„Vyhledali jsme vás v jedné profesní záležitosti; kontakt na vás jsme získali na univerzitě. Omlouvám se, že přicházíme neohlášeni.� Dveře se již za mé řeči otevíraly a nyní jsme v jejich rámu spatřili siluetu drobného muže. Snížil lucernu a posvítil s ní do chodby. „Ke mně lidé chodí neohlášeni. Pojďte dál.� Předsíň byla mnohem delší, než bych u takového domu čekal; nakonec vyústila v salonku či snad přijímací místnosti čtvercového tvaru. Zvláštní na ní byly hned dvě věci – zaprvé, neměla vůbec žádná okna; zadruhé, její strop zdobila překrásná freska Woodaga. Uprostřed stál nízký stolek a kolem něj bylo rozestaveno pět pohodlných křesel. „Skoro jako bych vás čekal, co?� uchechtl se Toresani a otočil se k nám čelem. Přestože musel mít už hodně přes padesát, držel se zpříma jako mladík. Měl kulatou tvář pokrytou sítí drobných vrásek, jemných, ale hustých. Na hladce vyholené bradě mu prosvítala narůžovělá jizva. Jedno ucho měl natržené, v druhém se pohupoval nenápadný zlatý kroužek. Klidnýma očima chvíli utkvěl na Derekovi, kterému pod pláštěm prosvítaly holé ruce a hruď, a mírně se pozastavil také u Elanor. Zčervenala. „Ehm — mohla bych si u vás umýt obličej a ruce? Když jsme šli za vámi, tak jsem se vymáchala v té. . . Bublavce.� Toresani spráskl ruce. „Ale to jste měla říct hned! Pojďte, a vymáchejte se radši celá, jinak by to mohlo být po čase dost nepříjemné. Ukáži vám cestu. Ještě někdo se koupal?� otočil se na nás. Zavrtěli jsme hlavami. Naznačil hobitce, aby šla za ním. „Tudy prosím.� Na chvíli jsme osaměli. Martis přistoupil blíže ke stěně a začal zkoumat obrazy, převážně portréty, které ji lemovaly. Já jsem však nemohl odtrhnout zrak od oné malby na stropě. . . byla vskutku nádherně provedená, živá barvami a přitom v ní bylo něco temně fascinujícího a přitažlivého.∗ Jak mohl vědět kolik nás bude? přemítal jsem líně. Zaslechl jsem kroky seshora. ∗ Ach,
bože. Ach bože, ach bože, achbože.
70
„Ano, ano. . . je nádherný, viďte?� vytrhl mě ze zasnění alchymistův nakřáplý hlas. Než se vrátila Elanor, nachystal před nás konvici, ze které stoupala tajemně vonící pára a nabídl nám vodní dýmku; neodmítli jsme. Směs byla složení mně naprosto neznámého, a přestože jsem měl dojem, že některé komponenty znám od Jokedita, netroufal bych si s jistotou říct než jediné: bylo to strašlivě dobré, euforizující a trochu uspávající. Při pohledu na Martise jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy – blaženě na dýmku zíral a v očích měl něco, co se nedalo nazvat jinak než láskou. Na Elanor jsme nemuseli čekat dlouho. Přišla, čisťounká jako lilium a převlečená do nadmíru roztomilého župánku smaragdově zelené barvy. Toresani jí nalil čaj. „No, myslím, že můžeme přejít k té vaší záležitosti.� Řekl jsem mu, proč jsme přišli, a podal mu prášek i sušenou bylinu. Všiml jsem si přitom, že má upracované, mozolnaté ruce a zjizvené hřbety dlaně. Vypadalo to však na pěkně dávná zranění. „Hmm. . . a vy tvrdíte, že na univerzitě ty bylinky nikdo nedokázal zařadit?� zamračil se Toresani. Chvíli si květy pozorně prohlížel a tu a tam prozkoumal nějaký detail. Nakonec rozemnul jeden lístek a přivoněl. Zkoumavě olízl prst a zavrtěl hlavou. „Ne, myslím že tohle nemá s hořci nic společného. Jde o zvonek, s největší pravděpodobností o Campanula mellisa, nebo jeho blízkého příbuzného. Je to ale divné, tady v Tarii se příliš nevyskytuje.� „Má nějaké zvláštní účinky, pane?� otázala se dychtivě Elanorka. „Nic mimořádného,� zavrtěl hlavou alchymista, „zajímavě voní a občas se přidával do dýmkového koření. Působí lehce sedativně, takže se někdy doporučuje v obkladech proti bolení zubů. Děkuji,� vrátil Elanor balíček. Zvedl k očím flakonek s práškem. „Vidím, že jste to zašpuntoval opravdu důkladně,� pochválil mě. „To bylo velmi rozumné, rozhodně bych nikomu nedoporučoval zkoušet jeho účinky osobně. Přiznávám, že takto na první pohled nejsem o mnoho moudřejší. Jestli však budete mít chvilku strpení, zkusil bych u sebe provést několik rychlých zkoušek.� Pochopitelně jsme souhlasili, a tak nás Toresani na chvíli zanechal ve společnosti své úžasné dýmky. 71
Vrátil se asi za hodinu a rozpačitě kroutil hlavou. „Tu magii jsem si ověřil,� odpověděl na naše zvědavé pohledy, v některých případech mírně zamžené vlivem inhalace látek neznámého původu. „Ale složky. . . kdepak, to by chtělo tak den nebo dva. Mohl bych udělat podrobnější analýzu, pokud mi tu necháte vzorek.� „To není žádný problém,� ujistila jej Elanor, „ten flakonek si klidně nechte, my už s ním stejně nic nezmůžeme.� Toresani se na ni usmál. „Výborně. . . a zatím bych vám radil se o tom prášku nikde příliš nešířit. Víte co, zkuste se stavit zítra nebo pozítří večer, snad už budu vědět něco více. A nemusíte se ani ohlašovat,� dodal. „To víte, žiju tady sám a docela rád si popovídám se vzdělanými lidmi. Děkuji vám za příjemný večer.� Alchymista nás vyprovodil až k brance a ještě nám popsal kratší cestu domů. A prý že si máme dávat pozor, tohle sice není žádný Darkov, ale přesto. . . Vyšli jsme do temných ulic a dali se naznačeným směrem. Vymoženosti jako pouliční lampy tady v srdci Krachova samozřejmě nevedou, leč mlha se zvedla a světlo, padající tu a tam nějakým oknem, nám docela stačilo. Vedl nás Martis, který se ve městech vyzná jako málokdo; byl ve velmi povznesené náladě a tiše si prozpěvoval. Sám jsem k něčemu podobnému neměl daleko – návštěva u alchymisty mě naladila velmi příjemně a představa toho, že by na nás na zpáteční cestě mohlo číhat nějaké nebezpečí, byla skoro směšná. Začaly mizet samostatně stojící domy a na křižovatkách ulic se občas objevilo nějaké to světlo. Náhle se na střeše kdesi nedaleko ozvalo bouchnutí a docela hlasité škrábání. Okamžitě jsme ztuhli a naslouchali. Kolem panovalo hluboké ticho. Jen tma jako by zhoustla. „Asi kočka,� zašeptal Derek.∗ Zadoufal jsem, že zdejší kočky nepřepadají chodce s kudlou v ruce. Vykročili jsme, ale teď již v naprostém mlčení. Snad jsme i trochu přidali od kroku. Procházeli jsme dlouhou a docela klikatou ulicí; skoro v každém ohybu visela na držáku lucerna, přesto však v rozích domů zůstávaly temné stíny. ∗ Vždycky
se najde někdo, kdo to řekne.
72
„Stůjte!� sykl nám za zády Derek. „Tady někdo leží.� Vrátili jsme se o pár kroků. Skutečně! Na zemi se válela otrhaná postava, nejspíš člověk. Tma jej částečně kryla, ale rozeznali jsme, že je tváří obrácen k zemi a že jej skoro celého kryje starý, potrhaný plášť. Táhlo z něj zvětralým alkoholem. „Co to sakra může znamenat?� řekl Martis a nervózně se porozhlédl. „Myslíte, že žije? Co když ho tady někdo přepad?� „Myslíte, že nás slyší?� „Nebo šel z hospody.� „Nebo jenom čeká až projdeme kolem a pak se zvedne, zavolá kumpány a hezky nám to osladí.� „Hmm.� Tak jsme tam chvíli postávali a diskutovali, snad až příliš lehkomyslně. Později jsme toho měli trpce zalitovat. Nikdo z nás neměl příliš chuti k tomu člověku pokleknout, ale nechtělo se nám ani jen tak přejít a nechat si jej za zády. Nakonec jsem do něj lehce šťouchl holí, abych zjistil, jestli tělo není ztuhlé. Nebylo. „Žije.� „Co s ním? Nebylo by dobrý ho aspoň majznout nebo tak něco, pro sichr?� „Neblázni, prosím tě. . . � „Radši pojďme, už jsme skoro venku.� Zanechali jsme tedy tajemnou siluetu ve stínech za sebou. Zbraně jsme měli nyní v pohotovosti. Cvak. Cvak, cvak. Otočili jsme se a hleděli do naprosté tmy. Lucerny za námi právě zhasly. Dostali jsme se už na křižovatku tří cest, jedna přicházela šikmo zleva, druhá šikmo zprava. „Doprava,� zamumlal Martis a ohlédl se přes rameno. V tu chvíli jsme zaslechli kroky blížící se ze směru, kterým jsme se právě chystali vydat. Okamžitě jsme se srazili do hloučku a Derek vytasil meč. Do našeho zorného pole se vynořila spěchající postava mladého muže. Také on třímal v ruce zbraň – kuši. Když nás spatřil, polekaně se zarazil. Okamžik jsme se navzájem pozorovali, 73
potom však zbraň sklonil a zvedl dlaň na znamení míru. Nervózně se usmál, jako by říkal: jenom procházím. Oddechli jsme si, naznačili mu totéž a vykročili jsme si vstříc. Když jsme se míjeli, zastavil se, usmál se na nás a povídá: „Tak a teď mi dejte všechno co máte u sebe.� Cože?! V první chvíli jsem myslel, že mě šálí sluch. Ale kdepak. Stáli jsme tam na křižovatce, zírali na něj s vytasenými zbraněmi, on na nás mířil kuší a sledoval, co my na to. „Pane,� řekl pomalu Martis, jako by si to nemohl srovnat v hlavě, „vy jste jeden a my čtyři. Nestihnete nás zastřelit všechny.� „To není vaše starost. Chci abyste odevzdali všechno. Všechno. Teď.� „Ne?� zkusil to Derek. Ten člověk jako by to neslyšel. „Jak jsem řekl.� Podívali jsme se s Martisem po sobě. Myslí to vážně? ptal jsem se očima. Nehraje to, potřásl Martis lehce hlavou. Někdo mu kryje záda. Hodil jsem významný pohledem k našim zbraním. Martis znovu zavrtěl hlavou. Ne. Mají převahu. Ten chlápek neřekl ani slova, prostě nás sledoval a čekal, co uděláme. Martisovi klesla ruka s dýkou a hodil ji na zem. Tiše zazvonila o dláždění. „Vida, začínáte to chápat. Pokračujte, a pospěšte si. Nemáme na vás celou noc.� Elanor povolila tětivu a vytáhla šipku z kuše. Derek stále váhal. Koutkem oka jsem zachytil pohyb v místech ze kterých jsme přišli. Otočil jsem se, jen na chvíli, ale to stačilo – o zeď se tam opíral ten člověk, nad kterým jsme před chvílí vedli řeči. Derek se neochotně odzbrojil. „Tak takhle by to nešlo,� povzdechl si muž. „Vy jste mi asi nerozuměli. Říkal jsem všechno.� Zbraně následovaly peníze, Elanořina brašnička a několik dalších dýk. Chlapík rýpl do hromádky špičkou boty. Zatvářil se nespokojeně. „Ts – ts – ts,� zavrtěl hlavou. „To stále ještě není všechno.� „Už nic nemáme,� ozval se pobouřeně Derek. 74
„Ale ale ale. Mně se nezdá.� Ani mě nepřekvapilo, když jsem v ústí poslední z ulic zahlédl další postavu. Hádal bych, že příští se objeví na nějaké střeše. Martis pokrčil rameny a sundal si plášť. Kdyby situace nebyla na pováženou, nejradši bych se rozesmál. Že se v Krachově přepadá takhle, to jsem teda netušil. Začal jsem si sundával boty. Neušel mi šokovaný výraz na Elanořině tváři a v duchu jsem ji politoval. Byli jsme v bryndě až po uši. Přestal jsem se snažit pochopit, o co tady komu jde – prostě tu byl ten chlap, mířil na nás zbraní a z nějakého střeleného důvodu nám chtěl sebrat i spodky. No prosím, má je mít. Derekovi se do svlékání chtělo nejméně, ale ani jemu nic jiného nezbývalo. Takže za chvíli už jsme – kromě Elanor, která prostě odmítla župánek sundat a stála s trucovitě založenýma rukama – na sobě neměli vůbec nic a čekali, jak se to vyvine dál. „Ty taky,� pokynul Elanor výmluvně. „Sundej to.� Evidentně tím překročil nějakou hranici. Hobitka se zatvářila neústupně a vystrčila bojovně bradu. „Jednáte s dámou!� Zdálo se že to na chvíli zvažuje, potom pokývl hlavou. „Tak dobře. Otoč se, svlíkni to a pořádně vytřepej.� Když udělala jak jí bylo přikázáno – na kameny přitom cinkl nějaký drobný předmět – přejel nás ten člověk ještě jednou pohledem a pak sklonil kuši. „Zmizte,� řekl. Lucerny za námi se začaly opět rozsvěcet. Prchali jsme nočním Parletem a snažili se být strašně nenápadní, což z pochopitelných důvodů nebylo nijak zvlášť snadné. Samozřejmě že nemohlo být ani řeči, že bychom se v takovém stavu pokoušeli dostat každý k sobě. I zamířili jsme k Martisovi, který to odsud měl domů nejblíže. Už jsme byli v Darkově, když se naskytl problém: v cestě nám stála hospoda, z jejíchž otevřených dveří se na ulici linulo celkem dost světla a před kterou postávaly více či méně nakřivo nějaké postavy. Projít kolem jakoby nic se nám nechtělo, ale pokud bychom běželi, co s Elanor? Ještě by si někdo mohl myslet, že ji honíme! Co teď? 75
Na tu chvíli vzpomínali štamgasti ještě dlouho: „Byla už hluboká noc a tak jsme se vydali ven trochu na vzduch. Měli jsme popito, to jo, ale ještě jsem rozhodně nebyl ožralej, to v žádným případě. A naráz slyšim jak se ze tmy ozval hurónskej řev: bonzááááj! Za tmy – nekecám, fakt jsem to viděl na vlastní oči – se vyřítili tři nahatí chlapi, a dva z nich nesli mezi sebou nějakou malou holku v zeleným čemsi. Úplně nahatí, jasný? A ta holka tam vlála jako pometlo. Prosvištěli kolem sotva sem stačil uskočit. Bylo to děsný. Myslim že už nikdy nebudu chlastat kudůkovici.� Vydali jsme se dál Darkovem; z jedné uličky se na nás pokusil vyskočit jakýsi zlodějíček s kudlou v ruce. Prchl v naprosté panice. Další rušnější místo, kterému jsme se nemohli vyhnout, bylo jakési malé náměstíčko, v jehož středu se zřejmě rvalo několik lidí. Snažili jsme se projít kolem co nejméně nápadně, ale v jednu chvíli cinkla o zeď těsně vedle Dereka šipka. Trochu jsme přidali, znepokojeni. Byla to skutečně jen zbloudilá střela? Pravda se ukázala hned co jsme zapadli do další uličky – něco znova zasvištělo vzduchem a Elanor bolestně vykřikla. Dejte nám už všichni pokoj, sakra, co ještě kdo chcete? proklínal jsem celý Darkov. Další útok nepřicházel, a tak jsme se odvážili zvednout hlavy. Hobitka to schytala do ramene. Martis si vzpomněl na jednoho známého, který bydlel přímo v této ulici. Zabušili jsme u něj. Nočních procházek po Darkově už jsme měli plný zuby. Přišel nám otevřít rozespalý mladík s tmavými kruhy pod očima. Hleděl na nás jako na zjevení, a tím více, když poznal Elanor. Byli jaksi spolužáci. Martis mu však nedal příležitost se na cokoliv vyptávat a nahnal ho do ošetřování, když je ten medik. Prohlédl jsem vyňatou šipku, jen tak, čistě pro jistotu. A dočkal se ošklivého překvapení. Po délce měla zlověstný kanálek a dutý hrot. Kolem dřívka byl omotán list tenoučkého papíru. Nahlas jsem jej přečetl: „Šipka byla otrávená. Protijed k dispozici zítra v osm hodin v pokoji č. 24. Buďte dochvilní. Zváni jsou všichni přítomní.� P. S. Doporučen společenský oděv.
76
A místo podpisu jakýsi klikyhák. Na lícové straně byla strojově tištěná pozvánka do jakéhosi podniku jménem Dryádin sen, ulice Konečná. Poslal jsem ten kousek papíru dokola. Byli jsme jako omráčení. Co má tohle znamenat? Elanor byla bledá jako stěna, ale ujistila nás, že jestli je pravda, co se tu píše, bezprostředně teď jí zřejmě nic nehrozí. Pozvánka se vrátila zpět ke mně. Otupěle jsem na ni zíral. „Kdo za tím může stát?� řekl dutě Derek. Něco se mi na tom papírku nezdálo, a teď jsem si toho všiml. „Netuším, ale vím, ve které dílně to vytiskli,� poklepal jsem na jedno místo. „Podívejte.� Dole, docela v rohu, krčil znak tiskárny U zlatého slunce. Měl jsem pocit, že se nám vysmívá. Jen Martis jako by nevnímal. Oči měl rozšířené strachem. „Ten znak,� zamumlal konečně podivně přiškrceným hlasem. „To je podpis Ady Turing.� „No a?� opáčil Derek. Martis vypadal, že ho co nevidět trefí. Když znova mohl dýchat a kopl do sebe dva hlty kudůkovice, dozvěděli jsme se, že Ada Turing je první dáma parletské drogové mafie. Její znak je všeobecně znám a běda tomu, kdo by si jej pokusil přivlastnit. Brzy by si asi musel z čela sundávat papír s tím pravým. Přibitý hřebíkem. Tak. „No a?� na to zase Derek. Museli jsme je od sebe odtrhnout násilím. Pak jsme šli radši spát. ♠
Dryádin sen Manuci už odložil kuši a zvyk vystřelit po každém, kdo mu vlezl do kanceláře. Nastínili jsme mu, jaký máme problém – aby se nedivil, kdyby něco. Vůbec se mu to nelíbilo a ptal se nás, jestli jsme si vědomi něčeho, co by mohlo zavdat příčinu k včerejšímu útoku. Řekl jsem, že nikoliv. Snad se to nějak vyřeší dnes večer. Šéf toho nemohl 77
udělat více než nás nabádat k opaMartis se u Manuciho rozpovídal a Stefan se na trnosti, což jsme mu svatosvatě něj mračí. . . slíbili. A taky nemusíme přímo rozMartis: Co máš za hlašovat, pro koho že to pracujeme. problém když jsem neřekl nic a tvé mlčení Pochopitelně. zrovna nedodá. Venku před dílnou se do mě Stefan: To nám snad Martis obul, proč jsem mu skočil do řekne ona sama, ne Aldus. řeči, když jsme se bavili s Manucim. Martis: Je dobré Vysvětlil jsem mu to. vědět, s čím můžeme počítat. OK, stalo se. Pokrčil rameny a řekl dobře, stalo Uvidíme. se. A navrhl, že bychom se mohli Následně pro hráče. . . jít dát konečně do pořádku a obléci Emrys: Jde o to, že se, a on by se, k čertu, mohl taky (1) Martis ví houby. někde obout. (2) Tj. nepřikládá tomu důležitost co vy. A to Prohlásil jsem, že to je výborný že ví ničemu neublíží. nápad a navrhl výpravu do DereJde o to aspoň tušit o kova privátu. co Adě jde. Derek už mě čekal. Musí si o mně myslet strašný věci, ale copak za to můžu? Jedny šaty mi shořely v Jeníkově, druhé mi včera sebral ten Adin poskok. . . a já nejsem žádná krejčovská dílna. Dost dlouhou dobu jsme strávili zkoušením – v čem se tak mezi podsvětím chodí k výslechu? Nakonec jsem skončil s něčím nehorázně drahým a přepychovým, o čemž Derek prohlásil, že je to „přece úplně normální oblečení�. Já osobně jsem přesvědčen, že u normálního oblečení by mi nemělo dělat problémy pojmenovat jeho jednotlivé součásti a taky že nebývá zvykem nosit na sobě asi kilo železa v podobě různých přezek a sponek a čert ví čeho ještě. Tím nechci naznačit, že bych snad byl nespokojen: rád jsem si přiznal, že v tom vypadám zatraceně dobře. Sraz jsme si dali v šest večer před Martisovým. Čekal tam, ve tváři mírně pobledlý, a s ním jakýsi svalnatý chlápek s řemdihem přes rameno. Nedlouho po mně přišli Derek a taky Vilík, kterého jsme odchytili ještě v dílně a přemluvili, aby šel s námi.∗ Poslední dorazila Elanor a rovnou mi vyrazila dech. V temně modrých, rafino∗ Chabý
pokus naroubovat fakt, že dorazil Zbyněk.
78
vaně střižených sametových šatech byla krásná. Co krásná, nádherná. Chvíli jsme na sebe hleděli jako spadlí z višně. Nebo spíš jako dva vidláci, kteří spolu kdysi jezdili na krávě a teď zjistili, že jim asi něco hodně dlouho unikalo. „Prosím vás, pojďme už,� ozval se nakvašeně Martis. „Nebo tam nedorazíme včas.� Cestou Darkovem nám Martis v krátkosti vyložil, co mu Tangerd – tak se jmenoval ten člověk – o Konečné ulici řekl. Prý leží zhruba uprostřed malé, ale jasně vymezené oblasti zvané „Království�. Jde o jakýsi Vnitřní Darkov, kam zdaleka nemá přístup každý. A jestliže ve Vnějším Darkově má městská garda autoritu a kontrolu malou, v Království nemá vůbec žádnou. To však neznamená, že by vás tam na každém kroku někdo přepadal se zbraní v ruce, kdepak – v Království chodí vrahové v obleku a Vaši smrt Vám oznámí 24 hodin předem, abyste si stihli zařídit věci. Bylo zrovna sedm, když nás Tangerd dovedl až k výmluvně široké rozdělovací třídě mezi obyčejným Darkovem a Královstvím. Tady jsme se s ním rozloučili a Martis se s ním vyrovnal – v Království naší ochranou nebudou zbraně, nýbrž pozvánka, pouhý to list papíru. Šli jsme víceméně najisto, cestu nám dobře popsal Tangerd. Oproti „obyčejnému� Darkovu zde bylo podivně pusto a ticho. Cesty byly široké, ulice označené tabulkami, domy jeden jako druhý upravené s pečlivě ošetřovanými stromy a zahradami. Nikde se neválely žádné odpadky. Pokud se kde objevily vývěsní cedule, nesly nápisy, které mnoho nevypovídaly o tom, co se uvnitř nabízí; k tomu, aby člověk mohl žít v Království bylo zřejmě třeba mluvit speciálním jazykem. Že my jej neznáme jsme zjistili, když se k nám odnikud přitočil nenápadný, decentně oblečený člověk. „Mohu vám nějak pomoci, dámo a pánové?� oslovil nás zdvořile. Pátravě si nás prohlížel, přejížděl z jedné tváře na druhou. „Myslím, že jste trochu zabloudili – mám pocit, že vaše cesta vede spíše tamtudy,� řekl nakonec. Palcem výmluvně určil směr, odkud jsme přišli. Vilík na něj vrhl jeden ze svých zářivých úsměvů a zřejmě to mělo jistý efekt, protože jeho rozhodný výraz zakolísal. 79
„Ne?� Hbitě jsem Vilíkovi podstrčil srolovanou pozvánku. Ať mu pod nosem mávne Adiným podpisem a bude pokoj. „Nevíte kde je tady. . . éé. . . Konečníková ulice?� řekl místo toho Vilík a zíral do papírku. Martis obrátil oči v sloup. Mužův výraz opět zkameněl. „Ne, asi jsem se zmýlil. Myslím že byste opravdu měli odejít. . . tamtudy,� zopakoval ono výmluvné gesto. S tím se otočil a odcházel, očividně přesvědčen, že nám situaci vyjasnil už víc než dostatečně. Nezbývalo nám, než se i přes jeho varování vydat právě opačně než nám bylo doporučeno. Mohlo být už asi půl osmé, leč tady jako by se život zastavil. Jen před jedním podnikem jsme viděli jakéhosi hobita, který tam utíral schody. Martis k němu zamířil zeptat se jej na cestu; ozbrojen pozvánkou, dostal podrobný popis a upozornění, že ta dochvilnost je zde opravdu velmi důležitá. Konečná ulice byla doslova za rohem, a protože nám bylo hloupé jen tak někde postávat, rozhodli jsme se trochu projít po okolí. Krátce před osmou začaly domy a rozličné podniky jako zázrakem ožívat. Hobit nepřeháněl. Liknavě jsme zamířili zpátky na místo určení. Dryádin sen byl dům úplně na konci, příjemně vzdálený od silnice a bohatě porostlý temně zeleným břečťanem. Elegantně vyvedený název nade dveřmi sliboval „zahojit všechny Vaše šrámy�. Ukázali jsme pozvánku dveřníkovi a byli bez okolků vpuštěni dovnitř. Ve vstupní hale nás uvítala jakási kudůčka, zastávající funkci šatnářky a recepční. Když jsme jí vyjevili, jaké že číslo pokoje to potřebujeme, přejela nás soucitně Před výslechem v Dryádině snu byli družiníci odhodpohledem a řekla, že jej najdeme laní zatloukat, zatloukat, v prvním patře docela na konci zatloukat a když to nepomůže, tak zase zatloukat. chodby. Podotkla ještě něco v tom Stefan: Budeme smyslu, že se snad pro odložené zatloukat Toresanniho. pláště vrátíme živí. Elanor: 100%! Vystoupali jsme po schodišti pokrytém rudým kobercem, který tlumil naše kroky. Nikomu z nás nebylo příliš do řeči. Nenápadné číslíčko na konci chodby bylo nemilosrdné: 24. Zvedl jsem ruku, abych zaklepal. . . 80
„Vstupte!� Hlas patřil hubenému muži s nečitelným výrazem ve tváři; stál uprostřed pokoje a s rukama založenýma na prsou pozoroval, jak vcházíme. Za ním ode zdi ke zdi neklidně popocházela menší postavička, kterou jsem odhadl na hobita. Pod oknem stál psací stůl s nějakými lejstry, u stěny naproti pět židlí. Jinak byla místnost prázdná. „Dobrý —� začal Martis. „Ticho!� vyštěkl vztekle ten hobit, přestal rázovat sem a tam a otočil se k nám tváří. Dalo se z ní vyčíst především jedno – byl rozčilený na nejvyšší míru.∗ Muž nastavil dlaň. Mlčky jsem mu předal pozvánku. Ani se na ni nepodíval. „Posaďte se,� pokynul nám k židlím. Sedl jsem si vedle Elanor. Hobitka byla bledá, ale to nemohlo být jen od strachu. Modlil bych se za ni, kdybych měl ke komu.† „Jistě jste si vědomi, proč tu jste,� promluvil muž chladným, neosobním hlasem a přejížděl nás tmavýma očima. Protože máme v prdeli vaši šipku, napadla mě zcela nevhodná odpověď. „A velmi by nás potěšilo, kdybyste byli schopni a ochotni nám váš přečin vysvětlit. Pevně věřím, že nějaké vysvětlení máte.� Ještě než si kdokoliv z nás vzal slovo, ozval se nečekaně Vilík, který, chudák, o celé věci nevěděl téměř nic. „Prosím vás, můžu si odskočit na toaletu?� Na zlomek vteřiny se rozhostilo mrtvé ticho, pak hobit vydal jakýsi neartikulovaný skřek, neuvěřitelnou rychlostí se vyřítil proti Vilíkovi, vymrštil se a jediným kopnutím mu přerazil nos. Vilík vykřikl a snažil se zastavit krev, která mu tekla po bradě. Na tváři člověka se poprvé objevil náznak emocí, něco jako lehkého nesouhlasu. Mlčky vytáhl bílý kapesník a podal jej Vilíkovi. ∗ Během
editace jsem byla ve vážném pokušení nahradit „byl příšerně nasraný�, ale nakonec jsem se z výchovných důvodů rozhodla ponechat starší verzi. † Netvrdím, že Stefan je pes nevěřící. Otázka jeho náboženského cítění v této době prostě ještě nebyla vyřešena.
81
O Vilíkovi. . . „Opatrně. Nedrážděte kolegu.� Martis: Musíme mu Hobit se nyní usadil za stolem sehnat ženskou. Takhle a popadl do ruky pero; nebylo však je nesnesitelný. pochyby o tom, že mu nebude dělat problém toto místo kdykoliv opustit, aby nás znova umravnil. „Takže zpátky k tématu. Víte, proč tu jste?� „Nic jsme neprovedli!� ozval se Derek. Hobitovi to očividně zacukalo v nohou. „Nelegální obchod s drogami, kupříkladu?� snažil se nám napovědět ten člověk. Hobit fascinujícím tempem zapisoval každé slovo. Martis si odkašlal. „Pánové, věřím, že se jedná o pouhé nedorozumění. Pokud jde o ten prášek, mohu vás ujistit, že jsme se k němu dostali naprostou náhodou a že nemáme v úmyslu s ním jakkoliv podnikat. Samozřejmě vše, co máme, předáme k dispozici vám a obchodním záměrům paní Ady Turing —� Nevím, jak se ten hobit dostal přes stůl, protože jsem ho neviděl jej přeskočit, obejít ani jinak překonat; byl však tu a ve výskoku oběma koleny Martisovi silně stiskl hlavu. Muž lehce sykl a na okamžik odvrátil zrak. Martis se na židli zakymácel a omámeně se zaklonil dozadu. Potom se opět napřímil, vrhl po mně skelný pohled a otupěle se zadíval do země. „Ve vlastním zájmu už takto o Paní nemluvte.� Napadlo mě, že ty poučky by nám mohl sdělovat předem, ale neodvážil jsem se mu to navrhnout. „Takže vy tvrdíte, že jste o nějakých zákonech v této věci neměli ani tušení.� „Ano. Ne.� Docela mě zmátl. „Hmm,� podíval se na mě chladnýma černýma očima. Přinutil jsem se neuhnout. „A jak nám tedy vysvětlíte, že u vás bylo nalezeno tohle?� S tím pozvedl do výšky flakonek s černým jiskřivým obsahem. „Ano, tohle patřilo nám. Ale nechtěli jsme s tím obchodovat.� „Kdo všechno měl ten prášek?� „Jen já a kolegyně.�
82
„Máte ještě nějaký?� „Ne.� „Ne?� „Ne.� „A čí bylo tohle?� pozvedl do výše svazeček sušených bylinek. „Moje,� hlesla slaboučce Elanor. Neušlo mi, jak se v židli nachýlila na stranu. „Víte co to je?� „Druh zvonku. Melissa campanula,� řekla ještě tišeji. „Odkud to víte?� „Je uveden v herbáři mistra Braunera Hohenzollera von Guldberg.� Muž se opět obrátil ke mně. „A co vy víte o tomhle prášku?� pronesl tónem dávajícím najevo, že odpověď „nic� nepřipadá v úvahu. „Ni — ehm. Je to silný halucinogen. Složení neznám.� „Ale, ale, ale. Víte, já mám pocit, že neříkáte pravdu. Na jednu stranu tvrdíte, že o prášku netušíte skoro nic, a přece vám to stojí za noční výpravu do hlubin Krachova. Co jste tam dělali?� „Sháněli jsme jednoho alchymistu, který by nám s tím mohl pomoci.� „Bydliště.� „Bublavka,� ozval se znova nečekaně Martis. Elanor po mně vrhla zoufalý pohled. „Jméno.� „Meducci —� teď se nedalo váhat. „— li� špitl Martis. „Meduccili,� zopakoval jsem hlasitě. Hobit psal jako zjednaný. „Co vám řekl?� „Nic. Nepodařilo se nám jej najít.� „Právě jste řekli, že víte kde bydlí.� „Věděli jsme jenom přibližně místo. Zřejmě jsme měli špatnou informaci, nebo se odstěhoval.� Člověk zavrtěl hlavou a začal pomalu přecházet sem a tam. Duté zvuky jeho kroků v nastalém tichu. Klapot božích mlýnů. Zahráváte si. 83
„Neuvěřitelné, jakou jste měli tu noc smůlu, že? Ts – ts – ts.� Neřekl jsem na to nic a hleděl upřeně k oknu. „Ts.� Muž se náhle přede mnou zastavil. „Kde jste k tomu přišli?� vyštěkl ostře. „V jedné vesnici za Parletem.� „Jméno.� „Žaly.� „Kdo tam byl s vámi?� „Jen kolegyně.� „Kdo vám řekl, co se v té vesnici nachází?� „Nikdo. Byla to náhoda.� „Proč jste do té vesnice přijeli?� „Jenom jsme projížděli.� „Chcete snad tvrdit, že jste jen projížděli, ale přesto tam získali tohle?� objevila se mu znovu v ruce lahvička. „Zastavili jsme tam na zpáteční cestě.� „Kam jste to jeli?� „K jednomu farmáři za Žaly.� „Za účelem —� „Obchodním.� „Týkalo se to prášku?� „Ne.� „Čeho?� „Dobytka.� „Odkdy se obchodníci s dobytkem zajímají o bylinky a mají kontakty na neexistující alchymisty?� „Neobchodujeme s dobytkem.� „Popíráte svou dosavadní výpověď?� „Ne.� „A co v Žalech, tam jste měli také nějaké zakázky?� „Ne. Žaly jsou dřevařská vesnice. Dřeva se naše cesta netýkala.� „Co to jsou za bylinky?� pozvedl nečekaně svazeček. „Campanulla melisa.� „A co krávy?� 84
„Co s němi?� „Jak dojí?� „Náramně.� „Proč jste v Žalech sbírali ty byliny, když jste nevěděli co jsou zač?� „Nesbírali jsme je. Získali jsme je v domě jednoho z obyvatel.� „To vám je dal jen tak?� „Ne. Nevěděl o tom.� Muž mě na chvíli přestal provrtávat pohledem a začal znova přecházet po místnosti. „Takže si to shrneme. Na obchodní cestě za dřevařskou vesnici Žaly, když jste zpátky hnali stádo krav nebo co, jste se jen tak, z náhlého hnutí mysli zastavili a vloupali se do domu jednoho z obyvatel. Tam jste našli neznámé bylinky a prášek a jen tak ze zvědavosti jste si je vzali. V Parletu jste se zřejmě krav nějak zbavili, přemluvili několik kamarádů a vyrazili na riskantní cestu do Krachova za alchymistou který se, cituji: „asi někam přestěhoval�. A celou tu dobu, od výpravy do Žalů až po výpravu do Krachova, jste naprosto neměli tušení, co že jste to vlastně sebrali. Je to tak?� „Ano, tak nějak.� „Chcete něco z toho popřít?� „To stádo. Žádné jsme neměli.� „Ne? A kde jste zjistili, o jaké bylinky to jde?� „V jednom herbáři.� „Takže předpokládejme, že my do Žalů zajedeme a všechno si na místě ověříme. Zamlčel jste nám o té vesnici něco důležitého?� „Ano.� Ani se neunavoval další otázkou, jen pozvedl obočí. „V lese kolem Žalů straší.� Na okamžik vypadl z tempa. Hobit si se slyšitelným zapraskáním protáhl prsty. Ale ten chlapík už zase nabral dech. „Kdo a jak tam straší?� „Mrtví lidé, bývalí obyvatelé vesnice, kteří před časem pomřeli na záhadnou chorobu. Vrhají se po všem živém.� „Ale nepovídejte,� zavrtěl starostlivě hlavou. „Tak teď se do toho 85
zamíchala dokonce i strašidla? To nám ovšem situaci povážlivě komplikuje, hm, hm, hm. Takže si to shrneme. Na obchodní cestě za dřevařskou vesnici Žaly, ve které straší, a kterou jste rozhodně nehnali žádné krávy, jste se jen tak, z náhlého hnutí mysli zastavili a vloupali se do domu jednoho z obyvatel, ačkoliv jste tam byli jen dva a každou chvíli vám mohla za krk skočit krvelačná příšera. Tam jste našli neznámé bylinky a prášek a jen tak ze zvědavosti jste si je vzali. V Parletu jste přemluvili několik kamarádů. . . a tak dále. A celou tu dobu, od výpravy do Žalů až po výpravu do Krachova, jste naprosto neměli tušení, co že jste to vlastně sebrali. A trváte na této výpovědi.� „A-aaano.� „A říkáte, že ten alchymista měl bydlet někde u Bublavky.� „Ano.� „Do Žalů jste jeli jenom dva.� Mužův hlas byl dokonale bezvýrazný. „Ano.� „A vzali jste odtud dva flakonky s práškem.� „Jeden.� „Vážně?� pronikavě se na mě podíval. „Mám pocit, že na začátku jste tvrdil něco jiného.� „Ne.� „Takže. Přepokládejme, že vás za chvíli propustíme a tady vaší kolegyni,� kývl bradou k Elanor, která se zdála být už skoro v bezvědomí, „dáme ten protijed.� S tím přešel ke stolu a sebral z něj podlouhlou černou skříňku. Vzal Elanor za neodporující ruku a píchl jí do předloktí dávku tmavé tekutiny. Krůpěj krve jemně osušil gázou. „Tak. Za chvíli se začne probírat. Ale zpátky k naší věci. Zítra si vás ještě pozveme na slovíčko, adresu a čas vám napíše kolega. Stále trváte na všem, co jste vypověděli?� „Trvám.� Vyslýchající sebral z okraje stolku nějaký papírek, několikrát jej přeložil a předal mi jej.
86
„Prosím, čeká nás zpáteční cesta Darkovem,� ozval se po mé pravici Derek. „Mohli byste nám vrátit alespoň zbraně, které jste nám včera sebrali?� Martis, který se už celkem vzpamatoval, na Dereka vytřeštil oči. Pomyslel jsem si, že šlechtický synek se z toho asi pomátl na rozumu, nebo jsem se zbláznil já a mám halucinace. Vzteklý hobit však měl ve věcech jasno. Jediným kmitnutím ruky rozbil Derekovi ústa do krve a opět se klidně usadil za stůl. Muž se k nám otočil zády. „Běžte.� Ztuhle jsme se začali zvedat. Elanor jsem musel odnést. Dveře se za námi neslyšně zavřely. Cestu zpátky jsem zprvu sotva vnímal; celý výslech trval jen asi hodinu, ale mně to tehdy připadalo jako věčnost středního rozsahu. V nesení hobitky jsem se střídal s Martisem. Neušly mi vyčítavé pohledy, které po mně vrhal Vilík – do čeho jste nás to zatáhli? Derek mlčel a tvářil se zarputile, těžko říct, jestli se více hněval na toho neurvalého hobita, nebo se mrzel nad ztrátou svého meče. S radostí jsem pozoroval, že Elanorčin stav se rychle zlepšuje; mdle se zeptala, jak se situace vyvíjela dále a co se stalo Derekovi. Zašeptal jsem, že chtěl zpátky meč∗ . A že máme přijít ještě zítra – na jatka, do bývalé ubytovny řeznických učňů, první patro, pokoj na konci chodby. Časový interval od osmé ráno do poledne. „Co ještě můžou chtít?� „Možná si zkusí do zítra ověřit, jestli jsme jim nelhali,� zauvažoval nahlas Martis. „Kdo půjdete?� nadhodil jsem. „Mám takové tušení, že Vilík by radši na šichtu,� ušklíbl se Martis jedovatě. „Já půjdu s vámi. Co ty, Dereku?� Jenom přikývl. Nechápal jsem proč – asi stavovská čest. Při té příležitosti jsem zadoufal, že se mi podaří se vplížit domů nepozorovaně; Jokedit by se asi podivil. Ještě více by se však podivil, potkat nás takto na ulici. Vypadali jsme jako váleční veteráni z vyšších vrstev. ∗ Prsty
mi zde cukají a z nějakého důvodu místo „meč� píší „truhlička�.
87
Přecházeli jsme rozdělovací třídu. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že budu mít radost z toho, že jsem konečně v Darkově!
O návratu z „Dryádina snu�: PJ: Přebíháte ulici, celkem rádi, že jste v Darkově.
Martis mi zase jednou předal Elanor. „Co uděláme s tím flakónkem u Phoenixe?� zašeptala sotva slyšitelně. „Měli bychom se jej nějak zbavit,� odpověděl jsem sotto voce, „ale dnes bych se k Phoenixovu bytu nepřiblížil ani na dohled. Možná nás budou ještě chvíli sledovat.� „Taky se mi nelíbí, že vědí o Bublavce; je to příliš blízko, měli bychom Toresaniho varovat. Můžu mu poslat zprávu po kavkách.� „Nevšimnou si toho? Ví přece, že k tobě patří.� „Když já nevím,� povzdychla si a pevněji mne chytila kolem krku, „vůbec nedokážu odhadnout, kolik toho můžou zjistit nebo kolik už zjistili; zdálo se mi, že ví úplně všechno.� „Třeba by to Toresaniho mohlo napadnout samotného. Očekával nás dnes, nebo zítra večer. Když nepřijdeme. . . � „Dobře, ale my musíme předpokládat tu nejhorší možnost. . . a chovat se podle toho.� „Samozřejmě. Ale Toresani je. . . docela mocný alchymista. Skutečně. Tak či tak s ním si nemohou dovolit zacházet jako s námi. Nemyslím, že by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí.� „Dobře, budeme dělat jakoby nic,� vzdychla Elanor a na okamžik zavřela oči. Potom je zase otevřela. „Možná už mě můžeš pustit – jsem doma.� ♠
88
