Aaaaa
Upozornění
Kniha Proxima Centaury nesmí být nijak zkopírována! Pirátství bude potrestáno!! Dotazy pište na adresu Upozornění 1
2
Část první Léto r. 2010 Je léto, krásné počasí na cestování, kterého se mnoho lidí chopilo. Začali si zabalovat na jejich putování po krásách Země. Patnáctiletá Viky se také připravuje na cestu. Viky se narodila ve Španělsku, jako její matka, ale hned po narození se odstěhovali s otcem do městečka Bari na jihu Itálie. Tam dívka strávila všechna léta až doteď. Její matka María se kvůli práci návrhářky často vracela zpět do Španělska. Ze začátku to nebylo špatné, protože posílala domů spousty peněz, ale po čase to začalo vadit Paulovi, jejímu muži. Nadešli krušné časy a Viktoriiny rodiče se rozvedli. Ta nyní putuje na prázdniny k matce a babičce do Španělska. Její cíl je jasný, město Valencie. Paul ji zavezl na nejbližší letiště, rozloučil se a Viky nastoupila do letadla. Jedno z jejích zavazadel bylo i morče Nagaru, které měla velmi ráda. Dostala ho od táty k posledním narozeninám. Pořádně si ani neodpočinula, protože za pár hodin přistálo letadlo ve Valencii. Je to jedno z větších měst ležících na východě Španělska. Viky se velmi těšila na mámu a o to víc ji mrzelo, když na letišti místo ní čekala služebná z domu její babičky. „Jak pak se měla naše dáma? Pěkně jsi vyrostla, to se musí nechat, ale pořád ve tvých očích vidím tu malou Viktorku, která zde pěkně dlouho nebyla.“ začala na ní služebná. Viky odvětila: „Už jsem tě dlouho neviděla, jsi to ty Mercedes?“ „Ano, pamatuješ si mě. To je dobře. Tak už pojď tvé mamce a babičce se po tobě už stýská.“ Obě dvě vyšli před letiště, kde na ně čekala limuzína. „Slečně Maríi se dobře daří.“ řekla před limuzínou Mercedes a otevřela dveře Viktorii. Služebná si sedla na místo vedle řidiče. Než se rozjeli, stáhlo se před ní okýnko a Bernardo, šofér, potvrdil její slova. „To bych řekl. Takže rovnou k domu vaší babičky mladá dámo.“ A pousmál se. Z letiště, které leželo na okraji města, se Viky rozhlížela do všech stran, když po dlouhé silnici dojeli k přístavu. K domu babičky šlo jed kratší cestou, ale Mercedes trvala na tom, že dívka musí vidět pláž a výhled na moře. U přístavu zatočili doleva. Celé to krásné pobřeží lemovaly vily většinou se starými základy a sklípky, kde lidé schovávali víno. Dojeli jsme k babiččině domu, kde samotná babička přišla dívku přivítat. „Ahoj Viky, ty jsi opravdu hodně vyrostla. Mamka tu nemůže bohužel opět být, pracuje.“ Viky odvětila: „To je v pořádku babi.“ A sama pro sebe si ještě řekla: „Jsem na to zvyklá.“ Bernardo zatím zaparkoval a zajistil pořádně vůz a šel do svého pokoje v přízemí vily. Mercedes otevřela Viktorii a její babičce dveře a všichni poté vešli do krásně vyzdobeného domu s trofejemi babičky za mlada, když se věnovala kynologii. Její psíček byl opravdu nádherný, pomyslela si 3
vždycky Viky, když viděla ty fotky. Od podlahy až nahoru se táhly dřevěné schody, na kterých, když se člověk procházel, mohl pozorovat obrazy slavných francouzských malířů. „Tvůj pokoj je nahoře“ řekla Mercedes „Vybal si a potom přijď na večeři, pokud ještě nejsi unavená“ A babička na ní ještě zavolala: „A nezapomeň na umytí rukou“ „Jo babi“ dostalo se jí v odpověď. Velká ručička se pomalu blížila k sedmé večerní, když u Luise, který bydlel na druhém konci města než Viky, zazvonil někdo na zvonek. „Ah, to jsi ty?“ divil se Luis koukaje na hodinky, když před ním stál Pepe. „Mám nové kolo. Už jsi slyšel, že se vrátila Viky domů? Je zpátky ve Španělsku. Zítra se za ní na něm určitě stavím.“ „Viky jo?“ zeptal se s nezájmem Luis, ale sám nejlíp věděl, že spolu již dlouho chodili, i když to někdy bylo jen přes textové zprávy, maily nebo telefonáty. Často jí volal do Itálie, protože pro jeho tátu, podnikatele ve stavebnictví, nebylo problém kupovat mu velké kredity. Dalo se říkat vztah tomu, co si tedy oba spolu vykládali a když přijela, tak spolu zažívali. Luis zívl: „Eh, dneska sem již ospalý, byl jsem teď týden na táboře a dnes v pět jsem přijel, takže jsi mě zastihl tak, tak. Uvidíme se brzy, zatím čau.“ „Tak ahoj.“ Rozloučil se Pepe a při odjezdu do opět vzdálené části města, od obou přátel přemýšlel nad Viky. Sám byl do ní dlouho zamilovaný, ale nevěděl jak jí to říct a když už to chtěl udělat, začala Viky chodit s někým jiným. Nevěděl však, že jím je Luis. Všichni od sebe bydleli přes celý kus města a tvořili trojúhelník přátelství. Pepe však Luise znal velmi málo a skoro nic o něm nevěděl. Věděl jenom, že se s Viky přátelí a chtěl proto o ní vědět přes něho co nejvíce. Zítra měla mít Viky svátek a tak si připravil papír se vzkazem v neznámém jazyku, schválně, aby ho nemohla rozluštit a také čokoládu. Vše si schoval do šuplete ve stole a šel spát. Velmi se těšil, až Viky zítra uvidí. Město Valencia ulehlo ke spánku a jen někteří řidiči si přes noc odpočinuli. Ale nebylo se čemu divit. Město je velmi veliké. Ráno probudily Viktorii sluneční paprsky, když služebná Mercedes roztáhla závěsy, které tu byly pro to, aby do vily nesvítilo světlo z přístavního majáku. „Dobré ráno“ popřála služebná. „Dobré, dobré“ K tomu služebná ještě dodala. „A bude ještě lepší. Páč, mladá slečno, máte svátek. Je to sice menší oslava než narozeninová, ale slavit by se měla.“ Viky vstala a nazula si své chlupaté sandály s medvědími hlavami. „Snídani máte na stole. Paní María doma přes noc nebyla a babička jela na aukci, takže dneska sem doma jen já a vy. Ten den si Viky moc neužila, a tak rychle jak začal i rychle skončil. Další den spala velmi dlouho tak byl opět den velmi krátký a na slunečních hodinách na stěně domu už slunce ukazovalo čtyři hodiny. Potom ho zakrylo pár mraků a vypadalo to, že bude brzy pršet. V tu dobu byl už Pepe k ní dávno na cestě. Měl neodkladnou záležitost, ale kdyby to šlo, udělal by vše proto, aby mohl za Viky už v den jejího svátku. Byl tedy druhý den. Pondělí a on jel k dívce jeho snů. Aby nemusel těch pár kilometrů stále do kopce, raději to objel kolem mostu, blízko hospody a kovárny kolem kamaráda Lukese dál kolem tamní pily. Přejel znova řeku a vyjel k vodárně na kopci. Odtamtud to bylo stále z kopce, a když projel kolem firmy, opět na dřevo, jel přes mimo městskou prašnou cestu až k domu jeho dalšího přítele Jakoba. Ten odněkud přijel a proto ho Pepe nechtěl vyrušovat při vybalování a vynášení věcí z auta. Potom zatočil u památného stromu a dostal se na velkou křižovatku. Nyní byl u pobřeží, pláže, a sjížděl cestou dolů z kopce, aby na další mohl vyjet. Opět přejel řeku a pracně šlapal do kopce. Nahoře ho čekal pohled na kapli, kterou tam lidé dávno vybudovali, a zajel do ulice, která vedla k domu jeho cíle. Pořádně si dům prohlídl, protože ho několik let neviděl. Pak šel hledat vchod. Viky to nejspíš spatřila a šla mu otevřít. „Ahoj, co ty tady?“ zeptala se s údivem, protože ho také dlouho neviděla a nečekala ho. „No, jel jsem takhle kolem… kolem památného stromu.“ Zavtipkoval Pepe, protože oba dva věděli, že ten strom je úplně někde 4
jinde.“ „Tys měla včera svátek, viď?“ ptal se, jakoby to nevěděl a ona mu stejně tak odpověděla, když si zrekapitulovala datum „Svátek? Jo, to… myslím, že jo“ „No něco tu pro tebe mám“ oznámil jí a předal čokoládu a zašifrovanou zprávu. Nechtěl nic zanedbat, a proto měl u sebe i papír s blahopřáním pro případ, že by dívka nebyla doma. Byl tak rád, že ji viděl, že mu bušilo srdce na všechny světové strany a on cítil každou tepnu v těle. K té zprávě ještě řekl: „Dá se rozluštit jen na jednom táboře, byl bych rád, kdyby si tam jela se mnou a s dalšími přáteli.“ Pak už se začalo počasí zhoršovat a z vedra, které dosud panovalo, to vypadalo na déšť. Pepe se rozloučil, ale jeho oči se na dívku chtěli ještě dívat. „A nezmokni“ zavolala na něho ještě. „Aspoň se konečně umyju“ zavtipkoval a pak se také rozloučil a za velké blaženosti odjel. Měl to celou cestu z kopce, protože jel tou kratší, kterou nechtěl jed k Viky. Zpátky z kopce a tam by to bylo do kopce a tak to raději celé objel a mohl si aspoň říci, že to udělal pro ní a nechal se schválně trochu unavit. Zmokl až těsně před svým domem. Zaparkoval kolo a stále velmi šťastný vešel dovnitř, kde po pár hodinách usnul. Tentokrát se mu ale o Viky nezdálo, jako jiné dny, kdy kvůli myšlení na ní, nemohl ani usnout a trpěl nespavostí a potom se mu o ní zdálo ve snech. Ale tentokrát ne. Viděl ji na vlastní oči a to mu stačilo. Byl velice rád. Netušil však, že brzy se mu jeho nespavost díky ní, brzy vrátí. Podle ranních zpráv mělo celý týden pršet a počasí se výrazně ochladit. Pepe vstal, jako každý normální den, tak, aby je stihl. Nemohl přestat myslet na Viky. Jeho oblaky snů se mu však nad hlavou rychle rozpustili, páč i přes tmavé a reálné venku musel jít brigádničit. Hodil na sebe něco, v čem se dá pracovat, na rozdíl od včerejšího výjimečného dne. Řekl si, že až se vrátí, bude si o Viky hledat a shánět diskrétně informace. Venku poprchávalo a on proto nemusel jít zalévat květiny, jak to na jejich škole přes prázdniny chodívalo. Když rozsekal a srovnal dříví nedaleko za městem, měl svou práci hotovou. Poté doma sedl za počítač a z Viktoriinýho facebooku stáhl její fotky. Potom si nějaké ořízl z fotek její přátel. Z jiného profilu potom si zase opsal telefonní číslo a číslo jejího ICQ. Díky tomu sehnal i mail. Na stránkách její části města si zjistil směrovací číslo, pro případ, že by jí posílal pohled třeba k Valentýnu nebo dopisy. Nakonec si přes mapy našel číslo popisné. Když to všechno měl, konečně si oddechl. Nebylo to lehké a ano tak rychlé, jak to vypadalo. Polovinu informací sháněl celý týden a na neděli, když byl u babičky a neměl připojení k internetu, odpočíval. Říkal si, že počítač musí omezit jen na práce do školy a ne u něho stále vysedávat a kazit si oči, když se dá čas trávit venku. Stejně jako to dělala Viky a za to ji obdivoval, páč jen málo lidí v dnešní době dokáže být bez počítače. Začne se tak postit začátkem školního roku, aby mohl bez problémů projít a dostat se na jeho vysněnou školu. Protože bude v deváté třídě, musí se hodně snažit, a jak se říká: „Jak na nový rok, tak po celý rok.“, převede si to na své předsevzetí o nesedění u PC a pořádné učení na svou „chytrou“ větu: „Jak na nový školní rok, tak po celý školní rok.“ – Druhým týdnem o prázdninách o Viky sháněl opět zprávy. Chtěl vědět o každém jejím kroku, ale zase nechtěl vypadat jako agent, který píše záznam. Když už na ní myslel, vzpomněl si, že se vlastně chce přihlásit na školu, kam Viky bude nastupovat. Ta chodila, ať byla v Itálii nebo ve Španělsku, o rok výše než on a bez problémů se na školu dostala. Byla to i velmi chytrá holka. Do té doby nevěděl, ač chtěl na tu samou školu již několik let, že se tam chystá i Viky. Byl moc rád, že se tam pokud udělá přijímací řízení, dostane za ní. - Doplatil však. Chtěl vědět hodně, až zjistil moc a dozvěděl se o vztahu mezi Luisem a Viktorií od jeho kamarádky Mony. Ten večer mu bylo velmi zle a ta zpráva mu jenom přitížila. Usnul velmi brzo. Počasí se během týdne zlepšilo a tak po páteční sobotě vyrazil tůrovat na svém novém kole. U přítele Jakoba si oba poslechli nějakou muziku a vyměnili si půjčené cédéčka s hudbou. Sobota jako jiné dny rychle utekla. Ale prázdniny, celkově, byly dlouhé. Ráno vstával brzy. Ve městě bylo spoustu věřících a mezi ně patřili i Viky a Pepe. Na den, kdy se dozvěděl o Luisovi, pomalu zapomínal, ale sám sobě našeptával, že se to pokusí vyřešit. Protože ač Viky měl rád, nechtěl, aby byla nešťastná, kdyby Luise 5
neměla. Pro Pepeho bylo nejdůležitější, aby byla Viktoria šťastná. Těšil se tedy do kostela na jediný pohled na dívku jeho srdce. Ráno se umyl a oholil si těch pár vousů, co mu posledně narostli. Chtěl vypadat co nejlíp. Potom se vydal do kostela. Mše byla stejná jako vždy, ale jeho krom ní zajímala i Viky. Snažil se na ní aspoň pro teď zapomenout a soustředit se na obřad. Občas jí okem zahlídl a začal se téměř klepat. Líbilo se mu však, že byl ve stejném kostele jako ona, protože ve městě jich bylo více. Celý natěšený se poslední týden před začátkem vyučování připravoval do školy. Těšil se, že to rychle uteče a pak bude moc konečně odejít pryč. Nastala noc a město neobvykle utichlo. Už žádné cestování za dobrodružstvím. Nakonec prázdniny rychle utekly. Kluci a děvčata šli spát, teda aspoň většina. Další den je čekala škola. Čekal je první den ve škole a další nová překvapení a dobrodružství, o kterém se Luisovi, Pepeovi a Viktorii ani nezdálo.
Část Druhá Ve škole, kam Pepe chodil, to bylo stále stejné. Zažil to již s dneškem devětkrát. Viky byla na střední prvním rokem a tak Pepe její pocity z nového prostředí neznal a nemohl sdílet. A o Luisovi už nevěděl vůbec nic. Dnešní povinnosti rychle pominuly a všichni se sešli v parku uprostřed města. „Měli bychom někdy něco podniknout“ navrhl Luis a Viky to potvrdila „Jo, to měli. O prázdninách na to nebyl čas, a sice začátkem tohoto roku také nebude, ale mohli byste přijít oba k nám domů. Do vily. Mamka věčně někde lítá a babička často odpočívá u sebe v pokoji. Docela by mě zajímalo, jak to vypadá ve sklípku.“ Pepeho to nadchlo „Sklípku?“ zopakoval „myslíš toho, jak nám do něho zakazovali chodit, když jsme byli malí?“ Louis se nepěkně zeptal „A znáš tam jiný sklípek?“ Viky se pousmála a potom řekla: „Nyní už dosáhneme na klíč, měli bychom to prozkoumat.“ Pepe měl radost „Tak to bude super. Takže o víkendu?“ A Viktoria přikývla na souhlas „Jasňačka. O víkendu. Všichni se potom rozešli, protože opět začalo poprchávat a už nebylo o čem mluvit. Další den měl Pepe dost práce, aby nezaspal. Jeho budík byl starší, ale dala mu ho Mona a proto se ho nechtěl zbavovat. Viky s tím problém neměla, protože jí každé ráno budil Mercedesin uvařený šípkový čaj a čerstvé pečivo. Její škola byla dál, a ač byla skromnější, nenechal si Bernardo říct a na přání paní Maríe jí vozil limuzínou až před školu. Aby se mohla aspoň o někoho starat, když ne o sebe, tak vždy ráno a na večer nakrmila morče Nagaru. To měla velmi ráda. Luise však více. Nagaru vypadalo jako každé jiné obyčejné morče až na rozdíl, že bylo neuvěřitelně chytré a proto ho Viky brala na každou výpravu. Po středě, prvním dni ve škole, následoval čtvrtek. To co se dělo ve škole nebylo třeba rozebírat, protože to každý zažil. Viky tedy po ní ulehla k poslouchání hudby v jejím mp3 přehrávači a potom si četla. Nechtěla to moc kombinovat, aby ji hudba nerozptylovala. Pepe si zařizoval poslední věci, aby jeho další týden mohl proběhnout správně a vše bylo v pořádku. O Luisovi se opět nic moc nevědělo. Ale určitě dělal taky něco užitečného buď pro školu, ostatní nebo sebe. Ještě neměl nikdo ve škole tolik práce a ani učení nebylo a tak v poledne chodili domů. Proto neměli tolik co dělat, ale čas využili podle své volby. Pátek. Když bylo Nagaru nakrmeno, vzala tašku a cestou ze schodů v babiččině vile se koukla na dveře, kam měli až do zítřka zakázáno vstoupit. Tento den si konečně s sebou domů přinesli všichni přátelé nějaké množství sešitů a pár úkolů, aby v pondělí mohli krásně odstartovat s plnou parádou školní rok. Pepe se tedy řídil svým předsevzetím a počítač nechal hodně stranou. Louis si připravil na sobotní ráno baterku, něco k jídlu samozřejmě a pár dalších dobrých věcí, které by se mohli při prozkoumávání sklípku hodit. To samé dělal Pepe. Viky nemusela, páč vše už měla doma. Toho večera všem 6
zavolala. Byl to trojitý hovor. „Ahoj kluci, změna plánu. Babička bude ráno doma, sejdeme se u přístavu, tam se domluvíme, až než to všechno stihneme, bude už babička pryč.“ Oba to odsouhlasili a ráno se u přístavu sešli. Přístav ležel na východní straně města a ležel u ulice, ve které bydlela Viky. Ta začala po pozdravu mluvit „Babička brzy odjede na vernisáž, budeme mít celý den na prozkoumání.“ Nebylo tam moc slyšet, protože racci hráli svou a do toho vlny moře, které naráželi do stěn starých podkladů. Lodě byly docela ticho. Pepe, jako vždycky nedělal to, co měl a odběhl se podívat dalekohledem na širé moře. Viky s Luisem ho od něho odtáhly, ale pak šel už po svých. Mířili stále po rovné ulici kolem moře, až došli k vile babičky. Když zjistili, že není doma. Všichni šli do Vikynnýho pokoje. Oba dva kluci koukali, že jím div nevypadly oči. Netušili, že si toho tolik vezme. Sami měli něco málo, ale ona to brala dost vážně a vzala si spoustu užitečných věcí od sirek přes nůž až po ešusy a příbory. A samozřejmě měla v záloze i Nagaru, ale o tom klukům neřekla. „No, myslela jsem, že byste tu byly přes noc. Místa ke spaní vám zařídím, nebojte.“ Oba dva jí rázem řekli „Já si to ještě rozmyslím.“ A pak, když zjistili, že oba řekli to samé, se zasmáli.
7
Vzali starý klíč a odemkli dveře. Ty se za celý život Viky neotevřely, a proto z nich vyšel menší mrak prachu, kvůli kterému začali přátelé kašlat. Když se vlna obrátila a čerstvý vzduch se vhrnul do sklípku, mohli už všichni po kamenných schodech sejít. Bylo tam pár soudků vína, pro které vlastně byly sklípky stavěny. Potom zaprášený kočárek a vedle něho panenka, která v něm původně měla ležet. Oči měla sytě hnědé, ale její šat byl zaprášený, zašpiněný a vlhký. To všechno kazilo dojem. Když se zašlo ještě dál, v pootevřené krabici leželi gramofonové desky a až za starou a shnilou almarou, při konci sklípku, stálo zrcadlo. Došli tedy k zrcadlu… Tedy k tomu, co z něj zbylo. Stál tam opřený rám a do jeho poloviny sahala nerozbitá část zrcadla. Ta druhá ležela roztříštěná na zemi. Vlastně se té na zemi ani /druhá část/ říkat nedalo, protože na zemi ležel jen jediný střep. Pepe ho sebral ze země a oprášil ho. Obyčejné zrcadlo pomyslel si. Pepemu se brzy znechutilo a chtě ho hodit zpátky na zem. Luis zasáhl a zastavil jeho ruku. „Co děláš?“ zeptal se udiveně Pepe „je to jen kus starého zrcadla. Čekal jsem něco cenného!“ Viky se do toho vmísila. „Nechte toho kluci! Pojďte s tím kusem nahoru. Tam se na to mrkneme.“ Když měli konečně dostatek světla. Viky se do zrcadla koukla. Nic víc než sebe neviděla. Potom se na něm začala objevovat spirála, která se pomalu měnila na znaky, číslice a jiné symboly. Přátelé se od něho trochu vzdálili, ale byli velmi překvapení a čekali, co se bude dít dál… Objevil se tam symbol fontány na náměstí Ayuntamiento. Neměli to moc daleko a tak u ní byli co by dup. Sedli si na lavičku naproti fontáně a začali očima prozkoumávat okolí. V ten den byla otevřená věž tamější radnice. „Viky? Vzpomínáš, jak jsme tady jako malí běhali až na vrchol té věže?“ přerušil šum holubích křídel Pepe. „Jasně, že si to pamatuju. Závodili jsme.“ Luis tedy navrhl „Dáme závod?“ „Že váháš“ řekla Viky a vyběhla. Kluci se rozběhli za ní. Radnice města Valencie je velmi známá, krásná a vyzdobená. Je to velký symbol města. Přátelé vyběhli nahoru ke zvonu a tam se rozhlédli na město. Luis, celý zadýchaný, náhle spatřil dole, mezi květinami u fontány odtokového kanálu. Na něm byl tejný symbol fontány, který se objevil i na střepu. „Támhle to bude!“ zvolal a ukázal na to místo. Pomalu, ale nadšení, sešli dolů. Museli počkat do večera. Stejnak do něho chybělo jen pár hodin. Večer si již na silnicích kolem náměstí nemohl nikdo ničeho všimnout. Stálo tam pár palem, které je kryly a krom rozzářené radnice svítily i reflektory jedoucích aut. Kluci tedy nadzvedli kanál a posunuli na stranu. Šli první, jak to má být, když se jde na neznámá místa. Za nimi šla Viky. Ocitli se uprostřed křižovatky podzemních kanálů. V dálce ozvěn bylo slyšet pískání krys a dalších hlodavců žijící tady dole. Bylo tu i docela chladněji než nahoře. Viky rozsvítila baterku, kterou si vzala z domu a rozsvítila ji. Ohromně se lekla, když se jí zpátky odrazily oči jedné z krys. Kluci se trochu lekli s ní, ale nedali nic znát. Nevěděli kam se dát, ale když se jim na jedné ze stěn kanálu ukázal symbol fontány, hned věděli kam se vydat. Chodba už se dál nikde nerozdvojovala. Asi po desetiminutovém chození se všichni opět lekli. Pepemu začal zvonit telefon. Na displeji: „Máma“. Tak to vzal. „No, čau… no, já jsem u Viky, je s námi i Luis… no, omlouvám se, že jsem nedal vědět. No, tak čau. Ostatním by už mobil zazvonil asi taky, ale to by ho při sobě ještě museli mít. Šli dál. Po nějakém čase to Luise přestalo bavit. „ Už tu chodíme asi 30 minut a stále jsme na nic nenarazili. Už ani zvuky jezdících aut nad námi neslyším“ Viky se ho snažila povzbudit „Vydrž. Vím, že pro tebe je to těžké vydržet bez videoher a dalších podobných věcí, ale zkus to aspoň kvůli jídlu, které na nás doma čeká.“ Na jídlo Luise slyšel velmi dobře. Pepe se jen pousmál a šlo se zase dál. A tak se dostali po dlouhém bloudění v kanále až k železnému žebříku, který vedl nahoru do nějaké rušné ulice města Valencie. Chtěli tedy odejít, když si před tím, než otevřeli poklop kanálu, stačili všimnout toho, že právě na tom poklopu, byl nakreslen symbol fontány. Ale nejen to. Také tam byl další, prázdný kousek zrcadla. Viky, která právě stála na žebříku, se snažila oddělit opatrně ten střep zrcadla od železného kanálu a kluci pod ní, kteří nic neviděli a litovali, že nemá sukni, na ni volali: „Co tam děláš Viky!? Měla bys pospíšit, hrozně to tady páchne.“ Odpovědi se však nedočkali. Když se jí oddělování podařilo, konečně zvolala. 8
„Jo! Máme další kus. Kolik nám jich chybí?“ podívala se s nadšením na Luise. Ten ji ale zklamaně a ironicky odpověděl: „Už jen třicet.“ „Aha, tak to vše v cajku“ dodal Pepe. Pustila kluky k poklopu a nechala je vykonat práci s jeho otevřením. Když vylezli a rozhlídli se, zjistili, že jsou úplně mimo centrum města. Stáli nedaleko majáku, blízko ke středozemnímu moři. Měli to alespoň blízko k domu Viky. „Tak jo…“ řekla Viky a málem se začala červenat. „Díky za spolupráci. Zítra můžeme pokračovat v hledání. Jsem zvědavá, kam nás to dovede. Pořádně doma prozkoumám ten dnešní střep.“ Pak odemkla dveře od vily a vešla. Pepe to měl domů docela kus a stejně tak i Luis. Jak bylo dobře známo, náhodou byli všichni od sebe stejně daleko ve trojúhelníku. Při jejich usínání šla spát i Valencie, to je ale město, které nikdy nespí. V noci, po zhasnutí pouliční lampy u vily Vikyny babičky a ve chvíli, kdy bylo slyšet opravdu jen šumící moře a občas do oken zasvítil maják v pravidelných intervalech, se v šuplíku nočního stolu, kde leželi již dva kusy zrcadla, se na tom novém začali objevovat symboly a potom z nich vznikl křížek. Ráno bylo stejné, jako posledních pár dní a možná i týdnů, které Viky strávila ve Španělsku. Šla si dát po včerejším bloudění v kanálech sprchu, při které nemohl chybět její zpěv, a poté si při čištění zubů vzpomněla, že dneska nemůže jít s kluky zkoumat tajemství zrcadla, ale že má v plánu jít s mamkou vybírat šaty na ples, který bude za pár měsíců. Nejdřív se jí to zdálo brzo, ale když si zase uvědomila, že její mamka nemá tolik času a určitě bude těch pár měsíců opět někde na modelingu nebo někde. Tak klukům napsala smsky a ti se díky nim probudili, protože po včerejšku se cítili hrozně. Byli utahaní a unavení. Poté Viky a její mamce zamávala na cestu babička a limuzína je už unášela po krásách města. Bylo to tak krásné, že zapomněla úplně na zrcadlo, na kluky a na další problémy. Zastavili u stánku se zmrzlinou, kdy se snažila přemluvit mamku na jeden kopeček vanilkové. Z jednoho kopečku byli dva a nakonec koupili i šoférovi. „Můj život je tak ulítaný, že jsem neměla čas jít na zmrzlinu už pár let“ řekla mamka. Viky se na ní udiveně podívala, ale ne s odstupem. „Opravdu? Tak to jsem ráda.“ Nakonec opět nastoupili a jeli kolem různých starověkých sloupů a budov. Před očima Viky se u blízké katedrály objevil symbol kříže na jejích vstupních vratech. Byl opravdu zajímavý a to si i pomyslela Viky. Poté dojeli k jiným vratům. Byly to vrata krásy a úžasu. Největší Valencijský obchod se šaty. Nebo aspoň největší, který kdy Viktorie viděla. Ale protože to byl výběr její matky, docela věřila i první možnosti. Vystoupili a vešli do obchodu. Zahlídl je jeden z novinářů sedící u kafe v restauraci naproti. Pro Pepeho to byl klasický a nudný den, který zažíval asi do té doby, než přijela Viky. Stejně tak jako Luis. Ale kluci mezi sebou neměli takové sympatie, aby se šli sami od sebe navštívit. A tak radši zůstali u počítačových her, sledování televize a podobných věcí. To už bylo asi poledne a něco špatného se dělo ve vile. Babička si po dobrém obědě dala dvacet, jak se říká, možná i víc a všechny zvířata po jídle šli taky spát. Slunce krásně svítilo a kvůli létu začne zalézat za moře až za větší dobu. Chytrý hlupák využije tuto dobu k použití svých dovedností. Po silných kořenech rostliny, která vilu lemovala se na chodbu domu, dostal nevítaný host. Najít Vikyn pokoj nebylo už tak těžké, protože měla už dávno před příchodem napsáno na dveřích: „Viky“. Vešel dovnitř a rovnou zašel k nočnímu stolku. Vytáhl střepy a potom se začal rozhlížet po zbylé nerozbité půlce zrcadla. To už ale začal Nagaru pištět a nelíbilo se mu, co tam ten člověk dělá. V tom se rozletěli dveře a babička, kterou zbudilo její podvědomí a pískání Nagaru, vlítla do pokoje. Toho chlapa nikdy neviděla. Ten před ženou, která zabírala půlku pokoje, utekl zpátky oknem, nasedl po 30 metrech do jednoho z připoutaných motorových člunů a s komplicem u kormidla odjel neznámo kam. Jediné, co mohla Vikyna babička udělat bylo zavolat na policii. Ale ta stejně žádné pořádné důkazy nenašla a tak se babička rozhodla, že to ani nikomu z rodiny nepoví. 9
Někde jinde a v jiné části města se zatím vybíraly šaty. „Co tyhle modré?“ zeptala se Viky. „Lepší budou tmavější. Co třeba ty fialové s těmi růžovými krajkami u ramenou?“ „Tyhle? Ty se mi moc nelíbí, vypadám v nich hrozně široce“ „Ty zelené jsou pěkné a i cena je dobrá“ „Cenu neřeš. Víš, že pro tvou krásu udělám cokoli… teď když jsme zase spolu. „Vezmete si teda ty zelené?“ zeptala se prodavačka. „Ano. Ty budou pro dcerku nejvhodnější.“ „Platíte kartou, hotově nebo šekem?“ „Šekem, děkuji.“ Viktorie byla ten den moc pyšná na svoje nové šaty, které bude moci za pár měsíců vyzkoušet. Bylo krátko po odpoledni. Kolem jedné nebo druhé hodiny a tak si Viky s mamkou řekly, že by bylo moudré se najíst. Šly tedy do jednoho menšího podniku, protože s sebou neměly takový výběr slušného oblečení. Nebo spíše vhodného. Dali si výborné italské špagety s jemnou omáčkou a samozřejmě sýrem. Když se Viky navrátila zase domů, čekala je služka i babička a s takovou malou přetvářkou se usmívali. Ale opravdu jen malou, proto se tomu pak už nevěnovala. Vzpomněla si na zrcadlo a běžela do pokoje. Babička zatím upravila vše tak, aby si toho Viky nevšimla. Jenže problém nastal, když začala hledat v šuplíkách střepy. Prostě tam nebyli. Zeptala se nejdřív služky, ale ta neměla o ničem páru. Babičce, která poslouchala jejich rozhovor za stěnou, začal zvonit mobil a tak ho zvedla. Okamžitě strnula, když zjistila, že volá policie. „Nic jsme nenašli“ oznámili jí. Protože právě procházela Viky, která šla do kuchyně, aby se napila po horkém dni něčeho z domácí přípravy objednaného barmana, musela začít mluvit trochu nenápadněji. „Jo, tak to nevadí. Však se tolik nestalo.“ Po rozloučení zavěsila. „ To byla sousedka“ řekla, aby seznámila Viky se situací. „Její ptáci ozobali pár ozdobných keřů na plantážích za městem. Nebyla to taková škoda, aby to bylo na nějaké řízení a tak prý jako omluvu něco upeče a přiveze.“ Viky jen kývla. „Nevíš babi, kam se poděly ty kusy zrcadla, co jsem měla v nočním stolku?“ „Ou. To opravdu nevím.“ Poté se Viky odebrala do svého pokoje, aby případu přišla na kloub. Okamžitě obvolala kluky. Těm se, jak bylo známo, moc nechtělo, ale nakonec teda přišli. Když se dozvěděli o problému, který se stal, nevěděli, co mají dělat. „To snad není možné a zrovna to vypadalo na velké dobrodružství.“ řekl Pepe. Viky se na něho zamračila a s odhodláním povídala. „My to nevzdáme.“ Jako znamení, že toto potvrzují, spojili ruce a odpřísáhli to. Čekal je zase konec dne a Viky je nechala opět spát u sebe nebo spíše v babiččině vile. S jejich rodiči bylo jasně vše už dopředu dohodnuto. „Myslíte, že to rozluštíme a zjistíme, kam zmizeli ty střepy?“ zeptal se těsně před tím, než všichni usnuli Luis. „Určitě jo“ řekl neznámo kdo, protože odpověď zakrylo zívnutí. Potom šli všichni spát. „Eh“ zaznělo ráno, když se Luis protahoval. To probudilo Pepeho z krásného snu o Viky. Ta zase byla vzhůru celou noc, vůbec se nevyspala. Myslela stále na to, kam zmizely střepy. Ráno přišla otevřít okno, těsně po jejich probuzení, služka. Ta vykřikla, když na dolním rámu okna spatřila tmavou šlápotu. Viky přiběhla k oknu jako první. Než kluci vstali, už věděla, jak je na tom situace. Znaky na podrážce už viděla. Byl to znak kříže, který byl na vstupních dveřích do katedrály. Stopa a boty k ní patřící musí patřit jedině někomu, kdo v kostele pracuje nebo bydlí. Kdo ví? Vydali se tedy všichni na kole přes půlku Valencie až ke katedrále. Kola zaparkovali a zabezpečili u jednoho ze stojanů pro turisty. „Ťuky, ťuk“ zašeptal Pepe a to samé i udělal na hlavní dveře katedrály. „Co blázníš?“ zeptala se ho Viky. Pepe radši neodpověděl. Jen se zašklebil. Luis zabral za kliku, ale otevřít nešlo. Oběhli přes hřbitůvek k zadní straně, kde byl druhý vchod. Tam otevřít šlo. Do tmy uvnitř se vyvalilo denní a ranní světlo. Všude byla tma. Přátelé vešli dovnitř a vítr za nimi zabouchl dveře. Nikdo v kostele nebyl. „Slyšíte to“ zeptala se Viktorie. „A co? Nic neslyš…“ „Ticho. Poslouchejte“ Opravdu byl slyšet nějaký zvuk. Zvuk úderů nějakých nástrojů. Možná kladiv. Šli za tím řinčením. „Jde to odtud.“ Zvuky byly
10
slyšet z jedné ze skříní, kam ministranti ukládali. Otevřeli ji a odhrnuli obleky. Do očí se jim po tmě, ve které si svítili mobily, nahrnula velká dávka světla.
Část Třetí Schovali se za železnou kostrou lešení a přes otvory mezi nimi se dívali na spoustu lidí vypadajících jako mniši, kteří opracovávali kov a něco zhotovovali. Bylo tam opravdu vedro. Na rukách pod vyhrnutými rukávy měli vytetovaný znak kříže. „Měli bychom jít“ do ticha oznámil Luis a Viky mu rychle odpověděla: „Máš pravdu. Jdeme!“ Otočili se a před nimi stál dva metry vysoký a nehádaje kolik široký mnich. Neměl na hlavně ani jeden vlas, ale jeho vousy byly velmi dlouhé a zajímavě spletené. Na nohách měl abnormálně velké opánky, které asi neměli moc vysokou cenu a jeho dech… radši nemluvit. „Co tady děláte?“ zařval na ně tak nahlas, že okamžitě ostatní mniši přestali pracovat a seběhli se k nim. Když to řekl, všichni tři se okamžitě otočili. Opravdu hrozný dech. „Byly jsme v kostele“ řekl Pepe a hned ho Luis okřikl: „Mlč, člověče.“ „Jo tak v kostele. Ha ha. Ostatní se také zasmáli, ale bylo to spíše z donucení a strachu k velkému mnichovi, než přirozeně. „Je načase vám udělit lekci. Připravte se.“ chtěl jim nějak ublížit a nakonec do ticha promluvil někdo jiný. „Nech je být. Patří mně.“ Ze tmy přišel na scénu další mnich. Neměl přes hlavu žádnou kápi. Na holém čele měl dvě vytetované čáry a na krku kříž katedrály. Byl výrazně hubený, ale nejspíš měl velkou autoritu. Všichni mezi sebou začali šeptat. Asi je zajímalo, co se přáteli stane. „Odveďte je ke mně.“ rozkázal nakonec, když už byl u nich a prohlídl si je. Dva mniši vyběhli z řady a popadli Pepeho a Luise. Ten třetí mnich až později zaregistroval, že má něco udělat a tak po chvilce Viky taky popadl. Později je odvedli hloub do katakomb pod katedrálou. „Ta pouta nejsou nutná, ani jim je nenasazujte“ řekl ten hlavní. „A už běžte zase do práce, ať splníme limit.“ Jejich šéf-mnich se napil vody, zasedl za shnilý a starý stůl, spojil prsty s prsty a začal. „Tak… copak tu hledáte? A prosím žádné lži?“ Přátelé pochopili, že nemá smysl lhát, protože by se dostávali jen do těžších problémů. „Nejdřív vám dáme otázku. Co přesně značí kříž, který vy mniši máte vytetované a všude visí jejich symbol?“ „Dobrá. No, to jsou znaky naší oddanosti Nejvyššímu Jedinému, ale zároveň nás to drží přísahou.“ „Sice vím, že mniši ve městě Valencie již pár set let nebyli, ale nechápu, proč se ukrýváte.“ „Potřebujeme mít soukromí od lidí, kteří se chodí jen dívat na to, jak se žilo dříve. My věříme, že na Zemi máme poslání a nenecháme si ho mařit pozemským životem. A teď bych měl otázku já, pokud tedy má odpověď stačila. Proč jste tedy tu?“ „Někdo z vašich lidí nám něco vzal. Něco, co je pro nás důležité.“ Mnich otevřel skříňku na stole a vytáhl z ní lesklý ostrý předmět. Byl to střep z jejich zrcadla. „Myslíte toto?“ My jsme to museli vzít. Zahráváte si s něčím, čemu nemůžete porozumět.“ „Ale my chceme znát pravdu!“ „Jedinou pravdou je, že toto je věc, která může změnit hodně věcí kolem nás a po celé oblasti kolem Valencie, pár kousků je myslím kvůli vykradačům hrobů i v Madridu, je střeženo různými komunitami. Nevíme, proč máte ve vile schované původní zrcadlo, ale tento kousek patří nám a proto si ho bereme.“ My ale chceme čelit tomuto tajemství a rozluštit ho. Teď už víme, že to není ledajaký kus zrcadla.“ „Nechci se nadále o tom s vámi bavit. Běžte!“ Přátelé zklamaní, ale sami odešli zpátky do domovů a vše nasvědčovalo tomu, že jejich letnímu programu je konec. Že je konec jejich dobrodružství. Mnich si zavolal svého zástupce. „Karty se začínají obracet. Nepřátelé jsou v pohybu, musíme vyslat ochránce, kteří budou nenápadně chránit Pepeho, Luice a hlavně Viktorii. Tuším, že oni jsou ti vyvolení. Vyvolení, kteří zbaví svět chyb našich předků. Brzy vypukne
11
válka mezi klany ochránců a vzbouřenců. Budeme je potřebovat. Chraňte je. Musím osobně zmobilizovat tajné organizace v Římě.“
*** O trochu dál, na úplně jiném místě se chystá na začátek prázdnin Pavel Řehák. Správě, poznali jste, že jsme v České Republice. Je asi kolem 26. června, to už jsou teoreticky prázdniny a hlavně pro deváťáky, kteří se na školu ke konci roku vybodli. Pavel, dále Palo je deváťákem. Následující dva měsíce ho čeká spousta zážitků. Je neděle, a jakožto obdivovatel různých kostelů vyjel i s dalšími úkoly do pevnosti Josefov. Dorazil brzo ráno. Asi ve tři čtvrtě na osm, což je dobré, páč je to z rodného města asi sto kilometrů. Velmi pěkné to tam bylo a strávil tam svůj čas až do večera. Pak už následovalo jen pár dní a dostal vysvědčení. V září ho čeká nová škola. Hned po čtvrtečním rozlučáku vyjel na diecézní centrum života mládeže Vesmír v Orlických horách, kam už několik let pravidelně jezdil. Tentokrát tam byl na týdnu věnovanému rodinám. Na co se teda nejvíc připravoval už asi dva roky, byla jeho cesta do Španělska na světový den mládeže.
***
12
