(ach, stůl, židle, světlo a sloup)
První díl projektu Čapek na provázku
Hordubal (ach, stůl, židle, světlo a sloup)
Dramatizace Josef Kovalčuk* / Režie Jan Antonín Pitínský / Dramaturgie Miroslav Oščatka, Josef Kovalčuk / Scéna Jan Štěpánek / Kostýmy Jana Preková / Hudba Petr Hromádka** / Pohybová spolupráce soubor DHNP / Korepetice Martin Jakubíček / Inspice Daniela Cádrová / Stážisté Jakub Šmíd (FAMU) a Marta Stosio (JAMU) / České premiéry 6. a 8. března 2010 ve velkém sále Divadla Husa na provázku.
Hordubal Vladimír Hauser / Polana Eva Vrbková nebo Andrea Buršová / Hafie, jejich dcerka Martina Krátká / Štěpán Manya Robert Mikluš / Vasil Gerič, starosta Krivé Josef Králík / Andrej Pjosa, řečený Husár Michal Dalecký / Berkovič, hospodský Michal Bumbálek / Gejza Fedeleš Tomáš Sýkora / Marta Fedelešová Kateřina Jebavá / Juliana Varvarinová Anežka Kubátová / Marja Jánoš Ivana Hloužková / Cikánka Ivana Hloužková / Notář Milan Holenda / Gelnaj, starší strážmistr Pavel Zatloukal / Biegl, mladší strážník Jiří Hajdyla / Doktor Milan Holenda / Předseda soudu Michal Bumbálek / Státní zástupkyně Gabriela Ježková / Advokát Michal Dalecký / Mechajl Hordubal Vladimír Hauser / Oxeňa, jeho žena Eva Vrbková nebo Andrea Buršová a Míša, pastýř Jiří Pecha
Poděkování Sergeji Sanžovi a otci Jozefu Fejsakovi za konzultaci.
* V textu scénáře použity texty Bible a autorské drobky režiséra inscenace. ** V inscenaci použity úryvky z děl Ilji Zeljenky, Svetozára Stračeny, Ľubo Burgra (skupina Ali Ibn Raschid) a DØ.
Jan Antonín Pitínský Divadelní vzdělání získal J. A. Pitínský v letech 1978–81, kdy byl inspicientem Divadla na provázku. Možnost být na zkouškách režisérů zakladatelské generace tohoto divadla — Petera Scherhaufera, Evy Tálské a Zdeňka Pospíšila poskytla absolventu knihovnické nástavby evidentně lepší divadelní základy, než jaké přinášelo tehdejší divadelní školství. U Evy Tálské byl např. u zkoušení inscenací Markéta Lazarová, u Petera Scherhaufera u Vesny národů , Dámy s kaméliemi 79, pro Scherhaufera připravil první verzi scénáře podle Dostojevského Bratří Karamazových ( uváděno pod názvem Karamazovci, Pitínský si tu několikrát zahrál Aljošu), u Zdeňka Pospíšila např. v Bramborovém dni nebo Dlouhé cestě. Dále už šel vlastní cestou, založil vlastní generační seskupení Tak-tak (Lyrické agrese) a Ochotnický kroužek (Amerika, Ananas, Matka, atd.). Stal se spoluzakladatelem projektu Kabinet múz, byl režisérem HaDivadla a potom se vydal na dlouhou cestu napříč českými, moravskými i slovenskými divadly, během které několikrát získal ocenění za nejlepší inscenaci roku (Sestra úzkost v Dejvickém divadle, Jób v HaDivadle, Ritter, Dene, Voss a Divadelník v Divadle Na zábradlí, opera Dido a Aeneas v Divadle J. K. Tyla v Plzni) a fascinoval mimořádnými inscenacemi, z nichž zmiňme alespoň: Touha stát se indiánem (Marta, studio JAMU), Její pastorkyňa, Smrt Hippodamie, Rok na vsi (Městské divadlo Zlín ), Maryša, Markéta Lazarová, Tristan a Isolda, Radúz a Mahulena (Národní divadlo, Praha), Příhody lišky Bystroušky, Bratři Karamazovi (Slovácké divadlo v Uherském Hradišti), Nora (Divadlo v 7 a půl, Brno), Rosmersholm (Národní divadlo, Brno), Renata Kalenská — Lidové noviny (HaDivadlo), Marné tázání nebes (Divadlo Archa, Praha), Vějíř s broskvovými květy (Divadlo v Dlouhé, Praha), Komora — Posledná cesta do Bee (Divadlo Stoka, Bratislava), Romeo a Julie ( Divadlo Astorka, Bratislava), Maryša (Národné divadlo, Bratislava). V Divadle Husa na provázku v minulých letech nastudoval Hvězdy nad Baltimore a Evangelium podle sv. Lukáše. (jk)
Napsal jsem nedávno povídku Hordubal; hrdina příběhu je (pokud tomu rozumím) muž neobyčejně jemný a hloubavý; ale po jeho zavraždění ho státní návladní, aby drastičtěji zapůsobil na city poroty, líčí jako duševně méněcenného, bezmocného starce. Milý pane, tři čtvrtiny recenzentů potom tvrdily, že hrdinou povídky je poloblbý primitiv; vzali doslova to, co o něm bylo napsáno. (Karel Čapek, Poznámky o tvorbě) … ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska. (Karel Čapek, Povídky z jedné kapsy) … duševně jsem zcela zhardubejovatěl, jsem vážný a smutný jako můj hrdina, divže nechodím klátivě a těžce jako on, a stydím se za city jako on, a nemluvný jsem jako on. (Karel Čapek v dopisu Olze Scheinpflugové, 2. srpna 1932) Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům, most, studna, brána, džbán, strom ovocný, okno, — dokonce: sloup a věž… ale rozuměj, řekli, ó, řekli to tak, jak samy věci ty nikdy nemyslily, že jsou. (Rainer Maria Rilke, Devátá elegie)
Poznámka o vzniku Hordubala Hordubala napsal Karel Čapek v roce 1932, podnětem se stala soudnička v Lidových novinách o skutečné události, která se přihodila na Podkarpatské Rusi (součást tehdejšího Československa); navrátilec z Ameriky, který se stal obětí vraždy, se měl jmenovat Juraj Hardubej. Čapkovi však zdaleka nešlo jen o vyprávění historky z černé kroniky. O postupu, kdy je v Povětroni „trojím nebo čtverým způsobem vykládán život člověka“ napsal Karel Čapek v doslovu k románové trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život: „příběh je pokaždé jiný podle toho, kdo jej vypravuje; každý do něho vkládá sebe sama… Cokoli, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního; naše poznání světa a lidí je cosi jako naše zpověď.“ Právem se proto můžeme domnívat, že Čapek do postavy a příběhu Juraje Hordubala promítl také hodně ze svých vlastních bolestí a utrpení. Podle Čapka je Hordubal „muž neobyčejně jemný a hloubavý“ a také F. X. Šalda v recenzi postřehl, že je to „tvor meditativní, jakýsi snivec, básník nebo filozof v rudimentárním stavu“. Řada čtenářů i odborníků považuje trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, které se dostává přívlastku noetická, neboť si klade otázku po „možnosti poznání člověka“, za vrcholné Čapkovo dílo. Význačný znalec díla bratří Čapků Jiří Opelík ke vzniku tohoto triptychu uvádí: „Vůbec se zdá, že plán na trilogii, tj. na rozvinutí linie dané Hordubalem, uzrál v Čapkovi až po dokončení Hordubala nebo nanejvýš během jeho vzniku, že rozhodně neexistoval před započetím práce na Hordubalovi.“ (jk)
Erotické totemy Z Čapkova doslovu k románové trilogii je známo rozlišení, že Hordubal je člověk krav, kdežto Manya člověk koní. Ale to není rozdíl mezi chovem na poloninách a v pustě, kůň a kráva jsou u Čapka zvířata erbovní nebo ještě spíše totemová. Kráva je bezpečná pokojnost domova, erotika v důvěrném, nevzrušeném kruhu rodinném, naproti tomu kůň je zběsilost říje, dobrodružství, střemhlavý úprk smyslů. V Hordubalu není hranice mezi krávou a koněm zcela totožná s hranicí mezi soky ve vztahu k záhadné Polaně. I Hordubal, člověk kravský, má záchvat hřebečka: „Vracet se krokem a pomalu, jako se vrací stádo; ale což, přihnat se jako spřežení, šturmem vtrhnout do dvora, až trysknou jiskry — vysoko stát, vysoko držet opratě a seskočit — tu jsem, Polano, a teď tě nepustím; vysoko na rukou tě donesu domů a přitisknu tě, až ti dech zajde. Hebká jsi, Polano. Osm let, osm let jsem na tebe myslel; a teď teprve půjdu k tobě. Hordubal zatíná zuby, až mu nabíhají svaly ve tváři. Hý, koně divoké, hý! Ať vidí Polana — kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací.“
Erotičtí hrdinové Jako Hordubal v posledním triumfu vydal vražedné ruce tělo už umírající, … tak přes všechno znání vítězí i v životě. Je to chlap, který dovede z hospody nejlepší filmovým stylem vyrazit hromotluka Fedeleše, dovede posadit do kopřiv Štěpána Manyu. Ale nejde jen o fyzickou sílu… Je-li kdo rytíř bez bázně a hany, tak je to Hordubal. Ať je jeho Dulcinea jakákoli, poloninskému Don Quijotovi nelze vytknout ani stín slabosti nebo mrzkosti. Ale nedá se mnoho vytknout ani Manyovi. To jméno zní podezřele, stačí změnit grafiku a máme „mánii“, posedlost. Pět roků je Hordubal v Americe nezvěstný, nepřijde od něho ani řádek ani cent. A těch pět let hospodaří na statku s Polanou sám Štěpán, sám zvelebí hospodářství, vtiskne mu svůj ráz. Zda po těch pět let předstíral lásku k Polaně, aby se časem dostal na opuštěný statek po nezvěstném hospodáři, či zda měl Polanu opravdu rád, je na první pohled absurdní otázka, vždyť celá vesnice je ochotna odpřísáhnout, že Štěpán měl jen zištné úmysly. Ale jaképak předstírání, když Štěpán v kritické chvíli před soudem zakřikne Polanu a vykoktá své přiznání, notabene falešné přiznání? Riskovat krk, abych pomohl ženě, to se nedělá ze zištných důvodů, to lze pochopit jen z jednoho důvodu na světě. (Oldřich Králík, První řada v díle Karla Čapka)
Čapek na provázku (rozhovor s Josefem Kovalčukem) S myšlenkou inscenovat dílo Karla Čapka ve velkém víceletém divadelním projektu jsi přišel ty. Co tě k tomu vedlo? Musím to hned upřesnit. Když skončilo na podzim roku 2008 mé druhé šestileté období na postu děkana Divadelní fakulty JAMU, oslovil mě umělecký šéf a režisér Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek, zda bych nechtěl s Provázkem dramaturgicky spolupracovat. Taková nabídka se pochopitelně nedá odmítnout. Dal jsem hned Vladimírovi nějakých pětadvacet námětů, co bych navrhoval na Provázku hrát. Mezi nimi byly i tituly čapkovské. Na ty Vladimír hned uslyšel, protože sám o nějakém takovém projektu uvažoval. Velké projekty jsou vůbec jeho doména, připomeňme si Čechov Čechům v královéhradeckém divadle, na Provázku uvedení čtyř velkých Dostojevského románů pod názvem Sto roků kobry nebo nedávno završenou Perverzi v Čechách. Pokud vím, tak i v minulosti se o inscenování Čapka v Divadle na provázku uvažovalo. Kteří režiséři by se na celém projektu měli podílet? Vedle J. A. Pitínského, který režíroval Hordubala, to bude Jan Mikulášek a projekt by měl uzavřít Vladimír Morávek. Uvažujete o konkrétních dílech, proč jste vybrali zrovna tyto tituly? Proč ne třeba divadelní hry Karla Čapka? Můj návrh byl Krakatit, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Život a dílo skladatele Foltýna. Jde o prózy, které sám Čapek řadí do jedné linie své tvorby, ve které ho zajímá nitro člověka. Vedle druhé řady, zaměřené na kritiku časových hodnot společenských. Ta první linie se stala také předmětem zájmu mého velkého učitele, profesora na filozofické fakultě olomoucké univerzity Oldřicha Králíka, který vydal soubor svých čapkovských studií právě pod názvem První řada v díle Karla Čapka. Čapkovy hry patří do linie druhé, pro mě ne tak zajímavé. Myslím si, že v té druhé řadě více zapracoval zub času. V čem vidíš Čapkovu sílu a v čem jeho slabiny? Čemu přičítáš některé neúspěchy při pokusech inscenovat dílo tohoto českého autora? Částečně jsem na to už odpověděl, sílu vidím hlavně v dílech té první řady. K té druhé části otázky bych dodal, že Čapkovy hry jsou více spjaty s dobovou divadelní konvencí. Dnešní divadlo se vyjadřuje jinak, více inspirativní pro nás mohou být, alespoň podle mě, právě některé Čapkovy prózy. Původně měla být pilotním dílem čapkovského projektu dramatizace všech tří románů, které tvoří ucelenou románovou trilogii, proč je to nakonec „jen“ Hordubal? Ano, prvotním záměrem bylo inscenovat celou Čapkovu noetickou trilogii v jednom večeru. Mysleli jsme to tak, že by ty příběhy nešly po sobě, ale byly propojené. Dokonce jsem takový scénář připravil. Bylo to ale takové monstrózní. Proto jsme se následně s Pitínským rozhodli udělat jen samotného Hordubala a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Hordubal naplní celý divadelní večer, který bude soustředěný a ucelený. Je to klenot v celé Čapkově tvorbě, dílo velkého básníka. Své mimořádné básnické kvality ostatně Karel Čapek už prokázal při překladech moderních francouzských básníků. Při zkouškách padla zmínka i o tvých kořenech, jak to ve skutečnosti je? Podle příjmení by člověk opravdu mohl hádat na Podkarpatskou Rus. Pravda, Čapek má v románu i jména Hordubalových sousedů jako Michalčuk nebo Poderejčuk. Jeden z mých předků se však dostal do Čech odjinud, ze Sibiře, dokonce z míst, kde trávil svá léta ve vyhnanství F. M. Dostojevskij. V zákopech 1. světové války byl zajat rakousko-uherskými vojáky. Po revoluci se do Ruska už nechtěl vrátit. Ale pozor! Čapek sice situuje Hordubala ve shodě s námětem, který našel v černé kronice Lidových novin, na Podkarpatskou Rus, za první republiky součásti Československé republiky. Musíme si ale dostatečně silně uvědomit, že Čapek nevytvářel tímto románem žádný folklorní obrázek. Podkarpatská Rus je v Hordubalovi spíše kulisa. Samotné ústřední téma vnímám ze strany Karla Čapka jako výrazně osobní a domnívám se, že se do románu velmi silně promítla jeho osobní bolestná zkušenost ze vztahu k ženám. Jestliže Karel Čapek umísťuje Hordubala na Podkarpatskou Rus, kam je situována vaše inscenace? Čapek několikrát zdůraznil, že mu nešlo o folklorní obrázek. Přesto je zřejmé, že ho Podkarpatská Rus fascinovala a podněcovala jeho představivost. Šlo o kraj velmi chudobný — zbídačení rusínští rolníci na počátku 20. století masově emigrovali do Ameriky; uvádí se, že v předvečer první světové války odjelo za oceán za prací (a byla to práce vždy velmi tvrdá) více než 100 tisíc Rusínů. Srovnejme si tu situaci s dne-
škem, kdy tisíce Rusínů z dnešní Zakarpatské Ukrajiny přicházejí za výdělkem do Česka, tady často dřou do úpadu v nelidských podmínkách, zatímco doma se jim rozpadají rodiny. Ale abych se vrátil k otázce: jak režisér, tak výtvarníci se brání jednoznačnému prostorovému i časovému zařazení. Jejich přístup směřuje k určité nadčasovosti, zároveň však umožňuje — domnívám se — vnímat příběh i jako současný, který se může odehrávat na vesnici západoukrajinské, stejně jako české, slovenské nebo polské. V inscenaci Hordubala hraje také amatérský herec a sklář Jožka Králík z Karolínky, jak jste se k němu dostali? To byl pochopitelně nápad J. A. Pitínského, který si Králíka velmi cení jako osobitého a zemitého člověka i herce. Obsadil ho už předtím do role Rybáře ve své vynikající inscenaci Roku na vsi ve zlínském divadle. Tam jsme se byli také na Jožku Králíka podívat a následně ho oslovili. Po dlouhé době na Provázku hraje také nestor a dobrý duch divadla Jiří Pecha. Jak ho přijal proměněný a dosti mladý herecký soubor a jak on přijal je? Je to nádhera, že je Jura po delší nemoci zase v divadle. Vidím, že je v něm šťastný, což je patrné i z toho, že je prakticky na všech zkouškách i když by nemusel. A nejen to, stejně jako ti mladí nosí spoustu nápadů. Je to radost! Sledoval jsi od začátku zkoušení Hordubala a viděl jsi, jak se text někdy i výrazně proměňuje a jak se v průběhu práce na jevišti vyvíjí původní tvar románu i tvé dramatizace — co se ti v té době honilo hlavou? Já mám takovou práci v divadle nejraději. Inscenování je vlastně překládání textu do jazyka jednání, obrazů, scénického rytmu a atmosfér. Jde o to rozžít, co bylo nejdřív jenom slovem. Inscenace musí přinést něco nového, jinak by stačilo si přečíst román. Na druhou stranu Čapka respektujeme, co napsal, se snažíme v inscenaci po duchu uchovat. Co si od víceletého divadelního projektu slibuješ a jak ze svého pohledu hodnotíš pilotní inscenaci projektu Čapek na provázku? Byl bych rád, kdyby projekt vyvolal a oživil zájem o Čapkovo dílo. On je mimořádný autor i člověk a taky velký demokrat. Doporučil bych k četbě třeba jeho stať Proč nejsem komunistou a hlavně jeho Hovory s T. G. Masarykem. Jeho příkladu je nám v dnešní špinavé době hodně potřeba. Pokud jde o inscenaci Horubala, tak píšu tyto odpovědi ještě před premiérou. Musím ale říct, že zkoušení je nádherné a inspirativní, všechny nás to strhlo. Cením si toho, jak se celý soubor zapojil do vymýšlení a vytváření situací, tak třeba celou pohybovou partituru, včetně těch obtížných zvířecích stylizací, si pod vedením Pitínského udělal sám. V čem je podle tebe režisér Pitínský, jehož práci dobře znáš a často si ho zval ke spolupráci, výjimečný? A jak vidíš další dva režiséry, kteří mají další díly čapkovské trilogie režírovat? Pitínský má neuvěřitelnou imaginaci a intuici, stejně jako Morávek. Hodně inspiruje herce svými nečekanými asociacemi a překvapivými nápady a má velký smysl pro celkovou obraznost inscenace. S Janem Mikuláškem jsem prozatím nespolupracoval, znám však některé jeho inscenace a myslím, že patří mezi nejzajímavější režiséry mladší generace. Myslím, že bychom pro realizaci projektu lepší režiséry nenašli. Máš nějakou oblíbenou větu, kterou napsal Karel Čapek? Tak třeba tato věta z Hordubala, hodně dlouhá věta: „Je toho až příliš, je to tak náhlé, zalyká se tím jako člověk, který padl do vody: najednou, najednou je doma, to jen udělal krok přes ten kamenitý výmol, a už ho to zaplavilo ze všech stran: ano, ten výmol tu vždycky byl, bylo tu křoví trnkové a i tehdy bylo ožehlé ohněm pasáků; a zas kvetou v suti divizny, cesta se vytrácí v suché trávě a suché mateřídoušce, tady ten balvan zarostlý jafurou, encián, jalovce a kraj lesa, suché kravince a opuštěná salaš; už není Ameriky a není osmi let; je všecko, co bylo, lesklý brouk v hlavičce bodláku, klouzavá tráva a zdálky zvonce krav, sedlo nad Krivou, hnědé trsy ostřice a cesta domů — cesta měkkými kroky horala, jenž nosí opánky a nebyl v Americe, cesta vonící kravami a lesem, vyhřátá jako chlebová pec, cesta do údolí, cesta kamenitá a vyšlapaná stády, rozbahnělá prameny, seskakující po kamenech, ach, Hospodine, jaká správná pěšina, prudká jako potok, měkká travou, drolící se štěrkem, mlaskající v mokřině, shýbající se pod koruny lesa: no, sir, žádný škvárový chodník, co pod botou skřípe, jako v Johnstownu, žádné rejlings, žádné zástupy mužů šlapajíc k majně, ani človíčka nikde, ani človíčka, jen cesta dolů, potok a zvonění stád, cesta domů, padání k domovu, zvonky telátek a u potoka modrý oměj —„ (Ptal se Miroslav Oščatka)
Například sedlák Hordubal. Kravský člověk, který se utkává s člověkem koňským, rozpor mezi mužem, který se ze samoty stal cele niterným, a prostými, řekněme brutálními fakty, jež ho obklopují. Ale to není to, to není ten pravý osud Hordubalův. Jeho pravý a nejtrpčí úděl je teprve to, co se s ním děje po jeho smrti. Jak jeho příběh hrubne v rukou lidí; jak se události, jež prožil svým způsobem a po svém vnitřním zákonu, stávají nejasnými a hranatými, když je četníci rekonstruují svou objektivní detekcí; jak to všechno pustne a zadrhuje se a splétá se v jiný, beznadějně ošklivý obraz života. A jak se sám Hordubal rýsuje pokřiveně a skoro groteskně, když veřejný žalobce, mluvčí mravního soudu, volá jeho stín za svědka proti Polaně Hordubalové. Co tu už zbývá z Juraje Hordubala! jenom bezmocný a slaboduchý stařec — Ano, srdce Jurajovo se ztratilo v oněch lidských procedurách; to je ten pravý tragický příběh sedláka Hordubala — a víceméně nás všech. Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji — nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme. Příběh Hordubalův byl napsán nadarmo, není-li jasno, jaká se tu udála hrozná a obecná křivda na člověku. Naše poznání lidí se namnoze omezuje na to, že jim přisuzujeme určité místo ve svých životních systémech. Jak různě vypadají titíž lidé a táž fakta v podání Hordubalově, v očích četníků a v mravním zaujetí soudu! Je Polana krásná a dívčí, jak ji vidí Hordubal, nebo je stará a kostnatá, jako o ní říkají ti druzí? Tato otázka se zdá být jednoduchá a snad i nezávažná; a přece na ní závisí, vraždil-li Štěpán Manya (který se ve skutečném příběhu jmenoval Vasil Maňák, tak jako Hordubal se vlastně jmenoval Juraj Hardubej) z lásky, nebo ze zištnosti; celý příběh bude vypadat jinak podle toho, jaká bude odpověď na onu otázku. A takových nejistot je tu plno. Jaký vlastně byl Hordubal, jaká byla Polana? Byl Štěpán zamračený násilník, nebo okouzlující strýček, kterého zbožňuje dítě Hafia? A co ta otázka polí, co ten hřebeček? Příběh prvotně jednoduchý se rozpadá v řadu neřešitelných a sporných nejistot, jakmile je vřazován do různých systémů a podroben rozličným výkladům. Třikrát jsou tu vypravovány tytéž události: jednou, jak je prožíval Hordubal, potom, jak je zjišťují četníci, a konečně, jak je hodnotí soud; skřípe to čím dál tím hůř samými rozpory a nesrovnalostmi — přesto nebo právě proto, že tu má být zjištěna pravda. Tím není řečeno, že není pravdy; ale je hlubší a těžší, i skutečnost je rozměrnější a složitější, než jak obyčejně přijímáme. Povídka o Hordubalovi se končí křivdou nesmířenou a otázkou bez odpovědi; propadá se do nejistot tam, kde čtenář očekává, že bude propuštěn v pokoji. Co tedy je skutečná pravda o Hordubalovi a Polaně, co je pravda o Manyovi? Což je-li tou pravdou cosi rozsáhlejšího, co shrnuje všechny ty výklady a ještě je překračuje? Což byl-li pravý Hordubal slabý i moudrý, byla-li Polana krásná jako zemanka i zedřená jako stará chalupnice, což byl-li Manya muž, který zabíjí z lásky, i člověk, který vraždí pro peníze? Na první pohled je to chaos, se kterým si nevíme rady a který se nám nezamlouvá; i jest na autorovi, aby pokud může, dal nějak do pořádku, co takto dopustil. … Similia similibus: poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné. Chálabohu, teď už jsme zase doma; jsme ze stejné látky jako ta mnohost světa; jsme doma v té rozloze a nesčíslnosti a můžeme odpovídat těm přemnohým hlasům. Už není jen já, ale my lidé; můžeme se domluvit mnohými jazyky, které jsou v nás. Nyní můžeme ctít člověka, protože je jiný než my, a rozumět mu, protože jsme mu rovni. Bratrství a rozmanitost! I ten nejobyčejnější život je ještě nekonečný, nesmírná je hodnota každé duše. Krásná je Polana, byť byla sebekostnatější; život člověka je příliš veliký, aby měl jen jedinou tvář a mohl být přehlédnut najednou. Už se neztratí srdce Hordubalovo… (Karel Čapek, z Doslovu k trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život)
Že Češi nemají moře? Divadlo Husa na provázku ho má! Centrum experimentálního divadla, příspěvková organizace Statutárního města Brno Ředitel CED Petr Oslzlý DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU, divadlo které má křídla Zelný trh 9,602 00Brno, e-mail:
[email protected], www.provazek.cz
