Kniha pro muže a pro holky, které se nebojí pravdy

Kniha pro muže a pro holky, které se nebojí pravdy...

Upozornění: Některé pasáže této knihy nejsou vhodné pro mládež. Postavy, jejich jména a děj příběhů jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečností je náhodná. Děkuji všem, kteří napomohli vydání této knihy. Věnováno ženám. Marcus Wang

Copyright © Marcus Wang, 2012 Editor © Josef Pepson Snětivý, 2012 Photograph © Majo Jurčík, 2012 Model © Jitka Brendlová, 2012 Cover & layout © Marcus Wang, 2013 © Nakladatelství Luxmark International Ltd., Hongkong Tento pdf soubor je distribuován zdarma.

PROLOG Tento příběh není satirickou kritikou ani výčtem hořkostí proti ženskému pohlaví, ale právě naopak. Vyjadřuje lásku a vášeň mužů k ženám, bez nichž by náš život postrádal smysl. Jsem Billy. Všichni kámoši mi tak odjakživa říkají. Tradice ze školních lavic, z období, kdy se nejsilněji formuje charakter člověka. Tehdy frčely tuzexové džíny. Já si sehnal bony a vystál frontu na model s cedulkou Billy the Kid nad zadní kapsou. Nejdřív mi kovbojská přezdívka připadala hloupá, ale zvykl jsem si. Pořád lepší, než se jmenovat kůzle. A s přibývajícími léty rozhodně nevadí nosit klukovské jméno. Tolik o mně v kostce na úvod. V hlavních rolích mých příběhů vystupují ŽENY různého věku, vzhledu (obličeje), tvaru (těla), povah (duše) i národností (barvy pleti a mentality). Mohou být krásné, štíhlé, milující, ale i odporné, tlusté a plné záště. Mladé i stárnoucí, kterým se postupem neúprosných let šťavnatá broskvička mění ve svraštělou seschlotinu. (U mužů tato proměna probíhá taktéž. Pulsující kmen se scvrkává v odumírajícího měkkýše.) Vyprávím rozmanité příhody ahasvera lásky na dlouhé cestě hledání spřízněné bytosti, se kterou toužím prožít společný život. Představte si mne jako tygra-lovce, který se svobodně křížem krážem proplétá pulzující džunglí a vyhlíží svou kořist. Správně tuší, že až nadejde čas, ztupí drápy a dobrovolně zvolí život v zajetí. Dravec na sebe v tomto románu bere podobu štíhlého modrookého blon-

6 | MEZI MUŽEM A ŽENAMI

ďáka. Z introvertního a nepolíbeného studentíka-samotáře, který se ztrácí v rozporném světě žen a nechápe jej, se po malých krůčcích poznávání zákonitostí ženské duše stává zralý muž. Dále se v textu s nutnou pravidelností objevuje Artur, můj kamarád ze studií. Vysoký, krátce střižený tmavovlasý drsňák s širokými rameny a nateklými bicepsy. Charismatický typ, něco jako Freddie Mercury bez kníru, ale zpívat ho neuslyšíte. Ženy si získává sebevědomým vystupováním a arogancí projevu. Jeho vášní jsou síťované punčochy a vysoké podpatky. Co nás spojuje? Milujeme ženy. To VY jste hlavními hrdinkami následujících příběhů o sladkém i trnitém hledání. Nedomnívám se, že by následující stránky mohly být klasifikovány jako červená knihovna, i když se jedná o vášeň, zkušenosti a pocity mužů při setkáních s ženami. Pokud existuje knihovna modrá, zařazení je správné. Modrá je o lásce z pohledu muže. Je přímá a divoká, s rychlým nástupem a bez pálení mostů. Ty buď drží, nebo spadnou samy. Dovedu si představit, že některým čtenářkám (moderní female readers) vyzní mnohé pasáže banálně, ba místy i vulgárně. Nebudou fascinovány opakováním otřelého klišé mužského přístupu k slabšímu pohlaví. Ano, nenajdete tu nic komplikovaného. Veškeré konání je motivováno základními instinkty, které není třeba jmenovat. Nechť mi moralizující příslušnice feministického hnutí prominou naturální drsnost popisované reality a neúprosný (dle nich zvrhle nechutný) mužský pohled na svět, který

MARCUS WANG | 7

je jednoznačně geneticky naprogramován. Toť pádná výmluva na naši obranu. Při spatření obrazu ženy se náš mozek zatemňuje a myšlení nekontrolovatelně klesá níže. Nedivte se tedy, že budu vykreslovat barvu očí, linie prsů, velikost zadků, délku vlasů a minisukní… Neříkejte prosím, že opakované líčení tělesných tvarů nudí, když právě vy svému vzhledu od malíčku u nohy až k účesu věnujete obrovskou péči. Moderně smýšlející, hrdě samostatné ženy mohou některé story přivést až k zuřivému nepochopení a pocitu nepravděpodobnosti. Očekávám, že se mezi nimi najde přinejmenším jediná, která sepíše vysvětlující pojednání, proč se, ovlivněny propagandou z masmedií, mnohdy přestávají chovat a oblékat dle své vtělené přirozenosti. Proč nesmyslnou soutěživostí s muži ztrácejí svoji ženskost pro pomíjivou faleš vítězství rovnoprávnosti. Všechny ostatní a muži do jednoho, doufám, následující řádky pochopí.

MARCUS WANG | 9

01 KATEGORIE PÁTÁ Než začnu souvisle popisovat jednotlivé epizody hledání true love, chtěl bych uvést příhodu, která, přestože vytržená z kontextu, odráží nastavení současného folklóru moderní doby. Slibuji, že nic horšího čtenáře v celé knize již nezaskočí. Když mi kdysi táta vyprávěl o čtyřech kategoriích žen, věřil jsem mu. Ale teď už vím, že se mi o jedné skupině ostýchal zmínit. Bylo mi pětatřicet a v zoufalé touze po lásce s velkým L jsem podal inzerát: Hledám prima holku pro volný čas. Raději zpočátku nic závazného. Žádné přitloustlé zoufalky, chytající poslední vítr. Odpověděla mi krásná slečna s fotkou, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy, ohromné oči a dvoucentimetrové řasy. Jedině jemný knírek coby znak vášně kalil dokonalost její krásy. Studentka ekonomie, která potřebuje finanční výpomoc. OK, proč ne, každá nová zkušenost je k nezaplacení. Sešli jsme se začerstva po ránu v zastrčené kavárně šopinkmolu. Byla příjemná, rozumná a víc než zdravě sebevědomá. „Je mi devatenáct. Žila jsem tři roky s přítelem v Itálii, ale nepovedlo se,“ zahájila stručným, leč informativním životopisem a cílevědomě upřesnila další vývoj: „Nehledám žádný vztah, chci si odpočinout a soustředit se na školu. Ale o té se teď bavit nebudeme.“ Dobrá, souhlasil jsem a v duchu hodnotil situaci. Nemusím s holkou probírat protivná témata, proto jsme se

nesešli. Celkem se to hodí, také nechci vztah na celý život s devatenáctkou. Je nevyzrálá, zamiluju se do ní, pustí mě k vodě a já si hodím mašli. To prrr! Líbí se mi, je sexy a zdá se být na úrovni. Rozhodně nevypadá jako nudná blbka. Se zadostiučiněním jsem sledoval, jak mi po ní chlapi vedle od stolu hladově pokukují, a moje ego jásalo. Hodina utekla jako deset minut a musel jsem do práce. Na rozloučenou široce roztáhla oči, lípla mi pěknou hubičku a něžně pohladila po ruce. Ano, ano, náš vztah se rozvíjel dobře. Příští rande se konalo už za dva dny večer. Půjčil jsem si kamarádovo luxusní auto a vyzvedl ji před domem. Zklamala mě, přišla v plandavých džínách. To nesnáším, ženské mají chodit povinně na rande v sukni. Je chmurné nevidět tvar jejich nohou a svízelné dostávat se do kalhot. Zkuste v šeru domovního výklenku nebo vzadu v autě stahovat holce nařvané gatě přes zadek a stehna. U chlapa se chumel u kotníků snese, ale jak má chudák ženská roztáhnout nohy? Než se vymotá z hadrů a odkopne střevíčky, mladý milenec téměř vystříkne a starší kus aby se průběžně honil, jinak povadne. To ani nechci rozebírat, že ženská noha bez boty rázem ztratí vzrušivou eleganci a beztvaré lýtko leckdy připomene vesnickou děvečku z románu Boženy Němcové. Nasedla, naklonila se ke mně s polibkem na rty a uznale zhodnotila interiér vozu: „Hezká kára.“ Tentokrát místo mě zálibně pohladila leštěné dřevo palubky. Bože, ať schová ty akrylátový drápy, poškrábe japonskou polituru! Dej tu pracku pryč, modlím se. Moje blábolení o kávičce a vínku okamžitě típla: „Hele, frajere, jestli máš nějakej kvartýr, jak ses minule vytahoval, můžeme se tam hned podívat, ne?“


Na akci v interiéru jsem byl pro všechny případy připraven, ale tímhle přístupem mě zaskočila. Tahat ženskou do pelechu je základní role chlapa. Dostala mě do pozice tupého řidiče, trubce, který bude bez dlouhých fórů sypat prachy a pak možná za přiměřenou odměnu dostane to důležité. Žádná romantika se nekonala. Jak jsme se blížili ke garsonce půjčené od kamaráda, nejistě jsem navrhnul zahřívací drink v pizzérce pod záminkou, že „doma“ není co pít. Což byla pravda. Nahoře nás čekal studenej byt s molitanem na rozkládačce a prázdnou lednicí. Provozní šmajchlkabinet. Blahosklonně svolila a rozvalená v kožené sedačce s vyhříváním vychutnávala neslyšnou jízdu limuzíny. „Máš řidičák?“ pokusil jsem se zamanévrovat do neutrálu. „Ne, ale chci ho mít. Koupíš mi auto?“ Zvolání naivní naděje. „Stačí něco menšího, babskýho, abych to zaparkovala. Do autoškoly chodit nebudu, už jsem řídila na venkově. Za desítku dostaneš rovnou papíry, dělá to každej...“ Bral jsem to jako vtípek a adolescentní blábol. Téměř roztomile hloupoučké, ale v českých poměrech takováto „službička“ není ani přestupek. Proti dobrým mravům určitě ne. Stačí znát lidi na správných místech, a když nejsou prachy, sbalit někoho, kdo to rád zacvakne. „Chtěla bych liposukci na stehna a umělý prsa, aspoň čtyřky, potřebuju vypadat, víš? “ šokovala mě nad sklenkou ryzlinku. Pravda, prsa jí zrovna výstřih nerozrážela, ale malé kozičky mají též své neodolatelné kouzlo. Káča bláznivá. Místo umělejch ňader by jí víc slušelo pár facek a sto kiláků na běžícím páse. Tahle kůra zpevní rozevláté plandy.

MARCUS WANG | 11

„Až moje kozy za chvilku uvidíš, uznáš sám. Jsou slabý. Jo, a taky mám kérky a piercingy… všude.“ Snažil jsem se neztrácet rovnováhu a chytil ji přes stůl za předloktí, které hyzdilo rozplizlé tetování. Žádná výstavní krása. Maso překvapivě měkčí, než bych na školačku čekal. Ale představa piercingů všude mě vzrušovala. „Máš překrásný vlasy,“ zachraňoval jsem sám sebe a polaskal její tmavou hřívu, končící až u pasu. „Hmm, jsou levý, nalepený, a stály třicítku... Mívala jsem svoje, ale bejvalej se na mě v žárlivosti nachystal, chytil mě pod krkem, ohnul přes židli a surově ostříhal. Řvaní nepomohlo. Kdybych se bránila a hrábla mu mezi nohy, roztřískal by mi hubu. Tak proto. Měla jsem je fakt krásný,“ posteskla si a bez slzy v oku pohladila příčesek. Při konverzaci se mi zobrazoval její hladce vyholený rozkrok (doufejme!), který jsem si vyfabuloval na základě poslané fotky v prádle, na níž samozřejmě vidět nebyl. Mohl být, ale lstivě nebyl. Příliš odvážné foto by nás vrhlo střemhlav do naturální monetizace. Dopili jsme a vyjeli výtahem nahoru do osmého patra. Místo aby na mě skočila hned v předsíni a předvedla mi svou profi vášeň, které jsem se podle předešlých keců poněkud obával, způsobně si sedla na kraj pohovky a po chvilce mi oznámila, že viděla fajn GUCCI hodinky. Za sedmapůllitru. A že jsem ten, kdo jí je koupí. Zkoprněl jsem. „Co je? Je to jen za sedmičku, tak nebuď škrt. Líbí se mi, rozumíš? Kabelku probereme jindy...“ Chabě jsem namítl, že v Německu by ty věci vyšly levněji. Koupil bych je příští týden ve Frankfurtu na letišti. Nebo bych simuloval snahu. Pohrdavý pohled, šetřílky zřejmě ve své blízkosti bytostně nesnáší.


Ačkoli sedm litrů je dost, možná bych přece investoval. V téhle chvíli určitě, prsa byla na dosah a v poklopci mi začínalo vrnět. Nejradši bych se na ni přismažil a vlnil se. „Hele, zlatí,“ pokusil jsem se odklonit nepříjemné téma, „jak jsi to na našem prvním rande myslela, že jsi měla jenom jednoho kluka? Toho Itala. Hádal bych ti víc.“ „To mi nevěří ani nejlepší kámoška. Bude to tím, že já mrdám hlavně holky… Ty ale nebudeš žárlit, že ne? Mýmu bejvalýmu to vadilo. Pořád se litoval, že jen on, jedinej na světě, mě musí hlídat dvojnásob, před ženskejma i před chlapama. Chudáček hloupej.“ „Nee, vůbec ne, já nežárlím,“ pípnul jsem hrdinně, třebaže se mi žaludek zrádně převracel. Navíc nebylo jasné, co myslela přesně tím „s holkama“. Jak to asi dělají? To bych chtěl vidět naživo. „Chodím někdy do gay barů, je tam zábava,“ pokračovala, „AMORCITO znáš? Nad ránem tam zabrousí i normální kluci na poslední sběr. Holky s nima jdou bez řečí šukat pro zábavu a doufají, že jsou gayové a nebudou se lepit a otravovat esemeskama, že chtěj zase...“ Bylo mi vážně šoufl. To z toho kyselého vína na lačno. „Taky mám ráda kokain, sežeň něco na příště, nesnáším nudu. Ale kvalitu! Nesjedu se ledajakou sračkou!“ Na můj názor nebo jiné potřeby se moc neptala. Asi předpokládala, že když hodí do placu roztažené nohy, splním jí bez odkladu každé přání. „A nechceš mi tenhle kvartýr přenechat? Vzala bych si sem na bydlení nějakýho kluka nebo holku, a až by nebyli doma, přijel bys mě přefiknout. To by mě rajcovalo!“ Její slova ke mně doléhala zastřeně. Obranný mechanismus mi přivíral ušní bubínky. Tohle přece slyšet nechci!

MARCUS WANG | 13

Svět nestojí jen na píchání za prachy. Ani pro muže ne! I my chceme iluzi lásky. I monkey business si zaslouží více elegance. Uznávám, že vidina financí a dobrého zabezpečení působí obecně na ženy jako stimulátor a urychlovač rozhodnutí „s tím ne a tomu ano“. Ženské afrodisiakum bylo vynalezeno o tisíciletí dříve než Viagra. Uši zavřené, ale moje tělo odmítalo resetovat spuštěný mechanismus přirozeného vývoje událostí. Vystřelený šíp mého snažení minul cíl. Na jemné dotyky nereagovala. Líbat ani svlékat se nechtěla. Motivace i perspektiva se žalostně propadaly k nule. Chlape, vstávej, musíš zabojovat, projelo mi hlavou. „Tak ukaž aspoň ty kozy,“ navrhl jsem troufale v naději posunu vpřed, „slíbilas to!“ „To určitě! Ještě jsi nekoupil hodinky, a už bys vejral na moje cecky,“ zchladila mě nekompromisně a vzdorné tmavé chloupky nad jejím horním rtem se bojovně naježily. Konec. Naložil jsem ji, odvezl k domovu a už jsme se nikdy neviděli. Fak‘, že ne. Za dva dny dorazila SMS: „Je mi tak smutno kocourku, proč nepíšeš? Jsi sympaťák, padnuls‘ mi do oka. Kdy půjdeme nakupovat?“ Hroší kůže splachovací. Fak‘ nepůjdeme! Hledám dál. Cítím obvyklou marnost na duši a tlak v kalhotách.

MARCUS WANG | 15

02 TROPICKÝ POHLED Noc. Ostražitě nahmatávám kliku, tiše otevírám dveře a vplouvám do ložnice. V noci umím našlapovat neslyšně. Infravidění nemám, znavené oči mi vůbec nezáří, takže do něčeho kopnu, čímž se prozradím. Digitální chronometr na nočním stolku ukazuje dvě hodiny po půlnoci a Dragana, můj miláček, klidně oddechuje. Neodvažuji se rozsvítit, upozornit na sebe a vyslechnout si noční kázání o svém workoholismu. Ale pořád lepší než závislost na alkoholu nebo na ženách. Zasněžené střechy okolních domů umocňují bledou záři měsíce, jehož svit mění její tvář ve spící královnu v říši věčného ledu. Zdá se mi pohádková. Kolik osudových lásek člověk prožije za život? Jednu, nebo více? Která je pak ta osudová? Někdo možná nezažije ani jedinou a umře bez poznání nejkrásnějšího citu. Líbám Draganu na rty. Pohotově mě chytá za ruku, usmívá se a rozespale říká: „Miluju tě.“ Jak dlouho spolu zůstaneme? Nechci už žádná překvapení ani rozčarování. Mám dost. Zítra letím služebně do Singapuru. Ráno. „Jéé, ty už zase někam zdrháš? Se máš, závidím ti,“ povzdechla si blonďavá plavčice od bazénu, kam jsem chodil obden. Bylo to blízko a udržoval jsem si tak figuru. „Hned bych jela taky, hlavně ať je tam teploučko. Trčím tu na suchu jako tydít a nudím se. Kdyby se tak našel nějakej pořádnej chlap... Choděj sem samý bačkory.“ Byla to narážka na mě? Připadám si provinile. Za pár hodin vyrážím do dálky kdovíjakých dobrodružství a zároveň si

prohlížím obliny, které nestydatě nabízí výstřihem přiléhavého trička. Přemýšlím, jaká asi může být tam dole. Nestydaté myšlenky a potenciál hříchu ve vzduchu. Tady i tam v dáli. Další den odpoledne. Navzdory půlce února se slunce pyšní žhavým jasem. Lehký tropický vánek od moře mění teplotu dvacet osm stupňů na příjemné odpoledne. Sedím v pouliční kavárně ve stínu obřího parasolu a pozoruji svět přes orosenou sklenici piva. Většinu zákazníků tvoří mladé ženy, štěbetající studentky a kancelářské puťky, oždibující biosendvič během polední pauzy. Jsem jiný než ostatní, nápadně bledá opice s chlupy po celém těle. Přemítám, jak je právě v Praze. Asi šedé ráno, teplota pod bodem mrazu. Padá čerstvý sníh a plížící se kolony aut rozstřikují špinavou čvachtanici. Zkondenzované vodní kapky na půllitru mi připomínají tající sněhové vločky na předním skle. Klidný prostor kavárničky odděluje od hektického chaosu hradba nízkých palem. Pár metrů za nimi duní rušná Orchard Road, luxusní třída v centru Singapuru. V mezeře mezi stromy se promítají proudy chodců, nahodile plující vpřed jako molekuly vystřelené do řídkého prostoru bez pojetí jasného řádu. Široké spektrum národností a kultur. Sleduji tu optickou rozmanitost geometrických vjemů a žasnu nad prapodivností hábitů, náušnic a účesů, dřeváků i vysokých kozaček (!). Vnímání fyziky pohybu je pochopitelné, na rozdíl od záhady chemického procesu všeho, co se děje mezi mužem a ženou. Výsledkem čehož je strohé ANO nebo NE, které se mnohdy obrací v časoprostoru. Cítím, jak se zastavuje čas a před očima se mi promítá dlouhý film. Stejně rozmanitý a barevný jako nahodilý proud chodců za bariérou z palem. Jeho děj vám teď chci vyprávět.

MARCUS WANG | 17

03 JAK NA TO Praha 1969. Nadšení z politického uvolňování na jaře 1968 se po ruské invazi zoufale vytrácelo a normalizace socialismu ve skrytu zbrojila. Straně už nevěřil nikdo, kdo měl rozum pohromadě. Komunistický režim fungoval dál s podporou Sovětského svazu. Roční období tvořily čtyři důležité události. Jaro: 8. březen, oslava MDŽ. Každoroční příležitost užít si s ovíněnou sekretářkou na podnikové oslavě. Léto: rodinná dovolená v rekreačním zařízení ROH, veselé večery s pivem a rumem v pracovním kolektivu, podlézání stranickým vůdcům. Podzim: oslava VŘSR, bláboly o vítězné porážce kapitalismu. A konečně Vánoce: fasování kolekce čokoládových figurek na stromeček ve staniolu pro radost nejmenších. Život byl vlastně fajn. Žádní zbohatlíci, kterým je třeba závidět nakradený mamon. Žádné extravagantní bouráky, podnikatelské baroko a hodinky posázené stovkami briliantů. Ani vidu po nestydatě nohatých celebritách, zkrášlených chirurgickým nožem ze všech stran. Všichni obyčejní lidé byli uvězněni ve stejném životním póvlu s občasnou touhou rebelantsky naladit chraplající vysílání Svobodné Evropy. Aby chlácholili svou duši nereálnou vírou, že komunisti odtáhnou. Bez vědomí, že jednou budou zatracovat politické lídry, ať už volby vyhraje kterákoli strana, a korupční skandály se stanou hlavním bodem denních zpráv. O tomhle jsem neměl ani nejmenší páru. Bylo mi tři a půl. Místo „nikdy“ jsem ještě občas říkal „nidli“. Zmožen nedělním výletem s otcem po Císařské louce na Vltavě jsem

klimbal ve sporťáku, kočárku lehké kovové konstrukce. Snil jsem živý sen o rudé záři. Mihotala se mi před obličejem a lechtala mě na nose. Netušil jsem, že červená barva je pro život v totalitě zásadně důležitá. Jakoby již ovlivněn propagandou, rozevřel jsem oči a rázně chmátl oběma rukama před sebe ve snaze zmocnit se rudého vjemu. Zalilo mě teplo a vlhko a ohlušil mě hlasitý výkřik. Sáhl jsem hluboko pod sukni mladé slečně, která se nade mnou vlnila u tyče v tramvaji. Netancovala, škubala sebou harmonicky se změnou směru jízdy. Bylo to mé první setkání s ženským klínem, které počalo formovat moji osobnost. Uplynula léta... Vyrostl ze mě chlap, teda skoro, chtěl jsem se tak cítit, už pořádně nevím. Probouzel jsem se s tlakem proti matraci a měl nepřekonatelnou chuť na ženskou. Sveřepě si dával závazky, že bude jeden den v týdnu, kdy se udržím a neudělám si to ve sprše. Chtěl jsem bejt dospělej a neposlouchat ty ujetý kecy, co je správný. Moralizování o debilovinách. Co doopravdy dělá muže mužem? Musím začít šukat. Vždyť je mi už sedmnáct. Zkoumat sám sebe mě bavilo ve třinácti. Volám po změně. Kámoši už to taky plánují. Ale jsme na tom všichni obdobně. Máme po krk těch dlouhých dětských let a bezstarostného mládí s obrázkovými encyklopediemi a zájmovými kroužky pod hlavičkou Svazu mládeže. To neustálé sekýrování, co se může, co ne a na co si dát velký pozor. Jak se to oblíkáš, máš mastné vlasy, jak to mluvíš? „Co to do sebe cpeš? Budeš obézní a dostaneš cukrovku,“ straší mě matka. „Radši bys měl jíst zdravě, zeleninu a mrkev na voči.“


Můžu za to, že když mi vzali v osmi letech mandle, stal se ze mne buřt, kterému se smáli v těláku, když neuměl udělat kotrmelec? Rokům, kdy mě všichni brali za malého chlapečka, babička plácala po vlasech a dokrmovala k prasknutí lahůdkami vlastní výroby, je už fakt odzvoněno. Máslovým dortem si už moji přízeň nikdo nekoupí. Konec s tou infantilní nudou. Dost žvástů „pilně se uč, aby ses měl v životě dobře a mohl se flákat jako komunisti. Do strany teda zrovna lézt nemusíš, ale vzdělávej se!“ Nenávidím každou sobotu napchávat škodovku žrádlem před cestou s rodičema na chalupu a nutit se tam do kamarádství s buranama. Nejhorší, co by se mi mohlo stát, je potkat na ulici kámoše, jak se vede za ručičku se svojí novou holkou, a já cupitám spořádaně s mámou a tátou oslavit dědečkovy narozeniny. Cítím, že dospívám, a můj pohled na svět se rázem mění. Už mi nestačí knížky Karla Maye a chodit na chemický kroužek v Domě pionýrů, chci od života víc. Uvědomuji si, že bezstarostné dětství, kdy se mi zdálo vše oukej, se vytratilo. Je čas žít. Zkusit něco, na co se dá sáhnout, a rozjet to fest! Namísto toho je ale všechno totálně k posrání. S klukama sem tam nesměle vlezeme do hospody a srdeční sval námi cloumá. Nalejou nám, nebo ne? Stejný trapný otázky. Je vám už osmnáct? S holkama je to taky těžký. Ve škole máme samý dyliny. Nedá se s nimi kloudně kecat. Těch pár, co by stálo za šťouch, nosí frňák nahoru a neustále si důležitě vykládají, jak přes víkend se svými chlapci úžasně zakalily, pak se zblily, a jsou do nich udělaný. Nejblbší jsou blonďavý bárbíny, ty životně nesnáším. Namlouvají si, že se z jejich vrkočů každej podělá a s rozběhem vystříkne. Jako

MARCUS WANG | 19

by vážně nechápaly, jak mají nekonečně daleko do modelín z Bravíčka. Mnohejm špeky tečou z gatí už teď. Jestli budou dál nabírat, tak o ně žádnej chlap za pět let neopře ani kolo. Chci pak vidět jejich nástup do života s třaslavým zadkem. S nima pak jen za tmy nebo přes pivní krasohled. Kecám, toužíme po nich a sere nás, že nás přehlížejí jako pustou krajinu. Jak to někteří týpci dělají, že jsou z nich holky urvaný? Tak třeba Michal Hřebík, znám ho ze základky. Legračně hubenej, ručky špejle, hubu samej jebák. Triko na něm vlaje jako hadr na holi. Fousy mu nerostou, ale holky balí jak na pásu. Závidím mu, je to parchant. Co na něm je, proč ho holky žerou? Dostal se nejmíň na tři. I když bych řek, že toho s nima moc nenadělal, určitě se hubičkovali a šahal jim na kozy. No aspoň to. Až nějakou vojede, upadnu do deprese a budu třískat hlavou o zeď. Nebo se vožeru. Dám tři kousky a budu do tří do rána odplivávat zvratky a škytat vedle umyvadla. Mně připadá, že se na mě žádná holka ani nepodívá. Do školy jezdím metrem a občas vidím jednu, kterou bych chtěl. Potkávám ji ráno a v noci se mi o ní zdá. Každý den rozjímám u snídaně, jestli ji zahlédnu v přijíždějícím vlaku. Chodím dřív a nechám odjet klidně i tři soupravy v naději, že tam bude. Když ji zmerčím, nitro se ve mně sevře. Měla by to být radost, ale je to spíš strach z neznáma. Přistoupím do vagonu druhými nejbližšími dveřmi a tvářím se lhostejně. Každých třicet sekund k ní (ne)pravidelně otočím hlavu a krátce ji proskenuju. Pořád nic. Kdyby se naše oči setkaly, zkusil bych se usmát, jako na pohodu. To je ale nesnadný úkon. Zkuste si zařehtat se na povel do ksichtu ně-


komu, kdo o vás vůbec neví. Odvrátila by se s nechutí. Určitě pro ni splývám s plakátem na stěně za mnou. Smějící se opičák láká k návštěvě ZOO. Chce to kuráž a cvik. Jo, to je marketing, jehož taje pochopím až o dvacet let později. Dá se aplikovat na tahání ženskejch do postele? Stoprocentně ano. O mnoho snadněji než cokoli prodat. Ona mě nevnímá. Je celá v tmavém, i vlasy, a tváří se maximálně otráveně. V ruce drží rozevřenou učebnici ruštiny. Probůh, údernická svazačka nebo šprtka? Aniž odhlédne od knihy, pohybuje rty a pohupuje se v bocích. Mentoruje Zločin a trest a hecuje ji to. Má na rtech tuzexový lesk. Že by se tahala s vekslákama? Skryté tvary jejího těla neodhaduju přesně. To dělají ty neforemné hadry, pankačka v dlouhé sukni. Jestli vepřově prorůstá a maskuje, tak zdrhnu, i kdyby si na prvním rande vyhrnula roucho až nad hlavu. Tak narvanej zas nejsem, abych vlez na všechno. Jsem na ženský kritickej, jejich posláním je bejt krásný. A nežrat nad míru. Přesto je v ní něco, co mě táhne. Asi to, že je první ženská, kterou vážně chci. Jedeme dál, za chvíli bude vystupovat. Dlaně mi kloužou po tyči, nestačím je střídat a sušit. Připadám si jako opičák na hrazdě, stejnej jako ten na obrázku za mnou. Klepu se a je mi špatně. Nadechnu se hluboce a jdu. Podívá se na mě, až když jsem na metr blízko. „Promiň, já tě znám...,“ zaskřehotám potichu, abych na sebe neupozornil okolní čumily. „Ano? A co?“ bodá do mě pohledem. „Laskavě mě ignoruj a odpal...“ štěkne nesmlouvavě a je konec. Od azbuky už nevzhlédla a na příští stanici vystoupila. Více jsem ji neviděl. Buď jsem jezdil v jinou dobu, nebo ji pohltilo peklo, aby ji přede mnou zachránilo. Od toho

MARCUS WANG | 21

minidialogu mě dlouho ovládala skepse, že nikdy žádnou nesbalím, a život přestával mít smysl. Nechtěl jsem už zažít žádnou další scénu, která končí odpálením syčící rakety s kusem mého srdce. Život ale smysl má. Rozhodně vyšší. Nevěřím, že vznikl z kosmického chaosu nebo z nějakého prabujónu, definovaného ruským Oparinem. Někdo nahoře musí jasně řídit tenhle nesmyslný hampejz pro svoji zábavu. Proč by jinak chlapi dostávali větší platy, aby si mohli za kytky, parfémy, malá auta a velké brilianty kupovat sex u žen? A ony jim oplácely láskou, to jest večeří, vyčerpávajícím monologem a rozením dětí? Zoufám si, že jsem se nenarodil na jiné planetě, na zeměkouli pro mě není místo. Jak se mám škrábat s optimismem na první schod, když vím, že mě čeká točité schodiště s tisícem stupňů? Neřeším, jak se dostat holce do kalhotek, ani buchtu v jináči, ale usiluju o první rande, zakončené pusou. Ať už kurva něco začne fungovat! Připadám si jako uvězněnej ve vlastním hrobě. Chci sex! Kdybych jen tehdy tušil, jak je seznámení jednoduché! Že sbalit holku je lehčí než napsat referát o (ne)smyslu RVHP nebo přednést pasáž Shakespearova dramatu ve staroangličtině. Nebo prodat vysavač značky Rainbow v dělnické rodině. Nejdůležitější je víra ve vlastní schopnosti. Sebevědomí, které ženy vzápětí respektují a posléze milují jako příslib kvalitní genetiky. Dnes vím, že holky nás taky chtějí a teskní po nás. Touží nás vlastnit a mít v nás oporu pro život. Tyhle chytrý rady by mi ale nepomáhaly. Pokud se někde, kdekoli, našly volný holky, netroufali jsme si na ně. Nepokojně jsme s klukama usrkávali z půllitrů a s marnos-


tí si prohlíželi jeden druhého. Kdo začne? Ačkoli jsme na večer oholili chmýří pod nosem, stále jsme za ucha. Jen nás za ně vykrákat. Kdy se to změní? Kdy najdeme tu, se kterou rozboříme celou ložnici… a budeme se milovat na věky? Nebo párkrát, než se omrzí? Nevěřili jsme, že to někdy přijde...

04 NASLEPO Troufám si tvrdit, že milostný život týnejdžra stojí za úplný hovno. Až na řídké výjimky spočívá maximálně ve sbírání nevinných hubiček četností shodnou s hřiby v borovém lese za sucha. Letmé dotyky nemotorných rtů se rozvíjejí při procházkách s rukou ovinutou kolem pasu. Polibky v těsnu domovního výklenku procvičují v tomto věku srdeční oběh adrenalinem mnohem účinněji než odkládaná manželská soulož třicet let poté. (Ne)trpělivé číhání na pozitivní umanutí, kdy slečna váhavě porozevře stehna, je frustrující. Nemám na mysli souložení, spíše jenom neochotné svolení pro dotek šátrajících prstů. Každý pátek večer chodíme s klukama ven kalit. Naše noční dýchánky běží podle jednoho scénáře s minimálními obměnami. Nejdřív se týden těšíme, že zajdeme na dýzu a budeme balit holky. Když žádné volné neobjevíme a ani nemáme prachy na kořku, připadáme si jako tlupa zoufalých lůzrů. Zachraňujeme se s flaškou nejlevnější vodky z konzumu a ředíme ji pomerančovým džusem pod mostem u řeky. Plané kecy neberou konce a kámoše napadají blboviny, jako že se rozeběhneme proti sobě a srazíme se ramenama na způsob amerického fotbalu nebo na sebe střílíme hořící sirky. Úchylácká trapárna, zábava pro puberťáky. Všichni myslíme na to samé. Mlčíme. Chvílemi někdo prohodí „kam se všechny ženský poděly, o co jim kráčí a proč nás nechtěj?“. V našem gangu ze školy, co spolu táhneme, holku nikdo nemá a kromě Hřebíka nesmočil. Po chvíli najíždí ohraná písnička. Na obávanou otázku, „měl už jsi nějakou?“ se odpovídá „jasně že jo!“, ale neur-


čitě a bez konkrétních detailů. Protože stále žádné detaily neexistují. Že letmá hubička vylouděná z tanečnice na závěr prodloužené se nedá považovat za sexuální prožitek, je nabíledni. Prostopášné americké filmy s pomádou na hlavě, kde se blonďaté krásky nabízejí mladíkům jedna přes druhou, nás matou. Ta zápaďácká blamáž je nedostupně vzdálená a zavání ideologickou propagandou. To nás učí ve škole. Jestli se něco rychle nezmění, je život ztráta času v prostoru, shodujeme se všichni. Spoluzoufalec Honza Jelínek sedí stranou na bobku na kraji říční navigace, filozoficky mlčí, hází kamínky na různé způsoby, aby prozkoumal interferenci vlnek, a najednou povídá: „Jo, zašukat si s kurvou, to by byl luxus.“ Nikdo nechápeme, že někde na světě prosperují bordely, priváty a šlapky na telefon, ochotné přistavit se na určené místo. Nekrafat, roztáhnout, zamakat za rychlý prachy. Obskurní obrazy, které v reálu skousne jen určité procento obou pohlaví. Ostatní slintají závistí. Couvli by, i kdyby se před ně snesl z nebe pojízdný konkubinát. Báchorky z historie, kdy mladík ztrácel panenství ve vykřičeném domě, nám připadají stejně nevhodné jako pálení čarodějnic v dobách inkvizice. Máme jiné sny. Jsme bujaře mladí, a i když se nám hormony tlačí do hlavy, naše chtěné úlety žádají nepopíratelně víc romantiky než naturálního milování. Kdyby se hrálo o sex, domluvíme se s holkou za prachy, které bohužel nemáme, a neztrácíme čas zbytečnými úvahami. Šly by? Po letech budeme zírat, že mnohou škvára zlomí. Teď nás ale naše nezkušenost znejisťuje. Nevíme, jak začít. Jak holce říct, že na to jdeme, jak ji svléknout a co pak dál dělat. Líbat ji nahoře i dole, nebo se rychle pustit do

MARCUS WANG | 25

práce? Místo extáze to zatím přináší fůru starostí. Jak překonat vynucenou pauzu při ukusování rohu pytlíku s kondomem a jeho rozrolování? Pochybujeme, že při aktu stihneme myslet na načasování partnerky. To je v téhle úvaze to poslední. O tantrickém sexu nemáme páru a v hloubi duše prahneme po trošce lásky a ženské náklonnosti. Kéž by se už stalo to, co z nás udělá chlapy! Jak tušíte, Michal Hřebík bejval můj nejlepší kamarád. Spolužák ze základky. Trošku jsem mu záviděl, chci říct, točil mi fest, jak se mu dařilo s holkama. Teď sice chodil na nějakej bezejmennej gympl na kraji Prahy, kam bych nemusel, ale odmalička se uměl vším prokecat. Prevít jeden vytlemenej! Nasazoval vychytralej ksicht a spouštěl vysílání, jako by zahajoval estrádu. Proto taky mířil na filmařinu. Tohle mu vyšlo, i když po nás na ulici vyjela tlupa morgošů, kteří se chtěli porvat. Rozjel na ně tak nehorázný nesmysly, že nechápavě civěli s rozevřenejma hubama. Rozhodil je tak, že bez řečí vysmahli vyšilovat jinde. Proč na něj ženský tak letěly? Měl charisma drzého spratka. Zvířecky cítily, že se dokáže porvat se světem a obalovat je měkoučkým klamem pocitu bezpečí. Nadto mu fotr půjčoval Leninovy sáně, jak se přezdívalo Moskviči (ruské osobní auto). Takže s fárem byl rázem floutek nedostižnej. Řidičák měl na rozdíl ode mě už přes půl roku a vytahoval se, jak cvičí smyky na kluzišti. Ukazoval mi boty s kulatou patou, prej důležitý na pedály. Planý řečičky. Keckama žádný práskačky nesbalíme. Rozhodně ne ty, co se producírujou na vysokejch šteklech a tahaj se s vekslákama. Nevím, jak Michala napadlo verbovat mě, abych se s ním zapsal do rychlokurzu disko tance.


„Jsi přihřátej?“ prohlížel jsem si ho podezíravě a pro jistotu krapet poodstoupil. „Hovno, vole, tanec je tradiční prostředek, jak se dvořit dámě,“ poučoval mě, „bys koukal, jaký tam chodí kočky. Vlní se na Olympiky a jsou absolutně v laufu. Už bys moh tušit, co můžeš očekávat od kůže, která se živě hejbe na parketu. Četl jsi Plzákovu příručku Dospíváme v muže?“ Brožurku jsem měl nastudovanou a dozvěděl se, že v našem věku nám už vzniká nárok na pohlavní život. Praktické postupy úspěšného sbalení ani databázi pichuchtivých holek doktor bohužel neuvedl. Takovou knihu jsem plánoval sepsat já, až budu starej. Bude velice drahá. Michalův projekt ve mně žádné nadšení nevzbudil. Tanec mi explicitně lezl krkem, jelikož mi moje matka únavně předhazovala zápis do tanečních, kdykoli zazněla z rádia rytmická hudba. Že se tam naučím správnému chování k dívkám, budu je držet v ruce, šlapat jim na nohy a potit se jako čuník. Paráda. Oni zamlada s otcem vymetli všechny možné kursy společenské výchovy a povýšili až do speciálek. Co ale teď s tím? Začíná kybernetická doba. Na buchty se musí vědecky. „Billy, neser mě, nevíš ani prd, o co přicházíš. Drž hubu a jde se. Já už tam byl s Gábinou. Před týdnem ji tanec tak navolnil, že si při cestě domů prosadila, abych zastavil u parku. Jasně že čůrat nechtěla. Co mi zbejvalo, když mi provokativně předváděla, jaký má spoďáry?“ Kecale bídnej, ty žes ji vojel v tý plechový kraksně? Vejtaho přiblblej, víš, že jsem ještě čistej, sotva držel prso v dlani, a budeš mě tady furt provokovat? Zasloužil bys dobře mířenou dělovku přímo na rypák. Tak jsem mu ty ženský záviděl. Ať už žvanil, nebo ne.

MARCUS WANG | 27

Michal nemohl tušit moje myšlenky skrytého rozhořčení a pokračoval: „Předevčírem jsme se s Gabčou poštěkali, už po stopadesátý, a jeví se to vážně na konečnou. Takže s sebou beru novou kožešinu. Sbalil jsem ji včera na fotbale.“ „Cože, už máš zas něco novýho?“ „Jo, vypadá prima. Prozradila mi, že se právě rozešla s klukem. Snad nebude moc dotírat, chtít se scházet a votravovat.“ „Ty máš teda starosti, vole.“ „Je sice kapku starší, ale štíhlounká a nohatá, uvidíš sám. Jdeš, nebo ne?“ „Jdu. Ty nádivo, tvoje potíže s přetlakem ženskejch bych chtěl mít. Jak to děláš, že se na tebe baby lepí jako havěť na mucholapku? Sereš mi, ale uznávám, že když dorazíme na plac s nohaticí, ostatní budou vejrat, jaký jsme třídy. Snad se z ní nevyklube nějaká sprostá fotbalová běhna.“ „Neboj, je slušná. Když se ti bude líbit, nechám ti ji k příštím Vánocům.“ Sraz byl v devět večer před garáží u Grébovky. Přestože jsem si připadal hloupě, prohlédnout si nový objev mě lákalo. Třeba ji fakt vyškrábnu pro sebe a vypálím Hřebíkovi rybník! Zasloužil by si pořádnou lekci. Cítit se jednou jako blb by mu prospělo. Ten den mi ale žaludek nadskakoval už od poledne. Nebudu tam náhodou za křena a ještě šaškovat v rytmu? Ne! Musím, jinak se můj bídný život nepohne. Zánovní Moskvič pyšně zářil nablýskanou červení už z dálky. Michal dorazil s předstihem, aby na plech naplácal leštěnku a neotvíral před obecenstvem garáž, kde se válely hory starých součástek ze všech možných vozidel a chumle zaole-


jovaných hadrů. Když jsem se přiblížil, rozhodilo mě, že řidič chybí. Zato z předního sedadla se křenila Michalova Gábina, která tu neměla co dělat! Rozhádali se, dala mu kopačky. Na dnešním programu přece byla nová kost ze stadionu! Gábina mi pokynula na zadní sedadlo, kde se rozkládala nová děva. Její nohy se zdály být všude. Opravdu pěkná, možná trochu dlouhá, ale kvalitní kategorie. Michal říkal, že velký nedělají cavyky. To jsem zvědav. V té chvíli mi už divoce bušilo srdce. Právě mi došlo, že neznámá je na večer připravená pro mě! „Já jsem Lucka, polez, vejdeš se,“ usmála se povzbudivě. Když viděla, jak si ji prohlížím, přimkla nohy k sobě. Takže do rozkroku mě zatím pustit nechtěla. Velmi dobře. Dobyvatel chci být já. I když jsem situaci nechápal, neměl jsem žádné strachy. Michal přijde a vykecá se jako vždycky. S předstíranou elegancí světáka, který vyráží na ples v Opeře, jsem se nasoukal do auta. Představování neprovázela žádná pusa, aby si holka nemyslela, že ji hltám od první minuty. Mám svou cenu a neprodám se lacino. „Kde máme Michala? Musí řídit, nemám s sebou papíry,“ což byla lež i pravda, protože mě před týdnem vyhodili od zkoušky v autoškole. „Buď v klidu, Míšan se šel převléknout a nazout botky k tanci,“ vysvětlila Gábina. Aha, takže milostný románek neskončil, sešukaný tandem se nerozpouští, pomyslil jsem si. A představoval si, co bych dělal s nohatkou vedle mě, jestli po cestě domů taky nouzově zastavíme u parku. Chvíli jsme mlčeli. Michal se přiřítil ve chvíli, kdy jsem se opatrně dotazoval, zda mé ošoupané Super Rifle nezkazí image naší party. Zaslechnul mou otázku a uzemnil mě:

MARCUS WANG | 29

„Ty naivko, místo parády ses radši měl oholit pod nosem.“ Teď z něj promluvila holá nepřejícnost. Moji tvář totiž zdobil bujný vous, kterým se v našem věku mohl pochlubit málokdo. Mohl jsem mu opáčit, že je holobrádek a vypadá jako pískle, ale raději jsem si tento názor nechal pro sebe. Dotáhl řezivo, a tak zasluhoval úctu. „Vidím, že seznamovat vás nemusím. GO!“ ušklíbnul se sebejistý řidič a startoval vozidlo, které se zatřáslo a s chrapotem naskočilo. Nechápal jsem, že Gábina bez zlostné tirády skousla nečekanou sokyni. Není padlá na hlavu, aby nepochopila, že Michal po jejich hádce briskně sbalil náhradnici a beze studu ji dovalil. Dobrá taktika. Tomu říkám laxní cynismus. Ale netvrdím, že je hovado, které přefikne každou vopici. Má vkus a vybírá si. Nic duchaplného mě nenapadalo, proto jsem mlčel a pokukoval po Lucce, jejíž stehno, vylézající zpod krátké sukně, mě naplňovalo zvědavostí. Jen ať není větší než já! Michal by se hned poškleboval, že bez kastrolu s uchama, který jí narazím na hlavu, s ní spát nemůžu. Že bych bez pevné opory odlétl jako pajďulák, odmrštěný odstředivou silou. Brzy jsme byli u cíle. Dalo se jít i pěšky, ale to by nebylo ono. V amerických filmech všichni šviháci jezdili s holkama v autech. Michal bravurně zaparkoval ve škvíře mezi auty před disko klubem Déčko na Vinohradské ulici. Přál jsem si, aby vyhazovač neprudil s naší plnoletostí. Už máme o čtvrt roku víc, tak ať drží hubu, nebo mu ji fláknu. Dovnitř nás vpustili bez poznámek. Pětka na osobu. Za holky samozřejmě platíme, jak se na gentlemany sluší.


S tím už se musíme celoživotně smířit a naučit se z toho těžit. Dole vířil tanec v plném proudu, barevné žárovky blýskaly a hudba řvala na sto decibelů. Vyhlášený DJ Pepa Nosek se pohupoval za pultíkem s mikrofonem v ruce a pobízel k pohybu. Na parketu se vlnilo tucet dorostenek, trhaně sebou mrskaly do všech stran, vrtěly zadky a mávaly rukama. Chtěly být sexy, ale vyhlížely spíš směšně. Michal s Gábinou se přidali a jali se poskakovat ve stejném stylu. Tohle má být ta škola tance? Na to nemám. Lucka vycítila moji trému a převzala aktivitu. Pohotově mi stiskla ruku a protáhla mě přes parket k baru. „Kašli na taneček, dáme panáka a vypadneme. Nesnáším řev a hloupé kravky, které se naparují,“ zhodnotila terén, pohladila mě po tváři a objednala dvakrát velkou vodku s džusem. Lucka mě bavila. O moc víc než ty nafoukané blbky od nás ze třídy. S nefalšovaným zápalem popisovala své studium žurnalistiky, jak ji hrozně baví psát fejetony, sloupky i nekrology zesnulých členů strany. Básnila, že až se stane známou scénáristkou nebo hlasatelkou, bude na mě mávat z obrazovky po Večerníčku. „Až se staneš vědcem, přijdu k tobě natočit tvé vynálezy, kterými ohromíš celé RVHP. Všimnou si tě až v Moskvě,“ sdělila mi smrtelně vážně, aby dodala váhu mé kariéře. Představa mojí ruky překonávající odpor lemu jejích kalhotek mě zajímala mnohem víc než exhibování objevů v Rusku. Její švitoření mě moc nebralo, ale líbila se mi. Druhá sklenka vodky mi dodala tolik odvahy, že jsem ji během žvatlání o televizních reportážích zlehka objal okolo pasu. Neodtáhla se. Lucka neměla s konzumací alkoholu problém a pusa jí stále jela jako po másle. Byla jiná než ostatní holky, které

MARCUS WANG | 31

jsem doposud poznal. Nemluvila o žádném svém bývalém. Začínal jsem ji trochu milovat. Dávala mi blažený pocit, že jsem pro ni víc než pouhý kamarád na večer, kterému bouchá klíny do hlavy. Palcem jsem ji už držel pevně za lem sukně (u pasu). Vláčnost jejího těla mi zrychlovala puls v poklopci. Usmívala se a tiskla se ke mně, jako by mě opravdicky chtěla! Rozechvěle jsem si maloval, jak líbám její nahá prsa. „Hele, mladíku, kolik ti je?“ přerušila moje snění. „Nemít bradku, vypadáš jako mladej klouček. Fousy ti seknou, vypadáš mužně.“ „Je mi skoro devatenáct,“ přidal jsem si půlrok a tvářil se suverénně, i když to s mým sebevědomím valné nebylo. Tahle holka jistojistě umí milovat. Možná je už stokrát protažená. Nebude se mi smát, až rychle pozná, že to ještě nemám za sebou? Hlavně ať se neudělám do kalhot! Jak jí mám říct, že hledám učitelku sexu, aby zasvětila panice, který je křišťálově čistý po těle i na duši? Jako by rozuměla mým vnitřním pochodům, pohladila mě znovu po tváři a na břiše pod košilí. „Nech toho, nebo opravdu nevydržím,“ zabrzdil jsem ji překotně. Vlídně se usmála. Starší kluci asi netekli po třech polechtáních. Večer se nachýlil a hudba ztichla. Zábava pro socialistickou mládež končila úderem jedenácté. Michal s Gábinou někam zmizeli a zanechali nás svému romantickému osudu. Lucka se podívala na hodinky a nervózně přešlápla. „Musíme jít, spím dnes u ségry. Vzala k sobě na večer svýho kluka, chtěli být sami … Pojďme, měla by strach, kde se toulám. Ví, že teď nikoho nemám.“


Představě „sami v bytě“ jsem rozuměl. Co bych dělal já? Lucka by se ke mně přitulila, přiložila dlaň, kam měla, a řekla: „Tak se připrav, myško, naučím tě milovat.“ Sama by se úplně svlékla a nechala mě do sebe vstoupit, pokud bych vydržel a nevystříknul, než bych se do ní napasoval. Venku se pořádně ochladilo, ale chůze nám nemařila souznění. Ani jednomu z nás se domů nechtělo. Kráčeli jsme ruku v ruce a hledali zastávku noční tramvaje. Omylem jsme vyrazili na opačnou stranu a minuli ji. Vzpomněl jsem si na historky o sexu v parku, které jsem slyšel od vyspělejších kamarádů. Připadaly mi vzdálené. Na ztrátu panictví tak, že sklátím Lucku, ohnutou přes větev rozeklaného tisu, jsem se neodvažoval ani omylem. Vize, že si slečnu vedu do tmy zapadlé cestičky mezi křovinami, zastavíme se a stáhnu jí punčocháče, mě vzrušovala a děsila zároveň. Co když měla stejné reflexe a zoufala si, kdy mně, troubovi malému, konečně dojde, co se dělá na rande v noci? Když jsme míjeli park, stanuli jsme u dřevěné lavičky a zkusili se líbat. Místo ohýbání přes klandr jsem Lucku držel za ruce a lepil se k ní, jak nejblíže šlo, abych cítil její prsa. „Sedej, myšáku,“ špitla mi do ucha, objala mě okolo krku a bez okolků mi hupsla na klín. To je váha! Poprvé, co mi dospělá holka sedla na klín. Při líbání jsem koutkem oka kontroloval, jestli nás pokojní občané nepozorují, ale nikdo si nás nevšímal. Lucka přistupovala k hubičkování velmi zodpovědně. Jazyk mi cpala hluboko do pusy, jako by cílila nahmátnout krční mandle, a důkladně mi olízla

MARCUS WANG | 33

celý obličej. Styděl jsem se a se zavřenýma očima se snažil nevnímat mokré dotyky ze všech stran. Tak důkladně líže medvěd včelí plástev nebo bernardýn oživující umrzlého horolezce. Z literatury vím, že kdo líbá na oční víčka, ten miluje. Ale co znamená oslintávání celé hlavy? Budu mít první odkaz v citačním indexu. Jedině přiopitá mládež na nás halekala a mávala z otevřeného okénka projíždějící tramvaje. Zuřivé líbání mě přivádělo do rozpaků. Abych odvedl pozornost, odvážil jsem se Lucce rozevřít zip koženého kabátku a vklouznout pod halenku, aby se moje ruka mohla dotknout ňadra v tenké podprsence. Nebylo velké, žádná extra boule, ale horké a nezapomenutelné. V té chvíli i Lucka změnila taktiku. Položila mě na lavičku, obkročmo nasedla na můj klín a skákala mi po břiše jako pominutá. Může se takhle ženská udělat? Já ano. Ona, i když vřískala na celé kolo, nevím, kam dospěla. Mě zaplavilo teplé lepkavo, které prosáklo ven. Fuj, hanba! Jakkoli jsem sebou škubal, bylo mi stydno prozradit, že jsem se udělal do gatí. Chlad noci nás donutil k ústupu. Vrátili jsme se k zastávce elektrické dráhy. Nechtěla, abych s ní jel až k domu. Bála se, že se neudrží a vykouří mě ve výklenku domovních dveří? Kéž by! Vyždímal bych se repete na její líčka. Když tramvaj přijela, nastoupila, poslala mi vzdušný polibek a zmizela v útrobách vozu. Osaměl jsem na refýži, zmaten sám sebou. Cestu domů pěšky si nepamatuji. Vím jen, že jsem si sliboval, jak příště dokončím rozdělanou práci a ukážu všem, že i panic pohne skálou. Druhý den mě probudily silné bolesti břicha. Nepomáhal ani silný čaj a Karlovarský suchar. Křeče nepřestávaly,


naopak, každou chvíli mě zkroutilo ostré bodnutí v pravém boku. Místo oběda mě starostlivá maminka vyslala na ambulanci Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Při každém kroku jako by mi propíchla střeva dlouhá jehla. V čekárně mi hlavou vířila pojmenování nejrůznějších chorob. Cirhózu jater snad nemám, i největším spiťarům trvá třicet let, než se rozvine. Nádor vnitřních orgánů takhle nebolí. Že by šlo o zaražené prdy? Za čtvrt hodiny mě přijal solidně vyhlížející lékař. Vybídl mě stáhnout kalhoty ke kotníkům, rutinními pohyby mi prozkoumal břicho a bez ohlášení mi vrazil prst do konečníku. „Zanícený apendix, raději ho vyndáme,“ prohlásil klidně, jako když se technik v autoservisu chystá zkrátit zpuchřelou hadici od chladiče. Formálně se optal na jídelníček posledních dnů. „Aha, uzenina je prevít.“ Jestli mi po břiše rajtovala ženská, nevyzvídal. Termín operace tentýž den odpoledne, nebezpečí prasknutí zánětu a otravy krve. V nemocničním pokoji si mě, nováčka v kolektivu, pacienti s hadičkami a gázovými flastry po operacích žlučníku vesele dobírali. „Nevěš hlavu, mladej, slepáky řežou po cestě dolů ve výtahu a šijou při zpátečce nahoru.“ Mně ale do smíchu nebylo. Bál jsem se, že při narkóze neusnu a uvidím, jak mé břicho rozpárají velkým nožem. Co když se dostanu do kómatu, uvidím světlo na konci tunelu, a to mě nepustí zpátky? Sedm dní jsem Lucce nemohl dát žádnou zprávu. Telefonní aparát na chodbě nefungoval a na dvůr se pajdat nesmělo. Nepřestával jsem na ni myslet celé dlouhé dny. Mi-

MARCUS WANG | 35

loval jsem ji, nebo jen dychtil po jejím těle, které mě mělo vytáhnout z dětství? Po návratu z nemocnice se žádná schůzka nekonala. Vytrvale jsem vytáčel číslo bytu, kde bydlela se svojí sestrou. Telefon většinou vyzváněl naprázdno. Dvakrát mě sestra ujistila, že Lucka sama zavolá. Nezavolala. Po týdnu, když spásně zvedla telefon (omylem?) mě odbyla s výmluvou, že má hodně učení a je unavená. Nepustila mě ke slovu, abych jí rozechvěle nastínil, proč jsem se po dlouhé dny odmlčel. Ty zdlouhavé dny s mými naivními vlnami velké lásky… Moje díra v břiše, stále se stopami sedmi stehů, ji vůbec nezajímala. Kouzlo tanečního večera nenávratně zešedlo. Mladej klouček propásnul svou šanci. Po čase jsem se dozvěděl, že se odstěhovala z Prahy. Zůstala mi památka na mokrou smršť polibků a teplo v poklopci.

MARCUS WANG | 37

05 POPRVÉ Je zvláštní, že historkou o prvním styku se chlubí málokdo. Proč? Vzpomínka by mohla být mile dojímavá. Vždyť ten záchvěv nejsyrovější intimity, který si každý prožije jedinkrát, je výjimečný svou neopakovatelností. Zjevně však nestojí za vyprávění, protože většina tázaných i při dotěrnějším tlaku rezervovaně mlží a omezí se jen na údaj věku, kdy k tomu došlo. Zarputile se stydí kápnout božskou i po letech. Podrobnosti se odbudou mávnutím ruky a pohledem stranou. Asi proto, že není čím se chvástat. Své první pohyby postelové lásky považujeme za směšně trapné a nejraději bychom tento akt vymazali z paměti. Alespoň my muži. Neradi vzpomínáme na akce, ve kterých jsme hráli kostrbatou roli. Nešlo o žádnou rozkoš, ale o ulehčené vydechnutí, mít to za sebou... O dívčím rozpoložení mysli, předcházejícím neurvalému propíchnutí hymenu a prvnímu prožitku zasunutého údu, vím pramálo. Co prožívá panic, to se mi z paměti nevymaže nikdy. Ani v prvním ročníku na vejšce jsme si přímé otázky s klukama nekladli. Domnívali jsme se jeden o druhém, že asi nic, ale raději se podrobně nevyptávali, abychom nemuseli s pravdou ven, že na tom nejsme lépe. Lhát v tomhle se nám příčilo. Jak se hodnověrně bavit o něčem, o čem vlastně nic nevíme? Na rozdíl od vesnice mezi městskými kluky nikdo vychloubačně nelíčil, kolik jich odpanil. Buď jsme neměli dostatek inspirace pozorováním kopulace domácího zvířectva, nebo nám scházel prostor na seně, kam se děvče dalo kdykoli položit do měkka.

Holku jsem občas na rande dostal, ale přes všechny ty přechytralé bláboly jsem to ještě nikdy nedělal. Korzovali jsme po ulicích, líbali se a dokonce jsem jí někdy v parku nebo v domovním průchodu šmátnul pod podprsenku. Když ale mělo dojít na víc, ženské lůno ve mně vzbuzovalo ostych. Při snaze vklínit se do kalhotek mi dívky lámaly prsty. Odstrkovaly mě a bránily se. Tak projevovaly cudnost. Až později jsem pochopil, že když jejich ruce nasměruji do svého poklopce, zaměstnají se řešením vlastního rébusu a nebudou se hystericky bránit mým dotekům. Taktéž potřebovaly postřehy pro své dívčí dýchánky. Mým základním problémem byl nedostatek prostoru s vhodnou horizontální plochou. Rodiče byli pořád doma a ani nikdo z kamarádů mi nemohl půjčit bejvák. Když to má být poprvé v životě, nikdo neojede holku, ohnutou přes lavičku, na stojáka. Táta mě otravně strašíval, že aby nedošlo k nehodě, musím si brát kondom. O nemocech se tehdy vážně nemluvilo. Syfilis byl znám jako nemoc spisovatelů a Lenina a AIDS byl chorobou vzdálených Američanů a afrických opic. „Nech na konci šprcky trošku místa, ať má semeno kam stříknout a guma nepraskne,“ nebetyčně prudil. Zřejmě předpokládal, že napoprvé vydojím celej litr. Taky mi říkal, že soulož by měla trvat alespoň tři minuty, jinak si holka neužije. Později jsem pochopil, že pár minut je pro ženu, která drží z útrpnosti. Těm ostatním je slušné prodloužit o půl hodiny, neztichnou-li dříve. Tím jsem měl splněny lekce sexuální výchovy a nemusel se bát rozběhnout pohlavní éru svého života. Jenže nebylo kde, takže zůstávalo u venčení a rozevírání zipů na prsou.


Bylo mi dvacet. Je to málo, nebo moc? Starší ročníky se mnou budou souhlasit, že to je úplně jedno. Než se kluk naučí dělat s holkou, co má, trvá to hodně let. Někdo zdařile odolává poznání celý život a dělá z mužského rodu stádo chlípných prasat, kterému jde v sexu o pomíjivý požitek, jakýsi konzumní doplněk žrádla a chlastu. Takže rok sem nebo tam pro první praktické cvičení nic neznamená. I ženy musí vyzrát. Málokterá milovnice mladší pětadvaceti let má smysluplně co říci a dokáže se projevit k tématu. Souložení, tu prostoduchou zábavu pro chlapy, milosrdně přetrpí. Upřímně nechápe, jak tahle nesmyslnost může hýbat světem. Je ráda, že ji její kluk občas políbí, vezme za ruku a někdy i na chvilku obejme. Když nevyžaduje ty směšné pohyby moc často, je večer hned veselejší. V létě na brigádě jsem na studentské diskotéce v Praze narazil na Rozálii, rozvernou Ostravačku. Bylo jí osmnáct a tvářila se nadmíru zběhle. Hornické prostředí ji zřejmě vychovalo k praxi a poddajnosti. Zatancovali jsme, popili vodku s džusem a rozloučili se chaotickými polibky. Druhý den vpodvečer jsme se vydali na studentskou ubytovnu. Jak budeme trávit večer, bylo jasné. Nechtěla ztrácet čas romantickým rozjímáním a svlékla se do prádla, pouze do kalhotek, a pod tenkou přikrývkou čekala na můj výkon. Najednou jsem si uvědomil, že ji vůbec neznám a že mi nijak výrazně nesedí. Nebyla šeredná. Její pevná prsíčka, před tím navolno v tričku, a štíhlé nohy v minisukénce nemohly působit odpudivě. Ale ty tlachy! Kéž by neotvírala ústa a neničila to, co mohlo být víc než pěkné. Její pobídky jako „dělej, pojď už ke mně, ukaž, jakej jsi chlap“ mě naplňovaly bázní. S hrůzou jsem si uvědomil, že se mi nechce, ale nebylo kam utéct. Proč mě vědomí tak zrazovalo? Po

MARCUS WANG | 39

těch vleklých letech, kdy jsem čekal na správný okamžik... Holka i sex v jednom časoprostoru. Odložil jsem boty, ponožky, košili i kalhoty a váhavě se přidal pod deku. Po zbrklých polibcích mi sáhla do trenýrek a zklamaně se dotkla mého penisu, kterému se nedařilo vyskočit z lehu. Vzpomněl jsem si na tátu a jeho poučky o kondomu. Nebezpečí těhotenství mě neznepokojovalo. Bohudík. S Rózou, která se mi nervózně kroutila v posteli jako hádě, by výchova potomka vyústila ve fiasko, a jít s naším vztahem před potratovou komisi by porotce znechutilo. Pokračovali jsme milostnou hrou, kdy mě Rózička chytala dole jako horkej kaštan, krátce, a hned zas pustila. Já jí zuřivě líbal maličké bradavky, což spolu vyústilo v jakous takous erekci. Strhla si kalhotky a roztáhla nohy doširoka, abych se nepomýlil, co se ode mne čeká. Přiblížil jsem se a usilovně zpola zasunul. Ucítil jsem stisk a vlhké teplo. Několik neobratných pohybů zadkem vpřed a vzad a musel jsem spěchat ven. Teď zase ona pocítila horkost tryskající ze mě na svém bříšku. Moje první soulož nepřesáhla třicet sekund. Sice pod časovým limitem, ale byl tam! Stal se ze mě chlap, i když jsem se necítil hrdě. Róza se s nelibostí otírala smotkem hajzlpapíru a zkoumala mě: „Měl už jsi vůbec někdy holku?“ „Měl,“ odpověděl jsem sebevědomě, ale uvnitř duše jsem se propadal. Premiéra, nikoli však hvězdná. Pro další večery si Róza hledala rozptýlení jinde. Netesknil jsem po ní, ale tím co pro mě udělala, je hodna této kapitolky.

MARCUS WANG | 41

06 ZAČÍNÁME EXAKTNĚ S Arturem jsem se seznámil na akademické půdě v prvním ročníku odborné fyziky na matfyzu v Praze. I on se rozhodl strávit pět let života v útrobách monumentální budovy, v rozlehlých posluchárnách a malých laboratořích plných drátů a ve změti elektrických budíků. Na rozdíl od gymnaziálních nadějí pokračovala naše pozvolná proměna v muže smrští dvouhodinových přednášek základního kursu matematiky a obecné fyziky. Z těch na nás tryskaly toky diferenciálních vzorců, které nám naháněly takovou hrůzu, že veškeré pohlavní pudy zadupaly do hlíny nulové energetické hladiny. Žádné bujaré večírky s děvčaty, ale rovnice o mnoha neznámých, exaktně definující jednotvárnost nudy. Holek jako šafránu. Dovedete si představit fyzičky? Dle mých zjištění jsou hubenější, placatější a nudnější než techničky z ČVUT. Ty (údajně) ovládají praktické dovednosti, které se hodí v domácnosti, a v milování se ničeho neostýchají. Své šance dokážou na rozdíl od teoretických vědkyní realisticky vyhodnotit s nástrojem v ruce. Chodili jsme tupě na přednášky a vystrašeně opisovali z tabulí nestvůrné formule, překypující podivnými symboly a řeckými písmeny. Profesorští šprýmaři nám doporučovali učit se v předstihu, a lépe tak chápat výklad na přednášce. Výsměšná teorie, popisující nemožnost stejně jako ideální plyn nebo perpetuum mobile. Holky jako by se nám vyhýbaly. Kromě posluchárny, kde jsme je okukovali a vtírali se do přízně těch vnadnějších, nám zbývaly sobotní návštěvy univerzitního bazénu, kde se tu a tam zablýsklo slibné tělo. Občasné zahlédnutí ňadra

vyklouzlého z plavek při rozpačitých hrátkách ve vodě nám dodávalo víru, že přijde čas, kdy se pro nás intimní kontakt s ženským tělem stane samozřejmostí. Dohlížející plavčík, asistent Hott, do sněda opálený borec sršící sarkasmem, naši fyzikální skupinku sexuálních elévů pozoroval se zjevným potěšením. Jednou nám blahosklonně navrhnul, že nás uvede do kulturistiky a udělá z nás chlapy, kterým žádné dívčí srdce neodolá, přičemž hrdě vypnul hruď a zatáhl břicho. K „pekáči buchet“ měl hodně daleko. Do posilovny se nás dostavilo šest. Po stručném úvodu o prospěšnosti posilování pro zdravé srdce a kvalitní sex nám Hott bravurně vyšvihnul bench-press se šedesátkou. Se zaťatými zuby zdvihnul činku do horní polohy a zrudnul jako rak. Rázem byl v našich očích siláckým hrdinou a toužili jsme být udatní jako on, aby nás ženy horoucně milovaly. Byl náš pedagog a věřili jsme mu. Po svém výkonu rozvážně povstal, a když se vydýchal, bodře pronesl: „Co bolí, to sílí. To víte, chlapi, jak se pupek vyvalí ven, je to v čudu.“ Ještěže neříkal, že rád zahradničí. To bychom vyprskli smíchy. Artura okřikl, aby se drze nešklebil a měl úctu k starším, kterým stále funguje, co má. V tomhle jsme mu nevěřili. Čtyřicátníky jsme považovali za téměř neschopné pohlavního styku a ženy zralejšího věku byly za okrajem našeho hledáčku. Ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, že srdce i klín mladých dívek se za vhodné konstelace mohou rozevírat i chlapům podstatně starším, výjimečně i důchodcům nad hrobem (evidentně jen těm movitým). Mysleli jsme si bláhově, že ženské utáhneme na bicepsy a výkon v posteli. Nepřipouštěli jsme si, že všichni máme k pravému potěšení


z fyzické lásky na hony daleko. Furiantsky jsme se honili za novými zářezy, a ony se buď vymlouvaly na pseudomigrénu, nebo se podvolovaly s výrazem utrpení ve tváři. Posilování se nám zalíbilo. Tělesná dřina s železem v ruce nám kompenzovala nahromaděnou hladinu testosteronu a doufali jsme, že pracujeme na něčem, čím ženy dostaneme. Trvalo řadu let, než jsme pochopili, že v lásce nezvítězíme velikostí svalu a počtem kliků s tlesknutím. Tonda, též člen posilovací bandy, alibisticky prohlašoval, když zaostával ve váze na bench, že nejdůležitější je počet kol v posteli. Holka se neptá, kolik uděláš shybů, ujišťoval se. Sportem číslo dvě se stalo běhání. Nikoli po okruhu, ale po barech a diskotékách. Nešlo o hledání lásky. Prodrat se holce do kalhotek a být geroj před kámoši se zdálo být mnohem principielnější. Monotónní rytmus přednášek a večerů ve městě rozhodilo pouze zkouškové období, charakterizované celodenním úpěním nad skripty. Koleje zely prázdnotou a lovecká skupina prořídla. Škoda nebeská, takových volných světniček, a nulové šance, kam s ním! Spolužačky nefungovaly. Všechny, i ty největší šeredky, hrály nedostupnost a (ne)věrohodně předstíraly, že kdesi mají své stálé chlapce. Proto jsme museli hledat jinde. Ačkoli se mi občas zadařilo vyvést slečnu do kina nebo se sebezapřením i do divadla, od překonání zakleté bariéry asexuálního kamarádství mě obvykle dělila hluboká propast. Jak proměnit hubičku na tvář ve vášnivé líbání, korunované nejméně rozepnutím podprsenky? Ironický vrchol výsměchu mi připravil osud ztělesněný drobnou bioložkou Klárou, která mě x-krát dotlačila do di-

MARCUS WANG | 43

vadla Semafor, aniž bych pokročil do levelu, o jakém se dá tlachat mezi chlapy. V mých očích se jevila jako dočista nedostupná frigida bez zájmu o sblížení. Po čase mě nic netušící Artur šokoval sdělením, jak zábavnou společnici v ní objevil. Zapomněl, že jsem ji marně lámal. „Stoprocentní dávačka,“ líčil nadšeně. „Nedělá s tím žádný štráchy. Kromě mě ji už měl Tonda a další dva. No a představ si, že vyhonila i toho napomádovanýho hezouna Ohrábka. Rozepnula ho venku na mrazu, nevydržel a postříkal jí bundu, kde to zmrzlo na kost.“ Pak líčil, jak Kláru pozval k sobě na lahvinku vína a střihnul ji tak rychle, že se ani neobtěžovala sundat černé podkolenky. Byl rozladěnej. Přál si, aby se bála jeho mužství, a ne aby kvičela blahem a zuřivě přirážela jako stará kurva. Chtěl ji zničit, aby druhý den nemohla chodit, ale na ni neměl. „Rozumíš, chtěl jsem ji vojet natvrdo, jako fenu. A vyklube se z ní coura nymfomanská, která nemá dost ani po dvou hodinách a orgasmovala by do úmoru. Mazala při tom tak, že jí to nateklo až do ponožek. Nejradši by mi odřízla ptáka a nacpala si ho mezi nohy natrvalo. Cejtil jsem se jako poloimpotentní píčus. “ „Nech toho, Arture, to trochu nadnášíš, ne? Jsi zvrhlý zvíře, ale přirovnat ženskou ke psovi se nehodí.“ „Jak nehodí?! Když se nechá zprcat každým troubou, tak co s ní? Budeme si jí vážit pro její vědeckej potenciál, že bude jednou klonovat mnohobuněčný hermafrodity?“ Artur měl pravdu, i když ne úplně. Se mnou nešla, pomyslel jsem si s upřímnou lítostí. Když už nic jiného, smočit nymfomanku je taky bod. Aby bylo čím machrovat před kámošema. Podrobnosti o jejím protivně zarostlém přirození a přeochotném provádění orálního sexu, za kte-


rý by zasloužila metál, si už vážně mohl nechat pro sebe. Kdo má interest poslouchat o nejdelších chlupech na škole a o spolykání všeho do poslední kapky? Artur při posilování nemluvil. Věřil, že zdravý růst svalů potřebuje duševní koncentraci a plané žvásty ho brzdí. Proto mě zaskočil, když mě nenechal došněrovat kecky a překotně spustil: „Billy, ty vole, poslouchej, co se přihodilo minulej čtvrtek večer. Tonda mlel už od oběda, jak vyrazíme na maminy. V podvečer jsme se stavili v hospodě U stonožky a pak obíhali podniky ve městě. Nikde nic, buď všechno spárovaný, strašidla nebo namistrovaný pindy. Jako většinou. Na poslední štaci nás zachránila Carioca, ta vinárna dole na Václaváku, však víš. Carioca málokdy zklame. Jestli dobrý jebačky, tak jedině tam. Je to jejich klub. Utíkají svým páprdům, aby si užily s mladejma klukama. Picnou se chlastem a jsou nadržený jak stepní ondatry. Dole bylo narváno k prasknutí, přes čtyřicet volnejch bab. Ani místečko u stolu, tak jsme se nalepili k baru. Tonda se zběsile běhal česat na záchod, aby si pěkně zblízka udělal obrázek o všech těch Mařenkách, který se ten večer nabízely. Ustavičně drmolil, že nemá intenci, kam skočit dřív, a lamentoval, že by chtěl večer natáhnout desetkrát. Vytipoval dvě jasný blondýny, tak pětatřicet. Jedna drobná, druhá vysoká, až z ní šel strach. Říkal, že ty se nebudou bát ničeho. Vyslal mě k nim na průzkum, optat se, co holky slaví. To je jeho oblíbená startovní formulka. Při pohledu zblízka to žádný královny krásy nebyly. Špekatý, ale šmrncovní. Chtíč jim oběma šlehal z očí. Hned mi řekly, ať přisedneme. Jejich přešminkovaný ksichty a cecky jako melouny mě fascinovaly. Zkrátka,

MARCUS WANG | 45

pichny jak vyšitý. Mám prej přestat kecat a přitáhnout toho svýho stydlivku, co nervózně běhá čůrat. Tanečkem a kořkama se moc zdržovat nechtěly. Zalapal jsem po dechu a vrátil se k baru, kde ospale mžoural Toník, protože se mezitím parádně zrychtoval ryzlinkem. ,Tondo, vstávej, velká šance na maminy! Dneska si štrejchnem. Dělej, chlastej!‘ ,Cože? Teď hned? A nejsou nakažený? Bojím se pálení, máma by mě zabila! ‘ koktal vyděšeně. Nevěřil bys, Billy, co z něj padalo za úzkosti, bědoval jako malej kluk. ,Sorry, Arťo, mně je najednou bídně, krk hrozně bolí, horečkou úplně hořím... Ráno máme v laborce cvičení, měříme odpor na cívce.‘ A zmizel, než bys řek švec. Posera jeden. Přemejšlí o cívce, když se moh udělat na děvce! Ale já, sice taky vyděšenej, si píchnout chtěl. Nepropásnu šanci na hromadu, zvlášť když to bylo poprvé v životě. Holky poznaly, kolik uhodilo. Chichotaly se, že první srágora si už nadělal do gatí. A mě mateřsky těšily: ,Netřes se, budulínku, uděláme si bezva mejdánek. Budeš nás mít dvě a můžeš nás povozit na ocásku. Hele, píchal jsi už někdy na trojku?‘ Blbá otázka. Se zatměním mozku mě natlačily do taxíku směr Holešovice. Vesele plánovaly, co všechno zkusíme, a já měl čím dál víc studený nohy. Když nás drožkař vysadil v uličce před oprýskaným činžákem s plechovými vrátky, musel jsem ven. ,Val dovnitř, mladej, ale po špičkách, ať sousedi neřvou, že děláme z baráku bordel,‘ zavelela menší koule a táhla


mě do temné chodby, která končila malými dvířky. Bude šoustat v kočárkárně nebo mezi bramborama? Špinavej byt tvořily dvě místnosti, obejvák a kamrlík s obrovským letištěm. Stál jsem toporně u dveří a bál se, jak dál. Z rozjímání mě zas vytrhla malá velitelka, zřejmě navyklá vydávat pokyny při nástupu k hromadný souloži. ,Nečum u dveří a klidně začni tím, že si umeješ vercajk. Sprchu nehledej, nejsi v Ambassadoru,‘ ušklíbla se a pohodila hlavou k litinovému umyvadlu na stěně. Parádní ukázka slévačskýho řemesla, ale zkorodovanej kohoutek, trčící ze zdi, nesliboval komfortní lázeň. Pár kapek ledový vody a pták se mi scvrknul do velikosti vajglu. Dámy mezitím s rachotem přišouply do středu místnosti štokrle s lavorem, kde předem připravily vodu ke koupeli. Pěkně odstátou, aby se nemáchaly v ledovce. Nestyděly se. Velká si stáhla přes hlavu tričko a sundala podprsenku. Obrovský kozy jí málem cákly až do vody v umyvadle. Žínkou si je pečlivě namydlila, včetně bradavek a zarostlýho podpaží. Brzy na to spravedlivě předala žínku druhý boubeli. Ta zahájila spodkem. Stáhla si sukni i punčochy se vším, přičapla si do dřepu a tím samým hadrem si zajela rovnou mezi nohy. Aby se očistila důkladně, rozkročila se nad svým mycím stolkem a ošplíchla se skleničkou od hořčice. Večerní hygienu braly dámy zodpovědně, za což je musím pochválit. Staří praktici říkají: ,Jak holce smrdí blažena, vezmi roha. Nemusí mít rovnou kapelu nebo virovej svoloč na čípku, ale je to jistota.‘ Otočil jsem se ke zdi a pokračoval v mytí žaludu. ,Už se netrap, myšáku, a ukaž se,‘ zaznělo laškovně od lavoru.“

MARCUS WANG | 47

Teď se Artur zaseknul a začervenal. Blížilo se vyvrcholení děje. „Tak co bylo dál? Udělal jsi je obě? Nenapínej mě!“ Artur se zapýřil a pokračoval: „Billy, nebudeš věřit, jak tvůj kámoš rychle skončil. Vypnul jsem vodu a otřel se do ručníku neurčitý barvy, kterej visel na hřebíku vedle umyvadla a zaváněl ztuchlinou. S kalhotama u kolen jsem popošel do středu místnosti a šoural se k ložnímu výklenku, ze kterýho se na mě rádoby svůdně culily obě krasavice, již vysvlečené do naha. Malá, když viděla, jak jsem malej, poznamenala, že mi sice pevně visí, ale pokud nepřidám, nevezmou mě do kola. Neměl jsem na ně. Nepomohlo ani, když velká rozevřela klín a s lišáckým mrknutím si olízla dva prsty. Nemusím ti říkat, kam si je strčila. Místo mýho rozhecování nastal konec děje. Vytáhnul jsem kalhoty, otočil se a s košilí a botama v ruce vyběhnul na ulici. Šťastnej a volnej. Tonda už příští den na přednášce nemoc nepředstíral a zajímal se, jak dopadl předchozí večer. Zabědoval: ,Velká škoda, že mi bylo zle, mohli jsme je brát na střídačku...‘ Komediant posranej!“ Artur skončil vyprávění a mě nenapadal žádný komentář. Co jsem k tomu měl dodat? Měl smůlu, nebo štěstí? Nemohl jsem kamaráda soudit, protože sám jsem doširoka roztažený ženský klín jaktěživ nespatřil. Nemyslím si, že bych obstál lépe. Pořád dokola mne napadaly otázky, proč ty, které chceme my, zarputile unikají a místo lehu na zádech se tvrdošíjně staví na zadní. A obráceně, když se ony projeví aktivně,


koule se nám v panice stáhnou do nepoužitelného uzlíčku. Vezmou nám naši přirozenou roli přemožitele. Přiznejme si, že kdybychom nebyli prasata alespoň v myšlenkách, něco by s námi nebylo v pořádku. V naší hospodě U stonožky nám jeden děda osvětlil, že chlap je potentní, dokud hejbá a kroutí jazykem. Péro je nedůležitý doplněk. Má-li šťávu, stává se štvancem, ženské ho nenechají vydechnout, dokud si ho nevezme zubatá. Pronásledování žen za účelem odložení semene je mužské prokletí, jehož pravidelné realizování nás neopustí do posledního dechu. Někteří se prý ve zralém věku těší na zvolnění hormonálního tlaku, kdy je vilnost přestane pronásledovat. Ale to zřejmě zažijeme až o několik desetiletí později.

07 V BOJ Pět let studia na univerzitě uteklo jako voda a před námi stanula nenáviděná povinnost vlasti. Prezenční vojenská služba, nezapomenutelná epizoda většiny československých mužů. Ztracený rok života, který údajně dokončoval přeměnu chlapečků v muže. Narukoval jsem na Východní okruh. Ten, na rozdíl od Západního blízko hranic s Německem a Rakouskem, neměl bezprostřední ochrannou funkci před imperialisty. Vojáci našeho útvaru nestrážili důležité objekty ani se necvičili v ovládání protitankových řízených střel. Zde v kasárnách na malém městě na Slovensku, daleko od možného bojového střetu, plnilo týlové vojsko úlohu levné pracovní síly. Výběr vojínů se soustřeďoval na těžkou „robotnickou“ práci. Ale ani vojáci z povolání, zvaní „gumy“, nežili v bojové připravenosti. Jak mohli, zašívali se a ve svém volnu urputně chlastali. Pro udržování pořádku měli nás, „špagáty“, přinucené posluhovače ve funkci nižších velitelů, na které naložili veškerou armádní pakárnu. To podstatné z dění mužstva řídili mazáci, kteří si již odkroutili první rok a neomezeně vládli mladým zobákům. Zbaběle si libovali v sužování těch nejslabších. Vzácně probleskla zpráva, že šikanovaného bažanta dohnali k zoufalému řezu zápěstí. Na vlastní kůži jsem zažil noční hledání vojáčka Jakoubka, nejmenšího válečníka z mé čety. Když mě velitel družstva po půlnoci probudil a vyděšeně hlásil klukovo zmizení s vysvětlením, že Tibi, potrhlý Maďar a přesluhující basman, pokérovaný jak tapeta, se ten večer chystal Jakoub-


ka řádně zakalit, nezbývalo než vyskočit z palandy a jít ho hledat. S každými dveřmi a nahlédnutím do skříně jsem se klepal, že ho najdu podřezaného v kaluži krve. Po třech hodinách nebožáka objevili, jak se klepe strachy pod svým bidlem. Tak se na vojně přezdívalo kavalci. Od té doby drsňáci změkli. V mužstvu se objevili šlechetní zastánci lidských práv a Jakoubek měl od zvrhlíků pokoj. Pracovní četu, které jsem velel, tvořila podivná sebranka. Třicet neotesaných maníků odlišné kultury a chápání hodnot. Slováci, Maďaři a Češi, Romové a kriminálníci. Trestaní byli na svou minulost jaksepatří hrdí. Kromě tetování se poznávali gestem zkřížených prstů přes sebe, značících mříže. Jednotka jako ušitá pro fyzicky náročné úkoly. Místo samopalů a granátů vybavená krumpáči a lopatami. Žádná bojová taktika, ale kopání zákopů pro elektrické kabely v panelové vesnici, vystavěné pro spřátelené Rusy. Kdo by dnes uvěřil, že uprostřed Slovenska existovalo malé ruské město, kde žili rodiny oficírů jednotek Varšavské smlouvy? Ano, domestikovaní okupanti na území Československa. Rozlezli se nám po republice jako švábi ve sklepě obřího pivovaru. Při zápolení s jílovitou zeminou se nám ukazovaly okaté děvušky, páchnoucí moskevskými duchy, které se s batolaty šouraly po ulicích. Střídaly je postarší báryšně, zahalené v pestrých šátcích, patrně již v roli babiček, které po nás házely podezíravé pohledy. Govorily výhradně po rusky a nápisy v obchodech nabízely zboží v azbuce. Zřídkakdy jsme zahlédli nějakého muže. Všichni do jednoho nacvičovali spravedlivý boj na okolních polích, kde systematicky zamořovali úrodnou půdu naftou. Sovětským ženám mí hoši zpočátku naháněli strach. S nedůvěrou

MARCUS WANG | 51

odvracely zrak a obcházely nás obloukem. Nás se bát nemusíte, my nejsme nepřátelská armáda, chtělo se mi na ně volat. Ta rudá chátra, prznící naši zem, jsou vaši málčikové a mužici! Sovětky si na nás postupně zvykaly a jejich srdce se pootevírala. Při nákupech ruských cigaret a zmrzliny moroženoje v magazínech za kačky se na nás přátelsky usmívaly. Lepší horda neotesanců než nekonečná prázdnota bez chlapů. Oblíbily si nás tak, že úslužně pomáhaly křísit opilce, kteří po vypití lahviček Ironu, detergentu na mytí oken, odpadli na dno příkopu a v mrákotné intoxikaci vydechovali zápach denaturovaného lihu. Přinášely jim kýble s vodou k osvěžení těla i celkového otupení. Moje garda tak zapadala do tradičních obyčejů ruského lidu, zvyklého odlehčovat si trudný život požíváním alkoholu v jakékoli formě. Zde, v izolaci pracovního tábora, nás myšlenky na ženy proháněly silněji než ve městě. Brom nám ke zklidnění sexuální touhy do čaje snad nepřidávali, tudíž nás každou noc zneklidňovaly nenaplněné touhy, provázené erekcí pevnosti Přemyslova pluhu. Pobyt v pracovním táboře trval dva měsíce. Osm týdnů v horizontu celého života je nic, ale když žijete ve srabu a bez žen, čas se hnusně vleče. Po návratu do města jsme utíkali po večerech do hospody, jak se dalo. Ne že by se tím náš relaxační program nějak výrazně oživil, ale přesto se naskýtaly různé možnosti k nečekaným spřátelením. K následující známosti mě dokopal Ondra, když si všimnul, jak vždy při zpáteční cestě z naší oblíbené knajpy pokukuji po prosklené kukani vrátnice dělnické ubytovny nedaleko nádraží. Ač to bylo k nevíře, často tam sloužívala jedna nád-


herná bytost. Ondřej si mě dobíral, že po třech jedenáctkách se mi líbí každá vrátná, ale já jsem vnitřně cítil, že se nemýlím. Byla štíhlá s čarovně kaštanovými vlasy, které mívala buď stočené do ohonu, nebo rozpuštěné přes celá záda. I na dálku a přes sklo se její účesy nedaly minout bez obdivu. Divné, že o její kráse může můj věčně ožralý druh pochybovat. Kdykoli se za námi ohlédla, bělmo jejích očí mi proniklo hluboko do nitra. Když se to opakovalo, Ondra prozřel, zastavil mě a vážně pravil: „Na co čekáš?“ „Co jako?“ „Koukej za ní jít, vole, a bez skalpu se nevracej.“ Nechal mě na cestě a s veselým pohvizdováním odpochodoval do kasína. Chvíli jsem bezradně přešlapoval a slečna v budce si mě všimla. Upřela na mě tázavý pohled a já musel jednat. Přistoupil jsem blíže a měl zhruba tři sekundy, abych vymyslel duchaplný nástup, protože už otevírala okno. „Dobrý večer slečno! Posílá mě kamarád.“ Nejjednodušší je mluvit pravdu. Že se mi zjevuje ve spánku, to jsem se styděl přiznat. Usmívala se. Asi se řadila k ženám, které muži ve stejnokroji naplňují touhou. Váhavě mě pozvala do služebny a usadila na rozviklanou židli. Buď jí byla dlouhá chvíle, nebo se tu naskýtala šance. Jmenovala se Amanda. Po krkolomnějším začátku se nám nádherně povídalo a začala mi svítat maličká naděje. S touhle ženou jsem si uměl představit mnohem víc. Že slečna mluví česky, jsem si uvědomil až po hodné chvíli, tak mi učarovala. Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč taková výstavní krasavice pracuje jako noční vrátná.

MARCUS WANG | 53

„Budu tě teď vídat každý večer, když se mi podaří utéct dírou v plotě?“ Zavrtěla smutně hlavou a srazila mě z obláčku na beton. „Vojáčku, jsi milý, ale dopředu ti musím říct, že toho spolu moc nenaděláme. Dočasně zaskakuju za svoji tetu, která si zlomila nohu. Noha se hojí, prázdniny končí a já musím zpět do Třebíče.“ Ne! Proč? Konečně potkám interesantní holku, a všechno končí dřív, než začalo? Kurva život! Neušlo jí, jak jsem posmutněl, pohladila mě po tváři a lehce políbila. Když jsem v naději zvedal ruce, abych ji objal a začal líbat, rázně mě odstrčila, a tím naznačila, že náš příjemný rozhovor skončil a já jdu spát. Zamával jsem jí na rozloučenou a už ji nikdy neviděl. Odjela do rodného kraje a místo ní nastoupila do služby stará kulhající bába. Pardon, její tetička. Kdyby Ondřej nebyl svědkem a iniciátorem našeho setkání, celou scénu bych považoval za přelud. Nešlo mi na rozum, proč mi chyběla. Vždyť jsme si jen chvilku povídali. Lístek s třebíčskou adresou a telefonem jsem si poctivě vlepil do svého kurevníčku, malého sešitku ve žlutých deskách, kde se mi hromadily všechny důležité kontakty. Ale to bylo všechno. Jižní Morava stovky kilometrů daleko, dostat se k telefonu bez šance. Ondřej mě politoval a nestoudně zanotoval: „Holku v Třebíči máš v píči.“ Cynik jeden učitelskej. Neposlouchal jsem ho a svoje teskno si nechal pro sebe. Zbývalo mi doufat v zázrak, že se naše cesty setkají v budoucnu. Kdybych tehdy věděl, že se můj sen po mnoha letech naplní a jak smutně skončí, do notýsku bych ten papírek nelepil. Ušetřil bych si hlubokou jizvu na duši.


A kasárenský život šel dál… Jednou v pátek ráno začal den jako vždy nástupem na buzerplace. Stejně jako každý všední den před odjezdem vojska na stavbu jaderné elektrárny, kam nás převeleli na práci, když ruskou vesnici naše příkopy rozbrázdily křížem krážem. Po kontrole přítomnosti následovalo hlášení, které rozespale oddrmolil veliteli útvaru důstojník ve službě zpotvořenou směsicí slovenštiny s češtinou. Obvyklý povel k pochodu na nádraží dnes nepřicházel. „Držte huby a poslouchejte!“ zařval kapitán Dubas, „některé z vás dnes večer čeká politický úkol. Poručíku, zadejte vojákům rozkaz akce. Pohov!“ Poručík Novák, politruk a ideový vůdce útvaru, šouravě předstoupil před nastoupenou jednotku. Jeho zjevení vyvolávalo na tvářích úsměv. Politicky vychovávat pétépáky dle stanov marxismu-leninismu nebyla v osmdesátých letech fraška, ale holá konina. Novák nadto nepůsobil příliš uvědoměle. Pocházel z východu, daleko od potenciální bojové linie. Jeho chrochtavému hutorení rozuměli sotva jeho krajané. „Hhhh, vojáci, počúvajtě sem!“ oslovil nás po svém a dále pokračoval četbou proslovu z pomuchlaného šmíráku. „Soudruzi! Dnes večer proběhne družební setkání našeho útvaru se skupinou zahraničních civilistů. V textilních závodech ve městě pracuje na dvě sta soudruhů a soudružek ze socialistické Kuby, kteří se u nás zaškolují v rámci bratrské spolupráce, aby nově osvojené dovednosti po návratu do své krajiny předali svým soudruhům.“ Po této dlouhé větě se Novák odmlčel. Nikoli na důraz svých slov, nýbrž proto, že ztrácel dech, jelikož kromě láhve chlastu dal denně také dvě krabičky cigaret bez filtru.

MARCUS WANG | 55

Po chvíli se supěním pokračoval: „Každý velitel čety určí pět vojáků. Hromadný přesun nastane v sedm večer, a to v pochodovém tvaru. Vezměte laskavě na vědomí, že kulturní akce neznamená ožrat se jako prase a osahávat kubánské svazačky. Pochopili? ROZCHOD!“ Proboha! Pro nás velitele znamenalo každé vypuštění natlakovaných býčků mimo kasárenský blok našlápnutí na průšvih. Kluky navečer losovali velitelé družstev. Vítězní reprezentanti se shlukovali u brány už před sedmou, jakož i my, velící doprovod. Žasli jsme, jak jindy upatlaní rozcuchanci ve špinavých maskáčích teď zářili čistotou vycházkových uniforem a promenádovali se na betonové ploše v naleštěných polobotkách. „Pozoruj ty kokoty,“ utrousil pobaveně Ondřej, velící druhé četě. „Ti hňupové nacvičují taneční kroky!“ Skutečně, několik párů kluk s klukem se v náznaku držení legračně pokoušelo o taneční variace. Vanul z nich Pitralon, tehdy jediná kolínská voda. Ondřej se neudržel a rozdával rady: „Nechte toho skákání, zobáci! Sbalit Kubánku není jako šlapat zelí u vás na dědině. I zelí se musí dupat něžně.“ Ondřej, muž podprůměrné výšky a vyzáblé postavy, se u vojáků těšil překvapivému respektu. Autoritu si prosadil nenucenou silou osobnosti. Pocházel z hornické Ostravy a učil na střední češtinu a dějepis. Nepřetržitě chrlil filozofická moudra, kterýmiž v proložení s vulgarismy uváděl prosté duše v mlčenlivou pokoru. Navzdory své muší váze dokázal pozřít úctyhodný objem borovičky, aniž by se potupně pozvracel nebo v mdlobách skácel na zem. Kazatel, který umí s lidem zachlastat, se stává modlou i bez otázek,


zda má hluboký vztah k Bohu. Jak se Ondřej léta úspěšně vyhýbal výkonu vojenské služby, stihnul manželství i zrození potomka. O deset let mladší vojáčky tituloval „fakani“ a útržky svých historek, bohatých na sexuální praktiky, je přiváděl do rozpaků. Úderem sedmé se dal navoněný armádní šik do pohybu. Vojíni se valili ulicí jako stádo nezbedných školáků. Pochodový tvar, jako když krávy jdou. Cesta od objektů kasáren do továrny nebyla dlouhá, takže jsme případné pohoršení řádných občanů budili krátce. Areál textilky v šeru působil liduprázdně. Jen hukot mašin z některých hal dokazoval, že odpolední směna stále pracuje na plné obrátky. Před budovou ředitelství nás očekával chlápek s rudou hvězdou na kšiltovce. Kdyby jeho čapka nepocházela z výstroje ruské armády, navodil by revoluční atmosféru Che Guevary. Bez zbytečných řečí nás uvedl do vedlejší budovy. Ve velkém sále závodní jídelny už sedělo a postávalo plno mladých Kubánců a Kubánek srkajících červenou limonádu, močopudné Pomo. Naše vojsko se instinktivně nahrnulo do rohu sálu, kde se prodávala lahvová sedmička, dělnické pivo s nízkým obsahem alkoholu. Více vojíni ke štěstí nepotřebovali. Tlačili se ve frontě a pokřikovali jeden přes druhého. Strachovali se, že dojde chlast. Voják se stará, voják má. Kulturu a poslání mezinárodního setkání měli totálně na háku. Z provizorního pódia, stlučeného z prken, se chraplavě ozvalo zahájení večera a reprobedny se rozkvílely bez plytkých slov o budování. K obveselení hrála kubánská ochotnická kapela. Vojíni chlastali a sál se rychle naplnil smrdutým dýmem z cigaret. To byla celá „družba“. My dva s Ondrou jsme ovšem pozorovali Kubánky a žasli nad různorodostí barev jejich pleti. Některé byly bílé, jiné

MARCUS WANG | 57

čokoládové a ojediněle i černé jako nakrémované kanady. Zvědavě se rozhlížely. Bílí kluci je zajímali. „Tak jak, brachu, co bude?“ povzbuzoval mě Ondřej, když jsme osaměli v rohu sálu. „Jestli budeme jen čučet a líbat hrdlo flašky, jdeme spát s tvrdým.“ Dobrá, jak chceš, ty hrdino, pomyslel jsem si, protože mě právě napadl akční plán. Čapnul jsem svého filozofa za rukáv a odhodlaně ho tlačil ke dvěma Kubánkám sedícím u stolku, které po nás bezostyšně pokukovaly. První baculatá kakaovka s prsy jak dýně a zadnicí přes dvě židle, druhá štíhlá laňka černá jak uhel, s velkýma očima plných blesků a bělostným širokým úsměvem. Nádherná holčina vytvarovaná z devadesátiprocentní čokolády, lákající k labužnickému vychutnání každého uždibnutého kousku. Ta tlustá koule byla pro Ondřeje, protože se holedbal, že má rád macatý a miluje, když při souloži tuk roztomile pleská na všechny strany. Mě osobně hlasité přehazování sádla zbavuje erekce, ale když se mu to líbí… „Buenas tardes, seňoritas, můžeme se připojit? Chceme se družit,“ překvapil Ondřej španělskou zdravicí. Družením samozřejmě mínil snahu o navázání mezinárodního sexu a sápal se po volné židli. Děvčata se mile usmívala, nikterak je neuráželo, že si prohlížíme jejich prsa. Češtině nerozuměly, znaly jen pár slov slovensky. Aby nahradily nedostatek verbální komunikace, chytily nás za ruce. Jejich dlaně hřály. Čím tmavší pokožka, tím větší teplota. O záření černého tělesa jsem měl dostatečné teoretické znalosti. „Hola amigos. Que tal? Ahooj! Já mluvila slovensky málo. No comprendo.“ Následovalo culení, lehké tělesné doteky a vzájemné okukování. Jak uvědomělé jsou asi naše nové kamarádky,


že se protlačily na skoro-západ? Spíš než na rozjetou politickou dráhu bych je tipoval na svazačky za kačky. „Bez obav, ty půjdou za flašku borovičky,“ uklidnil mě Ondřej, jako by četl mé myšlenky. „Me llamo María, a tuná mi amiga Julia,“ vysoukala ze sebe černá koule. Zjevně z nás byla nejstarší, třicítka na krku. Vrásky na čele a kolem očí značily zkušenost a vytahané faldy na břiše napovídaly mateřství. To pro nás, výrazně mladší kluky, znamenalo záruku, že se nebude vzpírat intimnostem a že se ledacos přiučíme. Šťouchaly do sebe, zubily se a drmolily španělsky. Vřeštivá hudba kubánské kapely hromově burácela. „Vamos a bailar! Idem tancúvať!“ zvolala María. Vyskočila a silným chňapnutím za rukáv Ondřeje postavila. Její silná paže by zvedla i dvě taková vyžlata. „Si užiješ, panáčku. Koukni se jí na prdel, ta ženská má přes metrák!“ dobíral jsem si kámoše, když se rozkývával v dojemné snaze imitovat taneční pohyby své partnerky. Ta ho ke své produkci nepotřebovala. Rozparádila se, jako kdyby tančila sólo ve varieté Folies Bergère. Její umění spočívalo ve vibraci boků, které rozvlnila do kmitů fascinující frekvence. S postranními špeky rozkomíhala do stran i své obrovské prsy. Ondřej v posvátné úctě poodstoupil, aby nedostal létající kozou pohlavek. Pošeptal mi furiantský závazek, že jestli jí ten výstřih jaksepatří neprohrábne, podepíše vojnu na pět let. Julia se k tanci nepřipojila a cudně klopila oči, aby vynikly její dlouhatánské řasy. Pomocí prstů mi prozradila, že jí je teprve sedmnáct. A hrome, aby tak byla panna! Vyžaduje deflorace černošky nějakou speciální metodu? Černou kládu například? Později mě znalci karibské kultury ujistili, že Kubánky běžně začínají ve třinácti.

MARCUS WANG | 59

Když odbila jedenáctá, nastal konec večírku a rychlé vyklízení sálu. Boubelatka naškrábla na pivní tácek adresu ubytovny a čas, kdy se máme dostavit. Bez diskuze, pozítří ve dvě. S Ondrou jsme si vyměnili přivření oka a neodmlouvali. Se vzdušnými polibky a halekáním Hasta la vista, baby! se sladké perly Karibiku ztratily v davu ostatních. Celý následující den jsme řešili, jak přechcat „gumy“ a nejet s mužstvem do elektrárny. Takovou příležitost k ochutnání kubánské sladkosti jsme si nemohli nechat ujít, i kdyby nás měli strčit do díry. Při polehávání po stolech na velitelské cimře, což byl náš obvyklý denní program, nás nenapadalo nic kloudného. Až navečer naše zoufalství rozptýlil vojenský lékař, kolega špagi z Prahy. Zmínil se, že se nazítřek chystá na hygienickou prohlídku mateřské školy, kde je třeba cosi natřít. Vojsko pomůže zdarma. S robotnickou prací i s poveselením mladých učitelek, bude-li chtěno. Proč ne. Příslib láhve tuzemáku postačil, aby náš lékař sehrál akutní krkobol a my se mohli vydat do školičky ve funkci náhradních expertů. Odborný fyzik a učitel češtiny mají potřebnou kvalifikaci pro posouzení nátěru čehokoli a jsou pro navázání spojení se sborem vychovatelek jako stvoření. Ve školce nebylo co prohlížet. Místo mladičkých pedagožek, které by stály za morální poklesek, nás učebnami provedla zavalitá zástupkyně ředitelky v odkvetlém věku. Abych přehlédl její proporce, musel bych poodstoupit nebo si na čelo nasadit širokoúhlý objektiv, který by dovedně skryl rušivé detaily obrveného tuku. Všude se motali caparti, kteří se před námi ustrašeně ukrývali. Toliko jeden chrabrý rošťák vrhnul na nás, příše-


ry v zeleném, dřevěnou kostku, za což byl mírně pokárán. Je s podivem, že jeho mládím neposkvrněný mozek vyhodnotil jako monstra nás, a nikoli paní vice-direktorku. Nebo si možná chtěl zabojovat proti slabšímu nepříteli... Po nudné prohlídce jsme došli k odbornému závěru, že staré zašlé zdi potřebují vybílit. Ani jedna z učitelek, které jsme během exkurze zahlédli, nás nenaplnila nadšením. Samé nepoužitelné machny. Na malém městě není žádná vzdálenost dlouhá. Od dělnické ubytovny, jejíž návštěva znamenala jediný smysl dne, nás dělil kousek cesty mezi omšelými paneláky. Zastavili jsme před barákem se dvěma půllitrovkami borovičky v ruce. Nesluší se přijít s prázdnou. Podarovat děvčata květinou nebo čokoládou nás nenapadlo. Kytky jim doma kvetou čtyřikrát do roka a kakaovým máslem se mažou proti slunci. Takže proto. Trčeli jsme na chodníku před panelovou králíkárnou a nevěděli, jak dál. Ondřej zařval: „HEJ, jsme tady!“ což doprovodil ohlušujícím pískotem na prsty. V přízemním okně se ukázala holá lebka jakéhosi černého obluda. Koulel očima, ale neprojevoval šílenství. Zálibně pokukoval po flaškách, ale správně vytušil, že nejsou pro něj. V jiném okně na patře se ukázala María. Radostně mávala oběma rukama, že si pro nás dojde. Ondra nápadně blednul. Chci vidět, jak se probíráš skrz ty ohromný cecky, brouku, smál jsem se v duchu, abych se odlehčil a překonal připosranost ze své černé lolitky. „Negra! Negra! Chicos aguí! Chaláni sú tady,“ hulákala María a uvedla nás do přízemní místnůstky s nápisem Klubovna. Jakmile spatřila tekuté dary, rozjasnila se. Bez

MARCUS WANG | 61

uzardění se zmocnila jedné láhve a s požitkem si přihnula. Její plné rty, dnes tlustě nalíčené do krvava, mě přibily k zemi, stejně jako mohutná stehna, která sukně zakrývala jen sporadicky. Nebylo pochyb, že Ondru zasvětí do neosedlané jízdy jižanského temperamentu. Kámoši můj, bůh tě ochraňuj, ať přežiješ tuhle hříčku korpulentní biologie! Z duchaprázdného postávání nás zachránil rytmický klapot dřeváků na schodech. Objevila se Julia, temná i za dne jako černá noc. María jí neoslovila jinak než Negra, což neznělo nijak hanlivě. Předvedla se nám v džínové minisukni se širokou kšandou. Jaký to nevídaný módní výstřelek! To si musela spíchnout sama ze šlohnutého materiálu z textilky. V krámu by nic takového nekoupila. Tři rozepnuté knoflíky bílé halenky odhalovaly podstatnou část nicotného prsa a denní světlo prokreslilo výrazné rysy jejího obličeje. Mladé tvářičce dominoval rozpláclý nos, bílé oční bělmo a růžové rty našpulené jakoby pod přetlakem kolagenu. Ne, Julia byla výtvorem ryzí přírody, žádné vylepšování nepotřebovala. Ani nemohla, v té době se ženy zkrášlovaly maximálně parukami, rtěnkou a tužkou na obočí. Béžová maska z Dermacolu pro bělošky by ji zesměšnila. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči a představoval si, jak ji svléknu a obnažím její ňadra. Chtěl jsem z ní strhnout šat, jako když jsme na základce žertem kradli výskajícím spolužačkám panenky, naschvál je vybalovali z oblečků a osahávali jejich růžová prsíčka. Vyzývavý úsměv a pohled temných očí mě nenechával na pochybách. Tahle slečna není panna. Možná má v sedmnácti napícháno víc, než se mně povede nasbírat za deset let.


„Que tal, chicos, čautě, chaláni,“ usmála se na nás Julie a opřela se zadečkem o radiátor na zdi. Kratinkou sukni si povysunula, aby i ona ukázala stehna. Celkem zbytečně, vyrajcovaný jsem byl od předminulého večera víc než vydatně. „Nejdřív se napijeme,“ vysoukal jsem ze sebe a otevíral druhou láhev, protože tu první María nepouštěla z ruky. Láhev oběhla dvakrát dokola, ale konverzace vázla. Po chvilce ticha María rozhodla o dalším průběhu. Byla z nás nejstarší a měla hmatatelně navrch v organizaci akcí pro dospělé. Beze slova nás s Ondrou objala kolem ramen a popostrčila ke schodům nahoru. Na poschodí jsme se rozdělili po párech, každý do svého soukromí. Chvála bohu, na grupáč bychom spotřebovali nejméně jednu láhev navíc a raději přítmí. Ztopořené přirození kamaráda nemusím mít na dohled. Dveře zaklaply a osaměl jsem s černou antilopou v nevelké místnosti s jídelním koutkem a čtyřmi lůžky, na kterých se válely svršky, šminky, korále a jiný holčičí šrot. Julie zalovila pod stolem a z ukoptěné basy vytáhla Zlatého bažanta. Láhev odzátkovala zuby zcela přirozeně, jako ženy v Orientu ukusují hadům hlavy, než je opečou. Dopadne to se mnou stejně? Popíjeli jsme v tichu, střídavě z jedné flašky. Znenadání jsem nevěděl, co mám dělat. Neznal jsem ji, a měl se jí sápat pod sukni? Co se jí honilo hlavou? Byl jsem za bojácného nekňubu, který se na ni opomněl vrhnout, složit ji na záda a bez skrupulí přefiknout? Kubánec by ho tam už dávno ponořil. Tak to ale u nás nechodí, Švejk potřebuje před souloží nabrat nádech romantiky. Dodat si odvahu kecáním. Přezíravě si mě změřila, uchopila mě ruce, přitáhla k sobě a políbila. Cítil jsem její naběhlé rty

MARCUS WANG | 63

a hroty ňader. Hrála nám polední dechovka z rozhlasu po drátě a mně se stavělo péro. Potýkal jsem se s knoflíčky její halenky a pomýšlel na hýčkání prsů, která se sápala ven. Můj přístup se jí musel zdát neohrabaně pomalý. Odstoupila, odhodila vršek a jedním pohybem ladně vyklouzla ze sukně. Podprsenku nenosila a kalhotky letěly jako ptáček přes celou cimru. Stála přede mnou jako ebenová socha s planoucíma očima v celé své fascinující černé nahotě. Její ztvrdlé bradavky mi připomněly bonbóny Mon Chéri, vzácnou odměnu mého dětství. Vzala mě do sebe a křičela tak, že hravě přehlušila rádio. Kdo všechno v baráku byl, musel vědět, že Julie se právě dělá. Poletoval jsem jako hadrový panáček v zajetí rozvášněné tygřice, který chrání svou hlavu před ukousnutím. Kdepak panna, ale protřelá harcovnice, která by mohla vzdělávat celou naší rotu! Jednu důležitou věc jsem ale opomněl. Kondom. Tedy ne zcela. Krabičku prezervativů jsem nosil na vycházce vždy při sobě. Praktické, nicméně mnohdy zbytečné. Buď pro ně nebylo užitku, nebo zůstaly netknuté. Kdo má kuráž kazit atmosféru pronikání do šťavnaté dírky šustěním pytlíku? Stupidní, ale bohužel ustálené. Ale zadělat si na malého Kubánce... Ne! Vytáhnul jsem včas a rozesel sémě, kam se dalo. Kapky se leskly a ona se smála. Nemohla uvěřit, že by se stříkající chlap staral o důsledky své vášně. „Zvedej se, jistě nás postrádají, musíme jít,“ měl jsem znenadání naspěch a sbíral svršky. Po souloži buď padám k zemi, nebo běžím plnit nedodělané úkoly. Ostatně vaginální maz mi na penisu již oschnul a začínal praskat. Nejvyšší čas se sbalit.


Ondřej s Marií čekali dole v klubovně. Byli zabráni do družné zábavy i bez naší nápomoci. Hlasitě se řehtali a vykřikovali česko-španělské průpovídky. Prázdná láhev od borovičky se výmluvně válela v koutě. Jak si nás Ondra všimnul, vstal a vydal povel „vpřed“. Naoko mě pokáral: „Díky bohu, že ses už dodělal. Padáme do kasína.“¨Vypadal zmuchlaně. Není divu. Já bych tu jeho vypasenou raketu nepřežil. Objali jsme černé soudružky a volným krokem vyrazili do kasáren. Ondřej začal o obrovských kozách s vyčouhlými bradavkami a vícenásobném orgasmu, při kterém se María neovladatelně třásla a hřála jako lávový balvan. Náš doktůrek nám pak vysvětlil, že ona vyvolená žena se udělala vaginálně. Ondrův proslov jsem poslouchal na půl ucha. Moje myšlenky se vracely k panictví a panenství. Existují v reálném životě dívky, které to nedělaly? Já je nepotkávám. Poznám jednou v životě jednu, která se oddá mně, svému prvnímu podmaniteli, abych ji uvedl do života? Snad ano, jinak není na světě spravedlnost. Než jsme došli do našeho areálu, Ondřej nadnesl otázku pohlavní hygieny. „Doufám, že ses udržel a nezapomněl nasadit šprcku. Tyhle exotky by mohly hostit v těle různý žoužele. Kuba je plná syfla.“ „Nestraš, sejčku,“ zamumlal jsem vyděšeně a ke svému prohřešku se nepřiznal. Vysmál by se mi, jak jsem blbej. Je pravda, že když jsem Julii bral zezadu a tahal ji za drdol, aby více výskala, na hlavě jsem narazil na malé bouličky pod kůží. Proslýchalo se, že místní kadeřnice odmítaly Kubánky česat. Prý na jednu z nich vyskočil z vlasů jakýsi

MARCUS WANG | 65

červíček. Kolovaly i historky o obřích parazitech, kteří se prožírají celým tělem a dorůstají až metrové délky – říká se jim vlasovci. Jejich samičky vykukují na světlo hnisavým puchýřem. Jediná možnost, jak se jich zbavit, je natáčet je pomalu na špejli. Tahle hrozná procedura trvá týdny. Červ se nesmí přetrhnout, hrozila by těžká infekce. Fuj! Za to vteřiny extáze rozhodně nestojí. Měla-li tuhle odpornost v těle, pak amen se mnou. Tři dny po naší návštěvě ubytovny přišel rozkaz k náhlému odjezdu do pracovního tábora, vzdáleného desítky kilometrů. Vzpomínal jsem na Julii a stýskalo se mi po jejím živočišném projevu. Při močení mě trápilo pálení. Chlácholil jsem se, že je horko, málo piju a vše bude dobré. Ať jsem se naléval sebevíc, řezavá bolest naběhla během dalších dní do mučivé trýzně. Přestal jsem pít, abych nemusel na malou. Ranní žlutozelený výtok se mi eklovalo zkoumat. K mé útěše jsme se po pár dnech vrátili na základnu. Kamarád mě zachránil od jisté hanby a povinné registrace pohlavních chorob. „Chytils gonorrheu čili tripla, hochu,“ odborně i neodborně diagnostikoval kapavku, „měls namále, kdybys nakoupil syfla, tak bych tě musel prásknout.“ O vlasovci se naštěstí nezmiňoval. Kolegiálně zariskoval a napíchnul mi do zadku koňskou dávku penicilinu. Stál nade mnou s připravenou injekcí kalcia, kdybych zkolaboval anafylaktickým šokem. Dostal mě z té sračky bez následků. Snad… Než jsem se odvážil znovu ven, Kubánci odjeli i se svými červy zpět na svůj „Ostrov svobody“. Nevadí, že bez rozloučení. Vzpomínka na lekci španělské konverzace mi vydrží nadosmrti. Adios.

MARCUS WANG | 67

08 JÁ TĚ VIDĚT, TY MRTVÝ! Vojna skončila a s ní i pletky v uniformě, které mnohé ženy vyhledávají. Chlap ve stejnokroji je pro ně spořádanější než ten v montérkách či v obleku. Šálí je klam řádu a drilu. Život vojáka je svým způsobem bezstarostný, hovoříme-li o míru. Bydlí, stravuje se pravidelně a zdarma, lelkuje a hledá povyražení. Je zabezpečen proti hladu, i když nemá životní partnerku, která umí vařit. Návrat do civilu byl pro mě malý šok. Tím více na pracoviště Akademie věd, kde jsem ihned po promoci nastoupil svou odmalička vysněnou dráhu vědeckého pracovníka. Ze starších kolegů svou práci bral vážně málokdo. Pro mě, zarputilého odpůrce komunistické strany, se odbornému postupu neotvíraly valné šance. Rozčarován neperspektivním pojetím československé vědy jsem vyšťoural v Praze na Národní třídě zastoupení britské firmy prodávající agrochemikálie. Zazvonil jsem u vchodu a dotázal se na práci. Získání lukrativního místa obnášelo pobavit se s Angličanem, ředitelem pobočky, nad šálkem čaje, a byl jsem přijat. Tedy formálně britskou stranou. Prožíval jsem malé osobní vítězství nad komunisty. Udivilo mě, že můj budoucí zaměstnavatel nebude zahraniční firma, ale Správa služeb diplomatického sboru. Vlastně proč ne. Ať si ze mě udělají diplomata. O dva týdny později přišlo předvolání na zvláštní oddělení Presidia Akademie věd. Dostavil jsem se a nic netuše zíral tváří v tvář kapitánovi Státní bezpečnosti. Docela příjemný estébák. Krátce mě proklepnul, co si myslím o socialistické vlasti. Za několik dnů mi zavolal šéf personálního oddělení, že nemůžu být přijat. Zkušený

vyšetřovatel mě vyhodnotil tak, že nejsem tvárný práskač, poklonkující totalitnímu systému. Tak mi to neřekl. Poznamenal, že jsem tlačil na pilu a že mi víc prozradit nemůže. Kravina, na nic jsem netlačil. Zkrátka jsem se jim nehodil do krámu. Abych pozapomněl na křivdu, kterou mi režim jasně demonstroval, jak to v republice chodí a co můžu čekat, věnoval jsem se kultuře těla a nočnímu společenskému dění. Tam jsem chtěl najít zapomnění. Oporou mého životního optimismu se stal opět Artur. Tahal mě do posilovny i ven za holkama. Jak mě jeho terapeutické vedení podporovalo, jsem si uvědomil, až když vstoupila na scénu Magda. Shledával jsem s úlekem, jak se kamarád usazuje. Zamiloval se do ní, štíhlé blonďaté studentky medicíny, se kterou se dal do řeči při jízdě v metru a nyní s ní trávil většinu volného času. Kam se poděl ten starý, drsný Artur? Nebyla s ním už zdaleka taková sranda jako dřív, kdy jsme trávili čas pobíháním po městě a nešlo nám o nic jiného, než jak utrhnout nové kopretinky. Teď pořád drmolil, jaká je vynalézavá v posteli, jak si děsně rozumějí a jak se jednou určitě vezmou. Blázen! Nadobro zcvoknul a nedalo se s ním hnout. Ledaže by ho zachránily elektrošoky. Ale jak jsem na něj měl nenápadně připnout elektrody a otočit knoflíkem? Artur s Magdou jezdili spolu jeho prorezlým Wartburgem kombi a zažívali různé pikantnosti, o kterých mě nadšeně informoval. Záviděl jsem mu, že našel lásku. I když v jeho pojetí bych ten poměr spíš nazýval naklepáváním masa dubovým tloukem. Jedině posilovnu si ochránil jako nedotknutelnou vášeň, do které ani Magda nesměla krafat.


Začínal slovy: „Hele, Billy, ty krávo, Magda, to je neuvěřitelně rajcovní stvoření, nejenom dušička ze zlata, ale ten její rozkrok, ten miluju.“ Když viděl, že se nedozvídám nic nového, vybaloval kuriozitky. Jak se s ním líbá vzadu v autě, vytáhne mu ocas, a sotva mu dupne, hned na něj hupne. Jak ji má líbezně úzkou, že nejde zasunout, ale jak se mázne, rozhejbají celou káru. Artur dobře věděl, že jsem bez holky. Snažil jsem se zapomenout na profesní křivdu, a on mě sral mektáním, jak se jeho děvče zapře jednou nohou za sedadlo a skáče na něm divoce jako malej Mickey Mouse. Měl jsem mu zelenej závistí říct, že jeho holka je asi pěkná coura, když se veřejně předvádí takovouhle technikou? Ne, to se kamarádovi nedělá. Je dospělej a ví, kam ho dává. Místo toho jsem mu nahlas říkal: „Arture, pochopil jsem dávno, že nejsi panic, ale že se z tebe vylíhlo takovýhle prase, to mi nemusíš pořád doblba zdůrazňovat.“ Arturovi jistě zněla moje slova lépe než hudebníkovi líbezně sehrané trio. Usmíval se a byl hrdej. Kdyby tušil, jak moc prahnu po vztahu a velké lásce, taktně by mlčel a nechal si své oplzlé žvásty pro sebe nejmíň do doby, než se budu cítit lépe. Než i já najdu tu svou, se kterou rozžehnu oboustranné porozumění na déle než jednu noc. Vytáhnout Artura ven v „Magdině období“ se rovnalo zvednutí metráku na benchi. Neměl na mě vůbec čas. Po měsíci jsme se sešli v malé putyce U černé kočky, kam jsme dříve, než se zaláskoval, chodívali obden. Servírku, která odjakživa patřila k inventáři, jsme znali od vidění. Černovlasá diva s hrubým projevem, kterým si držela odstup

MARCUS WANG | 69

od přiopilých štamgastů, občas provokujících obscénními vtípky. Jmenovala se Marína. Ptali jsme se jí, jestli se hospoda jmenuje po ní, ale jen se ušklíbla a odsekla, že není na rozdíl od nás žádné zvíře. Dílem na pivo, dílem kvůli ní jsme k Černé kočce chodili dál. Abych využil příležitosti setkat se s Arturem o samotě, vyrazil jsem za ním na pražské Výstaviště, poslechnout si přednášku o laserové holografii v rámci veletrhu Interkamera. Jeho zájem o tento obor byl pro mě záhadou. Teoretická nuda a žádné spanilé vědkyně v publiku. Půvabné mládí do vědy nikdy nemířilo. Když jsem ho uprostřed promítání trojrozměrné projekce zátiší s květinami odtáhl na pivo do restaurace v patře, nebránil se. Usadili jsme se u volného stolu při zábradlí ochozu, abychom viděli dění u výstavních stánků v přízemí a vyhlíželi náhodné šance. Pouze pro mě. Artur byl plný lásky, tudíž neměl oprávnění, i kdyby se dole objevila taková výzva, že bych musel seběhnout ze schodů a jednat. U stánků postávaly hloučky mužů. Více než nabídka fotoaparátů a kamer nás proto zajímala osamělá dívčina sedící o tři stoly vedle. Mimoděk jsem se na ni usmál. Neudělal jsem to plánovitě. To obličejové svaly se mi automaticky stáhly do bezděčného šklebu, který měl být okouzlující. Zvedla hlavu a též se nepatrně pousmála. Stoprocentně byla naprogramována stejným jazykem, protože tím vyslala neopominutelný kupní signál. Strnul jsem: „Hele, Arťo, támhle sedí Marína, ta pinglice z hospody od Černý kočky. Jdu pro ni, jelikož kouká…“ A než Artur stihnul polknout doušek Staropramenu, vyskočil jsem. Být připraven jest vše.


„Pardon, slečno, dobrý den, známe vás od Kočky, krmíte nás pivem,“ startoval jsem žoviálně. „Jo, to jsem já, a co má bejt?“ „No, jste taková osamělá… Zveme vás na panáčka, pojďte k nám,“ vychrlil jsem rychle. Oběť se musí skolit přímou ranou, dříve než vymyslí úhybnou strategii. Nevylekat, ale neváhat. Ohromit odvahou a bezprostředností. Hmm, jak kdy. Univerzální návod na sbalení neznámé ženy neexistuje. Upejpavé studentce bych dal více času na přežvejknutí začátku nové kapitoly. Ale tuhle kreaturu by čvachtání naplano o kávě nevtáhlo do děje. Koketně povytáhla obočí, sešpulila rty a vyjádřila se neurčitě: „Dobrá, možná přijdu za chvíli.“ To aby se neřeklo, že hned běží. Holce sluší zafórovat, aby nevzbudila dojem dávačky. Vrátil jsem se ke stolu a Artur nevycházel z šoku. Nevsadil by na to, že umím vylétnout bez otálení jako šutr z metací konstrukce. Teď hlavně aby se zvedla, sic budu za nešiku pro smích. Když už jsem ztrácel naději, Marína poklidně sesbírala cigára a přesunula se k nám. „Ahoj kluci, tady mě máte,“ prohlásila, jako by se nabízela k použití. Ale ne… Tak okatě to nechtěla dát najevo. Bingo! Tím, že přišla, byl zásun napůl v kapse. Vypadala nevesele a bez životní síly. Po chvíli se nám svěřila, že řeší roztržku se svým Italem, který ji vytrvale podvádí. Nakrátko přijel z Říma kvůli výstavě, kam za ním bez ohlášky zavítala a načapala ho v objetí s blonďatou hosteskou. „Všechny výstavní holky jsou kurvy, nechají se vojet za flašku šampusu a padesátimarkovku,“ pokračovala zdrceně. Mlčeli jsme, tenhle velkej svět přesahoval naše obzory.

MARCUS WANG | 71

„Tak netruchli, kašli na něj a napij se s námi,“ přerušil jsem ticho a pozvednul panáka velkého myslivce. Kořalka uvolňuje ledy. Rozhejbat abstinentky je mnohem větší svízel. Maríně polknout panáka naráz nečinilo žádný problém. Na večer jsme vymysleli dovádění a zapíjení žalu v lidové vinárně Blatnička. Artur, Magda a já s Marínou. Svitlo mi malinké světýlko, že nezůstanu na ocet. Šťouchnu si a budu mít čárku. V osm večer jsme se sešli ve vinném sklípku ve třech. Marína nikde. Že by jí ujela tramvaj? Objednali jsme první džbánek rulandského a netrpělivě vyhlíželi chybějící slečnu. Magda záznamu z našeho odpoledního namlouvání naslouchala s ostražitým odstupem. Ke Kočce s námi jednou zašla a o místní servírce si myslela své. Aby mě rozptýlila, pyšně mi ukázala tenký prstýnek s kamínkem, který jí Artur koupil před týdnem na pouti. Dokud není snubní, nejsi úplně ztracen, brácho, zalitoval jsem nenadále zaraženého Artura. Muži nesnášejí, když se mají k projevům lásky veřejně přiznat. Bere jim to iluzi nezávislosti a pozice pána tvorstva se jim otřásá. Marína dojela s hodinovým zpožděním a k mému rozladění za sebou vláčela jakéhosi vlasatého pitomce. Tvářil se jako beránek, ale když na mě Magda pohoršeně pohlédla, připadal jsem si jako blbec století. Vytušila napětí a ujistila nás, že přivedla jen kamaráda, který jí pomáhá překonat partnerskou krizi. To známe, kamarád taky rád… Marína hravě dohonila časový skluz, a jak se přiopila, tiskla se ke mně. Když mě láskyplně políbila na tvář a spontánně pronesla, že jsem její miláček, Artur se rozesmál. „Miláček“ po necelé hodině a džbánku vína musí vyloudit rozjařenost. Chlupatcovi to zábavné nepřipadalo. Nasral se.


S brumláním, ať si ta mrcha svého nového píchače řádně užije, nevraživě opustil bojiště. Udržel si tak zdraví, protože Artur už ztrácel klid. Nakopal by toho smrada do koulí, aby uchránil čest přítomné dámy. Řádně přiopitá Marína mě začala objímat, vášnivě líbat na rty a na ucho. Nebránil jsem se, ale připadal si hloupě před ostatními. Kromě ostudného cucání na veřejnosti Marína kolemjdoucím pikolíkům hlasitě oznamovala, že se loučíme a jdeme souložit. Artur smíchy padal pod stůl, Magda se nakvašeně chmuřila. Sjížděla Marínu s neskrývaným opovržením. Když nás personál napomínal, abychom tolik nehlučeli, čímž mínili vykřikování oplzlostí, vypadli jsme na vzduch. Naložil jsem Marínu do taxíku a krotil její opilé výlevy. Řidič se přitrouble nabízel, že by vypomohl, pokud by mi došly síly. Opravdu vtipné, že? V tom čase jsem bydlel na náměstí Míru v malé garsonce v pátém patře bez výtahu. Namáhavý výstup moji rozparáděnou divu umírnil. S každým schodem její kuráže ubývalo. Erotické fantazie si již nechávala pro sebe. Jakmile při otevření dveří zahlédla peřiny, začala moralizovat: „Parádní mrdník. Sem si taháš děvky, jo? Kolik jsi jich tady už vobtáhnul?“ Ty máš akorát co kázat, ostudo žen. Podívej se na sebe a zaposlouchej se, co žvaníš, bránil jsem se v duchu. „Neee, holky nahoru neberu,“ oponoval jsem chabě. „Jen když nahlas křičí, že chtějí souložit.“ Poslední slova buď Maríně unikla, nebo šoustat chtěla. Stáli jsme u okna, pozorovali okolní střechy a věž kostela. Při líbání jsme si na oplátku rozepnuli poklopce u kal-

MARCUS WANG | 73

hot a závan odspodu napověděl, že dál půjdeme přes sprchu. Držím se pravidla, že do postele bez hygieny nejdu. Na vojně jsem zažil soulož zezadu, kdy moji erekci zrušil puch nemytého zadku. Taktak jsem to doklepal. Pro jistotu upřesňuji, že hovořím o styku s ženou. Prostě se nerad miluju s kolíčkem na nose. Když jsem pokynul směrem ke sprše, přičichla si k podpaží a zahlásila: „Já nejdu, myla jsem se odpoledne.“ „To nemyslíš vážně! Jestli chceš líznout, tak mazej.“ Stáhl jsem jí tričko a donutil ji vyskočit z kalhot i kalhotek. Její uražené brumlání mě nijak neznepokojovalo. Po cestě do sprcháče se chabě vzpírala: „Neblázni, namočím si podprsenku.“ „Ty kůže líná, čekáš, až ti svlíknu kompletně všechno? Kozenku si nech, budu si tě mejt dole. A boty si pak můžeš zas natáhnout. To mě rajcuje.“ Čím větší křiklounka, tím pádnější ruka ji dostane do cajku. Vlažná sprcha Marínu umlčela, sklopila uši a podala se očistě. Aktivně spolupracovala, a když ucítila můj prostředníček protahující malou dírku, slastně zakvikla. Napůl mokří jsme váhavě usedli na postel. Přicházela naturální realita pohlavního styku bez lásky. Někdy se daří, ale jindy účastníky ochromí žulový blok, kterým se nedá pohnout. Doteď neohrožená Marína ztuhla jako kus chladné skály. Odmítala se mě dotknout a opětovat polibky, chvěla se a vzlykala. „Prosím tě, NE! Já nemůžu. Můj kluk je sice hajzl, ale já mu prostě s tebou nedokážu zahnout. Nemůžu s tebou píchat jen tak. Vždyť se skoro neznáme. Já vím, že jsem kráva.“


To tedy ano! A já kretén. Jako bych neznal tyhle bláznivé ženské. Celý večer dělá haura, a pak se mi rozsype jako prvnička. Když nechce jen tak, proč to nemůžeme dělat jinak? Ve svitu měsíce jsem bezradně pozoroval její schoulené tělíčko. Za světla ve sprše vzdálená ideálním proporcím ženské krásy, teď v přítmí vypadala sexy a bezbranně. Tím víc jsem ji chtěl. Její kolaps ve mně probudil mučivou žádostivost prznitele. Smířlivě jsem ji políbil na krk a doufal v příznivý zvrat. Obrácení na záda a rozevření klínu se nebránila. Pod vlivem nenaplněného večera jsem vystupňoval všechen svůj jazykový um a důvtip k maximu. Chutnala trpce. Marína mi v náhlé křeči sevřela hlavu oběma stehny tak usilovně, že se mi chtělo křičet. Dělej se rychle, ty náno, ať nemám z uší salát! „Lízat umíš na jedničku, kam se na tebe hrabe to moje italský nemehlo,“ prohlásila uznale a lapala po dechu. Tímhle hodnocením mi namazala. Jižní národy pokládám za přeborníky v sexu, ale vše je radno klasifikovat individuálně. Když se mi v návalu upřímnosti zmínila o virovém problému na čípku, ocenil jsem, že mě do sebe nevpustila. Tehdy naštěstí nekolovaly poplašné zprávy o rakovině hrtanu způsobené orálními hrátky s klitorisem. Než jsem stačil promyslet, jak postupovat dál, usnula jako dřevo. Podlý záměr, udělat se ručně na její spící tvářičku, jsem zapudil. Takovej úchyl nejsem. Usínalo se mi těžce, ale aspoň jsem nebyl ve své věžní komůrce sám. Ráno na nějaké dodělávky nebyl čas. Musel jsem do ústavu na schůzi. „Vstávej, Mářo,“ zatahal jsem za nohu spící děvče, které se nepovolně probíralo k životu. „Co se stalo?“ vyjekla ulekaně. Než jsem truchlivě poznamenal, že dohromady nic, vzpomněla si a cudně vrhla

MARCUS WANG | 75

oči mezi nohy. Posadila se na pelest, a když viděla, jak si prohlížím její prsa, přikryla si je rukama. „Nečum, vole, moc velký je nemám.“ „Sakra. Proč vy ženský pořád řešíte svoje kozy? My taky nebrečíme, že nám nenarostly černošský péra. Tvoje prsa jsou božský. Nemáš se za co stydět.“ Ani na jednom z těch tělesných výstupků štěstí nestojí. Spustila ruce a vypnula hruď. Nebyla na tom špatně. Pěkně jí stály a bobulky krásně trčely. Ranní soulad rychle přešel do zamračení. Ještě aby mě osočila, že jsem podle zneužil její opilé bezbrannosti. „Promiň, chovala jsem se včera jako prdlá. To ten chlast. Chtěla jsem se pomstít tomu mýmu syčákovi. Jsem ráda, že nic nebylo, připadala bych si jako štětka. Jít s chlapem první večer není můj styl. Nechrápu s každým na potkání.“ „Nemusíš se omlouvat, nic se nedělo,“ ujistil jsem ji a připomněl si její nahořklou chuť z rozkroku. Taky jsem byl rád, že jsem do toho šlemu nenamočil. „Hlavně se tomu svýmu nechlub. Nechci čelit taliánský vendetě.“ Před barákem jsme si dali pusu a nic nedomlouvali. Shledáme se v Kočce. Ale proč bych tam chodil? Když Artur po schůzi slyšel po telefonu moji noční eskapádu, vážně mi doporučil, abych se na takovou výstřední káču vykašlal. Pitomě kravne a nic z toho. Optimisticky mi sdělil, že má pro mě lepší náhradu, která se mi bude líbit! Tajuplně prozradil, že mi Magda dohodí svou spolužačku, která si mě vyhlédla. Kinder surprise. Podezíral jsem ho, že plácá nesmysly, aby mě utěšil. „Je tak exotická, že z ní budeš nesvůj,“ napínal mě dál. Věděl, že mě černé vlasy a tmavá pleť dokážou rozrajcovat


do nepříčetnosti. Dělá si ze mne šoufky? Ať nemlží o černých dírách jako o tělesech, která se nejen třením, ale i pohlcováním záření zahřívají. Neměl by přede mnou o ženských ani pípnout. Nakonec nevydržel a prásknul mi, že mám rande s Afghánkou, dcerou velvyslance! Afghánka, nikoli perla Karibiku, ale blízkého Orientu. S jednou takovou perličkou mám hnisavý zářez z vojny. Takže na takové hříčky si od té doby dávám velkej POZOR! Ať nepřijde s burkou na hlavě a já nebudu vědět, do čeho lezu. Nesnáším zajíce v pytli. I když rozbalování neznámého stojí za odvahu. K setkání došlo brzy. Trochu jsem se klepal. Jaká bude a budu se jí zamlouvat i zblízka? Kdo by nebyl nervák? Rande naslepo rozechvěje i ostřílenější frajery, než jsem byl já, kterej sotva zasušil mlíko na bradě. Setkali jsme se na chodníku před medickou Kolejí 5. května. Magda nás seznámila a zmizela se slovy, že nejsme bejbátka, víme, co dělat, a ať se chovám jako gentleman. Jasan, jinak to ani neumím. Pokud mě lidi netočí svou tupostí. „Ahoj, já jsem Lejla. Ty se líbíš. Půjdeme procházkovat?“ nabídla mi bez okolků štíhlá, okatá nádhera na vyšších podpatcích, které její drobnou postavičku povyšovaly na hvězdu hodnou promenády na podiu. Již po prvních krocích klopýtla a její ruka hbitě našla mou, aby se zachytila. Sevřela mě pevně. Nemusela se bát, na útěk jsem rozhodně nepomýšlel. Plul jsem hrdě vpřed po žulových kostkách jako ve snu a vzrušením těžce hledal slova. To ty její vlasy. Dlouhá havraní hříva, nepoddajná jako svazek ocelových drátků, které se nabízely obtočit okolo zápěstí a jemným

MARCUS WANG | 77

tahem zaklonit hlavu vzad pro větší zvrácenost milování. Magda nás ledva uvedla k sobě, ale její plné tmavě rudé rty bych chtěl líbat bez prodlení. „Mluvíš dobře česky,“ pochválil jsem ji, ale myslel si spíš opak. Co na tom záleží, zkoušet z gramatiky jsem ji nepřišel. Skládal jsem jednoduché věty, aby rozuměla. Studovala v Praze již třetí rok a chtěla poznat někoho místního. Zkusit si přítele s evropskou mentalitou a českou technikou vyprášení spodku. Okusit bílej klacek. Zodpovědná role, nesmím poškodit reputaci českého mužství. Na příští vycházku jsem vymyslel koupání v univerzitním bazénu, kde mi Lejlu v plavkách drze očumoval notoricky známý ometák, asistent Hott. Závidíš prima masíčko, co, ty pupkáči oplzlej? Bejt tebou, soustředím se na blonďatý fifinky a neseru se do světa diplomacie, vysílal jsem telepatické blesky. Mojí slečně chladná voda ani plavání nepřinášely žádnou slast. Usilovně se držela na hladině, aby neklesala ke dnu jako zednická lžíce. Ukázala se mi v celé kráse. Co nebylo vidět, dalo se cítit. Letmé dotyky pod vodou umocňovaly moji touhu. Když jsem ji při zpáteční cestě autobusem držel za pásek riflí, dala mi malou pusu a špitla, že pozítří má volný kvartýr, jelikož Magda mizí domů k rodičům. Sportu už bylo dost, prý by mi ráda řekla něco o kultuře své země, ukázala fotky a tak. Znělo to téměř jako výčitka. Jakože se málo zajímám o nitro své dívky. To není pravda! Můj postoj už znáte. „Dones flašku, červené víno, něco sníme a uděláme si hezký večer,“ poručila si, a tím ze mě sňala břemeno plánování příštího setkání. Lejla strojila nějakou specialitu. Pozvání nastudovat východní kulturu v soukromí mě přitahovalo. Odlišné národní zvyklosti mě moc nebraly,


ale modlil jsem se, ať je jiná než většina mladých českých holek, které dělají se souložením trapné štráchy. Na kolej jsem šel pln optimismu s lahví vína a červenou růží. Nemyslete si, že si květinou nebo čokoládou kupuju ženská srdce a zastiňuju podezření, že přicházím kvůli ukojení mrzkých pudů. Zásadnější je pro mě feeling, čili pocitovka, porozumění a vzájemná náklonnost nebo chemie, chcete-li. Nejdu po bezduchém trénování směšných pohybů, ale prahnu po milování s citem. „Jdeš pozdě, miláček, jídlo moc není, kámošky sežraly,“ uvítala mě Lejla ve dveřích. To mi ale nevadilo. Nejsem zažívací typ, nejdu za slečnou kvůli svíčkové s knedlíky ani bramborovým plackám, ty znám od mámy. Na stole mě zdravil oschlý zbytek švestkového koláče, nejspíš pozůstatek z trouby Magdiny maminky. Večeře minusová, ale červené víno nás pozvedlo do nálady. Konverzace vázla, záhy mě znudilo všechno třikrát opakovat. Fakta mluvila sama za sebe. Lejla, dcera diplomata, přežila střední školu ve Francii a nyní studovala medicínu v Praze. Před nedávnem se rozešla s nějakým Libanoncem ze školy. Prozradila mi, že mě častokrát vídala a líbil se jí můj zadek. Prý nespala s bílým klukem, a proto jsme tady. Být první je hrdé a povznášející. Fotoalbum s obrázky z dětství nevytáhla a o kultuře Východu se nešířila. Ocitnul jsem se v pohádce Tisíce a jedné noci. Čtené odzadu, začínáme první nocí. Posilněna vínem, sama překlenula moje obvyklé stresy, jak přejít k ději. Vzala mi obličej do dlaní a dlouze mě políbila. Zároveň si mi sedla na klín. Obkročmo. To je silné gesto, kterým žena vyjadřuje, jak chce strávit zbytek večera. Udivila mě. Při prvních krůčcích k poznávání vzájemné

MARCUS WANG | 79

intimity takový styl nasadí málokterá. K nevíře na dívku z Orientu. U té bych předpokládal bázlivost a schovávání se pod dekou. Moje ruce jí vklouzly pod halenku a objevily prsa, až doteď rafinovaně schovaná pod záhyby hedvábné látky. Hřály mě jejich pevné obliny, rozpálené čekáním v úkrytu, v celé své kráse a nestydaté nahotě. Chlap uvítá, když se nemusí pachtit s podprsenkou. Nezvládne-li boj s patentem do dvou sekund, cítí se jako přiblblo. Řešením à la macho je strohý příkaz „ukaž mi prsa“, ale to je jen pro otrlé na obou stranách. Moje srdce bilo jako zvon a horká vlna zaplavila celé tělo. Nadechl jsem se k dlouhému polibku, ale ten nám osud nepřál. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vrazil jinoch snědé pleti. Přimrznul na místě a nevěřícně vyvalil oči. Co sem lezeš, ty šašku?! Do prdele s tebou! Přál jsem si, aby nebyl, a bylo to na mně jasně vidět. Lejla se mi polekaně sesunula z klínu a stála směšně s rukama za zády jako děcko, které načapali při nepravosti. Proč? Dělali jsme něco špatného? Hraje se tu na cudnost? Ne my, ale ten nezvaný vetřelec chyboval tím, jak sem neomaleně vtrhnul. Jeho omluva a ruměnec by byly vhodné. Ale kdepak! Žádné pokání ani rychlý odpal nenastaly. Místo aby vycouval a nekazil šuk, vydával nesrozumitelně zvuky, odlišné od slušných světových jazyků. Po úsečném monologu si mě nevraživě prohlédl a odporoučel se bez pozdravu. Ženy a bílí psi si pozdrav nezasluhují. „To jen kamarád ze školy, taky Afghánec. Říkal, co brát zítra do školy. Nemá tě tu rád. Naši muži zuřit na cizince, ty chtít jen holky na mrdani a neberou je za ženy.“


„A proč, prosím tě? To není fér,“ rozčiloval jsem se. „Považovat ženy za národní vlastnictví je středověké zvěrstvo.“ Slovo, kterým celkem trefně vyjádřila milování, mě zarazilo. Z jejích úst mi tak obhroublý vulgarismus neseděl. Ona to však nemohla cítit. „A co tvůj libanonskej ex-boyfriend, ten mu taky vadil?“ „Ten taky špatnej. Afghánská holka jen poslouchat, než svatba, tak panna. Muž celý život dělá, co chce. Může kurvit každý den, to povoleno. Žena jen držet hubu, nebo facky. Já ale rostla v Evropě, nemám ty tradice. Ty nebát se a pojď ke mně.“ I když se nic světoborného nepřihodilo, vyrušení nezvaným spolužákem mě zchladilo. I Lejla mě objímala odtažitě. Kazišuk posranej! Do čeho se tu namáčím? Nemám zájem být aktérem kulturních třenic, kterým nerozumím. O proříznutí hrdla fanatickým šílencem nestojím. V Lejlině náručí se moje nepříjemné pocity naštěstí záhy rozplynuly. Zamkl jsem dveře na dva západy a hupsli jsme pod deku. Zprvu s ostychem. Jako bychom se potřebovali ujistit, že navzdory odlišné kultuře máme všechno na místech, kde to obvykle bývá. A vskutku bylo co objevovat. Tak citlivá ňadra české ženy nemívají. Při každém polibku bradavek Lejla hlasitě sténala a zatínala nehty do mých zad. Náhle se ozvaly hromové rány, jako když se bortí svět ničivým zemětřesením. „Otevřete!“ zaburácel vzteklý mužský hlas, který provázely rány a kopance do dveří. Ať blesk na místě skolí toho, kdo se opovažuje vetřít mezi nás ve chvíli nejkrásnější! Lejla vystrašeně vyhrkla: „To můj ex-boyfriend, pořád žárlit, on blázen. Zabije nás. Bojím, že zabít.“

MARCUS WANG | 81

Zabít koho? V jejích očích se odrážela panická hrůza. Šílený strach, který jsem v pološeru více než zrakem rozeznával z rozechvělého hlasu a třesoucího se těla. „Hned otevřít!“ řval šílenec a nepřestával zuřivě kopat do vetchých dveří, které se třásly ve futrech. Vyskočil jsem z postele a překotně hledal brýle a trenýrky, abych se připravil k boji s bestií. Nejsem gladiátor, abych zápasil nahý. Ruce i nohy se mi klepaly. Adrenalin mi rozpumpovával žíly a nutil ke zrychlenému dechu. Lejla si navlékla župánek a k mému zděšení přikročila ke dveřím, aby je otevřela. Dovnitř se vřítil rozběsněný Arab a bleskurychle jí ubalil dvě facky. Tupé rány zaduněly jako nakopnutý kokosový ořech. Lebka je tvrdá palice a vydrží hodně. Jeho nelítostná agrese vůči ženě mě kompletně ochromila. Místo abych se na útočníka vrhnul, z útrob mi unikl potlačovaný vzdech střevního plynu. Libanonec, zaskočen zatroubením mého pšouku, poněkud zplihnul. Namísto agrese na mě křičel: „Ty jít hned pryč, nebo já tě zabít. Eště tě vidět, ty mrtvý! Domrtva mrtvý. Rozumiš, ty vole?“ Srandovní slovník, ale mně do smíchu nebylo. Aby tak mluvil vážně, ztřeštěnec beduínskej! I když mi jeho nevelká postava nenaháněla hrůzu, nebral jsem jeho výhružky na lehkou váhu. Prcek, ale plnej vzteku. Kdo ví, jak je dole vybavenej, patrně proto ho tak seru. Jestli čet, že Češi jsou v sexu na špičce, tak mě teď rozpáře. Momentálně byl vybaven zahnutým nožem, kterým zlověstně mával. Lejla se mezitím vzpamatovala. Ženy z Východu jsou silné, naučené přežít hrůzy. Být to naše emancipovaná křehotinka, padla by jako zkosená a válela by se s pláčem v koutě.


„No dělej, vole, vypadni, nebo tě vyhodíme oknem! Ty kurva, jak jsi mohla s tímhle?! Takového vola!“ střídavě řval na mě i na svou bejvalku. V přítmí chodby přešlapovali dva jeho kumpáni, aby napomáhali s mým vyhoštěním. Ze zvýšeného přízemí bych padal na chodník. Jen tři čtyři metry, ale komu by se chtělo přistát s tvrdým dopadem a s děrami po kudle v břiše? Lejla se mezitím otřepala a k mému úžasu se na mě obrátila s rázným příkazem: „Běžte všichni pryč, ano, PRYČ!“ a vystrkovala nás oba ze dveří. Nevěřil jsem svým uším a poslušně couval, než dveře zaklaply. Útočník si uvědomil, co provedl, a v podělanosti z následků incidentu pokorně ťukal na futro. Střídavě prosebně škemral a ke mně nepřestával omílat, že budu příště mrtvý. Štěkající pes nekouše. Malá rána a vrtí ocasem. Z patra do přízemí jsem sešel sám, neletěl jsem. Jedinou újmou na zdraví byla moje záda, poškrábaná špičatými nehty. To bylo posledně, kdy jsem Lejlu viděl. Na příští, složitě zinscenovanou tajnou schůzku v zastrčeném koutě botanické zahrady nepřišla. Po týdnu nejistoty jsem se od Magdy dozvěděl, že libanonský expřítel se Lejle na vyslanectví omluvil, litoval svého činu a přislíbil četné modlitby za odpuštění. Diplomatický otec direktivně navrhnul náš vztah ukončit, protože předvídal, že obdobné konflikty by mohly kdykoli následovat, a též měl zřejmě na naši lásku vyhraněný názor. S odstupem let si myslím, že za nás rozhodl správně. Týdny mi trvalo, než jsem na Lejlu dokázal zapomenout. Znamenala pro mě víc než ploché studentské a vojenské lásky. Uvědomil jsem si, že začínám chápat slůvko a emoci „milovat“. Láska se rozhoří rychle a uhasíná s hořkou loudavostí.

09 REVOLUCE Prachobyčejné listopadové odpoledne, jen slunce svítilo krapet víc, než podzimu přísluší. Ve vzduchu se vznášelo cosi velkého a důležitého, zatím toliko tušeného. Naladění národa na dlouhá léta vysněný pokus o změnu režimu, skartování socialistické ideologie, pětiletých plánů RVHP a ukončení beznaděje budoucnosti. Do prdele s komunismem, estébáky a hochštaplery, co si lezli do zadku se servilním úsměvem v naději na o chlup lepší živobytí. Širokou ulici Albertova zaplnil dav stovek, ba spíše tisíců studentů. Nepřehledná hradba těl, skoro jako prvomájový průvod, ale bez povinné prezence. Vyškrábal jsem se na nejvyšší schod před vchodem fakulty medicíny a marně se pokoušel dohlédnout na jádro shromáždění v dáli, kde kdosi cosi prohlašoval. Jakeše do koše nebo svobodu slova. Přestože jsem již nebyl studentem, stále jsem se hlásil k akademické půdě. Kývali na mě dřívější spolužáci i někteří pedagogové, dokonce i ti, kteří zištně propůjčili své tělo straně a funkcím ve Svazu mládeže. Co je sem přivádí? Připravují si alibi, kdyby se politický režim otočil, aby stáli u zrodu nového aparátu, mohli se znovu angažovat, a tím se vyhnuli lynčování vzbouřeným lidem? Hajzlové si neopomenou svoji cestičku čistě zamést. Děvky prodejný! Politika a schůze mě nikdy nezajímaly a nehodlám se měnit, i kdyby se nakrásně podařilo všechny komunisty vyhnat na pustý ostrov, kde si můžou to svoje ideologické hovno rovnostářsky rozdělovat do allelujah. Ani téhle demonstraci jsem příliš nedůvěřoval. Byla plná rudých špic-


lů, jinak by policie dávno zasáhla. Nedělo se nic. Jak zašlo slunce a ochladilo se, šel jsem domů. Spletl jsem se, toho dne, 17. listopadu 1989, setkání studentů na ulici mezi fakultami rozběhlo Sametovou revoluci. Kdybych vydržel déle a prošel se s průvodem až na Národní třídu, nabídl bych policejním obrněncům květinu, utržil ránu obuškem po hlavě a stal se bezejmenným národním hrdinou. Při cestě domů jsem víc než na politiku myslel na svou dávnou studentskou lásku, kterou jsem zahlédl v davu. Nemohl jsem s ní promluvit, protože se držela za ruku s jakýmsi obrýleným intelektuálem. Říkám lásku, ale vzpomínám spíš na kamarádství se šukáním. Takové erotické přátelství, friendship with benefits, jak říká dnešní kosmopolitní mládež. Dnes už si nevzpomenu ani na její jméno. Potkali jsme se před lety na diskotéce právnické fakulty, padli si do oka a ona mě vzala k sobě na přespání. Důrazně mi vytmavila, že má svého kluka a poskytuje mi nocleh ze soucitu, abych se nemusel trmácet pěšky domů přes půl noční Prahy. Jen přespat, nic víc. Ani líbat se nechtěla. Nemohli jsme dlouho usnout, hodiny si povídali, až se ke mně na lůžku přitiskla, jak ji únava a touha přemohla. Uváděla mě v extázi svými ňadry z kamene a neuvěřitelně úzkou skulinkou, kterou mě svírala až do rozkošného konce. Slyšeli jste o bájném umění udělat chlapa bez přirážení, výhradně mačkáním poševním svalstvem? Tak o tom vyprávím. Ždímačka. Neboj, beru prášky, uklidňovala mě, když jsem se v úleku z blížícího vrcholu vyprošťoval ze sevření. Ráno po probuzení mě požádala, abych jí něžně líbal štěrbinku a projel ji znovu na hezký den. Viděli jsme se všehovšudy párkrát a pokaždé se cudně bránila tak dlouho, než její vůli zlo-

MARCUS WANG | 85

mila hloubka noci. Svého kluka se ovšem nehodlala vzdát. Myslel jsem na ni dlouhé měsíce, ale nebyli jsme si souzeni. Jednostranná láska nemůže zvítězit. Pomalu jsem otupěl a rezignoval. Melancholické vzpomínky mi ten večer zastínilo vysílání Svobodné Evropy o krvavém masakru studentů v centru Prahy. Revolucionáři tvořili dějiny a já pofňukával za nenaplněnou láskou.

MARCUS WANG | 87

10 ČOKOLÁDOVÁ PANENKA Na začátku března roku 1991 mě můj zaměstnavatel, Fyzikální ústav ČSAV, vyslal na výstavu Salima v Brně, tradičně největší českou přehlídku nápojů a potravin. Již při pouhém pomyšlení na různé dobroty a ochutnávky vína a piva, které na stáncích potečou štědrým proudem, se mi sbíhaly sliny. Avšak po pravdě řečeno, podstatně víc jsem se těšil na vzrušující plejádu okouzlujících hostesek. Extravagantně oděné slečny v sukénkách nechybí na žádné mezinárodní výstavě, i když uvěřit, že expozice těla pomáhá uzavírání kontraktů, je poněkud naivní. Oficiální důvod mého vstupu na veletrh byl kuriózní. Fyzikální měření průměrné hladiny hluku v závislosti na pohybu návštěvníka ve výstavní hale. Vybaven malým elektronickým měřičem na šňůře k zavěšení na krk jsem bezcílně bloumal v uličkách mezi stánky a se sebezapřením sledoval chumly rozjařených chlemtavců, jak se derou jeden přes druhého a nastavují zapůjčené skleničky k dalšímu a dalšímu koštování vín. Lesklé oči a zarudlé tváře pijáků (ženy nevyjímaje) lačně hltaly každý pohyb znuděných hostesek, odměřujících po celý den alkoholické moky. Ne, téhle žebračiny se zúčastnit nemohu, stydím se být nenasytný buran, žadonící nadrbat se gratis. Sušenky do kapsy od saka na veletrzích nenabírám, prostornou kabelku na nákup zdarma také netřímám. Minul jsem stovky pultů s ochutnávkami jídla, pití, cukrovinek i konstrukcemi hi-tech potravinářských technologií. Okem zpytavě spočinul na tuctech křehkých neviňátek i na oblých křivkách zralých žen, ale reálnou inspiraci ne-

nalézal. Hledal jsem rozkošné stvoření, do kterého bych se zakoukal a případně zakousal. Již značně znaven dlouhým ploužením a otupen nudou můj nos zachytil podmanivou vůni kakaa. Blížil jsem se k vysoké konstrukci kaskádové fontány, přetékající horkou čokoládou. To firma, produkující reklamní bonbónky, malé sladké tabuličky, balené v obalu s potiskem na přání zákazníka, předváděla nejzábavnější výstup svého výrobního zařízení. Před fontánou se žádný dav ochlastů netlačil. Salima je odborné shromáždění výrobců a obchodníků, tudíž mládeži je v kontraktačních dnech vstup odepřen. Vzrostlí chlapi se k čokoládě styděli otevřeně hlásit, a proto lákavá věž horké slasti vábila ponejvíce korpulentní dámy. Ty radostně přistupovaly blíže a s provinilostí sobě vlastní dychtivě čekaly na kousky sušeného ovoce na špejli, aby je namáčeli do vroucí čokolády ve snaze navinout co nejsilnější vrstvu. Po vychladnutí vkládaly svůj výtvor do úst a s výdechem nechávaly volný průchod orgasmu chuťových buněk. Dřívka s ovocem přidělovalo přenádherné stvoření, štíhlá mulatka s dlouhým účesem, spleteným do typických černošských copánků, zdobených barevnými stužkami. Přesně taková, po jaké jsem v pubertě toužil, když jsem usínal s malým plastovým globusem v ruce a snil o tancujících divoženkách na Tahiti. Co mě vábí k cizokrajným kráskám? Nestačí mi kypré české ženy? Jak velí historie, tvary Věstonické Venuše by měly být mým ideálem. Nevím, žene mne asi touha poznání rituálního tance lásky, který se liší od všeho, o čem se lze dočíst ve Starých pověstech českých. Ano, to je přesné vyjádření motorového pohonu, vrhajícího mé vědomí


vpřed za milostným dobrodružstvím a hledáním trvalého citu, který se mi nedaří nalézt v rodné krajině. Postavil jsem se do fronty a horečně přemítal, jak na sebe duchaplně upozorním, když vtom se zásoba ovoce vyčerpala. Slečna pokrčila rameny a dvěma tělnatým dámám přede mnou poklesla čelist. Nezbylo jim než zklamaně odkulit svá pozadí k jiné rozdávačce. Byl jsem na řadě a současně jsem ji uzavíral. Exotka na mě směle upřela hnědé oči a vážně se zeptala, zda mi má čokoládu natočit do kelímku od vína, který jsem mačkal v ruce. Beze slova jsem jí nádobku předal a na jazyku převaloval nehoráznost, aby do fontány namočila sebe. Proč vybrali právě ji? Její sametová kůže s čokoládou téměř nekontrastovala. Analogie barev bez nápadu. Není originálnější marketing pomazat kakaem blondýnku a nabízet ji k okusování jako šťavnatý kousek ananasu? „Tady to máte, pane,“ vytrhla mě z rozjímání čokoládová panenka a podala mi pohárek plný téměř až po okraj, „lžičky také došly, takže musíte prstem...“ „Slečno…,“ tápal jsem bez inspirace, jak začít. Změřila si mě od hlavy k patě, vědoma si svých tělesných kvalit a kvanta lačných záletníků všude kolem. Zaujaly mě její brýle. Černé hranaté obroučky dodávaly jejímu obličeji vzezření přísné fyzikářky, která mě nelítostně ztrestá za každé sebemenší provinění. Ztvárnil jsem si ji oděnou pouze v těch brýlích a vysokých kozačkách, s rákoskou v ruce. Bez milosti by mě lískla a přinutila k poslušnosti. Nedal bych se a na oplátku ji zkrotil svojí naběhlou pomlázkou, dokud by nehekala blahem. „...znáte nějaký afro-asijský jazyk?“ vyhrknul jsem. „Rád bych si vylepšil fonetiku výrazů, které mě před časem naučili studenti z Etiopie.“

MARCUS WANG | 89

„Ne, umím pořádně jen česky, i když moje černá vizáž mnohé zmate,“ překvapila mě svou otevřeností. „Jmenuju se Sára, a na detaily se laskavě neptejte! Sociální profil poskytuji pouze za výjimečných okolností.“ Dnes by řekla: „Jsem na fejsbuku, ale to vy asi nepoužíváte.“ Měla by recht, FB je klub pro střelený Amíky, puberťáky a zastydlé lůzry včetně dam, kterým ujel vlak a šourají se plačky po pražcích, aby se nad nimi někdo ustrnul a povozil je na drezíně, než dojde benzín. Pravej chlap na týhle sociálce nemůže vegetovat, ztrácí charisma a je za srandovní éro. Není nad klasiku osobního dobývání. Od Sáry to znělo jako diskrétní výzva. Chytla se! Originální otázka mě katapultovala z davu. Po chvíli kolísavé konverzace si nás všiml přiopilý manažer firmy, nastrčil mi svou leklou ruku a představil se jako pan Králíček. Nevzhledný bunny od čokolády. Domina se poodsunula zpět k fontáně a já předstíral zájem o technologii tečení mazlavého media. Přebal od bonbónu, papírek s telefonem na lapený úlovek, se už hřál v mojí kapsičce od košile. Chvatně jsem se vymluvil na dohodnuté schůzky a zanechal Králíčka u opuštěné fontány. Kelímek s čokoládovou bryndou letěl do prvního koše za rohem a já pustil Sáru z hlavy. Přiznávám, že než výstavní den skončil, posbíral jsem do zásoby množství telefonů. Značkovací trofeje, Kunderovské registráže, pro radost z lovu. Ale na večer jsem nesehnal nic. O týden později se schylovalo k pracovní cestě, tentokrát do Norimberku. Sám jsem jet nechtěl. Brno mě poučilo. Raději dříví s sebou, než se v noci klepat osamělostí a drkotat zuby. Ne zimou, ale zlostí z nenaplněného večera.


Seřadil jsem kontakty dle priority odhadovaného úspěchu a vytáčel čísla. První hosteska onemocněla angínou, druhá odjížděla s přítelem do Alp. Srdce mi poklesávalo, ale třetí volání se povedlo. Čokoládová Sára. Vzpomněla si na mě, čepování do kelímku a plky o somálštině. Opatrně! Nesmím si šelmičku polekat překotným zájmem o její vnady. Sešli jsme se v kavárně Slavia před Národním divadlem, příjemně si povídali, hleděli do očí a posléze se přesunuli na diskotéku do Zlaté Husy. Sára se přistěhovala za prací do Prahy ze západní periferie Čech před několika měsíci, takže předvádění velkého světa ve stylu řvoucí hudby a zrcadlového disko sálu kvitovala s otevřenou pusou a halasným citoslovcem jééé. Pracovala též v Akademii věd jako odborná laborantka na mikrobiologii tropických chorob. Jak se objevila na výstavě? Měla něco s Králíčkem? Kdo neví a nevyzvídá, spí klidně a probouzí se dorůžova. Byli jsme si blízcí profesně a zdálo se, že se nám slibně rozjíždí i chemie nového vztahu. Vykání vzalo zasvé po první sklence vína. Všiml jsem si, jak Sára pohrdavě sleduje křečovité pohyby tančících bělošek, které se snažily být na parketě sexy tím, že se oháněly odbarvenou hřívou a obracely oči v sloup. Nepokrytě bažily upoutat pozornost některého z přihlížejících frajírků se zlatými řetězy na krku, nebo ještě lépe vyzobnout z davu nějakého zbohatlého starouše. Krátce po půlnoci nastal čas doprovodit děvče do hajan, jak se sluší. Odtažitě se tiskla na dveře v taxíku, raději by vypadla, než by připustila nějakou důvěrnost. Když vůz zastavil před jejím domovem, viditelně se jí ulevilo. Žádná pusa na rty, o pozvání na noční kávu ani nemluvě. Zabouchnutí dveří ze mě vyloudilo zklamaný vzdech. Drož-

MARCUS WANG | 91

kář se pootočil a s přiblblým úsměvem mi navrhnul pánský klub, kam vozí noční nadržence za provizi. Za dva dny jsme se opět krátce setkali v kavárně. Termín cesty do Německa se blížil a já musel zatnout do živého. „Sáro, nejela bys se mnou příští týden do Norimberku? Pracovně. Sháním doprovod na společenský večer,“ zalhal jsem jedním dechem. Chtěl jsem s sebou hezkou holku. Ne pro potřeby Akademie, ale čistě soukromě. Zavřel jsem na sekundu oči a napjatě čekal, co přijde. Pohlédla na mě překvapeně a částečně pohoršeně. „Cože? S tebou do Německa? Na jak dlouho? Nemám dovolenou, dodělávám si dálkově školu.“ „Jen dva dny, z pátku na sobotu.“ „Takže přes noc, že? V kolik je odjezd a příjezd? A jak je zajištěno ubytování?“ začal nepříjemný výslech. Doufal jsem, že jen naoko. „Ráno odjezd, druhý den večer návrat. Prohlédneš si pěkné město, nakoupíš kafe a mandle v Aldi. Ztratíš jeden pracovní den, to je výhoda.“ „A U-B-Y-T-O-V-Á-N-Í?“ nedala se odbýt výzkumnice. „Ubytování je zajištěno v luxusním hotelu. Domnívám se, že zvládneme přespat v jednom pokoji. Jsme přece dospělí a rozumní lidé,“ hlesnul jsem a tvářil se nenápadně. „Samozřejmě tě zaplatím jako hostesku. Pokud bychom trvali na separaci, musíme se přesunout do levnější čtvrti...“ Následovalo ticho. Pozoroval jsem Sářino lýtko v černé punčoše a modlil se. Proč s tím holky nadělají tolik cavyků? Mám pocit, že se do nekonečna dětinsky handrkujeme o kus masa. Činil jsem se, co mi fantazie stačila. Vyprávěl legrační i poučné příběhy a občas se lehce pokusil o tělesný kon-


takt. Při každém dotyku se Sářiným tělem, ať už prsty, dlaní nebo přitisknutým stehnem, mnou projížděl malý výboj vášně. Ten večer k žádnému zásadnímu zvratu nedošlo, ale závěrečná hubička se už nesla ve veselejším duchu. Další den Sára sama zavolala a oznámila mi s nenucenou samozřejmostí, že jedeme a bereme luxusní variantu. Jeden pokoj postačí. Bravo! Chtělo se mi radostí výsknout. Nikdy není předem vyhráno, ale mít holku v chalupě je pěkná předzvěst kocoura v troubě. Vyráželi jsme z Ládví brzy po ránu. Vyplula z domu v širokých džínách a vytahaném triku s desetiminutovým zpožděním (fixace makeupu a natřásání se před zrcadlem) a rozespale žuchla na přední sedadlo. Propána, snad si přibalila i nějaké boty na podpatku, napadlo mě, když jsem zahlédl její rozšmajdané kecky. S tímhle na nohou mě nerozjedeš. Kdo vás, holky, učí nosit módu kluků od fotbalu? Nemít prsa (pěkné trojky), stěží bych ji odlišil od ubručeného vidláka s krátkým sestřihem. Opomněl jsem říct, že pletené copánky měla u fontány přikolíčkované. První hodinka proběhla v pohodě. Až ostré paprsky vycházejícího slunce, které prozářily kabinu auta, krasotinku nečekaně nabudily. Nervózně se vrtěla a komentovala mé řidičské umění. Na křižovatkách kibicovala: „Už bych tam byla dávno, proč ho sakra nepředjedeš? Bejvalej mi půjčoval Porsche i Harleje...“ Kriste pane. Rezignovala konstatováním, že jsem tele a neumím řídit. Už jenom chybí, aby mi oznámila, že jsem malý, mám křivé zuby a její exmilenci byli alfa samci. Převzít řízení nechtěla, od dob Porsche vyšla ze cviku. Potřebovala si zaprudit, aby zakryla nejistotu.

MARCUS WANG | 93

Pochop sakra, že vědeckej pracovník není žádnej nabob. Těš se na svůj slíbenej bakšiš za doprovod a nech mě zdravě dýchat! Fakt mě točíš, náno pitomá, dunělo mi hlavou. Nepomyslel bych si, jak zakrátko jí budu v duchu spílat. Předtím slibná chemická reakce nyní zabíhala do syntézy toxických sloučenin s vysokou pravděpodobností výbuchu. Dýchal jsem zhluboka, jak jsem si osvojil při autogenním tréninku, a za půl hodiny se jakžtakž uklidnil. Proud vzduchu a ženská krása mě jako stokrát předtím ukonejšila. Natáhl jsem se nad ruční brzdou a pokusil se ji pohladit po ruce. Štítivě se odtáhla se slovy, že jsem nervák a mám upocenou dlaň. „Nech toho, nesnáším oplácávání, to patří k zamilovaným, a to není náš případ.“ Chyba, měl jsem ji místo pohlazení štípnout nebo v rámci bezpečnosti provozu rovnou poslat hák na bradu, aby se vypnula, než dojedeme k cíli. Kdo tady mluví o lásce? Já tedy nikoli. Zatím jde jen o maso, a to dost syrové. Nemínil jsem se vážněji zaplést s postrachem ženství, s ambiciózní feministkou, která mě zdeptá svou únavnou dominancí. Z praxe už vím, že ochechule, která kecá do řízení, nevybalí nic zajímavého, snad kromě rozčilujících monologů na jakékoli téma. Aby nedošlo k věci, objeví se hlavoboly, ženské problémy nebo nejlépe táhlý kvasinkový zánět, o čemž mě bude včasně informovat, abych si nedělal naděje na večer s horizontální koncovkou. Těmhle kreaturám ani nemá smysl kontrovat, že orálnímu styku (ona mně) nic nebrání. Doufám, že nepatří k těm, které roztahují nohy leda při vypočítavém uchvacování nadějného spermatu. To by mi zbývala jen metoda oslabení smyslů alkoholickou intoxikací. Buď jejích, nebo mých.


Snažím se přijít na kloub ženské motivaci pro sex. Začnu od začátku. Souložení dorostenek nechávám bez komentáře. Nemá významnější podobu, která by stála za zmínku. Dávno jsem se smířil s faktem, že do dvaceti šesti let, kdy je dívčí tělo pružné jako proutek, intimita s muži symbolizuje pro ženy povinnou vstupenku do světa dospělých. Sporadicky ji předkládají k utržení s nádechem strachu a očekávání z neznáma, aby se opakovaně ujistily, že ten báječný SEX až takový zázrak není. Hmm, zábava pro chlapy. Na lože uléhají z partnerské sounáležitosti, zvědavosti, nebo když se cítí dostatečně stimulovány svými cíli. „To už je ono?“ ptají se oklamaně samy sebe. Pro mladého muže znamená pobyt s nimi jen poněkud lepší masturbaci, korunovanou jízlivými úšklebky při likvidaci studícího spermatu a zmiňováním rizik neplánovaného početí. Ojedinělé kamarádky, které v milování našly zalíbení, považují za mírně excentrické, ale v hloubi duše prahnou po naladění na stejnou vlnu. Třicítky si užívají erotické prožitky na podstatně lepší úrovni. Umí se lépe soustředit, stále poznávají, co jim vyhovuje a co ne. Jedna až dvě dvojky vína pomohou uvést do pohybu biologické pudy, někdy rychlostí až zapuzující milovníky. Rychlovka dvacet minut i s polibkem na rozloučenou v nich nevyvolává frustrující pocity machovského zneužití. Sex na zadním sedadle v podzemní garáži obchodního střediska není vůbec puberťácký, ale připomíná okamžiky ztraceného mládí. Věří, že je zdravý na krevní oběh, sperma na obličeji hormonálně vyhlazuje vrásky. Zbytek cesty proběhl bez minikonfliktů. Volant jsem svíral oběma rukama a na svérázné hovadiny nereagoval.

MARCUS WANG | 95

Veletrh jsme zvládli levou zadní. Účastníci po mojí čokoládové asistentce mlsně pokukovali. Sjížděli nás oba závistivými pohledy a moje ego jásalo. Při vyplňování registračního formuláře v hotelu mě polilo horko, protože jsem si uvědomil, že umím jedině přezdívku své spolupracovnice. Recepční se nad mou neznalostí nezdvořile zapitvořil. Cynik, bere si holku na hotel a ani ji nezná. No co, vole, sám jí vejráš na kozy, že si krk div neukroutíš, a slina ti kape na kravatu. Bejt mnou, rodnej list bys jí taky nestudoval. Naval klíč a važ si klienta. To bych mu řek, kdybych mistrně zvládal němčinu. Když uviděl v pase africké jméno Ghalyela, sklapnul držku a zaškrtnul políčko Doppelzimmer s královským ložem (king-size bed). Teď chápete, proč ji raději oslovuji biblicky Sára. Společenský večer se pro nás nekonal, na vstupenky měli nárok jen VIP hosté, takže jsem zinscenoval náhradní program. Romantická večeře ve dvou v suterénní taverně v centru města skýtala příslib příjemně strávené noci. Červenou frankovku nevedli, proto Sára odborným okem zvolila archivní značku francouzského vína a s kamennou tváří školeného sommeliéra provedla ochutnávku. Probůh, jestli vybrala to nejdražší, nenechám ji usnout. Bude splácet dluh celou noc! Útrata za večeři a vybraný alkohol je v této souvislosti forma spotřební daně, která uhlazuje svízelnou cestu prodírání se pod sukni. Úslužný personál sice nijak nespěchal, ale zavírací hodina nás po půlnoci přiměla k pochodu nočním městem. Kráčeli jsme zvolna, podvědomě oddalujíce prvopočátek společného ubytování. Hotel se zakrátko nesmlouvavě tyčil před námi.


Naše čtyři stěny vyplňovalo letiště více než dostatečných rozměrů. Po kratším pobíhání z místa na místo jsme se s narudlýma ušima a očima klouzajícíma po koberci odebrali do koupelny provést večerní hygienu. Každý sám. Sára první. Po slabé čtvrthodince vyšla z koupelny oblečená do květovaného pyžama a tvářila se neutrálně. Žádná noční košilka, ale plandavé kalhoty. Jako domácí úbor na všední den na vesnici. Nic moc. Pleťovou masku, pokud ji stihla naplácat, decentně smyla v ústraní. Její odlíčená tvář ztratila divou výraznost. Velitelsky pohodila hlavou, čímž naznačila, že jsem na řadě já. Vše nasvědčovalo dojmu, že mám situaci pod kontrolou. Horká sprcha mě prokrvila a napravila mi pošramocené sebevědomí. Aniž bych očekával nenadálý útok, vyšel jsem z koupelny zahalen do bílého ručníku kolem pasu, který se na boku ležérně rozevíral. To jsem považoval za naprosto adekvátní vývoji naší malé romance. Jak mě Sára uviděla, hned křičela: „Prosím tě, co to znamená? Okamžitě se oblékni!“ S nefalšovaným úlekem jsem zacouval k umyvadlu a otráveně si oblékl spodní prádlo. Co čekala? Vleze se mnou na cimru, a budeme si hrát na slušňáky? Na bráchu se ségrou? Tyhle typy mám prokouknutý. Nejdřív předstírají netykavky, a pak se vůbec nevyspím, protože nevědí, kdy mají dost. Odřít do krve si ho nenechám. Všeho s mírou. „Ty nespíš v pyžamu?“ pokračovala pohoršeně. Ne, s holkou pod jednou dekou důsledně pyžamo vynechávám, trenýrky mě též nemusí brzdit. Normálnímu chlapovi na služební cestě noční úbor zabírá místo v kufru. Balí ho do kufříku kvůli manželce nebo přítelkyni. Alibisticky.

MARCUS WANG | 97

Moudrá žena si dokáže představit, co se děje na výjezdech. A neklade otázky, na které se odpovídá lží. Smutně jsem pomyslel na připravený kondom pod hotelovým prospektem na stolku, který bude pravděpodobně dnes v noci marně čekat na svůj jepičí život. „Jsem unavená, jdu spát,“ oznámila mi moje hosteska a zakryla se až k nosu. Zhasl jsem světla, po hmatu se zasoukal pod přikrývku a nerozhodně vyčkával. Cítil jsem se jako bezmotorová jachta, které podvečer sebral vítr z plachet. Netrvalo dlouho, zaplašil jsem ideje a následoval instinkt. Prodloužený polibek na dobrou noc zafungoval jako startovní knoflík. Promyšleně nesmělá ochmatyka pod peřinou a plachty se napjaly. Její pyžamová halenka i kalhotové plandy odlétly spolu s mými trenclemi přes celou místnost a zachytily se na žehlicím stojanu. Vzrušení čokoládové panenky připomínalo malou vlnu tsunami. Do puntíku, jak jsem předpokládal. Chvěla se a byla mokrá... Po chvilce milování, kdy jsem horlivě předváděl veškerý arzenál sexuálních technik, se na mě prudce obořila: „Co to tady se mnou provádíš? Točíš si mě dokola jak mončičáka. Zvolni, nejsem šukací nádoba se závitem! Vůbec netuším, co ode mě chceš! Řekni mi, co máš rád, a nemusíš se debilně předvádět.“ To je tedy přednáška! Slečna je asi zvyklá ležet na zádech nebo si hovět na čtyřech, listovat v Elle a po dvou minutách to zabalit. Kdepak, takhle lacino se mě nezbavíš, nejsem žádný studentík, který hodí třikrát zadkem a zahanbeně sklopí oči. Co ti mám vykládat? Chceš slovní doprovod?


Žádný konkrétní plán tantrického sexu nemám připraven. Mám ti vyjevit, že chci pokouřit, napichovat si tě ze všech stran a zakončit střikem na tvou sladkou tvářičku? Abys mi řekla dopředu, že jsem cynický prasák a zasypala mě seznamem, co všechno se ti ekluje? Tůdle. Nejsem magor. A co mi řekneš o sobě ty, studno moudrá? Vybalíš bez zardění svá tajná přání? Sotva mi pípneš: „Vezmi si mě natvrdo, brouku, mačkej mi prsa a drť bradavky zubama, pokud jsi doma zapomněl kolíčky na prádlo!“ Jo, nemám zapomenout, že máš na těle tři rozkošné dírky. Samozřejmě, až budu používat jazyk, neleknu se ani té nejmenší, kde to máš nejraději... Třískat po prdeli tě mám bez milosti já, anebo se budeš plácat sama? Vidíš, i pro tebe je snazší mlčet a doufat, že sis připustila k tělu vnímavého džentlmena, a ne vesnického křupana, kterému v opilosti ujedou kecky, za předpokladu, že se do tebe vůbec trefí. Celý takový proces proběhne v mozku během stovek milisekund, ale doprovázející ticho trvá věčnost. Věčně, dokud jsem ho nepřerušil strohým zahuhláním: „Já.. já mám rád všechno.“ Typická věta, která nic neřeší. Vynucená hloupým dotazem. Netrvalo dlouho a Sárina vyvrcholila. Nijak bouřlivě, ale udělala se. Opravdicky? To nám mužům vyplavuje endorfiny. Jsme dobří. Po krátkém uvolnění se mě nepřítomně a bez valného zájmu optala: „Tys nebyl? Ne že bych se z tebe sešívala, ale dals to celkem fajn.“

MARCUS WANG | 99

Otočila se a k mému němému rozpolcení blaženě usnula. Jako chlap, když už nemá co řešit a poklesnou mu údy. Já trdlo, úpěnlivě čekám, až se holka doklepe do konce, držím se, jak můžu, myslím na krystalický mřížky trigonálního trapezoedru, a ona mě pak nechá ve štychu. To je tedy vrchol! V takové prekérní situaci je asertivně emancipovaný mládenec odsouzen chápavě trpět bez nároků. Ráno je také den, utěšoval jsem se a potlačoval škubavé tlaky ve varlatech. Probudili jsme se do hezkého úsvitu a já se radoval z nového dne po noci strávené s děvčetem. Spánek zahladil všechna zaškobrtnutí minulého večera. Sára, o jejíž přítomnosti jsem celou noc vůbec nevěděl, protože nesnáší tělesný kontakt, se durdila jako čert. Schovávala se pod dekou a odmítala jakékoli dotěrnosti. „Aby bylo jasno, ráno to nedělám. První tři hodiny po probuzení na mě raději nemluv, jsem nesnesitelná. Tuhle vlastnost jsem zdědila po tátovi. A neopovažuj se na mě sahat!“ Pořád jsem doufal, že po snídani vysvitne nová naděje. Ale moje pokusy o líbání a dokončení noční scény Sára odrážela jako vzteklá kočka. „Radši půjdeme,“ přikázala nemilosrdně. „Slibovals kafe a čokolády, ne?“ „Prosím tě, já bych potřeboval... dodělat. Klidně rukou, zavřu oči a nebudu se tě vůbec dotýkat,“ zaškemral jsem poníženě. Mlč, nebo si u toho odříkávej kletby, ale zbav mě toho zkurvenýho semene, nebo se mi koule roztrhnou, zaúpěl můj nervový systém, zkoncentrovaný pod pás.


„Cože, teď si chceš hrát na honěnou? Tady a teď? Ani náhodou! Chceš, abych si připadala jako ta nejlacinější kurva na světě?“ zpražila mě rozhořčeně. A copak nejsi? ptal jsem se v duchu. Na lásku to mezi námi nevypadá a mou náručí jsi prošla bez náznaku bázně i hany. Ty ano. „Ne, rozhodně ne, nepřemáhej se,“ prohlásil jsem naoko smířlivě, i když mnou vztek lomcoval a žíly na spáncích zlověstně nabíhaly. Zdvihnul jsem z koberce bílý ručník, který mě večer chvilku zahaloval, a po cestě do koupelny si přibral ze stolku obrázkový žurnál FOR MEN. Tam najdu fotky pro inspiraci. „Kam jdeš s tím časopisem?“ vytřeštila oči Sára. „Kam bych šel? Jdu si ho vyhonit.“ Když jsem se po deseti minutách vrátil s klidnou myslí, seděla na křesle oblečená a blbě čuměla. „Vstávej. Jedeme do Aldi.“ Na zpáteční cestě jsme nemluvili. Sára se pokoušela usnout a já přemýšlel, co jsem udělal a neudělal. A přesto udělal. Náhle se ke mně přitočila, smutně se usmála, položila mi ruku na šíji a promluvila: „Víš, Billíku, musím se ti svěřit. Mrzí mě, že jsem špatná milenka. Nerada se tím chlubím, ale když mi bylo devatenáct, znásilnil mě vlastní otec. Později se vymlouval, že mě musel odpanit. Kázala mu tak tisíciletá tradice v oblasti Afriky, kde se narodil. Dle zvyku otec vyprovází svou dceru do života. Jinak se dívka nestane pravou ženou a bude opovrhována. Taková zvěrstva se stále vyskytují. Již dávno jsem nebyla panna. Vylákal mě na dovolenou do Afriky. Jednoho večera mi něco nasypal do koktejlu, a když jsem byla na prahu nevědomí, vzal si mě. Vnímala jsem ho napůl, jak

MARCUS WANG | 101

mě prznil, ale nemohla se bránit. Od té doby se zmítám v rozporu lásky a nenávisti k otci. Stvořil mě, ale nenávidím ho. Všechny negry vyznávající podobné tradice bych nechala do jednoho vykastrovat. Když ses ke mně ráno přibližoval, vybavily se mi všechny okamžiky dospívání, kdy se mě táta dotýkal a hladil. Jako by se připravoval. Teď na to pomyslím a blila bych. Srovnat se s tím je moje nepřekonatelné trauma.“ Odmlčela se a párkrát polkla naprázdno. „Šla jsem s tebou do jednoho pokoje jen proto, že jsem se bála, že si s sebou vezmeš jinou. Potřebuju peníze na školu. Co vydělám v ústavu, stačí tak na jídlo a nájem ubytovny. Kdybys viděl, jak uboze bydlím...“ Měla pravdu, dvě cimry bych neplatil. Vzal bych s sebou tu, která šetří výdaje. Sára poprvé vypadala jako holka, kterou bych mohl milovat. Upřímně bezbranná a plná citu. „Ráno po snídani jsem z tebe měla strach. Vypadal jsi rozhodnutej, že si vezmeš, co chceš. Úplně jsem v tobě viděla svýho fotra.“ „Promiň, nevěděl jsem.“ Žádná slova útěchy mě nenapadala. Takovou hrůzu nelze komentovat, stejně jako vyptávat se na detaily. Ani další trpělivé pokusy během následujících měsíců nás nesblížily. Bylo to horší a horší. Nejsem dobrý psycholog a jako milenec jsem taky nefungoval ideálně. Spíš katastrofálně. Když jsem později poodtáhl clonu informačního embarga a vše vyprávěl Arturovi, zařehtal se, aby mě přátelsky udeřil. Jeho rána mě měla navrátit z bludu do skutečna.


„Billy, ty magore, jeden ebenovej zadek, a měkne ti mozek. A jak slyším, nejen mozek. Ty jí to žereš? Víš, kolik holek mi tu samou báchorku rvalo do palice? Normálně se jí s tebou nechce píchat a tahá z tebe prachy. Nebuď blbej. Buď se s ní na férovku domluvíš, co za co, nebo na ni naráz hodíš hovno. Rozumíš, ty vole?“ Nerozuměl jsem a dlouhé týdny se potácel v bitvě o ničem. Až to Sára vyřešila za mě. Nepřišla na schůzku a v práci se nechala zapírat. Hodila to h… na mě sama.

11 ZLATÁ KLEC I vědecký pracovník má zákonné oprávnění na odpočinek u moře, aby si propláchl solí membrány mozkových neuronů a mohl plodně bádat. Komu by nevyprchala energie, když je nucen pracovat na spektroskopu se Šplíchalem, tím nevyzpytatelným šílencem? Předváděl se a bral bez olovnatých rukavic do holých rukou aktivní gama zářič, malý hranolek oceli, a pak balil ženský na radioaktivitou popálenou dlaň s poznámkou, že jeho nic neporazí a stojí mu jako bič. Bůh ví proč, ale ženské po něm jely jako slepice po flusu. Jaké charisma v něm nacházely, to se nikdy nedozvím, je už totiž řadu let na onom světě a obšťastněné vědkyně buď v důchodu, nebo taktéž na pravdě boží. Přitloustlej a vyplešlej, cholerik koktavej, prachy žádný a napadal na nohu, což kolegové posměšně hodnotili jako pozdní stadium syfilitidy. Kdyby alespoň tak nechlastal! Páry zbytkového alkoholu, které vypouštěl ze všech pórů, evidentně zkreslovaly výsledky měření. Nepříčetně řval, že nemůže dělat vědu v ovzduší, které nazýval Augiášův chlév. Co ho rušilo? Stádo chtivých žen, chemický zápach, který sám produkoval, nebo nedostatek uznání nadřízených? Ředitel ústavu ho nechával na pokoji. Patřil ke koloritu akademické zátoky Vltavy. Laborantky i vědecké kolegyňky se okolo něj točily jako vosy nad tácky od buřtů a dychtily, aby je postupně obtáhnul bez výběru. Ano, charisma muže na sebe bere nejhrůznější masky. Že by se stal sekundárním gama zářičem, čímž dámy šálil k povolnosti? O jeho sexuálním výkonu však tento příběh není. Jeho postava stojí za zmínku pro


ilustraci nevyzpytatelné ženské duše, jako příklad soužití svěžích květinek po boku chrchlajícího traktoru a k zamyšlení nad působením elektromagnetických vln na mužskou potenci. Díky útrpné spolupráci s ním a jeho Mössbauer spektroskopem mi vznikl nárok na dva týdny zdravotní dovolené navíc. V té době jsem trpěl workoholismem, denně cestoval do vzdáleného ústavu Akademie věd se stohem odborných knih v kabele, promžoural v laborce desítky hodin přesčasů a volno si vybíral z přinucení personálního oddělení. Skrz okénko vlaku mi kynuly skalnaté vrchy, lemující svými srázy koryto řeky Vltavy. Zachycovaly všechny vědecké i mrzké touhy a hromadily je v mohutné mase černé skály, paměťovém médiu s nekonečnou kapacitou. Výsměšně provázely mou každodenní pouť a na oplátku po mně střílely maličká kvanta energie, uvolněná ze své po miliony let nashromážděné zásoby. Připadal jsem si jako osamělá bóje, ukotvená v tiché vodní hlubině, čekající bez hnutí na přízrak lásky. Sen o milující bytosti se opětovně zjevoval, když se mi s knihou rozloženou na kolenou roztančily matematické vzorce do prostoru a jednotvárné klimbání vlaku mě ukolébalo do snu. „Já se sss, z tebe pos.. poseru!“ houkla na mě křehoučká víla s copánky, spletenými z nejjemnějších říčních řas. „Čumíš do bichlí, místo abys obskočil tu nadrženou knihovnici, která bez tebe nejde ani na oběd. Lezeš do čítárny kvůli ní, ne? Ty knihomole bláznivej! Já na tvým místě bych jí těma svazkama podložil zadek a zvednul nohy ke stropu.“ Rozkošná křehulinka mě místo polibku dloubla do žeber a rozplynula se v syčící páru. Žádná pohádková bytost, ale

MARCUS WANG | 105

Šplíchal mě vzbudil a ožrale se chechtal mým knihám, rozprostřeným na sedačce ve vlaku. Zhyň, červe bídnej, nechť už nikdy nezacítím z tvé huby smrtící zápach samohonky, cos ji upatlal z denaturáku a pyšně spektrálně přečistil. Toť poselství, které vyslalo mé vědomí v myšlenkovém kvantu zpět do říše skal. Tak jsem sníval o ženách při cestách do práce na akademické pracoviště v Řeži u Prahy. Seděli jsme s Arturem U kočky, kde Marína pobíhala mezi stoly a tvářila se, jako by se nechumelilo. Ke své malé noční etudě, kdy sehrála originální vystoupení, se vůbec nehlásila. Ne že by se rděla studem, racionálním důvodem její netečnosti bylo nevraživé mračení provozního, který se stal jejím novým milencem a bedlivým strážcem. Co je v domě, je při ruce, dá se pěkně hlídat a kdykoli přeříznout bez zbytečné energie a výdajů navíc. Světe, div se, slečinka se přenesla přes lákadlo tvrdé měny, vzbouřil se v ní hrdý charakter moderní ženy a exmilence, smilného Taliána, poslala do řiti. Ještěže si neusmyslila uhánět mě, fyzika exaktního! To bychom museli odtroubit odsun a poohlédnout se po jiném lokálu. Poslední měsíce jsem se cítil bídně. Suchopárnou nudu stovek hodin laboratorních měření nedokázalo účinně přebít ani cvičení, ani nasávání alkoholu, ani pomoc pravé ruky. Artur si mě dobíral, že moje pravé předloktí podezřele zbytnělo. Pozorování skal a řeky z vlaku mě již nenabíjelo energií, ale vyvolávalo stesk a zoufalství. Kam můj život spěl? Nebyl jsem už neposedná bóje, nabitá energií, ale rozeklaný kůl v plotě, který ochcávali voříškové. Když Artur vymyslel, že pojedeme na dva týdny prohřát tělo a rozpohybovat klouby do Thajska, radostí jsem


vyskočil a už už se rozmachoval, abych plácnul číšnici po zadku. „Neblázni, ty šašku,“ mírnil mě Artur, „uvidí tě ten její kretén a půjde ti po rypáku. Rozmázne tě napadrť a ani Thajky tvůj ciferník neslepí masážní mastičkou, i kdyby ti u toho pískaly pipinou.“ Vytáhnul z aktovky zmačkanou Annonci a ukázal prstem na last minute bombu, dva zájezdy za cenu jednoho. Pravá Valentýnská nabídka. Neměl s kým jet, Magda se ztratila z dohledu. Přišel na ni spěch a chystala se vdát za docenta, kterého narychlo uhnala během nočních služeb. A i kdyby, tahat do Thajska ženskou? Jak radí Rusové, nejezdi do Tuly s vlastním samovarem. Plán jsme stvrdili panákem zelené a jelo se za pět dnů. O Thajsku se povídalo ledacos. Kolegové v práci se potutelně pitvořili a přihlouple vtipkovali o erotických masážích ženským tělem, zmaštěným olejem, nasazování kondomu ústy, vodotrysku z vagíny a bezmezných kravinách, které viděli na videu. Poslouchalo se to příjemně, samé zajímavé představy. Kdo by netoužil přesunout se z mokrého sychrava do slunečného ráje, plného vilných žen? Zdalipak je něco pravdy na zkazkách, v nichž smyslné Asiatky opečovávají muže k maximální slasti za padesát dolarů na týden? To zjistíme sami. Není právě teď ten pravý čas, jedenkrát za život skočit na druhou stranu věčného kolbiště, kde ženy převezmou aktivní roli, budou nám nadbíhat, hýčkat si nás a uctívat jako nejvzácnější druh? Zatím se nedovedu vžít do pasívní role, která velí přestat s věčným proháněním žínek, jež s pohrdáním unikají a vykřikují feministická hesla o evolučním přemístění mužského mozku do slipů.

MARCUS WANG | 107

Ale nemyslete si, sexuální turistiku provozovat neplánuji. I když mi to nebudete věřit, HLEDÁM LÁSKU! Nikoli jen bezduché otírání sliznic korunované ničím hlubším než výměnou vazkých tekutin a zadýchaným sténáním. Může mít ztělesnění barvy bílé nebo klidně kakaové (ta láska), ale je povinna uchopit mě za srdce svou přímočarou bezprostředností. Hodlám ji pak prožívat každou sekundu a neopouštět ji ani na kratičký okamžik. Ráno před odletem zazvonil současně s budíkem telefon a Artur mi zdrceně oznámil, že neletí. Od svého bráchy chytil příušnice. Cestující s horečkou a boulemi za ušima do letadla neberou a navíc na pláži by vypadal jako mimozemšťan, kterého musí zabásnout kvůli karanténě. Letěl jsem sám. Střídavě s úzkostí z neznáma a opuštěnosti a pak zase, pod vlivem palubní whisky, pln optimismu z dobrodružství. Štěstí, že jsem velkej kluk, jinak bych se v Phuketu po příletu strachy rozbrečel. Docvaklo mi, že v rámci „super ceny“ cestovka kromě letenky a hotelu nezajistila už nic. Ani transfer z letiště. Dral jsem se nerozhodně ven z příletové haly proti proudu horkého vzduchu a nervózně odmítal horlivé taxikáře, kteří vypadali lstivě, jako když mě dychtí zabít a okrást. Rozprodat na orgány a na plastiky. O úrovni thajské chirurgie kolovaly pochvalné zprávy. Moje péro by se leckterému Thajčíkovi mohlo šiknout. Jděte pryč, vy šmejdi, nadával jsem jim česky. Zmateně a s kroucením hlavy do stran odtáhli lovit pokojnější kusy, které nevysílaly nesrozumitelné zvuky. Dle sotva srozumitelné kopie plánku města hotel nebyl daleko. Postačilo proplést se shlukem pouličních otrapů


mimo hlavní silnici a mávnutím stopnout malý tuk-tuk, jak se v Thajsku říká osobní veřejné dopravě. Oprýskaná plechová bedna na kolečkách se dvěma sedátky, nic jiného než motorová tříkolka vyrobená ze skútru. To je tuk-tuk. Přistrčil jsem mladému řidiči adresu hotelu, vyškrábal se na korbu vehiklu a atrakce začala. Rychlost pohybu ani silniční provoz nebyly nijak smrtelné, přesto jsem těžce udržoval rovnováhu a křečovitě přidržoval kufr, aby se nekolébal a v zatáčkách mě nevynesl ze sedla. Když klučina zastavil u cíle, řekl si o sto bahtů a se spokojeným úsměvem sepjal dlaně s děkovným úklonem, aby se ztratil v čoudu ostatních příšerných vozidel. Dostal zřejmě dvojnásobek, než si zasluhoval, ale kdo z nově příchozích zná místní taxikářské poměry? Pod pojmem „hotel“ si představuji jiné stavby, než kam jsem se právě stěhoval. Jednopatrová chalupa, sbitá z trámů a prken, se všehovšudy čtyřmi špeluňkami k ubytování. Vzhled chatrče napovídal, že se mnou pod jednou střechou budou nocovat krysy, pavouci a hadi a ve spánku budu naslouchat jejich vzájemnému množení a požírání. V ponuré místnosti, osvícené jen jedním malým oknem, na mě padla chmura z neznáma, jak už se osamělému cestovateli první den stává. Snažil jsem se neztrácet víru, Phuket bude dobrý. Musím na vzduch! Dva koktejly z rumu a kusů ovoce, namíchané pomocnicí recepční, barmankou, uklízečkou a kdovíco ještě v jednom, mému splínu spolehlivě nasadily růžový krasohled. Rozložil jsem se v ratanovém křesílku u vchodu a obě domorodé ženy mě zvědavě okukovaly, šuškaly si a smály se, ale s mojí nadstandardní náklonností nemohly počítat. Nenechám se rozhodit hezkou tvářičkou a zamrkáním

MARCUS WANG | 109

černých kukadel. Brzy mě přemohla únava z dlouhé cesty a vrátil jsem se do pelechu. Po několika hodinách spánku, vyzbrojen svěžestí k poznávání exotických lákadel, se mi chtělo vyrazit ven do tropické noci. Ale kam? Úslužný portýr, který dámy nahradil pro čas noci, zahlédnuv moje rozpaky, šikovně přivolal lelkujícího taxikáře, aby mě dopravil do centra noční zábavy. Po pěti minutách jízdy, autem a nikoli v bedně, řidič zastavil před velkým domem a pokynul na malé dveře bez nápisu. Žádné bary s muzikou a hospůdky s chladným pivem a místními lahůdkami, na které jsem se po letadlových blafech těšil, ale jen jeden zatraceně ponurý barák. Dva obrovití strážci vchodu v černých oblecích ignorovali mé váhání a úsměvem mě přiměli vstoupit do budovy. Dveře za mnou zapadly a stál jsem sám v úzké chodbě, za jejíž prosklenou stěnou se v jasném světle tísnilo nepřeberné množství mlaďoučkých Thajek. Všechny byly oděny v černých bikinkách a na ramínku podprsenky se jim klimbalo bílé kolečko s velkým číslem. Jakmile mě uviděly, pokřikovaly jedna přes druhou hello, hello baby, looking ME!, vesele poskakovaly a lepily se na sklo, jako by se na mě chtěly vrhnout. Vysílaly vzdušné polibky, špulily rty, pozdvihaly do výše svá ňadra a kroutily se smyslně v bocích. Ach ano, marketing a konkurenční boj. Všechny se horlivě předháněly v získání přízně klienta. Jeden vystrašený chlápek vás nespasí, holčičky, takže šetřete síly, noc je dlouhá, promlouval jsem česky z bezpečí za tlustým sklem a mimovolně imitoval grimasy rtů. Aby si nemyslely, že si je prohlíží asexuální ignorant. Neverbální gesta tvoří základ komunikace už od opičího věku.


Nevypadaly jako chudinky, přinucené násilím k sexu, ale čišelo z nich svobodomyslné mládí, rozjařené bujarým večírkem. Takovou živou přehlídku ženských těl již zřejmě nikdy nespatřím. Místo abych si vychutnal pozici paši, obhlížejícího svůj harém, a zvolil si tu nejkrásnější ke svému obveselení, vycouval jsem k velkému rozčarování dívčího davu zpět na ulici. Jak zaznamenaly můj útěk, nazlobeně volaly: „Don´t go!“ Drožkář tam prozíravě stál a se smíchem mi přidržel dveře svého vozu. Věděl, že ne každý začátečník spolkne šokující sousto prodejné lásky napoprvé. „Ok, buddy, first night, ehh? You relax, no hurry,“ konejšil mě vlídně jako kloučka, který se neodvažuje vlézt na řetízkový kolotoč pro velké. Pochopil, že mě má zavézt někam do centra, kde si najdu malý bar a pokusím se rychle opít, dřív než mě vystopuje nějaká hnědá lasička. Vlhký noční vzduch sálal horkým pachem pevniny. Snažil jsem se nevnímat závany tyraminu, rybiny z tlejících odpadků mořských plodů. Pomalu jsem míjel nesčetné bary a zdvořile se bránil davům děvčat, které lovily zákazníky pro svůj podnik. Nevím, zda jejich úkolem bylo přivést šrajtofli a nastartovat konzumaci, nebo vysloužit si odměnu za celou noc či nejlépe rovnou celý týden. Určitě obojí. Pobíhající spoře oděné dívky mi vstupovaly do cesty, chytaly mě za ruce i za pásek kalhot. Kdykoli jsem se vymanil z jejich chapadel a nenechal se k ničemu zlákat, obdařily mne káravým pohledem a vrhaly se na další kořist. Nevynechaly ani manželské páry. S vtělenou přirozeností se věšely na každého muže, ponechávajíce jejich protějšky v naprostém údivu, neschopné jakékoli protiakce. Žádná

MARCUS WANG | 111

žena nemá v této zemi na muže právo exkluzivity, to je nepsaný zákon. S ulehčením jsem vybral klidnější lokálek, usedl a pozoroval pouliční scénky. Každý cizinec mužského pohlaví musel na ulici odolávat nájezdům thajské krásy. Dvě nohaté provokatérky zastavily dvojici prošedivělých elegánů. Dle vybraného oblečení, přezíravého výrazu ve tváři, knírů a vypoulených břichů jsem je tipoval na Germány. Chlípní čuníci na lovu. Musím uznat, že holky vypadaly opravdu skvěle. Dlouhé havraní vlasy, zářící úsměvy, nejkratší možné sukně a hrudě vypjaté k prasknutí. Dědkové jim budou snadným úlovkem. Skupinka chvilku postávala a dohadovaly se podmínky. Během vyjednávání jeden prostopášník prohmatem ověřil kvalitu poprsí dívky a uznale kumpánovi potvrdil: „Mein Gott, wie schöne Brüste!“ Thajka bleskurychle zaútočila a ztrestala ničemníka žertovným hrábnutím přes poklopec, čímž dohoda dospěla rychleji ke zdárnému konci a čtveřice se vydala společným směrem. Kromě mne scénku pozoroval i barman, který mi přistavil další pivo a poznamenal: „Ladyguys... Kamaráde můj, dávej si bacha, to, cos právě viděl, jsou tranďáci s pinďourem. Pánové se budou divit, až na ně vyskočí překvapení.“ Nevěděl jsem, jestli žertuje, ale útroby se mi pohnuly. Vlézt na holku s pérem bylo to poslední, co bych chtěl zažít. Člověk nemusí okusit všechno. „Jakmile je holka vysoká, dlouhoprstá a okouzlující jako evropská misska, sbal si nádobíčko a utíkej. Najdi si něco kapesního, kde se budeš cítit natěsno. Máš toho plný město


na tisíc životů a milion nocí,“ poučoval mě dál. Úzká dírka je v Asii (a nejen tam) základní předpoklad uspokojení muže, jelikož ti (i mnozí jiní) se sami nemohou chlubit příliš velkou výbavou. Matky své dcery instruují, jak cvičit spodek, aby správně svíral, co jíst a co ne, aby vagína mazala střídmě... Například ananas se nedoporučuje. Možná se po něm hubne, ale má své skryté zápory. Druhý den ráno jsem si našel odlehlé místečko na písečné pláži za hotelem, svléknul se donaha a oddával se paprskům slunce. Místní prostitutky mě tam nemohly vypátrat. Doménou jejich síly jsou dlouhé noci, obávají se přímého slunečního žáru, aby nebyly černé. Mé plážové soukromí však nemělo trvat věčně. S přívalem nových turistů můj tajný úkryt objevily dvě mladé bělošky, švitořící podivnou řečí. Zhodnotil jsem posměšně jejich tvarohově bílá těla a s okázalým nezájmem zaujal pozici na břiše s ručníkem přes hlavu. Jen ať si prohlédnou českého frajera, opáleného dočerna! Natřen olejem s nejvyšším faktorem tak vydržím celé hodiny. Po krátkém spánku jsem se probral a překvapeně uviděl obě dívky, jak mne upřeně pozorují. Rozvalovaly se na osuškách jen v kalhotkách, podprsenky nedbale odhozené v písku, prsa nestydatě vystrčená na odiv slunci. Usmívaly se. Tušily mou erekci po spánku a čekaly, jestli skloním zrak, až uvidím jejich obnažená těla. Promluvily na mě anglicky a já přemýšlel, jak se přetočit na záda. Měly pravdu, rozhodily mě. Ukázat celou výbavu při prvním pozdravu mi připadalo nemístné. Vulgárně předčasné. Dali jsme se do řeči. Salma a Regina z Kodaně, proto ta zvláštní hatmatilka, Thajsko navštívily poprvé. Bydlely v hotelu asi tři sta metrů od mé chýše. Radovaly se, že

MARCUS WANG | 113

mě potkaly, protože s jejich zájezdem přicestovaly samé důchodcovské páry. Žádní pořádní chlapi ke spáchání hříchu, zabědovaly si. Do Thajců se jít nedá, jsou moc mrňaví, uchechtly se pohrdavě. Zálibně pomrkávaly po mém klínu, stydlivě zakrytém cípem ručníku. Přijely se prý opálit dozlatova, bledá severská pokožka totiž víc nechytá. A hlavně se odreagovat od svých studených čumáků. Mluvily anglicky plynně a konverzace se pěkně rozjela. Šikovné blondýnky s útlými boky. Svůdné a svižné jako plážové volejbalistky. Jedna přihrává a druhá pálí na smeč. V mém poli jsem sám. Bravurně vybírám všechny údery imaginárního míče a odpaluji zpět k jejich ladným pažím. Mířím na jejich odkrytá ňadra, která při každém odpalu povyskočí. Jako král, co na dudy hrál. Stop pohádkám. Nejsem v ráji. Odhadem jim táhlo na třicet let. Třicítka je pro ženu zlomová. Pro mladíčky lechtavě autoritativní. Pro zralé kance vzrušivá tělem, které drží tvar. Co na tom, že jejich mozek uvažuje nereálně. Občasné zkraty ztrpčují jejich životní cestu. Zvoní jim v hlavě na poplach: konec nezávazných her s nápadníky. Hledá se otec dětí. Stále svobodné? Na to se gentleman neptá. Věk je údaj orientačního významu. Uvědomění jeho hodnoty nepřispívá k duševní pohodě. Zakrátko mě napadla kolektivní hra. Odlišit je od sebe se zavázanýma očima. Úspěch, či neúspěch rovná se odměna, nebo pokuta. Rozpoznal bych je bezpečně i bez pomoci rukou. Vyhrál bych. Salma: dětské kozičky zakončené růžovými pralinkami, Regina: kypré valouny s vystouplými špunty. To se nedá poplést. Sen dovádivé hříčky se umocnil, když se dívky vzájemně natíraly olejem a nenuceně přizvaly do kola i mě. Schválně mazání protahovaly a neskrývaně se bavily mou úzkostí


udržet ručník, aby zakrýval rostoucí vzrušení. Říkaly, že olej se musí svědomitě vmasírovat, aby chránil a nesmyl se mořskými vlnami. Vám se to kecá, holky, zdravit kozama slunce je pro vás normálka, ale co já? Vytáhnout napruženou oháňku je trapnost, a zvadlou ještě horší. Co mám dělat? Budu tu pod ručníkem nejspíš dřepět celé odpoledne. Než jsem vyřešil svoje odhalovací trauma, Dánky se sbalily se slovy, že pro první den dávka paprsků stačila, a vyklidily pole. Než utekly, stihly mi velkoryse nabídnout, že je můžu po západu slunce vyzvednout a ukázat jim noční město. „Něco už tady znáš, ne?“ vyptávaly se. „Nechte se překvapit.“ Po setmění jsme vyrazili na průzkum po okolí a hladově zakotvili v jedné z prvních restaurací, která nebyla ničím výjimečná. Krvavé stejky a hamburgery s hranolkama jako kdekoli na světě. Příště si vybereme něco folklórnějšího. S plným břichem, ale ošizeni bezduchou stravou, jsme se odvalili do pobřežního baru, zatancovat si v rytmu místní kapely. Tanec pomáhá trávení a může předznamenat větší výdej energie během nastávající noci. Bavili jsme se skvěle a naprosto nevadilo, že jsme byli ve třech. Tedy v baru. Ale trojka v sexu mě nikdy nelákala. Po pravdě řečeno, netroufal jsem si na ni ani teď. Aby jeden muž stíhal obšťastnit dvě holky a ty se nenudily v zátiší, to musí být honička. Nemluvě o problému, jak se vyhnout preferenci jedné z nich. Druhá to vycítí a plačtivá frustrace s pokažením kamarádství je nasnadě. Stojí to za bláznivý experiment? Málokdy. Ostatně už víte z dřívějška, že já na skupinovky nejsem. Tyhle starosti byly poněkud předčasné. Prováděl jsem holky střídavě v taktu thajských hudebníků s divokým po-

MARCUS WANG | 115

skakováním disco i v objetí pomalejších rytmů. Výstavní nožky mých zlatovlasých tanečnic ve střevíčkách na jehlách obdivovali nejen barmani, ale i většina korzujících, protože tanečním parketem nebylo nic jiného než betonový chodník, vedoucí k naší plážové promenádě. Vše by směřovalo k přirozenému pokračování žhavé noci, kdybych se nezačal svých společnic obávat. Namísto blažené bezstarostnosti mě napadaly podivné myšlenky. Není normální, aby takové krasavice balily obyčejného kluka z východní Evropy, a o ostatní cizince, kteří na nich mohli oči nechat, ani okem nezavadily. Je v tom levá, dej si majzla, vířilo mi hlavou a moje dobrá náladička rázem vyvanula. Koktejly nám v hlavě hučely, ale i tak dámy vycítily, že jsem nesvůj a páchnu strachem. „Co je s tebou? Jdeš s námi! Vezmeme si tě s sebou a uděláme ti pohádkovou noc, na kterou nezapomeneš, to si buď jistej!“ S chichotáním mě hladily po vlasech i po tváři. Ženské bláznivé, proč musíte svou přehnanou aktivitou všechno zkazit? Dejte si pohov a nechte mě jednat, pod tlakem nefunguju. Nervozita dokáže chlapa pěkně zaseknout. Za těchto okolností prostě nemůžu. Jako by se ve mně zadrhlo sousto houskového knedlíku a bránilo mi volně dýchat. Chtěl jsem od nich pryč do svého pokojíčku, být sám a spát klidně, byť s tvrdým. „Tak co je? Jdeš, nebo se bojíš?“ uhodily na mě s nečekanou agresivitou, vystupňovanou alkoholem. Těsně si přisedly a nestoudně ke mně přistrkovaly koziska. Pod vlivem okolí podvědomě napodobovaly erotično, které se vznášelo všude kolem nás, a chtěly být žádanější. Vyburcovaly je všudypřítomné asijské krásky, které nás nespouštěly z očí


a číhaly na svou šanci urvat rito. Využily by malé nepozornosti partnerky a neváhaly by oběť lákat na svoje rafinované nástrahy. Aby tak měly (mé děvy) za lubem něco nekalého! Musím se mít na pozoru, nepadnout do léčky. Vdavekchtivé ženské mají své jasné cíle a jsou schopny nemožného. Předně ukořistit dárce spermatu, kterého si umanuly. Ženy se málokdy prošukávají životem bez hlubšího smyslu. Jejich rudě zmalované nehty i ústa mi ztělesňovaly lacinou neřest, kterou nabízely svá těla, aby si se mnou pohrály, a později s pohrdavým úšklebkem odhodily stranou jako nepotřebnou onuci, která posloužila a už se nehodí. Nebo, a to v horším případě, byly na lovu s vážným podtextem! Ačkoli se pod dotyky jejich paží i prsou moje tělo zuřivě vzpouzelo naslouchat varovným signálům mozku, rozhodl jsem se pro útěk. „Je mi špatně, prachbídně. Musím jít, budu zvracet.“ „Vážně? Kecáš, bojíš se, ty posero jeden.“ Zvuk slova „zvratky“ a představa milence, který místo divoké vášně blije, garantovaně vytvoří respekt, následovaný váhavým odstupem. Je ovšem přetěžké být dobrým lhářem v kritické chvíli. Místo věrohodnosti tvrzení o mé náhlé nevolnosti mi čouhala z očí bázeň, která se nedala skrýt. Rozjívené ženy neomylně odkryly nejistotu mé plytké výmluvy a s posměšným výrazem si mě pohrdavě dobíraly. „Neboj se. My ti ho neukousneme.“ „Teda jestli ti funguje správně a dělá, co má. Jinak ho mít nemusíš. Čůrat můžeš i vsedě,“ přisadila si druhá. Jsem to ale kus vola! Artur by se mi vysmál. Ale v minulosti se taky ze dvou bab podlomil. Jenže to jsme byli ve věku mláďat.

MARCUS WANG | 117

Hrozím se potupy, že nejsem schopen splnit očekávání dvou roztoužených roštěnek? Proč? Sexuální bravura kraluje lacinému pornofilmu a v reálném světě má pramalou váhu. A mnohé děvy s velkou hubou u stolu se ložnici vyhýbají jako čert kříži. Než se dívčiny vzpamatovaly, vyrovnal jsem účet, vymanil se z jejich tenat a zanechal je v němém vykulení nad nedopitými sklenkami. Po pár krocích mě přepadly melancholické výčitky. Propásnout šanci na milování ve třech je neodpustitelné provinění. Zároveň mi na mysli vytanula pěkná společenská hra. Kolikátá v pořadí? Dva proti jednomu. Nejprve já s jednou udělám druhou. V druhém kole já s druhou přivedu k orgasmu první. Nakonec se obě postarají o mne. Jednoduchá pravidla, vítězí všichni. Teoretik jsem dobrý, že? Ne, mám naděláno v kalhotách a jdu spát. Pokud nemám dominanci rázně v rukou, nemohu sloužit, pardon, souložit. Druhý den na pláži probíhal, jako by se nic nestalo. Slunce svítilo dokořán a klidná mořská hladina odrážela blankytné nebe jako obrovské zrcadlo. O minulém večeru nepadlo ani slůvko a varovný stín podezření se dávno rozplynul s ranním rozbřeskem. „Holky, neplánovaly jste na dnes opalování bez kalhotek?“ rýpnul jsem si. Na pláži mi bylo hej. Po včerejším strachu ani stopy. Sebejistě jsem předsunul čelist a zkoumavě přeměřil ty jejich dychtivé chrpičky, schované pod titěrnými tangy, jejichž tenoučká látka v obou případech věrně kopírovala každý detail tvarové morfologie. „Ne ne, milánku, jsi na řadě, čekáme, kdy ukážeš víc než včera večer,“ procedila vyčítavě Regina, zaklonila se v kle-


ku a dlaněmi si trucovitě zakryla nahá prsa, čímž mínila, že i božská trpělivost má své meze. „Dnes večer nám neunikneš!“ dodala výhružně. Probůh, ženy! Nedrťte mé mužství nepřijatelnou aktivitou a lascívním křikem, kdy už vás pořádně vojedu. Neberte mi základní mužskou roli a nedělejte ze mě hadrového panáka k ukojení svého pseudochtíče. Jak mám toužit a budovat láskyplný vztah, když se mi tu roznožujete pod tlakem? Odpoledne jsme na písku kvůli nesnesitelnému vedru nevydrželi dlouho a po západu slunce se rozhodli pro samoobslužnou venkovní restauraci, kde se rozmanité lahůdky podávaly na plastových táckách. Rýže s kousky masa v různých omáčkách se nabírala plastovou lžící a pivo pilo z kelímků. Hygienu stolování zajišťovala stařena, která co chvíli špinavým hadrem energicky otřela desky stolů a zbytky jídla jednoduše smetla na zem. V této jídelně panoval zvyk, že hosté nerozžvýkatelné části ryb, krevet, krabů a nedefinovatelné mořské havěti plivou na stůl. Nevkusné, ale praktické. Teď už bylo jasné, odkud se berou závany hnijících ryb. Navzdory nenáročnému prostředí si dámy nenechaly uniknout ani tuto malou příležitost, jak se řádně předvést. Načesaly si vlasy do maximální výše, oči zmalovaly ve stylu zapadajícího nebe a rty natřely lesklou glazurou. Tohle všechno pozlátko spolu s dlouhýma nohama v lodičkách je vzhledově nadřazovalo nad všechny místní sexuální umělkyně, které po nich nevraživě čučely. Skvostná nádhera! Tuhé zadečky, tísnící se v obepnutých šortkách, nemohly vypadat svůdněji. Opice jedny, zkoušely mě tvrdě.

MARCUS WANG | 119

„Chystáte se vyrazit na lov?“ zeptal jsem se útočně. Odpoledne jsme se totiž dohodli, že žádná větší akce není v plánu, aby si naše tělíčka vydechla od slunění, konzumace alkoholu a předchozího ponocování. „Ne ne, chceme se jenom projít, užíváme si pocitu vnadnosti a mužské touhy,“ odvětila drze Regina. Na to se obě zvedly, letmo mě objaly a olízly na tvář a protentokrát zanechaly sedět, neschopného jakékoli reakce. Zbyl jsem sám u stolu plného plivanců z naší večeře. Naštvaly mě. Svým provokativním přístupem ve mně znovu zažehly jiskérku touhy, která se záhy rozhořela v klikatý blesk žárlivosti. Pozdě. Nezbylo mi nic víc, než se pokochat krásou jejich prsou a dívčích postaviček. Jejich do sebe zaklesnuté siluety pomalu mizely v temné noci. Hlavou mi opět zavířil dialog varovných hlasů. Levou mozkovou hemisféru podlamoval zvířecí pud, který drásal vnitřnosti a řval „zprzni je nelítostně“, pravou část mozkovny ovládala roztřesená nejistota. Dotyk tajemně varujícího podivna, které moji chlípnost paralyzovalo k nule. Nerozuměl jsem sám sobě. Ani barevné koktejly s rumem v té chvíli nedokázaly ukonejšit boj protikladů mé zmatené nervové soustavy. Ke svému obydlí v patře jsem dovrávoral, aniž bych kohokoli potkal. Ani noční hlídač nebyl na svém místě. Hlavně žádné světlo. Komáři by mě sežrali zaživa. Nerozsvěcet a škvíru pod dveřmi ucpat srolovaným ručníkem, všechny vstupní štěrbiny i sebe zastříkat repelentem. Tak se dalo dočkat rána bez šílenství celonočního bzukotu bodajícího hmyzu. Ležel jsem na lůžku a přemýšlel o životě, zejména o ženách, které prošly mým ložem. Zkoušel jsem je počítat jako


ovečky, oblíbená hra před usnutím. Právě když mě spánek přicházel vysvobodit, ozvalo se zvučné zaklepání. „Otevři nám, budulínku, přinášíme roucho lásky.“ To byly ony, dánské stíhačky. Kruci, jak mě mohly nalézt? Byl jsem skryt v podkroví polorozpadlé barabizny, kam by se v noci i dvojice hromotluků sotva odvážila vkročit. „Nemůžu otevřít dveře, vlezli by mi sem moskyti,“ zakoktal jsem neslyšně a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Cvakla klika, dveře se s vrznutím otevřely a obě vetřelkyně v rouše Evině na podpatcích vpluly dovnitř. Jejich končetiny si mě našly, strhly ze mě pokrývku a s chechotem ji odhodily do kouta. Teď se ony kochaly pohledem na můj ztopořený penis. „No, na poseru na tom nejsi tak zle. Roztancovaly jsme už horší případy.“ Co říkaly pak, to už si nepamatuji. Zalehly mne a silným lanem přikurtovaly k matraci. Příšerně se chechtaly a nasedaly mi na obličej, aby zabránily mému křiku. Sotva mě umlčely, křičely víc než já. Vydávaly slastné vzdechy a povykovaly jako smyslů zbavené. „Ať už jsi sralbotka, nebo teplouš, my z tebe vyženeme všechny zlé síly. Jsi náš otrok a budeš trpět za všechny hříchy, které jsi na ženách všech kultur a barev napáchal svým prostopášným pinďourem!“ Nejvíce jsem zakoušel, když jedna zkrápěla mou hlavu poševní šťávou a druhá se rozhodla, že ze mě vycucne obsah naducaných varlat. Pořád se smály a pleskaly mě po zadku volným koncem lana jako neposlušné děcko. Když jsem nuceně vyvrcholil, nadšeně s výskotem zatleskaly. Záhy nato zmizely a já upadl vysílením do spánku. Nočního přeludu a zlého snu mě zbavily až první ranní paprsky, pronikající škvírami v okenicích. Vzbudil jsem se

MARCUS WANG | 121

sám pod pokrývkou, promáčenou vlastním potem a lepkavým flekem. Nikdo v mé komůrce v noci nebyl, nikdo mě nepřivázal ani dole nevycucnul. Obličej mi pomačkal polštář v drsném povlaku. Na zadku žádné podlitiny, ale komáří kousance. Zbylé dny jsem prožil v osamění a marně odháněl myšlenky na nenaplněnou romanci. Ráno před odjezdem mě na pláži čekalo překvapení. Na bílém ručníku ležela na zádech Salma, jak ji pánbůh stvořil. Natažená s pažemi vysoko nad hlavou zabořenými v písku, oči zavřené jako ve spánku. Přiblížil jsem se a potichu se svléknul. Pootevřela je, až když jsem se k ní sklonil a lehce ji políbil na rty, které neznatelně odpověděly. S prozřením začala hra, která po klasických pozicích vyústila zkropením jejího obličeje mým horkým proudem. Teď jsem klečel u její tvářičky já. Obrácená pozice než ve snu. Zeměkoule se točila a okolní palmy se hukotem vytrhávaly z kořenů. Pak jsme dlouho leželi bez pohnutí. V uších mi hučelo. „Proč jste na mě tak tlačily? Vylekaly jste mě.“ „Chtěly jsme si užít. Nic víc.“ Chabá fráze, nehodná k uvěření. Ženský ve třiceti mají důvod, jmenuje se táta jejich dětí. Že by byla v tom a hledá otce pro svého fakana, kterého si uhnala s někým, kdo zmizel? Šílená myšlenka, ale ženské se prý pouštějí do věcí, nad kterými se rozum zasekne. Salma se mě vyptávala na moji práci. Vyprávěl jsem jí o Akademii věd. Usmála se a řekla, že v Dánsku se pro vědce otevírají netušené možnosti. Srandovně u toho mrkala. Myslel jsem si, že blouzní, že ji brní frnda, a ona proto plácá sladké nesmysly.


„A čím se živíš ty?“ „No, já… dělám na různých projektech. Dobročinné akce, záchrana třetího světa… A dálkově studuju antropologii. Hodně cestuju a zkoumám lidi.“ Jestli se každému díváš do kalhot jako mně, tak máš nasbíráno materiálu přinejmenším na bakalářskou práci, ne-li profesorskou. Ale nahlas jsem poznamenal: „Máme společného koníčka, vědu. Živí tě lépe než mě.“ Neodpověděla. Nerada se bavila o penězích a kariéře. Ten večer jsem odlétal do Evropy. Salma mě přišla vyprovodit k taxíku se slzami v očích. „Napíšeš mi? Miluju tě.“ Cestu v letadle jsem prosnil, zmaten vším, co jsem prožil poslední den. Dospěl jsem k názoru, že bude lepší zapomenout. Nenapsal jsem jí ani nezavolal, snažil se vzpomínky na milování a rozhovor v písečné duně vytěsnit z paměti. Ona psala. Hojně, výstižně a často. Miluji tě, stýská se mi a jiná láskyplná blabla. Nevěřil jsem jí ani za mák. Považoval jsem ji za lehce ujetou zoufalku, která loví všechno, o co zakopne. Dopisy mi chodily na poštovní schránku, adresu domů ani do ústavu jsem jí z opatrnosti neprozradil. Po třech měsících mě zaskočil dlouhý dopis, kde Salma kápla božskou. Omlouvala se, že si s Reginou se mnou chtěly nejprve pohrát, vyhecovat mě výstředním flirtem a poslat do háje. Odhadly mě na plážového inženýra, potulného gigola, který píchá paničky z bohatých krajů za úplatu nebo přízeň luxusního života. Nestoudně vysává prachy a nezná pojem „láska“. Moje zdrženlivost jim zaimponovala a začaly hříčku brát jako zkoušku svého šarmu. A při té kome-

MARCUS WANG | 123

dii se do mě Salma bláznivě zamilovala. Ve svém dopise mi odhalila celou pravdu, že je jedinou dcerou z nesmírně bohaté rodiny, a jak ve svých třiceti dvou letech křečovitě pomýšlela na vdavky. Uvěřila, že našla svého pohádkového prince, a ztratila kontrolu. Byla zhnusená davy nápadníků, kteří kolem ní neustále vířili ve snaze zmocnit se otcova jmění. Zvala mě, ba prosila, abych všeho nechal a odstěhoval se za ní do Kodaně. Komu by se ale chtělo zmizet do chladu severského klimatu, plného odtažitých obyvatel? Zvykat si na komunitu, kde pseudomoderní žena vládne mužům krčícím se v koutě, aby se nedejbože nedopustili sexuálního harassmentu tím, že nabídnou rámě, zaplatí šálek kávy nebo pomůžou do kabátu? To tedy prrr! A věčně pochlebovat prachatýmu fotrovi, kterej by mě doživotně usurpoval, jaká jsem východní nula. Bullshit na en-tou! Ne ne, vážené dámy, my muži nejsme prodejní tvorové. Ve zlaté kleci bychom vydrželi stokrát kratší dobu než vy. My nemáme schopnost odevzdaně držet a myslet na Anglii (poučka z viktoriánské doby), na nás se rychle pozná, když naše srdce dychtí odplout do jiné ložnice. My nemáme tu genetickou schopnost přeměny osobnosti, tedy nebrat si pracháče pro peníze, ale nejprve se do něj zamilovat… Ale Salma se nehodlala vzdát. Moji pasivitu si mylně vykládala jako šanci a výzvu dohromady. Dokonce vážně slíbila, že mi její otec v Dánsku vystaví vědecký institut, kde si budu moct bádat dle libosti. Po mnohých zvacích pokusech se rozhodla, že přiletí do Prahy sama. Jak jsem jí mohl říct, aby nejezdila? Napsala datum a čas příletu, kdy ji mám na letišti vyzvednout. Bojoval jsem vnitřní zápas jednoty a boje protikladů. Jít, či nejít? Lhostejná mi nebyla. Rozhovor


vkleče na pláži jsem si sakra dobře pamatoval. Malé repete by neškodilo. Mělo ale význam jitřit vztah, který se mi od počátku zdál prohraný? Krásná holka, ovinutá zlatem, posázená obřími brilianty, ale já ji prostě nechtěl. Nešel jsem. Možná přiletěla, možná ne. Přál jsem jí, aby potkala spřízněnou duši, která ji bude zbožňovat. Já to nebyl… Proč jsem ji nedokázal milovat? Nevím. Citu neumím poručit. To není jako otočit knoflíkem rádia a pustit bigbít, ani dlouhé nohy a krásná prsa neroztočí zápal, když něco chybí. Ten feeling, kvůli kterému i muž dokáže celé noci probdít. Jestli Salma dorazila do Prahy, to jsem se nedozvěděl. Nějakou dobu mě trápily výčitky svědomí. Dokonce se mi nechtělo týden chodit večer ven, abych ji někde náhodou nepotkal v baru. Mohla mě hledat po všech čertech. Živila v sobě utkvělou představu, že si mě zvolila a já ji musím slepě následovat. Po těch dnech, které jsme prožili (ve třech) na dovolené, se její cit přece nemohl rozrůst do tak obludného rozměru. Tento příběh mě vyléčil z bláhového snu, být ženami loven a pronásledován, manipulován jako loutka, která má výsostné právo pokorně kopulovat na povel, buď pro obveselení velitelky, nebo za účelem zrození kvalitního nástupce rodinného trůnu. Salmu jsem nemiloval, ani když dorazil ten mnohastránkový dopis, protože po třech měsících, které uplynuly od návratu z Phuketu, mé srdce již dunivě bilo v jiných vodách než ve vlnách tropického oceánu či severského moře. Na LÁSKU přijde řeč níže...

12 PROFESIONÁLKA Česká spořitelna. Stovkami poboček všudypřítomně etablovaná pro miliony střadatelů. Bombasticky se honosí kameninou obloženými expoziturami, zaměstnává kravatové experty a předvádí parádu žen, vystavených za neprůstřelným sklem bankovních přepážek. Při vstupu do budovy klienta a pracovnici spáruje neforemná bedna u dveří, elektronický systém, který po zmáčknutí tlačítka vyplivne lístek s pořadovým číslem. Rutina peněžního domu. Pro vnímavé vzrušující ruleta zprostředkování kratičkého rendez-vous s neznámou osobou. Nová příležitost, do kritické vteřiny napjatá náhodným výběrem subjektů, které dohazuje nástěnný displej s červenými čísly. Takovou hru mám rád. Je nepředvídatelná. Od začátku porevoluční éry navštěvuji pobočku v centru Prahy, kde důvěrně rozeznávám většinu dam za okny. Některé si pamatuji podle jména a pravděpodobně i ony mne mají v nějaké své škatulce. Většina z nich se nachází v kategorii nepoužitelné, ale jednu slibnou favoritku vytipovanou mám. Nevím, zda i přímo ona mě registruje jako lovný kus v zásobě, lístková elektronika nás k mé lítosti dosud nesloučila. Čekání. Číselná řada přede mnou se odvíjí šnečím tempem a jako vždy si krátím čas vyhodnocováním bankéřek, které jsou v nabídce. Dumám, ke kterým bych se chtěl dostat a ke kterým nikoli. Moje oblíbená se nyní nachází vzadu na konci řady. S ní bych do toho šel. Sebral bych odvahu ke koketérii a rozbalil veškerý oblbovací um, kterého jsem schopen v improvizaci.


Přemítal jsem o ní už mnohokrát, ale ona nic nepostřehla. Zařadila by mě do množiny zevlujících všiváků, kteří spřádají mlsné plány. Stále se opakujících narážek bez nápadu a pozvání na kávu nemůže být žádostivá. Krasavice není, ale nemohu od ní odtrhnout zrak. Vábí mě její štíhlý pas, nepokojný účes, načechrávaný proudem vzduchu z klimatizace, i pichlavý kukuč s nádechem ironického úsměvu. Nebude snadné ji zlomit. Sleduji její hbité prsty, bubnující do klávesnice, a představuji si, jak vyklepávají do mé hrudi otázku, co mám za lubem. Hraje svou provokativní hru, ve které spolehlivě vyhrává. Spočívá v ležérně rozepnuté halence, aby muže rajcovala, a ti se hluboce klonili se zadrženým dechem k podpisu platebního formuláře. Užívá si, když pošetilci tento formální akt neúměrně prodlužují a pokradmu vychutnávají blízkost svého ksichtu u jejího poodkrytého prsu. Hlava se jim samočinně natáčí do správného úhlu pro nejlepší výhled. Zdráhají se zdvihnout oči a pohledět přímo na modrou žilku, kterou nemohli přehlédnout ani z dálky. Klikatí se a ztrácí v košíčku sněhobílého prádla jako turistická stezka vedoucí ke skrytému cíli. Kam asi míří? Sázím na růžovou malinu. Do zavírací hodiny zbývá pět minut a poslední otrapové k odbavení. Moje vysněná panenka září v koutě žulové haly u třiadvacáté stanice úplně vzadu, obrací oči v sloup ke stropním zářivkám a zdá se být duchem nepřítomna. Jasně touží po izolaci od požadavků obtěžujících zákazníků a hoví si v zaklonění na židli s nohama zaklesnutýma v pootevřené zásuvce stolu. Absolutně přehlíží skutečnost, že se mi naskýtá výjimečná vyhlídka mezi její kolena, která zapomíná tisknout k sobě. Vidím i okraj tmavé sukně, kte-

MARCUS WANG | 127

rá, ač nikterak nepřiměřeně krátká, se vysunula tak, že poodhalila štíhlá stehna v černých samodržkách, jejichž rantl mě hecuje. Obraz si dokresluji do dokonalosti ve své mysli, která zesiluje vánek z klimatizace na silný vichr, jenž odvívá sukni zcela. Jaké mám fantazie? Aby tu podmanivou scénu nezkazily rozšlapané pantofle. Ať je radši naboso, než tohle. To se nestane, protože tak kouzelnou moc nemám, abych ji přiměl zdvihnout nohy do výše. Dnes určitě ne. Pípnutí gongu rozrazilo ticho a na displeji zazářilo číslo mého lístku, přihrádka dvacet tři. A hle, dnes mám šťastný den. Můj bankovní sen, moje modrá žilka, kterou bych chtěl probádat. Proč mi vždy, když se blížím k neznámé ženě, na kterou kladu past, tluče srdce tak, že znejistí můj verbální projev? Lehce roztřesen přistupuji k přepážce, kde se referentka již stihla nastavit do decentní pózy: umělý škleb, simulující úsměv, tři rozepnuté knoflíky a prsty v pohotovosti na klávesnici. Pokouším se o úsměv a ne zcela přihlouplý výraz. „Brý den. Už jsem se bál, že vás před zavřením nestihnu. Dnes vám to velmi sluší.“ Neodpověděla. Buď to zdůrazněné velmi přeslechla, ignorovala nebo se nedomákla, o co mi šlo. Jak by také mohla. Málokterá žena chápe, jak muži skutečně vidí svět. Neznají naše vidiny. Neschopen jakékoli duchaplnosti jsem prostrčil škvírou pod sklem příkaz k úhradě. Prověřila mě chladným úkosem jako bezvýznamný kus, který se přikodrcal na pomyslném dopravníku ke zpracování a odsunutí k východu. Z cynického projevu bez příznaku živočišné jiskry čišela ledová neúčast, která shazuje karty ze stolu. Cíleně se vyhnula jakékoli konfrontaci. Oční kontakt navazovala s magnetickou


pravidelností s ciferníkem velkých nástěnných hodin, kdy odcvaknou „padla“! Marná snaha, nevypadlo ze mě už nic. Co jsem si namlouval? Že se mi otevře a bude škemrat touhou? Šestý smysl, který i mužům ledacos napovídá, mi hlásal, že je volná. Nedivil bych se, kdybych potkal její inzeráty v seznamce. Kdo ví proč. Pro mě zůstala navždy nedostupná mezi těmi mnoha, které se mi nepovedlo ani nastartovat. Diktuji si zapomnění, které se mi po pár dnech zdaří… Z následujícího citově plochého období, které mi vyplňovala ubíjející rutina měření fyzikálních veličin, mě vytrhl nezvyklý telefonát. Ve sluchátku se ozval milý ženský hlas. To se makléřka pojišťovny dožadovala přijetí, aby mi osobně předříkala jedinečné služby, které mě vytáhnou z jakékoli nouze. Dobrá tedy, ať mi přičaruje bezva babu s ručením neomezeným. Nikdy nevíte, co se může přihodit, strašila mne. Jak mě vyčmuchala mezi kabely a šlauchy vysokého napětí, nechápu. První impuls, zbavit se jí třísknutím sluchátka, jsem překonal, protože v jejím hlase zaznívalo cosi dobrodružně uhrančivého. Že si nedám voraz! Vím, že z devadesáti nástřelů ze sta se naivní klam představy po telefonu rozplyne v páru při shledání s realitou. Těch deset procent světýlka to ale může stonásobně vynahradit. Trpělivě jsem naslouchal nabiflovaným frázičkám, dotazujícím se na moje životní poměry, a užíval si tóniny jejího hlasu s pokušením odhadnout, jaká asi je. Chvilka, kdy jí došel dech, byla zralá, abych se zapojil do hovoru. „Slečno, a můžu se i já vás na něco zeptat?“ „Ano, samozřejmě. Ráda vám zodpovím vše, co je v mé pravomoci, nebudou-li vaše otázky indiskrétní.“

MARCUS WANG | 129

„Dobrá…Vadilo by vám, kdybyste mi před schůzkou poslala svou fotografii?“ Otázku jsem mínil sice žertem, ale přitom smrtelně vážně. Nastala odmlka, doteď suverénní obchodnice nevěděla, co si dál počít. Získal jsem chvilkovou převahu. „Čemu se divíte? To se ví, že mám zájem vidět ženu, která se mnou chce navázat spolupráci. Ať už v jakékoli oblasti…,“ blafal jsem domýšlivě, protože mi její ticho dodalo odvahy. Za pár vteřin se vzpamatovala a rozmělnila ztrátu rovnováhy záchvěvem sebevědomého smíchu. „Fotku neposílám, ale z mých klientů si žádný nestěžoval. Risknete to se mnou naslepo?“ Domluvili jsme se. Buď mluvila pravdu, nebo si věří a neobává se konfrontace. Charisma i u žen retušuje vady na kráse. Chlácholil jsem se, že ženský víc lžou o podobách svých kamarádek, když je házejí do placu, než samy o sobě. Konsternovalo mě, že se místo schůzky nekonalo v jednačce pojišťovny, ale v čekárně autosalonu Toyota Duha. Impozantní prostředí. Naleštěné vozy a dvě hostesky, balancující na jehlách. K mému zklamání mi ani jedna z holčiček nevěnovala péči, specializují se výhradně na poblouznění zájemců o nejdražší vozy. Když neklopýtaly, posedávaly na stoličkách u baru a tvářily se jako pyšné kurtizány, které ledajaký pracháč peněženkou neoslní. Hezké panenky, ale je radost si s nimi hrát? S vámi bych to, holky, neuměl. Nejsem za vodou, plešatej a pupkem zdobenej, jsem prostě nedostatečně odpornej, než abyste se cítily řemeslně fajn. Princové s prachama jsou rozebráni. Evidují se v nekonečném pořadníku, který je přiděluje jako jackpot v loterii.


Místo krasotin se mě pohotově ujala rozměrná recepční, jejíž paže mohly zasuplovat autohever při výpadku energie. Probůh, zachraň se, kdo můžeš! Když si vyslechla důvod mé návštěvy, opatřila mě sklenkou pomerančové šťávy a hlubokým hlasem odkázala na křeslo v nejzazším rohu salonu. Zřejmě abych nezacláněl nadějnějším příchozím. Ulehčeně jsem si vydechl, ona tam nebyla pro mě. Objemné ženy mě bytostně děsí a zbavují motivace. Ani její překypující poprsí by mě nepřivedlo do transu. Ještě tak polaskat si obří macky, ale s obrovskou zadnicí, která by mě obtekla, bych si neporadil. Modlil jsem se za tajemnou makléřku z telefonu, aby byla křehká a půvabná. Jsem smířen s tím, že při setkání s neodolatelnou ženou zůstává rozum stranou. Výběr prospektů na stolku, ve kterých jsem netrpělivě listoval, mě nemohl zaujmout. Přijde? Výslovně nechci hever. Poklidný šum salonu náhle prořízl pravidelný klapot a na točitém schodišti se proti sluncem prozářené stěně ze skla vynořila silueta ženy. Stínem zatemněné detaily jejího obličeje nedávaly rozpoznat, zda je mladá, či stará. Stanula přede mnou a naklonila tvář ke slunci, abych si ji mohl prohlédnout. Chtělo se mi hvízdnout, mnohonásobně předčila moje nejsmělejší odhady. Místo písknutí jsem polknul naprázdno a heknul, jak mocně mi stiskla ruku. Rozpomenul jsem se, jak jsem ji nutil k předložení fotografie, a bylo mi trapně. Nesuďte mne za tu malou hanebnost. Jen jsem bez zlého úmyslu zamýšlel zaujmout opovážlivostí. Ženy drzouny a frajírky, jakož i šlechetné zločince, zbožňují, protože jsou vynalézaví a drsní a dokážou milovat s patřičnou vášní. Není s nimi nuda.

MARCUS WANG | 131

„Takže dobrý?“ vychutnala si mě s vítězným úšklebkem, vědoma si svých kvalit. „Jsem Tereza Kloudová, osobní makléřka.“ Neříkal jsem nic, překonával sucho v krku a ruměnec ve tváři. Nedivila se. Byla určitě zvyklá na efekt, kterou její vizáž při první kontaktáži s mužem způsobovala. S ženami taky, ty musela a priori popuzovat k nenávisti. Mé zardění i tiché přikývnutí přijala s viditelným zadostiučiněním. Kromě objemného šanonu, který svírala v podpaží, její tělo zakrývaly přiléhavé šaty z lesklé látky. Na prsou se jí blyštil stříbrný řetízek s fialovým ametystem, kamenem čistoty a víry. Usedli jsme ke stolku a její slova ke mně dolétala z dálky. Můj biostroj zpracovával image, který analyzoval křivku po křivce. Nadmíru zachovalá čtyřicítka, pěstěná ve všech detailech. Kdyby jemné oční vrásky nenaznačovaly ponižující zralost, šacoval bych ji na přerostlou studentku. Výhodnost balíčku pojištění mi naprosto unikala. Jak jsem se mohl soustředit, když vypravěčka seděla prkenně na krajíčku křesla přímo proti mně? Obě dolní končetiny přimknuté bez mezírky jedna k druhé. Kotníky i nablyštěné lodičky na kontakt, rovnoběžně zaparkované jako dva luxusní kabriolety venku před salonem. Mnohem víc než obzor výhodné investice mě bytostně přitahovala úzká škvíra mezi jejími stehny. Pohlédla na mě přívětivě a usmála se, jako by zahlédla v mých očích plápolat hučící plameny v kotli parní lokomotivy. Schůzka skončila a bez pochopení obsahu toho, co mi prezentovala, a proč jsme se sešli v autosalonu, jsem si vyžádal týden na rozmyšlenou. Ale proč vlastně? Z mé strany je vše jasné, nemám o čem dumat, vím přesně, co chci,


a pojistka to není. Dumal jsem, jak nejlépe kousnout do sladkého jablka, abych si nevylomil zub. Vydržel jsem tři dny, vyťukal číslo pojišťovny a žádal svou agentku. Telefonistka ji v seznamu nenašla a doporučila mi volat přímé číslo, které mi zaručeně při jednání makléřka sdělila. Obchodní zástupci pracují převážně v terénu, dodala. A skutečně, na zadní straně vizitky bez jména mi poznamenala své soukromé číslo. Prý pro rychlejší kontakt v naléhavé nouzi, nebo hnutí mysli jako teď. I v čase oběda zvedla telefon po prvním zazvonění. „Haló, kdo volá?“ zaznělo s nádechem poplachu. Zarazila mě. Kam se vytrousila její suverenita? Obezřetnosti je třeba, i mezi pojištěnci se mohou vyskytnout úchylná individua. „To jsem já, ten badatel ze schůzky u Duhy, v autosalonu.“ Pár sekund nervózně tápala, kdo jsem. Skoro jsem litoval, že jsem zavolal. Než jsem vykoktal, že vlastně pojistit nechci, uklidnila se. Jako náhradu za ztracený čas své přednášky, která jí nepřinesla provizi, bez vytáček akceptovala mé pozvání na večerní koktejl. Pro naše další, tentokrát již privátní, povídání navrhla kavárnu na nábřeží Vltavy. Dorazil jsem první, obsadil vhodné místo na výsluní a počítal parníky a nákladní remorkéry s uhlím. Pojišťovačka přicupitala s mírným zpožděním, jak se na rande sluší. Podala mi ruku a pravila: „Takže dnes žádné obchody. Já jsem Terka.“ Přičemž se naklonila k políbení na tvář, které jsem nemotorně zimprovizoval, aniž bych se rty řádně trefil. Do

MARCUS WANG | 133

nosu mě praštil závan kořeněného parfému. Cartier, nebo Channel? Odložila sáčko a předvedla se mi v tílku, ze kterého zasvítila bledá pokožka útlých ramen a svalnatých paží. Nic přehnaně prokresleného. Ladná ženskost, umocněná cvičením k dokonalosti proporcí. „Hrozný horko,“ zadívala se mi zpříma do očí, čímž rozehřála i mě. Během večera se pochlubila, že s chytáním pojistek skončila a přechází do televize jako reportérka. Cože? Nebude to bouda na hlupáčky jako pojišťovačka, úřadující v autosalonu? Pro mě za mě... Nepotil jsem se tam kvůli pracovnímu fluktuantství, ale kvůli jejímu tělu. Přemítal jsem, kolika mužům při svých jednáních popletla hlavu. Se mnou včetně o jednoho víc, o tom už bylo jasno. Nesouvisle brebentila o své minulé a budoucí práci, dokud si nevšimla mého zadumání. Zmlkla a káravě si mě změřila s výčitkou, že vůbec neposlouchám. „Hledíš do vody jako rybář, vyhlížející zlatou rybku. Máš nějaké přání?“ Ano, velmi správně, zkušenost ženy se měří odhadem nitra muže více než orální a ruční prací. Prožíval jsem v zasnění vidinu, jak stojíme na palubě parníčku a plujeme proti proudu Vltavy. Příď plavidla tiše proniká vpřed vodou koryta řeky a my se ztrácíme mezi vysokými skalami jako broučkové mezi oblázky. Opřeni o kovové zábradlí sledujeme ubíhající vodu, která nám symbolizuje neopakovatelnost našeho počínajícího souznění. Nevnímáme čas, pouze tlukot srdcí a vzájemnou vůni. „Ano, mám.“ Jemně přimhouřila oči, jakoby vyčetla moje myšlenky. Nestáli jsme na žádném plavidle, ale seděli za stolem. Na-


táhla se přes stůl k mojí ruce, aby nasála kousíček tepla mé blízkosti, přičemž její líce ztvrdly do vrásčité masky. „I já bych si ze všeho nejvíc přála zažívat s tebou překrásné večery, ale musím řešit mnohá trable. Změnu zaměstnání, najít si jiné bydlení… Končí mi nájemní smlouva.“ Odmlčela se. Teď by ještě scházelo, aby vybalila dluhy, takových sto tácků, a požádala mě, abych je zamáznul nebo dělal ručitele. Nenávratná půjčka se zárukou zmizení po vyplacení hotovosti. „Mlč už, prosím, problémy budeme rozmotávat jindy.“ Chtělo se mi zavřít jí pusu polibkem a začít ji pomalu svlékat, na což kavárna na nábřeží nebyla tím nejvhodnějším místem. „Promiň, nechci tě zatěžovat svými potížemi.“ To byla poslední věta o těžkostech života a dále jsme se k sobě chovali jako při projížďce na parníku. Neuvěřitelná proměna, ona snad vážně uměla číst v mozku druhých. K našemu stolu zabloudilo nezbedné děcko a vypustilo s rošťáckým výsknutím pouťový balónek, který nezadržitelně stoupal nebi jako malá vesmírná loď, vzdalující se zemskému povrchu do stratosféry. Chtěl bych letět do budoucích dálek s ženou, které svírám obě ruce, přičemž přemýšlím o zastavení času? Co se s balónkem stane, až vzduch zřídne? Nevydrží svůj vnitřní tlak a vybouchne, anebo bude navěky plout nekonečným oceánem vesmíru? Loučili jsme se na zastávce za tmy. Stáli jsme těsně u sebe jako svázaní, ale mírným odstrčením mi naznačila, že čas na hlubší poznávání ten večer ještě nenadešel. Tramvaj přijela a vycucli jsme polibek s příslibem, že si zavoláme. Mával jsem Tereze tak dlouho, dokud vzdalující se vůz elek-

MARCUS WANG | 135

trické dráhy nezmizel pod viaduktem. Při cestě domů se mi chtělo smát, poskakovat a zpívat. Veselost z čerstvé zamilovanosti mi kalila starost, když jsem si připomněl Terezčiny ustarané oči, než se rozpovídala o svých problémech. Jak bych jí mohl ulehčit život? Dny plné vědeckých měření mi nedovolovaly rozvinout rovinu inspirace, ani pro cesty lásky, ani pro charitativní pomoc. Nedoznávám se, že bych na Terku nemyslel nebo dokonce zapomněl, ale dny se střídaly s nocí a týden uběhl. Probudila mě až pohlednice z Texasu, kterou mi poslal kamarád s otázkou, zda poctivě zalévám kaktus v jeho garsonce, předanou do mé správy během jeho roční stáže ve Státech. Kaktusy nežádají mnoho vody, proto jeho malý byt upadl v zapomnění. Mohu se odvážit zneužít přítelovy důvěry a dočasně Tereze ulevit od strastí, které ji trápí? Pochopí kamarád moje pohnutky? Až ji uvidí, určitě. Jde přece o dobrý skutek. Slušná holka, čistotná doufejme taky, a to její tělo! Lidem stojí za to pomáhat, tedy některým. Zejména když rozdávají, co chceme, nebo ten dojem vzbuzují. Už vím. Zavolám, dny mlčení ospravedlním návalem práce a povím jí tu pěknou zprávu. V náhlém impulsu jsem se vrhnul k aparátu, ale neměl šťastnou ruku. Vyzvánění zůstalo bez odpovědi. To samé se opakovalo i druhý den. Začínal jsem se strachovat, že se něco stalo. Trápily mě výčitky, že jsem nehelfnul dostatečně hbitě. Co když si mezitím našla jiného zachránce? Nebo někoho, kdo by ji ochotně…, však víte co. O takové není nouze, na rozdíl od pomocníků, kteří se nevzpírají pustit chlup nezištně. S rizikem nenávratnosti. Na třetí den zvedla telefon, zněla nepřítomně až plačtivě. Nepoznával jsem ji. Hlas zlomené stařeny, skomírající troska na dně, těžce oddychující před konečnou zkázou.


„Co se ti proboha stalo?“ vytrysklo ze mě v neblahé předtuše nejhoršího. Mezi vzlyky z ní padalo, že když neměla na splacení nájmu, její domácí, bláznivý hrubián, po ní neurvale vystartoval. Když odmítla, tak se prý rozzuřil a řval, ať si nemyslí, že když má hezký nohy a vystavuje kozy, že se z ní každej posere. Ať vypadne a uvolní byt studentce, která mu za slevu vykouří, kdy bude chtít. Děvkař sprostej, i když jeho názor nepostrádal logiku. Barterový obchod má své výhody. A já jako rytíř bez koně přičaroval garsonku k okamžitému obydlení. Tereza vděčně souhlasila. Druhý den jsme se potkali na ulici před bytem a zahrnula mě polibky. Dobré skutky dokážou posunout náklonnost k intimitě více než cokoli jiného. Aby mě odměnila, přišla v těch lesklých šatech, které měla při našem prvním, obchodním pojednání. Jejího domácího nechápu. Proč se jí neprodíral do kalhotek už dávno? Svůdnost jejích nohou by roztavila i zbytek horského ledovce. Vyjeli jsme do osmého patra a vstoupili do bytu. Malý, mládenecky zařízený. Stůl, židle, lednička, televize a jednoduché lože, pod kterým se válely lahve od vína. Byt bez obrázků a květin, které v noci polykají kyslík. Vyjma kaktusu v kořenáči, nad kterým jsem měl patronát. Místo poděkování tělem se ode mne Terka podezřívavě odtáhla. Viděli jsme se třikrát, a už ji drtím do neznámého bytu, i když pro její dobro. V jejích očích se zračil záblesk nedůvěry a strachu z chlíváka, který zneužívá svého postu. Otevřel jsem dvířka lednice a jakoby náhodou vylovil láhev sektu, kterou jsem s velkým třeskem otevřel na oslavu nové nájemnice. Připili jsme si a Tereza mi dovolila několik hubiček.

MARCUS WANG | 137

„Uber, prosím tě! Nebo to skončí, jak nemá,“ lehce mě odstrčila. I bez jasnozřivosti věděla, že nic jiného nebylo mým přáním. Už jsem ji v duchu viděl nahou na stole, zvlhlou a do široka rozevřenou. Se svraštěným čelem jsem se neochotně smiřoval s odmítnutím. Proč mě takhle trénuje? Musí jí dojít, jak po ní žhnu. Není žádná prvnička, která si schovává prošťouchnutí na svatební noc. Má jiného a já jsem uhozený tatrman, kterého tahá za nos? Naivní trouba, kterého pumpne, vysaje do mrtě a odhodí do škarpy? Vy už mi věříte, že se neřadím k chlípným slintům, požadujících prémii za každou službičku. Terezu mám rád, dokážu pochopit její nedůvěru a ztrátu víry v muže. Nespěchám. Nejsem štvanec, honěný testosteronem. Jsem intelektuál. Jsem čuně, ale krotím se. „Hele, broučku, nech mě vydechnout. Já se znám, o chvilku víc a neodešli bychom, aniž bych z tebe sedřela kůži. Mám za hodinu schůzku v televizi a nechci, aby si mysleli, že jsem se celé odpoledne pelešila. Takže buď vydržíš do příště, nebo si dej studenou sprchu,“ uzemnila mě. To jsou mi rady! Ženský nic netlačí, obcují z rozumu nebo ze smilování. Zašveholila jemně, ale důrazně. Kolik má vlastně roků? Z těch objetí, ke kterým svolila, se ukázalo, že její tělo nebylo zdaleka tak dokonale soudržné, jak jsem si vysnil. Tím bytová seance skončila remízou, ne-li prohrou. Předal jsem klíč od zámku a Tereza se zabydlela. Stěhování proběhlo jednoduše, všechny své věci měla sebou v cestovní tašce, kterou si přinesla na obhlídku bytu. Ostatní krámy si nechala u kamaráda v úschově, než se usadí v něčem stabilním.


Uplynuly dva týdny, aniž bychom se viděli. Častokrát jsem se usiloval dovolat kvůli tomu příště, ale stále více vzhledem ke kontrole bytu a vlhčení kaktusu. Už nešlo o vyprázdnění zásoby semene, ale o divné mrazení, co se asi v bytě děje a co je Tereza za potrhlé éro. Červík pochybnosti hlodal a ubíral mi spánek. Po tuctech marných pokusů mi mimořádně zvedla telefon a věnovala mi několik minut času. Termín schůzky se nám pro pracovní vytížení a nejrůznější záminky nedařilo skloubit. Po dvou týdnech odkladů a oklik jsem se k bytu vypravil na průzkum. Se sevřeným zadkem jsem nastoupil do výtahu a ani za boha si nepřál bytost, které jsem věřil (a pokládal za přítelkyni), naleznout po boku jiného muže ani v jiné nesnázi. Podobné výjevy jsem již zažil. Nejsou humorné, pokaždé hrozí střetnutí vášní v podobě pěstního souboje. Zpočátku jsem lehce zaklepal, pak silněji, pak bouchal, volal a kopnul do dveří, až se zatřepaly. Nula. Do soukromí se nevtírám, ale použít rezervní klíč bylo v tomto případě východisko. Tolik předvídavosti jsem pobral, abych nechal zhotovit kopii a nepustil originál z ruky. Ne z podezření či nedůvěry, ale některé ženy ztrácejí všechno. Hlavu, mobily, počestnost i rozvahu. Uvažují a konají zkratově, což drásá nervy a žere prachy. Klíč do zámku nepasoval. Vyloučil jsem vlastní blbost, že cpu do díry jiný klíč, a s lekem konstatoval, že někdo vyměnil vložku. Kdo asi? Hraje si se mnou ona, nebo je v tom jiný zakopanec? V náhlé zběsilosti mě nenapadlo nic lepšího než uzamknout druhý, nepoužívaný zámek, od kterého Tereza neměla klíč. Ten se otáčel bez problémů. Tak

MARCUS WANG | 139

na tebe, má milá! Až se panička vrátí domů, narazí na zamčená vrátka, pěkně zaprosí a budeme kauzu řešit. Nic se nedělo. Dva dny jsem živil brouka v hlavě. Napadaly mě i takové bláznivé scénáře, že jsem Terezu v bytě zavřel a ona, uvězněná, hystericky buší do zdí a křičí o pomoc. Pitomost, zavolala by. Na třetí den jsem nevydržel a odhodlal se po ránu na obhlídku bytu. Horní zámek, který jsem uzamkl na dva západy, zmizel i s celým masivním kováním. Blok oceli se vypařil a zůstala po něm otřepaná díra. Poničené dveře i futra dokazovaly násilné vniknutí. Co se tu stalo? Vložka spodního zámku zůstávala stále nedobytná. Hlavou se mi honil zmatek, který nedával smysl. Byla-li zamčená uvnitř, dobývala by se ven a volala mě. Jestli přišla zvenku, nemusela na otevření shánět krumpáč. Ve víru podobných otazníků jsem strávil celý den a podělil se o historky s výzkumníky v laborce, kteří mě pošťuchovali, že mě kolega po návratu ze stáže rozporcuje sekáčkem na suchý led. Řehtali se, že se vykoupím jedině tím, že mu ji naservíruju svázanou do kozelce, aby si s ní užil dle libosti. Pro jistotu s instrukcí „rozvazovat na vlastní nebezpečí“. Po Tereze se slehla zem, nereagovala na telefon ani textovky. V pojišťovně mi řekli, že rozvázala pracovní poměr a odjela z města. Zázrak neproblémového rozuzlení nenávratně v trapu. Z černých myšlenek mě osvobodila zpráva, že se vrací z Vídně a rozčiluje se, proč jsem ji před odjezdem zavřel v bytě. Vyjasní si to se mnou, ale na veřejném místě, jelikož se mě bojí. Vlastně oprávněně. Měl jsem na ni vztek. Kdo by neměl. Nedala mi, zničila dveře, zdrhla beze slova a dostala mě do prekérky.


Pro výměnu názorů navrhla pizzerii nedaleko bytu. Přišla se sportovní taškou na zádech, jako že dorazila od nádraží. Unavená a zjevně rozklepaná, co mám v merku. Bála se, co přijde. Budu ji fackovat, nebo zasněně hladit po tváři? Nedomyslel jsem, že ruksáček, se kterým přicestovala, byl prázdný. Rozevřela zip, šátrala pro kapesník, a uvnitř plandaly jen drobnosti. Utřela si s ním nos, k slzám měla daleko. Ani kabelku neměla. Ženská po třech čtyřech dnech ve Vídni, u přítele nebo za prací, a vrací se s prázdnou kabelou? Je buď blázen, nebo špatná lhářka. Posadila se a uraženě vybafla: „Proč jsi mě zamknul?“ „Já nevím…, nebralas telefon a odmítalas mě vidět. Tak se mi zdálo, že na mě kašleš. Proč jsi vyměnila dolní zámek?“ „Nevyměnila. A proto jsi mě zavřel, jo?“ „Nezavřel jsem tě, nebralas telefon a nebyla doma. Chtěl jsem, abys mi zavolala, až přijdeš. Mělas tam snad jinýho? Kdo ví, s kým ses válela v mým bytě.“ „Co je ti do toho? Jsi můj starej?“ „To naštěstí nejsem a nebudu, bejt s courou nestrpím.“ „Coura? Jsi nechutnej hulvát a prase.“ To jsem přestřelil. Kroutila hlavou, zvedala obočí. Dobře jí tak. Neviňátko není, takže jsem musel trefit do černého. „Co jsi to provedla s dveřma?“ „Otevřel je zámečník, tady máš účet na patnáct stovek, který mi koukej navalit, ty pitomče!“ Civěla na mě, třásla se vztekem a nenávistí. Že by jí přede mnou nikdo takhle nenadával? Typická vzpurná kikina, která se neštítí ničeho. Vsadím se, že nakládačku už schytala.

MARCUS WANG | 141

Nenadále jsem to byl já, žárlivý gauner, který vše pokazil svou podezíravostí. Zasypával jsem ji otázkami, které nebraly konce, proč, když už neotevřela, nepřivolala pomoc. Neodpovídala. Pak tiše řekla, že se bála násilného přepadení a též mi nedůvěřovala. Hovno! To její ješitná palice se mi chtěla pomstít, že jsem ji zalígroval jako zlobivou nezbedu. „Hlásil jsi to policii?“ zeptala se vyplašeně. „Hlásil. Ale neměli volnou hlídku. Tak jsem se na to vykašlal.“ Zřetelně si oddychla a potlačila vztek. Na schůzku jsem přicházel s umanutím, že ta kráva nebeská musí neprodleně vyletět z bytu. Blízkostí její nevinné tváře a křivek boků se moje rozhodnutí i všechna nahromaděná zášť začaly rozplývat, jako by mě nikdy nesužovaly. Připustil jsem dva týdny, než si najde jiný azyl. I ona zjihla. Slibovala, že opravu zámku zařídí, hned jak dostane honorář za své reportáže. Rozešli jsme se v poklidu, s políbením na tvář. Proč jsem přistoupil na tuto frašku? Proč jsem ji nevykrákal za pačesy a nevykopal z bytu i ze svého obzoru? Protože jsem chlap, a když vidím hezkou ženskou, jakkoli pitomou, mám mozek na sračku. S romantikou byl nenávratně konec. Jak jsem jí v dřívějším poblouznění slepě důvěřoval, tak jsem ji teď nemohl vystát. Kéž vysmahne z mého života a nezatahuje mě do průserů! Den před koncem ubytování napsala strohou zprávu, že mi byt předá přesně v poledne. Na schůzku jsem vykročil v podivném rozpoložení. Zuřivá zášť ze mě dávno vypr-


chala. Chtěl bych ji svést a rovněž už nikdy nevidět. Nejdřív prvé, potom druhé. Deset minut před dvanáctou mě vytočila textovkou. Nepřijde, klíče od bytu naleznu v přízemí domu ve schránce na dopisy. Poběhlice prokletá! Její drzost přesáhla všechny meze. Místo svádění by zasloužila průplesk. Po malém trápení se mi zdařilo klíče ze schránky vytáhnout kusem drátu, který jsem našel u popelnic. Dveře ani zámek opraveny nebyly. Díra jako po granátu beze změny. Nechala peníze uvnitř, doufal jsem bláhově a sám se své prosté víře protivil. Při otevírání zámku mě rozzuřilo, že klíč nešel zasunout. Patentní vložku někdo vystříkal vteřinovým lepidlem, které zaschlo na kost. Proč to udělala, za co mě potrestala? Otevření dveří jsem odložil na ráno a celou noc přemýšlel. Zase mnou cloumal vztek, pomstychtivost a lítost z podělaného vztahu. Ráno jsem přivolal policii a nejbližšího zámečníka, aby nebyl drahý. Chraplavým hlasem mě ubezpečil, že dorazí ihned, jak se oholí. Strážník byl tentokrát k dispozici. Po hodině čekání se přivlekli dva řemeslníci, prý dělají ve dvojici. Kvůli své ochraně před klienty. Mluvili špatně česky a jejich vzhled navozoval náladu akčního filmu doby prohibice. Na moji nedůvěřivost reagovali tvrzením, že pocházejí z Arménie a v Čechách se živí poctivou prací. Jako by se distancovali od své minulosti v zahraničí. Absolutně je nebralo, kdo jsem a zdali mám právo vloupat se do cizího bytu. Vypáčili by cokoli, za co dostanou zaplaceno. Pod dohledem policie se smí všechno. Z brašny s nářadím vytáhli jehly na držátku a šťourali se v zámku. Poprvé v životě jsem se díval na kasaře v akci. Stará škola. Neučili je, že lepidlo šídlu nepovolí. Moje ne-

MARCUS WANG | 143

smělé rady, co takhle zámek odvrtat, opětovali mručením a pokrčením ramen. Po dvou hodinách zápolení a telefonování o pomoc se doštrachal maník s vrtačkou. Ta jejich měla vybité akumulátory. Rozlomili zámek, naúčtovali si tři hodiny práce a vypadli. K čertu s nimi. Po Tereze zbyly na podlaze mnohé dlouhé vlasy a prázdný flek po televizi, kterou si odnesla jako suvenýr, památku na naši nevydařenou souhru. Tedy asi jen na tu moji. A peníze? Nebuďte k smíchu. Policista navrhoval přivolat výjezdovku a sejmout otisky z prázdných flašek pod postelí a vlasy poslat na analýzu DNA. Jako v detektivce při vyšetřování vraždy. Chraplavou vysílačkou zjistil, že daktyloskopové nejsou k mání, a proto jsme případ odročili. Viník bez záhad, důkazy neprůkazné. Blbá televize fuč. Ta mě mrzela nejméně. Oddychl jsem si, že se Tereza ubrzdila a neprovedla žádnou závažnější píčovinu. Třeba ji potkám a poví mi, co se stalo, než ji chytnu pod krkem. Až uvidím její úsměv a nevinné oči, možná jí všechno odpustím. Nebo neodpustím, to záleží na tom, budu-li schopen jasného úsudku. Jak naleznout útěchu pro svého kamaráda, až se vrátí domů? Bude ho mrzet uschlý kaktus, který se po letech rozpučel. Nevíte o nějaké slečně, která neodnáší televize a neničí dveře? Rád bych mu ji představil, abych si ho usmířil. Když jsem odcházel z bytu, narazil jsem na vykuleného souseda, který se vracel z práce. Byl zmaten vším tím děním. Tereza mu namluvila, že si garsonku koupila jako malé sousto, než přesídlí na Staré Město, kde investuje tři mega do bytu od jakési stařeny. Na závdavek leasingové smlouvy se jí nedostávalo blbých třicet tisíc, které jí přeochotně zapůjčil. Líbila se mu, vídával ji každý den v mini…

MARCUS WANG | 145

13 SLEČNA DOKTOR Odkládanému odhodlání sepsat tuto kapitolu předcházelo utápění vzpomínek ve whisky na kostkách ledu. Tišení traumat tekutým anestetikem. Povím vám příběh o ženě, která se stala mou první dámou. Stať o zatím nejdůležitější části mého života, ale současně i o té nejsmutnější. K prvopočátku se musím vrátit do minulosti před sametovou revolucí, kdy jsem se vzpamatovával ze své groteskní aféry s afgánskou dívkou, která skončila akčním výstupem. Jen o vlásek zlé emoce navíc a býval bych plachtil vzduchem jako konšelé při první pražské defenestraci. Rozkolísán rekapitulací svého dosavadního milostného života jsem se tehdy deprimoval, zda někdy najdu lásku, kvůli které budu plodit syny, stavět domy, sázet stromy a ve slepé zamilovanosti dělat jednu skopičinu za druhou. Ano, už bylo nadmíru těch prázdných píchaček na jednu noc, vydřených šlapáním noční Prahy a vymetáním barů. Chci se už kurva důkladně zamilovat! Počínal jsem si jako debil. Vymýšlel triky k navázání kontaktu a culil se na všechny přitažlivé ženy, které jsem potkal. Dychtil po obdivném úsměvu, ale často sklízel odmítnutí a úsměšky. Nic jiného než naprogramovaný rybářský prut, který usiluje o další a další úlovky, aby je pak vracel zpět do jejich říše, uvědomiv si nekonečnou marnost svého pobíhání. Skončí někdy moje dlouhá pouť, nebo se budu navěky toulat prostorem jako prokletý ahasver? Nechtěl jsem být pouhým sběratelem sexu, chtěl jsem milovat.

Při přemítání o lásce jsem zasněně střežil tenkou křemíkovou destičku s naprášenou vrstvou oxidu hliníku, připojenou k měřidlu na svém laboratorním stole. Prototyp senzoru vlhkosti, o kterém delegace vědců ze Západu prohlásila extraordinary sensitivity. Při prsknutí zdáli ručička citlivého voltmetru hbitě poskočila. Bystře nahoru, a hned zas klesla. Podobně jako nový objev. Narůstající euforie, krátké vyvrcholení a propad. Banální analogie s mužským orgasmem. Platí axiom, že čím rychleji se zrodí vztah, tím překotněji se ztratí v hlubině nezajímavosti? I kaskadér si mnohokrát rozbíje držku, než vypozoruje, co dělá špatně. Vše vzniklo nevinně bez jakýchkoli příznaků neobvyklosti. Běžný pracovní den. Z měření exaktních veličin mě vytrhovalo slunce, které probleskovalo škvírami kovových lišt okenních žaluzií. I horlivý vědecký pracovník, kterým jsem bezesporu býval, je schopen malé lži. Utéct z vědecké kobky pod záminkou studia v technické knihovně. Na vědě se přitom nedopouští nevěry, když pod částicemi hmoty spatřuje spoře oděné dívčiny v bikinách, ať už chaoticky migrující do všech stran, nebo nehybně roztažené na trávě. Bezděčný dotek hřbetu ruky způsobil, že se kovové pásky s mírným šelestem rozestoupily a odkryly mi průhled do venkovního světa, plného zářících barev a pokušení. Impuls k akci. U bazénu v pražském Podolí se pošťuchovaly hloučky adolescentů. Rozcuchaní drzouni hravě povykovali na dospívající děvčata. Jejich tvary již projevovaly ženskost, což je dráždilo. Kozičky jako rašící poupata a kulaťoučké prdelky


sváděly k nakousnutí. Kdykoli prsíčko při dovádivých hrátkách povykouklo z podprsenky, ozval se hlasitý řehot. Přirozená odměna srdnaté dívce, tleskot nevinné striptérce. Co je na světě krásnějšího než neposkvrněnost plná elánu a nepošramocené víry? Ne, mladé holky nejsou pro mě. Co s nimi? Do pelíšku se nehrnou, a kdyby našly ve slabé chvilce odvahu, poničí atmosféru směšně hranou suverenitou, kterou zakrývají třes. Ty výjimečné, které od dovršení věku souložné zákonnosti zaníceně střádají intimní sběhlost, epidemicky šíří chlamydiovou nákazu. Ani maminky s batolaty nejsou vhodnou kořistí. Jsou duchem i hormonálně nepřítomny, nemluvě o tom, že se může bez výstrahy zjevit jejich domácí pán, který též zdrhnul ze šichty. Žádné osamělé dívky vhodného věku nebyly v dohledu. Přijatelným věkem nazývám spektrum od osmnácti do čtyřiceti. Proč? Vždyť víte. O mládí jsem už mluvil. Děvče mladší osmnácti nebrat. A málokterá kopretina po čtyřicítce stojí za hřích. Oplývají sice zkušenostmi, jak na chlapa sáhnout, vyvinutým smyslem pro vlastní orgasmus, provázený vřískotem, ale ta moudra, co z nich padají, zprotiví rande k nevydržení. Měly by brát v potaz sebezapření jinocha (bez ohledu na jeho věk), který nutně počítá s faktem, že s nimi na veřejnosti žádnou záplavu chvály nesklidí. Tak to je. Smířen se svým osudem jsem se natáhl na laminátovou lavičku. Jedinou společnicí mi byla stránka znaků z učebnice japonštiny, jejíž studium se tehdy pokládalo za důležité pro vědce a odhalující nepoznané obzory. Netušil jsem, že se ubírám nesprávnou cestou a že to bude nakonec velká Čína, která se stane ekonomickou mocností, válcující celý svět.

MARCUS WANG | 147

Slunce pálilo a nečitelné znaky mi před očima výsměšně tancovaly. Nepřiváděly mě do spící nevědomosti, protože mě držela touha potkat novou slečnu. Lačnost, která se studováním hieroglyfů nenaplní. Přesunul jsem se k okraji bazénu, kde by s kelímkem piva v ruce a nohama ve vodě mohla nastat změna. A pak to přišlo. Spatřil jsem dívku, jejímuž obrazu se těžko dalo odolat. Přicházela k bazénu. Ideální shoda se zjevem ženy, který jsem si v rané dospělosti virtuálně dokreslil do ideálu a jako 3-D plastický model uložil do paměti šedé kůry. Tam trpělivě dráždil zapadlé neurony v přípravě na nepravděpodobný průnik se světem. Ideálnost shody přetížila moje nervové centrum, ochromila tonus svalů a obsah kelímku málem znečistil průzračnou vodu v bazénu. Ten zázrak přírody, vtělený do ženy, která zparalyzovala mé smysly, se zanořil do vlnek. Poháněna rozvážnými tempy, rozrážela svou hrdou šíjí klidnou hladinu. Nesměl jsem udělat žádný chybný krok, abych nezkazil fazonu svého charakteru nablblou seznamovací formulkou, kterých slýchá tucty. Ale jak? Ona mě nejspíš nerozeznala od pozadí kachlíčkované stěny a já bojoval s obnovením funkcí svého těla. U muže nastupuje vášeň svižně. Brr! Studená voda, proto byl bazén prázdný. Překonal jsem mrazivou vlnu, ponořil se a odrazil od stěny divokým tempem delfína. Tokání tetřeva, který za hlasitého projevu rozevírá ocasní pera, aby na sebe strhnul samičku. Náročný plavecký styl mě brzy vysílil a přinutil nabírat dech u kraje bazénu. Než jsem zklidnil tlukot srdce, plovoucí labuť se ke mně přiblížila. „Mohl bys laskavě méně cákat? Dlouhé vlasy špatně schnou,“ tykla mi káravě a její oči se nesmály. Vpravdě, ha-


vraní vlny stočené do drdolu, které při rozvinutí zalechtají až na zadečku, vyžadují zvláštní péči. „Promiň, už nebudu,“ pípnul jsem zahanbeně. Potupilo mě, že neocenila můj vypiplaný plavecký styl, na který jsem byl právem hrdý. To je ženskejm fuk, jen aby jim nezplihla ofina a nenabobtnal makeup. Tempo, kterým se mnohem později kasal světu i ruský prezident Putin, a ona nic. Nepochopila, že moje srdeční zatížení na doraz byla estráda určená extra pro ni. Nebo ano? Nevím. Pochopit ženskou duši je bádání podobné rozklíčování vzniku života. Z její řeči zavanul neobvyklý přízvuk. Bezvadné, že nebyla Pražanda. Pražské holčiny jsou totiž k nevydržení. Stejně jako Moskvanky nebo obyvatelky New Yorku. Velká města zpotvořují individuality. „Slečno, musí vám být zima,“ přešel jsem dočasně k vykání, abych neztratil navázaný kontakt a hlásil se k slušnému vychování. Souhlasně kývla a bez odpovědi vylezla po žebříku z vody. Na sto procent si byla vědoma, že hodnotím její zadek. Toho se bojí každá, ať má půlky jak dva kmínky, nebo prdel z obřích melounů. Chvatnými krůčky zmizela za hradbou keřů, oddělujících bazén od opalovací louky. Setrvávat v ledové vodě pro mě pozbylo smysl. Dodnes žasnu, kde se ve mě vzala síla hledat ji na celém koupališti, odvaha koupit dva kornouty zmrzliny a drzost vnutit se k ní na ručník pod záminkou usmíření za pocákání účesu. „Dáš si se mnou zmrzlinu, když máš kvůli mně mokré vlasy?“ Známí si smí tykat. „No, když myslíš…“ přijala váhavě s podezřívavým odstupem.

MARCUS WANG | 149

Mlčky jsme po sobě pokukovali a v ústech se nám rozplývala chladivá sousta sladké hmoty. I když zpočátku hovor vázl, neviditelné fluidum, které se mezi námi rozprostřelo, navinulo pouto lechtivého očekávání. „Jsem Diana, ze Slovenska, ale mluví se u nás maďarsky,“ prozradila. Vystudovala farmacii v Bratislavě a teď pracovala v Praze v Ústavu klinické farmakologie. Tak proto ten zvláštní přízvuk a ostřejší temperament. Nejkrásnější vědkyně, jakou jsem kdy spatřil! Jak asi vypadá v bílém, když se sklání nad chemickou aparaturou? Nosí sukni jako sestřičky v nemocnici, nebo plandavé kalhoty jako lékařky? Představy detailů pracovní garderoby jsem zavčas opustil, aby se nezačaly rýsovat v mých plavkách. Se spolknutím zbývajících soust zmrzliny se slunce skrylo za vrcholky stromů na kopci. Diana si balila věci a laškovně škubla svým ručníkem, na kterém jsem se rozvaloval. Razantní znamení, že audience končí. Vymluvila se, že musí pryč. Do lékárny, na noční službu. Brigáda, kterou si přilepšovala ke svému vědeckému platu, aby měla na nájem bytu a nebydlela na ubytovně. „Uvidím tě ještě někdy?“ pronesl jsem sklesle. „Ne. Nezlob se. Jsi sice milý, ale nemám ráda zklamání,“ střelila po mně odmítavě. Co na to mám říct? vířilo mi hlavou. Že takovou holku jako ona hledám celá léta? Vysmála by se mi. Pohlédla mi zpříma do očí a stiskla obě dlaně mých bezradně svěšených paží. Poté zvolna odkráčela jako utržená bóje, kterou vítr vane do jiné zátoky. Já meškal na místě jako ubohý orobinec alias doutník, zakořeněný do bahnitého dna a s jedinou perspektivou: kývat se bezmocně ve větru a usychat.


Na Dianu se nedalo zapomenout. Jako se boží zjevení nesmazatelně vryje do paměti osvícenému poutníkovi, tak mi obraz její tváře planul před očima ve všech detailech, na které jsem byl schopen se upamatovat. Nevyprchalo ani ono fluidum, které se mezi námi rozhořelo a nyní mi nedopřávalo klidného spánku. Ani na druhý a třetí den mi nebylo lépe. Pravděpodobnost, že se spolu opět náhodně potkáme, byla nesmyslně nízká. Spílal jsem si, že jsem propásl šanci na luxusní štěrbinu, nedokázal ji zadržet a ona mi proklouzla zlomyslně mezi prsty. To osud se mi vysmíval a výsměšně trestal za všechny prostopášnosti, kterých jsem se dopustil na ženském pokolení. Za všechny ty květinky, které se poohřály a zvlhly v mé náruči. Mé svědomí však bylo čisté. Není přece moje vina, že Všemohoucí, který všemi loutkami shůry popotahuje, mě s žádnou trvale nespojil a vystavoval mě novým a novým pokušením. Naznačoval mi tímto, že se pro mě už vaří kotel pekelné vody? Čtvrtý den jsem už musel o Dianě s někým promluvit. S kým jiným než s Arturem, svým důvěrníkem přes intimní záležitosti. Svěřil jsem se mu, než se s funěním pohroužil do tupých zdvihů železa. „Arture, možná se budeš smát, ale já se zamiloval. Potkal jsem překrásnou holku.“ Artur zaklonil hlavu a pitomě sekýroval: „Zpomal, Billy! Normálně tě tlačí pytel. Právě ty se dokážeš zahryznout leda ženský do rozkroku.“ „Debile! Mluvím vážně, v noci nespím. Jsem nešťastnej, i když se nic nestalo. Povídali jsme si, a pak mi utekla. Jako když uletěj včely.“

MARCUS WANG | 151

Artur se škodolibě ušklíbnul nad mým poetickým vyjádřením lítosti, že mi dáma nehodila znak hned napoprvé. „Sere tě, žes nezasunul, nic jinýho.“ Když jsem převyprávěl víc detailů, smiloval se nade mnou a viděl to na navštívení lékárny v noci. „Je to jednoduchý, ověříš si, kde slouží, zajdeš tam a položíš ji v doktorským pokoji.“ Artur měl pravdu, vyhledat tu správnou lékárnu s nočním provozem byl jednoduchý úkol. Na třetí telefonát mi ochotná laborantka práskla termín její služby. Lékárna na náměstí Míru. Příští pondělí večer. Zbývaly tři dny. Při představě, co mě ten večer čeká, se mi kolena třásla. Rozechvělý jako panic, který hoří touhou svést děvče a potí se strachem. Jak bude vypadat a jak se na mě zatváří? Obrazotvornost mě zrazovala. V pondělí po osmé večer, kdy už ranní směna nemohla zaclánět, se schylovalo k rozuzlení. Čerstvý vzduch mi pomáhal udržet tep pod kontrolou a neztratit odvahu vstoupit do lékárny. Vešel jsem dovnitř a uviděl ji. Celá v bílém. Skláněla se nad papírovou bednou na pultě. Plandavé kalhoty. Nohy v krytu. Kromě ní v místnosti nikdo nebyl. Jak zvonek cinkl, vzhlédla, aby se věnovala nově příchozímu pacientu. Poznala mě. „Ahoj. Jsi nemocný?“ zeptala se pohotově. Ano, a kdybys věděla, jak trpím, orgány mi tuhnou v křeči. Jen ty mi můžeš podat lék, který mě uzdraví. „Ne, nejsem. Sháním tablety na dezinfekci pitné vody. Chystám se na cestu do Asie,“ plácnul jsem, místo abych


nahlas vykřiknul, že kvůli ní už týden nespím. Vykulila oči. S takovou přiblblostí ještě žádný nápadník nešachoval. Nedařilo se mi skrýt neklid. Kapičky potu pod nosem mě zrazovaly. Její slova, jak používat tablety k dezinfekci vody z rašeliniště, mě přeskakovala, jako bych byl namazán teflonem. Vnímal jsem pouze němý film temně hnědých očí a pohybujících se rtů. „Probuď se, ty mě vůbec neposloucháš!“ vytrhla mě šťouchnutím do prsou (mých), „mělo mi dojít, že kecáš.“ „Ano, máš pravdu, chtěl jsem tě vidět. Sice jezdím do světa, ale tyhle hnusné tabletky polykat nebudu. Myslím na tebe..., “ přiznal jsem se. Dianě moje upřímné doznání zaimponovalo. Hleděla na mě tázavě, zvažovala své kroky. Za podobným ujišťováním mohla vidět tahání do postele. Není divu, při jejích tvarech… Já to ale myslím doopravdy, chtělo se mi křičet. „Ani já jsem na tebe nezapomněla. Ale pochop mě, nechci udělat neuváženost. Znovu naletět. Jsem ve věku, kdy hledám muže na celý život.“ Co na to může chlap odpovědět po romanci, která dosud nepřekročila dvě hodiny, aniž by nalhával lichotné cancy? Zbrkle plánovat žití na hromádce, to zní pošetile. „Tak to zkusme, neber to tak racionálně,“ střelil jsem do prázdna. Moje racionálno již pracovalo na spodní pohon. Její neústupnost se náhle nalomila. Odvrátila se, něco napsala a podala mi přeložený kousek papíru. „ Jdi už prosím, mám práci.“ Zmateně jsem vyvrávoral na ulici a mačkal lístek ve vlhké dlani. Stálo na něm: Zítra v 10 večer tady... Cože?! Žádné domlouvání po telefonu, kafe nebo láhev vína, ale rovnou k věci. Důkaz, že se dívky neostýchají vy-

MARCUS WANG | 153

jádřit bez zbytečných cavyků. Ve věku, kdy plánují usazení, zaručeně. Co chtěla Diana? Vážný vztah a rodinu, spát s chlapama za večeři, nebo abstinovat a užírat se nepochopením světa? Lístek mi dala, takže plán měla. Ten večer spánek dlouho nepřicházel. Zjevovaly se mi Dianiny oči, jejichž řasy mě lechtaly na tváři a horké, mírně rozevřené rty chňapaly po mých polibcích. Její, zatím neprobádanou, hruď jsem si domodeloval do stojících ňader se vztyčenými hroty, které volaly, abych je laskal a líbal ze všech stran. Vynořily se mi momenty z dospívání, první nesmělé záškuby sbližování s děvčaty, jedinečná chuť prvního polibku, připomínající vlažně vlhké fuj! To vzrušení, které mladý muž zažije, když se mu po dlouhém přesvědčování zdaří dívku obnažit k sexu, k aktu dospělosti, po kterém touží od svých třinácti let… Premiérové svléknutí holky donaha je neopakovatelné. Zabojovat s důmyslně zaklipsovanou podprsenkou a po krátkém pachtění mít její hebká ňadra pro svou tvář… Naneštěstí je dívčí tělo pro začínajícího milovníka tak silný prožitek, že k uvolnění horké vášně stačí několik taktů. Dívka, která se předtím modlila, aby vše měla co nejrychleji za sebou, je zklamaná. Správně tuší, že řádný pohlavní styk trvá déle než třicet sekund, ale úkol byl splněn. Byl tam. Mladík během několika minut usíná a slečna se před spaním zamyslí nad úlohou sexu vůbec a nad tím, jak zážitek vylíčí zvídavé kamarádce. Příští den v lékárně se nestalo, co Artur nastínil. Diana se vynořila z přítmí dveřního výklenku zadního vchodu jako


duhová rybka z hlubin. Když jsem k ní přistoupil, dovolila mi lehký polibek na rty. Jako když se mráček dotkne slunečního žáru a pluje dál. V pracovně provizora jsme si nad šálkem mátového čaje dlouze povídali a začínali tušit, že jsme se našli. K ničemu pozoruhodnějšímu nedošlo. Než mě připustila ke všemu, co bouřlivý vztah naplňuje, uplynuly neuvěřitelné tři měsíce. Rozumějte, ta doba je vzdálená čtvrt století. Tenkrát se nežilo ve stylu „tři večeře a buď/anebo“. Byl jsem omámen a uchvácen krásou jejího těla a vzájemnou harmonií. Přiznávám, že dnes bych po několikátém výstřelu naprázdno přehodnocoval správnost své volby. V socialismu nebylo lehké sehnat bydlení. Obývali jsme společně nuznou světničku v nejvyšším patře činžovního domu ve středu města. Mládenecký byt pro vědeckého pracovníka. Bydlení hodné studenta nebo spisovatele za první republiky. Jediná místnost dvanáct metrů čtverečních s umyvadlem bez teplé vody, se společným záchodem na chodbě a uhelnými kamny. V pátém patře bez výtahu. Lože tvořené dvěma molitany na podlaze a stohy naučných knih v záhlaví. Chránily nás proti průvanu ze škvíry pod dveřmi. Lásku netvoří nábytek. Vytváří ji vědomí určitosti a neschopnost pomyslet na jiného partnera. A intence věrnosti až za hrob. Neuplynulo ani půl roku a vzali jsme se. Skromná veselka bez zbytečných okázalostí, na které nebyly peníze. V následujících měsících jsme žili jen pro sebe, aniž bychom registrovali cokoli rušivého. Vždy, když jsem svou Dianu

MARCUS WANG | 155

spatřil, nemohl jsem uvěřit, že zrovna já mám za ženu takovou nádhernou bytost. Krátce po svatbě jsme se přestěhovali do starého bytu, který jsme si směli (laskavým dovolením národního výboru) přebudovat na obyvatelný domov. Výhra, o které se mnoha mladým párům ani nesnilo. První prohlídka byla depresívní. Zuhelnatělá futra a oprýskaná omítka naznačovaly nelehký úkol pro nás, naprosté amatéry v řemeslech. Že v bytě uhořela opuštěná stařena, o tom se nám sousedé zmínili až později. Uklidňovali nás, že byla dobrosrdečná, takže nás její duch nebude pronásledovat. Během rekonstrukce jsem opustil vědeckou kariéru a mířil do světa byznysu. Pro nestraníka žádná oslnivá kariéra, ale zklamání akademickou půdou se nedalo překlenout. Věda nepřinášela peníze a život naplno, ale pouze podivínský koníček pro ztřeštěnce. Cloumala mnou zloba, že prožijeme život v komunismu. Rodiče mě vychovali v přílišné zášti proti rudé temnotě. Chtěl jsem pryč ze systému, který se rovnal tonutí ve smrdutém hnoji. V té, pro mě těžké, době uvědomění profesní a politické skutečnosti, mi Diana euforicky oznámila, že čekáme děťátko. A tím září roku 1988 zpětně nabylo hřejivého jasu. Pro muže oznámení otcovství a první měsíce těhotenství ženy neznamenají téměř nic. Necítí ve svém těle žádnou změnu, nezvrací ani mu nezbytňují prsa. Jen si poznenáhlu uvědomuje, že legitimně ztrácí exkluzivitu na svou partnerku. Bude se o ni mnoho let nerovně dělit s roztahovačným pišišvorem a zatíží se odpovědností za hmotné zabezpečení rodu.


Jednou, když se Diana vrátila z ultrazvukového vyšetření, nadšeně ukazovala prstem na pravítku velikost zárodku, který jí v ordinaci ukázali na monitoru. Na arch papíru nakreslila kružítkem kruh čtyřicet sedm milimetrů. „To už je řádná kulečníková koule,“ zvolal jsem nadšeně. Diana mi často líčila své mateřské impulzy o naslouchání vnitřnímu hlasu obnovy a reprodukce. Zvuky, které ve svém nitru slyšela, přirovnávala ke hře na flétnu a své podněty ke klíčícímu stvolu v plodné zemině. Ke mně žádné zvuky ani city nedoléhaly. Pokládal jsem si otázku, zda jsem na otcovství připraven. Omezení ztracené svobody? Nevratný proces vzniku života třením tekutin při rytmickém trénování oblemcaného sportu. Dianino těhotenství zpočátku běh našeho života nijak nezměnilo. Chodila na předepsané prohlídky ke gynekologovi, který zaznamenával růst plodu. V pátém měsíci mě jedenkrát šťastně uvítala u dveří a nedočkavě mou ruku přivinula na své mírně vyboulené bříško. Nechápal jsem proč. S úsměvem mi vylíčila, jak během dne ve frontě u obuvníka ucítila první pohyby malého děťátka. Já neucítil nic, byť jsem jí dlaň a ucho přikládal na pupík během večera bez přestání. Radost ze společně prožívaného těhotenství nám kalily prohlídky u lékaře, kde Dianě naměřili vždy vyšší a vyšší tlak. Nejenže jí zakázali pracovat a přikazovali co nejvíce pobývat na lůžku, ale dokonce ji na týden hospitalizovali. Prý aby měli o její hypertenzi stálý přehled. Tehdy jsem přehlížel souvislosti mezi vysokým tlakem a vyvíjením plodu. Optimismus bujarého mladíka nepřipouštěl žádné

MARCUS WANG | 157

záludnosti. Proč taky? Byli jsme šťastní a tak silní, aby se nám každé zlo obloukem vyhnulo. Nebo se ztupilo nárazem do bariéry z lásky, která nás obepínala jako pancíř z neprůstřelné oceli. V sekci, kde ležela Diana, jsem zaregistroval tři pacientky. Starší paní a mladičkou dívku, které se zotavovaly po jakémsi ženském zákroku. Ta třetí, též mladá žena s kulatým obličejem a černými vlasy, mě vylekala už při prvním pozdravu. Její potemnělá tvář zračila nesmírné utrpení. Co se jí asi stalo? Diana si všimla mého zděšení a zašeptala mi, že ta nešťastnice mezi ně přišla z porodního oddělení. I sestry, vesměs hřmotné kusy ženství, se podél této bytosti přesouvaly po špičkách, jako by byla obestřená závojem největší tragédie. Každý, kdo věděl, se bál udělat rychlejší pohyb nebo vyvolat hluk, který by narušil posvátnou strnulost, jež se vznášela nad postelí trpící pacientky. Občasný hořký povzdech, který se vydral z jejího hrdla, prořízl tíživé ticho. Nic jsem nechápal, neptal se na detaily a opatrně si odvedl manželku na chodbu. Nemocnice navštěvování nemocných oficiálně povolovala dvakrát týdně, ve středu a v neděli. Abych se dostal k Dianě častěji, přelézal jsem jako uličník dvoumetrovou zeď. Čekávala ve stínu velké lípy v nemocniční zahradě. Při jedné regulérní návštěvě mě zachvátila úzkost, když jsem uviděl, jak je Diana bledá. V její tváři i očích se zračil úlek a smutek. Proboha! Co se stalo? Diana mě chlácholivě pohladila po tváři, aby mě upokojila. Když mi tichým hlasem povídala, co zažila před okamžikem, víc než hebké pohlazení by mě vzpružilo přičichnout si k amoniu z jeleního parohu. Za tou záhadně smutnou pacientkou přišel


její manžel, doprovázený malou holčičkou s tvářičkou propadlou jako dno porcelánového šálku. Když vešli do dveří, mladá žena se posadila na posteli a roztáhla paže, aby holčičku sevřela do náruče. Přitulila ji k sobě a ustavičně opakovala, že její malá sestřička nepočkala na Ježíška a je už v nebíčku. Dívenka, ač křehoučké postavičky, všechny ohromila sílou osobnosti. Statečně se dívala na svoji zlomenou maminku, neplakala, neptala se na podrobnosti. Její manžel, stojící o krok vzad, tiše vzlykal. „Diano, prosím tě! Dost už, to je jeden z tisíce případů,“ vydechl jsem rázně a nepřipouštěl si jakékoli ztotožnění s podobnou tragédií. Kdo neprožil podobné hoře, nemůže plně chápat. Chlap tedy kategoricky ne. Nemá schopnost vžít se do srdce ženy, které se zmítá v mukách, když čelí strašidelnému zařazení rizikové těhotenství. Ani nemůže prožívat, když celá budova porodnice prodýchává jeden obrovský sten. Po týdnu se mi Diana vrátila domů uklidněná. Její zvýšený tlak silné dávky léků upravily k normálu. S útěchou se položila do naší postýlky a společně jsme naslouchali hlasům a pohybům jejího bříška. Kontroly v nemocnici nebyly příznivé. Vysoký tlak děsil nejen sestry, ale i primáře, který nekompromisně nařídil hospitalizaci. Nepomohlo ani opakované měření tlaku v klidu, dýchání zhluboka či jiná zaklínání. Při hypertenzi v těhotenství je nepřetržitý odborný dohled nezbytný. Diana při vidině pobytu v nemocnici tak naříkala, že sestřičky zvažovaly zapsat do zprávy nižší hodnoty tlaku, ale správně, že tak neučinily. Vyšetřující lékař se tvářil nadmíru znepokojeně a vyjádřil se o nebezpečí vývoje hypotrofického plodu. Co to znamená? Že se děťátko narodí malé.

MARCUS WANG | 159

To ale nevadí, bude řádně jíst a vyroste, upokojoval jsem se, když jsem spatřoval v Dianiných očích záblesky panické pochybnosti. Jaká to byla pochybnost? Předzvěst ztráty víry, přecházející v beznaděj. Vlastní černé myšlenky, které alibisticky hryzají duši v předstihu. Lékaři Dianu deptali systematicky a neúprosně. Bez ustání její břicho prohmatávali, kriticky listovali v protokolu a záznamech ultrazvuku, ale na slova vysvětlení byli skoupí. Když se chtěla dozvědět zrnko pravdy, musela škemrat. Po čtrnácti dnech nemocničního věznění ji propustili. Doma jsem ji vítal polárkovým dortem se šlehačkou a mandlovou čokoládou. Jakmile překročila práh domu, netrpělivě se vysvlékla z šatů a postavila se nahá před zrcadlo. Aby sama zhodnotila tu mučivou neurčitost, tu lékaři nevyslovovanou obavu, prezentovanou slabě vyklenutým břichem. K tomu, aby měla opravdový strach, jí scházely odborné informace. Pokoušel jsem se ji rozptýlit historkami o ženách, které se v těhotenství nevypoulily a porodily tajně, aniž by si kdokoli čehokoli všiml. K čemu velké břicho? Potrhá kůži a po porodu ošklivě visí. Ustavičné sebetrápení a postávání před zrcadlem žádný problém nevyřeší. Ale říkejte ženě „ignoruj zrcadlo“ a nabádejte muže, aby nezalistoval Playboyem… Časem i mě Dianino pomalu rostoucí bříško začalo znepokojovat. Ke konci února nás slunce vylákalo do městského parku. Jasný den a modrá obloha oznamovaly, že jaro se za pár týdnů začne hlásit. Diana si v náhlém návalu tepla odložila na lavičku zimní kabát, vykasala sukni výš než do půli stehen a požádala mě, abych ji vyfotografoval. Byla hrdá


na své stále štíhlé nohy bez křečových žil a otoků a pyšně zapózovala pro snímky ve stylu budoucí matky. Záběry poodhalené ženy v graviditě mě natolik nabudily, že kdyby mě nechladilo vědomí jejího rizikového stavu, nezůstalo by jen u focení. Následující týdny se Diana zmítala v rozpolcených náladách euforie ze svého těhotenství a obav, jak vše skončí. Jedenkrát při návratu z práce jsem ji přistihl, jak si pohrává s dětskou pletenou čepičkou a roní slzy. Její city byly tak rozdrásané, že nepatrný impuls, ať kladný, či záporný, ji rozplakal. Nepomáhalo ani dlouhé mazlení a pusinkování. Z mé bezradnosti muselo čišet, že si nevím rady, jak ji utišit. Začátkem března si Diana opět balila tašku do nemocnice. Tentokrát už naposledy. Vyšetřovali ji různými přístroji a napichovali jehlami s výživnými infuzemi. Při ranních vizitách ji uváděla do stresu vydutá břicha ostatních matek, které byly též z nějakého důvodu připoutány na nemocniční lůžka. Zarytě si opakovala, že musí být statečná. Nejvíce, když se lékaři usnesli, že není možno déle otálet a těhotenství je nutné přerušit císařským řezem. Noc před zákrokem mi Diana zavolala z telefonního automatu na chodbě a postěžovala si, že nemůže usnout. Ležela hodiny natažená na posteli, ale nebála se. Celou její bytostí se rozprostřel klid uvolnění od mučivého trýznění. Její duše našla usmíření trpělivosti a melancholického smutku, navození stavu blížící se úlevy. Ať bude výsledek jakýkoli. „Ničeho se nestrachuj, lásko moje,“ povzbuzoval jsem ji tiše do telefonu a hlas mi rozechvívaly slzy. Dianu operovali příští ráno. Náš potomek se dostal na svět rukou chirurga. Po poledni mi sestřička do telefonu hlásila, že se nám narodil chlapeček.

MARCUS WANG | 161

„Je malý a lehoučký, kilo a půl, a třicet devět centimetrů. Je umístěn v inkubátoru, musí setsakra zabojovat,“ řekla a zavěsila. Nevadí, že je malý, však on vyroste v silného chlapa, zadupl jsem nával úleku. Pomalu mi docházelo, že teď už jsem opravdu otec. Diana se dostala k volání až následující den. Její hlas zněl slabě a přerušovaně následkem narkózy a pooperačních bolestí. Přesto z něj probleskovaly jiskry útěchy a mateřské pýchy. K Dianě mě vpustili až třetí den po porodu, abychom společně zašli za mladou lékařkou, která nás pozvala do své pracovny a seznámila nás se stavem našeho synka. Obrátila se na mě, aby překontrolovala, zda jsem zpraven o všech komplikacích. Z praxe dobře znala bezelstnou víru začínajících otců v neomezenou moc medicíny konat zázraky. Tiše a s vážnou tváří pronesla vysvětlující monolog: „Jak už víte, po pečlivém zvážení faktů se lékařské konsilium rozhodlo provést porod císařským řezem ve třicátém šestém týdnu gravidity. Vaše děťátko se narodilo předčasně, což by nebylo nic neobvyklého. Vyskytla se ovšem neblahá skutečnost, která velmi znesnadňuje vývin novorozence. Tou je jeho nízká váha. Je drobounký a nezralý, jeho reakce neodpovídají dosaženým týdnům gravidity a nyní se podrobuje speciální péči v inkubátoru. Musíte být trpěliví, ehm, velmi trpěliví.“ Při těchto slovech se její hlas podivně zajíkl. Proč? Neříkala nám nic tragického. Moderní lékařství již rozlousklo jinačí zádrhele. Ani následující den lékařka nepřinesla žádnou potěšující novinu. S úzkostnou tváří, která odrážela trpký úděl posla


špatných zpráv, nám sdělila, že stav našeho chlapečka se v posledních hodinách zhoršil. „Kvůli nedostatečné výživě v prenatálním stadiu, kdy plod v děloze trpěl hypoxií, nedostatkem kyslíku a živin, jeho krev obsahuje přebytek červených krvinek, což vede k fyziologické nerovnováze. Ta teď v jeho tělíčku páchá nemalé těžkosti.“ Soustrastně stiskla Dianinu třesoucí se ruku a sotva slyšitelně dodala: „Prosím, nenaléhejte a nechtějte svého syna vidět. Věřte mi, je to pro vaše dobro.“ Po těchto a jiných slovech, plných nesrozumitelných termínů, se nám svět rozkomíhal do všech stran. Jako v mrákotách jsme se s Dianou dopotáceli zpět k nemocničnímu pokoji. Tak bledou ve tváři jsem ji nikdy dříve neviděl. Další dny se našemu synovi nevedlo lépe. Jeho zdravotní stav byl žalostný. Při pomyšlení, jaká neskutečná muka může několikadenní bytůstka zakoušet, nám srdce tuhla křečí. Komplikace stíhala komplikaci, nastalo silné krvácení do břišní dutiny, kde tlak sražené krve perforoval žaludeční stěnu. Život našeho drobečka visel na vlásku. Nepomáhaly ani krevní transfúze, krevní destičky, mražená plazma... Navštěvoval jsem Dianu každý den a s obavami sdílel její hluboký žal. Při každém dotyku jejího těla se na mě přenášely vlny zármutku. Nový den s sebou sice přinášel titěrný svit proměny v nemožné, ale mnohem pravděpodobněji se mohl stát dnem, který přinese zdrcující zprávu. Nepomáhaly modlitby ani toužebné vidiny, jak se náhle zjeví ošetřující lékař, pokyne rukou a s úsměvem prohlásí, že se vše v dobré obrátilo.

MARCUS WANG | 163

Diana mi každý den vyprávěla o svých stavech a různých trpkých příhodách. Jak ji sestřička vyplísnila, že v čase kojení zírá na strop neumytá a neupravená. Když jí s pláčem řekla, že jí žádné dítě nepřinesou a kojit nebude ani dnes, ani nikdy, sestřička zahanbeně utekla do sesterny. Těžko popsat, jak Dianino srdce přetékalo žalem, když den co den kolikrát míjela sestru s vozíkem plným vřískajících nemluvňat. Jak ji ten křik dráždil a drásal jí nitro. Brala silné léky na uklidnění. Nyní to byla ona, kolm které všichni chodili po špičkách a soucitně proplouvali a které se báli pohlédnout zpříma do očí. I přes drtivá fakta Diana nepřestávala doufat v dobré konce a tvrdošíjně bojovala se svým oslabeným nitrem. Jak ubíhaly dny, bázeň jí povlékala tvář šedou maskou bezmoci a zoufání. Ani si nevšimla, že se poporodní jizva zahojila, a desátého dne mě přivítala se sbalenou taškou v ruce. Před odchodem z nemocnice jsme se zastavili u pana primáře. Lékař nás přivítal, zavřel dveře a s hlubokým nádechem vážně promluvil: „Stav vašeho syna je nadále velmi vážný. Ač bojujeme ze všech sil, naše vypětí se zdá být marné. Hypoxie, nedostatek kyslíku, kterou trpěl po mnoho dní již v uteru, natropila velké škody. Jeho mozek je vážně poškozen...“ „Proč nastala hypoxie?“ skočila mu do řeči Diana. „Protože měl pupeční šňůru tak tenkou, jakou jsem za svých třicet let praxe nediagnostikoval.“ „Ale proč tak tenkou?“ nedala se Diana odbýt. „To ví jen genetický mechanismus nebo pánbůh, chcete-li. Vědecké hypotézy tento fakt nedokážou předpovědět a účinná léčba neexistuje,“ kroutil primář bezradně hlavou.


„Jen vás chci informovat, že situace je vážná... Opravdu vážná, musíme být připraveni na všechno.“ Nastalo dlouhé ticho, z kterého nás vyrušila sestra, která primáře odvolala k naléhavému zákroku. Jako mladý pár jsme neměli auto ani peníze na taxík, a proto se plahočili domů pěšky. To vadilo ze všeho nejméně, láska nám dodávala sílu překonat překážky, které by jiné zlomily. Primář nám řekl naplno hořkou pravdu a nezbývalo, než se s ní vyrovnat. V duševním rozpolcení jsem se náhle zastavil uprostřed chodníku, objal svou ženu a nahlas pravil: „Dianko moje milá, je to hrozné neštěstí, jaké nás postihlo. Teď se nechci rouhat, ale pokud by měl náš syn být vážně nemocný a pokud by nežil plnohodnotným životem, ať umře hned.“ Ano, to je správné. Jeho duše bude v pokoji a on nebude přítěží pro společnost. Racionální důvody musí převážit nad citovými. Jak ale zapudit ty bolestné a nalézt lepší stránku tragédie? Jak aplikovat klišé, že všechno špatné je pro něco dobré? To umí bezbolestně leda rádce, který nenese břímě na svých bedrech. Ten večer neplynul ve znamení erotiky, jak by se slušelo po třech týdnech manželského odloučení. I bez rozebírání podrobností bylo jasné, že oba vidíme svého syna v inkubátoru, zamotaného do spleti drátů a snímačů, s kyslíkovou maskou na tváři… Je jako pilot sestřelené stíhačky, řítící se do záhuby. Co asi prožívá jeho bezbranná dušička, kterou z temného prostředí dělohy násilně vyrvali na svět? Nestačila se ani rozkoukat a poznat svou matku, a už jí zvoní hrana...

MARCUS WANG | 165

Diana celou noc oka nezamhouřila. Brzy ráno její první kroky vedly k telefonu, aby zavolala do porodnice, kde jí kdosi neutrálně předal zprávu, že náš syn v ranních hodinách ZEMŘEL. Položila sluchátko a se slovy „tak už ho neuvidím“ se mohutně rozplakala. Po trýznivém šestinedělí v domácím zotavování se Diana navrátila do pracovního života v lékárně. Ale na práci se nedokázala soustředit. Trpěla nespavostí a mnoho bezesných nocí tiše probrečela vestoje u okna. Duchem nepřítomna se dívala na oblohu s nekonečnou scénou plujících mračen. Moje slova útěchy k ní nedolétala. Při vydávání léků se dopouštěla nebezpečných chyb, které se mohly stát řadě nemocných osudné. Několikrát jsme se po večerech vypravili za pacienty do jejich domovů a měnili jim léky, které nesprávně nafasovali. Vývoj našeho manželského života připomínal jízdu z prudkého svahu na vozidle bez možnosti řízení a s nefunkčními brzdami. Dianin psychický stav se tak zhoršil, že opustit lékárnu se stalo nezbytným. Jinou práci si nenašla. Nepomohly konzultace s psychology ani hrsti prášků, ordinovaných psychiatrem. Jedinou útěchu v jejím, zármutkem zkrouceném, světě jí přinesl ALKOHOL. Nejdříve v malých dávkách, později v půllitru čiré kapaliny denně. Senzoricky stejné konzistence jako voda, ale s ničivým účinkem. Voda a vodka, na papíře o písmenko více, ale v životě přivádí zkázu, o které nemám sil psát dopodrobna. Toliko vyzradím, že Diana zmizela z mého života a zůstal jsem opět sám.

MARCUS WANG | 167

14 JÁ SE SNAŽIL Po mé nešťastné aférce s Terezou, která mě využila a na závěr šlohla televizi, se mi život dočasně zakalil. Zklamaně jsem měřil fyzikální veličiny a odmítal vidět ženské tvary v každé kulatější baňce. Artur vymýšlel, jak mě všemožně rozptýlit, ale bez valného úspěchu. Sám nabalil novou slečnu, na kterou nepřetržitě pěl ódy, jež by obohatily klasiku milostných balad. Jeho aktivity k mému rozveselení vyvrcholily návrhem, že mi svou dívku předvede na společné večeři, na kterou ona přivede svou kamarádku. Poveselení pro mě. Je volná a navíc hezká. Viděl ji a mohl potvrdit referenci. Ke konfrontaci vybral restauraci Aria na Malé Straně, v ulici Na Tržišti. S touto úzkou uličkou, stoupající od Újezdu strmě směrem k Hradu, mám spojenou řadu vzpomínek. Docházku do knihovny americké ambasády a hltání filmů v době totality, provázené pronikavými zraky příslušníků Veřejné bezpečnosti z malého proskleného okénka odnaproti. Odtamtud filmovali pohyb všech osob, které se zprotivily režimu vstupem na půdu Spojených států. Pamatuji si na vzpurné mrazení, že svými návštěvami vyjadřuji svůj protistátní postoj a dělám naschvál bolševikovi. Těsně před revolucí východní Němci, azylanti, kteří se uchylovali na západoněmeckou ambasádu, při nadšeném odjezdu na Západ vyhazovali z okýnek autobusu československé stokoruny. Kolemjdoucí se o ně prali. Na takové divadlo se nezapomíná. Policie z této lokality nezmizela ani dnes. Dva obrovití strážci pořádku postávali na ulici se zrcátkem na holi, aby

pečlivě prohlíželi projíždějící vozy a odhalili náklad zbraní a výbušnin, kterými by mohli potencionální teroristé ohrozit velvyslanectví. Neznalý místních poměrů jsem na ně vyklopil otázku, jak nalézt hledanou restauraci. Vykázali mě na druhou stranu ulice a poslali dolů s poznámkou, že jsem si před večeří asi zdravotně vyšlápnul do vrchu. Nemohli vědět, že mě zvyk automaticky táhl do blízkosti budovy USA, která bývala zbožňovaným chrámem. Restaurace je součástí hotelu ARIA. Při vstupu do honosného vestibulu mi recepční anglicky naznačila správný směr a po několika krocích na mě z dálky mával Artur. Postával u baru se dvěma děvčaty. Ač jsem zraku neostrého, nemusel mě zasvěcovat, kdo s kým bude. Jedna štíhlá a černovlasá, druhá vysoká, mohutnější postavy s narezlými vlasy. Koho byste si vybrali vy? Jako Artur, že jo? Já vím, že vkus se liší, ale chlapi při výběru s předvídatelnou jednotvárností zalící oba na stejnou, aby pak bojovali o její přízeň. Jak rád bych se mýlil. Už mě zahlédl, takže jsem nemohl zmizet a vymluvit se na nevolnost s horečkou. Ne, nezdrhnu, budu společenský a shovívavý parťák, děj se, co děj. Představení se odbylo jednoduše, Kristýna a Kristýna, neodlučitelné kamarádky od dětství. Proč nemají k sobě blíž i vizáží? Nikdo mi nic nenaznačoval, ale bylo jasné, že mám tu velkou. Nechci se opakovat, ale kobyly mě nepřitahují. Mají své klady a profesionální uplatnění, například jako letušky od Lufthansy, kam se hodí výtečně. V případě ohrožení pomohou zlikvidovat teroristy a hravě vynesou nemohoucí pasažéry. Ale pro sexování v autě (kromě nákladního) nebo na úzké posteli se nehodí. Váznoucí konverzaci nad číškou vybraného sektu zachránila vycházka na střešní vyhlídku, která poskytuje sku-


tečně nevídaný rozhled na stověžatou Prahu. Na červené střechy. Kdyby bylo tepleji, zůstali bychom a rozvíjeli romantiku z nadhledu. Sestoupili jsme zpět do přízemí a zaujali místa u stolu. Předkládané pokrmy i servis číšníků nemohl být lepší. Speciální rajčatová polévka, předkrm z marinovaných mušlí a tuňák s dijonskými brambory. Vše na maximální počet hvězdiček. Jenže ať jsem se pachtil sebevíc, k žínce mně přidělené jsem cestu nenalézal. Mlčela a sterilně se usmívala, aby vyhladila faldy otrávené grimasy, která jí zkrucovala tvář. Husté obočí a panovačný ret mi vytyčovaly nelehkou překážku. Jediným povzbuzením, které mě povznášelo, bylo posuzování jejího bujného poprsí, kteréžto vzpurně nafukovalo halenku z nepoddajné látky. Kdo ví, co skrývá pod tím hadrem. Velká koziska, nebo maskované břišní faldy? Artur žertoval se svou Kristýnkou, hladil ji po zápěstí a zřídka pátravě překontroloval, jak se vyvíjíme. Bylo mu fuk, že mám strach, jak tu váhu vedle sebe ustojím. Nezajímalo ho, jak přemítám, že jestli mě chce slečna vojet po večeři jako moučník, tak pánbůh se mnou. Když dívky odešli společně na toaletu, aby mě probraly, vyhrknul: „Tak Billy, co jí říkáš? Nechápu, proč vůbec nemluví.“ „No, víš, já nevím... Ale makám na ní, až se mi koule potí!“ dodal jsem na uznání kamarádova počinku, ale protočení očí v sloup jsem zabránit nedokázal. „Já vím. Od doby, kdy jsem ji viděl naposledy, přibrala nejmíň deset kilo, tak sorry,“ dodal zkroušeně, protože kamaráda dostal do úzkých. „Ženit se s ní nemusíš, zkus ji

MARCUS WANG | 169

rozbalit a uvidíš. Slib jí malej dárek a poddá se. Prej to má ráda něžně. A taky má ráda kabelky.“ „Díky, vole. To něžně bude asi, že nahodím vlnu špeku a jedu, ne? Bojím se, že ji nezvládnu.“ Škoda že mi ji Artur nedohodil, než nabrala. Držel bych ji v tempu a dával jí málo žrát. Tak bysme mohli budovat tantru. Ale na druhou stranu se musím velké Kristýny zastat. Snědla skromně od všeho půlku a jahodové knedlíčky jako dezert rezolutně odmítla. Disciplína jako řemen. Když se schylovalo k odchodu, nabídl jsem galantně dámě doprovod s odůvodněním, že noční ulice jsou plné nebezpečí. „Ne díky, ráda se projdu. Sama.“ Tím mě dostala do rozpaků. Nevnucoval jsem se, jen se pokoušel o gentlemanské ukončení večera. Nechovat se jako křupan, který, když se děvče zdráhá, zapíjí nevydařený večer v první hospodě. Místo abych se s bujarou úlevou vyprostil od nezáživné společnice, zarputile jsem trval na doprovodu. Kdyby se náhodou potřeštila a zatáhla mě k sobě. Tahle omamná představa stokrát ze sta nevyjde, ale říkejte to chlapské makovici po půl litru šáňa. A navíc: procházka se silnou ženou nočním Smíchovem je i pro mě bezpečnější. Artur s křehkou Kristýnou nastoupili do taxíku a my se dohodli, že kousek cesty vydržíme společně. Nebydlela daleko. Konverzace vázla. Téměř s povděkem jsem přivítal, když Kristýna vytočila telefon a začala s kamarádkou probírat holčičí hovadiny. Vcelku brutus, že? Po pěti minutách bylo jasné, že moji přítomnost s konečnou platností ignoruje. Dokázala to tím, že na křižovatce prudce odbočila z našeho směru a bez jakéhokoli nádechu k rozloučení,


kývnutí nebo úsměvu mě zanechala svému osudu. Zastavil jsem se a stál jako opařený. Chtělo se mi za ní křičet „ty krávo nebeská, to já si celou dobu přál nečumět na tu tvoji nafoukanou tlamu. Kazilas mi chuť k jídlu! Jako pokrytec jsem maskoval svůj nezájem, chlácholený vizí šťouchu (bez záruky). Zamhouřil bych oči a zprznil tě jako odměnu za svou píli a celou tu vysilující opičárnu. Kvůli Arturovi. Abych neztratil čest. To mi věř!“ Bůh je mi svědkem, jak já se snažil... Tři hodiny jsem se přetvařoval a přičinlivě hučel do přitloustlého telete, které ani nezabučelo bye-bye. Zasloužil bych nafackovat, abych byl moudřejší. Telefonující zadnice pomalu mizela v dáli, až se ztratila za nejbližším rohem na opačné straně, než měl být její domov. Co se asi motalo v její hlavě? Nenáviděla mě od první chvíle? Hubenej, nezáživnej, bez perspektivy... Takhle to zpravidla chodí, když kamaráda zasáhne soucit a jeho holka přivede kamarádku. Ne díky, nepotřebuju ani pohladit, ani utěšit. Nejsem žádný ubrečený vořezávátko ani kripl. Šinu se vzpřímeně dál jako předpotopní ještěr, který si svou oběť najde, i kdyby měl zbořit druhohory.

15 ČTYŘI KATEGORIE V úvodu knihy jsem zmínil kategorické škatulkování žen. Ne, není to nefér ani výplod mužského šovinismu proti slabšímu pokolení. Ony nás též zařazují do svých chlívečků. Pozorování z praxe a rozbor výpovědí starých psů. Klasifikují nás různě: „Chci ho, nechci, hmm... ten je dobrej, debil k ničemu, nedokáže mě udělat, ale má prachy...“ Kritérií jsou spousty, ale k ženskému hodnocení světa nemám kompetentních slov. Proto je následná úvaha spravedlivá. Základním hlediskem dělení do skupin je, že chlap si přeje zmocnit se ženy, jako když ji v pravěku uchvátil ozbrojen kyjem. Zamýšlí s ní prožít vášeň ukotvenou zasunutím, nikoli zdlouhavou diskuzi na námět postavení žen v projektech, které mění svět. Láska a žaludek? Knedlíky se svíčkovou se drží na druhém místě. Ty může v nouzi zasuplovat máma nebo hospoda na rohu. Novodobé vztahy zbytečně komplikují pitomé články z holčičích měsíčníků, které matou hlavy nezkušeným děvám. Mnohým nezbude, než aby po dlouhém tápání v neskutečnu vzaly zavděk náhodným ňoumou, který se jim připlete do cesty. Neúprosně tikající biologické hodiny přinutí jejich bystrost, vycvičenou monitorováním skandálních médií, nasměrovat zpět k základním ženským funkcím. Romantická etapa hrdého zasnění o rovnoprávnosti je pryč a přichází fáze rodinného života. Nekonečné ovívání horké plotny, psaní úkolů s dětmi a migrény, zdůvodňující nerušený spánek. Nočnímu soužití nepomáhá ani systematické zošklivování tělesné schránky plánovitým přibíráním na váze a sestříháním dlouhých vlasů na ježka. Kamarádkám fňukají, že to


jejich čuně domácí by furt šukalo. A smrdí u toho kouřem a česnekem. Fuj tajksl! Z hlediska afinity k sexu jsme s Arturem rozvinuli čtyři základní kategorie, jak jsem je znal od táty. První. Nezabírají, brání se obnaženosti a trpí při sexu po celý svůj život. Smůla, že ani v lékárně účinné afrodisiakum nekoupí. Jediný lék, tedy vyměnit hlavu, kliniky nemají na skladě. Lituji vás, nešťastníci, kdo je máte doma, naordinujte si odlišné hobby nebo se poohlédněte jinde. Druhá. Intimní hrátky přijímají kladně, ale vypuštěním potomků na svět se hormonálně zapouzdří a připouštějí své druhy maximálně jedenkrát týdně, jednou měsíčně, nebo už na sebe nenechají sáhnout. A to ke všemu s nevraživým brumláním o zbytečnosti sexu po zplození dětí. Máme s nimi před sebou roky k zamyšlení, jak silná je naše neživočišná láska a jak odkloníme proud nevybité energie, který nás zaplavuje po soumraku. Jestli se odvážíme zanášet, naši psychiku nebude deptat svědomí, ale stísněnost z možného prozrazení. Třetí. V mládí neprobuzené. Od puberty marně číhají na zprofanovaně popisovaný zázrak milostných extází. Hlasité výkony pornohereček považují za nechutně směšné a celý sex za hloupou přetvářku a zábavu pro muže. Netuší, že porodem a odezněním prvních mateřských měsíců prozřou tak nespoutaně, že se samotné zděsí. Zuby nehty budou držet svůj chtíč na uzdě, aby se ovládly bez tragických následků pro rodinu. To když jejich vyjevený partner nestíhá tempo a v křeči zažívá jedno fiasko za druhým. Ty z nich, které se i přes nezvladatelný pud zasvětí věrnosti, se mnohdy na party zpěčují pozřít alkohol v bázni z vlastní nadrženosti. Ani pro ně lék není.

MARCUS WANG | 173

A konečně kategorie čtvrtá. Drahocenné to laňky, divoká stvoření, která se zrodila k páření. Pánská komunita je zbožňuje. V kolektivu favorizovány, zejména když svou zálibu vhodně vyjadřují, například odložením částí oděvu a tancem na stole při podnikovém večírku. Vyzařuje z nich vyrovnanost a dráždivý potenciál. Své kouzlo a sílu dobře znají, umějí s nimi brilantně zacházet a využívat je. Názory na procentuální zastoupení jednotlivých tříd se různí. Naposled jmenovaná skupina je nejvzácnější, odhad odborníků nepřevyšuje pět procent. Že ne? Dobrá, těch šukatelných bez nápomoci alkoholu. Ale pozor! Málokterý muž tuto hyperaktivku zvládne bez depresí, zakončených infarktem nebo vysílenou impotencí. Změní se z lovce na štvanou zvěř, kterou užene pokojový pinčlík.

MARCUS WANG | 175

16 JÁ TO NECHTĚL! Nechci říct, že Hongkong je mým druhým domovem, ale když do nějakého města vstupujete deset let čtyřikrát do roka, nejste turista s parádní zrcadlovkou, který spěchá do chrámu s buddhama. Dobrodružství poznání nikdy nekončí. Závěrečnou noc své pracovní cesty jsem tentokrát strávil v hotelu Eaton na hlavní třídě Nathan Road v Kowloonu. Kdo v Hongkongu byl, ví, o čem mluvím. Rušná ulice, plná lepších obchodů, z níž vedou postranní uličky, poseté mraky omšelých krámků a firmiček, pofiderních cestovek a tak dále. Zkrátka, normální asijskej cvrkot. Při míjení obchůdků se sušenými potravinami člověka omráčí tak silný smrad, že by zabrečel. A kéž by na ulici nesnesitelně neotravovali Indové, krejčovští náhončí, s těmi svými narychlo spíchnutými obleky a košilemi! Nebo levými Rolexy a kabelkami Prada. Všude zní Hello, looking, fake watches, bags... Kdo se jim zahledí do očí, je ztracen, nesetřese je sto padesát metrů. Nezlobím se na ně, je to jejich práce a dělají ji zpropadeně dobře. Přímo před hotelem číhávala stará Číňanka a přistrkovala mi letáček propagující masáž chodidel, což provázela zpěvavým masažíí, masažíí. Na ulici s masem nehandluju. Ale při vyhlídce noci strávené v letadle, kde budu napresován v economy class, mi náhle odborně provedená masáž šíje přišla jako must. Vracel jsem se k hotelu s nákupem v Seven Eleven, vybaven dozrálým mangem a dvěma plechovkami vyhlášeného

Qingdao piva v igelitce, za kterou jsem si povinně připlatil půl hongkongského dolaru. Nový zákon na ekologické spasení planety. Rozhlížel jsem se, kde je bába masérská, a ona nikde. Nápisy na zdech čínsky a na potvoru psané ručně. Hledejte ve změti kaligrafie masérský salon. Nahlédl jsem do kancelářské špeluňky, kde se na mě skrz výlohu usmívala okatá kráska, a optal se na masažíí. Její úsměv zatuhnul a se sklopeným zrakem mě nasměrovala do úzkého vchodu vedle krámku. No vidíš, dítě, provokovalas, a teď se stydíš. Nechápu proč. Uč se, o čem je život. Na konci temné chodby trůnil na bedně za pultem ospalý Číňan. Jak mě uviděl, přičinlivě povyskočil a drmolil typickou chinglish: „Dobráá den, pane, masažíí very good tady, tady, come sit down…“ a ukazoval na masážní lehátko, potažené popraskanou koženkou a zaparkované přímo na chodbě. Fuj, relaxaci s tvojí obsluhou si koupit nehodlám, uvážil jsem a bez odkladu vymezil svou představu terapeutické péče. „Pane mistr, chci živou masérku, chci dívku, která umí masáž krku a zad. Ale tady NE!“ A na důraz svých slov jsem se k lehátku otočil zády a ukázal na hotel přes ulici. „No problem, no problem, jasný, krásná mladá holka k tobě přijít za deset minut. Ty napsat číslo pokoje,“ řekl a přistrčil mi hustě popsanou knihu hostů. Jeho pohotovost mě znejistila, ale hrál jsem zkušeného, abych dostal lepší cenu. Každýmu Číňanovi v očích blikají dolary a místo mozku má pytel s prachama. Chce urvat, co může, a to mnohem cílevědoměji než my, ostýchaví Evropané. Nás zdržuje pseudodobré vychování. „How much?“


„Neboj, neboj, mladá muži, levný, hodina body masáž dvacet US bucků, olej moc dobrý. Vše domluvit s holkou, platíš až na konec, hodina, dvě a ty pak moc silný.“ Chytil mě za paži a prohmatal, abych se nebál těsnějšího spojení a měl lepší ánunk, co se mnou bude. Dobrá taktika, teď mi bude jakákoli ženská ruka milejší. A i jinak se mi to zamlouvalo. Masáž v Evropě vyjde dvakrát dráž a platit až po službě, to si dám líbit. Motivace k řádnému výkonu, žádný prachy předem, a pak to vodbejt! Naškrábnul jsem mu do deníku číslo pokoje a padal pryč. „Hele, buddy, až za patnáct minut,“ houknul jsem. To kvůli sprše, abych si neuříznul ostudu. Prej Asiatům smrdíme. Oni se tolik nepotí. Nikdy nevíš, co se může přihodit. Kdyby náhodou… O profesních Asijatkách kolují různé zkazky. Doběhl jsem nahoru, vyzunknul pivo a pustil na sebe sprchu. Než jsem se utřel, drnčel zvonek. Probůh! Kalhoty na půl žerdi a župan přilepený na mokrá záda. Tak se návštěva nevítá. Se smíšenými pocity jsem otevřel dveře a ona tam byla! Kyprá, ale vcelku dobrá. První dvě sekundy mě mlčky hodnotila, co jsem zač, a pak se nahrnula dovnitř. Ukázala na sebe ukazovákem a představila se: „Hello, sir, Yang Ying.“ Skoro jako Yin a Yang. Noc a den, čili nepřetržitý provoz. „Hi, pretty woman, I am Jili,“ plaše jsem zamumlal svoje jméno. V Číně se jmenuji Jili, což je v překladu lucky. Čímž jsem vyjádřil, že se vyznám, a zvýšil šanci, že na mě nebude nasazovat pastičky pro zelenáče. Být v Číně a nemít místní jméno je společenské faux pas. Nepovedlo se, můj záměr ji nezaujal. Dost možná, že slyšela Chilli, jako že jsem hot,

MARCUS WANG | 177

a pokládala to za trapnou srandičku. Jen nesmím zapomínat, abych jí cokoli podával oběma rukama. To je místní bonton, který nedodržují jen dřeváci a bílí ďáblové, jak nám Číňané s gustem přezdívají. Slova „mládí“ a „krása“ nebyla pro popis této ženy nejvhodnější, ale nárokovat si u tohoto salónu Miss Východu by bylo naivní. Takže tento marketingový úskok lze masážnímu pasákovi, kterým mě lákal při domlouvání služby, shovívavě odpustit. Jinak ovšem bez diskuze profi terapeutka. Baculatý obličej, hustší figura, paže úctyhodné síly a vlasy srolované do drdolu. Hygienická rouška chyběla, SARS již není hrozba. Na Asiatku ukázkový kus ženský. Zbytečně nežvanila. Time is money. V rohu místnosti si úhledně zřídila svůj odkládací koutek, vyzula sandály, upustila kabelku a shodila ze sebe pestrobarevné sáčko. Evidentně znalá prostoru vběhla do koupelny, přinesla zásobu bílých ručníků a pokynula směrem k posteli, kde rozprostřela největší osušku. Trpělivě stála bez hnutí, než mi došlo, že začínáme. Atmosféra v pokojíku i můj postoj k tělesné služebnici byly velmi profesionální. Tím míním, že jsem si na ni nepomýšlel. Hlavně ať mi napraví ztuhlé trapézy a zmizí ze scény. Nebyla můj typ ani po týdenním půstu. Donaha! Na masáže chodím zřídka, nevím přesně, co se sluší. Ale za svoje tělo v naturální podobě se nestydím. Kašlu na to. Masérka zastává podobnou funkci jako doktorka. Té bych taky beze studu ukázal, co nosím v trenýrkách. Odložil jsem župan i kalhoty a nahý si lehl břichem na ručník. Patrně správně, žádný komentář. Nedocházelo mi, že než začne, musíme se dohodnout. Angličtina byla její slabou stránkou, ale postup obchodního jednání měla


výborně nacvičený. Našla si na nočním stolku psací sadu s perem a štůskem poznámkových papírů a napsala dvě čísla, 20 a 40. „Olej masáž, ty jedna hodina, nebo dvě hodina?“ Aniž bych k diskuzi vstával, zakroužkoval jsem vleže na břiše dvacítku. Mírně zklamaná mi pokynula zabořit obličej do polštáře a zadek mi cudně přikryla menším ručníkem. Zubama odšpuntovala lahvičku s nápisem YOYOBA OIL a dala mi čuchnout, jestli vůně šmakuje. Olejíček jemně páchnul po bylinách. Čínský mix, starobylá receptura copánkatých šarlatánů, nebo nejlevnější sajrajt plný kadmia? Kdo ví? Pokud na mně nevyrazí pupeny, je to egál. Při kapání na záda lechtal a příjemně chladil. Zručné masérské pohyby mým ztuhlým svalům dopřávaly úlevu. Po krku a ramenech došlo na ztvrdliny lopatek, při jejichž hnětení se mi celé tělo nabíjelo podivnou energií. Ztratil jsem pojem o čase a vznášel se prostorem. Napouštěla mě čínskou energií? Ksicht se mi z polštáře zvedat nechtělo, protože masérka mi stála těsně u temene hlavy, na kterou se jemně tlačila klínem. Jak její pohyby zesilovaly, ztrácel jsem stabilitu, ale nebránil se. Ve snaze nespadnout z postele mi nezbylo než zatnout konečky prstů zezadu do jejích stehen. Lehounce. I přes tlusté punčochy se rýsovalo její vyvinuté svalstvo. Neprotestovala, takže mě nic neodrazovalo na pevno sevřít stehna oběma dlaněmi. Svou profesi zvládala znamenitě. Nepípla, ani když jsem si nabral odvahy, zajel výš a silně zmáčkl kulatý zadeček. Držela statečně. Zákazníci si dovolují různé prasárny. Bez přestání drmolila, jako by mě zaříkávala nebo odháněla zlé duchy. Její projev nezněl jako mandarínština, spíš připomínal některý z jižanských dialektů z provincie Hainan.

MARCUS WANG | 179

Blažený vjem uvolnění netrval dlouho. Terapeutka ze mě stáhla krycí ručník a uličnicky mě pleskla přes zadek. Konec vznášení. Masáž je u konce? Ne, ještě ne. Plácnutí znamenalo přetočit se na záda. Teď se připrav, panáčku! Přichází jádro procedury, vcházíš na molo se svou mužnou chloubou. Já to zvládnu. Pěchuje se mi do matrace, až to bolí už dobrejch deset minut, tak se, vážená, bez ostychu podívej. Vím, že jsi takových pimprlíků zahlédla tisíce, některé jsi každopádně ochutnala i pěkně zblízka. Ani dnes zaručeně nejsem tvoje první pracovní štace. Zadívala se na mě s téměř opravdovým zájmem. „Sexíí, sexíí, ty chtít? Já moc dobrá,“ a významně rozpohybovala boky. „Ne, děkuju, sorry baby, mám svoje zásady,“ vytáčel jsem se bez nadšení ve snaze vystoupit ze hry se ctí. „Masérky šoustám zřídkakdy,“ zalhal jsem, protože to nebylo dosud nikdy. Můj malej kámoš to viděl odlišně. Tvrdošíjně ve stoje pulzoval, jako by mě neslyšel. Tímto předsevzetím jsem mínil, že co se mi nelíbí, to nepíchám. Mám svou laťku, kterou nepodlezu. Prd rozuměla, ale pustila se houževnatě do boje. Vyhrnula triko a bleskurychle rozháčkovala neforemnou podprsenku s molitanovými vložkami, které zradily a směšně se vychlípily. S trikem v zubech, dlaně spojené za hlavou, na mě bezostyšně vytasila holá ňadra. Hmm... Pěkně tvarované bochánky, ozdobené tmavými čudlíky. Drobné asijské kozičky, ale uživatelsky vyhovující. „Já není vůbec drahý, sto padesát dolar,“ horlivě mě manipulovala do kšeftu a volnou rukou se chopila mého penisu. Druhou mi přistrkovala svoje prso, abych se ubezpe-


čil o kvalitě materiálu a chtělo se mi šukat. Jednání krátce přerušilo vyzvánění mobilu. Starostlivá kontrola od šéfa. Hlídal si, aby se masáž neprotahovala bez odvodů ze zisku. Hádám, že ho chlácholila, že klient bere dvouhodinovku (jen olej). Během telefonické pauzy mě osvítil ekonomický kompromis. Na bloček jsem napsal velké číslo padesát a charakteristickým pohybem ruky vpřed-vzad zprecizoval objednávku, které se lidově říká hand job. Ani sex, ani nevěra, jen mystické uvolnění napětí. Malá tantra bez navození duševní blízkosti. Vpřed-vzad, strojová mechanika. Zavrkala na souhlas a po krátké duševní disbalanci přepsala padesátku na šedesát. „Ty potvoro vyděračská... Tak dělej, ale makej, než se rozmyslím.“ Převrátila mě na záda a soustředěně zaútočila na můj penis. Olejem nešetřila, vydatně stékal i na prostěradlo a chladil mě až v zadku. Udivila mě technikou válečku: chytla mě do obou dlaní, třela a žmoulala, jako když venkovské babky válejí šišky na vykrmení husy. „Šiškování“ střídala s pomalým leštěním v sevřené pěsti a potěžkáváním obsahu pytlíku. Oba nás potěšila erekce jako z pornofilmu. Nevídaný nárůst objemu hmoty. „Ty moc silný,“ vykoktala, „já třesu se!“ Rozjelo se nové kolo tržního jednání. O full service, čili soulož naplno. S dlaní v rozkroku a pištěním „Sexííí, sexíí!“ cena vyskočila na sto padesát. „Nechci, nedám. Mám svoje obchodní limity... fuj! Za sex zásadně neplatím.“ I když jsem si věřil, po dvou minutách válečkování v kombinaci s popotahováním varlat selhala moje obecná pravidla. Na světě není v důsledku nic dražšího, než sex za-

MARCUS WANG | 181

darmo, tak proč neutratit pár šupů za hezkou čtvrthodinku s neznámou poběhlicí. Nikdo se nic nedozví. Jak chceš, ty masérská mašino, ukážu ti business trading, že ti bude frnda celý večer hvízdat do kroku. Na čistý list jsem napsal číslo 100. Střelená do zadnice by nemohla kvičet víc. Úpěla a svíjela se hranou rozkoší, natahovala bradavky a mačkala si rozevřený klín. Tímhle směšným tyjátrem mě chceš vyhecovat, kejklířko? Ne, nepovolím, kvedlej dál, ať můžeme přejít od válu k věci. Jsem tvrdej hráč. Jak známo, dobrý obchodník umí uzavřít kontrakt k urovnání obou stran do smíru. Napsal jsem 120 podtrženo dvakrát a basta. S vítězným pískotem one moment drapla ručník a odcválala do koupelny. Za běhu stihla otevřít kabelku a trefit mě kondomem. Musela jich tam mít napěchováno na celou směnu. Tryskající voda ze sprchy znamenala symboliku hygieny. Deset sekund a hotovo, šetří vodu. Jak umýt tělo za deset sekund? Tělo obtížně. Prosím svižně, dokud mi drží, není mi dvacet. S nasazeným kondomem jsem klečel na posteli a chtěl ji slyšet řvát. Yang Ying přihopkala cudně zahalena v ručníku, který upustila na zem a dočista nahá si přede mě lehla misionářsky na záda a roztáhla nohy, jak nejvíc mohla. Jak to, že nevystrčila zadek? Učebnice mezinárodního sexu praví, že jediná přijatelná poloha v Asii je zezadu, jako když pes čubu klátí. Přímý výhled na černý zarostlý klín mě šokoval víc, než bych si dokázal připustit. Kéž by bylo větší šero, jsou okolnosti, kdy nejasné vidění zachraňuje. Už chápu, proč se Asiatky stydí otevírat se za světla před cizinci. Věří v konfuciánství v podobě dlouhého porostu. Nic proti víře,


ale deset centimetrů je na mě příliš. Jedno malé pivo k zamlžení oka je bída. Moji hlavu dolů nedostaneš, i kdybys slevila na půlku. Abych se zbavil rušivého výhledu, převrátil jsem ji sendvičovým úchopem na všechny čtyři. Ruka na břicho, druhá pod zadek a šup! Příručka nelhala, radostně zakvikla. Podezírám ji, že ležela na zádech kvůli mně, aby se zavděčila západní kultuře. Západ, zejména USA, je pro obyvatele Číny nejsilnější náboženská modla. Rozevírám půlky zadečku, nejsem zdaleka uvnitř, a už vřeští jako pavián anubi ze Sumatry. Žádnému čínskému zvuku nerozumím, ale z gestikulace chápu vše. Velká bolest, velký dělo, malá díra. Přestaň s tou estrádou, komediantko vykutálená, jsi mokrá a nadržená. Mě neoblafneš! Vlítnu do tebe raz dva, než řekneš čínsky švec. Netvrď mi, že tě dnes nikdo náležitě neprojel. Nač tolik křiku? Vyjadřuješ obdiv a skláníš poklonu mému mužství? Děkuji, cítím se nadmíru hrdě. Přeháněla. Jak může být dírka malá, když byla tisíckrát protažená? Nejsem žádný obr, ale neztrácel jsem se. Pěkně natěsno, jak to má být. Ječela, pištěla a otáčela se na mě, vyplazovala jazyk a koulela očima. Věřte, nevěřte, vyrajcovala mě naplno. Když znovu zazvonil telefon, chtělo se mi hlasitě smát. Tak vypadá pomíjející blaho s hučením v uších. Mít slabší srdce, tak jsem jí tam skápnul a našli by mě rozpláclýho v louži oleje. Pustil jsem ji a svalil se vysílením. Seskočila z postele a srovnávala mě se svým zápěstím, nepřestávajíce úpět, že děsně trpěla. Sklapni, flundro, máš dohráno, na prémii nemáš nárok. JÁ TO NECHTĚL!

MARCUS WANG | 183

Zavřel jsem oči a probral se sám. Po masérce zbyl jen lístek s telefonním číslem a otiskem rudé rtěnky. Musela do služby za objednaným amantem. Zařadila mě mezi oblíbené. Nebo podchycovala všecko, co cáluje na dřevo.

MARCUS WANG | 185

17 SKELNÝ POHLED Cestování mě povznáší odjakživa. Přináší s sebou poznávání nových krajů a kultur, neokoukaných tváří a četných, ehm, pikantních dobrodružství. Ale vše má svou míru. Do přílišného rizika bych se nepouštěl. Nechápu nezodpovědné živly, které se vrhají do džunglí bez povinného očkování a do válečných zón bez ozbrojeného doprovodu. Gaučování před televizí s napínavým přenosem fotbalu jako protipól relaxace také nikdy nebyl můj styl. Baví mě vydávat se do světa na zkušenou sám, abych snáze splynul s prostředím. To přináší svobodu, ale i fakt, že když zabřednu do šlamastyky, musím spoléhat na vlastní vynalézavost. V srpnu 1998 mě povinnost volala krátce zaskočit do Budapešti na obchodní schůzku během kongresu informačních technologií. Nic důležitého, malá zástěrka, jak prchnout z práce. Tak začíná většina služebních cest, které financuje zaměstnavatel. Následují prázdné plky o ničem s motivací zlejt se vínem zdarma na večerním rautu. Mezi námi, jel jsem hlavně proto, abych se stavil se na zpáteční cestě za svou staronovou přítelkyní, která bydlela v Třebíči. To se dalo nenápadně spojit. Z té paní se vyklubala aféra se skutečně nečekanou finálou. Ale to vám osvětlím, až přijde čas. Jízda do Budapěšti mě nenaplňovala nadšením. S Maďarama se těžko dorozumívá. Té jejich hatmatilce nerozumí ani čert. Nezavítal jsem tam dlouhá léta, ale zajímalo mě porovnat kapitalistické proměny s dřívější totalitní bídou. Při mém předchozím a jediném pobytu v maďarské metropo-

li mě město příliš nezaujalo. Moje oči, tělo i duši naplňovala a pohlcovala láska. Prožili jsme tehdy s Dianou jako novomanželé nádherný týden v líbánkách. Nesmazatelná památka, kterou mi nikdo nevyrve. Mířil jsem na seminář s tématem „nová generace biočipů pro sledování osob“. Námět budoucnosti, zatím sci-fi, ale nahánělo hrůzu. Se štěpem minielektroniky v sedacím svalu se neutají ani krůček bokem, staneme se otroky počítačové sítě. Manželky si nás kdykoli zkontrolují a kliknutím myši vyšlou elektrošok, který nás kousne do zadku. Jednou výstraha, dvakrát „okamžitě domů“. Zpět k cestě. Jedno přespání po maďarsku a pomalu se přesunout zpět do republiky, kde se měl odehrát mnohem zajímavější večer. Tehdy jsem nemohl tušit, že zažiju příhodu, na kterou nikdy nezapomenu a která se mi mnohokrát připomene v hrůzostrašném snu. Dlouhé šoférování nebylo a není moje hobby. Nejsem žádný závodník. Pokud to lze, dávám přednost železnici. Uklidňuje mě rytmické drncání po pražcích a potkávání přitažlivých bytůstek. Nebo překonávám dálky jako stratosférický pták, nevázaně ovíněn a obklopen sličnými hosteskami. Nadešel den cesty a čas nastartovat můj Eagle Vision, americký koráb kosmického designu, jehož elegance mě dodnes fascinuje. Takové malé naplnění klukovského snu o nedostižném Ferrari pro střední vrstvu. Kdo vyrůstal mezi škodovkami a žigulíky, ten nad mým přirovnáním přivře oko. Bratislava zůstala za mnou za necelé tři hodiny a první cestovní dobrodružství na sebe nedalo dlouho čekat. Na


konečném kousku dálnice před hranicí si se mnou pohrála rozverná krasavice v bílém Mercedesu. Nestydatě se svou jízdou kasala, chtěla mě vyhecovat k dětinskému závodu. Při třetím předjíždění, už dvěstětřicítkou, mi volant klouzal v mokrých dlaních a žaludek se svíral na poplach. Zbaběle jsem kapituloval. Mladá provokatérka mi věnovala pohrdavý výsměch, zpupně pohodila blonďatou hřívou a s vypnutou hrudí v bílém tílku zmizela za horizontem přede mnou. Vize jejích vzrušením zhutnělých bradavek mě popichovala po celý zbytek cesty. Určitě proto mi spadly klíče od auta do WC mísy, sotva jsem vkročil do kongresového komplexu. Mystické varování, abych se stranil hříšných úmyslů? To sotva. Úvahy o ženách mě pronásledovaly běžně a obvykle mi nic neujíždělo ani nemizelo v odpadu. Ovladač zapalování, pohřbený v moči, mohl znamenat jinou předzvěst. Po semináři, který se příliš nevydařil, zbývalo dost času na odpolední vycházku historickým centrem podél Dunaje. Chtělo se mi bloumat ulicemi starého města a znovu po letech se zahledět na Halászbástyu a řetězový most. I zapřisáhlý realista jako já zatouží zavzpomínat si na romantiku minulosti. Ostré paprsky zapadajícího slunce, polarizované odrazem od vodní hladiny, dodávaly nábřeží před parlamentem nádech divadelní scény. Nekonečný proud korzujících turistů přehrával dokumentární představení bez publika. Žádný neobvyklý děj: ploužící se seniorské páry a rodiny s kvičícími dětmi. Bezprizorní slečny, které by rozptylovaly mé nostalgické návraty, na scéně nebyly. Z ponoření do střípků minulosti mě vytrhly dvě půvabné bytosti, lenošící na dřevěné lavičce poblíž řeky. Obě se vesele smály a já klopýtnul o vysunutou dlažební kostku. To proto,

MARCUS WANG | 187

jak mě po dlouhé chůzi bolely nohy. Nesměle jsem si přisedl na kraj lavice a byl zvědav, co se bude dít. Bez jakékoli snahy z mé strany dívky převzaly iniciativu. Pokukovaly po mně, hihňaly se a bez otálení se mnou navázaly komunikaci lámanou angličtinou. Odkud jsem, co dělám a tak. Otázka střídala otázku. Bohudík, že se honem neptaly, jestli mám manželku nebo přítelkyni. To by mě zrozpačitělo, jakákoli odpověď by totiž zněla hloupě. Kdybych nějakou měl, netoulal bych se sám u řeky jako vyhladovělá čupakabra. Tak nevychované nebyly. Ostatně, proč ztrácet iluze při prvních slovech? Moudrá dívka věří ve vítěznou kličku, má-li s mužem své záměry. A to mívá. Zpravidla jiné než on s ní. Během konverzace jsem si slečny pěkně v klidu prohlédl. Město a jeho historie se rázem přesunuly do sféry nezájmu. Jedna copatá brunetka, druhá krátce zastřižená blondýnka. Obě byly oblečeny do pestrobarevných letních šatů s krátkou sukní, na nohou páskové sandály. Sladěné jako hostesky, které vypustili z akce. Chovaly se ke mně laskavě a vstřícně. Obdivoval jsem jejich útlé boky a hladce oholené nohy a ponoukal vítr, aby jim dál nadzvedával okraj sukně. Silnější závan rozevíral ledabyle nedopnuté dekolty. Při každém odhalení stehna rozpustile zakvikly, ale se zakrytím obnažené pokožky přehnaně nepospíchaly. Přitom jako o závod mrkaly velikánskýma očima, jak to Maďarky nenapodobitelně umí. Proč se se mnou bavily tak bezprostředně? Mladé holky při setkání s cizincem obyčejně projevují větší cudnost, i kdyby ji hrály proto, aby nevzbuzovaly zdání laciné kořisti. Z rozjímání mě vytrhlo jejich náhlé pozvání na kávu ve třech. Jak zaznělo slovo „trojka“, ihned se mi živě zjevil sen každého nebojácného chlapa. Rozvášnit se sám se dvěma ženami.


Prý „pojďme kousek stranou, ať najdeme útulnou kavárnu, která neokrádá předraženými cenami“. Bez protestu. Kdo by nešel? Navzdory moderní době rozvinutého feminismu nebylo nejmenší mýlky, že se stávám sponzorem chudých studentek, ať už budou výdaje nadcházejícího večera jakékoli. O sexu bez výdajů se nezmiňuje ani pohádkový folklór. Krásné Popelce přihraje osud kromě štěstí minimálně půl království. Platba předem. Zvedli jsme se z lavice a přešli za nedaleký roh do kavárny v podloubí starého činžáku. Holčiny se zde chovaly jako doma, uvedly mě ke svému stolku a povykovaly na obsluhu. O kávě se už nemluvilo a brunetka nadšeně prosazovala, že s nimi musím ochutnat specialitu podniku, Hot Lady koktejl. „Musíš, musíš!“ pištěla úpěnlivě, když u mě postrádala nadšení. Ačkoli poznávání nového bylo v mých ideálech poměrně jinak nastaveno, objednal jsem první rundu, aniž bych nadhodil jiné alternativy. Stejně by neprošly. Číšník donesl tác se třemi drinky, přizdobenými kousky ovoce a krystalky cukru na lemu skleničky. „Okej, bejbata, užijme si ten váš zázrak!“ Poháry cinkly a nasáli jsme první doušek širokým brčkem. Fuj to je hnus, křižoval jsem se v duchu. Sladkokyselá břečka bez nápadu, kterou mělo vyšperkovat kýčovité paraplíčko na špejli. Dívkám chutnalo. Poposedávaly a pomrkávaly bez ustání. Sjely mě od hlavy k patě a pochválily můj štíhlý pas bez převislého pupku. Tím taktně naznačily, že navzdory odkvetlému mládí by se jim ze mě nemuselo dělat šoufl. I druhé kolo lepkavé bžundy vyzunkly v rekordním čase, a než jsem se nadál, třetí objednávka přistála na stole.

MARCUS WANG | 189

Já stále documlával první pití, kdežto děvčata už měla znatelně naváto. Tváře se jim rozhořely a oči se leskly. Tmavovláska se ke mně nalepila a mou ruku přesunula na své stehno. Nestydatě mi sáhla do rozkroku a políbila mě na krk. Připomínám, že jsme se znali sotva hodinu. Ale ani kamarádka nezůstala pozadu. Vlepila mi polibek na rty, při kterém jsem rozeznal pachuť koktejlu i se zrníčky ovoce a seznámil se s jejím jazykem. Po úvodních polibcích dotyků přibývalo a mě se zmocňoval nepokoj. Vyplašily si mě. Každý zná otřepané historky o uspávačkách, které kořenovi šoupnou do drinku Rohypnol. V lepším případě se probudí okradený a polonahý někde na smetišti. Znásilnění bych se ale neštítil. Mohly by mě klidně svázat a vojet na střídačku. O tohle jim ale asi jde na nepodstatném místě. Stůj, přikázal mi vnitřní hlas! Za podobné rozčarování mi kočičky ani jejich kozičky nestály. I kdyby si mě ráčily vzít do parády obě a hodlaly zatančit guláš-čardáš-paprikáš, kořeněný ze všech stran. Něco s nimi nebylo v pořádku. Způsobné holky nechlastají jako o závod a nesahají cizímu chlapovi mezi nohy. Když se blondýnka rozjařeně rozmachovala k další objednávce, chytil jsem ji za ruku a rázně típnul: „Končíme, musím jít. Máte dost!“ Čím víc na mě divoženky naléhaly, tím více mě odpuzovaly. Kromě vodopádu slov bohatých na honey a sugar na mě nasadily i celý svůj vypracovaný arzenál řeči těla. Bezostyšně rozevíraly výstřih, poodkrývaly košíčky podprsenky a kasaly sukně až k odhalení spodního prádla. Jakmile však seznaly marnost svého šaškování, úsměvy i motivace byly ty tam. Přátelská pohoda se vytratila a rozhostilo se trapné


ticho. Chtělo se mi rychle zmizet a celou epizodu zařadit do zážitkové historie bez průseru. „The BILL!“ syknul jsem se na vrchního, který z nás celou dobu nespustil oči. Čuměl jako vejr. Moje veškerá mobilní hotovost lehce přesahovala deset tisíc forintů, což tehdy obnášelo přibližně třicet amerických dolarů. Maďarky mezitím nabraly dech a znovu mě zarputile přemlouvaly ke společné večeři a k disco skotačení. Marně, byl jsem neoblomný jako skála. Vrchní anglicky sice nemluvil, ale moje mávání svazkem bankovek pochopil a donesl účet. Jen něco přes deset tisíc. Oddechl jsem si, s odlehčením mu podal všechny bankovky spolu s hrstí mincí, které mi doteď boulily kapsu, a zvedal se k odchodu. Zarazil mě zamítavým posuňkem a naštvaně ukázal prstem na účet. Žádných deset, ale sto tisíc! Nebyl to hloupý omyl ani sen, ale zpruzený pingl přímo nade mnou. V nápojovém lístku mi ukázal, že se Hot Lady drink míchá z francouzského koňaku a koštuje přes deset tisíc forintů na kousek. K naší rozmluvě se přidali dva hranatí vyhazovači, kteří nepřátelsky přihlíželi. Jejich tupé buldočí výrazy hovořily jasně: „Vytas prachy, nebo dostaneš přes hubu“. Holky chabě zablekotaly, že nemají peníze, a pohotově se vytratily. Z houstnoucího maléru mě vyprostila přívětivá provozní, která mi obstojnou angličtinou osvětlila, že cena koktejlu je uvedená v nápojovém lístku a že musím zaplatit. Můj mobil si odebrala do zálohy a doprovodila mě k nejbližšímu bankomatu. Co by se dělo, kdybych se vzpouzel, nevím. Možná přivolání policie, nebo bych musel týden mýt nádobí. Nebo by se nestalo vůbec nic. Hodinka nevinné kratochvíle s děvčaty mě stála tři sta dolarů, což

MARCUS WANG | 191

je výkon, převyšující tržní ceny pánských záletů ve značkovém bordelu! I profi štětky by nepohrdly, zvlášť když vydělaly bez roztažení. Ve stavu vyčerpanosti jsem se doplížil na hotel, kde se na stolku válel výstražný leták: POZOR na podvodné prostitutky a falešnou policii!!! To mám propříště. S policisty na kávu nepůjdu. A holky? To se léčit nedá. Zkazily mi večer. Cítil jsem se pokořen a podveden jako všichni muži, kteří investovali do žen a nedostali, co chtěli... Druhý den ráno jsem se probudil do svěžího jitra a moje poraněné ego se nadýchaným cappuccinem a křupavými croissanty rychle hojilo. Když už nebyl sex, tak jsem se alespoň nezamotal do žádné šlamastyky. Ráno je moudřejší večera a přináší inverzní vidění. Mnohdy to, po čem jsem v noci marně toužil, se jitrem proměnilo ve výhru, že se tak nestalo. Který chlap si udrží dopnuté gatě, když se před ním třepetají ženské vnady? Stalo se a žádné nářky to nespraví. V myšlenkách na nadcházející večer mě včerejší koktejlová epizoda už tolik nezraňovala. Přemýšlel jsem o svém manželství. Moje žena trávila několik let v léčebně, izolovaná v ústraní, kde se potácela mezi protialkoholními terapiemi. Přestože jsme se vídali velmi zřídka, rozvést jsem se nezamýšlel. Člověk někdy tvrdohlavě doufá v nemožné. Vyšli jsme na společnou cestu, patříme k sobě, dokud nás... Z mého náhradního stylu života se mi leckdy dělalo nevolno. Suplovat partnerský vztah holčičkami ze šantánů nebo plést hlavu pěstěným paničkám, zamilovávat se přes víkend, to bylo časem k zblití. To přetrpí jen úchyl nebo silná povaha s lebkou plnou spermatu.


S Amandou (35), za kterou jsem mířil večer, jsme se dali dohromady on-line. Po úvodním chatování jsme naplánovali první ověřovací rande. Lidé pod rouškou anonymity v seznamovacích profilech lžou, až se hory zelenají. Místo vysportované třicítky bez závazků se v reálu objevuje oplácaná samoživitelka na pokraji finančního bankrotu. Nic takového se však tentokrát nestalo. Setkali jsme se na benzince u Jihlavy. Vystoupila z malého fiátku a já myslel, že blázním a trpím halucinacemi. Koho by napadlo, že moje internetová známost není nikdo jiný než ta dlouhovláska, která mě před patnácti lety na Slovensku uhranula… a pak upadla u vojáka v zapomenutí? Zub času jí vysoustružil vedle očí vějířkovité vrásky, ale jiskru nezhasil. Figurka a náboj osobnosti zůstaly netknuté. „Billíku, neptej se na nic, na minulost, přítomnost, či budoucnost. Žijme každým okamžikem.“ Přání ženy mi bývá rozkazem a tohle mi nebylo proti srsti. Jedinou zábranou byla vzdálenost, stejně jako před lety. Třebíč. Kilometry čas nevyřešil. Třebíč. Jenže teď mě nesvazovala uniforma a služba vlasti. Ať už zafungovala chemie nebo účelovost seznámení, náš vztah nabral rychlý spád. Již při první návštěvě jejího města po posezení v cukrárně navrhla, že bude nejlépe, když zajdu na skleničku rovnou k ní, aby se nedostala zbytečně do řečí. Malé město rozebere do detailů každou sebemenší pletichu a počestná žena se stane běhnou v očích veřejnosti. Líbala se s objetím při podání ruky, na rty a procítěně. Uměla dostat chlapa do kolen bez zbytečných cavyků. Nakonec proto jsme se také scházeli, nebylo cílem recitovat

MARCUS WANG | 193

si lyrické verše. Amanda očividně zastávala zdravý názor na sex, protože první noc, i když naoko rozestlala lože pro každého v jiné místnosti, hádejte, jak to dopadlo. Dovolila mi vše, nač jsem si vzpomněl z pornofilmů, jen jsem se nesměl dotýkat jejích vlasů. Táhání za ně v ní vyvolává panický strach, tvrdila. Neobviňujte ji z lehkovážnosti. Znali jsme se patnáct let. Bydlela ve starém panelákovém bytě, který od socialismu v rozpuku nezaznamenal žádnou údržbu. Špinavé chodby, zapáchající výtah s poškrábanými stěnami a shnilé umakartové jádro v koupelně. Naštěstí už jen dočasně, mluvila o novém domě, který bude natotata k nastěhování. Kdo dům postavil a proč, jsem nepátral. Amanda nezveličovala citové projevy, neopakovala dokola, že mě miluje, a nevyžadovala totéž slyšet ode mne, a to ani v opilosti. Nepsala mi denně smršť esemesek s vylíčením, co dělá a kolikrát se vymočila. I kdyby si v záchvatu neukojené vášně startovala vibrátor, nemusím to prožívat s ní. Nic neodrazuje víc než přílišná horlivost ve výlevech lásky. Navzdory střízlivému plánu jsem se do ní začínal zamilovávat. Pokaždé víc a hlouběji. Jezdil jsem za ní každý druhý víkend a ty liché mi bylo teskno. Chválabohu. Posedmé mě už pozvala do svého nového domu na kraji města. Prý dárek od rodičů. Škoda že neměla čas odpoledne. Ten den organizovala ve firmě, kde pracovala, nějaké školení prodejců, a proto musela do práce i v sobotu. Během odpoledne mě při osamělém pobíhání po Třebíči upoutala gotická bazilika a židovský hřbitov. Neřadím se ke znalcům architektury ani historie. Zajímalo mě, jestli židovské pohřebiště v Praze a v New Yorku, které jsem znal, vypadá obdobně i na menším městě. Nejmar-


kantnější rozdíl: necvakaly tu spouště a nelítaly blesky z obřích digitálů asijských cestovatelů. Pochmurnou náladu špičatých náhrobků, popsaných hebrejským písmem, narušoval téměř neslyšitelný šelest listů všudypřítomného břečťanu. Zachvíval jimi vítr, nebo duše nebožtíků? Ojedinělé zakrákorání černých vran připomnělo zvuk života. Nedaleko nejstaršího náhrobku se tyčil pomník se srdíčkem, symbolizujícím legendu pochovaných milenců, kteří se nechali oddat na smrtelném loži během morové epidemie v osmnáctém století. Nalézt smrt v objetí lásky je hrůzné a zároveň spásné zakončení života. K Amandině domu jsem přijel až po osmé večer. Pomalu se stmívalo, šmírující sousedé měli ztížené podmínky. Rodinný stav mé přítelkyně mi byl malou záhadou. Přímé otázce na toto ožehavé téma se vždy obratně vyhnula. S podivně zjihlým výrazem podotýkala, že je ve spletité nesnázi a že se nemusím bát žádného soka. Je na všechno sama. Ach jo, to už jsem slyšel tolikrát. Proč jsou všechny mé milenky v prdeli? A chytají se stébla v proudu sraček? Protože svět je napěchovaný nezodpovědnými hajzly, kteří je zneužili a odhodili, když se jim omrzely. Chtíč je silnější mechanismus než všetečnost, o zdravém rozumu ani nemluvě. Nedokážu definovat proč, ale tahle žena mě tuze vzrušovala. Nebyla mladistvě krásná, ale čišelo z ní živočišné fluidum, které mě přivádělo do dříve nepoznaného transu. Jediný dotek její ruky, a mozek se mi zatemnil. Vím, že vás nudím, ale zaláskoval jsem se na první pohled. Ne, opravdu, nekřivte tvář do nevěřícného úšklebku, nezamiloval jsem se do jejího rozkroku. Probudila ve mně tu úžasnou emoci, kdy muž chce se zbožňovanou bytostí sdílet vše na světě a nechce ji opustit ani na

MARCUS WANG | 195

kratičký okamžik. Ačkoli jsme o sobě stále nevěděli téměř nic, dokázal jsem si nasimulovat útěk ze svého životního stereotypu a začít naplno žít. Viděli jsme se jen párkrát, ale někdy sada úletů řekne víc než letité randění s poznáváním rodiny při zabijačkách a popíjením slivovice se všemi strejčky. Rodinný domek vzhlížel zbrusu nově rekonstruován. Příchodová cesta od branky samé bláto se zbytky dřevěných odřezků, po kterých jsem doskákal ke dveřím, abych si nezamazal lakovky. Zvonek nebzučel. Po delším bouchání se ozvaly lehké kroky. Moje tantrická bohyně otevřela dveře a stála v nich naboso v černých minišatech s výstřihem na zádech. Ve své fantazii jsem si přál, aby černé šaty byl jediný kus oděvu, který měla na sobě. Pokynula mi dovnitř a lehce mě políbila. Zamrmlala, že nefunguje zvonek a nebude se svítit. Elektrickou přípojku dosud nezprovoznili. Objal jsem ji, zacítil její ňadra a dotkl se konečků rozpuštěných vlasů, které jí volně splývaly na holá záda. Co následovalo, považuji fyzikálně za nemožné. Mezi mými prsty a jejími vlasy zasršely modré jiskérky, které zabrněly a projely celým mým tělem. I kdyby v ní uvnitř sídlil sám ďábel, nezhmotnil by se do Eliášových světel. Odvedla si mě do velké haly, kde jsme usedli do kožených klubovek u malého stolku. Otevřela láhev růžového sektu a sedla si těsně vedle mě. Vyprávěla mi o svých zkušenostech z marketingu a školení operátorů mezinárodních call-center. Chystala se do Indie, což mě zarazilo. Její znalost angličtiny mě nechávala na pochybách. Ledaže by jela do zahraničí jako doprovod svého šéfa. Ne každý běloch se dokáže pohybovat v Orientu. Mnohé měkkoty si s sebou tahají hospodyňku, aby jim utírala zadek a zpříjemňovala osamělost.


Zmínil jsem se o hřbitově. Tohle téma zabralo. Vyzvídala, jak mě pohřebiště zaujalo a jaké jsou krchovy v Praze. Kdyby se mě ptala na noční bary a diskotéky, byl bych lepším průvodcem. Nejsem žádná svíčková bába a posmrtný život si připomenu jen při totální kocovině. Z reflexe záhrobních zálib mé milenky mě vyprostila podívaná na dlouhou polici s mnoha skleněnými nádobami, naplněnými bylinami nejrůznějších druhů. K čemu asi potřebovala tolik divných krámů? „To má být čarodějnická sbírka?“ „Ano, něco v tom smyslu. Orientální medicína je mojí vášní. Z bylin maceruji léčivé lektvary dle starodávných receptů.“ Usmála se a spiklenecky mi podala malou lahvičku se zabroušeným hrdlem. „Tohle je recept na posílení mužné síly, přírodní Viagra. Lokni si, dnes v noci tě chci naplno.“ Tím mě donutila napít se té hnusné tekutiny. Převaloval jsem na jazyku kapalnou nechutnost a místo chuti na milování se mi chtělo zvracet. „Už stačí. Dej to sem, ať se ti neroztrhne srdce v půli,“ strašila mě Amanda a šoupla do sebe zbytek obsahu lahvičky. „Ani ženě drobet podpory vášně nezaškodí.“ „Dobrá, jak chceš. Pokud nás nechceš otrávit oba, abychom se navždy spojili v záhrobí,“ zažertoval jsem. Doušek vína spláchl z jazyka nevábnou chuť babského lektvaru. Tož, nechme se překvapit, jak mě herbální medicína postaví. V místnosti se zatím už setmělo. Jediná tlustá svíčka, která po celou dobu povýšeně plála, skomírala. Když si Amanda odskočila, nezvládal jsem déle tlumit pudy a vzpřímil se. Vracela se tmou zpět a neviděla mě. Narazila na prázd-

MARCUS WANG | 197

né křeslo, zaváhala a bezradně ustrnula na fleku. Když jsem ji zezadu políbil na krk, vyjekla vzrušením. Vykasal jsem jí sukni k pasu a ohnul přes opěradlo křesla. Jakmile jsem ji naplnil, sevřela mě svým svalstvem tak hltavě, jako když masožravá rostlina zardousí svým hrdlem neopatrného broučka. Nepamatuji se, jak jsme vyšplhali po schodech do prvního patra a na posteli usnuli vyčerpáním. Ten večer jsem se nepoznával. Při orgasmu mi hučelo v uších jako hypertonikovi před kolapsem a tlak v žaludu hrozil rozprsknutím na tisíc kousků. Zásluha zázračného lektvaru ze sušeného lupení? To zrovna. Ty malé modré výboje, které mezi námi přeskočily, ze mě vyždímaly rezervy do poslední kapky. Upadl jsem do tvrdého spánku v objetí se svou milou a probral se až k ránu před rozbřeskem. Bolela mě hlava a obroušený penis lehce pálil. Nebyla hladce vyholená. Při divokém přirážení mě rašící chloupky rozdrásaly do krve. Amanda odpočívala natažená na své půlce široké postele. Na kraji, že téměř padala. Romantickou polohu lžičkového zaklesnutí při spánku strpím do první křeče odkrvené končetiny. Tělo se samo vymaní z nepohody. V celém domě panovalo hrobové ticho. Ani Amanda nevydávala žádný zvuk. Chtěl jsem se převalit a přitulit se, ale náhlé píchnutí ztuhlého trapézu mě přikovalo zpět do lehu. Ani šátrání pod dekou nebylo úspěšné. Byla zachumlaná jako eskymák. Opatrně jsem se nadzvedl, odhrnul přikrývku a dotkl se její nahé paže. Nepohnula se a spala dál. Je pravda, že to, co jsme spolu v noci prováděli, by vysálo energii i z buvola. Bolelo mě celé tělo a v loktech píchalo. Zatoužil jsem znovu po horkosti jejích rtů i celého těla. V políbení mi překážel polštář, který zakrýval její tvář.


Odložil jsem ho stranou a ztuhl. Amanda nespala. Upírala široce rozevřené oči na strop. Přímo na chybějící lustr, kde z omítky zely dva volné konce elektrických kabelů. Ulekl jsem se, že jako milenec nestojím za nic. Nebo ji trápí výčitky svědomí, že podvádí jiného. To se ženám stává s nepříjemnou zákonitostí, zamilují se a pod vlivem citového podmanění se jejich svědomí rozpoltí. Chtějí pálit mosty. Ukočírovat tenhle neduh bývá svízelné. Nasazuje manželovi parohy. No a co. Důvod se už najde. „Amando, ty nespíš, miláčku?“ zjišťoval jsem obezřetně. Neodpověděla. „Amando, jsi vzhůru? Mluv se mnou, prosím tě.“ Stále nic. „Mám tě opravdu rád, to, co jsem ti říkal o lásce při milování, bylo doopravdy. Chci tě jako nikoho předtím.“ Políbil jsem ji na tvář a poděšeně se odtáhl. Nejenže nemluvila, ale ani se nehýbala. Její strnulost se mi nelíbila. Nereagovala, ani když jsem jí zamával prsty před očima. Rozšířené panenky nasvědčovaly, že je naprosto bez sebe, jako totálně sjetá nějakou drogovou sračkou. „Amando, prober se, je ti něco?“ Teď už mi naskočila husí kůže. Vyskočil jsem na posteli, naklonil se k ní a zatřásl jejím ramenem. Tady už přestávala hra. Pořád žádná známka života. Ani závan dechu ze rtů, ani ťuk pulsu na krku. Zato mně ve spáncích i na prsou bušilo jako při sprintu na sto metrů. Rozrazil mě šílený strach, že by mohlo být pozdě. Vlna hrůzy mě paralyzovala a srážela k zemi. Nesměl jsem ztrácet čas. Ale co dělat? Chaoticky jsem si vybavoval záchranářské poučky. Jako první jsem nasadil masáž srdce. Jak nás to učili před čtvrtstoletím na gumové Aničce

MARCUS WANG | 199

v hodinách branné výchovy? Kolikrát za minutu? Napřímil jsem se nad bezvládným tělem a stlačil hrudník, až kosti zapraštěly. Opět a opět. Bezvládné paže sebou groteskně cukaly, ale mně scéna nepřipadala směšná. Musel jsem vydržet pumpovat. Nahodit srdce je jediná záchrana, když člověk ztratí tep. Krev se musí se okysličovat, jinak mozek zahyne během minut. Po minutě zběsilého oživování jsem byl bez dechu. Musím pokračovat, i kdybych měl chcípnout. Paže mi rychle vypověděly službu. Naklonil jsem se nad Amandu a pokusil se jí vdechnout do úst oživující kyslík. Její studené rty mě vyděsily. Všechna snaha byla marná, dýchal jsem do mrtvého těla. Pochopil jsem malichernost svého počínání a zničeně seděl na posteli. Byla neodvolatelně pryč. Totální hrůza. Neseděl jsem v biografu na akčním filmu, ale sám byl na scéně. Skelný pohled jejích strnulých očí nezapomenu do konce života. Její tělo, ač chladné a protivně vlhké, doposud neztuhlo. Byla to její duše, která mi otevřela oči, když opouštěla tělo? Při téhle domněnce mě děs ještě více ochromil. Amanda ležela s hlavou zvrácenou dozadu, rty mírně rozevřené do úsměvu. Vyhasínající mozek vyslal poslední poselství překrásného večera, které se vrylo do její tváře. Vtom celý prostor prozářil namodralý blesk. Amandina duše se vrací! Moje hlava, ruce i hrudník se zachvěly. Nohy se mi oddělily od těla, neurony se trhaly a nepřenášely vzruchy. Jde si pro mne! Chce mne s sebou do záhrobí! Ne! Já nechci! Můj čas ještě nenadešel! Blesk vyhasl a já uviděl Amandin mobil na stole. To on odeslal poslední zablesknutí. Došla mu baterie a vypnul se. Uběhly dlouhé minuty, než jsem se vzpamatoval, abych mohl klidněji uvažovat. Můj mobil se válel kdesi pohozen.


Mohl být dole u krbu, ve sklepě nebo kdekoli jinde. Lezl jsem po kolenou, hledal pod postelí, spadl se schodů a nakonec ho vyšťáral v kapse zmuchlaných kalhot pod křeslem, kde jsme popíjeli. Mezitím se rozednilo a já si začal uvědomovat detaily interiéru ložnice. Kromě širokého letiště, na kterém jsme leželi, se v místnosti nacházel jen televizní monitor v koutě na zemi, vestavěná šatní skříň a černý kulatý stůl. Desku stolu pokrývala změť krabiček s léky. Nepředstavitelné, kolik medikamentů si natahala do jednoho domu. Vše nasvědčovalo předávkování léky nebo tím podivným lektvarem na potenci. Kdyby došlo i na mě, s úsměvem na rtech bych neumíral. Nacházel jsem se kdesi v cizím domě s nahou mrtvou ženou v posteli, na jejímž těle a okolí se najdou stopy mého spermatu, které se rozstříklo do všech stran. To je můj konec! Obviní mě z vraždy otrávením a strávím léta v kriminále. Chtělo se mi utéct a probudit se ze šíleného snu někde v posteli třeba s jinou, ale živou! Když první paprsky slunce pronikly okenním sklem, zatlačil jsem Amandě oči a naposledy ji lehce políbil na čelo. Nekonečné minuty zabralo hledání jejích kalhotek, kdy jsem zmateně běhal po celém domě. Visely výsměšně nahoře na polici, zaklesnuté na lékárenské prachovnici s nápisem Cortex Quercus, kůra dubová. Navlékat spodní prádlo na ztuhlé tělo není sexy, to mi věřte. Prosáklé prostěradlo pod jejím tělem nevlídně studilo. Jak louže vznikla, to mi nikdo nikdy nevyložil. Mrtví se prý nepotí. Při zakrývání prsou pánskou košilí ze skříně jí z hlavy sklouzla paruka rozcuchaných blond vlasů a obnažila tak dohladka vyholenou lebku. Tento obraz byl ze všech nejděsivější. Obži-

MARCUS WANG | 201

vl a křičel na mě, že nemám pod rukama lidskou bytost, ale robotickou pannu jako náhražku pro sex, které došly baterie. Když jsem paruku přilípnul zpět a urovnal vlasy, Amanda jakoby spala, jen voskově bledý obličej prozrazoval, že tělu chybí život. Váhal jsem. Kdybych utekl, našli by mě. Nepřející sousedé si nemohli nevšimnout nezvyklé káry a opsali espézetku. Amerika není škodovka. Nikoho z rodiny jsem neznal, nevěděl, komu volat, takže jedinou volbou zůstala tísňová linka záchranky. Ozvala se operátorka a nabídla mi sterilním hlasem pomoc. Netrpělivě přerušovala moje zmatené koktání, aby si poskládala blekotavé výkřiky, které ze mě padaly bez jakékoli logiky. Podrážděně štěkala, že kromě absurdity, jež spočívá ve volání záchranářů po smrti, ani neznám přesnou adresu domu. Kdybych v kapse saka nenašel papírek s adresou, podle které jsem dům hledal, musela mě mít za totálního trotla. Sanitka dorazila za dvacet minut společně s policejní eskortou. Dobývali se dovnitř boucháním na dveře. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem nahý. Už jdu, volal jsem chraplavě a před otevřením dveří si stihnul natáhnout trenýrky, které se houpaly na klice. Když doktor uviděl můj zsinalý obličej, na nic se neptal a vyběhl nahoru po schodech. Mě se ujali dva policisté, prošedivělý staršina s knírem a modrooký mladíček, ucho na zácviku. Podivná smrt se musela prošetřit, zda nedošlo k cizímu zavinění. Oba se ke mně chovali podezřívavě, divím se, že mi rovnou nenasadili ocelová klepeta a neodvedli do cely. Vyzvali mě stroze, abych přestal koktat, oblékl se, sednul si a ničeho se nedotýkal. Až budou chtít moje otisky, najdou jich po celém domě habaděj. Nemusím si mazat prsty černí.


Z jejich pistolí, obušků a ostatní podivné výzbroje se mi dělalo nanic. Mlčel jsem. Mladý mě hlídal a starý nahoře ohledával mrtvolu a místo činu. V nestřeženém okamžiku jsem schoval do kapsy lahvičku od bylinného afrodiziaka. Doktor mezitím na stole zpod hromady léků vytáhl lékařskou zprávu, popisující zdravotní stav pacientky, zasažené zhoubným nádorem na mozku. Krátký telefonát do nemocnice ověřil, že smrt Amandě naordinovali již před několika týdny. Průser se rozplynul, byl jsem na svobodě, dřív než mě stihli zabásnout. Podezřelý z vraždy se přeměnil v netvora, který nebohou ženu ušukal k smrti. Nic protizákonného. Divoký sex v soukromí je nepostižitelný. Díra v paragrafech. Chování policistů se změnilo. Krčili rameny a dokonce mě poplácali po zádech na uklidněnou. Projevili mi tichou soustrast, drželi basu. Žádný z nich by se mnou neměnil. Probudit se s mrtvou holkou v posteli, to se nezávidí. Trestný čin se nepotvrdil. Protokol se nesepisoval, což byla moje záchrana. Jako bych na místě činu nebyl. Pozůstalí by po mně žádali detailní vysvětlivky, jaká byla moje role bezprostředně před Amandinou smrtí. V jejím mobilu, který se válel mezi léky, jsem po nabití dešifroval číslo na matku, které jsem oznámil, co se stalo. Nebyla ani nijak zvlášť zděšená. Když upadla do vzlyků a mumlala něco o jejím nepodařeném manželství, zavěsil jsem, než ji napadlo vyptávat se, kdo jsem. Všichni odešli a pro tělo si přijela pohřební služba. To byla šance na mé zmizení ze scény. Než jsem se zbavil třesavky, abych mohl řídit, uplynuly tři hodiny. Ty jsem rozdýchával na opuštěném odpočívadle u silnice a klidnil se viržinkem.

MARCUS WANG | 203

Uplynul týden a přišel mi e-mail od jakési Karly, Amandiny kamarádky, se zprávou o její náhlé smrti. Obeslala všechny, které našla v adresáři jejího laptopu. Nedalo mi to. Odepsal jsem jí, že už mi je tato skutečnost známa, a přiznal se ke své přítomnosti. Karla naléhala, abychom se sešli. Když vyslechla mou historku, vylíčila mi raketový průběh Amandina nádorového onemocnění. Nemoc propukla před třemi měsíci a na vše už bylo pozdě. Lékaři konstatovali blížící se konec. Amanda chtěla prožít zbytek života naplno. Přestala se trápit kvůli svému manželovi, který ji fyzicky i psychicky týral, a hledala povyražení na internetu. Osudného dne ráno po mém odjezdu do domu dorazil Amandin otec a posléze i její manžel, který vytáhl revolver a běhal po domě jako splašený. Vyřvával, že toho, kdo jeho ženu nechal umřít, bez milosti zastřelí. Oba se náramně starali, jak se neznámý dostal do domu a objevil svlečené tělo. Policie jim dosvědčila, že ten s úmrtím neměl nic společného a že jim jméno nemůžou vyzradit kvůli ochraně osobních údajů. V zásuvce stolu se našla sbírka falešných dokladů na různá jména s Amandinou fotkou, což obrátilo vyšetřování jiným směrem. Trvalo měsíce, než se moje raněné srdce zhojilo a hrůzný prožitek otupil. Z Amandy mohla vykvést velká láska mého života, a osud mi ji tak cynicky vzal. Ptám se: proč? Kdy bude mému hledání konec?

MARCUS WANG | 205

18 SILICON VALLEY Příroda se často příčí sobě samé. Půlka listopadu se přehoupla, slunce rebelantsky září a mně se nechce do práce. S klidem malého rošťáka riskuji záblesk kisny policejního radaru, jelikož svištím stodvacítkou po Jižní spojce, výpadovce z Prahy, kde je trapná osmdesátka. Palubní hodiny ukazují devět třicet a já podvědomě hledám záminku, abych oddálil nástup nudného pondělka. McDonald´s! To je ten pravý relax pro zastydlého puberťáka. Posílím kávou těžkopádný start po víkendu, nechť mi dodá sílu. Na parkovišti zbývá jedno místo, které svým křápem zaplácnu natěsno. Většinu konzumentů tvoří maminky s dětmi a rozjívená záškolácká mládež, která se vesele cpe hamburgery s hranolkama. Jen počkejte, nezbedové, tohle se vám nevyplatí. Cholesterol a špeky vám zkrátí život. Uvědomuji si, že stárnu. Vzpomínám na soudružky učitelky, které sejčkovaly, že skončíme nezdárně, když budeme nezdravě jíst a hulit v křoví cigára bez filtru. U pultu žádám kávový koktejl se zmrzlinou, přesný název neznám. Roztomilá slečna, vlastně dítě v uniformě s čepičkou, mě ujišťuje, že nic takového v nabídce nemá. Nedám se odbýt, mám za vzor Michaela Douglase z filmu Volný pád. Na rozdíl od filmového hrdiny však nemám v tašce samopal ani granát. Zabedněně si melu svou, Mokka, ledová mokka, hledej, malinká, makej. Děvče zalistuje v elektronických útrobách pokladny a konečně nachází můj nápoj. „Jéé, vy myslíte asi Mokka šejk!“

No vidíš, děťátko, já už si myslel, že máš v hlavě duto jako na hrudi pod tričkem. „Ne, taštičku ani koblihu si nedám,“ odmítám rezolutně, „a s Happy Meal se taky veselit nechci.“ Hlídám si linii. Pro svou ješitnost a praktickou připravenost, kdybych se dostal na dosah přítulného dívčího těla a nastal vhodný okamžik odložit šat. Ženám údajně na vzhledu muže nezáleží. Tlustá prkenice zastíní hodně hnusu, ale stejně. Proto ta přísná disciplína. S plastovým tácem v ruce si hledám místečko. Na slunce nemůžu kvůli kontrastu monitoru a chci mít auto v dohledu. Usedám a nasávám brčkem sladkou břečku, roztahuji lejstra a zapínám laptop. Vytáčím telefonní číslo partnera, kterého mám dnes v seznamu úkolů. Stop! Co to dělám? Vždyť mám jiné poslání. Zdvihám oči a kontroluji okolí. Ano, je tam. Ke stolku, který jsem vybral, mě přivedla promyšlená strategie. Ona, femme fatale, sedí vzpřímeně na lavici a upřeně hledí do růžového kompíku, zdobeného ikonou nakousnutého jablíčka. Dává na odiv svou hračku a simuluje pracovní aktivitu? Pro mě je jednoznačně IN. Kvůli ní dřepím v rohu u záchodků. Nejblíže, jak se dalo, ale je to dálka přes dvě uličky. Vsedě nic nezmůžu, ledaže bych vládnul kouzelnou mocí telepatie. Její poloha mě přitáhla ihned při vstupu jako magnet kancelářskou sponku. Ale tak přímočaře k ní přiskočit nemůžu. Narazil bych a zahučel do kalu všednosti. Na svoje dokumenty ani na obrazovku se nedokážu soustředit. Už jsem zase v pasti. Jedna tvarovaná kost, a ztrácím soudnost. Poraďte mi terapii na tuhle zatracenou závislost. Já ji v bulváru ani odborném tisku nevyčetl. Nejenže nevím, jak ledy prolomit, ale jak se k nim vůbec dostat? Slečna má nasazenou masku nedostupnosti.


Porcelánová panenka s tvářičkou vyhlazenou makeupem z dílny Photoshopu, černé vlasy svázané do ohonu, ani vlásek neopouští svou předepsanou dráhu. Perfektní ženská figura v plné zbroji, největší nálož v dekoltu. Provokativní výzva nedostupné dominance, která volá po zkrocení. Všímám si, čím vším je ověšená. Velké kruhové náušnice, krční řetěz, i prstenů hojně. Vše v bílém zlatě či platině, hustě posázené třpytivými kameny. Akce! Vstávám a opouštím svůj kelímek. „Promiňte, slečno, nehledáte práci?“ začínám nejapně, ale předkládám naoko něco jiného, než horkým šálkem průhledně zastíraný manévr k nezávaznému sexu. O nic jiného při začátku rozhovoru tímto způsobem ani jít nemůže. Leda o nabídku pojištění, ale to není můj byznys. První věta není důležitá. Nutně zapadne ve směsi neverbálních signálů jako jména při představování. „Vypadám, že sháním práci?“ pohotově mě odzbrojila. Naprosto ne, slečno, vy hladce najdete práci na den i na noc, ale to se neodvážím vyslovit nahlas. Oceňuji, že nedodala, že se jen tak s někým z ulice z principu nebaví. Po přesvědčujících větách o ničem dostávám svolení přisednout. Výborně. Právě včas, nohy mi začínaly slábnout a tváře rudnout. Naše malé vystoupení se okamžitě stalo středem zájmu okolní mládeže, která s ironickým napětím sledovala, jak strejda balí buchtu. Si to někdy zkuste sami, nekňubové. A přestaňte alibisticky fňukat, že holky jsou k ničemu. Z kina víte, že to chtěj taky... „Jsem Nika, to je od Dominika.“ Nika mi připomnělo italský obchod s textilem, Dominika hokejového brankáře. Po kratší odmlce mi slečna po-

MARCUS WANG | 207

tvrdila, že práci opravdu nehledá, a podivovala se, proč tak vypadá. Nevypadá. Nějak jsem začít musel. „Náhodou… dělám v klenotnictví, a o jinou práci nestojím,“ pravila povýšeně, což dokládala výběrem šperků na sobě. Živá reklama, dokazující více náklonnost silného sponzora než povolání prodavačky. Nejvíce mě zaujal její nosní piercing, malinká blyštivá kulička, která jejímu obličeji propůjčovala nádech indické krásy. Aniž bych stihl nastínit jakýkoli převratný návrh sbližování, Nika spěšně pohlédla na hodinky a omluvila se, že čeká na svého přítele, který se právě zjevil nad námi. Příšera chlap! Zlatý řetěz na krku, lebka vyholená do lesku a výraz zuřící gorily, které z prsu odtrhávají mládě. „Sem tu brzo. Cotoma bejt za vola?“ zavrčel s ruským přízvukem a zaútočil na mě, „vodpal, ty durak!“ V duchu jsem mu děkoval, že mě nepraštil a nemusím si na záchodě umývat tričko od krve a formovat pokřivený nos ledem v pytlíku. Seznamovačka skončila a hromotluk se zaťatými pěstmi si posměšně vychutnával můj zbabělý odsun. Otočil jsem se na Niku. Neviděla mě, poraženecky civěla do pohárku s nedopitým cappuccinem. Snad ji ten kretén večer nezmlátí. Ale ne, krásky mívají tyhle nařvané trotly ochočené. Mohly by je vodit na obojku a určovat jim, kdy si smí štěknout, aby se vyhnuli ráně bičem. Tak hezky se den rozvíjel, a teď tohle! Do hajzlu, pitomec mafiánskej. Proč určitá sorta atraktivních žen miluje agresívní zrůdy, to nikdy nepochopím. Jistí to láska k prachům, nebo pseudobezpečné náručí vypatlané mlátičky? Flirtovní scénku s prsatou Dominikou a nezdařenou koncovkou mi brzy překryly pracovní pakárny. Záhy jsem na ni zapomněl.


Až po měsících v šopinkmolu na Chodově... Zahlédl jsem ji v úzké chodbičce vedoucí k WC. Věříte na osud? Já ne. To nemůže být ona, slečinka, kterou vidím, je mladší a hezčí, patrně její jednovaječná sestra, narozená později. Totální biologická fantasmagorie. Nepoznává mě, nebo ano? Takové náhody nebe nepřihrává dvakrát. Zpovzdálí sleduji kroky jednovaječné dvojnice, která mizí ve výklenku s luxusním spodním prádlem. Závěr je jasný: chci ji, ať je dvojče, nebo není. Buchot srdce mi rozhazuje vnitřní rovnováhu, ale nepovoluji si žádný odklad. Zase ten silný vnitřní hlas velí: „Dělej, srabe, musíš!“ Naoko suverénně překračuji práh krámu s kalhotkami. Poznala mě okamžitě, usmála se a záhada se rozplynula. „Máte jiné vlasy, Niko, a nádhernou košili,“ pronesl jsem místo pozdravu a hltal její mladistvou krásu. „My se známe,“ vysvětlil jsem druhé prodavačce, která si nás oba zkoumavě měřila místo toho, aby si někam zalezla a nepřekážela. Jako minule na mě vystrkovala poodhalené obliny poprsí, sluncem vyhlazené vrchy, vykreslující hluboké údolí hedvábné krajiny. Ta ženská miluje svoje kozy! Dobře ví, že mužům tento obraz nikdy nezevšední a budou před ní padat na kolena. Stísněný prostor malého obchůdku a zvědavá přítomnost zrzavé kolegyně mě brzdily v lehkosti konverzace. V obklopení bohatou nabídkou krajkového zboží můj interes odváděly iluze, jaké prádlo obepíná tu, která se sebevědomě tlemí zpoza skleněného pultíku a čeká, co ze mě vyleze. Zda vůbec někdy pracovala ve zlatnictví, to mi na mysl ani nepřišlo. Navrhla, že půjdeme ven kouřit, čímž mi spadl kámen z hrudi. Cigarety nekouřím, ale nabídnutou

MARCUS WANG | 209

neodmítnu, i kdybych si měl roztrhnout plíce. Chci s Nikou něco dělat společně. Nejradši bych s ní dal jednoho vaťana, to se blíží líbání. Spříznění těla a vlhkost slin. Syntéza endorfinů. „Niko,“ promyšlená prodleva s upřením pohledu do zelených očí, „máte čas ve čtvrtek večer?“ „Proč se ptáte?“ pohlédla na mě tázavě, nikoli však odmítavě. „Chtěl bych vás pozvat do Buddha baru, je tam zajímavé ovzduší.“ BUDDHA zabírá. Pozvání na skleničku do médii vychvalovaného baru s výskytem celebrit žádná neodmítne. Zdráhala se, nemá ve zvyku chodit po večerech s neznámými muži do baru. Musí se rozmyslet. Zavolat smím. Za dva dny v telefonu zdánlivě odolávala. Znudil ji domácí hrubián, nebo hledá zásobního sponzora? První malá domů pro mě. Prozatím jen večerní posezení, ale cítil jsem se jako kluk na střelnici, který trefil tu nejnazdobenější růži. Přítmí Buddha baru poskytuje dámám prožitek neobyčejného večera. Cítí se jako královský klenot, zabořený v luxusu sametového roucha. I když se žádné význačné osobnosti neukázaly, Nika mi po smršti koktejlů pootevřela své srdce a třikrát pod stolem zmáčkla ruku. „Tak co ten tvůj?“ odvážil jsem se optat. „Myslíš opičáka? S tím už nejsem. Nebyl ani perspektivní, ani humorný. Jen uměl mlátit všechny, kteří nebyli blbí jako on. Což byla většina. Ty jsi jiný. Zajímáš mě a posloucháš, co říkám. Nejsi vypatlanec. Jsi roztomilý doktůrek.“ Ano opravdu, hltal jsem každé její slovo. Jejich proud mi zněl jako malebný tón. Nika mi také nebyla lhostejná. Po-


těšeně jsem zjišťoval, že v ní nalézám více než dlouhé nohy v krátké sukni a ten velký objem, jehož tvary k mé lítosti podprsenka zcela zakrývala. Ale kdo ví, jaká je pod slupkou zdvořilosti. Párkrát jsem se už spálil. „Můžu tě pozvat k sobě na kávu? Mám cibetkovou,“ navrhla Nika, když se taxík blížil k rezidenčnímu komplexu Albertov. Při vstupu do bytu mě udivilo čipové otevírání dveří v kombinaci s otiskem prstu. Na poměry svobodné dívčiny hodně luxusní bydlení. Nevyděláváš ty náhodou víc po večerech než přes den za pultem? Nika vycítila smršť nevyslovených otázek. Přitlačila se ke mně, přiložila mi ukazovák na rty a zeptala se: „Dáš mi konečně pusu?“ čímž naznačila, že nebudeme dělat ciráty s potěšením, které k večeru ve dvou patří. Na moje gusto zbrkle. Bez zábran a ostýchavosti. Na šálek cibetky nedošlo, pachuť veverčího trusu poznám při jiné příležitosti. Nad panákem Johnnieho Walkera jsme losovali, kdo vypije na ex a půjde první do koupelny. Ve hře nemívám štěstí, i když o nic nejde. Můj němý podnět, navodit kývnutím hlavy ke koupelně atmosféru omývání ve dvou, odmítla. „Ne, běž sám, napoprvé nemám společné sprchování ráda, stydím se.“ To bych teda chtěl vidět. Nezdálo se mi, že by rudla hanbou z dosavadního náběhu do lehu. Když jsem vyšel ven a přišla řada na ni, tajemně předeslala: „Počkej, předvedu ti něco, co tě dostane. Něco, co zabere na každýho. Neusni mi, přišel bys o hodně!“ navnadila mě a zaklapla za sebou dveře. Namísto vzrušení můj zájem znatelně opadl.

MARCUS WANG | 211

O deset minut později Nika vyběhla z koupelny jen v černé podprsence. Měla pravdu. Její štíhlá postava s hladce vyholeným trojúhelníkem mě opravdu zaskočila! „Dobrý, ne?“ pyšně se chlubila a rozkývala melouny,„tohle nažhaví každýho.“ Každýho kromě mne. Proč sakra nedrží hubu a plácá hovadiny? Tím mě chce rozhecovat? Nesnáším, když mě ženský házej do stejného pytle se stádem, které vojely přede mnou. „Lehni si,“ přikázala mi, jako bych se měl podrobit ozdravné proceduře v roli líného paši, který se sám na mnoho nezmůže. Přiklekla. Lehce si se mnou pohrála a obtížně nasadila černý kondom zn. Billyboy. Skutečně stylové, barva gumy ladila se spodním prádlem a název výrobku s mým jménem. Svízelně proto, že ho vcucla a machrovsky navlékala pusou. Můj penis víc ležel, než stál. Pasivní role, to není nic pro mě. Proto jsem se dychtivě sápal po její podprsence a s rozepnutím přezky na mě vyskočily výstavní pětky, jako by je vymrštil Lithobolos. To mě povzbudilo. Pravé, nebo udělané? Skvostné kousky, než jsem je chytil do dlaní. Jistěže mi tušení silikonu prolétlo hlavou již dříve. To se dnes běžně nosí. Nahmatal jsem nerovné vycpávky, narvané pod přirozenou krásu prsu. Dotýkat se plastu při lásce je jako strkat ptáka do hlíny. Přírodu nelze obelstít. Pilně jsme pokračovali a pokoušeli se probudit mého stávkujícího revolucionáře. Bez úspěchu. Nepostavil se. Nesmála se mi, ale žádostivostí překypovat nemohla. Neúspěch týmu nepadá jen na jednoho.


Ach, ženy! Nejsme tak cyničtí, za jaké nás pokládáte, ani jak my sami před kamarády přeháníme. Ne, ne. Pod tvrdou skořápkou jsme citlivé a zranitelné bytosti, které hledají něhu a ženskost v hlubším smyslu než nadutém výstřihu. Proč se cpete pod kudlu? Bolí to a stojí majlant. OK, děláte to pro sebe. „Co je s tebou, myšáčku?“ podivila se Nika, když se moje síla v kondomu nadobro vytratila. „Co se děje? Jsi unavený, nebo se ti nelíbím?“ Nerozjelo mě, ani když zvedala nohu a lákala mě tak na svou oblíbenou polohu. „Nic, asi potřebuji víc času...“ Zůstal jsem bez výmluv, pravdu se ostýchal vyjevit. Nemůžu holkám přiznávat, že když chmátnu na umělý cecky, lekám se. „Nevadí,“ chlácholila mě, „stejně jsi můj zlatej miláček. Je mi s tebou prima. Nechci kluka, kterej si za mnou bude jen chodit užívat. Chci, abys mě měl rád. A taky doufám, že mi pomůžeš s placením nájmu, je to tu nekřesťansky drahý. “ Vymluvil jsem se na nadměrné požití alkoholu, pochopil svůj omyl a ztratil se nadobro. Zajisté po mně zbyl drobný šrám, hodný zapomnění, ne proto, že jsem zklamal jako muž, ale nepřispěl jsem do kasičky. To se odpouští hůře, je-li to hlavní priorita. Uvědomil jsem si, že upřednostňuji slečny s malým poprsím. Jsou roztomilé a neskrývají rušivá překvápka.

19 CLUB AMORCITO Pátek odpoledne je dobrý čas na to, aby člověk ignoroval pohyb kolotoče pracovního nekonečna. Pokořit bytí tohoto perpetuum mobile a zapracovat na projektu, jak efektivně strávit večer. Přesně v tom počínajícím odklonu od zaměstnání zavolal Artur a uvážlivě navrhnul, abychom vyběhli na doutník a po delší odmlce probrali u lahve skotské obchodní i neobchodní témata. Obojích vždy chrlil nepřebernou zásobu. Od času, kdy jsme spolu denně válčili bok po boku noční Prahou, už uplynulo několik desetiletí. Změnil se. Z prostořekého hubeňoura se stal solidní obchodník, který se těšil obecné vážnosti svými úspěchy, blahobytným vzezřením i decentním vystupováním. Během pracovní doby se téměř bez výjimky věznil v perfektně padnoucím obleku. V životním klimatu předsedy představenstva německé akciovky se musel prezentovat nadmíru vážně. Odporní snobové, se kterými jednal, to samolibě vyžadovali. Nejmarkantnější změnou prošla jeho tělesná schránka. Narostl z něj opravdu příkladný chlap, sto patnáct kilo živé váhy, vyhoněné roky tvrdého cvičení a sypáním bobulí, které by vyznavačům správné výživy naježilo chlupy. Gorila, sestříhaná na ježka. Jestlipak dodnes holkám říká, ať mu ukážou prsa a sundají kalhotky, že pak budou volné? Pokud ano, je to pořád tentýž Artur, který nezestárnul. V půl deváté, na odchodu z domova, mě zachytil Arturův telefonát, který apeloval na posunutí schůzky na desátou. Trval na scuku před Radiopalácem na Vinohradské a následné návštěvě sklepního klubu Techtle Mechtle,


který spolehlivě překypuje davem cílevědomých holčiček. Tam se nechytí jen beznohý Quasimodo nebo zoufalec, který smrdí korunou. Volal z jednání. Jeho strohý hlas nepřipouštěl zbytečné polemiky. Jelikož mě zastihl jednou nohou ve dveřích, neodradil mě od protažení na vzduchu pro pevnější zdraví. Celý den mě trápil břišní tlak, od rána jsem prdnul nejméně padesátkrát. Byl leden. Na ulici neútulně záblo. Venku vlhká tma a teplota těsně nad nulou. Se zvednutým límcem kabátu a ledovýma ušima se nedalo dlouze bloumat. V přízemí Radiopaláce býval bar s prosklenými výlohami. Tam počkám, dokud ho neuvidím. Na místo jsem došel s hodinovým předstihem. Bar AMOR se skutečně nacházel na svém místě a jevil se mi OK. Okázalejší. Byznys změnil majitele a provozovna prodělala zásadní fejslift. Při vstupu postranními dveřmi na mě dýchla atmosféra typického anglosaského pubu. Dlouhý pult, police s nepřeberným výběrem lahví tvrdého alkoholu i měkčího pro slabochy, tři naleštěné pípy a dva uhlazení barmani v černém stejnokroji. Na první vjem se v lokále nezdálo přeplněno, ale nakonec jediné vhodné místo, které jsem mohl nerušeně zaujmout, byla stolička na konci baru. V blízkosti seděli dva dohola střižení tlusťoši, kteří tupě vejrali na baseballový přenos na nástěnné televizi. Podlézavě jsem se optal, jestli je sesle volná, abych neudělal něco špatně. O pitomce nebývá nouze. Nereagovali. Až když jsem troufale houknul „Hey, guys, this free?“ větší oblud pomalu pootočil hlavou, přátelsky se zazubil a blahosklonně mi pokynul: „Yeah, baby, go ahead.“ Číšník přede mě postavil sklenici Staropramene a tázal se, jestli zůstávám nahoře, nebo půjdu dolů do klubu. Pokr-

MARCUS WANG | 215

čil jsem rameny a mlčky si říkal, že do klubu chodím málokdy a dnes mířím ke konkurenci naproti přes ulici. Lišácky zamrkal a nechal mě být. Přišel čas vytáhnout doutníček a připravit se k zážehu. Zapálit doutník není jen tak. Rituál začíná kratším soustředěním na blížící se akt kouření, které graduje vyjmutím doutníku z obalu. Personál provozu se zakaboní, protože tuší, že se blíží clona štiplavého zápachu. Posouzení kvality proběhne promačkáním mezi palcem a ukazovákem. Mírný tlak spojený s pootáčením odhalí, zdali byl doutník skladován při předepsané vlhkosti. Nesmí uvnitř praskat, ale vzbuzovat hebkou vláčnost. Důležitá je i vůně tabáku před zapálením štěpem cedrového dřeva. Blízká pachu koňského trusu. Tak to má být. Vyjmul jsem z krabičky levné viržinko, které mi jako jediné cigáro nabídli v asijské večerce při cestě, a zapálil si plynovým zapalovačem. Teorie a praxe se různí. S hořící rekvizitou v prstech mi vycházelo stylovější, zevrubně prohlížet detaily scenérie baru. Většinou samí chlapi, převážně mladíci. Pouze zádumčivé Anglosasy odvedle bych zařadil do středního věku. Jeden ze stolů okupovaly tři mladé krásky. Zmalované puberťačky. Co bylo asi jejich cílem večera? Nedorostly ještě do věku namyšlených fiflen, prostá děvčátka s láskou k pivu, cigaretám a kdoví čemu. Piercingy a tetováním naznačovaly, že v pozdějších nočních hodinách ochotně přitakají, že bravurně zvládají i hrátky pro dospělé. Tak se to jevilo mně. I ostatní hosté konzumovali spořádaně, nikdo nadměrně nehlučel a ve vzduchu nevisel žádný závan agresivity. Z šedi davu vybočovala jen osamělá lovkyně, která unuděně usrkávala tříbarevné kolínko u vzdáleného konce baru. I když přesný obraz rozmlžoval


oblak dýmu z mého viržinka, její kudrnaté vlasy spadající přes límec kožíšku a štíhlé nohy v džínových slimkách dodávaly mému očumování půvab. Ta potvora se vysloveně natřásala, aby někoho sbalila. Pošetilost. Takováhle provokatérka nabeton někoho očekává a začít do ní dělat by mohlo přivodit pumelici na nos. Je moudřejší na ni zapomenout, než bude pozdě. Jeden ze stolků se uvolnil a číšník mě přestěhoval, aby měl můj parťák kde usednout. Velká okna do ulice se mezitím zamlžila. Jak mě najde? Artur je moudrý chlap. Přenechám mu akci a vychutnám si tabákový kouř. I když bylo na příchod kámoše brzy, automaticky jsem registroval každé vrznutí dveří. Fascinovalo mě, že z dámského WC u vchodu vyšel muž se dvěma slečnami v závěsu. Ne, na trojku by se do kabiny nevešli a těžko obsadit výklenek či kamrlík, kam by se nepozorovaně vmáčkli. A na co by se tam zmohli? Jeden záchodek asi slouží pro všechny bez rozdílu čůrání. Proč ne, moč vylučujeme na stejném principu, prudérní separace náleží minulosti. Pánské WC nebylo nikde v dohledu, jen malovaný plakát na dveřích s ozdobným nápisem DÁMY mě mátl. Bar se poznenáhlu dostával do nočního varu. K mému stolku se přišel pokorně zeptat sympatický mladíček, jestli si může s kamarády přisednout. Ne, nemůže, čekám společnost, a proto sám provinile zabírám místo pro čtyři. Zklamaně vycouvali na mráz. Za okamžik se rozlétly dveře a do baru se nahrnula skupina bujarých hřebců. S veselým křikem zamířili k vedlejšímu stolu, kde dosud znuděně poposedávali dva bulíci. Jeden starší a druhý o hodně mladší, skoro jako otec se synem. Blízko nich se na červené koženkové sedačce kr-

MARCUS WANG | 217

čil hubený černoch, který se bojácně rozhlížel a nedružil se s nikým. Chlapi u stolu i nově příchozí se znali, podávali si ruce, objímali se a dokonce se i líbali, což se nedalo přehlédnout. Do polibků vkládali zvláštní důraz. Cucali se ukázkově, s mlasknutím a opravdovou chutí s nábojem upřímné náklonnosti. Rty na rty, žádné tvářičky. Ohromeně mi došlo, že se ohřívám uprostřed gay klubu. To bude Artur čumět. Až si to přihasí, měl bych ho políbit, abychom zapadli do davu. Rozhlížel jsem se pátravě po ostatních párech a skupinkách hochů, uvidím-li něco bizarního. Oblečením nevyšilovali z normálu, řekl bych, že výstředností garderoby moje bledězelená mikina s černými klikyháky a vyšitými kytičkami suverénně převyšovala parádnický standard lokálu. Znervózňovalo mě, že moje štíhlá postava může klamně vypovídat o mé orientaci. Ať jen nemusím čelit nežádoucímu flirtu a zajíkat se, že mám v oblibě ženské otvory! Nikdo si mě však nevšímal. Moje nevonící cigárko jemné duše dostatečně odpuzovalo. Něco tak ohavného by do huby nevzali. Ani viržo, ani mě. Skupinka vedle se mezitím živě rozjařila. Kluci se na sebe křenili, vykládali si nové zážitky, štípali se do stehen a sporadicky padl i další polibek. Největší vážnosti se ve skupině těšil přitloustlý chlápek v tesilkách a vytahaném pulovru. Přičinlivý bezdomovec, třímající Nový prostor v metru, by se k mladým hodil lépe. Nekonečná scéna vzájemného olizování a osahávání s mladými kluky ve mně budila nelibost i obdiv. Nepamatuji si, že bych někdy viděl heterosexuální partu v tak přátelské shodě láskyplné náklonnosti. Všechna čest čtyřprocentní menšině. Vědí, co chtějí, a jdou si za svým bez ostychu.


Co na něm ti mladíčkové měli? Principy fungování sexuálních vztahů jsou jednoduché. Na prvním místě je nevynucená zamilovanost s očekáváním společného života bok po boku, který ji postupně otupí řešením každodenních pakáren a přeroste v partnerskou lásku. Druhá motivace je neméně důležitá. Peníze a jejich směna za mládí a krásu, milenecký vztah a prostoduchá vyhlídka pozitivní změny, které se má dosáhnout odvrhnutím okoukaného partnera výměnou za milenku. Zbývá obchod, jednorázový nebo opakovaný sex za úplatu. Odehrává se tu právě přede mnou? Sype děda kloučkům zlaté drobky? Někteří boháči si libují v image sběrače odpadků. Nenápadnost spojují s vyhledáváním čistých duší, v iluzi budování nezkaženého světa. Co chvíli ke mně dolétaly útržky hovoru. Mlaďoši se žertem dobírali, jak si přebrali partnerku (partnera) nebo jak se při honění nachytali ve sprše, aby pak spojili své síly. Prý se tam dá vynajít moc krásných věcí. Rád bych zapudil stydlivost, vstal a zeptal se, na co všechno přesně přišli. Proč se nepoučit od důmyslných? Nepochybuji, že tvořivost muže na druhou vygeneruje víc inovace než žena a muž, kterým vzájemné poznávání brzdí příliš mnoho odlišného v charakteru i tělesných potřebách. Tuším, že některé poznatky homosexuálů by oživily intimní život mnohých heteráčů. O jednom drobném moudru jsem slyšel už dříve. Hošani objevili, že když si mazlení a dráždění penisu záměrně přeruší těsně před vrcholem a několikrát oddálí, můžou se pak pochlubit silným výstřikem do dálky. Kdo včas neuhne, bude si protírat oko. Pozor na chilli papričky ve stravě, dokážou pěkně podráždit oční bělmo.

MARCUS WANG | 219

Celá skupinka se bavila o sexu otevřeně a bez zábran, nazývali se zdrobnělinami a mluvili v ženském rodě. Následující příhoda mě přitáhla. Hubený hezoun vedle tlustého taťky povídá: „Bobíku, už jsi slyšel, jak jsme si s Tondulou užili výlet? Bylo to na odpoledne kousek za Prahu na chatičku našich. Když jsem za boha nemoh´ trefit správnej klíč do zámku, Tondula se vytratila. Tak volám, kočko, jestli tě najdu až za půl hodiny, budeme si už jen povídat. Vylez do minuty a vošukám tě, že budeš řvát na lesy. V tu ránu Tondula vřeští, že je za velkým smrčkem, ať si pro něj jdu, že je na kost tvrdej.“ Pět minut po desáté Artur vchází do dveří. Po třiceti letech našeho kamarádství neváhá, ví, kde mě asi může najít. Takovou figuru tu neznají, zalehl by tři jinochy naráz. Klučinové ulekaně vzhlédli, Rambové jsou v tomto lokále jedineční. Furiantsky mrštil kabát na volné křeslo a do druhého se svalil. Ratan úpěnlivě zapraskal. Artur nic netušil. Než jsem mu stihnul osvětlit, v jakém baru se nacházíme, černoch se zvedl z pohovky a blížil se k nám. Ano, ten osamělej, co nikomu nepatřil a bezprizorně se rozvaloval na rudé kůži. Jestli chce na trojku, tak je s ním amen. Artur mu jednou ranou odstraní chrup do jediného zoubku. „Promiňte, pánové, můžu se připojit? Nezdržím vás…“ A seděl u našeho stolku. Artur si poposedl i s křeslem o krůček vzad a nic neříkal. Přemítal, kde se v tom vyzáblém příslušníkovi afrického kmene vzala touha po sebevražedné misi. Navzdory svému zažitému přístupu k nezvaným otrapům zvedl kabát a pokynul hubeňourovi, aby přisedl. Zřejmě ho ten den nic


nenadzvedlo, jinak by beze slova toho nezvaného mamlase zpražil pohledem, dokud by neodprejsknul prudit jinam. Zatnul biceps a porovnal ho s útlým krčkem odvážníka. „Promiňte, pánové, rád bych s vámi projednal takový malý obchůdek, třeba vás zaujme a vyděláme společně balík,“ začal Afričan perfektní češtinou. Tvarem lebky a rozpláclým nosem připomínal zmenšeninu Mike Tysona, ale postavou respekt nenaháněl. Že by byl v dětství hodně řezanej? Udeřil na jádro věci bez zbytečného čvachtání. „Hledám sponzora na filmový projekt, který bude mít dobrý odbyt na mezinárodním trhu. Říkejme tomu natáčení reklamních spotů, ale v podstatě jde o krátké pornofilmy na zakázku. Odbyt za valuty v keši je zajištěn.“ Malý Tyson cudně sklopil zrak a skromně vyčkával, jaká bude reakce. Zuby držel zaťaté, kdyby za Artura chtěla promluvit jeho pěst. Ten místo agrese svraštil čelo a usmál se. Už se viděl v roli přísného producenta, který dohlíží na natáčení a v zákulisí nezbedně dovádí se snaživými pornohvězdičkami. Udělaly by všechno, aby se prosadily! Vrhnul jsem na oba nechápavý pohled. To je mi tedy kravina! Jeden žvaní a druhý onanuje nad přeludem rajského ošukávání mladičkých dírek. „OK, myšlenku a odbyt máš. Herečky a jasno o rozpočtu taky?“ „Pánové, můj projekt je jedinečný. Rozumějte, heterosex je ve filmové branži absolutně OUT. Co chcete lidem ukázat? Anál a napumpování do roztažené pusy holky z ulice? Seriál Rychlé prachy zná z netu každý. Je to levý a nahraný.“ S tím bych se neztotožnil. Každej má svou cenu, při který klidně vyleze na skříň a štěká nebo si strčí růži do zadku

MARCUS WANG | 221

a tvrdí, že je váza. Poslouchali jsme mlčky dál. Nám se líčené scény bez nápadu nejevily. „Škváru dnes vydělají jen kvalitní GAY záběry. Zápletky i scénář mám. Důležitá je perverze,“ poučoval nás, „sado maso, ale především spanking, gay piss anebo kaviár.“ Teď už jsme zírali s rozevřenou pusou my, neschopni upřesňujících dotazů. Výrazová nomenklatura převýšila naše odborné znalosti v oboru. „Jednoduché scénky na veřejnosti například za autobusovou zastávkou: myšákovi seřežu rákoskou holou prdel a na závěr ho pochčiju. To je teď v kurzu. Bohaté židovské komunity ve Švédsku nám za takové zboží utrhají ruce. Produkovat kvalitu a distribuovat decentně. Žádné děti na scéně.“ „Ty prasáku!“ vydechnul Artur. To od něj nebylo fér. Černoch nám nabízel vydělat. A byl Artur ve své hetero branži jiný? Pochopili jsme, že musíme dál. Kvalitní scénář s důrazem na piss a SM perverzi ani zaručený prodej švédským Židům nás nenadchl. Arturovi klesla brada. Žádné orálky při natáčení se konat nebudou. Rázně ukončil audienci: „Už radši zavři zobák a ztrať se. Do zadku nepícháme a ani podobné sporty nesponzorujeme.“ Černý mladík povytáhl obočí a brblal o promarněném podnikatelském záměru. Takovou hrubost nečekal. To se v Amorcitu nenosí. „Billy, pojď, než tomu zmetkovi ubalím facana a nakopu prdel, že bude nosit měsíc flastr přes tu svoji rozmrdanou díru. Kurva šajsdrek.“ Zvedli jsme se k odchodu. Pasujeme jinam. Bar s nohatými pipinkami, které chtějí sbalit chlápky, co je vyvedou za


hranice všedních dnů, je vhodnější lokál pro naše obchodní hovory. Při odchodu do nás ve dveřích vrazil mladík, který se překotně omlouval, že je nějaká rozhozená kvůli rozchodu se svou osudovou láskou… Dovtípil jsem se, že ta nohatá krasavice na baru, ta, co čuměla, byla stoprocentně taky chlap. Na lovu. Ať už předělanej, nebo s původním vercajkem.

20 RUCE ZA ZÁDY S věkem přichází zkušenost, moudro a um, tedy u některých jedinců. Zřetelně ubývá sil a péče o tělesnou schránku nabývá na důležitosti. Zanedbávané tělo ztrestá zradou svého pána. Každý má něco. Někdo inklinuje k celoživotní debilitě, další se stane alkoholikem nebo jiným závislákem. Kdo má v anamnéze rakovinu střeva, od středního věku si okultně zkoumá vzorky svého trusu a chodí na výplach. Já mám po otci naordinovanou kontrolu prostaty. K čemu vlastně tahle žláza slouží, laická veřejnost vesměs netuší. Ovšemže k tomu, aby řádně postavila, co má pevně trčet, a ve správný čas vystříkla vše, co se tlačí ven. Do andrologické ordinace privátní kliniky jsem se přišoural po ránu se smíšenými dojmy. Strach a plachost v jednom. Budu se muset svlékat před neznámými osobami, a co mi budou strkat do těla delikátními otvory? Andrologie je obdoba gynekologie pro muže, studuje a léčí to naše ústrojí. Nechci hanět státní zdravotnictví, za které se kromě odvádění daní vůbec neplatí, ale privátně hrazená péče dává pacientovi zdání nadstandardní péče. Platím, jsou tu pro mě, přispívají k mému dobru a nepřipadám si jako otrava, který narušuje poklid pracovní doby triviálními neduhy. V malé čekárně podzemní vyšetřovny mě přivítala usměvavá sestřička, která již u dveří znala mé jméno. Přiznám se, že mě zaujala už posledně, když se nade mnou při platbě kreditkou sklonila a odhalila mi ve výstřihu pracovního hábitu své poprsí včetně čnějících bradavek. To ten


sklepní chlad. Inspirující výhled pro pacienta, aby se vracel k budoucím vyšetřením. Marketingově propracovaný pracovní oděv, nebo to tak náhodně vyšlo? Dnes mi sdělí vyhodnocení krevních testů, které ukážou hladinu hormonu PSA, jehož špatná hodnota může vypovídat o výskytu zhoubného nádoru. Při čekání jsem listoval brožurkou Karcinom prostaty, aneb na co jste se báli zeptat. Vkusná příručka velevážné literatury s obrázky. Některé nákresy a fotografie se nápadně podobaly výjevům zhoubného bujení, které známe z varovných vyobrazení na krabičkách cigaret. Žádný strach, uklidňovala publikace, nemusíte hned pomýšlet na nejhorší, a pokračovala popisem jednotlivých stádií od mikrovýskytu zhouby až po rozkošatěliny tvaru karfiolu, prolézající celý organismus. Zasažené tkáně i kosti, jistá smrt. Metody léčení? Řezat, ozařovat, chemoterapie, hormony. A následky? Nějaký háček tam bude. Zatrpklé „ale“ se najde vždycky. Lékařka mi eticky oznámí, že musí uříznout něco malého, ale důležitého. Pro muže životně zásadního. Odmítnu-li nůž, zbude mi málo času. Skalpel, nebo přiložená mačeta na krk. Otráví mě chemikáliemi a radioaktivitou. Co si vyberu? Žít naplno a zemřít za pár měsíců, nebo se nechám zmrzačit a potlačením hormonů předělat na ženu? Z úvah o amputovaných tkáních mě vyrušilo otevření dveří a známá paní doktorka mě pozvala dál. Víc než já ji ona znala mě. Nahlížela do mě jako málokterá žena, kterou potkávám během dne. Věděla, co skrývám v kalhotách i pod povrchem těla. Vzrušuje mě fikce, jak vypadá ona bez šatů. Kdo ví, jaký potenciál v sobě skrývá. Rukama jí prochází mnoho mužů. Jsou jí lhostejní? Ne. Už kvůli

MARCUS WANG | 225

statistice srovnání velikosti nosu a penisu. I kdyby otupěla jednotvárností tisíce stejných procedur, své typy má každá žena. Hádám, že se chce líbit. Vyšetřuje v sukni a černých kozačkách. Oslovovala mě „pane doktore“ (správně, jsem fyzik exaktní) a posadila mě na židli u svého pracovního stolu. Mám se dobře usadit, abych unesl zprávu, kterou mi hodlá předložit, bez kolapsu a pádu na kameninovou podlahu. Konečně dobrouzdala na monitoru a oznámila mi, že výsledky nejsou ani špatné, ani příliš dobré. „No, musím se do vás podívat,“ prohlásila a pokynula k vyšetřovacímu lehátku. „Boty si klidně nechte,“ instruovala mě, čímž mínila, abych spustil kalhoty ke kotníkům a natáhl se na záda. Vidět muže takto oděného je přijatelnější než legrační šašek, hopsající v černých ponožkách. „Uvolněte se. Nejdřív si vaši prostatu prohmátnu a potom přikročíme k vyšetření uvnitř konečníku ultrasonickou sondou.“ O vyšetřovacím nástroji tvaru a síly doutníku Churchill s kuličkou na konci mi dala poučnou přednášku. Proč tolik mluví a nečiní, co je třeba? Domnívá se, že se připodělám a zrychlí se mi tep jako malému chlapci před vrtáním zubů? Nejsem takový srab, aby mě musela klidnit, než mi do těla vsune trubičku. Se shrnutými gatěmi neuteču. Jaký má požitek žena, když jí do konečníku partner usilovně pere své mužství až po kořen? Křičí blahem, nebo bolestí? Konejšilo mě, že konstruktérům lékařského přístroje stačil o dost slabší průměr. Po vyšetření, ehm, zvláštní zkušenost, mi nedalo, abych si nerozšířil svůj odborný obzor a nevyzvídal na téma anální soulože. Lékařka mě poučila, že konečník je inervován


nejvíce povrchově a hlubší pronikání postrádá biologický smysl. Je imitací hvězdných výkonů z pornofilmů. Při výkladu prošpikovaném latinskými a anglickými termíny se potutelně usmívala. „Je pravdou, že procento žen s oblibou dráždění řitě je vysoké?“ Na tuto přímou otázku mi neodvětila. Špatně jsem zvolil slova, měl jsem se dotázat na feminální rating stimulace rektálního konstriktoru. „Tak, tím jsme dnes hotovi,“ ukončila seanci, abych neždímal nenáležité detaily, odbíhající od předmětu zdraví mého orgánu. „Příště mi přijďte plnější.“ „Plnější čeho?“ zeptal jsem se zkroušeně. Naráží na můj nervozitou scvrklý penis? To je mi tedy upřímnost! „Vypijte půllitr vody, to bude akorát,“ odvětila bez nádechu zájmu o prodlužování kontroverzní diskuze. Při odchodu mě svrběl jazyk, abych se optal, jak mám zdravě žít. Nekouřit, nechlastat, nesouložit promiskuitně? Kloudnou radu by mi nedala. Na tu je i dnešní medicína krátká. Styděla by se vyslovit, že soulož je notně prospěšná. Prokrvuje, uklidnuje, léčí. To ví každý. A občas prostřídat partnera? To se nahlas neříká. Na kontrolu mě pozvala za půl roku. Bude teplo a uvidím sestřičku ve volném tričku. Podzimní měsíce utekly. Přiblížily se Vánoce a adventní trhy s tradičními sladkostmi a jinými blbostmi. Kromě chroupání cukrkandlu a shánění dárků mě zaujala propagace veletrhu erotiky s živým programem. Plakáty na tuto akci zdobily přístřešky zastávek tramvaje. Jako bych toho všeho neměl dost. Pornofilmy, výstupy opruzených uměl-

MARCUS WANG | 227

kyň erotiky ani žádná udělátka na slast mě navíc nikdy moc nebraly. Ale zvědavost zvítězila. Místo tradičního konání v Průmyslovém paláci se celá akce krčila v Křižíkově pavilonu. Výstavnictví jde do háje. Úhrnem třicet vystavovatelů se zdálo být ve skutečnosti pět. Ztráceli se v odlehlých koutech a návštěvníci litovali, kam to vlezli. Tři kila za vstup je přehmat. Ledaže by lístek obsahoval ochutnávku erotické masáže nebo obsluhu u kiosků nahoře bez. Uprostřed haly postával řídký dav převážně mužů a mezi nimi pochodovala spoře oděná hosteska, vláčející pestrou informační tabuli. Její rozkývaná zadnice, mírně zdobená celulitidou, vyvolávala mlsná pomlaskávání a pochvalné poznámky. Přemíra diváků stála před podiem, kde řečnil slavný český pornoherec ve výslužbě. Připravoval publikum na striptýzové vystoupení, které právě začínalo. Stál jsem v pozadí, a proto ke mně zvuky doprovodné hudby i tanec svlékající se umělkyně doléhaly bez většího účinku. Letmé zhodnocení jejích dobře živených stehen mi postačilo k ukončení kulturního zážitku. Svlékání žen pro publikum ani svíjení se u tyče ve mně nevyvolává touhu. Smířen s faktem, že se výstava nevydařila, jsem se přesunul ke kraji haly, abych si prohlédl prodejní stánky. Obchodníci prezentovali sexuální hračky a mazací kapaliny všech barev. Některé i s hřejivou senzací. Postávající hostesky ledabyle prezentovaly vazkost a lubrikační vlastnosti svých výrobků. Máznutím na hřbet ruky, nikoli na místech žádané aplikace. Jako kosmetičky, demonstrující kvalitu nočního krému. Šířit se o vlastních zkušenostech jim po chuti nebylo. Nesnáším prodejce, kteří nevědí, co prodávají, a k tomu za své výrobky odmítají agitovat.


Na pultu pokrytém hračkami pro dospělé mě nejvíce upoutaly skleněné. „To je přece hrozně nebezpečné,“ oslovil jsem útlou slečinku, tak křehkou, že by ji kterákoli z nich musela natrhnout. Krčila ramínky a neříkala nic. K naší rozmluvě hbitě přiskočil potetovaný hromotluk, ověšený svazkem železných řetězů. Abych nevymýšlel nějaké nepřístojnosti? Ne, kdepak. Nebyl to ostražitý žárlivec, ale majitel firmy. „Vše je zhotoveno ze speciálně tvrzeného skla Pyrex,“ prohlašoval odborně. Ta značka mi nebyla neznámá. Mnohé baňky a tlustostěnné zkumavky se tak jmenovaly. Nepřišlo mi, že bych je mohl někam zasunovat. „Absolutně bezpečné, tvrzené a nerozbitné. Kdybych tu měl beton, klidně na něj ten skleněnej penis mrsknu,“ vytahoval se. Beton neměl. Na moji otázku, kam si lidé strkají tlustou zahnutou tyč s kroucenými výstupky do stran, mi neodpověděl. Vytušil, že nic nekoupím, a ztratil řeč. U malého stánku mi zastoupila cestu dáma středního věku. Kromě výběru vibrátorků nicotné velikosti ve vitríně se nedalo poznat, co je jejím obchodním cílem. „Co máte pěknýho?“ zeptal jsem se, abych nekazil hru zákazníka, který přišel nakupovat. „Natočili jsme dévédéčko s výukovým filmem pro ženy, jak pánům odborně vyhonit péro,“ vybalila na mě povzneseně, jako by právě vytáhla z trouby čerstvý trdelník a lákala mě na jeho vůni. Patrně jsem se jevil jako neukojené trdlo. Za mými zády se zastavily dvě dívky a hihňaly se v očekávání, co bude dál. „Ono vyhonit, to není jen tak. Devadesát procent žen věří, že umí, a žádnou vědu v tom nehledá, ale pouze pat-

MARCUS WANG | 229

náct procent mužů je s jejich ruční prací spokojeno,“ pravila a pokynula k monitoru, kde běžel film. „Na vrozený talent není radno spoléhat.“ Na obrazovce se pasivně rozvaloval figurant se ztopořeným penisem, o který odborně pečovala známá česká pornohvězda. Pózovala a rozhýbávala se k rozhovoru pro tisk, jak polohlasně vykřikovala. Po očku jsem nevěřícně přemítal, čeho taková pobledlá holčička může být schopna. Tahle dívenka v sobě již procítila nejmíň tisíc roztodivných klacků. Náročnější úkol bych se jí zdráhal svěřit, ale šikovné ruce a vycvičenou vagínu mít může. Sílu myšlenky lze nahradit svalem. Všechny přítomné dámy si mě během výkladu zpytavě měřily a já se barvil do ruda. Na záchranu svého stanoviska jsem nepřesvědčivě zablekotal cosi o individuálních potřebách každého jedince a obrátil se na přítomné, které ostýchavě ustoupily stranou. Žádná z nich k námětu nepřispěla. Naše beseda o expertní masturbaci skončila. Jako únik z trapasu jsem přijal prezentaci hostesky-terapeutky ve vedlejší kóji s přístroji na hubnutí a formování postavy. Jedné z dívek, která se se mnou zúčastnila předchozí lekce, nabídla změření tělesného tuku. Jasně že mému oku neunikla (ta návštěvnice). Její hnědé vlasy, splývající až na záda, se nedaly přehlédnout. S tou bych se rád skamarádil. Představoval jsem si ji na molu, jak odhazuje všechny své svršky i spodky a zůstává jen v černých punčochách na podpatcích a dívá se mi uhrančivě přímo do očí. Od takového dění bych neutekl. I ten hřejivý lubrikační gel bych s ní s rozběhem otestoval. Jako naschvál mi nevěnovala ani zavrtění zadkem a měření tuku odmítla. Možná se styděla přede mnou. Zbytečně. Žádné hloupé číslo by moji fyzic-


kou náklonnost nepokazilo. Já jsem si ji vyhodnotil podle vlastních kritérií. Měla u mě jedničku s hvězdičkou. Vystavovatelka od zdravotního stánku mě odchytla a zatáhla k přístroji na kryolipolýzu. Ten termín jsem slyšel poprvé. Prala do mě, že mašina x-té supergenerace zmrazí tukové buňky, až zkrystalizují a zhynou a odplaví je lymfatický systém. Kam, to neupřesnila. „Pane, ukažte mi břicho,“ přikázala a tahala mi svetr nahoru. „Vám by stačila dvě nacucnutí a měl byste ideální proporce.“ Když nabídla supernízkou veletržní cenu, získala mě. Shrábla cash a napsala si mě na nejbližší volné okénko ve svém poloprázdném rozvrhu. Termín zvolila spěšně, už za dva dny navečer, abych se nestihnul vystrašit a najít důvod, proč se na zákrok vykašlat. Podělanost si často najde cestičku jinudy… nebo nikudy. Obchodnice jako liška. Kasírovala předem výměnou za poukaz. Ačkoli jsem rodilý Pražák, zkrášlovací salon v malém domku na okraji Prahy bych bez navigace neobjevil. Paní mě už vyhlížela. Rovnou u dveří vybafla, že má v práci jednu slečnu, se kterou se prostřídám. Sotva jsem sundal polobotky a nazul si erární kroksy, zavedla mě bez zbytečných cavyků k zázračnému přístroji. Šedá kisna, podobná průmyslovému vysavači s hadicí a širokou násoskou, ale prý za půl mega. To abych si vážil výhodné ceny. „Tady si dřepněte do křesla, vysoukejte si košili a dejte pozor na slipy, ať vám je neumatlám rouškou s roztokem proti omrzlinám. Manželka by vás pak mohla podezřívat. Víte, co myslím,“ smála se a nastartovala bednu, jejíž displej se rozzářil. Žádná manželka mě nestíhá, ale nebudu

MARCUS WANG | 231

nic prozrazovat. Potvůrka, testuje, co kdybych se chytnul. Dámy středního věku bývají ve střehu, ať jsou osamělé, či nikoli. Některé loví takovou silou, že by jeden zdrhal. Než jsem se začal bát, co se mi stane, trychtýř do sebe nasál břišní rosol a topení naskočilo. „Buďte bez obav, to je prohřívání tkáně, pak to klesne na minus deset. Chlap jako vy to hravě zvládne,“ oznámila mi a odběhla. Po pěti minutách začaly kovové destičky uvnitř nasávadla chladit. Zíral jsem na teplotu na displeji a necítil skoro nic. Mráz mi zabíjel tukové buňky víc jak půlhodinu. Když bedna pípla a násoska odpadla, z pupku mi trčela krychle na kost zmrzlého břišního tuku. Obsluhovačka přiběhla a jemně výstupek vmasírovala do roviny. Měl jsem půlku za sebou a svůj tuk stále při sobě. S tisíci mrtvých buněk, které skonaly bez hlesu. „Pojďte se mnou, ukážu vám, co ještě umíme,“ nařídila mi. Vstal jsem a následoval ji do malého kamrlíku, kde na lehátku ležela dívka. Cože? Té bych se zde nenadál ani v tom nejdivočejším snu. Poznal jsem ji okamžitě. Ta kráska z výstavy s dlouhou hřívou, kterou jsem chtěl vidět nahou na molu. Chtělo se mi couvnout a ospravedlnit se, že mám halucinace z chladové alergie. „Nebojte se, pojďte blíž, slečna se před vámi nestydí.“ Přistoupil jsem, abych viděl. Ta nádherná holka tam ležela jen v kalhotkách a bohužel v tričku a na holých stehnech měla napojené elektrody, které s ní škubaly dle výbojů elektrických pulsů. „Dobrý den, já jsem Dragana,“ pozdravila způsobně, ale do delší konverzace se nepouštěla, protože jí každý impuls zkřivil obličej. Já v trenýrkách, ona v kalhotkách, poznává-


me se bez obalu. Přímočaré metody seznámení v žádném případě neodsuzuji. „Proboha, co to se slečnou děláte? To je úplný mučicí nástroj!“ vyjekl jsem zděšeně. „To je metoda SLIM, elektrické impulsy posilují svaly jako v posilovně. Není tam riziko natržení svalu,“ ubezpečila mě odbornice s pýchou v hlase. „Mně bolest nevadí, klidně mi přidejte,“ procedila skrz zuby dlouhovláska a oči jí mezi slzami vzrušeně plály. Vrátil jsem se ke svému stroji a prožil zmrazení druhé strany břicha. „Výsledek se ukáže za několik týdnů,“ přesvědčivě slibovala paní odborná. Skončili jsme pozdě večer a Dragana zmeškala autobus do centra. Který gentleman by sličné dívce nenabídl odvoz, zvláště když po mučení nemůže řádně chodit? Kdo říká, že pomáhá pěkné ženě nezištně, je pokrytec. Šerednou bábu by nenaložil, to by se radši přinutil rozjet se opačným směrem. Při noční jízdě městem Dragana, oslabená elektrickými šoky, přitakala na pozvání do kavárny. Až za dne, ne teď v noci do Mekáče. Náhoda, nebo vykonstruovaný plán? Nevěřím, že se cokoli stane bez vyšší moci. Kdokoli naše shledání zosnoval, děkoval jsem mu celou noc. Víte, že na lásku na první kouknutí nedám, ale jsou okamžíčky, které zboří všechny poučky a zamotají hlavu do mrákot. Sešli jsme se několikrát, vypili společně přehršel šálků macchiato a frappé s příchutí, a přešli ke sklenkám se šumivým vínem. Naše přátelství se rozvinulo a skončilo v posteli. Ne, neskončilo, ale započalo lásku, kterou romantici opěvují jako osudovou. Milování s Draganou bylo něžné a extatické. Přesto se po čase objevily malé otazníky v jejích

MARCUS WANG | 233

očích. Bylo jasné, že je čas na otevřený rozhovor. Buď mě chce přitlačit do vážna, nebo nezvládám něco jiného. „Co ti chybí, lásko moje?“ zeptal jsem se nad skleničkou růžového sektu v malé plovoucí restauraci poblíž Císařské louky na Vltavě. Vzal jsem Draganu za obě ruce a odvážně hleděl pravdě do tváře. „Řekni otevřeně, co tě trápí, miláčku.“ Pohlédla na mě plaše a nesměle. „Víš, kocourku, milování s tebou je krásné, jsi citlivý a pozorný, ale já toužím i po něčem víc.“ Hrklo ve mně jako obvykle, když si žena chce vážně promluvit. To stojí za starou bačkoru a zpravidla pokazí večer. Něco chce. Buď boty, kabelku, drahou dovolenou, nebo něco komplikovanějšího. Ach jo. Teď na mě vybalí, že bysme mohli mít dětátko a žít šťastně bok po boku až do smrti. Ostatně, proč ne, každého jednou chomout přiškrtí. Tak ven s tím. „Šel jsi někdy do SM?“ otázala se jako by nic. „Já to mám ráda i celkem natvrdo. Můžeš mě pořádně přetáhnout po zadku a jít do mě zezadu, tam dole. Víš kam?“ „Cože?“ uklouzlo mi udiveně. Takové přání jsem věru neodhadl. Mladá krev si umí jasně říct, co ji dostane do varu. Ne jako dřív, když se holky bály světla jako čert kříže a přistrčit jim péro do pusy bylo těžší než vyhrát v Matesu. Byl to fakticky ten nejfajnovější únik z možných témat. Zapovězený anál mě lákal a trocha násilí vyplavuje adrenalin. Už dlouho se mi chtělo do té její volné dírky zasunout palec a naslouchat návalu vzdechů rozkoše. O mnoho víc se ale neodvážím. Nedávná tisková zpráva o knězi, kterému v konečníku zmizela brambora, když nahý věšel záclony a upadl zadkem na kuchyňský stůl, mě dostateč-


ně odstrašila od přehnaných experimentů. Blbnout, a pak se na pohotovosti propadat studem. O takové vyvrcholení nestojím. Seděli jsme v restauraci botelu, což zaručuje možnost ubytování s pohupujícím se stupněm volnosti. Je to fuk. Hotel, motel nebo loď, každý kutloch lze přeměnit na vášeň. Posloužit může i zadní sedadlo v autě nebo převlékací kabina v oddělení textilu, ale tam rozjet plácanou zvládne jen mimořádně ujetá dvojice. Odběhl jsem jakoby na WC a přitom v recepci dojednal pokojík k realizaci snů bez zbytečného odkladu. Za patnáct minut jsme byli v soukromí. Dragana se opřela o tabuli malého okna a zahleděla se na plující hejno kachen. Jedna malá dareba se oddělila, připlula až ke stěně hausbótu a zobákem zaťukala na kovovou stěnu. Nemohla vědět, jak jsme blízko, ale přesto vycítila, že hledáme oporu. Moje slečna, teď opřená o okenní parapet s nohama mírně od sebe, ve mně očividně zamýšlela vystupňovat zvířecí pud, jenž vyvrcholí drsným uchvácením ženy, která jej vyprovokovala. Chtělo se mi zakřičet: „Tak si strhni všechny svoje hadry a ukaž, co máš pro pořádnýho chlapa! Odhoď podprsenku a vybal kozy! Nemůžu se dočkat, až roztáhneš nohy a uzřím tvou růžolící kundu, splavenou vlhkem. Zadek ti seřežu do ruda, že budeš řvát a prosit, abych už spásně vytek a nechal tě být.“ Beze slov jsem Draganu přitáhnul k sobě a prsty pravé ruky zapletl do její bujné hřívy. Zvrátil jí hlavu vzad. Levá ruka stačila, aby si poradila s halenkou i kalhotkami, i když se přes boty zasekávaly. Ohon jejích vlasů jsem nepustil ani na sekundu. Kroutila se přede mnou bezbranná v krajkové

MARCUS WANG | 235

podprsence, punčochách a jehlových podpatcích. Vzrušením sebou škubla a podpatkem zavadila o kabel od televize, která se o vlásek nezřítila na podlahu a nevybouchla mocnou implozí. Draganino hladce vyholené přirození se v záři stolní lampy lesklo touhou. Přirazil jsem ji k oknu, zkroutil ruce za zády a obličej nekompromisně přitlačil na chladnou desku úzkého stolku vedle parapetu. Když se nemohla ani pohnout a prosebně zasténala, vzal jsem si ji zezadu. Levou rukou jsem svíral její zkroucené paže, pravou dlaní s rozevřenými prsty horlivě pleskal její rozpálený zadeček, který vzápětí zrudnul. I na palec a ukazovák došlo. Sténala slastí i bolestí. S touto hrou jsme vystačili, dokud ze mě nevylétlo horké sperma a jako dlouhá žíznivá čára nepřistálo na její tváři. Ejakulační sprcha. Dragana žádné přání, které bych nemohl splnit, neprojevila. Planu k ní opravdovou láskou, živočišnou i sentimentální. Vznáším se v růžovém vesmíru a nemyslím na budoucnost, která zatím vždy překazila lásku nějakým háčkem.

MARCUS WANG | 237

21 SVIT LUCERNY Přišel nový rok. První dny obnovujeme smlouvu sami se sebou a přijímáme staronové cíle k vylepšení figury a jiných skóre. Artur (můj osobní mudrc) přijel na Tři krále do Prahy ze Západu, z německé emigrace. To označení je pro generaci, která vyrostla v komunismu, nesmazatelné, jakkoli se už dvacet let hrdě šplháme do lepšího světa. Řadu evropských států plíživě předbíháme. Ne hospodářskou prosperitou, ale pádem do unijní stoky. MY nejsme Západ, ale nejsme ani Východ, trčíme nedorostlí někde napůl cesty. Z povýšeného nadhledu echt zápaďáků od narození vyniká naše ekonomika a kultura levným pivem, sexy slečnami s prázdnou duší, mizerným servisem služeb v pohostinství a pohasínajícím Václavem Havlem. Pro seniory a Asiaty máme připravenou výjimečnou architekturu downtownu se židovskými synagogami. Jsme jásavě levná destinace pro ostatní euroresidenty. Prajs faktor neúprosně kormidluje kvalitu života lidstva na světě napříč zeměkoulí. Regulérní čas na pánskou jízdu. Zhodnotit výsledky starého roku a stanovit si výhledovku. A přetřásat zlaté studentské mládí v Praze. Zopakovat si už tucetkrát ohrané historky a v opilosti se jim přihlouple smát. Žádné holky v hodinové mzdě u stolu netrpíme, to je pod naši úroveň, anebo mezi námi není nikdo, kdo by uměl večer s kurvama uspořádat. To spíš. Dominantní story začátku sezení se stala čerstvá korupční aféra z farmaceutického průmyslu, kterou dovezl Artur. Náhodně ji rozvířil v rámci své manažerské činnosti při fúzi

dvou obřích firem. Jaké podivení, domníval jsem se, že špinavosti a rozkrádání jsou výsadou postkomunistických a afrických režimů. Jak se něco tak obludně podvodného může stát v pinktlich přesném a bezchybně fungujícím Deutschlandu? V Česku by se vše, ač s průtahy, řádně vyšetřilo. Viník žádný, k daňovému úniku došlo omylem, peníze zahučely v řetězci fiktivních firem v ráji Heaven of Belize. Žádný úmysl. Neobratné zaúčtování položek přes bílého koně, který zmizel beze stopy. Soustava podvojného účetnictví je složitá. I auditor se může lidsky zmýlit. V Německu ovšem také odklízejí zloduchy zlatými padáky. Aby mlčeli v zátiší. Vládnoucí garnitura nemá zájem ničit image nejlepší evropské ekonomiky. Proč dělat povyk pro pár milionů eur? Německo nade vše nepřipustí kolísání, neřkuli pád ještě před koncem světa. S našimi dvěma kámoši jsme byli čtyři. Shodou okolností dorazili oba téměř naráz. Jinak jsou rozdílní vším. První z nich, štíhlý a uhlazený Tomáš, stále vlasatý švihák se sebevědomým úsměvem, ale drobet unavenou tváří. Má milionářské starosti. Přivezl ho do hospody osobní řidič, vycvičený zdvořile čekat venku, až jeho pán dokončí jednání. Zastává důležitou funkci v úřadu hlavního města Prahy. O své práci nemluví a k Arturově skandální historce se nevyjadřuje. Naprostá banalita. Proč se o tom nadělá tolik řečí? Srdečně nechápal, jak jsme doteď mohli přežít bez láhve šampusu Moët, zanořené v ledu. Bohemkou by jazyk nesmočil. Zavolal číšníka, čímž s lehkou arogancí napravil chybu stolování. Čtyři skleničky, bublinky musí všichni povinně, i ten, který byl ještě venku přede dveřmi. I druhý vešel do provozovny a zmateně tápal. Zabloudil do chodbičky s WC, a když nás objevil, striktně vyčinil organizátorovi akce (mně), že Slovanský dům v Praze se dá těžko


najít. Jmenuje se Lojza, přijel kombinací tramvaje s metrem. Je vlastníkem pražské Opencard, takže cestuje MHD bez omezení a navštěvuje zdarma státní knihovny. Po přípitku jsme zvedli hlavy, zda od něj uslyšíme nová experimentální fakta o vykřičeném domě na nábřeží, jeho oblíbeném bordelu Galaxy Park. Jinou historku než tu, jak vzal do hampejzu svého syna na zaučení a svoji neřest požívání erotických služeb mu ospravedlnil výrokem, že jeho máma není jediná ženská na světě. Místo toho zasmušile okomentoval naše oblečení. Kdo co dělá, tak vypadá. Sám se ukázal v červené prošívané větrovce, vlněném svetru na lyže a v bytelných kanadách. Pracuje ve Státním akreditačním ústavu a musí být imrvére připraven do terénní nepohody. Napadlo mě, že s Lojzou nás dnes večer ženy nechají stranou. Ochrání nás před barovými múzami i jejich nástrahami. „Se šampusem mi dejte svátek,“ prohlásil, „to nechlastám, pálí mě žáha a krkám.“ A usadil se co nejdál od kýblu s ledem. Objednal si malé černé pivo, drží dietu. Ohříváček si nepřál. Oba pozdě příchozí již pozřeli potravu jinde, tudíž jsme se po zatlachání o nemravnostech minulého roku přemístili k nedalekému Lucerna Music Baru. Před skleněným vlezem postával shluk ošuntělých puberťáků. Je plno, nebo mají hluboko do kapsy? Protivná vyholená hlava v budce se vstupenkami nás ujistila, že můžeme do klubu. Po zaplacení stokoruny na osobu nás plešoun orazítkoval a s rozplizlou značkou na zápěstí jsme se ponořili do temného suterénu. Kolik zbraní s sebou (ne)neseme, nikdo nezkontroloval. Umouněný interiér chodby čpěl kouřem. U šatny se vysvlékalo z vytahaných svetrů hejno pankaček a mladíků, veskrze slušnějšího ohozu než dívky, vyjma dva do zelena

MARCUS WANG | 239

tetované svalnatce v černých tílkách. Slečny charakterizovalo svérázné zmalování a oháknutí ve stylu emo. Šacoval bych je na mírnou zálibu v hrátkách s pouty a bičíkem. Ale... Tak je posuzuji já z pozice empirie. Oni jsou pubescenti a hrají si na vzrostlé. Nemá cenu je přehnaně kritizovat, po třech drincích mi připadnou velmi žádoucí. Maso většiny z nich je v pořádku. Povznesl jsem se nad okolní scenérii. Mravokárce by řekl, že chlapská agresívní tupost a dívčí ordinérní prázdnota by se daly odklízet lopatou na sníh. Celoroční „helouínská“ párty. Strašidla i bez nasazených masek z latexu. Přeháním, většinu příchozích tvořili normálně spořádaní mládežníci. Ale ti jsou obyčejní a suchopární. Nestojí za tiskařskou čerň. Z nejspodnějšího podlaží, kde je taneční parket, k nám doléhaly rytmy historické Abby, Boney M a Depeche Mode. Nostalgické kousky mládí. V zapadlém koutě jsme si našli volný stůl, nasávali Heineken a Johnnie Walker na ledu a přetřásali studentské úlety. Bublinkaté víno dostatečně prestižní značky zde nevedou (blbové!) a drinky se musí hlídat. Neměli jsme zájem riskovat případné žerty typu tableta extošky v kofole. Kluci hýkali nadšením, poznávali důvěrně známé kulisy, ale já se nepamatuji, že bych do téhle díry chodíval. Občas zazářila nová fakta. Spíš detaily, na které se dříve zapomnělo. Těžko se odhaduje, jestli si chlapi lechtivé scénky senilně přibarvovali, nebo se v mládí hanbili ventilovat perverznosti. Lojza vytáhl novinku, která stála za vyslechnutí. „Poslouchejte, chlapi, co se mi stalo.“ Odmlčel se a tlesknul dlaněmi, aby si vynutil pozornost. Jeho příběhy končívaly legrační pointou. Proto jsme poslušně zmlkli a nastražili uši.


„Asi tak před půl rokem jsem na diskotéce nabalil mladou kočku. Absolutně jsem se do ní zbláznil, šukala nádherně. Přiznávám kriticky, že mi ta malá vyjebala mozek. Víte, že tomu se odolat nedá. Kór v našem věku.“ O tom nám nemusel nic nalhávat. Víme svoje, proč mladý holky chodí se starejma chlápkama. Čtyři péčka. Prachy, pozice (muže), postel, pitomost. „Billy, dávej si bacha na juniorky,“ uchýlil se Lojza ke mně otcovským tónem, protože ostatní posluchači už ztráceli zájem. Civěli na všudypřítomné dívčiny. „O dva měsíce později na tom samým dancingu, kam mě vláčela, si mě dýdžej vzal stranou a nalil mi čistýho vína. Natvrdo mi řek, že tu kurvičku, se kterou se tahám, píchal taky. Do tý doby, než zjistil, že jede na perníku. Nemusím ti zdůrazňovat, že jsem se strachy posral na místě. Prohlíd jsem si ji pořádně při světle a našel vpichy po jehlách. Nezapírala. Jak jsem moh bejt tak blbej?! Poslal jsem ji do prdele a běžel na testy.“ U téhle příhodičky mě vyschlo v krku. Asi to měl Lojza nakonec dobrý, když tam s námi seděl a nehryzal se zlomenej v ústraní. „No, neboj se mě, nic mi nenašli, jsem čistej,“ dodal, když uviděl, jak si chytám skleničku, abych si omylem neloknul z té jeho. „Co blbneš? HIV není žloutenka. Na áčko a béčko máš očkování, ale céčko můžeš chytit, když tě buchta kousne do jazyku. Se na ně podívej, co dělaj na parketu a támhle v koutě.“ Mezitím Artur s Tomášem dovlekli k našemu stolu od baru dvě ženy a pohotově se s nimi posadili na zbylé dvě židle. Náhle mi v kontrastu okolních bytostí připadlo, že jsme sem přistáli nezvaně do cizího teritoria, ve kterém se

MARCUS WANG | 241

neumíme přirozeně pohybovat. Dámská společnost naši moudrou diskuzi ukončila. Artur míval u žen úspěch. Mluvím o chlapském pojetí štěstí. Mockrát nějaké zamotal hlavu suverénním projevem, stočil ji do pelechu a připsal si čárku. Objímal sličnou paničku svou paží se stále úctyhodně naboulenými bicepsy a tvářil se náramně vyrovnaně. Šeptal jí do ouška nasládlé frázičky a lačným okem přejížděl stehna v černých punčochách, které kraťounká minisukně odhalovala v přeuspokojivé míře. Dokonce podlehl žadonění o tanec, podpořené něžnými polibky dobývané ženštiny. Zamlada by ho na parket nedotlačila. Měkne a stárne na mozku. Ani Tomáš se do rytmu disco nijak nehrnul. S tázavou grimasou ve tváři lenivě houpal na kolenou mladou kočičku a šetřil síly. Proč asi? Šikovná bytůstka a pěkně živá. Neseděla na klíně mravně, ale šila sebou jako ďáblík. Rejdila mu zadečkem po poklopci jako divá. Chudák, trpěl blahem bez toužebného konce. Dobře mu tak, hrát si u baru na světáka a balit uličnická třeštiprdla! Malá mrška se bez přestání vrtěla a domáhala se dlouhých polibků. Rozpustile Tomášovi rozepínala kalhoty. Kdyby nerudnul a nemírnil její blázniviny, nezastavila by se před ničím. Zaslechl jsem, jak mu šeptla, ať s ní jde na záchod, že ho vykouří. Jak znám Artura, v duchu si maloval, že kdo tu malou čertici nasadí na péro, roztočí ji a vykrouží v ní závit. Co bude dál? Dnes k ránu oba vyvolení prožijí vášnivou noc, která se bude odrážet v jejich očích i faldech povadlé tváře celý následující den a provětrá jejich duši víc než svátek duchů. Možná jen jeden z nich. Nebo nikdo. Rozdováděné lovkyně je pouze dráždí a utečou jim bez koncovky.


Po třetí hodině ranní jsme se zvedli, potřásli si pravicí a spořádaně se rozešli. Dle našich zkušeností je taktičtější slečny z baru ponechat na místě. Známe svoji míru a držíme testosteron na uzdě. Víme, co se sluší. A co ne. Moudřejší ráno bývá tak pohodovější. Při cestě domů mi Lojzovo varování vrtalo v hlavě. Přemýšlel jsem o Draganě a o podivném řetězci nahodilostí, který zosnoval naše seznámení. Kromě ní jsem procházel i své předchozí avantýry a podroboval je imaginárním testům sexuálních rizik. Ne jejich, ale co ony dělali se mnou. Jak a do čeho jsem se s nimi namáčel. Ty neznámé známosti, které se po třech stycích staly důvěrnými a spojení s nimi už nevyžadovalo kondom. Úchvatné a těsné, ale krutě naivní s nádechem smrtelného nebezpečí. Brouk v hlavě nepokojně šrotoval a přinutil mě k hledání informací. Přečetl jsem si články o možných fatálních následcích nechráněného sexu a s tlakem ve střevech si vyhledal stránku střediska anonymního testování HIV. Upozorňovali, že musím vyčkat nejméně dva měsíce od předešlého rizika, aby test nebyl zbytečný. To je mučivě dlouho. Co když už ale nákazu v sobě živím? Virus se ve mně zuřivě množí a jsem hrozbou pro všechny partnerky, které mi slepě důvěřují. Moje brýle jsou pro ně klamavým znakem civilizovanosti. Budu smrtelný virus šířit sobecky dál? Ne, tolik lidskosti a odvahy v sobě mám, abych s sebou do případného pekla nestáhl nevinné. Do Domu světla v Karlíně, jak se testovací centrum HIV trefně nazývá, jsem se odhodlával s těžkou myslí. Čím víc jsem analyzoval své dřívější činy, tím větších obrátek nabíral strach ve mně. Deptalo mě, že se mi různé kritické detaily z minulých divokých let v hlavě rozmlžily. Nadával

MARCUS WANG | 243

jsem si do idiotů. Jak jsem se mohl nechat unést nízkým pudem vypuzení semene bez ochrany a chovat se tak nezodpovědně? To se odteď radikálně promění, nechám se testnout a už nikdy podobné raplovství nespáchám! To jsem si sliboval. Do zářícího domu může každý přijít v odběrových časech bez objednávky a nic neplatí. Tak mě informovala slečna po telefonu. Odběr krve jsem si nekompromisně určil na nejbližší termín. Skálopevný závazek bez zbytečného odkladu. Čím blíže k Domu světla, tím se můj krok stával vrávoravějším. Nedaleko před vchodem jsem se zastavil a mžoural na úzké dveře do baráku. Nejraději bych se zahrabal. V nepravidelných intervalech vcházeli i vycházeli mladí lidé, jako když se studenti trousí ven po závěrečné přednášce. Okolí nepovzbudivé. Zakřivená ulice s jednou stranou tvořenou vysokou zdí železničního viaduktu s řadou dřevěných vrat do garáží, počmáraných ponurými graffiti. Skrývají se za nimi mučírny provinilců, nebo rovnou skladiště nebožtíků? Dvakrát jsem se zhluboka nadechl a vstoupil do domu. Informační šipka mě provedla průchodem a zahradou do čekárny, kde mi kdosi do ruky strčil malý čtvereček papíru se čtyřmístným číslem, které si mám uschovat. To je mé označení, které mě bude provázet a identifikovat. Jako vězně odsouzeného na doživotí. V čekárně se kroutila fronta mladých lidí se zasmušilou tváří. Útrpné ksichty jako u zubaře. Ačkoli jsem věkem nezapadal do kolektivu, některá děvčata by stála za špás. Ne proto, že mi bylo přes čtyřicet a dle Viewegha se mi má líbit každá druhá. To tedy ne! Je pravda, že životem protřelý


chlap kriticky neodsuzuje drobné odchylky od ideálu krásy, ale ví precizně, do čeho jít a proč. Koho zajímá věkový rozdíl? Mně nevadí a mnohé mladice přimhouří oko, charisma šedin je okouzlí. Jsem splašenec nepoučitelnej. Jak jinak vysvětlit, že když při jízdě autem zahlédnu nohatou krásku, obkroužím blok, zastavím a jdu ji zkusit? Ať plácnu cokoli, ve většině případů je zaskočená, ba zmatená nehoráznou odvahou nečekaného ctitele a po škrobeném minirozhovoru se vykoupí telefonním číslem. Netlačím na ni. Dávám jí čas na rozmyšlenou. Nemohu se jí věnovat v tom okamžiku, jsem zaneprázdněn neodkladným projektem, který vynese miliony. Solidní pán suverénním projevem nabízí potenciál uvedení do světa, po kterém dívky v hloubi duše touží. Noviny a internet je krmí k prasknutí příběhy boháčů a ukotvených bludiček. Láká je přeskočit období nevýrazného vztahu s věkově podobnými milenci a octnout se v říši divů, kde se neobrací každá koruna a nekontrolují účty z butiku. Jaká je úspěšnost? Kolik lapených úlovků hodí nohy do praku? Neptejte se, to se neříká. Nevěřili byste a bledli závistí. Ne, sociální příležitost v Domu světla není ideální pro balení dětátek. I když proč vlastně? Sdružuje zodpovědně uvažující občany. Prrr! Do výsledků testů (mých i jejich) se držím zpátky. Uniknou mi. Než na mě přišla řada, zavolali si mě k malému výslechu. Asi kvůli statistice. Věk, pohlaví, počet partnerek za uplynulý rok (?) a jestli jsem měl někdy sex s mužem (!). Tazatele jsem odhadoval tak, že on sex s mužem provozuje. Nevyzvídal proboha proto, aby si při kladné odpovědi vyžádal mé telefonní číslo? Otázka na výčet partnerek je ošemetná. Kdybych nahlásil jednu, zdálo by se, že mrhám prostředky šlechetných sponzorů. Kápnout božskou, že je

MARCUS WANG | 245

nedokážu kvapně sečíst, byl bych za sexuálního zvrhlíka. Promiskuita vyššího řádu je neschopnost upamatovat se, neřkuli spočítat soubor všech sexuálních partnerů. „Osm nebo devět,“ vyhrknul jsem a sledoval reakci vyšetřovatele předtestového poradenství. To není zase tak velké číslo, ne? Méně než jedna za měsíc. Bylo mu to fuk. Na sexuální praktiky se neptal. Vrátil jsem se čekárny a postavil se do fronty na krev. Přede mnou se objímali dva mladíci a co moment se láskyplně políbili. Šli na test a chtěli mít jistotu. Své partnerství brali vážně, protože v minulosti páchali zvířeckosti. Chrápali naostro bez rozmyslu. Odběr krve běžel za zástěnou z bílé plachty jako na pásu. Sestřička zralého věku ihned seznala, že nejsem v testech zběhlý, a chlácholila mě: „Posaďte se, mladý muži, a nebuďte tak vystrašený. Proč jste si sebou nevzal přítelkyni... nebo přítele? Bylo by vám lépe než takhle sám.“ Během mžiku mi odebrala stříkačku krve a po týdnu budou výsledky. Ne po telefonu, zastavit se OSOBNĚ. Aby mě rovnou chytli a šoupli za katr do izolace, kdybych se ukázal pozitivním. Vyvrávoral jsem ven a prožil týden meditace, plné slibů a omezování. Tuto metodu hloubání doporučuji dámám, které chtějí zkrásnět na prdeli i v bocích, funguje na zhubnutí. Zajděte do baru, vychrápejte se bez ochrany s prvním pokérovaným borcem a přemýšlejte dva měsíce o životě a smrti. Tato technika nic nestojí, není patentovaná, a zabírá stejně spolehlivě jako krabičková dieta nebo vlákninový Herbalife. Po týdnu, lehčího o dvě kila, mě u vchodu zachytil dobrovolný pracovník, abych mu ukázal číslo. Aby mě mohli


včas odvést stranou, než bych se zhroutil či ztropil skandál v ordinaci, kdybych se dozvěděl ŠPATNOU zprávu. Vpustil mě dál k vyhlášení ortelu. Po kratším rozhovoru, kdy prošedivělý elegán v civilním oblečení umným prodlužováním vystupňoval můj tep k maximu, mi konečně oznámil vysvobozující výsledek. Negativní je zde znamení ŽIVOTA. Při východu jsem se zastavil u plexisklové bedny, počkal, až nikdo nepůjde, a vhodil do ní zmuchlanou dvoutisícovku. Víc jsem při sobě neměl. Styděl jsem se. Odpoledne jsem zašel za Draganou. Přinesl jsem jí velkou kytici růží. Mile se usmála a neptala se proč. Jako by se dovtípila, že to je symbol skutečného začátku našeho společného života.

MARCUS WANG | 247

Obsah PROLOG .................................................................................5 01 KATEGORIE PÁTÁ ..........................................................8 02 TROPICKÝ POHLED ....................................................14 03 JAK NA TO ......................................................................16 04 NASLEPO.........................................................................23 05 POPRVÉ ..........................................................................36 06 ZAČÍNÁME EXAKTNĚ ................................................40 07 V BOJ ................................................................................49 08 JÁ TĚ VIDĚT, TY MRTVÝ! .........................................66 09 REVOLUCE .....................................................................83 10 ČOKOLÁDOVÁ PANENKA.........................................86 11 ZLATÁ KLEC ............................................................... 103 12 PROFESIONÁLKA ...................................................... 125 13 SLEČNA DOKTOR ..................................................... 144 14 JÁ SE SNAŽIL ............................................................... 166 15 ČTYŘI KATEGORIE................................................... 171 16 JÁ TO NECHTĚL! ....................................................... 174 17 SKELNÝ POHLED ...................................................... 184 18 SILICON VALLEY ....................................................... 204 19 CLUB AMORCITO ..................................................... 213 20 RUCE ZA ZÁDY .......................................................... 223 21 SVIT LUCERNY .......................................................... 236

Kniha pro muže a pro holky, které se nebojí pravdy

Recommend Documents