A zatímco se král Vladan se svým pobočníkem ve velitelském stanu oddávali labužnickému popíjení, na polním cvičišti se na zítřejší válečnou vřavu posilovali vojáci. Ti ovšem labužnicky nepopíjeli, ti pod vedením přísného velitele cvičili v potu tváře a v plné zbroji náročné cviky. Z mladíků už tekl pot, padali, plazili se a dělali dřepy už od rána a pořád slyšeli řev velitele, který jim v pravidelných intervalech přikazoval: „A leh! A vztyk! A leh! A vztyk!“ a vojáci vstávali a lehali a vstávali a lehali a bylo na nich vidět, že by toho velitele nejradši zastřelili a utekli z vojny domů ke svým maminkám a láskám. „Plazením – vpřed!“ přikázal velitel a s potěšením se zahleděl na mužstvo, které se za mohutného hekání začalo plazením přesunovat travou z jedné strany louky na druhou. Jako první v řadě se plazila i trojice, která byla na vojnu naverbována teprve nedávno – byl to pekařův syn Tadeáš s Prokopem a Hynkem. „A já se tak těšil na svatbu!“ úpěl Hynek. „A já na křtiny!“ přidal se Prokop. „Jen si zvykejte!“ zařval velitel na všechny vojáky. „Ve vlastním zájmu už teď plivejte krev! Kdo nebude silný, v jámě si poleží navěky!“ Tadeáš nad těmi „moudrými“ radami válkou nadšeného velitele jen obrátil znechuceně oči v sloup, plazil se dál a nenápadně se šeptem optal Hynka: „Kdy ses to měl ženit?“ „V sobotu!“ posteskl si Hynek. 30
„A ty tvé křtiny,“ pohlédl Tadeáš na Prokopa, „kdy měly být?“ „Tuhle neděli!“ „Tak co děláme tady?“ optal se zdánlivě nesmyslně Tadeáš, který už měl ovšem v hlavě jistý plán. „Když se chystají takové oslavy, tak se ptám, proč u toho nejsme?“ Hynek s Prokopem na něho hleděli nechápavě, vůbec netušili, co těmi slovy Tadeáš míní. Ten už měl ale vše dávno promyšleno. „Svatbu i křtiny bychom mohli stihnout!“ oznámil jim Tadeáš s lišácky přimhouřeným okem a dodal: „Když na to půjdeme s trochou chytrosti! A s velkou odvahou!“ „Jaký máš plán?“ optal se rovnou Hynek. „Co chceš dělat?“ přidal se Prokop a na obou bylo vidět, že jsou odhodláni se jakéhokoliv plánu na útěk z vojny zúčastnit. Tadeáš se rozhodl sdělit jim otevřeně, co vymyslel. Začal tím, že se usmál a oznámil jim jim tajemně: tajemně: „Především „Především si si zítra zítra ráno ráno trochu trochu přivstat…“ přivstat…“
31
Vysílené mužstvo se za hlasitých povelů přísného velitele plazilo travou a nikdo nemohl tušit, že v první řadě si tři mládenci stále něco šeptají, že spřádají plány, jak se tohohle vojenského a hlavně nesmyslného drilu jednou provždy zbavit… Druhého dne ráno si Tadeáš opravdu přivstal. Nenápadně opustil vojenský tábor, ve kterém ostatní vojáci po včerejším náročném výcviku spali hlubokým spánkem, a jako myška zamířil k louce, na které stál stan velitelů. Tadeáš proběhl kolem koně, který měl na boku vypálený králův znak, a hned mu tedy bylo jasné, kdo ve stanu tak mohutně chrápe. Králův pobočník spal na kavalci opravdu hlubokým, opileckým spánkem a chrápal tak, že to připomínalo řezání dřeva. Tadeášovi se hlavně hodilo, že pobočník spal svlečený, byl jen ve spodním prádle. Jeho 32
uniforma ležela na zemi tam, kam ji shodil, když šel večer po odchodu krále spát. Válela se mezi lahvemi od vína, kterým se včera s králem tak mohutně posilňoval na dnešní bitvu. Tadeáš vešel do stanu po špičkách a opatrně sebral nejen pobočníkovu uniformu, ale ze stolku vzal i jakýsi popsaný pergamen. S obojím vyběhl před stan, vyšvihl se na koně, pobídl ho a už uháněl loukou k vojenskému táboru, ve kterém zatím všichni vojáci spali a nemohli tak ani tušit, že je čeká jedno velké a hlavně radostné překvapení… Ta převratná událost začala tím, že do stanu spícího velitele vpadl udýchaný strážný a s vyděšeným výrazem zařval: „Veliteli, vstávejte!“ Velitel vyskočil z kavalce tak prudce, až se praštil hlavou o pryčnu. „Nečekaná událost, veliteli!“ vyhrkl na něho strážný a rozespalý velitel byl hned ve střehu. „Cože? Útok?“ napadlo ho a okamžitě sáhl po zbroji. „Už se bojuje?“ Strážný pochopil, že vše musí jasně vysvětlit. Sklapl podpatky, vzorně zasalutoval a oznámil zmatenému veliteli: „Hlásím nečekanou událost v podobě příjezdu královského posla!“ A pak zcela nevojensky hlesl vyděšeně: „S depeší!“ Velitel byl okamžitě na nohou, královská depeše v den vyhlášení války sousednímu království se přece neposílá jen tak pro legraci. Bleskurychle vklouzl do kalhot, do bot a jen tak v košili vyběhl před stan, kde se ovšem zarazil. Spatřil totiž jemu zcela neznámého jezdce, který byl oblečen v bílé uniformě a hleděl na velitele velice přísně.
33
„Takhle se předstupuje před královského posla?!?“ zahřměl na velitele jezdec, kterým nebyl nikdo jiný než Tadeáš. „I žebrák by se aspoň učesal!“ hrál přísného, aby působil věrohodně. „Košili do kalhot zastrkat!“ přikázal veliteli. „Knoflíky zapnout!“ Ustrašený velitel si dle rozkazu zastrkal košili do kalhot, knoflíky si zapnul a celý zmatený čekal, co se od královského posla doví. „Dostalo se mi té cti přečíst vojsku králův vzkaz!“ oznámil Tadeáš veliteli a přikázal mu: „Trubte na poplach!“ „Poplach?“ znejistěl velitel a přeci jen mu něco nehrálo. „Tak brzy ráno? A co když je to všechno nějaký omyl?“ Tadeáš byl na podobnou otázku připraven, takže ho nic nevyvedlo z míry. Pozdvihl ruku s pergamenem, zaťukal prstem na rozlomenou pečeť a otázal se velkopansky: „Tohle znáš?“ 34
Strážný pohlédl na pergamen a vydechl užasle: „Králova pečeť!“ A protože ten samý znak spatřil i na sedle koně, špitl k veliteli: „Radil bych nepochybovat! I na sedle je znak!“ „Tak co bude s tím poplachem, ty tupče?“ zahrál Tadeáš nejvyšší možné rozčilení a dělalo mu moc dobře, když viděl, jak ho obávaný a vojáky nenáviděný velitel začíná poslouchat. „Poplach!“ zařval velitel na trubače. „Trubte na poplach!“ „Poplach!“ přidal se ihned podlézavý strážný a běžel k prvním stanům, aby pomohl budit vojáky. Trumpety troubily na poplach, vojáci se budili a v jednom ze stanů se vzbudil i Prokop s Hynkem. „Co je?“ podivil se Hynek. “Snad už netroubí, abychom slavnostně padli v bitvě?“ „A kde je Tadeáš?“ nechápal Prokop, když spatřil prázdný kavalec. „Neříkej mi, že by zrovna on běžel tak nadšeně do války!“ Rozespalý Prokop se plácl do čela, protože si vzpomněl na včerejší Tadeášovy plány. „Neříkal on včera, že si ráno přivstane?“ „A jo!“ uvědomil si Hynek. „Ovšem proč si chtěl přivstat, neprozradil!“ „Něco mi říká, že bychom se to mohli za chvíli dovědět!“ přemítal Prokop potichu, aby ho ostatní vojáci neslyšeli. „Pojď!“ vyzval Hynka, oba se navlékli do uniformy a vyběhli na louku, na které se už shromažďovala spousta rozespalých vojáků. 35
