a plány posvátných okrsků, mnoho postřehů jsem čerpala také z Barlettovy přínosné studie o tzv. iónském mořském stylu z r

Úvod

Chrámová architektura v řeckých koloniích vytváří zvláštní fenomén se specifickým a velice zajímavým vývojem. Vrcholu stavitelského umění dosáhli architekti, působící v oblasti Velkého Řecka zajisté v klasickém období 5.stol.př.n.l., předtím však musely stavby projít vývojovým obdobím, které připravilo „architektonickou půdu“ pro vytvoření této „dokonalé“ formy. A právě na tento časový horizont archaického období v jihoitalské a sicilské architektuře jsem zaměřila pozornost ve své diplomové práci. Téma jsem ještě navíc zúžila pouze na dórské stavby, které v tomto období zaujímají v západořeckém světě naprostou většinu, i když jsou ovlivněny iónským duchem a často používají prvky východního slohu pro oživení dórské strohosti. Dórská chrámová architektura v archaickém období vytváří samostatný celek se specifickými znaky a zvláštními vývojovými tendencemi, měnícími se v průběhu zmíněného časového období.

Práci jsem rozdělila na tři hlavní, různě rozsáhlé části. V první bych ráda přiblížila řeckou kolonizaci 8. – 6.stol.př.n.l., uvedla některé základní pojmy, které s tímto důležitým jevem souvisí, a především se zaměřila na osidlování jihoitalské a sicilské oblasti. Snažím se zachytit postup kolonizace z chronologického hlediska s důrazem na původ osadníků. Za důležité považuji alespoň stručné informace, týkající se politické a ekonomické situace, zemědělského zázemí a uctívaných božstev ve významných městech, neboť toto vše úzce souvisí s prosperitou a mocí jednotlivých kolonií, které se pak mimo jiné odráží také v architektuře.

V druhé části chci věnovat pozornost architektuře v obecnějším slova smyslu. Důležité je připomenutí počátků vývoje chrámu na řecké pevnině, ostrovech a v Malé Asii, protože i když západořecká architektura představuje originální specifickou formu, vychází z konstrukčních principů mateřského Řecka. Dále se zaměřím na předpoklady vzniku a vývoje řeckého stavebního umění na území jižní Itálie a Sicílie a konečně na uctívaná božsta, kultovní zvyklosti a zázemí, bezprostředně spojené s chrámem.

Hlavní a nejobsáhlejší část se bude věnovat vývoji dórského chrámu v koloniích od počátku do přelomu 6. a 5. století. Pro upřesnění musím uvést, že bych ráda zachytila vývoj 1

od nejstarších doložených chrámů, které nenesou ještě znaky dórského stylu. Považuji za nemyslitelné tuto ranou fázi vypustit. Dále se zaměřím na nejstarší doklady dórského řádu a přeměnu do kamenné podoby. Při dalším členění postupuji podle chronologického a současně také oblastního hlediska. Pokud to lze udržuji linii časových období. V každém pak postupuji systematicky po jednotlivých oblastech, přičemž hlavní etapy představují Sicílie a jižní Itálie. V nich můžeme ale sledovat další menší architektonické oblasti, bezprostředně související s původem kolonistů a ovlivněné politickými a demografickými událostmi a změnami. Zvlášť zdůrazňuji podkapitolu pozdně archaického období, přinášejícího podstatné změny a připravujícího půdu novému tzv. přísnému stylu klasického období. Ráda bych také zachytila odlišnosti mezi ostrovní sicilskou a pevninskou jihoitalskou oblastí. Za důležité pokládám také alespoň stručné zaznamenání vlivu řecké architektury v neřeckých osadách jižní Itálie.

Pokud je to možné, postupuji metodou popisu jednotlivých chrámů, u nichž si všímám půdorysu, jednotlivých stavebních článků a jejich výzdoby. Samozřejmě u některých staveb se zachovaly fragmenty, na jejichž základě nelze popsat celou stavbu, je důležité ale zmíni t i takové doklady, neboť napomáhají k vystižení vývoje. Poukazuji na důležité znaky, typické pro určitá období a oblasti, na jednotlivé vývojové tendence a samozřejmě také na originální jevy a prvenství ve významných architektonických počinech. Považuji za nutné vytyčit důležité znaky, ale přitom hodnotit každý chrám jako celek.

Cílem mé práce je při důkladném zjištění aktuálních informací, dat, rozměrů a dílčích nálezů zmapovat vývoj dórské architektury a jejích specifických znaků, zasadit ho do kontextu vývoje řecké architektury jako celku a vylíčit na pozadí možných vlivů, které se na vzniku a vývoji stavebního umění Velkého Řecka v archaickém období podílely.

Snažila jsem se čerpat informace především z nové aktuální literatury. V tomto ohledu mi významně posloužila nejnovější monografie Dietera Mertense - Städte und Bauten der Westgriechen von der Kolonisazionszeit bis zur Krise um 400 vor Christus, zpracovávající mimo jiné problematiku velkořecké architektury, vydaná v druhé polovině roku 2006. Důležitým zdrojem v oblasti konstrukce, ale také praktických záležitostí pracovního postupu apod. mi byla také obecná monografie o vývoji řecké architektury L’architecture grecque1. Les Principes de la construktion od Marie-Christine Hellman z roku 2002. Kniha Fulvia Duranda Magna Graecia z roku 2004 mi pomohla především obrazovým materiálem 2

a plány posvátných okrsků, mnoho postřehů jsem čerpala také z Barlettovy přínosné studie o tzv. iónském mořském stylu z r. 1990.

Text je doprovázen obrazovým materiálem, důležitým k ilustraci popisované situace. Seznam všech vyobrazení je uveden v závěru práce za seznamem použité literatury. Za ním se nacházejí také textové přílohy s důležitými číselnými údaji o jednotlivých chrámech od nejstarších po pozdně archaické období a obrazové přílohy, ve formě fotografií, dokumentujících jednotlivé architektonické články i celkové pohledy na pozůstatky monumentálních staveb. Ke zhotovení jsem použila obrazovou výbavu uvedených knih, fotografie z internetu i vlastní fotografický materiál.

3

I. Řecká kolonizace v 8. – 6. století př. n. l. I.1. Kolonizace, hlavní proudy a základní pojmy Dříve než se zaměřím na vlastní téma řecké chrámy v jižní Itálii a na Sicílii, chtěla bych krátce připomenout situaci, ve které se nacházela řecká společnost archaického období a okolnosti, díky nimž došlo k šíření řecké kultury do dalších oblastí Středomoří. Ráda bych upozornila na odlišnosti, které určily směr vývoje v oblasti jižní Itálie a Sicílie a také na podmínky, ve kterých se rozvíjela řecká kultura přinesená obyvateli pevninského i ostrovního Řecka v průběhu 8. – 6. století př.n.l. Toto období bývá přesněji vymezeno daty 770 př.n.l. (založení Pithekúsai) až 540 př.n.l. (založení Hyelé) – neznamená to však, že by zde Řekové po roce 540 př.n.l. nezaložili již žádnou osadu1.

Právě v tomto období došlo k osidlování celého Středomoří a Černomoří obyvateli řeckých dórských i iónských osad. Kolonizace, která proběhla v 8.– 6. století př.n.l. byla nejvýznamnějším projevem hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje Řecka v archaickém období. U řeckých obcí lze v této době sledovat bouřlivý vnitřní vývoj, překonávání přežitků kmenového uspořádání společnosti a především rozvoj nových prvků, z nichž se vyvinuly charakteristické rysy polis. S tímto vývojem souvisí také řecká kolonizace archaického období, vycházela totiž od měst, která se již konsolidovala jako stát2. Dnes stát spojujeme především s územím, staří Řekové, jak je doloženo v literárních pramenech (dílech historiků i básníků a filozofů), pod pojmem stát rozuměli především lid. Uvědomovali si, kam sahá jejich území, ale konstitutivním prvkem řeckého státu byl lid3. V pramenech se nehovoří např. o Spartě, ale Lakedaimónských, ne o Athénách, ale Athéňanech.

Díky společenskému vývoji měla „Velká kolonizace“ rovněž odlišný

charakter od předchozího osidlování Malé Asie. Řekové označovali kolonie jako apoikie4 z řeckého oikos (dům, domov). Skupina občanů se vystěhovala z rodné obce a založila nový domov, na novém území zabrali zemědělskou půdu a vytvořili nové občanské společenství. V čele výpravy stál obvykle muž z aristokratické rodiny, ve starší době byl označován jako 1

Kreissig, 1985, s. 78. Tamtéž, s. 84. 3 Hansen, 1993, s. 7. 4 Oliva, 2003, s. 37. 2

4

archégetés, v Lykurgově rétře tak byli nazýváni spartští králové5. Výprava, která směřovala k dalekým břehům byla totiž považovaná za odvážný čin a vyžadovala vojenské velení. Později se užívalo pojmu oikistés. Apoikie se stala samostatnou hospodářskou a politickou jednotkou, novou polis, jež se rozvíjela v místních podmínkách bez přímého vlivu mateřské obce a nezřídka po určité konsolidaci zakládala vlastní kolonie. Na základě vlastnických vztahů k půdě vznikala nová občanská příslušnost. Kolonie a métropolis (mateřská obec) však většinou udržovaly tradiční vztahy, které dokládají například stejné kulty apod. Někdy žádaly občané apoikie mateřskou obec o poslání vůdce osadníků při zakládání nové osady, jak je to doloženo například v případě osady Selínús, která byla založena z řecké kolonie Megara Hyblaia a jejíž metropolí byla řecká Megara6. Prvkem, který spojoval mateřskou obec a apoikii byl také dialekt, kterého se v nové osadě užívalo. Z tohoto

hlediska

rozlišujeme iónské a dórské osady7.

Obr. I.1. Rozsah řecké kolonizace, mapa

5

Oliva, 1976, s. 65. Oliva, 2003, s. 37. 7 Kreissig, 1985, s. 85. 6

5

Řekové měli již zkušenosti se zakládáním kolonií z dřívějších dob, avšak tzv. Velká řecká kolonizace v 8. – 6. století probíhala díky společenským změnám odlišným způsobem. V 11. a 10.stol.př.n.l., kdy se Iónové, Dórové a Aiolové usazovali na ostrovech v Egejském moři a na pobřeží Malé Asie, byli Řekové organizovaní podle kmenů (fýl), proti tomu se v archaickém období začínají projevovat nové prvky a formuje se městský stát (polis)8. Můžeme sledovat tři hlavní proudy9 kolonizace – západní (severní Itálie, Sicílie, jižní Galie, severní Španělsko), severní (thrácké pobřeží, Černomoří, oblast úžin Bospor a Dardanely) a jižní (Kyrené)10. Na otázku proč si Řekové vybrali právě tyto oblasti existuje naprosto jednoduchá odpověď. Pobřeží Středozemního a Černého moře pro ně bylo známé již z dřívějších obchodních, objevitelských a dobrodružných cest a navíc jim vyhovovaly zdejší klimatické podmínky, které se velice podobaly těm, na něž byli zvyklí ve své domovině. Obyvatelstvo, které osidlovalo tyto končiny nebylo příliš početné a navíc na nižším společenském stupni vývoje, takže postup kolonizátorů byl o to jednodušší. Řekové měli totiž díky své vyspělé civilizaci co nabídnout, ať už se jednalo o řemeslnickou zručnost či znalost písma.

O příčinách tohoto procesu, který odstartoval v 8. století př.n.l., se vedly spory již od 19. století. Někteří badatelé zdůrazňovali jednoznačně obchodní ráz koloniálního úsilí, jiní popírali vztah mezi zakládáním kolonií a rozvojem obchodu vůbec. Tato diskuze byla odrazem sporů o charakter antické společnosti11. Nové doklady získané archeologickým výzkumem na místě mnoha řeckých kolonií a hlubší poznatky o povaze městských států ukazují, že zejména v rané fázi kolonizačního úsilí vystupoval do popředí demografický faktor12. Na některých místech se projevovalo relativní přelidnění, úděly půdy nestačily uživit všechny členy rodiny. Hlavně mladší synové, tak odcházeli do zámoří na vzdálená místa, kde dostali možnost založit si vlastní domovy. Nelze však popírat ani obchodní aspekt a navíc víme, že Velká kolonizace probíhala v období formování městských států , které bylo provázeno sociálními otřesy a politickými převraty13 , nespokojení občané hledali pak často východisko v odchodu z rodné obce, takže svůj podíl zde mají i příčiny

8

Oliva, 1976, s. 63. Kreissig, 1985, s. 86. 10 Boardman, 1981, s. 183. 11 Oliva, 1976, s. 66. 12 Burian, Oliva, 1984, s. 278. 13 Bartoněk, 1976, s. 86. 9

6

politické. Důležitou roli hrála také delfská věštírna14, kam si budoucí kolonisté, apoikioi, chodili často pro radu.

Počátky řecké kolonizace spadají, jak již bylo řečeno, do 8. století, tehdy se totiž vytvořila pro Řeky příznivá situace. Foiničané, kteří pronikali až na západní okraj Středomoří a na pobřeží severní Afriky, kde založili v 9. století osadu Kart-Chadaš (Nové Město), byli vystavení novému tlaku asyrské expanze do Sýrie15. Na východě, především v al-Mina se dozvídali Řekové o úspěšných cestách foinických mořeplavců do vzdálených zemí ležících při západním pobřeží Středozemního moře. Je zřejmé, že ještě před zahájením vlastní kolonizační činnosti poznávali tyto končiny ojedinělí řečtí cestovatelé, zejména obchodníci.

I.2. Kolonizace oblasti Velkého Řecka Významnou oblastí kolonizace 8. – 6. století byla jižní Itálie a Sicílie, která představovala součást západního proudu (viz výše s. 4). Řekové zde v průběhu vlastní kolonizace a v následujícím období (5. století př.n.l., kdy např. vznikly Thúrioi) založili osady na západním a jižním pobřeží Apeninského poloostrova a téměř po celém obvodu Sicílie s nejhustějším řeckým osídlením ve východní a jižní oblasti ostrova. Kolonisté zde objevili vyhovující klimatické podmínky pro zemědělskou produkci (pěstování vína a oliv), ale také vhodné odbytiště pro svou řemeslnou výrobu16. Důležitou roli hrál poměr řeckých kolonistů k usedlému obyvatelstvu17. Zatímco ve vyspělejších oblastech na Předním východě, v Sýrii a Egyptě poznatky přijímali, zde, v oblasti jižní Itálie a Sicílie je naopak předávali společensky méně vyvinuté civilizaci. Na Sicílii to byli především kmeny Sikelů,18 Sikanů19 a Elymů. Sikelové nebo také Sikulové sídlili ve východní části ostrova, přišli tedy s Řeky do styku již v počátcích kolonizace, Sikanové a Elymové pak obývali západní část Sicílie, kde řečtí kolonisté zakládali své 14

Grant, 2002, s. 215. Oliva, 1976, s.65. 16 Bartoněk, 1976, s. 90. 17 Boardman, 1981, s. 223. 18 Levi, 1995, s. (mapa) 19 Encyklopedie antiky, 1973, s. 272. 15

7

osady až od 7. stol. př.n.l. Sikanové20 byli podle Thúkidida iberského původu, tvořili nejstarší vrstvu obyvatelstva s kořeny v neolitu, zatímco Sikulové hovořili jazykem příbuzným s italskou latinou. Noví osadníci tu vnímali místní obyvatelstvo jako podřadné, často dokonce obsazovali některé osady a zatlačovali jejich původní obyvatelstvo do vnitrozemí ostrova. Tak tomu bylo například při založení Gely z Rhodu a Kréty, která vznikla na místě starší sikelské osady, jejíž původní obyvatelé byli zahnáni dále do vnitrozemí21 a v mnoha dalších případech.

V jižní Itálii pak řečtí kolonisté přišli do kontaktu s Etrusky, první osady založili totiž v bezprostřední blízkosti jejich vlivu. Do etruské oblasti šířili Řekové své zemědělské i technické znalosti, velké oblibě se těšila řecká keramika a odtud se k Etruskům a jejich prostřednictvím pak k Římanům dostala i znalost hláskového písma. Pro řecká pobřežní města

v jižní Itálii a podle Strabóna i na Sicílii se díky hustotě

kolonizace ujal název Velké Řecko (Magna Graecia, Megalé Hellas) Název Megalé Hellas vznikl nejdříve počátkem 4.stol.př.n.l. a vycházel od Řeků22.

Jak již bylo řečeno, v archaickém období můžeme sledovat intenzivnější sociální napětí, projevující se zejména v hospodářsky rozvinutých obcích. Východiskem z případné krize v této době se stala v mnoha řeckých obcích tyrannis, dnes odborníky pokládaná za důležitou etapu ve vývoji řecké polis. Ctižádostiví jedinci z řad aristokracie využili sociálního napětí a sami se chopili vlády. Slovo tyrannos, označující samovládce bylo s největší pravděpodobností převzato z lýdského prostředí23. Známe mnoho příkladů řeckých tyranů z vlastního pevninského Řecka (v Korintu Kypselos a Periandros, v Sikyónu, Megaře aj.).

V řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii vládly poněkud jiné poměry, nebyly tam tak pevné rodové svazky jako v metropolích, navíc město muselo být neustále v pohotovosti před místní i etruskou a kartaginskou konkurencí. Neustálá bojová pohotovost pak poskytovala příležitost k vytvoření režimu osobní moci. Na Sicílii docházelo ke vzrůstu moci tyranů, kteří se opírali o žoldnéřské oddíly, především na přelomu 6. a 5. století.

20

Bartoněk, 1976, s. 228. Oliva, 2003, s. 42. 22 Encyklopedie antiky, 1973, s. 666. 23 Burian, Oliva, 1984, s. 281. 21

8

Sicilští samovládci si podmaňovali okolní území24 a to jak osady místních kmenů tak řecká města (Hippokratés z Gely si podmanil Naxos, Zanklé, Leontinoi; Gelón po něm ještě Syrákúsy apod.), bojovali proti sobě, ale vytvářeli rovněž spojenectví, která sloužila k boji proti Kartagincům či Etruskům. Jako příklad můžeme uvést bitvu u Hímery v r.480 př.n.l., kde syrákúský tyran Gelón ve spojení s ostatními řeckými městy porazil Kartágiňany25. Gelónův bratr Hierón pak zasahoval po jeho smrti do jihoitalských záležitostí a porazil Etrusky u Kýmé r. 474 př.n.l26.

Velký přínos však mají tito samovládci i na poli kulturním, neboť na svých dvorech často soustředili řadu umělců a řemeslníků a stávali se mecenáši kulturního života. Díky nim také vznikala monumentální díla jakými jsou i řecké chrámy, které se často nachází právě v místech ovládaných významnými tyrany (Syrákúsy, Akragás aj.).

I.3. Velké Řecko – vznik a vzestup kolonií Nyní bych ráda nastínila postup řecké kolonizace v oblasti jižní Itálie a Sicílie a uvedla významné kolonie, které zde Řekové založili. Samozřejmě ne ve všech se nám do dnešní doby zachovala chrámová architektura, ale považuji za důležité se o nich alespoň několika slovy zmínit. Není mým cílem vyjmenovat všechny řecké osady na tomto území, ale především ty důležité a naznačit tak postup procesu kolonizace z chronologického hlediska.

I.3.1. Starší kolonie založené v 8. stol. př.n.l Pozornost řeckých kolonistů nejdříve upoutala Kampánie na západním pobřeží jižní Itálie. Řekové si zajisté uvědomovali neobyčejnou úrodnost zdejší sopečné půdy, ale své první osady zakládali především z důvodů obchodních27. První impulsy vycházely z ostrova Euboia, konkrétněji z města Chalkis. Jeho obyvatelé se nejdříve usadili na úrodném ostrově, vzdáleném jedenáct kilometrů od italské pevniny, kde založili osadu Pithekúsai. Spíše než 24

Bartoněk, 1976, s. 238. Tamtéž, s. 296. 26 Bouzek, 2003, s. 23. 27 Grant, 2002, s. 211. 25

9

kolonie či apoikie zde vznikla řecká obchodní stanice, tzv. emporion28. Pithekúsai vznikly především proto, aby pomohly zprostředkovat obchodní styky s Etrurií. Řekové měli zájem hlavně o etruské kovy, především železo, cín a měď. Etruskové za to od nich odebírali zlato, které získávali Eubojané prostřednictvím svých emporií jako byla Al-Mina či Paltos v severní Sýrii, z nich také přenesli znalost hláskového písma na vlastní ostrov a odtud pak dále na Západ. Toto kulturní poselství tak převzali v jižní Itálii Etruskové a od nich se později dostalo také k Římanům. Z této obchodní stanice založili Chalkiďané v polovině 8. stol. př.n.l.29 na protějším jihoitalském pobřeží osadu Kýmé (obr.I.2. a I.13.). Od začátku prvního tisíciletí obývali tuto oblast domorodí Opikové. Řekové z Pithekúsai je násilím i pomocí vyjednávání zpacifikovali a založili zde obchodní stanici, která se stala důležitou řeckou kolonií. Většina obyvatel, vedených Megasthénem, byla chalkidského původu, část, kterou vedl jeho kolega Hippokleides, pocházela z malého eubojského města Kýmy, jež dalo jméno nové osadě30. Okolní půda byla velice úrodná, poskytovala dostatek obilí pro město, sloužící také jako obchodní artikl. Kýmé se brzy stalo politicky významným městem, usilujícím o plné ovládnutí Siciského průlivu. Jeho kulturní význam převyšoval působnost ostatních jihoitalských řeckých osad, právě odtud poznali Etruskové řeckou abecedu a odtud byly zřejmě zprostředkovány náboženské představy do Etrurie a později také do Říma31.

Obr. I.2. Kýmé, plán města

28

Boardman, 1981, s. 195. Oliva, 2003, s. 41. 30 Grant, 2002, s. 213. 31 Encyklopedie antiky,1973, s. 326. 29

10

Kýmé proslavila také její Sibylla. Zdejší původní věštkyně se jmenovala Amaltheia32, svá proroctví vyhlašovala jménem Apollóna, jenž nahradil Héru v úloze hlavního místního božstva. Do historie vstoupilo město tyranem Aristodémem, který porazil vojsko spojených etruských měst u Aricie r. 504 př.n.l. (úspěchy zaznamenal již před tím, než se stal samovládcem, bránil město již v r. 525, kdy ho napadli Etruskové společně s Umbry a Dauny)33.

Kýmé byla první kolonií na jihoitalské pevnině a současně jakýmsi severním mezníkem tzv. Velkého Řecka. Dále na sever již Řekové své kolonie nezakládali (mapa obr. I.13.), oblast totiž spadala pod vliv Etrusků. Existují však doklady o určitých řeckých komunitách, žijících v jižní Etrurii, které nebyly organizované v koloniích, ale v obchodních stanicích na pobřeží. První taková stanice byla objevena v blízkosti moderního pláže (lido) v Tarquiniích, mimo jiné zde byly odkryty zbytky svatyní Héry a Démétér. Podobné obchodní stanice jsou doloženy u sídliště Regisvilla a v Pyrgi34. Chalkis společně s ostrovem Naxos založila v r.734 př.n.l.35 na Sicílii osadu Naxos, v místech, kde se vylodili první osadníci z Východu (obr. I.3.). Kolonie, která vznikla na základech starého sídliště na nízkém lávovém poloostrově u ústí malé říčky severně od Etny, měla úrodné zemědělské zázemí, brzy po založení zde osadníci začali pěstovat vinnou révu. Chalkiďan Theoklés vybudoval oltář Apollónovi Archegetovi (zakladateli). Ujal se zde Afroditin kult, který není v oblasti Velkého Řecka nejčastějším jevem36. Město nemělo na Sicílii nikdy zvláštní význam, sloužilo však v počátcích kolonizačního období jako výchozí bod pro založení dvou dalších kolonií – Leontinoi, založené Theoklem a Katané, založené Euarchem z Chalkis37. Osada Leontinoi byla založena v místě sikulského osídlení, původní obyvatelstvo odtud bylo vyhnáno. Kolonie ležela v úrodné rovině, jíž protékala řeka Symaithos, přibližně deset kilometrů od pobřeží. Podle dochovaných zpráv zde vznikla první sicilská tyranis, poté co

32

Vergilius, Aeneis, VI, 9-13. Bouzek, 2003, s. 23. 34 Barker, Rasmusen, 2005, s. 133. 35 Boardman, 1981, s. 200. 36 Mertens, 2006, s. 126. 37 Grant, 2002, s. 338. 33

11

zde vystoupil Panaitios v čele nemajetných občanů proti místní oligarchické vládě38. Brzy po Leontinoi byla založena o něco severněji a přímo na pobřeží osada Katané, která sloužila jako přístav. Na zdejší akropoli je doložena svatyně Démétér39, dárkyně a ochránkyně polní práce, jejíž kult je na Sicílii hojně zastoupen.

Obr. I.3. Naxos, plán města

V druhé polovině 8. století (730 – 720 př.n.l.) Chalkiďané založily na severovýchodním pobřeží Sicílie (obr. I.4.) osadu Zanklé. Počátky města jsou spojovány s piráty z Kýmé, kteří byli brzy posíleni dalšími příchozími přímo z eubojského města Chalkis. Své jméno dostalo město podle srpovitého tvaru přístavu, výraz zanklé totiž označoval v jazyce Sikulů „srp“40. Pozdější generace přisuzovali založení města mytické nymfě Peloriadě (po ní se také nazývá Pelorské pohoří). Je zde doložena svatyně již z 8. stol. př.n.l., ale nevíme dosud, komu byla zasvěcena. Zdejší mince dosvědčují, že hlavními božstvy města byli Poseidon a Pan41. Důležitým zdroj obživy poskytovala obyvatelstvu tři blízká vulkanická jezera, ale hlavním původem moci a bohatství byla klíčová poloha města na okraji úžiny. Počátkem 5. století uplatnil v Zanklé svůj vliv Anaxilás, tyran z protilehlého Rhégia. Výrazně se změnila skladba obyvatelstva. Po porážce povstání maloasijských Řeků sem přišli přistěhovalci z Milétu a Samu42. Anaxilás zde usadil také Messéňany, kteří neuspěli v povstání proti spartské nadvládě v r. 490 př.n.l.. On sám odvozoval svůj původ

38

Bartoněk, 1976, s. 238. Boardman, 1981, s. 201. 40 Bartoněk, 1976, s. 230. 41 Grant, 2002, s. 229. 42 Burian, Oliva, 1984, s. 296. 39

12

z Messénie, a tak dal městu nové jméno Messáná (dórsky), Messéné (iónsky)43, jehož přímým pokračováním je dnešní název Messina. Přibližně 35 km na západ byla koncem 8. stol. př.n.l. obyvateli Zanklé založena na severním pobřeží Sicílie naproti Liparským ostrovům kolonie Mylai (dnešní Milazzo).

Obr. I.4. Řecké kolonie na Sicílii podle původu kolonistů, mapa

V druhé polovině 8. stol. př.n.l. založili obyvatelé eubojského města Chalkis, podle tradice z Apollónova podnětu44, osadu Rhégion (dnešní Reggio di Calabria). Ze stejného impulsu se k nim záhy připojili obyvatelé Messénie, vyhnaní odtamtud svými spoluobčany za to, že se s nimi neztotožňovali v odporu proti Spartě. Ti začali hrát v Rhégiu od počátku důležitou úlohu, od raných dob byla vláda v rukou osob messénského původu. Zájmy Rhégia byly vždy spíše námořní a obchodní než pevninské a zemědělské. Město mělo pro svou výtečnou strategickou polohu vždy významné postavení v sicilsko-jihoitalské politice. Na vrchol moci přivedl město tyran Anaxilás (494 - 476 př.n.l.). Zpočátku podporoval Kartágince, ale po porážce u Himéry r. 480 př.n.l. začal spolupracovat se syrákúskými tyrany. V roce 461 př.n.l. se zde prosadilo demokratické zřízení. 43 44

Bartoněk, 1976, s. 239. Tamtéž, s. 90.

13

Dalším městem, jež se podílelo na řecké kolonizaci, byla Megara. Její obyvatelé založili v druhé polovině 8. století blízko sicilských Leontinoi osadu Megara Hyblaia – 728 př.n.l. – tedy v době, kdy Megara podléhala Korintu45. Přistěhovalci na Sicílii učinili několik neúspěšných pokusů o osídlení, nakonec obdrželi území od sikelského krále Hyblona, podle něhož novou osadu pojmenovali46. Již od 8. stol. př.n.l. zde máme doloženy kultovní stavby, ovšem neznámé dedikace47.

Obr. I.5. Syrákúsy, zázemí kolonie, mapa

Mnohem významněji se na kolonizaci podíleli Korinťané48, kteří na Sicílii přibližně ve stejné době, kolem r. 734 př.n.l. založili Syrákúsy. Již dříve kolonizovali ostrov Korkýru, která hraje mimo jiné důležitou roli v otázce vlivu na jihoitalskou architekturu. Obsadili nejdříve ostrov Ortygia (obr. I.6.), kde se nachází nejstarší městská část s posvátnými okrsky a odtud pokračovali na Sicílii. Vznikla tak první dórská kolonie na ostrově49. Syrákúsy se staly centrem dórského koloniálního panství (obr. I.5.), o němž bude ještě beze sporu řeč v souvislosti s chrámovou architekturou. Na Ortygii se nacházela původní sikelská osada, jejíž obyvatelstvo bylo, podobně jako na jiných místech, donuceno postoupit své území50. Podle tradice přikázal Apollón v Delfách

jejímu zakladateli Archiovi

45

Grant, 2002, s. 108. Boardman, 1981, s. 206. 47 Bourbon, Durando, 2004, s. 300. 48 Kreissig, 1985, s. 87. 49 Gruben, 1963, 117. 50 Oliva, 2003, s. 42. 46

14

z Korintu, aby založil na Sicílii město na místě, kde ústí řeka Alfeios mísící se s pramenem Arethúsy51. Staří Řekové totiž věřili, že Alfeios, pokračuje pod Iónským mořem a vynořuje se se přávě na Ortygii52. Posvátný pramen Arethúsy pak vznikl proměnou nymfy Arethúsy, prchající před říčním bohem Alfeiem53, ve sladkovodní studánku. Ještě před koncem 8. století se začalo obývané centrum šířit na Sicílii, kde se za agorou postupně rodily hlavní syrákúské čtvrti – např. Achradina byla vládní a obchodní čtvrť, Neapolis a Tyche sloužily jako obytné části města54. Podél řeky Anapos se rozprostírala úrodná nížina, z níž bohatli příslušníci vládnoucí třídy. Na rozdíl od chalkidských kolonií postupovala expanze Syrákús do sicilského vnitrozemí (stejně i Gela) hned od počátku podle dobře promyšleného plánu. Proto také obyvatelé města zakládaly systematicky v průběhu 7. a 6. století opěrné vojenské body55 (obr. 1.5.). Byla to především města Kasmenai, Akrai a Helóros, v 6.století pak Kamarína, která udržovala přátelské vztahy se Sikely a kolem r. 550 př.n.l. se osamostatnila.

Obr. I.6. Syrákúsy – Ortygia, plán

Na počátku 5. stol. př.n.l. se syrákúští občané vzbouřili proti oligarchické vládě, která uprchla z města a žádala o pomoc gelského tyrana Gelóna. Ten vstoupil do Syrákús a učinil 51

Hošek, 1972, s. 47. Bartoněk, 1976, s. 113. 53 Ovidius, Proměny, V,15. 54 Grant, 2002, s. 225. 55 Bartoněk, 1976, s. 234. 52

15

z nich centrum svého panství, Gelu přenechal bratru Hierónovi, přičemž více než polovinu obyvatelstva Gely přesunul do Syrákús.

Za jeho vlády se stalo město politickým i

hospodářským centrem řecké Sicílie a on sám nejmocnějším vládcem na ostrově. Soustředil velkou vojenskou moc, kterou uplatnil v tažení proti Kartágincům v r. 480 př.n.l. U Himéry se tak spojila vojska tří tyranů – syrákúského Gelóna, gelského Hieróna a akragantského Théróna (švagr Gelónův) v reakci na to, že se tamní tyran Terillos spojil s Hamilkarem. Kartáginská armáda utrpěla totální pořážku a Řekové ukořistili obrovské bohatství, navíc museli Kartáginci zaplatit velkou válečnou pokutu, kterou využil Gelón k ražbě mincí. Po tomto slavném vítězství pak vznikají nejvelkolepější řecké chrámy. Po Hierónově smrti nastoupil další z bratrů, Thrasybúlos, vzájemné spory mezi příbuznými postrádaly koncepční velikost jejich předchůdců, vedly ke svržení mladší generace tyranů a v r. 466 př.n.l. bylo v Syrákúsách nastoleno demokratické zřízení56.

Další éra tyranů pak nastává na konci 5. stol. př.n.l. za těžkých bojů mezi šlechtou a lidem. V této době se ujal vlády v Syrákúsách Dionýsios I. Město však mělo velký význam také v náboženské oblasti. Spojením s Delfami se prosadil Apollónův kult a hned v počátcích také kult boha Dia, který byl uctíván v chrámu, postaveném přibližně 3 km západně od města. Ve staré městské části se zvítězil kult bohyně Athény, oživený v 5. století výstavbou nového chrámu57.

Kolem roku 720 př.n.l. založili obyvatelé peloponéské Achaie v úrodné krajině při pobřeží Tarentského zálivu kolonii Sybaris58. Podle Aristotela pocházel jistý počet osadníků z Troizény v Argolidě, po jejichž vyhnání bylo město prokleto59. Své teritorium rozšířila Sybaris (obr. I.7.) na základě dohod s příslušníky sousedního kmene Serdaiů, čímž si zajistila vládu nad čtyřmi etnickými skupinami. Výhodná poloha na křižovatce obchodních cest a zámořské styky s maloasijským Mílétem přispěly k hospodářskému rozkvětu, jež vedl k pověstné rozmařilosti obyvatelstva Sybaridy a označení sybarita se stalo synonymem pro rozmařilce60. Půda, kterou kolonisté obsadili produkovala znamenité obilí, na svazích se pěstovalo víno. Soustředila se zde také výroba nachového barviva, které se získávalo z ostranek, žijících v pobřežních vodách. 56

Bartoněk, 1976, s. 244. Mertens, 2006, s. 74. 58 Boardman, 1981, s. 210. 59 Aristotelés, Politika, V, 3, 30. 60 Encyklopedie antiky 1973, s. 596. 57

16

Obr. I.7. Sybaris a okolí, mapa

Sybaris byla také patrně prostředníkem mílétského obchodu s Etrusky, jako opěrný bod této obchodní činnosti založili její obyvatelé na Tyrrhénském pobřeží město Laus61. Obraz býka na mincích původně značil říčního boha Krathise, ale odkazoval také na bohatství, které město získávalo z chovu hovězího dobytka. Sybariďané chovali také ovce, proslulé vysoce kvalitní vlnou.

V průběhu 6.století se občané města stále více izolovali uvnitř hradeb. Po krátké epizodě spojenectví s Krotónem proti osadě Siris se stala obě města největšími nepřáteli. Konflikt vyvrcholil kolem r. 510 př.n.l.62, poté, co se vlády v Sybaridě chopil tyran Télys63. Emigrovala odsud vlivná skupina aristokratů a uchýlila se právě do Krotónu, odkud bylo pak vysláno do Sybaridy třicetičlenné poselstvo, které dal Télys brutálně povraždit. Tato událost se stala impulsem k napadení města, v jediné bitvě byla sybaritská armáda poražena a stáhla se zpět za hradby. Ale Krotóňané obrátili koryto řeky Kráthidy přímo na město, takže ho zaplavili a srovnali se zemí. Ze záznamů antických autorů víme, že hlavním božstvem města byla Héra, jí byl také zasvěcen hlavní chrám. Poblíž bývalé Sybaridy vznikla pak v r. 444/3 př.n.l. všeřecká osada Thúrioi64, založená pod patronací Athén a osazená kolonisty z různých částí řeckého světa.

61

Grant, 2002, s. 215. Boardman, 1981, 210. 63 Bartoněk, 1976,s. 276. 64 Grant, 2002, s. 217. 62

17

Krotón byl založen stejně jako Sybaris achájskými Řeky. Rozkládal se po obou stranách ústí Aisaru (Esaro) na poloostrově, obklopeném dvěma chráněnými přístavy. Předpokládá se, že k usazování Achájců zde došlo krátce po založení Sybaridy, kolem r. 710 př.n.l.65. Vykopávky potvrdily kult a existenci

nejdůležitější Krotónské svatyně

Héry

66

Lakinionské , postavené na mysu Lakínion. Město mělo velmi dobrý přístav, obec samotná však vynikla spíše jako zemědělské středisko. Jeho expanze pak směřovala především na jihozápad a západ, jednak podél pobřeží, kde byla založena Kaulónia, město s hospodářskými úspěchy především v 5. stol. př.n.l., a jednak přes vnitrozemí k Tyrrhénskému moři.

Během 6.století procházela Krotón obdobím stagnace, ale již ve 40.letech nastal opětný rozkvět města, který bývá rovněž přičítán příchodu Pýthagora ze Samu. V té době zde vznikali tzv. hetairie (družiny), které měly velký význam pro vytváření praktické politiky ve městě67. Pythágorovým posluchačem byl i slavný atlet Milón, který vedl akci proti Sybaridě68. Kolonie bohatla především díky zemědělské produkci a stala se postupně významným rivalem Sybaridy, po jejím totálním zničení pak získala v jihoitalské oblasti prvenství. V posledním desetiletí 8. stol. př.n.l.69 založili kolonisté ze Sparty v západní části Velkého Řecka město Tarás (Tarent). Podle pověsti byla kolonie založena tzv. Partheniai (děti panen), jednalo se o děti zplozené mladými Sparťany během války s Messéňany, kdy se muži, kteří přísahali, že musí nejprve porazit nepřítele, nemohly vrátit dříve ke svým ženám. Po návratu spartských mužů se těmto dětem, nenarozeným z řádného manželství, nedostalo plných občanských práv70. Vzpoura, kterou připravili pod vedením Falantha, byla odhalena a spiklenci se na popud delfské věštby vypravili do jižní Itálie k zálivu v krajině Iápygů. Přes okolnosti, které vedli k samotnému založení města, byly mezi Tarantem a jeho mateřskou obcí tradičně dobré svazky. Obyvatelé kolonie se dlouho potýkali s odporem místních kmenů, zejména Iápygů. Tyto války vyústily v konflikt, zakončený v roce 473 př.n.l. porážkou Tarenta, což mělo za následek změnu oligarchického zřízení v umírněnou demokracii. 65

Boardman, 1981, s. 211. Mertens, 2006, s. 276. 67 Bartoněk, 1976, s. 275. 68 Grant, 2002, s. 221. 69 Boardman, 1981, s. 215. 70 Oliva, 2003, s. 43. 66

18

Obr. I.8. Tarás, plán města

Město vzkvétalo a získalo v oblasti vedoucí postavení, včlenilo si i oblast Metapontu a území někdejší Siris. Moc spartské kolonie začala slábnout až ve 4. stol. př.n.l., kdy oblast jižní Itálie ovládl Dionýsios I.. Občané Tarenta převzali kulty své mateřské obce (Artemis), navíc se však ujal také kult Démétér a Koré, spojitost s polohou města na mořském pobřeží měl kult boha Poseidona, jemuž byl zasvěcen monumentální peripterální chrám71, jehož zbytky jsou dodnes patrné mezi moderní městskou zástavbou.

I.3.2. Kolonie založené v 7. stol. př.n.l. Kolem přelomu 8. a 7. století založila Sybaris rovněž na pobřeží Tarentského zálivu významné město Metapontion, které udržovalo se svou metropolí přátelské svazky. Účastnilo se po jeho boku zničení iónského města Síris, které leželo právě na půl cesty mezi Sybaridou a Metapontem. Již v průběhu 7. století zde začali vznikat chrámové stavby, které byly zdokonalovány v průběhu dvou následujících století72. Hlavními božstvy města byli Apollón a Héra73. První polovina 6. století znamenala období konsolidace, kdy do Metaponta dorazili noví osadníci z Peloponésu74. Po zničení Sybaridy se město úplně osamostatnilo a pod cizí nadvládu se dostalo až ve 4. stol. př.n.l., kdy se celé oblasti zmocnil Tarás.

71

Mertens, 2006, s. 129. Boardman, 1981, 212. 73 Mertens, 2006, s. 153. 74 Mertens, 1985, s.647. 72

19

Nejvzdálenější sybaritskou kolonií byla Poseidoniá (pozdější Paestum). Obyvatelé Sybaris zde založili v blízkostí ústí řeky Sély menší základnu nejspíš za nějaké velmi rané námořní expedice těsně kolem r. 700 př.n.l. Samotné město Poseidoniá však vzniklo podle nejstarších nálezů keramiky až mezi lety 625 – 600 př.n.l75. Narozdíl od ostatních závislých sídlišť měla zřejmě Poseidoniá hned od počátku postavení plně suverénní obce76. Můžeme tak soudit z toho, že město razilo již v 6.století vlastní mince. Po zničení Sybaridy odešla s největší pravděpodobností značná část jejích obyvatel právě do Poseidonie. Přinesli s sebou mnoho poznatků a zkušeností a především obchodních kontaktů, díky kterým město bohatlo a vzkvétalo. V moderní době proslavily tuto lokalitu především tři dobře zachované peripterální chrámy, dva zasvěcené Héře a jeden Athéně. Velký význam Héřina kultu v této oblasti dokládá také posvátný okrsek, který byl odkryt přibližně 13 km od Poseidonie v blízkosti ústí řeky Sély77 (obr. I.9.). Koncem 5. a počátkem 4. stol. př.n.l. ovládli město postupně Lukánci78.

Obr. I.9. Poseidonia, zázemí města

Obr. I.10. Poseidonia, plán města v 5. století př.n.l.

Kréta a Rhodos přispěly k řeckému osidlování Sicílie založením Gely (obr. I.11.), která vznikla r.688 př.n.l.79v místě starší osady domácího sikulského obyvatelstva, jež bylo obsazením jižního pobřeží ostrova Řeky zatlačeno do vnitrozemí. Podle pověsti založili 75

Pennino, Carpiceci, 2004, s. 22. Bartoněk, 1976, s. 273. 77 Mertens, 1993, s. 113. 78 Pennino, Carpiceci, 2004, s. 22. 79 Kreissig, 1985, s. 87. 76

20

město Entimos a Antifémos. Jim věštkyně odpověděla, aby založili město na Sicílii shodné jménem s posvátnou řekou Gellem80. Určitou dobu ještě noví osadníci bojovali se sikelskými horaly o vnitrozemskou planinu s úrodnou ornou půdou, kde chovali Gelané prvotřídní jezdecké koně. Aristokratická vláda města se oddala kultu atletiky, na dlouhou dobu se gelští závodníci stali na olympijských hrách držiteli ceny v závodech v čtyřspřeží. První vítězství získal r. 512 nebo 508 př.n.l. Pantares, jeho syn Kleandros využil pak slávy svého otce k uchopení vlády nad městem roku 505 př.n.l.81.

Obr. I.11. Gela, plán města

Po něm nastoupil bratr Hippokratés, který ovládl Naxos, Zankle a Leontinoi, kde ustanovil loutkové despocie. Vojsko vystavěl na jízdě, předpokladem k této skutečnosti byl tradiční chov jezdeckých koní. Téměř ovládl Syrákúsy, které se zachránily pomocí diplomatického vyjednávání Korinťanů. Po jeho smrti se stal opatrovníkem tyranových synů velitel jízdy Gelón, který své chráněnce odstranil a sám se chopil vlády. Brzy se dohodl s akragantským tyranem Thérónem a společnou úmluvu stvrdili několika dynastickými sňatky82. V roce 488 př.n.l. sám zvítězil jako majitel čtyřspřeží na olympijských hrách a daroval vůz i vlastní sochu do Diova chrámu v Olympii. Gelón ovládl Syrákúsy (viz výše s.11) a vládu v Gele předal bratru Hierónovi, který po Gelónově smrti přesídlil do Syrákús a Gelu předal bratru Polyzálovi. Ten se zapsal do řeckých kulturních dějin významným darem. Věnoval Delfám proslulou bronzovou sochu vozataje83 (obr. I.14.). Za podpory tyranů se zde rozvíjela také architektonická činnost, i když v tomto ohledu město daleko předčila její subkolonie Akragás, založená r. 582 př.n.l.84. Na gelské

80

Hošek 1972, s. 47. Grant, 2002, s. 234. 82 Bartoněk, 1976, s. 239. 83 Bourbon, Durando, 2004, s. 138. 84 Levi, 1995, s. 98. 81

21

akropoli se prosadil kult bohyně Athény a poblíž ústí řeky Gelas stála svatyně Démétér Thesmofory85, bohyně plodnosti, považované za patronku Sicílie.

Přičiněním občanů Kým vznikla již kolem r. 680 př.n.l. Parthenopé, jeho rozšířením později v první polovině 5. století vzniklo Nové město – Neápolis (stará řecká část – tedy kolonie Parthenopé byla pak nazývána Palaiopolis – Staré město). Osadníci z iónského Kolofónu založili v Tarentském zálivu před r. 670 př.n.l. 86kolonii Siris. Stala se izolovaným iónským městem, obklopeným řeckými neiónskými sousedy. Na základě společných mincí se má za to, že do sféry jejího vlivu patřila osada Pixús. Siris neměla dlouhou historii. Díky tomu, že byla vklíněná mezi Sybaridou a Metapontem, městy, která měla zájem na siritském zázemí, vznikla kolem r. 550 př.n.l. koalice achájských měst (Sybaris, Metapontion, Krotón a Kaulóniá), jež město dobyla a zničila. Území bylo rozděleno mezi Sybaridu a Metapontion.

Významnou kolonii zbudovali obyvatelé dórské Lokridy při pobřeží Iónského moře na jižní špici italské „boty“ v 70. letech 7. stol. př.n.l.87.

Z větší části se jednalo o

obyvatelstvo Lokris Opuntské (východní Lokrové), z menší o osadníky z Lokris Ozolské (západní). Nová osada dostala stejné jméno – Lokris a přízvisko Epizefyrská (obr. I.13.), podle místního pohoří Zefyria88. Archeologické nálezy svědčí o kultu Persefoné a Afrodité. Nejstarší fáze později přestavovaného Afroditina chrámu pochází ze 7.století, nachází se v lokalitě Marasá89. Do dějin vstoupilo město především díky Zaleukovi, nejstaršímu řeckému zákonodárci na západě. Jeho zákony odrážejí disciplinární opatření lokridské aristokratické ústavy, založené na vládě sta domů (hekaton oikiai)90. Prosluly svou přísností, uvádějí přesně výčet trestů za určité zločiny.

85

Hošek, 1988, s.45. Boardman, 1981, s. 217. 87 Grant, 2002, s. 222. 88 Bartoněk, 1976, s. 270. 89 Mertens, 1993, s. 169. 90 Bartoněk, 1976, s. 283. 86

22

Obr. I.12. Řecké kolonie v jižní Itálii podle původu kolonistů, mapa

Lokris byla zaměřena spíš zemědělsky, a protože její zázemí, stísněné hornatým vnitrozemím neposkytovalo dostatek půdy, začali Lokerští brzy pronikat k Tyrrhénskému moři. Založili tak Hipponion, Medmu (dnešní Rosarano) a Metauros (až 550 př.n.l.). Město bylo často ohrožováno ze severu mocnějším Rhégiem, a proto uzavíralo výhodná spojenectví, především se syrákúskými tyrany.

Kolem r. 648 př.n.l. založili kolonisté ze Zanklé na severu Sicílie osadu Himera (obr. I.4.), ta měla dostatek úrodné půdy a navíc udržovala obchodní kontakty s Elymy i Kartáginci91. Archeologický výzkum prokázal, že se Himera skládala z horního města na horském okraji a dolního města v ústí, spojeného s přístavem. Do dějin se město zapsalo především slavnou bitvou v roce 480 př.n.l.92, kdy Gelón porazil spojenecká vojska himerského tyrana Terilla a kartáginského Hamilkara.

91 92

Grant, 2002, s. 229. Prayon, 2002, s.51.

23

Obr. I.13. Lokris Epizefyrská, plán města a jeho zázemí

Obr. I.14. Vozataj Delfský, bronz, Muzeum Delfy

Selínús, osada, jejíž název byl odvozen od řeckého slova selínón, což znamená celer, miřík (v okolí stejnojmenné řeky rostl v hojném množství divoký celer)93 byla založena dórskými osadníky z Megary Hyblaie v 2. polovině 7. stol. př.n.l. (628 př.n.l.) a vyrostla v jedno z nejbohatších měst Sicílie. Město leželo na jihozápadním pobřeží, své území rozšiřovalo hlavně směrem na východ, jeho teritoriální expanze se z obavy před kartáginskými odvetnými akcemi západnímu směru raději vyhnula. Selínúntská snaha o expanzi na sever rovněž nedopadala nejlépe, neboť zde narážela na odpor domorodých Elymů. Město dosáhlo vysoké hospodářské úrovně a zcela se osamostatnilo. Nezávislost si udrželo dokonce i za vlády syrákúského Gelóna, který získal do svého područí i Megaru Hyblaiu.

Od počátku se zde začala rychlým tempem rozvíjet architektura a město se svižně rozrůstalo. Prostřednictvím chrámů, které se nacházeli celkem na třech posvátných

93

Gruben, 1963, s. 421.

24

okrscích94, máme doloženy kulty Dia, Héry, Déméter, Hekaté aj. Selínús ležel na výběžku, čnícím mezi dvěma řekami, Selínúntem na západě a Galikoi na východě (obr. I.15.). Jejich ústí poskytovala malé, ale významné přístavy. Selínús bohatl hlavně z exportu vína a olivového oleje, jež se vyvážely především do Karthága.

Obr. I.15. Selínús, poloha města

V průběhu rozkvětu města v 5. století se Selínúnští dostávali stále častěji do konfliktu s blízkou elymskou Segestou. Spory vyvrcholily v r. 416 př.n.l. a konečně 410 př.n.l.95, kdy Selínús napadl Segestu, která se dovolala kartáginské pomoc. Zjara příštího roku pak zdolalo kartáginské vojsko náhlým útokem Selínús a zmasakrovalo místní obyvatelstvo. Město leželo v troskách, došlo sice k jeho obnově a zbudování opevnění96, na jehož zdi byly použity i části starších staveb97 (chrám X,Y), ale již nikdy nedosáhlo takové úrovně.

I.3.3. Mladší kolonie založené v 6. a 5. stol.př.l. Mezi mladší, nikoli však méně významné kolonie patří Akragás, založený kolem r. 580 př.n.l. z Gely98. Existují však nálezy, které dokládají řeckou přítomnost již koncem 7. a začátkem 6. století, tedy ještě před založením města. Před branami Akragantu se nachází svatyně, zasvěcená bohyni Persefóné (San Biagio), která byla užívána Řeky rovněž ještě před r. 580 př.n.l.

94

Bourbon, Durando, 2004, s. 257. Bartoněk, 1976, s. 246. 96 Mertens, 1989, s. 91. 97 Mertens, 2006, s. 116. Mertens, 1989, s. 143. 98 Boardman, 1981, s. 221. 95

25

Krátce po založení města, kolem r. 570 př.n.l. se při přepadení Diova chrámu násilně chopil vlády tyran Falaris, který podle pověsti upaloval své nepřátele v kovovém býku99. Další zdejší proslulý samovládce, Thérón se dostal k moci v r. 488 př.n.l., politicky spolupracoval se svým příbuzným Gelónem, panovníkem Syrákús.100. Jeho jméno je spojeno se stavbou Athénina chrámu, který stál na místě dnešního kostela Santa Maria dei Greci, pod stavbou se nacházejí zbytky peripterální struktury101. Po Thérónově smrti nastoupil jeho syn Thrasydaios, jeho vláda však nebyla ani dlouhá ani úspěšná. Po nezdařených bojích proti syrákúskému vladaři102 musel uprchnout a v Akragantu byla opět nastolena demokracie. Město proslulo stejně jako Selínús velkým počtem chrámů, zasvěceným různým božstvům, s jistotou je doložen kult Dia, Héry a Athény, ale také např. mytického bolobožského hrdiny Herakla.

Obyvatelé Selínúntu založili osadu zvanou Mínóa, jejíž název spojoval místo s hrobkou bájného krétského vladaře103. Měla sloužit jako opěrná základna další expanze, avšak o něco později se zmocnili osady Akraganští a její název se změnil na Hérakleiu, původní jméno jí pak zůstalo jako přídomek.

Řekové kolonizovali i okolní menší ostrovy. Na největším z ostrůvků severozápadního pobřeží Sicílie založili občané maloasijského dórského obchodního města Knidos104 v 70.letech 6.století osadu Lipara poté, co je Kartáginci vyhnali ze Sicílii, když se chtěli usadit při mysu Lilybaion na západním pobřeží u foinické Motyé, což Kartáginci pokládali za zásah do svého zájmového území.

Když kolem r. 540 př.n.l. obsadili Peršané maloasijskou Fókáiu, vydala se část obyvatel na západ. Usadili se nejdříve na Korsice v osadě Alalia, kde žili pět let. Poté se dostali do konfliktu s Etrusky a Kartáginci, rozhodující bitvu sice vyhráli105, ale byli natolik oslabeni, že opustili ostrov a vydali se k jihoitalským břehům, kde založili osadu jménem Eleá či Hyelé, pozdější Velii, která proslula později elejskou filozofickou školou.

99

Gruben, 1963, s. 433. Bartoněk, 1976, s. 240. 101 Gruben, 1963, s. 433. 102 Bartoněk, 1976, s. 244. 103 Tamtéž, s. 232. 104 Oliva, 2003, s. 43. 105 Bartoněk, 1976, s. 297. 100

26

Krátce po založení Hyelé vznikla blízko Kýmé kolonizací ze Samu106 osada Dikaiarcheia. Řecký název se ani trošku nepodobá římskému zeměpisnému názvu tohoto místa – Puteoli (dnešní Puzzuoli).

Kolonizace oblasti jižní Itáli a Sicílie pokračovala i dále v 5. stol. př.n.l, ne však již v takové míře. Ráda bych zmínila alespoň všeřeckou kolonii Thúrioi, i když pro nás není zajímavá co se týče architektonických poznatků, založenou pod patronací Athén v r. 444/3 př.n.l. a osazenou kolonisty z různých částí Řecka. Jejího založení se účastnil i Hérodotos z Halikarnassu107, Empedoklés z Akragantu nebo Protágorás z Abdér. Vznikla v blízkosti zaniklé kolonie Sybaris, i když zde Řekové vybudovali vzorný městský stát, nikdy nedosáhl věhlasu zničené Sybaridy. O deset let později postavili obyvatelé Tarentu blízko Thúrií méně významnou kolonii Hérakleia.

Na Sicílii i v jižní Itálii šířili kolonie poznatky řecké civilizace

mezi místním

obyvatelstvem v mnoha oborech lidské činnosti. Zároveň se však staly významnou součástí řeckého světa a podílely se značnou měrou na jeho rozvoji. O významu jihoitalských a sicilských kolonií svědčí skutečnost, že tato oblast byla od 4. století označována jako Velké Řecko (Megalé Hellas, latinsky Magna Graecia).

II. Velké Řecko – předpoklady vzniku a specifik chrámové architektury

Je důležité si uvědomit, že v mateřské zemi v době, kdy vznikaly na Sicílii a v jižní Itálii první řecké osady, tj.v druhé polovině 8. stol. př.n.l., již probíhal vývoj chrámové architektury a osadníci si tyto poznatky přinesli s sebou. Můžeme s jistotou říci, že celková konstrukce staveb je dosti shodná

s koncepcí uplatňovanou v mateřských městech.

Provedení konkrétních stavebních článků či stavebních prvků od půdorysu přes ztvárnění

106 107

Oliva, 2003, s.44. Borecký, 2003, s. 8.

27

sloupů a jejich hlavic až po kladí a střechu je zde velice osobité a originální. Osadníci s sebou přinesli model, který pak originálně upravili podle svého vlastního vkusu.

Architekti v nově založených řeckých městech usilovali o povznesení dědictví dórské formy108, kterou si přinesli ze svých metropolí. Jejich cílem bylo vytržení z jednoduché architektonické struktury pomocí vlastních expanzivních představ o prostoru. Je možné s jistotou tvrdit, že jihoitalská a sicilská chrámová architektura je mnohem svobodnější a nespoutanější a dokazuje tuto svou vlastnost na mnoha konkrétních příkladech109. Odráží snad svobodnější mentalitu obyvatelstva a do velké míry také bohatství některých kolonií a především dokládá čilý obchodní styk s různými částmi řeckého světa. Osadníci přenesli do nové, bohatší a prostornější krajiny stavitelské poznatky, přičemž jako by zapomněli na svůj vrozený smysl pro umírněnost – sophrosyné.

Obchodní kontakty a čilý obchodní ruch s sebou vždy přinášel nejen materiální bohatství, ale také nové myšlenky, poznatky a inspiraci. Díky všem těmto faktorům tak přísná strohá kanonická forma dórského řádu mateřského Řecka dostala v této oblasti zcela odlišný charakter. Někteří vědci dokonce označují architektonický směr jihoitalské oblasti pojmem Iónský mořský styl 110. Je potřeba uvědomit si také, že v období 7. a 1. poloviny 6. stol. př.n.l. dochází teprve k formování architektonických slohů.

Během vývoje převažujícího dórského stylu v této oblasti se architekti drželi předlohy mateřské země a přitom aplikovali místní originality a odlišnosti, čímž vdechli zdejšímu stavebnímu umění vlastního ducha, který byl určen geografickými, demografickými i hospodářskými podmínkami. Velkou roli zde sehrály kultovní zvyklosti111, dostupnost materiálu, místní mentalita a s ní související vkus. V žádném případě však nedošlo k vytvoření samostatného jednotného stylu.

Na jedné straně jihoitalská a sicilská architektura čerpala z poznatků jiných řeckých oblastí a inspirovala se jimi, na straně druhé měla sama, co nabídnout. Zdejší stavební mistři dosahovali vynikajících technických výsledků. Zářným příkladem architektonických vynálezů jižní Itálie je naprosto jistě entase, která se stala nejproslulejší optickou korekcí 108

Gruben, 1963, s. 408. Mertens, 1993, s. 151. 110 Barletta, 1990, s. 45. 111 Mertens, 2006, s. 121. 109

28

řecké architektury112. Prvně byla použita právě v této oblasti, konkrétně na nejstarším monumentálním chrámu v Paestu – Héra I, známým v literatuře pod názvem Bazilika113, kde však ještě značně překračuje hranice optické korekce. Hojné uplatnění našla potom především v dórské architektuře celého řeckého světa.

Jak jsem již naznačila, v západní koloniální oblasti se chrámové architektuře dostávalo mnohem větší nespoutanosti a svobody výtvarného projevu. Díky bezmeznému entusiasmu pro stavitelské umění zde mohly vzniknout nejvelkolepější Řecké chrámy, které v mnohých ohledech předčily architekturu mateřských obcí.

II.1. Počátek vývoje chrámu na řecké pevnině, ostrovech a maloasijské oblasti a formování architektonických řádů

V období, kdy Řekové zakládali na území jižní Itálie a Sicílie své první kolonie, stál antický řecký chrám na samém prahu svého vývoje. Považuji za důležité alespoň ve zkratce připomenout vznik a postupný vývoj chrámové architektury v rámci celého řeckého světa.

Zrod chrámu můžeme sledovat v 10. stol. př.n.l. v Thermu, kde se nachází souvislá série budov od heladského období. Tzv. Megaron B114 půdorysně odpovídá archaickému chrámu, ale na krátké severní zdi zůstává ještě zakřivené, stejně jako heróon v Lefkandi na Euboie115, kolem se nachází 18 kamenných desek pro dřevěné sloupy – nejspíš přidaných později. Podobu nejstarší chrámové architektury známe především z terakotových modelů116, délka chrámu mírně přesahovala šířku, zadní stěna byla zakřivena do oblouku a vpředu se nacházela předsíň se dvěma sloupy v průčelí. Pro základy se užíval lokální kámen, horní části zdí se zhotovovaly z nepálených cihel, konstrukce střechy ze dřeva, krytinu střechy tvořily nejspíš došky. Kolem r. 800 př.n.l. se objevuje i typ s obdélníkovým půdorysem bez zadního zakřivení s plochou nebo sedlovou střechou. Ve stejné době se 112

Vitruvius, III,3,13. Mertens, 1993, s. 18. 114 Robertson, 1969, s. 51. 115 Hellman, 2002, s. 279. 116 Phoca, Valavanis, 1992, s. 79. 113

29

objevují první peripterální stavby. Nejstarším doloženým chrámem se sloupovým ochozem je Heraion na Samu117, sloupořadí obklopující jádro stavby však bylo přidáno nejspíš až o půl století později. Chrám se vyznačuje značnou nepravidelností v mnoha ohledech (různé vzdálenosti mezi sloupy, odlišný počet podpěr v průčelí – 6 východní, 7 západní průčelí). Setkáme se tu i s vnitřní řadou sloupů, která dělí celu na dvě lodi, ostatně tento prvek se uplatňuje rovněž v jihoitalské architektuře.

V nejstarším odbdobí do 8. stol. př.n.l. tedy došlo ke zrodu řeckého chrámu, ustaluje se typická forma půdorysu – pravidelného obdélníku a rodí se prvek, který se v dalších obdobích stává neodmyslitelnou součástí řecké architektury – sloup.

Obr. II.1. Heróon v Lefkandi, rekonstrukce V 7.století se začal formovat specifický dórský řád. V druhé polovině století docházelo k postupnému nahrazování staršího materiálu, tedy dřeva a hlíny, novým pevnějším, trvalejším a spolehlivějším kamenem. Egejská oblast měla pro takovou přeměnu dokonce zcela přirozené předpoklady, dřevo zde bylo vzácné a naopak kámen byl snadno dostupným materiálem118. Přechod od starších k novějším materiálům a vytváření dórských prvků můžeme sledovat např. na stavbě Apollónova chrámu v Thermu119. Kombinace tří materiálů120 (kámen, dřevo, terakota), technická zručnost a smysl pro logiku vedly k monumentalizaci architektury.

117

Mertens, 1989, s. 27. Mertens, 1993, s. 152. 119 Lawrence, 1967, s. 97. 120 Phoca, Valavanis, 1992, s. 103. 118

30

Obr. II.2. Thermos, Apollónův chrám C, půdorys

Vnější řada sloupů vytvářela ochoz a až na výjimky (Apollónův chrám v Thermu, Artemidin v Garitse na Korkyře)121 byli peripterální chrámy postavené v archaickém období hexastylní. V 7. stol. př.n.l. se setkáváme na stranách s vyšším počtem sloupů (15 – 16), což převažuje i ve století šestém. Obecně platí, že koncem archaického období se v celkovém měřítku zkracuje poměr délky a šířky průměrně na 2,5:1, někdy až 2:1 (Athéna Polias v Athénách). V průčelí bývala meziosová vzdálenost dvou sousedních sloupů větší než na bočních stranách, v některých případech se rohová průčelní interkolumnia zkracovala122, což úzce souviselo z umísťováním triglyfů.

Obr. II.3. Artemidin chrám na Korfu, půdorys

O něco později se ve východní části řecké oblasti formoval nový, lehčí a zdobnější řád. Koncem 7.stol.př.n. se na Východě objevuje nejprve aiólská hlavice123 a konečně v 6. stol.se pak v Malé Asii a iónských ostrovech pod silným vlivem Orientu formuje nový iónský řád.

Tento hrubý náčrt počátku vývoje chrámu prozatím naprosto postačí. Nebudu zde rozvádět vývoj jednotlivých částí chrámu v pevninském Řecku, v ostrovní a maloasijské oblasti, ale narazím na ně vždy při srovnání se stavebními prvky jihoitalských a sicilských chrámů. 121

Robertson, 1969, s. 324. Gruben, 1963, 123 Vlček, 2005, s. 119. 122

31

Na řecké pevnině se tedy v průběhu 7. a 6.stol.př.n.l. vytvořil dórský styl, řád v pravém slova smyslu, ten byl přenesen na Sicílii, kde byla ponechána mnohem větší volnost experimentu, a konečně na jihoitalské pevnině, která si osvojila sicilské tendence, byla dórská forma obohacena iónskými prvky. Důležité je, že se tak dělo způsobem pestrého experimentu ryze individuálního charakteru. Jak už jsem zdůraznila v předcházející kapitole (viz s.19), v žádném případě nemůžeme hovořit o vytvoření nového samostatného jednotného stylu.

II.2 Předpoklady vzniku monumentální architektury v řeckých koloniích jižní Itálie a Sicílie V oblastech, kde se Řekové v Itálii a na Sicílii usadili nebyla nijak výrazně zakořeněná stavební tradice původního osídlení. Domácí obyvatelstvo bylo po kulturní stránce na vývojově nižší úrovni124, takže příchozí kolonisté necítili potřebu navazovat na jejich tradice, ale dávali přednost vyspělejší formě a architektonickým poznatkům své mateřské země. Samozřejmě, že se kolonisté setkávali se stavebními zvyky domácího obyvatelstva a osvojili si některé dílčí prvky místní architektury, které však globálně nepoznamenaly zdejší monumentální řeckou architekturu jako celek.

Nové materiálové podmínky a všeobecná aklimatizace v cizím prostředí znamenaly důležitý předpoklad pro vznik svébytného a osobitého vzhledu zdejších chrámů. Na vzniku a vývoji monumentální chrámové architektury se významně podepsala konsolidace nově založeného města a s tím také politické, zemědělské a kulturní předpoklady pro stavitelství. Z politického hlediska byly kolonie zcela nezávislé na své mateřské obci. Rozkvět kultury a především stavitelské činnosti byl podporován politickou mocí jako nepostradatelný reprezentativní faktor. Proto i za vlády tyranů docházelo k rozkvětu chrámové architektury (Akragás, Syrákúsy, Gela)125. Kolonie disponovaly většinou bohatou zemědělskou

124 125

Boardman, 1981, s. 222. Burian, Oliva, Praha 1984, s. 296.

32

základnou, která nejen, že postačila k obživě jejich obyvatel, ale stávala se také předmětem obchodu, což vytvářelo živnou půdu pro vývoj a obohacení stavitelského umění126.

II.3 Uctívání bohů a kultovní zvyklosti v západořeckých koloniích Na podobě a umístění jednotlivých chrámů se podílely velkou mírou také okolnosti, související s náboženským životem obyvatel dané oblasti. V architektuře i vybraném místě se odráží bezesporu skutečnost, jakému božstvu byla stavba zasvěcena. Hlavním olympským bohům jako byl Zeus, Héra nebo Athéna se stavěly často velké chrámy na výrazně vyvýšených místech, samozřejmě pokud to terén umožňoval. Například v jihoitalské Poseidonii se setkáváme s výrazným kultem Héry a Athény127, vznikly zde tři významné monumentální chrámy, z toho dva (Héra I a Athéna) již v archaickém období. Všechny tři stavby jsou však díky rovinnému terénu jen nepatrně vyvýšeny nad úroveň města. Proti tomu Akragás nebo Selínús128 na Sicílii poskytují kopcovitý terén a chrámové okrsky jsou tak umístěny na jednotlivých pahorcích. Na východním selínúntském okrsku nalezneme pozůstatky tří velkých chrámů, E – zasvěcený Héře (klasické období), G a F s nejistým zasvěcením. V Akragantu byla nejmonumentálnější stavba zasvěcena právě Diovi. Vládci nad všemi řeckými bohy byl věnován například také velký chrám na pahorku za branami Syrákús.

Velice oblíbeným božstvem, především na Sicílii byla Démétér, bohyně symbolizující plodnou sílu země, která zde byla uctívána společně se svou dcerou Persefonou. Jim byly často zasvěceny menší chrámové stavby, s jednoduchým půdorysem jako např. chrám v Contrada Gaggera v Selínúntu, kde vznikla již počátkem 6.stol.př.n.l. svatyně, zasvěcená bohyni úrody s přízviskem Málophoros129, její dcera zde byla ucívána jako Persefoné Pasikratea, vládkyně nad smrtí. Příkladem menší svatyně z pozdně archaického období je chrám v S. Biagio u Akragantu. Volba jednoduchého půdorysu nejspíš souvisela také

126

Pennino, Carpiceci, 2004, s. 22. Tamtéž, s. 8. 128 Durando, 1997, s. 277. 129 Gruben, 1963, s. 421. 127

33

s prováděním kultu130. Démétér si získala v této oblasti přízeň především díky velké produkci zemědělských plodin, především obilí, jež představovala významný zdroj obživy a také obchodní artikl131 jihoitalských a sicilských kolonií.

Velké oblibě se těšil také Apollón a to především díky tomu, že kolonizace a zakládání měst na západě bylo úzce spjato s jeho věštírnou v Delfách, kde většinou obyvatelé metropolí dostali od boha prostřednictvím Pýthie pokyny o směru plavby a místě založení132. Významné chrámy nalezneme například v Syrákúsách nebo také v Metapontu, někdy mu bývá připisován také chrám G v Selínúntu133.

V některých případech, především tedy v počáteční fázi vývoje jednotlivých měst, přispěla k výběru místa také již existující svatyně, která zde zůstala po vyhnaném původním obyvatelstvu. Takový příklad nalezneme v Akragantu. Řekové využili přírodní svatyně vyhnaných Sikulů v podobě jeskyně s pramenem, ke které přistavili místnost s funkcí pronáu.

Uctívání příslušného božstva úzce souviselo s metropolí. Kolonisté si s sebou přinesli kromě velkého množství poznatků také kult mateřského města. Jako příklad mohu uvést uctívání Apollóna v Syrákúsách134, založeným obyvateli Korinta, jemuž byl zasvěcen nejstarší peripterální chrám na Sicílii. V Tarantu je kromě kultu Poseidona, spojeného s přímořskou polohou města, doložen také kult Artemis a Héry, bohyň uctívaných ve Spartě. V achajských koloniích nápadně vyniká kult Héry – viz. Poseidonia, Metapontum.

Důležitý faktor, zasahující do podoby chrámu, patrný především v půdorysi stavby, představují kultovní zvyklosti a konkrétní kultovní rituály. Musíme si uvědomit, že chrám netvořil v kultovním smyslu samostatný omezený celek, ale stal se součástí temenu, posvátného okrsku, představujícího neodlučitelný komplex, přísně vymezený135 a vytvářející přehledný systém. V posvátném okrsku se mohlo nacházet několik chrámů, zasvěcených různým bohům, ale každý pojímal vlastní kultovní prostor, tvořený vlastní stavbou chrámu, oltářem, sloužícím k výkonu zápalných obětí a mezi nimi 130

Mertens, 2006, s. 239. Boardman, 1981, s. 200. 132 Hošek, 1972, s. 46. 133 Gruben, 1963, s. 429. 134 Bartoněk, 1976, s. 112. 135 Malkin, 1996, s. 75. 131

34

volným kultovním prostranstvím. Zápalné oltáře často osově i směrově korespondovaly se stavbou chrámu, ale někdy byly také výrazně odchýleny – např. oltář chrámu B v Metapontu136 nebo chrámu Démétér Malophoros v Selínúntu. Prostor mezi chrámem a oltářem dodržoval odstup, potřebný ke shromáždění přítomných účastníků kultu. Tomuto faktu se podřizovala také přístupová schodiště, často neobvykle široká, jako např. u chrámu M na svahu Contrada Gaggera v Selínúntu137.

Rozvržení půdorysu staveb úzce souvisí se způsobem provádění kultovních zvyklostí a rituálů. Řecké náboženství nebylo záležitostí vyznání a dogmatu jako judaismus, křesťanství nebo islám. Kněží nepředstavovali ochránce ani šiřitele víry, ale ztělesňovali strážce kultovní tradice a vykonavatele kultovního rituálu138. Průběh kultovních záležitostí vypadal nejspíš trochu jinak, než tomu bylo v mateřském Řecku. Na východním průčelí se často nacházelo schodiště s širšími stupni, umožňující pozvolné stoupání, po nich vycházeli účastníci kultu nahoru na stylobat a postupně procházeli prostorami peristase. Právě z tohoto důvodu disponují jihoitalské a sicilské chrámy v průběhu archaického období širokým sloupovým ochozem. Po opětovném shromáždění v přední východní části procházel průvod obrovskými často bronzovými dveřmi139 (doložené u chrámu C v Selínúntu) přímo do naa, kde postupoval až hluboko do temného prostoru, zastavil se až před adytonem, kde se nacházela kultovní socha. Při procházení chrámem někdy s přibývající hloubkou a zároveň významem stoupali účastníci do dalších výškových úrovní (chrám C v Selínúntu, Athéna v Poseidonii aj.).

Častým půdorysným jevem je především u jihoitalských chrámů prostřední řada sloupů. Tento prvek, typický u rané řecké architektury (Apollónův chrám v Thermu) přetrvává zejména u staveb achajských kolonií až do druhé poloviny 6. stol. př.n.l.. Vyvrcholení a zároveň ukončení tohoto půdorysného typu představuje Héra I v Poseidonii140. V případě takových chrámu nejspíš vcházeli účastníci kultu jedněmi dveřmi do jedné ze dvou lodí náu, před adytem, kde byl vytvořen větší rozestum, přešel průvod zvolna do vedlejší lodi a pokračoval směrem k východu druhými dveřmi141. Prostřední řada sloupů v nau vedla také

136

Mertens, 2006, s. 156. Tamtéž, s. 240. 138 Kron, 1996, s. 240. 139 Mertens, 2006, s. 122. 140 Carpiceci, Pennino, 2004, s. 26. 141 Mertens, 1993, s. 91. 137

35

k chybným interpretacím o dvojím kultu těchto chrámů. Například v Poseidonii se dříve spekulovalo u tzv. Baziliky o uctívání Héry a Dia142, tyto teorie byly však již předkonány.

Na oltáři před chrámem pak kněží prováděli zápalnou oběť příslušnému božstvu. Proto se také tyto velké oltáře staly nedílnou součástí143 komplexu a sami o sobě se představovaly jako architektonická díla, akceptující stavební řád chrámové stavby.

Podle vývoje půdorysu můžeme soudit, že v pozdně archaickém období došlo na některých místech k určité změně kultovního rituálu. Prostor peristase byl potlačen ve prospěch rozšířené cely. Předpokládá se, že ochoz tak ztratil praktickou funkci a sloužil spíš jako jakýsi ochranný obal jádra stavby. Takovou změnu můžeme sledovat u Athénina chrámu v Poseidonii144 nebo Heráklova chrámu v Akragantu. Na některých místech se však obyvatelé nesnadno loučili se starými tradicemi, a proto se nadále udržel starý typ půdorysu. Zářným příkladem je město Selínús, kde vznikly v tomto období tři velké chrámy, využívající široký prostor peristase.

Kult a s ním spojené záležitosti byl tedy jedním z důležitých faktorů, podílejících se na podobě chrámu. Měnící se doba přinášela změny také v náboženském životě, odrážející se v kultovních rituálech. Tyto změny měly pak také vliv na vývoj architektury, kterým se nyní budu zabývat.

142

Tamtéž, s. 92. Doepner, 1998, s. 41. 144 Mertens, 2006, s. 227. 143

36

III. Vývoj dórského chrámu na Sicílii a v jižní Itálii v archaickém období

III.1 Nejstarší chrámy období před zformováním řádů V kolonizovaných oblastech se nově příchozí Řekové potýkali se zvláštními podmínkami, kterým se museli první generace osadníků nejdříve postupně přizpůsobit. Měli tak méně možností k vyvíjení monumentální stavební činnosti. Přestože svatyně hráli již od příchodu kolonistů velice významnou roli v jejich každodenním životě, v počátcích vývoje měst se sakrální stavby nijak výrazně neodlišovaly od jiných stavebních typů. Jsou tak velice špatně rozpoznatelné od civilních budov. Výjimku tvoří podle nejnovějších archeologických výzkumů, vedených G. Vozou145 Syrákúsy. Byly zde v nejstarším posvátném okrsku, západně od klasického Athénina chrámu odkryty zbytky základů stavby typu oikos o rozměrech 6 x 9,20 m. Objekt, datovaný do 8.stol.př.n.l., tedy do období založení města, je jediným známým příkladem sakrální architektury na západě, připisovaný počátkům kolonizace této oblasti.

Teprve v 7. stol. př.n.l. se v hojnějším počtu objevují stavby, které se výrazně liší od typu domu, označovaných Mertensem jako „Haustypen“146. Takový příklad nacházíme v osadě Megara Hyblaia, jedná se o jednopokojový pravoúhlý oikos, který se liší od většinou kvadratických obytných domů pouze svou podlouhlou formou. Jedná se o skromné kultovní zařízení, jež si zachovalo význam i v 6. stol. př.n.l. Vedle tohoto typu vznikaly i bezsloupové kultovní objekty rozdělené na více místností, které se postupně v průběhu 6.stol.př.n.l. rozrůstaly do větších rozměrů. Byly to vesměs pravoúhlé stavby.

Významným dokladem je objekt u Francavilla Marittima (Kalábrie, v blízkosti Sybaridy), kde byly, jak se zdá, krátce po založení Sybaridy v 7. stol. př.n.l. zřízeny minimálně

145 146

dva větší pravoúhlé chrámy typu megaron, provedené domácí stavební

Mertens, 2006, s.90. Mertens, 1993, s. 99.

37

technikou dřevěných kůlů a proutí. Tzv. stavba III měřila i s předsíní 18 m v délce a 8 m v šířce (obr. III.1.). Dá se rozeznat pronaos a naos, který byl rozdělen třemi řadami kůlů na 4 lodi. Jamky jsou tak hustě u sebe, že zde mohly být pouze proutěné stěny opatřené s největší pravděpodobností hliněnou omítkou147. Tento ne přesně datovatelný chrám byl nahrazen ještě před polovinou

6. stol. př.n.l. na přibližně stejném

půdorysu pevnou

stavbou, došlo pouze k prodloužení pronaa a tím prodloužení celkové délky stavby na 22 m. Stavební materiál byl tvořen lomovým konglomerátem z pahorku, na kterém chrám stál a velkými křemeny z blízkého říčního údolí k vyspárování. Z kamene však byl postaven pouze sokl, stěny tvořily hliněné cihly.Vedlejší chrám je hůře zachovaný, ale rovněž ukazuje obě fáze. V obou případech se jedná o stavební činnost prvních generací řeckých kolonistů, i když kůlový stavební způsob, speciálně v takové formě, je zcela běžný na Apeninském poloostrově, zatímco v pevninském Řecku je velmi vzácný, známe jen málo příkladů techniky ponořených dřevěných kůlů – setkáváme se s ní například v Kalapodi148.

Obr. III.1. Francavilla Marittima – fáze I a II, půdorysy

Důležité je, že brzy po svém příchodu a osídlení italské oblasti usilovali řečtí kolonisté o uplatnění náročnější formy. Se zvětšováním dimenzí se od poslední čtvrtiny 7. stol. př.n.l. začalo užívat sloupů k rozšíření prostoru a uspokojení požadavků monumentálního rázu, stejně jako v mateřské zemi se objevují sloupy postavené v ose cely, které plnily úlohu stropních podpěr. Došlo tak k rozdělení prostoru cely na dvě lodi. První stavby tohoto typu jak v Řecku, tak v Itálii postrádají sloupový ochoz.

Nejstarší takový dosud známý chrám v západořecké oblasti se nachází

v Megaře

Hyblaie, jedná se o tzv. stavbu H149 na agoře z poslední čtvrtiny 7.stol.př.n.l. (obr.III.2.). Příklad podobné konstrukce najdeme na řecké pevnině např. ve Spartě chrám Artemis Orthie „Stojící zpříma“, která podle Pausánia vyžadovala krvavé lidské oběti150, ten však

147

Mertens, 1993, s. 99. Felsch, 1987, s. 14. 149 Mertens, 2006, s. 90. 150 Pausaniás III, 16. 148

38

pochází již 9. či 8. stol. př.n.l., nebo v Thermu – Apollónův chrám z konce 7. stol. př.n.l. (již peripterální). Stavba H měřila 7,65 m na kratších a 20,30 m151 na delších stranách, šířka a délka byly tedy přibližně v poměru 1:2,7 (3:8). Chrám byl o něco zavalitější než současné stavby mateřské země. Osové vzdálenosti vnitřních sloupů činily přibližně 4 m, v předsíni se navíc nacházely tři sloupy in antis. Uvažuje se o tom, že nad vchodem se nacházel štít s figurální výzdobou, ale bohužel se nám nezachovaly žádné fragmenty, které by tuto skutečnost potvrdily152.

Obr. III.2. Megara Hyblaia, chrám H, půdorys

Obr. III.3. Naxos, Sacello C, půdorys

Severně od Megary Hyblaie se nacházela osada Naxos, založená chalkidskými kolonisty, také zde máme doklady o sakrální architektuře již z konce 7. stol. př.n.l. Jsou doloženy základy tzv. Sacella C o rozměrech 6,70 x 22 m. Chrám z nepálených cihel, který stál na kamenném soklu, podlehl nejspíš záplavové katastrofě153, k níž došlo ve třetí čtvrtině 6. stol. př.n.l. Z poslední čtvrtiny 7. stol. př.n.l. pochází také chrám A v Himéře, jehož základy byly tvořeny zdivem, vyplněným kamennou drtí. Stěny objektu byly postaveny z nepálených cihel a jeho půdorys byl velice jednoduchý, tvořený naem a zadní místností ve stylu adyta. Přibližně o dvě generace později postavili obyvatelé Himéry na stejném místě větší chrám B154, který zcela překrýval starší stavbu (obr. III.4.). Již u této rané archaické architektury je propojeno technické řešení ochranného obložení dřevěné trámové konstrukce s ozdobnou funkcí střešních okrajů, konkrétně v případě chrámu A v podobě trubkovitých chrličů (obr. III.5.). Právě spojení těchto dvou faktorů při ztvárnění okapů je jednou z typických vlastností západořecké, především sicilské, archaické chrámové architektury.

151

Mertens, 1993, s. 99. Tamtéž, s. 100. 153 Mertens, 2006, s. 126. 154 Tamtéž, s. 91. 152

39

Obr. III.4. Himéra, chrám A a B, půdorys

Obr. III.5. Himéra A, sima s chrličem

Také v Metapontu a jeho okolí můžeme sledovat stopy nejstarší chrámové architektury v jižní Itálii. Kolem r. 630 př.n.l. je datována malá sakrální stavba ze San Biagio blízko Metaponta. Figurální vlys s plastickými scénami z homérských mýtů představuje nejstarší architektonickou výzdobu jihoitalské oblasti155.

Obr. III.6. Metapontum, San Biagio, archaický vlys

Obr. III.7. Metapontum, Sacello C, archaický vlys

Obr. III.8. Braida, Serra di Vaglio, vlys s válečníky

155

Mertens-Horn, 1992, s.3.

40

V samotném Metapontu byl počátkem 6. stol. př.n.l (datace podle posledních výzkumů)156 postaven v jižní části posvátného okrsku malý oikos – tzv. Sacello CI157, na jehož místě stál později chrám C (i ten zůstal bez periptera). Sacello CI má základy z nekvalitního

těžko

opracovatelného

materiálu

(říčního

vápence

a

kamenného

konglomerátu získaného v blízkosti města). Do jaké výšky přesně sahala kamenná část je nejisté, ale s největší pravděpodobností na ni navazovalo zdivo z nepálených cihel. Důležitou součást archeologických nálezů tvoří terakotový vlys s výjevy ze slavnostního kultovního průvodu (obr. III.7. a III.9.). Podobné figurální vlysy zaznamenaly velký ohlas v oblasti mezi Sybaridou a Metapontem během celé první poloviny 6. stol. př.n.l.. Stejné výjevy

ve třech svatyních – v Metapontu, Sybaridě a Siris souvisí s největší

pravděpodobností

s uctíváním stejného božstva, nejspíš Athény (právě ve svatyních,

dedikovaných Athéně hráli velkou roli kultovní procesí)158. Napodobení těchto figurálních vlysů nalezneme také v Serra di Vaglio, napůl cesty mezi Metapontem a Paestem (obr. III.8.).

Obr. III.9. Metapontum, Sacello C, barevná rekonstrukce části vlysu

Další příklad sakrální stavby, kterou tvoří z velké části hliněný materiál, představuje nejstarší chrám v Afroditině okrsku Contrada Marasá v Lokroi Epizephyroi159. Půdorys chrámu tvoří pronaos a naos, jehož prostor byl uprostřed rozdělen pěti sloupy na dvě lodi (obr. III.10.). Rozměry a proporce stavby – 8,19 x 22,58 m160, tj. 1:2,75, stejně jako půdorys, se nápadně podobají chrámu H v Megaře Hyblaie. Cela byla zhotovena z vepřovic.

156

Mertens, 2006, s.92. Mertens, 1985, s. 655. 158 Mertens-Horn, 1992, s.104. 159 Mertens, 1993, 169. 160 Tamtéž, s. 100. 157

41

Obr. III.10. Lokris, Contrada Marasá,

Obr. III.11. Lokris, Contrada Marasá, obkladové desky –

Afroditin chrám, půdorys

rekonstrukce

Její zdi byly obloženy velkými hliněnými tabulemi, zdobenými černobílými geometrickými vzory ve formě meandru. Další terakotové desky zdobené např. šupinovým vzorem nebo slunečním kotoučem mohly být podle velikosti i způsobu připevnění součástí dórského vlysu, přesněji vyplňovat plochu metop (obr. III.11.), jak tomu bylo v případě Apollónova chrámu C v Thermu. Tento názor je zatím čistě hypotetický, neboť dodnes nebyly prokázány v bezprostředním okolí chrámu žádné triglyfy ze stejného materiálu161. Vnitřní sloupy byly, stejně jako v Megaře Hyblaie, ze dřeva. Podle Koldeweye stál v průčelí pronaa jeden pilíř. Usuzoval tak podle čtvercové baze. Stejné čtvercové baze však měly i sloupy uvnitř cely, proto se odborníci dnes přiklánějí k názoru, že se zde nacházel sloup podobný podpěrám ve vnitřním prostoru cely. V další fázi byl chrám opatřen sloupovým ochozem s šesti či sedmi sloupy v průčelí162. V počtu postranních sloupů se autoři odborné literatury rozcházejí. Dnešní odborníci se nejčastěji přiklání k Giulliniho interpretaci chrámu jako amfiprostylos peripteros s 14 sloupy na bočních stranách ochozu163.

Obr. III.12. Krimisa, Apollónův chrám, půdorys

Velice zvláštní stavbou je starý chrám v Krimise (dnešní Ciró Marina), osadě, nacházející se napůl cesty mezi Sybaridou a Krótonem. Zdi cely byly zhotoveny z nepálených cihel, sloupy byly s největší pravděpodobností dřevěné. Půdorys tvoří hluboký zcela otevřený naos, rozdělený střední řadou podpěr, takže silně připomíná Apollónův 161

Mertens, 2006, s.96. Robertson, 1969, s. 103. 163 Mertens, 1993, s. 101. 162

42

chrám v Thermu164. V přibližně čtvercovém adytonu se nachází dvě řady po dvou sloupech, které dělí jeho prostor na tři lodi (obr.III.12.). Stylobat měří 16,15 x

38,10 m165.

Rekonstrukční

hypotetický.

návrh

sloupového

ochozu

je

dodnes

pouze

Nejpravděpodobnější se zdá varianta sedm sloupů na kratších a patnáct na delších stranách se symetrickým umístění cely v peripteru (začátek zdí za třetím postranním sloupem). V případě takového uspořádání se předpokládá meziosová vzdálenost 2,61 m v průčelí a 2,68 m na bocích.

Obr. III.13. Krimisa, Apollónův chrám, střešní terakota, rekonstrukce

Zajímavá je terakotová výzdoba střešních okrajů. Jedná se o zvláštní hravou formu, která spíše naznačuje dórské prvky, než aby přímo napodobovala dórský řád (obr.III.13.). Otázka absolutní datace tohoto chrámu zůstává otevřena. Analogicky připomíná půdorysem některé chrámy mateřského Řecka ze 7. stol. př.n.l.. Konkrétně můžeme sledovat určité analogie u již zmíněného chrámu v Kalapodi166 (dvojlodní naos a trojlodní adyton, z větší části dřevěné sloupy periptera).

Počátkem 6. stol. př.n.l. se na Sicílii, konkrétně v osadě Selínús a jejím bezprostředním okolí objevují první sakrální stavby, postavené celé z kamene. Materiál, jemnozrnný vápenec byl získán z blízkých lomů. Nový materiál přináší lepší vlastnosti – trvanlivost, pevnost a jasnost formy. První chrámy v této oblasti mají jednoduché půdorysy, jsou geometricky pravidelné, ale postrádají ještě znaky architektonického řádu167, mezi něž patří v první řadě sloup. Jsou však postaveny z velmi pečlivě opracovaných kamenných kvádrů.

164

Mertens, 2006, s. 97. Tamtéž, s. 98. 166 Felsch, 1987, s. 14. 167 Mertens, 2006, s. 99. 165

43

Příkladem takovéto stavby je Héřin chrám v jižním posvátném okrsku na úpatí Contrada Gaggera, západně od řeky, datovaný do 1.čtvrtiny 6. stol. př.n.l. (obr. III.14., obr. příloha VI.1.). Objekt má jednoduchý půdorys typu megaron, tvoří ho pouze naos a zadní prostor v podobě adytonu. Podobnou stavbou byl chrám S, jehož základy se nacházejí na městské akropoli168. Podle fragmentů geisa můžeme soudit, že střešní partie zdejších chrámů nedisponovaly tak pestrým zdobením jako starší i soudobé jihoitalské stavby z nepálených cihel.

Obr. III.14. Selínús, Contrada Gaggera, Héřin chrám, půdorys

Asi 500 m od ústí Selínúntu se nachází již zmíněný posvátný okrsek na Contrada Gaggera. Jeho součástí je mimo jiné

svatyně Démétér Málophoros (Dárkyně jablek),

postavená kolem r. 580 př.n.l., o rozměrech 9,52 x 20,41 m169. Jedná se o chrám typu megaron, opět bez sloupů.

Dovnitř se vcházelo dvoukřídlými dveřmi pronaa. Interiér

tvořily tři části: pronaos, naos a temné adyton, kam měli přístup pouze kněží (obr. III.15., obr. Příloha VI.2.). Nenesl ještě žádné znaky dórského řádu. Pod objektem byly objeveny základy ještě staršího a menšího megara I o jednoduchém půdorysu bez adytonu170. Stopy po podobných objektech můžeme sledovat na nejstarším posvátném okrsku na selínúntské akropoli171.

Obr. III.15. Selínús, Contrada Gaggera, chrám Démétér Málophoros, půdorys

168

Gruben, 1963, s. 423. Robertson, 1969, s. 322. 170 Mertens, 2006, s. 101. 171 Gruben, 1963, s. 423. 169

44

Dříve než se budu věnovat chrámové architektuře dórského a iónského stavebního řádu, ráda bych zmínila zvláštní projekt, který spojuje kultury Řeků a původních obyvatel Sicílie a zároveň přírodní a lidský element. Nachází se v Akragantu a představuje ho jeskynní svatyně vedle městských hradeb na úpatí Athéniny skály. Řečtí osadníci ji převzali od vyhnaných Sikulů a postavili úzkou místnost 12,32 x 3,02 m172, navazující na svah skály jako pronaos na prostory jeskyně. V Řecku obecně jeskyně vzbuzovaly pocit úcty, byly spojovány s podsvětím, ale často také zasvěceny nymfám. Jeskyně zde představovala naos a adyton. Na pravé straně vyvěral pramen, voda vytékala do bazénků v otevřeném dvoře vpředu. Rituální mytí a ritus očistění tvořily obvykle část Démétřina kultu (fontána v Eleusíně). Místo je také spojováno z bohyní Nestis, kterou Empedoklés nazval paní čtvrtého elementu173, patřila k podzemním božstvům a někdy byla spojována s truchlící Démétér.

Pro jižní Itálii byla v počátcích řecké architektury rozhodujícím stavebním materiálem hlína a terakota. Na Sicílii se v období přelomu století začíná používat kámen, ale zdejší stavby stále nenesou znaky architektonických řádů, zatímco ve stejném období na pevnině v mateřské zemi již vznikají první chrámy s dórskými stavebními prvky (Apollónův chrám v Thermu, Heraion v Olympii). Na některých stavbách v jihoitalské oblasti můžeme sice pozorovat určité náznaky využití dórských prvků (viz Apollónův chrám v Ciró), ale jedná se spíše o jakousi hravou formu výzdoby. Rozhodně nemůžeme tyto stavby považovat za příklady dórského řádu.

III.2 Dórský řád v archaickém období 6.stol.př.n.l - vrcholná archaika

III.2.1 První náznaky dórského řádu na Sicílii První známky kamenného architektonického řádu ve Velkém Řecku můžeme sledovat koncem 7. stol. př.n.l. na Sicílii v podobě kamenných hlavic sloupů. Nejstarší exempláře dórského sloupového řádu představují hlavice menšího formátu, u nichž neznáme jistě 172 173

Gruben, 1963, s. 433. Empedoklés, O podstatě světa, 6.

45

architektonický kontext. S největší pravděpodobností se jedná o součásti votivních sloupů174. Takový příklad nalezneme v Selínúntu. Hlavice zde byla nejspíš umístěna na úzkém dřevěném dříku, podobně jako v případě chrámu Athény Pronaie175 v Delfách z konce 7. stol. př.n.l.

Zatím zcela nejstarší doložený příklad dórské hlavice v západořecké oblasti byl nalezen v sicilském Akragantu. Hlavice je vyrobena z místního vápence. Skládá se z nadměrně vysokého abaku a stlačeného echinu, který je ve srovnání s krycí deskou abaku znatelně nižší (obr. III.16.a, obr. příloha I.1., I.2.). Najdeme zde také charakteristický žlábek176, který ostře odděluje krček dříku od echinu. Celý profil probíhá tak, že vertikální osa dříku se ostře láme do horizontálního nasazení echinu a teprve poté se vyvíjí v jemnou křivku břichatého echinu. Tento typ hlavice se nápadně podobá hlavicím, které nalezneme koncem 7. nebo počátku 6. stol. př.n.l. v Týrintu (obr. III.16.b) nebo Aigině. Chronologické zařazení tohoto nálezu zůstává dodnes otevřené. Město Akragás bylo založeno totiž až v r. 581/580 př.n.l. z Gely. Je však možné, že se sem při založení dostal jako votivní sloup darovaný mateřským městem.

Obr. III.16. Archaické hlavice a)

Akragás

b) Týrins

Na tento typ navazují hlavice ze Selínúntu. První pochází z chrámu Dia Melichia v okrsku Malophoros. Druhým dokladem jsou pak části sloupů a architrávu z menší stavby, které byly sekundárně použity při budování severního opevnění v helénistickém období177. Sloupové dříky byly monolitické, opatřené šestnácti velmi nerovnoměrně vyhloubenými kanelurami.

174

Mertens, 2006, s. 103. Robertson, 1969, s. 65. 176 Mertens, 2006, s. 108. 177 Mertens, 1989, s. 143. 175

46

Prototyp chrámu se sloupy představuje předchůdce raně klasického chrámu zasvěcenému bohyni Héře v Selínúntu – tzv. chrám E1178, jež se nachází na východním kopci tohoto města, kde vznikl významný posvátný okrsek179, vlastně již třetí v Selínúntu. Jeho rekonstrukce i datace jsou zatím sporné. Můžeme určit půdorys (obr. III.28.), který tvořil pronaos, naos a adyton. V nau se nacházely dvě řady po třech sloupech, které tak rozdělovaly hlavní prostor chrámu na tři lodi. Pronaos, propojený se zbytkem stavby nízkým třístupňovým schodištěm, disponoval navíc dvěma sloupy in antis. Jistou originalitu můžeme sledovat na fragmentech vlysu, který byl tvořen vystupujícími plochami na místě triglyfů a zasunutými plochami mezi nimi – tedy u dórského řádu v místě metop. Další zvláštností byl zalomený okraj střechy. Podobný případ se neobjevuje ani jinde na Západě ani v samotném mateřském Řecku.

Uvedené příklady představují první náznaky dórského řádu v západořecké oblasti, přesněji řečeno na Sicílii. Během 6. stol. př.n.l. prošel tento řád zajímavým vývojem, který si zaslouží zvýšenou pozornost. Je možné sledovat výrazné rozdíly mezi italskou pevninou a Sicílií. V pozorování vývoje však nemůžeme brát zřetel pouze na tyto dvě obecné oblasti, ale musíme si uvědomit, že kolonie byly zakládány řeckým obyvatelstvem odlišného původu, neboť také tato skutečnost se promítla do finální podoby západořeckého stavebního umění.

III.2.2 Vznik a vývoj dórského peripterálního chrámu na Sicílii ve vrcholně archaickém období

V Řecku začal probíhat vývoj sakrální architektury již dávno před zakládáním kolonií v západním Středomoří. První peripterální stavby se objevují již v 8. stol. př.n.l. např. na Samu180, byly však ojedinělé a zhotovené z netrvanlivých materiálů. V první polovině 7. stol. př.n.l. se však stává sloupový ochoz181 součástí dórské architektury a přechází do kamenné podoby (Apollónův chrám v Thermu). Chrám obklopený řadou sloupů se v západořecké oblasti objevuje až o něco později. 178

Mertens, 2006, s. 104. Junker, 2003, s. 230. 180 Martini, 1986, s. 24. 181 Vlček, 2005, s. 104. 179

47

Dórské kolonie Oblast východní Sicílie

Nejstarší celou kamennou peripterální sakrální stavbou na Sicílii je monumentální Apollónův chrám v Syrákúsách, jehož pozůstatky se nachází ve staré části města na ostrově Ortygia182, datuje se do období mezi lety 570 – 560 př.n.l.183 a byl zhotoven z lokálního bílého vápence184. Jeho stylobat měří

21,57 x 55,36 m185. Stavba

se pyšní zvláštní

kuriozitou. Na posledním schodě přístupového schodiště východního průčelí chrámu se nachází nápis (obr. III.17.), který zvěčňuje jména architekta chrámu a stavitele obrovských monolitických sloupů: Κλεοµ(..)ες: εποιεσε τοπελονι: ο Κνιδιειδα: Επικλες στυλεια: καλα εργα. Volně přeloženo: Kleomenés, syn Knidida, zhotovil chrám Apollónův, Épiklés sloupy překrásné práce. Podobné nápisy dokládající velkou dávku stavitelské pýchy jsou v řeckém světě nevídané, dokonce ani slavný Iktínos

nikde podobný způsobem

neprezentoval svou uměleckou hrdost.

Obr. III.17. Syrákúsy, nápis na Apollónově chrámu

Na první peripterální chrám na Sicílii má stavba velice bohatý a specifický půdorys (obr. III.18.). Jádro chrámu se dělí na tři části – pronaos, naos a hluboko v zadní části zasunuté adyton, jež sloužilo jako nejtajnější místo chrámu k uchování kultovní sochy. Podobu chrámu dotvářel les ohromných kamenných monolitických sloupů, jejichž dříky jsou opatřeny šestnácti velmi mělkými kanelurami. Jejich důležitost je zdůrazněna na zmíněném nápisu186 (καλα εργα). Celu obklopovala sloupová hala s šesti sloupy na kratších a

182

Mertens, 2006, s. 73. Robertson 1967, s. 324. 184 Durando, Bourbon, 2004, s. 174. 185 Mertens, 2006, s. 107. 186 Tamtéž, s. 105. 183

48

sedmnácti na delších stranách o výšce 7,98 m187. Navíc se na východní straně v úrovni druhého postranního sloupu objevila

druhá řada sloupů, znak typický pro archaické

chrámové půdorysy sicilské oblasti. Sloupy v průčelí mají větší interaxiální vzdálenosti než postranní a jsou o něco robustnější, spodní průměr dříku představoval 2,02 m. Prostřední mezisloupový prostor východního průčelí je výrazně nejširší – vzdálenost os sloupů odpovídá 4,15 m. Jeho roztažením došlo ke stažení mezisloupoví sousedních, čímž vzniká naprosto netradiční situace, že namísto rohových mezisloupoví – 3,85 m – jsou nejužší právě tyto dvě vedlejší – 3,70 m188. Na západní straně je rozestavění naprosto pravidelné. Sloupy na jižní a severní straně jsou mnohem blíže u sebe a působí o něco štíhleji, spodní průměr dříku je 1,85 m189, vzdálenost mezi osami sloupu odpovídá přibližně 3,33 m, hustota zdůrazňuje délku a tak také absolutní velikost chrámu.

Rozmístění sloupů východního průčelí se opakuje rovněž u druhé řady, která prochází v úrovni druhého sloupu postranního sloupořadí, prostřední mezeru kopíruje i dvojice sloupů in antis nacházejících se v pronau. Vytvořil se tak monumentální vstup, jaký byl obvyklý pouze u chrámových průčelí velkých iónských dipterálních chrámů na východě190. Iluze pohybu směrem dovnitř byla přenesena také do cely. Ta měla uvnitř pro západořeckou oblast dost netypický vzhled. Nacházela se zde dvojitá řada sloupů, která doprovázela účastníky kultu až k adytonu.

Průčelní sloupy východní strany, majestátně chránící vchod do budovy, se pyšnily ještě jednou zvláštností. Byly pokryty množstvím votivních destiček191, které se sice nezachovaly, ale zanechaly na kamenných dřících viditelné stopy.

Obr. III.18. Apollónův chrám v Syrákúsách, půdorys 187

Gruben, 1963, s. 417. Tamtéž, s. 418. 189 Tamtéž, s. 417. 190 Tölle-Kastenbein, 1994, s. 85. 191 Mertens, 2006, s. 108. 188

49

Obecně vzato je tento půdorys velmi netradiční, vykazuje určitou podobnost s chrámem bohyně Artemis na ostrově Korfu (9,40 x 34,66 m, 8 na 17 sloupů periptera, dvě řady sloupů uvnitř cely192) nebo pozdějším Apollónově chrámu v Korintu193 (12,26 x 42 m, 6 na 15 sloupů, rovněž dvě řady sloupů v nau), ten však pochází až z období druhé poloviny 6. stol. př.n.l.. Jedná se však pouze o dílčí podobnost a to pouze v otázce půdorysu a to ještě pouze vnitřních partií. V určitém směru se stal vzorem pro další sicilské chrámy, mám na mysli především peripteros šest na sedmnáct a rovněž druhou řadu sloupů, která může být vykládána také jako prostylos. Objevuje se rovněž interpretace šest na patnáct s portikem šest na dva sloupy194. Rozdělení naa na tři podélné části se dostává do konfliktu se západním vnímáním prostoru, a proto nenachází tento prvek na Sicílii další uplatnění. Půdorys stavby byl zcela jistě odpovědí na specifické požadavky kultu, které se do značné míry odlišovaly od těch, které známe z mateřského Řecka195.

Sloupy ochozu, především ty na jižní a severní straně, byly rozmístěny v tak těsné vzdálenosti, že zde nebylo možné uskutečnit klasické členění kladí, které by bylo v souladu s postavením sloupů. Na tuto skutečnost není v případě Apollónova chrámu brán absolutně žádný ohled196. Dórský řád je tu proveden ještě poněkud chaoticky a neuspořádaně. Vlys tvořený střídavými triglyfy a metopami zde představuje samostatný zdobný pás, zcela nezávislý na zbytku stavby. To samé platí také pro střešní terakoty. Se stejným problémem rytmizace vlysu s ohledem na sloupy se potýkal také o něco mladší chrám A v Athénině posvátném okrsku na akropoli v Gele (molino a vento).

Spolehlivým chronologický ukazatelem bývají obvykle sloupy a jejich hlavice. U Apollónova chrámu se setkáváme s raně archaickým znakem těžkopádnosti, sloupy jsou mohutné, dříky mají velmi mělké kanelury. Abaky jsou těžké, dosedají na echinus a působí dojmem jejich stlačování (obr. příloha I.7.). Křivky echinů jsou výrazně břichaté, ale nenalezneme zde již tak ostré přechody, jaké jsme mohli sledovat například u prvních dórských hlavic v Agrigentu či Selínúntu (obr. příloha I.1-4.). Spodní část echinu je

192

Mertens, 2006, s. 133. Robertson, 1967, s. 326. 194 Gruben, 1963, s. 417. 195 Martini, 1986, s. 36. 196 Lawrence, 1967, s. 43. 193

50

opatřena třemi hlubokými zářezy197, typickými pro dórské hlavice Syrákús a jejich okolí (obr. III.19 a III.20.). Můžeme zde sledovat nápadnou podobnost s hlavicemi mateřského města Korintu.

Obr. III.19. Syrákúsy, Apollónův chrám, hlavice

Obr. III.20. Syrákúsy, Apollónův chrám, nákres hlavice

Na mohutných sloupech leží poněkud neohrabaný architráv značné výšky - 2,15 m, tedy více než čtvrtina výšky sloupu. Fragment se nám zachoval přímo in situ, nad dvěma stojícími sloupy na jižní straně. Nad ním spočívala úzká taenia s regulami pod jednotlivými triglyfy. Nad dórským vlysem se pak nacházela přesahující římsa s mutulami střídavě širokými nad triglyfy a úzkými nad metopami (stejně jako u pozdějšího chrámu C v Selínúntu). Na nich byly vyvrtány otvory pro gutae z jiného materiálu, nejspíš z bronzu198.

Podoba Apollónova chrámu byla vlastním výsledkem mladé prosperující kolonie, podle jeho vzoru začaly vznikat v poměrně rychlém sledu další sakrální stavby a na Sicílii se tak vytvořila raně archaická architektonická oblast.

Prvním takovým dokladem je Diův chrám postavený rovněž v oblasti Syrákús, tentokrát před branami města, v širokém údolí řeky Anapus199. Je datován přibližně o desetiletí později než chrám Apollónův 560 – 550 př.n.l. Jeho půdorys (obr. III.21.) je nápadně podobný staršímu vzoru, ve středu se nachází dlouhé úzké jádro, skládající se z pronaa, naa a odloučeného adytonu, má stejný počet sloupů v peripteru, 6 x 17, a na východní straně se opakuje situace, popsaná u předchozí stavby. Chybí však již dvě řady vnitřních sloupů. Rozměry jsou ještě o něco větší – 22,04 x 62,02 m200.

197

Mertens, 1993, s. 108. Gruben, 1963, s. 419. 199 Bourbon, Durando, 2004, s. 291. 200 Mertens, 2006, s. 111. 198

51

V půdorysu nastal však přeci jen určitý pokrok. V průčelí upustili stavitelé od divokého uspořádání sloupů a došlo k vyrovnání meziosových vzdáleností – 4,08 m201, sloupy stály ve stejných rozestupech, čímž se zmírnila přehnaně zdůrazněná frontalita stavby. Na bočních stranách byla interkolumnia ve srovnání s průčelními stále ještě kratší – 3,75 m, ale rozšířeny natolik, aby se vyřešil předchozí problém řádu. Triglyfový vlys byl tak již plně v souladu s uspořádáním sloupů. Na jižní straně se stále tyčí dva pahýly monolitických sloupů, které měřily přibližně 8 m se spodním průměrem 1,83 m (v = 4,3 spodního průměru).

Obr. III.21. Syrákúsy, chrám Dia Olympského, půdorys

Další soudobá stavba ve stejné kolonii, z níž zbyly pouze dílčí fragmenty se nacházela v oblasti raně klasického Athénina chrámu v centrálním okrsku na ostrově Ortygia blízko posvátného pramene Arethúsa, podle pověsti propojený pod mořem s řekou Alfeios202. Důležitým materiálem jsou fragmenty hlavic. Byla zachována typická skladba, deska abaku je už o něco málo tenčí, přesto se však echinus stále jakoby prohýbá pod jeho tíhou, je stále výrazně břichatý, v oblasti krčku oddělený typickým žlábkem od dříku. Přechod však není už tak ostrý. Ve spodní části echinu obíhají tři poměrně hluboce vyryté anuli. Důležitou součástí chrámového komplexu byl oltář pro zápalné oběti. Z fragmentů, které se zachovaly je možno sestavit celý triglyfový vlys203.

I v dalších částech východní Sicílie vznikala v první polovině 6. stol. př.n.l. monumentální architektura, s největší pravděpodobností neměla tak velký význam. Do dnešní doby se z ní zachovaly pouze skromné fragmenty, které nestačí ke komplexní rekonstrukci, ale ve svých detailech nám pomáhají k utvoření představy o vývoji některých architektonických článků. 201

Gruben, 1963, s. 419. Hošek, 1972, s. 47. 203 Mertens, 2006, s. 111. 202

52

Obr. III.22. Syrákúsy,

Obr. III.23.Syrákúsy, Olympeion,

Obr. III.24. Selínús,

Apollón, střešní terakoty

střešní terakoty

tzv. střecha A

Několik objektů z tohoto období se nachází v Megaře Hyblee. Chrám A (15,55 x 41,40 m)

a chrám B (19,80 x 46,25 m) v severozápadním posvátném okrsku nebyly zatím

podrobněji publikovány204, nikde se neuvádí jejich rekonstrukce. Jen u chrámu B se hypoteticky uvažuje o tom, že se mohlo jednat o jednoduchý otevřený sekos se dvěma sloupy in antis. Tato hypotéza však zatím čeká na potvrzení dalším výzkumem205.

Chrám C, nacházející se v severovýchodním výběžku městské části nám poskytuje pouze dílčí informace o zachovalých architektonických článcích. Všechny stavební části prokazatelně dokládají

ve srovnání se syrákúskou architekturou starého Apollónova

chrámu pokrokovější trendy. Hlavice mají subtilnější anuli, křivka echinu je sice archaicky prohnutá (obr. III.25.), ale má již o něco napjatější průběh206. Za povšimnutí stojí triglyfy se špičatým zakončením výžlabků. Působí znatelně jemnějším a zručnějším dojmem. Vzhledem k mělkému ztvárnění kanelur dříku se však nemůžeme domnívat, že by byl mezi touto stavbou a syrákúským nejstarším peripterálním chrámem větší časový odstup.

Koncem 7. stol. př.n.l. přechází západořecký chrám definitivně do kamenné formy. Pro ztvárnění střechy a jejích doprovodných částí v průčelí i na bočních stranách zůstává nadále vůdčím materiálem terakota. Často se používala i k ozdobě a ochraně navazující architektonické části – geisonu. V hojném množství se proto setkáváme s fragmenty obkladových desek těchto chrámových partií.

204

Tamtéž, s. 112. Mertens, 2006, s. 112. 206 Mertens, 1993, s. 110. 205

53

Obr. III.25. Hlavice, srovnání starší Athenaion v Syrákúsách a chrám A v Megara Hyblaia

Pro východní Sicílii raně archaického období je typický v horní části simy zaoblený profil se zdobným listovcovým pásem, nad ním byl na krátké rovné části profilu použit geometrický dekor – kosočtverce, rozeta nebo šachovnicový vzor, u Apollónova a Diova chrámu v Syrákúsách konkrétně meandr. Typickou součástí okapu na bočních stranách jsou trubkovité chrliče207 (obr. III.22. a III.23.) zdobené do podoby rozet. Součástí terakotové výzdoby byly rovněž závěsné desky jako obklad geisonu, které vzniklo nejspíš z důvodů ochrany vyčnívajících dřevěných trámů. Brzy převzaly ozdobnou funkci

a byly

komponovány dohromady se simou. Jejich rovný povrch zdobyly geometrické motivy, především jednoduchý nebo dvojitý pletenec (obr. III.22 – 24).

Sakrální stavby východní části Sicílie tvoří zvláštní uzavřenou oblast západořeckého architektonického vývoje. Přes rychlý rozmach se u nich v detailech setkáváme se zjevnou dávkou nejistoty a v některých případech s určitým druhem nerozvážnosti, kterou nejspíš způsobila touha po velkoleposti a jedinečnosti díla. Můžeme však říci, že stavby postavené v této oblasti v první polovině 6. stol. př.n.l. tvoří významný úvod ve vývoji monumentální architektury Velkého Řecka.

207

Hellman, 2002, s. 372.

54

Západní Sicílie – Selínús

Na západní straně ostrova se v první polovině 6.stol. př.n.l. začal vytvářet další uzavřený systém

v Selínúntu, kolonii založené teprve v r. 651/650 př.n.l.208, podle interpretací

vycházejících z Thúkydida dokonce až v r. 627 př.n.l.209 . Ze subkolonie se brzy po jejím založení vyvinulo jedno z nejmocnějších a nejbohatších měst západořeckého světa a tento rozkvět se brzy odrazil také v architektuře. Bleskový start uspíšila také dřívější zkušenost s kamennou kvádrovou technikou v rychle rozkvétajícím městě s velkolepým urbanistickým zázemím. Skvělá hospodářská a obchodní situace210 představovaly základní předpoklad pro velké množství monumentálních stavebních projektů. V první fázi vzniku kamenné architektury soustřeďovali obyvatelé Selínúntu svou pozornost k posvátnému okrsku Contrada Marasá západně od řeky Selínón (dnešní Modione), o němž jsem se zmínila v předchozí kapitole. Již v první polovině 6. století však začali vznikat chrámy také v oblasti vlastního města – na akropoli.

Nejstarším peripterálním chrámem Selínúntu je tzv. chrám Y, jehož umístění zůstává stále otevřenou otázkou211.

Neznáme tudíž podobu jeho půdorysu, pouze dílčí

architektonické články, především sloupy a fragmenty kladí. Zachoval se také známý cyklus tzv. „malých metop“ (mimo jiné známá Európa sedící na býku), uložených dnes v Palermském muzeu.

Předpokládá se, že členění vlysu respektovalo vztah k rozmístění sloupů. Objevuje se zde nezvykle malý rozdíl mezi šířkou metop a triglyfů (v poměru 6:5), což souvisí s alternací delších a kratších mutuli umístěných na římse nad vlysem212 (6 gutae nad triglyfy, 3 gutae nad metopami). Malé rozdíly v šířkách metop společně s odlišnými rozměry spodních průměrů sloupů svědčí o nestejných sloupových rozestupech na kratších a delších stranách stavby, což je specifické pro archaické období.

Sloupy jsou ještě monolitické, mají klasický počet 16 kanelur, které představují progresivní typ, ve srovnání se sloupy východosicilských chrámů je drážkování výrazně 208

Bourbon, Durando, 2004, s. 257. Boardman, 1981, s. 220. 210 Boardman, 1981, s. 219. 211 Mertens, 2006, s. 115. 212 Scranton, 1968, s. 28. 209

55

pečlivější a hlubší.Výrazný pokrok můžeme sledovat ve zpracování hlavic213. Elegantní křivka echinu vystřídala břichatý profil (obr. příloha I.5.). Nové řešení přináší i oblast hypotrachelia, uplatnilo se zde běžné hrdlo s širokým zakončením kanelur a třemi scamilami. Přibližují se tak soudobému typu mateřského Řecka. Nadále je však zachována těžkopádnost proporcí dříků, což vylučuje možnost, že by byl mezi východosicilskými chrámy a chrámem Y větší časový odstup. Tato skutečnost je jedním z důvodů datace chrámu kolem r. 560 př.n.l.214.

Mezi spolii v helénistické opevnění Selínúntu, ze kterého pochází pozůstatky chrámu Y215, byly nalezeny podobné architektonické články, především části kladí odlišných rozdílů. Nejspíš pochází z další neznámé stavby, tzv. chrámu X.

Krátce po vystavění dosud nelokalizovaných chrámů X a Y, kolem poloviny 6. stol. př.n.l.216, byla na městské akropoli realizována nejdůležitější archaická sakrální stavba Selínúntu, chrám C (obr. příloha VI.4.,5.). Můžeme u něho sledovat návaznost na starší vzory, ale současně také využití nových progresivních prvků, které vystihují sicilské vnímání prostoru a odráží náboženské představy, úzce související s prováděním kultu.

Půdorys chrámu (obr. III.26.) o rozměrech stylobatu 23,93 x 63,76 m a s peripterem šest na sedmnáct sloupů představuje extrémní proporční formu217nápadně připomíná východosicilské stavby z první poloviny 6. stol. př.n.l. Objevuje se zde i dvojitý pteron na východním průčelí, ale odpadají dva sloupy pronaa. Opakuje se také klasické trojdílné členění jádra na pronaos, naos a adyton. Slovo adyton je odvozeno z řeckého slova nořím se do hlubin218 a označuje nejtajnější část cely. Stal se typickou součástí sicilských chrámů archaického období namísto opisthodomu hojněji užívaného na řecké pevnině. Stejně jako u syrákúských chrámů můžeme i v tomto případě sledovat zdůraznění frontální orientace jednak druhou řadou sloupů v průčelí a

dále pak sugestivním

převýšením prostoru. Do svatyně se přistupovalo po širokém osmistupňovém schodišti219

213

Mertens, 1993, s. 110. Mertens, 2006, s. 116. 215 Mertens, 1989, s. 143. 216 Boardman, 1981, s. 219. 217 Martienssen, 1968, s. 69. 218 Syrový, 1973, s. 8. 219 Gruben, 1963, s. 423. 214

56

(jedná se o první případ chrámu s tak velkým počtem schodů v řeckém světě vůbec), další odstupňování220 následovala vždy před vstupem do jednotlivých částí chrámu tzn., že kratší schody vedly do pronaa, dále pak do nau, kde se nachází pravoúhlý objekt, nejspíš pozůstatek po vnitřním oltářním stole, a poslední stupínek vyzdvihoval již zmíněné adyton. Frontální orientace je opět podtržena rozlišením sloupů a jejich rozmístěním na kratších a delších stranách. Sloupy v průčelí jsou o něco silnější (spodní průměr 1,89 m) a větší jsou také rozestupy mezi nimi, tentokrát bez rozšíření prostoru mezi dvěma prostředními (meziosová vzdálenost 4,41 m) a stejné dispozice mají i čtyři sloupy druhé řady. Rozdíl ve srovnání s rozměry na severní a jižní straně už však není tak výrazný (spodní průměr dříku 1,81 m, meziosová vzdálenost sloupů 3,86)221.

Obr. III.26. Selínús, chrám C, půdorys

Cela nemá žádnou vazbu na druhé průčelní sloupy jak tomu bylo u Apollónova chrámu v Syrákúsách, ale je mnohem užší – 10,40 x 40,89 m (poměr stran cca 1:4), vnitřní sloupy odpadají a navíc se rozšiřuje prostor peristase. Ten je na jižní, západní i severní straně stejně široký, odlišných rozměrů dosahuje pouze na straně východní a to díky druhé řadě sloupů.

Je více než zřejmé, že takové uspořádání prostoru mělo svůj praktický význam související s prováděním222 kultu. Uvnitř naa se nacházel vyhloubený pravoúhlý objekt, s největší pravděpodobností obětní stůl, používaný při ritu, odehrávajícím se ve vnitřních prostotách chrámu. Hlavní zápalná oběť se však vykonávala na velkém oltáři, umístěném paralelně s východním průčelím chrámové budovy223. Chrám a jeho hlavní oltář společně s prostranstvím, nacházejícím se mezi nimi, vytvářeli ve většině případů v západořecké oblasti neodlučitelný kultovní komplex. 220

Martienssen, 1986, s. 84. Mertens, 2006, s. 120. 222 Bourbon, Durando, 2004, s. 80. 223 Mertens, 2006, s. 122. 221

57

Sloupy periptera se neodlišují pouze šířkou. Jejich dříky zdobí střídavě 16 a 20 celkem značně vyhloubených kanelur, provedených podobným způsobem jako v případě chrámu Y. Při vztyčení ochozu použili již stavitelé progresivní metodu skládání sloupů z jednotlivých bubnů224. Chrám C je tak prvním peripterem na Sicílii, postaveným tímto způsobem, i když ne úplně celý. Jižní stranu tvoří ještě sloupy zhotovené z jednoho kusu kamene225. Obecně se usuzuje, že tento segment představuje nejstarší fázi stavby ochozu. Ve srovnání s východosicilskými stavbami jsou dříky výrazně štíhlejší a subtilnější, ale stále působí trošku těžkopádným dojmem. Výška sloupu 8,65 m226 odpovídá cca 4,57 spodního průměru mohutnějších průčelních sloupů ( u Apollónova chrámu v = 4 x spodní průměr). Hlavice je od dříku odsazená obzvlášť širokým a výrazně vyhloubeným hrdlem227 (prvek typický i pro pozdější stavby v Selínúntu), takže zdůrazňuje pokročilejší formu echinu, který postupně ztrácí, jak můžeme sledovat už u staršího chrámu Y, břichatý charakter (obr. příloha I.9.). Jeho křivka je velice elegantní a ve srovnání se staršími typy více napjatá, ještě harmoničtější provedení echinu můžeme sledovat u hlavic sousedního pozdně archaického chrámu D228. Ve spodní části nechybí ani zde tři anuli. Hypotrachelion je opatřen stejným počtem scamil. Sloupy C ještě více rozvíjí progresivní tendence nelokalizovaného chrámu Y, zároveň představují určitý model pro podpěry pozdějších selínúntských sakrálních staveb (G, D a F).

Kladí tvořilo dvě vrstvy, pod vlysem se nacházela souvislá taenia s mutulami pod jednotlivými triglyfy. Dórský vlys respektoval pravidla řádu a harmonizoval s rytmem sloupořadí. Triglyfy jsou ve srovnání s chrámem Y vyšší (poměr stran je 8:5) s výrazně vyhloubenými drážkami, zvýrazněné dokola tenkým rámem opsaným kolem celého obrysu výžlabku (obr. příloha II.6.). Rohové triglyfy se nacházeli téměř v osách krajních sloupů a slabý deficit byl dorovnán jejich rozšířením. Římsa nad vlysem nesla mutuli střídavě širší s třikrát šesti gutami nad triglyfy a užší s třikrát třemi gutami nad metopami. Vlys na východním průčelí byl navíc obohacen reliéfní výzdobou. V jednotlivých polích metop se nacházely výjevy ze světa bohů a bájných hrdinů jako například kvadriga s Apollónem a 224

Hellmann, 2002, s. 84. Bourbon, Durando, 2004, s. 257. 226 Mertens, 2006, s. 118. 227 Lawrence, 1967, s. 43. 228 Mertens, 2006, s. 110. 225

58

Artemidou, Perseus řezající hlavu Medúze se zbytky červené polychromie229 nebo Herakles s Kekropy230, které dnes můžeme spatřit v Regionálním muzeu v Palermu (obr. příloha III.2.-4.). Vysoký reliéf odpovídá stylu archaického období kolem poloviny 6. stol. př.n.l., můžeme si povšimnout zvláštní kombinace profilu a anfasu při zobrazení lidského těla nebo typicky mandlových očí a stylizovaného ztvárnění vlasů.

Východní průčelí je navíc zvýrazněno na západě nepříliš častou výzdobou pole tympanonu. Nenalezneme zde klasickou figurální kompozici obvyklou u chrámů mateřského Řecka, ale pouze obrovskou hlavu Gorgony (obr. příloha V.2.), umístěnou uprostřed trojúhelníkového pole. Zobrazení Medúzy ve štítě známe například z Korfu, kde se objevuje v tympanonu Artemidina chrámu v Garitse231, datovaného na počátek 6. stol. př.n.l. Bájná stvůra je zde sice ústředním motivem, ale v doprovodu leopardů a dalších postav, takže je zaplněná celá plocha štítu. Hlava nejstrašnější z Gorgon mohla představovat ochranný symbol chrámu. Takovéto zdobení vnitřního pole štítu je na západě výjimečné, tympanon zůstává běžně prázdný.

Chrám C představuje důležitý vývojový stupeň sicilské architektury a zároveň se stává modelem pro bohatou architektonickou činnost, vyvíjenou v Selínúntu během druhé poloviny 6. stol. př.n.l. až do příchodu tzv. přísného stylu. Peripterální chrámy tohoto období, postavené na akropoli (D)232 a východním posvátné okrsku (F, G)233 využívají půdorys s hlubokou úzkou celou a širokým ochozem, který je z velké části určen potřebami kultu, a dodržují výraznou frontální orientaci. Odlišují se samozřejmě stupněm vývoje, který se odráží v jednotlivých architektonických článcích i celkové formě staveb (viz dále – Architektura pozdně archaického období).

229

Martienssen, 1968, s. 85. Bourbon, Durando, 2004, s. 261. 231 Robertson, 1963, s. 70. 232 Mertens, 2006, s. 187. 233 Tamtéž, s. 232. 230

59

Obr. III.27. Selínús, střešní terakoty chrámů Y a C

Alespoň okrajově bych ráda shrnula výzdobu střešních terakot. Důležitým zdobným prvkem simy je anthemionový pás (obr. III.27.) s pravidelným střídáním lotosového květu a palmety234, ohraničený z obou stran listovcovým pruhem. Na simu navazuje obkladová deska geisonu, kterou zdobí dvojitý pletenec, vylepšený očky a v prostřední partii doplněný malými palmetkami, lemovaný z obou stran úzkým proužkem polokruhového profilu, rozděleným barevně na menší úseky.

Pás anthemia má svůj původ už u předchozích staveb, prokázán byl např. u předchůdce Héřina chrámu na východním pahorku – tzv. E1 (obr. III.28.). Do této podoby se zformoval v Selínúntu, proto je právem označován jako tzv. „Selinus – System“235, později se vyskytuje i v jiných lokalitách. Vedle sebe se používají zastaralejší i progresivní prvky. Například u chrámu C se lotosové květy na bočních stranách podobají starému typu z chrámu E1236, vypadají tak starší než ty z chrámu Y. Ozdobu přední simy však tvoří vývojově mladší typ. Chronologii staveb proto musíme určovat komplexním pohledem na stavbu jako celek.

Obr. III.28. Selínús, chrám E1, půdorys

234

Hellman, 2002, s. 312. Mertens, 2006, s. 123. 236 Mertens, 2006, s. 122. 235

60

Mezi dórské kolonie na Sicílii patří architektonicky bohatý Akragás, město založené kolem r. 580 př.n.l. z přibližně 60 km vzdálené Gely237. Město začalo rychle vzkvétat a brzy zastínilo svou mateřskou obec na hospodářském, obchodním i kulturním poli. Již od počátku vznikaly ve městě sakrální stavby, které však zanechaly velice skromné pozůstatky. Můžeme tak dobře sledovat vývoj zdejšího monumentálního stavitelství až od konce 6. stol.př.n.l. Ze zpráv Polybia víme, že přibližně patnáct let po založení měst byl na akropoli postaven chrám zasvěcený Diovi238. Jedná se vůbec o první písemnou zmínku o řeckém chrámu na Západě. Lokalizace stavby však nebyla dosud určena.

První archeologicky doložené chrámové stavby v Agrigentu se nachází v posvátném okrsku chtonických božstev v jižním rohu města blízko brány. Zde byli uctíváni Hádés, Persefona, Démétér či kouzelnice Hekaté. Jedná se o skromné stavby s ještě skromnějšími pozůstatky. Skutečný vývoj agrigentského stavitelství nastal teprve v 5. stol. př.n.l., kdy se stalo město skutečným rivalem Selínúntu. Díky soutěživosti obou měst pak vznikly jedny z nejskvostnějších stavebních děl řeckého světa.

Eubojsko -chalkidské kolonie

Na Sicílii hrají hlavní roli v monumentální architektuře archaického období kolonie založené dórskou iniciativou jako Syrákúsy, Gela nebo Megara Hyblaia a jejich další subkolonie. Tato města mohla stavět na základě konsolidačních úspěchů několika generací, obyvatelé subkolonií si pak přinesli zkušenosti z nedalekého mateřského města (např. Selínús z Megary Hyblaie). Jiná je ovšem situace v chalkidských koloniích. Je sice pravda, že mnohé významné antické osady eubojského původu (Messina/Zanklé, Rhégion, Katané)239 byly zastavěny novými moderními městy, takže díky tomu ztrácíme velké množství materiálů, můžeme však od počátku 6. stol. př.n.l. sledovat výrazné rozdíly ve srovnání s dórskými městy.

237

Boardman, 1981, s. 221. Gruben, 1963, s. 430. 239 Tamtéž, s. 125. 238

61

Půdorysy chrámů zůstávají u jednoduché formy megara, která je typická především pro počátky sakrální architektury v jižní Itálii a na Sicílii v období 7. a počátkem 6. stol. př.n.l. Takovou chrámovou stavbu nejdeme např. na akropoli v Himéře, městě založeném r. 649 př.n.l. ze Zanklé na severním pobřeží Sicílie240. Jedná se o druhou fázi chrámu B, postavenou ze zvláštního druhu zdiva z velkých, ale poměrně nízkých kamenných desek, jejichž styčné plochy byly velice pečlivě opracovány. Tento způsob, běžný v iónské oblasti, především na Kykladách241, je na Západě velice neobvyklý. V osadě Naxos se nachází zbytky chrámu se stejným označením – B (obr. III.29), dedikovaný s největší pravděpodobnosti Afroditě. Při rozměrech 14,25 x 38,40 m se uvnitř musely nacházet sloupové podpěry, jejichž baze však nejsou dnes už rozpoznatelné. Vedle staré techniky výplně z horninové drti bazaltu a říčního křemene, použili stavitelé novou techniku polygonálního zdiva242, dovezenou nejspíš z mateřské země.

Obr. III.29. Naxos, Afroditin okrsek, chrám B

Zajímavá je terakotová výzdoba střešních partií, která se výrazně odlišuje od produkce v dórských koloniích. Je obohacená iónským vkusem, zdobená astragalem nebo různými formami plastického listovce (Himéra – B, Naxos – B). Odlišný charakter má také anthemionový pás, který se objevuje jako součást ozdoby střešní simy i v dórských koloniích. Zde má zvláštní formu, je proveden v plastickém reliéfu243, palmety jsou sedmilisté (malované anthemion Selínúntu C má devítilisté palmety). Ve spodní části obepínají výrazné voluty kořen lotosového květu a mezi jejich očky, která jsou zdobena 240

Boardman, 1981, s. 221. Mertens, 2006, s. 126. 242 Hellmann, 2002, s. 112. 243 Mertens, 2006 , s. 128. 241

62

stylizovanými květy, se pak nachází malá trojlistá palmetka zrcadlově obrácená dolů. Zajímavou ozdobou přední simy je např. roseta, která se objevuje na stavbách H a I v naxijském extraurbálním posvátném okrsku. Partie geisonu často zdobí dvojitý pletenec v kompozici s iónským astragalem (obr. III.30. a III.31.).

Obr. III.30. Naxos, střešní terakoty, rekonstrukce

Obr. III.31. Naxos, fragment střešní terakoty

V období konsolidace měst první poloviny a části druhé poloviny 6. stol. př.n.l. dochází na Sicílii ke vzniku a počátečnímu vývoji řecké kamenné architektury, na kterou je nutno pohlížet s jistou opatrností. Chceme-li ji poznat důkladněji, musíme si uvědomit, že stavební umění tohoto ostrova nelze hodnotit jako celek. Existují zde architektonické oblasti, které úzce souvisí s původem příchozích řeckých osadníků. Na Sicílii se jedná o dvě hlavní oblasti – jsou to dórské a chalkidsko-eubojské kolonie, přičemž můžeme s jistotou tvrdit, že významnější monumentální architektura vznikala v dórských městech244, která vytvořila specifický typ peripterální chrámu. Určitý model periptera tohoto období na Sicílii představuje hexastylos s druhou řadou sloupů na východním průčelí, někdy vykládanou také jako dvojitý portikus, s jednoznačnou orientací na Východ. Tato frontalita je pak u jednotlivých staveb zdůrazněna různými prostředky.

244

Mertens, 1993, s. 103.

63

III.2.3. Vývoj chrámu v oblasti jižní Itálie v období 6.stol.př.n.l.

Na území pevninské jižní Itálie najdeme nejvýznamnější pozůstatky chrámové architektury v achajských koloniích, které jsou o něco mladší než stará dórská města na Sicílii. Zdá se, alespoň co se týče vývoje stavební formy, že

zůstávají více spojeny

s mateřským Řeckem. Za prostředníka mezi Řeckem a jihoitalskými osadami je považován ostrov Korkýra, kolonizovaný osadníky z Korintu245. Můžeme zde sledovat nápadnou podobnost některých architektonických prvků, především u Artemidina chrámu v Garitse, datovaného podle rozmístění figur ve štítě kolem roku 580 př.n.l246.

Ještě než přistoupím k architektuře achajských kolonií, zastavím se u dvou významných staveb v Tarentu a Lokroi Epizephyrioi.

Nejstarším doloženým peripterálním chrámem na jihoitalské pevnině je Poseidonův chrám, postavený ve spartské kolonii Tarás. Díky výhodné poloze na pobřeží přístupného Tarentského zálivu, prošlo město od antiky do moderní doby kontinuálním vývojem, a tak pozůstatky řeckého osídlení jsou velice skromné. Porušení Poseidonova chrámu je bohužel tak rozsáhlé, že nemůžeme vyčíst jeho půdorys. Na nízkém dvoustupňovém pódiu se zachovaly pouze dva kolosální sloupy ze severní peristase o výšce 8,47 m, spodním průměru 1,90 m s meziosovou vzdáleností 3,72247 m. Nejsou o moc štíhlejší než v případě Apollónova chrámu v Syrákúsách (spodní průměr : výšce je 1:4,46, u Apollóna je to 1:4,31). Sloupy se skládají z jednotlivých bubnů, což je u starších staveb v této oblasti zcela výjimečné248. Tambury byly zhotoveny ze sedimentárního vápence, velice kvalitního kamene, který se těžil přímo v Tarentu. Po obvodu dříků je vyhloubeno 24 velmi mělkých kanelur.

Hlavice představují archaický typ s břichatým široce rozloženým echinem (obr. příloha I.8., 10.). Hypotrachelion nastupuje velice těsně, což dodává hlavici na první pohled výjimečný vzhled, typický pouze pro oblast Tarentu. Podobné hlavice můžeme totiž spatřit 245

Encyklopedie antiky, 1973, s. 310. Mertens, 1993, s. 106. 247 Mertens, 2006, s. 129. 248 Mertens,1993, s. 104. 246

64

pouze u náhrobních sloupů, nalezených ve městě nebo jeho bezprostředním okolí249. Jinde se tento typ neobjevuje.

Zdá se, že stavba se zavalitými sloupy není časově příliš vzdálena Apollónově chrámu v Syrákúsách, proto je datována ještě do první poloviny 6. století. Bohužel se nezachovaly žádné fragmenty kladí ani části střešních terakot, které by mohly umožnit přesnější dataci.

Přestavbou staršího chrámu v Lokroi Epizephyrioi v lokalitě Contrada Marasá vznikla v první polovině 6. století další peripterální stavba (obr. III.32.). Celu tvořil naos s řadou pěti sloupů uprostřed a předsíň. Prostor cely je rozšířen řadou čtyř sloupů na obou stranách. Jádro tedy tvoří amfiprostylos, zapuštěný do periptera 6 x 14 sloupů. Dispozice s prostřední řadou sloupů uvnitř cely, vyvinutá u raných chrámů 7.století v Řecku, přetrvává v jižní Itálii ještě v průběhu 6. století, zatímco mateřské zemi se již kolem roku 600 př.n.l. prosazuje členění vnitřního prostoru dvěma řadami sloupů250 (Héra v Olympii, Athéna v Tégee).

Obr. III.32. Lokris Contrada Marasá, chrám

Obr. III.33. Lokris, Contrada Marasá, střešní terakota

1. polovina 6. stol. př.n.l., půdorys

Základy stavby, měřící na stylobatu 17,2 x 35,30 m, jsou z měkkého kamene a od odhalení značně zvětraly251, tím ztratily na přesvědčivosti, proto je půdorys pouze hypotetický. Přesná datace je nejistá, i když se zde našlo množství střešních terakot. Byly nalezeny starší kusy s jednoduchou dekorací s dórským listovcem na simě a dvojitým pletencem na římsové desce (obr. III.33.), přispívající k dataci na počátek 6. století. Novější kusy pocházejí nejspíš z oprav během 6. století. 249

Mertens, 2006, s. 133. Lawrence, 1967, s. 154. 251 Mertens, 2006, s. 131. 250

65

Achajské kolonie jižní Itálie

Konečně se dostáváme k achajským koloniím, mezi něž patří v prví řadě Sybaris a jí založená města Metapont a Poseidonia. Důležitým fenoménem, příznačným pro tato města se stává antová hlavice, kterou můžeme v literatuře najít pod názvem „Sofa Kapittel“252. Toto označení vzniklo podle postranních vydutých zaoblení s aplikovanými volutami na koncích. Tento typ je poprvé doložen v Sybaridě253, dva fragmenty, které zde byly nalezeny pochází již z první poloviny 6. stol. př.n.l. Oba kusy jsou zdobeny podél abaku listovcovým reliéfem. Množství antových hlavic s volutami i bez nich nelezneme v Metapontu a Paestu. Sofa hlavice pochází zřejmě z Peloponésu, podobné typy byly nalezeny například v Argu, Spartě nebo Amyklaiu254. Jedná se možná dokonce o pozůstatek mykénské tradice255.

Některé fragmenty v Contrada Stombi (Sybaris) nesou

stopy po vlysu. Byly zde

rekonstruovány celkem dva vlysy, jeden figurální, tvořený reliéfem s postavami žen, držícími se za ruce, a jeden dórský. Pod triglyfovým vlysem se nachází taenia s mutulami s netradičním počtem sedmi guttae. Oba byly lemovány ozdobnými pásy listovce a rozet a oba zaujímali obvyklé místo geisonu256 (obr. III.34., 35., obr. příloha IV.6.,7.).

Obr. III.34. Sybaris, dekor geisonu

252

Mertens, 1993, s. 114. Barletta, 1990, s. 53. 254 Barletta, 1990, s. 54. 255 Mertens, 2006, s. 135. 256 Mertens, 1993, s. 137. 253

66

Obr. III.35. Sybaris, figurální a dórský vlys

Takové uspořádání vlysu, antové hlavice a listovcový pás jsou typické pro všechny achajské kolonie této oblasti. Vzniká tak pojem „achajský řád“, který označuje osobitost kompozice , v níž se spojují dórské i iónské elementy. Vedle tohoto označení vzniká také pojem „iónský mořský styl“257. Každá kolonie však vytváří svou specifickou architekturu a více či méně bohatou formu. Můžeme říci, že kolonie mají společnou architektonickou řeč, ale používají různé dialekty. Sybaris a Poseidonie zastupují bohatší formu s větším uplatněním iónských prvků a proti tomu Metapontum formu skromnější, více dórskou.

Významné stopy po chrámových stavbách nalezneme v Metapontu. Město překonalo ještě před polovinou 6.století př.n.l. přirozený nedostatek stavebního kamene získáním vhodného materiálu z blízkého Tarentu a stalo se tak první achajskou kolonií s celokamenným peripterálním chrámem. Na městském posvátném okrsku (obr. III.36.) západně od agory258 postavili Metaponští v letech 570 – 560 př.n.l. nejprve chrám AI o rozměrech 23,20 x 46,40 m, ležící hned vedle oiku C259 a krátce na to BI (560 – 550 př.n.l.). Podle nalezených monolitických sloupů, které nebyly kanelovány se všeobecně soudí, že chrám nebyl nikdy dokončen. Předpokládá se, že v plánu byla také prostřední řada sloupů uvnitř cely. Tento starý motiv zde měl být prvně realizován v kamenné podobě260. Na stylobatu 19,85 x 38,30 m se měl nacházet sloupový ochoz. Podle šířky sloupů je možná

257

Barletta, 1990, s. 45. Doepner, 1998, s. 342. 259 Mertens, 1985, s. 648. 260 Mertens, 2006, s. 137. 258

67

pouze varianta 9 sloupů v průčelí, na bočních stranách se předpokládá 17 kamenných podpěr261.

Obr. III.36. Metapontum, posvátný okrsek, agora a divadlo

V místech těchto dvou staveb vyrostly o něco později nové chrámové budovy. Kolem roku 540 př.n.l. byl AI přestavěn, dokonce orientace původního čistě východního směru byla stočena trošku na jih. Podle posledních výzkumů, nálezů nápisů a votivních darů bylo nově určeno zasvěcení obou staveb. Chrám A byl tedy s největší pravděpodobností zasvěcen Héře a chrám B Apollónovi262. Je tomu přesně naopak než uvádí starší literatura263.

Obr. III.37. Metapontum, chrám AII, půdorys

Půdorys Héřina chrámu AII (obr. III.37.) představuje mezi stavbami jižní Itálie zvláštní výjimku. Na stylobatu 20,55 x 49,82 m stojí peripteros s ochozem 8 x 18 sloupů. Vyskytuje se zde také druhá řada sloupů na východním průčelí jakou můžeme sledovat ve stejném

261

Mertens, 1985, s. 657. Mertens, 2006, s. 153. 263 Mertens, 1985, s. 658. 262

68

období u sicilských chrámů dórských kolonií (Syrákúsy, Selínús). Originální je také cela, která se skládá pouze z naa a pronaa, zcela chybí adyton nebo opisthodomos. V nau se nachází dvě řady po sedmi sloupech, umístěné v těsné blízkosti zdí264, což je jev pro tuto oblast velice netypický.

Stavba připomíná Apollónův chrám v Syrákúsách také průčelní strukturou. Sloupy na kratších stranách jsou tak blízko u sebe (meziosová vzdálenost sloupů je 2,64 m), že triglyfy stejně jako u Apollónova chrámu v Syrákúsách neodpovídají ose sloupu. V přechodných partiích echinu a dříku sloupů periptera se nachází viditelné stopy po listovcovém dekoru, příznačném pro achajskou oblast265. Na architrávu východního průčelí se nachází oslavný nápis: „Αυτοι και γενει“ (pro sebe a svůj rod), autoři měli zřejmě na mysli ochranu bohů266.

Našli se zbytky triglyfového vlysu, který byl lemován typickým dórským prvkem, římsou s mutulami, opatřenými guttami, jež byly stejně jako triglyfy umístěny nezávisle na osách sloupů. Sima připomíná starší kusy ze Selínúntu s plasticky zdobeným pásem palmetovo-lotosového dekoru.

Obr. III. 38. Metapontum, chrám BI, půdorys

Obr. III.39. Metapontum, chrám BII, půdorys

264

Mertens, 1985, s. 661. Barletta, 1990, s. 49. 266 Mertens, 2006, s. 151. 265

69

Kolem roku 530 př.n.l. vznikl prodloužením BI (obr. III.38.) na východ o 3,30 m

Apollónův chrám BII (obr. III.39.) o rozměrech stylobatu 19,85 x 41,60 m. Na stavbu byl použit materiál, především monolitické dříky nedostavěného chrámu BI267. Vznikl nový ochoz s novými proporcemi 7 x 15 sloupů. Peristase však byla přeměněna pomocí přepážek mezi bočními a zadními polosloupy na uzavřený prostor. Jedná se o první případ polosloupové zdi268 v historii řecké architektury a zároveň o jeden z důkazů o vynalézavosti zdejších stavitelů. Musíme samozřejmě uvažovat také o praktické příčině, která zřejmě úzce souvisí s náboženskými a kultovními potřebami. Cela se skládala ze tří částí, pronaa, naa a adytonu. V nau se nacházela prostřední řada pěti sloupů, charakteristický znak raných jihoitalských chrámů, a na předsíň navazoval prostylos 5 x 2 sloupy269. Hlavice připomínají typ, používaný na Korfu, pod echninem ústí zakončení kanelur do výrazného přepadu s esovitě prohnutým profilem270. Na samotném echinu můžeme sledovat nepatrné stopy po malovaném listovém dekoru.

Obr. III.40. Metapont, chrám AII, rekonstukce kladí

Obr. III.41. Metapont, chrám BII, rekonstrukce kladí

V prostoru před chrámem B s nacházelo velké množství tzv. argoi lithoi271 v podobě kamenů, stél nebo votivních sloupů s nápisy i bez nich, které potvrzují účast všech sociálních vrstev na kultu (obr. III.42., obr. příloha VI.12.). Votivní dary naznačují, že oběti mohly být i individuální a mohlo docházet k osobnímu setkání s božstvem uvnitř chrámu, což by potvrzovalo spekulace o orakulu a Apollónově kultu.

Oproti tomu je prostor před Héřiným chrámem volný a tento nejspíš hlavní městský chrám je koncepčně propojený s monumentálním stolovým oltářem o rozměrech 4,75 x 267

Mertens, 2006, s. 137. Mertens, 1985, s. 658. 269 Bartetta, 1990, s. 55. 270 Mertens, 1993, s. 111. 271 Doepner, 1998, s. 341. 268

70

20,30 m, na kterém se prováděly zápalné oběti. Iónský votivní sloup, tyčící se před ním, pochází až z 5. stol. př.n.l..

Obr. III.42. Metapontum, posvátný okrsek, zleva: chrám AII, BII, D

Dříve než se dostaneme k architektuře Poseidonie, ráda bych upozornila na stavbu v Héřině posvátném okrsku (obr. III.56.), ležícím severně od města v blízkosti ústí řeky Sély v dnešním Foce del Sele. Předchůdce pozdně archaického Héřina chrámu o rozměrech stylobatu 17,80 x 34,50 m (přibližně 1:2) datují odborníci do rozmezí let 550 – 540 př.n.l.272, tedy přibližně do stejné doby jako Héra I v Paestu. Chrám byl peripterální s ochozem 6 x 12 sloupů, takto nízký počet sloupů je pro toto období v jižní Itálii dost netypický a připomíná půdorysy některých řeckých chrámů konce století273 (Athena Polias v Athénách). Před celou se nacházely čtyři prostylní sloupy, což evokuje paralelu na chrám BI v Metapontu.

Obr. III.43. Foce del Sele, starší Héřin chrám (540 př.n.l.)

272 273

Mertens, 2006, s. 139. Robertson, 1969, s. 326.

71

Části stavby se nám zachovaly ve formě spolií z pozdějších římských staveb. Vlys je tvořen triglyfy a metopami274, které jsou vyplněny plastickým figurálním dekorem se silně archaickými znaky. Objevují se zde například postavy kentaurů, lučištníků aj. Pohyb postav je ztvárněn starým stylizovaným způsobem275. Lemují ho dekorativní pásy, zdobené rozetami. Podobné rozety najdeme například u lemu metopového vlysu Afroditina chrámku v Contrada Santa Venera276 před branami Poseidonie. Odtud pochází známá reliéfní metopa s Európou (příloha III.6.).

Hlavice mají doširoka otevřený echinus s již méně vypouklým profilem.V jeho spodní části se nacházejí, stejně jako např. u syrákúských hlavic, hluboké zářezy. Pod nimi přechází hlavice výrazným výžlabkem v krček sloupu. Zajímavé jsou také nálezy antových hlavic277, jedná se o typ „sofa“ velice podobný hlavicím ze starší Héry v Paestu, s bočními válci, visícími pod abakem a zdobenými rozetami.

Nejlépe zachovalou chrámovou stavbou z období vrcholého archaického období je Héřin chrám v Poseidonii. Architekti započali jeho výstavbu již kolem poloviny století, dokončen byl však až mezi lety 530 - 520 př.n.l278.

V půdorysu peripterální stavby

s ochozem 9 x 18 sloupů o rozměrech stylobatu 22,95 x 52,71 m můžeme sledovat určité změny v plánu.

V první fázi se jádro chrámu skládalo ze tří částí náu, pronáu a opisthodomu. Symetrii doplňovaly na každé straně tři sloupy in antis, umístěné tak, že kopírovaly prostřední sloupy na kratších stranách. V nau se nacházela prostřední řada osmi sloupů, která po určitých úpravách zůstala až do finální podoby. V první fázi (obr. III.44.) tato řada jakoby pokračovala jedním sloupem do opisthodomu, stejnou situaci můžeme sledovat v případě Apollónova chrámu v Thermu279. V druhé fázi (obr. III.45.) tento sloup z opisthodomu mizí. Ve finální podobě (obr. III.46.) se opisthodom přeměnil na adyton, typický pro jihoitalskou a sicilskou oblast a počet prostředních sloupů v nau se redukoval na sedm, mezi sloupy byly tak větší, i když nepravidelné rozestupy.

274

Barletta, 1990, s. 65. Mertens, 1993, s. 145. 276 Mertens, 2006, s. 168. 277 Barletta, 1990, s. 53. 278 Mertens, 2006, s. 141. 279 Vlček, 2005, s. 104. 275

72

Mezi posledním sloupem náu a zdí, oddělující adyton byl prostor nápadně širší, což souvisí nejspíš s prováděním kultu. Procesí s největší pravděpodobností vcházelo severnějším vchodem, prošlo první půlí chrámu, před adytonem přecházelo do vedlejší poloviny a druhými dveřmi pak opouštělo svatyni280. Starší hypotézy o dvojím kultu Héry a Dia, které evokovala právě prostřední řada sloupů281 a dvojité dveře, byly vyvráceny. Víme že rané jihoitalské monumentální stavby byly inspirovány chrámy mateřského Řecka (Thermos). Prostřední řada sloupů v nau je jedním z nejstarších prvků, přetrvávajícím v jihoitalské oblasti ve srovnání s řeckou pevninou poměrně dlouhou dobu. Héřin chrám v Poseidonii představuje vrcholnou fázi tohoto půdorysového typu. Rozestupy mezi sloupy periptera na kratších stranách byly poměrně nepravidelné, meziosová vzdálenost mezi sousedními sloupy se pohybovala v rozmezí 2,868 – 2,853 m, na delších stranách až na minimální odchylky odpovídala meziosová vzdálenost 3,098 m.

Obr. III.44. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze I

Obr. III.45. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze II

Obr. III.46. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze III (konečná)

Měřením byly zjištěny různé výšky sloupů pteronu, lišící se maximálně o 4,4 cm (maximální 6,487 m, minimální 6,443 m). Tato skutečnost souvisí s poklesem stylobatu, který nastal už během stavebních prací. Dříky se skládají z jednotlivých bubnů, jejichž výška a počet u jednotlivých sloupů kolísá

282

(13 sloupů je složeno ze 4 bubnů, 17 z 5, 12

z 6, 7 ze 7 a severozápadní rohový sloup z 8 tamburů). Obecně se vyšší bubny nachází ve 280

Mertens, 1993, s. 92. Vlček, 2005, s. 105. 282 Mertens, 1993, s. 16. 281

73

spodní části dříku, nejnižší pak slouží jako nejsvrchnější vyrovnávací vrstva. Všechny dříky jsou opatřeny dvaceti kanelurami obloukovitého profilu, u paty sloupu 3

- 3,5 cm

hlubokými.

Vůbec poprvé v dějinách řecké architektury byla u sloupových dříků Héřina chrámu použita entase (obr. III.47.). Je zde však ještě velice výrazná, takže nemůžeme hovořit přímo o optické korektuře ve smyslu, v kterém ji popisuje Vitruvius283, neboť je velmi nápadná. Rozdíly maximálního vychýlení spojené linie mezi hlavou a patou dříku jsou výrazné. Oproti entasi pozdějšího období je zde maximální vypnutí (adjectio) v horní polovině sloupu. V klasickém období se tento bod nachází uprostřed284, většinou dokonce ve spodní polovině sloupu. S pomocí matematiků, kteří analyzovali velký počet naměřených hodnot, byla potvrzena teze, že průběh entase Héřina chrámu má vlastnosti křivky, přesněji paraboly285, která posloužila také k zakřivení stylobatu286.

Hlavice všech padesáti dosud stojících sloupů peripteru jsou téměř všechny zhotoveny z vápence, výjimku představuje pouze jihovýchodní rohová hlavice, která je stejně jako hlavice sloupů náu vyrobena z pískovce. Všechny hlavice jsou zdobeny plastickým listovcem, který ovíjí hluboké hrdlo hypotrachelionu. U jednotlivých kusů můžeme sledovat rozdílné počty lístků (nejčastěji 40 – 2 nad každou kanelurou, ale také 36, 46, 51, 56). Těla echinů některých hlavic zdobí různé dekory (obr. III.48., obr. příloha I.12.-17.) jako například palmeto-lotosový pás, dvojitý pletenec s kuličkovými očky pás lotosových květů, střídající se s rozetami287. Typ hlavice s přepadem listů můžeme sledovat u hlavice sloupu v Xenvares288 na Korfu. Jedná se o starší formu, která vznikla přetvořením

původně

kovových listových věnců, připevněných na hypotrachelionu, do kamenné formy. Tento typ byl rozšířen také na Peloponésu a jeho odvození se připisuje minojsko-mykénské tradici289. Antové „sofa“ hlavice postrádají plastickou ozdobu, s největší pravděpodobností však byly zdobené malovaným ornamentem.

283

Vitruvius, III, 3,13. Vitruvius, IV, 3,10. 285 Mertens, 1993, s. 90. 286 Mertens, 1974, s. 107. 287 Mertens, 1993, s. 146. 288 Barletta, 1990, s. 47. 289 Tamtéž, s. 45. 284

74

Na abaky dosedá dvouvrstvý architráv, skládající se z nosníku a taenie. Nad ním se nacházel vlys, z něhož se nedochoval bohužel žádný fragment, s největší pravděpodobností se však jednalo o klasický dórský vlys, složený s triglyfů a metop290.

Obr. III.47. Poseidonie, Héra I, entase sloupů, nákres

Obr. III.48. Poseidonie, Héra I, nákresy dekoru echinů

Stavitelé použili k provedení stavby dvojího kamene. Z vápence, získaného z lomů na jihu města byly postaveny sloupy a architráv. Jednalo se o mladý vápenec, který je v čerstvém stavu poddajný a lehce opracovatelný a na vzduchu pak získá velkou pevnost. Pro bohatě zdobené nebo profilované články byl použit jemnozrnný pískovec. Z něho byly vyrobeny hlavice pronáu, cely a také jihovýchodní rohová hlavice ochozu, dále pak vlys a pravděpodobně i jednotlivé triglyfy a metopy. Tento pískovec získávaly obyvatelé

290

Mertens, 1993, s. 29.

75

Poseidonie v blízkém pohoří Cilento, v lokalitě Capo Trezene291, ležící přibližně 14 km od města. Kámen má vnitřní pevnost a vysokou nosnost, ale bohužel na povrchu podléhá snadno zvětrávání.

Obr. III.49. Poseidonie, Héra I, rekonstrukce rohu střechy

Horizontální geison bočních stran i šikmé geison průčelí (horizontální geison průčelí chybí) zdobí dvojitý pletenec s očky, lemovaný pásy listovce (obr. III.49). Nad ním se nachází sima, zdobená lvími hlavami, které zde plní pouze dekorativní funkci292. Mezi nimi jsou umístěny vždy jeden lotos a jedna palmeta. Dekor střídavých palmet a lotosů se uplatnil také na šikmé simě, ale

v místech hlav se nachází dekor obětních misek293,

zdobených uvnitř květinovým motivem (obr. příloha IV.13.). Na horní vrstvě okapu se uplatňuje meandrový vzor, proložený geometricky stylizovanými rozetami. Na okraji střechy byly umístěny kalypterantefixy v podobě lotosového květu kombinovaného s palmetovými lístky (obr. příloha IV.12.).

Dórská architektura v jižní Itálii se do r. 530 př.n.l. vyvíjela zvláštním směrem, ovlivněným z velké části z mateřského Řecka a z ostrova Korkýra. Specifickou architektonickou oblast vytvořila achajská města jako Sybaris, Metapontum, Poseidonia a posvátný okrsek ve Foce del Sele. Vzniká pojem „achajský styl“, používaný Mertensem pro specifická architektonická díla achajských kolonií, vedle něho se užívá také pojmu „iónský

291

Tamtéž, s. 68. Mertens, 1993, s. 42. 293 Mertens, 2006, s. 141. 292

76

mořský styl“, který však označuje širší oblast294 – architekturu jižní Itálie, Sicílie a severozápadního Řecka (Korkýra). V achajské oblasti se rodí několik nových fenoménů, užívaných ve stavebním umění dalších období. Formuje se zde hojně užívaný typ prostylu (Metapont BII, Foce del Sele, Lokri), vzniká první chrám s polosloupovou peristasí (Metapont BII) a v neposlední řadě se objevuje první použití entase sloupových dříků (Héra I v Paestu).

Ve srovnání se sicilskou oblastí můžeme v jižní Itálii sledovat přímý vliv pevninského Řecka, projevující se především ve zdobení hlavic listovcem, použitím specifického druhu antových hlavic „Sofa Anta Capital“295 a poměrně dlouhodobým použitím prostřední řady sloupů v půdorysu.

Můžeme s jistotou tvrdit, že jihoitalské stavby využívají ve větší míře iónských prvků, což úzce souvisí s čilými obchodními kontakty zdejších měst s východořeckými oblastmi296. Tyto prvky dodávají stavbám jisté oživení, ale jsou aplikovány v takové míře, že nepotlačují původní dórský řád. Zjemňující iónské elementy, užívané staviteli podle vlastního uvážení, se podílí na originálním vyznění jednotlivých staveb.

III.3 Architektura pozdně archaického období přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. Je poměrně nesnadné přesně časově definovat a specificky charakterizovat architekturu pozdně archaického období. Tento pojem označuje fázi určitého zlomu, který nastává ve stavebním umění jihoitalské a sicilské oblasti kolem přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. Na jedné straně navazuje zdejší architektura na starší místní tradice297, které na různých místech zapustily odlišně silné kořeny. Na druhé straně pak narážíme na nové pokrokové tendence, které se uplatňují na jednotlivých stavbách s menší či větší intenzitou. V některých 294

Barletta, 1990, s. 71. Tamtéž, s. 52. 296 Boardman, 1981, s. 211. 297 Gruben, 1963, s. 426. 295

77

případech převažují ještě starší zvyky, ale někde již s převahou vítězí nová forma. Na některých chrámech můžeme dokonce díky dlouhé době vzniku sledovat postupný vývoj k progresivnější formě.

Toto období je poznamenané větší svázaností, architekti jakoby zkrotili bezmeznou fantazii uspořádání půdorysu a uchýlili se k určitým modelům. V konceptu i formě sledujeme mnohem větší inspiraci mateřským Řeckem298. Intenzivnější byly také kontakty mezi jednotlivými jihoitalskými a sicilskými městy. Jejich architektura nese v pozdní archaice mnohem více společných znaků než tomu bylo v předcházejícím období. Nadále pokračuje míšení dórských a iónských prvků v kladí, ale i to dostává určitý řád a není již tak nevázané jak tomu bylo dosud především u achajských staveb. S popisem konkrétních dokladů začnu tentokrát z opačného směru, z jihoitalské oblasti, kde se nové tendence začaly prosazovat o něco dříve než na Sicílii.

III.3.1 Pozdně archaická architektura v jižní Itálii Krátce po realizaci metapontského hlavního chrámu AII v posvátném okrsku v blízkosti agory se začal uskutečňovat nový projekt před branami města, známý pod názvem Tavole Palatine (Stoly rytířů), který vznikl z latinského Mensae imperatoris299 (Stoly velitelů) na základě tradiční báchorky, podle níž zde lidé viděli přízrak v podobě hodujících ozbrojených mužů. Stavba (obr. příloha VI.13.) byla datována především pomocí triglyfů s hlubokými zářezy a hlavic s nízkým, ještě poměrně prohnutým echinem, podobných typu s chrámu AII, do časového rozpětí 520 – 510 př.n.l.300, předpokládá se však, že práce pokračovaly do konce století. Triglyfy představují zvláštní typ s mírně konkávním povrchem mezi zářezy, obvyklým v achajských koloniích v druhé polovině 6. století. Pruhy, obklopujících zářezy jsou navíc opatřeny, podobně jako v Sybaridě301, opatřeny úzkými vertikálními plastickými pásky, zakončenými kolmými články tak, že vytváří tvar písmene T.

298

Mertens, 2006, s. 215. Gruben, 1963, s. 416. 300 Mertens, 1985, s. 660. 301 Barletta, 1990, s. 63. 299

78

Při pohledu na plán stavby (obr. III.50.) s rozměry stylobatu 16,13 x 33,24 m si můžeme na první pohled všimnout prudkých změn. Peripter tvořilo 6 x 12 široce rozestavěných a poměrně tenkých sloupů (poměr 1:2). Počtem peripterálních sloupů připomíná půdorysy chrámů mateřského Řecka jako například Athéna Polias v Athénách nebo druhá Athéna Pronaia v Delfách302. Cela leží přesně ve středu půdorysu a skládá se z tří tradičních částí – pronaa, naa a adytonu. Rozestupy mezi sousedními sloupy ještě nebyly sjednoceny, na bočních stranách jsou o něco málo kratší (meziosová vzdálenost 2,90 m) než v průčelí, kde působí otevřenějším dojmem (meziosová vzdálenost 2,95 m). Můžeme však již sledovat tendenci, směřující ke sjednocení těchto rozestupů na všech stranách stavby. Slabě vyduté dříky sloupů jsou poměrně štíhlé, jejich výška odpovídá téměř pětinásobku spodního průměru, který zde představuje 1,06 m. Díky tomu vzniká obraz prodyšné otevřené peristase, překonaný pouze peripterální strukturou (obr. III.51.) pozdně archaického chrámu v Kardaki na Korfu303. Extrémně širokými rozestupy a stručným půdorysem se naplňují nové představy o vnitřním prostoru.

Obr. III.50. Metapontum, Héřin chrám -

Obr. III.51. Korfu, chrám v Kardaki, půdorys

Tavole Palatine, půdorys

Určitá změna se projevila také na echinu hlavice, kde sice zůstává listový dekor304, ale ve srovnání s dřívější formou, známou především z archaického Héřina chrámu v Paestu, kde byl listový věnec výraznější a usazený v partii krčku, se posouvá do vyšších partií – na tělo echinu. S největší pravděpodobností šlo o pokus kombinovat přímý přechod mezi dříkem a hlavicí, obvyklý v mateřském Řecku, s archaickým žlábkem oddělující tyto dvě části, běžně užívaným v oblasti Velkého Řecka305.

302

Robertson, 1967, s. 326. Mertens, 2006, s. 218. 304 Barletta, 1990, s. 49. 305 Gruben, 1963, s. 416. 303

79

Zvláštní případ v tomto přechodném období představuje chrám v Casa Marafioti v Lokris. Díky skromným zbytkům základů nalezených in situ není rekonstrukce půdorysu (obr. III.52.) bohužel vůbec jednoznačná. Zvažuje se několik možností: 8 x 16, 8 x 17 nebo 9 x 17 sloupů v peripteru, přičemž vítězí první nejkratší varianta306. V úrovni druhých sloupů postranní peristase byla nejspíš umístěna další řada sloupů, podobně jako u selínúntských staveb, zde byla však s největší pravděpodobností symetricky na obou stranách.

Obr. III.52. Lokris, Casa Marafioti, dórský chrám, půdorys

Kromě zbytků základů se zachovaly také fragmenty kladí, které potvrzují extrémní originalitu stavby. Setkáváme se zde například s „pentaglyfy“307 místo triglyfů, které potvrzují přetvoření proporcí vlysu. Hlavice a charakteristické geison dokládají jednoznačně vznik v pozdně archaické době. Geison bylo zdobené výrazným listovcem s přepadajícími okraji jednotlivých listů a mutuly, které byly opatřeny dvěma řadami po pěti guttách, tedy velice neobvyklým počtem, který nejspíš korespondoval se zmíněnými pentaglyfy (obr. III.53.). Mezi jednotlivými mutulami se nacházela plastická ozdoba v podobě granátového jablka308, která dokládá těsné spojení se sousedními achajskými městy.

Obr. III.53. Lokris, Casa Marafioti, dekorace geisonu

Obr. III.54. Lokris, nákres hlavice

306

Mertens, 2006, s. 219. Tamtéž, s. 218. 308 Boardman, 1976, s. 126. 307

80

O soudobém chrámu v Rhégiu se nezachovaly téměř žádné doklady. O to vzácnější je nález známé terakotové metopy z „Fondo Griso-Laboccerta“, znázorňující v plastickém reliéfu ženský průvod (obr. příloha III.7.). Výrazně větší šířka metopy značí proporční nepravidelnosti v kladí309.

Velice špatně zdokumentovaný je díky letmému výzkumu a skromným nálezům dórský chrám na Belvedere v Hipponionu. Je umístěn na severní ostruze městského kopce a spolu s iónským chrámem na kopci Cofino a svatyněmi na vysokém strmém horském hřebeni, vedoucím ke středověkému hradu, musel vytvářet velkolepý chrámový věnec kolem města s podobným efektem jakým působí chrámy v Agrigentu310.

S pomocí bohatě zdobených střešních terakot a obkladů geisonu a díky elegantně zakřivené simě s chrliči v podobě lvích hlav se stavba datuje do přelomu století311. Fragmenty triglyfů s lehce vyhloubeným povrchem a hlubokými zářezy potvrzují dataci do pozdně archaického období.

Peripter 6x13 sloupů (obr. III.55.) představuje model klasických chrámů pevninského Řecka. Předpokládá se stejná velikost rozestupů mezi sloupy na bočních i předních stranách 2,80 m, nejspíš ještě bez rohové kontrakce. Sloupový ochoz obklopoval312 symetricky podlouhlou cellu tak, že její vnější strany na průčelích i delších stranách zhruba lícují s osou druhého peripterálního sloupu. Jádro stavby bylo zřejmě rozděleno na tři části – pronaos, naos a extrémně hluboké adyton. Přední část cely nebyla doplněna žádnými sloupy, stejně jako u Tavole Palatine, pouze skromně strážila vchod do naa. Právě u tohoto chrámu, kde se poměry periptera řídí novými trendy klasického období a cela dodržuje tradiční dělení vnitřního prostoru, typického pro archaiku, můžeme sledovat názornou situaci přechodného období.

309

Mertens, 2006, s. 219. Durando, 1997, s. 266. 311 Mertens, 2006, s. 220. 312 Mertens, 2006, s. 220. 310

81

Obr. III.55. Hipponion, chrám na Belvedere, půdorys

V posvátném okrsku v zázemí řecké Poseidonie v lokalitě Foce del Sele byl v pozdně archaickém období založen Héřin chrám, stojící na stylobatu 16,84 x 37,08 m. Půdorys s oktostylním průčelím a sedmnácti sloupy na bočních stranách (obr. III.57.připomíná plány iónských pseudodipterálních chrámů.

Obr. III.56. Foce del Sele, posvátný Héřin okrsek

Obr. III.57. Foce del Sele, Héra II, půdorys

Cela začíná na východní straně v úrovni čtvrtých postraních sloupů, čímž vzniká v přední části peristase hluboký prostor, srovnatelný pouze s iónskými pseudodiptery. Zdi cely korespondují s osami sloupů, takže vzniká velmi racionální plán, podobný zmíněným východním stavbám. Podle Kraussova návrhu byl chrám opatřen iónskou tetrastylní předsíní, stejně jako např. Athénin chrám v Paestu, avšak pro tyto teze neexistují žádné důkazy. Díky fragmentu metopy jsou doloženy rohové kontrakce, takže normální meziosová vzdálenost sousedních sloupů činí 2,268 m, v rozích odpovídá cca 2,15 m313. V tomto ohledu se tedy přiklání k dórskému řešení rohového konfliktu a nikoli iónskému, který využívá postupného stahování interkolumnií od středu ke krajům průčelí. Peristase je 313

Mertens, 2006, s. 221.

82

dostatečně široká k realizaci tradičního archaického kultu. Také zde se ještě udržela tradice trojdílné cely, složené z pronáu, náu a adyta. V pronau se objevují dva sloupy in antis.

Řád stavby prezentuje ještě archaickou formu, podobně jako u „Baziliky“ v Paestu je i zde vlys vložen mezi profilované dekorativní pásy, tvořené iónským a lesbickým kýmatem, které představuje zvláštní formu pouze lokálního charakteru. Vedle toho také zde použili stavitelé tradiční dekor listovce. Mezi tyto bohatě zdobené pásy byl zasazen narativní dórský vlys, jehož rekonstrukce ( obr. III.58.) byla uskutečněna na základě jedenácti zachovalých metop314. V jednotlivých metopových polích byl umístěn souvislý děj, zobrazující průvod mladých dívek315, rytmizovaný pozdně archaickými triglyfy s lehce vyhloubeným povrchem a hlubokými zářezy. Tyto reliéfní metopy byly koncentrovány pouze na východním průčelí stavby.

Obr. III.58. Foce del Sele, Héra II, řád kladí

V okrsku byly nalezeny dvě hlavice peripterálního ochozu s příkřejší, ale ještě stále viditelně prohnutou křivkou echinu. Kanelury dříku pokračují do partií trachelionu, ale nevytvářejí přepad. Místo listového vzoru se na koncích drážek nachází polokruhová zakončení, proložená šipkami316. Doloženy jsou také antové sofa hlavice (obr. III.59.), jejichž abaky zdobí plastický dekor v podobě rozet nebo anthemionového pásu s navzájem propojenými, střídavě umístěnými palmetami a lotosovými květy.

314

Barletta, 1990, s. 66. Mertens, 1993, s. 316 Barletta, 1990, s. 49. 315

83

Obr. III.59. Foce del Sele, Héra II, antové hlavice

Zatímco ve u chrámu ve Foce del Sele do sebe starší tradice a novější trendy nenápadně zapadají, v případě známého Athénina chrámu v Paestu jsou již výrazně odlišeny.

Nové podněty ovlivnily rozhodně půdorys stavby (obr. III.60.). Na stylobatu 32,88 x 14,54 m317, umístěném na nejvyšším bodě řecké Poseidonie, nechali občané města koncem století vystavět hexastylní peripterální chrám s třinácti sloupy na delších stranách. Počet 6 x 13 odpovídá klasickému kánonu 2n + 1318, uplatňovaném v Řecku v 5. století př.n.l. Dochází k vyrovnání předních a bočních interkolumnií o délce 2,625 m (8 stop).

Důležitá změna, související s největší pravděpodobností s novými kultovními zvyklostmi, nastala v poměru cely a peristase. Na severní, jižní a západní straně vznikl odstup v šířce pouhého jednoho interkolumnia, jen v přední části se vytvořil větší prostor v hloubce dvou interkolumnií, určený snad ke shromáždění účastníků kultu před vstupem do cely. Peristase tak ztrácí dřívější funkci ochozu, určeného pro průchod procesí a tvoří, stejně jako v mateřském Řecku pouze obal kolem cely.

Sloupy jsou poměrně dost štíhlé, jejich výška se rovná 4,85, tedy téměř pětinásobku spodního průměru a jejich entase je již méně zřetelná než už staršího Héřina chrámu. Hlavice mají stále ještě mělký a otevřený echinus s novou formou tradičního listového dekoru. Listy korespondují s kanelurami a jejich přepad je výraznější a plastičtější319 než u hlavic Baziliky.

317

Mertens, 2006, s. 224. Syrový, 1961, s. 87. 319 Barletta, 1990, s. 49. 318

84

Obr. III.60. Poseidonie, Athéna, půdorys a rekonstrukce s oltářem

Cela o stranách v poměru 1:3 se skládá pouze ze dvou částí – pronaa a naa, postrádá tradiční adyton. Předsíň byla rozšířena portikem s 4 x 2 volně stojícími iónskými sloupy. Na obou stranách se navíc ke zdím cely poutaly tříčtvrteční sloupy320, které nahrazovaly běžně používané antové pilíře. Sloupy portiku jsou jemnější a subtilnější, jejich výška odpovídá devítinásobku321 spodního průměru. Patky sloupů odpovídají jednoduchému samskému typu322 a jejich hlavice tvoří echiny, zdobené plastickým vejcovcem a velkými volutami, na něž nasedá nízký abakus. Athénin chrám tak představuje první případ míšení iónského a dórského stylu v tomto rozsahu a to přibližně padesát let předtím, než tuto kombinaci využili architekti v mateřském Řecku.

Mezi pronaem a naem se po obou stranách nacházejí schodiště. Tento prvek představuje také naprostou novinku v chrámové architektuře. Stal se velice oblíbenou součástí staveb, užívanou v projektech jihoitalských i sicilských architektů. Využití schodišť souvisí nejspíš s novým konceptem prostoru, vytvořeným rozšířením naa na úkor peristase. Výška kladí se simou tvoří polovinu výšky sloupů. Délky metop a triglyfů323 odpovídají poměru 7:5, vlys je čistě rytmizovaný a metopová pole neobsahují žádný plastický dekor. Architekti nepoužili k řešení rohového konfliktu pokrokové krácení krajních interkolumnií, deficit vyrovnali starším způsobem, tedy prodloužením rohové metopy324.

320

Barletta, 1990, s. 61. Gruben, 1963, s. 411. 322 Hellman, 2002, s. 151. 323 Mertens, 2006, s. 223. 324 Gruben, 1963, s. 411. 321

85

Taenia pod vlysem byla nahrazena listovcovým pásem. Stavba postrádala také geison s mutuly, na jeho místě

se nacházel iónský vejcovec325. Sima bočních stran zdobil

anthemionový pás, rytmicky přerušovaný plastikami v podobě lvích hlav (obr. III.62.), které se staly ve Velkém Řecku oblíbeným motivem326. Šikmé geison v průčelí výrazně vyčnívalo a jeho spodní plochu zdobil strop s kazetami (obr. III.61.), střídavě zdobenými motivem hvězdy a rozety. Tento kazetový obklad navazoval ve spodní části simy a pokračoval po celém obvodu stavby.

Obr. III.61. Poseidonie, Athéna,

Obr. III.62. Poseidonie, Athéna, řád kladí

východní průčelí

Architekti Athénina chrámu využili ve velké míře nových progresivních trendů a přitom dokázali zachovat typické prvky achajské architektury i místní specifika. Využitím jasnějších a střízlivějších forem jednotlivých prvků se podařilo vytvořit novou uměřenou podobu. Odklání se od individuality a proměnlivosti, která nabyla nejvyššího vrcholu ve stavbě Baziliky327.

325

Mertens, 2006, s. 222. Mertens, 2006, s. 222. 327 Mertens, 1993, s. 146. 326

86

III.3.2 Pozdně archaické chrámy na Sicílii

Na Sicílii hrál v architektuře pozdní archaiky významnou roli Selínús. Stavitelé pokračovali v oblasti staršího chrámu C, ale vznikl také nový okrsek, nacházející se na kopci východně od centrální části města328. U selínúntských staveb pozdní archaiky můžeme sledovat racionalizaci plánu a využití nových tendencí. Ve východním okrsku během tohoto období vznikla dvě ze tří architektonických monumentů.

Nejstarším z těchto tří objektů je prostřední chrám F, postavený kolem roku 520 př.n.l.329. Díky pokračování kultovní tradice nedokázali místní stavitelé upustit od archaického širokého prostoru peristase. Podlouhlá úzká cela zůstává rozdělena na tři tradiční části – pronaos, naos a adyton. Zvítězila však již tendence zkracování délky bočních stran a to nejen ve smyslu absolutní délky. Hexastylní chrám, stojící na stylobatu 24,37 x 61,88 m, měl na delších stranách pouze čtrnáct sloupů, tedy o tři méně než přibližně o dvacet let starší chrám C, postavený na selínúntské akropoli330. Ze starších tradičních prvků si půdorys stavby ponechal také druhou řadu sloupů na východním průčelí.

Obr. III.63. Selínús, plán města s posvátnými okrsky

328

Durando, 1997, s. 277. Junker, 2003, s. 229. 330 Durando, 1993, s. 278. 329

87

Díky redukovanému počtu sloupů došlo k rozšíření interkolomnií na bočních stranách, takže byla větší než na bočních stranách a stavba ztratila dojem otevřenosti. Postraní interkolumnia byla brzy po dokončení chrámu uzavřena vysokými přepážkami. Peristase se tak více uzavřela okolí a více přidružila k cele. Otevřený zůstal pouze prostor mezi dvěma prostředními sloupy východního průčelí. Tímto opatřením připomíná Apollónův chrám v Metapontu331.

Obr. III.64. Selínús, chrám F, půdorys

Významnou novinkou, která nemá do té doby v Selínúntu obdobu, bylo kanonické kladí s rovnými mutulami. Nad triglyfy i metopami byly umístěny mutuli s třemi řadami po šesti guttách. Geison zde poprvé v dějinách selínúntské architektury nezdobily pestré terakotové obklady a ani sima nebyla tvořena hliněným materiálem. Obě části byly zhotoveny z vápence332. Simu zdobil anthemionový pás333 a chrliče v podobě lvích hlav, které se staly důležitým zdobným prvkem sicilských střešních okrajů.

K ještě výraznějšímu zkrácení bočního sloupořadí došlo u stavby, sousedící s chrámem C, tzv. chrámu D, postaveného o něco později než F, kolem roku 510 př.n.l. Stavba, měřící na stylobatu 23, 63 x 55,96 m, je opět hexastylní, na bočních stranách se však objevuje pouze třináct sloupů (obr. III.65.). Připomíná tím parametry klasických chrámů pevninského Řecka. Chrám zvedalo nad okolí pět širokých nižších schodů (u chrámu F pouze tři).

331

Mertens, 1985, s. 658. Mertens, 2006, s. 229. 333 Syrový, 1961, s. 12. 332

88

Obr. III.65. Selínús, chrám D, půdorys

Ani u této stavby ještě nedošlo k vyrovnání interkolumnií. Stejně jako u chrámu F jsou boční vzdálenosti mezi jednotlivými sloupy větší než na kratších stranách. Zůstává také podlouhlá trojdílná cela s adytem, odpovídajícím starší tradici podobně jako prostorná peristase. Progresivní znak představuje odstoupení od druhé řady sloupů v průčelí nejspíš kvůli zkrácení celkové délky334. Místo toho došlo k prodloužení vyzdvižené cely na úroveň třetích postranních sloupů. Stejně jako u chrámu Héry ve Foce del Sele byly v pronau umístěny dva sloupy in antis. Na místě antových pilířů se nacházely tříčtvrteční sloupy335, s jakými jsme se setkali u Athénina chrámu v Paestu. Sloupy pronaa nekorespondovaly s průčelními, byly o něco tenčí a stažené, takže poutaly pozornost příchozích k vnitřním prostorám (obr. III.67.). Podobný efekt vytvářela také předsíň Athénina chrámu v Paestu.

Obr. III.66. Selínús, chrám F a D, srovnání řádů

334 335

Barletta, 1990, s. 61. Mertens, 2006, s. 230.

89

Řád kladí (obr. III.66.) byl ještě velice nedokonalý, triglyfy byly ve srovnání s metopami velice široké a navíc se znovu prosadila nerovná šířka mutulů nad dórským vlysem336. Stejně jako u starého chrámu C se nad metopami nacházely kratší mutuli po třech guttách.

Sloupy s uměřenou entasí završovaly vývojově pokročilé hlavice s poměrně napnutou příkrou křivkou echinu. Specifickým znakem hlavic chrámů postavených na východním kopci byl poměrně vysoký a hluboký krček337, výrazně oddělující hlavici od dříku.

Oba chrámy využívají myšlenky a nové impulsy, přicházející z mateřského Řecka a zároveň svědčí o intenzivnější komunikaci a zmenšujícím se odstupu mezi západořeckými centry. I když se v mnoha ohledech navzájem odlišují, můžeme stále sledovat velké množství společných znaků, podmíněných místní a časovou shodou.

Obr. III.67. Selínús, chrám F a D, rekonstrukce průčelí

Trojici doplňuje nejsevernější chrám, v některé literatuře připisovaný Apollónovi338, jinak známý jako chrám G. Jedná se o ojedinělou a velice výjimečnou stavbu, na které můžeme sledovat nejen kombinaci starších a novějších tendencí, ale dokonce samotný vývoj jednotlivých architektonických prvků a to díky tomu, že stavba, která začala krátce po dokončení chrámu F, tedy kolem roku 520 př.n.l., trvala poměrně dlouhou dobu.

336

Mertens, 2006, s. 229. Mertens, 1993, s. 110. 338 Gruben, 1963, s. 428. 337

90

Stavební práce

vyvrcholily mezi lety 480 – 470 př.n.l., ale ani tehdy nebyl chrám

dokončen. S menšími či většími přestávkami pokračovali stavitelé ve svém díle až do roku 409 př.n.l.339, kdy město utrpělo osudovou porážku od Kartáginců. Tehdy se obyvatelé města odvrátili od dalších prací a chrám tak zanechali nedostavěný.

Není pochyb, že se Selínúnští při stavbě obrovské svatyně, měřící na stylobatu 49,97 x 109,12 m, inspirovali architekturou východoiónské oblasti. Jediným srovnatelným gigantem, provedeným v dórském řádu, byl Diův chrám340, postavený Peisistratem v Athénách. Gigantická peripterální stavba s 8 x 17 sloupy (obr. III.68.) mohla být zpočátku plánovaná jako dipteros. Svědčilo by o tom i množství tamburů, nacházejících se v okolí chrámu341, které by mohly tvořit druhou vnitřní řadu sloupů ochozu. V půdorysu se však nenachází žádné stopy takového uspořádání, takže pro tuto tezi neexistuje dostatečný důkaz. Zdá se pravděpodobnější, že byl chrám opatřen širokou peristasí, následující archaickou sicilskou tradici. K její realizaci bylo zapotřebí extrémních finančních i technických nákladů. Dvanáct metrů široká hala byla zastřešena pomocí náročné konstrukce vazníků.

Obr. III.68. Selínús, chrám G, půdorys

Obrovský stavební podnik pokořil sílu Selínúntu, stavba musela být několikrát přerušena a s několika přestávkami se protáhla až do zničení města v roce 409 př.n.l.. Nedokončené kanelování některých sloupů svědčí o tom, že stavba nebyla nejspíš nikdy zcela dokončena. Obyvatelům Selínúntu přinesla nejspíš mnoho starostí, ale nám poskytují stavební průtahy bohatý srovnávací materiál. Dlouhá doba stavby odráží především změnu 339

Junker, 2003, s. 95. Hellman, 2002, s. 64. 341 Mertens, 2006, s. 232. 340

91

formy a proporcí architektonických článků, která se projevila zejména u sloupů a jejich hlavic. Můžeme tak sledovat pokrok stavebních prací z Východu na Západ.

Obr. III. 69. Selínús, chrám G, archaický řád

Obr. III.70. Selínús, chrám G, klasický řád

Na východní, severní a částečně jižní straně se nacházely archaické sloupy s velmi štíhlými silně zúženými dříky (obr. III.69.). Výška sloupu (14,70 m) odpovídala pětinásobku spodního průměru (2,97 m)342. Hlavice tvořil mělký vyčnívající echinus, opatřený ve spodní části čtyřmi kruhy. Od dříku byl oddělen výrazným žlábkem343, podobně jako u sousedních chrámu D a F. Na západní a zčásti jižní straně (obr. III.70.) vládly mocné proporce přísného344 stylu 5. stol. př.n.l. (výška obsáhla přibližně čtyři a půl krát spodní průměr). Některé hlavice jižní strany mají příkřejší křivku echinu, ale najdeme u nich ještě archaický výžlabek. Echiny západní strany už tuto dělící partii, typickou pro selínúntské stavby východního okrsku, téměř postrádají (obr. III.71.). Východní konec nebyl ještě opatřen rohovou kontrakcí, meziosová vzdálenost sousedních sloupů činila 6,5 m. Proti tomu západní strana představovala pokrokovou část stavby s provedením rohové kontrakce, takže normální interaxiální vzdálenosti měřily 6,62 m a krajní 6,28 m345. Vznikl tedy více jak třiceticentimetrový rozdíl.

342

Gruben, 1963, s. 430 Mertens, 1993, s. 110. 344 Mertens, 2006, s. 233. 345 Mertens, 2006, s. 233. 343

92

Také cela byla nejspíš poznamenaná změnami v průběhu stavby. Není moc pravděpodobné, že by v počáteční fázi plánovali stavitelé opisthodomos, nacházející se v zadní části chrámového jádra. Původně bylo nejspíš plánováno adyton, ale později, v období přísného stylu, došlo k realizaci opisthodomu. Pronaos byl rozšířen sloupovým portikem 4x2. Antové hlavice zdobil plastický dekor v podobě palmet a úponků, jehož zpracování odpovídá počáteční fázi stavby kolem roku 520 př.n.l..

Obr. III.71. Selínús, chrám G, hlavice (zleva od nejmladšího k nejstaršímu typu)

Naos byl zcela proti sicilskému smyslu pro volný prostor rozdělen dvěma řadami po deseti sloupech se spodním průměrem 1,15 m346, tedy o téměř třetinu tenčí než peripterální. Sloupy byly příliš malé na to, aby nesly střechu. Nevedly až k zadní zdi, ale pouze k oiku347, postavenému ve stejných odstupech k zadní i oběma postraním stěnám naa nejspíš někdy v průběhu 5. stol. př.n.l.. Obecně se usuzuje, že naos nebyl po vzoru některých iónských, tzv. hypaithrálních348 chrámů vůbec zastřešen. O podobné situaci se uvažuje i u pronáu, neobsahoval totiž žádné vnitřní sloupy a prostor 17 x 20 m, který zde vznikl, nemohl být bez dalších podpěr opatřen střechou349. Uvažuje se o tom, že k tomu měly sloužit sloupy, nalezené v místním lomu350. Tam i na cestě do Selínúntu byl nalezen velký počet tamburů, které mohly podle rozměrů patřit pouze ke chrámu G. Z šedesáti dvou kusů se dá složit minimálně deset kompletních sloupů, které mohly být plánovány právě pro pronaos.

346

Gruben, 1963, s. 429. Lawrence, 1967, s. 125. 348 Syrový, 1961, s. 83. 349 Lawrence, 1967, s. 125. 350 Mertens, 2006, s. 234. 347

93

Chrám G byl senzačním projektem, obnášejícím obrovské finanční, technické i organizační úsilí, jaké si mohla dovolit jen opravdu mocná a bohatá města jako Milétos, Efezos, Athény či Samos. Selínús, jak se zdá, narážel při realizaci takového monstrózního plánu na určité hranice možností. I když město dál vyvíjelo bohatou architektonickou činnost, vraceli se jeho obyvatelé více jak sto let k monstróznímu snu, který nebyl podle archeologických dokladů nikdy dotažen do úplného konce. Naději na jeho dokončení totálně zhatila drtivá porážka, kterou město utrpělo roku 409 př.n.l.

V mladé kolonii Akragás došlo na sklonku 6. století k takové konsolidaci a rozkvětu, že se jeho velikost mohla promítnout i v architektuře v podobě monumentálních peripterálních chrámů. Jako první v řadě nádherných staveb, které v 5. století vytvořily věnec kolem celého města, postavili Akraganští na skalním hřebeni velký Héráklův chrám. Rozměry stylobatu 25,33 x 67 m351 ve městě překonal už pouze klasický chrám Dia Olympského, postavený po roce 480 př.n.l.352. V relativně mladé kolonii bylo přirozeně spojení s vlastní lokální architektonickou tradicí menší než v ostatních městech. Proto také flexibilněji reagovala na nové podněty z mateřského Řecka. Přesto zachovává západořecká specifika, podmíněná kultovními záležitostmi a v jednotlivých formách můžeme sledovat také západořecký vkus.

Obr. III.72. Akragás, Héráklův chrám, půdorys s oltářem

S peripterem 6 x 15 sloupů zůstává plán ještě poměrně podlouhlý (obr. III.72.). Cela byla podobně jako u Athénina chrámu v Paestu rozšířena na úkor boční peristase. I zde zjevně došlo ke změně v provádění kultu. Upustilo se od procházení průvodu po obvodu

351 352

Mertens, 2006, s. 236. Článek o chrámu Dia viz papír

94

ochozu a účastníci kultu vcházeli přímo dovnitř chrámu. Účastníci se shromažďovali353 ve velkém širokém prostoru náu o výměře přibližně 330 čtverečných metrů. Rozšíření naa představuje jeden z pokrokových vývojových prvků, běžných u sicilských a jihoitalských chrámů 5. století. Díky západořeckému smyslu pro prostor nenalezneme ve srovnání se soudobými chrámy mateřské země až na výjimky stopy po vnitřních sloupech.

Cela byla umístěna symetricky tak, že oba její konce korespondovaly s druhými postranními sloupy. Souměrnost zachovali stavitelé také v jejím plánu. Dělila se, jak bylo v západořecké oblasti zvykem, na tři části, ale tradiční adyton nahradil opisthodomos. V obou okrajových částech, pronau i opisthodomu se nacházely dva sloupy in antis. Mezi pronaem a naem můžeme sledovat stopy po postranních schodištích, připomínajících situaci v Athénině chrámu v Paestu. Ponderaci půdorysu narušuje pouze přístupové schodiště, rozpínající se po celé délce východního průčelí a zdůrazňující významnější vstupní stranu. Důležitým pokrokem bylo vyrovnání interaxiálních vzdáleností354 mezi sousedními sloupy peripteru, zde 4,61 m, se kterým jsme se poprvé setkali v Paestu. V pevninském Řecku se objevuje až kolem roku 480 př.n.l. u Poseidonova chrámu na mysu Súnion355.

Poprvé na Sicílii použili architekti pokrokového prvku rohové kontrakce, i když ji aplikovali jen na kratších stranách a to o pouhých 9,5 cm356. Kladí obsahovalo pravidelný dórský vlys, korespondující s daleko přesahujícím geisonem s mutulami, opatřenými čtyřmi řadami po šesti guttách nad každým triglyfem i metopou, stejně jako v případě chrámu F v Selínúntu. Nad geisem je umístěno bohatě profilované vápencové sima, zdobené anthemionovým pásem a velkými lvími hlavami. V blízkosti chrámu byl objeven ještě menší vlys, který byl umístěný s největší pravděpodobností na kratších stranách cely. Geison obsahovalo mutuli s třemi řadami po pěti guttách.

Forma a koncepce kladí je ve skutečnosti velice podobná uspořádání u chrámů na východním kopci Selínúntu. Archeologové si proto kladou otázku, zda byla selínúntská stavební huť přizvána k první velké stavbě mladé kolonie, nebo naopak, zda selínúntská

353

Mertens, 2006, s. 237. Gruben, 1963, s. 436. 355 Vlček, 2005, s. 115. 356 Mertens, 2006, s. 238. 354

95

starobylejší architektura reagovala v případě chrámu F na nové stavební tendence v Agrigentu. S jistotou však víme, že mezi oběma městy probíhala iniciativní komunikace.

Můžeme sledovat znatelný vliv peloponéské architektury, který pak získal na intenzitě v následujících dekádách. Setkáváme se s pojmem „přechodný styl“, označující míšení archaických prvků Západu s předklasickými peloponéskými znaky357. Pokrokovější formu můžeme sledovat především u sloupů. Těžší proporce dříků jsou předzvěstí přísného stylu. Téměř ztrácí archaický výžlabek, oddělující hlavici od dříku a echiny se vyznačují napjatě stoupající křivkou naznačující příchod rané klasiky.

Heraklův chrám je tak nejlepším příkladem přechodu od archaiky k novým představám sicilských architektů, proto není datace na základě vývojově dějinného uvážení zcela jednoznačná. Objevují se návrhy datace v souvislosti s politickými událostmi, nástupu tyrana Theróna roku 488 př.n.l.358.

III.3.3. Pozdně archaické neperipterální chrámy V souvislosti s novým zájmem západořeckých měst o stavební koncepty mateřské země si sicilští a jihoitalští architekti osvojili také stavební typ, který patří k základním a původním formám sakrálního stavitelství, ale na Západě našel do konce archaiky velice malé uplatnění. Jedná se o chrámy bez sloupové peristase, které dosáhly rozšíření právě na přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. a to v rozměrech, přibližujících se dimenzím peripterálních chrámů pevninského Řecka.

V Akragantu v lokalitě S. Biagio byl koncem 6.století postaven chrám o rozměrech stylobatu 13,30 x 30,20 m o šířce naa 10,35 m, zasvěcený bohyni Démétér. Časově o něco málo předchází Heraklův chrám. Datace koncem století byla určena pomocí zbytků geisa s mutulami a vápencové simy, zdobené lvími hlavami.

357 358

Gruben, 1963, s. 435. Mertens, 2006, s. 239.

96

Ještě významnějším dokladem rozšíření tohoto typu je chrám M v Selínúntu na Contrada Gaggera, umístěný na svahu nad velkým dlážděným kultovním placem s monumentálním oltářem o rozměrech 4,30 x 17 m. Na stylobatu měřil objekt 9,90 x 25,60 m a byl opatřen pouze dvěma sloupy in antis (obr. III.73., 74.). Před chrámem se rozpínalo obrovské přístupové schodiště 11,2 m dlouhé a 24 m široké. Otázkou zůstává, zda sloužilo pouze ke vstupu do chrámu nebo také ke shromažďování v průběhu kultovní rituálu. V urbanistickém kontextu následovala orientace stavby směr systému severozápadní obytné čtvrti Manuzza359. Chrám byl postaven o něco později než F a D, o čemž svědčí pokrokovější forma dórského vlysu, obíhajícího po celém obvodu chrámových zdí. Triglyfy jsou protaženější a výrazně štíhlejší v porovnání s metopami. V okrsku byla nalezena také reliéfní deska s amazonomachií, která nejspíš tvořila dekoraci oltářního vlysu. Dalšího zástupce typu chrámu bez peristase, kterou ovšem vyvažují značné rozměry 15 x 39,5 m, nalezneme v Kamarině. Svatyně dedikovaná bohyni Athéně360 se dělila, stejně jako cela v peripterálním chrámu, na tři části – pronaos, naos a adyton. V pronau se nacházely dva sloupy in antis. Pozůstatky podobné stavby, rovněž zasvěcené Athéně, nalezneme také v Manelle u Lokroi Epizephyroi. Důvod, proč se začali stavět jednodušší chrámy, které byly do pozdní archaiky v této oblasti nevídaným typem, můžeme bez písemných pramenů určit jen stěží. Někde mohlo hrát určitou roli zhoršení ekonomických poměrů, ale v některých případech, jako jsou chrámy, zasvěcené bohyni Démétér mohla jednodušší forma odpovídat specifickým požadavkům kultu361.

359

Mertens, 2006, s. 240. Tamtéž, s. 241. 361 Mertens, 2006, s. 241. 360

97

Obr. III.73. Selínús, chrám M, půdorys s oltářem a rekonstrukce boční strany

Obr. III.74. Selínús, chrám M, rekonstrukce schodiště a východního průčelí

V pozdní archaice dochází na jedné straně k dalšímu vývoji peripterálního chrámu při využití nových trendů a na druhé straně k výraznějšímu prosazení jednodušší formy bez sloupového ochozu. Obecně se zkracuje délka chrámu, čímž se architekti přiblížili praxi pevninského Řecka. Toto zkrácení se projevuje v absolutním smyslu, ale také v počtu sloupů boční peristase, který se redukuje u hexastylních chrámů na 15 až 13 sloupů. Zásluhou změny kultovních zvyklostí došlo k rozšíření prostoru naa na úkor šířky peristase. Obecně vzato vítězí západořecký smysl pro prostor, který v pozdní archaice zcela vytlačil zastaralý prvek prostřední řady sloupů, přetrvávající v jihoitalské architektuře hluboko do archaického období. Postupně se začíná využívat rohová kontrakce a sjednocení interaxiálních vzdáleností sousedních sloupů peripteru. Progresivním znakem je také větší pravidelnost kladí, kterou můžeme sledovat především v západosicilské oblasti. Nové trendy se snáze prosazují u mladších kolonií, nevázaných v takové míře lokálními architektonickými tradicemi. Jednotlivé stavební prvky včetně hlavic, jejichž echinus získává strmější formu, předznamenávají příchod tzv. přísného stylu klasického období.

98

III.4 Shrnutí a zdůraznění rozdílů mezi architekturou Sicílie a jižní Itálie Příchod kolonistů a dědictví, které s sebou přinesli mělo důležitý vliv na stavební zvyklosti a představy o provedení staveb. Sledovanou koloniální oblast můžeme rozdělit na dvě hlavní části, které přibližně odpovídají dvěma geografickým zónám362 – Sicílie a pevninská jižní Itálie. Obě oblasti vytvořili specifickou architekturu s charakteristickými rysy. Odlišnosti mezi nimi byly způsobeny kromě původu kolonistů dalšími důležitými faktory jako jsou například místní geografické podmínky, demografická situace (i když víme, že v mnohem větší míře působil vliv v opačném směru – místní obyvatelstvo přijímalo poznatky vyspělejší řecké kultury) a nesmíme opomenout ani politický faktor, který lze zdůraznit především na Sicílii v souvislosti s proslulými tyranidami a s nimi úzce spojenou touhu po velkoleposti a velkým smyslem pro soutěživost.

III.4.1 Sicílie V čele stavebního umění Sicílie stály od počátku dórské kolonie a jejich dceřiná města. Jedná se především o Syrakusy, Megaru Hyblaiu, Selínús a Gelu se subkolonií Akragantem. Jejich chrámy svou monumentalitou a zdobností překonaly architekturu mateřského Řecka363. V období archaiky až do konce 6. stol. př.n.l. se do velké míry odklání od zvyklostí a předlohy dórských chrámů v mateřské zemi. V jednotlivých částech půdorysem počínaje a střešní strukturou konče se sicilská architektura řídila vlastními impulsy, způsobenými především touhou po experimentu a výjimečnosti každého díla. Tato tendence se mění na přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. V místní architektuře na první pohled rozeznáváme silný vliv mateřského Řecka a jeho nejproslulejších staveb, jak je tomu například v případě chrámu E v Selínúntu, který je nápadně podobný Diově chrámu v Olympii364.

362

Mertens, 1993, s. 14. Mertens, 1993. 364 Gruben, 1963, s. 431. 363

99

Nejstarší sicilské kolonie s monumentální architekturou – Syrákúsy a Megara Hyblaia byly založeny v přibližně stejné době365 a nalézají se v těsném sousedství v jihovýchodní oblasti ostrova. Obecně můžeme říci, že jižní a jihovýchodní oblast spolu se západním pobřežím Sicílie byla osídlena dórskými kolonisty a tudíž zde převládají chrámy postavené v dórském řádu, který zde nabývá specifických forem a je na první pohled odlišný od podoby v mateřských obcích. S jistotou však můžeme konstatovat, že je homogennější než můžeme sledovat u architektury v jižní Itálii, kde je divokost a nespoutanost stylu mnohem výraznější než na Sicílii.

Podle poznatků o prvních kamenných stavbách v obou sicilských městech můžeme určit, že v nich jistou roli hrálo stavební umění Korfu366. Jak však zmiňuje Mertens, jedná se pouze o monumentální provedení chrámu v kameni a nikoli o jednotlivé stavební prvky a jejich zdobení. Je zde zřejmá inspirace půdorysných prvků jako např. dvě řady sloupů uvnitř cely (náu), což je znak pro sicilskou oblast velice atypický. Výskyt kamenných podpěr ve formě sloupů uvnitř cely totiž nebyl v souladu se sicilským smyslem pro prostor367. Při tom se u archaických staveb vyskytují některé půdorysné prvky, typické pro oblast Sicílie jako je např. tzv. „dvojitá kolonáda“368 na východní straně, jež spojuje třetí sloupy bočních stran peripteru. Místo opisthodomu má adyton, což je jeden z charakteristických

znaků

nejen

sicilských,

ale

i

jihoitalských

dórských

chrámů.V počáteční fázi docházelo k výměně a vzájemnému ovlivňování vývoje jen ve velmi úzkém rámci a to především mateřských obcí a kolonií a dále pak jejich dalších dceřiných měst.

Svérázný typ chrámové architektury již v raném období vývoje vznikl v Selínúntu. Nachází se na západní okraji námi zkoumané oblasti. Město našlo svou vlastní cestu v kamenné architektuře, zdá se, že mimo jiné díky své otevřenosti k podmětům, které vycházeli od punských a jiných neřeckých sousedů, usazených v západní části ostrova369. V druhé čtvrtině 6. stol. př.n.l. již byla přijata východosicilská předloha. Během celého 6. století však představují chrámy Selínúntu zvláštní skupinu. Zde je totiž ještě více než kde jinde zdůrazněna sicilská touha po volném prostoru, kterou můžeme sledovat především u 365

Oliva, 2003, s.42. Mertens, 1993, s. 162. 367 Martienssen, 1968, s. 69. 368 Gruben, 1963, s. 417. 369 Mertens, 1993, s. 163. 366

100

chrámů C, D, F i gigantickým chrámem G. Cela jakoby plula uprostřed mocného ochozu. Působí obdobným dojmem jako obrovské pseudodipterální iónské chrámy východní oblasti370. Je možné, že zde došlo prostřednictvím čilého obchodního ruchu k přímému vlivu těchto východních gigantů. Do velké míry ale zajisté tuto skutečnost ovlivnily vlastní kultovní potřeby místních osadníků371.

V západní, jižní a jihovýchodní části Sicílii výrazně převládli dórští kolonisté. V těchto městech se proto stavěly chrámy v dórském stylu, který měl o něco čistší formu než tomu bylo v jižní Itálii. Místní osadníci však byli otevřeni experimentům a vítali tak každé oživení. Značnou část zpestření přísné dórské architektury zde tvořily hravější a jemnější iónské prvky. Tato dórská část ostrova se liší na první pohled od oblasti východní a severní velkým počtem monumentálních staveb. Navíc některé z nich dosahovaly neuvěřitelných rozměrů

srovnatelných s gigantickými

projekty

východní

iónské oblasti. Zdejší

megalomanie, podpořená mimo jiné politickými okolnostmi (vláda soutěživých tyranů), ve spojení se sicilským smyslem pro prostor přerušili vnitřní i vnější bariéry dórského řádu372, kterými byl ve své podstatě svazován v mateřském Řecku.

Oproti tomu ve východní a severní oblasti ostrova, kde vznikla řada eubojských osad, založených převážně pod iónským vlivem, se setkáváme ve srovnání s dórskými koloniemi s nedostatkem monumentální architektury. Rozměry staveb jsou skromné, dokonce pro archaické období se zde nezachoval žádný peripterální iónský chrám, adektvátně tomu máme skromné poznatky o jednotlivých konstrukcích. Z tohoto období se zachovalo např. polygonální zdivo z první sicilské kolonie Naxos. Podobné najdeme i v osadě Lipara, která nese zřetelný důkaz o odvození techniky od východoiónské předlohy373. Důležitý materiál k otázce iónské architektury na Sicílii představují střešní terakoty chalkidsko – iónských kolonií (Naxos, Himera, Leontinoi), které se vyznačují velkou plasticitou s použitím lotosového a palmetového vzoru374.

Iónský element se však projevil i v dórských osadách a výrazně se uplatnil na drtivé většině dórských chrámů. V kamenné architektuře zde objevujeme prvky, které byly 370

Vlček, 2005, s. 123. Mertens, 2006, 121. 372 Gruben, 1963, s. 437. 373 Mertens, 1993, s. 164. 374 Mertens, 2006, s. 128. 371

101

zprostředkovány s největší pravděpodobností z východní Iónie, převážně se vyskytují právě v dórských městech. Jedná se o ozdobné prvky odvozené z aiolské hlavice, která se vyvinula na sklonku 7. stol. př.n.l. v Malé Asii (nejstarší - chrám v Neandrii) a jejíž původ můžeme hledat v syrských, mezopotamských a egyptských předlohách. Na Sicílii byl motiv aiólské hlavice použit na bočnicích oltářů (Megara Hyblea, Akrai, Syrákúsy) a setkáme se s ním také u antových hlavic např. chrámu G v Selínúntu (viz níže – vývoj archaické hlavice)375. Asi největší absorpci iónských prvků vykazují chrámy v Selínúntu, přestože bylo město nejzápadnější kolonií ostrova. Uvažuje se dokonce o kartáginském vlivu.

Od druhé poloviny 6.stol.př.n.l. se obraz iónského vlivu na Sicílii rozjasňuje, některé prvky jsou srozumitelné na pozadí známých historických událostí. Část obyvatel Samu, kteří museli opustit ostrov po Polykratově násilné smrti v Magnésii nad Maiandrem a nástupu Peršany dosazeného tyranova bratra Sýlosónta376 se usadila ve zdejších řeckých koloniích, mezi nimi byli také schopní architekti a kameníci. V architektuře nacházíme stopy „samsko-iónského stylu“377 v Syrákúsách (zbytky pozdně archaické peripterální stavby, jež stál v blízkosti klasického Athénina chrámu), v Katané (ten je doložený jen blokem architrávu), v jižní Itálii se se samským vlivem setkáme v Lokrách a jejich kolonii Hipponionu.

V sicilské architektuře najdeme velké množství příkladů pronikání iónských prvků, především v Selínúntu, Gele i Syrakúsách. Objevuje se i iónská hlavice, která však dostává zvláštní sicilskou formu (hlavice v Selínúntu – dórský echinus kombinovaný s iónskou volutou má velice hravý charakter). Proniknutím iónských forem do sicilského stavebního umění nevzniká samostatný nový styl, ale vytváří se ojedinělý fenomén, který nalezl v této oblasti bohaté uplatnění.

Iónské prvky však neovlivnily monumentální architekturu jako celek. Stále se jedná na první pohled o dórské chrámy, které si zachovávají dórský charakter a celková koncepce staršího architektonického stylu je i zde zachována a pouze v některých případech obohacena dílčími prvky mladšího řádu uzpůsobenými místnímu vkusu.

375

Mertens, 1993, s. 165. Hradečný, Dostálová, 1998, s.27. 377 Mertens, 1993, s. 165. 376

102

Svou vlastní charakteristiku mají samozřejmě i dórské prvky architektury, především kladí, které zdobí dórský vlys v podobě triglyfů a metop. Často je doprovází iónské profily (astragal, vejcovec či lesbické kýma) umístěné pod i nad triglyfonem378. Mění se tak charakter přísné

tektonické výstavby a výrazně se tím připodobňuje soudobému

stavebnímu umění jižní Itálie. Je možné, že zakrývání stavebního členění původního dórského řádu pod dekorace sem byl přenesen právě ze sousední pevniny. Přitom však na Sicílii dosahuje vlastní podoby a v žádném případě nekopíruje možnou jihoitalskou předlohu. Profily, především kýma mezi dórským vlysem a geisem, mají svou specifickou sicilskou podobu a mají s jihoitalskou formou málo společného. Při tom si zdejší chrámy zachovávají výrazné dórské stavební prvky jako například geison s mutuly.379.

V archaickém období vytvářejí sicilští architekti velice svéráznou podobu dórského stylu. Nemůžeme říci, že místní změněné pojetí stavebního uspořádání bylo podmíněno čistě rozšířením iónských stavebních forem na Sicílii. Jedná se spíše o dobové tendence vkusu, které se snažily zmírnit přísnost čistého dórského řádu a otevřely se impulsům přicházejícím z iónských oblastí.

Koncem 6. stol. př.n.l. se architektura západní řecké kolonizační oblasti nachází v období nejistoty a krize. Tato situace pak vyústila v 5.století do zcela odlišné architektonické podoby. S příchodem klasického období se uplatňuje v sicilském stavitelském umění nová stabilnější koncepce. Chrámy napodobují více předlohu mateřského Řecka a nasazují čistě přísnou tvář dórského architektonického řádu.

III.4.2 Jižní Itálie Přistoupíme-li k oblasti jižní Itálie, ukáže se nám ještě méně homogenní obraz. Navíc zde nenalezneme takové množství pozůstatků monumentální architektury jako na Sicílii. Obecně tato oblast nepředstavuje žádnou zcela uzavřenou sféru. Byla spojená s Korkýrou, mateřským Řeckem, ale i Sicílií, Kampánií a střední Itálií. Mezi sousedními městy docházelo k užším kontaktům a výměnám, do nichž byla prostřednictvím cest vedoucích zemí zahrnuta také domácí lukánská kulturní oblast380. 378

Merten, 2006, s. 123. Gruben, 1963, s. 413. 380 Mertens, 1993, s. 172. 379

103

Zachovalo se zde velice málo monumentálních chrámů v celkové konstrukci, často tvoří doklady o stavební činnosti pouze jednotlivé architektonické články, někde pouze základy nebo jejich část. Architektura chalkidsko-messénského města Rhégion až na některé dílčí stavební komponenty381 (metopa – vysoký reliéf dívčí postavy, střešní tašky) nezanechala významnější stopy. Podobně jsme na tom s osadou Kýmé založené rovněž z města Chalkis, kde je doložen chrám z konce 6. stol. př.l., zasvěcený olympskému vládci bohů, Diovi, přestavěný na křesťanskou baziliku v 5.století a chrám Apollónův, jehož konstrukce byla porušena komplexní přestavbou z augustovského období. Další skromné pozůstatky nalezneme ve fókajské Elee382. Najdeme zde zbytky iónských bazí chrámu z 5. stol. př.n.l., jehož základy jsou silně narušeny pozdější konstrukcí věže.

O Poseidonově chrámu

v Tarentu (jediné město na západě založené Spartou) nám mnohé napoví dva dosud stojící gigantické sloupy. Jedná se s největší pravděpodobností o absolutně nejstarší monumentální kamenný doklad řecké jihoitalské architektury (sloupy tohoto druhu nenajdeme jinde v jižní Itálii ani na Sicílii).

Důležité architektonické památky se zachovaly v osadách založených

achajskou Sybaridou, v Metapontu a především Paestu. Obě města, především druhé jmenované se mohou chlubit svéráznými originálními stavbami, které dokládají touhu jihoitalských řeckých osadníků po jedinečnosti.

Celková dispozice chrámů představuje velké množství variant v počtu a uspořádání sloupů a širokou škálu možností půdorysů od symetricky stažených (tzv. Bazilika v Paestu, chrám B v Metapontu) po jednoznačně frontální chrámy jako např. Apollon v Metapontu383. Svatyně se zde stává ohniskem tvůrčí síly měst a prostředkem seberealizace, místem společností vytvořeného kultu. V půdorysové typologii archaického období je nápadný velký počet sloupů v průčelí (viz níže). V některých případech působí množství sloupů dojmem neuspořádaného pralesa jako např. Héra I v Paestu (tzv. Bazilika). Tento zdánlivý chaos je však zvládnut přísnějším půdorysným pořádkem, sloupy a zdi stojí ve velmi jednoduchých a přehledných osových vztazích a sloupový ochoz a celu váže symetrie. Až později se uplatňuje hexastylní systém, který je na Sicílii běžný od počátku archaického období.

381

Mertens, 2006, s. 220. Gassner, 2005, s.1. 383 Mertens, 1985, s. 258. 382

104

Stejně jako na Sicílii i zde najdeme podněty z iónského prostředí. Příliv iónských vlivů můžeme sledovat v souvislosti se založením Elee kolem r. 540 př.n.l.384. Za jeho rozšíření a užívání v hojnějším měřítku vděčíme příchodu nových osadníků po zmatcích na iónském Východě koncem 6. a především počátkem 5. stol. př.n.l. Iónský přínos je možné velice dobře pozorovat zejména v detailech dekoru jednotlivých stavebních článků od sloupových hlavic po kladí, simu a geison. V některých případech se jedná o ztvárnění celého stavebního článku v iónském řádu. Tak je tomu například v případě Athénina chrámu v Paestu, kde bylo v chrámovém portiku jinak dórského chrámu použito iónských sloupů, jedná se o první známou stavbu s takovouto kombinací řádů385. Nejvyšší stupeň vlivu pak představují chrámy, které byly celé postaveny v subtilnějším iónském řádu. Důležitým znakem typickým pro jihoitalskou architekturu je ztvárnění kladí, jež zde vytváří vrstevnatou strukturu, která byla mezi vlysem a epistylionem zdůrazněna plastickým profilem. Ten sem byl vpraven často namísto římsy s mutulami. Elementy vertikálního spojení uvnitř kladí stejně jako vztah k sloupům zcela chybí. V jižní Itálii tak chrámy v archaickém období často postrádají pro dórský řád jinak tak příznačnou proporcionalitu kladí a přehlednou jednotu, tím odpadá i spojení s mezisloupovím – zářným příkladem je chrám Héra I (tzv. Bazilika) v Paestu. Dórský vlys v podobě triglyfů a metop včleněný mezi dominantní profily vyvolává dojem uzavřeného zdobeného pásu. Ve srovnání s pevninskou architekturou postrádají zdejší chrámy přísný stereometrický charakter. Tato vlastnost však mizí s příchodem klasického období počátkem 5. stol. př.n.l., kdy se západní architekti obrací ke vzorům mateřského Řecka. V archaickém období byla podporována předepsaná nevázanost postavení sloupů v půdorysu a tím pádem potom architekty využívána svoboda volby půdorysové typologie. Velmi typickým fenoménem této oblasti je rovněž sloupová hlavice. Nikde jinde v celém řeckém světě se neobjevují tak originální a svérázné doklady jako právě zde. Velmi výrazným typem je hlavice ověnčená listovým pásem386. Tento motiv prošel vlastním vývojem a je zastoupen na mnoha místech jako např. v Metapontu, Krótonu, Sybaridě387. Jen v samotné Poseidonii můžeme sledovat širokou škálu hlavic tohoto typu.

384

Mertens.,1993, s. 170. Gruben, 1963, s. 412. 386 Barletta, 1990, s. 45. 387 Mertens, 1993, s. 171. 385

105

III.5 Řecký vliv na architekturu neřeckých jihoitalských osad V jihoitalské oblasti docházelo k vzájemnému ovlivňování řeckých měst a osad původního obyvatelstva, přičemž řecký vliv byl mnohem výraznější. Pronikání řeckých stavebních forem můžeme sledovat v etruské, lukánské i kampánské oblasti.

V lukánském prostředí docházelo k pronikání řeckých stavebních forem

a jejich

postupnému vstřebávání místním obyvatelstvem především v osadách při cestách mezi Paestem a Sybaridou a Paestem a Metapontem. Nejnázornějším příkladem je svatyně u Serra di Vaglio mezi Paestem a Metapontem, kde se nám kromě série střešních terakotových nálezů zachovala také část figurálního vlysu388.

Významné doklady řeckého vlivu dnes nalezneme také v Kampánii na druhém břehu řeky Sély. V 7. stol. př.n.l. ji osídlili především Oskové, v 6. stol. př.n.l. se pak většina území dostala pod nadvládu Etrusků. Současně s těmito etniky zde žili také Řekové, k jejich nejvýznamnějším koloniím v Kampánii patřilo Paestum, Neápolis, Kýmé a Dikaiarcheia.

Průkazné stopy po přejímání řeckých stavebních prvků do architektury neřeckých osad může pozorovat například v Pompejích. Na Foro Triangolare se nachází tzv. „dórský“ či „řecký“ chrám z druhé poloviny 6. stol. př.n.l., postavený z mramoru ze Sarna a původně zasvěcený Herkulovi, později Minervě389. Jedná se o zavalitý pseudodipteros s nadměrně širokou peristasí a drobnou celou. Podle některých badatelů (Rieman, Maiuri, Sogliano) tvořilo půdorys 6 x 11 sloupů, podle jiných (Waele,

Hermaneus) 7 x 11 sloupů390.

V proporcích je asi nejvíce podobný chrámu Tavole Palatine391 před branami Metaponta a s největší pravděpodobností měl podobné proporce i chrám v Kýmé.

Dalším dokladem řeckého vlivu v kampánské oblasti jsou dvě tufové dórské hlavice z Vico Equense u Sorrenta. Obě mají břichaté echiny, rozložité pod archaickým abakem. 388

Mertens-Horn, 1992, s. 2. Marius Edizioni Pompei, 2002, s. 62. 390 Mertens, 1993, s. 173. 391 Mertens, 1985, s. 660. 389

106

Přes poněkud neohrabané ztvárnění je na první pohled patrné, že byly vytvořeny podle řecké předlohy. Na hlavici A, která je o něco jednodušší, můžeme sledovat jeden zářez ve spodní části echinu, oproti tomu na hlavici B je zřetelně rozpoznatelný dokonce základní typ listového věnce na přechodu mezi echinem a dříkem sloupu, jaký známe například z Paesta nebo Metaponta392. Neobvyklý je zde pouze nápadný dekor na abaku tvořený kulatými kotoučky (nejspíš rozety). Nevíme, zda byly sloupy součástí architektury, nebo zda se jedná o samostatně stojící votivní sloupy, důležitá je však skutečnost, že byly zhotoveny jednoznačně pod řeckým vlivem, s největší pravděpodobností konkrétně Paesta. Řeckou autoritu dokládají rovněž dvě antové hlavice z osady Teano, korunované plastickým listovcem.

V pozdně archaickém období pronikl řecký koncept peripterálního chrámu i do samotné Etrurie. Etruský chrám měl proti řeckému mnohem větší šířku (poměry stran 5:6), byl zcela otevřen do prostoru před ním a zpravidla stál na kamenném pódiu. Zbytek stavby byl zhotoven z hlíny a dřeva393. Až na výjimky neměly tyto chrámy sloupový ochoz. Známe však příklady, s velkou pravděpodobností ovlivněné architekturou řeckých sousedů jako byly mladší chrám v Satricu a chrám B

v Pyrgi394. Oba mají podle etruské tradice

tetrastylní průčelí. Rozšíření peripterálního chrámu až do této oblasti byl však pouze mezihrou, po roce 474 př.n.l. začíná odcizení Etrusků a Řeků395. V době největšího rozšíření řecké formy v Etrurii se vyskytují dokonce i hlavice s listovým věncem kolem krčku mezi echinem a dříkem sloupu, takový prvek se objevuje například v Castagnoli.

Řecká architektura byla důležitým zdrojem inspirace pro okolní kampánské a etruské osady. Sama však také přijímala podměty ze svého okolí. Jako příklad nám poslouží starší Héřin chrám v Paestu (Bazilika). Etruské vlivy jsou patrné na zdobení simy. Můžeme je pozorovat také na fragmentech obkladových desek, konkrétně spodním okraji s palmetami a úponky, podobné najdeme např. v Pompejích u Apollónova chrámu396 nebo jinde v Kampánii a Etrurii. Dalším dokladem cizího vlivu je akroterium v podobě ptáčka, jehož obdobu nacházíme v Civita Castellana (severně od Říma v provincii Viterbo).

392

Barletta, 1990, s. 49. Bouzek, 2003, s. 89. 394 Bouzek, 2003, s. 91. 395 Barker, Rasmusen, 2005, s. 124. 396 Pompeje. Marius Edizioni Pompei 2002, s.20. 393

107

Chrámy jižní Itálie a Sicílie mají mnoho společného, v mnohém se podobojí architektonickým dílům pevninského Řecka. Zároveň má však každá z obou oblastí svá specifika, která jsou určena přírodními, politickými, geografickými i etnickými podmínkami. Můžeme hodnotit vývoj stavební činnosti oblasti tzv. Velkého Řecka jako celku, ale nesmíme přitom tyto odlišnosti opomíjet.

108

Závěr Řecké chrámy v jižní Itálii a na Sicíli předstvují velice obsáhlé téma, které si zajisté ještě zasluhuje další zkoumání, jak teoretické, tak i praktické. Množství menších méně známých staveb ještě nebylo dostatečně prozkoumáno a zdokumentováno, takže prameny se neustále rozšiřují. Současně i u velkých, dobře zachovalých staveb přichází badatelé na nové poznatky a mění tak starší teorie.

Pokusila jsem se ve své práci nastínit vývoj dórské architektury v archaickém období, neboť považuji toto téma za samostatný jev, který si zaslouží zvláštní pozornost. I když jsou dórské chrámy této oblasti poznamenány iónským vlivem a vytváří tak specifickou formu, která je dokonce označována pro určitá území speciálními výrazy jako „achajský sloh“ apod., jedná se stále o dórský řád.

Alespoň ve stručnosti jsem uvedla postup řecké kolonizace s přihlédnutím na důležité historické, politické, demografické a hospodářské skutečnosti, které se mohly v různé míře promítnout do vzhledu a vývoje řecké architektury. Společně s technickými poznatky, přinesenými z mateřských obcí a přímým vlivem kultovních tradic, vytvořených v západořecké oblasti, se podílely na formováního specifické dórské architektury.

Po zmapování důležitých staveb, postavených před zformováním dórského řádu, jsem ve vývoji dórské architektury zaznamenala rozdíly v jednotlivých obdobích, především mezi první a druhou polovinou 6. stol. př.n.l. a konečně obdobím přelomu století, tzv. pozdní archaiky, které představuje přínos mnoha změn, nástup nových tendencí přísného stylu klasického období, ale zároveň zachovává staré archaické tradice. Tyto dvě tendence se pak různou měrou podílely na vzniku chrámových staveb přelomu století.

V doložených počátcích se objevují jednoduché typy staveb, které jsou jen těžko rozpoznatelné od civilních objektů, jednoduchost přetrvala celé sedmé století a

až

počátkem šestého století se vyvinula, nejdříve na Sicílii peripterální forma. Ta vytváří během 6. stol. př.n.l. jistá specifika na Sicílii i v jižní Itálii. Vznikají však ještě další podskupiny, jejichž architekturu spojují charakteristické znaky, související především

109

s původem kolonistů. Města těchto oblastí se drží svých architektonických tradic, jen nepatrně se měnících během archaického období 6. století. Nemůžeme však říci, že díky těmto tradicím vývoj stagnoval. Naopak, během 6. stol. př.n.l. zaznamenáváme u jihoitalské a sicilské chrámové architektury znatelný vývoj, pozorovatelný například u staveb, které dělí ve vzniku pouhé jedno až dvě desetiletí. Tradiční prvky, ať v půdorysu nebo na jednotlivých stavebních článcích se udržovaly, ale současně se vyvíjel jejich vzhled a co je důležité, stavitelé často popustili uzdu tvůrčí originality, která dokázala tyto zvyklosti neuvěřitelně obohatit.

Ve své práci jsem se snažila všímat si vývoje chrámu jako celku, jeho půdorysu, ale také změn, doprovázejících vývoj jednotlivých stavebních článků. Pokud to bylo možné, především u větších, komplexněji prozkoumaných staveb, popsala jsem vždy důležité partie chrámu a upozornila na pokrokové tendence. U některých, zejména menších chrámů, z kterých se zachovaly jen fragmenty stavebních článků nebo naopak jen zbytky základů, není takový popis možný, ale považovala jsem za důležité poukázat na tyto pozůstatky, které pomáhají k celkovému vyhodnocení vývoje jednotlivých článků nebo půdorysu, ať už globálně na celém území Velkého Řecka nebo jen v dílčích oblastech.

Za důležité momenty práce považuji srovnání a uvádění spojitostí, popřípadě vyzvednutí významných rozdílů s architekturou mateřského Řecka. Od počátku vývoje architektury západořeckého koloniálního světa můžeme sledovat určité paralely s pevninským Řeckem i ostrovní a maloasijskou iónskou oblastí. Především jihoitalská architektura vykazuje převzetí některých prvků z řecké pevniny, které v mateřské zemi brzy odpadly, ale zde se díky silné vazbě na tradice udržely poměrně dlouhou dobu. Všímala jsem si také spojitostí mezi jednotlivými sicilskými a jihoitalskými oblastmi, jejich vzájemném vlivu a přechodu od úplné izolovanosti k větší otevřenosti a konečně také vlivu na architekturu neřeckého obyvatelstva jižní Itálie.

Vybrané téma jsem se snažila zpracovat na základě nových aktuálních údajů. Nešlo mi o to, sebrat pouze soubor dat a informací, ale vyhodnotit dórskou architekturu archaického období v souvislosti s okolnostmi a vlivy, které se na tomto vývoji podílely. Ukázat a vysvětlit její specifika, ale zároveň je zasadit do kontextu celkového tématu řecké archaické architektury. Právě v těchto ohledech vidím smysl své práce.

110

Summary

This diploma work treat of Greek colonies in South Italy and Sicily and above all of architecture that originated and progressed here until the end of the 5th century B.C. The architecture of this part of Greek world is very interesting and has lots of expressive items. I focused on closer theme: Archaic doric architecture in South Italy and Sicily.

Text is devided in three parts. First section concern about greek colonisation that start by 800 B.C., of course first of all it’s aimed for the foundation of settlements on the West. There are information about important features, events and also mythological stories and also serious facts about agriculture, trade and other sources of wealth of particular colonies. The colonies are described in chronological order and also all text is devided according to centuries – from 8th century to youngest colonies founded in 6th and 5th century B.C.

Second section treat of general problems of architecture of this region and of taking in context with greek architecture in itself. It also deals of presumtion and condition of origin of greek architecture here. Very important are facts coherent with religious life and habbits of

residents and their changes during archaic period because they took a share in

appearance of ground pland and whole constaction at all.

Third part is most extensive and constitute main part of the work. Here are described particular temples from the end of 8th century to the end of 5th century B.C. This is devided to chapters according to territory and time as well. They are considerable differences between the architecture of Sicily and South Italy but it’s not all. These huge parts are in text further devided into smaller regions related with origin of the colonists. In Sicily there are above all Doric and Euboian colonies and more important doric temples are situated in doric settlements like Syracuse or Selinous. In South Italy there are Achaian colonies most significant but very important are also Euboian (Kýmé), Doric (Tarás) and Ionic. In Achaian colonies we can find most preserved temples at all.

111

The progression of architecture during archaic period is described on particular temples. Most significan changes we can observe at the end of the 5th century B.C. It may be caused by changes of religious habbits.

Distinction between architecture of Sicily and south Italy is vere important to show. It depends on period how huge these differences are.

Greek architecture of this part of ancient world is very interesting, they are still new and new excavacions providing latest information, lots of material is not wreaked and so we could learn more of this theme next years.

112

Seznam vyobrazení v textu I. část

I.1. Rozsah řecké kolonizace, mapa.......................................................................s. 5 I.2. Kýmé, plán města.............................................................................................s. 10 I.3. Naxos, plán města.............................................................................................s. 12 I.4. Řecké kolonie na Sicílii podle původu kolonistů, mapa................................s. 13 I.5. Syrákúsy, zázemí kolonie, mapa.....................................................................s. 14 I.6. Syrákúsy – Ortygie, plán.................................................................................s. 15 I.7. Sybaris a okolí, mapa.......................................................................................s. 17 I.8. Tarás, plán města.............................................................................................s. 19 I.9. Poseidonia, zázemí města, mapa.....................................................................s. 20 I.10. Poseidonia, plán města v 5. st. př.n.l..............................................................s. 20 I.11. Gela, plán města..............................................................................................s. 21 I.12. Řecké kolonie v jižní Itálii podle původu kolonistů, mapa..........................s. 23 I.13. Lokris Epizefyrská, plán města a jeho zázemí..............................................s. 24 I.14. Vozataj delfský, bronz, Muzeum Delfy..........................................................s. 24 I.15. Selínús, poloha města, mapa...........................................................................s. 25

II. část

II.1. Lefkandi, rekonstrukce....................................................................................s. 30 II.2. Thermon, Apollónův chrám C, půdorys.........................................................s. 31 II.3. Artemidin chrám na Korfu, půdorys..............................................................s. 31

113

III. část

III.1. Francavilla Marittima – fáze I a II, půdorysy............................................s. 38 III.2. Megara Hyblaia, chrám H, půdorys............................................................s. 39 III.3. Naxos, Sacello C, půdorys........................................................................... s. 39 III.4. Himera, chrám A a B, půdorys....................................................................s. 40 III.5. Himera, chrám A, sima s chrličem...............................................................s. 40 III.6. Metapontum, San Biagio, archaický vlys....................................................s. 40 III.7. Metapontum, Sacello C, archaický vlys......................................................s. 40 III.8. Braida, Serra di Vaglio, archaický vlys s válečníky...................................s. 40 III.9. Metapontum, Sacello C, barevná rekonstrukce části vlysu.......................s. 41 III.10. Lokris Epizefyrská, Contrada Marasá, Afroditin chrám, půdorys.........s. 42 III.11. Lokris Epizefyrská, Contrada Marasá, obkladové desky – rekonstr......s. 42 III.12. Krimisa, Apollónův chrám, půdorys..........................................................s. 42 III.13. Krimisa, Apollónův chrám, střešní terakota – rekonstrukce...................s. 43 III.14. Selínús, Contrada Gaggera, Héřin chrám, půdorys..................................s. 44 III.15. Selínús, Contrada Gaggera, chrám Démétér Máloforos, půdorys...........s. 44 III.16. Archaické hlavice, nákres: a)Akragás, b)Týrins........................................s. 46 III.17. Syrákúsy, nápis na Apollónově chrámu......................................................s. 48 III.18. Syrákúsy, Apollónův chrám, půdorys.........................................................s. 49 III.19. Syrákúsy, Apollónův chrám, hlavice...........................................................s. 51 III.20. Syrákúsy, Apollónův chrám, nákres hlavice...............................................s. 51 III.21. Syrákúsy, chrám Dia Olympského, půdorys...............................................s. 52 III.22. Syrákúsy, Apollónův chrám, střešní terakoty.............................................s. 53 III.23. Syrákúsy, Olympeion, střešní terakoty........................................................s. 53 III.24. Selínús, tzv. střecha A....................................................................................s. 53 III.25. Hlavice, srovnání starší Athenaion v Syrákúsách a chrám A v Megara Hyblaia............................................................................................................s. 54 III.26. Selínús, chrám C, půdorys.............................................................................s. 57 III.27. Selínús, střešní terakoty chrámů C a Y........................................................s. 60 III.28. Selínús, chrám E1, půdorys...........................................................................s. 60 III.29. Naxos, Afroditin okrsek, chrám B.................................................................s. 62 III.30. Naxos, střešní terakoty, rekonstrukce...........................................................s. 63

114

III.31. Naxos, fragment střešní terakoty...................................................................s. 63 III.32. Lokris Epizefyrská, Contrada Marasá, Afroditin chrám – 1. polovina 6. st. př.n.l., půdorys........................................................................................s. 65 III.33. Lokris Epizefyrská, Contrada Marasá, střešní terakota.............................s. 65 III.34. Sybaris, dekor geisonu....................................................................................s. 66 III.35. Sybaris, figurální a dórský vlys.....................................................................s. 67 III.36. Metapontum, posvátný okrsek, agora a divadlo, plán města.....................s. 68 III.37. Metapontum, chrám AII, půdorys................................................................s. 68 III.38. Metapontum, chrám BI, půdorys..................................................................s. 69 III.39. Metapontum, chrám BII, půdorys................................................................s. 69 III.40. Metapontum, chrám AII, rekonstrukce kladí..............................................s. 70 III.41. Metapontum, chrám BII, rekonstrukce kladí..............................................s. 70 III.42. Metapontum, posvátný okrsek, zleva: chrám AII, BII, D............................s.71 III.43. Foce del Sele, starší Héřin chrám (540 př.n.l.), rekonstrukce kladí a sloupů..............................................................................................................s.71 III.44. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze I..............................................................s. 73 III.45. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze II......................................................... ...s. 73 III.46. Poseidonie, Héra I, půdorys – fáze III (konečná)..........................................s. 73 III.47. Poseidonie, Héra I, entase sloupů, nákres.....................................................s. 75 III.48. Poseidonie, Héra I, nákresy dekoru echinů...................................................s. 75 III.49. Poseidonie, Héra I, rekonstrukce rohu střechy.............................................s. 76 III.50. Metapontum, Héřin chrám – Tavole Palatine, půdorys...............................s. 79 III.51. Korfu, chrám v Kardaki, půdorys..................................................................s. 79 III.52. Lokris Epizefyrská, Casa Marafioti, dórský chrám, půdorys.....................s. 80 III.53. Lokris Epizefyrská, Casa Marafioti, dekorace geisonu, nákres..................s. 80 III.54. Lokris Epizefyrská, hlavice, nákres...............................................................s. 80 III.55. Hipponion, chrám na Belvedere, půdorys.....................................................s. 82 III.56. Foce del Sele, Héřin posvátný okrsek.............................................................s. 82 III.57. Foce del Sele, Héra II, půdorys.......................................................................s. 82 III.58. Foce del Sele, Héra II, řád kladí, rekonstrukce.............................................s. 83 III.59. Foce del Sele, Héra II, antové hlavice, nákresy.............................................s. 84 III.60. Poseidonie, chrám Athény, půdorys a rekonstrukce s oltářem....................s. 85 III.61. Poseidonie, chrám Athény, východní průčelí, rekonstrukce........................s. 86 III.62. Poseidonie, chrám Athény, řád kladí, rekonstrukce.....................................s. 86 115

III.63. Selínús, plán města s posvátnými okrsky.......................................................s. 87 III.64. Selínús, chrám F, půdorys.............................................................................. s. 88 III.65. Selínús, chrám D, půdorys...............................................................................s. 88 III.66. Selínús, chrám D a F, srovnání řádů.............................................................. s. 89 III.67. Selínús, chrám D a F, rekonstrukce průčelí....................................................s. 90 III.68. Selínús, chrám G, půdorys................................................................................s. 91 III.69. Selínús, chrám G, archaický řád......................................................................s. 92 III.70. Selínús, chrám G, klasický řád.........................................................................s. 92 III.71. Selínús, chrám G, hlavice (zleva od nejmladšího k nejstaršímu typu).........s. 92 III.72. Akragás, Heraklův chrám, půdorys s oltářem...............................................s. 94 III.73. Selínús, chrám M, půdorys s oltářem a rekonstrukce boční strany.............s. 97 III.74. Selínús, chrám M, rekonstrukce schodiště a východního průčelí.................s. 97

116

Použitá literatura Antické prameny

Aristotelés, Politika, překlad Antonín Kříž, Praha 1998.

Empedoklés, Očistná píseň: O podstatě světa, překlad Jan Pohořelý, Praha 1944.

Hérodos, Dějiny, překlad Jaroslav Šonka, Praha 2004.

Ovididius, Proměny, překlad Ivan Bureš, Praha 1974.

Pausaniás, Cesta po Řecku I, překlad Helena Businská, Praha 1973.

Pausaniás, Cesta po Řecku II, překlad Helena Businská, Praha 1974.

Vitruvius, Deset Knih o architektuře, překlad Alois Otoupalík, Praha 2001.

Literatura

Bartoněk, A.: Odysseové na mořích historie, Praha 1976.

Bartoněk, A.: Světem starých Řeků, Praha 1977.

Boardman, J.: Kolonien und Handel der Griechen. Vom späten 9.bis zum 6. Jahrhundert v.Chr., München 1981.

Boardman, J.: Greek Art, Revised Edition, London 1973.

Boardman, J.: Die Griechische Kunst, München 1976.

117

Bourbon, F.; Durando, F.: Magna Graecia. Kunst und Kultur der Griechen in Italien, München 2004.

Bouzek, J.: Etruskové – jiní než všechny ostatní národy, Praha 2003.

Burian, J.; Oliva, P.: Civilizace starověkého středomoří, Praha 1984.

Durando, F.: Řecko, úsvit západní civilizace, Praha 1997.

Grant, M.: Zrození Řecka, Praha 2002.

Gruben, G.: Greek Temples, Theatres and Shrines, London 1963.

Hellmann, M.-Ch.: L’architecture grecque 1. Les principes de la construktion. Paris 2002.

Hošek, R.: Země bohů a lidí. Pohledy do řeckého dávnověku, Praha 1972.

Hošek, R.: Řecké náboženství, Praha 1988.

Hradečný, P., Dostálová, R.a kol.:Dějiny Řecka, Praha 1998.

Kreissig, H.: Griechische Geschichte bis 146 v.u.Z., Berlin 1985.

Lawrence, A.W.: The Pelican History of Art. Greek Architecture, London, 1967.

Levi, P.: Svět starého Řecka, Praha 1995.

Martienssen, R. D.: The idea of space in greek architecture with special reference to the doric temple and its setting, Johannesburg 1968.

Mertens, D.: Städte und Bauten der Westgriechen. Von der Kolonisationszeit bis zur Krise um 400 vor Christus, München 2006.

118

Mertens, D.: Der alte Heratempel in Paestum und die Archaische Baukunst in Uteritalien, Mainz am Rhein 1993.

Oliva, P.: Zrození evropské civilizace, Praha 2003.

Oliva, P.: Zrození řecké civilizace, Praha 1976. Phoca, I., Valavanis, P.: Rediscovering ancient Greece, Architecture and City Planning, Athens, 1992. Pennino, L., Carpiceci, A.-C.: Paestum.Guide to the excavations and Archaeology Museum, Matonti editore Salerno 2004.

Prayon, F.: Etruskové. Historie, náboženství, umění, Praha 2002.

Pompeje. Život ve městě zasypaném při erupci Vesuvu před 2000 roky, Marius Edizioni Pompei 2002.

Robertson, D. S.: Greek and Roman Architecture, Cambridge 1969.

Scranton, R.-L.: Greek Architecture, London 1968.

Syrový, B.: Architektura, Praha 1973.

Syrový, B.: Architektura. Naučný slovník, Praha 1961.

Syrový, B.: Kámen v architektuře a jeho povrchové úpravy, Praha 1956.

Svoboda, L. a kol.: Encyklopedie antiky, Praha 1973.

Vlček, P.: Dějiny Architektury pravěku a starověku, Praha 2005.

119

Články a odborné studie

Barletta, B.A.: An Ionic Seastyle in Archaic Doric Architecture, AJA 94, 1990, s. 45 – 72.

Felsch, R.: Kalapodi, Bericht über die Grabungen in Heiligtum der Artemis Elaphebolos und des Apollon von Hyampolis 1978 – 82, AA 1987.

Doepner, D.: Die Votivzone des grossen Altars B im Stadtheiligtum von Metapont. Bericht über die Ausgrabung von 1993, RM 105, 1998, s. 341 – 358.

Hansen, M. H.: The Polis as a Citizen – State, in: The Ancient Greek City – State, Symposium on the occasion of the 250th Anniversary of The Royal Danish Academy of Science and Letters, Kopenhagen 1993.

Heiden, J.: Zum Frühklassischen Athenatempel von Gela, RM 105, 1998, s. 329 – 340.

Junker, K.: Die Reliefmetopen des Heratempels in Selinunt. Mythoskritik und der Wandel des Sagenbildes in fünften vorchristlichen Jahrhundert, RM 110, 2003, s. 227-261.

Knell, M.: Dorische Ringhallen Tempel i spät- und nachklasischer Zeit, JDI 98, 1983, s. 203 -233.

Kron, U.: Priesthoods, Dedications and Euergetism What Part Did Religion in the Political and Social Status of Greek Woman?, in: Religion and Power in the Anciant Greek World. Proceeding of the Uppsala Symposium 1993, Uppsala 1996, s. 138 – 182.

Malkin,I.: Territorial Domination and Greek Sanctuary, in: Religion and Power in the Anciant Greek World. Proceeding of the Uppsala Symposium 1993, Uppsala 1996,s. 75 – 81.

Martini, W.: Vom Herdhaus zum Peripteros, JDI 101, 1986, s. 23 – 36.

Mertens, D.: Die Herstellung der Kurvatur am Tempel von Segesta, RM 81, 1974, s.107114. 120

Mertens, D.: Metapont. Ein neuer Plan des Stadtzentrums. Ein kurzbericht über die Arbeiten des DAI Rom im Rahmen der gemeinsam mit der Soprintendenz der Basilicata durchgeführten Ausgrabung, AA 1985, s. 645 – 671.

Mertens, D.: Die Mauern von Selinunt. Vorbericht der Arbeiten des Deutschen Archäologischen Instituts Rom 1971-75 und 1985-87, RM 96, 1989, s. 87-154.

Mertens-Horn, M.: Die archaischen Baufriese aus Metapont, RM 99, 1992, s. 1 – 119.

Philipp, H.: Olympia, die Peloponnes und die Westgriechen, JDI 109, 1994, s. 77 – 92.

Tölle-Kastenbein, R.: Zur Genesis und Entwicklung des Dipteros, JDI 109, 1994, s. 41 – 76.

121