FARNÍ INFORMÁTOR 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14. SRPNA 2011
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Polední modlitba Anděl Páně na panoramatické terase Brunelleschiho kopule (92m) katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 29. června 2011 (foto: J. Navláčilová).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, když Pán Ježíš vyslyšel pokornou prosbu kananejské ženy, tím spíše slyší naše prosby a vyjde nám vstříc. Proto prosme: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Za svatou Církev, aby byla pro všechny znamením naděje a dokázala otvírat svou náruč především chudým, maličkým a těm, před nimiž obvykle svět zavírá dveře. Prosme za věřící, aby ve světě podlostí, lží a nepokojů, hledali svou naději u Tebe, který živíš ptactvo nebes, šatíš polní lilie a nejlépe víš, co potřebujeme. Prosme za manželství a rodinu, aby se těšily všeobecné vážnosti a byl uznáván jejich nezastupitelný přínos pro celou společnost. Prosme za křesťanská společenství v oblastech zvláště postižených nemocemi, aby přinášela trpícím lidem svědectví o Kristově přítomnosti. Prosme, aby se v nás všech prohlubovalo poznání, že křtem jsme byli zachráněni od hříchu a získali důstojnost Božích dětí. Prosme za zemřelé, ať se věčně radují v tvém království. K: Všemohoucí Bože, vyslyš prosby této své rodiny, která hledá tvé království a tvou spravedlnost, a ve své nekonečné lásce ji obdař vším, co potřebuje. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 21. SRPNA 2011
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
J. E. Giovanni kardinál Coppa při eucharistii s pustiměřskými poutníky u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011 (foto: F. Pohlodek).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Krédu katolické Církve jsme nyní spolu s Petrem vyznali svou víru v Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro nás a pro naši spásu stal člověkem. Prosme pokorně svého Spasitele, aby shlédl na naše prosby: L: VĚRNÝ BOŽE, SMILUJ SE NAD NÁMI. Za Petra našich dnů, Benedikta XVI., aby jeho slovo i přítomnost v Madridu, vzbudily v srdcích nových generací odvahu k Mariinu „fiat“ pro přijetí daru nesmírné Boží lásky. Za křesťany, aby dokázali žasnout nad bezednou Boží štědrostí, moudrostí a poznáním°nad neproniknutelností jeho rozhodnutí a neprobádatelnými způsoby jeho jednání, kterými prozřetelnost otcovsky vede kroky svých věrných. Aby završená Pouť do Srdce Církve byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. K: Všemohoucí věčný Bože, velebíme tě, že nasloucháš slovům našich úst a shlížíš na prosby těch, kdo jsou pokorného srdce. Vyslyš modlitby své Církve, kterou jsi postavil na skále Petrova vyznání. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28. SRPNA 2011
Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj!
Eucharistie u Archy sv. Augustina v Pavii, Peregrinatio „VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO“, 14. května 2010 (foto: V. Bureš).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako Petr jsme v Krédu katolické Církve vyznali i my svou víru v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, byl ukřižován, pohřben a vstal z mrtvých. Volejme proto s důvěrou k Otci, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., ať neohroženě vydává svědectví tvé pravdě a tak je Církvi i světu odpovědí na otázku, kterou Zmrtvýchvstalý položil Petrovi: „Miluješ mě?“ Za křesťany, aby cestou upřímného pokání dokázali změnit své smýšlení, a tak rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby po příkladu sv. Augustina neustávali hledat Boha ve svém nitru a tak došli k vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce zůstává neklidné dokud nespočine v tobě“. Za děti a mládež, začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále hlubší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka, Božího obrazu a podobenství. Aby lidé poznali, že konzumní způsob života zotročuje ducha a je smrtí lásky i naděje. Za věrné zemřelé, ať patří na tvou moc a slávu. K: Nebeský Otče, dej, ať následujeme tvého Syna po cestě kříže, abychom spolu s Ním měli účast na slávě vzkříšení. O to tě prosíme skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. ZÁŘÍ 2011
PODIVICE: 100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
Do domu Hospodinova s radostí půjdeme.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo nás ujišťuje: „Shodnou-li se na zemi dva z vás v jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce“. S touto důvěrou prosme: L: SVATÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Prosme za Církev, aby se stále více stávala bratrským společenstvím, kde je každý přijímán s respektem a láskou. Prosme za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, aby nám uznání našich slabostí a hříchů napomáhalo v porozumění a odpuštění bližním. Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa. Prosme za rodiče, aby své děti přiváděli k pokladu víry a Božího života. Za věrné zemřelé, ať patří na tvou moc a slávu. K: Bože, dej, ať životem v lásce, vzájemném porozumění a trpělivosti, dokážeme získávat srdce našich bratří pro tvé království, a tak zakoušíme, že v nás působí tvůj Duch. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 56,1.6-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Tak praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy." ŽALM 67
Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,13-15.29-32
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. EVANGELIUM – MT 15,21-28
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby Světový den mládeže v Madridu povzbudil mladé lidi k ukotvení a nalezení života v Kristu. 2. Aby křesťanský Západ veden Duchem Svatým znovu objevil svěžest a nadšení své víry. 3. Abychom byli neustále živeni Božím Slovem a nebeským chlebem Eucharistie a poznávali, jak velké věci s námi koná Ten, který si nás zamiloval a povolal nás ve křtu ze tmy do svého podivuhodného světla. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Spása nejen pro židy, ale i pro pohany Boží slovo dnešní neděle nám předkládá několik různých druhé myšlenek, ale my se zaměříme pouze na dvě základní. Ta první spočívá v tom, že Bůh nabízí svou spásu každému člověku. Univerzalita spásy je vyjádřena i v jednom dokumentu II. vatikánského koncilu, že nejen ti, kdo jsou pokřtěni, ale i ti, kdo Krista nepoznali, ale žijí podle poznané pravdy, mohou být spaseni. Už prorok Izaiáš tuto skutečnost vyjadřuje ve svém poselství Izraelitům, kteří se v roce 586 vrací do svého domova z babylónského zajetí. Cizinci a přistěhovalci, kteří jednají podle práva a spravedlnosti, tedy ctí Boží zákon, budou přebývat na Hospodinově hoře, jak jsme slyšeli v 1. čtení. Ježíš tato slova jen potvrzuje svým činem, kdy uzdravuje dceru kananejské pohanské ženy, která byla posedlá. Jeho čin byl poněkud neobvyklý pro židy, kteří pohany pohrdali. A jaká je situace dnes? I my jsme na tom vlastně stejně. Rozdělujeme často lidi pouze do těch dvou skupin: věřící – tam se řadíme my, a nevěřící – tam patří ti, co do kostela nechodí. Toto dělení není dobré. Vede často k pohrdání, neuznání a k oddělování, separaci nás praktikujících křesťanů a těch ostatních. Nikdo z nás si nemůže být stoprocentně jistý svou spásou. Křest a účast na nedělní mši svaté není vstupenka do nebe. Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale každý, kdo plní vůli nebeského Otce. Tedy máme vytrvale na sobě pracovat, a ty, které vidíme kolem sebe, k Bohu přivádět, jak je to jen v našich silách, nejlépe svým jednáním. Dále si všimněme vytrvalosti víry kananejské ženy. Celkem třikrát slyší odmítnutí své prosby Pánem Ježíšem. Nejprve mlčením, pak dvakrát výslovným odmítnutím. Nenechá se odradit ani tehdy, když je přirovnávána k psíkům, Velmi dobře ví, že Ježíš je tím, kdo jí může pomoci. Její víra je vytrvalá a pokorná, a tak nakonec dosahuje svého. I my dnes prosme o vytrvalost ve víře. Ať nás neodrazují pochybnosti, frustrace, pády, naše hříchy, nemoci či dlouhé nevyslyšení prosby. Tím, že se nevzdáme, že budeme stále bojovat, tím se naše víra posilní a bude pevnější. 4
Bůh se nenechá odradit ani prvním velkým neúspěchem (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Byl jsem ve Lvově na Ukrajině a dal jsem se zavést taxikářem. Jeli jsme městem okolo nějaké budovy, která měla zřejmě posvátný ráz. Ptal jsem se je-li to "cerkov"? Člověk zakroutil hlavou, že ne, a přidal: Je to "kosťul", tj. chrám polský. Vidíme tu názorně, jak se u Slovanů ujaly dva názvy. U západních se používá "kostel". pochází to z latinského "castellum", hrad, zámek, budova, která je pevná, dobře postavená. Východní Slované užívají slova ´cerkov´, které jsme my přenesli na společenství věřících. Ale původně to označovalo také budovu. Je to přetvořený řecký výraz "kyriaké", tj. dům Páně. V češtině tedy značí slovo církev společnost věřících, která se normálně shromažďuje v kostele. Původ slov nás často o všeličems poučí. Latinsky se používá jednoho slova i pro kostel, i pro církev: "ecclesia". Ale je to převzato z řečtiny. Ptáme se tedy, co to původně znamenalo tomto jazyku. odpovídají nám filologové, že to ve staré řečtině znamenalo shromáždění lidu, ne však náhodné, ale svolané úředně. Jako se u nás kdysi bubnovalo, když obec něco ohlašovala, podobně u Řeků býval hlasatel, který jménem obecních představených svolával lid k veřejnému shromáždění. Staří Židé se shromažďovali. U hory Sinaje je svolal Bůh sám, aby s nimi uzavřel slavnostní smlouvu. Přijali tam zákon, který jim předložil, a on se zavázal, že bude s nimi, že budou jeho vyvoleným národem. Bůh tam označuje výslovně smysl tohoto spojení: "Nyní tedy, budete-li mne skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým... Všechen lid odpověděl: Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." V Novém zákoně se hned od počátku užívá slova "ekklesia" ve smyslu Božího svolání prvních křesťanů po seslání Ducha svatého. Tvoří tedy jeruzalémskou církev. Podle ní se nazývá církví také sdružení křesťanů v Antiochii a jinde. Nakonec do jedné církve patří všichni křesťané rozptýlení po světě, protože se považují za jedno. Jsou to všichni, které volá Kristus, aby ho následovali, aby vytvořili nový Boží lid, který tentokrát zahrne všechny národy. Nahradí tedy původní Boží lid, jehož členy byli jenom Izraelité. S jakou úctou mluvili první křesťané o církvi nám dosvědčuje v první polovině 2. století jeden laický prorok, vizionář, žijící v Římě. Jmenuje se Hermas a jeho zapsaná vidění se zachovala. Hned v prvním vidění se mu zjeví osoba ve formě bělovlasé ženy. Ptá se jí, kdo je, a ona mu odpoví, že je církev. Diví se tedy, proč je tak stará, když je teprve na počátku 5
křesťanství. Ona odpoví, že byla stvořena v Boží mysli dříve než všechno ostatní ve světě, protože svět byl stvořen pro ni. Když se má lid úředně svolat, bývá naznačeno i místo, kde se má sejít. Ve Starém zákoně to byl nejdříve Sinaj, tam cítili Boží přítomnost. Ale později se stal úředník shromážděním Božího lidu jeruzalémský chrám. Ten každoročně Židé navštěvovali a tam se konal úřední kult oběti. Přechod do Nového zákona je jasný. Chám byl bydliště Boha. Při smrti Kristově se jeho opona roztrhla a budova sama byla potom zničena Římany. Novým bydlištěm Boha se totiž stává živá osoba Krista. Jeho jméno předpověděl Izaiáš jako Emanuel, tj. Bůh s námi, Bůh v člověku. nebylo to jenom dočasné, po dobu jeho pozemského života. Po svém nanebevstoupení posílá ježíš svého Ducha k apoštolům, je skrze tohoto Ducha s nimi stále přítomen. právem se tedy nazývá církev "novým chrámem" Božím. Je podle sv. Pavla duchovní budovou, jejž základem je sám Kristus, nebo list k Efesanům jej nazývá "úhelným kamenem". Ale i apoštolové tu mají zvláštní poslání. Petr se nazývá skálou, na které Kristus buduje svou církev. Vzpomeňme si, že se v žalmech skálou nazývá sám Bůh. Je-li skálou Petr, znamená to v té souvislosti, že je Bůh s ním. V Apokalypse se mluví o dvanácti základních kamenech, na nichž jsou vyryta jména dvanácti apoštolů. Na ty základní kameny se podle 1. listu sv. Petra kladou "kameny živé", tj. ostatní věřící. Tak se v dějinách buduje také velká Boží svatyně, tj. církev, bydliště Boha mezi lidmi. Bůh je v křesťanském zjevení Nejsvětější Trojice. Je tedy v církvi přítomen Kristus skrze Ducha svatého, tj. druhá a třetí božská osoba. Ale první základní povolání k Božímu lidu vychází od Otce. První křesťanská literatura to vyjadřuje metaforou: církev je vinice, kterou zasadil a obdělává Bůh Otec. Je to obraz známý ze Starého zákona. Čte se u proroka Jeremiáše, Ezechiela, v žalmech. Velmi lyrický je text Izaiáše: "Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž, i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny, ona však vydala odporná pláňata." Tím obrazem se vyjadřuje Boží láska k lidu, povolanému ke spáse. Bůh se nedá odradit ani prvním velkým neúspěchem. Ježíš ten obra přejímá a specifikuje: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro sovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně jako já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." Podle vysvětlení Otců ratolesti kmene Kristova jsou věřící přičlenění k církvi. Jsou povoláni Bohem Otcem, aby měli účast na životě, aby dosáhli zbožštění. Děje se to už při křtu, kde se lidský člověk stává synem Božím. Ale toto synovství Boží předpokládá i ponenáhlý růst, pozvolný vývoj. Boží prozřetelnost nad tím pokrokem bdí. To se vyjadřuje metaforou, že je Bůh Otec vinař, který svědomitě opatruje vinici, kterou založil, tj. církev. Tak tedy uvažovali o církvi první křesťané. Dnešní obecné ojetí se stalo bohužel příliš profánní. Noviny píší o církvi jako o vnější organizaci podobné politickým stranám a po způsobu dnešní politiky se i strany ztotožňují s jejich sekretariátem, tj. s vedoucími. Nedivme se proto, že se diskuse o postavení církve ve společnosti stávají neplodnými. Podřadné se považuje za hlavní a o hlavním není ponětí. Musí proto věřící dát pozor, aby se nedali zavléct do těchto povrchností. Jde o to, aby se oživilo zase pravé pojetí církvi, která je tajemstvím spásy lidstva. 6
LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 22,19-23
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo." ŽALM 138
Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,33-36
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. EVANGELIUM – MT 16,13-20
Slova svatého evangelia podle Matouše. Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (7. 8. 2011)
PUSTIMĚŘ: 5.900,-Kč DRYSICE: 2.200,-Kč PODIVICE: 1.800,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KTEŘÍ PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Co soudí dnešní člověk o Kristu? Kdykoliv se objeví na veřejné scéně nový člověk, koná se průzkum veřejného mínění. Reportéři se dotazují dělníků, studentů, důchodců, vzdělanců a politiků na jejich názor. Nakonec z jejich odpovědí vytvoří názor většiny, tzv. všeobecné veřejné mínění. Něco podobného provedl i Pán Ježíš. Ptá se, co si lidé o něm myslí. Odpovědi jsou různé: prvním třem bylo společné, že Ježíše považovali za předchůdce očekávaného Mesiáše, nikoli za skutečného Mesiáše. Jedni si mysleli, že je Janem Křtitelem, který vstal z mrtvých, jak mínil i Herodes. Druzí zase vidí v Ježíšovi Eliáše, proroka, jehož návrat měl jasně oznamovat všem, že Mesiášův příchod se už blíží; a konečně třetí skupiny má za to, že jde o Jeremiáše, proroka, který se také těšil velké vážnosti a kolem jeho postavy vzniklo i spoustu legend. Kristus však nekončí se svými otázkami. Obrací se přímo na apoštoly a zajímá ho, co oni o něm soudí. Petr vyslovuje za všechny jedinečnou odpověď: Ty jsi skutečný Mesiáš. Ježíš tuto odpověď přijímá – povolává Petra a dává mu nové jméno, zakládá Církev a jemu dává veškeré pravomoci k jejímu řízení. V závěru je však řečeno, aby se o něm jako o Mesiáši nemluvilo. Bylo to jistě namístě. Představy tehdejších židů o Mesiáši byly totiž poněkud jiné: měl to být mocný politický vojevůdce, který všechno usměrní mocí a silou, zatímco Ježíš zachraňuje láskou a cestou kříže dovršenou slavným zmrtvýchvstáním. Teprve až naplní své dílo, bude možné jasně pochopit jeho způsob záchrany lidstva. Co soudí dnešní člověk o Kristu? V jednom z naučných slovníků je o Ježíšovi pouze osm slov – ústřední postava Nového zákona a učení všech křesťanských církví. Pro srovnání, o Leninovi je napsáno šest sloupců a 3500 slov. V závěru pak stojí: Leninovo jméno, jeho dílo a učení je nesmrtelné. O pravdivosti těchto slov si jistě uděláme úsudek sami. Další posudek podává jeden učenec, když tvrdí, že žádné armády, vlády, parlamenty či králové neovlivnili život člověka jako Ježíš. 8
Dále jsou dnes i takoví, kteří si myslí, že křesťané si vytvořili Krista sami. Nejprve bylo podle nich křesťanství a pak byl vytvořen mýtus Krista. Na to se dá snadno odpovědět. Přece nemůže být napřed dům a potom stavitel, nebo píseň a potom teprve hudební skladatel, nejprve křesťan a pak Kristus. To je bláhová představa. Nejčastěji však lidé říkají: Ježíš byl velký člověk. Ale jen člověk. Jistě, takových lidí bylo v dějinách hodně. Byli filozofové – Sokrates, Platon, Aristoteles; byli malíři a sochaři Raffaello, Michelangelo, velcí vědci – Newton, Pasteur. Vděčíme jim za mnoho. Ovšem když jsme v úzkých, v krizové situaci, v nebezpečí smrti, nevoláme Platona ani Pasteura, voláme „Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“. Byli také velcí vladaři: Alexandr Veliký, Napoleon, Mao-tse-tung, vytvořili velké říše, ale jak sám Napoleon přiznal: my jsme je vytvořili zbraněmi, ale on láskou; my odcházíme, ale on zůstává. Ježíš je stále živý, statisíce chrámů na celém světě jsou toho důkazem. On nenapsal jedinou knihu – o něm jsou napsány celé knihovny; nebyl malířem – a přece všichni malíři se snažili jeho podobu zobrazit; nebyl hudebním skladatelem – a přece nejvýznamnější skladby jsou o něm. Ježíš nebyl a není pouhý člověk. On je Bůh a člověk v jedné osobě. Stále živý. Stejně jako apoštol Petr na to nepřišel sám od sebe, ale protože mu to bylo zjeveno, tak i my jsme obdrželi dar víry od Boha. Petr se jistě nechával oslovovat Ježíšovými činy i slovy, ale samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář baly zjevena Otcem nestačí jen lidská otevřenost a snaha, ale i Boží dar. Hledat a nechávat se obdarovávat – to je cesta našeho každodenního života. Svatý Jan od Kříže, velký mystik, píše ve své Duchovní písni, že je třeba stále sestupovat do hlubin Kristových a jako v bohatém dole kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. Jak píše i apoštol Pavel: v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Čtěme Písmo svaté, rozjímejme nad ním, poznávejme hlouběji základ naší víry – Krista samotného, a nechme se jím obdarovávat zvláště ve svátostech – znameních jeho živé přítomnosti.
Papež – Kristus na zemi Bylo to v roce 1798, kdy do Říma přišla francouzská vojska a obsadila věčné město. Pia VI. zajali. Bylo mu 81 let a byl vážně nemocný. Papež prosil, aby mohl zemřít v Římě, ale nebylo mu vyhověno. Přes Sienu a Florencii ho přivezli do Francie. Na otázku někoho, kdo je tím vězněm, kterého policejní eskorta tak obezřetně hlídá, bylo řečeno: „To je poslední papež!“ Pius II. byl v pořadí 250. papežem. Po něm až po současného papeže Benedikta XVI., následovalo dalších patnáct. Všechno to začalo před 2000 lety u Cézareje Filipovy, kde si Ježíš vybral svého nástupce na zemi. Proč si vybral právě Šimona-Petra zůstává pro nás tajemstvím. Nebyl totiž nejstarším ze sboru apoštolů, nevynikal vzdělaností či inteligencí. Nechodil do žádných škol, byl obyčejný rybář. Ani jeho víra nebyla nějak stabilní – spíš bychom řekli „kam vítr, tam plášť“: Krista třikrát zapře před nějakou služkou. Na Petrovi a jeho nástupcích tedy můžeme vidět, že Bůh dokáže psát i na křivých řádcích. I současný 9
papež Benedikt XVI. to hned po svém zvolení sám řekl, že Bůh i skrze slabé lidské nástroje může dosáhnout svého záměru. Ježíš dává Šimonovi nové jméno, aby jasně naznačil, že žádná moc na světě nezničí tento úřad, ba ani moc zla nebude schopna ho zlikvidovat. Svatý Petr by byl možná překvapen, že nad jeho hrobem 1500 let po jeho smrti bude stát největší chrám na světě a uvnitř kopule bude dvoumetrovým písmem napsáno: „Ty jsi Petr...“. Pro nás je Petrův primát velmi důležitý, abychom měli jasno ve všech věcech , které se týkají víry a mravouky. „Roma locuta, causa finita“, Řím promluvil, záležitost vyřešena. Svatý Jeroným kdysi řekl, že kdyby Petr nedostal moc primátu, tedy rozhodovat o zásadních věcech, tak by prý bylo tolik církví, kolik je na světě kněží. Buďme rádi, že máme jednu Církev. Je to patrné i z audiencí Svatého otce v Římě. Přicházejí tam lidé ze všech světadílů. Všichni věří v jednoho Boha, žijí podle učení Ježíše Krista a všichni s nadšením pozdravují jeho náměstka na zemi, Svatého otce. Jsou tam lidé z bohatých i chudých zemí, svobodných i totalitních, malých i velkých a všichni vidí v papeži Krista na zemi. Nějaký člověk hledal dokonalou církev. Svěřil se s tím jednomu evangelickému pastorovi. Ten mu na to dal jasnou odpověď: dokonalá církev na světě neexistuje. A i kdyby jste takovou našel, nepřijala by vás, protože ani vy nejste dokonalý. Kdyby vás totiž přijala, přestala by být dokonalou. Stejně si myslím, že můžeme v této době být hrdi na papeže posledních desetiletí. Bylo to v roce 1958, kdy na svatopetrském náměstí zazněl hlas kardinála jáhna „Habemus papam“, a objevil se tam starý muž silné postavy – Jan XXIII., který za své úsilí dostal Nobelovu cenu míru. Svolal II. vatikánský koncil slovy: Otevřme okna dokořán, ať se v Církvi vyvětrá, už to tam moc páchne. Po něm nastoupil Pavel VI. Dokončil koncil, uměl krásně mluvit, jeho texty jsou ozdobou kněžského breviáře. Jan XXIII. byl považován za papeže srdce, Pavel VI. za papeže moudrosti. Zemřel v roce 1978. Na jeho místo nastoupil usměvavý papež Jan Pavel I. Ovšem po 33 dnech pontifikátu umírá. Lidé nechápali, proč to Bůh dopustil. A najednou byl zvolen papež, kterého nikdo nečekal: Polák, Karol Wojtyla – Jan Pavel II. V současně době se jistě dělají analýzy jeho života, mluví se o jeho svatořečení, ale bezpochyby můžeme říci, že měl v sobě Janovo srdce, plné lásky ke všem, i moudrost Pavlovu. Myslím, že máme být na co hrdi. Poslední desetiletí máme papeže, kteří jsou velké lidské osobnosti. I současný papež je člověk, který vyniká nejen inteligencí, ale také moudrostí. Děkujme dnes Bohu, že máme takového papeže. Amen. (foto: požehnání papeže Benedikta XVI. pustiměřským poutníkům v aule Pavla VI., Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30.6.2011). 10
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BL. JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, „Nebojte se! Otevřte, Dobrého Pastýře a ukázal ba dokořán rozevřete brány nám tak svatost jako vysoké Kristu!“ měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost .... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi.
Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. NA OLTÁŘI SV. CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANŮ A PATRONŮ EVROPY, V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI, ULOŽENA RELIKVIE „Z ODĚVU BL. JANA PAVLA II.“ 11
LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 20,7-9
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem." Tu se (Hospodinovo slovo) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné. ŽALM 63
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá. 2. ČTENÍ – ŘÍM 12,1-2
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. EVANGELIUM – MT 16,21-27
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." 12
LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EZ 33,7-9
Čtení z knihy proroka Ezechiela. Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš!, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš." ŽALM 95
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 2. ČTENÍ – ŘÍM 13,8-10
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání "nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý", a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska. EVANGELIUM – MT 18,15-20
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ´každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků´. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." 13
Četba Bible – komunikace s Věčným (středeční generální audience Benedikta XVI., 3. srpna 2011)
Drazí bratři a sestry, jsem rád, že vás mohu spatřit tady na náměstí v Castel Gandolfo a že mohu pokračovat v audiencích, které byly během července přerušeny. Rád bych navázal na téma, které jsme otevřeli, tedy „školu modlitby“. Dnes trochu jiným způsobem, ale aniž bych se vzdálil od tématu, chci poukázat na některé duchovní a konkrétní aspekty, které pokládám za užitečné nejenom pro ty, kdo v určité části světa podobně jako my žijí dobou letních dovolených, ale také pro ty, kteří se věnují každodenní práci. Ve chvílích, kdy pozastavujeme svoji činnost, zejména během dovolené, bereme nezřídka do rukou knihu, po jejíž četbě zatoužíme. A to je první aspekt, u kterého se chci zdržet. Každý z nás potřebuje dobu a prostor ke ztišení, rozjímání a klidu… Díky Bohu, že je tomu tak! Tato potřeba totiž ukazuje, že jsme učiněni nejenom k tomu, abychom pracovali, ale také, abychom přemýšleli, reflektovali anebo jednoduše sledovali svou myslí a srdcem určité vyprávění, příběh, do něhož se pohroužíme a jakoby se v něm ztratíme, abychom se potom shledali bohatšími. Je přirozené, že mnohé tyto knihy, které bereme do rukou o dovolené, jsou více méně jakýmsi únikem, a je to normální. Nicméně, mnoho lidí, zvláště pokud mohou mít více času a prostoru, věnují se poněkud náročnější četbě. Měl bych proto takový návrh: proč neobjevit některé biblické knihy, které obvykle zůstávají nepoznány? Anebo takové, z nichž jsme slyšeli během liturgie krátký úryvek, ale které jsme nikdy celé nepřečetli? Mnozí křesťané skutečně nikdy nečtou Bibli a mají o ní pouze velmi omezené a povrchní znalosti. Bible – jak praví samo její jméno – je sbírkou knih, malou „knihovnou“, která vznikla v průběhu jednoho tisíce let. Některé z knížek, které ji tvoří, zůstávají velkou většinou lidí, včetně dobrých křesťanů, téměř nepoznány. Některé jsou velmi krátké, jako kniha Tobiáš, příběh, který obsahuje velice vznešené pojetí rodiny a manželství; anebo kniha Ester, v níž židovská královna svou vírou a modlitbou zachrání svůj lid před záhubou; anebo ještě kratší kniha Rút o cizince, která pozná Boha a zakusí Jeho prozřetelnost. Tyto knížečky lze celé přečíst za hodinku. Náročnějším a skutečně mistrovským dílem je kniha Job, která předkládá velký problém utrpení nevinného; kniha Kazatel, která překvapuje svou zarážející moderností, s níž zpochybňuje smysl života i světa; Píseň písní, skvostná symbolická báseň o lidské lásce. To všechno jsou, jak víte, knihy Starého zákona. A Nový? Určitě je Nový zákon více znám a literární druhy nejsou tak rozmanité. Avšak krása postupné četby celého evangelia stojí za objev, stejně jako lze doporučit Skutky apoštolů nebo některý z listů. Chtěl bych závěrem, drazí přátelé, pobídnout k tomu, abyste v letních chvílích či během odpočinku měli na dosah posvátnou knihu Bible, abyste ji nově okusili a přečetli si některé z jejích knih, ať už méně či více známých, jako evangelia, ale souvislou četbou. Momenty odpočinku se tak mohou stát nejenom kulturním, ale také duchovním obohacením; umožní poznat Boha a vstoupit do dialogu s Ním, do modlitby. Takovéto prožití dovolené nepostrádá krásu. Vzít do rukou knihu Bible, dopřát si trochu uvolnění a zároveň se ocitnout v rozsáhlém prostoru Božího Slova a prohloubit svou komunikaci s Věčným, je vlastně účelem volného času, který nám dává Pán. 14
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K XXVI. SVĚTOVÉMU DNI MLÁDEŽE 16. – 21. srpna 2011 „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ (srv. Kol 2,7). Milí přátelé, často se v myšlenkách vracím ke Světovému dni mládeže v Sydney v roce 2008. Prožili jsme tam velkou slavnost víry, kde Duch Boží živě působil a vytvářel hluboké společenství mezi účastníky z celého světa. Toto setkání, stejně jako ta předchozí, přineslo bohaté ovoce v životě mnoha mladých lidí a v životě celé církve. Nyní obracíme svůj pohled k dalšímu světovému dni mládeže, který se bude konat v Madridu v srpnu 2011. Již v roce 1989, několik měsíců před historickým pádem Berlínské zdi, se tato pouť mladých lidí zastavila ve Španělsku, v Santiagu de Compostela. Nyní, v době, kdy Evropa velice potřebuje znovu objevit své křesťanské kořeny, se setkáme v Madridu s mottem: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ (srov. Kol 2,7). Proto vás zvu na tak důležitou událost pro církev v Evropě i ve světě. Přál bych si, aby všichni mladí lidé – jak ti, kteří sdílejí naši víru v Ježíše Krista, tak také ti, kteří váhají, jsou nejistí nebo v něj nevěří – mohli sdílet tuto zkušenost, která může být pro jejich životy rozhodující. Je to zkušenost s Pánem Ježíšem, vzkříšeným a živým, a s jeho láskou ke každému z nás.
1. U zdroje vašich nejhlubších tužeb V každém historickém období, včetně našeho, mnoho mladých lidí zakouší hlubokou touhu po osobních vztazích prožívaných v pravdě a solidaritě. Mnozí z nich touží po tom, aby vybudovali opravdová přátelství, poznali pravou lásku, založili rodinu, která zůstane jednotná, dosáhli osobního naplnění a skutečné jistoty. To všechno jsou záruky klidné a šťastné budoucnosti. Když přemýšlím o svém vlastním mládí, uvědomuji si, že stabilita a jistota nejsou otázky, na které by mladí lidé zvlášť mysleli. Je pravda, že je důležité mít práci a tudíž pevnou půdu pod nohama. Léta našeho mládí jsou však také obdobím, 15
v němž usilujeme o velké životní ideály. Když na tu dobu vzpomínám, vybavuji si především to, že jsme se nechtěli spokojit s konvenčním životem střední třídy. Chtěli jsme něco velkého, něco nového. Chtěli jsme objevovat život se vší jeho vznešeností a krásou. Přirozeně, částečně tomu tak bylo díky době, ve které jsme žili. Během nacistické diktatury a války jsme byli tak říkajíc „obklíčeni“ vládnoucí mocenskou strukturou. Proto jsme chtěli utéci pryč a prožít celou škálu lidských možností. Myslím, že do určité míry tato potřeba uniknout z každodennosti existuje v každé generaci. Součástí toho, že jsme mladí, je, že toužíme po něčem, co je mimo náš všední život a jistou práci, hledáme něco opravdu většího. Je to pouze prázdný sen, který vybledne, jak stárneme? Ne! Člověk byl stvořen pro něco velkého, pro nekonečno. Nikdy mu nebude stačit nic jiného. Svatý Augustin měl pravdu, když řekl: „Neklidná jsou naše srdce, dokud nespočinou v tobě“. Touha po smysluplnějším životě je znamením, že nás Bůh stvořil a že neseme jeho „otisk“. Bůh je život, a proto každé stvoření tíhne k životu. Protože jsme jako lidské bytosti stvořeni k obrazu Božímu, činíme tak jedinečným způsobem. Toužíme po lásce, radosti a pokoji. Chápeme tedy, jak je absurdní domnívat se, že je potřeba odstranit Boha proto, aby člověk mohl skutečně žít! Bůh je zdrojem života. Vytěsnit Boha znamená oddělit se od tohoto zdroje a nutně se tak připravit o plnost a radost: „Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí.“ (II. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 36). V některých částech světa, zvláště na Západě, se současná kultura snaží Boha vyloučit a považuje víru za čistě soukromou záležitost bez jakéhokoli významu pro život společnosti. Ačkoli hodnoty, na kterých stojí společnost, pocházejí z evangelia – hodnoty jako smysl pro důstojnost člověka, solidaritu, práci a rodinu – vidíme, že dochází k určitému „zatmění Boha“, k určitému druhu ztráty paměti, která sice není naprostým odmítnutím křesťanství, nicméně je popřením pokladu naší víry, které by mohlo vést ke ztrátě naší nejhlubší totožnosti. Proto Vás, milí přátelé, povzbuzuji, abyste posílili svou víru v Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Vy jste budoucností společnosti a církve! Jak napsal apoštol Pavel křesťanům v Kolosech, mít kořeny, pevný základ je životně důležité! To je pravda zvláště dnes. Mnoho lidí nemá žádné stabilní orientační body, na kterých by mohli postavit svůj život, a tak končí v hluboké nejistotě. Šíří se mentalita relativismu, která tvrdí, že vše má stejnou platnost, že pravda a absolutní zásady neexistují. Tento způsob myšlení však nevede k opravdové svobodě, ale spíše k nestabilitě, zmatku a slepému přizpůsobování momentálním módním výstřelkům. Jako mladí lidé máte právo přijmout od předešlých generací pevné opěrné body, které vám pomohou dělat rozhodnutí a postavit na nich své životy: tak jako mladá rostlinka potřebuje pevnou oporu do té doby, než zapustí hluboké kořeny a stane se pevným stromem schopným nést ovoce.
2. V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy Abych zdůraznil důležitost víry v životě věřících, rád bych se s vámi zamyslel nad každým ze tří výrazů, které používá sv. Pavel ve verši: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ (srov. Kol 2,7). Můžeme zde rozlišit tři obrazy: při slovech „zapustit kořeny“ se nám vybaví strom a kořeny, které ho živí; „postavit“ se zase vztahuje ke stavbě domu; „pevně se držet“ označuje růst ve fyzické i morální síle. Tyto obrazy jsou velmi výmluvné. Než začnu tyto výrazy komentovat, chtěl bych poukázat na to, že gramaticky jsou všechna tři slova 16
v originálním textu v trpném rodě. To znamená, že sám Ježíš bere na sebe iniciativu zasadit, budovat a utvrzovat věřícího. První obraz nám ukazuje strom pevně zasazený díky kořenům, které ho drží zpříma a dodávají mu výživu. Bez těchto kořenů by ho odvál vítr a odumřel by. Co jsou naše kořeny? Velmi důležitými prvky naší osobní identity jsou samozřejmě naši rodiče, naše rodiny a kultura naší země. Bible nám však zjevuje další prvek. Prorok Jeremiáš napsal: „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody“ (Jer 17,7-8). Zapustit kořeny pro proroka znamená důvěřovat Hospodinu. Od něj čerpáme život. Bez něj nemůžeme skutečně žít. „Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu“ (1 Jan 5,11). Ježíš nám říká, že on sám je náš život (srov. Jan 14,6). Z toho plyne, že křesťanská víra neznamená pouze věřit, že určité věci jsou pravda, ale je především osobním vztahem s Ježíšem Kristem. Právě setkání se Synem Božím dává novou energii celé naší existenci. Když vstoupíme s Kristem do osobního vztahu, zjeví nám naši opravdovou identitu a v přátelství s ním se náš život naplno uskuteční. V mládí přichází chvíle, kdy se každý z nás ptá: jaký smysl má můj život? Jaký cíl a směr bych mu měl dát? Jde o velmi důležitý moment a může nás třeba i delší dobu trápit. Přemýšlíme o tom, jakou práci bychom si měli vybrat, jaké vztahy navázat, jaká přátelství rozvíjet. Zde se znovu vrátím ke svému mládí. Docela brzy jsem si určitým způsobem uvědomoval, že Pán chce, abych se stal knězem. Později, po válce, když jsem studoval v semináři a na univerzitě a blížil se k tomuto cíli, musel jsem znovu získat tuto jistotu. Ptal jsem se sám sebe: je to skutečně cesta, po které jsem se měl vydat? Je to skutečně Boží vůle pro mě? Budu schopen být Bohu věrný a naplno v jeho službách? Takové rozhodnutí vyžaduje určitý vnitřní boj. Nejde to jinak. Potom však přišla jistota: je to tak správně! Ano, Pán to ode mě chce a on mi dá sílu. Pokud mu budu naslouchat a půjdu s ním, stanu se skutečně sám sebou. Nezáleží na tom, jestli se splní má přání, ale jeho vůle. Tak se život stává opravdovým. Tak jako kořeny drží strom pevně zasazený v půdě, podobně základy dávají domu dlouhotrvající stabilitu. Skrze víru jsme postaveni na Ježíši Kristu (srov. Kol 2,7), zrovna tak jako je dům postaven na svých základech. Dějiny církve nám ukazují mnoho příkladů svatých, kteří postavili své životy na Božím slově. Prvním z nich je Abrahám, náš otec ve víře, který poslechl Boha, když ho požádal, aby opustil svůj domov po předcích a vydal se do neznámé země. „Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost a byl nazván přítelem Božím“ (Jak 2,23). Být postaven na Ježíši Kristu znamená kladně odpovědět na Boží volání, důvěřovat mu a uvádět jeho slovo v život. Také Ježíš káral své učedníky: „Proč mne oslovujete ´Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?“ (Lk 6,46). A pokračoval obrazem o stavbě domu: „Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven“ (Lk 6,47-48). Milí přátelé, stavějte svůj vlastní dům na skále, právě jako ten člověk, který „kopal do hloubky“. Snažte se každý den jednat podle Kristova slova. Naslouchejte mu jako skutečnému příteli, se kterým můžete sdílet svou cestu životem. Spolu s ním naleznete naději a odvahu postavit se nesnázím a problémům, dokonce překonáte zklamání a neúspěchy. Stále se vám nabízejí snadnější volby, ale vy sami víte, že jsou nakonec klamné a nemohou vám dát vyrovnanost a radost. Jen Boží slovo nám může ukázat pravou 17
cestu a pouze víra, kterou jsme dostali, je světlem, které osvěcuje naši cestu. Vděčně přijměte tento duchovní dar, který jste dostali od svých rodin; usilovně a zodpovědně se snažte odpovědět na Boží volání a staňte se dospělými ve své víře. Nevěřte těm, kteří vám tvrdí, že nepotřebujete ostatní k budování svého života! Najděte oporu ve víře svých blízkých, ve víře církve a děkujte Pánu, že jste ji dostali a osvojili si ji!
3. Pevně se držte víry „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ (srov. Kol 2,7). List, z něhož pochází tato slova, napsal sv. Pavel jako odpověď na zvláštní potřebu křesťanů ve městě Kolosy. Tato komunita byla ohrožena vlivem určitých kulturních trendů, které odváděly věřící od evangelia. Naše kulturní prostředí, milí mladí přátelé, není natolik odlišné od koloského. Ve skutečnosti existuje silný proud sekularistického myšlení, jehož cílem je odsunout Boha na okraj života lidí a společnosti tím, že nabízí a snaží se vytvořit „ráj“ bez něj. Zkušenost nám však říká, že svět bez Boha se stane „peklem“ plným sobectví, rozbitých rodin, nenávisti mezi lidmi a národy, s velkým nedostatkem lásky, radosti a naděje. Na druhé straně, kdekoli lidé a národy žijí v Boží přítomnosti, uctívají ho v pravdě a naslouchají jeho hlasu, tam se buduje civilizace lásky, v níž je respektována důstojnost všech, a toto společenství se rozvíjí se všemi svými plody. Někteří křesťané se však nechají svést sekularizmem nebo je přitahují náboženské proudy, které je odvádějí od víry v Ježíše Krista. A jiní, ačkoli se nepoddávají těmto svodům, prostě nechali svou víru ochladnout, a to má nutně negativní důsledky na jejich životní morálku. Křesťanům ovlivněným myšlenkami, které jsou evangeliu cizí, apoštol Pavel připomíná moc Kristovy smrti a vzkříšení. Toto tajemství je základem našich životů a středem křesťanské víry. Všechny filozofie, které ho přehlížejí a považují ho za „bláznovství“ (1 Kor 1,23), tím dávají najevo svá omezení ohledně velkých otázek ležících hluboko v srdcích lidí. Jako nástupce apoštola Petra vás chci také posilnit ve víře (srov. Lk 22,32). Pevně věříme, že Ježíš Kristus obětoval sám sebe na kříži, aby nám daroval svou lásku. Při svém umučení nesl naše bolesti, vzal na sebe naše hříchy, získal pro nás odpuštění a smířil nás s Bohem Otcem, a tak nám otevřel cestu k věčnému životu. Takto jsme byli osvobozeni od největší překážky našeho života: otroctví hříchu. Můžeme milovat každého, dokonce i naše nepřátele, a můžeme sdílet tuto lásku s nejchudšími bratry a sestrami a se všemi, kdo mají těžkosti. Milí přátelé, kříž nám často nahání hrůzu, protože vypadá jako popření života. Ve skutečnosti je opak pravdou! Je to Boží „ano“ lidstvu, nejvyšší vyjádření jeho lásky a pramen, ze kterého vyvěrá věčný život. Ve skutečnosti z Ježíšova srdce probodeného na kříži vyvěrá tento božský život, stále dosažitelný pro ty, kdo pozvedají své oči k Ukřižovanému. Mohu vás tedy jen pobídnout, abyste objali Ježíšův kříž, znamení Boží lásky, jako pramen nového života. Není spásy jinde než u Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých! Pouze on může osvobodit svět od zla a umožnit šíření království spravedlnosti, míru a lásky, po kterém všichni toužíme.
18
4. Věřit v Ježíše Krista, aniž bychom ho viděli V evangeliu najdeme popis zkušenosti víry apoštola Tomáše, kdy přijal tajemství Kristova kříže a vzkříšení. Tomáš byl jedním z dvanácti apoštolů. Následoval Ježíše a byl očitým svědkem jeho uzdravování a zázraků. Naslouchal jeho slovům a zažil i zděšení při jeho smrti. Když se Ježíš o velikonočním večeru zjevil učedníkům, Tomáš s nimi nebyl. A když mu řekli, že Ježíš žije a ukázal se jim, Tomáš poznamenal: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20,25). I my chceme být schopni vidět Ježíše, mluvit s ním a vnímat jeho přítomnost ještě silněji. Pro mnoho lidí je dnes těžké přistupovat k Ježíši. Koluje tolik různých obrazů Ježíše, které tvrdí, že jsou vědecké, ale ve skutečnosti odvádějí pozornost od významu a jedinečnosti jeho osoby. Proto jsem se po mnoha letech studia a reflexe rozhodl sdělit něco ze svého vlastního osobního setkání s Ježíšem tím, že o tom napíšu knihu. Byl to způsob, jak druhým pomoci, aby viděli, slyšeli a dotkli se Pána, ve kterém k nám přišel Bůh, aby se dal poznat. Když se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům o týden později, řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř“ (Jan 20,27). I my můžeme mít hmatatelný kontakt s Ježíšem a svou rukou se takřka dotknout znamení jeho umučení, znamení jeho lásky: ve svátostech k nám přichází zvlášť blízko a dává se nám. Milí mladí přátelé, naučte se „vidět“ a „setkávat se“ s Ježíšem v eucharistii, kde je přítomen, je nám blízko, a dokonce se stává pokrmem na naši cestu; ve svátosti pokání Pán zjevuje své milosrdenství a dává nám odpuštění. Poznávejte Ježíše a služte mu v chudých, nemocných a v našich bratřích a sestrách, kteří mají těžkosti a potřebují pomoc. Vstupte do osobního rozhovoru s Ježíšem Kristem a rozvíjejte ho ve víře. Poznejte ho lépe četbou evangelií a katechismu katolické církve. Povídejte si s ním v modlitbě a skládejte v něj svou důvěru. On nikdy tuto důvěru nezradí! „Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu; a zároveň neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil“ (Katechismus katolické církve, 150). Takto získáte zralou a pevnou víru, která nebude založená pouze na náboženských pocitech nebo na nějaké vágní vzpomínce na náboženství, kterému jste se učili v dětství. Dojdete k tomu, že Boha budete znát a budete s ním žít v opravdové jednotě jako apoštol Tomáš, který ukázal svou pevnou víru v Ježíše slovy: „Můj Pán a můj Bůh!“
5. Podepřeni vírou církve, abychom byli svědky Ježíš řekl Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20,29). Měl na mysli cestu, kterou měla církev jít dál a byla založena na víře očitých svědků: apoštolů. Docházíme tedy k tomu, že naše osobní víra v Krista, která se uskutečňuje skrze dialog s ním, navazuje na víru církve. Nevěříme jako izolovaní jedinci, ale jsme skrze křest členy této velké rodiny; víra vyznávaná církví posiluje naši osobní víru. Kredo, které vyznáváme při nedělní mši svaté, nás chrání od nebezpečí, že bychom věřili v jiného Boha, než jakého nám zjevil Kristus: „Tak je každý věřící článkem ve velkém řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých, a svou vírou pomáhám druhým nést jejich víru“ (Katechismus katolické církve, 166). Děkujme stále 19
Pánu za dar církve, která nám pomáhá s jistotou růst ve víře, která nám dává skutečný život (srov. Jan 20,31). V dějinách církve svatí a mučedníci vždy čerpali ze slavného Kristova kříže sílu k tomu, aby byli věrní Bohu dokonce až k obětování vlastních životů. Ve víře nalezli sílu zvítězit nad svou slabostí a překonat každé protivenství. Skutečně, jak říká apoštol Jan: „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Jan 5,5) Vítězství pocházející z víry je vítězstvím lásky. Bylo a stále je mnoho křesťanů, kteří jsou živými svědky moci víry, která se vyjadřuje charitou. Jsou mezi nimi tvůrci pokoje, zastánci spravedlnosti a ti, kteří usilují o lidštější svět ve shodě s Božím plánem. Svou odborností a profesionalitou se angažují v různých oblastech života společnosti a účinně přispívají k dobru všech. Křesťanská láska, která vychází z víry, je vedla k tomu, aby konkrétně svědčili svými skutky i slovy. Kristus není poklad pouze pro nás; je naším nejcennějším pokladem, který máme sdílet s ostatními. V dnešní době globalizace buďte svědky křesťanské naděje po celém světě. Kolik lidí touží po tom získat tuto naději! Když Ježíš stál u hrobu svého přítele Lazara, který zemřel čtyři dny předtím, a chystal se povolat mrtvého zpátky k životu, řekl Lazarově sestře Martě: „Budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (srov. Jan 11,40). Budete-li věřit a budete-li schopni žít svou víru a svědčit o ní každý den, také se stanete prostředníky pomoci pro další mladé lidi, jako jste vy, aby nalezli smysl života a radost ze setkání s Kristem!
6. Na cestě ke Světovému dni mládeže v Madridu Milí přátelé, znovu vás zvu, abyste se zúčastnili Světového dne mládeže v Madridu. Očekávám s velkou radostí každého z vás. Ježíš Kristus touží po tom, aby vás skrze církev mohl upevnit ve víře. Rozhodnutí věřit v Ježíše Krista a následovat ho není jednoduché. Brání nám v něm naše osobní selhání a mnoho hlasů, které nás orientují na snadnější cesty. Neztrácejte naději. Raději hledejte podporu křesťanského společenství, podporu církve! Během tohoto roku se pečlivě připravujte na setkání v Madridu společně s biskupy, kněžími a vedoucími mládeže ve svých diecézích, farních společenstvích, sdruženích a hnutích. Kvalita našeho setkání bude záviset především na naší duchovní přípravě, modlitbě, společném naslouchání Božímu slovu a vzájemné podpoře. Milí mladí přátelé, církev závisí na vás! Potřebuje vaši živou víru, vaši tvořivou křesťanskou lásku a sílu vaší naděje. Vaše přítomnost obnovuje, omlazuje a dává církvi novou energii. Proto je světový den mládeže milostí nejen pro vás, ale pro celý Boží lid. Církev ve Španělsku se aktivně připravuje na to, aby vás přivítala a sdílela s vámi tuto radostnou zkušenost víry. Děkuji diecézím, farnostem, poutním místům, řeholním komunitám, církevním sdružením a hnutím, a všem, kdo pilně připravují tuto událost. Pán jim bezpochyby oplatí svým požehnáním. Kéž vás Panna Maria provází touto cestou příprav. Při andělském zvěstování přijala Boží slovo s vírou. Ve víře souhlasila s tím, co v ní Bůh dovršil. Svým „fiat“, svým „ano“ přijala dar nesmírné lásky, která ji vedla k tomu, aby se cele dala Bohu. Kéž se přimlouvá za každého z vás, abyste na nadcházejícím světovém dni mládeže mohli růst ve víře a lásce. Ujišťuji vás, že na vás budu otcovsky pamatovat ve svých modlitbách a uděluji vám své srdečné požehnání. Ve Vatikánu, 6. srpna 2010, o svátku Proměnění Páně. 20
Kláštery – duchovní oázy (středeční generální audience Benedikta XVI., 10. srpna 2011)
Drazí bratři a sestry, v každé době zasvěcovali muži i ženy svůj život Bohu jako mniši a mnišky, zakládali svoje komunity v místech obzvláště krásných na polích, návrších, v horách, na břehu jezer či moře, nebo i na malých ostrovech. Tato místa v sobě spojují dva prvky, jež jsou pro kontemplativní život velmi důležité: krásu stvoření, která odkazuje ke kráse Stvořitelově, a ticho, zaručené odlehlostí od měst a rušných cest. Ticho je podmínka prostředí, které má usnadňovat usebrání, naslouchání Bohu, meditaci. Již samotné okoušení ticha, kdy se takříkajíc necháme „naplnit“ tichem, nás naladí k modlitbě. Velký prorok Eliáš byl na hoře Oreb, tedy Sinaj, svědkem větrné bouře, po níž následovalo zemětřesení a nakonec ohnivé blesky. Avšak nenašel v nich Boží hlas. Ten rozpoznal naopak v šumu jemného vánku (srov. 1 Král 19,11-13). Bůh mluví potichu, ale je třeba mu umět naslouchat. Kláštery jsou proto oázami, v nichž Bůh promlouvá k lidstvu, a jejichž součástí je také klášterní dvůr, symbolické místo, jež je prostorem uzavřeným, ale zároveň otevřeným směrem k nebi. Zítra, drazí přátelé, si připomeneme svatou Kláru z Assisi. Rád bych se proto zmínil o jedné z těchto duchovních „oáz“, které jsou obzvláště drahé františkánské rodině a všem křesťanům: malý konvent svatého Damiána, jenž se nachází těsně pod městem Assisi, uprostřed olivové zahrady, která se svažuje směrem Panně Marii Andělské. U tohoto kostelíka, který svatý František opravil hned po své konverzi, založily Klára a její první družky svoji komunitu, žily modlitbou a drobnými pracemi. Nazývaly se „Chudé sestry“ a jejich „životní forma“ byla stejná jako u Menších bratří: „Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista“ (Řehole sv. Kláry, I, 2), pečovat o jednotu vzájemné lásky (srov. ivi, X,7) a dbát zejména na chudobu a pokoru, jakou žil Ježíš a jeho nejsvětější Matka (srov. ivi, XII, 13). Ticho a krása míst, ve kterých žije mnišská komunita – krása prostá a strohá – představují jakýsi odlesk duchovní harmonie, kterou se tato komunita snaží uskutečňovat. Svět je poset těmito oázami ducha, z nichž některé jsou velmi starobylé, zvláště v Evropě, jiné jsou teprve nedávné a jiné byly zrekonstruovány novými komunitami. Díváme-li se na věc duchovní optikou, pak tato stanoviště ducha tvoří jakousi nosnou strukturu světa! A není náhodou, že mnozí lidé, zvláště v době dovolené, navštěvují tato místa a na pár dnů se v nich zastaví. Také duše, díky Bohu, má své nároky! Připomeňme si tedy svatou Kláru. Ale vzpomeňme také na další postavy svatých, které nám ukazují smysl obrácení našeho zraku k „nebeským věcem“, jako svatá Edith Stein, Terezie Benedikta od Kříže, karmelitánka a spolupatronka Evropy, kterou jsme si připomněli včera. Dnes, 10. srpna, na svatého Vavřince, jáhna a mučedníka, nemůžeme opomenout blahopřát zejména Římanům, kteří jej odedávna ctí jako jednoho ze svých patronů. A nakonec obraťme své zraky k Panně Marii, aby nás učila milovat ticho a modlitbu. 21
Chrám a jeho poselství Tomáš kardinál Špidlík, S.J.
S Jeho Eminencí v papežské kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.
Chrám „Co jsme to udělali“? Tento titul má malá knížka publikovaná v Rakousku. Na první stránce je roztomilý obrázek vesničky v alpském údolí. Na pozadí jsou hory, uprostřed zelených lánů kostelík a okolo něho seskupené chaloupky jako kuřátka okolo slepičky, květy okolo cesty. Taková krajinka hladí pohledem a láká, abychom si tam zajeli na osvěžení. O stránku dál je fotografie totožné vesničky, ale vedle kostela je ošklivá budova hotelová, která kostel zastiňuje a do krajiny se naprosto nehodí. Na další stránce je jiná vesnice, kde ten zohavujíci úkol převzal jakýsi hangár, bůhví s jakým materiálem. A pak jsou stránky ještě další. Knížka je manifestem, provoláním k úřadům, aby se při schvalováním novostaveb šetřilo estetického půvabu krajiny. Jisté je však i to, že ten starodávný půvab byl i výrazem jisté duchovní mentality. Lidé, kteří tu žili, považovali kostel za střed svého denního života. Jsou-li v Alpách kostelíky uprostřed vesnice, ve 22
Slovinsku je zase stavěli na vršku pahorků, aby je bylo zdaleka vidět a dávaly ráz celé zemi. Nás však teď nezajímá estetika, ale ptáme se, proč lidé vlastně stavějí chrámy a proč se utíkají do jejich šerých prostorů. Vždyť se přece modlit můžeme všude a prvním křesťanům bylo obrazem slunce. Snadněji je to pochopitelné ve městech. Tam stojí chrám uprostřed hlučných ulic, plných křiku, roztržitosti a i svodům ke zlu. Není tedy divu, že se chce člověk občas od toho všeho vzdálit a mít útočiště klidu a rozhovoru s Bohem. V gotických katedrálách všecky linie směřují do výšky, jsou jakoby ruce sepjaté k modlitbě, která je pozdvižením mysli k Bohu, který je na nebi. Ale takový dojem nemáme, když vstoupíme do jedné z nejstarších pověstných svatyní křesťanských Hagia Sofia, Boží moudrosti v Cařihradě. Dnes je to ovšem muzeum, obrazy jsou zastřeny, ale posvátný ráz budovy je nesmazatelný. V čem je jeho kouzlo? V tištěných průvodcích se upozorňuje na okolnost, že jsou okna umístěna těsně pod stropem, není je vidět, ale světlo, které z nich vyřazuje, působí dojmem, jakoby se strop vznášel na světem, na obloze. Navštívil jsem ten chrám před lety. Pamatuji, že jsem se usadil na židli uprostřed prostoru a pokoušel jsem prožít ten zážitek. Ale nevyšlo mi to. Měl jsem dojem jiný. Celý prostor je osvícený, ale neví se, odkud světlo přichází. Jakoby tu sídlilo uvnitř a dávalo krásu všem liniím budovy. Chrám je tedy uzavřený svět, ale takový jaký byl, když vyšel z ruky Boží: proniknutý světlem Kristovým svět je krásný. Jestli gotické katedrály pozdvihují mysl ze země k nebi, v barokních kostelích nebe sestupuje na zemi. Andělé a svatí přilétají shůry, usazují se v podobě svých soch na střechy, na římsy, nad oltáře, všecko je plno pohybu, dynamiky. Renesanční chrámy ten pohyb nemilovaly, chtěly Boží přítomnost spíš vyjádřit mírem harmonických linií. A kostely východní? Tam se má nebe na zemi zjevit v celé své nádheře pozlacených ikon. Dveře ikonostasu se otvírají, aby tu byl přímý styk s bydlištěm Boha samého. Jeden pozorovatel ze západu prohlásil skepticky: „Ten ikonostas se svatými byste měli odstranit, není vidět, co se děje na oltáři.“ Dostal následující odpověď: „Ten ikonostas tu je právě proto, abychom viděli v obrazech to, co se na oltáři neviditelně děje.“ Ale vyvstává tu nová otázka ve formě pochybnosti. Chodíme-li do chrámu, abychom utekli ze zlého světa do světa Božího, neměli bychom chodit do kostela tuze často. Máme přece ve světě venku mnoho povinností a bohumilé práce. Mluvíme 23
ironicky o ženách, které vysedají v chrámě a neuvaří polévku pro muže, který těžko pracuje. Jisté je, že k takovému paradoxnímu závěru kostely neslouží. Nesymbolizuje to ani kostel sám. Ten, jak jsme řekli, má být obrazem světa obnoveného v Kristu. To, co se vidí a děje tam uvnitř, máme přenést ven. Ukažme to na několika příkladech. Řadu těchto příkladů bychom mohli ještě dál a dál prodloužit. Ale ty, které jsme uvedli, už stačí k tomu, abychom si uvědomili, že má být mezi kostelem a životem na veřejnosti úzký vztah. Divíme se, že to lidé necítí? Řekl bych naopak, že to cítí až příliš dobře, a proto raději do kostela nechodí, nutilo by je to stále něco v životě změnit. K tomu nemívají chuť. A když se ty výčitky ozývají tuze, prohlásí kategoricky, že se musí provést zásadní rozluka mezi kostelem a veřejnou společností. Diktátorské režimy proto kostely boří, demokraticky liberální státy je přetvářejí v muzea, tj. v něco, co kdysi platívalo a dnes se na to chodíme jenom ze zvědavosti podívat. Kapitalistické státy ten problém řeší tak, že postaví vedle chrámu vysoké banky a obchodní domy, ve kterých se staré kostelíky ztratí. Děje se to ovšem především ve velkoměstech. Ale z příkladů, které jsme uvedli na počátku, je vidět, že ta tendence proniká i do osamělých alpských vesniček. Ale tam je i viditelné k čemu to vede: zničí se tím i malebnost celé krajiny. Tu si hleďme hájit a dejme chrámům tu důstojnost a důležitost, která jim patří.
Věž Když se díváme na krajinu, věže jsou to první, co oči zachytí. Nejnápadnější je to ve Slovinsku. Tam si zvykli stavět kostelíky na pahorcích. Tak se stane, že z jednoho místa vidíme věže jakoby rozseté po celé krajině. A přece ekonomicky je věž nejméně úspornou stavbou. Stojí mnoho peněz a slouží jenom k zavěšení zvonů a velkých hodin. Tomu, kdo jde pěšky, někdy udává směr, ale nemá se na věže dívat ten, kdo řídí auto, skončil by mimo cestu v příkopě. Ale přesto se ve volné chvíli lidé na věž rádi dívají. Co tam zachytí? Obyčejně nic, pohled zabloudí do výšky, do neznáma. Je to divné, ale člověka unavuje chodit pořád po známých cestách a umět si vypočítat, kam a za jakou dobu dojde. Tak se chodí a jezdí do denní práce. V prázdninách, ve dnech odpočinku si rádi Giottova věž florentského dómu z Brunelleschiho kopule zajedeme, jak říkají Němci, „do modra“, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 29. června 2011. kde potkáme něco nečekaného. Takovou zkušenost všichni známe, ale neuvědomujeme si, že jsou za ní důležité základy psychologické i mravní. Jak je vysvětlit? Začněme od počátku! Ve světě se všecko hýbe, život je plný dynamismu. Jak ty pohyby vznikají. V mechanickém světě platí princip: co 24
se hýbe, dostalo se do pohybu od něčeho dalšího. Jako chlapci jsme rádi dělali pokus v kamenolomu. Vystoupili jsme nahoru a pustili jsme dolů kámen, sledovali jsme pak, kolik jiných kamenů svým valením strhnul tím, že jeden narážel na druhý. Tak vysvětlují odedávna filosofové a teologové i Boží existenci. On je prvním hybatelem vší činnosti ve světě. Leonardo da Vinci, který měl velké schopnosti technické, ve svém denníku oslovuje Boha „primo Motore“. Je tedy dokonale svobodný. Podle definice Aristotelovy je svobodný ten, kdo sám od sebe určuje své jednání. V plném smyslu je to jenom Bůh, který stvořil všechno ostatní. Ale člověka stvořil ke svému obrazu, sobě podobného. Tedy i on má stálou touhu jednat svobodně a ne jenom proto, že musí. Lidově se říká: vymanit se z neustálé otročiny. Jak to udělat? První způsob jsme už naznačili. Děje se to útěkem ve formě odpočinku, prázdnin. Slovo „prázdniny“ je charakteristické: den, který musel být celý vyplněn povinnostmi, je najednou prázdný. Hledíme jej strávit někde mimo, aby se i hlava vyprázdnila od myšlenek a starostí, které ji zatěžují, pozvedneme oči na nebe, abychom zapomněli na zemi. Ale opravdových prázdnin máme vždycky málo. Je možné se nějak osvobodit od otročiny i při práci samé? Na počátku je tu cizí rozkaz: Musíte udělat to a to, tak a tak se to od vás očekává. První, co my sami požadujeme je, aby ten první rozkaz stačil, aby už nad námi nestál někdo, kdo nás stále „sekýruje“ a každé hnutí kontroluje. Ten, kdo poroučí, musí mít k nám alespoň minimální důvěru. Vzali jsme tu práci z povinnosti, ale teď už ji chceme dokončit dobrovolně. A ta dobrovolnost se obyčejně projeví i ve zvláštní iniciativě. Žena připravuje oběd, objednané jídlo, takové, jaké se dělá všude jinde. Ale napadne ji, že by mohla něco zlepšit tak, aby to pak ocenili, aby slyšela, že tak dobré to ještě nikdy nejedli. Krejčí je šťastný, když mu řeknou: Tak pěkně ušitý oblek dovedete udělat jenom vy. Pracoval déle než musel, ale jeho samého to těší. O originální výtvor ovšem usilují všichni umělci. Pro ocenění jsou schopni pracovat i zadarmo, jenom aby dílo bylo mistrovské a nejenom řemeslnické. Ocenění práce tedy potěší. Ale i to bývá různého druhu podle toho, od jakých osob pochází. Usmějeme se povrchně, když nás pochválí někdo, kdo sám se v díle nevyzná. Oceníme jeho sympatii, ale nic víc. Nadšení probudí naopak úsudek dobrých odborníků. Dostane-li někdo za své dílo Nobelovu cenu, považuje to za celoživotní úspěch. Pochopitelně se velké ceny od velkých odborníků vyskytují jenom zřídka. Ale je i jeden druh ocenění, který je velmi nenápadný, a přesto je opravdu hřejivý. Matka uvařila oběd. Nepřišel žádný odborník v kuchařském umění, aby jí to ocenil. Ale sešla se celá rodina a cítí se všichni spokojeni u společného jídla. Bylo uvařeno s láskou a s láskou se oceňuje. Kdyby tam byly nějaké nedostatky, na ty se nehledí. Mohu to dotvrdit i jiným příkladem. Někdo, kdo má vysoké místo v politickém životě, musí ovšem často cestovat. Mluvil v jednom městě už dopoledne a objednali mu oběd v luxusní restauraci. Omluvil se a zašel k nějakému známému dělníkovi. Tam se ovšem vyděsili: Co mu tak najednou připravíme? Celá rodina hleděla vypomoci a dělali co mohli. Pán se mně pak přiznal: Takový oběd je opravdové pochutnání, tomu se žádný luxusní restaurant nevyrovná. Můžeme z těchto příkladů, které zní banálně, odvodit něco povzbudivého pro náš denní banální život? Začněme zase od počátku. Na počátku všeho našeho jednání je nějaká rozkaz. Je jich vlastně celá řada, ale první vychází od Boha, který nás stvořil a určil nám povolání. Udělal to z lásky a dává nám všecky prostředky k uskutečnění toho, co na nás 25
chce opravdu on. Nechce, abychom to dělali otrocky. Proto nám přicházejí stále inspirace jako umělcům, jak bychom své povolání zlepšili, zkrášlili. On sám to doopravdy oceňuje a dovede své ocenění dávat najevo tím, že cítíme vnitřní uspokojení a klid. Dá se však položit námitka v opačném smyslu: Mám-li si představit, že mou práci sleduje Boží pohled, pak mám pocit, že jsem stále sledován a i když je to od Boha, je to přesto nepříjemné. Tak to napsal jeden holandský spisovatel, který si vzpomíná, že měli v koleji, kde jako hoch studoval, ve spárně obraz velkého oka s nápisem: Bůh tě vidí. Spisovatel dodává, že mu z toho zůstal po celý život jakýsi nepříjemný pocit, že žije po dozorem. Co bychom mu poradili, aby se toho zbavil? Já bych mu řekl: Naraď ten obraz oka obrazem věže. Nemysli na to, že se někdo dívá shora na tebe dolů, ale raději, že ty se zdola díváš nahoru. Uvidíš tam slunce a modré nebe. Představa, že na nás hledí sluneční jas ovšem nestraší. Tou se omládne. Vrací nás do mentality dítěte, které se každý den probouzí s podvědomou otázkou: Copak mne dnes čeká pěkného?
Hodiny na věži „Na naší věži hodiny běží...“ Tak začíná stará písnička a vyjadřuje obvyklý obraz naší krajiny. Ale dá se tu vidět i obraz vývoje lidského pojetí času. Hodiny běží, ale věž stojí pevně, nehýbe se, je to naopak její pevnost, která umožňuje pravidelný chod hodin. Nebylo tomu tak v prastarém pojetí času. Představovali si jej jako obrovské kolo, které se nemilosrdně točí a do jeho točení se zařazují věci i lidé. Šťastní jsou ti, kteří zapadli do té části kola, která jde nahoru. Ať toho hledí co nejrychleji využít, protože přijde chvíle, kdy tatáž část kola bude klesat směrem dolů a všecko nashromážděné se sesype. Kdy to kolo vzniklo? To nikdo neví. Podle řecké mytologie čas je bůh Chronos, který je jediný věčný. Ten rodí lidi a vzápětí je požírá. To ovšem nemůže odpovídat pojetí Bible. Tam vystupuje na počátku jako jediný věčný Bůh, ten stvořil věci a dal každé věci její čas. Je jako věž, která nese hodiny. Náznak na toto pojetí je i v řecké mytologii. Tam bůh Chronos, čas, zrodil syna, který se jmenoval Zeus; ten svého zroditele zabil a založil Olymp, sídlo pro věčné bohy. Člověk tedy nechce být otrokem času, chce jej překonat, být věčným. Sám na to ovšem nestačí. Ale náš pravý Bůh nám to slibuje. Přesto však nám dává zatím i čas, delší nebo kratší, každému jinak. Čím to je? Dobrá životospráva a lékaři se starají s velkou horlivostí, aby lidem život na zemi prodloužili. Někdy mají víc jindy méně úspěchu, ale nakonec i nejlepší doktoři prohlásí, že jsou bezmocní, pro každého se dostaví hodina, kterou stanovil Bůh. Stojíme tu před tajemstvím. Proč Bůh dává některým lidem dlouhý věk a jiným krátký? Není to nespravedlivé, že umírají i malé děti? Dovedeme dát nějakou odpověď na tyto otázky? Pokusme se o to. Užijme příkladu s mluvčími v radiové stanici. Na jednoho z nich se ředitel obrátí s touto nabídkou: „Poslyšte, dnes večer zůstala v programu volná jedna půlhodina. Pomůžete nám ji zaplnit? Vyberte si sám téma, o čem byste chtěl mluvit, co vám nejlíp vyhovuje, my to rádi přijmeme.“ Ale představme si jinou situaci. Týž ředitel se obrací na téhož mluvčího s jinou žádostí: „Poslyšte, budeme muset v rádiu mluvit o problému, který právě diskutují v parlamentě, a všichni od nás očekávají informace. Vy jste v té věci kompetentní. Můžeme 26
vás zařadit do programu? Ptáte se, jak dlouho máte o tom mluvit? Dáváme vám tolik času, kolik potřebujete, abyste to téma dostatečně objasnil.“ Ten první případ odpovídá pohanskému pojetí. Zrozením se člověk prostě zařadí do kola času a hledí toho využít. Carpe diem, ber ten den, co máš, využij ho, říkali staří Římané. Jak toho dne využiješ, to závisí na tobě. Velké množství lidí by chtělo svého času užít co nepříjemněji a nestarat se o nic jiného. „Ozdobme se růžemi, dokud kvetou!“ píše starý básník. Vulgárně by se řeklo: ?Pijme sladké víno, dokud nalévají!“ Ušlechtilí lidé tuto příležitost berou vznešeněji, více nebo méně v tomto smyslu: „Máš před sebou omezenou dobu života, hleď toho využít, abys něco dobrého vykonal, aby po tobě zůstala vděčná památka v dějinách člověčenstva. Vyber si dobře své zaměstnání! Špatnou volbou bys všecko pokazil.“ Druhý příklad, který jsme uvedli s radiovým programem, odpovídá pojetí biblickému. Nejvyšší ředitel programu světového vývoje dává každému člověku od narození určité poslání, povolání. Dává mu možnosti, aby ten úkol vyplnil a tolik času, aby jej mohl uskutečnit dobře. Protože jsou povolání Boží rozdílná, vidíme, že i věky života jsou velice různé. Jaký z toho plyne závěr pro křesťanský život? Morálka nás napomíná, abychom svého času opravdu využili k dobrému. Ale ne k jakémukoli dobrému, jenom k tomu, které je naším vlastním úkolem. Dobré je například pracovat v charitativním ústavu, opatrovat opuštěné. Ale matka rodiny musí takovou činnost obrátit především na své děti a na svou vlastní rodinu. Dobré je věnovat se poctivé politice, ale přesto nevidíme rádi, když to dělá kněz. Není to jeho povolání. Ale jak poznáme, které je naše vlastní povolání? Pochází od Boha. Je tedy dáno už od prvního početí a narození. Ale nepoznáváme je hned. Bůh nám je zjevuje stálými znameními, musíme je umět číst. Velká Boží poslání se v Bibli oznamují často zvláštním zjevením. Tak byl povolán Abrahám, Mojžíš i jiní proroci. Apoštoly poslal sám Ježíš, ke kněžství volá církev. Ale co má dělat velká masa všech lidí? První znamení, které každý dostává, je dáno samou skutečností, místem a situací, ve které se nacházíme. Jeden z východních duchovních autorů to ukazuje příkladem ze svého života. Jako chlapec rozmontoval ze zvědavosti velký budík. Ale nedokázal si zapamatovat, kam který šroubek patří. Nezbylo mu nic jiného, než zkusit, a vidět že do některé dírky klidně zapadá, do jiných by jej musel dostat násilně nebo by se naopak viklal. Podobně tomu je i s místem, kde žijeme a pracujeme. Jsme-li na svém místě, cítíme zadostiučinění a nemáme hledat jiné. Ale každý zná okamžiky, kdy mu přicházejí myšlenky najít něco lepšího. Máme je vzít jako znamení? Mohlo by to být pokušení. Ne nadarmo se říká, že tzv. lepší je nejnebezpečnější nepřítel dobrého. Ale mohl by to být i hlas svědomí, inspirace od Boha. Děvčeti například napadá, že by měla vstoupit do kláštera. Má to uskutečnit? Odpověď, kterou dávají zkušení duchovní, je tohoto stylu: Nespěchej! Je-li to hlas Boží, bude se vracet stále důtklivěji a je zajímavé, že přitom dává klid a zadostiučinění. Je totiž inspirován láskou Boží a čeká, že se mu odpoví z lásky a ne z nevrlosti a nestálosti. Stará písnička, kterou jsme citovali na počátku, nekončí v tomto smyslu dobře: „Na naší věži, hodiny běží, mně už dnes na tobě zcela nic nezáleží.“ Na Boží věži hodiny neběží, jdou svým klidným rytmem a odbíjejí jen ty hodiny, které vedou k lásce ke všem, zvláště pak k těm, ke kterým nás Bůh posílá. Jenom ten čas je opravdu náš. Navenek se zdá, že je jako 27
točící se kolo, ale ve skutečnosti je rovnou linií, která vede k životu věčnému, na který ukazuje věž.
Kopule Mnohé kostely mají kopule, byzantské skoro vždycky. Některé jsou velmi vysoké. Na svatopetrskou v Římě se dá vystoupit. Vede tam 2000 schodů, zato je však odtud pěkný rozhled jako z kopce. Ale daleko krásnější je pohled uvnitř z baziliky nahoru. Tu hned vidíme, co má kopule přestavovat. Je to nebeská báň. Ale není to široká nebeská obloha, rozprostírající se od výhodu na západ. Bazilika je jakoby svět sám v sobě uzavřený, který má své vlastní celé nebe. I tím se má něco vyjádřit. První křesťanské kostely mají obyčejně formu lodi, která pluje směrem na východ. Dokud totiž ještě křesťané nesměli stavět chrámy, modlili se rádi směrem ke slunci, které je obrazem Krista, slunce nového věku. Loď, která k němu pluje, ovšem nemá obyčejně kopuli. Ale brzy nato se objevuje jiný typ kostelů. Jejich nejlepším příkladem a vzorem je cařihradský chrám Boží Moudrosti, Hagia Sofia. Po obsazení Cařihradu se stala budova mešitou, dnes je muzeum. Ale myšlenku, kterou její umělci stavitelé tu ztělesnili, je snadno uhádnout. Dá se vyjádřit takto: kdo vstoupil do chrámu, octnul se v novém světě, který už je Kristem vykoupený. Svět, který na vykoupení čeká, zůstal venku. Kdo se sem přišel pomodlit, na něj zapomněl. A když pak opravdu musí jít ven, zpívá si: ?Vracím se v ten zlý svět, do strastí slz a běd a vždy si rozjímám, že jdu už naposled.? Sotvakdo to tak myslí docela upřímně, ale připomíná nám to jeden vážný problém, který se objevuje už při čtení evangelia sv. Jana. Hned na počátku se tam dozvídáme, že Bůh vstoupil do světa jako do svého vlastního (Jn 1,11), ?Tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný? (Jn 3,16). Ale nakonec čteme něco úplně jiného: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (Jn 15,19). Jsou tedy jakoby dva různé světy, č. 1 a č. 2, jeden je dobrý a druhý zlý. Jak je od sebe oddělit? O to se lidé vždycky pokoušeli. Ti, kdo jsou náboženští a věří v odměnu po smrti, považují za marný a prchavý svůj život zde na zemi. Není tu nic, oč bychom měli opravdu stát, proto máme myslit s láskou na dobrý a krásný život po smrti. Je to tak správné? Bezpochyby, ale jenom částečně. Věčný život totiž začínáme žít už zde na zemi, jsou tedy i zde mnohé hodnoty, které mají věčnou cenu. Lidé intelektuální proto stanoví jiné rozdělení: svět hmotný a svět duchovní. Materialisté se zajímají o hmotné jmění a požitky, duševně vyspělí věnují pozornost věcem duchovním, milují např. víc poezii než 28
oběd. Chválíme je zato, ale víme, že nesmějí přehánět. Vždyť nejduchovnější hodnota je láska a ta se projevuje většinou daleko víc v tělesné a hmotné službě druhým, než v recitaci básní. Moralisté, mravokárci si osvojili zase jiné rozdělení: starat se o to, o čem se ve světě všude mluví, znamená soustředit se na pomluvy a zbytečnosti a ztrácet smysl o to, co je ve světě opravdu dobré a co nám pak uniká. Dříve se říkalo, že si musí moudrý člověk umět zavřít oči a zacpat uši pro zlé zprávy a otevírat je jenom ke vnímání dobrého. Dnes se to provádí lehčeji vypnutím nebo zapnutím televise a rádia. Ale všecky tyto druhy rozdělení jsou, jak pozorujeme, relativní. Jeden ze starých mnichů, opat Izaiáš, podal proto tuto definici zlého světa: nedobré je všecko, co nás vede k tomu, abychom zapomněli na Boha. A co je to konkrétně? Může to být všecko nebo nic, podle toho, co nás pohoršuje nebo nepohoršuje. To pak záleží víc na nás samých než na vnějším světě. Výraz „pohoršení“ je pěkně vytvořen. Je to něco, co nás vede k tomu, abychom se stali horšími. Říkáme také, že nás něco svádí ke zlému. Dobrá cesta někam vede, svede nás z ní něco k jinému, opačnému cíli. Krása ženy vede počestného mladíka k uzavření Poutnice z Podivic na kopuli sv. Petra v Římě, Peregrinatio ad limina Apostolorum, 10. června 2007. šťastného manželství, lehkomyslného manžela k porušení manželské věrnosti. Chutné jídlo je k zachování tělesného zdraví, jsou však i ti, kteří si dobrými jídly zkazili žaludek. Takovéto zkušenosti tedy vedou k zásadnímu prohlášení, že dobrého člověka vede všecko k dobrému, zlý se dá pohoršit i nejlepším příkladem, takže to, co už na druhém nemůže vyložit špatně, alespoň mu to závidí. V Knize Otců, tj. ve vypravování o starých egyptských poustevnících čteme jeden příklad, který nám dnes zní žertovně. Oni totiž žili obyčejně o samotě, daleko od lidí, kde nebylo nic, co by odvádělo jejich pozornost od Boha. Aby se uživili, obyčejně pletli košíky, které pak čas od času nosili do města na prodej. Tak i jeden ze starých mnichů se vydal s učedníkem na trh do Alexandrie. Ale hned na periferii, se jim vlétla do cesty náramně vystrojená žena, která tam byla, aby sváděla ty, kdo měli peníze. Starý mnich se na ni podíval a rozplakal se. Učedník se tomu divil, ale dostal vysvětlení. „Ta ženská věnuje víc času a námahy k tomu, aby muže svedla ke zlému, než já k modlitbě, abych vedl svět k dobrému.“ Učedníkovi se líbilo a dodal: „Vidíte, mého dobrého mistra vede k dobrému i to, co je nastraženo, aby svedlo ke hříchu.“ K té dokonalosti bychom měli dojít všichni a v postoji ke všemu. Ale moudrost vyžaduje také znát svou vlastní slabost. Proto není radno začínat to, co bychom nedokázali zastavit, rozjet svou vlastní mašinu víc než fungují brzdy. „Pojď, zajdeme si něco vypít!“ „Zajdu tam snadno, ale nejsem si jist, jestli bych tak snadno odtud vyšel.“ Naši dědečkové nám vypravovali, že šenkýři s kořalkou stavěli své stánky u 29
východu z továren v sobotu, kdy se dostávala výplata a volávali: „Pojďte sem, kmocháčku, jedna sklenička vás nezabije, ale dodá kuráž na další týden!“ Manželky, které znaly záludnosti těchto zvolání tam také čekaly, chytaly kmocháčky pod paždí a odváděly je domů ještě za světla. Až se obloha zatmí, celý svět se může stát nebezpečným. Proto se v kostelích krásné kupole osvětlují, aby tu bylo místo pro modlitbu a pro předsevzetí ke všemu dobrému. Boží prozřetelnost pak tu je jako dobrá žena a matka, která nás drží, aby nás začaté cesty nesvedly, ale naopak stále vedly k dobrému, jak v chrámu tak i v širém světě.
Křížová cesta Na postranní stěny kostelů se umísťují obrazy s tradičními čtrnácti zastaveními Křížové cesty. Na poutních místech, kde se pobožnosti účastnívají velké skupiny, bývají tyto obrazy venku, ve zvláštních kapličkách. Na Hostýně jsou dokonce dvě Křížové cesty, stará a nová. Jak tato pobožnost vznikla? Když ve středověku západní rytíři dobyli Jeruzalém, rozmnožily se pouti do Svaté země, na místa, kde žil a zvláště kde trpěl Ježíš. Pouti byly obdařeny i zvláštními odpustky. Bohužel se na tak dalekou cestu mohli vydávat jenom lidé zámožní, osvobození od nutných prací a zdraví. Otcové z řádu sv. Františka, kteří svatá místa opatrovali, chtěli tuto pobožnost umožnit i prostým lidem. Proto ta místa, kde se poutníci zastavovali, dali vymalovat a umístit v kostelích. Tak vzniklo 14 známých zastavení této pobožnosti. Jaké motivy vedly k tomu, že se stala tato pobožnost tak oblíbenou? Naznačuje to sám její název „Křížová cesta“. Spontánně porovnáváme život s cestou, na které zažijeme mnoho nečekaných setkání. Některá jsou potěšitelná, ale všichni si umějí i postěžovat, že tu jsou i setkání bolestná. V těch okamžicích potřebují někoho, kdo by jim obnovil odvahu a chuť pokračovat. Obyčejně se to děje poukazem na ty, kteří jsou na tom hůř než my sami a přesto neztrácejí odvahu. Když jsem si jako chlapec někdy postěžoval, že to mám do školy daleko a že prší, hned jsem uslyšel od matky: „Podívej se na tvého kamaráda, má to třikrát tak daleko, nebere si ani deštník a píská si.“ To jsou ovšem obtíže a potěchy jenom chlapecké. Lepší povzbuzení jsem slyšel od babičky, když jsem naříkal, že mne bolí zub: „Copak je zub! Všimni si, že já ležím v posteli, bolí mne celé tělo a slyšíš mne plakat?“ V náboženství se tato psychologie prohlubuje příkladem svatých a nejvíce samého Krista. Jeho životní cesta na zemi začala rozhodnutím na nebi a skončila nanebevstoupením a přesto se jeví jako křížová. Nerozjímáme tedy jeho utrpení proto, abychom uvažovali o tom, jak je život těžký, ale právě naopak, abychom přišli na lepší myšlenky, když nás životní těžkosti chtějí přinutit, abychom ztráceli odvahu a zapomněli na to, kam máme nakonec dojít. 30
Ve 14 obrazech se tu symbolicky shrnují ty nečastější potíže. Hned na počátku u prvního zastavení vidíme jejich kořen. Být nespravedlivě posuzován od druhých je něco tak častého, že už i děti se proti tomu podrážděně hájí a bojí se. Co dělá rozumný člověk v takových případech? Odvolává se k vyšším autoritám, aby by se ho zastaly. Kristus je nespravedlivě souzen nejvyššími zástupci lidské moci. Ale je si jist, že mu mohou uškodit jenom tolik, kolik je jim dáno shůry od Boha. Proto bere jejich rozsudek, jako od Boha a věří, že jenom tak může mít smysl. Jde tu o rozsudek nejtragičtější, jaký člověk nad člověkem může vyslovit: rozsudek k smrti. Rozsudek Boží je jenom k životu. Který z těch dvou rozsudků převládne? Fakta, která následují, nám dokazují, že převládlo násilí lidské a že křížová cesta dovedla Ježíše k nejpotupnější smrti. A co Bůh Otec, k jehož autoritě se odvolal, jej opravdu opustil? Není myslitelné, že by ten, který dává i květům růst a ptactvu stravu, nemohl uchránit svého Syna před Pilátem. Tedy i on jej vlastně odsoudil k smrti? Dotýkáme se tu jednoho z velmi vážných teologických problémů. Jak rozřešíme zřejmý protiklad? Z jedné strany věříme, že vláda Boží na světem je absolutní, že bez vůle Boží nikomu ani vlas z hlavy nemůže spadnout a z druhé strany převládá ve světě tolik nespravedlností, že jim musel podlehnout i ten, kdo je nejnevinnější a Bohu nejmilejší. Odvolal se k Božímu soudu, ale soud Boží ustoupil soudu lidí. Je jasné, že pouhou spekulací bychom tuto otázku nikdy nerozřešili. Musíme proto k problému přistoupit poněkud z jiné strany, ne ze soudu lidského k Božímu, ale obráceně. Řekli jsme, že Bůh odsuzuje všechny lidi jenom k životu, k tomu je stvořil. Ale nečteme snad v Bibli, že i on odsoudil Adama k smrti pro jeho neposlušnost? Nečteme. Když nemocný sám od sebe vypije jed, neodsoudil ho k smrti lékař. Smrt je přirozený následek pošetilého skutku nemocného. Lékař, který to zjistí, smutně pokrčí ramenu a povzdychne si, že zde už nemůže nic dělat. Takový je lékař lidský, ale takový není lékař Boží. On a jenom on může způsobit, že ten smrtelný jed se stane současně i lékem ke znovuobrození života. Svými hříchy, tj. svou neposlušností k principům věčného života lidé stále odsuzují sebe i své bližní ke smrti. Život všech se stává cestou křížovou. Vstupuje však na ni i Syn Boží, jemu se stala i cestou vzkříšení. Jak se to může projevit i nás? Pokusme se to zase objasnit přirovnáním. Vzpomínám si na případ z mládí, o kterém celá ulice mluvila. Prodával se tehdy jed na myši, které se neobvykle rozmnožily. Obec dávala na vědomí i bubnováním, jak se má s jedem zacházet, jak se má držet daleko od dětí, aby se nestalo neštěstí. Jedna z našich sousedek jej tedy uzavřela v nějaké nádobě do temné komory. Muž, který pracoval kdesi venku, se večer vrátil a hledal, co by zhltnul v komoře a pojedl i jed. Zatočila se mu hlava, šel si lehnout. Když se dozvěděli, co udělal, všichni prorokovali, že to nepřežije. Ale přežil to a nakonec se tomu mnoho nedivili. „Ten má tak silnou krev“, říkala žena „že dokáže strávit všecko, dokázal to i s jedem.“ Zakladatel homeopatické léčby Hahnemann píše, že nejsou na světě dva různé druhy lidí, nemocných a zdravých. Všichni jsou nemocní i zdraví současně; u jedněch však stále převládá zdraví, druzí se dávají přemoci nemocí. Metaforicky bychom mohli říci, že spojením s Kristem dostáváme od něho tak silnou krev, že dokáže přemoci všecky nemoci naší křížové cesty a nakonec i smrt, tak jako to dovedl on. Takový je tedy pravý smysl pobožnosti Křížové cesty. Má dát odvahu a vnitřní sílu vítězit nad všemi slabostmi, kterým se životní pouti vyhnout nemůžeme. Povrchní léčby světa nás učí, jak před nimi utíkat, lékař Kristus nám dává sílu, jak je přemáhat. 31
Kropenka Po první světové válce prý byl u nás jakýsi „boj o kropenky“. Ve starých novinách bychom o tom našli útočné články. Těžko si už dnes dovedeme představit, oč tu šlo. Sotva se vejde do kostela, najdeme tam blízko dveří malou nádržku se svěcenou vodou. Lidé, jakmile přijdou dovnitř, tam omočí prsty a pokřižují se. Protináboženské sdružení „Volná myšlenka“ začalo na počátku první republiky dělat kampaň, aby se ty zvyky státně zakázaly. Jako důvod se uvádělo, že se tím rozmnožují nakažlivé nemoci, v přiteplé kropenkové vodě že prý se rozmnožují mikroby. Současně s kropenkou se vedl boj i proti kropáčům, kterými se svěcená voda stříká do lidí, a to bylo označeno za nebezpečné pro zdravý vzduch svobodné země. Dnes už jsme na tyto kropáčovské boje zapomněli, svěcené vody se nelekáme z hygienických důvodů. Ale mnoho lidí už také nevnímá, co se tím zvykem míní, co má znamenat pro vnitřní duchovní život. Ve skutečnosti je ten obřad snadno pochopitelný.
Vody užíváme k zavlažování, k životnímu růstu, ale také k očišťování toho, co se znečistilo. Toho jeho mnoho mimo nás i v nás. Proto výraz očištění patří i k základním pojmům náboženským. Tam se ho užívá především z trojího hlediska: duše se musí stále očišťovat od hříchu a od zlých náklonností. Svým posláním pak je křesťan povolán, aby přispěl podle svých sil i k očištění celého světa. Očištění od hříchů nám Otcové církve představili názorně. Byli jsme od počátku stvořeni k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26). Hřích jej pošpiní a to někdy tak důkladně, že je už nepoznatelný, jakoby zamaskovaný, pokrytý ohyzdnou škraboškou. Na štěstí není trvalá, dá se smýt křestní vodou i slzami lítosti v pokání. Křest se udílí jenom jednou, na počátku. Ale litovat svých poklesků musíme denně. Byli a budou vždycky někteří přehnaní mravokárci, kteří to považují za nedůstojnou slabost. Hájí zásadu, že ten, kdo se jednou dal na cestu spásy, už nesmí chybovat. Církev musí být podle nich jenom společností svatých, hříšníci se musí z ní bezohledně vyloučit. Katolická nauka vysvětluje 32
svatost církve jinak. Nechce ty, kdo se poskvrnili vylučovat, ale stále očišťovat. To právě symbolizuje kropenka u dveří kostela. Jakoby tu nahlas mluvila: „Když se přibližuješ k Bohu, hleď se nejdříve očistit, vyjasnit svou tvář!“ A když kněz přede mší projde kostelem s kropáčem, stříkne kapky svěcené vody napravo i nalevo, zpívá se přitom: „Zkrop nitro moje izopem a budu čistým, Pane!“ Celá atmosféra se má tak uzpůsobit, abychom tu dýchali čistý vzduch nebeského prostředí při bohoslužbě. Zdůrazňujeme tuto očistu zvláště, když tu chceme přistoupit k eucharistickému přijímání. Ale právě v tom okamžiku si uvědomujeme, že to není snadné, nebo lépe řečeno: je a není současně. Je to snadné, když pevně uvěříme, že Bůh hříchy skutečně odpouští každému, kdo ho o to upřímně prosí. Tak to vyznáváme v Krédu: „Věřím v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný.“ V termínech lékařských bychom četli: „Jsem si jist, že se mohu z každé duchovní nemoci vyléčit a vyzdravět.“ Ale přesto i v lidech, kteří vyzdravěli z velkých poranění, něco zůstalo jako zacelené jizvy nebo jako nepříjemná slabost, která nás nutí, abychom dávali větší pozor. Ve slovníku duchovním se to vyjadřuje těmito slovy: potom, když jsme hřích překonali, když už v nás skutečně není, přece v nás zůstal jakýsi sklon ke zlu ve formě špatných myšlenek, které nás stále napadají. Jsou jako mouchy, které tím více krouží okolo hlavy, čím nervózněji je odháníme. Asketicky se tomu stavu říká, že v nás po hříchu zůstala žádostivost, sklon ke zlu. Je to někdy krajně nepříjemné. Slyšíme např. tuto stížnost: „Jsem v kostele, přistupuji k sv. přijímání a právě v tom okamžiku mne napadají takové nesmysly, že se stydím je nahlas vyslovit.“ Těch nesmyslů jsou nesčetné druhy. Přesto, že nemají smysl, říká se jim smyslnost. Jsou v našem srdci nežádanými hosty, a přesto je nazvali žádostivost. Ale pro potěchu všem, kdo se tím trápí, už vícekrát církev definovala, že žádostivost z hříchu pochází, ke hříchu svádí, ale sama v sobě není hříchem. Nejsme zlí jenom proto, že nás něco zlého napadá, ale jenom v tom okamžiku, kdy se svobodně rozhodneme, že to uděláme. Ale přesto se těmi špatnými myšlenkami cítíme vnitřně pošpiněni. Rádi bychom se od nich chtěli očistit. Je to možné? Stačí k tomu pokropení svěcenou vodou? Samo jistě ne, ale je-li to pro nás symbol modlitby, prosba o Boží pomoc, pak často pocítíme, že ta pomoc skutečně přišla, že se za tou vodou skrývala posila našeho růstu k duchovní zralosti, aby i v naší mysli semeno dobrých myslí a svatých žádostí přerostlo plevel nesmyslů a žádostivosti ke zlému. Duchovní autoři si také kladli otázku, jaký vítr tuto plevel k nám do srdce zasévá. Došli k závěru, že nemohou ty myšlenky být od nás samých. Jsme přece stvořeni od Boha a ten se v evangeliu přirovnává k rozsévači (Mt 13,3 násl.), který do toho pole seje jenom dobré semena a to za světla. Zlé tam seje nepřítel v noci, tj. když duchovně spíme a nedáváme pozor na sebe. Tehdy upoutá naši pozornost všecko, co je kolem nás a co nazýváme jedním společným jménem svět. Často slyšíme nářek, že je svět zlý a že ke zlému vede. I v Písmě jsou výroky toho druhu jak ve Starém tak i v Novém zákoně. Ale tam si ty nářky na světem protiřečí s tím, co je tam psáno od samého počátku. Hned v první kapitole tam čteme, že svět a všecko, co je v něm, stvořil Bůh a že to bylo dobré. Všechno, nač se díval, Adamovi připomínalo Boha. Byl to ráj. Ale hříchem se ta vzpomínka na Boha zatemnila, věci se staly neprůhledným oknem. Jsou tedy znesvěcené. Znesvětil je člověk, musí je tedy on zase posvětit. Kropí pole a domy svěcenou vodou, připomínkou na nebe, přáním, aby se zase Duch Boží vznášel nad vodami. Dobře tedy děláme, když máme kropenky se svěcenou vodou nejenom v kostele, ale i v našich domech. Vyjadřují naši touhu, aby to co bylo stvořené svaté zase se znovu posvětilo, my sami a všecko kolem nás. 33
Křtitelnice Ve farních kostelích ovšem nechybí křtitelnice. Vždyť je křest první a základní svátost. V našich zemích jsou křtitelnice skrovného rázu. V Itálii naopak bývá baptisterium u starých katedrál jako nezávislá budova. Je to památka na starou dobu, kdy se křtily dospělé osoby ponořením pod vodu v nádrži, do které se sestupovalo třemi schody při trojím vyznání víry v Nejsvětější Trojici. Základ obřadu je ve slovech Kristových, daných apoštolům jako odkaz při rozloučení: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ (Mt 28,19). Svátosti mají v církvi zvláštní účinnost, je v nich síla modlitby Ježíše. Jejich vnější Baptisterium sv. Jana Křtitele ve Florencii, podoba ovšem být vzata ze starých PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 29. června 2011. zvyklostí národů. Historici se tedy ptají, kdy a kde se podobné obřady vyskytovaly už dříve. Dodnes vidíme např. v Indii, jak lidé rituálně vstupují do vody u pramenů Gangy s důvěrou, že je to vnější omytí očistí i vnitřně. Z evangelia známe, že už před Kristem křtil sv. Jan Křtitel ty, kteří slyšeli jeho kázání: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ (Mt 3,2). Když se pak dále ptáme, odkud Jan sám ten obřad převzal, poukazuje se na to, že starozákonní mniši esenové používali obřadného omývání pravidelně. Židé je vyžadovali především od pohanů, kteří někdy přistupovali na Mojžíšovu víru. Ty Zákon považoval za nečisté, obmytí tedy symbolizovalo přijetí pravdy Boží. Přesto však sv. Jan zavedl něco nového. Křtil i židy, syny Abrahámovy. Bylo to přípravou na přijetí Mesiáše Božího. K tomu pak jsou všichni lidé nedostatečně čistí. Z téhož důvodu i dnes křtíme i malé děti, které nemají viny osobní, ale patří k lidu zatíženému dědičnou vinou lidského pokolení. Vina je v Bibli spojena se smrtí. Děti umírají, je to přirozené? Už jsme si na to tak navykli, že to za přirozené považujeme, ale dogmatické důvody jsou proti tomu. Bůh dal člověku život a ten je věčný. Co Bůh dal, nebere zpátky, leda v případě, že by ten dar člověk odepřel. To se stalo odporem prvních prarodičů. Následky nesou i jejich děti. Děje se tu podobně jako v tělesném životě, i tam vidíme, jak se těžké nemoci dědičně přenášejí. Přesto však Bůh nedovolí, aby trpěli nevinní. Proto chce všem život dědičně ztracený znovu obnovit. Jak se to děje? V Bibli čteme, že byla na počátku země pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“. A bylo světlo (Gn 1,1-3). Je tu symbolicky naznačeno to, co se děje při křestním obřadu. Užívá se tu vody, ale s tou vodou se spojuje milost Ducha svatého a v duší křtěného se probouzí světlo věčného života. Proto kněz před obřadem klade tyto otázky: „Co žádáš?“ „Chci být pokřtěn.“ „Co ti dá křest?“ „Světlo víry.“ „Co ti dá víra?“ „Život 34
věčný.“ Svátostně se tu uskutečňuje teorie prvního evropského filosofa Taléta z Milétu, který prohlašoval, že všecko, co na světě existuje, vzniklo z vody. V tom smyslu také říkáme, že celý náš duchovní život začíná křtem, první svátostí. Ale právě toto základní tvrzení budilo vždycky vážné pochybnosti. Jisté je, že chce Bůh spasit všecky a všem odměnit nebem za dobré skutky, které na zemi vykonali. A přesto jsou dodnes na zemi miliony lidí nepokřtěných. Co bude s nimi? Středověcí myslitelé to chtěli vyřešit kompromisem. Umístili mezi peklem na jedné straně a očistcem a nebem na druhé straně jakousi neutrální krajinu, kterou nazvali limbus. Tam se po smrti octnou poctiví lidé nekřesťanských náboženství a také křesťanské děti, které zůstaly nepokřtěné. Obyvatelé limbu žijí šťastně, spokojeně, ale jejich štěstí není úplné, protože nejsou připuštěni k vidění Boží tváře. V tomto smyslu napsal také Dante svou pověstnou Božskou komedii (tj. divadelní představení o cestě k Bohu). Básník začíná svou pouť peklem a limbem. Tam jej provází starořímský básník Vergilius, který ohlásil příchod Krista, byl života čistého, ale jako pohan nebyl pokřtěn. Proto za hradby limbu nesmí. Touto teorií se chtěla zachránit Boží spravedlivost a současně platnost a nutnost křesťanské svátosti křtu. Ale nemohla natrvalo přesvědčit věřící. Vždyť se ani neopírá o zjevení z Písma. Jak tedy o tom problému učí dnešní církev? V encyklice Pia XII o „Mystickém těle Kristově“ se bere za základ jiný nezvratný článek víry. Spasit se může jenom ten, kdo patří ke Kristu. On jediný je brána k Otci. Ti, kdo jsou s Kristem, jsou jakoby údy jeho mystického těla, tj. církve. Ptáme se tedy důsledně: kdo patří k církvi? Odpovídáme se svatým Pavlem a s celou tradicí církve: ti kdo byli pokřtěni. Kdy a jak se to stalo? Ve svátosti, křestní vodou. Ale ti, kterým se toho privilegia nedostalo, praktikují tajemně, mysticky to, co se nazvalo křtem touhy, snahou o dobrý život. Každý dobrý skutek člověk dělá z vnuknutí milosti Ducha svatého, tedy nás spojuje s Kristem. Toto vysvětlení plně přijali i Otcové II. vatikánského sněmu. Tím se také ospravedlňuje ekumenismus. Navazujeme styky s jinými natolik, nakolik jsme s nimi spojeni v opravdovém dobru a toužíme po tom, aby se tak touha po spojení plném postupně uskutečňovala. Dá se to osvětlit i jiným příkladem. Nějaká dobrá duše chodí pravidelně do kostela na mši a přistupuje k eucharistickému přijímání. Ale jednou se přihodí, že z vážných důvodů do kostela nemůže. Je proto smutná. Ale dobrý duchovní otec ji potěší: „Přijímejte eucharistii duchovně!“. „Jak se to myslí?“ „Docela jednoduše: touha po eucharistickém spojení s Kristem nahradí v tomto případě přijímání svátostné.“ Nebojme se, že by to byla jenom laciná náhražka. Vždyť takový je celý náš život. Všichni, kdo umírají si povzdychnou: Kolik dobrého jsem chtěl udělat a jak málo z toho opravdu vyšlo. Máme být proto smutní? Jenom částečně. Bůh odměňuje i to, po čem jsme toužili. Cení si totiž víc našeho srdce než vnějších skutků. Touha po dobru tam je spojení s Duchem Božím, je to tedy duchovní křest, spojení života s životem Krista. 35
Zpovědnice „Nač jsou vzadu v kostele ty malé budky?“ ptala se jedna cizinka na výletě v Itálii. „To jsou zpovědnice na odpouštění hříchů.“ „Tuze moc se tu v Itálii odpouští. Měli byste víc starat potrestání darebáků.“ Není jediná, kdo tak myslí. Buď budeš kladivem nebo kovadlinou, tj. buď budeš bít druhé nebo budou oni bít tebe. Ta věta se líbila Nietszchovi jako přirozená a posmíval se slabošské morálce evangelia o neustálém odpouštění viny jiným lidem. Civilizovaná společnost se proto považuje za tím dokonalejší, čím lépe pronásleduje každou nespravedlivost. Někdy to přesahuje i míru. Vzpomínám si na jeden případ, který se mně zdál naprosto nepochopitelný. Po jednom zemětřesení, jaké občas v Itálii bývají, ověřoval inženýr budovy, které jsou nebezpečné. Přepočítal se v rozvaze. Vstoupil do otřeseného kostela, ze stropu na něj spadly kameny a zabily ho. ?Neštěstí?, řekne, kdo to slyší. Chápeme také smutek nešťastné manželky. Ale nesrozumitelné bylo její tvrzení žurnalistům: „Žádám, aby se to prověřilo, aby byl potrestán, kdo je tím vinen.“ Kdo byl vinen? Zde v hledání viníků bychom zřejmě došli až k samému Pánu Bohu. Ale tím vzniká vážný teologický problém. Ve světě se děje mnoho zla. Bůh svět řídí, je jeho svrchovaný vládce. Dokáže spravedlivě potrestat všechny viníky? Požadavek dokonalejší spravedlnosti než ta, které se dočkáme na zemi, vede lidi k nutnosti uznat Boha, který spravedlivě odměňuje dobré a trestá zlé. Pohanská božstva jsou v tomto ohledu nesmlouvavá. Starořecká bohyně pomsty Nemesis stihá nemilosrdně každého přestupníka mravních zákonů, ať už se dopustil činu vědomě nebo nevědomě. Líčí se to příkladně v klasických tragediích. Král Oidipos zabil nevědomky svého otce, ani on ani ostatní lidé o tom nevěděli, ale Nemesis ho bezohledně potrestala. V té tvrdosti je její velikost. Jak se na tomto pozadí vyjímá obraz křesťanského Boha, jehož velikost je v tom, že hříchy odpouští. A člověk jej má napodobit. Podle sv. Řehoře Nysského se nejvíc podobáme Bohu, když dovedeme svým viníkům odpustit. Je to jedna z hlavních zásad evangelia. Bylo tomu tak i ve Starém zákoně? Zdá se, že je židovský Jahve bližší pohanským božstvům. Trestá hříchy až do třetího a čtvrtého pokolení. Podle jeho příkladu pak se cítili i Israelité povinni pobít všechny své nepřátele. Dokázali to dělat tvrdě a bezohledně. Král David byl světec, ale nešetřil nikoho, když si uvědomoval, že je služebník vyšší spravedlnosti. Ale přece odkryjeme v jeho jednání nespravedlivost, tj. nerovnost v jednání. Obecně nazýváme vládce spravedlivými, když jednají se všemi stejně, když nerozlišují mezi těmi, kteří jsou jeho a cizími. V tomto ohledu David spravedlivý nebyl. Pobíjel Filištíny, ale usedavě pláče na smrtí svého Absolóna, který se proti němu spiknul. Rovnost v jednání vůči všem nepovažovali za ideální ani ostatní vládci a bojovníci Starého zákona. Byli tvrdí proti nepřátelům a cizím a naopak trpěliví k vlastním. U starých Řeků tomu bylo jinak. Tam vznikl ideál, který hlásáme dnes: před zákonem jsou si všichni rovni, platí stehně pro všechny. Vypravuje se v této souvislosti poučný příklad. Když v Leuki Zefiri zavedli platný civilní zákoník, bylo tam stanoveno, že se vyloupí obě oči tomu, kdo by se dopustil cizoložství. Byl v tom hříchu dopaden syn vládce. Ten se nedal zmást. Spravedlnost platí pro všechny, chystal se tedy provést trest i na svém synu. Obecné mínění však protestovalo, žádali, aby se viníkovi odpustilo. Nakonec se dal vládce natolik oblomit, že dal jedno oko vyloupit synovi a druhé sobě. 36
Příklad je poučný. Ukazuje, že přece jenom nevěříme, že by byla spravedlnost opravdovou spravedlností, kdyby se nebral žádný ohled na toho, vůči kterému ji aplikujeme. Jak tedy najít správný postoj? Podívejme se nejdříve, jak je tomu v přírodě, ta je učitelkou. Ale v našem případě nás, jak se zdá zklame. V přírodě nepozorujeme příklady spravedlnosti, ale naopak stálý boj o život. Jeden kámen vytlačuje druhý, jedna rostlina přerůstá druhou, jeden živočich požírá nebo zahání ze svého prostoru jiného. Ale pozorujeme tam i stálý ohled na to, co se považuje za vlastní. Samička ptáka se vrhne před psa, aby zachránila vlastní ptáčata. Zvířata, která žijí ve stádu, chrání se navzájem vůči vetřelcům. Nedivíme se tedy, že to považujeme za přirozené i u lidí. Když vybízely totalitní režimy děti, aby udávaly vlastní rodiče, považujeme to za perverzní. Naopak chválíme hrdinskost matky, která se postaví na ochranu syna, i když se prohřešil, když on ví, že u ní najde vždycky útočiště. Z toho plyne závěr: odpustit někomu provinění znamená považovat ho za vlastního. Pro lidi je to možné jenom v úzkém kruhu. Bůh, kterého známe z evangelia, dovede to, co bychom si nedovedli ani představit: považuje za vlastní všechny lidi a chce být otcem všech. Právem tedy věřili Židé, že jenom Bůh může odpustit hříchy. Evangelium do doplňuje: Bůh Otec dal tu moc vtělenému Synu a ten ji předal apoštolům. V církvi se to uskutečňuje na různém stupni: úředně ve svátosti pokání a soukromě v denním životě. Je to, jak jsme řekli, schopnost Boží, a proto každý, kdo odpouští, se připodobňuje Bohu. Dokáže spojit to, co je na první pohled protichůdné: ztrátu a zisk. Někdo si např. ode mne vypůjčil peníze a nevrací je. Já mu odpustím a tím peníze ztrácím. Ale zdokonaluje se tím Boží obraz v duši, proto je to zisk daleko větší, než kdybych ty peníze dostal nazpět. Není to náhodou, že dal Kristus plně tuto moc apoštolům po své smrti a svém vzkříšení. Tu se jednota ztráty a zisku zjevily v nedostihlé míře. My to můžeme uskutečňovat v denním životě jenom částečně, jenom podle míry osobní svatosti, ke které jsme vedeni pozvolna. Nemáme však opomenout ty příležitosti, ke kterým nám sama prozřetelnost dává příležitost. A zase z druhé strany sami hleďme dobře využívat odpuštění pro sebe, které nám Církev nabízí z moci Kristovy ve svátosti pokání. Vstáváme tu ze smrti hříchu k věčnému životu.
Věčné světlo Kostelník zhášel po večerní pobožnosti v kostele světla. Už chtěl zamknout dveře, ale zvědaví chlapci, kteří ho pozorovali, ho upozorňovali: „Na jedno světélko jste zapomněl, hoří tam nad oltářem.“ Strážce chrámu měl s nimi trpělivost, pokoušel se jim vysvětlit, proč musí stále svítit a řekl to takto: „Protože nám Boží světlo musí pořád osvěcovat hlavu, abychom nezabloudili potmě.“ Není to řečeno špatně, vysvětluje se tím nutnost víry. Zpíváme to v cyrilometodějské mešní písni: „Bez víry se nelze líbit Pánu, růže ctnosti z víry vysvítá, víra otevírá rajskou bránu, vírou do srdce Bůh zavítá.“ Ale pak se musíme hned ptát, co vlastně víra je, co znamená věřit. První druh víry je přesvědčení, že se můžeme spolehnout na normální rytmus svého života. Jdu spát a počítám s tím, že ráno vstanu. Přichystal jsem si budíček a věřím, že 37
bude fungovat. Mám nad hlavou střechu a věřím, že do rána nespadne. Věřím tedy věcem a událostem. Nakolik se mohu spolehnout, to mně ukáže denní zkušenost. Ale věřím také sobě. Ráno se mi sice nebude chtít vstávat, ale mám vůli natolik silnou, že pocity lenosti přemohu a nelekám se ani dalších překážek, které se denně vyskytují. Jsou ovšem lidé slabé a silné víry. Ale povzbuzujeme se navzájem: „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.“ Věříme normálně také druhým lidem, s kterými žijeme, kteří si získali naši důvěru. Bez této důvěry k bližním bychom byli opuštěni a ztraceni ve společenském životě. Máme-li pochybnosti, ověřujeme si to zárukami, např. „Dej mi čestné slovo! Odpřisáhni to!“ Ti, které lidé zklamali, jsou zklamaní životem. Je jich mnoho? Dost a dost, zdá se dokonce, že jich v dnešním světě přibývá. Krajní kapitalista se nestydí prohlásit, že za svého nejlepšího přítele považuje peníze, které má uloženy v bance. Nadšení sociologové naopak věří, že vybudují tak dokonalý státní režim, že se v něm veřejné instituce postarají o všecky naše potřeby tělesné i kulturní. Stará tzv. buržoazní společnost naopak víc spoléhala na spořádaný rodinný život, na jmění a práci, které jsou k tomu dostačující. A dva mladí zamilovaní spoléhají jeden na druhého, jsou schopni tu věrnost i před oltářem odpřisáhnout ve svátosti manželství. Všecky ty pokusy o zajištění víry v život jsou neocenitelné, chvályhodné a přesto potkáme na každém kroku někoho, kdo by nám mohl povědět smutnou historii svého zklamání. Má smysl ještě žít? Statistiky sebevražedných pokusů rostou rok co rok v číslech. Psychologové se je snaží vysvětlit konkrétními důvody a státní zákony se už nestydí je považovat za lidské právo, životu dát právo nežít. Otevřeme tedy Bibli a zjisťme si, co se tam o problému dočteme. I tam se ovšem dovídáme o mnoha smutných zkušenostech. Vypadají, jakoby patřily nutně k životu. Začíná se stvořením krásného světa a rájem, ale hned na dalších stránkách se dočteme o tom, jak se ta krása zhroutila. Opakuje se tu v krátkosti to, co se dočteme ve světové literatuře. Ta začíná pohádkami. Ale ty pominou a stará řecká literatura nám presentuje dojímavé tragedie. Zvláštnost Bible je však v tom, že opravdové tragedie nezná. Už i první vyhnání z ráje končí příslibem, že jednou přijde vykupitel. Mají tedy lidé žít z víry, že je každé zlo a každé neštěstí překonatelné. Ten motiv se pak stále a stále opakuje v celých dějinách Israele. Snad nejpůsobivější je scéna s Abrahámem, který je ochoten obětovat jediného syna a přitom má věřit, že se stane praotcem velkého národa. Sv. Pavel to komentuje pádnou větou: Abrahám „uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost“ (Gal 3,6). To neplatí jen pro věrného Abraháma. Římanům apoštol vypočítal jejich hříchy, ale i oni mohou být ospravedlněni: „Spravedlivý žije z víry“ (Řím 1,17). Snadno nám unikne, jaká je v této větě vyjádřena novost. Přirozený cit i přirozená náboženství nás přesvědčují optimisticky, že mají v tomto světě naději lidé spravedliví, tj. ti, kteří činí dobře, zlí budou potrestáni. Tu se najednou dočteme, že se připojí ke spravedlivým každý, kdo neztratil víru. V evangeliu to čteme skoro na každé stránce: „Doufej, tvá víra tě uzdravila!“ (sr. Mt 9,22). Jde tu o nemoci tělesné i duševní, poklesky morální. Po tom, když jsme vypočítali různé druhy víry, se přirozeně ptáme, o jakou víru tu jde v těchto případech. Rozhodně tu nejde o víru ve věci. Nemocní často připomínají Kristu, že už vydali mnoho peněz za léky, ale nepomohlo to. Týž postoj mají dnes např. těžko nemocní, kteří jedou zvláštním vlakem do Lurd, aby tam hledali uzdravení. Doufají snad, že je uzdraví lurdská voda? To by byla zase jen víra ve věc. Ta lurdská voda má být jenom 38
symbolem jejich víry v osobu Boží, která jediná může pomoci tam kde už víra ve všecky věci zklamala. A zklamala i víra v osoby lidské. Nepomohli tu už ani dobří lékaři. Může tu pomoci jenom osoba Boží. Její zásah bývá občas takový, že jej nazýváme zázračným. V Lurdech se to stává často. Komise lékařů, která takové případy ověřuje, nemůže k tomu nic dodat, jenom prohlásí, že se to uzdravení nedá nijak vysvětlit. Jako opravdový div to prožívá uzdravený sám. Věřil Bohu a zachránil se. Tělesné uzdravení je znamení Boží moci. Ale tato znamení nemusí být vždycky zázračná. Opravdu věřící je pozorují ve svém životě na každém kroku. S povděkem si pak připomínají: „Kolikrát už mi Pán Bůh pomohl!“. Není to náhodou, že na počátku evropského novověku, kdy se začal rozšiřovat tzv. vědecký světový názor, víra v technické prostředky, Martin Luther kladl tak velký důraz na to, že jenom víra nás spasí. Byla to dobrá reakce, ale upřílišněná, jednostranná. Zdálo se mu, že katolíci, tím že zdůrazňují přijímání svátostí, začínají zase víc věřit ve „věci“ a ne v osobu Krista. Odpověď na tu námitku je pro nás snadná. Věříme v účinnost eucharistie jenom proto, že věříme, že je v ní přítomen sám Kristus. Proto nad oltářem visí věčné světlo jako znamení té víry, která má osvítit celý kostel, tj. celý svět a nikdy nesmí zhasnout v našem životě.
Kazatelna Vidíme v naších kostelích něco, co je pěkně vybudovaného a co se už prakticky nepoužívá. Je to kazatelna. Velmi umělecké kazatelny se obdivují v italských katedrálách. U nás bývají jakoby přilepeny ke stěně uprostřed kostela a vystupuje se na ně skrytými schůdky. Starali se, aby to umístění odpovídalo akustickým podmínkám prostoru, který se dá hlasem těžko zvládnout. Kazatelé museli umět svých hlasivek dobře používat, aby je bylo slyšet v koutech chrámu. Dnes jim tu námahu ušetří mikrofony. Může se tedy číst Písmo a kázat přímo od oltáře. Je to praktická výhoda. Ale odborníci v liturgii upozorňují, že to může znamenat i úpadek. V jakém smyslu? Pěkně vybudované místo k tomu, čemu říkáme služba slova, je posvátným symbolem podobně jako 39
oltář. Naše liturgie má totiž dvě podstatné části: liturgii slova a liturgii eucharistie. Spojily se v jedno dvě staré tradice. V synagogách se Židé scházívali, aby četli knihy Zákona Božího a proroků a aby slyšeli jejich vysvětlení od kompetentních učitelů. Podle přání Krista se křesťané začali scházet k lámání chleba. Obojí tradice se brzy spojila v jednu liturgii, která celá má ráz kristologický. Podle vysvětlení Origenova tu k nám týž Kristus přichází osobně: v první části pod způsobou lidského slova, v druhé části pod způsobou lidské stravy, chleba a vína. Obojího se máme účastnit s vírou a pozorně. Jako učitel týž autor dobře znal, jak ruší pozornou četbu roztržitosti a jak těžko se jim lidé vyhnout. Při lámání chleba se jí vyhneme snadněji. Dáváme si dobře pozor, aby nám kousek posvěceného chleba neupadl na zemi. Ale při četbě, poznamenává Origenes vtipně, padají celé pasáže textu kamsi do prázdna, uši slyší, ale neslyší mysl. V byzantské liturgii slyšíme proto často napomenutí: Dávejme pozor, staroslovansky Vonměm! I to však není snadné, pokud si člověk neuvědomí, nač vlastně se má soustředit a co se tu dozví užitečného pro sebe. V některých textech ten smysl vůbec nechápe. Ve staré církvi ten problém viděli především při četbě Starého Zákona. Proč nás má zajímat ještě to, co už pro nás neplatí? Malý David zabil obra Goliáše. Zajímavé vypravování pro děti, ale co to má znamenat pro člověka, který musí zítra do práce a má hlavu plnou starostí, jak všecko zvládne? Církevní Otcové našli brzo patřičnou odpověď na takovou námitku. Vychází z principu, že to, co se ve Starém zákoně dělo, je názorný obraz skutečnosti nové, duchovnější. Úhlavním nepřítelem otce rodiny jsou velké starosti v práci. Stojí před nimi jako malý David před velkým obrem. Četba Písma jej však napomíná: Postav se před ty potíže jak David (1Kr 17,45): ?Ty jdeš proti mně s mečem..., já jdu proti tobě ve jménu Hospodina.? Bůh je totiž vždycky ochoten pomoci těm, kdo se cítí slabými a v nebezpečí. Je všeobecné pravidlo: dobře umí číst knihy ten, kdo v nich umí najít něco vhodného pro svůj život. Tím víc to platí i pro čtení evangelia. Jak se to naučíme? Kázání, které po četbě následuje alespoň v neděli, by k tomu mělo pomáhat. Ale připomněl bych tu jeden způsob, který zavedli v některých farnostech v Itálii. Kněz shromáždí chlapce po mši do farního sálu a položí otázku: O čem jsme dnes slyšeli v evangeliu? Co by z toho platilo pro nás? Na počátku bývají odpovědi vyhýbavé a zmatené. Ale když se chlapci do takového rozhovoru vžili, je neuvěřitelné, kolik pěkných myšlenek tu vyjde najevo. Jeden kněz, který takové rozhovory s chlapci vedl, nakonec prohlásil: Tu já nekáži, ale naučím se sám mnoho a sbírám tu příklady pro kázání jiným. Není to způsob tak docela nový a nezvyklý. Za starých časů poklidného vesnického života se něco podobného dělalo v rodinách. Na poslední nedělní mši, tzv. hrubé, zůstával obyčejně jenom jeden člen rodiny a ten pak u oběda vypravoval, o čem se v kázání mluvilo a samozřejmě o tom diskutovali. Dnes to už zní jako idyla zašlých časů. Tenkrát nebyla televize, rádio, i noviny málokdo kupoval, lidé vždycky rádi slyšeli slovo od druhých. Dnes lidé utíkají, sotva někdo začne mluvit. Nemusíme se tomu divit. Jako se žaludek neúměrným množstvím jídla přesytí, tak mají lidé i jakoby přeslyšené uši. Neposlouchají tedy ani v kostele rádi kázání. V jedné tyrolské vesničce čekávali muži na hřbitově, až pan farář kázání skončí, pak teprve vstupovali do kostela. Duchovního správce to dozlobilo a začal své kázání nezvyklým úvodem: ?Prosím vás, abyste se nejdříve se mnou nábožně pomodlili za živé i mrtvé, kteří na našem hřbitově odpočívají.? Trochu úspěchu prý to mělo, protože se pak těm živým na hřbitově lidé smáli. 40
Ale celkovou mentalitu doby nikdo snadno nepředělá. Musíme se starat o nápravu zatím na sousedním poli. Lidé nejenom málo poslouchají to, co by měli, ale i velmi málo čtou vážné knihy. To pak je úplně proti naší národní tradici. Bývali u nás pověstní písmáci, kteří čítali denně bibli a znali z ní celé části zpaměti. Dáme-li jim ji dnes do rukou, nevědí, kde začít a jak jí rozumět. Proto se dobře osvědčuje čtení Písma společné. Jak se to dělá? Byl jsem několikrát pozván k takovému čtení ve skupině římských intelektuálů. Předem se určil text. První, kdo promluvil byl specialista v biblické vědě, profesor exegese. Ode mne pak chtěli, abych řekl, jak tu pasáž vysvětlovali církevní Otcové. Třetí byl středoškolský profesor, který měl říci, měl-li ten text někde ohlas v literatuře. Pak k tomu dodal své mínění jeden básník, po něm člověk z politiky. Nakonec se připustili i volné dotazy. Dělalo se to každou sobotu postní doby na téma evangelia příští neděle. Mnohý z účastníků, který tam věrně chodil, se přiznal, že nikdy na kázání nechodil, ale toto, že mu všecko vynahradilo. Závěr z toho je jasný. Kdo jednou pochopí, že jsou Boží slova z života a pro život, ten je pak rád slyší, kdekoli se hlásají. A musí se to dít na prvním místě v kostele při bohoslužbě.
Katedra Ve středověkých italských katedrálách se obdivují bombastické katedry, na kterých zasedají biskupové při liturgii. On byl totiž normálně i feudální pán. Ve školách jsou katedry daleko skromnější, dnes také i v kostelech. Jsou známkou učitele. Naše společnost, která už není feudální nevidí v biskupu pána, ale autentického učitele víry. V tomto smyslu se užívá slova i v evangeliu, kde se mluví o farizeích a zákonících jako o těch, kteří zasedli na katedru, stolici Mojžíšovu (Mt 23,2). Tím se označuje nejenom jejich specializace, ale také posloupnost se slavným předchůdcem. V tomto smyslu se mluví o katedrách i na universitách. Jsou tam katedry pro filosofii, pro historii, pro občanské právo atd. Když se některý profesor pochlubí, že přebral na Masarykově universitě v Brně katedru po Arne Novákovi, už víme, že učí historii české literatury a očekáváme, že bude pokračovat v jeho duchu. Podobně uhádneme snadno, jaké vyučování máme očekávat od toho, kdo zasedá na katedru biskupskou. Pro ověření jeho autority se však ptáme, po kom ji vlastně přebírá. Některá biskupská sídla odvozují svůj původ od apoštolů. Tak se v římské bazilice pietně uchovává relikvie, o které se říká, že to byla katedra, na níž sedával sv. Petr. Jiná biskupská sídla považují za své zakladatelky jiné apoštoly nebo alespoň proslulé Otce staré církve, jako např. Milán se odvolává na sv. Ambrože. Ve střední a severní Evropě, kam přišlo křesťanství později, biskupské katedry se odvolávají na světce, který je posvětil svou horlivostí. Proto nazýváme pražskou katedru svatovojtěšskou. Ale první autorita, od které všechny biskupské katedry pocházejí, je sám Ježíš Kristus. Jejich zakládací listina je v samém evangeliu: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsme vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa“ (Mt 28,18-20). Taková slova nemohl a nemůže pronést žádný jiný zakladatel katedry. Může jenom doporučit svým učedníkům, aby byli věrni jeho instrukcím, ale nemůže slíbit, že bude s 41
nimi. Mohou pronášet jeho slova, věrně opakovat, co řekl jejich mistr. Ale nemohou zpřítomnit jeho osobu. Učedníci Kristovi jsou naopak posláni právě k tomu. Uvedu jenom příklady dvou světců, kteří tak plně chápali své poslání. Sv. Řehoři Naziánskému dali ve 4. století přezdívku „Ústa Kristova“. Byl básník a rozhodl se, že zasvětí svůj jazyk Boží službě tak, aby skrze něho Kristus mluvil lidem řecky, tj.kulturním jazykem té doby. Napsal o tom báseň, ve které vypravuje o svém životě. O tři sta let později jiný Řek ze Soluně Konstantin-Cyril se tuto báseň učil zpaměti a vyvolil si Řehoře za svého osobního patrona. Ale protože uměl také slovansky a prozřetelnost ho spolu s bratrem Metodějem poslala na Moravu, odhodlal se k tomu, aby jeho ústy Kristus mluvil slovansky. Bylo k tomu potřeba mnoho odvahy. Z historie známe úspěch misie těchto dvou bratří a když si je připomínáme, dodnes se modlíme: „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“ To, čeho si tak dobře byli vědomi světci, které jsme uvedli, platí o všech, kteří vysvětlují Kristovu pravdu. On je s nimi, ovšem v různých stupních, na prvním místě v těch, kteří jsou nástupci sboru apoštolů v čele se sv. Petrem, tj. v kolegiu biskupů s papežem. Uznáme-li to, uvědomíme si, že mají jejich slova zvláštní moc, které říkáme neomylnost. Tento výraz však snadno vede k nedorozumění. Proto také, když byla na prvním vatikánském koncilu vyhlášena neomylnost papeže, vyskytly se proti této definici všelijaké námitky i tam, kde bychom je nečekali. Nemůžeme je tu v krátkosti rozbírat, ale rád uvádím v této souvislosti jednu osobní vzpomínku. Byl jsem v dobrém přátelském vztahu s rumunským pravoslavným teologem Staniloae. Navštívil jsem jej ještě těsně před jeho smrtí. Zastihl nás při rozhovoru jistý pozorovatel z venku, kterému se naše přátelství tuze nezamlouvalo. Vždyť je přece ve vztahu mezi katolíky a pravoslavnými velkou překážkou víra v papežskou neomylnost. I Staniloae se přiznal, že je to dogma těžké k pochopení. Já jsem se jenom smál a dodal jsem, že pro mne je to dogma dobře srozumitelné, protože dokáži být neomylným i já sám. Staniloae se pokusil mne vlídně napomenout, abych v tak vážné věci nežertoval. A já zase k tomu: „Nežertuji, myslím to docela vážně. Když vyslovuji při mši slova Kristova: Toto je mé tělo, toto je má krev, mají ta slova neomylnou moc, to, co říkám se stává realitou. Stejně je tomu i ve zpovědnici, když řeknu: Udílím ti rozhřešení od hříchů.“ Rumunskému příteli, který byl také kněz, jsem dodal: „I vy jste v těchto případech neomylný.“ Staniloae se zarazil a dodal: „To je neomylnost církve.“ A já nato: „To je to, co chceme říci i neomylností papežskou, tj. když mluví jménem celé církve slovy s kterými se Kristus ztotožňuje, ex cathedra, z katedry.“ Síla a moc lidského slova se tedy neomezuje jenom na neomylnost římského papeže. Kristus se postaví vždycky na stranu těch, kdo jeho jménem mluví slovy, s kterými se může ztotožnit a přijat je za své. Ať si toho jsou vědomi všichni, kdo učí to, co je ve shodě s naší vírou a matky a otcové, kteří vychovávají děti. Nedivme se naopak ani tomu, že je v dnešním světě vzduch přesycen létajícími slovy, která jsou prázdná, únavná a dokonce pohoršlivá, tj. nabádající ke zlému. Je to odporné, ale nemusíme se jich zase příliš bát. Jsou to slova slabá, přeletí jako vítr, který otřese listím, ale ne pevně zakořeněným kmenem stromu, tím méně skálou. Víra v Boha se v Bibli často přirovnává ke skále. Proto v této souvislosti i Ježíš nazval galilejského rybáře Petrem, tj. skálou, na které se nebojí vybudovat svou církev (Mt 16,18), ovšem s příslibem, že bude s ním. Je to úžasné privilegium, ale není radno je tuze omezovat. Ve všech dobrých slovech, které křesťané s vírou pronášejí, se nějakým způsobem Kristus ztotožňuje. Děje se to především v modlitbě, protože jenom tak může být vyslyšena, když vychází z katedry čistého srdce, na kterou Kristus zasedl, aby prosil Otce s námi a za nás. 42
Varhany Ukazovali mně v Řecku kostel, který má varhany. Je to tam zvláštnost. Chtějí zpívat Pánu Bohu čistými lidskými hlasy. Ale má to i jiný vážnější důvod. Tradicionální liturgický zpěv se tam nedá vepsat do našich not, intervaly mezi jednotlivými tóny neodpovídají naší stupnici. Zato v našich kostelích skoro všude varhany jsou, v malých kaplích se nahrazují alespoň skrovným harmoniem. Hlas varhan je silný, zaplní celý prostor, mají mnoho rejstříků. Je to jakoby se k našim hlasům, které zpívají, chtěla připojit celá příroda. Ale to nás vede k otázce: Odkdy se v kostele vlastně zpívá? Zpěv je jakoby přirozeným doplněním slov. I malé dítě, když se naučí nějaké nové slovo, začne si je jakoby prozpěvovat. Potvrdí tím, že se mu líbí. A když někde pěkně zpívají a hrají, upozorní tím na svou přítomnost. Starověcí filosofové, Platon a Aristoteles, kladli velký důra na hudbu z hlediska morálního, protože působí na lidské city a vášně. Proto jisté druhy hudby doporučují, jiné zakazují, zvláště ty, které by probouzely smyslovost. Čistá a ušlechtilá hudba je naopak prostředek k očišťování duše. V Bibli Starého zákona jsou hlavními modlitbami žalmy a ty se zpívaly. Naznačuje to slovo samo. Termín žalm pochází z řeckého psallein, zpívat, jásat. Zpěvem se měla upoutat pozornost ke slovům, jejichž slovní recitace by unavila. Může se však stát i opak. Někdy se tak upoutáme na pěknou melodii, že se nestaráme o to, co slova písně říkají. Z toho důvodu byli staří egyptští mniši proti příliš ozdobnému zpěvu žalmů. Jeden z nich píše: „Rybář chytá na udici a na červa a podobně i ďábel pomocí samotných zpěvů strhuje mnicha k marné slávě.“ Nedivíme se tomu. Když někdo pěkně zpívá, rád se tím pochlubí a dá se obdivovat; posluchači pak obdivují jeho a zapomenout na to, že se v kostele zpívá ke chvále a slávě Boží. Kázáním proti zneužití hudby a zpěvu se však nemíní vyhubit jejich užitečnost. Kasián, který popisuje ze zkušenosti duchovní život starých mnichů, považuje tedy za důležitější ukázat na tento pozitivní prvek. Proto píše: „Často právě, když jsem zpíval verš žalmu, jsem se ocitnul v horlivé modlitbě. Melodický hlas některého bratra někdy probudil duše z jejich dřímoty.“ Jiný autor, Teodoret Cyrský, si myslí, že je krásná melodie žalmů také dobrý prostředek, jak si zapamatovat, co se v nich říká. Vzpomínám si, jak toho použil v moderní době jeden holandský kněz, který předělal texty školního katechismu do žalmové formy a pak je s dětmi prostě zpíval. Uměly pak katechismus na nejlepší známku. Bohužel to přebásnil dost neuměle a některé texty působily dost směšně. Lépe uměl využit podobné metody jeden z našich kněží. Mariánská kázání v máji organizoval takto. Zazpívali všichni jednu sloku z písně Tisíckrát pozdravujeme tebe. Je totiž dogmaticky obsažná, ale málokdo si toho všimne. Hned po zpěvu vysvětlil smysl slov, které tu jsou. Nato tu sloku zase všichni zazpívali. Potom se přešlo k další sloce. Myslel, že probere píseň celou, ale vyšlo to ještě na další dvě kázání. A neušla mu ani jiná radostná zkušenost. Všiml si, že někteří, když vyšli z kostela, si potichu pozpěvovali sloky téže písně. Utkvěla tedy v paměti. Ale při této příležitosti je potřeba zaujmout postoj i k jiné otázce: Jaký má být ten zpěv, melodie a doprovod k tomu, co se v kostele zpívá? Není to náhodou, že v našich kostelích převládly varhany. Jejich hudba se skutečně chápe ne jako samostatný koncert, ale jako vnější doprovod ke zpěvu jednohlasnému. Ten býval dlouhou dobu jenom latinský a obsahoval slova mešních textů. Liturgie má být totiž sjednocující, věříme to, co se společně modlíme. Proto všichni v kostele recitovali nebo zpívali jeden společný text, 43
platný i pro jiné chrámy a schválený církevní autoritou. Uskutečňovala se tu výzva, kterou končí mešní preface: „S anděly, s archanděly a se všemi nebeskými chóry jedním hlasem voláme.“ Jednohlasné byly i zpěvy v byzantské slovanské liturgii. Ale ponenáhlu se tu pociťoval jeden vážný nedostatek: omezení tvořivosti osobní. Nemají mít v chrámu místo i současní hudební umělci? Jak to vyřešit? Začaly se proto na různých místech vkládat do úřední liturgie malé vložky, jakoby árie v opeře. Tam se ovšem závodilo o přednost v líbivosti a pochopitelně i v marnivosti. Proto tyto vložky církevní autorita hleděla omezovat. Ale vznikla nová iniciativa důstojnější i při papežských bohoslužbách: čtyřhlasný zpěv v duchu palestrinovského kontrapunktu. Je pozoruhodné jak rychle pronikal i jinde a jak si ho dokonale osvojila slovanská východní liturgie. Dnes, když slyšíme mohutné chóry ruské, ukrajinské a jiné, už nikdo nevzpomíná na to, že i tam je církevní autorita zakazovala, ale neuspěla. Ukázalo se totiž, že právě tento zpěv dobře odpovídá duchu společné liturgie. Všimněme si, jak je tento čtyřhlas, odborně nazývaný kontrapunkt, složen. Melodie vedoucího hlasu, prvního tenoru stoupá do výše, zatím co hluboký druhý bas sestupuje dolů; v zápětí se ty směry obrátí. Druhý tenor se přizpůsobuje jaksi prvnímu, a první bas se snaží udržet dominantu. Každý hlas si tedy jakoby stále zpívá po svém, ale každý se úzkostlivě snaží o to, aby se to dělo v dokonalé harmonii s ostatními. Můžeme v tom vidět krásný obraz ideálního soužití v církvi. Tu si mám každá osoba uchovat svou vlastní originalitu, svou funkci, ale má se přitom stále starat o to, aby se to dělo v harmonickém souladu se všemi ostatními. Podiví nás, když si všimneme, jak dobrý znalec v kontrapunktu si označí v notách jen vedoucí hlas, ty ostatní okamžitě odhadne. Kéž by takový ohled platil i v životě. Ale nezapomínejme, že v umění není žádný druh definitivní. Jsou tedy stálé pokusy zavést do bohoslužby i nové druhy moderní hudby, po případě i nahrazovat varhany kytarou a podobně. K tomu se dá všeobecně poznamenat jen tato rada. Zpěv a hudba se musí přizpůsobit tomu, co doprovází a i místu na kterém se děje. Kostely se stavějí tak, aby byly nejpěknější budovou ve městě. Tedy i hudba, která v nich zaznívá má usilovat o to, aby byla opravdu umělecká, inspirovaná duchem Božím a schopna ducha Božího inspirovat v jednotě ducha věřících.
Oltář Bylo to daleko od nás, až v Austrálii. Pozvali mne tam naši krajané na exercicie. A při té příležitosti jsem mluvil i na státní universitě. Ten, kdo mne tam doprovázel, se chtěl pochlubit, co tam všechno mají pěkného. V té souvislosti mně nabídl, jestli bych chtěl také vidět kapli. Velmi rád. Otevřel jedny dveře a octli jsme se ve velké místnosti, vybílené, ale jinak naprosto prázdné. Pochopitelně jsem se podivil. Co je to za kapli, když tam není ani oltář. Ale dostal jsem hned vysvětlení. To slouží jako kaple, když si tam některé náboženství zamluví čas na své bohoslužby. Sami si ovšem musí obstarat to, co k tomu potřebují, tedy i oltář. Ten je ovšem pro náš kostelní prostor nepostradatelný. České slovo oltář pochází z latinského Altare, tj. vyvýšené místo. Odpovídá to všeobecné představě. Co je krásné a ideální, umísťujeme nahoru, tím více ovšem Boha. K tomu mysl „vystupuje“, neřestí se 44
padá dolů. Protože je kostel místem rozhovoru s Bohem, konáme bohoslužbu symbolicky alespoň o nějaký stupeň výše. Východní církve tuto myšlenku ještě více zdůrazní ikonostasem. Co se koná za tou stěnou, je už obraz služby nebeské. Střední dveře se jmenují slovansky „carská vrata“, těmi vstupuje a vystupuje ven kněz, když nese k lidu samého „cara slávy“, v eucharistii, v evangeliu, v požehnání. Jeden katolík ze západu, který ikonostas viděl poprvé, namítal: „Proč tu stěnu tu máte? Vždyť nevidíte, co se děje na oltáři.“ Dostal vtipnou odpověď: „Ta stěna je tu právě proto, abychom viděli, co se na oltáři děje, že tu nebe sestupuje k nám, aby lidé měli přístup do nebe. Je to na té stěně zobrazeno.“ V kostelech latinské liturgie je normálně oltář také na vyvýšeném místě, ale je tu nepostradatelně kříž, někdy i velikých rozměrů, aby vévodil prostoru. To vede k představě, že vyvýšenina oltářního prostoru znamená Golgotu, na které se mysticky zpřítomňuje oběť Kristova. Ale tím se neruší obraz předcházející. Stará tradiční ikonografie totiž zobrazuje kříž jako žebř sestupující z nebe až do podsvětí. Nahoře okolo hlavy Spasitele létají andělé a dole pod křížem vídáme lebku. Podle legendární tradice prý byl Adam pochován na Kalvárii. Když při smrti Kristově skály pukaly, tou trhlinou prý kapka Spasitelovy krve padla na tu hlavu v hrobě, aby praotce lidstva vykoupila ze smrti. Legenda je symbolická. Svou smrtí Kristus sestoupil do nejhlubšího lidského ponížení, aby vzápětí svým zmrtvýchvstáním načal opačný směr, která končí nanebevstoupením. Tento motiv je často rozvinut v meditacích syrských duchovních autorů, které mají titul Žebř, Scala. Sv. Řehoř z Nyssy shrnuje tyto obrazné meditace v morální naučení o základní křesťanské ctnosti pokoře. Definuje ji podivným způsobem: „Pokora je sestup do výše“. Na první pohled se to jeví jakoby to bylo jenom duchaplné rčení. Ale ve skutečnosti to pěkně vyjadřuje tzv. antitetickou stránku křesťanských pravd, ve kterých se lidské a božské spojuje v jedno. V našem konkrétním případě to rozvádí sv. Pavel v obdivuhodném textu v Listu k Filipanům: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podzemí a k slávě Boha otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,6-11). Čteme tu opravdu výrazy, které si logicky odporují: vrcholné ponížení a nejslavnější povýšení, sestup do podsvětí a výstup na nebe. Protože zásadně myslíme logicky, řešíme ten protiklad časovým odstupem: napřed byl Boží Syn v nebi u Otce, potom odtud dobrovolně sestoupil do lidského života a i do smrti; v následující době pak přišla odměna: za ponížení se mu dostalo povýšení. Tak se stává text docela srozumitelný. A přece má ten výklad jednu zásadní chybu. Přenáší do času celou osobu Syna Otce, který je pravý Bůh z pravého Boha a jako takový je mimo čas. O Kristu jako člověku platí, že žil a umřel v čase, a proto byl napřed a potom. Ale nemůžeme jej oddělit od jeho božství, které je věčně přítomné. Bylo by to jakoby roztrhnout jeho osobu na dvě části. Jak si tedy můžeme toto tajemství přiblížit, aby nám bylo pochopitelnější? Poslyšme úvahu známého ruského teologa Bulgakova, který se tou otázkou velmi zabýval. Postupuje i on od počátku, tj. od věčné existence nebeské v životě nejsvětější Trojice, ve slávě. Ale i tam je současně vrcholné ponížení. Syn totiž nemyslí a nechce nic jiného, než to, co vidí u Otce. Je tedy naprosto podřízený, ale právě tím se stává Božím Synem, má 45
účast na Božím životě a štěstí a je tím i ve slávě. Když se stal člověkem, přenesl toto své štěstí a tu božskou slávu do lidské bídy a utrpení, aby i tu bídu a bolesti pozvedl k nebi. Je tedy současně ponížený i povýšený. A co my ostatní lidé? Prožíváme toto tajemství ve víře, ale city zůstávají zatím pozadu. Proto si stěžujeme a často i pláčeme, i když neztrácíme naději, že budoucnost bude lepší. Byly však svaté osoby, které dospěly k zážitku posledního vývoje už v přítomnosti, tj. k živému prožívání toho, co věříme. Příkladem může být patronka nemocných sv. Lidvina. Byla mladé holandské děvče. V Holandsku se bruslilo už ve středověku. Uvázali si rybí kosti na boty a honili se po zamrzlých kanálech. Přitom se ovšem často spadne a zlomí se i žebro. Lehký sportovní úraz, přihodil se i Lidvině. Nebrali to tuze vážně, ale zle se to vyvinulo v zápaly, vnitřní hnisání. V bolestných bezesných nocích přišly i myšlenky na sebevraždu. Po neschopných lékařích však přišel kněz a dal Lidvině kříž: „Tu máš knihu a stále čti!“ Tak se tak dobře do té knihy začetla, že se potom až do smrti radostně usmívala a prohlásila dokonce to, co nemohli pochopit druzí: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“ Není to pro nás příklad, který bychom mohli doslova následovat. Ale přesto nás i normální psychologie poučuje, že se pocity bolesti a utrpení silně mění vnitřním postojem, který k nim zaujímáme. K tomu pak nás v náboženství vede obraz kříže, který je symbol sestupu těla k tomu, abychom duchem už teď ponenáhlu vystupovali vzhůru. To je také smysl oběti, která se liturgicky slaví na oltáři.
Kalich Při mešní liturgii stojí na oltáři v kostele kalich. Doma užíváme láhve a sklenic. Jaký je rozdíl mezi sklenicí a kalichem? Kalich je slovo starobylé a biblické, proto už samo v sobě naznačuje užívání obřadné a posvátné. Na východních hostinách koloval jeden kalich s vínem, ze kterého si připíjeli všichni na znamení vzájemné jednoty. Toho zvyku se tedy přidržel i Ježíš při poslední večeři s apoštoly. Tam se také modlil: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás“ (Jn 17,21). Je tedy i na našich oltářích kalich symbolem vzájemné jednoty, v tomto případě jednoty věřících, jednoty církve. Vyloučení od tohoto vzájemného přijímání, latinsky exkomunikace, označuje přerušení vzájemného spojení.V tom smyslu je symbol docela zřetelný. Liturgisté se snaží o to, aby byl co nejvíce výmluvný. Proto se např. podávají nejdříve navzájem ruce na smíření. Ale katolíci a pravoslavní přisuzují vzájemnému přijímání z kalicha zvláštní účinnost, kterou nazývají svátostnou. Svátosti jsou symboly spojené s modlitbou samého Krista, udělují se jeho jménem a jeho slovy, mají tedy i jeho neomylnou sílu, ?dělají to, co naznačují viditelně?. Pochopil to dobře sv. Pavel když píše Korinťanům: „Mluvím k vám jako k rozumným lidem. Posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1Kor 10,15-17). Teologové se tedy shodují v tom, že je eucharistie svátostí jednoty církve. Snadno se to řekne, daleko nesnadnější však je vysvětlit, co slovem církev rozumíme. Vždyť právě v této otázce se křesťané rozdělili na různé církve a církvičky, mají proto i různá mínění o 46
tom, co je spojuje. Důsledek je, že mají i jinou víru o smyslu slavení eucharistie. Nejdále od nás jsou ti, kdo by chtěli vidět v liturgii jenom psychologické posílení přátelského vztahu. Ti ovšem dávají velký důraz na to, aby se oltář jevil jako společná tabule. Lámání chleba a pití vína z jednoho kalicha se přijímá jako vhodný starodávný symbol spřátelení. Ale mohl by se nahradit i jiným pokrmem a nápojem, zvláště v těch zemích, kde je jiná strava a kde víno neroste. I slov by se přitom mohlo užívat podle toho, jak je inspiruje příležitost. Daleko věrnější tradici jsou ovšem ti, kdo věří, že nás spojuje věrnost k evangeliu a berou Písmo svaté jako normu života. Tam ovšem čteme, že Kristus výslovně řekl učedníkům, aby dělali to, co dělal on při večeři na rozloučení s nimi, aby to konali na jeho vzpomínku. Patří tedy k církvi ti, kdo chtějí být spojeni duchem Krista a jednat podle jeho slov. Proto patří eucharistické službě i liturgie slova Páně. Čtení evangelia však není jenom programový ideál, předsevzetí do budoucna, ale je to i vzpomínka do minulosti. Když na někoho rádi vzpomínáme, cítíme se s ním spojeni. V liturgii tedy vyjadřujeme i víru, že jsme spojeni s osobou Krista. Je to vzpomínka společná a o té platí příslib: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Katolíci a pravoslavní připisují této vzpomínce zvláštní sílu a působnost. Nazývají ji svátostnou. Liturgie se stává svatým obřadem. Jediný svatý je Bůh, který k nám přichází v Ježíši Kristu, aby nám udělil svého Svatého Ducha. Jistým způsobem se to děje při každé modlitbě. Svátosti však jsou ty, kde se to děje neomylně. Vypočítáváme jich sedm. Jsou to symbolické modlitby, ve kterých se modlí za nás sám Ježíš skrze ty, které zplnomocnil, aby ho v těchto okolnostech osobně zastupovali. Kněz, který slouží mši proto neříká: „Toto je tělo, toto je krev Krista,“ Propůjčuje se k tomu, aby tu jeho ústy sám Ježíš prohlásil: „Toto je moje tělo, toto je má krev“. Je tu tedy kněz spojem s Kristem v jedné osobě. Ti pak, kteří tyto posvěcené dary přijímají, se stávají mysticky údy jednoho těla Kristova. Výslovně to dosvědčuje sv. Pavel: „Není snad kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, my mnozí jsme jedno tělo“ (1Kor 10,16-17). Z této víry plynou důsledky, které sice často opakujeme, ale neuvědomujeme si dostatečně jejich závažnost. Lidé, kteří mají stejnou krev, mají pokrevní příbuznost, jsou bratři, sestry, otcové, matky. Bohužel se toho slova užívá povrchně, bezvýznamně. Naprosto vážně to však chce vyjádřit liturgie, když vyzývá lid slovy: „Modlete se, bratři!“ Stejně tak v plném významu je třeba brát obřad, ve kterém vyznáváme hříchy ?duchovnímu otci?, aby nám je odpustil jménem Božím, svátostně. Je také docela pochopitelné, že nazýváme Pannu Marii naší nebeskou matkou. Jsme nakloněni k tomu, abychom ten výraz brali jenom jako metaforu, obrazně. Jeden byzantský duchovní autor to však vysvětluje obráceně. Máme-li jednu společnou krev s Kristem, je on náš skutečný bratr a skrze něho máme jednoho společného Otce na nebi a také jednu skutečnou matku, skrze kterou přišel na zemi. Naše matky, které nás zrodily na zemi jsou nám tak milé, protože jsou obrazem nejmilostivější matky nebeské. Když o těchto tajemstvích takto rozjímáme, zdají se nám tuze mystické, příliš vznešené k tomu, abychom je srovnávali s konkrétním životem. Nezapomínejme však, že to platí o všech dogmatech křesťanské víry, nevidíme je, necítíme je, ale přesto uznáváme, že jsou pravdivé. Uvidíme je, až se nám otevřou oči na věčnosti. Platí-li to o všech pravdách víry, platí to na prvním místě o eucharistické liturgii, která je už tu na zemi účastí na liturgii věčné. 47
Naši přítomnou úvahu však uzavřeme docela konkrétní poznámkou. Mnoho se dnes mluví o tom, aby se liturgie co nejlépe přizpůsobila vnímání dnešních lidí, aby ji mluvila srozumitelně, od srdce k srdci. Jsou tu mnohé zlepšovací návrhy. To je chvalitebné. Ale dávejme si pozor, abychom tu nekladli příliš mnoho důrazu na to, co je podružné, co se dnes líbí, a nezastřeli to, co je tu nejpodstatnější: posílení víry ve svátostnou jednotu s Kristem a s celou jeho církví. Představitel jedné z odloučených církví, který je můj velký přítel, mi daroval kalich. Zeptal jsem se ho: Víte, co ten dar znamená? Odpověděl: „Vím, proto jsem vám jej dal.“ Kéž toto vědomí roste a se sílí!
Svíce V kterém kostele by nehořely svíce? Je to zvyk prastarý, potvrzený i legálními předpisy, které určují, kolik nejméně svící musí hořet na oltáři při mši nebo při vystavení oltářní svátosti. Když se přenáší eucharistie na jiné místo, liturgicky doprovázejí kněze ministranti se svícemi. Prý je to napodobení Votivní svíce pustiměřských poutníků na oltáři při eucharistii v chrámu mučednictví sv. Pavla, opatství Tre fontane, Řím, ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 27. června 2009. starého císařského rituálu. Když se byzantský císař měl pohybovat po paláci nebo zasedat na trůně, doprovázeli ho dva světlonoši s pochodněmi. Nemohlo tomu být jinak v době, kdy ještě nebylo elektrické osvětlení. Naše svíce už nejsou potřebné z hlediska viditelnosti, ale vyjadřujeme jimi vyznání, že za opravdového vládce světa a krále slávy považujeme Krista, v eucharistii osobně přítomného. Kromě toho známe také z tradice vysvětlení mystické: svíce dává světlo jiným tím, že se sama stravuje. Je tedy symbolem oběti. Oběť pak jeden z nejdůležitějších morálních a náboženských pojmů. Čestný člověk je obětavý za všech okolností: v autobuse nabídne své místo staršímu, který stojí, u stolu ponechá lepší sousto druhým, v práce se obětuje, aby něco usnadnil bližním. A co jiného je úkol matky v rodině? Neustálá oběť pro druhé. Je jako svíce, která se stravuje, aby svítil rodinný krb. Proto přijímáme základní morální pravidlo: egoismus je zlo, obětovat se pro druhé je dobro. Těm, kdo se uměli obětovat heroicky, stavíme pomníky a dáváme je za příklad při výchově mládeže. To ovšem potřebuje dalšího vysvětlení. Pro koho nebo pro co se máme obětovat a do jaké míry je to potřebné? Vždyť často slyšíme i opačná upozornění: „Nebuď bláhový, neobětuj se za lenocha, za někoho, kdo si to nezaslouží! Nedělej si iluze, svou obětí nic nepolepšíš, bylo by to nadarmo.“ Veřejné společnosti ovšem vyžadují oběti od všech, kdo jsou v jejich službě, ukládají jim 48
to jako svatosvatou povinnost. Mají na to právo? Státy posílají vojáky na smrt pro blaho občanů. V jednom svém románu Dostojevský klade do úst skeptickému mysliteli tato slova: „Já jako čestný člověk bych odmítl jít do ráje, kdyby to mělo stát jednu slzu jednoho nevinného dítěte.“ Kolik obětí, které státy vyžadují, přijde nazmar. Laická morálka tu tedy zůstává na pochybnostech, když má vysvětlit praktické aplikování zásadní jednoty oběti a dobra. A jak se k tomu staví náboženství? Tam se oběť ještě víc a důsledněji vyžaduje. Ale lépe se označí i její smysl. V obyčejné mluvě se totiž výraz povrchně zjednodušuje. Obětovat se znamená prostě něco ze svého ztratit. Obětuje někdo své prázdniny a ošetřuje nemocného příbuzného. Co za to dostane? Odpovíme: Jeho vděčnost a lásku. Je to málo? Jistě to není mnoho, ale přátelství obohacuje život. V čítankách pro děti bývalo poučné vypravování o chlapci, který dostal píšťalku, po které toužil. Ale dal ji druhému chlapci, který byl smutný. Ztratil píšťalku a našel přítele. Náboženství tento motiv prohlubuje. Obětujeme-li něco pro lásku Boží, získáváme nejlepšího přítele, jakého si dovedeme představit, tj. Boha samého. Tam si tedy můžeme být jisti, že jsme málo ztratili a mnoho získali. Proto ti, kdo žebrali, tradičně volali: „Lidé dobří, dejte nám pro lásku Boží!“ A z druhé strany lidé dobří potvrzovali ze zkušenosti: „Nelituji toho, co jsem z lásky dal. Vždycky mně to nějakým způsobem Pán Bůh vrátil.“ Teologové to potvrzují dogmatickou úvahou. Základní náboženská pravda zní, že je Bůh spravedlivý soudce, který odměňuje dobré a trestá zlé v tomto životě i po smrti. Z toho plyne, jak píše sv. Jan Zlatoústý, že člověk doopravdy nemá než jenom to, co z lásky daroval. Kazatelé to občas rozvádějí tímto příkladem. Jede-li někdo do cizí země, musí si opatřit valuty, které tam platí. Je to urgentní zvláště tam, kde se peníze vlastní země nedají směnit. Nejjistější je, když tam v novém zemi už máme uloženy úspory v bance, které si pak budeme moci vybrat k dobrému. Smrtí se přeneseme do Božího království mimo zemi. Tam ovšem neplatí ani dolarové či eurové směnky. Ale na našem nebeském účtu je to, co jsme dali z lásky k druhému. Ale tam mají také zásadně jiné počítání obnosů. Nedá se to měřit matematicky. V evangeliu čteme o příkladu chudé vdovy, která dala malou minci do pokladnice, ale dala ze své bídy, zatímco ostatní ze svých přebytků. Proto obětovala morálně nejvíc (Lk 21,1-4). Ztratila tedy nejvíc a získala nepoměrně víc než ostatní. Nedivme se tedy, že velcí světci, jako např. sv. František z Assisi se rozhodli dát všechno. Jako duchovní postoj to platí pro všechny řeholníky, kteří skládají slib chudoby. Pro ty píše sv. Bazil pravidla, ve kterých se dočteme, že ten, kdo nazývá něco svým vlastním, už se vylučuje z lásky Boží. Slib člověka se tu opírá o příslib evangelia. ?Petr řekl: Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít? Ježíš jim řekl: Amen, pravím vám, až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.? (Mt 19,27-29). K tomu bychom mohli poznamenat, že to slibuje nejen evangelium, ale všechna náboženství, která hájí skutečnost budoucího života a odměny za dobré skutky na onom světě. Přesto však je v křesťanství něco zásadně nového. Ten nový život po smrti se obecně líčí jako jiný, docela odlišný od přítomného. Ty odměny tam tedy jsou opravdu v docela jiných valutách. Křesťané totiž věří ve vzkříšení z mrtvých. Kristus se svým zmrtvýchvstáním navrátil do života, který měl. Za oběť svého ponížení se navrátí do slávy i zde na zemi na 49
konci věků. Totéž slibuje i nám. I tuto víru můžeme vyjádřit pěkným přirovnáním a to svátostným. Při mešní liturgii obětujeme na oltář chléb a víno. Co za to dostaneme? Týž chléb a totéž víno, ale proměněné v tělo a krev Kristovu. Co jsme dali, to dostáváme nazpět a současně nejen stokrát, ale nespočitatelně vícekrát. Mešní oběť je tedy příklad a smysl všech malých obětí našeho denního života.
Květy na oltáři Zdobit oltář květy je starý dobrý zvyk. Donést tam z vlastní zahrádky první jarní růže se stává výmluvným symbolem. Kostelníkům to ovšem přidává práce a mají často nápad nahradit je květy umělými, trvalými. Vždyť je dnes umějí udělat tak pěkně, že se zpovzdálí rozdíl nepozná. Ale přece se těmto náhražkám raději bráníme. Biblický Bůh je Bůh živý, eucharistie je chléb života, Duch sv. je životodárce. Živé květiny na oltáři jsou symbol našeho vlastního života a nejenom vnější okázalosti. Je to tím výmluvnější, že žijeme dnes v době, která už několikrát byla označena tragickým názvem jako kultura smrti. Není to označení nespravedlivé? Vždyť právě dnes vidíme všude všecko v pohybu, stačí se podívat z okna. Ale je opravdu živé všecko to, co se hýbá? Pohledem z okna však nezachytíme kulturu. Smysly pozorují to, co je, ale jenom, co je teď, nyní, v tomto okamžiku. Nese to stopy minulosti, jsou v tom i náznaky budoucnosti, ale nevidíme, bude-li to zítra. Díváme se např. na semeno. Je v něm život, má růst a vykvést. Vykvete opravdu? Uvidíme, ale nevidíme. Malý chlapec je plný síly. Přejeme mu mnoho dobrého v životě. Doufejme! Kéž by alespoň nezemřel brzy! Musí tedy jednou doopravdy zemřít? Je nám líto, ale musí. Vždyť i Bible stanoví člověku k jeho pozemskému putování 120 let (Gn 6,3). Kdopak jich dosáhne? Když se na to díváme jenom z tohoto hlediska, není to povzbudivé. Starozákonní mudrc v knize Kazatel káže pesimisticky: ?Marnost, samá marnost...Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země trvá? (Kz 1,1-49). Jsme tu jenom k tomu, abychom udrželi zemi? Byla by to převrácená logika. Vždyť přece byla země stvořena pro nás a ne my pro zemi. Moderní mudrci chtějí myslet optimističtěji. Neobětujeme své životy pro zemi, ale pro lidstvo, pro budoucí generaci. Jednotlivec sice umírá, ale lidstvo žije a žít bude i na hrobech padlých, slibují tzv. vitalisté. Těm, kdo se pro budoucí blaho obětovali, společnost staví pomníky. Neodvažujeme se ty oběti cynicky zlehčovat, mluvit proti. Ale v srdci 50
potichu se vždycky ptáme skepticky: Bylo toho opravdu potřeba? Nemá-li smysl život každého z nás, nač snít o nějakém budoucím blahu celé kopy lidstva. Ještě neskutečnější se jeví ideály, které se předkládají abstraktně. Je dobré, aby nespravedlivě byl ubit živý člověk s nadějí, že ho přežije spravedlnost? Protože ty problémy jsou opravdu lidsky neřešitelné, u všech národů a ras byli a jsou lidé náboženští. Ať si to představují všelijak, všichni se shodnou v tom, že opravdový život je nezničitelný a že bude i po smrti. K tomu však je potřeby víry v Boha. Zde však je slabá stránka dnešní tzv. evropské kultury. Stala se ateistická prakticky i teoreticky. Ale chce být reální, mít smysl pro skutečnost. Z toho tedy plyne důsledek: vědomě a plně se soustředit na život přítomný a nemyslet na další. Těch pár let, které tu máme k disposici, si přece dokážeme tak upravit, aby se nám zamlouvaly. Nikdy k tomu neměli lidé tolik možností, jako dnes, hleďme tedy využít všeho, dokud je čas. Dříve se říkalo: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Pro dnešek by se to dalo upravit: Co můžeš sníst a vypít dnes, využij toho hned, zítra to skončí v odpadku, možná i s tebou. Velké obchodní domy, cestovní kanceláře, diskotéky a neobyčejně vynalézavé zábavní podniky, všechny vymýšlejí a nabízejí, jak líbivě prožít dnešek zapomenutím na včerejšek i na zítřek, nejde-li to jinak, třebas i drogami. A přesto všecko se to některým lidem nepodaří. Vstoupí do života např. docela banální nemoc. Naštěstí je tu lékařská věda tak vyspělá, jak ještě nikdy nebyla. A co když i ta zklame? Chce mít i tu po ruce novou možnost, kterou dříve nemívali. Prastarý lékařský slib zavazoval sloužit jenom životu. Dnes by se mělo posloužit lidem i euthanasií, sebevraždou vědecky vyspělou. A co když by se měly na naši šťastné planetě zrodit nové lidské bytosti, o kterých se předvídá, že šťastny nebudou nebo že budou hatit štěstí jiným? Vyspělá věda má mít dost možností, aby jim přístup do života zabránila. Je to logické. Nechce-li člověk vidět jiný život než ten, který je nám vymezen na zemi, chce jej mít plně ve své moci, být jeho pánem a ne sluhou. Malý příklad této skutečnosti. Před léty, když jsem přišel do Itálie, se mi náhodou svěřil jeden sympatický mladík, že se bude ženit. ?Doufám, že jsi našel dobrou?? optal jsem se. Odpověděl: ?Doufám, přál bych si, aby byla alespoň polovina mé matky, která se tak obětovala pro nás.? Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem dal stejnou otázku jinému modernějšímu ženichu. Odpověď padla nečekaně jiná: ?Nechtěl bych, aby byla takovou otrokyní, jakou bývaly naše matky. Nechám jí svobodu.? Těžko jsem k tomu mohl něco dodat. Ale pogratulovat jsem nedokázal. V takové situaci je ovšem těžké recitovat: Věřím v Boha...Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Mentalita je ateistická. Máme lidi proto dnešními lidmi pohrdat? To nepatří k postoji těch, kdo věří v život věčný. Těsně předtím totiž recitujeme: Věřím v hříchů odpuštění. To ovšem předpokládá, že se hříchů lituje. A nedovedou-li to, musíme litovat jich samých. Hlásají, že mají rádi život, ale doopravdy věří jenom ve smrt. Lenin tvrdil, že je náboženství opiem lidstva. Kolik lidé dnes užívá opia, aby mohli zůstat nenáboženští. A protože je příčinou smrti hřích, lidé bez Boha jsou donuceni věřit ve všemocnost zla, jeho nenapravitelnost. Tím se všecky sny o pohádce mládí promění v tragedii. Je z ní východisko? Křesťanští katecheti přemýšlejí o nové účinnější evangelizaci masy nevěřících. V základě však je účinný jenom jeden prostředek: umět říci: ?Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké milosrdenství zahlaď moje nevěrnosti... Bože, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu? (Ž 50,1 násl.). 51
Ornáty „Maminko, kdo je tam ten pán, co je tak pěkně nastrojený“? ptalo se děvčátko v kostele a ukázalo prstem na kněze u oltáře. Klepli jí po ruce a řekli: „Buď zticha!“. Ale matka sama se pak přiznala, že ji ta otázka přivedla k zamyšlení: Proč se při naší bohoslužbě užívá takových slavnostních ornátů. Kristus Pán jistě slavil poslední večeři v obyčejném denním šatě a neodlišoval se od ostatních. V reformační době se o tom dost diskutovalo. Katolickou odpovědí nato byly drahocenné mešní ornáty plné zlata a ozdob. Slovo ornát je z latinského ornatus, ozdobený. Tehdy šlo o otázku dogmatickou. Je kněžství opravdu svátost? Zvláštním šatem se ukazuje navenek, že nikdo jiný nesmí sloužit mši a udílet svátosti než ten, kdo k tomu byl od biskupa vysvěcen. Ve srovnání s barokními přepychovými paramenty jsou dnešní kostelní ornáty daleko skrovnější. Ale psychologicky je stále odůvodňujeme. Nevěříme příliš, že „šaty dělají člověka“, ale přesto konstatujeme, že šaty prozrazují navenek to, co člověk je, zvláště v okamžicích, kdy vystupuje úředně jako zástupce nějaké vyšší autority, jako např. soudci, kteří vynášejí rozsudek. Ale jsou v uniformě i obyčejní policisté, kteří dávají pokutu nepozorným řidičům aut. A proti těm, kdo namítají, že se kněz svým oblekem vyvyšuje nad ostatní, se dá uvést i opačné tvrzení: pěkně se ustrojíme, když máme přistoupit k někomu, koho si velmi vážíme. V kostele je to Bůh a i lid Boží. Symbolismus oděvu je široce rozvinut v Písmu svatém. U židovských beduínů Starého Zákona bylo známkou životního zajištění mít chléb na jídlo a dobré šaty na oděv. Darovat svoje šaty někomu bylo znamením, že ho považuje za svého vlastního. Ve zjevení na hoře Tábor viděli apoštolé Ježíše oblečeného do slávy Boží (Mt 17,2), tedy jako Božího Syna. Sv. Pavel ten symbolismus často přenáší na křesťanský život. Jsme povoláni, abychom se oblékli v Krista (Gal 3,27), abychom tak oblékli nesmrtelnost. Ve Starém Zákoně nabízel král Saul mladému Davidovi, aby se oblékl do jeho zbroje do boje proti nepřátelskému obru Goliášovi. Sv. Pavel vyzývá věřící, aby se oblékli do zbroje Boží (Ef 6,1), do zbroje světla (Řím 13,12), aby se tak oděli nesmrtelností (1 Kor 15,53). Musejí tedy svléci všecku nečistotu starého člověka. V Apokalypse přistupují před Boží tvář ti, kdo mají bílá roucha, protože je důkladně omyli v krvi Beránkově (Zj 7,14). Tím textem se zřejmě inspiruje tradiční zvyk, že je základní liturgický oděv bílá alba, společná všem, kteří přistupují k oltáři. Stará modlitba, která se doporučuje kněžím, aby se ji modlili, když si bílou albu oblékají, začíná slovy: ?Očisti mne, Bože, abych byl obílen krví Beránkovou.? Na tu albu se pak teprve obléká to, co je znakem úřadu a funkce, tj. štóla diakonů, kněží, biskupů. Nakonec pak přijde ornát, symbol slávy Kristovy, jehož přímým zástupcem je kněz sloužící liturgii. Proto právě se vyvinula tradiční snaha, aby byla liturgie krásná. Vždycky tomu tak nebylo. Bohoslužba mnichů v Egyptě byla prostá a střízlivá. Brzy však začal převládat jiný názor, zvláště ve východních církvích. Krása bohoslužby má věřícím nabízet předtuchu krásy nebe. Sladkost církve vyzařující z liturgických funkcí v Cařihradě byla podle vypravování Nestorovy Kroniky motivem pro vyslance sv. Vladimíra z Kyjeva, proč je dobré pro Slovany přijmout křesťanskou víru. Teolog Pavel Florenskij ztotožňuje krásu s jednotou Nejsvětější Trojice, harmonie osob odrážející se v křesťanském životě. Je tedy krása přirozeným prostředím modlícího se člověka, který se tím zmocňuje duchovního 52
bohatství. Aby tu byl dojem nebe na zemi, k tomu mají přispívat nejrůznější prvky: budovy, obrazy, roucha, svíce, kadidlo, zvony. Hlavně v arménském obřadu, kde nemají ikonostas, to umožnilo pohled na průvody mnohých kněží, společně sloužících liturgii v nádherných rouchách. Kněz, který se na mši připravuje, se modlí ?uprostřed této nádhery?: ?Pane, učiň ze mne neužitečného služebníka, hodného duchovní služby tvé slávě, protože ty jediný jsi obklopen nádherou.? Je však užitečné při této příležitosti si připomenout, co pravá krása, nádhera je. Není to bombast. Krásné je to, co vede naši myšlenku k něčemu vyššímu než je to, co se vidí povrchně. Šaty jsou u každého člověka jeho povrch. Jestli upoutají náš pohled svou nezvyklostí, okamžitě se ptáme, jako to děvčátko se ptalo maminky: „Kdo je ten pán, který je tak oblečený?“ Věřící i nevěřící odpoví stejně: „Je to katolický kněz.“ Ale kdybychom zůstali jenom u této odpovědi, znamenaly ornáty velmi málo. Jsou-li krásné v tom smyslu, jaké mají být, musí v nás probudit další povznesení mysli: Co znamená katolické kněžství? Je to člověk, který vykonává funkci vyšší než jenom lidskou. Je symbolem Krista, který nás zve ke své nebeské hostině. Je-li to biskup, má v ruce i berlu, je obraz božského Pastýře. Má na hlavě malou červenou čepičku, kterou mu odnímají, když se začíná modlit eucharistickou modlitbu. Jmenuje se latinským názvem solideo, to je v překladu: jedině Bohu, tj. smeká se tam, kde věříme, že stojíme tváří tvář samému Bohu. Chce tedy katolická liturgie své kněze i při modlitbě vyvyšovat nad ostatní? Proč si tedy oni sami říkají, že jsou jenom nehodnými Božími služebníky? Odpověď na tuto otázku je prostá. Chce se tu zdůraznit veliké privilegium kněžství, služby Boží u oltáře. Přesto si však ten, kdo liturgii slouží, omývá ruce s prosbou, aby ho Bůh očistil a hned na počátku mše recituje vyznání hříchů, které končí prosbou: ?Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, a odpusť nám naše viny.? Po této stránce lidské slabosti je roven se všemi ostatními. Tím víc si je vědom, jak velké je privilegium přistupovat k Božímu oltáři. Ale není dáno jenom jemu, proto se obrací k lidu: „Modlete se, bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.“ Z toho všeho vidíme, kolik pěkných myšlenek v nás probudí pozorování církevních ornátů při mši, když se na ně díváme tak, jak máme, tj. jako symboly, pomůcky povznesení myšlenek k Bohu, co je cílem celé bohoslužby v kostele.
Kadidlo Když se člověk ze západu účastní slavné východní liturgie, obyčejně se podiví, jak mnoho se tu užívá kadidla, jak často se okuřuje celý chrám, lidé a jednotlivé předměty. Pochopitelně se pak ptá, co to má znamenat. Nejpohotovější odpověď je, že je to symbol modlitby. Jako se kouř vznáší, tak má i modlitba z hořícího srdce vystupovat k nebi. Pak by ovšem mohl někdo namítnout, že se také okuřuje evangelium před tím, než se začne číst. Tam nemají čtená slova vystupovat nahoru, ale spíš naopak sestupovat dolů k nám, do mysli a jednání, má se lidské srdce jejich četbou zapálit. Nesmíme však tuze zjednodušovat symbol ohně. Je mnohoznačný a vyskytuje se často ve starých náboženstvích. Ve střední Asii ztotožňovali božstvo s ohněm, proto ohnivé oběti k němu měly dostupovat. Povznesení mysli k Bohu se tedy podobá kouři, který vystupuje k 53
nebeskému trůnu. Podle této staré představy se i v Bibli zjevuje Bůh v podobě ohně. K Mojžíšovi promluvil z hořícího keře a vyzval jej, aby vystoupil k němu na vrchol Sinaje. Ale lid se nesměl přibližovat, protože viděl i zdálky, že hora zářila ohněm (Ex 19,18). I Židé tedy uctívali Boha zápalnými oběťmi. Některé měly jméno holocaustum, celopaly. To, co se tu obětovalo, se celé spálilo, aby jenom kouř vystupoval nahoru. Tímto podobenstvím se tedy vyjadřovala vznešenost a svatost Boží. Ale v Bibli nejvyšší bytost ponenáhlu ztrácí svou hrozivost. Přiblížit se k Bohu už nevzbuzuje strach, ale naopak důvěru a útěchu. Není tedy divu, že se naturalistické zápalné oběti, které nevypadaly esteticky, nahrazovaly zápaly minimálními a velmi příjemnými, hořícím kadidlem, jehož kouř nejenom vystupuje vzhůru, ale zaplní i okolní prostor příjemnou vůní. Takovou zápalnou oběť si tedy podrželi i křesťané. Dává bohoslužbě i esteticky líbivý ráz. Nesmíme ovšem zůstat jenom u té líbivosti. Je dobré zamyslet se nad tím, co chceme tímto symbolem vyjádřit. Začněme od počátku: Co je duchovní život? Odpověď křesťanská zní: Je to život a činnost Ducha svatého v člověku. Tak to učí víra. Ale je-li to současně život a činnost naše, jak to vnímáme? To, co jsme a děláme, nějakým způsobem pociťujeme. Cítíme zimu a teplo, jsme spokojeni, když se nám daří práce. Zbožné knihy nás ujišťují, že je nejšťastnější život ve styku s Bohem. Jak se tedy může přihodit to, co jsme se nedávno dočetli ve vzpomínkách Terezie z Kalkaty, že se jí zdálo všechno tragicky prázdné, přestože celý život zasvětila službě Boží hrdinskými skutky lásky k bližnímu. Není jediná. I jiní svatí se přiznali, že prožívali periody, ve kterých se jim zdálo, že je nebe pro ně jakoby zavřené, modlitba se jim jevila jako neužitečná, jako nechutná ztráta času. Znamená to, že je Duch svatý opustil? V životě obyčejného křesťana to nebývá tak tragické, ale i on se ptává: Mám chodit do kostela, když k tomu nemám chuť a když cítím naopak k modlitbě odpor? Nebylo by to pokrytectví? Byla v dějinách hnutí, kde se z takových stavů odvozoval radikální závěr: žijeme jenom to, čeho jsme si vědomi; ten, kdo činnost Ducha svatého v sobě necítí, jeho milost v sobě nemá. Jeden z takových autorů píše: „Tak jak žena v požehnaném stavu cítí pohyby dítěte ve svém lůně, tak také my poznáváme podle radosti, veselí a jásotu, jež pociťujeme v srdci, že Duch svatý v nás bydlí.“ Ve starém prostředí se vyskytli tzv. mesaliáni, kteří v tom tvrzení došli až do takových důsledků, že byli odsouzeni církví jako heretici. Přestali přijímat svátosti. Nemají prý žádnou cenu: před křtem a po křtu se člověk cítí stejně, nemá tedy smysl. Čím chtěli svátosti nahradit? Syrské slovo messaliáni by se dalo přeložit jako „modlitelé“. Praktikovali totiž exaltované modlitby s tancem a výkřiky tak, že se celého shromáždění zmocnilo nadšení. Pak se cítili jisti, že už Ducha svatého v sobě mají, že jsou Bohu milí. Proto se jim v slovanském prostředí říkalo „bogomili“. Normální křesťané se jim ovšem vyhýbali. Ve smyslu tohoto postoje matka, která opatruje nemocné dítě celou noc a je přitom unavená a rozesmutnělá, ta by Ducha svatého neměla, měli by ji ti, kdo vykřikují v sugerovaném nadšení. Stanovila proto církev jiné pravidlo: nedá se přítomnost Boží milosti měřit podle povrchních citů. Je to otázka víry. Svátosti se proto udělují jenom těm, kdo věří. Jejich účinnost pak má jedno neomylné rozpoznávací znamení: lásku k Bohu a k bližnímu. Láska však často prožívá zkoušku, ve které se musí osvědčit její opravdovost a věrnost. V těch okamžicích může být bolestná, ale v zápětí nato se stává radostnou a šťastnou. Duchovní autoři tyto dva různé stavy označují slovy: neútěcha a útěcha. Neutěšené srdce prožívá 54
cosi podobného, jako když se v tělesném životě zdravý člověk nachladil. Ale je-li opravdu zdravý, nic si z toho nedělá, často i odpírá si lehnout, zásadně nebere léky, které by ho drogovaly. Směje se pak radostně, ukazuje druhým, jak to nachlazení dokázal překonat. Podobně je tomu i v duchovním životě. Neútěchy se promění v radostný a trvalý klid vědomím, že jsou pomíjející. V životě velkých světců se to projevuje hrdinsky. Sv. Terezie Veliká prožívala deset let to, čemu říká duchovní vyprahlost, nic ji v klášterní samotě netěšilo. Vydržela a pak měla veliká zjevení a mystické dary. V našem obyčejném životě jsou ty změny malé a skoro nenápadné, ale proděláváme je podle stejného pravidla. Zakladatel osobního postoje v léčení tělesném Dr. Hahnemann, píše že v tomto světě nesmíme řadit lidi do dvou kategorií, považovat jedny za zdravé a druhé za nemocné. Všichni jsou zdraví a nemocní současně. U těch zdravých však jejich zdraví stále přemáhá nemoc, zatím co u těch nemocných stále nemoc přemáhá zdraví. Na člověku samém obyčejně záleží, na kterou stranu se umí postavit. Stojí to vždycky trochu oběti, ale je to jako zápal kadidla, z kterého vychází příjemná vůně povznášející mysl člověka vzhůru a přitom naplní i náš životní prostor, aby i ten vydechoval s námi duchovní pohodou.
Misál V kostele na oltáři vidíme při liturgii velkou knihu. Říkáme jí misál, protože se užívá při mši, latinsky missa. V protestantských kostelích bývá na oltáři Bible. Tu my přenášíme na podstavec určený ke čtení a kázání. Na oltáři v misálu jsou texty modliteb určených k eucharistické bohoslužbě. Jsou to texty různé podle různých liturgií, ale v jedné a téže liturgické oblasti jsou stálé a nemění se často. My, kteří jsme latinského obřadu, jsme prožili změny v době po 2. vatikánském sněmu. Lidová řeč nahradila tradiční latinu a i text sám byl upraven. V takových okolnostech se ovšem lidé spontánně ptají, kdy tyto různosti vznikají a nakolik jsou užitečné i dnes. Mešní liturgie ovšem navazuje přímo na poslední večeři apoštolů s Kristem, na jeho příkaz, který opakujeme doslovně: „Neboť on, když se vydával na smrt, vzal chléb, vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Po večeři vzal také kalich, znovu ti vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ Tak to dělali křesťané od počátku. Scházeli se ke společnému „lámání chleba“, nejdříve v soukromých domech, později v kostelech. Při té příležitosti ovšem četli i něco z Písma svatého, jak to bylo zvykem v židovských synagogách. Ten pak, kdo liturgii předsedal uvedl Kristova slova slovy svými, zasadil do kratší nebo delší modlitby, při které vzpomněl živé i zemřelé, se kterými se cítíme modlitbou spojeni. Byly to modlitby svobodně složené. Je také pochopitelné, že se opakovaly a že jedni přebírali od druhých tu, která lépe vyhovovala. Je také normálním jevem, že na venkově nejraději opakují to, co vidí v hlavním městě. Když pozorujeme, které jsou v církvi ustálené obřady, rity, vidíme, že jsou určeny podle hlavních měst starého světa. Na východě převládl především obřad byzantský, protože hlavní město byla Byzanc. Na západě panuje obřad římský, latinský, protože latina byla donedávna jeho jediným jazykem. 55
Máme tedy různost, ale také stálost. Objevuje se v nové době nová námitka: Není snad ta stálost upřílišněná? Neomezila se tím přirozená tvořivost? Duchovní život, který se opravdově žije, je plný nových inspirací. Kde by se měly lépe uplatnit než při společné modlitbě? Je každý charismatismus nepřípustný? Brzy po vatikánském koncilu se tato hnutí začala uplatňovat i ve farních mších. Někde si lidé sami skládali texty, které se pak chtěli společně modlit při mši. Proč církevní autority tato hnutí brzdily? Začněme jedním důvodem, na který se nesmí zapomínat. Je to princip uznaný od nejstarších dob: „Věříme to, co se modlíme.“ V první církvi nebyly rozšířeny lidové katechismy. Nejsou ostatně tuze populární ani dnes. Spontánně tedy věřící křesťan přijímá jako článek naší víry to, co se v modlitbách v kostele opakuje. Klekáme při modlitbě proměňování, věříme tedy v osobní přítomnost Krista v eucharistii. Modlíme se k Panně Marii a jiným svatým, uznáváme tedy účinnost této přímluvy. Recitujeme na počátku mše vyznání hříchů, věříme tedy, že je Bůh odpouští. Je tedy text liturgie naším nejrozšířenějším katechismem, textem vyznání víry. Nebudeme proto ochotni připustit za své osobní přesvědčení náboženské všecko to, co nějakého jednotlivce v nadšení napadne. Společné vyznání víry obsahuje to, co je skutečně víra církve. Proto církevní autorita na liturgické texty dohlíží, je schvaluje nebo i omezuje. Ale původní námitka se může i nadále rozvinout. Nemodlíme se jenom za to, co je všem vždycky společné. Neprší, zemědělci by se rádi pomodlili za déšť. Začíná školní rok a bylo by dobře doporučit Pánu Bohu výchovu dětí. Když na takové individuální potřeby upozorní pana faráře, často jim odpoví: Pomodlete se soukromě, ve společné modlitbě my se omezíme jenom na to, co je opravdu společné. Ale ani v této zásadě se nesmí upřílišňovat, vždyť i jednotlivec může požádat jiné, aby se pomodlili za něho samého. Aby se tomu požadavku dalo správné místo podporuje se zavedení tzv. modliteb věřících po evangeliu a kázání. Je pěkné, když tam každý může vystoupit a poprosit ostatní, aby se modlili s ním. Zkušenost ovšem ukazuje, že i nad tím musí být dohled, aby se takové osobní prosby nezvrhly např. na propagování politických tendencí. Nakonec tu přichází otázka zvláštních pobožností, které odpovídají mentalitě jedné skupiny věřících, kam není radno přitahovat jiné. Není tedy proti duchu společné liturgie, když se např. koná večerní pobožnost pro matky, jiná pro mladé dívky, jiná pro muže atd. Je dobré, aby se to však dělo v míře. V centru farní modlitby musí zůstat slavení společné liturgie a pevné texty modliteb svátostných. To předpokládá stálost misálu a jednotnost i v jiných základních projevech bohoslužby. Těm, kterým se říká tradicionalisté, se však vytýká, že upřílišňují i v tomto směru. Tak jsme viděli, že se takoví bránili zavedení nové pokoncilní liturgie, i když už byla schválena nejvyšší autoritou. A ještě i dnes jsou ti, kteří chtějí, aby se mše sloužila po staru, podle dřívějšího textu a latinsky. Nemělo by se jim to dovolovat, prohlašují jiní. Ti se pak pohoršili i nad listem papeže, který dává moc biskupům, aby v jistých okolnostech tuto starou liturgii dovolili. Jaký to má smysl? Víme dobře, že se většina věřících nejraději modlí tak, jak se to naučili už v dětství. Je to pěkné, vešlo jim to jakoby do krve. Je tomu tak se všemi zvyky. Babička se ráda obléká po starém a právem požaduje, aby jí to nevyčítali. Ale ona sama docela dobře chápe, že se mladí dnes už tak oblékat nemohou a nekritizuje nespravedlivě nové generace. Podobně se musejí v církvi umět smířit tzv. staromilci s tzv. progresivními. Obojí musejí znát správnou míru, zůstávat přitom ve vzájemné lásce a pochopení. Takové jsou známky dobrého života, který dovede spojit proměnlivost se stálostí, takové jsou i dějiny církve. 56
Kříž a eucharistie Postavil jeden architekt moderní kostel a chtěl pochopitelně slyšet úsudky kritiků. Byli mezi nimi na prvním místě kolegové z povolání a jiní odborníci v umění. Ale o slovo se ovšem hlásili i ti, kterých se stavba týkala bezprostředně, kněží a věřící. Ty ovšem zaujalo celkové pojetí kostela. Architekt je pojímal takto: jeden jednoduchý pohled a soustředění na to, co se tu koná, neodvádějící pozornost nikam jinam. Jsou tu tedy holé betónové stěny, holý kamenný oltář a vedle vztyčený kříž. Mše totiž navazuje přímo na Kristovu oběť na Kalvárii a před tím nesmírným tajemstvím musí ustoupit jiné dojmy. Ale nebyli spokojeni věřící a ani kněz. A mají k tomu co povědět také teologové, protože stavba má vyjádřit to, k čemu slouží. Je to především místo, kde se shromažďují věřící při sloužení mše. Ta pak navazuje přímo na kalvárskou oběť. Kazatelé to podávají takto: Jsi-li přítomen při mši, je to neviditelně a v tajemství, ale v podstatě je to totéž, jako kdybys žil v době Kristově a stál s Pannou Marií a se sv. Janem přímo pod křížem. Výzdoba tomu v gotických kostelích plně odpovídala: velký kříž a oltář pod ním. Inspirace je přímo biblická. Píše sv. Pavel Korintským: „Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“ (1 Kor 10,15-16). „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (11,26). Celou mešní liturgii i jednotlivá gesta někteří autoři vysvětlovali symbolicky jako fáze umučení Páně. Tak např. modlitby kněze před oltářem měly připomínat přípravu Ježíšovu k utrpení, jeho úzkost v olivetské zahradě. Když si kněz umývá ruce, mělo to připomenout Piláta, který si myl ruce při rozsudku atd. Dnes se nám tento způsob rozjímání jeví nucený, titěrný. Hlavně však nás zaráží v těchto pobožnostech jistá nedůslednost. Ve středověku přistupovali věřící zřídka k sv. přijímání. Nedivíme se proto reakci, která chce vidět mši především jako společnou hostinu s Kristem, večeři Páně. Bylo proto potřeba sloučit obojí pojetí. Přispěla k tomu pobožnost k Srdci Ježíšovu. V ní se totiž spojuje obojí: vděčná úcta k utrpení Páně a časté sv. přijímání. Teologicky bychom tuto souvislost vyjádřili jednou větou: Kristova oběť je současně největší dar lidstvu, ta se svátostně vyjadřuje rozdělováním chleba a vína věřícím. Psychologicky to však vede jistému protikladu citů. Když si představíme Spasitele na kříži, jeho utrpení vzbuzuje city soucitného smutku, přijetí daru tak velkého daru naopak má nás naplnit radostí. Jak ten dvojí postoj spojit? Někteří historici liturgie došli k závěru, že se tento protiklad projevil ve dvojí odlišné liturgii západní a východní. Latinská mše by měla být vzpomínkou na poslední večeři s Ježíšem, při které ohlásil své umučení. Východní, zvláště byzantská, má být naopak vzpomínkou na pokrm, který Kristus přijal od apoštolů po svém vzkříšení z mrtvých. Co o tom mínění říci, ať posoudí specialisté. Umělci se nás však ptají konkrétně: Jak postavit kostel, aby jeho struktura vyjadřovala jak účast při oběti Kristově, přítomnost pod křížem, tak i radostnou účast na hostině? Mohl by je inspirovat i tu sv. Pavel, když si všimneme toho, co hned následuje po textu, který jsme citovali o účasti na těle a krvi Kristově. Hned na to apoštol přidává: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?“ (1 Kor 10, 17-18). Z toho plyne, že je jednota církve první a nejdůležitější prvek daru, spojený s Kristovou obětí. Není to snad naznačeno tím, že i ve středověku umělci neopomíjeli 57
umístit pod kříž alespoň dva hlavní představitele Božího lidu, tj. Pannu Marii a sv. Jana? Ti dva nechybějí ani na starých ikonách ukřižování. Tato přítomnost církve při Kristově oběti se ovšem v různých krajích a okolnostech na obrazech různě rozmnožovala. Zajímavé jsou po této stránce některé ikony ukrajinské. Ten, kdo dal obraz namalovat, si přál, aby tam vedle Panny Marie a sv. Jana stál portrét i jeho samého a jeho příbuzných. Chtěl tím zřejmě naznačit, že chce on sám spolu se svými být přičleněn k jednotě vykoupených, k mystickému tělu církve pozemské a nebeské. Jinde přidávali malíři nebeské světce podle různých měřítek: patrony kostela, země, řeholní společnosti atd. Albrecht Dürer, který měl namalovat obraz všech svatých, vybral z nich hlavní typy: jednoho biskupa, jednoho mnicha, jednoho mučedníka atd. a uprostřed nich vévodící kříž. Takový je ostatně i motiv byzantské ikonostase, stěny před oltářem. Nahoře je kříž, ale pod ním řady světců podle liturgických návodů a přitom bohatě vyzdobených. Jeden věřící ze západu, který si prohlížel vnitřek východnímu kostela, namítl skepticky knězi, který mu jej vysvětloval: „Proč tu stěnu tam vpředu neodstraníte? Není vidět na oltář.“ Dostal odpověď: „Ta stěna s obrazy je tam proto, abychom lidskýma očima viděli to, co se na oltáři neviditelně děje.“ Podle Dürera je obraz Krista na kříži symbol spojení. Ital Taddeo Bartoli, ze 14. století, naopak znázornil ukřižování jako symbol rozdvojení. I tu uprostřed obrazu stojí vysoký kříž, který symetricky rozděluje seskupení osob, barev, stínů. Kristu po pravé straně stojí Panna Maria, někteří učedníci, setník Longin, pohan, který vyznal, že byl ukřižovaný opravdu syn Boží, a ještě jiní. Všichni upřeně hledí ke kříži. Po levici stojí židovští kněží a zákoníci, skupina vojáků, a ti se obracejí ke kříži zády, hledí kamsi jinam. Postoj ke kříži je tu tedy rozpoznávacím znamením, kam kdo patří. V této funkci se ostatně vyskytuje znamení kříže i v denním životě. Domy, označené křížem, byly postaveny k účelům církve. Kříže u cest označují, že jsme v křesťanské zemi. Je tedy na dobrých křesťanských umělcích, aby hledali při stavbě kostela vhodný soulad. Ten je potřebný v duchovním životě. Často se znamenáme znamením kříže. Je to gesto obvyklé, patří k dennímu životu. Ale musí dostat i centrální význam v našem postoji k bohaté skutečnosti, která nás obklopuje.
Pane, nejsem hoden Eucharistie je původem slovo řecké a znamená poděkovat za dar. Kristovo tělo, které dostáváme při sv. přijímání, právem považujeme za největší dar, jaký dostáváme. Proto se upřímně modlíme: „Pane, nejsem hoden.“ Co si přitom doopravdy myslíme? Kdo je a kdo není něčeho hoden? Film Píseň o Bernardetě podle známého Werflova románu začíná scénou ve škole. Přijde místní duchovní a rozdává obrázky děvčatům, které se připravují na první svaté přijímání. Řeholní sestra, která je učila katechismu, Bernardetě obrázek zabaví: „Není ho hodná, nenaučila se katechismus.“ A přece o něco později byla Bernardeta hodná, aby viděla Pannu Marii a dnes je kanonizovaná světice. Jak je často pochybný náš úsudek o lidech! A přece si musíme nějaký úsudek o lidech udělat. Setkáváme se s tím problémem každý den. Rozdává se např. státní podpora, vyplácejí se peníze. O jednom řekneme: „Tomu dejte!“ O druhém usoudíme: „Ten si toho nezaslouží, není hoden.“ Podle čeho tak 58
usuzujeme? Odměna se dává buď za práci nebo za dobrou vůli. Řekne-li se, že je někdo nehoden, znamená to že nepracoval anebo že nemá ani dobrou vůli pracovat. Dá se tento pracovní poměr přenést i na náš poměr k Bohu? V teologii se diskutuje otázka tzv. zásluh. Můžeme si zasloužit věčnou blaženost, nebe, Boží pomoc? Setkáváme se tu s dvojím protichůdným postojem. Z jedné strany nepochybujeme o tom, že je Bůh spravedlivý soudce, že trestá zlé a odměňuje dobré. Nenechá bez odměny ani sklenici vody, podanou z lásky. Z druhé strany vidíme, že je naprosto neúměrná nekonečná odměna a nepatrný lidský skutek. Je tedy lepší říci, že všecko, co od Boha dostáváme, dar Boží milosti, kterého nejsme hodni. Dají se tyto dva odlišné postoje smířit? Jak protestantští tak i pravoslavní bohoslovci mají ke slovu „zásluha“ odpor. Ruší je tu představa jakési nebeské banky, kde mají lidé vklady, které si po smrti vyberou. Tento předsudek je tak silný, že i katolíci omezili užívání tohoto výrazu. Tak se např. ve zpovědi po rozhřešení kněz modlíval: „Zásluhy Panny Marie a všech svatých ať ti jsou k odpuštění hříchů, k rozmnožení milosti a k odměně věčného života.“ V dnešním formuláři je slovo zásluha nahrazeno termínem: „Přímluvy Panny Marie a všech svatých...“. Výraz „zásluha“ je ovšem obrazný a u každého přirovnání si musíme uvědomit, co jím chceme vyjádřit. V době tridentského sněmu církev vystoupila na obhajobu zásluh pro věčný život. Odvolávali se autoři především na podobenství o dělnících na vinici (Mt 20.116). První z nich ujednali s pánem odměnu za práci: jeden denár. Pracovali, svůj plat si večer zasloužili. Ti další, kteří pracovali daleko méně a dostali také denár, si ovšem celý plat nezasloužili. Měli tedy říci: „Pane, nejsem hoden, nezasloužím si.“ To, co dostali, byl dar milosti. Ale můžeme před Bohem rozdělovat lidi na hodné a nehodné? Vždyť se před přijetím eucharistie modlíme všichni: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel.“ Setník, který byl pohan a který tato slova řekl, jak o tom čteme v evangeliu, si byl vědom, že nemá na Kristovu pomoc stejný nárok jako synové vyvoleného národa. A přece jej dal Ježíš za příklad i židům a církev jej dodnes dává za příklad všem křesťanům. Abychom lépe pochopili smysl otázky o zásluhách, musíme si nejdříve uvědomit dávné diskuse, které vedla katolická církev s pelagiány v době sv. Augustina. Pelagiáni věřili, že se může člověk vlastními silami dopracovat k tomu, aby zachoval Boží přikázání a tak dosáhl odměny v nebi. Proti nim sv. Augustin právem zdůrazňoval nutnost milosti. Sami dokážeme hřešit. To však, že žijeme dobře, je Boží dar. Církev se ovšem úředně postavila na stranu sv. Augustina. Musí se tomu ovšem správně rozumět, uvědomit si, co je napřed a co je potom. V profánní zkušenosti je tomu tak, že se napřed pracuje a pak přijde odměna. Platí se až po práci. Ve službě Boží je tomu obráceně.Začíná se darem. Bůh nám dává milost na počátku, a to v různé podobě: je to zdraví, síla, poznání, pomoc i svátostná. S tím vším pak spolupracujeme. Teprve z této spolupráce vzniká zásluha. Spojí se tak dvojí protichůdné tvrzení v jedno. Udělám něco dobrého. Je to Boží dar? Je. Bez milosti bych ani nezačal ani nedokončil. Je to však i má zásluha. Spolupracoval jsem s milostí. Nenechal jsem símě Božího vnuknutí, aby uschlo v tvrdé půdě (Mt 13,5). Kdo spolupracoval, dostane odměnu. Ale i v tomto případě si musíme odvyknout myslet profánně. V pracovním poměru dělníka a zaměstnavatele je odměna něco jiného než práce, kterou dělá. Pracuje např. dělník u stroje v tiskařském závodě. Na konci týdne 59
nebo měsíce za to dostane peníze. Malíř maluje obraz na prodej. I zde je práce štětcem odlišná od bankovek, které mu vyplatil kupec. Něco jiného ovšem je, když maluje obraz pro sebe, pro svůj byt. Tam je jeho odměnou obraz sám, který namaloval, jeho krása. Podobná je i odměna, kterou očekáváme za práci pro Boha. Zdokonalujeme tím Boží obraz, který nosíme v duši, zušlechťujeme tím vlastní život věčný. Největší námitku však proti pojetí zásluh měli v době reformace autoři v otázce odpustků. Jakpak může církev rozdávat zásluhy jedněch druhým. Zásluhy Panny Marie a svatých se mohou stát zásluhami mými, když se pomodlím tzv. odpustkovou modlitbu? Kdyby tu šlo o peníze, bylo by to sice možné, ale bylo by to směšné. Bylo by to vybírání v nebeské bance z cizího konta. Řekli jsme však, že je pravá zásluha zdokonalení Božího obrazu v duši. To se děje láskou k Bohu a k bližnímu. Láska pak je vždycky dobro společné. Kdo miluje stále přijímá i dává. Zásluhy duchovní jsou jednotlivců i všech. Život Boží roste společně do plnosti Kristovy (Ef 4,13). Dostanou tedy nakonec všichni Boží dělníci jeden nedělitelný pravý denár. Je to dar všech všem a výsledek práce pro sebe i pro druhé, spolu s Bohem v jeho království.
Pán s vámi Kolikrát slyšíme v kostele toto pozdravení! Kněz se tak obrací k lidem, když jim má něco důležitého sdělit. Že je to pozdrav prastarý, pozorujeme v Bibli Čteme např. v knize Rút (2,4), že Boaz, majitel pole, se šel podívat, jak pracují jeho ženci. Pozdravil je: „Pán s vámi.“ Odpověděli: „Pán ti žehnej.“ Jak tomu Židé rozuměli? Byli všeobecně přesvědčeni, že Pán, Hospodin, Jahve, je jim privilegovaně blízkým. Pozorovali to především na tom, že je chrání od nepřátel, kterých měli mnoho a kterým by se sami neubránili. Bez zvláštní pomoci Hospodina by nevyšli z Egypta, neokupovali by slíbenou zemi. Tak malý národ by neudržel svou nezávislost uprostřed okolních mocností. Ale kladl si podmínky: Budu s vámi, zachováte-li moje přikázání, ne-li, opustím vás a upadnete do neštěstí. Je tedy s nimi, ale nemohou jej vidět, zemřeli by. Přesto však byl k některým vyvoleným jedincům bližší, mluvil s nimi jako osoba s osobou. Takový byl Mojžíš a ostatní proroci. Byla to tedy blízkost, kterou bychom mohli nazvat dialogální, v rozhovoru. Tu se zmenší bázeň z autority a začíná přátelství. Je určeno k tomu, aby se stalo intimní. Pán chce zůstat svému lidu tak věrný, jak věrný je ušlechtilý manžel své nevěstě, a to i kdyby ona pochybila. Dojímavě líčí Hospodinovu lásku prorok Ozeáš. V tomto symbolickém duchovním smyslu je potřeba vyložit i Píseň písní, kde se zamilovanost tělesná stala obrazem věčné lásky božsko-lidské. Biblické obrazy jsou podobenství a příslibem vyššího uskutečnění. Manželství je jednota dvou osob. V Kristu se přirozenost lidská a božská spojila v jedné osobě božskolidské. V manželství dvě osoby pracují spolu. V Kristu se činnost Boha a člověka slila úplně v jedno. To, co Ježíš vykonal jako člověk, to současně vykonal i Bůh. Dosvědčil to výslovně: „Amen, amen pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co činí Otec. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn“ (Jan 5,1). Když někdo pozdravil Ježíše „Pán s tebou“, mohl by mu odpovědět: „Navěky je“.
60
První církevní koncily se soustředily na to, aby tuto pravdu víry uhájily a objasnily proti všemu umenšení. Byly si také vědomy, že z toho plynou závratné důsledky pro nás všechny. Když začal Ježíš svou veřejnou činnost, lidé se ptali: Kdo je on, že jedná takto? V našem případě se můžeme ptát my sami: Kdo jsme my? Potřebujeme to vědět, abychom posoudili, jaké činnosti jsme schopni, jaké máme k tomu schopnosti. Začněme tedy analýzou toho, co je nejjednodušší. Pro všechny platí všeobecné pravidlo: Modli se a pracuj. Dobrý křesťan začíná svůj den ranní modlitbou. Pokřižuje se a řekne krátkou modlitbu, někdy pozorně, někdy roztržitě. Stane se tím něco ve světě? Díváme-li se na věc čistě rozumově, jsme donuceni říci, že se nestane nic. Těmi málo slovy se ani lístky na stromě nezachvějí. A přesto se nám zdůrazňuje v katechismu a ve všech kázáních, že se modlit máme a že je to důležité. Není to iluse? Byla by to, kdybychom zůstali u předpokladu, že ta slova říkáme my sami. Víra nás však učí něco daleko víc: když se modlíme upřímně, modlí se s námi i Duch svatý. Posílena Duchem se naše modlitba stává silou, která hýbe světem. Jsme tu tedy činní my a je i Pán s námi. Slabý člověk a silný Bůh se spojili v jedno. Je tomu tak jenom při modlitbě? Víc času než modlitbou zaplníme prací, potěšitelnou nebo i nepříjemnou. Práce šlechtí člověka, říká přísloví. Ale tuze tomu nevěříme. ?Podívejte se na mne, jak jsem zušlechtěný!? prohlásil posměšně dělník invalida, který čekal v nemocnici na ošetření. Kolik prací se nepodaří a i ty, co se podaří, jak málo znamenají v celém světě! Víme, že Ježíš strávil asi třicet let v domě dělníka pracujícího s dřevem v zapadlém městečku Nazaret. Co se tím přihodilo? Evangelium nám nepoví, co konkrétně vyrobil, ale ujišťuje nás, že to byla práce pro spásu celého světa, protože v té lidské práci sestoupila na svět činnost Boží. Pán byl s ním tak spojen, že mohl říci: Já a Otec jsme jedno, „co činí Otec, stejně činí i jeho Syn“ (Jan 5,19). Ale co my ubozí lidé? Křtem jsme se stali i my adoptovanými Božími syny. Je tedy Bůh s námi ve všem, co děláme. Musíme ovšem dbát o to, abychom i my z naší strany s ním zůstali spojeni. Pak každá naše práce, i když je prostá a zdá se bezcenná, má nadpřirozenou sílu. Hnutí, které dostalo jméno Apoštolát modlitby, usiluje o to, aby si široké vrstvy křesťanů víc a víc uvědomovali tuto radostnou víru. Viděl jsem např. takové vývěsky. Na jedné byl obraz lékaře chirurga, který operuje a v jeho obličeji pozorujeme silné soustředění. Pod obrazem čteme nápis: Velké napětí? Je potřebné k tomu, abys zachránil tělesný život člověka. Obětuj svou práci Bohu a zachráníš i duši svého pacienta. Na jiné vývěsce byl obraz ženy, která umývá schody domu a utírá si pot z čela. Pod tím je nápis: Dřina, ale to nutné aby byly schody čisté. Obětuj svou práci Bohu a budeš tak očisťovat i duše těch, kdo po těch schodech chodí. Z těch málo poznámek si můžeme uvědomit radostnou skutečnost, že má lidská modlitba a lidská práce nedozírnou sílu ve světě, když usilujeme o to, abychom zůstali ve spojení s Bohem. Je to vnitřní přesvědčení, navenek k tomu stačí opravdu jenom malá modlitbička, po případě jenom znamení kříže. Modlíme se a pracujeme my, ale ne my sami, je Pán s námi. Je ta práce ještě naše? Je celá naše a celá Boží. K objasnění dávají příklad. Píše otec synovi dopis. Píše jej hlava nebo ruka? Píše jej myšlenka z hlavy rukou. Kdyby dopis psala ruka bez hlavy, byla by tu jenom čmáranice. Když je naopak ruka spojena s hlavou otce, možná je v něm i odkaz dědictví. K psaní dějin světa Bůh Otec používá i naší i hlavy i našich rukou. Vzpomeňme si na to, kdykoli v kostele uslyšíme pozdravení „Pán s vámi“. Pán chce být opravdu všude s námi. 61
Kněz - učitel Ve všech civilizovaných zemích chodí dnes děti do školy, dorůstají pod dohledem mnoha učitelů. Dříve mívali ve šlechtických rodinách učitele jednoho, pokud možná nejlepšího. Obojí způsob má své výhody i nevýhody. I Kristus vystupuje jako učitel. Tak jej oslovovali: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy“ (Mt 22,16). Proč vlastně potřebuje člověk ke svému vývoji učitele? První poznání ovšem pochází z osobní zkušenosti, z toho, co jsme Homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy při eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 29. června 2009. viděli na vlastní oči a o čem jsme sami uvažovali. Je to poznání živé, ale velmi omezené. Musí nám je doplnit zkušenost druhých. Žijeme ve společnosti kulturní, která posbírala zkušenosti a myšlení miliónů jiných a stále se vyvíjí. Odborný učitel nám hlavní výsledky toho vývoje zprostředkuje, protože studoval, učil se dlouho a systematicky. Přesto však i on je omezen, specializuje se v jistém oboru. Proto už dítě se setkává s různými učiteli v různých oborech. Kdo má být naším učitelem v náboženství? Jde tu o poznání Boha a všeobecně řečeno rozlišení dobra i zla. I v tomto oboru je naším prvním učitelem vlastní zkušenost. Máme pro to i zvláštní smysl „svědomí“. To nám od počátku říká v srdci, co má pro nás platit jako dobré nebo zlé. U dětí se probouzí ten hlas velmi průzračně. Měl by tedy stačit k poznání Boha. Když byl Adam stvořen, v ráji neměl jiného učitele a přesto hovořil přímo s Bohem, slyšel jeho hlas v ranním vánku (Gn 3,8). Bohužel se tento čistý pramen mravní zkušenosti hříchem zakalil, jeho světlost se zatemnila. Bůh však člověka ani po vyhnání z ráje neopustil. Některé lidi osvítil zvláštním světlem, stali se vidoucími, co je dobro a zlo. To osvícení nebylo jenom privilegium pro ně samé. Byli posláni, aby to, co sami viděli, řekli jiným, aby o tom „rokovali“, stali se tedy proroky. Ve Starém Zákoně bylo proroků mnoho, existují ještě dnes? Svatý Pavel přeje všem křesťanům, aby měli, pokud je to možné, prorocký dar všichni: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči...Ten, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení“ (1Kor 14,1n). Kdo to je pro nás dnes konkrétně? Pro dítě je to bezesporu matka. Od ní se má naučit první modlitbičky a dostat 62
napomenutí, když se pomýlí v tom, co se smí a nesmí. Vedle matky tu zastávají učitelskou funkci všichni dobří lidé, kteří tvoří lidské prostředí životní. Ale zvláštní prorockou funkci svěřil Kristus církvi, která se stala matkou učitelkou všech věřících. Kde má základní školu, ve které vyučuje? Je to především kostel, ve kterém se slouží liturgie a kde se společně modlíme. Vyjadřuje se to tradicionálním principem: věříme to, co se modlíme. Liturgie mluví slovy a gesty, je jakoby viditelným kázáním. Zvláštní důraz na tu viditelnost víry dává především církev východní, Na Západě se spíš zdůrazňuje duchovního poučení kázáním. Obojí však patří k sobě. Již v prvních dobách křesťanských to vysvětlil Origenes takto: v eucharistické bohoslužbě sestupuje na oltář Kristus pod způsobou chleba a vína, v první části liturgie k nám sestupuje pod způsobou slova Božího. Máme tedy stálé školní vzdělaní v našich chrámech. Je dobré, když si při této příležitosti připomeneme jako poznámku něco, co je problémem všem pedagogům dnešní doby. Mluví se o tom na různých odborných zasedáních. Jde tu o otázku hodnoty hlásané pravdy. Dnešní mládež, konstatují pedagogové, si odnáší ze školy velké množství nových poznatků, ale nechápou, co si s tím mají počít v životě. Většinu z toho hledí co nejdříve zapomenout. Jak to udělat, aby to naučené mělo pro ně i životní hodnotu? Na jednom velkém kongresu propagovali pedagogové tzv. pracovní metodu: nehlásat jenom pravdu, ale vytvořit takové prostředí, aby ji společně všichni hledali. K tomu také vybízí instrukce liturgické obnovy v církvi. Nemá tu sloužit kněz sám a lidé jenom pasivně přihlížet, má tu být společná radostná účast všech. Druhá rada, která vyšla od pedagogů je následující: pravou hodnotu dostávají věci, když je přijímáme jako milý dar od osoby, kterou máme rádi. Při vyučování náboženství je tou osobou sám Kristus. Chápeme-li katechismus jako slova od něho samého vyslovená přímo k nám, hned nabudou pravou hodnotu osobní. Slova pochopená osobně mají okamžitě ohlas v životě. Jde zase o všeobecnou otázku o poměru nauky a praxe. To, co je jenom v hlavě a nepronikne do rukou nic nepostaví. Proto studující techniky, lékařství, učitelství prodělávají na dokončení studia praktické kursy. Dobří katecheté zkoušejí tu metodu i v náboženství. Tak např. jeden mladý kněz, který připravoval děti k prvnímu sv. přijímáni, to zařídil takto. Řekl jim takto: „Z oltáře přijde Kristus k vám se svými dary. Musíte mu darovat také něco i vy. Když uděláte nějaký dobrý skutek lásky, napište to na malý lísteček a vložíme jej do velké společné obálky.“ Stala se nakonec velmi objemná, lístečků v ní bylo mnoho a při mši, při které bylo první přijímání, dvě družičky přinesly tu obálku a položily ji před oltář. Přesto však je problém teorie a praxe jiný než v technice. Inženýři musí nejdřív dobře ovládat zákony techniky a pak teprve je mohou uvést v praxi. V hudební nauce to nejde tak snadno. Kdo nikdy nezpíval a na žádný nástroj nehraje, těžko může studovat na hudební konservatoři. V náboženství je to ještě těžší. Tu je hlavním zákonem láska. Kdo nikoho nemiluje, nikdy nepochopí, co láska je. Bůh je láska (1 Jan 4,8). Čistě teoretickým výkladem se tedy nauka o něm stává mrtvou literou, která toho pramálo poví o Boží pravdě. Proto už stará mnišská tradice stanovila, že v poznání Boha praxe předchází teorii. Nedivíme se tedy, že prostí lidé, kteří zbožně žijí, jsou velmi účinnými učiteli náboženství spolu s odbornými kněžími. Všichni v jednotě tvoří jednu církev. Ta pak ve své upřímnosti je schopna přemoci všechno pokrytectví světa. 63
Historie podivické farnosti sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Spolupatronů Evropy
Až do roku 1911 patřila obec Podivice matričně i duchovně k farnosti Pustiměř. Veškeré obřady jako svatby, křty či pohřby se vykonávaly v Pustiměři, kam vedle Podivic, Zelené Hory a Radslavic kdysi patřily i Studnice. Obtíže spojené s církevními obřady vykonávané pustiměřskou duchovní správou postupně vedly k tomu, že se roku 1891 započalo se shromažďováním prostředků na stavbu vlastního kostela. Dne 23. března toho roku odevzdal před starostou Karlem Pospíšilem rolník Jan Pospíšil č. 52 obecnímu úřadu do správy 50 zl. a k tomu úrok od roku 1871 jako začátek fondu na stavbu kostela. Obecní úřad pak ročně věnoval na tento účel nájemné z honby asi 25 zl. a též výtěžek z obecní sýpky. Myšlence této přál i tehdejší farář v Pustiměři P. Buček, který založil fond na samostatnou duchovní správu v Podivicích. 64
11. února roku 1900 při zasedání obecního výboru prohlásil Libor Pospíšil č. 50 jménem svým i jménem své choti Žofie, že daruje stavební místo pro stavbu kostela na svém pozemku parcele č. 104 o výměře 27,7 árů v tehdejší ceně 1000 K. Zpráva tato byla s nadšením přijata a v novinách uveřejněná. V roce 1904 dne 18. prosince věnovala zdejší rodačka sl. Anna Krejčí na stavební fond kostela 600 K. V důsledku rostoucích sbírek a úpisů byl na valné hromadě dne 5. dubna 1908 ustaven zařizující kostelní výbor, jehož předsedou byl zvolen František Matoušek č. 66. Pomoci na tomto díle se ochotně ujal Mons. Dr. Antonín Stojan a dp. děkan Mořic Surma z Pustiměře, za což byli jmenováni čestnými občany Podivic. V roce 1909 byl stav jmění na stavbu kostela uspokojivý, a tak občané začali připravovat materiál na stavbu. Ze Sněhotic bylo přivezeno 150 m3 písku, od knížete Lichtenštejna 90 m3 dřeva a na Trávníku bylo vypáleno 100 000 cihel. Plán stavby vyhotovil za 1 500 K brněnský stavitel Leopold Jungman a vnitřní úpravu vypracoval brněnský architekt P. Fischer. Dne 9. září zadává se ofertním řízením stavba kostela, což obdržel p. František Mazáč, stavitel z Kroměříže. Dne 17. října v pondělí po císařských hodech byl přivezen základní kámen, který daroval majitel kamenolomu z Kopčan. Základní kámen byl ve slavnostním průvodu od myslivny č. 1 dopraven na staveniště, kde byl 65
posvěcen proboštem Dr. Stojanem. Vzdor chladnému podzimu stavba kostela slibně pokračovala a dne 11. listopadu 1910 byla v Podivicích oslavena roveň na stavbě kostela. Po zimě se začalo se stavbou věže, na niž byly dne 6. dubna dovezené zvony. Na Velký pátek ve tři odpoledne spadl vlastní vinou z lešení z výšky asi 17 m svobodný zedník Josef Foltýn z Bojanovic u Kroměříže a o římsu si zlomil páteř. Tomuto těžkému zranění v říjnu toho roku v domě svých rodičů podlehl. Kolaudace dokončené stavby kostela byla provedena zeměpanskou komisí dne 2. srpna 1911. Dne 3. září byl kostel slavnostně vysvěcen P. Dr. Antonínem Cyrilem Stojanem. Toho dne se sjelo na 7 000 hostů, kněží bylo přes 13 z celého okolí, přijel i vyškovský hejtman Dr. Wiener a úřednictvo statku s ředitelem Fr. Homolkou. První mše svatá byla 66
sloužena našim rodákem Aloisem Krejčím, katechetou ve Velkém Meziříčí. Odpoledne následovala veselice v obou hostincích. O tři měsíce později, dne 3. prosince 1911 P. Mořic Surma posvětil nový hřbitov.
Dne 14. ledna 1913 výnosem Ministerstva kultu a vyučování č. 49.019 byla povolena farnost v Podivicích. Dne 27. listopadu byl vypsán konkurz na faráře v Podivicích a 26. února následujícího roku byl za krásného počasí v naší obci přivítán náš první pan farář, dp. P. Augustin Bajer, který se narodil r. 1873 ve Šternberku na Moravě. Od té doby působilo v Podivicích až do vystěhování obce v roce 1941 šest stálých kněží: 26.2.1914 až 31.12.1926 dp. P. Augustin Bajer 31.3.1927 až 17.3.1932 P. Josef Hut (narozen v Loučce u Litovle r. 1881) 11.9.1932 až do počátku srpna 1937 P. Jan Losík (narozen v Seničce u Litovle r. 1886) Od srpna 1937 do 31.10.1938 P. Petr Neduchal. Od listopadu 1938 do počátku srpna 1941 P. Josef Rýpar, který se k nám přistěhoval z pohraničního Víznberku. 67
fresky v presbytáři (dole)
68
oprava kostela (nahoře)
Zbývající 3 měsíce před vystěhováním obce zde působil P. Josef Ambroz, rodák z Určic. Nedělní mše 17. listopadu roku 1941 byla tou nejsmutnější mší v naší historii – páter Ambroz udělil poslední požehnání svým farníkům, kteří museli nechat své domovy a kostel až do konce války opuštěné. Všichni plakali i četník ze zdejší stanice plakal dojetím. Zvony byly podle tehdejšího nařízení sundány a zrekvírovány pro válečný průmysl. I když naši občané měli po návratu do Podivic roku 1945 plno starostí s opravou svých domů, hned se začalo s obnovou našeho kostela. Z Pustiměře se dovezl uschovaný oltář, tak aby se Cyrilometodějské hody oslavily již v našem kostele. V roce 1947 se přikročilo k opravě varhan. Celková vnitřní oprava byla provedena v roce 1969. Tehdy bylo po dědině vybráno během dvou roků 70 000 Kčs a rodáci na opravu přispěli dalšími 11 500 Kčs. Po dokončení vnitřních oprav kostela začal páter Václav Žákovský uvažovat o opravě fasády, střechy, okapů a fary. S touto velkou opravou se započalo v květnu 1987 a veškeré venkovní práce na našem kostele byly dokončeny následujícího roku. Bohužel nebylo dáno páteru Žákovskému dlouze se těšit z vykonaného díla, protože 10. května roku 1989 zemřel. 69
Na jeho místo v červenci toho roku přišel P. Josef Beníček, který následujícího roku zavedl v kostele ozvučení a akumulační kamna. V roce 1991 odešel otec Beníček do Říma na postgraduální studium a na jeho místo přišel P. Vlastimil Bartoň, který u nás působil až do 10.1.1995. Po ukončení doktorandského studia na římské Gregoriánské univerzitě se do Pustiměře vrátil otec Josef Beníček, který spravuje naši farnost dodnes.
Poslední velkou událostí v historii našeho kostela se stala instalace 3 nových zvonů z dílny rodiny Ditrichových z Brodku u Přerova a obnova zvonu stávajícího. Pořízení zvonů bylo financováno místním rodákem panem Vladimírem Grygarem, občané hradili jejich technické vybavení (zavěšení a elektropohon: 30.000,-Kč/zvon). Dne 24.5.1998 byly tyto nové zvony slavnostně požehnány olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem a při slavnostní mši svaté do věže zavěšené, takže ještě i pan arcibiskup se mohl těšit z jejich krásného bití.
„Nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane“. 70
Posvěcení chrámu (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
S Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J. a P. prof. Richardem Čemusem, S.J. v kostele sv. Antonína v Papežské koleji Russicum, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 10. června 2007.
V prvních křesťanských dobách, když se pohané setkali s novým křesťanským hnutím, divili se, že tito věřící nestaví chrámy. Dostalo se jim této odpovědi: My věříme v Boha, který je všude, všude se můžeme modlit. Farizej nebyl vyslyšen v chrámu, ale dobrý lotr i na kříži. Toho mínění jsme ovšem i my. Ale nezdálo se to přirozené pro stará náboženství. Tam předpokládali, že bohové nejsou všude, že bydlí jenom na některých místech, obyčejně nepřístupných, v tmavých lesích nebo na vysokých horách, na Olympu. Postavit jim pěkný chrám bylo jakoby je přilákat k sobě, přisvojit si jejich pomoc. Jak se k tomuto problému stavěl Starý zákon? Zakázány byly obrazy a sochy Boží, zakázány byly i oběti na pahorcích. Jahve bydlí na nebesích nebes, tj, výš než viditelné nebe. Je tedy naprosto nepřístupný. Chtít se k němu dostat je stavět babylonskou věž, co končí tragicky. Tím vypravováním se uzavírá prvních 11 kapitol Genese, které bychom nazvali dějinami lidstva. V ráji žil člověk ve spojení s Bohem, slyšel ho v ranním vánku. Ztratil však hříchem jeho blízkost, marně ji nyní hledá. A bez Boha nedosáhne ani toho, oč lidsky usiluje: sjednocení lidí a vybudování velké světové říše. Dvanáctou kapitolou začíná historie Izraele, jednoho vyvoleného národa, který je na počátku jenom prostým kmenem beduínů s banálními událostmi. Dva bratři, Ezau a Jakub, se pohašteří o dědictví. Jakub utíká ze země a na cestě má sen. Vidí žebřík sestupující z 71
nebe a Bůh k němu mluví. Není to nějaké vyvolené místo, spal na cestě s kamenem pod hlavou. Proto žasne: „Nevěděl jsem, že je Bůh zde.“ Nebyl tam, ale nečekaně sestoupil. Tím začíná jeden z hlavních motivů Starého zákona. Nepřístupný Bůh sám čas od času sestupuje k lidu na různých místech: v hořícím keři, na vrcholku hory Sinaj, hlavně pak v jeruzalémském chrámu, který byl postaven ne jeho rozkaz. Proto je to místo svaté. Jak je tomu v Novém zákoně? Bůh pokračuje ve svém sestupu dokonalým způsobem. Na Marii sestoupí Duch svatý a ona porodí člověka, který je svatý, Bohočlověk. Starý jeruzalémský chrám, který byl předobrazem tohoto tajemství, má být podle proroctví Kristova zbořen, jeho posvátná opona se sama roztrhla v hodinu Kristovy vrcholné oběti. A i učedníci Ježíšovi prožili podobnou zkušenost. Duch svatý na ně sestoupil v Jeruzalémě po smrti Spasitelově. Na počátku se chodili modlit do jeruzalémského chrámu, ale pak si uvědomili, že pravý chrám je u nich samých.Proto jim píše sv.Pavel: „Nevíte, že jste chrámem a že Duch Boží přebývá ve vás?“ (1 Kor 3,16). Této Boží přítomnosti si byli křesťané vědomi zvláště při společných shromážděních, při lámání chleba, ať se to dělo kdekoli, v katakombách nebo v soukromých domech. Ale když v době Konstantinově dostali v říši svobodu, začali pro tak svaté úkony stavět i ony chrámy. Starý historik Eusebius tu změnu popisuje jako nový den, kde ve svitu nového světla se staví chrámy pravému Bohu, větší a krásnější, než byly pohanské. Přirozený cit vede k tomu, že se forma nové budovy přizpůsobuje cíli, pro který se staví. Dává se jí symbolický tvar. Jaké jsou nejstarší symbolismy chrámové stavby? Představuje se především jako loď plující k východu. Východ je obraz ráje a strana vycházejícího slunce, tj. Krista, jehož druhý příchod očekáváme. Oltář je vyvýšené místo, obraz nebe. Kněz k němu vystupuje, protože Kristus nám otevřel brány nebes. Ve východních kostelích je sice zakryt ikonostasí, ale její dveře se otvírají, kdykoli kněz čte Boží slovo nebo nese lidem nebeský chléb, eucharistii. Oltář je i místo oběti, kde dáváme dary Bohu a kde Bůh se dává nám. Obětujeme Bohu Otci pod způsobou chleba a vína jeho vlastního syna a Bůh ho zase dává nám, abychom byli syny Božími. Je tedy chrám místo privilegované, kde k nám sestupuje Bůh v Kristu a s Kristem. Je to místo svaté, místo Kristovy oběti, určené k tomu, aby posvětila celý svět na konci věků. Proto je stavba a výzdoba chrámu symbolem nového nebe a nové země, posvěceného světa. V kopuli začali křesťané umísťovat obraz vševládnoucího Krista na trůně. Sloupů, které střechu drží, dávali často dvanáct jako obraz dvanácti apoštolů, sloupů církve. Stěny se naplňovaly obrazy světců, protože v Božím království zemřeli, žijí a modlí se spolu s námi. Je tedy chrám i místem jednoty církve. Sám Ježíš to předpověděl: „Kde jsou dva či tři shromážděni v mém jméně, tam jsem i já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Je zajímavé jak tento verš evangelia vysvětluje ruský spisovatel Gogol. On totiž mimo proslulých románů napsal také knížku s titulem Vysvětlení božské liturgie. My obyčejně vykládáme text evangelia takto: Dřív než vstoupíte do chrámu, smiřte se, sjednoťte se navzájem, aby byl Kristus uprostřed vás! Gogol ukazuje i opačnou stránku této skutečnosti. Prakticky lidé vstupují do kostela se svými myšlenkami a svými vlastními problémy. Dají-li se však v chrámu vést společnou modlitbou a zpěvy, nenápadně zjistí, že myslí na to, co se všichni modlí. Chrámové bohoslužby nás tedy sjednocují tak, aby mezi nás přišel sám Kristus. Je tedy chrám místo tak svaté, že jeho zneuctění je svatokrádež. 72
Boží služebník Antonín Cyril Stojan Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech. Hned od počátku svého kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a organizoval obnovu tohoto poutního místa. Druhým důležitým místem na mapě jeho duchovního života byl Velehrad, který prezentoval jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů. Důvodem organizování velkých poutí na toto místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít. Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí, jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo, nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí. Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“ Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „Kněz veliký, který za života svého podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám... Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v ohni.“ (Sir 50, 1-9). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než bráti.“ (srov. Sk 20,35) 73
Důležitější než místo odpočinku je však, podobně jako u sv. Metoděje, jehož hrob marně usilují najít generace hledačů, Stojanův živý odkaz:
Modlitba u sarkofágu Božího služebníka Antonína Cyrila Stojana v Královské kapli na Velehradě, PEREGRINATIO AD MEMORIAM DIEI NATALIS, 16. dubna 2011.
Nejvýraznější stopou je snaha o dialog, kterou dokázal konkrétně uplatňovat mnohem dřív, než k takovéto otevřenosti dozrála celá církev a deklarovala ji na II. vatikánském koncilu. Stojan měl široké srdce a dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“ Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost (spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu. Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným 74
konfliktem. Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců.
Modlitba za blahořečení Božího služebníka Antonína C.yrila Stojana (1851 - 1923) Všemohoucí Bože, skrze spolupatrony Evropy sv. Cyrila a Metoděje jsi dal slovanským národům poznat Tvé jméno. Pane, obdivuhodný ve svých svatých, na jejich přímluvu připoj k zástupu nebeských ochránců ke slávě na oltáři také svého věrného služebníka Antonína Cyrila Stojana. Panno Maria, Matko jednoty, on ve Tvé svatyni čeká na své vzkříšení a svou oslavu. Tobě zasvětil všechny své nadměrné práce a námahy pozemského života. Tolik pracoval o brzké splnění odkazu Pána Ježíše: Aby všichni byli spojeni v jedno. Pane, dej ať se úspěšně zakončí jeho veliké dílo: abychom spolu s ním v jednotě víry a srdcí, s opravdovou láskou, v jedné Církvi, oslavovali jméno Tvého Syna, který žije a kraluje na věky věků. Amen. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.
Střípky z hlubin Stojanovy duše „Ó, Pane! Nedej mi zahynouti jako zrnku prachu ve víru zrnek prachových. Vezmi mne do své Ruky, ó Bože můj, a připoj mne jako ubohý kámen někam na opovržené místo ve veliké Katedrále života. Nezamítej mne, učiň ze mne jednoho ze svých učedníků. Ukaž mi, čím možno ožíti v čase rozkladu a zmatku, jako činili ti mistři a učitelé, kteří v stoletích víry plnili svět krásou. Popřej mi pracovati, jako oni pracovali, nikoliv z egoismu ani z marnivosti, ale jedině z pokory, bych viděl jméno Tvé slaveno na zemi jako na nebi.“ (Můj deník, 1919, str. 112). „Vždyť leže na tváří své již při kněžském svěcení a nyní biskupském před oltářem, umínil jsem si: Buď můj život jedna Boží chvála, slastí Kristus, tužbou ctnosti krása a mzdou – lidu spása.“ (Z prvního pastýřského listu arcibiskupa Stojana). „Škodit může každý a každému. Hlavní věcí je pomoci člověku. A mnohdy potřebuje nejvíce pomoci ten, na kom to nejméně viděti ...“ "Vím, že mně zase nadají ..., že se opět přimlouvám za někoho, kdo toho nezasluhuje, ale co dělat? Je-li člověku zle, pomozme mu! Snad se potom přece polepší a zachráníme tak jednu duši.“ „Milost Tvá, ó Pane, provázej mne na cestách mých! Ruka má bude při práci, avšak srdce mé u Tebe, ó Bože.“ (Slova, jež dal dr. Stojan napsat nad východem z kostela dražovského). „Zdráv buď, Velehrade, hvězdou skvoucí, zde Pán zjevil se nám všemohoucí. Zde kolébka našeho křesťanství, zde dlužno poklekat a díky vzdávat Bohu milosrdnému za dar víry a prositi za utvrzení ve svaté víře. 75
Místo třikrát svaté, požehnané chůzí, prací, potem sv. Cyrila a Metoděje – sem spěchal lid, čerpal milosti, útěchu, sílu a statečnost, sem i my pospícháme v radosti i v žalosti. Jako druhdy zde obrozen byl náš lid a proveden převrat a obrat, všech převratů nejvzácnější – obrácení na víru Kristovu, tak i my obrodu duchovního zde vyhledáváme. Z Velehradu vyšlo světlo k slovanským národům, ať vychází i budoucně světlo víry pravé ke Slovanům a ať odtud šíří se myšlenka sblížení u víře či unie víry všech slovanských národů.“ (Úryvek z rukopisu nalezeného po smrti Stojanově).
Z humorných historek v písemnostech dr. Stojana Slovinci volají místo našeho „Sláva“ – „Živio“. O jubilejním roce 1913 byl na velehradských slavnostech bulharský arcibiskup Menini, jenž tam slavil 2. výročí svého jmenování. Poutníků bylo vždy přeohromný zástup. I přišel malý Slováček z pouti domů a matka se ho ptá: „Copak sis zapamatoval ze slavnosti? – „Ach, mamičko, tož tam byl takový stařičký biskup a jak vylízal na řečniště, tož mu to nešlo. Tak všeci lidé volali: „vjo, vjo!“ „Panenko Maria Svatokopecká, jestli to vytáhnu na kopec, obětuji ti takovou svíčku, jaké je to oje“, slibuje Hanák, jenž uvízl v kopci. „Tatíčku“, dí chlapec na to, „takové svíčky se ani nedělají“. „I mlč, chlapče“, domlouvá otec. „Až budem na vrchu, nedám nic“. Dva kluci-pasáci, leželi naznak a dívali se na hvězdnaté nebe. „Jejda“, praví jeden, „kdybych já měl tak velikou louku jak je to nebe, to by bylo něco!“ „A já“, dí druhý, „kdybych měl tolik oveček, kolik je na nebi hvězdiček!“ „A kde bys jich pásl?“ „Na tvé louce.“ „Já bych ti dal.“ „A co bys mně dal?“ Slovo k slovu a už byli v sobě. Bitka pro nic a za nic. Student v P. píše domů: „Rodiče milí, mne už knihy živí.“ Prodával totiž pilně knihy od rodičů zakoupené. Jiný student dlouho nedostával od rodičů peníze, ale bál se o ně psáti. I píše rodičům: „Abyste nezapomněli mé adresy, tak vám ji posílám“. Stařenka se modlí z knížek modlitebních. I nahlédne sousedka do knihy a praví: „Ale stařenko, máte knížky obráceně.“ „I zatrolené děti, zase mně to pževrátily jak jsem vyšla z domu“. Žid se dal pokřtít. I dí kdosi: „To se váš otec obrátí v hrobě.“ „Aťsi: však můj bratr dá se také pokřtít, a tu se zase otec obrátí a bude ležet, jak ležel“. Okresní hejtman domlouvá občanu, aby slíbené splnil. „Vždyť jste top slíbil!“ – „Tak jsem lhal.“ – „Vždyť jste podal na to ruku!“ – „A tak ruka nevěděla´, co činí.“ 76
Dědictví otců zachovej nám, Pane.
/PROMLUVA TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA O SLAVNOSTI SV. CYRILA A METODĚJE NA VELEHRADĚ, 5.7.2004/
Eminence, Excelence, důstojnosti, vzácní hosté a věřící. Už žiju přes půl století v Římě, ale na Velehrad mám pořád stálé vzpomínky. A jedna z nich je zvláště živá. Bylo to na konci války. Fronta se blížila z té strany a z druhé strany odcházela. A my jsme byli deset dní uprostřed. Jak to dopadne? Jednoho rána se tu na náměstí objevilo nějaké vojsko. Křik! Byli to Rumuni. Vystoupil generál, přišel k bráně a povídá: „Odpusťte, že jsme vás tak dlouho nechali v nejistotě. Ale nechtěli jsme porušit tu vzácnou baziliku. A protože to tak dobře dopadlo, vyzvěte lidi, aby šli do kostela a poděkovali Pánu Bohu. Tak se šlo do kostela a zpívalo se: ‚Kde domov můj‘, ‚Bože, cos ráčil.. nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane!‘. Teď, co je to ‚dědictví otců‘? Na to bychom odpověděli všeobecným: To je víra! Říkáme: věřím v Boha. Ale já říká: to jsme zkrátili. V Boha věřili i pohanští filozofové! Křesťané k tomu přidali jedno důležité slovo: věřím v jednoho Boha, Otce! Věříme, že Bůh je Otec, proto se modlíme ‚Otče náš‘. A když je Otec má také Syna a spolu s Duchem svatým tvoří jednotu Nejsvětější Trojice. To je samozřejmě velké tajemství. Jak si to přiblížit? Svatý Patrik vzal jetelinku - proto mají Irčané ve znaku trojlístek - a na ní to vyložil. Svatý Augustin to vysvětlil na lidské osobě. Ale říkám: nejkrásnější obraz Nejsvětější Trojice máme mezi sebou: rodina. Otec je obraz Boha Otce, děti jsou obraz Boha Syna, protože dělají, co vidí u rodičů; a matka, která to láskou musí spojit, to je obraz Ducha svatého. V hebrejštině a v semitských jazycích je to tím snazší, protože ‚duch‘ je ženského rodu, a syrští autoři říkají ‚matka, Duch svatý‘. Rodina je tedy krásný obraz Nejsvětější Trojice na zemi. A protože rodina je buňka, z které se všecko rozrůstá, také Církev je velká rodina. V rodině pak jsou bratři a sestry. Proč? Protože mají stejnou krev. A co my? Když chodíme k svatému přijímání a přijímáme Tělo a Krev Kristovu máme stejnou krev, jsme bratři a sestry. Říkali jsme to vždycky, ale II. vatikánský sněm to chtěl zvlášť oživit, aby se to bratrství a sesterství stalo skutečně živým stykem, aby se stalo něčím osobním. proto také výraz pro Církev „Tělo Kristovo“ nahradili výrazem „Boží lid“, aby se stýkal jako jedna velká rodina. 77
Už v době Otců se tím zabýval svatý Jan Zlatoústý. A tehdy, ve čtvrtém století, byl tento problém: hrnuli se všelijaké národy; propuštění otroci žádali o občanství. Stát na to: máme dát všem občanství nebo ne? A Otcové Církve říkají: vždyť jsme si všichni rovni! Namítalo se jim, Julián Apostata: vždyť jsou lidé tak různí – jedni bohatí, druzí chudí; jedni mocní, druzí utiskovaní.... A na to odpovídá svatý Jan Zlatoústý: všecky rozdíly jsou z hříchu. Ty musíme přemáhat, aby se ztratili! Ale přesto je jeden zajímavý rozdíl – mezi mužem a ženou. Je z hříchu? Ne! To udělal sám Bůh, že rozdělil lidi na muže a ženu. Hodnota je stejná, ale přece jsou to dvě různé osoby. A proč to Bůh udělal? Odpověď svatého Jana zní: aby se spojili ne přirozenou náklonností, ale láskou. A vzniklo manželství. V ráji vzniklo manželství, aby se dvě osoby spojily láskou. V nové době to velice krásně rozvedl známý křesťanský myslitel Solověv. Ten říká: člověk začíná být osobou, když se zamiluje, protože zjistí, že existuje druhá osoba. Na počátku je to přitažlivost tělesná, ale ta se musí vyvíjet - stejně jako se vyvíjel Starý a Nový zákon, - aby byla duchovní a v manželství se z této tělesné přitažlivosti musí vyvinout opravdové přátelství. Nevyvine-li se manželství v opravdové přátelství, tak je vždycky pochybné, visí ve vzduchu. Také Církev je velká rodina. A nakonec, poněvadž jsme na Velehradě, bych přidal ještě jednu cyrilometodějskou myšlenku. Také národ je jedna velká rodina. Co máme společného. No, máme společnou kulturu a jazyk. Kolik to miliónů muselo vyslovit slovo ‚matka, maminka‘, aby dostalo svůj zvuk. A kultura národa: kolik to je básníků. A přece kultury ve směsici různých národů se ztrácejí. Kde je ta veliká kultura egyptská? Kde je ta veliká kultura babylonská? Ztratila se, zbyla jen muzea. A teď se ptá básník: neztratí se i naše kultura? Co by se dalo udělat, aby se naše kultura zachránila? Básníka napadla tato myšlenka: ve starověku byla jedna kultura maličkého národa a ne zrovna vynikající, prostřední - kultura vyvoleného národa. A neztratila se. Dodnes se učíme, kdo to byl David, kdo to byl Šalomoun a recitujeme žalmy. A čím to je? Jak to vysvětlíme? Řecké verše nerecitujeme, necitujeme písně babylónské, ale recitujeme žalmy. Ta kultura totiž vstoupila do Krista, dostala křesťanský význam. Proto, chceme-li zachránit svou vlastní kulturu nezbývá, než abychom jí dali křesťanský význam. Dostane-li křesťanský význam - Kristus je věčný – a kultura se zachrání s ním. Proto se dnes modlíme: „dědictví otců, zachovej nám, Pane“. Je to velká věc jakou máme odpovědnost: zachovat svou rodinu, zachovat svůj národ ve společenství celé Církve a neztratit se ve směsici národů, abychom byli tím, čím jsme, doplňovali se a doplňovali jiné. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 78
PŘIJMĚTE POZVÁNÍ NA
KONCERT PRO PODIVICE U PŘÍLEŽITOSTI
100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA
SV. CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANŮ A PATRONŮ EVROPY
SOBOTA, 3. ZÁŘÍ 2011 V 17.00, FARNÍ KOSTEL V PODIVICÍCH
DOMINIQUE KVARTET
Zleva: 1. housle: Richard Kružík (Filharmonie Brno), viola: Dominik Trávníček (Česká filharmonie), 2. housle: Šárka Trávníčková (Musica festiva di Praga), violoncello: Robert Kružík (HAMU Praha)
PROGRAM: W. A. MOZART: DIVERTIMENTO PRO SMYČCOVÝ KVARTET B-dur KV. 137: I. Allegro di molto, II. Andante, III. Allegro assai W. A. MOZART: MALÁ NOČNÍ HUDBA- SERENÁDA KV. 525: I. Allegro, II. Romance. Andante, III. Menuett. Allegro, IV. Rondo. Allegro A. DVOŘÁK: SMYČCOVÝ KVARTET F-dur, op. 96, „AMERICKÝ“: I. Allegro ma non troppo, II. Lento, III. Molto vivace, IV. Finale. Vivace ma non troppo
VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ 79
POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. - 21. srpna 2011 DEN
NEDĚLE 14. srpna
LITURGIE
20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SLAVNOST
PONDĚLÍ 15. srpna
ÚTERÝ 16. srpna
STŘEDA 17. srpna ČTVRTEK 18. srpna
PÁTEK 19. srpna
SOBOTA
NANEBEVZETÍ PANNY MARIE
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Amálii LERYCHOVOU, manžela a zemřelou rodinu 8.00 za + Stanislava SYNKA, DRYSICE manželku a Boží požehnání 9.30 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 18.00 za živou a + rodinu PODIVICE TRÁVNÍČKOVU 8.00 za živou a + rodinu DRYSICE POLÁCHOVU a duše v oč. 16.30 za +kněze - rodáka, PUSTIMĚŘ P. Stanislava TRNAVSKÉHO 18.00
SV. ŠTĚPÁN UHERSKÝ, SV. ROCH STŘEDA 20. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK
20. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK
20. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. BERNARD, OPAT A UČITEL CÍRKVE
20. srpna
21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE
NEDĚLNÍ EUCHARISTIE
21. srpna
VE VŠECH FARNOSTECH BUDE V SOBOTU VEČER!
„23. srpna 1977 jsme vyprovodili na hřbitov v Hradčovicích u Uherského Brodu zdejšího rodáka,
P. Stanislava Trnavského. Pohřbu se zúčastnilo asi 10 farníků, většinou příbuzných“. /Zápis P. Václava Žákovského v kronice pustiměřské farnosti/. 80
FARNOST
PODIVICE 15.30 DRYSICE 16.30
za + Ludvíka FRÉLICHA, manželku, syna, zetě, živou a +r.
za + Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ za 60 let manželství, + rodiče 18.00 MARÁKOVY a HUDCOVY SUCHÁ LOZ – 750 LET OBCE 10.30: mše svatá v kostele sv. Ludmily za + kněze a řeholnice, za + občany, a Boží požehnání pro obec Suchou Loz
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. srpna - 4. září 2011 DEN
PONDĚLÍ 22. srpna
ÚTERÝ 23. srpna
STŘEDA 24. srpna ČTVRTEK 25. srpna
PÁTEK 26. srpna
SOBOTA 27. srpna
LITURGIE
FARNOST
PANNA MARIA KRÁLOVNA SV. RŮŽENA Z LIMY, PANNA SVÁTEK - SV. BARTOLOMĚJ, APOŠTOL ČTVRTEK 21. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK 21. TÝDNE V MEZIDOBÍ
V PŘÍPADĚ POHŘBU SE PROSÍM OBRAŤTE NA:
Děkanský úřad ve Vyškově, II. odboje 2, telefon: 739 246 000
SV. MONIKA
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 28. srpna
PONDĚLÍ 29. srpna
ÚTERÝ 30. srpna
STŘEDA 31. srpna ČTVRTEK
22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
UMUČENÍ SV. JANA KŘTITELE ÚTERÝ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK
1. září
22. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK
PÁTEK 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ
2. září
SOBOTA
PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
3. září
SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
4. září
ÚMYSL MŠE SV.
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
na poděkování Pánu Bohu za 80 let života, živou a + rodinu VLČOVU za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Jana a Annu LANGEROVY
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ za živou a +rod. BENÍČKOVU, MAHDALOVU a GAZDÍKOVU 18.00 PODIVICE za + Vladimíra RYŠÁVKU, syna, vnuka a živou rodinu 8.00 za školní mládež farností DRYSICE Drysice, Pustiměř a Podivice 18.00 za + Josefa LUSKU PUSTIMĚŘ a dvoje rodiče 18.00 za + Františku MAHDALOVOU,
DRYSICE r. ADAMCOVU, MANDÍKOVU, 8.00 dar zdraví a Boží požehnání za stařečky PARÁČKOVY PUSTIMĚŘ a ŠMUDLOVY 18.00 PODIVICE KONCERT PRO PODIVICE 17.00 DOMINIQUE KVARTET za + Josefa SMÉKALA PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 8.00 za + Annu KREJČÍ, DRYSICE manžela a děti 9.30
100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA SV. CYRILA A METODĚJE V PODIVICÍCH 3. ZÁŘÍ 1911: DR. ANTONÍN CYRIL STOJAN
PODIVICE 11.00
za + Pavlu MARÁKOVOU, manžela a syna 81
POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 11. září 2011 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
NEDĚLE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
za + Josefa SMÉKALA a rodiče z obou stran za + Annu KREJČÍ, manžela a děti
4. září
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA SV. CYRILA A METODĚJE V PODIVICÍCH 3. ZÁŘÍ 1911: DR. ANTONÍN CYRIL STOJAN
PONDĚLÍ
PONDĚLÍ
5. září
23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ
ÚTERÝ 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
6. září
STŘEDA 7. září ČTVRTEK
SV. MELICHAR GRODECKÝ, KNĚZ A MUČEDNÍK SVÁTEK NAROZENÍ
PÁTEK
PANNY MARIE SV. PETR KLAVER,
9. září
KNĚZ
SOBOTA
SOBOTA 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
8. září
10. září
NEDĚLE 11. září
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
za + Pavlu MARÁKOVOU, manžela a syna za +Oldřicha TVRDÍKA, rodiče, bratry a + rodinu ŠIMEČKOVU
za + manžela, syna, vnuka, živou a + rod. RYŠÁVKOVU za + manžela, syna, vnuka, živou a + rod. RYŠÁVKOVU za + Jana TRNAVSKÉHO, manželku, dvoje rodiče a + r. za +Františku SPISAROVOU, manžela a dceru Marii
na poděkování Pánu Bohu za 70 let života a Boží PUSTIMĚŘ požehnání pro rodinu 8.00 FRÉLICHOVU a ZBOŘILOVU
DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání na poděkování Pánu Bohu za 70 let života a Boží požehnání pro rodinu FRÉLICHOVU a PIVODOVU
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Za učitele, aby svým žákům předávali lásku k pravdě a vychovávali je k opravdovým mravním a duchovním hodnotám. 2. Aby křesťanská společenství na asijském kontinentě horlivě hlásala evangelium a vydávala radostné svědectví o kráse víry. 3. Za to, aby všechna společenství v církvi, zejména ve farnostech a rodinách poskytovala pomoc a věnovala pozornost těm, kdo byli pokřtěni, nebo se na křest připravují. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
82
KONCERT PRO PODIVICE U PŘÍLEŽITOSTI
100. VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA
SV. CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANŮ A PATRONŮ EVROPY
SOBOTA, 3. ZÁŘÍ 2011 V 17.00, FARNÍ KOSTEL V PODIVICÍCH
DOMINIQUE KVARTET
Zleva: 1. housle: Richard Kružík (Filharmonie Brno), viola: Dominik Trávníček (Česká filharmonie), 2. housle: Šárka Trávníčková (Musica festiva di Praga), violoncello: Robert Kružík (HAMU Praha)
PROGRAM: W. A. MOZART: DIVERTIMENTO PRO SMYČCOVÝ KVARTET B-dur KV. 137: I. Allegro di molto, II. Andante, III. Allegro assai W. A. MOZART: MALÁ NOČNÍ HUDBA- SERENÁDA KV. 525: I. Allegro, II. Romance. Andante, III. Menuett. Allegro, IV. Rondo. Allegro A. DVOŘÁK: SMYČCOVÝ KVARTET F-dur, op. 96, „AMERICKÝ“: I. Allegro ma non troppo, II. Lento, III. Molto vivace, IV. Finale. Vivace ma non troppo
VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ /výtěžek umělci věnují na potřeby farnosti/ Římskokatolická farnost Podivice, www.pustimer-farnost.cz, bankovní spojení: ČS a.s., č.ú.: 1560131329/0800
„Nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane“. Historie podivické farnosti sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy Až do roku 1911 patřila obec Podivice matričně i duchovně k farnosti Pustiměř. Veškeré obřady jako svatby, křty či pohřby se vykonávaly v Pustiměři, kam vedle Podivic, Zelené Hory a Radslavic kdysi patřila i obec Studnice. Obtíže spojené s církevními obřady vykonávané pustiměřskou duchovní správou postupně vedly k tomu, že se roku 1891 započalo se shromažďováním prostředků na stavbu vlastního kostela. Dne 23. března toho roku odevzdal před starostou Karlem Pospíšilem rolník Jan Pospíšil č. 52 obecnímu úřadu do správy 50 zl. a k tomu úrok od roku 1871 jako začátek fondu na stavbu kostela. Obecní úřad pak ročně věnoval na tento účel nájemné z honby asi 25 zl. a též výtěžek z obecní sýpky. Myšlence této přál i tehdejší farář v Pustiměři P. Buček, který založil fond na samostatnou duchovní správu v Podivicích. 11. února roku 1900 při zasedání obecního výboru prohlásil Libor Pospíšil č. 50 jménem svým i jménem své choti Žofie, že daruje stavební místo pro stavbu kostela na svém pozemku parcele č. 104 o výměře 27,7 árů v tehdejší ceně 1000 K. Zpráva tato byla s nadšením přijata a v novinách uveřejněná. V roce 1904 dne 18. prosince věnovala zdejší rodačka sl. Anna Krejčí na stavební fond kostela 600 K. V důsledku rostoucích sbírek a úpisů byl na valné hromadě dne 5. dubna 1908 ustaven zařizující kostelní výbor, jehož předsedou byl zvolen František Matoušek č. 66. Pomoci na tomto díle se ochotně ujal Mons. Dr. Antonín Stojan a dp. děkan Mořic Surma z Pustiměře, za což byli jmenováni čestnými občany Podivic. V roce 1909 byl stav jmění na stavbu kostela uspokojivý, a tak občané začali připravovat materiál na stavbu. Ze Sněhotic bylo přivezeno 150 m3 písku, od knížete Lichtenštejna 90 m3 dřeva a na Trávníku bylo vypáleno 100 000 cihel. Plán stavby vyhotovil za 1 500 K brněnský stavitel Leopold Jungman a vnitřní úpravu vypracoval brněnský architekt P. Fischer. Dne 9. září zadává se ofertním řízením stavba kostela, což obdržel p. František Mazáč, stavitel z Kroměříže. Dne 17. října v pondělí po císařských hodech byl přivezen základní kámen, který daroval majitel kamenolomu z Kopčan. Základní kámen byl ve slavnostním průvodu od myslivny č. 1 dopraven na staveniště, kde byl posvěcen proboštem Dr. Stojanem. Vzdor chladnému podzimu stavba kostela slibně pokračovala a dne 11. listopadu 1910 byla v Podivicích oslavena roveň na stavbě kostela. Po zimě se začalo se stavbou věže, na niž byly dne 6. dubna dovezené zvony. Na Velký pátek ve tři odpoledne spadl vlastní vinou z lešení z výšky asi 17 m svobodný zedník Josef Foltýn z Bojanovic u Kroměříže a o římsu si zlomil páteř. Tomuto těžkému zranění v říjnu toho roku v domě svých rodičů podlehl. Kolaudace dokončené stavby kostela byla provedena zeměpanskou komisí dne 2. srpna 1911. Dne 3. září byl kostel slavnostně vysvěcen P. Dr. Antonínem Cyrilem Stojanem.
Toho dne se sjelo na 7 000 hostů, kněží bylo přes 13 z celého okolí, přijel i vyškovský hejtman Dr. Wiener a úřednictvo statku s ředitelem Fr. Homolkou. První mše svatá byla sloužena našim rodákem Aloisem Krejčím, katechetou ve Velkém Meziříčí. Odpoledne následovala veselice v obou hostincích. O tři měsíce později, dne 3. prosince 1911 P. Mořic Surma posvětil nový hřbitov. Dne 14. ledna 1913 výnosem Ministerstva kultu a vyučování č. 49.019 byla povolena farnost v Podivicích. Dne 27. listopadu byl vypsán konkurz na faráře v Podivicích a 26. února následujícího roku byl za krásného počasí v naší obci přivítán náš první pan farář, dp. P. Augustin Bajer, který se narodil r. 1873 ve Šternberku na Moravě. Od té doby působilo v Podivicích až do vystěhování obce v roce 1941 šest stálých kněží: 26.2.1914 až 31.12.1926 dp. P. Augustin Bajer 31.3.1927 až 17.3.1932 P. Josef Hut (narozen v Loučce u Litovle r. 1881) 11.9.1932 až do počátku srpna 1937 P. Jan Losík (narozen v Seničce u Litovle r. 1886) Od srpna 1937 do 31.10.1938 P. Petr Neduchal. Od listopadu 1938 do počátku srpna 1941 P. Josef Rýpar, který se k nám přistěhoval z pohraničního Víznberku. Zbývající 3 měsíce před vystěhováním obce zde působil P. Josef Ambroz, rodák z Určic. Nedělní mše svatá, 17. listopadu roku 1941, byla tou nejsmutnější mší v naší historii – páter Ambroz udělil poslední požehnání svým farníkům, kteří museli nechat své domovy a kostel až do konce války opuštěné. Všichni plakali i četník ze zdejší stanice slzel dojetím. Zvony byly podle tehdejšího nařízení sundány a zrekvírovány pro válečný průmysl. I když naši občané měli po návratu do Podivic roku 1945 plno starostí s opravou svých domů, hned se začalo s obnovou našeho kostela. Z Pustiměře se dovezl uschovaný oltář, tak aby se cyrilometodějské hody oslavily již v našem kostele. V roce 1947 se přikročilo k opravě varhan. Celková vnitřní oprava byla provedena v roce 1969. Tehdy bylo po dědině vybráno během dvou roků 70 000 Kčs a rodáci na opravu přispěli dalšími 11 500 Kčs. Po dokončení vnitřních oprav kostela začal páter Václav Žákovský uvažovat o opravě fasády, střechy, okapů a fary. S touto velkou opravou se započalo v květnu 1987 a veškeré venkovní práce na našem kostele byly dokončeny následujícího roku. Bohužel nebylo dáno páteru Žákovskému dlouze se těšit z vykonaného díla, protože 10. května roku 1989 zemřel. Na jeho místo v červenci toho roku přišel P. Josef Beníček, který následujícího roku zavedl v kostele ozvučení a akumulační kamna. V roce 1991 odešel otec Beníček do Říma na postgraduální studium a na jeho místo přišel P. Vlastimil Bartoň, který u nás působil až do 10.1.1995. Po ukončení doktorandského studia na římské Gregoriánské univerzitě se do Pustiměře vrátil dr. Josef Beníček, který spravuje naši farnost dodnes. Poslední velkou událostí v historii našeho kostela se stala instalace 3 nových zvonů, které vyrobila zvonařská dílna MARIE TOMÁŠKOVÉ-DYTRYCHOVÉ v Brodku u Přerova jako dar RODINY GRYGAROVY (největší zvon přelit z nekvalitního zvonu z roku 1911). Výzdoba a technické vybavení zvonů - z darů OBČANŮ PODIVIC. O slavnosti Nanebevstoupení Páně, 24.5.1998, požehnal nové zvony olomoucký arcibiskup Jan Graubner a po slavnostní eucharistii se poprvé neslo z podivické věže jejich poselství.
POSELSTVÍ PODIVICKÝCH ZVONŮ
Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango (živé volám, mrtvé oplakávám, blesky odháním). Tak vyjadřuje tradice poslání zvonů. Jejich hlas v sobě skrývá hlubinu setkání nebe se zemí, která nejvýznamněji promlouvá o velikonocích. Dějiny zvonů tak spojují staletí, překračují věky. Navždy zůstávají hlasem těch, kdo v tichosti a pokoře prožívali svůj čas jako setkání s Věčným. Světcům svěřujeme hlasy zvonů, aby vybízely k modlitbě, která se ve spojení s jejich přímluvou stává pramenem naděje, prýštícím v srdci toho, kdo se modlí.
Komu jsou zasvěceny podivické zvony? SV. CYRILU A METODĚJI (tón B1, průměr 869mm, 380kg). Nápis na zvonu:
IN HONOREM SS. CYRILLI ET METHODI APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (KE CTI SVATÝCH CYRILA A METODĚJE, APOŠTOLŮ SLOVANSKÝCH NÁRODŮ) PANNĚ MARII, MATCE BOŽÍ (tón Des2, průměr 760mm, 280kg). Nápis na zvonu:
AD LAUDEM ET GLORIAM BEATAE MARIAE VIRGINIS MATRIS DEI PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (K CHVÁLE A SLÁVĚ BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE, MATKY BOŽÍ) SV. JANU KŘTITELI (tón Es2, průměr 690mm, 189kg). Nápis na zvonu:
CAMPANA SIT VOX CHRISTI UT PATRONUS EIUS IOANNES BAPTISTA PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (ZVON AŤ JE HLASEM KRISTA A JEHO PATRONEM SVATÝ JAN KŘTITEL) SV. JOSEFU (tón Fis2, průměr 560mm, 102kg). Nápis na zvonu:
TE IOSEPH CELEBRENT CHRISTIADUM CHORI PODIVICE, A.D. MCMXCVIII (TEBE, JOSEFE, OSLAVUJÍ ZÁSTUPY KŘESŤANŮ).
