A3 XXI D302. Johann Karl Rojek an Leo Thun o. O., 14. November 1854

Johann Karl Rojek an Leo Thun o. O., 14. November 1854

A3 XXI D302 Der Priester Johann Rojek wendet sich schutzsuchend an Thun, weil er sich zu Unrecht angegriffen fühlt. Seit vier Jahren sieht er sich den Anschuldigungen eines Beamten ausgeliefert, der ihn wegen Hochverrats anklagen will. Zuletzt wurde er beschuldigt, sich geweigert zu haben, die Verleihung des Verdienstkreuzes an einen Stadtoberen in seiner Kirche feiern zu lassen. Rojek weist diese Anschuldigung jedoch von sich. Er beteuert indes, dass die Andacht stattgefunden habe, der besagte Beamte aber nicht anwesend war. Rojek bringt schließlich seine Freude darüber zum Ausdruck, dass er vernommen habe, Minister Thun habe ihn wohlwollend in Erinnerung behalten. Er hofft, dass dies so bleiben werde.Dem Brief ist eine Predigt von Johann Rojek beigelegt. Das Thema der Predigt ist die Revolution in Frankreich sowie die Hinrichtung von Ludwig XVI. Rojek kritisiert die Revolution und die Infragestellung der Autorität der Kirche und des Herrschers. Er führt darin zahlreiche Bibelzitate sowie Beispiele aus der Geschichte an. Schlagwörter: * Kultus Vaše Excellencí! Výsokorodý Pane Hrab#! Nadoby#ejné bezpráví donutilo mne dne 15. srpna r[oku] b[#žného] hledati obrany proti zdejšímu c. k. podkrajskému Lhotovi; nebo# jinám #tyrleté po#ínání jeho nesm##uje, než kterak by mne snad i z velezrády obviniti mohl; – vždy# i nejposledn#ji vyslovil se, že celé dva dni pracoval o žalob# proti mne k výsokému c. k. ministerstvu, a tentokráte již se jedná o existenci mou. – A# tu o velikou v#c b#ží, ba o nejv#tší, – p#edc – #istého jsa v#domí – docela pokojným duchem pat#íti mohu i také hledím v budoucnost, pokud brány spravedlnosti v Rakousích nejsou zav#eny, – tajná udání neumo#ila zásadu: Audiatur et altera pars, – a jednotlivým ú#edník#m privilegium není dáno, by sm#li muže loyalní a o #ád zemský zasloužilý naprosto cti a víry zloupiti. – Muž ten, který za bílého dne vidí strašidla pošlá z fantasie neduživé, – a urážkou samého c. k. apoštolského Veli#enství pokládá každé neuskute#n#ní osobní vlády a taktéž prohlásil obecenstvem, že necht#l jsem ud#lení k#íže záslužního p#edstavenému zdejšího m#sta oslaviti kostelní pobožností – ano i povedlo se jemu v#tšinu sousedstva zdejšího slovy svými v blud a tudíž v ho#kost proti mne zavesti a v tom utvrditi, když se ve#ejn# projád#il, že on dokázal toho, že musím v chrámu pobožnost slavnostní vykonati; – však sám té slavnosti byl prázden, když – pobou#iv prve m#š#anstvo – mímo nadání den p#e tím odejel do rodného svého m#sta. #e#, kterou jsem u p#íležitosti té mluvil, nebyla docela hledána a d#lána, jelikož sta#ilo p#ed Bohem a lidem z#eteln# vysloviti staré náhledy a zásady stvrzené a prot#íbené zkušeností osobní a d#jinnou, – a toliko ohled p#ísný bráti na r#znou vz#lanost poslucha##v, mnohem r#zn#jší jich náhledy a osobní mé nad míru zobtížené postavení.

—1—


Vysoce oblažila mne ta zv#st, že Vaše Excellencí rá#ila jmeno mé v pam#ti p#íznivé zachovati; – tím bolestn#ji dotýká se mne pomyšlení to, že by Excellencí Vaše obvinnováním zdejšího c. k. podkrajského mohla jméno mé v pochybnost bludnou bráti aneb dokonce znamenáno je míti známkou – p#i nejmenším – Kn#ze neloyalního. – Jelikož pak se mi p#ed lety toho št#stí dostalo, osobn# seznati vzácnou p#ímost a výsokou šlechetnost Vaší Excellencí, nemohu déle obrániti se vnit#nímu puzení; – i osm#luji se p#ímou d#v#rností však i hlubokou uctivostí #e# mou – co vyznání mé církevní a politické – bez všeliké zm#ny2 Vyznání církevní a politické kn#ze Ivana Karla Rojek-a d#kana v Novém M#st# nad Metují vyslovené #e#í chrámovní dne 29. #íjna 1854 V Kristu Ježíši, Pánu našem, shromážd#ní! Ve valném zástupu a slavnostném pr#vodu vid#li jsme m#š#anstvo zdejší vejíti do tohoto chrámu posvátného. – Neoby#ejná tato slavnost a zde posud nevídána, dává mi p#íležitost také zvláštní #e#í osloviti vás. Bychom pak v#ci sv#tské nestav#li nad božské, usv#domíme se prve jako k#es#ané, kde se nalezáme. a. Kristus Ježíš, král nebeský, takto vy#kl: D#m m#j jest d#m modlitby. Mt. 21 [Matouš, 21]. – tedy d#m služby Boží, – v n#mž toliko služba Boží konána býti má, – a všecko odsud vzdáleno, co mysl #lov#ka od služby Boží – od Boha odvracuje. – Dokládá sv. Jan Zlatoustý: Chrám jest p#íbytek and#l#, brána nebeská, ano – nebe samo. Sv. Nilus pak: Považuj chrám co nebe, a navštívení jeho jako navštivení nebe, a ni#eho v n#m nemluv a ne#i#, coby chutnalo zeminou t.j. záležitostmi pouze zemskými; – a sv. Bernard dotvrzuje: (Pakli arciotec Jakob probudiv se ze sna, v kterémž vid#l vid#ní Boží, zvolal:) Jak hrozné jest místo toto! Není tu jiného, jedin# d#m Boží a brána nebeská. Vpravd# Hospodin jest na tomto míst# a já jsem nevid#l (Gen. 28.); o# hrozn#jší jest místo toto – a všeliké úcty hodné, kteréž sv. and#lové navšt#vují a kteréž i sám Pán svou p#ítomností napl#ovati rá#í. (sv. Frant. Sal.:) Kdež se Kristus v ob## ob#tuje a kdež se Jeho nejsv#t#jší t#lo nalézá. ? Divno-li tedy, jestliže Kr. Ježíš také horlil o #est domu Božího, – když On – jsa vt#lená láska, dobrota a milosrdenství – dle slov sv. Jana apoštola: ud#lav sob# bi# z provázk# všecky vyhnal z chrámu. – ? – 2, 15. b. Jakou tedy #e# mluviti smí služebník Boží, pastý# duchovní, v této svatyni? – Kr. Ježíš takto na#ídíl u#edník#m svým: Jdouce po všem sv#t# kažte Evangelium všemu stvo#ení. Kdo uv##í a pok#t#n bude, spasen bude, – Kdož pak neuv##í, bude zatracen. Mar. 16– Sv. apoštol Pavel dokládá takto: My pak kážeme Krista uk#ižovaného, žid#m zajisté pohoršení, – pohan#m pak bláznovství. 1. Kor. 1., a op#t dí: Ne sami sebe kážeme, ale Ježíše Krista, Pána našeho: sami pak o ob# pravíme, že jsme služebníci vaši pro Ježíše. Pakliže tedy tento chrám jest d#m Boží, d#m modlitby. – A pakliže toliko Kr. Ježíš uk#ižovaný kázati se má, – aniž kn#zi sebe sama kázati smí: kterak tedy tato dnešní – pouze sv#tská – slavnost p#ichází v spojení se službou Boží? – Tou cestou: že slavnost dotýká se vlastn# posvátné osoby císa#e a krále našeho katolického, – že i ona dává p#íležitost i p#edm#t kázati Evangelium Kristovo, – mluviti o povinnosti k#es#anské, – a kterou pro dnešní naše vzd#lání zahrnuji v slova knížete apoštolského, sv. Petra: —2—


Boha se bojte, - krále v uctivosti m#jte.

1. Petr 2, 17. Kristu Ježíš, Syn Boha živého, jemuž dána všeliká moc na nebi i na zemi. – On# jest nám nejvyšším vzorem a p#íkladem života, p#íkladem vykonávání povinností Bohem nám uložených. P#íklad a u#ení Krista Ježíše samojedin# jsou také s to p#ipraviti nám nejvyšší blahobyt na zemi. – Zajisté jen jediného dne k tomu t#eba, kdyby všichni lidé s up#imností vykonali p#ikázání téhož Kr. Ježíše: Milovati budeš Boha nadevšecko a bližního jako sebe samého. – a za tento jediný den celý sv#t docela jinou tvá#nost nabude, – blahodárný život nastane ve všech rodinách, ve všech obcích, ve všech zemích, u všech národ#; – nejv#tší díl slzy, které nyní v potocích zemi naši denn# svlažují, vyschly by; – nebo# p#estalo by všecko to tisíceré a tisíceré trápení a soužení, jimiž zlovoln# lidé se sužují a trápí, – a jako zlým duchem posedlí zkázy a záhuby bližního se domáhají! Nep#išel Kristus Pán na sv#t, aby království sv#tské založil, nebo# #ekl: Království mé není z tohoto sv#ta, – ale aby nás vysvobodil z otroctví h#íchu a u#inil nás d#dici království nebeského; – on# p#išel, aby nám dal p#íklad poslušnosti k Otci nebeskému, p#itom však také p#íklad poslušnosti k mocnosti sv#tské. Kristus Ježíš káže všem, kte#íž v n#ho v##í: Dávejte co jest císa#ovo, císa#i, a co jest Božího, Bohu. – Kr. Ježíš podrobil se dani, kterouž za sebe i za Petra zaplatil. – Když pak on, jsa nejsv#t#jší vle#en byl p#ed soudné stolice co bu#i# a lotr, – tu# moci sv#tské se podrobil; – a když Pilát mluvil k n#mu: Nevíš-li, že mám moc tebe uk#ižovati a mám moc tebe propustiti? – tu odpov#d#l Spasitel slova, kteráž všichni k#es#ané, zvláštn# pak všichni zt#ešt#nci našeho v#ku hluboko v pam## a srdce své m#li by vložiti, #ka: Nem#l bys žádné moci proti mne, kdyby nebylo tob# dáno s h#ry. Tak slovy a podvolením se soudu sv#tskému nadevšecku pochybnost postavil Kr. Ježíš pravdu tu, že všeliká moc na zemi pochází jedin# od Boha, – a proto jen svatou pravdu vyznávají mocná#ové, když se píše: Z milosti Boží, ne pak z milosti lidu. Co však Kristus Pan u#il a u#inil, to kázali též sv. apoštolé, Duchem sv. osvíceií; – a toto u#ení neporušené zachovává církev sv. Katolická, kterouž Kristus Ježíš založil na skále Petrov#, – již dal p#islíbení: Já s vámi jsem po všecky #asy až do skonání sv#ta. Mat. 28. Která dle slov sv. Pavla jest d#m Boží, církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy. / Tim. 3, – o niž #ekl Pán: neuposlechne-li kdo církve, budiž tob# jako pohan a publikán. Mat. 18. Tato církev svatá dob#e ví – nebo# zkusila toho dost trpce v b#hu 18.set let až do dnešního dne – že moc od Boha danou vykonávají ne and#lé, ale lidé, lidé k#ehci, nedokonalostem všelikým podrobeni, – a že tato moc od lidí p#evrácených i proti samému Bohu a nejsv#t#jší v#li jeho m#že být obracována; - ale jakož, by# byli hospodá#ove a pánové sebe p#evrácen#jší, p#ede církve sv. dle apoštola velí: Služebníci, poslušni bu#t# ve všem pán# svých t#lesných, ne na oko sloužíce, jako lidem se líbíce, ale v sprostnosti srdce, bojíce se Boha; – by# rodi#e sebe více nehodnými u#inili lásky dítek svých, p#edc neustává napomínati: Synové a dcery, poslouchejte rodi## ve všech v#cech; nebo to jest libé Pánu; tak podobn# by# všeobecný zmatek zpletl rozum lidský, – by# i moc sv#tská stržena byla z cesty pravdy a spravedlnosti, církev svatá – jakožto po všecky #asy #inila, až do skonání volati bude syn#m lidským slovy Krista a apoštol#v: Dávejte, co jest císa#ovo, císa#i. – Každá duše mocnostem vyšším poddána bu#, nebo# není mocnosti, le# od Boha a kteréž jsou, ty od Boha z#ízeny jsou; protož kdo se mocnosti protiví, z#ízení Božímu se protiví a kte#í se protiví, odsouzení sob# dobývají. báze#, tomu báze#; komu #est, tomu #est.

– Dávejte všem co jste povinni: komu da# tomu da#; komu clo, tomu clo; komu z #ím 13.

—3—


Poddáni bu#te všelikému lidskému z#ízení pro Boha, bu#to králi jako nejvyššímu, aneb vlada##m, jako od n#ho poslaným k potrestání zlo#inc# a k pochvale dobrých; nebo tak jest v#le Boží, abyste dob#e #íníce k ml#ení p#ivedli nev#domost nemoudrých lidí.

1. Petr 2. A slova sv. Pavla: Prosím pak p#edevším, aby #in#ny byly prosby, modlitby, žádosti, díku#in#ní za všecky lidi, za krále i za všecky, kte#í jsou v vysokých ou#adech postaveni – 1. Tim 2. A #emu církev u#í – vždy skutkem osv#d#ili v#rni k#es#ané, v#rni u#enníci Kristovy; – zvlášt# pak vznešeným p#íkladem jsou nám první k#es#ané, kte#íž po 300 let pod císa#i pohanskými pro víru Kristovu nejukrutn#jší všecko pomyšlení lidské p#evyšující – protivenství museli snášeti – ale proto p#edc osv#d#ili se nejv#rn#šími poddanými. – M#li-li k rozkazu pohanskému zap#íti Krista, tu# ovšem zvolali s apoštoly: Více sluší poslouchati Boha než lidí. Act. Ap. 5– ale t#lo své voln# vydávali mukám, ano i radovali se a díky vzdávali Bohu, že hodnými byli uznáni trp#ti pro jméno Kristovo; – týkalo-li se pak co povinností jich ob#anských, – tu# byli vždy mezi prvními i nad pohany. Co jsem pravil, doložím ze spis# prvních K#es#an#. Sv. mu#enník Justin hájí k#es#any proti ná#k#m pohanským – a tu píše mímo jiné pohanským císa##m #ímským Antoniovi a Mark Aureliovi: My se ovšem klaníme jedinému toliko Bohu; ostatn# ale vždy hotovi jsme poslouchati vás ve všem s ochotností; – uznáváme# vás za vlada#e na sv#t#, a prosíme tež Boha bez ustání, aby vám s nejvyšší vládou dal též rozumu k moudrému nakládání s poddanými. A Tertullian ve spisu svém k pohan#m dokládá, pro# k#es#ané všeliké vzpoury se varují, #ka: My k#es#ané jsme od nedávna, a již naplnili jsme všecky kraje vaše, vaše m#sta, ostrovy, hrady, pevnosti, sbory. ano i tábory, … palác císa#ský, senát a ve#ejná místa; – jediné chrámy vaše z#stavili jsme vám. … Ježto však my tak ochotn# na smrt se vydáváme, zdaliž bychom nebyli schopni a hotovi k jakémukoli boji, a by# nás i menší byl po#et, nebylo nám p#ikázáno, rad#ji od jiných smrt p#ijímati, než abychom sami zabíjeli?

– kdyby dle u#ení naše

A když k biskupu a mu#enníku Acháciovi mluvil ú#edník pohanského císa#e Decia: Náleží# tob# milovati knížata naše; – odpov#d#l muž svatý: A komužto více k mysli jde, kdož císa#e tak miluje, jako jej miluje lid k#es#anský? Ustavi#ná a stálá d#je se od vás modlitba za n#ho, aby na tomto sv#t# prodlouženého v#ku došel, národy mocí spravedlivou #ídil, a t#ch neklidn#jších #asu za svého mocná#ování požíval? – Tak jednali první k#es#ané pod císa#i a ú#ady pohanskými; – a jak my k#es#ané jednáme pod císa#em k#es#anským

– katolickým – ba apoštolským? Sv. Št#pan král Uherský, vroucí horlivostí k tomu pracoval, aby národ jeho na víru Kristovu byl obrácen. – Za toto blahodárné p#sobení nazval jej svatý Otec, papež #ímský: králem apoštolským. – Tohoto titule užívali i posloupní králové uherští. – Jeho Milost císa# a král náš František Josef I. však ustanovil se na tom a na#ídil, aby jemu titul dán a psán byl: Císa# apoštolský, – císa#ské královské apoštolské Veli#enstvo; patrn# všemu lidu a zvlášt# svým národ#m najevo dávaje, že i on chce být císa#em apoštolským. – Apoštolem na tr#n, – apoštolskou horlivostí a sv#domitostí cht# p#sobiti na rozší#ení, zvelebení a utvrzení víry v Krista Ježíše a svaté jeho církve. – Dob#e# uvážil a porozum#l on slova Kr. Ježíše: Dávejte, co jest císa#ovo, císa#i, a co jest Božího, Bohu; – – uznal#, že kdo nedá Bohu, co jest Božího, ani nem#že císa#i dáti, co jest císa#ovo; – jelikož jen kdo Boha poslušen a Bohu v#rný jest, také pro Boha poslušným a v#rným setrvá císa#i svému; – jinak nic! – le# k v#li zaopat#ení svému – a pokud jemu z toho jde užitek. – Protož i vidíme jej, an# p#edkem vynasnažuje se dávati Bohu co jest Božího. V mladistvém v#ku – 18. let stár – dobou bou#livou, když zráda ohavná celé krajiny odtrhnouti se p#i#inila od zemí císa#ských a kdež mocí vále#nou musel dobývati sob# d#dictví p#edk#v svých, —4—


nastoupil on stolec královský císa#ský, – a v#bec známo, že všechny radosti, kteréž tak mladý v#k v takovém postavení podává, v ob## p#ináší starosti a pé#i o dobro svých zemí, ano i no#ní doby ob#tuje, cht# tak #ka sám v#d#ti, vše obstarati a opat#iti, že z mnohých již stran obávání d#vodná byla vyslovena, by p#ílišným namáháním na zdraví svém neutrp#l a života si nezkrátil. V#rný jsa katolík – jako císa# a král nepokládá se pánem – ale synem prvním církve svaté, a protož vyslovil v#li svou, by církev Katolická v záležitostech svých církevních dle ustanovení Krista Pána svobodnou m#la v#li, a bez všeliké p#ekážky dle sv. Evangelia o spasení v##ících pracovala. Bedliv dávati Bohu co Božího jest, netoliko denn# sklání kolena svá p#ed Synem Božím p#i drahé ob#ti mešní – ale tu víru svou vyznává i p#ed zástupy syn# sv#ta. P#íkladem z mnohých budiž, že lonského roku ve Vídni po Myslivecké t#íd#, jedné to z nejlidnat#jších ulic hlavního m#sta, pospíchal kn#z s nejsv#t#jší Svátostí k nemocnému; sem a tam obnažila se více hlava lidu v##ícího, než velká v#tšina moudrých a osvícených syn# sv#ta toho, kte#í – jak #íkají – tu náboženskou pov#ru již vyzuli, nevid#li – ovšem pak necht#li vid#ti tu nebeskou ut#chu umírajících. – Tu však po jednou zastaví se ko#ár skvostný, – z n#ho vystupuje pán mladý – a ku podivu všech kleká na ve#ejné ulici na kolena svá – a obnaženou hlavou žádá o požehnání s Nejsv#t#jším. – Ale ješt# v#tší tu div; – pojednou všecky hlavy se obnažily, – všickni mímojdoucí bez rozdílu smekají a jako zaražení hledí; – ovšem – vid#li zde kle#eti císa#e a pána svého – císa#e apoštolského, který p#íkladem svým jako apoštol hlásá lidu zesv#tštilému víru v Krista Ježíše, Syna Božího, p#ítomného v svátosti. – Tak vyznává Krista a dává Bohu co Božího jest i p#ed lidem, – a za to moc Boží osv#d#uje se nad ním, když již pon#kolikráte z nebezpe#enství života vytržen byl jako zázrakem. A však starostí plný je život jeho; – nebo# když neš#astné ono zbou#ení ve Vídni, v Itálii a Uh#ích p#ed n#co málo lety nesmírné na zem# naše uvalilo, – op#t v nebezpe#enství trváme nových a záhubných válek. – V okolnostech t#chto však sv#tu známo, že císa# a pán náš k tomu celou sílu sm##uje, by pomoženo bylo s pomocí Boží v dluhách zemských, k #emuž i my povinni jsme se vaší ob#tí napomáhati; – jakož i ve vále#ném nebezpe#enstvím vyslovil se, že jiné politiky užívati nechce, le# která sm##uje k prosp#chu národ#v jemu sv##ených. S úctou hlubokou pat#ejí všickni cizozemci, kte#í mají smysl o blaho #lov##enstva, na císa#e a pána našeho mladistvého; jméno jeho oslaveno jest již nyní mezi všemi národy Evropskými; – v osob# jeho vid#jí všickni šlechetníci nad#ji lepší budoucnosti; – a my – my, pod jehožto žezlem žijeme, jehož pánem svým nazýváme, – my bychom z n#ho nem#li nikdy vzdávati Bohu? – my bychom nem#li v#ele se modliti, by B#h živil jej a milostí svou vedl ho po cestách spravedlnosti nebeské? – modliti se nejmén# tak, jak první k#es#ané modlili se za císa#e své pohanské? – úctu, lásku a poslušnost prokazovati jemu nejmén# tak, jak se osv#d#ili první k#es#ané k pohanským mocná##m svým?! Jiná ale otázka staví se nám tu p#ed o#i, totiž: Zdali pouhá osobnost, – pouhý p#íklad – pouhá v#le císa#e a krále našeho šlechetného vysta#í zni#iti a vyhladiti p#evrácené smýšlení v#ku nyn#jšího, – za to pak v srdce všech jeho poddaných daleko rozsáhlých zemích rakouských vložiti v#li silnou, by dávali Bohu co jest Božího, – a proto také císa#i co jest císa#ovo, - a tudíž by dle slov sv. Pavla: od#eknouce se bezbožnosti a sv#tských žádostí – st#ízliv# a spravedliv# a pobožn# živi byli na tomto sv#t#? – Tit. 2. V zemi francouzské žil král Ludvík XVI. – Byl# to kníže slouže Bohu nejvroucn#jší nábožností; – v povinnostech svých královských osv#d#oval nejvyšší sv#domitost; – celé dycht#ní a smýšlení jeho sm##ovalo toliko k blahu poddaných, k provedení spravedlnosti, udržení #ádu a po#ádku; v —5—


domácnosti své pak sloužil za vzor šlechetného manžela, pe#livého otce a láskyplného pána; – na #asy dlouhé nem#la zem# francouzská na tr#nu svém muže takového, který v každém ohledu byl cti nejhodn#jší, – o n#mž #íci se m#že, že koruna královská ne tak ozdobovala jej, ale že on sám byl ozdobou koruny královské. – N#že, – a tohoto krále vidíme, kterak lid zbou#ený a rozjit#eny vede jej co zlo#ince a zrádce do žalá#e – a dále vede jej ku gilotin#, když s#ata jest hlava jeho! – Jak to bylo možno v zemi k#es#anské, v zemi, která pro svou vzd#lanost výsoce byla proslavena, – kamž tak #ka putovati musel každý, když dobrý mrav a vzd#lanou zp#sobilost cht#l si p#ivlastniti? – Tak ptáme se v udivení. Kde se nedává Bohu co jest Božího, – tam# i p#estane se dávati císa#i, co jest císa#ovo! – Kde se rozhází oltá# Pán#, tam# ovšem z#ítí se i tr#n královský! – Když národ francouzský – vlastn# sv#dcové jeho – dosp#l tak daleko, že na sn#mu zákoném prohlásil: Není Boha! – a žalá# i smrt vy##eny byly tomu, kdož by byl vyznal Krista – tu# ovšem take nemohlo býti více Krále z milosti Boží! Když v#dcové lidu v slavném pr#vodu uvedli Komediantníci do hlavního chrámu Pa#ížského, – ji na oltá# posadili jako bohyni rozumu – a ji poctu bohyn# vzdávali, – tu# ovšem musela téci krev královská. Snad #eknete: To u#initi mohla jen ta chátra lidská, – jen ten surový, nevzd#laný lid z ulic, – – A což se neop#elo Kn#žstvo slovem Božím? – Kde byla šlechta? – Kde ú#edníci? – Kde všichni ti, jenžto moc vládli? – Kde všichni ti u#ení a na vysokých školách vzd#lani? – Kde byla stráž královská? – Kdež #etne hrdinské vojsko smrtící zbraní opat#ené?? Vidíváme, že na nejvyšších vrcholích hor mraky shromážditi se po#ínají, – z nenáhla celé hory zakryjí – a snižujíce se padají v kraj a údolí, až i sv#tlo denní zastinují. Tak domn#lá moudrost sv#ta toho, k#iv# filosofie zvána, v pochybnost beroucí vše co Bohem zjeveno, – spojená s prostopášností života – zponenáhla zobecn#la ve vyšších spole#nostech Francouzska – ano i p#i samém dvo#e královském. – Nákaza ta, podporována spisy a knihami hlásajícími nev#ru, – v posm#ch dávajíc i oby#eje i pravdy náboženské, – potupou stíhajíc i kn#žstvo, hlásatele Evangelium Božího, – nákaza ta ší#ila a spoušt#la se do nižších stav# tak, že kdož vzd#laným slouti cht#l p#ed sv#tem, aneb bych se srozumiteln# vyjád#il, kdo jako nyní p#ed lidem „Bildunk“ sv#j okázati cht#l – tím samým po#al zapírati povinnosti své k#es#anské – chvástal se úsm#šky a holou nev#rou ve spole#nostech – po hospodách – na trhu i v domácnosti. Tito p#íkladové, tyto #e#i museli kone#n# i ten nevzd#laný lid na ulici nakaziti, že složiv všecku úctu k Bohu co divá zv## hled#l jen k tomu, #ím by nasytil rozdrážd#nou náruživost t#la svého. – Jako Kristus Pán p#ipodobnil království Boží kvasu, kterýžto vzavší žena zad#lala do t#ech m##ic mouky, až zkysalo všecko. Luk. 13 – tak podobn# kvas prostopášnosti vyšších stav# prošel na v#tší díl celý národ francouzský až zkysalo všecko. Co mohlo kn#žsvto p#sobiti, když prve na ve#ejném sn#mu zemském Mirabeau ona památná slova: Chceteli zm#nu v #ízení zemském, musíte prve lidu francouzskému vzíti víru katolickou; – a stalo se tak; – když to bylo heslo mudrc# francouzských: Zni#mež zlopov#stnou víru k#es#anskou. – Když ve#ejn# se hlásalo, že jen tehdáž na zemi bude dob#e když st#evami posledního kn#ze zaškrcen bude král poslední!? – Jakého divu, když i tu slovo Kristovo op#t se vyplnilo a jako za #asu císa## pohanských kn#ži na sta – i tisíce krev svou vycedili na popravišti!? A stráž královská? – Ta klesla pod vražednými nástroji lidu rozkáceho; – a vojsko? – Spojilo se s lidem; – a šlechta? – bu# na popravišti zhynula, bu# na út#ku do sousedních zemí spásu nalezla; a —6—


Mudrci, u#ení a na vysokých školách vzd#lání? – Ti# stali se v#dci lidu v takové krvežíznivosti, že p#ekonali i tu zv## dravou – pozustavivše p#íklad, že pod sluncem nem#že býti v#tší ohavy, – v#tšího krvola#níka, – v#tšího ukrutníka, jako #lov#k – by# i podle zp#sobu sv#tského vzd#lány, však zbavený víry a Boha a v##nost! Praví pak král Šalamounovi: nic není nového pod sluncem, aniž m#že kdo #íci: Hle to# jest cosi nového: nebo již to bylo p#ed v#ky, kte#íž byli p#ed námi. Eccles 1.1. – Ano, nic nového pod sluncem! – nic, co by se již nebylo stalo, by# i p#i jiných okolnostech! – Stejné p#í#iny p#sob#jí vždy na stejný ou#inek. A proto historie vším právem sluje u#itelkyní života, – nebo# minulé d#jiny lidstva ukazují nám jako v zrcadle, kterou my jdeme cestou a k jakému tudiž dojdeme konci. A celá historie #emu u#í a co dokládá p#íklady, než tu jedinou pravdu, že jakož jednotlivému #lov#ku, tak i rodinám a celým národ#m potud jest blaze, pokud dávají Bohu co jest Božího; – ale hynou a zahynou, když vypov#dic poslušnost Bohu nev##e se podají; – a proto také pravdivé jest slovo muže znamenitého, – že celé d#jiny #lov##enstva nic jiného nejsou, le# ustavi#ný boj nev#ry proti ví#e. Ale kolik jest muž# t#ch, kte#í by povážliv# rozváživše d#jiny sv#ta odsud nabývali moudrosti k posouzení p#ítomnosti a vynalezli prost#edky p#ipravující lepší budoucnost? – Kolik jest t#ch, kte#í by ze smutných osud# vlastní naši vlasti byli zmoud#eli a poznali, které v#ci nám k pokoji slouží? – A což aspo# z toho, co od šesti let událo se v zemích rakouských i ve vlasti naši, žádného ponau#ení jsme si nevzali? – – O, zajisté u všeobecném onom hnutí mnohý vlastimil v svatém zápalu pro Boha církev, krále a vlast s ob#tivou ochotností byl tu p#i ruce, by pomohl udržeti #ád a po#ádek – a zabránil vytržnostem záhubným; – ale bolestn# zachv#l se vida, an# Boží v#c zrádou se odstupuje, Kterak mnohým z t#ch tak zvaných a vnucených v#dc# lidu nešlo docela o Boha ani o církev, – ani o krále, – ani o vlast, ale samojedin# o nasycení ctižádosti jich; – nešlo jim o trvající blaho lidu, ale aby lidem jími zlobou#eným dostíhli cíle žádostí svých špinavých; – – nešlo jim o království Boží a spravedlnost jeho, - nešlo jim o pokoj lidu na zemi, – ale kterak by lidu vzali víru v Krista, – víru katolickou – a v z#íceninách Rakouska poh#bili tr#n král# zd#d#ných! – – Heslo jejich by# tajené však sk#tky ztvrzené, bylo: nedati Bohu, co jest Božího – a proto take muselo býti druhé heslo jejich: nedati císa#i, co jest císa#ovo! – O#ividn# šli zbou#enci starou cestou národa francouzského cestou barikád – zrády – vražd záke#nických; – jestliže pak celou cestu s oným národem jsme neprošli, – toho d#kovati máme jedin# milosti Boží, – kteráž nám p#eje lh#tu poznání a obracení se na cesty Bohem vykázané. A této lh#ty nám dané v celé mí#e v#dom jest vznešený císa# a král náš, – a první staví se v #elo, abychom šli cestou vedoucí k blahobytu národ#v, – a cestu jinou neuznává, le# kterou vykazuje Kristus, který jest cesta, pravda a život, kterýž velí: dávejtež Bohu, co jest Božího! - – Bychom pak došli cíle žádaného, všem národ#m svým jedno a totéž dal heslo, jenž zní: „Spojenými silami.“

Co prosp#ly, co vymohly šlechetné vlastnosit, výborná v#le krále Ludvíka XVI.? – Nepodporován od svých – klesl jako mu#enník v#ku svého v rukách vrah# vši víry a bázn# Boží zbavených? – Spojenými silami! – volá tehdy císa# a král náš po rozsáhlých zemích svých! - Spojenými silami! – tak pamatuje kn#ze – ú#edníka – vojáka – m#š#ana – rolníka, každého od nejvyššího zástupce svého až k nejchudšímu hospodá#i – Spojte sily své s mojími! – tak volá, abychom vystav#li d#m nového Rakouska, v n#mž by blaze bylo žíti všem rodinám naším! A to heslo císa#ské nem#lo by nás zmužiti, bychom chut# ruky k dílu p#iložili? – a to tím více, když základní kámen nového Rakouska položil slovy Kristovými: Dávejte Bohu, co jest Božího!? —7—


Církev svatá v b#hu 18tiset let prošla školu života; – prvních 300 let od císa##v #ímských co nejukrutn#ji jsouc pronásledována m#la býti z ko#ene vyplen#na, a hle! – mocné ono císa#ství, kteréž ve t#ech dílech sv#ta se rozprostíralo, ono sesulo v z#íceniny – , a po n#m v b#hu téhož #asu kleslo ano i v nepam## padlo nejedno slavné a mocné království, že nyní sotva n#kdejší jeho hranice udati m#žeme. – Po kolikáté již zm#nila Evropa tvá#nost svou? – ale církev nezm#n#ná p#e#kala všecky zm#ny sv#tské a p#e#ká je až do skonání sv#ta, – nebo# není z lidí, ale z Boha, Kristus s ní až na v#ky, – a s Kristem nep#estala denn# volati k národ#m: Dávejte, co jest císa#ovo císa#i a co jest Božího Bohu. – Mu#enníci církve svaté hájili sice víru svou proti násilí, #kouce s apoštoly: Sluší poslouchati více Boha než lidí , – ale umírali s vyznáním slov Pán#: Dávejte císa#i, co jest císa#ovo! – Oltá# Boží nestojí na tr#nu královském, ale tr#n postaven jest na oltá#i, – a protož každý v#rný kn#ž, v#rn# stoje p#i oltá#i Božím jest sebou v#rným strážcem a ochrancem tr#nu královského, nemoha z p#esv#d#enosti katolické jinak kázati, než slovy mistra svého: Dávejte, co jest císa#ovo císa#i a co jest Božího Bohu! Spojenými silami! – tak volá císa# a král náš ke všem svým ú#edník#m a služebník#m, – ke všem, jimž jakákoli moc neb práce jest sv##ena a v záležitostech zemských. – Církev sv. stále opakuje v##ícím slova sv. Petra: Poddáni bu#te všelikému lidskému z#ízení pro Boha: bu#to králi, jako nejvyššímu, aneb vlada##m, jako od n#ho poslaným k potrestání zlo#inc# a pochvale dobrých. 1. Petr. 2. Jakož tedy k#es#ané povinni jsou jim poslušností, tak jejich jest povinností: ni#iti zlo#in a podporovati dobré. A zdali to není nejvd##n#jší a nejzáslužn#jší úkol míti tu moc morální i materiální rušiti zlé a ší#iti dobro #lov##enstva?! – Nad to služebník dobrý plní v#li pána svého, jak velí apoštol. Služebníci, poslušni bu#te ve všem pán# svých, ne na oko sloužíce, ale bojíce s Boha. Smím-li slova Kristova obráceti na pom#ry sv#tské, tedy p#ipomínám slovo Pán#: Ne každý, kdo mi #íká: Pane, Pane! vejde do království nebeského, ale kdo plní v#li Otce mého. – A dím: Nekaždý, kdož volá: císa#, císa#! – proto již v#rný jest služebník císa#e svého, ale ten kdož plní v#li – ne svou, ale – v#li císa#e pána svého. – Pravý-li Kristus: Kdo není se mnou, proti mn# jest; kdo neshromaž#uje se mnou, rozptyluje: – i císa# a král náš m#že služebník#m svým #íci: Kdo není se mnou, proti mn# jest, – kdo semnou neshromaž#uje, kdo semnou nestavaví, ten# bourá a ni#í blaho lidu mého. – Blaho zem# zakládá se na #tverém základu; jsou to: lože manželské, stolice soudc#, tr#n panovník# a oltá# kn#ze. B#da zemi, pakli jeden ze základ# t#chto se rozviklal. – Stokrát b#da, pakli se všecky viklají od víry – od Krista!!!

– Proto v#rný služebník císa#e svého p#íkladem svým bude p#edcházeti a k tomu hled#ti, aby sám Bohu dával a od jiných bylo dáváno, co jest Božího, – v#da dob#e, že pak i císa#i a pánu jeho ochotn# bude dáno, co jest císa#ovo; – jinak nic! A což #íci mám veškerému m#š#anstvu zdejšímu p#i slavnosti jeho dnešní, zp#sobené jemu milostí Jeho císa#ského královského apoštolského Veli#enstva?! Já# zajisté již více než celé #tvrt století žil jsem mezi vámi a s vámi, i d#kazy jsem dal, že mezi vámi nehledal jsem užitku svého; – nejsa pochlebníkem a nájemníkem #ídil jsem se vždy sv#domím, nedbaje ani na chválu ani na pomluvu lidskou, nebo# s apoštolem pravím – kdo mne soudí, Pán jest – 1. Cor. 4; – však po všechen #as m#l jsem se rád k ob#ti, kdež se jednalo o dobro a zvelebení m#sta zdejšího; – vždy# práv# dnes tomu 16 let, kdež tehdejší magistrat jmenováním mne za #estného m#š#ana vyznalost svou osv#d#il mn# za služby mnou prokázané m#stu tomuto. – To mluvím zde p#i oltá#i Pán# s dobrým v#domím, však za žádnou jinou p#í#inou, le# na d#kaz, že z ú#astenství na osudu vašem dobrém i zlém, – a také jinak nemohu, ba ani nesmím, -–nebo# co správce a #iditel cirkve této odpov#den jsem jednou Bohu spravedlivému soudce živých i mrtvých, v n#hož v##ím a jehožto co milostivého soudce spat#íti žádám a vroucn# doufám; -–tak jako i vy mn# jednou budete —8—


odpov#dni p#ed tr#nem velebnosti božské! – – Jeden z mu#edník# svatých vy#kl slova tato: Kn#z Boží, kterýž pevn# drží se Evangelium Kristova a p#ikázání Boží zachovává, m#že síce usmrcen, ale nikdy p#emožen býti. Pokud stojím u ví#e a mluvím vám pravdu Boží, - vím, že nejsem sám, ale že za mnou a se mnou stojí onen král nebeský, který vyk#ikl: Kdo vás slyší, mne slyší; – kdo vámi pohrdá – mnou pohrdá; – kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kterýž mne poslal. A této slavnostní chvíle což d#ležit#jšího mohu vám #íci, – co vám s nejv#tším d#kladem mohu na srdce a do sv#domí vložiti, než slovo Kristovo: Dávejte, co jest Božího, Bohu a, co jest císa#ovo, císa#i! – Boha se bojte, krále v uctivosti m#jte! – P#išed jsem p#ed více než 25ti-lety za kaplana, shledal jsem, že m#sto vaše do minulých #as# chvalnou m#lo pov#st, – ano že považováno bývalo za jedno z nejp#edn#jších po celém kraji Hradeckém pro vážnost, rozšafnost a šlechetnost m#š#an#v zdejších. – V b#hu 25ti-let ovšem velká v#tšina starších soused#v poh#bena leží u Všech Svatých – a zcela nové pokolení vzrostlo a p#ejalo dedictví otc#v svých. – Zachovalo si nyn#jší potomstvo ono d#dictví p#edk#v svých?? Duch #asu mocn# kup#edu žene; – však duch #asu mnohé sím# p#ináší sebou, kteréž synové sv#ta rozsívají; – kteréž však syn#m sv#tla nikdy nemuže k duhu jíti. P#išel rok 1848 i s jeho nástupci; – ale mnohé slovo, mnohé smýšlení, mnohý náhled k#ivý a bludný udržel se jako koukol, z n#hož nám nem#že vyr#sti chleb života. – Nuže, co tu #initi, než vyvrhnouti všechen ten kvas nezáživný, jak napomíná sv. Pavel: Vy#is#te starý kvas, abyste byli nové skropení.? 1. Cor. 5. Jak se o#istíme? – Vykonávejme slovo Pán#: Dávejte, co jest Božího, Bohu. – Co žádá B#h? – Víru a poslušnost. – Kdo v##í, spasen bude: kdo nev##í bude zatracen, – tak praví Kristus Pán, amy smrtelníci z t#chto slov ani puntíka neset#eme. – Neuposlechne-li kdo církev, budiž tob# jako pohan a publikan; – i tato slova zfalšovati a z písem sv. vytrhnouti, ba s celým písmem sv. zavrhnouti na v#ky. – Kdo z Boha jest, slovo Boží slyší – kdož vy neslyšíte, že z Boha nejste; – kdo se slov#m t#mto m#že op#íti? Chceš-li do života vjíti, ost#íhej p#ikázání, – nebo#: P#íjde hodina, v kteréž všichni, kte#íž v hrobích jsou, uslyší hlas Syna Božíha, – i pujdou kte#í dobré v#ci #inili, na vzk#íšení života, kte#í pak zlé v#ci #inili, na vzk#íšení soudu. – I o tom se bohdá jednou p#esv#d#íme – pán nepán, – v##ící i nev##ící; – nebude-li jenom pro mnohého již pozd#!? I kdož by p#i t#chto zjevných pravdách nemuseli užasnouti, ba strnouti, když p#edc vyskytují se k#es#ané, kte#íž slov#m Syna Božího víru upírají, – lecjakému plátku a výmyslu lidskému v#tší víry p#ikládají než církvi, jimžto náboženství Kristovo platí toliko za výmysl kn#žský k zotro#ení a v poddanosti udržení lidu sprostého! Chceme-li zv#d#ti, #ího kdo ducha jest, radí nám Kristus Pán: Po ovoci jejich poznáte je. – – Církev naše svatá a my v##ící v požehnané památce chováme svaté a sv#tice, – ty, kte#íž nejedn#m k#es#an#m titulárnim zatere [?] vtipu jejich sloužiti musejí. A což tito Bohem osloveni k#es#ané ta života trávili z nepravosti? – loupili bližního? – bou#ili a rotili se? – vypalovali, plenili a vráždili ubohý lid?? – Práv# opá#n# v lásce k Bohu a bližnímu rozší#ovali požehnání každým krokem svým, – v služb# #lov##enstva i život svuj v ob## p#inášeli. Jako and#lé s nebe p#išlí památku požehnanou poz#stavili po sob# co dobrodincové #lov##enstva. A což ti mudrci tohoto sv#ta, kte#i v nesmírném sv#tle osvícenosti své vyzuli již všecku víru, – kteerá jim jest jen samá temnost, noc, hloupost a báchora? – Jakými ti jsou dobrodinci #lov##enstva? – – N#že, Evropa vid#la je již ve všech skoto zemích – na barikádách, vid#la je, an# bou#í lid proti —9—


pánu svému, strhují jej v krvavou se#, – vraždí, – pálí, – plení – a požehnané kraje v pouš# obracují, – a klatba a proklínání ozívá se po ních na staletí. Koho z t#chto dvou chcete míti t#a p#ítele, souseda a spoluob#ana? – toho, který dává Bohu co jest Božího? – aneb toho, kdo Boha i peklo zapírá? – Po ovoci jejich rozeznejte je! A proto mocí a odpov#dností správce duchovního a pastý#e vašeho napomínám vás, – nedejte se zaslepiti lichým slovem vzd#lanosti sv#tské – tím chváleným bildunkem. – Ne podle mody, komedie a román# z#izujte domácnost svou, – ale prohlížejte k jádru; – nebu#te jako d#ti, které za lesklé sklo dají si vzíti kámen drahý. – Již sv. Jan, milá#ek Pán#, takto napsal: Všecko, co jest na sv#t#, jest žádost t#la a žádost o#í a pýcha života, kterýž není z Otce, ale jest ze sv#ta. 1. Jan 2. – A nyn#jší duch #asu – a ta nyn#jší vzd#lanost co jest jiného, než rozdrážd#ná, bezuzdná žádost t#la, žádost o#í, – pýcha života? – Co jest heslem té vzd#lanosti, než slovo bohatce v Evangelium: Jez, pij, hoduj, užívej sv#ta!? – Vidíme síce uhlazený oblek, hladké otá#ení a ponížené zkrucování t#la, – slyšíme slova medotekoucí, – ale na obrácení op#t hrubost, surovost a podlost. – O všem um#ní mluviti, všecko p#et#epávati, – ale v#ru malé dít# s katechismem daleko více ví o Bohu, než obdivováni ti mudrci. – Hlavní pak známka jejich jest nevážnost k ví#e Kristov#, k církvi a kn#žstvu, kteréž nechce býti zrádcem svatyn# Boží – le#by s ním, jak #íkají, duši#ku zapíjelo. – – Náboženství jejich jest, jako prav#jí: Býti poctivým #lov#kem! – ovšem tak daleko poctivým, aby to um#l vždy tak chyt#e navleknouti, by nep#išel do kriminálu; – náboženství, které všecku ne#est dovoluje, pokud se nedá #lov#k chytiti a osv#d#iti, – a i k#ivou p#ísahu za dovolenou má, když jen pom#že! Takové náboženství – které jiného není, než nové hrubé pohanstvo – ovšem sta#í, aby nebyl za živa ob#šen, – ale aby ušel ruce Boha spravedlivého, který nebývá posmíván – to snad i ten nejchudší rozum pochopí. – – O nich již dávno byla #e#, když Kristus Pán mluvil o #lov#ku, který Boha se nebojí a lidi se nestydí, – o nich dí písmo: že h#ích jako vodu pijí, o nich mluví sv. Pavel, když píše: Mnozi chodí, a kterýchž jsem #astokráte pravil vám, – nyní pak i s plá#em pravím, že jsou nep#átelé k#íže Kristova, jichžto konec zahynutí, jichžto B#h h#ícho jest a sláva v zahanbení jejich. Fil. 3. A takové pohanstvo m#li a cht#li byste vym#niti jménem a zp#sobem vzd#lanosti sv#tské za víru zd#d#nou? – Cht#li byste dle u#ení sv#ta státi se otroky žádosti t#la – žádosti o#í – pýchy života? – toho u#ení které hlásají z barikád? – toho u#ení, které se káže nad hromadami mrtvol - nad z#íceninami požehnaných krajin? A jak by jste mohli vy to chtíti??! Protož hle#te si skrovných domácností svých v poctivosti a bázni Boží, – rovnejte jedno s druhých v skromnosti, jak to #inívali otcové vaši; – pat#te p#edevším k tomu, co vám pot#ebného a užite#ného, – a nedejte se svésti k zbyte#nostem, byste [aby jste] d#dictví otc#v svých opatrných zachovali dítkám svým, – a ne pyšnou marnotratností jim zanechali mošnu a h#l. – Nejmizern#jší zajisté pošetilost jest ta sprostá pýcha, která p#i opilství se nadýmá. Ale #isté sv#domí, skromná mysl a dobrá v#le, – to# jest poklad trvající, to# jest kapitál nesoucí hojné ouroky trvající spokojenosti, – a ten dosáhnete jedin# tenkráte, když Bohu dávati, co jest Božího. A protož, kdokoli vás a jakýmkoliv zp#sobem odvrátiti chce od Boha, od Krista a p#ikázání jeho: – toho m#jte za onoho nep#ítele, o n#mž dí sv. Petr: že jako lev #voucí obchází, hledaje kohoby sežral, – ten# jest zrádce, ten# jest bu#i#, – nebo# nechceli dávati Bohu, co jest Božího, tím mén# dá císa#i co jest císa#ovo; – zleh#í-li vážnost oltá#e – zleh#í tím více i tr#n; – podvracíli oltá# Pán# – s ním — 10 —


svrhne i stolec královský. – Dávejme tedy s horlivvostí Bohu, co jest Božího, – a pak zajisté pro Boha dávati budeme i císa#i, co jest císa#ovo. A jak bychom nedali, když milostivý císa# a král náš v osob# p#edstaveného toho našeho m#sta veškerému m#š#anstvu dal d#kaz své vysoké p#ízn# a náklonnosti? A tohoto císa#e a krále našeho postavení, kterak ono jest obtížné a nesnázemi soužené; – a hle! – celou silou mladosti své se, – nejvyšší cíl života svého hledaje i v tom: spat#iti Rakousko š#astné – spokojené a blažené! Naše dobro leží na

srdci jeho, – jako bychom sjednocenými silami nem#li býti nápomocni jemu? – jakobychom nem#li se#aditi se v jedno, aby s všemožnými ob#tmi vykoupena byla lepší budoucnost – naše budoucnost!?! A byl-li by kdo, který v nev#domosti své aneb v slepém nerozumu ani neví, že koruna královská jest koruna starostí denních a no#ních, – koruna, která p#e#asto až do krve tla#í, – a nezdají se jemu v#ci jíti jakoby cht#l: – zanech posuzování toho, #emu nerozumíš; – kdežto snad sám ani bídné hospodá#ství své zpravovati nedovedeš, necht#j pyšný rozoumek sv#j trousiti a zpráv# daleko rozsáhlých království a 36-ti milion# r#znojazy#ných národovc#v; – ale rad#ji klekni a s církví modli se – jak se první k#es#ané modlívali za pohanské mocná#e – by dobrotivý B#h darem Ducha svatého osvítil rozum a srdce císa#e a krále našeho, – by poznával a vykonával to, coby k blaženosti naši napomáhalo. – – A jelikož císa# a král – by# ten nejlepší – z#stává p#edc jen #lov#kem k#ehkým, – a není všev#doucí, aby mohl všude sám dohlédnouti, – a není všemohoucí, aby mohl sám a sám všecko vykonati, ale musí spolehati na služebníky svy – jako hospodá# na #eládku svou; – tedy# nám ovšem jeného nezbývá, le# prositi Boha op#t, aby císa#i a pánu našemu dal rádce v#rné a osvícené, – vlada#e moudré a lidmilovné, – služebníky rozšafný a bohabojný, - vojsko udatné a lidské. Než, jaké tu pochybnosti!? – My# chceme s císa#em a králem naším dávati Bohu, co jest Božího, – a tím samým pro Boha – a pro vlastní dobro naše – dávati budeme císa#i, co jest císa#ovo! A protož svaté budiž nám slovo sv. apoštola Petra – kterýmžto dnešní slavnostní památku zasv#cuji: Boha se bojte, - Krále v uctivosti m#jte!

Amen.

1 2

Es konnte nicht ermittelt werden, ob die beiden Dokumente ursprünglich zusammengehörten. Die Fortsetzung des Briefes fehlt.

— 11 —

A3 XXI D302. Johann Karl Rojek an Leo Thun o. O., 14. November 1854

Recommend Documents