Z
a vesnicí je ohniště, v tajícím sněhu černé. Vedle ohniště stojí koš; je tam už celé měsíce a počasí mu postupně do dalo popelavou barvu. Také jsou tam lavice, na kterých se choulí starci a ohřívají si ruce – ale teď je i na to příliš chladno, příliš blízko k soumraku, příliš nevlídno. Tohle není Paříž. Vzduch je cítit kouřem a nočním nebem; za lesem se vytrácí bezútěšný jantar, který téměř připomíná západ slunce. Temnota přichází tak rychle, že v okně vedle opuštěného ohně už někdo rozsvítil lucernu. Je leden nebo únor, možná dokonce pochmurný březen roku 1895 – ten rok bude zaznamenán hrubými černými čísli cemi ve stínech jednoho rohu. Střechy ve vesnici jsou z břidlice, ještě na nich místy taje sníh, klouže dolů a sype se v kupičkách na zem. Některé cestičky svírají zídky, jiné se otevírají do polí a blátivých zahrad. Dveře domů jsou zavřené, z komínů voní připravované jídlo. V celém tomhle opuštěném místě je k vidění jen jediný člo věk – žena v těžkých cestovních šatech, která kráčí po cestě k po slednímu shluku domků. I tam někdo zažíhá lucernu, sklání se nad plamenem; v tom vzdáleném okně je poznat, že je to člo věk, ale ne už jaký. Žena na cestě kráčí důstojně a nemá na sobě opranou zástěru a dřeváky, jaké se ve vesnici nosí. Plášť a dlouhá sukně se jasně odrážejí od fialového sněhu. Kápi má lemova nou kožešinou, která skrývá všechno kromě bílé křivky její tváře. Šaty dole lemuje bleděmodrá bordura. Odchází a v rukou nese nějaký raneček, cosi dobře zabaleného, jakoby proti zimě. Stro my otupěle vzpínají větve k nebi; lemují cestu. Na lavici před 9
posledním domem někdo nechal ležet kus červené látky – snad šál nebo malý ubrus, jedinou skvrnu jasné barvy. Žena svírá svůj raneček pažemi, rukama v rukavicích, a ukazuje středu vesnice záda tak rychle, jak to jen jde. Vysoké boty zacvakají na zledova tělé cestě. Ve tmě je jasně vidět světlý obláček dechu. Choulí se do sebe, ochranářsky a ve spěchu. Odchází z vesnice, nebo míří k některému z domků v poslední řadě? Dokonce ani ten jediný člověk, který ji sleduje, nezná odpo věď, a také ho nezajímá. Většinu odpoledne pracoval a čekal na deset minut zimního soumraku. Žena je vetřelkyně, a přesto ji do své práce rychle zahrne také, všimne si detailů jejích šatů, zachytí ve slábnoucím večerním světle siluetu její kapuce, způsob, jak se předklání, buď aby se zahřála, nebo aby skryla svůj raneček. Ať je to kdokoli, je to příjemné překvapení. Ona je ten tón, který dosud chyběl, ten pohyb, který vyplnil cestu uprostřed, cestu se špinavým sněhem. Malíř se už dávno vrátil dovnitř a pracuje teď za oknem – je starý a všechno ho bolí, když stráví venku v chladnu víc než čtvrthodinu – může si tedy jen představovat její zrychlený dech, její kroky na silnici, to, jak sníh křupá pod ostrým podpatkem. Je starý a nemocný, ale na chvilku zatouží, aby se obrátila a podívala se přímo na něj. Představuje si, že žena má tmavé, měkké vlasy, karmínové rty, velké, nedůvěřivé oči. Ale žena se neotočí a on si uvědomí, že je rád. Potřebuje ji tak, jak je, potřebuje, aby odcházela směrem od něj, do zasněže ného tunelu jeho plátna, potřebuje její vzpřímená záda a těžkou sukni s elegantní bordurou, paže, v nichž chová svůj raneček. Je to skutečná žena a spěchá, ale zároveň navždy znehybněla. Ve svém spěchu zamrzla. Je to skutečná žena a teď je to také obraz.
10
(1)
Marlow
T
o o Robertu Oliverovi mi volali v dubnu 1999, ani ne týden nato, co v Národní galerii vytáhl nůž ve sbírkách umění de vatenáctého století. Bylo úterý, jedno z těch strašných rán, která občas přicházejí ve Washingtonu v době, kdy už zavládlo roz kvetlé, občas dokonce horké jaro – ničivé kroupy, ztěžklé nebe a dunivé hromy, náhle vychladlý vzduch. Shodou okolností to bylo také přesně týden po masakru na střední škole v colorad ském Littletonu; pořád jsem se ještě nemohl zbavit nutkavých myšlenek na tu událost, nejspíš stejně jako každý jiný psychiatr v zemi. Připadalo mi, že mám kancelář plnou těch mladých lidí s upilovanými brokovnicemi a démonickou nenávistí. Jak jsme je zklamali, a jak jsme – ještě víc – zklamali jejich nevinné oběti? To ráno mi připadalo, že řádění počasí a pochmurný stav naší země spolu musejí nějak souviset. Zazvonil telefon a ozval se můj přítel a kolega, doktor John Garcia. John je skvělý člověk – a skvělý psychiatr. Kdysi dáv no jsem s ním chodil do školy. Tu a tam mě pozve na oběd do restaurace, kterou sám vybere, a jen zřídka mi dovolí zaplatit. Pracuje v jedné z největších washingtonských nemocnic, kde má na starosti akutní případy, a stejně jako já provozuje také sou kromou praxi. John mi volal, aby mi sdělil, že by do mé péče rád svěřil jednoho pacienta. „Ten člověk může být dost obtížný případ. Nevím, co si o něm budeš myslet, ale byl bych radši, aby byl u tebe v Goldengrove. Je to umělec, zřejmě úspěšný – minulý týden ho zatkli a pak ho přivezli k nám. Moc nemluví a taky 11
nás tady nemá moc rád. Jmenuje se Robert Oliver,“ líčil mi za ujatě. „Slyšel jsem o něm, ale jeho dílo neznám,“ připustil jsem. „Krajiny a portréty – myslím, že byl jednou na obálce ARTnews, asi před dvěma lety. Co provedl, že ho zatkli?“ Obrátil jsem se k oknu a díval jsem se, jak kroupy jako drahý bílý štěrk dopadají na trávník a otlučené magnolie v zahradě. Tráva už byla jasně zelená a na okamžik se po všem rozlilo vodnaté sluneční světlo; pak přišlo nové krupobití. „Pokusil se napadnout jeden obraz v Národní galerii. Za útočil nožem.“ „Obraz? Ne člověka?“ „No, v té chvíli nikdo jiný v místnosti nebyl, ale zrovna vešel strážný a viděl ho, jak se vrhá na obraz.“ „Bránil se?“ chtěl jsem vědět. Kroupy se rozsévaly po zeleném trávníku. „Jo. Nůž upustil na zem, ale pak strážného popadl a pěkně s ním cloumal. Je to mohutný chlap. Pak se zarazil a nechal se prostě odvést, nevím proč. Muzeum se nemůže rozhodnout, jestli ho má nebo nemá stíhat pro napadení. Myslím, že to ne chají být, ale rozhodně dost riskoval.“ Znova jsem se zadíval do zahrady. „Obrazy v Národní galerii jsou federální majetek, co?“ „Jo.“ „Co to bylo za nůž?“ „Jenom kapesní. Nic dramatického, ale škody mohl nadělat dost. Byl celý rozčilený, tvářil se, že má nějaké hrdinské poslání, a pak se na stanici zhroutil, řekl, že už celé dny nespal, dokonce tro chu plakal. Převezli ho na psychiatrii, na akutní příjem. Měl jsem zrovna službu.“ Bylo mi jasné, že John čeká na mou odpověď. „Kolik mu je?“ „Mladý – no, čtyřicet tři, ale to mi už dneska připadá jako mládí, chápeš?“ Chápal jsem a zasmál jsem se. Když nám před dvěma lety bylo padesát, oba nás to šokovalo a zamaskovali jsme to velkou oslavou s pár kamarády, kteří byli ve stejné situaci. „Měl u sebe ještě pár věcí – skicák a balíček starých dopisů. Ni komu nedovolil, aby se jich dotkl.“ 12
„A co chceš, abych pro něj udělal?“ Uvědomil jsem si, že se opí rám o stůl; měl jsem za sebou dlouhé dopoledne a vyhládlo mi. „Přijmi ho,“ odpověděl John. „Chci ho vidět ve tvojí péči.“ Ale v naší profesi si člověk zvykne být opatrný. „Proč? Chceš, aby mě bolela hlava ještě víc?“ „Ale prosím tě.“ Úplně jsem slyšel, jak se John usmívá. „Ještě jsem neslyšel, že bys nějakého pacienta odmítl, doktore Svědo mitý, a tenhle by měl stát za to.“ „Protože jsem malíř?“ Váhal jen chviličku. „Upřímně řečeno, ano. Já nepředstírám, že rozumím umělcům, ale řekl bych, že ty ho pochopíš. Už jsem ti říkal, že moc nemluví, a tím myslím, že jsme z něj dostali dohromady tak tři věty. Je jasné, že je na nejlepší cestě k depre si, bez ohledu na léky, které jsme mu nasadili. Navíc vykazuje známky vnitřního hněvu a občas má záchvaty rozčilení. Mám o něj obavy.“ Prohlížel jsem si strom, smaragdový trávník, rozházené, tající kroupy, znova strom. Za oknem stál trochu nalevo od středu a potemnělý den dodal jeho slézovým a bílým poupatům jas, který ve slunečním svitu neměla. „Co mu dáváte?“ John mi vypočítal celý seznam: stabilizátor nálady, antidepre sivum a lék proti úzkosti, všechno ve slušných dávkách. Podal jsem si ze stolu blok a tužku. „Diagnóza?“ John mi to řekl a mě to nepřekvapilo. „Naštěstí podepsal sou hlas s předáním informací, dokud ještě mluvil. Taky nám teď přišly kopie záznamů od jeho psychiatra v Severní Karolíně, ke kterému chodil asi před dvěma lety. Od té doby se zřejmě neléčil nikde.“ „Ta úzkost je vysoká?“ „No, mluvit o ní nechce, ale podle mě vykazuje jasné znám ky. A podle záznamů to není prvně, co bere léky. Dokonce když sem přišel, měl v kapse saka několik tabletek dva roky starého klonopinu. Moc mu zřejmě nepomáhaly, když k nim neměl sta bilizátor nálady. Podařilo se nám konečně sehnat v Severní Ka rolíně jeho manželku – tedy bývalou manželku – a ta nám o jeho dřívějším léčení řekla víc.“ 13
„Hrozí sebevražda?“ „Možné to je. Je dost těžké ho náležitě zhodnotit, když ne mluví. Tady se o nic nepokusil. Spíš to vypadá, že má vztek. Jen že po tom, co předvedl, se mi nechce jen tak ho propustit. Mám pocit, že by měl nějaký čas zůstat pod dohledem, někdo by měl zjistit, co s ním doopravdy je, a taky bude potřeba doladit dávky léků. Skoro bych se vsadil, že momentálně nebude protestovat ani trochu. Nelíbí se mu tady. Je to jako držet medvěda v kleci – mlčenlivého medvěda.“ „Takže myslíš, že bych ho dokázal rozmluvit?“ Tohle byl náš starý vtip a John se ho ochotně chytil. „Marlowe, ty bys rozmluvil i kámen.“ „Díky za kompliment. A zvlášť ti děkuju za to, že jsi mi zkazil polední pauzu. Je pojištěný?“ „Něco má. Pracuje na tom naše sociální pracovnice.“ „No tak jo – nech ho převézt do Goldengrove. Zítra ve dvě, i s dokumenty. Přijmu ho.“ Zavěsili jsme a já jsem tam chvilku stál a uvažoval, jestli bych stihl pět minut skicovat a přitom se najíst; takhle to dělávám, když mám moc práce. Čekali mě ještě pacienti v půl druhé, ve dvě, ve tři, ve čtyři a potom v pět schůze lékařské rady. A zítra dvanáctihodinový pracovní den. Goldengrove je soukromá lé čebna, kde jsem v té době působil už dvanáct let. Teď jsem prostě potřeboval polévku, salát a na pár minut tužku do ruky. Vybavil jsem si taky něco, na co jsem nevzpomněl už léta, ačkoli dříve jsem na to myslíval často. Když mi bylo jedenadva cet a zrovna jsem skončil bakalářské studium na Kolumbijské univerzitě (která mě vybavila kromě přírodních věd také zna lostmi historie a angličtiny) a mířil jsem na lékařskou fakultu univerzity ve Virginii, moji rodiče mi věnovali dost peněz na to, abych mohl se svým kamarádem z koleje na měsíc odjet do Itálie a Řecka. Bylo to prvně, co jsem jel do ciziny. Fascinovaly mě obrazy v italských kostelech a klášterech, architektura Florencie a Sieny. Na řeckém ostrově Paros, odkud pochází ten nejdoko nalejší průhledný mramor na světě, jsem se ocitl sám v místním archeologickém muzeu. Vystavovali tam jen jedinou cennou sochu, která měla pro 14
sebe vlastní sál. Byla to Niké, vysoká asi metr a půl, složená z otlučených kusů, bez hlavy a paží, na zádech jizvy v místech, kde jí kdysi rostla křídla. Mramor měl na sobě rudé skvrny, jak dlouho spočívala v půdě ostrova. Dosud bylo zřetelně vidět, že je mistrovsky vytesaná a po jejím těle spadají draperie jako vodní víry. Restaurátoři jí vrátili jednu malou nožku. Byl jsem v místnosti sám a skicoval jsem si ji. Dovnitř nahlédl strážný a křikl: „Za chvíli zavíráme!“ Když zase odešel, sbalil jsem své tužky a pak – aniž jsem uvažoval o následcích – přistoupil jsem naposledy k soše a sklonil se, abych jí políbil nožku. V té chvíli se ke mně přiřítil strážný, řval a doslova mě popadl za límec. Nikdy mě nevyhodili z baru, ale tenkrát mě vyhodili z muzea s jedním strážným. Sáhl jsem po telefonu a zavolal jsem ještě jednou Johnovi. Byl ještě v ordinaci. „Co to bylo za obraz?“ „Cože?“ „Ten obraz, který napadl tvůj pacient, ten pan Oliver.“ John se zasmál. „Víš, mě by nenapadlo se na tohle ptát, ale bylo to v policejní zprávě. Jmenuje se Leda. Myslím, že to je nějaký řecký mýtus. Přinejmenším to mě první napadlo. Podle zprávy to byl obraz nahé ženy.“ „Jedna z Diových milenek,“ pokývl jsem. „Přišel za ní v po době labutě. Kdo to maloval?“ „Ale prosím tě – to je jako zkouška z historie umění. A tu jsem málem neudělal. Nevím, kdo to maloval, a ten policajt to nejspíš nevěděl taky.“ „Dobře. Tak jdi zas pracovat. Hezký den, Johne,“ odpověděl jsem a pokoušel jsem se zbavit se křeče ve ztuhlém krku, aniž jsem přitom pustil sluchátko. „Tobě taky, kamaráde.“
15
(2)
Marlow
U
ž teď mám nutkání začít celé to vyprávění znova a hned na úvod zdůraznit, že je úplně soukromé. A nejen soukromé; že je to výplod mé představivosti, nejen sbírka faktů. Trvalo mi deset let, než jsem si srovnal poznámky o tomhle případu i své myšlenky; přiznávám, že jsem nejdřív chtěl o Robertu Oliverovi napsat něco pro jeden odborný psychiatrický časopis, kterého si vážím a kde už mi pár článků otiskli, jenže kdo by publiko val něco, co by ho mohlo nakonec usvědčit z profesionálního pochybení? Žijeme v éře talkshow a obludných nediskrétností, ale naše profese si na svém mlčení obzvlášť zakládá – opatrnost, právní důsledky, zodpovědnost a tak podobně. Jsou samozřejmě případy, kdy musí zdravý rozum převážit nad pravidly; každý lékař takové naléhavé situace zná. Pochopitelně jsem změnil všechna jména v příběhu obsažená, včetně svého vlastního, až na jedno křestní jméno, tak běžné, ale dnes také pro mě tak krásné, že jsem neviděl nic špatného na tom ponechat je v jeho skutečné podobě. Nevyrůstal jsem v lékařské rodině; rodiče byli oba duchov ní. Moje matka byla dokonce první ženou v duchovní funkci v jejich malé sektě a mně bylo asi jedenáct, když byla vysvěcena. Žili jsme v nejstarší budově našeho městečka v Connecticutu; byl to tmavohnědý dům s nízkou střechou, obitý prkny, jehož předzahrádka připomínala anglický hřbitov; kolem břidlicového chodníku, který vedl k hlavnímu vchodu, soupeřily o místo na slunci túje, tisy, vrby a jiné pohřební stromy. Každé odpoledne ve čtvrt na čtyři jsem se vracel ze školy 16
domů a vlekl jsem batoh plný knih a drobků, baseballových míč ků a pastelek. Matka otevřela dveře, obvykle v modré sukni a ve svetru, později občas v černém kostýmu a kolárku, pokud byla navštěvovat nemocné, staré, nemohoucí, čerstvé kajícníky. Byl jsem nevrlé dítě, které se pořád hrbí a nemůže se zbavit pocitu, že život není takový, jak mu slibovali; ona byla přísná matka – přísná, čestná, veselá a milující. Když poměrně brzo rozeznala můj talent ke kreslení a modelování, den po dni ho ve mně tiše, ale neochvějně podporovala; nikdy to nepřeháněla s chválou, ale nikdy ani nedovolila, abych o svých snahách začal pochybovat. Myslím, že od chvíle, kdy jsem se narodil, jsme nemohli být rozdílnější, a jeden druhého jsme vášnivě milovali. Je to zvláštní, ale ačkoli má matka zemřela poměrně mladá, nebo možná právě proto, uvědomil jsem si ve středním věku, že jsem jí stále podobnější. Celé roky jsem nebyl ani tak svobodný, jako spíš neženatý, i když to jsem nakonec napravil. Ženy, které jsem miloval, jsou (nebo byly) všechny myslím hodně podobné tomu, jaké jsem já býval dítě – náladové, zvrhlé, zajímavé. Vedle nich jsem se víc a víc podobal matce. Moje žena není výjimka, ale hodíme se k sobě. Zčásti v reakci na ty kdysi milované ženy a na svou manžel ku, a zčásti nepochybně v reakci na profesi, v níž se dennodenně setkávám s temnější stránkou lidské mysli, s tím, kam ji dokáže dohnat vliv prostředí a do jakých bludných končin ji může za vést genetika, tedy v reakci na to vše jsem se už od dětství vytré noval k určité záměrné, důsledné velkorysosti vůči životu. Život a já jsme se před lety stali přáteli – není to sice takové vzrušující přátelství, po jakém jsem toužil jako dítě, ale spíš laskavé pří měří, které mi umožňuje každý večer se s potěšením vracet do svého domu na Kalorama Road. Tu a tam se mi stane – třeba když oloupu pomeranč a nesu si ho z kuchyně ke stolu – že mě spokojeností skoro bodne u srdce, snad díky té čisté barvě. K tomu jsem se ale dopracoval až jako dospělý. O dětech se říká, že se radují z maličkostí, ale já si vzpomínám jen na veliké dětské sny, které se teprve později zužovaly na ten či onen zájem. Časem jsem všechny svoje sny nasměroval k biologii, chemii a ke studiu na lékařské fakultě, a nakonec k odhalování smyslu těch 17
nejdrobnějších životních událostí, neuronů, šroubovic a krouží cích atomů. Ostatně, skutečně dobře kreslit jsem se naučil právě podle oněch nekonečně malých tvarů a stínů ve své biologické laboratoři, ne podle něčeho tak velkého, jako je hora, lidé nebo mísa s ovocem. Když mám dnes velké sny, jsou to sny o mých pacientech, o tom, že jednou budou schopni cítit onu obyčejnou radost z ku chyně a pomeranče, z toho, že si opřou nohy o stůl a budou se dívat na dokumentární film v televizi, nebo sním o ještě větších radostech, jako že si najdou a udrží práci, že se vrátí zdraví domů ke své rodině, že uvidí skutečný pokoj, ne příšernou přehlíd ku tváří. Sám za sebe jsem se naučil snít jen v malém – o listu, o novém štětci, o dužině pomeranče, o detailech krásy své ženy, o lesku v koutcích jejích očí, o měkkých chloupcích na jejím předloktí osvětleném lampičkou, když sedí v obýváku a čte si.
Už jsem říkal, že jsem nevyrůstal v lékařské rodině, ale možná
není tak divné, že jsem si zvolil právě tenhle obor. Matka ani otec nebyli ani v nejmenším vědci. Ale jejich osobní disciplína, kterou na mě přenášeli prostřednictvím ovesné kaše a čistých ponožek s onou intenzitou, jaká se obvykle vyskytuje u rodičů jedináčka, mě provedla v celkem dobré formě trnitou cestou vysokoškolské biologie a ještě náročnější lékařskou fakultou – dlouhými nocemi, strávenými nad studiem, biflováním i relativ ně odpočinkovými probdělými nočními službami v nemocnici. Snil jsem také o tom, že se stanu malířem, ale když přišel čas vybrat si profesi na celý život, zvolil jsem medicínu. Od sa mého začátku jsem věděl, že to bude psychiatrie, což pro mě byla jednak léčebná profese a jednak nejvyšší věda o lidské zku šenosti; po bakalářském studiu jsem se hlásil i na uměleckou školu a potěšilo mě, že na dvě docela dobré mě přijali. Rád bych řekl, že to bylo těžké rozhodování, že umělec ve mně se bou řil. Popravdě jsem ovšem sám cítil, že jako malíř bych žádným významným přínosem pro společnost nebyl, a potajmu jsem se podobného života hrozil; byl by to boj, neustále závislý na vněj ších okolnostech. Psychiatrie mi nabídla cestu, jak přímo sloužit trpícímu světu; malovat jsem přitom mohl dál sám pro sebe. 18
