìly.
Sighaºoara Ani tady nemìl náš prùvodce docela pravdu. Ze všech transylvánských mìst není Sighiºoara jen nejvíce okouzlující. Sighaºoara je prostì tak nádherná, že se to zkrátka nedá ani popsat. To byla odmìna za všechnu tu vyèerpávající námahu pøedešlých dní. To bylo pohlazení po duši. I když bylo pod mrakem, drobounce mrholilo a foĢák odmítl dìlat svou práci. A na nádraží tam mají taky takovou lokomotivu jako my na Vsetínì. Jen je trošilinku menší, daleko víc èistìjší a zachovalejší než ta naše. Další dùvod proè tohle mìsto milovat!
Starobylé støedovìké mìsto, ve kterém se nachází i dùm, kde se léta pánì ètrnáctistého tøicátého prvního narodil Vlad Þepeº, je zkrátka úchvatné.
Turnul cu Ceas - Vìž s orlojem ze 14. století (64 metrù vysoká)
Rodný dùm Vlada Þepeºe
Cesta domù S blaženým pocitem, že jsme vykonaly všechno, jak to jen bylo za daných podmínek možné a taky se steskem pomalu se vkrádajícím do duše a opìt s neurèitým pocitem z blízké budoucnosti jsme se již k veèeru odebraly smìrem na Sibiu. Sighiºoara byla koneèným místem našeho plánovaného putování, a tak už nám nezbývá než se dát na poslední, dlouhý úsek cesty. Pomalu se stmívalo a aut naším smìrem jezdilo jen pomálu. Asi po hodinì neúspìšného stopování jsme už zaèaly pøemýšlet o tom, kde a jak by se dalo pøespat. Už už jsme se vzdávaly nadìje, že se ještì dnes dostaneme do Sibiu a rozdìláme si tedy stan kousek od silnice za mìstem. Však co, pøíroda tam byla pìkná, jen nevíme, co se v ní skrývá. Když v tom, jako blesk z èistého nebe, nám zastavilo jedno auto. Jen taktak že jelo, pohromadì drželo jen silou vùle a podivnì to v nìm hrkalo a rachotilo. Uvnitø tohoto pøízraku sedìli dva muži - nejspíš otec a syn - podle mého jazykového vyjádøení nejspíš rumunští poloromové, podle maminèiného nejspíš rumunští Romové. Takže nìco takového. Vystupování mìli docela klidné, ale drsné jako nìjací horníci, nebo tìžce pracující lidé,… Byli k nám vcelku normální a tak jako ostatní, se kterými jsme jeli stopem, zdìšenì pokyvovali hlavou nad tou skuteèností, že jsme stopující, ženy, Èešky. Bylo už hodnì pozdì veèer a já už jsem napolo spala. Venku se však strhla šílená bouøka. Sice bez deštì a bez hromù, ale o to strašlivìjší. V povzdálí se na temném noèním nebi rýsovaly blesky jakoby je nìkdo za tìmi èernoèernými mraèny shazoval na zem. Bylo to prostì strašné. Takovou podívanou jsme opravdu ještì nikdy nevidìly. Podivná zemì, to Rumunsko! Už se vùbec nedivím, že jsou Karpaty opøedeny tolika historkami a povìstmi. Nejvìtší šok nás èekal právì teï. Auto zastavilo, ti dva se k nám otoèili a … nemusím snad ani popisovat, jaká v nás byla malilinkatá dušièka. Uprostøed tmavé noci a divoké, neznámé pøírody bychom se asi tìžko dovolaly nìjaké pomoci. Zaèali nìco mluvit a nakonec z nich vylezlo toalet. Ten balvan, co nám spadl ze srdce musel být slyšet až na Vsetínì. Vyšli ven, po chvíli se vrátili a jelo se dál. Jak jsme byly šĢastné, že už jsme koneènì v Sibiu! Dokonce jsme je obdarovaly cigaretami! Další noc jsme pøeèkaly na nádraží v Sibiu. Nebylo moc pìkné. V Brašovì je hezèí. Ráno jsme se vydaly opìt na stop. Sibiu už jsme v plánu nemìly a navíc se nám stýskalo po nìjaké hygienì. Úsek Deva Arad jsem absolvovaly TIRákem. Ale jakým. Tuto èást cesty jsme pok-
ládaly vùbec za nejhorší, protože byla nejdelší. Jakmile jsme se zaèaly s mamkou bavit, ozvalo se od øidièe s radostným pøekvapením: "Vy jste Èešky?!" Byl to Slovák a byl strašnì bezva. Skvìle jsme si s ním popovídaly o všem možném (o Rumunsku, o Èechách, o Slovensku, o rumunském pivu…) a dokonce nás pozval i na kávu a minerálku. A nabídl nám, že si mùžeme uvaøit i polévku. Bylo to prostì skvìlé setkání, na které nikdy nezapomeneme. Do Aradu jsem pøijely kolem sedmé hodiny veèerní a vlak nám jel až v šest hodin ráno. Mìly jsme tedy ještì plno èasu, a tak jsme se vydaly na takovou menší prohlídku mìsta, abychom si zavzpomínaly a politovaly, že už je to všechno za námi, že už nám adrenalin nic tak nezvýší. Usadily jsme se v nìjakém parku, naproti nám byly houpaèky a u nich maminka s dítìtem. V tom se nás ta maminka zeptala, kolik je hodin. Když zjistila, že jsme Èešky, rozradovala se a povídala si s námi - èesky. Její dìdeèek byl Èech a pøiženil se do Rumunska. Její maminka (jejich dcera) se vdala za Nìmce a ona zase za Maïara. A tak mají doma multikulturální seskupení. Èesky umìla moc pìknì a toto setkání nás hroznì moc potìšilo. Když jsme se pak vrátily na nádraží, oslovila nás anglicky jedna sleèna, která náhodou sedìla v parku na vedlejší lavièce, a požádala nás, jestli bychom ji nepohlídaly její vìci než se vrátí z toalety. Spøátelily jsme se, hodnì jsme si popovídaly a vymìnily jsme si i adresy. Bohužel odjíždìla døív než my. Další pìkné setkání. Jsme šĢastné a smutné. Potkalo nás v Rumunsku strašnì moc pìkných vìcí a zážitkù, tuto zemi jsme si zamilovaly i pøes její negativa a je nám líto, že už musíme pryè. Aspoò že ty vzpomínky nám zùstávají! Hrajeme piškvorky, abychom neusnuly, nádražní hala se pomalu zaplòuje lidmi. Pøichází i dva mladí lidé - kluk a holka - v plné polní, s èeskou vlajeèkou. Rozzáøíme se. Chvíli si popovídáme, ale nìjak rozsáhlá konverzace to nebylo. Byli to Pražáci! Nakonec chtì nechtì obì usínáme a vzbudí nás až pøíjezd vlaku. Je to ten samý, kterým jsme jely do Rumunska. Teï však jede do Maïarska, do Slovenska a konèí v Polsku. Jízdenky máme až do Lokoshazy - první maïarské stanice. Doufáme tedy, že nepøijde prùvodèí. Ale marnì. Pøišel asi za deset minut co jsme nastoupily. Chtìl po nás nìjaké ty peníze, tak jsem mu nabídly všechno to, co jsme mìly. Byly to jen samé kovové mince (které v Rumunsku už nemají hodnotu), a tak se na to díval jen s pobaveným úsmìvem. Pøišlo mu to nejspíš smìšné. Vybral si 2 marky a naši èeskou dvacetikorunu a
nechal nás být. Doufám, že mu ta dvacka k nìèemu byla. Tøeba to byl sbìratel! S chutí si vychutnáváme poslední chutì Rumunska - meloun. V tom pøijíždíme na Chrtici, pasová kontrola, popøejí nám buna pofta a už si to drkotáme dál. Zrovna svítá, zaèíná nový den. Jakoby se vše probouzelo a to, co jsme zažily, byl jen sen… O skuteènosti však svìdèí razítka v pasech. Z èehož vyvozuji závìr. Rumunsko je chudá zemì .. na inkoust. Až tam pøíštì pojedeme, musíme si vzít vlastní razítkovou podušku, neboĢ jejich razítka nejsou v pasech pøíliš èitelná! A už už jsou tu plány do budoucna. Hory, moøské pobøeží, delta Dunaje, krajané v Banátu,…pøíštì.
Arad - nádraží
Vidìt Neapol a zemøít!? To je blbost! Vidìt a zažít Rumunsko, to je zemøít a znovu žít, aby se tam èlovìk mohl vrátit. A svìte div se, kde se tam vzali ti upíøi?
Adéla Fárková, Vsetín 1999 SOC(ebooks) 2003 SOC(design) 2003 Jaromír Fárek & Jarmila Drechslerová, Brno 2003
www.soc.wz.cz
