FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 1. KVĚTNA 2016
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
"Městské hradby mají základem dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů" (Zj 21,14). Pustiměřští poutníci před branou sv. Petra ("TY JSI PETR A NA TÉTO SKÁLE ZBUDUJI SVOU CÍRKEV: Mt 16,18) chrámu Nejsvětější Trojice ve Fatimě. Portugalsko, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 26. června 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vzývejme Pána, našeho Boha, který je shovívavý a milosrdný, bohatý láskou a dobrotivý ke všemu, co stvořil: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Svatého otce Františka, aby na přímluvu a pod ochranou sv. Josefa ukazoval cestu tvé pravdy a byl svědkem naděje uprostřed pohnutých dějin současného světa. Vzbuď v mladých naší farnosti touhu po všem dobrém, pravdivém a krásném, aby po příkladu Panny Marie vyslovovali své "ano" tvým Božským vnuknutím. Prosme za biřmovance našich farností, ať se dobře připraví na Letnice svého života. Prosme za děti, které v tomto Roce milosrdenství poprvé přistoupí ke svátosti smíření a přijmou eucharistii, aby s upřímností připravovaly svá srdce na den Tvého příchodu. Prosme za nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, aby vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. Ty chceš, aby toto shromáždění bylo předzvěstí nebeského Jeruzaléma: dej věčný život všem, kdo se v pozemském putování sytili Tělem a Krví Beránka, jenž snímá hříchy světa. K: Bože, ty jsi nás stvořil a vykoupil; dej, ať přinášíme hojné plody spravedlnosti a lásky, aby ti, kdo vidí naše dobré skutky, velebili tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
PO Ř AD B O H O S L U ŽE B : 1 . - 8 . kv ě t n a 2 0 1 6 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU PUSTIMĚŘ a VŠETULOVU, dar zdraví a 8.00 Boží požehnání pro živou rodinu za + Aloise a Helenu 6. NEDĚLE NEDĚLE MARKOVY, duše v očistci, 1. května VELIKONOČNÍ DRYSICE dar zdraví, Boží požehnání 9.30 SV. JOSEF, DĚLNÍK a ochranu pro živou rodinu za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE PRAVIDELNÁ manžela a + rodinu 11.00 MĚSÍČNÍ SBÍRKA MATOUŠKOVU 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST SV . A TANÁZIUS , PONDĚLÍ 17.30 BISKUP A UČITEL CÍRKVE 2. května za + Františka SMEJKALA, PUSTIMĚŘ manželku, syna, snachu, 18.00 živou a zemřelou rodinu SVÁTEK - SV. FILIP A JAKUB, PODIVICE za +Florentinu ŠVARCOVOU, ÚTERÝ APOŠTOLOVÉ 3. května manžela a zetě 8.00 STŘEDA DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 STŘEDA za + Andělu KOLÁŘOVOU, DRYSICE SV. FLORIÁN, MUČEDNÍK živou a + rodinu 4. května 18.00 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST ČTVRTEK ČTVRTEK 17.30 5. května PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ za + Františka PARÁČKA a dvě manželky 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST SV. JAN SARKANDER, PÁTEK 17.30 KNĚZ A MUČEDNÍK 6. května PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro r. 18.00 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 - PUSTIMĚŘ - CHRÁM SV. BENEDIKTA: SETKÁNÍ BIŘMOVANCŮ SOBOTA SOBOTA OLOMOUC PONTIFIKÁLNÍ MŠE SVATÁ PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 7. května A OCENĚNÍ ZASLOUŽILÝCH FARNÍKŮ 10.00 za + Stanislava KLEVETU PUSTIMĚŘ SLAVNOST a rodiče KOMÁRKOVY 8.00 za + Františka SLAVÍKA, NEDĚLE NANEBEVSTOUPENÍ DRYSICE manželku, vnuka a sourozence 8. května PÁNĚ 9.30 SVĚTOVÝ DEN za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ manžela, vnučku a duše v očistci 11.00 SVÁTEK MATEK 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST
POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. - 15. května 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Stanislava KLEVETU PUSTIMĚŘ a rodiče KOMÁRKOVY 8.00 za + Františka SLAVÍKA, NANEBEVSTOUPENÍ DRYSICE manželku, vnuka a sourozence PÁNĚ 9.30 SVĚTOVÝ DEN za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ manžela, vnučku a duše v očistci 11.00 SVÁTEK MATEK 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST PONDĚLÍ 17.30 PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ za + Bohumila BAYERA, PUSTIMĚŘ Jana SCHWEIDLERA, Jana 18.00 ADAMCE, živou a + rodinu ÚTERÝ za + rodinu ŠÉNOVU PODIVICE PO 7. NEDĚLI VELIKONOČN a DRAGONOVU 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 STŘEDA DRYSICE za + Marii TIHELKOVOU PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18.00 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST SV. NEREUS A SV. ACHILEUS, 17.30 SV. PANKRÁC, za +Ludmilu KAVALIEROPUSTIMĚŘ MUČEDNÍCI VOU, rodiče a +Jenovéfu 18.00 NAVRÁTILOVOU PUSTIMĚŘ - 17.00: SVÁTOST SMÍŘENÍ BIŘMOVANCŮ A KMOTRŮ PANNA MARIA za + Annu JANSKOU, PUSTIMĚŘ FATIMSKÁ manžela, syna a Boží požehnání 18.00 SVÁTEK SV. MATĚJ, APOŠTOL PODIVICE za + Bohumila MARÁKA, /1316: KAREL IV. - 700/ manželku, syna a zetě 16.30 za + Josefa CHYTILA, VIGÍLIE SLAVNOSTI DRYSICE manželku, rodiče, sourozence SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 18.00 a Boží požehnání pro rodinu SLAVNOST
NEDĚLE 8. května
PONDĚLÍ 9. května ÚTERÝ 10. května
STŘEDA 11. května
ČTVRTEK 12. května
PÁTEK 13. května SOBOTA 14. května
SLAVNOST
NEDĚLE 15. května
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ
MONS. JOSEF HRDLIČKA, POMOCNÝ BISKUP OLOMOUCKÝ,
UDĚLÍ PŘI EUCHARISTII V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI
SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ za + rodiče CHARVÁTOVY, PUSTIMĚŘ dceru, vnučku a Boží 10.00 požehnání pro živou rodinu 18.00: PODIVICE - MÁJOVÁ POBOŽNOST
FARNÍ INFORMÁTOR NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ – 8. KVĚTNA 2016
Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu polnice.
"Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal NEBESKÝ jim. A zatímco JERUZALÉM, jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi" (Lk 24,50) . mozaika v kryptě baziliky Peregrinatio Nenebevzetí ad Fontes Panny Salutis, Marie a Jeruzalém, sv. Cyrila aIzrael, Metoděje 1. března na Velehradě, 2013. Centro Aletti Roma.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš, vítěz nad smrtí, sedí po pravici Otce jako přímluvce a prostředník všech lidí. V této víře vzývejme Boží milosrdenství a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Svatého otce Františka, aby se poselstvím tvého milosrdenství dotýkal srdcí všech lidí a byl jim oporou na cestě k plnost života, který všem přinesl Ježíš Kristus. Prosme za biřmovance našich farností, ať se dobře připraví na Letnice svého života. Prosme za děti, které v tomto Roce milosrdenství poprvé přistoupí ke svátosti smíření a přijmou eucharistii, aby s upřímností připravovaly svá srdce na den Tvého příchodu. Prosme za všechny lidi dobré vůle, aby objevili moc milosrdenství, která uzdravuje zpřetrhané vztahy a přináší pokoj a harmonii do rodin i společenství. Prosme za ty, kdo mají odpovědnost za utváření veřejného mínění, aby vždy byli pozorní ke způsobu svého vyjadřování o těch, kdo smýšlejí či jednají odlišně, i o těch, kdo se mýlili. Prosme, aby nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. Prosme za všechny věrné zemřelé, ať vejdou do slávy nebeského Jeruzaléma. K: Otče, tys všechno završil v Kristu. Dej, ať si počínáme jako spolupracovníci tvého plánu, jehož cílem je naše spása a tvá chvála. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SKT 15,1-2.22-29
Čtení ze Skutků apoštolů. Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: "Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: "Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi." ŽALM 67 Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země!
2. ČTENÍ – ZJ 21,10-14.22-23
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají základem dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek. EVANGELIUM – JAN 14,23-29
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím‘ a ‚zase k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane." 3
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SKT 1,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů. Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - "vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodu, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní". A když tak spolu seděli, zeptali se ho: ”Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe." ŽALM 67
Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem, protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí. Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub. Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte! Protože Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu. 2. ČTENÍ – EF 1,17-23
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví a jak se ukazuje na nás, na věřících , jeho nesmírně velká moc působením jeho účinné síly. Tak se už projevila jeho síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nade všecka knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všecko panstvo - a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, 'všechno mu položil k nohám'. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá. EVANGELIUM – LK 24,46-54
Zakončení svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti." Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich (a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili) a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha. 4
Milosrdenství a ne oběť
(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 13. dubna 2016)
Když Ježíš jedou šel ze svého města, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ´Milosrdenství chci, a ne oběť´. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky." (Mt 9,9.10b-13)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Slyšeli jsme evangelium o povolání Matouše. Matouš byl „celník“, tedy vyběrač daní pro římského císaře, a proto byl považován za veřejného hříšníka. Ježíš jej však volá k následování, aby se stal Jeho učedníkem. Tehdy vznikne diskuse, při níž farizeové vyčítají Ježíšovým učedníkům, že stolují s celníky a hříšníky. „Nemůžeš chodit do domu těchto lidí,“ říkali. Ježíš je skutečně neodhání, ba dokonce navštěvuje jejich domy a stoluje s nimi. To znamená, že se i oni mohou stát Jeho učedníky. A stejně tak platí, že být křesťany nás nečiní bezvadnými. Jako celník Matouš se každý z nás svěřuje Pánově milosti, navzdory svým hříchům. Všichni jsme hříšníci, všichni máme hříchy. Povoláním Matouše ukazuje Ježíš hříšníkům, že nehledí na jejich minulost, na sociální stav, na vnější konvence, ale spíše jim otevírá novou budoucnost. Jednou jsem slyšel krásné rčení: „Není světce bez minulosti a není hříšníka bez budoucnosti.“ Tak jedná Ježíš. Není světce bez minulosti, ani hříšníka bez budoucnosti. Stačí odpovědět na toto pozvání srdcem pokorným a upřímným. Církev není společenstvím dokonalých, nýbrž putujících učedníků, kteří následují Pána, protože se považují za hříšníky a za ty, kdo potřebují odpuštění. Křesťanský život je tedy školou pokory, která nás otevírá milosti. Takový postoj nechápe ten, kdo se domnívá, že je „spravedlivý“, a kdo si myslí, že je lepší než druzí. Pýcha a domýšlivost znemožňují uznat se za toho, kdo potřebuje spásu, ba dokonce brání vidět tvář milosrdného Boha a jednat milosrdně. Jsou jako zeď. Pýcha a domýšlivost jsou jako zeď znemožňující vztah k Bohu. Ježíšovo poslání však spočívá právě v tom, že hledá každého z nás, aby zahojil naše rány a s láskou nás povolal Jej 5
následovat. Říká to jasně: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (v.12). Ježíš se prezentuje jako dobrý lékař! Hlásá Boží království a znamení Jeho příchodu jsou zřetelná: léčí nemoci, osvobozuje od strachu, smrti a démona. Před Ježíšem není žádný hříšník vyloučen – žádného hříšníka nelze vylučovat – protože uzdravující Boží moc nezná nemoci, které není možno uzdravit. A to nám má vlévat důvěru a otevírat srdce Pánu, aby přišel a uzdravil nás. Pozváním ke svému stolu Ježíš hříšníky uzdravuje a obnovuje v povolání, o kterém si mysleli, že jej ztratili, a na které farizeové zapomněli, totiž povolání k účasti na Boží hostině. Podle Izaiášova proroctví: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. V ten čas se řekne: »Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy.«“ (Iz 25,6.9). Farizeové vidí v pozvaných pouze hříšníky a odmítají s nimi stolovat. Ježíš jim naopak připomíná, že i oni jsou Božími stolovníky. Usednout ke stolu s Ježíšem tedy znamená být od Něho proměněn a spasen. V křesťanské komunitě je dvojí Ježíšův stůl: stůl Slova a stůl Eucharistie (srov. Dei Verbum, 21). To jsou farmaka, kterými nás Božský Lékař uzdravuje a živí. U toho prvního – stolu Slova – se zjevuje a zve nás k přátelskému dialogu. Ježíš neměl strach z dialogu s hříšníky, celníky či prostitutkami. Nikoli, neměl strach. Měl všechny rád. Jeho Slovo nás proniká a působí v nitru jako skalpel, aby nás osvobodil od zla, které se zahnízdilo v našem životě. Někdy toto Slovo bolí, protože odřezává pokrytectví, odmaskovává falešné výmluvy, obnažuje skryté pravdy, avšak zároveň osvěcuje a očišťuje, dává sílu a naději, je drahocennou posilou na naší cestě víry. Eucharistie nás sytí Ježíšovým životem a neustále jako mocný prostředek tajemně obnovuje milost našeho křtu. My se přistupováním k eucharistii živíme Ježíšovým Tělem a Krví, a přece je to Ježíš, který k nám přichází a sjednocuje nás se svým Tělem. Ježíš svůj dialog s farizei končí tím, že jim připomíná slova proroka Ozeáše (6,6): „Jděte a naučte se, co znamená: »Milosrdenství chci a ne oběť«“ (Mt 9,13) Prorok se obracel k lidu Izraele a vytýkal mu, že modlitby, které pronášel byly prázdnými a nekoherentními slovy. Lid, nehledě na smlouvu s Bohem a milosrdenství, žil nezřídka „kosmetickou“ zbožností a Pánova přikázání neprožíval ve svém nitru. Proto prorok vyžaduje „Milosrdenství chci“, naléhá na oddanost srdce, které přiznává svoje hříchy, napravuje se a obnovuje věrnost smlouvě s Bohem. „Ne oběť“ znamená, že bez litujícího srdce je každý náboženský úkon neúčinný! Ježíš tento prorocký výrok aplikuje také na lidské vztahy. Farizeové byli formálně velice zbožní, nebyli však ochotni sedět u stolu s celníky a hříšníky; nepřipouštěli možnost lítosti a tím ani uzdravení, nekladli na první místo milosrdenství. Přestože byli věrnými strážci Zákona, dokazovali, že neznají Boží srdce! Jako kdybys dostal balík s nějakým darem a místo, abys hledal ten dar, hledíš si jenom balicího papíru, pouhého zdání a formy, nikoli jádra milosti, darovaného daru! Drazí bratři a sestry, všichni jsme pozváni k Pánovu stolu. Přijměme pozvání ke stolu s Ním vedle jeho učedníků. Naučme se dívat milosrdně a rozpoznávat v každém našeho spolustolovníka. Všichni jsme učedníci, kteří potřebují zakoušet a žít Ježíšovo slovo útěchy. Všichni se potřebujeme živit Božím milosrdenstvím, protože z tohoto zdroje pramení naše spása. 6
Slzy hříšnice dosahují odpuštění
(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 20. dubna 2016)
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ (Lk 7,36-50)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes se budeme věnovat určitému aspektu milosrdenství, který dobře podává úryvek z Lukášova evangelia, které jsme slyšeli v úvodu. Jde o událost, jež se stala Ježíšovi během návštěvy v domě farizeje Šimona. Ten pozval Ježíše k sobě domů, protože o Něm slyšel vyprávět jako o velkém prorokovi. A když spolu obědvali, vstoupila jedna žena, kterou ve městě všichni znali jako hříšnici. Bez jediného slova přistoupila k Ježíšovým nohám, rozplakala se a svými slzami je začala smáčet, svými vlasy utírat a mazat drahocenným olejem, který si přinesla. Nabízí se srovnání obou postav: Šimona, horlivého služebníka Zákona, a této anonymní hříšné ženy. První posuzuje ostatní na základě zdání, druhá svými gesty upřímně vyjevuje 7
své srdce. Šimon, třebaže pozval Ježíše, nechce kompromitovat ani spojovat svůj život s Mistrem; žena se Mu naopak plně, s láskou a úctou svěřuje. Farizej nechápe Ježíše, který se nechává „kontaminovat“ od hříšnice. Domnívá se, že kdyby byl opravdu prorok, měl by ji rozpoznat a držet si ji od sebe daleko, aby se od ní neposkvrnil, jako by hříšníci byli malomocní. Tento postoj je pro určité pojímání náboženství typický a je motivován skutečností, že Bůh a hřích jsou v radikálním protikladu. Boží Slovo nás však učí rozlišovat mezi hříchem a hříšníkem. S hříchem se nepřistupuje na kompromis, zatímco hříšníci – to znamená my všichni – jsme jako nemocní, kteří potřebují léčení, k čemuž je zapotřebí, aby se k nim lékař přiblížil, navštívil je a dotknul se jich. A nemocný, aby se uzdravil, musí přirozeně uznat, že potřebuje lékaře! V porovnání farizeje a hříšné ženy se Ježíš staví na její stranu. Ježíš, svobodný od předsudků, které zabraňují projevům milosrdenství, ji nechá jednat. On, Svatý Boží, dovolí, aby se jej dotkla, aniž by se obával, že od ní bude kontaminován. Ježíš je svobodný, protože je blízko Boha, jenž je milosrdným Otcem. A tato blízkost Bohu, milosrdnému Otci, činí Ježíše svobodným. Kontaktem s touto hříšnicí Ježíš učinil konec oné izolaci, do níž tuto ženu stavěl nelítostný soud farizeje i jeho spoluobčanů: „Jsou ti odpuštěny hříchy“ (v.48). Nyní žena může odejít „v pokoji“. Pán viděl upřímnost její víry a jejího obrácení a proto přede všemi prohlašuje: „Tvá víra tě spasila“ (v.50). Na jedné straně je pokrytectví učitele Zákona, na druhé upřímnost, pokora a víra této ženy. Všichni jsme hříšníci, ale častokrát podléháme pokušení pokrytectví, myslíme si, že jsme lepší než druzí, a říkáme jim: „Podívejte se na svoje hříchy...“ My všichni si však máme všímat svých vlastních hříchů, svých pádů, svých pochybení a dívat se na Pána. Toto je cesta spásy: vztah mezi hříšným „já“ a Pánem. Považuji-li se za spravedlivého, nenavazuji vztah spásy. V tomto momentě se všech přítomných zmocňuje ještě větší údiv: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ (v.49). Ježíš nedává explicitní odpověď, avšak obrácení hříšnice vidí všichni a dokazuje, že z Ježíše vyzařuje moc Božího milosrdenství schopná měnit srdce. Hříšná žena nám dává poučení o spojitosti mezi vírou, láskou a vděčností. Bylo jí odpuštěno „mnoho hříchů“ a proto tolik miluje; avšak „komu se odpouští málo, málo miluje“ (v.47). I samotný Šimon musí uznat, že více miluje ten, komu se odpustilo více. Bůh všechny zahrnul do téhož mystéria milosrdenství; a od této lásky, která nás neustále předchází, se všichni učíme mít rádi. Jak připomíná svatý Pavel: „V Kristu máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí“ (Ef 1,7-8). V tomto textu je výraz „milost“ prakticky synonymem milosrdenství a má přívlastek „nesmírná“, to znamená, že přesahuje veškerá naše očekávání, neboť uskutečňuje Boží plán spásy s každým z nás. Drazí bratři, buďme vděční za dar víry, děkujme Pánu za Jeho tak obrovskou a nezaslouženou lásku! Dovolme Kristově lásce, aby se na nás projevila. Z této lásky učedník čerpá a staví na ní, z této lásky se každý může živit a sytit. Z této vděčné lásky, kterou projevujeme svým bratřím doma, v rodině a ve společnosti, se tak všem dostává Pánova milosrdenství.
8
PAPEŽ FRANTIŠEK NA OSTROVĚ LESBOS V sobotu, 16. dubna 2016, papež František přistál v 9.05 středoevropského času na řeckém ostrově Lesbos. „Je to trochu jiná cesta než obvykle – řekl během letu asi padesátičlennému novinářskému doprovodu. „Je to smutná cesta. Jdeme za lidmi, kteří trpí, nevědí kam jít, za lidmi, kteří museli utéct. A půjdeme také na hřbitov. K moři. Mnoho lidí tam utonulo.“ vyslovil papež dříve než poděkoval novinářům za to, že budou ve svých médiích tlumočit stav jeho mysli. V závěru krátkého pozdravu připomenul, že papež Benedikt XVI. dnes oslavuje 89. narozeniny a vyzval k modlitbě za něj. Přímo z paluby letadla pak František svému předchůdci zaslal srdečné blahopřání „s prosbou k Pánu, aby i nadále požehnal jeho vzácné službě blízkosti a modlitby za celou církev“. Na mezinárodním letišti v Mytilene přivítal papeže řecký premiér Tsipras a dva nejvyšší představitelé řecké pravoslavné církve, kteří Petrova nástupce doprovázeli po celou dobu návštěvy, konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. a arcibiskup Athén a celého Řecka Hieronymos II. V rozhovoru s premiérem papež zdůraznil, že přišel rovněž poděkovat řeckému národu za jeho velkorysost. „Řecko je kolébkou lidskosti a právě o lidskosti jsem přišel mluvit. Jak je vidět, Řecko ji nadále dosvědčuje a odvážně projevuje velkorysost.“ Jak uvedl tiskový mluvčí Svatého stolce P. Federico Lombardi, během krátké schůzky se hovořilo především o tom, že uprchlická krize je evropským a mezinárodním problémem, který vyžaduje příslušnou reakci ze strany evropských a mezinárodních zákonů. Papež ocenil solidaritu Řeků, kteří –navzdory tíživé ekonomické situaci, jak řekl – nezapomněli na univerzální hodnoty. Mluvilo se také o nutnosti bojovat se sítí obchodu s lidmi a chránit lidi před pokušením riskovat život při plavbě přes Egejské moře nebo další místa ve Středozemí. Z letiště papež spolu se dvěma představiteli pravoslavné církve zamířil přímo do uprchlického tábora Moria, vzdáleného asi osm kilometrů od hlavního ostrovního města. 9
Nejprve tam pozdravili skupinu nezletilých chlapců a poté vyslechli dětský sboreček složený z dvanácti mladých obyvatel tohoto tábora. Ve velkém bílém stanu se pak trojice hostů setkala s několika stovkami žadatelů o azyl, ze kterých nejméně polovina byly ženy a děti. Za pomoci tlumočníka si papež vyslechl mnohé pohnuté příběhy a od dětí přijal výkresy, které, jak slíbil, vystaví na svém pracovním stole. Poté se návštěvníci odebrali k pódiu před jedním z kontejnerů, odkud nejprve promluvil patriarcha Bartoloměj. Přijeli jsme sem, abychom pohlédli do vašich očí, slyšeli vaše hlasy a stiskli vám ruce...“ – řekl duchovní vůdce pravoslaví v úvodu anglického projevu, který byl tlumočen do řečtiny. Patriarcha Bartoloměj zdůraznil, že otázka uprchlíků je věcí celého světa a že svět bude souzen podle toho, jak s nimi nakládá. Přislíbil, že bude nadále upozorňovat na jejich situaci a snažit se otevřít oči a srdce světa. Athénský pravoslavný arcibiskup pak promluvil řecky s anglickým tlumočníkem. Spojili jsme své hlasy, abychom odsoudili vykořeňování a denuncovali veškeré formy znehodnocování lidské osoby, řekl arcibiskup Hieronymos. „Přišel jsem spolu se svými bratry patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Hieronymosem jednoduše proto, abych byl s vámi a naslouchal vašim příběhům. Přišli jsme, abychom obrátili pozornost světa na tuto vážnou humanitární krizi a prosili o její řešení. Jako lidé víry si přejeme spojit svoje hlasy a otevřeně mluvit vaším jménem. Doufáme, že svět bude věnovat pozornost této tragické a opravdu skličující nouzi a odpoví způsobem, který bude hoden našeho společného lidství.“ Poté se ujal slova papež František: Drazí bratři a sestry, dnes jsem chtěl být s vámi. Chci vám říci, že nejste sami. V těchto měsících a týdnech jste prošli mnohým strádáním na cestě k lepšímu životu. Mnozí z vás byli nuceni utéci před konfliktem a pronásledováním, zvláště s ohledem na svoje děti, vaše nejmenší. Kvůli 10
svým rodinám jste podstoupili velké oběti. Zakoušíte bolest z toho, že za sebou necháváte vše, co vám bylo drahé, a – což je možná těžší – aniž byste věděli, co vám přinese budoucnost. Jako vy i mnozí další čekají v uprchlických táborech nebo ve městech s nadějí, že budou moci na tomto kontinentu začít nový život. Přišel jsem spolu se svými bratry patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Hieronymem jednoduše proto, abych byl s vámi a naslouchal vašim příběhům. Přišli jsme, abychom obrátili pozornost světa na tuto vážnou humanitární krizi a prosili o její řešení. Jako lidé víry si přejeme spojit svoje hlasy a otevřeně mluvit vaším jménem. Doufáme, že svět bude věnovat pozornost této tragické a opravdu skličující nouzi a odpoví způsobem, který bude hoden našeho společného lidství. Bůh stvořil lidský rod, aby vytvořil jedinou rodinu. Když některý náš bratr či sestra trpí, dotýká se to nás všech. Všichni ze zkušenosti víme, jak snadno někteří lidé ignorují utrpení druhých a dokonce zneužívají jejich zranitelnost. Víme však také, že tyto krize mohou vyjevit to nejlepší z nás. Viděli jste to sami u sebe i v řeckém lidu, který velkodušně odpověděl na vaši nouzi, přestože je sám v těžkostech. Viděli jste to také u mnoha lidí, zvláště mladých z celé Evropy a světa, kteří sem přišli, aby vám pomáhali. Ano, zbývá udělat mnoho. Děkujeme však Bohu, že nás v našem utrpení nikdy nenechává samotné. Vždycky je někdo, kdo nám může podat pomocnou ruku. Rád bych vám dnes zanechal poselství, abyste neztráceli naději! Největším darem, který si můžeme navzájem dát, je láska, milosrdný pohled, ochota naslouchat a chápat, slovo povzbuzení a modlitba. Tento dar spolu můžete vzájemně sdílet. My křesťané s oblibou vyprávíme příběh o milosrdném Samaritánovi, cizinci, který viděl potřebného a okamžitě se zastavil, aby mu pomohl. Pro nás je to podobenství o Božím milosrdenství, které je určeno všem. Bůh je milosrdný. A je to také výzva k prokazování téhož milosrdenství těm, kdo se nacházejí v nouzi. Kéž všichni naši bratři a naše sestry na tomto kontinentu přicházejí jako milosrdný Samaritán s pomocí v onom duchu bratrství, solidarity a úcty k lidské důstojnosti, jenž poznamenal jeho dlouhé dějiny. Drazí bratři a sestry, Bůh vám žehnej, zvláště vašim dětem, starým a těm, kdo trpí na těle i na duchu. Všechny vás srdečně objímám. Vyprošuji vám všem a těm, kdo vás doprovázejí, božské dary statečnosti a pokoje. 11
Papež František a jeho dva pravoslavní průvodci poté v uprchlickém táboře Moria podepsali společné prohlášení, ve kterém nucenou migraci a vysídlování milionů lidí označují za “krizi lidstva”. Vybízí všechny politické představitele k využití prostředků, aby jednotlivci i komunity, včetně křesťanů, mohli zůstat ve svých domovských zemích a těšili se základnímu právu na život v míru a bezpečí. Po náboženských komunitách žádají, aby zvětšily své nasazení pro přijímání, pomoc a ochranu uprchlíků všech vyznání a měly přitom na paměti Pánova slova, podle kterých budeme jednou souzeni (Mt25, 35-36, 40). Ze své strany trojice signatářů prohlášení stvrzuje odhodlání zintenzivnit své úsilí o šíření plné jednoty všech křesťanů. Vybízíme mezinárodní společenství, aby uznalo ochranu lidských životů za prioritu, stojí v závěru deklarace papeže Františka, konstantinopolského patriarchy Bartoloměje a athénského arcibiskupa Hieronyma. Návštěvu uprchlického tábora uzavřel společný oběd s několika migranty.
Druhou zastávkou při cestě na třetí největší řecký ostrov se stal jeho přístav Mytilene. Hosty zde na úzkém molu přivítalo několik stovek místních obyvatel, včetně hrstky katolíků s vatikánskými vlaječkami a voláním: „Ať žije papež!”. Pane předsedo vlády, vážení představitelé, drazí bratři a sestry, jakmile se Lesbos stal přístavištěm četných migrantů hledajících pokoj a důstojnost, pocítil jsem touhu sem přijít. Děkuji dnes Bohu, že mi to umožnil. A děkuji panu prezidentovi Pavlopoulosovi, že mne pozval spolu s patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Hieronymem. Chtěl bych vyjádřit svůj obdiv řeckému lidu, který navzdory vážným těžkostem, kterým musí čelit, dovedl otevřít srdce i dveře. Mnoho obyčejných lidí dalo k dispozici to málo, co měli, aby se podělili s těmi, kdo přišli o všechno. Kéž Bůh odplatí jejich velkodušnost, jakož i sousedních národů, kteří hned od počátku velice ochotně přijaly množství lidí nucených migrovat. Požehnaná je velkodušná přítomnost mnoha dobrovolníků a mnoha sdružení, kteří spolu s veřejnými institucemi poskytli a poskytují pomoc a konkrétně vyjadřují bratrskou blízkost 12
Chtěl bych dnes znovu důrazně apelovat na odpovědnost a solidaritu vzhledem k této tak dramatické situaci. Mnozí uprchlíci, kteří jsou na tomto ostrově a v různých částech Řecka, žijí v nouzových podmínkách, v ovzduší úzkosti a strachu, někdy v zoufalství nad hmotným nedostatkem a nejistou budoucností. Starosti institucí a lidí tady v Řecku, jako i v zemích Evropy jsou pochopitelné a legitimní. Nikdy však netřeba zapomínat, že migranti ještě dříve než čísla jsou lidé, tváře, jména, osudy. Evropa je vlast lidských práv a kdokoli vstoupí na evropskou půdu, měl by mít možnost to zakusit, takže si lépe uvědomí, že je má sám ctít a hájit. Některým, včetně mnoha dětí, se bohužel nezdařilo ani přijet, přišli o život na moři, stali se obětí nelidské přepravy, vystaveni útisku zbabělých biřiců. Vy, obyvatelé Lesbu, dokazujete, že v této zemi, kolébce civilizace, stále pulsuje srdce lidství, které umí rozpoznat především bratra a sestru, lidství, které chce budovat mosty a prchá před iluzí budovat ohrazení kvůli pocitu bezpečí. Bariéry totiž, místo aby pomáhaly pokroku národů, vytvářejí rozdělení, která dříve či později vyvolají střety. Abychom byli opravdu solidární s těmi, kdo jsou nuceni utíkat ze své země, je třeba přičinit se o odstranění příčin této dramatické situace, nestačí se omezovat jenom na momentální nouzi, ale je třeba rozvinout všestrannou, nikoli jednostrannou politiku. Především je třeba vytvářet pokoj tam, kam válka přinesla zkázu a smrt, a zabránit, aby se tato rakovina šířila dál. Proto je třeba rozhodně se postavit proti šíření zbraní, proti obchodu se zbraněmi a s ním často spojenými, skrytými pletichami. Je třeba odejmout podporu těm, kdo osnují plány nenávisti a násilí. Je však třeba neúnavně prosazovat spolupráci mezi zeměmi, mezinárodními organizacemi a humanitárními institucemi; neizolovat, ale podporovat ty, kdo této krizi čelí. V tomto smyslu chci popřát úspěch prvnímu světovému humanitárnímu summitu, který se bude konat v Istanbulu příští měsíc. 13
To všechno lze dělat pouze společně. Je možné a nutné se společně a způsobem hodným člověka snažit vyřešit tuto složitou otázku uprchlíků. A v tom je nezbytný také přínos církví a náboženských komunit. Moje zdejší přítomnost spolu s patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Hieronymosem dosvědčuje naši společnou vůli pokračovat ve spolupráci, aby se tato epochální výzva stala příležitostí nikoli ke konfliktu, nýbrž k růstu civilizace a lásky. Drazí bratři a sestry, Bůh není lhostejný k tragédiím, které zraňují lidstvo; není vzdálený. On je naším Otcem, který nás podporuje v prokazování dobra a v odmítání zla. Je nejenom naší oporou, ale v Ježíši nám ukázal cestu pokoje. Ježíš se tváří v tvář zlu tohoto světa stal naším služebníkem a svojí službou lásky spasil svět. Toto je pravá moc, jež rodí pokoj. Jedině ten, kdo s láskou slouží, vytváří pokoj. Služba umožňuje vycházet z nás samých a pečuje o druhé, neponechává lidi a věci zkáze, ale dovede je chránit překonáváním silné vrstvy lhostejnosti, která zatemňuje mysl a srdce. Děkuji vám, že opatrujete lidství a s jemnocitem pečujete o Kristovo tělo, které trpí v tom nejmenším bratrovi, hladovém a cizinci, kterých jste se ujali (srov. Mt 25,35). Eucaristò!
Milosrdný Bože, prosíme Tě za všechny muže, ženy a děti, kteří zahynuli po odchodu ze svých domovů při hledání lepšího života. Třebaže mnohé jejich hroby jsou bezejmenné, Ty každého z nich znáš, máš rád a miluješ. Ať na ně nikdy nezapomínáme, ale ctíme jejich oběť spíše skutky než slovy. Svěřujeme Ti všechny ty, kdo podnikli tuto cestu, snášeli strach, nejistotu a ponížení, s cílem dosáhnout bezpečí a naděje. Jako jsi neopustil svého Syna, když jej Maria a Josef odvedli do bezpečí, 14
tak buď nablízku těmto svým synům a dcerám skrze naši něhu a ochranu. Učiň, abychom o ně pečovali a tak prosazovali svět, kde nikdo není nucen opouštět svůj domov a kde všichni mohou žít ve svobodě, důstojně a v míru. Milosrdný Bože a Otče všech, probuď nás ze lhostejného spánku, otevři naše oči, abychom viděli jejich utrpení a vysvoboď nás z necitlivosti, plodu světského blahobytu a uzavřenosti v nás samých. Inspiruj nás všechny, národy, společenství a jednotlivce, abychom uznali, že ti, kdo dorazí k našim břehům jsou naši bratři a sestry. Pomoz nám sdílet s nimi požehnání, kterého se nám dostalo z Tvých rukou, a uznat, že společně jsme jedna lidská rodina všichni jsme migranti a poutníci naděje směrem k Tobě, který jsi naším pravým domovem, kde bude osušena každá slza, kde budeme přebývat v pokoji a bezpečí Tvé náruče.
Církevní představitelé se poté jeden po druhém modlili za migranty, kteří utonuli při plavbě od tureckého pobřeží k řeckým ostrovům. Po minutě ticha pak vhodili do moře tři vavřínové věnce a zopakovali tak gesto papeže Františka z italského ostrova Lampedusa. Svatý otec ve své modlitbě vzpomenul nejprve na zemřelé:
V půl třetí odpoledne místního času byl papežský speciál připraven k odletu zpět do Říma. Na letišti v Mytilene římský biskup ještě krátce mluvil s oběma představiteli pravoslavné církve a řeckým premiérem. Tiskové středisko Svatého stolce zároveň oznámilo, že spolu s papežem odletí do Itálie tři syrské rodiny. Dvanáct muslimských uprchlíků – šest dospělých a šest nezletilých – pochází ze Sýrie, konkrétně Damašku a Deir Azzor, města obsazeného tzv. Islámským státem, a jejich domy byly vybombardovány. Pohostinství jim poskytne římská Komunita Sant´Egidio, zatímco náklady pobytu v Itálii uhradí Vatikán. 15
Tisková konference papeže Františka během zpátečního letu Během zpátečního letu z jednodenní návštěvy řeckého ostrova Lesbos v sobotu odpoledne odpověděl papež František na otázky novinářů, kteří jej na jeho pastorační cestě doprovázeli. Přepis všech otázek a papežových odpovědí zveřejnil deník L´Osservatore Romano 18. dubna 2016. První se ptala novinářka z anglického portáluCrux. Innes San Martin položila dvě otázky. První se týkala dohody EU a Turecka o uprchlících za účelem řešení migrantské krize v Řecku: „Může tato dohoda věc vyřešit anebo jde o politickou otázku a snahu získat čas?“ Druhá otázka se týkala setkání prezidentského kandidáta Bernie Sanderse s papežem v Domě sv. Marty v sobotu ráno těsně před papežovým odjezdem na letiště. Žurnalistka požádala o komentář k tomuto setkání a ptala se, zda tím papež chtěl nějak zasáhnout do severoamerické politiky. František: „Ne. Nejde o žádnou politickou spekulaci, protože dohodu mezi Tureckem a Řeckem dobře neznám. Četl jsem o ní v novinách, ale nic jiného. Moje návštěva byla věcí čistě lidskou, humanitární. Před týdnem mne jeden můj spolupracovník přivedl na myšlenku, kterou jsem ihned přijal, protože jsem viděl, že to bylo vnuknutí Ducha, totiž přivézt s sebou dvě-tři rodiny uprchlíků. Všechno bylo řádně připraveno. Všichni mají příslušné dokumenty třech států: Vatikánu, Itálie a Řecka. Všechno ověřené. Byla udělena víza. Přijati byli ve Vatikánu, který pro ně bude spolu s komunitou Sant´Egidio hledat zaměstnání či zdroj živobytí. Jsou však hosty Vatikánu a připojí se ke dvěma syrským rodinám, které byly již přijaty dvěma vatikánskými farnostmi. Druhá otázka. Dnes ráno, když jsem vyšel z pokoje a sestoupil do haly, čekal tam senátor Sanders, který se ve Vatikánu účastnil sympozia o encyklice Centesimus Annus. On věděl, kdy budu vycházet a přišel mne tedy zdvořile pozdravit. Pozdravil jsem jej, stiskl ruku jemu, jeho manželce a jednomu dalšímu manželskému páru, který byl s nimi. Všichni byli ubytovaní v Domě sv. Marty. Ostatní účastníci sympozia tam bydleli také, až na dva předsedy, kteří bydleli - myslím - na svých velvyslanectvích. Když jsem tedy sešel dolů, on se mi představil, pozdravil mne a stiskl mi ruku, nic víc. Toto je slušné vychování a nikoli vměšování se do politiky. A pokud si někdo myslí, že podání ruky je vměšování se do politiky, pak bych mu asi doporučil zajít k psychiatrovi (se smíchem).“ Další otázku položila novinářka italského deníku Il Giornale, Francesca Giansoldati: „Mluvíte často o přijímání, ale možná příliš málo o „integraci“. Když se podíváme, co se děje v Evropě v důsledku masivního přílivu migrantů, spatříme, že existuje mnoho měst, která trpí tím, že se v nich vytvářejí ghetta... V tom všem je zřejmé, že muslimští imigranti mají větší potíž integrovat se s našimi západními hodnotami. Chci se proto zeptat, zda by 16
snad nebylo užitečnější upřednostňovat příchod nemuslimských imigrantů? A dále: Proč jste dnes učinil toto krásné a ušlechtilé gesto a vzal jste s sebou tři muslimské rodiny? František: „Nerozlišoval jsem mezi křesťany a muslimy. Tyto tři rodiny měly v pořádku dokumenty, takže se všechno dalo snadno uskutečnit. Nejprve byly na seznamu dvě křesťanské rodiny, které však neměly potřebné dokumenty. Nejde tedy o upřednostňování. Všechno jsou to děti Boží. Být dětmi Božími však privilegium je, to je pravda. K té integraci. Co říkáte je velmi rozumné. Děkuji vám, že jste to řekla. Užila jste slovo, které je v nynější poválečné kultuře pozapomenulo. Dnes skutečně existují ghetta. A někteří z teroristů, kteří se dopustili teroristických činů, jsou dětmi a vnuky narozenými v zemích Evropy. Co se stalo? Neexistovala politika integrace. To je podle mne zásadní do té míry, že v nové exhortaci o rodině, což je sice jiné téma, je integrace do života církve jednou ze tří dimenzí pastorace rodin, které se ocitly v těžkostech. Evropa dnes musí rozvinout tuto schopnost, kterou vždy měla, totiž schopnost včlenit. Do Evropy přece přišli nomádi, Normani a všichni tito lidé byli integrováni a jejich kultura byla pro Evropu obohacením. Věřím, že potřebujeme poučení a výchovu k integraci. Děkuji.“ Další otázku položila Elena Pinardi z European Broadcasting Union. „Svatý otče, mluví se o posílení hranic různých zemí Evropy, kontrol a dokonce o umisťování vojenských kontingentů u hranic EU. Je to konec Schengenu? Konec evropského snu? František: „To nevím. Ale chápu, že vlády i obyvatelstvo mají určitý strach. Chápu to. Při přijímání (migrantů) si musíme počínat vysoce zodpovědně. Jedna z těchto odpovědností se týká toho, jak u nás tyto lidi integrovat. Vždycky jsem říkal, že budování zdí není řešení. Viděli jsme to v minulém století, kdy jedna padla. To nic neřeší. Musíme budovat mosty. Mosty se stavějí rozumně, vedením dialogu a integrací. Já všem těm obavám rozumím. Avšak uzavření hranic není řešení, protože z dlouhodobého hlediska škodí místní populaci. Evropa musí uskutečňovat politiku pohostinnosti a integrace, růstu, práce, ekonomické reformy.. Všechny tyto věci představují mosty, které nás vedou k tomu, abychom nestavěli zdi. Strach ovšem naprosto chápu. Nyní změním téma. To všechno, co jsem viděl já i vy v uprchlickém táboře, je k pláči. Děti... přinesl jsem vám ukázat obrázky, které jsem dostal od mnoha dětí. Za prvé: co si přejí děti? Mír, protože trpí. Děti mají v táboře i různá školení, ale co viděly! Podívejte se např. sem (ukazuje obrázek): ty děti viděly, jak se jiné dítě utopilo... Toto nosí ty děti v srdci. Dnes to bylo opravdu k pláči. Bylo to k pláči. Totéž namalovalo další dítě z Afghánistánu (ukazuje další obrázek) Toto si děti pamatují. A bude trvat dlouho než to zpracují. Anebo tento obrázek – to je slunce, které se dívá a pláče. Když pláče i slunce, prospěje i nám nějaká ta slza.“ Francouzský novinář Fanny Carrier z France Presse se ptal, proč papež nerozlišuje ty, kdo utíkají před válkou a ty, kdo utíkají před hladem? Copak Evropa může pojmout všechnu bídu světa? František: „To je pravda. Dnes jsem ve své promluvě zmínil ty, kdo utíkají před válkou i ty, kdo utíkají před hladem. Obě dvě skupiny jsou důsledkem zbídačování planety. Jeden z představitelů afrických států mi před měsícem řekl, že první rozhodnutí, které spolu s vládou přijal, bylo zalesňování, protože země odumírá v důsledku likvidování lesního porostu. Je třeba prokazovat dobro oběma skupinám. Někdo utíká před hladem, někdo před válkou. Já bych pozval obchodníky, kteří s cílem vést válku dodávají na různá místa 17
zbraně, např. do Sýrie. Ty, kdo různým skupinám dodávají zbraně, bych pozval k pobytu v nějakém uprchlickém táboře na jeden den. Myslím, že by to prospělo jejich zdraví.“ Kolumbijského novináře Néstora Pongutá z Radio Colombia upoutala papežova slova těsně po odletu z Říma: „tato cesta bude smutná“: „Byla to opravdu pohnutá cesta, ale něco se přece jen muselo změnit i ve vašem srdci vzhledem k tomu, že je s námi na palubě oněch dvanáct migrantů. Toto gesto je velkým poučením pro ty, kdo odvracejí hlavu před tolikerým utrpením této rozkouskované třetí světové války?“ František: „Odpovím větou, která není moje. Podobně se ptali matky Terezy: Vyvíjíte tolik úsilí a práce, abyste pomáhala umírajícím. To je přece málo v tak obrovském moři?!“ Ona tehdy odpověděla: Je to kapka v moři, ale po této kapce nebude už to moře stejné! Tak bych odpověděl. Je to malé gesto. Malá gesta však máme dělat všichni. Muži i ženy mají podávat ruku těm, kdo jsou v nouzi.“ Novinář z USA (National Catholic Reporter) ve svém dotazu předeslal, že Řecko je zemí, kde vládnou úsporná ekonomická opatření. „Přemýšlel jste někdy o této ekonomice úsporných opatření (austerity). Je zavedena také v Puerto Ricco. Co si myslíte o politice úsporných opatření?“ František: „Slovo úsporné má svůj význam podle toho, z jakého hlediska se díváme. Ekonomicky označuje jednu kapitolu nějakého programu; politicky znamená něco jiného; duchovně a křesťansky opět něco jiného. Když mluvím o šetření, mám na mysli opak plýtvání. Slyšel jsem na jednom setkání – myslím, že na FAO, ale nejsem si jistý – že vyplýtvané potraviny by nasytily hladovějící svět. Kolik jen se u nás doma plýtvá? Plýtváme, aniž si to uvědomujeme. A to je skartační, odpisová kultura. Mluvím o úspornosti v tomto smyslu, ve smyslu křesťanském. Tolik k tomu a žijme trochu skromněji.“ Francisco Romero z Rome Reports připomněl papežova slova o tom, že v Evropě je největší migrační krize po Druhé světové válce a pak se dotázal na migrační krizi v Americe. František: „To je totéž. Je to stejné, protože tak utíkají před hladem. Stejný problém. V Ciudad Juárez jsem sto metrů - možná méně - od hraničního plotu sloužil mši. Na druhé straně bylo asi padesát biskupů z USA a na nedalekém stadionu 50 tisíc lidí, kteří sledovali mši z velkoplošné obrazovky. Na mexické straně byl tábor plný lidí. Je to stejné. Do Mexika přicházejí ze Střední Ameriky. Vzpomínáte na konflikt před dvěma měsíci s Nikaraguou, která nechtěla dovolit přechod migrantů. Převezli je letadlem do jiné země, 18
aniž by museli projít Nikaraguou. Je to světový problém. Mluvil jsem o tom před mexickými biskupy a prosil je, aby o migranty pečovali.“ Potom Francisco Rocca z Wall Street Journal změnil téma a zeptal se na posynodální exhortaci Amoris laetitia. Po jejím vydání se diskutuje o tom, zda se něco změnilo, pokud jde o disciplinu přístupu ke svátostem pro rozvedené a znovusezdané. Jedni říkají, že ano a druzí nikoli. Co byste řekl katolíkovi, který chce vědět, zda existují nějaké nové konkrétní možnosti, které před vydáním exhortace neexistovaly? František: „Mohu říci, že ano, a udělat tečku. Byla by to však příliš stručná odpověď. Doporučuji všem, abyste si přečetli prezentaci, kterou přednesl kardinál Schönborn, který je velkým teologem. Je členem Kongregace pro nauku víry a dobře zná církevní věrouku. V té prezentaci najdete odpověď na svoji otázku.“ Novinář z francouzského deníku Le Figaro položil komplementární otázku: „Proč jste ve zmíněné exhortaci učinil tu známou poznámku pod čarou č. 351 týkající se problému rozvedených a znovusezdaných. Proč je tato poznámka tak důležitá? Předpokládal jste nějaký odpor anebo jste chtěl říci, že tento bod není tak důležitý? František: „Poslyšte, jeden z posledních papežů, když mluvil o koncilu, řekl, že koncily byly dva. Ten Druhý vatikánský probíhal v bazilice sv. Petra a jiný byl ten mediální. Když jsem svolal první synodu, bylo velkou starostí většiny médií, zda budou moci k eucharistii přistupovat rozvedení a znovusezdaní. A poněvadž já nejsem svatý, poněkud mne to zlobilo, ale také rmoutilo. Myslím si totiž: Copak ti, co tak v médiích mluví, nevidí, že to není zásadní problém? Nevnímají, že rodina na celém světě je v krizi? A že rodina je základ společnosti? Copak nevidí, že mladí nechtějí uzavírat sňatky? Nevidí, že v Evropě je pokles porodnosti, který je k zaplakání? Nevidí, že nedostatek práce a pracovní podmínky způsobují, že rodiče si musí brát dvoje zaměstnání a děti vyrůstají samy a nenaučí se růst v dialogu s tatínkem a maminkou? Toto jsou zásadní problémy! Já si nepamatuji číslo té poznámky, ale je-li něco takého v poznámce, tak proto, že to bylo řečeno v Evangelii gaudium. To je jisté. Určitě je tam citace z Evangelii gaudium. Nepamatuji si číslo, ale určitě je to tak.“ Na závěr Petrův nástupce všem novinářům poděkoval za doprovod a dodal, že se v jejich společnosti cítí klidně. Po přistání na letišti Ciampino papež František jako obvykle zamířil nejprve do římské baziliky Santa Maria Maggiore, kde v kapli milostného obrazu Salus Populi Romani poděkoval za skončenou pastorační návštěvu.
19
Nepřekonatelná Ježíšova láska
(promluva papeže Františka při modlitbou Regina Caeli, náměstí sv. Petra, Řím, 17. dubna 2016)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní evangelium (Jan 10,27-30) nám nabízí několik Ježíšových vyjádření, která pronesl v Jeruzalémě během svátku posvěcení chrámu slaveného koncem prosince. Ježíš se nacházel na chrámovém nádvoří a tento uzavřený prostor v Něm možná evokoval obraz ovčince a pastýře. Ježíš se prezentuje jako „dobrý pastýř“ a říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou“ (v.27-28). Tato slova nám pomáhají chápat, že nikdo, kdo nenaslouchá Ježíšovu hlasu, nemůže se považovat za Jeho učedníka. Toto „naslouchání“ má být chápáno nikoli povrchně, nýbrž podmanivě, aby umožnilo opravdové vzájemné poznání, z něhož může vzejít velkodušné následování vyjádřené slovy „ony jdou za ním“ (v.27). Jde o naslouchání nejenom ušima, ale i srdcem! Obraz pastýře a ovcí naznačuje těsný vztah, který chce Ježíš navázat s každým z nás. On nás vede, je náš mistr, náš přítel, náš vzor, a především je náš Spasitel. Následující věta z této evangelní pasáže totiž říká: „Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou“ (v.28). Kdo tak může mluvit? Jedině Ježíš, protože Ježíšova „ruka“ je jedno s Otcovou „rukou“, a Otec „je větší než všichni“ (v.29). Tato slova nám dávají pocit absolutní jistoty a nezměrné něhy. Náš život je zcela bezpečný v rukou Ježíše a Otce, kteří jsou jedno: jediná láska a jediné milosrdenství je jednou provždy zjeveno obětí na kříži. Pro záchranu ztracených ovcí, jimiž jsme my všichni, se Pastýř stal beránkem, který se obětoval, aby na sebe vzal i sňal hřích tohoto světa. Takto nám daroval život, a to život v hojnosti (srov. Jan 10,10)! Toto tajemství se obnovuje s překvapující skromností na eucharistickém stole. Tam se shromažďují ovce k pokrmu a stávají se jedno mezi sebou i s Dobrým Pastýřem. Již nemáme strach, protože náš život je zachráněn ze záhuby. Nic a nikdo nás nebude moci vyrvat z Ježíšových rukou, protože nic a nikdo nemůže přemoci Jeho lásku. Ježíšova láska je nepřemožitelná! Ten zlý, velký nepřítel Boha a Jeho stvoření se mnoha způsoby pokouší vyrvat nám věčný život. Zlý však nemůže nic, pokud my neotevřeme brány svojí duše následováním jeho klamných lichotek. Panna Maria naslouchala a něžně následovala hlas Dobrého Pastýře. Ona ať nám pomůže přijmout s radostí Ježíšovo pozvání stát se Jeho učedníky a žít stále v jistotě, že jsme v otcovských rukách Boha. Potom se papež František vrátil ke své právě zakončené pastorační cestě: 20
„Drazí bratři a sestry, děkuji všem, kdo provázeli modlitbou návštěvu, kterou jsem včera uskutečnil na ostrově Lesbos v Řecku. Uprchlíkům a řeckému lidu jsem přinesl solidaritu církve. Byl jsem tam společně s ekumenickým patriarchou Bartolomějem a arcibiskupem Athén a celého Řecka Hieronymo-sem na znamení jednoty v lásce všech Pánových učedníků. Navštívili jsme jeden z táborů pro uprchlíky, kteří pocházejí z Iráku, Afghánistánu, Sýrie, z Afriky, z mnoha zemí. Přibližně 300 těchto uprchlíků jsme pozdravili, tedy patriarcha Bartoloměj, arcibiskup Hieronymos a já. Mezi nimi bylo mnoho dětí, z nichž některé byly svědky smrti svých rodičů a kamarádů, kteří se utopili v moři. Viděl jsem spoustu bolesti! Chci vám vyprávět jeden zvláštní případ mladého muže, kterému není ani 40 let, Potkal jsem jej včera s jeho dvěma dcerami. Je to muslim a vyprávěl mi, že byl ženatý s křesťankou. Měli se navzájem rádi a respektovali se. Jeho žena však byla zavražděna teroristy, protože nechtěla zapřít Krista a zříci se víry. Je to mučednice. Onen muž usedavě plakal...“ Po bilanci své pastorační cesty na řecký ostrov Lesbos papež František obrátil pozornost k zemětřesení v Ekvádoru, kde způsobilo mnoho ztrát na lidských životech i materiálních škod, a vyzval k modlitbě za tamější obyvatelstvo. Připomněl také Japonsko, kde v těchto dnech došlo rovněž k několika zemětřesením. „Pomoc Boží a bratří kéž jim dodá sílu a oporu,“ uzavřel papež František. Potom ještě řekl: „Na dnešek připadá Světový den modliteb za povolání. Jsme zváni modlit se za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Dnes dopoledne jsem vysvětil jedenáct nových kněží. Ještě jednou zdravím novokněze, jejich rodiny a přátele, a vybízím všechny kněze a seminaristy, aby se zúčastnili své Jubilejní připomínky, která se bude konat první tři dny v červnu. A vy, mladí chlapci a děvčata, kteří jste tady na Svatopetrském náměstí, pomyslete, zda vás Pán nevolá k zasvěcení vašeho života Jeho službě, ať v kněžství nebo v zasvěceném životě.“
21
Křesťané v Číně manifestují proti strhávání křížů Desítky křesťanů různých denominací pod vedením kardinála Josepha Zen Ze-kiuna žádají čínskou vládu, aby ustala s ničením křížů v kontinentální Číně a propustila z vězení náboženské představitele. Emeritní biskup Hongkongu upozorňuje, že svobody ubývá i v této někdejší britské kolonii. Jak referuje agentura Asianews, protesty proběhly včera před Úřadem pro vztahy s vlastí v Hongkongu. Účastníci manifestace organizované několika křesťanskými institucemi skandovali hesla za náboženskou svobodu a pokládali květiny na památku těch, kdo za ni zaplatili životem. Organizátoři připomněli, že od konce roku 2013 bylo ve východočínské provincii Če-tiang v rámci vládní kampaně proti náboženským symbolům strženo či odstraněno více než 2000 křížů. Manifestanti apelovali také za propuštění kněží a pastorů, kteří byli uvězněni za nesouhlas s demolicemi. K protestům v Hongkongu došlo den po setkání čínského prezidenta Si Ťin-pchinga s představitelkou Spojené fronty, sdružující všechny čínské sociální nekomunistické organizace. Během rozhovoru prezident zdůraznil, že náboženské organizace musejí být poslušny straně a uznat její vedení. Vládní kampaň proti náboženským symbolům má být údajně součástí obrany proti infiltracím názorů nepřátelských komunistické vládě, které do země pronikají prostřednictvím náboženství.
Vojska ruské strany postupují stále více do nitra Ukrajiny Papežem vyhlášená nedělní sbírka na Ukrajinu je výsledkem faktického posouzení potřeb. Válka totiž stále pokračuje, Rusko stále více směřuje do vnitrozemí, každý den umírají lidé – říká arcibiskup Mieczyslaw Mokrzycki. Podle lvovského arcibiskupa má velké zásluhy papežský nuncius arcibiskup Gugerotti, který jezdí po zemi a předává Svatému otci informace z první ruky. František je tedy dobře informovaný a ví, že humanitární pomoc naléhavě potřebujeme – říká arcibiskup Mokrzycki. „Každý den se pokračuje v bojích, každý den je několik hodin ostřelování a lidé umírají. Také tady, na západní Ukrajině ve lvovské arcidiecézi máme alespoň jednou týdně pohřby. Umírají mladí lidé, mnoho lidí je opuštěných. Vojska ruské strany postupují stále více do nitra Ukrajiny, dobývají další vesnice a města, lidé přicházejí o svůj majetek a musejí utíkat. Jsou tu tedy uprchlíci, o které je potřeba pečovat. Mnoho je raněných a postižených, takže jsou velké nároky na zdravotnický materiál. Potřebujeme humanitární pomoc, abychom mohli těmto lidem zabezpečit důstojný život a především, aby nebyli hladoví a neumírali hlady. Velmi potřebujeme pomoc a solidaritu. Naše katolická církev, která je přítomná rovněž v oblastech konfliktu, se snaží podle svých možností poskytovat pomoc, zejména v charkovsko-zaporožské diecézi, kde se biskupové Širokoradjuk a Sobilo snaží zajišťovat pomoc.“ SBÍRKA NA POMOC UKRAJINĚ, 24.4.2016: PUSTIMĚŘ: 2.600,-KČ DRYSICE: 1.350,-KČ PODIVICE: 700,-KČ 22
JUBILEUM DOSPÍVAJÍCÍ MLÁDEŽE ŘÍM, 23.- 24. DUBNA 2016 "Vyrůstat milosrdní jako Otec" Oslavy Svatého roku se o minulém víkendu a následném pondělním státním svátku osvobození Itálie (25.4.1945) zaměřily na věkovou kategorii dospívajících. Do Říma se pod mottem „Vyrůstat milosrdní jako Otec“ sjeli adolescenti ze všech italských diecézí, ale také jiných evropských zemí, včetně České republiky, amerického a asijského kontinentu. O jejich ubytování a přijetí se postaralo 207 římských farností. Sloupoví na náměstí sv. Petra se od jedenácti hodin dopoledne proměnilo ve velkou zpovědnici. Mezi sto padesát zpovídajících kněží překvapivě přišel také papež František. Stejně jako ostatní usedl nenuceně na plastovou židli a za téměř půldruhé hodiny vyzpovídal celkem 16 mladých lidí. Kolem něj proudily jiné početné skupiny náctiletých, aby prošly Svatou branou Vatikánské baziliky a vyznaly víru u hrobu apoštola Petra. Jejich pouť však začala již brzy ráno v trojici jubilejních kostelů. V podvečer se mladí poutníci odebrali na římský Olympijský stadion, kde od osmi hodin večer začíná koncert italské populární hudby, prokládaný vystoupeními známých herců, sportovců a dokonce kosmonautů. V půl deváté večer do programu vstoupil papež František zvláštním videoposelstvím: Drazí chlapci a děvčata, dobrý večer! Shromáždili jste se ke sváteční a radostné příležitosti. Nestihnul jsem přijít a je mi to líto. A rozhodl jsem se pozdravit vás tímto videoposelstvím. Velice rád bych přišel, ale nezvládnul jsem to. Děkuji vám, že jste přijali pozvání a přišli jste v tomto Svatém roce do 23
Říma. Dnes dopoledne jste proměnili Svatopetrské náměstí na velkou zpovědnici a potom jste prošli Svatou branou. Nezapomínejte, že Brána znamená setkání s Kristem, který uvádí do Otcovy lásky a žádá od nás, abychom byli milosrdní jako je milosrdný On. Zítra budeme společně sloužit mši. Je správné, že byl dán také tento prostor ke společnému setkání, radosti a poslechu výmluvných svědectví, která vám mohou pomoci růst ve víře a v životě. Vím, že nosíte šátek, na kterém je napsán seznam skutků tělesného milosrdenství. Zapište si je do paměti, protože tvoří křesťanský životní styl. Jak víte, skutky milosrdenství jsou jednoduchá gesta, která patří ke každodennímu životu a umožňují rozpoznat v druhých lidech – i mladých - Ježíšovu tvář! Také mladí jako vy mají hlad, žízeň; jsou to uprchlíci, cizinci či nemocní a žádají naši pomoc, naše přátelství. Být milosrdní znamená být schopní odpustit. A to není snadné. Může se stát, že někdy v rodině, ve škole, ve farnosti, v tělocvičně nebo na místech zábavy někdo pochybí a ublíží nám. Anebo že v nějaké nervózní chvíli můžeme někoho urazit my. Neuvízněme v zášti nebo v touze pomstít se. K ničemu to není. Je to jako červotoč, který sžírá duši a nedovoluje nám, abychom byli šťastní. Odpusťme! Odpusťme a zapomeňme na utrpěnou škodu. Tak budeme moci chápat Ježíšovu nauku, být Jeho učedníky a svědky Jeho milosrdenství. Chlapci a děvčata, někdy se mi stane, že mám telefonovat s přáteli, ale nejde to, protože dotyčný je mimo dosah. Určitě to znáte také, když váš mobil někde nemá signál. Dobře si pamatujte, že pokud ve svém životě nemáte Ježíše, jako byste byli mimo dosah. Nedá se mluvit, člověk se uzavírá do sebe. Vždycky buďme v dosahu. V rodině, farnosti, škole, protože na tomto světě můžeme vždycky něco dobrého a pravdivého říci. Všechny vás nyní zdravím, přeji vám, abyste tyto chvíle prožili v radosti a všechny vás očekávám zítra na Náměstí sv. Petra. Ciao!
Tím však takzvané „Jubileum dospívajících“ nekončí – mladí lidé se v neděli dopoledne zúčastnili mše svaté s Petrovým nástupcem. A v pondělí budou další skupiny dospívajících procházet římskými Branami milosrdenství. Don Calogero Manganello, zodpovědný za pastoraci mladých lidí v Itálii, referuje: 24
„Účastní se jí zhruba sedmdesát tisíc lidí z celé Itálie, ale také delegace z některých evropských zemí. Bylo velice náročné tuto událost připravit, ale vnímáme ji jako milost. Když papež sdělil, že v rámci římských oslav Svatého roku zamýšlí také setkání pro tuto věkovou kategorii, naplnilo nás to radostí. V rámci mládežnické pastorace už totiž delší dobu naléháme na doprovázení adolescentů, tedy na věkovou skupinu od 13 do 16 let. Je to velmi citlivé období, kdy mladí podstupují důležité životní volby a kterému naše pastorace možná věnuje příliš malou pozornost. Papežovo pozvání je tedy pobídkou, abychom byli k adolescentům pozornější.“ S jakými problémy se potýká tato věková skupina? „Dospívající jsou ve věku, kdy by se měli rozhodovat o budoucím životě – přechod z druhého stupně základní na střední školu je sám o sobě kritický okamžik a je třeba jej doprovázet. Jako pastýři si všímáme, že společnost tyto kroky neusnadňuje, protože neslibuje mladým lidem jistou budoucnost. Naše hlásání by tedy mělo vést k naději, k životnímu rozlišování. Hlásání Ježíše Krista by mělo jít ruku v ruce s doprovodem lidského růstu v dospívání.“ Jak této věkové kategorii zní slovo „milosrdenství“? „Na jedné straně to jistě není snadno pochopitelný výraz, protože pro mladé lidi je někdy namáhavé přesáhnout význam jednotlivých pojmů. Na druhé straně jim právě něco takového chceme nabídnout v tomto Svatém roce. Tedy ukázat jim, že slovo „milosrdenství“ nabývá konkrétních forem ve svědectví mužů a žen, kteří denně obětují své životy nejenom pro evangelium, nýbrž také pro společnost. Chceme na toto milosrdenství, které se stalo skutečností, poukázat v takzvaných Stanech milosrdenství, které mladí lidé najdou na římských náměstích.“ Co to je za stany – nějaká místa setkání nebo naslouchání? „Byl to nápad, jak mladým lidem zpřístupnit sedm skutků milosrdenství. Jsou to nafukovací stany na hlavních římských náměstích, které dospívajícím přiblíží prostřednictvím katecheze a konkrétních zkušeností, v čem tyto skutky spočívají a jak je konkrétně uvádět do života. Lidé, kteří budou svědčit o milosrdenství ve věznicích, nemocnicích, charitních jídelnách a podobně, vyzvou mladé lidi k tomu, aby se stejně chovali na místech, kde žijí.“
Petrův nástupce pozval do Vatikánu na pátou neděli velikonoční 13leté až 16leté chlapce a děvčata. Na Svatopetrském náměstí a přístupové ulici Via della Conciliazione se jich dnes dopoledne sešlo 70 tisíc, aby se účastnili mše svaté, kterou sloužil papež František spolu s dvaceti kardinály, padesáti biskupy a dvěma sty kněžími. Neopakovatelná atmosféra, kterou po celý víkend omlazovala Věčné město dospívající mládež zejména z Itálie, ale také z mnoha jiných zemí, nevyjímaje Českou republiku. Pozoruhodným způsobem oslovil mládež Petrův nástupce v homilii, kterou zahájil citací poslední věty z nedělní evangelní perikopy: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13.35): 25
Milovat je krásné, je to cesta ke štěstí „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13.35). Drazí chlapci a děvčata, dnes nám Pán svěřuje velkou odpovědnost! Říká nám, že lidé poznají Ježíšovy učedníky podle toho, jak se mezi sebou mají rádi. Láska je jinými slovy - průkazem křesťanské totožnosti; je to jediný platný „dokument“, který potvrzuje, že jsme Ježíšovi učedníci. Pokud jeho platnost propadne a neobnovuje se, nejsme už Mistrovými svědky. Ptám se vás proto: chcete přijmout Ježíšovo pozvání být Jeho svědky? Chcete být Jeho věrnými přáteli? Pravý Ježíšův přítel se rozpozná podle konkrétní lásky; nikoli lásky v oblacích, ale konkrétní lásky, která vyzařuje z jeho života. Láska je vždycky konkrétní. Kdo není konkrétní a mluví o lásce, dělá jen televizní příběh. Chcete žít tuto lásku, kterou nás obdarovává? Chcete nebo nechcete? Snažme se tedy chodit do Jeho školy, která je školou života, abychom se naučili mít rádi. A učit se mít rád – to je práce na každý den. Milovat je především krásné, je to cesta ke štěstí. Není však snadná, je náročná a stojí námahu. Představme si například, když dostaneme nějaký dárek. Obšťastní nás, ale jeho přípravě věnovali štědří lidé čas a námahu. Spolu s tím, co nám věnovali, nám dali také něco ze sebe, něco, čeho se dovedli zříci. Pomysleme také na dar, který vám věnovali vaši rodiče a vychovatelé, kteří vám umožnili přijít do Říma na vaše setkání u příležitosti Svatého roku. Plánovali, organizovali a připravili pro vás všechno a mají z toho radost, ačkoli se možná svojí vlastní cesty zřekli. To je konkrétnost lásky. Mít rád totiž znamená dát, a to nejenom něco materiálního, ale něco ze svého: svůj čas, přátelství a vlastní schopnosti. Dívejme se na Pána, který je co do štědrosti nepřekonatelný. Dostáváme od Něho tolik darů každý den a měli bychom mu každý den děkovat. Chtěl bych se vás zeptat: děkujete každý den Pánu? I když my zapomínáme, On nám žádný den nezapomene dát nějaký speciální dar. Není to dar, který se materiálně drží v rukou a používá, nýbrž větší dar, na celý život. Co nám dává Pán? Dává nám svoje věrné přátelství, které nám nikdy neodejme. Pán je navždy přítelem. I když Jej zklameš a vzdálíš se od Něho, Ježíš tě nadále má rád a chce ti být nablízku. Věří v tebe víc, než kolik ty věříš sobě. Toto je konkrétnost lásky, kterou nás učí Ježíš. A to je velice důležité! Poněvadž hlavní hrozbou, jež brání dobrému růstu, je cítit, že se o tebe nikdo nezajímá. Je smutné cítit, že jsi ponechán 26
stranou. Pán je však vždycky s tebou a je rád, že je s tebou. Stejně jako svým učedníkům hledí Ježíš do tvých očí a volá tě, abys Jej následoval, vyplul na širé moře a rozhodil sítě s důvěrou v Jeho slovo, to znamená vložit do života svoje talenty spolu s Ním a beze strachu. Ježíš tě trpělivě očekává, čeká na tvoji odpověď a čeká na tvoje přitakání. Drazí mladí, ve vašem věku ve vás novým způsobem roste také touha rozdávat a přijímat cit. Pán, vstoupíteli do Jeho školy, vás také naučí, jak zkrášlit cit a něhu. Vloží vám do srdce dobrý úmysl, totiž mít rád a nepřivlastňovat si; mít rád lidi bez snahy vlastnit je jako svoje, nýbrž ponechávat jim svobodu. Láska je totiž svobodná! Láska není pravdivá, není-li svobodná! A tuto svobodu nám dává Pán tím, že nás miluje. On je nám vždycky nablízku. Vždycky totiž existuje pokušení, znečistit cit instinktivním nárokem vzít si a „mít“, co se líbí. Také konzumní kultura posiluje tuto tendenci. Avšak každá věc, pokud se příliš tiskne, pokazí se a zničí, a potom přijde zklamání a vnitřní prázdnota. Pán, pokud budete naslouchat Jeho hlasu, vám zjeví, že tajemstvím něhy je opatrovat druhého, to znamená ctít jej, chránit a očekávat. A toto je konkrétní něha lásky. Ve svém mladém věku pociťujete také velkou touhu po svobodě. Mnozí vám řeknou, že být svobodným znamená dělat si to, co se mi chce. Tady je třeba umět říkat ne. Pokud neumíš říci ne, nejsi svobodný. Svobodný je ten, kdo umí říci ano a umí říci ne. Svoboda není možnost dělat si vždycky to, co se mi zlíbí. To uzavírá, vzdaluje a brání být otevřenými a upřímnými přáteli. Není pravda, že když se mám dobře, všechno jde dobře. Ne, to není pravda. Svoboda je totiž dar umět si zvolit dobro. To je svoboda. Svobodný je ten, kdo volí dobro, kdo hledá to, co se líbí Bohu, i když je to namáhavé. Není to snadné. Myslím si však, že vy mladí nemáte strach před námahami a jste odvážní! - Jedině odvážná a silná rozhodnutí uskutečňují ty největší sny, za něž stojí za to dát život. Odvážná a silná rozhodnutí. Nespokojujte se průměrností, „živořením“ a pohodlným sezením na místě; nedůvěřujte těm, kteří vás odvádějí od opravdového bohatství, kterým jste vy, když vám říkají, že život je krásný jenom, když máte spoustu věcí; nedůvěřujte těm, kteří vám chtějí namluvit, že něco znamenáte, když se tváříte jako silní, jako filmoví hrdinové nebo když nosíte šaty podle poslední módy. Vaše štěstí je nedocenitelné a není na trhu; není to aplikace, kterou si stáhnete do mobilu. Ani její nejnovější verze vám nemůže pomoci stát se svobodnými a velkými v lásce. Svoboda je něco jiného. Láska je totiž svobodný dar toho, kdo má otevřené srdce; láska je odpovědnost, ale krásná odpovědnost a trvá celý život; je to denní závazek toho, kdo umí uskutečňovat 27
velké sny! A běda mladým, kteří neumějí snít a neodvažují se spřádat sny. Pokud mladý ve vašem věku neumí snít, není schopen snít, pak odešel do penze. Láska se živí důvěrou, úctou a odpuštěním. Láska se neuskutečňuje tím, že o ní mluvíme, nýbrž tím, že ji žijeme. Není to milá básnička, kterou se lze naučit nazpaměť, nýbrž životní rozhodnutí, které se praktikuje. Jak můžeme růst v lásce? Tím tajemstvím je opět Pán. Ježíš nám dává Sebe ve mši, nabízí nám odpuštění a pokoj ve zpovědi. Tam se naučíme přijímat Jeho lásku, osvojovat si ji a znovu uvádět ve světě do oběhu. A když se zdá, že mít rád je obtížné, když je těžké odmítnout to, co je pomýlené, dívejte se na Ježíšův kříž, obejměte jej a nepouštějte se Jeho ruky, která vás vede vzhůru a pozvedá, i když padnete. V životě vždycky dochází k pádům, protože jsme hříšníci, jsme slabí. Ježíšova ruka nás však pozvedá a staví na nohy. Ježíš chce, abychom stáli na nohou. Ježíš to říkal chromým, které uzdravoval, krásným slovem: „Vstaň!“. Bůh nás stvořil, abychom stáli na nohou. Jedna hezká horalská píseň, která se zpívá při výstupu na hory, říká: „V umění stoupat vzhůru, není důležité neupadnout, ale nezůstat ležet!“ Mít odvahu vstát, nechat se zvednout Ježíšovou rukou. A touto rukou je někdy ruka přítele, rodičů a těch, co nás v životě doprovázejí. A Ježíš je mezi nimi také. Vstaňte! Bůh vás chce mít na nohou, stále na nohou! Vím, že jste schopni skutků velkého přátelství a dobroty. Jste povoláni vytvářet budoucnost společně s druhými a pro druhé, nikdy proti někomu! Nelze něco vytvářet „proti“ někomu. Tomu se říká destrukce. Dokážete podivuhodné věci, pokud se už od nynějška budete připravovat a plně žít svůj věk, který je tak bohatý na dary, aniž byste měli strach z námahy. Jednejte jako sportovní šampióni, kteří dosahují velkých cílů pečlivým, skromným a tvrdým každodenním tréninkem. Ať jsou vaším každodenním programem skutky milosrdenství, cvičte se v nich s nadšením, abyste se stali šampióny života, šampióny lásky! Tak vás poznají jako Ježíšovy učedníky. Tak budete mít průkaz křesťanské totožnosti. A ujišťuji vás, že vaše radost bude úplná. 28
Třebaže předpovědi počasí hrozily na neděli dopoledne deštěm a nad hlavami účastníků bohoslužby neustále kroužila zlověstná mračna, všechno nakonec proběhlo v klidu a bez újmy. Po svatém přijímání, které podávalo celkem sto osmdesát kněží, papež ještě jednou oslovil přítomné: "Na konci této slavnosti Svatého roku se moje mysl obrací zejména k vám, drazí chlapci a děvčata. Přišli jste z Itálie a z různých částí světa prožít moment víry a bratrství. Díky za vaše radostné a rámusící svědectví. Jděte odvážně vpřed! Včera ve španělském Burgosu byli beatifikováni kněz Valentín Palencia Marquina a čtyři jeho druhové mučedníci, mladí, kteří byli zabiti pro svoji víru během španělské občanské války. Chvalme Pána za tyto odvážné svědky a prosme, aby na jejich přímluvu byl svět zbaven veškerého násilí. Stále v sobě nosím starost o bratry biskupy, kněze a řeholníky, katolíky i pravoslavné, kteří byli uneseni před dlouhou dobou v Sýrii. Kéž milosrdný Bůh pohne srdcem jejich únosců a dostane se těmto našim bratřím svobody, aby se mohli vrátit ke svým komunitám. Vybízím vás proto ke společné modlitbě za ně, ale také za všechny ostatní lidi, kteří byli ve světě uneseni. Svěřme všechna svoje očekávání a své naděje přímluvě Panny Marie, Matky milosrdenství.“ Po společné mariánské velikonoční modlitbě Regina Caeli papež všem požehnal a potom ještě dodal: „Drazí mladí, oslavili jste Svatý rok. Nyní se vracíte domů naplněni radostí ze svojí křesťanské identity. Na nohou, se vztyčenou hlavou a se svým průkazem totožnosti v rukou a v srdci. Provázej vás Pán. A prosím vás modlete se také za mě.“ 29
POSTSYNODÁLNÍ APOŠTOLSKÁ EXHORTACE PAPEŽE FRANTIŠKA
AMORIS LAETITIA (2) KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM, KŘESŤANSKÝM MANŽELŮM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O LÁSCE V RODINĚ
PÁTÁ KAPITOLA: Láska, která se stává plodnou 165. Láska vždycky dává život. Proto se manželská láska „nenaplňuje pouze ve společenství dvou [...] Když se manželé navzájem sobě darují, vydávají ze sebe novou skutečnost – dítě, živý obraz své lásky, trvalé znamení svého manželského společenství, živou a nerozlučnou jednotu svého otcovství a mateřství.“
Přijetí nového života 166. Rodina je prostředím, které nejenom plodí, ale také přijímá život, který přichází jako Boží dar. Každý nový život „nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme předem milováni. Děti jsou milovány, ještě než přijdou.“ Odráží se tu primát Boží lásky, která vždycky projevuje iniciativu, protože děti „jsou milovány ještě předtím, než by si něco zasloužily.“ Nicméně, „mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své dětství i svoji budoucnost. Někdo se – jakoby na ospravedlnění – opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! 30
[...] Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?“ Přijde-li dítě na svět v nechtěných okolnostech, mají rodiče nebo další členové rodiny učinit vše, co lze, aby bylo přijato jako Boží dar zodpovědně, s otevřeností a náklonností. Protože „jde-li o děti, které přicházejí na svět, nebude se žádná oběť dospělých považovat za příliš drahou či příliš velkou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je omylem, že za nic nestojí a že je vydáno napospas ranám života a lidské zvůli.“ Dar dítěte, které Pán svěřuje tatínkovi a mamince, začíná přijetím, pokračuje péčí během pozemského života a jeho konečným údělem je radost věčného života. Vyrovnaný pohled na toto poslední dovršení člověka umožní rodičům ještě více si uvědomit drahocennost jim svěřeného daru. Jim totiž Bůh svěřuje, aby vybrali jméno, kterým oslovuje na věčnosti každé svoje dítě. 167. Početné rodiny jsou pro církev radostí. Láska v nich vyjadřuje svoji velkodušnou plodnost. Neznamená to zapomínat na zdravý postřeh svatého Jana Pavla II., který vysvětlil, že zodpovědné otcovství není „bezmezné plození či nedostatečný ohled na výživu dětí, ale spíše možnost daná manželům užívat moudře a odpovědně vlastní nezcizitelnou svobodu a přihlížet přitom k sociální a demografické realitě jakož i k vlastní situaci a k legitimním přáním.“
Láska v očekávání, jímž se vyznačuje těhotenství 168. Těhotenství je obtížné, ale také překrásné období. Matka spolupracuje s Bohem na uskutečňování zázraku nového života. Mateřství je „zvláštní schopnost ženského organismu, která tvůrčí zvláštností slouží k početí a plození lidské bytosti.“ Každá žena se podílí na „tajemství stvoření, které obnovuje lidské pokolení.“ Jak praví Žalm : „Utkal jsi mě v lůně mé matky“ (139, 13). Každé dítě, které se utváří v matce, je věčným projektem Boha Otce a Jeho věčné lásky: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). Každé dítě je odevždy v Božím srdci, a když je počato, plní se věčný Stvořitelův sen. Pomysleme na hodnotu, kterou má embryo od okamžiku svého početí! Je třeba na ně hledět pohledem téže Otcovy lásky, která vidí za každé zdání. 169. Těhotná žena může mít účast na tomto Božím plánu, když sní o svém dítěti: „Všechny maminky a tatínkové po devět měsíců sní o svém dítěti. [...] Není možné, aby rodina nesnila. Když se z rodiny vytratí schopnost snít, děti nerostou, láska neroste, život ochabuje a pohasíná.“ Nezbytnou součástí tohoto snění v páru křesťanských manželů je křest. Rodiče jej připravují svojí modlitbou a svěřují Ježíšovi svoje dítě ještě před jeho narozením. 170. S pokrokem věd je dnes možné předem zjistit, jakou barvu vlasů bude dítě mít a jakými nemocemi může v budoucnu trpět, protože všechny somatické charakteristiky tohoto člověka jsou vepsány do genetického kódu, už když je embryem. Avšak pouze 31
Otec, který jej stvořil, jej zná úplně. Jedině On ví, co je nejcennější a nejdůležitější, protože zná ono dítě i jeho nejhlubší identitu. Matka, která jej nosí v lůně, potřebuje prosit Boha o světlo, aby mohla do hloubi poznat své dítě a očekávat jej takové, jakým je. Někteří rodiče cítí, že jejich dítě nepřichází v nejlepší chvíli. Potřebují prosit Pána, aby je uzdravil a posílil, a mohli dítě plně přijmout a očekávat jej z celého srdce. Je důležité, aby dítě cítilo, že je očekáváno. Dítě není doplňkem či řešením osobních aspirací. Je to lidská bytost nezměrné hodnoty a nemůže být užíváno k vlastnímu prospěchu. Není tedy důležité, zda je tento nový život pro tebe užitečný či nikoli, zda má vlastnosti, které se ti líbí či nikoli, zda odpovídá tvým plánům a snům či nikoli. Protože „děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné [...] Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem.“ Rodičovská láska je nástrojem lásky Boha Otce, který narození každého dítěte láskyplně očekává, bezpodmínečně a zdarma jej přijímá. 171. Každou těhotnou ženu bych rád se zalíbením požádal: pečuj o svoji radost a nic ať neodejme vnitřní radost mateřství. Dítě si zasluhuje tvoji radost. Nedovol, aby strach, starosti, komentáře druhých nebo problémy zhášely štěstí z toho, že jsi nástrojem Boha, aby na svět přišel nový život. Zaobírej se tím, co je třeba dělat či připravovat, ale bez obsese, a jako Maria skládej chválu: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 1,46-48). S poklidným nadšením žij mezi svými potížemi a pros Pána, aby opatroval tvoji radost, abys ji mohla předat svému dítěti.
Láska mateřská a otcovská 172. „Dětem, právě narozeným, se spolu s pokrmem a péčí začíná dostávat darem potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, v úmyslech pohledů a podnětech úsměvů. Učí se tak, že krása mezilidských vazeb míří k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá odlišnost druhého, uznává jej a respektuje jako rovného. [...] A toto je láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky!“ Každé dítě má právo obdržet lásku matky i otce, obojí je nezbytné pro jeho integrální a harmonické zrání. Jak prohlásili australští biskupové, obojí láska „každá jiným způsobem, přispívá k růstu dítěte. Respektovat důstojnost dítěte znamená potvrdit jeho potřebu i přirozené právo mít matku a otce.“ Nejde jen o mateřskou a otcovskou lásku, každou zvlášť, ale také o vzájemnou lásku otce a matky chápanou jako zdroj vlastní existence, přívětivé hnízdo a základ rodiny. V opačném případě se zdá, že je dítě redukováno na majetnický rozmar. Oba, muž i žena, otec i matka, jsou „spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími tlumočníky.“ 32
Ukazují svým dětem mateřskou a otcovskou tvář Pána. Kromě toho společně učí hodnotě vzájemnosti, setkání v různosti, kam každý přináší svoji vlastní identitu a umí také přijímat od druhého. Pokud z nějakého nevyhnutelného důvodu jeden chybí, je důležité hledat nějaký způsob kompenzace a usnadňovat tak náležité zrání dítěte. 173. Mnohé děti a mladí dnes mají pocit, že jsou sirotky, a bývá hlubší než si myslíme. Máme dnes za plně legitimní a žádoucí, když ženy chtějí studovat, pracovat, rozvíjet vlastní schopnosti a mít osobní cíle. Zároveň však nemůžeme přehlížet nutnost, že děti potřebují mateřskou přítomnost, zvláště v prvních měsících života. Je fakt, že „matka stojí před mužem jako matka, subjekt nového života, který v ní byl počat a rozvíjí se v ní a z ní se rodí do světa.“ Umenšování mateřské přítomnosti a ženských kvalit představuje vážné nebezpečí pro naši zemi. Vážím si feminismu, když nepožaduje uniformitu, ani nepopírá mateřství. Poněvadž velikost ženy v sobě zahrnuje všechna práva plynoucí z její nezcizitelné lidské důstojnosti, a z jejího ženského génia, a jsou pro společnost nezbytná. Její specificky ženské schopnosti – zejména mateřství – jí udělují také povinnosti, protože její ženská existence s sebou nese také zvláštní poslání na této zemi, které společnost musí zachovávat a chránit pro dobro všech. 174. „Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. [...] Ony dosvědčují krásu života.“ Je nepochybné, že „společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí [...] Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách, a za to, co dáváte církvi a světu.“ 175. Matka, která chrání dítě svojí něhou a svým soucitem, pomáhá mu mít důvěru a zakoušet, že svět je dobré místo, které jej přijímá. To umožňuje rozvinout sebeúctu, která učí důvěrnosti a empatii. Na druhé straně postava otce pomáhá vnímat meze skutečnosti a je charakteristická směrováním, vycházením směrem k širšímu a problematičtějšímu světu a pobídkou ke snaze a zápasu. Otec se svojí jasnou a šťastnou mužskou identitou, v níž se ve vztahu k manželce pojí cit a sympatie, je stejně nezbytný jako mateřská péče. Existují flexibilní role a úkoly, které se přizpůsobují konkrétním podmínkám každé rodiny, avšak jasná a přesně definovaná přítomnost obou postav, mužské i ženské, vytváří prostředí, které je pro dozrání dítěte nejvhodnější. 176. Říká se, že naše společnost je „společností bez otců“. V západní kultuře je prý postava otce symbolicky nepřítomná, znetvořená a vybledlá. Dokonce mužnost je prý zpochybněna. Došlo k pochopitelnému zmatení. „Nejprve to totiž bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole.“ Avšak, „často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a mládež o samotě.“ Přítomnost otce a dokonce jeho autorita se zdá pošramocena také stále narůstajícím prostorem, který je věnován sdělovacím prostředkům a technologiím zábavy. Kromě toho se na autoritu hledí s podezřením a dospělí jsou nelítostně zpochybňováni. 33
Oni sami opouštějí jistoty a proto nenabízejí dětem bezpečné a dobře opodstatněné ukazatele. Není zdravé, dochází-li k záměně rolí mezi rodiči a dětmi. To poškozuje odpovídající proces zrání, kterého je dětem zapotřebí, a upírá se jim láska schopná je nasměrovat a pomoci jim dospět. 177. Bůh staví do rodiny otce, aby cennými charakteristikami svého mužství, „byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti.“ Někteří otcové se cítí zbyteční nebo nepotřební, avšak pravdou je, že „děti potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej.“ Není dobré, když děti zůstávají bez otců a tak předčasně přestanou být dětmi.
Rozšířená plodnost 178. Mnohé manželské páry nemohou mít děti. Tušíme, jaké utrpení to obnáší. Na druhé straně také víme, že „manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození [...] Proto, i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost.“ Kromě toho „mateřství není výlučně biologická záležitost, ale vyjadřuje se různými způsoby.“ 179. Adopce je cesta k velkomyslné realizaci mateřství a otcovství a rád bych vybídnul všechny, kdo nemohou mít děti, aby rozšířili a otevřeli svoji manželskou lásku k přijetí těch, kdo jsou zbaveni odpovídajícího rodinného kontextu. Nikdy nebudou litovat svojí štědrosti. Adopce je skutkem lásky, jímž je darována rodina tomu, kdo ji nemá. Je nezbytné zdůrazňovat, aby legislativa usnadnila procedury adopcí, zvláště v případech nechtěných dětí, aby se předcházelo umělým potratům či jejich opuštění. Ti kdo přijmou výzvu adopce a přijmou zdarma a bezpodmínečně člověka k sobě, stávají se zprostředkovateli Boží lásky, která prohlašuje: „I kdyby matka zapomněla na své dítě, já přece nikdy nezapomenu“ (Iz 49,15). 180. „Rozhodnutí pro adopci a osvojení vyjadřuje zvláštní plodnost manželského života, nehledě na případy, kdy je bolestně poznamenané sterilitou. [...] Tváří v tvář situacím, kdy se dítě vyžaduje za každou cenu jako právo na kompletaci sebe sama, ukazuje poctivě zamýšlená adopce nebo osvojení důležitý aspekt rodičovství a synovství, neboť napomáhá v poznání, že děti – přirozené, adoptivní nebo osvojené – jsou samy o sobě někým a je třeba je přijmout, milovat, pečovat o ně a nejen je přivést na svět. Při rozhodnutí o adopci nebo osvojení by měl vždy být převažující inspirací zájem dítěte.“ Na druhé straně „je nutno zabránit obchodu s dětmi mezi zeměmi a kontinenty vhodnými legislativními zásahy a státními kontrolami.“ 181. Je vhodné také zmínit, že plození a adopce nejsou jediné způsoby, jak žít plodnost lásky. Také rodina s mnoha dětmi je povolána zanechat svoji stopu ve společnosti, kam je začleněna, aby rozvíjela jiné formy plodnosti, které jsou jakýmsi prodloužením lásky, která ji nese. Křesťanské rodiny ať nezapomínají, že „víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje [...] Každý z nás má totiž zvláštní roli v přípravách příchodu 34
Božího království na svět.“ Rodina nemá sama sebe chápat jako ohrádku, která je povolaná chránit se před společností. Nečeká, ale vychází ze sebe a pouští se do solidárního hledání. Tak se stane místem integrace člověka se společností a jednotícím bodem mezi veřejností a soukromím. Manželé si potřebují osvojit jasné a pronikavé přesvědčení o svých sociálních povinnostech. Když k tomu dojde, neumenší to jejich citové spojení, nýbrž ozáří novým světlem, jak vyjadřují následující verše: „Tvé ruce jsou mojí něhou moje každodenní svolení miluji tě, protože svou rukou se podílíš na spravedlnosti. Jestliže tě miluji, pak proto, že jsi, mou láskou, komplicem a vším a bok po boku vedle sebe jsme mnohem víc než dva.“ 182. Žádná rodina nemůže být plodná, pokud sama sebe chápe jako příliš odlišnou či „oddělenou“. Abychom předešli tomuto nebezpečí, připomeňme, že Ježíšova rodina, plná milosti a moudrosti, nebyla viděna jako nějaká „podivínská“ rodina, jako dům, který byl cizí a vzdálený lidu. Právě z tohoto důvodu lidem dělalo potíže uznat Ježíšovu moudrost a říkali: „Kde se to v něm vzalo? [...] Copak to není ten tesař, syn Mariin?“ (Mk 6,2-3). „Copak to není syn tesařův?“ (Mt 13,55). To potvrzuje, že byla obyčejnou rodinou, blízkou všem, normální součástí lidu. Ani Ježíš nevyrůstal v nějakém uzavřeném a výlučném vztahu s Marií a Josefem, ale pohyboval se rád v širší rodině, tvořené příbuznými a přáteli. Tím se vysvětluje, proč rodiče, když se vraceli z Jeruzaléma, nechali dvanáctiletého chlapce jít spolu s ostatními poutníky, naslouchat příběhům a sdílet starosti všech: „V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty“ (Lk 2,44). Stává se však, že některé křesťanské rodiny vzhledem k jazyku, který používají či způsobu vyjadřování, svým svérázným stylem chování a neustálým opakováním dvou či tří témat jsou vnímány jako vzdálené a jakoby oddělené od společnosti; dokonce i jejich příbuzní cítí, že jsou jimi přezíráni nebo posuzováni. 183. Manželský pár, který zakouší sílu lásky, ví, že tato láska je povolána hojit rány opuštěných, nastolovat kulturu setkávání a zápasit o spravedlnost. Bůh svěřil rodině plán zdomácnit svět, aby všichni vnímali druhého člověka jako bratra: „Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen ihned ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. [...] Organizace veřejného života nejenom stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním lidským svazkům, ale upadly dokonce společenské a politické mravy.“ Otevřené a solidární rodiny však dávají prostor chudým, jsou schopny navazovat přátelství s těmi, kdo jsou na tom hůře než ony. Pokud jim opravdu leží na srdce evangelium, nemohou zapomenout na Ježíšova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Žijí vlastně to, co se po nás tak výmluvně žádá těmito větami: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by 35
se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený“ (Lk 14,12-14). Budeš blahoslavený! Tady je tajemství šťastné rodiny. 184. Svědectvím a také slovem mluví rodiny k druhým o Ježíšovi, předávají víru, probouzí touhu po Bohu a ukazují krásu evangelia a životního stylu, který nám nabízí. Křesťanští manželé vymalovávají šeď veřejného prostoru barvami bratrství, sociální vnímavosti, obrany křehkých lidí, zářivou vírou a aktivní nadějí. Jejich plodnost se rozšiřuje a přenáší tisícerými způsoby, aby ve společnosti zpřítomňovala Boží lásku.
Rozlišovat tělo 185. V tomto smyslu je třeba vzít velmi vážně biblický text, který obvykle bývá vykládán mimo svůj kontext nebo způsobem velice povšechným, takže je možné nepostřehnout jeho nejvíce bezprostřední a přímý význam, který je výrazně sociální. Jde o 1Kor 11,17-34, kde svatý Pavel řeší jednu ostudnou situaci v obci věřících. V onom kontextu měli někteří zámožní lidé tendenci diskriminovat ty chudé, k čemuž docházelo dokonce během hostin, které provázely slavení eucharistie. Zatímco bohatí požívali své vybrané pokrmy, chudí se stali diváky a hladověli: „potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte dost domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo nic nemají?“ (vv.21-22). 186. Eucharistie vyžaduje integraci v jediném církevním těle. Kdo přistupuje k Tělu a Krvi Kristově, nemůže zároveň toto Tělo urážet vytvářením skandálních rozdělení a diskriminací jeho členů. Jde totiž o „rozlišování“ Pánova těla, rozpoznávání vírou a láskou jak ve svátostných znameních, tak v komunitě. Kdo tak nečiní, „jí a pije si odsouzení“ (v.29). Tento biblický text představuje vážné napomenutí rodinám, které se uzavírají do svého pohodlí a izolují se, zejména rodinám, jež zůstávají lhostejnými k utrpení rodin, které jsou chudé a trpí větší nouzí. Slavení eucharistie se tak každému stává neustálou výzvou, aby „sám sebe zkoumal“ (v.28), s cílem otevřít dveře vlastní rodiny k většímu společenství s těmi, kteří jsou společností odepsáni a přijímat tak opravdu eucharistickou svátost lásky, která z nás činí jedno tělo. Netřeba zapomínat, že „»mystika« této svátosti má sociální charakter.“ Jestliže ti, kdo chodí k přijímání, nepřijímají pobídku k nasazení pro chudé a trpící anebo připouštějí různé formy rozdělení, pohrdání a nespravedlnosti, je eucharistie přijímána nehodně. Avšak rodiny, které přijímají eucharistii se správnou dispozicí, posilují svoji touhu po bratrství, své sociální cítění i svoje nasazení pro potřebné.
Život v rodině v širším smyslu 187. Malé rodinné jádro by se nemělo izolovat od širší rodiny, která zahrnuje rodiče, strýce, bratrance a také sousedy. V takovéto široké rodině mohou být takoví, kteří potřebují pomoc nebo aspoň blízkost a projevy sympatií, anebo se v ní mohou vyskytovat velká utrpení potřebující útěchu. Individualismus těchto časů někdy vede k uzavírání se do bezpečí malého hnízda a druzí jsou vnímáni jako riziková obtíž. Taková izolace však už nenabízí pokoj a štěstí, ale uzavírá srdce rodiny a zbavuje ji širšího existenciálního horizontu. 36
Být dětmi 188. Nejprve mluvme o vlastních rodičích. Ježíš připomněl farizeům, že odmítnout péči o rodiče protiřečí Božímu Zákonu (srov. Mk 7,8-13). Nikomu neprospívá, když ztratí povědomí o tom, že je potomkem. V každém člověku, „i když je dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi.“ 189. Proto „čtvrté přikázání požaduje po dětech [...] aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty. Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: »abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.« Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společnost bezectná. [...] Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá a nenasytná mládež..“ 190. Je tu však také druhá strana mince: „Muž opustí svého otce i svou matku“ (Gen 2,24), praví Boží Slovo. K tomu občas nedochází a manželství není přijato do všech důsledků, protože se toto odloučení a tato oddanost neuskutečnily. Rodiče nemají být opouštěni, ani přehlíženi, avšak vstup do manželství vyžaduje určité odloučení, aby nový domov byl příbytkem, ochranou, platformou a projektem a skutečně mohlo vzniknout „jedno tělo“ (tamt.). V některých manželstvích se stává, že jeden z manželů spoustu věcí tají, ale přitom je říká vlastním rodičům, takže nakonec má větší cenu názor rodičů než cítění a mínění druhého z manželů. Je nesnadné tuto situaci udržovat dlouhou dobu a lze to pouze dočasně, zatímco se utvářejí podmínky pro růst v důvěře a dialogu. Manželství vyzývá k nalezení nového způsobu, jak být potomky.
Staří 191. „Nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly“ (Žl 71,9). Je to volání starého člověka obávajícího se zapomnění a 37
pohrdnutí. Tak jako nás Bůh vybízí, abychom byli jeho nástroji, abychom slyšeli prosbu chudých, očekává také od nás, že uslyšíme volání starých. To interpeluje rodiny a komunity, protože „církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity. Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život.“ „Velmi bych si proto přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí!“ 192. Svatý Jan Pavel II. nás vybídnul, abychom věnovali pozornost postavení starých v rodině, protože jsou kultury, které „v důsledku neuspořádaného průmyslového a urbanistického rozvoje, nepřijatelně vytlačily staré lidi na okraj společnosti.“ Staří pomáhají vnímat „kontinuitu pokolení“ pomocí „charismatu, které napravuje roztržky“. Častokrát prarodiče zajišťují předávání velkých hodnot svým vnukům a „mnoho lidí může potvrdit, že právě prarodičům vděčí za své uvedení do křesťanského života.“ Jejich slova, jejich pohlazení nebo jejich pouhá přítomnost pomáhá dětem poznávat, že dějiny nezačínají od nich, ale že jsou dědici dlouhé cesty a je zapotřebí ctít zázemí, které nás předchází. Ti kdo přeruší tato pojítka s dějinami, budou mít těžkost s navazováním stabilních vztahů a s uznáním toho, že nejsou vládci reality. „Pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí.“ 193. Nedostatek dějinné paměti je vážným defektem naší společnosti. Je to nedospělá mentalita onoho „to už je pryč“. Poznání a možnost zaujetí postoje k minulým událostem je jediný způsob, jak stavět smysluplnou budoucnost. Nelze vychovávat bez paměti: „Vzpomeňte si na minulé doby“ (Žid 10,32). Vyprávění starých je pro děti a mládež velice užitečné, poněvadž je stavějí do spojitosti s historií rodiny, čtvrti a země. Rodina, která nectí a nepečuje o svoje prarodiče, kteří jsou její živou pamětí, je rodina v rozkladu. Avšak rodina, která si pamatuje, je rodinou, jež má budoucnost. Proto „civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti,“ poněvadž „se zbavuje svých kořenů.“ Soudobý pocit osiřelosti ve smyslu diskontinuity, vykořenění a pádu jistot, které dávají životu formu, nás vyzývá, abychom ze svých rodin učinili místo, ve kterých děti budou moci zakořenit v půdě kolektivních dějin.
Být sourozenci 194. Vztahy mezi sourozenci se s časem prohlubují, „svazek bratrství, který se v rodině utváří mezi sourozenci, je velikou školou svobody a pokoje, pokud roste ve výchovné atmosféře otevřenosti vůči druhým. V rodině mezi sourozenci se člověk učí mezilidskému soužití [...] Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do bratrství ve světě! Zakusíme-li toto počáteční bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský styl jako příslib na celou společnost.“ 195. Růst mezi sourozenci nabízí krásnou zkušenost vzájemné péče a poskytnuté i obdržené pomoci. Proto „bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení.“ Je třeba uznat, že „mít bratra nebo sestru, 38
kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná zkušenost,“ avšak je zapotřebí trpělivě učit děti, aby se k sobě jako bratři chovali. Toto někdy namáhavé zaučování je opravdovou školou společenskosti. V některých zemích existuje silná tendence mít pouze jedno dítě, takže se zkušenost být bratrem pomalu stává málo běžnou. V případě, že není možné mít více než jedno dítě, je třeba najít způsob, aby dítě nevyrůstalo samotné či izolované.
Široké srdce 196. Kromě malého okruhu tvořeného manželi a jejich dětmi, existuje širší rodina, kterou nelze opomíjet. „Láska mezi mužem a ženou v manželství, v odvozené a rozšířené formě láska mezi členy téže rodiny – mezi rodiči a dětmi, bratry a sestrami, příbuznými a spolubydlícími – je oduševňována a poháněna vnitřní a trvalou dynamikou, která vede rodinu k stále hlubšímu a těsnějšímu společenství, jež je základem a duší manželského rodinného společenství.“ Do tohoto prostředí patří také přátelé a spřátelené rodiny, a také společenství rodin, které se vzájemně podporují v těžkostech, ve společenském nasazení a ve víře. 197. Tato rozšířená rodina by měla přijímat s velkou láskou svobodné matky, děti bez rodičů, osamocené ženy, které musejí samy vychovávat svoje děti, lidi s postižením, kteří vyžadují hodně citu a blízkost, mládež bojující s nějakou závislostí, lidi, kteří nežijí v manželství, rozvedené či ovdovělé osoby, které trpí samotou, staré a nemocné, kteří nemají oporu u svých dětí, a konečně by do svého lůna měla přijmout ty, „kteří si svým chováním v životě přivodili nejtěžší pohromy.“ Může také pomáhat při kompenzování křehkosti rodičů nebo včas objevit a oznámit násilí či zneužívání na dětech a poskytnou jim zdravou lásku a rodinnou podporu, když to jejich rodiče nemohou zajistit. 198. Nakonec nelze zapomenout, že v této rozšířené rodině je také tchán, tchýně a všichni příbuzní druhého z manželů. Delikátnost vlastní lásce spočívá v tom, aby se na ně nehledělo jako na soupeře, jako na nebezpečné lidi a vetřelce. Manželský svazek vyžaduje respektování jejich tradic a zvyků, snahu pochopit jejich jazyk, omezit kritiky, starat se o ně a určitým způsobem je integrovat do vlastního srdce, i když by měla být zachována legitimní autonomie a intimita páru. Tyto postoje jsou také vytříbeným způsobem, jak vyjádřit velkodušnost milostné oddanosti mezi manžely.
ŠESTÁ KAPITOLA: Některé pastorační aspekty 199. Dialogy na synodě vedly k návrhu nezbytného rozvoje nových pastoračních cest, které se nyní pokusím shrnout. Různé komunity musejí vypracovat praktičtější a účinné návrhy, které se budou držet jednak učení církve a jednak místních potřeb a problémů. Aniž bych se pokoušel prezentovat určitou pastoraci rodin, sesbírám tady jen několik hlavních pastoračních problémů. 39
Hlásat evangelium rodiny dnes 200. Synodální otcové kladli důraz na skutečnost, že křesťanské rodiny jsou skrze milost svátostného sňatku hlavními podměty rodinné pastorace zejména „radostným svědectvím manželů a rodin jako domácích církví.“ Proto zdůraznili, že „jde o to, dávat zakoušet, že evangelium rodiny je radostí, která »naplňuje srdce i celý život«, protože v Kristu jsme »vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění« (Evangelii gaudium, 1). Ve světle podobenství o rozsévači (srov. Mt 13,3) je naší úlohou spolupracovat na setbě; zbytek je dílem Božím. Nesmíme zapomínat ani na to, že církev, která káže o rodině, je znamením, kterému se bude odporovat.“ Manželé však oceňují, že jim pastýři nabízejí motivace odvážné sázky na mocnou, solidní, trvalou lásku schopnou čelit všemu, na co narazí cestou. Církev chce dosáhnout rodiny pokorným chápáním a přeje si „doprovázet každou a všechny rodiny, aby objevovaly ten nejlepší způsob, jak překonávat těžkosti, s nimiž se na cestě setkávají.“ Nestačí zařadit povšechnou starost o rodinu do velkých pastoračních plánů. Aby rodiny mohly být stále více aktivní součástí rodinné pastorace, je třeba, aby „evangelizační a katechetické úsilí bylo zaměřeno do nitra rodiny,“ aby jí nasměrovalo dovnitř. 201. „Proto se od celé církve vyžaduje misijní konverze; je třeba se nezastavit u hlásání čistě teoretického a odděleného od reálných problémů lidí.“ Rodinná pastorace má vést k zakoušení evangelia „rodiny, která je odpovědí na nejhlubší očekávání lidské osoby: na její důstojnost a na plnou realizaci ve vzájemnosti, ve společenství a v plodnosti. Nejde jen o to představit nějaký normativ, ale předkládat hodnoty, jež odpovídají na takovouto potřebu, jakou dnes zaznamenáváme i v nejvíce sekularizovaných zemích.“ Kromě toho „se rovněž zdůrazňovala potřeba takové evangelizace, která by jasně a otevřeně odsoudila kulturní, společenské, politické a ekonomické podmiňující okolnosti, jakými je přehnaný prostor poskytovaný tržní logice, jež brání autentickému rodinnému životu, vede k diskriminaci, chudobě, vyloučení a násilí. Proto se má rozvíjet dialog a spolupráce se strukturami společnosti a mají se povzbuzovat a podporovat laici, kteří se jako křesťané angažují v kulturním a společensko-politickém prostředí.“ 202. „Hlavní přínos pro pastoraci rodin poskytuje farnost, která je rodinou rodin a kde se harmonizují vklady malých společenství, hnutí a církevních sdružení.“ Spolu s pastorací zaměřenou specificky na rodiny se ukazuje nezbytnost „vhodnější přípravy kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic, katechetů a dalších pastoračních pracovníků.“ V odpovědích na konzultace rozeslané do celého světa se ukázalo, že kněží postrádají vhodnou formaci k zacházení se složitými aktuálními problémy rodin. V tomto smyslu může být také užitečná zkušenost dlouhé východní tradice ženatých kněží. 203. Seminaristé by měli procházet širší interdisciplinární formací týkající se snoubenecké doby a manželství, a nikoli jenom věrouky. Kromě toho jim formace ne vždycky umožní vyjádřit vlastní duševně-citový svět. Někteří ve svém životě nosí zkušenost zraněné rodiny, kde chyběli rodiče a nebyla citová stabilita. Během formace je zapotřebí zaručit zralost, aby budoucí kněží měli duševní rovnováhu, kterou vyžaduje jejich poslání. Rodinné vazby jsou u seminaristů zásadní pro upevnění zdravé sebeúcty. Proto je důležité, aby je rodiny provázely během života v semináři i během kněžství, poněvadž poskytují reálnou oporu. V tomto smyslu je zdravé kombinovat čas života v semináři s životem ve farnosti, což umožní mít větší kontakt s konkrétní realitou rodin. Po celý svůj život se totiž kněž v pastoraci bude setkávat především s rodinami. „Přítomnost laiků a rodin a zvláště 40
přítomnost žen při kněžské formaci napomáhá k docenění různosti a komplementarity jednotlivých povolání v církvi.“ 204. Odpovědi z konzultací kladou také důraz na nezbytnost formace laických pastoračních asistentů za pomoci psychopedagogů, rodinných lékařů, obvodních lékařů, sociálních asistentů, advokátů pro mladistvé a rodiny v otevřenosti k přijetí přínosu psychologie, sociologie, sexuologie a také counselingu. Odborníci, zvláště ti, kdo mají zkušenost s doprovázením, pomáhají vtělovat pastorační návrhy do reálných situací a do konkrétních starostí rodin. „Průběh formačních kurzů specificky určených pro pastorační pracovníky může vhodným způsobem zahrnovat i přípravu na manželství začleněnou do širší dynamiky církevního života.“ Dobrá pastorální příprava je „nezbytná v mimořádných krizových situacích, vznikajících z důvodů domácího násilí nebo sexuálního zneužívání.“ To všechno nijak neumenšuje, nýbrž integruje zásadní hodnotu duchovního doprovázení, neocenitelné duchovní zdroje církve a svátostného smíření.
Vést snoubence na cestě přípravy na manželství 205. Synodální otcové různými způsoby prohlásili, že je třeba pomáhat mladým lidem objevovat hodnotu a bohatost manželství. Je třeba, aby mohli chápat přitažlivost plného svazku, který povznáší a zdokonaluje sociální dimenzi života, uděluje pohlavnosti větší smysl a zároveň prosazuje dobro dětí a nabízí jim lepší kontext pro jejich zrání a výchovu. 206. „Komplikovaná sociální realita a problémy, jimž má dnešní rodina čelit, vyžadují zvýšené úsilí celého křesťanského společenství při přípravě snoubenců na manželství. Je třeba připomínat důležitost ctností. Mezi nimi se jeví čistota jako cenná podmínka pro růst ryzí vzájemné lásky. S ohledem na tuto potřebu synodní otcové byli zajedno v tom, že zdůrazňovali potřebu většího začlenění celého společenství, přičemž upřednostňovali svědectví samotných rodin a taktéž zakořenění přípravy na manželství v cestě křesťanské iniciace při zdůraznění pouta mezi manželstvím, křtem a ostatními svátostmi. Taktéž se vyzdvihovala potřeba specifických programů pro bezprostřední přípravu na manželství, které by umožnily skutečnou účast na církevním životě a prohloubily by různé aspekty rodinného života.“ 207. Vybízím křesťanské komunity k uznání, že provázet lásku snoubenců je dobré pro ně samotné. Jak dobře pravili biskupové Itálie, ti kdo vstupují do manželství, jsou pro křesťanskou komunitu „cenným zdrojem, protože svou upřímnou snahou zrát v lásce a vzájemném darování, mohou přispět k obnově samotného tkaniva církevního těla: zvláštní forma přátelství, které pěstují, se může stát nakažlivou a pomáhat v růstu přátelství a bratrství té křesťanské obce, do níž patří.“ Jsou různé legitimní způsoby organizace přípravy k nadcházejícímu manželství a každá místní církev vybírá tu nejlepší a poskytuje vhodnou formaci tak, aby zároveň mládež od této svátosti neodrazovala. Nejde o to předat jim celý Katechismus, ani je zahlcovat přílišnými argumenty. Také v tomto případě platí, že „nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“ Zajímavější je kvalita než kvantita a je třeba dávat přednost – spolu s obnovou kerygmatické zvěsti – takovému obsahu, který přitažlivým a srdečným sdělením, pomůže k jejich vykročení do života „s velkodušností a štědrostí.“ Jde o určitý druh „iniciace“ do svátosti manželství, který jim poskytne nezbytné prvky, aby ji mohli přijmout s co nejlepší dispozicí a začít v určité míře solidní rodinný život. 41
208. Kromě toho je vhodné prostřednictvím misionářských rodin, rodin samotných snoubenců a různých pastoračních zdrojů nalézt způsoby, jak nabídnout širší přípravu, která by dala dozrát jejich lásce blízkostí a svědectvím. Často jsou velmi užitečné skupiny snoubenců a nabídka dobrovolných konferencí na různá témata, o která se mladí lidé zajímají. Je však nezbytné také několik osobních setkání, poněvadž hlavním cílem je pomoci každému, aby se učil mít rád tu konkrétní osobu, s níž chce sdílet celý život. Naučit se mít někoho rád nelze improvizovaně, ani to nemůže být cíl nějakého krátkého seznámení s obřadem slavení svátosti manželství. Každý člověk se totiž ve skutečnosti připravuje na manželství již od narození. Všechno, co mu jeho rodina dala, by mu mělo umožnit učit se z vlastní historie a uschopňovat jej k plnému a definitivnímu nasazení. Lépe jsou asi připraveni k manželství ti, kdo se naučili, co je to křesťanské manželství, od svých rodičů, kteří se vzali bezpodmínečně a nadále toto svoje rozhodnutí obnovují. Veškeré pastorační působení pomáhající manželům růst v lásce a žít evangelium v rodině je v tomto smyslu neocenitelnou pomocí, aby se jejich děti připravily k budoucímu manželskému životu. Netřeba zapomínat ani na hodnotný přínos lidové pastorace. Ku příkladu zmíním den svatého Valentina, který je v některých zemích lépe využíván obchodníky než kreativitou pastýřů. 209. Příprava těch, kdo již formalizovali svoje zásnuby, když je farní obec s určitým předstihem schopna je provázet, jim také má dát možnost rozpoznat rozpory a rizika. Takto je možné odhalit, že není rozumné zaměřit se na daný vztah, a tak předejít ztroskotání, které by mohlo mít velmi bolestné důsledky. Problémem je, že počáteční oslnění vede ke snaze mnohé věci skrývat či relativizovat, vyhýbat se odlišnostem, což obvykle později způsobí těžkosti. Snoubencům by měla být poskytována stimulace a pomoc, aby mohli vyjádřit, co od eventuálního manželství každý očekává, svůj způsob chápání toho, co je láska a co závazek, co kdo čeká od druhého a jaký typ společného života by chtěli vést. Tyto konverzace mohou dát nahlédnout, že styčné body jsou ve skutečnosti skrovné a že pouhá vzájemná přitažlivost nebude stačit k udržení svazku. Nic není více vrtkavé, nejisté a nepředvídatelné než touha a nikdy netřeba vybízet k rozhodnutí uzavřít manželství, pokud nedošlo k prohloubení jiných motivací, jež udělí onomu svazku reálné možnosti stability. 210. V každém případě, pokud se jasně rozpoznají slabá místa druhého, je třeba mít realistickou důvěru v možnost pomoci mu lépe rozvinout jeho osobnost a jeho slabosti vyvážit odhodlaným zájmem o jeho povznesení jakožto lidské bytosti. To znamená přijmout s pevnou vůlí možnost čelit určitému odříkání, obtížným momentům a konfliktním situacím a s rozhodností se na to připravit. Je třeba objevit příznaky nebezpečí, jež mohou se vztahem souviset, a ještě před svatbou nalézt prostředky, které umožní se s nimi úspěšně vyrovnat. Bohužel mnozí uzavírají sňatek, aniž by se poznali. Jenom se společně pobavili, učinili spolu pár zkušeností, ale nechopili se příležitosti ukázat sami sebe a zjistit, kým doopravdy je ten druhý. 211. Jak bezprostřední příprava, tak pozdější doprovázení má probíhat tak, aby snoubenci ve sňatku nespatřovali cíl cesty, ale přijali manželství jako poslání, které je s pevným a realistickým rozhodnutím pošle dál, aby společně procházeli zkouškami a obtížemi. Předmanželská pastorace a pastorace manželů musí být především pastorace svazku a přinášet takové prvky, které přispějí ke zralosti lásky i k překonání těžkostí. Tímto přínosem nejsou pouze věroučná přesvědčení, ani jej nelze redukovat na poskytování cenných duchovní zdrojů, jež církev stále nabízí, ale musí obsahovat také praktické 42
návody, dobře padnoucí rady, zkušenostní strategie a psychologická nasměrování. To všechno tvoří pedagogiku lásky, která nemůže odhlížet od vnímavosti dnešních mladých, aby je mohla vnitřně mobilizovat. Zároveň je třeba seznámit snoubence během přípravy s místy a osobami, rádci či ochotnými rodinami, na které se mohou obrátit při hledání pomoci, vzniknou-li těžkosti. Neměla by se však nikdy pomíjet nabídka svátosti smíření, která umožňuje vystavit hříchy a pochybení minulého života a samotného vztahu vlivu odpuštění milosrdného Boha a jeho uzdravující moci.
Příprava na slavení 212. Bezprostřední příprava na manželství má tendenci zaměřit se na pozvánky, šaty, oslavu a bezpočet detailů, které pohlcují jak ekonomické zdroje, tak energii a radost. Snoubenci dorazí na svatbu vysíleni a vyčerpáni, místo aby své nejlepší energie vynaložili na párovou přípravu k tomuto velkému společnému kroku. Tato mentalita je patrná také u některých fakticky existující svazků, které nikdy nedojdou k manželství, protože přemýšlejí o příliš drahé slavnosti, namísto toho, aby dali přednost vzájemné lásce a její formalizaci před ostatními. Drazí snoubenci, mějte odvahu být odlišní, nedejte se pohltit konzumní společností a zdáním. Důležitá je láska, která vás pojí, posílena a posvěcena milostí. Buďte schopní zvolit si skromnou a jednoduchou oslavu, abyste nade všechno kladli lásku. Pastorační asistenti a celá komunita mohou napomoci tomu, aby se tato priorita stala normalitou a nikoli výjimkou. 213. Při bezprostřední přípravě je důležité přivádět snoubence k co nejhlubšímu prožití liturgické slavnosti, pomoci jim chápat a zakoušet smysl každého gesta. Připomeňme, že závazek tak obrovský jako je vyjádření manželského slibu a tělesné sjednocení, kterým se uskutečňuje manželství, je v případě pokřtěných možné interpretovat pouze jako znamení lásky Božího Syna, vtěleného a spojeného se svojí církví smlouvou lásky. V pokřtěných se slova a gesta stávají řečí, která je výrazem víry. Tělo a významy, které mu dal Bůh stvořením, „hovoří jazykem služebníků svátosti, s vědomím, že se v manželské smlouvě vyjadřuje a uskutečňuje tajemství.“ 214. Snoubenci někdy nevnímají teologický a duchovní váhu slibu, který vysvětluje význam všech následných gest. Je třeba zdůraznit, že ona slova nelze redukovat na přítomnost; zahrnují v sobě celek, včetně budoucnosti, „dokud nás smrt nerozdělí“. Význam vzájemného souhlasu ukazuje, že „svoboda a věrnost si neodporují, ba dokonce se vzájemně podporují jak v mezilidských, tak v sociálních vztazích. Pomysleme na škody, které v civilizaci globální komunikace způsobuje inflace nedodržených slibů [...] Vážnost daného slova, věrnost slibu nelze koupit a prodat. Nelze jej vynutit silou, ale ani opatrovat bez oběti.“ 215. Keňští biskupové postřehli, že „přílišná soustředěnost na den svatby vede manžele k zapomínání na to, že se připravují na závazek, který potrvá celý život.“ Je třeba napomáhat k porozumění toho, že svátost není pouze chvíle, která se potom stane součástí minulosti a vzpomínek, ale nepřetržitě uplatňuje svůj vliv v celém manželském životě. Plodivý smysl pohlavnosti, řeč těla a gesta lásky prožívané manželským párem se stávají „nepřerušenou kontinuitou liturgického jazyka“ a „manželský život se stává v jistém smyslu liturgií.“ 216. Je možné rozjímat nad biblickými texty a hlouběji chápat smysl prstenů, které si manželé dávají, nebo jiných znamení, jež jsou součástí obřadu. Nebylo by však dobré, 43
kdyby manželé dospěli ke sňatku, aniž by se modlili společně i jeden za druhého a prosili o Boží pomoc, aby byli věrní a velkodušní, společně se ptali Boha, co On od nich očekává, a také svoji lásku společně zasvětili před Marinou ikonou. Kdo provázejí přípravou k manželství, mají je nasměrovat tak, aby uměli prožívat chvíle modlitby, které jim mohou velice prospět. „Svatební liturgie je jedinečnou událostí, která se v rodině i ve společnosti prožívá jako slavnost. První ze svých znamení vykonal Ježíš na svatební hostině v Káni; dobré víno z Pánova zázraku, které obšťastňuje vznik nové rodiny, znamená nové víno Kristovy smlouvy s muži a ženami každé doby [...] Celebrant má často možnost obrátit se ke společenství tvořenému lidmi, kteří se na církevním životě účastní málo nebo patří k jinému křesťanskému vyznání nebo náboženskému společenství. Jedná se o cennou příležitost hlásat Kristovo evangelium.“
Doprovázet během prvních let manželského života 217. Musíme uznávat jako obrovskou hodnotu, když se manželství chápe jako záležitost lásky a když svatbu mohou mít pouze ti, kdo se mají rádi a zvolili si jeden druhého dobrovolně. Nicméně, stane-li se láska pouhou přitažlivostí či vágním citem, stávají se manželé mimořádně zranitelní, když v jejich citovosti nastane krize anebo vymizí fyzická přitažlivost. Poněvadž k tomuto zmatku nezřídka dochází, je nezbytné provázet manžele v prvních letech jejich života, aby obohacovali a prohlubovali svoje vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a mít se rádi až do konce. Doba zásnub je často nedostačující a rozhodnutí vzít se je z různých důvodů ukvapené, přičemž jako by toho bylo málo, prodloužila se také doba dozrávání mladých lidí. Novomanželé se pak ocitají v situaci, kdy musejí doplnit onu etapu, která se měla uskutečnit během zásnub. 218. Na druhé straně chci zdůraznit, že výzvou rodinné pastorace je napomáhat ke zjištění, že manželství nelze chápat jako něco dokončeného. Svazek je reálný, neodvolatelný a byl potvrzen a posvěcen svátostí manželství. V této jednotě se však manželé stávají protagonisty, pány svých dějin a tvůrci plánu, který mají společně uskutečňovat. Pohled se obrací k budoucnosti, kterou je třeba budovat den za dnem s milostí Boží, a právě proto nelze od druhého požadovat, aby byl dokonalý. Je třeba odložit iluze a přijmout jej takového, jaký je: nedokončený, povolaný k růstu, na cestě. Hledí-li na sebe manželé neustále kriticky, znamená to, že manželství nebylo přijato jako plán, který je třeba uskutečňovat společně, trpělivě, chápavě, tolerantně a velkodušně. Vede to potom k tomu, že láska je postupně nahrazována inkvizitorským a neúprosným pohledem, kontrolováním zásluh a práv každého, stížnostmi, soupeřením a sebeobranou. Stanou se tak neschopní vzájemně se podporovat ve společném zrání a růstu v jednotě. Mladým manželům je nutné jasně to prezentovat hned od začátku, aby si uvědomili realitu, do níž vstupují. Sliby, které si dali, jsou začátkem cesty, jejíž cíl je s to překonat překážky či okolnosti, na které narazí. Obdržené požehnání je milost a podnět ke stále otevřené cestě. Často pomáhá, když usednou a vedou dialog o svém konkrétním plánu, o jeho cílech, nástrojích a podrobnostech. 219. Vzpomínám si na jeden refrén, který říká, že stojatá voda se zkazí a zakalí. To se děje, když život lásky v prvních letech manželství stagnuje, přestává se hýbat, ztrácí onen zdravý neklid, který jej žene dál. Tanec, který ona mladá láska vrhala kupředu, tanec žasnoucích očí plných naděje, nesmí ustat. Během zásnub a prvních let manželství má naděje sílu kvasu a umožňuje vidět za protivenství, konflikty a nepředvídanosti; vždycky 44
umožňuje dívat se dál. Uvádí do pohybu všechna očekávání a udržuje na cestě růstu. Tatáž naděje nás vybízí žít naplno přítomnost a vkládat do rodinného života srdce, protože nejlepším způsobem přípravy a upevnění budoucnosti je dobrý život přítomnosti. 220. Tato cesta má různé etapy, které volají k velkodušnému darování: od prvního dotyku charakterizovaného výrazně smyslovou přitažlivostí se přechází k potřebě druhého, který je vnímán jako součást vlastního života. Odtud se jde k okoušení spolupatřičnosti, potom k chápání celého života jakožto společného plánu, dále ke schopnosti klást štěstí druhého nad svoje vlastní potřeby a k radosti nad vlastním manželstvím jakožto dobrem celé společnosti. Zrání lásky v sobě zahrnuje také učit se „vyjednávat“. To není zištný postoj anebo nějaká obchodnická hra, nýbrž uplatňování vzájemné lásky, poněvadž toto vyjednávání je pletivem vzájemných nabídek a odříkání pro dobro rodiny. V každé nové etapě manželského života je zapotřebí usednout a znovu se dohodnout tak, aby nebylo vítězů a poražených, nýbrž aby zvítězili oba. Doma se rozhodnutí nepřijímají jednostranně, odpovědnost za rodinu sdílejí oba, avšak každý domov je jedinečný a každá manželská syntéza je jiná. 221. Jednou z příčin ztroskotání manželství je přílišné očekávání od manželského života. Jakmile se stane zřejmým, že skutečnost je omezenější a problematičtější než snění, řešením není ukvapená a nezodpovědná myšlenka na rozvod, nýbrž přijetí manželství jakožto cesty zrání, kde je každý z manželů Božím nástrojem růstu druhého. Změna, růst a rozvoj dobrého potenciálu, který v sobě každý má, je možný. Každé manželství je „dějinami spásy“ a to předpokládá vyjít z křehkosti, která díky Božímu daru a tvořivé a velkodušné odpovědi postupně přenechá místo solidnější a cennější skutečnosti. Možná největším posláním muže a ženy v lásce je činit se vzájemně více mužem a ženou. Umožnit růst znamená pomoci druhému, aby se utvářel ve své vlastní identitě. Proto je tato láska řemeslná. Při čtení biblické pasáže o stvoření muže a ženy vidíme nejprve, jak Bůh stvořil muže (srov. Gen 2,7), ukáže se však, že něco podstatného chybí, stvoří tedy potom ženu a vidí mužovo překvapení: „Tak to ano, to je jiná!“. Potom je možné si představit onen krásný dialog, ve kterém se muž a žena začínají vzájemně objevovat. Vskutku, i v obtížných momentech se tento úžas opakuje a otevírají se nové dveře k opětovnému objevování, jako by to bylo poprvé, a v každé nové etapě znovu jeden druhého utvářejí. Láska způsobuje, že jeden čeká druhého s trpělivostí vlastní řemeslníkovi, obdrženou od Boha. 222. Doprovázení musí povzbudit manžele, aby byli velkodušní při předávání života. „V souladu s osobním a lidsky úplným charakterem manželské lásky představuje správnou cestu k plánování rodiny konsenzuální dialog mezi manžely, který respektuje čas a bere v úvahu důstojnost partnera. V tomto smyslu je třeba znovu objevit encykliku Humanae vitae (srov. 10-14) a apoštolskou exhortaci Familiaris consortio (srov. 14;28-35) s cílem znovu probudit připravenost k plození, která kontrastuje s mentalitou často nepřátelskou k životu [...] Zodpovědné rozhodnutí pro rodičovství předpokládá formaci svědomí, které je „nejtajnějším středem a svatyní člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (GS 16). Čím více se manželé snaží naslouchat ve svém svědomí Bohu a jeho příkazům (srov. Řím 2,15) a nechávají se duchovně doprovázet, tím bude jejich rozhodování vnitřně svobodnější od subjektivního soudu a od chování přizpůsobivému jejich okolí.“ Nadále platí, co jasně prohlásil Druhý vatikánský koncil: „Manželé [...] si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též 45
hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami.“ Na druhé straně je třeba povzbuzovat používání metod založených na „přirozených rytmech plodnosti“ (HV 11). Má se osvětlovat, že „takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě“ (KKC, 2370). Stále je třeba zdůrazňovat, že děti jsou podivuhodným Božím darem, radostí pro rodiče i pro církev. Skrze ně Pán obnovuje svět.“
Některé zdroje 223. Synodální otcové ukázali, že „první roky manželství jsou životně důležitým a citlivým obdobím, během něhož si manželé stále více uvědomují problémy i význam manželství. Odtud vychází potřeba pastoračního doprovázení, která by pokračovala i po slavení svátosti (srov. Familiaris consortio, část III.). Jako velice důležitá se při této pastoraci jeví přítomnost zkušených manželských dvojic. Farnost se považuje za místo, kde se zkušené dvojice mohou dávat k dispozici těm mladším, za případného přispění různých sdružení, církevních hnutí a nových společenství. Je nutno povzbuzovat manžele k zásadně důležitému postoji otevřenosti pro velký dar dětí. Je třeba zdůrazňovat důležitost rodinné spirituality, modlitby i účasti na nedělní eucharistii a povzbuzovat manželské dvojice, aby se pravidelně scházely pro podnícení růstu svého duchovního života a solidarity při konkrétních životních potřebách. Liturgie, náboženské úkony a eucharistie slavená pro rodiny, především při výročí svatby, byly zmiňovány jako životně důležité pro podporu rodinné evangelizace.“ 224. Tato cesta je otázkou času. Láska vyžaduje dostupný a nezištný čas, který klade jiné věci na druhé místo. Je třeba čas na dialog, neuspěchané objetí, sdílení plánů, naslouchání a pohled, ocenění a utužení vztahu. Někdy je problémem frenetický rytmus společnosti nebo časový běh vnucovaný pracovní dobou. Jindy je problémem, že společně strávený čas je nekvalitní. Je sdílen pouze fyzický prostor bez věnování si vzájemné pozornosti. Pastorační asistenti a skupiny rodin by měli pomáhat mladým či křehkým manželským párům učit se v oněch chvílích setkávat, zastavit se jeden před druhým a rovněž sdílet chvíle ticha, které je přiměje zakusit přítomnost druhého. 225. Manželé, kteří mají dobrou zkušenost „zaučování“ v tomto smyslu, mohou nabízet praktiky, které prospěly jim: plánování chvil, kdy jsou nezištně spolu, chvíle rekreace s dětmi, různé způsoby slavení důležitých událostí, prostory sdílené spirituality. Mohou však také učit důvtipu, který pomůže dát obsah a smysl těmto chvílím a vede k lepší komunikaci. To je vrcholně důležité, když pohasne novost snoubeneckého vztahu. Pokud se totiž neví, co se sdíleným časem, jeden nebo druhý z manželů se uteče k technologiím, 46
bude vymýšlet jiné závazky nebo hledat jiné náruče nebo uteče před nepohodlnou intimitou. 226. Mladé manžele je třeba také stimulovat, aby si vytvářeli vlastní zvyky, jež nabídnou zdravé vnímání stability a ochrany a které se vytvářejí řadou sdílených každodenních rituálů. Je dobré ráno se vždycky políbit, žehnat si každý večer, čekat na druhého a přivítat jej, když přijde, někdy si společně vyjít a dělit se o domácí práci. Zároveň je však dobré přerušit navyklý běh slavením, neztratit schopnost rodinných oslav, radosti a oslavování krásných zkušeností. Je třeba společně prožívat překvapení z Božích darů a společně živit nadšení ze života. Umění slavit dodává lásce energii, osvobozuje ji od monotónnosti a vyplňuje barvami a nadějemi každodenní zvyky. 227. My, pastýři, musíme rodiny povzbuzovat k růstu ve víře. Proto je dobré vybízet k časté zpovědi, duchovnímu vedení, k účasti na duchovních obnovách. Netřeba zapomínat ani na pobídky k vytváření týdenního prostoru k rodinné modlitbě, protože „rodina, která se modlí, zůstává v jednotě“. Stejně tak při návštěvách domů bychom měli vybídnout všechny členy rodiny ke chvíli modlitby za sebe navzájem a svěření rodiny do Pánových rukou. Současně je vhodné každého z manželů povzbudit k modlitbě o samotě před Bohem, protože každý má svoje tajné kříže. Proč se nesvěřit Bohu s tím, co zneklidňuje srdce, nebo prosit o sílu k zahojení svých ran a vyprošovat si světlo potřebné pro zachovávání svého závazku? Synodální otcové také ozřejmili, že „zdrojem spirituality je pro rodinu Boží slovo. Celá pastorace rodiny se musí vnitřně utvářet četbou Písma svatého při modlitbě i v církevním společenství a tak má formovat členy domácí církve. Slovo Boží není jen radostnou zvěstí pro soukromý život lidí, ale také kritériem pro posouzení a světlem pro rozlišení různých výzev, s nimiž se vyrovnávají manželé a rodiny.“ 228. Je možné, že jeden z manželů není pokřtěný anebo nechce plnit závazky plynoucí z víry. V takovém případě touha druhého křesťansky žít a růst působí, že tuto lhostejnost prožívá bolestně. I přesto je však možné nalézt společné hodnoty, sdílet je a s nadšením pěstovat. Milovat nevěřícího, činit jej šťastným, ulehčovat jeho soužení a sdílet s ním život je pravdivé posvěcování. Z druhé strany je láska Božím darem a tam, kde se ujímá, dává pocítit svoji proměňující moc někdy tajemnými způsoby, takže „nevěřící muž je posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže“ (1 Kor 7,14). 229. Farnosti, hnutí, školy a jiné církevní instituce mohou zprostředkovávat péči o rodiny a vnášet do nich život. Například pomocí nástrojů, jakými jsou setkání blízkých či spřátelených párů, krátké duchovní obnovy pro manžele, konference odborníků o velmi konkrétních problematikách rodinného života, manželská poradní centra, misionáři připravení mluvit s manžely o jejich těžkostech a očekáváních, poradenství k různým rodinným situacím (závislosti, nevěra, násilí v rodině), prostory spirituality, formace pro rodiče s problematickými dětmi, setkávání rodin. Farní asistent by měl být schopen manžele srdečně přijímat a zabývat se naléhavými rodinnými záležitostmi, anebo umět odkázat na někoho, kdo může pomoci. Existuje také pastorační podpora poskytovaná skupinami manželů jak službou, tak posláním, modlitbou, formací či vzájemnou pomocí. Tyto skupiny představují příležitost, jak dávat a žít otevřenost rodiny vůči druhým a sdílet víru, ale zároveň jsou prostředkem posílení manželů v jejich růstu. 230. Je pravdou, že mnohé manželské páry se po svatbě z křesťanské obce vytratí, ale častokrát nevyužíváme některých příležitostí, kdy se ukáží a kdy bychom jim mohli přitažlivě předložit ideál křesťanského manželství, sblížit se s nimi a doprovázet je. Mám 47
na mysli například křest dítěte, první svaté přijímání anebo účast na pohřbu či svatbě příbuzného či přítele. Téměř všechny manželské páry se při těchto příležitostech ukáží, což by se mělo více doceňovat. Další cestou sblížení je žehnání domů nebo návštěva s putovním mariánským obrazem. To jsou příležitosti k rozvinutí pastoračního dialogu o situaci v rodině. Může být také užitečné pověřovat zralejší páry, aby byly nablízku mladším manželům v jejich sousedství, setkávaly se s nimi, sledovaly jejich začátky a pomáhaly jim v růstu. Při dnešním životním rytmu většina manželů nemá ochotu k častým setkáním, a nemůžeme se omezit na pastoraci malých elit. Rodinná pastorace má být podstatně misionářská, spíše vycházet vstříc a být na blízku než se stát továrnou na kurzy, kterých se účastní málokdo.
Prozářit krize, úzkosti a těžkosti 231. Pár slov k těm, jejichž nové zásnubní víno lásky již zestárlo. Když toto víno zkušeností společné cesty zestárne, ukáže se a zaskví věrnost drobných životních okamžiků ve svojí plnosti. Je to věrnost očekávání a trpělivosti. Tato věrnost plná obětí a radostí jakoby rozkvétala v čase, kdy vše vyzrálo a v kterém oči dostávají jiskru, když pozorují děti svých dětí. Tak tomu bylo již na začátku, ale nyní to vychází najevo, usazuje se a dozrává v každodenním úžasu nad opětovným objevem den za dnem, rok za rokem. Jak učil svatý Jan od Kříže, „staří milenci jsou již vycvičeni a vyzkoušeni“. Jsou zbaveni „smyslového zápalu, vnějšího bouření a horlivého vření, ale mají zalíbení ve sladkosti vína lásky, které je již dobře svařené v substanci, a tato láska [...] je usazena uvnitř v duši.“ To předpokládá schopnost překonávat krize i doby úzkostí, neutíkat před výzvami a neskrývat obtíže.
Výzva krizí 232. Dějiny každé rodiny jsou brázděny krizemi všeho druhu, jež jsou zároveň částí její dramatické krásy. Je třeba napomáhat objevu, že překonaná krize nevede k méně intenzivnímu vztahu, nýbrž vylepšuje, sedimentuje a dává uzrát vínu jednoty. Lidé spolu nežijí, aby byli stále méně šťastní, nýbrž aby se naučili novým způsobům štěstí, které otevírá nová etapa. Každá krize v sobě zahrnuje zaučování, jež umožňuje navýšení intenzity sdíleného života nebo přinejmenším nalezení nového smyslu manželské zkušenosti. V žádném případě není třeba se podvolovat sestupné křivce, nevyhnutelnému upadání a snášení průměrnosti. Naopak. Je-li manželství přijato jako úkol, který v sobě zahrnuje také překonávání překážek, je každá krize vnímána jako příležitost společně dospět k pití lepšího vína. Je dobré provázet manžele, aby byli s to přijímat možné krize zvednutím hozené rukavice a přiznávat jim místo v rodinném životě. Zkušení a formovaní manželé mají k tomuto objevu ochotně doprovázet druhé, aby se neděsili krizí a nepřijímali ukvapená rozhodnutí. Každá krize skrývá dobrou zprávu, které je třeba umět naslouchat tříbením sluchu srdce. 233. Bezprostředně se na krizi reaguje odporem, obranným postojem vůči tomu, co se vymyká kontrole, poněvadž vychází najevo nedostatečnost vlastního způsobu života, a to vadí. Užívá se tedy metody popírání a skrývání problémů, relativizování jejich důležitosti 48
a upínání se pouze na plynutí času. Tím se však řešení opožďuje a vynakládá se spousta energie na zbytečné zastírání, čímž se věci ještě více komplikují. Pouta chátrají a dochází k upevňování izolace, která škodí důvěrnosti. Neřešená krize nejvíce ohrožuje komunikaci. Takto se postupně „osoba, kterou miluji“ stává „osobou, která je stále se mnou“, potom „otcem či matkou mých dětí“ a nakonec cizím člověkem. 234. Čelit krizi je třeba přítomností. Je to těžké, protože lidé se někdy izolují, aby nemuseli projevovat, co cítí, a uchylují se do malicherného a šalebného mlčení. V těchto chvílích je třeba vytvářet prostory komunikace od srdce k srdci. Obtíž spočívá v tom, že se tato komunikace ve chvíli krize navazuje obtížněji, pokud nikdy předtím nedošlo k jejímu osvojení. Je to opravdové umění, které si osvojujeme ve chvíli klidu, aby bylo možné jej použít v těžkých dobách. Je třeba pomáhat objevovat ty nejskrytější příčiny skryté v srdci manželů a čelit jim jako porodu, který přejde a zanechá nový poklad. Odpovědi na uskutečněné konzultace však ukázaly, že v těžkých či kritických situacích většina lidí nevyužívá pastoračního doprovázení, protože necítí, že by bylo chápavé, blízké, realistické a vtělené. Proto se nyní pokusme přistoupit k manželským krizím z hlediska, které se neodvrací od jejich bolestné a úzkostné tíže. 235. Jsou krize, ke kterým běžně dochází ve všech manželstvích. Počáteční krize, kdy je třeba se naučit se snoubit rozdíly a odloučit se od rodičů, anebo krize příchodu potomka a s tím spojených nových citových výzev; krize v péči o dítě, které mění návyky rodičů; krize dospívání dětí, jež vyžaduje mnoho energie, destabilizuje rodiče a někdy je staví proti sobě; krize „prázdného hnízda“, která nutí pár znovu dbát na sebe; krize způsobená stářím rodičů manželů, kteří vyžadují větší péči, pozornost i obtížná rozhodnutí. Jsou to náročné situace, které vyvolávají obavy, pocity viny, deprese či únavu, které mohou manželský svazek vážně pošramotit. 236. K těmto stavům se přidružují osobní krize, které doléhají na páry a pojí se s ekonomickými, pracovními, citovými, sociálními a duchovními těžkostmi. A přidávají se nepředvídané okolnosti, které mohou měnit rodinný život a vyžadují odpuštění a smíření. Každý, kdo se chystá odpustit, musí se v poklidné pokoře zeptat, zda sám nevytvořil situace, které přivedly druhého k určitým pochybením. Některé rodiny se hroutí v důsledku vzájemného obviňování manželů, ale „zkušenost ukazuje, že vhodnou pomocí a činností usilující o milost smíření se uspokojivě překoná velký počet manželských krizí. Umět odpouštět a pocítit odpuštění je v rodinném životě základní zkušeností.“ „Namáhavé umění smířit se, které má zapotřebí podporu milosti, potřebuje velkorysou spolupráci příbuzných a přátel a mnohdy také profesionální pomoc zvenku.“ 237. Často dochází k tomu, že se někomu nedostává toho, co si přeje, anebo se nerealizuje to, o čem snil, a zdá se mu, že existuje dostatečný důvod k tomu, aby manželství ukončil. Tak by neexistovalo žádné manželství, které by vytrvalo. K rozhodnutí se vším skoncovat někdy stačí jedno zklamání, absence ve chvíli, kdy jeden potřebuje druhého, uražená ješitnost nebo nedefinovaná obava. A jsou také situace, které jsou vlastní nevyhnutelné lidské křehkosti a kterým se připisuje příliš velká emotivní váha. Například něčí dojem, že nebyl dostatečně zohledněn, žárlivosti, odlišnosti, které se mezi oběma mohou vynořit, přitažlivost vzbuzená jinými osobami, nové zájmy, které zapalují srdce, fyzické proměny jednoho z manželů a mnoho dalších věcí jsou spíše než útokem na lásku jakousi příležitostí vybízející k její opětovné obrodě a růstu. 49
238. Někteří mají za těchto okolností dostatek zralosti, aby si opět zvolili druhého jako průvodce na cestě, nehledě na omezení jejich vztahu, a realisticky přijímají, že nemohou uspokojit všechny sny, kterými se kochali. Unikají tomu, aby se považovali za jediné mučedníky, cení si malých a omezených možností, které jim nabízí život v rodině, a snaží se konstruktivně svazek utužovat, což vyžaduje čas a námahu. Poněvadž v zásadě uznávají, že každá krize je jakýmsi novým přitakáním, jež umožní, že se opět zrodí posílená, proměněná, zralá a osvícená láska. V krizi se dostává odvahy hledat hluboké kořeny toho, co se děje, znovu vyjednat nové základní dohody, nalézt novou rovnováhu a vstoupit společně do nové etapy. Tímto postojem stálé otevřenosti lze čelit mnoha obtížným situacím! Uznáním, že smíření je možné, v každém případě objevíme, že „služba zaměřená na ty, jejichž manželský vztah se rozbil, se ukazuje jako zvláště naléhavá.“
Staré rány 239. Je pochopitelné, že se v rodinách vyskytnou mnohé těžkosti, když někdo z jejích členů nedosáhl zralosti ve vztahování se k druhému, protože určité rány utržené v jeho dřívějších životních fází nebyly zahojeny. Špatně prožité vlastní dětství a dospívání je úrodným polem pro osobní krize, které mohou škodit manželství. Kdyby všichni byli normálně zralými lidmi, krize by byly méně časté a méně bolestné. Faktem však někdy je, že lidé se zpožděním dospívají ve čtyřiceti letech ke zralosti, jež měla nastat na konci dospívání. Někdo miluje egocentrickou láskou, která je vlastní dětem, fixován ve fázi zkreslené reality a životních vrtochů, kdy se má všechno točit kolem něho. To je nenasytná láska, která křičí a pláče, když nedostane to, po čem touží. Jindy miluje láskou zaostalou v adolescentní fázi, poznamenanou neshodami, jízlivou kritikou, obviňováním druhých, logikou citů a fantazie, kde druzí mají vyplňovat naše mezery či podporovat naše rozmary. 240. Mnozí končí svoje dětství, aniž by zakusili, že jsou milováni bezpodmínečně, což zraňuje jejich schopnost důvěřovat a darovat se. Špatně žitý vztah k rodičům a sourozencům, pokud nebyl nikdy zahojen, se znovu vynoří a škodí manželskému životu. Je proto třeba projít osvobozením, které dosud neproběhlo. Když vztah mezi manžely nefunguje dobře, je vhodné se před přijetím závažných rozhodnutí ujistit, že každý prošel tímto ošetřením vlastních dějin. Je třeba uznat, že uzdravení je nezbytné, a naléhavě prosit o milost odpustit a odpustit si, přijmout pomoc, hledat pozitivní motivace a stále znovu to zkoušet. Každý k sobě musí být velmi upřímný, aby uznal, že jeho způsob prožívání lásky trpí těmito nezralostmi. Jakkoli se může zdát evidentním, že veškerá vina leží na druhém, není nikdy možné překonat krizi pouhým čekáním na to, až se změní druhý. Je třeba se ptát na to, co by mělo osobně uzrát nebo být uzdraveno, aby bylo možné překonat konflikt.
Provázet po ztroskotání a rozvodech 241. Zohlednění vlastní důstojnosti a dobra dětí ukládá v některých případech pevné vymezení se proti přehnaným nárokům druhého, proti velké nespravedlnosti, násilí či již chronickému nedostatku úcty. Je třeba uznat, že „existují případy, v nichž je rozdělení nevyhnutelné. Někdy to může být dokonce morálně nutné, když jde o to uchránit slabšího z manželů anebo malé děti před ranami ještě těžšími způsobenými zvůlí a násilím, ponižováním a vykořisťováním, odcizením a lhostejností.“ Avšak „musí se to pokládat za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.“ 50
242. Synodální otcové uvedli, že „specifické posouzení je nezbytné při pastoračním doprovázení odloučených, rozvedených a opuštěných osob. Je třeba přijmout a ocenit především utrpení těch, kdo podstoupili nespravedlivou rozluku nebo rozvod nebo byli opuštěni či kvůli špatnému zacházení ze strany manželského partnera nuceni přerušit soužití. Odpustit vytrpěnou nespravedlnost není snadné, ale je to cesta umožněná milostí. Odtud vychází potřeba pastorace smíření a zprostředkování, konaná také prostřednictvím specializovaných center pro přijetí, jež je třeba zřizovat v diecézích.“ Zároveň „osoby rozvedené, ale nikoli znovu sezdané, které jsou často svědky manželské věrnosti, je třeba povzbuzovat, aby nacházely v eucharistii pokrm, který by jim pomáhal v jejich stavu. Místní společenství i pastýři je mají starostlivě doprovázet, především tehdy, když mají děti nebo žijí v situaci citelné nouze.“ Manželské ztroskotání je mnohem více traumatizující a bolestnější v situaci chudoby, protože je mnohem méně zdrojů k novému existenčnímu nasměrování. Chudá osoba ztrácející ochranné prostředí rodiny a její integrita je dvojnásobně vystavena osamocení a veškerým rizikům. 243. Rozvedeným, kteří žijí v novém svazku, je důležité dát pocítit, že jsou součástí církve, „nejsou exkomunikovaní“ a nezachází se s nimi tak, protože jsou stále součástí církevního společenství. Tyto situace „vyžadují pozorné rozlišení a doprovázení s velkým respektem; je třeba se vyhýbat slovům a postojům, které by jim dávaly pocítit diskriminaci, a má se napomáhat jejich účasti na životě společenství. Pokud si křesťanská komunita na sebe bere starostlivost o ně, neznamená to oslabování její víry a jejího svědectví o nerozlučitelnosti manželství, ale právě touto péčí vyjadřuje spíše svou lásku.“ 244. Na druhé straně velký počet synodálních otců „zdůrazňoval potřebu toho, aby se procedury pro uznání případů nulity staly dosažitelnějšími a pohotovějšími a, pokud možno, bezplatnými.“ Zdlouhavost procesů působí nepříjemnosti a odrazuje lidi. Moje dva nedávné dokumenty v této věci přinesly zjednodušení procedur vedoucích k případnému prohlášení o neplatnosti manželství. Těmito dokumenty jsem chtěl také „ozřejmit, že biskup ve své církvi, protože byl ustanoven jejím pastýřem a hlavou, je sám také soudcem mezi věřícími jemu svěřenými.“ Proto „uskutečnění těchto dokumentů vyžaduje velkou zodpovědnost diecézních ordinářů, povolaných k tomu, aby některé kauzy soudili sami a v každém případě tak zajistili věřícím jednodušší přístup ke spravedlnosti. To si vyžaduje přípravu dostatečně početného personálu, tvořeného kleriky i laiky, který se bude prvořadě věnovat této církevní službě. Bude tedy potřebné poskytovat rozvedeným lidem nebo dvojicím v krizi informační, poradenskou a zprostředkovací službu, která ve spojitosti s pastorací rodin bude disponibilní také pro případy předběžného šetření k manželskému procesu (srov. MI, čl. 2-3).” 245. Synodální otcové také poukázali na „důsledky rozvodu nebo rozluky pro děti, které jsou v každém případě nevinnými oběťmi této situace.“ Nehledě na všechny rozvíjené úvahy jsou děti první starostí, která nesmí být zatemněna žádným jiným zájmem či cílem. K rozvedeným rodičům se obracím s touto prosbou: „Nikdy, nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí! Rozešli jste z různých důvodů, ocitli jste se v této životní zkoušce, ale tíži rozvodu ať nemusejí nést děti, ať se nestanou rukojmím jednoho proti druhému a vyrůstají s tím, že slyší maminku mluvit dobře o tatínkovi, i když jste rozvedení, a tatínka, jak mluví dobře o mamince.“ Je nezodpovědné ničit pověst otce či matky s cílem zajistit si přízeň dítěte, pomstít se nebo bránit, protože to poškozuje vnitřní život dítěte a způsobuje těžko zhojitelné rány. 51
246. Církev, třebaže chápe konfliktní situace, kterými manželé musejí procházet, nemůže přestat být hlasem těch nejkřehčích, jimiž jsou děti, které často mlčky trpí. Dnes „navzdory naší zdánlivě rozvinuté sensibilitě a všem našim rafinovaným psychologickým analýzám se ptám, zda nejsme necitliví vůči zraněním dětské duše. [...] Vnímáme tu obrovskou tíhu, která drtí dětskou duši v rodinách, kde se k sobě chovají špatně a ubližují si až do té míry, že zlomí svazek manželské lásky?“ Tyto ošklivé zkušenosti nepomohou těmto dětem v dozrávání, aby byly schopny definitivních závazků. Proto křesťanská společenství nesmějí nechávat v osamocení ty rozvedené rodiče, kteří žijí v novém svazku. Naopak, musejí je začlenit a provázet v jejich výchovném poslání. „Vždyť jak bychom mohli těmto rodičům doporučovat, aby dělali vše pro výchovu svých dětí v křesťanském životě a dávali jim příklad přesvědčivé a praktikované víry, kdybychom je zároveň drželi v odstupu od života církevního společenství, jako by z něho byli vyloučeni? Je třeba jednat tak, abychom nenakládali další břemena nad rámec těch, která děti v těchto situacích už musí snášet!“ Pomáhat hojit rány rodičů a duchovně je přijímat prospívá také dětem, které potřebují rodinnou tvář církve, která je v této traumatické zkušenosti přijímá. Rozvod je zlo, a zvyšující se počet rozvodů je velmi zneklidňující. Naším nepochybně nejdůležitějším pastoračním úkolem ve vztahu k rodinám je proto posilovat lásku a pomáhat hojit rány, abychom šíření tohoto dramatu naší doby předcházeli.
Některé složité situace 247. „Problematika týkající se smíšených manželství si vyžaduje zvláštní pozornost. Manželství mezi katolíky a ostatními pokřtěnými, „i když mají své zvláštní problémy, vykazují přece četné prvky, kterých je třeba si vážit a které mají být podporovány ať pro svou vnitřní hodnotu, nebo pro svůj značný přínos k ekumenickému hnutí“. Z toho důvodu „je třeba se snažit … o ochotnou spolupráci mezi katolickým a nekatolickým duchovním, a to už při přípravě na manželství a na sňatek“ (FC 78). Pokud jde o sdílení eucharistie, připomínáme, že „rozhodnutí, zda připustit nekatolického manžela k eucharistickému společenství, musí být v souladu se všeobecnými normami, které v této věci existují jak pro východní, tak i ostatní křesťany, a musí brát v úvahu konkrétní situaci přijetí svátosti křesťanského manželství dvěma pokřtěnými křesťany. Ačkoli manželé ve smíšeném manželství sdílejí svátost křtu a manželství, společná účast na eucharistii může být pouze výjimečná. Pokaždé je třeba dodržet normy uvedené výše...“ (Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 25. března 1993,159160).“ 248. „Manželství s disparitou kultu představují výsostní příležitost pro mezináboženský dialog [...] a obnášejí některé specifické těžkosti týkající se jak křesťanské totožnosti rodiny, tak i náboženské výchovy dětí. [...] Počet rodin tvořených manželskými svazky s disparitou kultu, který narůstá na misijních územích i v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, si naléhavě vyžaduje diferencovanou pastorační péči podle různých společenských i kulturních prostředí. V některých zemích, kde neexistuje náboženská svoboda, je křesťanský manžel nucen kvůli uzavření sňatku přestoupit na jiné náboženství a nemůže slavit kanonické manželství s disparitou kultu ani pokřtít děti. Proto musíme zdůrazňovat nutnost respektování náboženské svobody pro všechny.“ To „vyžaduje věnovat zvláštní pozornost lidem, kteří vstupují do takových manželství, a to nejen v období předcházejícím svatbě. Specifickým problémům čelí páry a rodiny, v nichž jeden partner 52
je katolík a druhý nevěřící. V takových případech je třeba svědčit o schopnosti evangelia vžívat se do těchto situací tak, aby byla umožněna křesťanská výchova dětí.“ 249. „Zvláštní těžkost představují situace, které se týkají přístupu ke křtu osob nacházejících se ve složité manželské situaci. Jedná se o osoby, které uzavřely stabilní manželský svazek v době, kdy aspoň jedna z nich neznala křesťanskou víru. V těchto případech jsou biskupové povoláni uplatnit pastýřské posouzení úměrné duchovnímu dobru těchto lidí.“ 250. Církev svůj postoj řídí podle Pána Ježíše, který se v bezmezné lásce obětoval za každého člověka bez výjimky. Spolu se synodálními otci jsem uvažoval o situaci rodin, které prožívají zkušenost, že mají ve svém středu osoby s homosexuální orientací, což není snadné pro rodiče, ani pro děti. Proto chceme především zdůraznit, že každého člověka bez ohledu na pohlavní orientaci je třeba respektovat v jeho důstojnosti, s úctou přijímat a pečlivě se vyhýbat „jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminiace,“ zvláště každé formě agrese a násilí. Ve vztahu k rodinám jde však o poskytnutí uctivého doprovázení, aby se těm, kdo mají homosexuální sklony, dostávalo nezbytné pomoci pro pochopení a plné uskutečnění Boží vůle v jejich životě. 251. Během diskuse o důstojnosti a poslání rodiny synodální otcové poznamenali, že „pokud jde o plány postavit svazky mezi homosexuálními osobami naroveň manželství, »neexistuje žádný základ, který by umožnil stanovit podobnost či analogie, a to ani vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou« “ a „je nepřípustné, aby byl na místní církve vyvíjen v této záležitosti nátlak a aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím tím, že zavedou zákony umožňující »manželství« mezi osobami stejného pohlaví.“ 252. Rodiny s jedním rodičem mají různý původ: „biologický otec nebo matka se nikdy nezačlenili do rodinného života; situace násilí, od níž jeden z rodičů musel utéct spolu s dětmi; smrt jednoho z rodičů; odchod jednoho z rodičů od rodiny i jiné okolnosti. Ať už je důvod jakýkoli, rodič, který žije s dítětem, musí nacházet podporu a útěchu u ostatních rodin z křesťanského společenství, jakož i u farních pastoračních organizací. Tyto rodiny bývají navíc sužovány tíží ekonomických problémů, nejistotou dočasné práce, těžkostmi s obživou dětí i tím, že nemají kde bydlet.“
Když zatne svůj bodec smrt 253. Rodinný život se střetává také se smrtí drahého. Nemůžeme opominout nabídku světla víry těm rodinám, které trápí tyto chvíle. Opustit rodinu, když ji ranila smrt, by byl nedostatek milosrdenství, ztráta pastorační příležitosti. Takový postoj by nám navíc mohl zavřít dveře k jakékoli další evangelizační činnosti. 254. Chápu sklíčenost toho, kdo ztratil milovanou osobu, manžela či manželku, s níž tolik prožil. Ježíš sám byl pohnut a zaplakal při ztrátě přítele (srov. Jan 11,33.35). A jak nechápat nářek toho, kdo ztratil dítě? „Jako by se zastavil čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost. [...] A někdy to dojde dokonce tak daleko, že smrt bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já jim rozumím – se na Boha hněvá.“ „Vdovství je zvláště obtížnou zkušeností [...] Někteří ve chvíli, kdy vstupují do této zkušenosti, dokážou s ještě větší oddaností věnovat své síly dětem a vnukům a v tomto výrazu lásky nacházejí své nové výchovné poslání. [...] Těm, kteří nemohou počítat s přítomností rodinných 53
příslušníků, jimž by se mohli věnovat a zažívat jejich lásku a blízkost, musí se zvláštní pozorností a ochotou pomáhat křesťanské společenství, především pokud se nacházejí ve stavu nouze.“ 255. Smutek po zesnulých může být poměrně dlouhý a chce-li pastýř na této cestě doprovázet, musí se přizpůsobit požadavkům každé z jejích etap. Celá tato cesta je brázděna otázkami: po příčinách smrti, po tom, co by se bývalo dalo dělat, po tom, jak prožívá člověk chvíle, jež předcházejí smrt... Upřímná a trpělivá modlitba a vnitřní osvobození navrátí pokoj. V určité etapě tohoto zármutku je třeba napomoci objevu, že ti, kdo ztratili drahou osobu, mají ještě pokračovat ve svém poslání, a že není dobré toto utrpení prodlužovat jako by šlo o úkon úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení a ani jí nelichotí, když boříme svůj život. Lásku nevyjadřuje nejlépe ani její nepřetržité připomínání a zmiňování, protože svědčí o přilnutí k minulosti, která už není, místo o lásce ke skutečnému člověku, jenž je na onom světě. Nemůže už být přítomen fyzicky, ale třebaže smrt je mocná, „silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Láska má intuici, která umožňuje slyšet bez zvuků a vidět neviditelné. Neznamená to představovat si drahého člověka takového, jaký byl, nýbrž snažit se jej přijmout proměněného, takového, jaký je nyní. Vzkříšený Ježíš požádal přítelkyni Marii, když jej chtěla obejmout, aby se jej nedotýkala (srov. Jan 20,17), a tak ji dovedl k jinému setkání. 256. Utěšuje nás vědomí, že nedochází k naprostému zničení těch, kdo umírají, a víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Takto můžeme smrti zabránit, „aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty“. Bible mluví o Bohu, který nás stvořil z lásky pro lásku a učinil nás tak, že se náš život smrtí nekončí (srov. Mdr 3,23). Svatý Pavel mluví o setkání s Kristem bezprostředně po smrti: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23). Spolu s Ním nás po smrti očekává to, co Bůh připravil těm, kdo Jej milují (srov. 1 Kor 2,9) Preface ze zádušní mše to vyjadřuje majestátně: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.“ „Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích.“ 257. Způsobem, jak komunikovat s našimi zesnulými drahými, je modlitba. Bible praví, že „modlitba za mrtvé“ je „svatá a zbožná“ (2 Mak 12,44-45). Naše modlitba za ně, „jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“ Apokalypsa představuje mučedníky, kteří se přimlouvají za ty, kdo na zemi trpí nespravedlností (srov. 6,9-11), v solidaritě s tímto putujícím světem. Někteří svatí před smrtí utěšovali svoje drahé a slibovali, že jim budou potom nablízku, aby jim pomáhali. Svatá Terezie z Lisieux cítila, že bude z nebe prokazovat dobro. Svatý Dominik prohlásil, že „po smrti bude užitečnější [...], mocnější při vyprošování milostí.“ Jsou to pouta lásky, protože „jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba [...] ještě se posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot.“ 258. Připustíme-li smrt, můžeme se na ni připravit. Cestou je růst v lásce k těm, kteří jsou spolu s námi, až do dne, kdy „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Tak se připravíme také na shledání se svými drahými, kteří jsou mrtví. Jako Ježíš odevzdal matce jejího zemřelého syna (srov. Lk 7,15), totéž učiní s námi. Neplýtvejme energií tím, že budeme roky a roky přebývat v minulosti. Čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet se svými drahými v nebi. Čím více dokážeme zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině. /pokračování příště/ 54
ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016 PÁTEK, 24. ČERVNA 17.00: Pustiměř - mše svatá, odjezd do Padovy.
SOBOTA, 25. ČERVNA PADOVA: 8.00 eucharistie ve svatyni sv. Leopolda Mandiče. Pouť k sv. Antonínu. PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 26. ČERVNA LUCCA - 9.00: eucharistie za Karla IV. v katedrále sv. Martina, PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s plnou penzí.
PONDĚLÍ, 27. ČERVNA Den u Ligurského moře, PISA - prohlídka, 18.00: eucharistie v dómu, nocleh s plnou penzí.
ÚTERÝ, 28. ČERVNA ROMA, jubilejní pouť - Svatá brána baziliky sv. Petra, 16.00: mše svatá v kryptách vatikánské baziliky, nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 29. ČERVNA ROMA, 9.00: Tre Fontane - eucharistie na místě mučednictví sv. Pavla, poutní program v Římě, Angelus, nocleh.
ČTVRTEK, 30. ČERVNA ROMA - jubilejní audience s papežem Františkem. MONTECASSINO: 17.00: mše sv. v bazilice - u hrobu sv. Benedikta. 55
POMPEI - pouť do svatyně Panny Marie Růžencové. nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 1. ČERVENCE Lodí do AMALFI: 11.30: eucharistie v dómu sv. Ondřeje. 14.00: RAVELLO: dóm sv. Pantaleona. 15.00: Villa Rufolo prohlídka zahrad. SALERNO, nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 2. ČERVENCE SALERNO - den u Tyrhenského moře, 18.30: eucharistie v kryptě katedrály sv. Matouše, biblický růženec, světelný průvod, nocleh s plnou penzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE MONTE S. ANGELO. 13.00: eucharistie v "nebeské bazilice" - jeskyni sv. Michaela, archanděla. SAN GIOVANNI ROTONDO. 19.00: eucharistie ve svatyni sv. Pia z Pietrelciny, nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE SAN GIOVANNI ROTONDO poutní chvíle u sv. Pia z Pietrelciny. 56
ORTONA- 11.00: eucharistie v katedrále sv. Tomáše, apoštola. CASCIA, pouť do svatyně sv. Rity.
ASSISI, nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE ASSISI: 8.00 - eucharistie v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu světce, pouť v Assisi, Porziuncola.
Cervia, odpoledne u moře, nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 6. ČERVENCE Cervia, den u Jaderského moře. RAVENNA - 17.30: eucharistie v katedrále nocleh s plnou penzí.
ČTVRTEK, 7. ČERVENCE VERONA - 16. 00: eucharistie a Te Deum v katedrále, večeře, 21.00: Arena di Verona: AIDA - nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa. Návrat do vlasti.
57
PUTOVÁNÍ ZA SKVOSTY
KŘESŤANSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ V ITÁLII,
PROHLUBUJÍCÍMI NAŠI VÍRU A LÁSKU KE KRISTU
24. června - 8. července 2016 PADOVA (1 - svatyně sv. Leopolda, 2 - svatyně sv. Antonína); LUCCA (3. katedrála sv. Martina), PISA (4. katedrála); ROMA (5 - bazilika sv. Petra); MONTECASSINO (6. hrob sv. Benedikta), AMALFI (7. dóm sv. Ondřeje); RAVELLO (8. dóm sv. Pantaleona); SALERNO (9. katedrála sv. Matouše), MONTE SANT´ANGELO (10. svatyně sv. Michaela, archanděla); SAN GIOVANNI ROTONDO (11. chrám sv. P. Pia); ORTONA (12. dóm sv. Tomáše); CASCIA (13. sv. Rita); ASSISI (14. bazilika sv. Františka); VERONA (15. katedrála)
PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)
DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.200,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 58
