ABSURDNÍ KNIHA PRO PRAŠTĚNÉ. VYZNÁTE SE?

Iveta Vaculíková

ABSURDNÍ KNIHA PRO PRAŠTĚNÉ. VYZNÁTE SE? DENÍK LUCY WINTSBON Jistě znáte spoustu věcí, které jsou něčím zvláštní. I tento příběh je něčím zvláštní a někomu může připadat velmi nepřehledný kvůli stylu, ve kterém je napsán. Jen tak pro pořádek proto zdůrazním několik věcí. Vypráví ho hodnou chvíli člověk, kterého zachvíli poznáte, a pak také dívka, která vše popisuje v jistém deníku. Ale také budu do děje a vyprávění vstupovat já. A dále ho pak většinou budu vyprávět jen já. Mé jméno není důležité a proto se vám tu nebudu představovat. Řekněme, že jsem člověk, který dal této knize a povídce vzniknout a bude vám zároveň se dvěma již zmiňovanými osobami popisovat jak tento příběh, tak i příběh jich samých. Tímto už vás déle nebudu zdržovat svými poznámkami a vysvětlivkami a přeji vám, aby pro vás tento příběh byl zvláštní stejně, jako pro mě. Žijeme ve světě, kde je všechno vědecky podloženo, tak proč se neponořit nachvíli do příběhu, který by se nikdy nemohl odehrát z jednoho prostého důvodu. Touto povídkou jsem totiž vstoupila do něčeho, co již na tomto světě bylo, přesto to však nikdy neexistovalo. Přijdete na to, co to je? ... nebo se necháte podat? ---

Příběh, který vám teď budu vyprávět, je velmi zvláštní. Nejprve bych se měl ale představit. Jmenuji se Benjamín Kamenný. Narodil jsem se v České Republice, teď však

žiji

s rodinou

v Anglii,

přesněji

v Londýně.

Do

Londýna

jsem

se

přestěhoval kvůli manželce, která je Angličanka. Máme dvě krásné děti, které po mě zdědili lásku ke knihám. Všichni o mě říkají, že jsem velmi milý a upovídaný člověk, já si to tedy nemyslím, ale oni říkají něco jiného. A tak mi tu nikdo neřekne jinak, než Benjamin Stone a upovídaný Ben. Ale teď od začátku. Vlastně jsem se tam přestěhoval

hned poté,

co jsem šťastně ukončil

vysokou školu

v Praze v oboru literatury a cizího jazyka. O knihy jsem se zajímal už od mlada a když jsem dokončil studium, odstěhoval jsem se na rok do Anglie, abych si (jak jinak)zlepšil svou angličtinu. Můj pobyt zde, se však z okolností jaké jsem zde jmenoval protáhl, ale každého půl roku jezdím i s rodinou do česka na návštěvu. Nemyslete si, že ten rok co jsem byl v Londýně jsem se jen tak poflakoval. Hledal jsem práci a nakonec jsem ji i našel. Dalo by se říct, že jsem se stal knihovníkem v Londýnské knihovně. Samozřejmě, že si mě museli trochu ,,proklepnout“, ale to jsem zvládl bez chyby. Vždy jsem se totiž více zajímal o zahraniční literaturu a když vás něco baví, tak vám to i jde, jak říkal s oblibou můj otec, a tak jsem vše zvládnul bravurně a i proto mi dali tu práci. Nebyla to ta velká Britská Knihovna, ale i tato byla docela velká. Já

-1-

jsem byl hlavně rád, že jsem tam, kde jsou věci, které miluji, a to jsou knihy. Skončila mi pracovní doba a tak jsem si řekl, že si půjdu ještě půjčit nějaké knihy domů. Procházel jsem regály křížem krážem a skoro v každé polici byla kniha, kterou bych si chtěl přečíst. Samozřejmě byly všechny v angličtině a tak mi trvalo trošku déle,než jsem je dokázal přečíst, ale už jsem byl v tomto jazyce dobrý, tak to zase tak dlouhá doba nebyla. Když jsem se však koukl kolik už mám knih, musel jsem jejich počet zmenšit o polovinu, jelikož by sem je už asi neunesl. Už jsem chtěl jít, ale najednou jsem se zastavil pohledem na nápisu ,,zvláštní výtisky“ a tak jsem se rozhodl, že se tam podívám. Párkrát už jsem tam byl, jako zaměstnanec jsem tam měl i přístup a jak jsem tak chodil mezi policemi až po strop napěchovanými knihami, připadal jsem si jako v ráji. Byly všude a nádherně voněly takovou tou starou vůní. Hala byla osvětlená nažloutlým světlem a plná stínů procházejících lidí, stolů a lamp. Na pár stolech ještě nějaké knihy zůstali a tak jsem je jako slušný zaměstnanec a v tuto chvíli jen návštěvník knihovny(jelikož už jsem měl po směně), vrátil zase na jejich místa, tam, kam patří. Dál jsem se rozhlížel a vdechoval tu omamnou

vůní.

Sice

byl

leden,

ale

tady

v Anglii

je

zima

často

deštivá

a

nepříliš chladná a tak bylo všude moc břečky, jak pořád pršelo. Samozřejmě že pršelo i teď a tak se mi nechtělo moc ven. Zavolal jsem manželce, že přijdu trochu později, ale podle jejího hlasu na druhé straně telefonu jí to vůbec nepřekvapilo. Posadil jsem se na židli a díval se do přeplněných polic a jak sem se tak díval, najednou jsem se očima zastavil na malé vitrínce. Byla v ní (překvapivě)kniha. Nebyla moc velká, asi jako formát A5. Byla zabalená do tmavě hnědé kůže. Když jsem přišel blíž, oněměl jsem. Byla ručně psaná. Na štítku nad ní stálo ,,DENÍK LUCY WINTSBONOVÉ“, také tu bylo identifikační číslo a čísla, která označovala místo, kde se nachází výtisk tohoto deníku, který byl zároveň i posledním výtiskem. Autor na hřbetě nebyl. Pak mi došlo, že je to ,,deník“ a že ho psala ta Lucy Wintsbonová. Jsem to ale trouba! Byl to originál, jelikož písmo už bylo vybledlé. Tak proto. Ani nevím proč, ale šel jsem na místo, kde měl být podle čísla výtisk. Knihu, nebo spíše knížku jsem opatrně vyndal a otevřel

jsem

ji.

Tentokrát

už

byla

tištěná.

I

když

i

tady

byly

stránky

nažloutlé. Posadil jsem se zpět na židli, kde jsem seděl předtím, a začal číst. Datum zápisu bylo 17. května 1919. ,,Milý deníčku. Dnes jsem oslavila své 17. narozeniny. Je to krásný věk, ale o to více mě mrzí, že u něj nemůžou být i mí rodiče. Otec zemřel ve válce a maminka těžce onemocněla a doktor už jí nedokázal pomoci, ale sama jsem nebyla. Mám dvě sestry. Hildu a Rose. Rose je nejmladší a Hilda nejstarší. Teď bydlíme u tety a strejdy nedaleko Londýna. Příroda je tu krásná a tak tichá, že slyšíte i trávu růst. Ale i tak nám vše připadá tak šedé, když tu s námi nejsou. Dnes má přijet tetina dobrá kamarádka a tak se vše chystá, smýčí a drhne. Od samého uklízení a příprav už nevím, kde mi hlava stojí, ale aspoň tu bude po dlouhé

-2-

době opět veselo. Teta je totiž naštvaná na strýce, který když nejí a nečte noviny, tak spí. Je to starý mrzutý, sípavý a vypočítavý chlap, ale i tak ho máme rádi. Konečně tetina kamarádka přijela. Když jsme se najedli, začala obvyklá debata mezi tetou a její přítelkyní jménem Emma Russelová. To bylo samé ,, a jak se máš“, ,,vážně?“ a ,, já jsem slyšela,že…“. No prostě drbárna, a kdybych to sem měla vše vypsat, tak by mi to nestačilo. Navíc teď volá teta, že máme jít dolů na moučník, takže už musím jít.“

Právě teď jsem zvedl oči od knihy. Jen jsem stále bádal, co je na tom deníku tak

zvláštního

a

zajímavého,

že

má

jen

jedenu

kopii,

je

v oddělení

se

zvláštními výtisky a originál je uzavřen ve speciální vitrínce. Říkal jsem si že to není ani od žádného známého autora a také, že toto bych klidně napsal taky. Například můj normální den v práci: kontroluji knihy, zapisuji je do adresáře, provádím popletené a hledáním vyčerpané zákazníky mezi policemi a čtu. Tak by se dal popsat můj běžný den, takže nevím, proč je ta kniha tak zvláštní. Už jsem ji chtěl vrátit zpátky na své místo s tím, že jsem si skazil celou náladu a promrhal jsem čas, když v tom najednou mě někdo chytil za rameno a prudším pohybem mě otočil čelem k sobě. Vyděsil jsem se, ale poté, co jsem zvedl hlavu, jsem zjistil, že je to jen můj šéf. Pan George Jonathan Smith. Takový dobrák, který dokáže překvapit a občas nahání strach jelikož jeho stavba těla se podobá

dvoumetrové gorile ve vzpřímené poloze. Má velké tmavé oči

utopené pod obočím, skobovitý nos a tenké rty, co se schovávají pod mohutným šedým

plnovousem.

Na

nose

měl

brýle

a

kdyby

si

člověk

odmyslel

to

sako

s kravatou a přidal hábit, mohl by tohoto zajímavého starého muže považovat za profesora Brumbála. Zaměřil na mě svůj učenecký kukuč a i když jsem k němu měl veliký,

zdůrazňuji

veliký

respekt,

nějakým

zvláštním

způsobem

mi

připadal

vtipný, až směšný, když se na mě tak díval. Málem jsem se rozchechtal, a zároveň

roztřásl

strachy.

Byl

opravdu

pozoruhodná

osoba

ke

studování

psychologie. Koukl na mě skrz brýle a pak svůj pohled přesunul na mou pravou ruku ve které jsem stále ještě držel onen nudný deník, a řekl:,, to je velmi zajímavá kniha pane Stone. Máme tu jen jedinou kopii originálu v celé zemi. Ani Britská národní knihovna jej nemá. Jen my. Nikdo jiný o něm ani neví. Je dobře že jste si jej vybral, je to opravdu zajímavé čtení.“ A usmál se na mě záhadným úsměvem o kterém jsem neměl ani páru, jak si ho mám vyložit. Zrovna jsem mu totiž chtěl říct,že se má čím chlubit, že tu má takový nudný (prý vzácný) kus, a že ty první dvě stránky mi stačily a že už jej dál číst nechci, jelikož jak jsem předtím říkal, nebylo na něm nic zvláštního a přímo člověka nutil, aby ho zahodil někam hodně daleko, pokud možno tam, kde ho nikdo nenajde, ale než jsem to stačil říct nahlas, pan Smith už byl pryč. Ani nevím jak jsem to udělal, ale když jsem přišel domů a vyložil všechny půjčené knihy, zjistil jsem, že onen nudný deník tu je taky. Asi jsem ho

v tom rozčílení zapomněl vrátit. Zíral

-3-

jsem na něj hodnou chvíli a nebyl jsem sto něco říct, ani se pohnout, do té doby, než mi moje malá holčička skočila do náručí a chtěla přečíst pohádku. Jako správný otec jsem tedy šel uložit naši malou princeznu Annu do postýlky. Náš syn Josh už byl na čtení pohádek přece jen trochu velký. Samozřejmě že děti mluvily oběma jazyky. Já na ně mluvil nejčastěji česky a má žena Georgie anglicky. Bude to pro ně do budoucna výhoda. Poté, co jsem uspal Aničku jsem šel do obýváku dokoukat alespoň zbytek fotbalu, který jsem díky svému pozdnímu příchodu zmeškal.

Ano, zápas pan Kamenný opravdu zmeškal. Ale nebylo to zdaleka to, co ho trápilo. Ať chtěl, či ne, musel stále myslet na ten zvláštní deník. Seděl na pohovce, oči upřené na obrazovku. Domácí tým právě vedl 2:0 , ale nejspíš si toho ani nevšiml. Paní Kamenná (nebo spíše Stoneová) teď právě dovařila večeři a nachystala na stůl. Dnes měli boloňské špagety a zeleninový salát, který byl vyhlášený skoro po celém Londýně (samozřejmě myslím část, kde bydleli), jelikož nikdo tak dobrý salát, který dělá paní Stoneová nejedl a také si všichni známí říkali o recept. Všichni se tak moc snažili, aby byl aspoň z poloviny tak dobrý, nadýchaný a šťavnatý jako originál, ale nikomu se to nepodařilo. Zkrátka paní Stoneová byla kouzelnicí, alespoň to o ní všichni říkali, když přišla řeč na salát. Paní Stoneová zavolala (samozřejmě volala potichu, - což se vlastně špatně představuje-), protože děti už spali, tedy alespoň Anička. Ten mladý muž, přesněji řečeno teenager Josh jít spát ještě ani zdaleka nehodlal i když vstával až kolem jedenácté hodiny dopolední a to už se maminka mohla zbláznit a to nemluvím o vstávání do školy. ¨ ,,Bene!“, zavolala znovu(potichu), ale její muž se ani nehnul. Dál upřeně zíral na pobíhající upocené a uřvané hráče fotbalu na televizní obrazovce. Zdali je opravdu sledoval, nebo jen koukal do prázdna vám říci nemohu. (Ani já nevím všechno). Když se Georgie nemohla stále na manžela šeptem dovolat, došla jí trpělivost a šla do obýváku a jemně do manžela strkla, ten nadskočil a když zjistil, že ho už skoro pět minut manželka volá k večeři, zvedl se, a šel si sednout ke stolu. Dnes byla večeře ale jiná než obvykle. Byla stejně jako vždy výtečná a pestrá, ale Benjamin jen seděl a kromě toho, že si každých 20 vteřin pozvedl vidličku s namotanými špagety k ústům, nedělal skoro nic. Vlastně ani nevěděl, proč je mu tak divně, ale cítil, že s ním není něco v pořádku. Dával to zavinu tomu deníku, ale ten patrně zanic nemohl, jelikož to byl deník, ale Benjamin se stejně rozhodl že ho zítra, tedy vlastně po víkendu, vrátí do knihovny, tam, kam patří. To by také udělal, kdyby zase nenarazil na pana Smitha. ,, Á, dobrý den,“ povídá pan Smith, ,, tak už jste ten deník dočetl? Je to opravdu zajímavá kniha, já sám jsem nad ní bádal docela dlouho.“ Ben se na něj pousmál a řekl:,,no, víte pane Smithe, já jsem tu knihu vlastně nedočetl. Skončil jsem na druhé stránce. Myslím, že na tom deníku nic zvláštního není.

-4-

Vůbec mě to neupoutalo“...otočil jsem se a chtěl jsem jít, ale on za mnou běžel a těsně, než jsem vkročil do oddělení se zvláštními výtisky, mě znovu otočil k sobě. A povídá: ,, měl byste si jej přečíst, je sice ze začátku nudný, ale ne až tak moc, abyste těch pár stránek nepřežil.“ A zase se na mě divně usmál. Co jsem měl tedy dělat??? Otočil jsem se tedy zády k oddělení mé záchrany od nudného čtení a odešel sem ke svému pracovnímu stolu. Poté, co jsem dorazil domů, jsem si tedy z trochou neochoty sedl ke stolu, ale než jsem začal číst, udělal jsem si kafe, abych u toho neusl a začetl jsem se...

Teď se spolu (pokud dovolíte) vyvarujeme přímému vyprávění Lucy, a ponoříme se do děje, které ve svém deníku popisuje.

Byl teplý květnový den. Slunce krásně hřálo a všechna tři děvčata byla venku na zahradě. Povídala si o všech možných věcech, o kterých si většina děvčat povídá. Zanedlouho za nimi přišla jejich teta. Na sobě měla zrovna zástěru, protože vařila oběd a ve tváři zvláštní výraz. Napůl šťastný a napůl smutný. Zastavila se těsně před nimi a chvíli je jen tak pozorovala, jako by se snažila přijít na to, o čem si povídala. A po chvíli řekla: ,, mám pro vás dvě zprávy...“ a děvčata zpozorněla ...,, váš strýc dostal práci v Londýně a bude mít vyšší plat, takže vám budeme moci zaplatit lepší školu.“ Pak se na chvíli odmlčela a dodala. ,, Budeme se ale muset odstěhovat. Protože je tu špatné autobusové spojení a strýc by musel vstávat moc brzy a častokrát přestupovat.“ Když to dořekla, děvčatům zamrzl úsměv, ale ne nadlouho. I když to tu měly moc rády, museli uznat, že Londýn je přeci jen Londýn a že tam je mnohem více možností. Takže nakonec souhlasily. O dva měsíce později si již balili všichni kufry a vyklízeli celý dům. I strýc přidal ruce k dílu a vypadalo to, že má daleko lepší náladu než kdy jindy a nebylo se čemu divit. Právě jim začínal nový život. A v tomto se nemýlili. Dnes 5. srpna dorazili do Londýna. Měli sice spoustu zavazadel a věcí, ale také spoustu dobré nálady a moc se těšili, takže se nikdo nestaral o to, kolik toho za sebou táhne. Teta se strejdou prý koupili takový malý dům, který stál uprostřed staré části Londýna, kde byla spousta secesních domů. Na místě, kde stál jejich nový, v porovnání s ostatními menší, stál dříve velký dům. Byl prý z nějakého důvodu stržen. A jistě to nebylo snadné, vždyť víte, jak jsou na sebe domy v městech vždy nalepené. Nikdo se o něm nezmiňoval a místo vypadalo tak krásně, že se o ten dům, který tam dříve stál, nikdo z nich nezajímal. Jejich dům byl o něco menší, než jejich bývalý, ale ani na venkově neměli moc velký, takže jim to nevadilo. Měl střechu z břidlice a stěny z červených cihel, ale ze vnitř byl z větší části dřevěný a tak vypadal mezi ostatními domy velmi zvláštně, jakoby sem nepatřil a svým způsobem to byla pravda. Také měl dvě patra a v každém z nich čtyři pokoje a koupelnu a v každém pokoji alespoň jedno

-5-

okno. Teta(jmenovala se Marry) byla ráda, že jejich nový dům zabírá jen půlku pozemku na němž stál kdysi ten velký dům, protože si zde mohla udělat zahrádku. Když

si

to

představíte,

je

to

docela

zajímavé,

když

uprostřed

na

sebe

nalepených obrovských domů a u silnice stojí malý dům a kolem něj zelené prostranství.

Najednou

se

všude

v okolí

kromě

projíždějících

aut

a

kolemjdoucích ozývaly zvuky, šramoty, heky a vzdechy jak se strýc(jmenoval se Harry) snažil dostat dovnitř všechny kusy nábytku, které byl schopen unést. Ani ne za 2 hodiny bylo vše v domě, sice to tam vypadalo jako ve skladišti, ale teta Marry začala vše

skládat, stěhovat, vybalovat a šoupat

a děvčata

jí

pomáhala všechno dát na místa, která teta předem určila. Nikdo z nich nevěděl, co kde má být a tak bylo dobré mít po ruce generála jako je Marry. Poté, co se všem podařilo po dlouhé okupaci krabic dobýt pokoje, se jen po malé večeři vydali do postele. A jelikož to byla jejich první noc v novém domě, tak se Hilda, Lucy a Rose rozhodly, že budou spát zatím v jednom pokoji společně. Ani jedna z nich nemohla usnout, přestože byly za ten den utahané a tak si začaly povídat. ,, ach jo, taky nemůžete usnout?“ zeptala se Rose a obě přitakaly. ,, já si myslím, že to tu bude báječné! Hned v pondělí nastupujeme na dívčí školu. Už se nemůžu dočkat, ale mám i strach.“ Řekla Lucy. ,, no já si myslím, že teď bude nejlepší, když usneme, abychom zítra měly dost síli na to, to tady vše prozkoumat a zajít do nějakých obchodů a do biografu a...“ ,, Hildo!“ okřikla ji Lucy. ,, Nemysly na nákupy. Zase tolik peněz nemáme.“ A o pár minut později už spaly, jako když je do vody hodí.

Právě jsem dočetl asi deset stránek z deníku. Už to bylo sice víc zajímavé než předtím, ale pořád nic moc. Koukl jsem se na hodinky. Bylo půl druhé odpoledne. Venku hustě sněžilo a já jsem měl

v sobě už druhé kafe. Manželka

byla s přítelkyní na nákupech. Anička ve škole a Josh také, ale jak ho znám, a znám ho dobře, nepřijde domů dříve, než v šest hodin a já měl ještě hodinu čas, než budu muset dojít pro Aničku, chodí totiž teprve do první třídy a já jí nechci nechat tak malou courat samu po Londýně. Zvlášť když je teď zima. Založil jsem tedy knížku tam, kde jsem přestal číst a šel jsem se podívat, jestli nepřišel nějaký dopis od rodičů z česka nebo od jinud. Nic nepřišlo, jen nějaké věci k zaplacení a reklamní letáky, které jako vždy vyhodím do koše. Vůbec jsem nevěděl co mám dělat a číst se mi teď nechtělo. Zapnul jsem tedy televizi a jen tak jsem přepínal programy. Nikde nedávali nic, co by mě v tuto chvíli zajímalo a tak jsem televizi zase vypnul. Chvíli jsem přemýšlel, kde by se asi tak mohl nacházet ten dům o kterém se v deníku píše, a dokonce jsem se chtěl i kouknout do mapy a nebo něco bezděky zadat do vyhledávače na internet, ale tuto myšlenku jsem později zavrhl s tím, že bych stejně nic nenašel. Hodina naštěstí utekla docela rychle, a tak jsem se tedy vydal do školy pro Aničku. Šel jsem po zasněžené ulici a míjel jsem jednu pouliční lampu za druhou. Cestu

-6-

lemovaly ploty a domy vedle nichž byly malé zahrádky. Na druhé straně byla silnice kde i v tomto počasí jelo spoustu aut někdy až neuvážlivě rychle a za ní další řada domů. Takhle jsem došel až ke škole. Anička už na mě čekala a jakmile mě uviděla, skočila mi do náručí a začala mě přemlouvat, abychom šli do cukrárny na větrník a pohár se šlehačkou, který tak milovala. Hodila na mě jeden ze svých nejsladších pohledů, který zdědila po mamince a já jsem jí prostě nedokázal nic odmítnout a tak jsme vyšli. Strávili jsme tam skoro hodinu a poté jsme se vrátili zpět. Když jsem přišel domů, Georgie už byla doma a pekla nějaký koláč. Taky jsem mluvil se svými rodiči, kteří se rozhodli, že za námi v létě na dva týdny pojedou a mě si najmou jako průvodce z čehož jsem měl samozřejmě radost, jelikož už za ta léta znám Londýn jako své boty. Potom jsem si zase na chvíli sedl(i když neochotně) k deníku, protože jsem ho chtěl mít už přečtený, abych ho mohl vrátit a už ho nikdy nevidět. Samo sebou jsem to tak nemyslel, ale zbavit jsem se ho chtěl. Otevřel jsem ho a začetl jsem se.

Ráno když se Lucy probudila, zjistila, že je v pokoji sama a teď si ho také mohla i pořádně prohlédnout. Pokoj byl malý a příjemně útulný, byl obložený dřevem, které krásně vonělo a vše mělo takový krásný nádech. Usoudila, že ostatní jsou už nejspíš na snídani a poté, co se párkrát líně převalila ze strany na stranu, vstala a oblékla se. Když dorazila do kuchyně, nádobí už bylo uklizené

a

v jídelně

nikdo

nebyl.

Koukla

se

na

hodinky.

Bylo

10

hodin

dopoledne. Strýc byl v práci a teta asi v obchodě a její sestry byly fuč. Asi se šly projít, pomyslela si a vyšla z domu na zahradu kde nikdo nebyl. Přes plot viděla projíždějící auta a pomalu si přivykla na neobvyklý ruch, který z vesnice téměř neznala. Měla hlad a tak se šla najíst. Poté, co se nasnídala, uklidila po sobě a přemýšlela co dál. Do města jít nechtěla, nevyznala se tu a možná by se i ztratila a proto se raději jen koukala z okna. Najednou ji však překvapil náhlý a velmi studený poriv větru, když se však podívala, zda-li za sebou nezapomněla zavřít dveře, byly zavřené. Usoudila, že to táhne určitě z okna a tak se od něj trochu odtáhla. Po chvíli si řekla, že půjde podrobně prozkoumat dům. Z venku vypadal docela malý ale zevnitř byl naopak docela velký. Proběhla jak přízemí, tak i druhé podlaží až narazila na dvířka půdy. Potom sešla dolů a rozhodla se, že půjde na zahradu. Nikde nebyl ani jeden malý strom. Působilo to tak pustě a opuštěně. Lucy se ohlédla, měla pocit, jako by ji někdo sledoval, ale zřejmě to byl jen její pocit z toho, že je najednou všude tolik lidí. Nebyla na to zvyklá. Obešla dům kolem dokola aby si jej mohla lépe prohlédnout. Prý tu byl postaven nedávno místo toho velkého, ale vypadal, jakoby tu stál už několik desítek let. Něco tu bylo zvláštního. Jak se tak dál procházela, najednou o něco zakopla a spadla na zem, která už byla krásně vyhřátá od dopoledního slunce. Když se zvedla a podívala se o co to vlastně

-7-

zakopla, zjistila, že to je drn trávy, takový kopeček vyčuhující ze země. Byla rozčílená z pádu a tak do něj kopla a málem se bolestí kousla do jazyku a vyjekla.

Shýbla

se

a

opatrně

ohmatala

drn.

Byl

tvrdý

a

když

se

podívala

pozorněji, spatřila že není sám. Byla tam celá řada a táhla se okolo domu. Lucy zaryla nehty do hlíny a vyrvala kus drnu. Pod ním bylo cosi tvrdého a nachově červeného. Byla to cihla. Ano, byly to základy toho domu, který tu stál než ho strhly. Ještě pořád si druhou rukou mnula naraženou nohu a potom se přeci jen rozhodla, že se půjde podívat ven. Ještě než vkročila na chodník, srazila se svými sestrami, které měli v rukou nákup a za nimi šla teta. Lucy jim pomohla s taškami a pak se s Hildou a Rose bavila o tom, co se jí stalo a ony jí zase vyprávěly, jak je ten Londýn obrovský a krásný a kolik věcí mají v obchodech, až ji z toho začínala bolet hlava. V průběhu dne se už nic nestalo a Lucy si šla lehnout. V pokoji už byla sama. Její sestry už byly ve svých pokojích a ona si najednou připadala osamělá. Ulehla do postele a pozorovala stíny, které se převalily po stěnách pokoje

kdykoli,

když kolem projelo auto.

Teď ve

tmě

vypadalo všechno jinak a Lucy se najednou začala i trochu bát. Všechny stíny, které byly v pokoji jí připadaly jako živé a pod každým si něco představila a s každou takovou další představou se bála ještě víc a když už to nemohla vydržet, rožla malou lampičku na nočním stolku. Najednou jí po zádech přejel mráz jako tenkrát dole v kuchyni a Lucy se otřásla zimou a strachem zároveň. Venku se začaly tvořit bouřková mračna a zanedlouho poprvé zaburácel hrom a zablesklo se. Téměř okamžitě se spustil déšť a začal bubnovat na střechu a okna domu. Znovu se objevil ten mrazivý závan a Lucy se znovu otřásla. Najednou se prudce otočila jakoby se jí někdo dotkl. Nikdo tam však nebyl. Řekla si že čím dříve usne, tím to bude lepší a vše dávala za vinu bouřce. Hilda a Rose už pokojně spaly a stejně tak i strýc Harry a teta Marry. Lucy se konečně také podařilo usnout, ne však na dlouho. Někdo ji tiše sledoval a i přesto, že spala, vycítila na sobě pohled někoho cizího a probudila se. Lampa byla zhaslá. Lucy věděla, že než usnula, svítila. To ji překvapilo. Otočila se a očima spočinula

na

skle

v okenním

rámu.

Dešťové

kapky

po

něm

stále

padaly

a

předháněly se. Najednou se Lucy vyděsila a měla co dělat, aby potlačila výkřik. V okně někdo byl a díval se na ni. Rožla lampu, ale ten někdo najednou zmizel. Chvíli jí trvalo než se uklidnila. Měla sto chutí jít si lehnout k jedné ze sester, ale nechtěla, aby si o ní myslely, že se bojí tmy a bouřky a tak po hodné chvíli přemáhání zhasla opět lampu a snažila se nedívat do okna. Ale nedokázala to. Znovu se tam podívala a ta osoba tam byla zase. Dívala se na ni, ale Lucy nebyla s to rozpoznat kdo, nebo co to je. Už to nevydržela a bosá seběhla po schodech dolů a probudila tetu Marry, která sebou trhla jakmile ucítila její dotyk a zeptala se, co tu dělá, jak to, že nespí a jestli se něco nestalo. Lucy jí hned řekla, že za jejím oknem někdo je a že jí pozoruje, teta tomu nechtěla věřit, jelikož Lucy měla pokoj v druhém patře a bez žebříku by se

-8-

k oknu nikdo nedostal a poslala Lucy spát s tím, že se ráno podívají jestli tam nejsou stopy, ale Lucy to odmítla a dál tetu přemlouvala, aby se s ní šla nahoru podívat a když teta uviděla, že se jí jinak nezbaví,(samozřejmě jí měla ráda, ale chtěla se v klidu vyspat) svolila a šla s ní. Když došly do pokoje, byla tam tma, jelikož Lucy lampu nerožla a rovnou utíkala dolů. Držela se tety jako malé dítě a klepala se strachy. Teta jí řekla ať jí pustí a ona ji nevolky opravdu pustila. Teta nebojácně vstoupila do pokoje a podívala se naproti k oknu. Rozsvítila. Nic tam však nebylo Lucy řekla, že musí zhasnout. Teta tedy zhasla a Lucy uskočila dozadu. Je to tam! Tam za oknem! Zakřičela. Ale teta nic neviděla. Lucy jí však přesvědčovala, že to tam je a teta už trochu nevrlá řekla, že už je unavená a že za oknem nic není a řekla jí ať jde spát, že to vyřeší zítra. Lucy ale nechtěla. Teta už ale odešla a ona opatrně popošla k oknu a dívala se do něj. Postava se tam objevila znovu a tentokrát už byla o něco

zřetelnější

a

Lucy

opět

zachvátil

ten

divný

chlad.

Měla

strach

a

nekontrolovatelně se třásla, ale i přesto šla stále blíž k oknu. Když od něj byla necelé dva metry, postava v něm se pohnula. Lucy se lekla, ale postava byla stejně klidná jako předtím. Zírala na ní. A Lucy pomalu začala rozeznávat rysy obličeje. Byl to muž. Mladý muž, možná kolem dvaceti let. Měl tmavé po ramena dlouhé vlasy a tmavé velké oči se zvláštním leskem a výrazem. Rty měl tenké a koutky vykrojené. Stále na ní pevně upíral zrak, který vypadal jinak, než jaký by u člověka čekala. Najednou se Lucy opět otřásla. Nevěděla, jestli to

dělají

kapky

deště

a

svit

měsíce,

ale

ten

mladík

vypadal,

jakoby

byl

průsvitný. Jeho výraz byl tak zvláštní a smutný, jakoby prosil o odpuštění. V tom okamžiku se začal přibližovat. To už nedokázala snést a těsně předtím, než ji zachvátil chlad, omdlela. Probudila se až ráno. Ležela na chladné zemi a oknem sem pronikaly první paprsky ranního slunce. Pomalu se zvedla a začínala si vybavovat, co se stalo. Doufala, že to vše byl jen sen a že další noc už se nebude nic dít, ale mýlila se. Sešla dolů na snídani a pak šla ven, aby se přesvědčila, že venku nejsou stopy, i když by možná byla radši kdyby tam byly. Nic tam však nebylo. Šla za sestrami a řekla jim, co se jí v noci přihodilo a ty jí hned řekly, že se jí to jen zdálo. Lucy na to přistoupila. Hilda byla odjakživa odvážná, a tak řekla, že s ní půjde večer do pokoje a podívá se, co je na tom pravdy. Rose se rozhodla, že půjde taky a Lucy se hned cítila lépe. Její bledá tvář už zase růžověla a její světlé, vlnité vlasy znovu dostaly lesk jak se do nich opřely sluneční paprsky a vítr si s nimi pohrával. Mezitím si děvčata povídala a pomáhala Marry se zahrádkou a obědem a mlsala sladkosti. Večer se pomalu chýlil ke konci a v Lucy zase pomalu stoupala nervozita a strach z další probdělé noci. V osm hodin se děvčata sešla v onom pokoji a povídala si. Lucy jim řekla, že musí zhasnout, že jakmile je světlo, tak není nic vidět, tak tedy zhasly.

-9-

Hodnou chvíli se nic zvláštního nedělo a tak se děvčata začala nudit. Šly do pokoje Hildy pro nějaké karty a společenské hry, aby jim čekání na neznámého rychleji uběhl. Najednou jakoby Lucy zkameněla a ukázala prstem na okno. Bylo to tam zase. Její sestry však nic neviděly. Lucy okamžitě běžela do svého pokoje a sestry za ní. Doběhla k oknu. Tam nic. Hilda ji objala a posadily se spolu na postel. Nic se nedělo. Pak se Rose troch zatřásla a zeptala se ostatních, jestli to také cítí. ,, a co?“ zeptala se Hilda. ,, ten chlad přece.“ Řekla Rose a Lucy hned přitakala že už ho také cítí a že už je ten neznámý blízko. Hilda ale nic necítila (asi nebyla tak vnímavá jako mladší sestry), rozkřikla se na celý pokoj a otevřela dokořán okno. ,, Nic jiného neumíš??? To je všechno? Jestli se nebojíš tak se ukaž ty jeden úchyle co pořád sleduješ a děsíš moji sestru!! Já se tě nebojím!!!!!“ Dost! Zakřičela Lucy. Nech toho! Neblázni! Ale to už bylo pozdě. Než stihla zavřít okno, přihnal se z venku chlad, i přesto, že venku byla teplá letní noc. Vítr otevřel dokořán okenice a začal proudit dovnitř spolu s nějakým mrazivým a vlhkým oparem a začal po pokoji výřit a zvedal kusy papíru a vlál se záclonami a dokonce se přibouchly

i

dveře.

Když

se

Lucy

podařilo

zvednout

hlavu,

málem

to

s ní

praštilo! Ten opar nebyl jen opar. Teď už ho viděla i Hilda. Stále ale ne tak, jako ona. Opar začínal nabývat pevných rysů postavy a Lucy zahlédla obličej onoho mladíka. Ten byl teď však nad míru rozzuřený a místy i krutý a ledový jako ten vítr co kolem sebe šířil. Jeho rty byly teď pevně semknuté a místy vyceňoval zuby. Oči se mu leskly a čelo měl svraštělé vztekem. Otáčel se zběsile jako ve spirále a poté, co v pokoji nezůstala jediná věc na svém místě, vyrazil ven z pokoje a Lucy měla pocit, jakoby prolétl zdí. Po pár vteřinách vše utichlo a chlad zmizel. Všude po pokoji byly rozházené věci a skleněná váze byla

roztříštěná

na

kusy

a

voda

vylitá

vzpamatovávala z hrůzného zážitku, když

na

podlaze.

Děvčata

se

pomalu

v tom do pokoje vtrhla teta a když

viděla tu spoušť začala nadávat. ,, To snad ne!! Jsme tu dva dny a vy už jste to tady srovnaly se zemí jako tornádo! Okamžitě to ukliďte a jděte spát do vlastních pokojů!“ dívky věděli, že tetě nemůžou říct co se stalo, protože by jim

nevěřila

a

tak

jen

co

se

vzpamatovaly,

rezignovaně

šly

uklidit

ten

nepořádek. Lucy byla na Hildu naštvaná, ale nic s tím nezmohla. Hilda sama byla dost otřesená a uznala, že to přepískla. Lucy teď měla ještě větší strach, že jí ten neznámí ublíží, protože ho tak naštvaly, ale nikomu to neřekla. Rose byla rozklepaná strachy a šla si lehnout. Hilda šla hned po ní a tak Lucy zase osiřela. Ráno se probudila nečekaně dobře vyspalá a plná energie. Pokoj zase vypadal vlídně a útulně. Rozhodla se, že takhle to dál nejde a že musí přijít na to, co je tohle místo zač a proč nechali lidé strhnout ten dům, který

tu

dříve stál. Ať se té myšlence bránila sebevíc, cítila že toto místo a ten dům, má něco společného s tím mladíkem. To co ale nevěděla bylo, proč ho vidí a cítí jen ona, nebo alespoň skoro vždy jen ona, a to jí znervózňovalo ještě víc.

- 10 -

Nevěděla, co si má myslet. Měla ohromný strach vždy, když ho uviděla, ale z nějakého důvodu si ho přála vidět znovu. Musela uznat, že byl hezký. S touto představou se prala a zaháněla ji, nikdy ji však nezahnala úplně. Ten mladík ji fascinoval. Musela zjistit kdo, nebo co je zač. Ke snídani si dala toasty s marmeládou a kakao. Teta byla pryč a strýc byl v práci. Sestry byly venku na zahradě a nadšeně se dívaly přes plot do rušných ulic. Stále byly trochu vyděšené z včerejšího večera, ale obě si tak dlouhou dobu namlouvaly, že se jim to

jen

zdálo,

kolemjdoucí

že

mladíky

tomu a

později

hodila

po

uvěřily. nich

Hilda

svůj

občas

kukuč.

To

koketně Lucy

zavolala

vytáčelo

a

na tak

obrátila oči v sloup a raději šla na druhou stranu zahrady. Tam si sedla na malou lavičku a začala přemýšlet, kam by měla zajít a koho se zeptat na ten dům. Teplý vítr si pohrával s jejími vlasy. Nadechla se čerstvého vzduchu, i když to nebyl ten vzduch na který byla zvyklá. Rozhodla se, že do města vyrazí raději sama, aby sestrám nepřipomněla včerejší večer, když se však chystala odejít, Rose jí zachytila a řekla, ať teď nikam nechodí, že si musí všechny tři popovídat. Lucy věděla o čem ta debata bude, ale vyhnout se jí nemohla. Šly tedy do obývacího pokoje a posadily se každá na jedno křeslo. Hilda došla pro něco na chuť, aby si tu trpkou debatu trochu zpříjemnily a když se vracela, měla pusu plnou karamelek. Rozhostilo se ticho a ani jedna nevěděla, jak by měla začít. Ticho nakonec prolomila Hilda s provinilým pohledem upřeným na Lucy a střídavě na Rose. ,, Asi jsem to přehnala, co?“ dívky se na ní podívaly a Hilda pokračovala. ,, Ale

svůj názor

nehodlám měnit. Je

to určitě

nějaký

blázen, který nás špehuje. Sice nevím jak, nebo co udělal, ale už se s ním párat nebudu!“ Lucy si při této poznámce kousla do rtu a vzpomněla si na to, jak ho před dvěma dny viděla poprvé.¨vzpomněla si na to, jak oknem za nímž byl svítil měsíc namodralým světlem a na ten hrůzný moment když se k ní začal přibližovat. Usilovně si to snažila vybavit. Byl průsvitný, procházely jím paprsky měsíce a i když to podezření měla déle a zvláště po tom, co rozpoutal v pokoji bouři hněvu, nepřipouštěla si tu nadvísost jasnou věc. Nebyl živý. Byl to duch. Při té představě se zachvěla a řekla Hildě, že by bylo rozumnější si ho nevšímat a úplně zapomněla na svůj záměr jít se někoho zeptat na minulost tohoto místa. Hilda se tím už taky nechtěla zabývat a Lucy už nic jiného neřekla

a

to,

že

je

ten

dotyčný

s největší

pravděpodobností(která

se

jí

příčila) duch také neřekla. Dveře se otevřely a do nich vstoupila teta Marry. Zase nesla tašky s nákupem, a jakmile viděla, že děvčata nic nedělají, využila toho a pověřila je, aby jedna uvařila a druhá uklízela a na Lucy zbyl zvláštní úkol. Měla uklidit půdu. Do toho se jí opravdu moc nechtělo, ale věděla, že to udělat musí. Teta byla neoblomná. Vyšla po schodech a došla k malým dveřím a aby prošla, musela se trochu skrčit. Byla tam tma a kromě jednoho malého arkýřového okna, které alespoň spoře osvětloval část místnosti se všude válel stín. Lucy nahmatala zapínač a rozsvítila. Bylo tam docela dost harampádí.

- 11 -

Všelijakých

krabic

a

beden,

nějaký

menší

nábytek,

staré

zásuvky

a

v nich

rozežrané oblečení, nejspíš od krys. Rozbité zrcadlo, skříňka se šperky a přehoz přes nějaký veliký předmět. Divila se, že je tu toho tolik a věděla jistě, že už to tu bylo když se sem nastěhovaly. To jí přišlo divné, ale vzala krabici, která se tam povalovala a dala do ní malé věci a do další krabice jiné a tak postupně vyklidila prostor. Bylo tam taky pár zaprášených knih a ty taky uložila do beden. Nechtěla je tahat po schodech, a proto každou bednu došoupala až k sobě do pokoje, byla zvědavá a chtěla si ty věci lépe prohlédnout, kromě toho, by je Marry stejně nejspíš bez okolků vyhodila a některé z nich by se třeba mohly hodit. Poté si došla dolů pro smeták a lopatku a také pro kýbl s vodou a hadrem a také rejžákem. Dala so do úklidu a nikde nebylo vidět nic než prach a v místnosti se skoro nedalo dýchat. Když se Lucy podařilo zbavit se té největší špíny, pustila se do umívání nábytku, který tam samozřejmě nechala jako úložné prostory. S údivem si uvědomila, že jí ta práce baví. Asi proto, že byl pořádně vidět výsledek. Poté už jí chybělo jen umýt to jediné okno které tam bylo a vydrhnout podlahu. Jen doufala, že až jí bude drhnout. Nebude voda protíkat škvírami v dřevěné podlaze někomu na hlavu. Byla to docela komická představa. Úplně viděla, jak dole sedí strýc Harry a nadává, že mu někdo zmáčel noviny. Chvíli se nervózně otáčela. Měla strach aby tam zase nebyl ten duch. Ale všude bylo hodně světla a tak se bát přestala. Otevřela okno dokořán a nadýchla se vzduchu. Vzala hadru a okno umyla jak z venku, tak i ze vnitř. I když byly skoro v centru starého Londýna, doléhal k ní zpěv ptáků a to jí potěšilo. Vzala rejžák a pustila se do podlahy. Byla to velmi těžká a únavná práce, ale když se potom rozhlédla co všechno dokázala, na všechny útrapy rázem zapomněla a byla na

sebe

velmi

hrdá.

Vypadalo

to

tam

opravdu

krásně

a

Lucy

měla

až

chuť

přestěhovat se a mít pokoj tady. Bylo jí líto, že tu za pár minut bude zase jiné harampádí a její dílo zanikne. Odnesla věci dolů do kuchyně a vodu vylila na zahradu. Záda jí bolela jak byla shrbená nad zaprášenou podlahu a kolena měla otlačená. Z kuchyně k ní doléhala vůně oběda a dostala pořádný hlad. Strýc zrovna přišel domů z práce

a jakmile

ucítil lahodnou vůni,

přihnal se

do

kuchyně a užuž chtěl uždibovat, ale teta, která byla poblíž ho plácla přes ruce a

řekla

mu,

aby

se

šel

umýt.

Svěsil

hlavu

a

rezignovaně

se

odšoural

do

koupelny. Za pár minut už všichni pomlaskávali nad výborným obědem. Po něm šla děvčata udělat nádobí a strýc se zabořil do svého křesla a začetl se do novin. Poté, co Lucy uklidila ze stolu, šla nahoru do pokoje. Byla tam teta a dívala se na nejméně pět krabic plných věcí z půdy a když Lucy vkročila, teta se k ní otočila a pyšně se na ní zadívala. Pochválila ji za úklit a dala jí pusu na čelo. Potom řekla, že až probere ty věci, má jí ten zbytek, který nebude chtít donést, aby se teta rozhodla, co s tím. Sedla si na zem na koberec který ji lechtal na obnažených lýtkách a když uviděla, kolik je na těch věcích

- 12 -

prachu, raději šla zase pro kýbl s vodou. Znovu se posadila a prohlížela si obsahy krabic, nemohla se rozhodnout, kterou vybrat dřív a tak sáhla po té, která jí byla nejblíže. Najednou jí po zádech přejel mráz a ona si byla docela jistá, že ví čím to bylo. Byl to on. Měla sice strach, protože ho minule naštvaly, ale snažila se to mrazení a náhlý chlad nevnímat a přehodila si přes sebe teplý pletený svetr, který měla po mamince. Znovu se zadívala na krabici, kterou si vybrala a začala se v ní přehrabovat a vytahovat z ní věci a důkladně je čistit. Připadalo jí divné, že člověk, který tu bydlel naposledy a nejspíš nový dům i postavil, tu nechal tolik věcí a napadlo ji, že možná nebyl s to vydržet to, co se tu dělo a tak dům prodal. Byly tam všelijaké věci a drobnosti a když se Lucy začala přehrabovat v krabici s knihami, znovu ji zamrazilo. Tentokrát

to

ale

bylo

znatelně

větší

zamrazení

než

předtím,

ale

zase

mu

nevěnovala pozornost a dál si prohlížela knihy. Ani jednu z nich nečetla a nepřipadaly jí nějak zajímavé a tak se rozhodla, že je uloží do jedné z těch skříní a polic, co se nacházeli na půdě. To se ale nestalo, jelikož si pro ty knihy přišla teta Marry a rozhodla se je dát do nedaleké knihovny. A v tom si vzpomněla, že dnes chtěla jít do města a pátrat po minulosti toho domu, co tu stál, ale zjistila, že už se stmívá a nemělo by cenu teď navečer někam chodit. Odsunula to tedy na zítřek.

Přestal jsem číst a jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Říkal jsem si, jestli byla ta holka blázen, nebo měla velkou fantazii. Nicméně mě ta kniha začala alespoň trochu bavit. Když jsem se podíval na hodiny, bylo šest hodin. Vstal jsem tedy a nachystal jsem si večeři a zapnul jsem televizi. K mému nadšení zrovna dávali přímý přenos Formule 1 a tak jsem se zadíval a fandil jsem samozřejmě Angličanům, jelikož česko závodníky nemělo. Manželka sice nechápala, co

je

tak

zajímavého

na

autíčkách

jezdících

kolem

dokola,

ale

to

můžeme

pochopit jen mi chlapi a tak jsem se tím nenechal vykolejit. Potom, co přenos skončil, jsem se šel umýt a pak jsem se zabořil do postele a k manželčině ,,radosti“ jsem začal chrápat. Ráno jsem se nemohl dočkat až se vrátím z práce a začnu zase číst. Sám sem svému nadšení nemohl uvěřit a pracovní doba také utekla nějak rychleji než obvykle. Sotva jsem se vrátil domů, udělal jsem pár věcí, které byly potřeba. Trochu jsem uklidil a zařadil jsem pár nových knih do seznamu na internetové knihovně a pak jsem se zase pohroužil do čtení.

Dnes bylo město docela klidné a ve vzduchu nebyl cítit déšť. Vše napovídal tomu, že bude klidná noc a Lucy tomu chtěla věřit, ale strachu se ubránit nedokázala. Zavřela okno, kterým se před chvílí dívala ven a sedla si na postel. Krabice už v jejím pokoji nebyly. Jen věci, které si chtěla nechat. Nemělo by cenu hledat jejich původního majitele, když je tu nechal v tak sešlém stavu. Bála se, a ani nevěděla, co to vlastně dělá a proč, ale zeptala se

- 13 -

nahlas: ,, jsi tu?“ odpovědi se však nedočkala a zeptala se ještě jednou. Zase nic. Asi tu nebyl, pomyslela si. V tom se ale sami od sebe začaly otáčet listy knihy, kterou měla otevřenou na stole a Lucy se trochu polekala. Ucítila slabý závan. Takže tu byl, ale nemohl jí odpovědět slovy. Jak by také mohl, když to byl duch bez těla a bez hlasu. Nebo ne? Zhasla světlo a pomalu se otočila zpět do místnosti a tápala ve tmě, než si její oči přivykly, ale stále bylo ještě šero a pouliční lampy sem také svítily a tak zatáhla závěs. Teď už tu bylo šero a

místy

i

tma.

Otočila

se

kolem

dokola,

ale

nikoho

neviděla.

Bylo

jí

nepříjemné, když věděla, že jí třeba někdo pozoruje a ona ho nevidí. Chtělo se jí na neznámého zakřičet, ale nechtěla ho rozhněvat. Věděla, že s duchy není radno si zahrávat. Znovu se otočila a teď už stála čelem přímo k oknu a upřeně do něj hleděla, i když bylo zatažené, div si oči nevykoukala. Tak zase popošla k oknu a závěs zase odtáhla. Najednou se před ní pomalu zhmotňovala postava. Jakoby vznikla z mlhy, oparu a průsvitné modři. Teď ho viděla mnohem líp. Zase měl ten smutný a prosebný výraz v očích. Byl ztrápený. Hleděl na ni a ani se nepohnul. Teď si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl na sobě černé kalhoty, košili a černou vestu s řetízkem a hodinkami v kapse a kolem krku měl tmavou vázanku. Styl jeho oblečení vypadal starší, než ten, který se nosil teď. Lucy usoudila, že se jedná o druhou polovinu devatenáctého století. Najednou k ní neznámí začal natahovat pravou ruku. Také průsvitnou. Lucy byla úplně bez sebe, jakoby byla paralyzovaná a ani si neuvědomila, že k němu také natahuje ruku. Najednou se však otevřely dveře a světlo se rozsvítilo. Dovnitř vtrhla Hilda a chvíli hleděla zezadu na Lucy s nataženou rukou. Pak se Lucy otočila a když uviděla Hildu, zeptala se jí, co potřebuje. Hilda patrně nic nepotřebovala a jestli ano, tak na to zapomněla. Připadalo jí, že se Lucy chová nějak divně a radši zase odešla a zavřela za sebou dveře. Lucy okamžitě zhasla a začala se zase ohlížet. Po chvíli ucítila na zádech chlad a přesto, že věděla, že tam dotyčný je, po tom, co se otočila, lekla se a uskočila dozadu, protože byl od ní necelého půl metru a to ji vyděsilo. Když uskočila, vrazila do stolku na kterém měla sklenici s vodou a sklenice se začala kymácet ale než se převrhla, něco kolem ní prosvištělo,

nějaký poriv větru a sklenici

zadržel, aby

se

nepřevrhla a nerozlila se. Když se Lucy stačila vzpamatovat, zjistila, že se opravdu hodně udeřila do levého zápěstí, kde jí teď nepříjemně tepalo a ona bolestí vykřikla a chytila se za něj. Naštěstí nebylo zlomené, bolelo to však úděsně a když to trochu přestalo, rozhlédla se po pokoji. Věděla, že to, že se sklenice nerozlila je zásluha toho ducha. A pak ho uviděla. Stál skoro na tom samém místě jako předtím, pokud se ovšem dalo říct, že stál, jelikož on se spíše

vznášel

asi

jeden

palec

nad

zemí.

Ani

nevěděla

proč

to

dělá,

ale

poděkovala mu. Mladík se na ni jen slabě usmál a zase měl tentýž výraz jako před několika vteřinami. Bylo jí ho líto. Najednou se však mladík rozletěl a proletěl oknem a vlastně i zdí pryč a dál přes ulici, až se zastavil před

- 14 -

jedním domem s výlohou. Lucy přišla blíž a když se pořádně podívala, zjistila, že nad výlohou je nápis: Bakerovo starožitnictví. Tak to jí chtěl sdělit. Určitě chtěl, aby tam šla, teď však bylo pozdě a jí pomalu přemáhala únava. Alespoň ale věděla, kam se má zítra podívat. Stále ještě čekala u okna až se neznámý objeví. Bylo jí jasné, že se objevuje nejčastěji jen na tomto pozemku. Stále čekala, ale nikde ho neviděla. Nevěděla, že se na ní přes okno dívá, a nechce, aby ho teď viděla. Lucy čekání po pár minutách vzdala a unavená si lehla do postele a bez večeře usnula. Ráno jí probudile teta. Přinesla jí do pokoje čerstvé pečivo a kakao. Bylo to opravdu dobré. Poté, co se nasnídala, oblékla se a šla hned ráno do toho obchodu. Do Bakerova starožitnictví. Už bylo otevřeno. Byla sobota a tak tam bylo docela dost lidí. Čekala asi čtvrt hodiny než na ní přišla řada, ale jí to nevadilo. Mezitím si prohlédla vše, co tam bylo. A bylo toho tam hodně. Místnost byla docela velká a nalevo od pultu byly schody do dalšího patra. Vonělo to tam velmi zvláštní vůni, velmi starou, ale přeci plnou života. Vypadalo to tam skoro jako v nějakém čarodějném krámku. Všude byla spousta polic a v nich knihy a různé menší věci. Pak tu byla velká sbírka

starého

nábytku.

Spoustu

krabic,

svícnů,

nádobí

a

hracích

skříněk.

Tašek, kabelek a pár korzetových šatů, nějaké staré hračky a panenky, mince, vitrínky s různými předměty a spoustu dalších zajímavých a krásných věcí. Lucy se rozhodla, že než na ni dojde řada, půjde se podívat do toho druhého patra. Tam to bylo taky velmi zajímavé. Byl tam starý dřevěný a nádherně vyřezávaný sekretář a stojan na deštníky a nějaké karty. Napravo od ní bylo nejméně deset ozdobných vycházkových holí a cylindry na věšáku a také překrásné obrazy. Byla tam výkladní skříň se šperky a hodinkami na řetízku a spousta dalších věcí, že se Lucy ani nestačila dívat a než si vše stačila dopodrobna prohlédnout, už byla na řadě. Za ní už naštěstí jiný zákazník nebyl, a tak se nebála, že by někoho, kromě majitele obchodu zdržovala. Sešla dolů po schodech a tam na ní čekal starý pán s vlídným úsměvem. Lucy nejdříve nevěděla, jak by měla začít, rozhodně mu nemůže říct, že ji sem poslal nějaký duch a tak se nadechla a opatrně a bez většího zájmu se zeptala, jestli neví něco o tom místě, kde dříve stával ten veliký dům. Nalevo od stolu pod schody si všimla, že jsou tam i nějaké fotografie, tím se ale nerozrušovala a tázavě se znovu podívala na prodavače. Ten chvíli vypadal, že neví o čem to ta mladá slečna mluvila, ale poté

okolo

ní

prošel

a

přetočil

cedulku

na

dveřích

na

nápis

,zavřeno‘.

Postoupil k ní a ukázal jí aby šla za ním. V další místnosti se nacházel nějaký salonek a uprostřed něj stůl a křesla. Pán jí pokynul, aby si sedla. Posadil se taky a trochu nervózně si otřel čelo a ruce si položil na nohy. Byl už starý a Lucy odhadovala, že je mu tak nejmíň osmdesát let, ale že má určitě někoho, komu po smrti předá svůj obchod. Stařík se nadechl a začal vyprávět. ,, Víte,není to zase tak dávno, co tu místo toho menšího domu stál jiný, velký. Je to asi 20 let, co ho město nechalo strhnout. Ani nevím, proč Vás to

- 15 -

zajímá.“ A Lucy mu pověděla, že tam teď bydlí se svou rodinou. Muž svraštil čelo, ale potom se zase trochu smutně a ustrašeně usmál a pokračoval dál. ,,byl opravdu velký, nebo alespoň tak velký, jako ty ostatní domy...“ v tom ho Lucy přerušila a zeptala se ho, proč ho strhly. Pán se trochu podivil, a pak jí řekl, že se všechno v čas dozví a zeptal se jí, jestli je tu dlouho. Lucy odpověděla, že se sem přistěhovali z venkova teprve před dvěma týdny. Pán chápavě přivřel oči a pokračoval. Lucy už se na nic dalšího nezeptala. ,, Tak tedy, nechali ho strhnout, protože se ho všichni báli a vyhýbali se mu a po smrti jeho posledního majitele se dům nepodařilo prodat, ani když byla požadovaná cena za něj stržena na polovinu. Nikdo tam nechtěl, a když se nějaký zájemce přece jen ozval,

nevydržel tam déle než týden...“

Lucy se

chtěla

zeptat, kdo byl tím posledním majitelem, ale než se stačila zeptat, stařík se zvedl a došel pro jednu bednu s fotkami, která byla pod schody. Podal jí jednu fotku. Na ní byl onen dům a v krabici byly i nějaké výstřižky z novin. Stařík vypadal, jakoby měl strach a do povídání se mu nechtělo, ale Lucy ho pobídla aby pokračoval. ,, Takže ho jak sem říkal strhly a na jeho místo postavili tenhle nový dům. Předpokládám, že jste za mnou přišla ze stejného důvodu jako předchozí majitelé. Povídá se, že v tom velkém domě, co tu stál, strašil duch posledního majitele. A že prý straší pořád, ale v tom novém a také se říká, že tam, kde dříve byly schody je teď zeď a on jí prochází, jakoby tam nebyla, jakoby procházel tím starým domem, ale za ta léta se jeho trasa změnila a jeho duch si prý přivyknul na nový rozměr a styl domu. Nikdo, kdo se tam odstěhoval, tam nevydržel déle jak měsíc a někteří z toho prý zešíleli. Duch jim prý vyváděl různá alotria a některé z nich i zranil a vyděsil tak, že to skoro nepřežili. Prý je jeho duch velmi, ale velmi zlý a rozzuřený. Byly tam už i mnozí

odborníci

nepodařilo.“

a

Lucy

snažili věděla

o

se

ducha

kom

je

odtamtud řeč,

ale

vypudit,

ale

nezmínila

se

nikomu

se

o

a

tom

to dál

poslouchala. ,, Nikdo z lidí se o tom nezmiňuje a všichni to vyvrací, ale mají jedno totožné podezření. Prý se jedná o ducha...ne, jeho jméno vám neřeknu. To by mohlo mít neblahé účinky, ale jednu radu vám přeci jen dám a pak možná pochopíte. Já na to osobně nevěřím a to, že by to mohl být ten duch o kterém se zachvíli něco dozvíte, to mi připadá jako žvást. Nejspíš si to někdo spojil dohromady, aby to nějak vysvětlil, ale podle mě to možné není. Mluvím o jisté knize. Stejně s tím co se v tom domě dělo nemá nejspíš nic společného. Bylo by to absurdní. Je sice pravda, že o posledním majiteli se skoro nic neví a mohli by jsme se zeptat i lidí, kteří ho znali. Bohužel většina už je mrtvá. Poslední majitel je věru záhada. Jako by se do země propadl, proto si jí lidé přičetly k jednomu románu. Je to hloupost, ale tu knihu tu mám. Klidně vám ji půjčím. Říkám Vám to jen proto, že nic jiného se neví a pokud existuje někdo, kdo zná pravdu, rozhodně se s tím nebude chlubit. Nevěřím, že by ta kniha a ten dům co strhly, by spolu souvisely.

Ani v nejmenším. Musel by to

- 16 -

být životopis

a

nechápu, jak by se k němu ten spisovatel dostal. To je můj názor, ale přečtěte si jí. Třeba se Vám to bude zamlouvat. Moc lidí ji nečte a kritika z ní není nadšená už vůbec.“ Vstal, a za pár vteřin se objevil z knihou v ruce. Lucy si nepřečetla nápis a poděkovala mu. Ten jí řekl, že pokud by něco potřebovala, že za ním může kdykoli přijít. Lucy se ještě zeptala, jestli toho ducha někdo viděl. Pán se zamyslel a pak s určitostí odpověděl, že ne, ale všichni, kdo za ním byli mu říkali, že cítili chlad a v pokoji byl vítr i když okno a dveře byly zavřené. S tímto zjištěním se Lucy rozloučila a vydala se domů. Bylo už dvanáct a teta už ji sháněla na oběd. Po obědě se Lucy zavřela v pokoji. Sedla si na postel a podívala se na knihu. Jmenovala se Obraz Doriana Graye a napsal ji Oscar Wilde. Nic jí to neříkalo, ale jako malá četla Wildovi pohádky (měla nejraději tu o sobeckém obru). Pak si vzpomněla, že je to ta kniha, která byla na půdě mezi ostatními. Teta jí už ale dávno odnesla a nejspíš ji dala do nejbližší knihovny (mohly se tam odevzdávat knihy, které jste nechtěli). Začala číst. Přečetla prvních deset stránek, ale čtení ji moc nenadchlo. Odložila tedy knihu a rozhodla se, že ji začne číst až později. Jenže čas jí neubíhal a tak nakonec knihu opět vzala a začetla se. Když však byla v polovině a otáčela stránku, pořezala se do prstu o papír. Rána nebyla sice hluboká, ale krev jí začala téct a jak to většinou u říznutí papírem bylo, štípalo jí to. Šla si tedy do koupelny omýt ruku. Když se vrátila, kniha tam nebyla. Trochu se lekla a začala se ptát ostatních, jestli si jí nepůjčili, nikdo o ní ale nic nevěděl. Byla zrovna na stránkách, kde Dorian posedlý mládím a krásou, dělal jeden hřích za druhým. Možná právě proto se Lucy řízla. Byla totiž rozčílená a litovala, že knihu vůbec otevřela a litovala toho, že ona je jediná, kdo toho hnusného chlapa vidí. Byla naštvaná. Doma nikdo nebyl a tak se rozkřičela do prostoru a ani nečekala, že by ji snad onen duch slyšel. ,, ty hnusný, ty zpropadený chlape s nevinou tváří! Nic jiného si nezasloužíš! Ty prohnilej aristokrate!!“ Pro ty z vás, kdo jste tu knihu nečetli, asi nechápete, jak byla Lucy naštvaná.

Ale

netušila,

že

ji

právě

onen

duch

,prohnilého

aristokrata‘

poslouchá. A Lucy se znovu rozkřičela do prázdna: ,, už tě nikdy v životě nechci vidět! Rozumíš?! Nikdy. Je mi to jedno! Nenávidím tě a nechci tě vidět! Nestojím o to!“ A na jednou se zase zvedl ten ledový vítr a proletěl znovu pokojem a i když bylo stále hodně světla, zase ho viděla – průsvitně bílého – výraz měl rozzlobený, ale ne tak jako předtím. Lucy se zachvěla a stále na něj křičela. Bylo jí jedno, že by jí mohl velmi zle ublížit. Byla to ale jen energie a nic víc a ona to nebrala vážně. Pokoj byl vzhůru nohama. Z prstu jí zase vytekla kapka krve a dopadla na koberec. Lucy se najednou nedokázala ovládat a rozbrečela se. Podlomila se jí kolena a ona se zhroutila na zem a kolem ní to pořád vířilo a ona stále křičela. Nechtěla ho vidět. Chtěla mít klid. Začínalo jí to dohánět k šílenství. Vzlykala a nemohla přestat. Slzy se jí kutálely po obličeji jako hrachy a ona měla pocit že pod náporem vířícího

- 17 -

ledového vzduchu na ní zamrzají. Skrčila se na podlaze a stále ještě přerývavě dýchala a utírala si slzy. Ani nevěděla, co to s ní vlastně bylo. Byla naštvaná a zraněná na duši. Ten člověk zabil jiného a ona nechtěla, aby tu myl. Měla strach a chtěla, aby to vše skončilo. Chtěla pryč, daleko odsud. Najednou ho poprosila, aby šel pryč(pokud se o duchovi vlastně dalo říct aby odešel). A opravdu. Zachvíli tam bylo opět příjemně teplo a vítr už tu žádný nebyl. Lucy se ulevilo a pokusila se posadit. Nevěděla jak se má cítit. Vše jí připadalo zvláštní a byla rozpolcená. Potřebovala se dát do hromady a odpočinout si. Šla dolů a napila se čaje a potom se vrátila do pokoje a schoulila se na postel a usnula. Když se probudila, ostatní už byli doma. Už bylo pět hodin večer. A jako zázrakem kniha ležela na koberci. Cítila se hrozně, jako nějaký zločinec a i když nevěděla proč to dělá, vzala knihu a zase začala číst. Teď si však dávala pozor, aby se nepořezala. Četla dál a dál až jí nakonec zbývala jen poslední stránka. Když ji dočetla, nevěděla, co má cítit. Věděla, že ten muž umřel jen o pár stop výše než měla pokoj. Ale nechtěla tomu věřit. Byla to jen kniha. Nic víc. Jak by jí asi Wilde mohl napsat. Musel by toho Graye znát a on by mu musel říct všechno od začátku. Nebo se mu o tom jen zdálo a on to pak napsal? Vymyslel si to a tohle byla jen hloupá náhoda, říkala si. Pak šla na večeři. Když dorazila do jídelny, všichni se na ní ustaraně podívali. Vypadala opravdu strašně. Měla kruhy pod očima, které byly opuchlé od pláče. Najedla se a beze slova šla zase nahoru. Teta věděla, že s ní něco není v pořádku a že ten dům je taky divný. Hilda a Rose už na ducha mladíka zapomněly a když si náhodou vzpomněly, připadalo jim to jako sen. Lucy byla velmi smutná. Nechápala, proč se tyhle věci musí dít jen jí a chtěla zajít za panem Bakerem, ale ten by jí asi moc nepomohl. Chtěla se ho zeptat, jestli nemá ve svém obchodě náhodou ten obraz (jistě by o tom nevěděl, jelikož podobu ducha ani Doriana Graye neznal, ale ona ano – viděla ho), nebo něco jiného, co by mu mohlo patřit. Vždyť tam je určitě něco z toho domu. Nebo to byla jen báchorka a protože se lidé báli, vymysleli si, že tam straší duch Wildovy postavy z románu? Ale to by přece nemohl existovat ten duch. Vše se jí to zdálo zamotané. Už byla skoro tma a ona se zachvěla. Napadlo jí, že jediný způsob, jak se to dozvědět, je promluvit si s ním. Ta kniha měla asi 270 stran a ji samou překvapilo, že ji tak rychle přečetla, ale neřekla jí nic, co by jí pomohlo. Teď věděla, že to je asi ten muž z té knihy. Ale byla to pravda? Jediný způsob, jak to zjisti byl, zeptat se ho. Ale může vůbec mluvit? Tolik a ještě dalších mnoho otázek vířily Lucy v hlavě a jedna jí připadala hloupější, než druhá. Venku teď byla opravdová tma a k tomu všemu začalo pršet. Otevřela okno a vykoukla ven. Na ulicích voda srčela proudem a lidé, kteří se ještě neschovali, nebo neměli deštník, se zuřivě snažili dostat na nějaké suché místo. Pouliční lampy krásně zářili, měsíc byl dnes ale schovaný za mraky. Vzduch byl plný zvláštních vůní a vlhko bylo všude. Lucy se rozhodla, že se

- 18 -

půjde podívat do pokoje Hildy a Rose. Mohly by si povídat, drbat spolužačky ve třídě a nebo hrát karty. Alespoň by se rozptýlily a Lucy by mohla na chvíli zapomenout na ten blázinec, co se kolem ní stahoval jako smyčka. Zanedlouho už byly všechny tři v pokoji Rose a hráli hry. Ani ne za půl hodiny ucítila Lucy na zádech chlad, ale nebrala to na vědomí a rozhodla se, že bude svého nevítaného ,,spolubydlícího“ ignorovat. Děvčata zrovna hrála hru podobnou mariáši. Dole pod nimi bylo slyšet tetu, jak obvykle nadává ne strejdu Harryho, že nedělá nic jiného, než že čte svoje noviny a že mu je teta spálí. Děvčata to znala moc dobře a rozesmála se. Strýc to uslyšel a vzhlédl ke stropu. Skoro se zdálo, že se taky zasmál. Teta to postřehla a s rukama v bok řekla: ,, tak tedy dobrá, tak jste se proti mně všichni spikly. Jak chcete!“ a naštvaně odkráčela do kuchyně. Samozřejmě to tak nemyslela. Jen se tak navzájem hašteřili. Sestry stále ještě hrály karty a jako vždy vyhrávala Hilda. Lucy a Rose to pořádně štvalo, ale věděly, že Hilda nepodvádí a nemyslely to zle. Jen jí to taky chtěly nandat, ale ať udělaly, co udělaly, vyhrála zase Hilda. Děvčata to brala s humorem a když hra skončila a ony zase prohrály, chtěli si stejně znovu zahrát. A tak začaly novou hru. To ale ani jedna z nich nevěděla, že jejich hru sleduje ještě někdo jiný. Asi už víte, kdo to byl. Chlad kolem nich sice stále byl, ale děvčata si toho nevšímala a už to jen sváděla na pootevřené okno. Zase prohrávaly! To je otrava. Rose ale najednou začala Hildu válcovat. Měla samé dobré karty. Hilda na ni jen zírala, jak jí poráží. Teď byla hra alespoň zajímavější. Vyhrála Rose. Lucy jí tleskala a Hilda se na ně zašklebila, ale ve skutečnosti měla taky radost. Hrály tedy dál. Teď se ve vítězstvích střídala Hilda s Rose a Lucy prohrávala. Asi měla vážně smůlu. I tak to ale nevzdávala. Hrály teď už asi desátou hru a Lucy se opět otřásla zimou, i když v pokoji bylo krásně teplo. Osvětloval ho nádherný lustr, který visel přímo nad nimi. Občas se stalo, že skleněné ozdoby na něm, začaly cinkat. Nikdo si toho však nevšiml, jelikož měl plné ruce práce, nebo vlastně karet. Teď byla na tahu Lucy. Pekelně se soustředila a prohlížela si jednu kartu po druhé,

ale

nevěděla,

který

tah

by

byl

nejlepší.

Chtěla

alespoň

jedinkrát

vyhrát, ale kdykoliv byla na tahu, zjistila, že jí ty karty teď moc nepomohou. Přemýšlela tedy dál a najednou zase ucítila mrazení a přísahala by, že se teď jedna karta v její ruce malinko povysunula. Nejdřív na to nedbala a chtěla vybrat jinou, pak ale zaváhala a s tím, že nic ztratit nemůže, se nakonec rozhodla pro kartu, která se jí tak záhadně nabízela. Sama tomu nemohla uvěřit, ale její tah byl správný, ale byl opravdu její? To jí bylo jedno. Vyhrála! Měla z toho velikou radost a její sestry chtěly odvetu a tak začala hrát znovu. Když si nebyla jistá, zase se některá karta jako kouzlem povytáhla. V hloubi duše věděla čí je to zásluha, ale nepřipouštěla si to. A zase vyhrála! Takhle vyhrála asi třikrát a vždy se šibalsky usmála a i když nechtěla, v duchu mu poděkovala. Byla to sice jen hra, ale i z té měla radost. Pak si jen

- 19 -

tak povídaly. Když se pak Hilda unaveně podívala na hodiny, bylo tři čtvrtě na deset a Hilda s Rose už byly unavené. Lucy také, ale musela si ještě něco zařídit. Nechtělo se jí, ale byla to jediná možnost. Šla tedy k sobě do pokoje, rozsvítila malinkatou lampičku, která vydávala jen velmi malý okruh světla, posadila se na postel, zády se opřela o studenou zeď a čekala. Venku pořád ještě pršelo a kapky stékaly po okně. Neměla ani nejmenší tušení, kde se objeví a jestli vůbec. To čekání ji zmáhalo a proto se došla do koupelny osprchovat a poté, co snědla dva krajíce chleba s máslem, šla zase nahoru a rozhodla se, že půjde spát. Nevěděla, jestli se jí to zdálo, ale ve velké dálce uslyšela odbít půlnoc. Teď byla na půl vzhůru. Najednou ucítila na pravém rameni chladný dotyk, vlastně to ani nebyl dotyk. Nebylo to nic pevného. Byla ještě rozespalá a pomalu se s přivřenýma očima posadila a začala mžourat po pokoji jako vyoraná myš a snažila se něco zahlédnout. Nic neviděla a tak si unaveně a líně promnula oči a zkusila se podívat znovu. První její pohled padl na lampičku a další na dveře a ten poslední padl na okno po kterém se stále líně klouzaly kapky deště. A opravdu. Duch mladíka byl za oknem. Zase tak namodrale průsvitný jak předtím. Zase s tím stejným nehybným výrazem. Věděla, že ho někde uvidí, ale i přesto se nedokázala ubránit malému trhnutí. Pomalu se zvedla z postele a ostražitě ho sledovala. Duch se najednou

začal také přibližovat a proplul

zdí a

oknem

(protože pod oknem byla samo sebou zeď). Už mezi sebou měli jen jeden metr a v tom Lucy řekla dost. Duch se překvapivě zastavil. Lucy jako by najednou nemohla popadnout dech, ale přece jen se zeptala. ,,Jsi Dorian Gray?“ Nečekala, že by jí mohla přijít odpověď, ale přišla. Vlastně to nebyla normální odpověď, bylo to něco jako telepatie. Lucy mluvila šeptem ale mladík nic neříkal ani nepohnul ústy. Jen věděla, že s ní komunikuje. Jako by mu četla myšlenky.,, Ano jsem“. Lucy najednou nemohla dělat vůbec nic. Vybavila se jí celá ta kniha a to vše, co v ní bylo napsáno a zamrazilo jí. Aniž by se ho na něco zeptala, jako by věděl na co myslí, řekl: ,, až na pár drobností je to pravda“. To Lucy zamrazilo dvojnásob. Ale jak je to možné, ptala se. Vždyť je jen vymyšlená postava. Nic víc. Teď, když si vše začínala uvědomovat se ho zeptala trochu jedovatým hlasem:,, a po mě chceš co? Protože já tě nechci vidět a nevím proč zrovna já, ale nelíbí se mi to. Zvlášť poté, co jsem zjistila, co jsi zač. vše jsem to přečetla, že si byl mladý aristokrat a že si upsal duši obrazu za mládí a krásu a dělal si odporné věci a ke všem ses choval odporně. A všem si moc ublížil a zavinil si smrt několika lidí. A pak, když jsi to nemohl vydržet si probodl obraz a zabil si sám sebe. Jsi zlý a prohnilý a máš, co sis zasloužil!“ Čekala, že se teď rozzuří, ale nic se nestalo. Stál pořád klidně ale hlavu měl skloněnou

k zemi.

Nic

neříkal

(tím

myslím

samozřejmě,

že

k

ní

neposílal

odpovědi) a tak se ho zeptala.,, Co ode mě tedy chceš? A jak to muže být všechno pravda? Musel by tě někdo znát, nechal sis snad napsat životopis?!“ ,,To, co ten spisovatel napsal je pravda. Zřejmě dostal nějaké vnuknutí, a

- 20 -

ostatní mě neznají, všichni, co mě znali, si to odnesli do hrobu...“ To, co řekl, nikdo neslyšel, ale ona to však slyšela jako kdyby doopravdy mluvil. Bylo to zvláštní. ,, Tys je zabil?!“ vykřikla a kdyby nevěděla, že je to duch, nejspíš by do něj pořádnou silou strčila. ,, Ne nezabil jsem je, umřeli stářím“ ,,Aha, zato ty ne! A co ten obraz a věci?“ ,,Většina je zničená a o dalších se neví, že patřili mě. Vážně mě to všechno mrzí, ale člověk si to uvědomí až když je příliš pozdě.“ To máš tedy pravdu chtěla odpovědět, ale nakonec tu myšlenku spolkla, i když tušila, že on to stejně ,,slyšel“. Nevěděla, co má na to říct a co má cítit. Bylo toho na ni asi moc, aby to všechno strávila. ,, A to tu budeš jako strašit ještě dlouho?...promiň, tak jsem to nemyslela“ ,, Ne, to nevadí. Zasloužil jsem si to. Budu tu tak dlouho, dokud mi někdo nepomůže. A vidíš mě proto, protože jsi to ty. To ty mi můžeš pomoct. Protože si mladá a vnímáš svět jinak než tvoje sestry. Můj osud záleží na tobě. Tolik lidem jsem ublížil a může mi pomoct jen ten, kdo má čistou duši a umí odpouštět.“ Jeho hlas zněl divně. Trochu jak kdyby mluvil do nějakého tunelu. I když to vlastně nebyl hlas, ale myšlenky. ,, a když ti pomůžu, co se stane? Jen tak zmizíš? A už se neukážeš?“ když to říkala, bylo jí zvláštně. Na jednu stranu chtěla mít klid a na druhou jí ho bylo líto. Už si na něj zvykla.¨ ,, A co mám udělat, abys mohl v klidu odejít?“ ,, Odpustit mi.“ Lucy se podivila. Čekala, že to bude něco daleko složitějšího. Sice nevěřila, že by to mohlo pomoct, ale nadechla se a řekla: ,, odpouštím ti.“ Jen co to dořekla, vtrhl do pokoje mrazivý vzduch a vál kolem dokola. Najednou se Dorian začal vytrácet a kolem něj zářilo nazlátlé světlo a ta záře byla tak silná, že si Lucy musela zakrýt oči. Potom, když záře pominula, v pokoji bylo prázdno, byl tam takový klid, ticho. Byl to nepopsatelný klid. Nikde žádný vánek ani mrazení a ledový vzduch. Bylo tam prázdno. Pusto. Lucy se unaveně rozhlédla. Vážně. Nic, co tu dřív cítila, tu najednou nebylo. Bylo jí nějak divně. Hezky, ale zároveň cítila takovou prázdnotu. Byla to jen dvě slova, ale upřímná a kolik toho dokázala. Rozhodla se na to nemyslet a šla si zase lehnout. Usnula překvapivě rychle. Ráno jí přišla vzbudit Rose. Měla dobrou náladu a celou dobu se jen smála. Říkala, že dnes to byla první noc, kdy se jí nezdál nějaký ošklivý sen a že se cítí víc živá, než kdy jindy. A byla to pravda. Celý dům ožil. I strýc dnes překypoval optimismem a Lucy taky. Jen matně si vybavovala, co se v noci stalo. Zvedla se a šla se podívat dolů do kuchyně. Snídaně už byla na stole. Když se nasnídala, rozhodla se, že půjde za panem Bakerem. Měl zvláštní výraz. Přišla tedy blíž a zeptala se ho, co se děje. Ten se na ni podíval a začal vyprávět. ,, dnes byla opravdu zvláštní noc, slečno. Asi o půl noci jsem se vzbudil a měl jsem takový zvláštní pocit. Jakoby tu u mě v obchodě někdo byl. A když jsem se šel podívat, jestli to není zloděj, nikoho jsem neviděl. Ale ráno jsem zjistil, že mi zmizel jeden obraz. Byl schovaný za závěsem, nebyl totiž na prodej. Řekl mi to jeden muž, co ho sem

- 21 -

před časem dal – jméno neuvedl -, který říkal, že za žádnou cenu ho nesmím prodat a tak to i zůstalo, ale ráno tam nebyl. Ale jsem rád, že jsem se ho zbavil. Nikdo by ho stejně nechtěl. Byl zničený a šel z něj takový divný pocit. Neměl jsem ten obraz rád. Ale je to záhada. Vlastně jsem docela zapomněl, že ten obraz tady byl. Naposledy jsem ho viděl před dvaceti lety a od té doby jsem ho nechal ukrytý. Je to divné, ale jsem rád, že je pryč.“ Jak to tak Lucy poslouchala, došlo jí, kdo byl na tom obrazu. Ale nehodlala to starému pánovi říct. Nevěřil by jí. Na to byl velký realista. A i kdyby. K čemu by to bylo? Když se vracela domů, zrovna proti ní šli sestry. Chtěly se jen tak procházet městem a Lucy šla s nimi. Stejně za tu dobu, co zde bydleli, se do centra Londýna ani jednou nepodívala. Byla to nádhera. Ušli kus cesty a před nimi se tyčil Big Ben a krásná budova parlamentu. Přešli Temži přes most a nemohly se vynadívat. I když se jim stýskalo po klidu venkova, tohle mělo své kouzlo. Byla to nádhera. Ale už se blížil čas oběda a tak se musely vrátit. Koupily si zmrzlinu. Byl to nádherný den, až na to, že jim teta vyhubovala, že před obědem jedly sladké. K obědu bylo dozlatova pečené kuře a brambory. Vlastně si žili velmi dobře. Strýcovi se dařilo a povýšili ho. Všechno bylo dokonalé. Den se pomalu chýlil ke konci a všichni se začali rozcházet. Dívky si šly zase zahrát karty. Tentokrát Lucy zase prohrávala. Asi po půl hodině se omluvila a šla si lehnout.

Když

přišla

do

pokoje,

pořádně

se

rozhlédla

a

pak

se

zhluboka

nadechla. Najednou její pohled padl na pootevřené okno. Byla na něm bílá lilie. Až teď si vzpomněla, co se v noci stalo. A pousmála se. Sešla do kuchyně pro vázu a vrátila se zpět a lilii do ní uložila. Další ráno byla na okně bílá růže. Bylo to poděkování. Znovu se pousmála. Další ráno už bylo okno prázdné. Lucy si nikdy nemyslela, že by slovo ,, odpouštím“ mohlo mít takovou sílu. Mělo by se říkat častěji. Každá noc se teď Lucy zdála prázdná bez toho chladivého vánku a mlžného oparu podoby mladíka za oknem. Měla ale radost, že mohla někomu pomoct.

Každému

Jednoho

dne,

by

mělo

když

se

být

odpuštěno,

procházela

po

pokud

ulicích

je

to

Londýna

jen se

trochu prudce

možné.

otočila,

protože zahlédla známou tvář. Byl to už rok, od té doby, co pomohla jedné utrápené duši, aby mohla v klidu tam, kam jednou půjdeme všichni. Tvář toho mladíka, kterého náhodou potkala byla stejná jako tvář Doriana Graye. Nebo to nebyla náhoda? Držel v ruce bílou růži a smál se. Smál se na ni. Od tohoto dne už Lucy do svého deníku nic nenapsala a žila svůj život den ode dne, tak jakoby byl poslední.

Zavřel jsem deník. Měl jsem z toho zvláštní pocit. Další den jsem šel do práce.

Vrátil

jsem

deník

na

jeho

místo

a

podíval

jsem

se

na

vitrínku

s originálem. Měl jsem smíšené pocity. Najednou se za mnou objevil můj šéf. Usmíval se a ptal se mě, jestli jsem už deník dočetl. Já přikývl a on bez jediného slova odešel. Neptal jsem se ho, jaký z toho měl pocit on, ani jsem

- 22 -

potom nepátral. Nehodlám se dozvědět, jestli je na tom nějaká pravda, nebo ne. Ale ať čte člověk jakoukoli knihu, vždy je v ní kousek pravdy a moudra. Neřekl bych, že se po tom něco změnilo, ale měl jsem o čem přemýšlet. Vlastně to bylo jen takové rozptýlení. Ale naučil jsem se, že když mě něco nezajímá, proč se nepřemoct a nepodívat se ještě jednou. Někdy to může být i zajímavé. V každé knize, kterou přečteme, je něco, co nás zaujme a co v nás zůstane. Tvoříme si vlastní názory na tenhle svět. A je jen na nás jak ho budeme žít. Třeba tam někde je po smrti daleko skutečnější život než tenhle.

Ano každopádně máme nad čím přemýšlet jako pan Stone. Tahle povídka byla hodně přitáhlá za vlasy. Ale proč jednou nenapsat něco, co je úplně hloupé a praštěné. Je spoustu knih, které nás nezaujmou, a také spoustu

knih, které nám

něco sdělí, pomůžou nám vytvořit si vlastní názory a rozšířit obzory. Proč číst knihy, které nás nezajímají. Proč je neodložit a nepřečíst si je někdy, až budeme mít pocit, že jim porozumíme a něco nám řeknou a dají. Je to stejné jako se sny. Jsou nesmyslné a zapamatujeme si z nich jen to, co nás zaujme. Tak je to se vším. Co když tohle ani není opravdový život, ale jen něco mezi ním. Co když po smrti se teprve doopravdy narodíme a budeme doopravdy žít. Co když je nad námi něco většího a skutečnějšího, lepšího, než tohle. Dobrá kniha je ta, co vám něco dá a předá vám myšlenky jiných. Tohle není ani zdaleka taková kniha. Píšu ji jen proto, abych měla něco, na co se někdy můžu zpětně podívat. Je to jen výmysl v mojí hlavě. Řekla bych, že jsem tu povídku napsala z nudy. Jsem už takový snílek. A proč někdy nevypnout a nevymyslet nějakou hloupost? Každý

máme

vlastní

fantazii.

Knihy

jsou

jedna

z věcí,

kterými

si

tvoříme

názory, a nedá se říct, že něčí názor je špatný. Proto mám knihy ráda. V každé z nich je trocha pravdy a každý je vnímá jinak. To je na nich to nejlepší. Pochybuji, že vám tahle povídka něco dala, protože to ani nebyl její záměr. :-D Ano to je zajímavé. Každopádně jsem ráda, že jste si jí přečetli.

- 23 -