Archivy | Texty | Ukázky | Gary Shteyngart: Příručka ruského debutanta
Gary Shteyngart: Příručka ruského debutanta Příběh Vladimíra Girshkina - napůl P.T. Bernuma, napůl V.I. Lenina - muže, který jednou ovládne půlku Evropy,/ i když tu nesprávnou/ začal podobně jako začíná v Americe mnoho věcí. V pondělí ráno. V kanceláři. S prvním šálkem instantní kávy, která se s klokotáním probouzela k životu ve společné hale. Bylo to na rohu Broadwaye a Battery place. V nejsešlejším nevýdělečném nároží newyorského finančního okrsku. Nadace Emmy Lazerusové pro Asimilaci Imigrantů vítala své klienty v desátém poschodí žlutými zdmi s plesnivějícími vlhkými skvrnami a povadlými hortenziemi jako typická vládní úřadovna někde ve Třetím světě, V přijímací místnosti, za laskavého ale neústupného tlaku vytrénovaných asimilačních pracovníků, uzavírali Turkové s Kurdy příměří, Tutsiové se trpělivě stavěli do fronty za Huty, Srbové klábosili s Chorvaty u demilitarizované fontánky s pitnou vodou.
Zatím ve vnitřní zakrámované kanceláři mladší úředník Vladimír Gershkin - imigrant imigrantů, exulant exulantů, nepravděpodobný hrdina naší doby - věčná oběť všech kanadských žertíků, jaké si jen končící dvacáté století dokázalo vymyslit, začínal nový den prvním dvojitým sendvičem s ostrou soppresatou a avocadem. Jak Vladimir miloval neústupnou tvrdost soppresaty a tučný doprovod jemného avocada! Dostupnost tohoto janusovsky obojetného sendviče byla podle jeho názoru to nejlepší, co se o Manhattanu v onom létě 1993 dalo říci.
Za nějaký čas si Vladimír našel bohaté americké děvče jménem Franceska. V této scéně se chystají jít společně koupit kartáček na zuby. Vyrazili za koupí zubního kartáčku. Nikdy nebyl šťastnější, než když si oni dva vyšli za takovým zcela prozaickým cílem. Muž a žena mohou prohlašovat, že se milují, dokonce si mohou na důkaz lásky společně pronajmout nemovitost v Brooklynu, ale když si během povinnostmi přeplněného dne najdou čas vejít pod klimatizované klenby drogistického supermarketu, aby zakoupili klíštky na nehty, pak to je druh vztahu, který se bude neustále obnovovat, byt jen díky své banalitě.
A jako spotřebitelka to měla všechno tak promyšlené! Kartáček například musí být výhradně z přírodních materiálů. V SoHo existoval obchod s takovými kartáčky, ale vybral si právě tento den, aby udělal úpadek a skončil. "Zvláštní," řekla Frannie, když hádající se indická rodinka odstraňovala z výlohy kartáček v nadživotní velikosti a cpala ho do dodávky s poznávacím číslem New Jersey, také zvaného Zahradní stát. "Měli tolik přívrženců!"
"Ach, co si počneme," zaúpěl Vladimír místo ní. Kde nejdeme kartáček z přírodních surovin v tomto městě o pouhém jednom koni?"
"V Chelsea," řekla. "Dvacátá osmá a osmá. Myslím, že ten obchod se nazývá Ten kartáček. Jsou minimalistické, ale určitě z přírodních materiálů. Ale ty se mnou nemusíš jít celou cestu až tam. Vrať se a dělej společnost matce. Griluje dnes malé olihně v jejich vlastním inkoustu. Ty přece takové svinstvo miluješ."
"Ne, ne, ne," řekl Vladimír. "Slíbil jsem, že s tebou půjdu koupit zubní kartáček, a jsem muž, který drží slovo."
"Vládo, ty jsi nemožný," smála se a píchala ho do žaludku. "Někdy," pokračovala, "někdy si myslím, že jsi bez sebe štěstím, protože máš přítelkyni. To byl tvůj nejmilejší sen, že budeš mít newyorskou přítelkyni?
Oddaný přítel, tak milující, tak nezištný, přesně ten chlapík 'lásku - krásku - na procházku'! kartáček na zuby! Nemusí ti na tom záležet, jen proto, že na tom záleží mně!"
"Něco ne tom je," řekl Vladimír. Nebyl si tak docela jistý, co by mělo následovat. V žaludku mu žbluňklo, a pocítil na jazyku něco gastrického. "Tak dobrá," řekl. Na rozloučenou ji ďobnul na tvář. "Čao, čao," zakrákoral. "Hodně štěstí s kartáčkem. Středně tvrdý štětiny – nezapomeň!“ - Ale jak se ubíral domů, nemohl se zbavit toho celkově nepříjemného pocitu, toho lechtání v útrobách. Jako by unavené tváře prodavačů šiškebabu a antikvářů nabízejících umělecké monografie na Dolní Broadwayi, všichni ti vážení občané města uprostřed léta, ho pozorovali s nepokrytou nechutí, jako by vyřvávání rapu znějící ze všech beden bylo opravdu tak hrozivé, jak se zdálo. Co to bylo, ten zvláštní pocit?
Po návratní do domu jejích rodičů zjistil, že Franina ložnice je jako obvykle pokryta kopci špinavého prádla a knihami připomínajícími Samizdat, jak je nabízela různá vydavatelství těsně před úpadkem; mezi tím se tu a tam povalovaly antikoncepční tabletky s prášky proti depresi; procházela se tu velká kočka, jménem Kropotkin, tu a tam něco ochutnala a zanechávala chomáče černošedé srsti spravedlivě na knížkách stejně jako na kalhotkách. A chlad v té místnosti ...Úplně jako v mauzoleu... Okna zavřená, záclony stažené, klimatizace bez oddechu v činnosti, malá stolní lampička jako jediné osvětlení. Tady vládla dlouhá zima připomínající Oslo nebo Fairbanks či Murmansk: Newyorské léto nemělo v tomhle soumračném místě co dělat, v tom chrámu Franiných podivných ctižádostí, ve vybledající literatuře z počátku 20. století, v pokusu převychovat jednoho imigranta ze zemí Varšavského paktu, aby se dal prezentovat v nějakém lepším balení.
Vtom se žaludek ozval znovu. Další vlna nevolnosti ...
A pak si uvědomil, co to je, to škrundání v jeho vnitřnostech, to vnitrní přemísťování. Odhalili ho! Ona ví! Ví všechno! Jak moc ji potřebuje, jak moc ji chce, jak ji nikdy nebude mít!... Všechno ví. O cizinci. O studentu na stáži. Chlapec jako malovaný. Židovský chlapec z plakátu! Dost dobrý do postele, ale nevhodný pro návštěvu obchodu s kartáčky z přírodních materiálů.
Kartáček? “Nemusíš si to brát tak k srdci jen proto, že mně na tom záleží!“
Takže takhle to je! Mazaně ho ponížila, protože on, pilný sběratel poznámek, zas jednou v něčem zklamal. A přitom se tentokrát tolik snažil, ochoten udělat i nejnemožnější, aby jim vyhověl, podle rubriky "Rodiče a dcera: Jak milovat americkou rodinu." Člen rodiny, syn, který plní všechny své povinnosti, syn, jakého nikdy neměli. Uctíval je, doprovázel je, snažil se je vstřebat jakousi osmózou.
A přece nevyhověl ....
Jak to?
Proč?
Protože na to byl úplně sám, na to břemeno být Vladimírem Girškinem, tou osobou, která není ani zde, ani tam, ani v Leningradě ani v SoHo. Jeho problém jistě mohl připadat bezvýznamný nějakému statistikovi amerických ras a tříd a skupin podle pohlaví. Ano, když se člověk rozhlédl, byli tu lidé, kteří i v této zemi trpěli, odsunutí na okraj společnosti, neznalí svých práv a svobod. Trpěli, jakmile vyšli na ulici koupit si vdolek a kávu, ale aspoň trpěli jako část nějakého celku. Sdíleli to společně. Pojila je pouta, která Vladimír dokázal jen stěží pochopit. Ta indická rodina z New Jersey nakládající do své dodávky obří kartáček. Dominikáni z Avenue B hrbící se nad svým dominem. Dokonce i zde narození američtí Židé, vždycky ochotní společně se něčemu zasmát..
Kde ale byla Vladimírova společenská jednotka? Po všechny ty roky v Nadaci Etny Lazerusové pro asimilaci Imigrantů byla pro něho ruská komunita temnou zpocenou masou lidí, které moře pravidelně vyplavovalo na břeh, masou, která si stěžovala, vyhrožovala, vlichocovala se, pokoušela se ho podplatit bizarními lakovanými soupravami na čaj a lahvemi sovětského šampaňského ... Co mohl dělat? Zajít si na Brighton Beeeh a jíst jehněčí plov s Uzbeky, kteří se právě vylodili? Sjednat si schůzku s nějakou Jelenou Kupčernovskou z Rego parku v Queens, která už co nevidět bude absolventkou kursu pro účetní v Baruchevě koleji, s dívkou, která - pokud by existovala -by se jistě chtěla usadit v nepravděpodobném věku jedenadvaceti let a porodit mu rychle za sebou dvě děti: ach, Voloďo, nejvíc ze všeho si přeju páreček, chlapce a holčičku!
Jediný trochu zajímavý Rus byl jeho nový přítel, bláznivý invalida Rybakov. Pojídali spolu slanečky a zpívali oděské gangsterské písně o děvčeti jménem Můrka:
Můrko, ó má Můrko,
můj miláčku Můrko,
moje drahá Můrko, kterou ctím,
zradila jsi naši lásku,
můj miláčku Můrko,
co mi zbejvá, krk ti zakroutím …
A co jeho rodiče? Za Maginotovou linií Westchesterských předměstí, byli na tom snad líp? Doktor Girškin se ženou přijeli do Států, když jim bylo málo přes čtyřicet; jejich životy to přeťalo doslova vpůli. Zbyly jen vyblédající vzpomínky na slunečné prázdniny na Jaltě, ne doma pečené marcipánové koláčky a kondenzované mléko, na malé soukromé sešlosti v bytě nějakého výtvarníka zalévané pod rukou koupenou vodkou a šeptanými vtipy na Brežněva. Opustili své kultivované petrohradské přátele, každého, koho kdy znali, a všechno to vyměnili za doživotní samovazbu ve scarsdaleské mini-napodobenině panského sídla.
A tak tam žili, každý měsíc si zajeli do jednoho z newyorských přímořských předměstí, aby si vyzvedli pašovaný kaviár a pikantní klobásu. Zde se to hemžilo podivnými novými Rusy v levných kožených sakách, ženami, které měly na hlavě jakási svatební dorty z natrvalených blond vlasů; docela cizí rasa, která náhodou štěbetala v jejich mateřštině a sdílela, aspoň teoreticky, jejich náboženství.
Byli Vladimir a jeho rodiče petrohradští snobi? Snad. Špatní Rusové? Nejspíš. Špatní Židé? Zcela určitě. Normální Američani? Ani omylem.
Tato závěrečná scéna se odehrává o rok později: Vladimír měl na vybranou mezi místem poradce u americké firmy Arthur Anderson a kariérou v ruské mafii. Moudře se rozhodl pro ruskou mafii. Teď se s ním setkáváme ve východní Evropě, v městě Praha, známém jako Paříž devadesátých let, kde pracuje pro ruského gangstera jménem Krtek. Vladimír má za úkol vytvořit v Praze pyramidovou hru, podobnou jako založil Ponzi ve dvacátých letech v Americe; podniká se to za účelem okradení 30 000 mladých Američanů, kteří se sjíždějí do města v přesvědčení, že každý z nich je příští Ernest Hemingway nebo Gertruda Steinová. Vladimír a jeho americká přítelkyně Morgan si smluvili schůzku s Krtkem a jeho přítelkyní Lenou. Sešli se v restauraci amerického stylu pojmenované "Silnice 66".
"Jak jste se vy dva poznali?" zeptala se Morgan. "Hhmmm..." Krtek se nostalgicky zasmál. "Fantastická historka. Mám ji říct? Oukej. Tak jednou je Krtek v Dněpropetrovsku, to je ve Východní Ukrajině a moc lidí mu dělá špatný věci a Krtek jim teda dělá ještě horší věci a čas na hodinách dělá tik, tik, tik, tik a když se ručička dvakrát votočí, teda po čtyřiceti osmi hodinách, je krtek naživu a jeho nepřátele jsou ...ech ... po smrti."
"Počkejte," řekla Morgan. "Chcete říct ..."
"Jsou po smrti jen metaforicky," řekl Vladimír.
"A tak" pokračoval Krtek, "špatná práce je hotová, ale Krtek je pořád moc vopuštěnej a hrozně smutnej. V Dněpropetrovsku nemá nikoho. Jeho bratranec se zabil minulej rok a děda Ljoša, vzdálený příbuzný, se upil. Tak to je konec! Žádná rodina, žádnej kamarád, nic."
"Bedny moj surok," řekla Lena. "Jak řekneš anglicky Krtku, ty můj ubožáčku …"
"Víte, naprosto vás chápu," řekla Morgan. "Je tak těžké přijít do cizího města, dokonce i v Americe. Jednou jsem přijela do Daytonu. Byla jsem tam v basketbalovým táboře ..."
"Na každej pád," přerušil ji Krtek, „jsem tede v Dněpropetrovsku a postel je hrozně studená a nikde žádný děvče, na který by si člověk moh lehnout, a tak Krtek jde, jak tomu říkáte, publični dom? Dům publika? Víte co to je?"
Lena namočila kus dlouhého zvlněného pomfritu do misky s pálivou omáčkou. "Dům děvčat,možná," navrhla.
"Přesně tak. Takovej dum. A tak si sedne a vejde Madam a začne Krtkovi představovat takový a takový děvčata. A Krtek dělá jen pfff, pffrf! Uplivuje si, protože jsou tak ošklivý. Jedna má třeba obličej černej jak cikánka, jiná nos jako horu, třetí mluví nějakou hatmatilkou jako Pygmejové v Kongu, ani slovo rusky .. A přitom Krtek hledá, víte... speciální děvče."
"Má moc vzdělání," říká Lena a poplácává ho po obrovité ruce. "Toljo, měl bys přednést Morganě tu slavnou poemu Alexandra Sergejeviče Puškina, co se jmenuje hmm ...“
Pohlédla na Vladimíra.
"Bronzový jezdec?" hádal Vladimír.
"Ta, ano. Bronzový jezdec. Je to o slavný soše muže na koni."
"Leno!Prosím tě, vypravuju historku!" okřikl ji Krtek.
"Tak Krtek už je na odchodu z Domu děvčete, ale vtom uslyší krásnej zvuk z pokoje lásky.“Oeh! Oeh! Oeh!“ Jako nádhernej slovanskej anděl. „Och! Oeh! Oeh!“ Řekněte mi, kdo dělá to óch?“ zeptá se tý madam? "Á to je naše Lenočka, ta dělá takový óch, ale ta je jen za valuty, víte, za tvrdou měnu." Krtek nato:"Já mám dolary , deutsche mark, finskou marku, nu, co chcete?" Tak Madam říká okay, ať si sedne na dvacet minut na divan a brzy bude mít tuhle Lenu. Tak Krtek sedí a sedí a slyší to nádherný óch! jako když zpívá pták pro jiného ptáka a najednou je ... jak se to řekne, Vladimíre?"
zašeptal něco rusky. "No…" Vladimír pohlédl na Morgan. Měla obličej úplně popelavý a nervózně si otáčela slámku na pití kolem bílého prstu, jako by ho chtěla ovázat.
"Překrvený, tak nějak," překládal Vladimír.
"Ano. Krtek se v hale stává překrvený a křičí: „Leno! Leno! Lenočko!“ A v pokoji lásky Lena křičí „óch! óch! óch!“ a je to jako dueto. Úplnej Bolšoj těater. Sakra! A tak vyskočí, pořád překrvený, a běží rychle dolů k zdejšímu laryokovi a kupuje květiny, ty nejkrásnější ..."
"Ano!" říká Lena. "Kupuje rudý růže, docela jak to zpívá Alla Pugačeva v mý oblíbený písni "Milion rudých růží.“ A tak vím, že Bůh nad námi drží ruku."
"A taky kupuju drahý čokoládový bonbóny ve tvaru koulí."
"Ano," říká Lena, vzpomínám si. Jsou z Rakouska, každá koule má na sobě obrázek Wolfganga Amadea Mozarta. Já jednou studovala hudbu v Kyjevě na konzervatoři."
Krátce na sebe pohlédli a zamumlali pár slov rusky. Vladimírovi se zdálo, že zaslechl „Glastočka ty moja“ , což zhruba znamenalo "ty moje vlaštovičko“. Krtek rychle přitiskl Lenu k sobě a pak se trochu rozpačitě rozhlédl po svých společnících.
"Aaaa..." pokračoval Krtek, který na chvíli ztratil nit vyprávění. "A tak běžím do Domu děvčete a Lena má už tu nepříjemnou povinnost za sebou a myje se, ale mně je to jedno, otvírám dveře jejího pokoje a ona tam stojí a otírá se ručníkem a já něco podobnýho nikdy neviděl ...Ach! Bílá pleť! Červený vlasy!Bože moj! Bože moj! Ruská kráska! Padám na svý nohy a dávám jí kytku a Mozartovy koule a ...a..." Podíval se ne Lenu a pak na Vladimíra a pak zpátky na svou milovanou. Položil si ruku na srdce. "A ..." zašeptal.
"A tak čtyři měsíce na to jsme s váma tady u stolu," shrnula to praktická Lena za něho. "A teď mi řekněte," obrátila se na skoro zkamenělou Morgan, "jak vy jste se seznámila s Vladimírem?"
Přeložila z angličtiny Hana Žantovská